Pátek až neděle 15. - 17. prosince 2023
Trasa sobotní výpravy: Ivančice, žel. stanice (0 km, 207 m n.m) – soutok Jihlavky s Rokytnou, (1 km, 203 m n.m.) – soutok Jihlavky s Oslavkou, (3 km, 208 m n.m.) – Oslavany, zámek (8 km, 220 m n.m.) – Oslavany, Nový Svět, rozc. TZT (10 km, 246 m n.m.) – Padochov, U Mlýnku, rozc. TZT (11 km, 252 m n.m.) – Zbýšov, zast. BUS (14,5 km, 375 m n.m.) – Babice u Rosic, rozc. TZT (16,5 km, 362 m n.m.) – Zastávka u Brna, nádraží (18,5 km, 318 m n.m.).

Účastníci (sobotní výpravy): Poke, Pilník, Cahouš, Jelen, Pedál, Pupek, Trnky, Venca, Havran, Cágr, Eda, Vajda, Petr, Jarmil, Piňďa, Čenich, Filda, Kotel (18).
Počasí: zataženo, postupně až polojasno, asi +6°C.

Není snad akce, kdy by se při tolika pokračováních našla snad nekonečná varianta námětů na trasy sobotní výpravy! Ano, i letos zasloužilý organizátor Pedál překvapil a připravil pro ansámbl účastníků vskutku originální a nikdy nejitou cestu. A zrovna maximálně symbolickou! Jako pravověrní Třebíčáci jsme totiž pomyslně "křtěni" zdejšími řekami, pradávnými eldorády trampů – jedná se o Jihlavku, Oslavku a Rokytnou. Originální a ničím nenahraditelné třířečí se setkává v jediném městě – v jihomoravských Ivančicích. Do končin divokých říčních kaňonů jsme chodili na výpravy již v dobách našeho oddílu Čtyřka Třebíč, t.j. v 70. a 80. letech min. století. Pravda, dlouhá část Jihlavky už byla v té době bohužel zatopena Dalešickou přehradou, přesto jsme tam vyhledávali alespoň zříceniny starých hradů, které zůstaly na skalách vysoko nad vodou. Anebo nedotčené úseky pod Mohelnem směrem k Templštejnu. Oslavka – to je stále jedinečný trampů ráj s divokou řekou, strmými skalisky a skrytými trampskými boudami. Rokytná je sice nejméně známá, zato snad nejopuštěnější a o to krásnější.

Tentokrát nás organizátor sobotní výpravy v rámci již 32.(!) Normandie zavede do míst, kde se z těchto tří toků stává již jen Jihlavka. Ivančice jsou pěkné moravské městečko, mohou se pyšnit významnými rodáky (Vladimír Menšík a Alfons Mucha). I díky krásnému okolí zde už nejeden z nás na nějaké té výpravě byl. Vzpomínám například na pěkné trasy podél údolí směrem na Dolní Kounice mezi vinicemi, do hlubokých lesů na kopec a rozhlednu Réna, trasu modré značky podél divoké Rokytné na Moravský Krumlov, kdysi dávno jsme s Jarmilem přišli do Ivančic z kopců a lesů od Hlíny (rozhledna Vladimíra Menšíka) a jednou s Cágrem i od Mohelna podél Jihlavky. Tentokrát Pedál při plánování (kromě zmíněných soutoků) využil existenci nové cyklotrasy, díky níž se zpřístupnil i dosud neprozkoumaný směr – k Oslavanům. Trasa jasná – a už se moc těšíme na kýžený adventní víkend. Jen to počasí aby trochu vyšlo...

Jak to tak na potvoru bývá, trochu se nám to pokazilo. Oproti loňsku, kdy nám sníh na Normandii napadl přesně na objednávku, tak letos to příroda o dost uspíšila. Dva týdny před akcí sice napadlo 30 cm sněhu a mrzlo, ale všichni tušili, že toto ideální zimní počasí 14 dnů nevydrží. No samozřejmě: po týdnu mohutná bílá nadílka roztála při oblevě a nám bylo jasné, že sobotní výpravu půjdeme za klasického pozdně podzimního počasí s blátivými polňačkami. Tak snad jen slunko, kdyby aspoň vylezlo... V tomto to vypadalo nadějně: stoupal tlak a meteorologové předpovídali, že o víkendu se šedivé mraky rozejdou. / Za ta léta mnoha ročníků Normandie bych mohl i psát dějiny vývoje počasí v daném termínu :-) – zažili jsme snad už vše: od ladovské mrazivé zimy, přes holomrazy k plískanicím, jasnou slunečnou oblohu, skoro předjaří, anebo i pořádný liják. / Vše je tedy naplánováno a akce Normandie 2023 může páteční odpoledne vypuknout! Dlužno ještě podotknout, že digitalizace a online svět zachvátil i tak konzervativní trampský podnik. Od čtvrtka se na naší skupině na WhatsAppu začaly hemžit první dojmy, tužby a momentky nedočkavých členů s vzýváním pneumatikoidní imaginární Galiny (snad Pavlovskej). V pátek už online přenosy vypukly naplno, takže ti, co zatím zůstávali v Třebíči byli průběžně informováni o dění u Pedála na chatě – slovem i obrazem. Zlatým hřebem večera pak byl záznam slavnostního ohňostroje z Pupkova mobilu. Dáme ale nejprve slovo Pilníkovi, který na třebíčské nádraží dorazil v páteční podvečer 15. prosince 2023 jako jeden z prvních:

