Středa-neděle 14. - 18. června 2023
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Pribylina/Podbanské
Program:
1./ ve čtvrtek: túra v Západních Tatrách: Brestová - Salatín - Skriniarky - Spálená,
2./ v pátek oddechový den: památka artikulárny kostelík ve Svätom Kríži, výprava Lipt. Štiavnica - Ludrová,
3./ v sobotu: Hrebienok - Bilíkova chata - vodopády Studeného potoka - magistrálou na Sliezsky dom - St. Smokovec.
Účastníci: Kotel, Pilník, Eman, Havran (4).
Počasí: polojasno, do 20°C, v sobotu přeháňka.

Začátkem tohoto roku bylo třeba postavit se čelem k zajištění tradiční výpravy do Tater. Byla m.j. zaštítěna tím, že jsme se na naše oblíbená místa v lokalitě Podbanského mohli vydat po rovných třech letech vynucené pauzy(!), konečně bez omezujících opatření, a co více – na letošek připadá 20. výročí založení této pěkné turistické akce naší party! Ano, již v roce 2003 podnikl Pedál a spol. první ročník s památným výstupem na Kriváň tzv. "na rozchození".
Po pár letech jsme za místo k ubytování zvolili chatu ve vlastnictví zem. družstva Kokava. Jezdili jsme sem v letech 2015-16 a sice na tzv. Velkou chatu. Družstvo vlastní ještě Malou chatu a právě tuto jsme letos zamluvili už počátkem roku, jelikož o ubytování na všech chatách v Podbanském bývá vždy velký zájem. Počáteční nadšení ohledně počtu účastníků však koncem května vystřídalo rázné vystřízlivění: postupně začala odříkat polovina zájemců, až se náš počet dostal na kritickou hranici (4). Skoro to vypadalo na loňský scénář, kdy dva dny před odjezdem padli další dva a nejelo se nikam. A má smysl jet vůbec ve čtyřech? Zatnuli jsme tedy zuby a řekli si, že stůj co stůj pojedeme i ve čtyřech – jedním autem a pokryjeme v tomto počtu i zvyšující se podíl na nájmu ubytování.
Tipů na túry máme stále dost.. Počasí slibovali sice jako na houpačce, ale co už... nějak to dopadne. Nakonec to dopadlo mimořádně zdařile a my všichni zbylí horalé jsme akci zhodnotili jako nadmíru podařenou! Dokázali jsme se domluvit na skvělých výpravách, a to hlavně na místa, kde jsme ještě vůbec nebyli. Především nás nadchly dlouho odkládané Skriniarky v Západních Tatrách. Dále jsme "objevili" další z unikátních dřevěných evangelických kostelíků, a to přímo na Liptově! A do třetice jsme se vydali na Tatranskou magistrálu v úseku, který jsme ještě nikdy nešli.
Čas předchozí nervozity (pojede se, nepojede?) tedy definitivně padl ve středeční poledne před Pilníkovým domem, kde už netrpělivě očekáváme Emanův kombík – přijíždí, vzápětí nakládáme bagáž, a my se můžeme plni očekávání vydat vstříc sedmnácté tatranské výpravě!


Sluší se ještě podotknout, že letošní ročník rozsekl Eman, kdy po mírném zaváhání zbytku jednoznačně stanovil: "JEDEME!", což definitivně rozhodlo a zažehnalo všechny pochybnosti, zda "…i v tak malém počtu mají Tatry smysl?" a „…co když zase někdo odpadne na poslední chvíli, podobně jako vloni?“. Vše umocnilo, ještě to, že jsme už měli zajištěné volno – zejména Havran, pro kterého je uvolnění ze školy trochu náročnější. Na jedno auto jsou čtyři lidi úplně akorát. V chatě sice bude větší rozeběh a po rozpočítání nocležného to vyjde už mírně dráž (25€/os./noc), ale i to se dá zvládnout. O to více bude na chatě pořádek. Při pohledu na historii výprav do Tater: dosud nejméně (5) nás jelo v roce 2006, ale to se ještě jezdilo na soukromou Jurovu chatu.