Páteční večer (z pohledu Pilníka)
Letos přicházím na nádraží s dostatečným předstihem a tak nic nebrání přes WhatsApp avizovanému srazu na Podlipně - eště že máme ty mobile. Tam už zahájili Venca, Pupek, Pinďa a Havran, na moji otázku, jaké pivo si mám dát, se mi dostává odpovědi: "...dej si Plzeň, ta je tu výborná." A taky že jo, byl to pěkný začátek. Po chvíli přichází i Pedál, Eda a Trnkáč, kupujeme společnou jízdenku pro osm a vyrážíme vstříc vánocům! Ve vlaku ochutnáváme velmi střídmě, na nádraží ve Studenci spořádaně vystupujeme a jdeme na jedno na stojáka. V nádražce byla opět nějaká rezervace, tentokrát pro místní učitele. V tu ránu Eda zbystřil, a když se ukázalo, že mezi učiteli jsou i učitelky, zůstali s Trnkáčem uvnitř i poté, když se ostatní odebrali na chatu.

Hodnotný páteční večer na chatě Pedálovce.

Ta už byla díky Pepíkovi pěkně vytopená a po krátkém vybalování a zabydlení (rozmístění postelí v podkroví bylo stejné jako vloni) došlo na přehlídku chuťovek, tentokrát mimo soutěž. Postupně ještě dorazili Poke a Cahouš, čímže se počet nocležníků završil na 11. Popíjíme, ochutnáváme, hrajeme, zpíváme a povídáme tak, jako každý rok, kromě piva dochází samozřejmě i na panáčky a oproti předchozím letům se zvyšuje poměr vína na úkor piva. Někdy kolem desáté přichází ve veselé náladě Trnky s Edou, tím jsme komplet a těšíme se na Aldou avizovaný ohňostroj. Nevím proč, ale opět dostávám důvěru k jeho odpálení. Chvíli před půlnocí se tedy sháním po funkčním zapalovači, což je trochu problém, nakonec situaci zachraňuje Pupek svým turbo plynovým. Vynáším tedy objemnou krabici na pole a "sakra, co to tamhle svítí?!?" Kousek ode mě stála srnka, oči ji zářily jak dvě lampičky. Nechala mě přiblížit se až těsně k ní, byla úplně zblblá - nejspíš z té řepky, na které se pásla. Nakonec se mi ji daří jakž-takž odehnat, mezitím Trnky volá učitelkám, že bude ohňostroj, no myslím, že se ani nezvedly ze židle.... Škrtám u zápalnice, odbíhám a pak už jen všichni sledujeme očekávané představení, které bylo jako vždy moc fajn.
Pak už se postupně odebíráme na kutě, největší vytrvalci zalehli kolem půl druhé. Tedy - původně si mysleli, že v půl třetí, ale ti, co šli ve dvě ven hlásili, že to muselo být dřív, protože dole byl už úplný klid. Kdosi z nich pak poznamenal při návratu do nevětraného podkroví - "Tak už si dokážu představit ten pocit, když si v pekle a máš se ponořit do sr**ek. Jak tě to práskne přes čuňu, když vystrčíš hlavu z žebříku nad ten poklop."
Ráno kupodivu všichni spořádaně stáváme v plánovaný čas 6.30, pácháme základní hygienu, snídáme, balíme na vycházku a vyrážíme na nádraží, kde čekáme další kamarády.

...a pokračuje zase Kotel sobotní výpravou (16. prosince 2023)
Stalo se za několik let již trapným folklórem, že já jako Třebíčák bydlící v Borovině, si musím vyhradit téměř hodinu na cestování veřejnou dopravou na to, abych se přiblížil ke kýženému vlakovému nádraží. Vlakovou zastávku "Borovina" mám sice tři minuty od baráku, ale díky dopravním Vizionářům je mi už léta k ničemu, protože vlaky na Brno byly "useknuty" a vyjíždí pouze z "hlavního" v Domcích. Cestou sychravým ránem ke konečné MHD na sídlišti a pak i během trapného přestupu na našem disneyovském náměstí cedím síru na různé ***, kteří si v těchdle zmatcích libují s cílem naházet lidem co nejvíc klacků pod nohy – ať už jsou to léta prověřené a nyní rozjebané dopravní spoje, anebo zákeřné uzavírky. Na "městě" letím do "čtyřky", kterou už z Nových Dvorů cestuje Filda a Jarmil a taky si všímám pár trampů a lidí z KČT. Zdá se, že vlak na Brno bude asi narvaný, pokud se na nádraží sejdou ještě i "jmelaři", ale nakonec tomu tak nebylo. Jmelaři, t.j. početné party, co jezdí těžit jmelí k Senoradům a jezdí pravidelně vlakem na Rapotice, se ale tuto sobotu nějakým zázrakem neobjevili – možná jedou až příští víkend, možná si zase objednali autobus... to je stejně jedno, aspoň si ve vlaku pohodlně sedneme.
Na nádraží se dále scházíme s Cágrem a kupujeme jízdenky až do Rapotic, jak nám kladl na srdce Pedál. Volíme variantu VDV Vysočina, která vychází na 50 Kč, zatímco klasický lístek ČD na nějakých 74. Čili luxus výběru z dvojí ceny, z nichž jedna je velkoryse dotovaná z daní hodných spoluobčanů, kteří vlakem třeba v životě nejedou. Sedíme už ve vlaku, kdy se na poslední minutu – jak je jeho zvykem – objevuje na peróně i nepřehlédnutelný Čenich ve své klasické žlutooranžové bundě. Usazujeme se v měkkých sedačkách, začínáme klábosit o všem možném (dlouho jsme se neviděli) a 7:44 se náš motorák rozjíždí směrem na Brno.
Přesně v osm hodin houká náš vlak ve Studenci – a na peróně už jej očekává početná skupina "našich" – t.j. těch kamarádů, kteří dlí od pátku na chatě Pedálovce s bohatým kulturním a gastronomickým programem. Případně Vajda s Petrem přijeli od Třebíče i autem. Tu necelou půlhodinku je tak ve vlaku střídmě veselo se stručným referátem, jak probíhal na chatě předchozí večer – a vystupujeme posléze v Rapoticích. Zde nám ihned navazuje autobusová linka IDS JmK směrem na Ivančice (8:36). A právě tento přestup Pedál promyšleně využil ve svém plánování: "Kupujte lístky na konečnou!" zní jeho pokyn (25 Kč) – což znamená, že se svezeme až do Ivančic k vlakovému nádraží. Bez nás (18 kusů) by byl spoj takřka prázdný. Vepředu si usadilo pár trampů a lidí z KČT, my zabíráme celou zadní polovinu vozu. Těžko říct, jak je linka jindy vytížena, ale řidič nebyl příliš překvapen, že poveze takovou sílu lidu. Tipuju, že např. v sezóně je bus hojně využíván právě národem turistickým, který se tak pohodlněji přibližuje atraktivní krajině okolo Oslavky za Ketkovicemi – do kteréžto vesnice je jinak hodně nudný pěší pochod po silnici (4 km). V dobách Čtyřky jsme jej absolvovali nesčetněkrát.
Trampové a KČT ostatně vystupují v Čučicích, což je taky pěkné východiště k Oslavce. Řidič, ač už téměř důchodového věku, řezal zatáčky jak Fittipaldi. Cestou Pedál prozradil, že dnešní trasa ho napadla při jednom z jejich kolařských výjezdů na podzim – už téměř všichni dávno přesedlali na elektrokola, takže si prý mohou dovolit tak daleké vyjížďky od Třebíče. Okolo Oslavan a Ivančic se jim moc líbilo a také zde objevili nové pohodlné cyklostezky, které využijeme i dnes (nebude na nich žádný provoz). Taky speciálně upozornil na zajímavé muzeum válečného letce RAF Emila Bočka v blízkých Alexovicích. To je však dneska mimo trasu – tak snad někdy pro příště.
Autobus za mohutného brždění sjíždí v serpentinách do kdysi hornických Oslavan a odtud přejíždíme už po rovince do Ivančic. Výstup si necháváme skutečně až na úplnou konečnou – u zdejšího vlakového nádraží (9:09). Odtud je to po modré značce posledními ulicemi městečka k Jihlavce už jen kousek. Napadlo mě, že jsme mohli vystoupit o zastávku dříve na autobusáku, projít zdejší pěkné náměstí, i kolem rodného domku Vladimíra Menšíka a k soutoku dojít trochu z opačné strany, ušetřili bychom si pak tu vracečku po nábřežní pěšině – ale nebudu do toho Pedálovi kecat.
Konečně se vyvalujeme z busu a srovnáváme řady. Osmnáct lidí dneska – to je pěkná účast! Opodál na nádraží už stojí motorák na Brno, takže je fakt vidět, jak jim na jižní Moravě krásně navazují spoje. Pokud by měl nějaký nadšenec zájem, může takto klikatě dojet až do Brna :-) My se ale napojujeme na modrou značku a vyrážíme na pěší putování. Čtvrtí rodinných domků docházíme na okraj rozlehlých niv s dětským hřištěm a venkovní posilovnou, záhy míjíme i velkou chatu – klubovnu našich zdejších bratrů-skautů. Na pamětní tabulce zde mají zajímavou informaci: "V těchto místech se v roce 1921 scházeli první skauti a skautky. Společným vůdcem byl Ivan Vávra, později vedla dívky Marie Seková. Díky všem, že byli připraveni! – odhaleno 4.9.2021" A taktéž zajímavé posezení "U šneka" se slunečními hodinami a ohništěm. "Šnek" je zajímavá velká skulptura umně sestavená z kamenných kvádrů. A to jsme již u řeky Jihlavky a odbočujeme vlevo na nábřežní pěšinu. K soutoku Jihlavky s Rokytnou je to už jen pár kroků.