Středa 14. června 2023 :
cesta do Tater

Danou středu nejprve přijíždím na 12:15 k Pilníkovi do Domků. Asi 20 minut, i v družném hovoru s Jardovým tátou, čekáme na Emana s Havranem. Přijíždějí a nastává stěžejní část "Operace Odjezd" – přeskládání bagáže do Emanova forda a to tak, aby na chodníku před domem nic nezbylo. Zavazadlový prostor je vyskládán až po strop, dokonce i Pilníkův cepín si našel místo mezi batohy (jsem zvědav, kdy jej konečně použije). Soudek se letos naštěstí neveze, na ten je nás málo. A můžeme vyrazit směr východ: Náměšť, Rosice, nájezd na dálnici na Kývalce – a sjíždíme k Brnu.
Jako vždy se provoz na D-1 pod Brnem citelně zasekává, zejména po sjezd na Vídeň. Kolona jede krokem, vpravo téměř výhradně šňůra kamiónů. Právě v těchto místech nám volá pán Kondor, správce chaty. Je to evidentní pohodář (už podle předchozích telefonátů, které jsem s ním absolvoval) – sděluje nám tedy, že se dnes ani nemusíme scházet osobně a klíče od Malé chaty nechá u sousedů, které právě ubytoval na Velké chatě. Tak to je paráda, nemusíme ho otravovat někdy po šesté hodině večerní, kdy už chce mít každý klid.
Řidiče Emana jsme museli trochu hlasitěji upozornit, aby nezapomněl sjet z dálnice v Holubicích, a pak už svištíme na Slavkov a dále na Chřiby. První zastávku na napití a protažení děláme u pumpy Střílky před Chřiby, už naposled jsme se tady zastavovali. "Jak tak jedeme, koukám na ty pumpy okolo a počítám na prstech , kde jsme za ty leta spíše ještě nestáli…" dělám takovou menší statistiku. No, moc těch nenavštívených pump už nebude… Dali jsme si pivko z Pilníkovy chladicí tašky, Havran (na kterého už nevyšlo) si skočil pro chlazené do bistra a Pilník holt zůstal u birella – druhou část trasy bude totiž řídit.
Svižně projíždíme Chřiby, a někdo podotkl, že kdyby jel i Čenich, popoháněl by to ještě více rychleji v přehledných úsecích, které má projeté snad už úplně poslepu. Provoz dále houstne na obchvatu Uherského Hradiště, kde se provádí nějaká údržba a především napojení budoucí dálnice D-55, která ve finále spojí Olomouc a Břeclav. Krásné pohledy na hřebeny Bílých Karpat se otevírají u Uherského Brodu, takže jeden po druhém vzpomínáme na pěkné dovolené, které jsme v tomto (ještě polozapomenutém) pohoří nezávisle strávili. Havran s Emanem mají zdejší ostré kopečky projeté dokonce na kolách, já jsem zde byl před lety na chalupě ve Vápenici a loni na podzim na výšlapu na Lopeníku, a Pilník už úplně pradávno na nějakém táboře s ochránci přírody. Průjezd přes Karpaty je působivý vždy. Sjíždíme do Starého Hrozenkova a na dohled je poslední pumpa s motorestem před hranicí. "Já bych zastavil až někde za Trenčínem, vždyť jsme stáli před chvílí," navrhuje Pilník a návrh je řidičem přijat, jelikož nádrž je ještě téměř plná a posezení na terase s obsluhou by znamenalo další zdržení.
Nezbývá než si odbýt typickou dezolátní silnici z betonových panelů za Drietomou – ne, ještě ji nezrekonstruovali, to je nepochopitelné! A kdoví jestli na to v budoucnu dojde – povrch je díky betonu zřejmě hodně únosný, nicméně desky si za tu dobu posedaly tak, že jízda je na překousnutí jazyka. Konečně najíždíme na slovenskou D-1 a můžeme frčet jako o závod. K odpočinku zastavujeme na blízkém odpočivadle Zamarovce, kde je zajedno pěkné bistro a také pěkný výhled na Trenčín a širé okolí. Dali jsme si rychlou kávu a moučník a můžeme jet dál. Na místě řidiče Pilník vystřídal Emana a uháníme na Žilinu. "Já pojedu asi postaru na severní průtah, tu novou dálnici a jižní průtah neznáme…" usoudil Pilník za Bytčou, ale sotva jsme se dostali do spleti nových nájezdů: "… a hele! A jedeš na jih po té nové dálnici!" No nic, provoz je zde minimální, dokonce i jeden tunel jsme projeli, a dostáváme se do Žiliny z jihu. Ostatně ani zde není průjezd tímto velkým městem nijak složitý. Ani se nenadějeme a jsme na velké světelné křižovatce u Tesca, tj. na výpadovce na Martin. Bohužel, tento nový úsek D-1 je po dlouhé době to poslední, co slovenští plánovači předvedli. Stěžejní tunel Višňové pod Malou Fatrou a velkorysý obchvat Ružomberoka (byť dlouhé roky rozestavěné) stále ještě nejsou a asi ještě dlouho nebudou v provozu. Všimli jsme si také, že před několika lety pracně vyznačené zrychlovací pruhy ve stylu 2+1 pod Strečnem už jsou taky minulostí – zřejmě v důsledku devastace krajnic musela být silnice I/18 opět pokorně zúžena na klasiku 1+1. Naopak nás trochu popostrčila vrútecká dálnice. K Ružomberoku dojíždíme ve slušný čas, kolem 18 hodiny podvečerní.
Průjezd Ružomberokem je díky zelené vlně celkem svižný. Mají tu promyšlený systém semaforů, které dokonce odpočítávají čas do probliknutí zelené nebo červené. A to i chodcům, včetně zvukového signálu pro nevidomé. Toho se v Třebíči nedočkáš ani po letošním totálním překopání hlavních křižovatek, které pije krev všem, snad jedině s výjimkou velkoexpertů na dopravu, kteří tuto veleakci vymysleli. Z dálnice sjíždíme jak jinak – na Pribylinu, a před námi se konečně rýsují panorámata Západních Tater i mohutného Kriváně. Přes vrcholky se převaluje trochu mráčků – tak jakpak nám počasí vyjde v příštích dnech? Poslední úsek v lese – odbočka doprava na Kokavský most – u Nadi otevřeno, paráda – a za Belou odbočujeme vlevo k chatám JRD Kokava. Na Velké chatě squadra lidu, čtyři auta, minimálně dvě rodiny. Ohlašujeme se u paní a dostáváme klíče od Malé chaty, která je jen 100 metrů odtud, na palouku na úplném konci zdejší cesty. Ticho, klid, samota. Konečně na místě!