Soutok Jihlavky a Rokytné.

Zde se zastavujeme a Pedál vyskočil na pařízek, aby nám poskytl odborný výklad: "Tak aby to někdo nespletl: z našeho pohledu – zprava přitéká Jihlavka, ta je větší, a zleva Rokytná." Někdo podotkl, že strany se dají i přehodit ve smyslu směřování toků, ale všem to bylo asi jasné. Sluší ještě doplnit, že naše Jihlavka má celkovou délku 180 km, pramení u obce Jihlávka v Jihlavských vrších v cca 680 m n.m. (každý z nás už tam jistě byl) a její tok končí soutokem se Svratkou, resp. vtokem do Novomlýnských nádrží (podle toho, kolik je tam vody). Zde na soutoku se nacházíme v cca 203 m n.m. A jak je to s tím rozporuplným názvem? (kdekdo si už asi všiml, že používám pojmenování "Jihlavka") – no zkrátka v Třebíči se odjakživa používá tento zdrobnělý název, i když samozřejmě ten oficiální zeměpisný zní "Jihlava". Ale u nás řece jinak než "Jihlavka" nikdo neřekne. Prostě je to tak... A Rokytná? Délka kolem 88 kilometrů, pramení u Chlístova nedaleko Třebíče kolem 580 m n.m. Její pramen není zas až tak atraktivní (vytéká z meliorační roury), ale myslím, že kdekdo jej zná také. Co je důležité – na svém středním toku si obě tyto řeky proráží cestu mohutným skalnatým masivem a vytváří tak nádherné hluboké kaňony plné meandrů a strmých skalisek. Ten Jihlavky byl v délce 22 km zatopen Dalešickou přehradou, ten Rokytné je poměrně neznámý, ale o to více divočejší a rozhodně stojí za to jej poznat. Před mnoha lety jsme tam objevili dokonce i zajímavý geologický úkaz – opuštěný meandr. I tyto informace nám Pedál v kostce zopakoval. A nelze jinak než v místě splynutí "našich rodných vodních toků" pořídit společnou fotku!
K dokreslení dnešního počasí: na okolních loukách i na pěšině dosud umrzlé zbytky sněhu, břehy blátivé, obloha olověně šedivá, zatažená. Přesto si kromě nás pár rybářů i místních cestu k řece i soutoku našlo. Na protějším břehu, v místě terénního výběžku do soutoku obou řek je dobře patrné odpočinkové místo "U dvou bobrů" se stylovou dřevěnou lavičkou. A přímo naproti se vypínají strmé svahy návrší Réna (převyšující nás o dobrých 70 metrů), které trochu bokem ukrývá nízkou rozhlednu Alfonse Muchy. A můžeme pokračovat na další cestu – respektive se tou samou pěšinu vrátit ke skautské klubovně a odtud dále pokračovat proti proudu Jihlavky k dalšímu kýženému soutoku.
U klubovny Pedál volí přechod řeky po lávce pro pěší. I když... mohli jsme pokračovat rovně stále po původní straně. Ale to bylo vcelku jedno. Alespoň nám na druhé straně mohl vodařský Ing. Vajda podat za pomoci naučné tabule další odborný výklad – o fungování zdejší úpravny vody, jejíž rozlehlý oplocený areál se nachází na velké nivě mezi oběma řekami. Za plotem se modrá značka odpojuje směrem na Moravský Krumlov (mimochodem: mezi Ivančicemi a Krumlovem vytváří Rokytná jedno z dalších divokých údolí), my pokračujeme podél Jihlavky do místní části Němčice. U silničního mostu je třeba přejít rušnou komunikaci a pokračovat dále po břehu řeky. Vpravo jsou oplocené areály různých firem a skladů.
Záhy přecházíme po malém mostku drobný přítok – "Pozor! To ještě není Oslavka!" hlásá Pedál. Bodejť, má to na šířku sotva metr. Jedná se o nějakou odlehčovací stoku z blízkých rybníků Pancíř a mrtvého ramene Oslavky. Soutok Jihlavky s Oslavkou přichází vzápětí – dosahujeme jej v 10 hodin. A pro zajímavost: zde je Oslavka ten pravý přítok (myšleno z našeho pohledu). Je viditelně dravější – do poklidných vod Jihlavky plynoucích jako líný inkoust se vlévá mnohem bystřejší a rychle tekoucí Oslavka. Zřejmě má nějaký ostřejší spád nebo zkrátka má v těchto dnech oblevy vyšší průtok. A poklidnější Jihlavka může být i ovlivněna regulovaným odtokem z kaskády Dalešické a Mohelnské přehrady. I tohle nám Pedál v kostce odvyprávěl, když jsme se způsobně postavili do řady na břehu soutoku. Sluší jen doplnit, že délka toku Oslavky činí 101 kilometrů a pramení trochu záhadně v náhorní plošině jižního podhůří Žďárských vrchů u Nového Veselí. Ten nejpohlednější turistický pramen za rybníkem Babín jsme kdysi navštívili s Jarmilem a Cágrem. Na jeho vyznačení a zvelebení se dokonce podílel i tehdejší "jezevec z Vysočiny", všem známý Miloš Zeman, který má ve Veselí rekreační byt. Hydrologové do toho vnesli trochu zmatku a za řádný pramen určují stoky v bažinách kousek dále nad Babínem, u osady Česká Mez, anebo ještě do třetice o kousek jinde... Po krátké zastávce na pokoukání pokračujeme po blátivém břehu dále.

Soutok Jihlavky a Rokytné.

Soutok Jihlavky a Oslavky.

Kousek za soutokem se konečně napojujeme na pevnější povrch – a dalo by se říci rovnou luxusní: sdílenou cyklostezku Ivančice-Oslavany, která již v roce 2015 v délce 3,2 km propojila tato města. Stala se jistě vítaným místem pro vyjížďky a vycházky nejen místních, o čemž se přesvědčujeme i v tomto relativně nevlídném počasí (pár lidí na vycházce jsme potkali). Kousek za vypuštěným rybníkem Pancíř II Pedál část naší skupiny pro zajímavost odklonil na pěšinu vedoucí stále podél zurčící Oslavky. Nacházíme i tzv. Zastavení u Raka: s 5-ti metrovou skulpturou raka (vyzděný z lomového kamene v kombinaci s kovanými prvky a dřevem). Součástí tohoto zastavení jsou lavičky, ohniště a kovové šlapací kolo. Ono těch "zastavení" je nejen podél cyklostezky, ale i v širším okolí Ivančic daleko více. Po chvíli jsme ještě narazili na "Ledňáčka". Úsek po pěšině, byť blátivé, zvolil Pedál dobře, protože je zde pěkná ukázka divoké přírody ve zbytku dokonce lužního lesa. Hlavní tok Oslavky, který míjíme, je vlastně zregulován, zatímco původní koryto ve dnes částečně "mrtvém" rameni tyto zarostlé nivní louky obkružuje východněji.
U Ledňáčka další krátká zastávka na srovnání řad s těmi, co pokračovali po asfaltu a možnost načerpání informací ze zdejší naučné tabule – kromě přírodních zajímavostí z blízkého okolí už m.j. naťukla hornickou historii Oslavan. O kus dále míjíme "Pomník neznámému padlému cyklistovi" a po lávce překonáváme tok Oslavky do úseku, který vede již mezi poli a posléze pod strmým zalesněným svahem kopce Koblih (274 m n.m.). Z těchto míst je už zajímavý výhled na starou oslavanskou haldu, typickou těžní věž dolu Kukla (dnes zážitkové centrum Permonium) a zbytky budov někdejší oslavanské elektrárny, která fungovala ještě v 70. letech min. století. Pokud si pamatuju jako malý capart, když jsme zde tehdy párkrát projížděli, zdejší krajina byla silně znečištěná a neutěšená, věčně zahalená do kouře a popílku z dýmajících komínů a co mě fascinovalo, to byly nákladní vozíky lanové dráhy, které převážely uhlí vysoko nad silnicí. Od té doby se mnoho změnilo, těžba i elektrárna byly zrušeny, krajina i město se pročistily a kupodivu nabízí jedinečné turistické i kulturní vyžití. Nicméně někdejší dýmající elektrárně se dnes snaží sekundovat nějaký exot, jehož smradlavý komín vzdáleného rodinného domku hulí ostošet.
Po čím dál více zledovatělé cyklostezce dosahujeme okraje Oslavan kolem 10:45. Dlouhou ulicí Letkovskou záhy docházíme k Hlavní ulici s autobusákem, kde chvíli čekáme na opozdilce a poté bočními ulicemi a hornickým sídlištěm docházíme ke zdejší chloubě – oslavanskému zámku. Jeho prapůvodem je cisterciácký klášter, který však zanikl za husitských válek, ale posléze byl návazně přistavěn renesanční zámek se dvěma jedinečnými arkádovými křídly na vnitřním nádvoří. Za 1. republiky byl v majetku židovské rodiny Gomberzů, což také nadlouho zpečetilo jeho osud: za okupace jej Němci zabavili pro armádu a po válce ho samozřejmě využívala zase naše armáda, dále pak sloužil jako ubytovna pracovního tábora, internát, národní výbor, mateřská školka a různé sklady. Největší ránu zasadilo oslavanskému zámku umístění JZD. Po revoluci jej město Oslavany pozvedlo z popela a nachází se zde muzeum hasičství, hornictví a energetiky (přístupné v hlavní sezóně – a stojí za návštěvu). M.j. se zde natáčel jeden z dílů Četnických humoresek. Dost nás překvapila pamětní značka "Wasserhöhe" – velké vody v roce 1812. Dosahovala by nám po krk. Nás nyní zajímá Zámecká restaurace, nacházející se v klenutém přízemí západního křídla, přístupná z forhauzu. Zde Pedál objednal posezení a horkou polívku na zahřátí. Přicházíme sem o čtvrt na dvanáct. Smluvený příchod téměř dvacetihlavé grupy je pro hostinské vždy vítanou možností ke zvýšení výdělku. Obsazujeme polovinu stylového lokálu a objednáváme točené ze zdejšího zámeckého pivovaru (nefiltrované, spodně kvašené oslavanské pivo, které zahrnuje zámeckou jedenáctku, medový ležák 12° a oslavanský rubín 13°), hostinský roznáší horký vývar a ti hladovější z nás zřejmě nechtějí čekat na opékání špekáčků někde pod širým nebem, tak jdou do bohatých pokrmů z nabídky zdejší zámecké kuchyně :-) Patřičně se tudíž "rozesedáváme" , takže vedoucí výpravy blahosklonně povolil polední pauzu do 13 hodiny. Pak už je potřeba srovnat účty a vyrazit na další cestu, vždyť jsme teprve ve třetině!

Zámek v Oslavanech...

... a tamní příjemná a pohostinná Zámecká restaurace.

Pořádné překvapení (příjemné) nás čeká venku po vyjití ze zešeřelých prostor středověkého šenku: dosavadní šedivá obloha se pořádně projasnila, takže ostré nízké slunce nás takřka oslepuje z blankytně modré oblohy! No to je paráda, aspoň se půjde veseleji! Přes moderní centrum Oslavan směřujeme k mostu přes Oslavku ozdobeným sochami svatých Jánů Sarkandera a Nepomuckého. Jsou odtud i pěkné pohledy na kostel sv. Mikuláše stojící na blízké zalesněné vyvýšenině nad městem. Pak pokračujeme k "Dělňáku" (Dělnický dům – taky dobrá hospoda) a odbočujeme do postranní uličky Havířské, která kopíruje klikaté zaklesnuté údolí zdejšího potoka Balinky (není to ta Balinka, co protéká VelMezem). Tím se krajina a okolí rapidně mění – už to není široké rovinaté údolí niv jako dopoledne, ale hluboké údolí mezi strmými svahy. Mezi malými domky se od řeky napojuje modrá značka. Miniaturní zástavba pokračuje až skoro do blízkého Padochova. Tipujeme, že malé domky v této části vystavěli především horníci, kteří si jakžtak dokázali vydělat na soukromé bydlení.
Padochov je další stará hornická osada oslavanského revíru. Je však položena na návrší, nás značka přivádí jen do níže položené části zvané Mlýnky, k rozcestníku u autobusové zastávky. Do cíle v Zastávce (té u Brna) nám zbývá ještě avizovaných 7,5 km – teď je půl druhé, a to ještě chceme dělat oheň na špekáčky. To máme tedy co dělat! Odbočujeme do stinného údolí potoka Balinky s dosud souvislou pokrývkou mokrého sněhu. Slunce sem pomalu ani nedosvítí, to jak se krčí nad vysokými zalesněnými svahy. Rázem to vypadá, jakoby za chvíli už měl nastat podvečer. K ohni se zastavujeme před 14 hodinou – hned u následující malé loučky, kde je postaveno posezení a ohniště. "Tady ale nebude vůbec dřevo..." konstatuje Pedál zkušeně, rozhlížeje se po okolí – samé provlhlé listnáče, jinak všechno vysbírané. Horko-těžko jsme přece jen něco snosili, ale žádná sláva. Větviček z borovic sotva do dlaně, Eda se pokusil i o naškrábání březové kůry. I takoví fukaři jako Cahouš a Venca měli hodně práce, aby pár plamínků vůbec rozfoukali. Užuž se zdálo, že oheň nezaplane, pořád to zhasínalo (při takovéto příležitosti vždycky s Cágrem vzpomeneme na neúspěšné zapalování ohně kdysi pod Javořicí, anebo už hrozně dávno se samotným Robinem na Chvojnici). Petr s Vajdou tedy zkousali buřty za studena. Nicméně nakonec se plameny přece jen rozhořely, a tak se kolem dokola ohýnku mohla utvořit klasická hvězdice všemožných prutů a napichovátek s buřtíky a uzeninami. Všechno se odehrálo celkem v rychlosti, po půl třetí musíme vyrazit zase dál. Hasíme oheň a pouštíme se dál opuštěným údolím proti proudu Balinky.

Odpolední zastávka na oheň - a nechtěl a nechtěl hořet!

Zapomněli jsme jeden jako druhý kouknout na mapu, takže nás "ukolébala" hlavní vozová cesta vedoucí stále podél potoka. V jednom místě však značka "zrádně" odbočuje vpravo do svahu – a nikdo si toho nevšiml. Jdeme dál a dál... a modré značky už dlouho nikde. A sakra – přešli jsme o notný kus! Boční zarostlá rokle není tou správnou volbou pro nouzové odbočení, musíme tedy šusem do prudkého svahu, kde v dubovém lesíku vede jakžtakž pěšina. Někdo se i vrátil těch 250 metů do místa odbočení značky. Naše skupinka po ostrém výstupu po deseti minutách dosahuje náhorního rovinatého úseku a i kýžené lesní cesty se značkou. Trochu jsme se tedy roztrhali, ale tady už není kam uhnout, a tak si jde každý podle svého tempa.
Blátivá lesní cesta po chvíli vystupuje z dubin mezi pole a stává se ještě blátivější. Krkolomně se snažíme hledat ti nejlepší "stopu" pokud možno po zatrávněném okraji. Výstupem z údolí až sem na náhorní planiny jsme taky překonali slušný výškový rozdíl – rázem se nacházíme v nějakých 360 m n.m. Směrem k jihu se krajina otevírá a dokonce v dálce se rýsuje typická silueta Pálavy! (téměř 40 km). Na dosah již máme městečko Zbýšov, další ze známých hornických sídel v rosicko-oslavanském revíru. Jeho sluncem nasvícené panoráma dokonale kazí haly nějakého podniku v popředí, takže jinak fotogenická věž tamního kostela sv. Martina je vidět jen z poloviny. Prudký rozvoj zažil Zbýšov od počátku 20. století díky těžbě černého uhlí v okolních dolech, naopak od 90. let se musel potýkat s útlumem a zánikem těžby.
Mimoděk jsem si v těchto místech vzpomněl na dávnou televizní soutěž "Tutovku": ten díl někdy zkraje 90. let uváděl jeden z konferenciérů Michal Pešek, zdaleka to nebyl tak výřečné moderátorské eso jako Přemek Podlaha. Do finále se "probojovala" stará bábička, jakoby z oka vypadla Calamity Jane od Ivana Mládka. Celý národ skrze obrazovky upřené oči na bábu s Peškem, kolo osudí opodál připravené, "... vodkud 'ste, pani?" hlesl Pešek. "Ze ZBYŠOVA...," přiškrceně pronesla bába jediné slovo, které diváci od ní mohli slyšet, "... hmmm, ze Zbyšova... krásné... tak točte..." – moty, moty, moty, LUP! A bába vytočila milión. Tak hladové ksichty početného příbuzenstva, které ji do studia doprovázelo, to člověk dlouho neviděl. Museli ji oškubat hned po vypnutí kamer. Chudák pani ze Zbyšova... (on je teda ještě jeden Zbýšov, někde za Brnem).
Za čtvrthodinku už procházíme kolem místní chlouby (jak uvádí web města) – areálu letního koupaliště. Poté sídlištěm s pěkně zrevitalizovanými bytovkami, a docházíme na hlavní křižovatku ulic Sportovní a 9. května. Ačkoli Pedál už předem avizoval, že přípojný bus k prvnímu vlaku jede brzo a nemáme šanci s ním počítat – oproti tomu na zdejší zastávce stojí skupina lidí. Jedna holka zírá do mobilu, naštěstí mě napadlo to samé: kouknout do Idosu. Zjišťuju, že spoj k vlaku do Zastávky má 26 minut zpoždění a lidi tudíž čekají na opožděný bus. Asi polovina party naznává, že počká na svoz, musí jet každou chvíli. Náš zbytek naopak odhodlaně tuto možnost zamítáme, a když už jsme došli až sem, celou trasu dokončíme poctivě pěšky. "Už je to kousek, to dojdeme," velí Pedál a vede nás po modré značce k poslední odbočce na okraji města ke garážím.
Ten "kousek" je sice poslední 4 kiláky, zato zase blátivým terénem. Za garážemi polňačka odbočuje vpravo a vytrvale stoupá na návrší, kde zřejmě dosahujeme nejvyššího bodu dnešní výpravy (přes 400 m n.m.) a tudíž s pěkným výhledem do širokého okolí. "A hele, támhle už jede autobus, to jsou za deset minut v Zastávce." Scházíme k lesnímu úseku, kde se pod vrstvou listí nachází zrádná vrstva klouzavého jílu. Začíná se stmívat, což v tomto ročním období je velmi krátký proces. Zanedlouho dosahujeme úzkokolejné drážky, která nás už konečně dovede do Zastávky k nádraží. Prapůvodně v trase této drážky vedla normální kolejová vlečka, která spojovala Zastávku u Brna s komplexem několika černouhelných dolů v okolí Zbýšova a Oslavan. Dlouho po ukončení těžby se části vlečky ujali železniční nadšenci, přeměnili ji na úzkokolejku a v turistické sezóně zde provozují nostalgické jízdy hornických vláčků. Mohu potvrdit – je to pěkný zážitek.
Hlubokým zářezem podél zasněžených kolejí klopýtáme k blízkým Babicím, resp. o okraji této obce. U posledních domků a železničního přejezdu se máme napojit na místní silničku, která kopíruje drážku až do Zastávky. "Pedále, říkal's, že tady už dojdeme pohodlně po asfaltu!" špičkujeme vedoucího, jehož příslib vzal za své, protože tak sněhem rozmáchanou dobitou silničku jsme ještě neviděli. Padla už tma, takže naštěstí ani nevidíme ten marast, o němž později Pilník tvrdil (šel rychleji, zde asi 15 minut před námi), že to byl sníh smísený s černouhelným prachem. Není se co divit, protože na posledním kilometru míjíme areál opuštěného dolu Ferdinand.

Závěrečné večerní posezení ve studenecké nádražce.

Konečně! Před půl pátou se konečně kolem silničky zjevují první domky – a to už je Zastávka u Brna, náš cíl. K trati a nádraží je to už jen coby kamenem dohodil. Máme dost času, takže se samozřejmě rozhoduje, že navštívíme místní hospodu na pivko za odměnu. Ta známá cikánská přímo na nádraží už je bohužel dávno zrušená (je místo ní infocentrum), naštěstí poblíže se nachází klasický Dělnický dům neboli "Dělňák". I v Třebíči jsme mívali taky takový klasický "Dělňák" (na Jejkově), výborně tam vařili a nemohu zapomenout na tamní dršťkovku, byla vyhlášená! Po revoluci už "dělníci" moc nefrčeli, schramstli to tam tedy Číňani, později luxusní restaurace a teď je tam pivnice Jak-jinak. Tady v Zastávce nám Dělňák výborně poslouží k závěrečnému pivku, mají zde tankové Starobrno. Jsme přijati vlídně. Už tu sedí i naši kamarádi, kteří ze Zbýšova jeli busem. Čas je akorát na jedno-dvě, pak už valíme na vlakáč, kde kupodivu i prodávají jízdenky! A v 17:13 nám už jede motorák od Brna. Kupodivu jej obsluhuje i ten mladý sympatický průvodčí, který nás svezl už ráno. Tím tedy končí naše sobotní pěší výprava a my už se můžeme těšit na vystoupení ve Studenci, kde Pedál jako již tradičně domluvil večerní posezení v nádražce u Marušky. Těch 18,5 kilometrů v maximální variantě bylo moc pěkných i přes ty některé blátivé úseky. Trasa byla vybrána opět velmi originálně a nezbývá než se těšit na příští rok, co nám to Pedál zase připraví za překvapení.
Na studeneckém nádraží vystupujeme přesně v 18 hodin a hrneme se do hospůdky, kde máme vyhrazen dlouhý stůl. Za chvíli jsou na stole pivka a taktéž zasloužené večeře – vepřový plátek s opékaným bramborem. K odjezdu můžeme volit buď vlak v každou sudou hodinu, anebo auta ochotných kamarádů. Já odjíždím po večeři s Vajdou a Petrem, čímž se vyhýbám další zákeřné nástraze ve veřejné dopravě v Třebíči – od vlaků totiž nenavazují žádné přípoje MHD! Cágr odjíždí až o dost později tuším s Piňďou. A ti nejpravověrnější trampové a oldskauti se samozřejmě po hodnotném večeru v nejoblíbenější nádražce odebírají k pokračování do chaty Pedálovky u rybníka Podhorníka.

Nezbývá tedy, než předat slovo opět Pilníkovi
Po výtečné večeři postupně odjíždějí kamarádi, kteří přišli jen na sobotní vycházku, s nimi i Poke a Cahouš, zůstává ale Čenich, na chatě nás tak bude deset. Přes avizovanou únavu mnohých z nás (přece jen dnešních dávka km a včerejší ponocování udělaly své) se zábava rozjíždí jako vždy, střídá se harmonika s kytarami, na stole se postupně objevuje jak svařák, tak punč, dokonce i obložené talíře! V nádražce jsou kromě nás jen 2-3 místní, Maruška má k ruce nějakou mladou holčinu, tak máme vše, co potřebujeme. Přichází nabídka od starého známého myslivce: "Když mi zahrajete 3 písničky od Tučnýho, objednám rundu pro celý stůl!" Tomu naši muzikanti nemohou odolat a po krátkém secvičení vyšívají ty tři písně jak z partesu. Hlavně Eda si teda vyhrál se sóly. Chlapík byl moc spokojený, ale jak kdosi trefně poznamenal: "Kdyby slyšel Kmocha s jeho Prodavačem, tak by se po**al." Nakonec to chvíli po jedenácté balím jako první a než dorazili na chatu kamarádi, už spím.
I díky tomu nedělní ráno vstávám jako první s tím, že chci stihnout vlak v deset přece jen to mám nejdál. Kamarádi taky postupně vstávají, tak se s Čenichem pouštím do úklidu a mytí nádobí, v půl desáté se loučím a zase za rok!

Společná fotka u soutoku Jihlavka / Rokytná - ještě čerstvé síly :-)

... a nedělní závěrečná.

Zajímavosti a odkazy

Celkem ujito: 18,5 km.
Nejvyšší bod: návrší nad Zbýšovem (408 m n.m.).
Nejnižší bod: soutok Jihlavky a Rokytné (cca 203 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa KČT č. 83 Okolí Brna-Ivančicko 1:50.000.
https://www.mikroregionkahan.cz/

(zapsal Kotel + Pilník, fotil Kotel a spol.)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.