Po dlouhé cestě jsme večer konečně zasedli v chatě k plápolajícímu krbu.

Následně vybalujeme všechnu bagáž z auta a v chatě zabíráme místa na spaní. Nahoře jsou dvě ložnice po čtyřech postelích, můžeme si tedy vybrat nocleh dle libosti. My s Pilníkem zabíráme místnost dokonce s balkónem, Havran s Emanem jdou do zadní. Dole ve společenské místnosti velké posezení s krbem, dřevo nachystané. Na zdi sice televize, ale během pobytu jsme ji zapli jen jedinkrát. Kuchyňka taky dobrá: dřez s horkou vodou, linka, elektrický sporák, vybavení a nádobí veškeré, jak je zvykem. Vzadu ještě hospodářská místnost s ledničkou, které jsme trochu přidali grády. V síni WC a sprcha, taktéž horká voda na první otočení. Chajdu jsme zabydleli během půlhodinky a na večer se scházíme dole u krbu, který jsme mezitím i příjemně roztopili.
Na stole se objevují lakocinky a Eman nabídl kupu řízků "od Hely", která ho letos opravdu bohatě zásobila. Sám by je zkrátka nesnědl. Stěžejní bod diskuze: "co podnikneme zítra?" Kupodivu, z favoritů nejpravděpodobnějších výprav či túr nakonec vzešel vítězně "ten třetí vzadu" – Západní Tatry s přechodem hřebene Skriniarek. Na Kriváni byli Eman s Havranem relativně nedávno, na Bystré lávce jsme sice už byli hodně dávno, ale zde jsme letos vyhodnotili riziko množství sněhu na hřebenech. Drobné ohrazení proti dlouhé cestě autem do Zuberce (70 km) Eman nakonec skousl, takže bylo rozhodnuto: zítra do Roháčů!
Trochu jsme se sice rozpovídali, ale nutnost zítřejšího ranního vstávání nás nakonec zahnala na kutě ještě v rozumnou dobu, kolem půl jedenácté.

Čtvrtek 15. června 2023 :
túra v Západních Tatrách: Brestová - Salatín - Skriniarky - Spálená

Budíček jsme si stanovili na půl šestou, možná i dříve. Vzhledem k tomu, že je nás tak málo, příprava snídaní a ranní hygiena probíhá jako na drátkách. I díky tomu můžeme dodržet odjezd v optimální hodinu – 6:15. Ujímám se řízení a vyjíždíme přes Kokavský most k hlavní silnici. Počasí přeje, od rána je pěkně slunečno! Míříme k dálnici – a aby to nebyl Eman s nějakým drobným, ale závažným problémem: "Sakra, já asi nemám zelenou kartu – ta je potřeba, že jo?", začal se nějak šacovat, ale potřebné doklady nenacházel. Bez zaváhání najíždím na dálnici – přece se nebudeme vracet. Nakonec ho uklidnil myslím Havran: "A máš přes mobil přístup do e-mailů? Měl bys to tam mít určitě uložený v PDF-ku, když ti to posílají z pojišťovny mailem. Policajtům by to tak mělo stačit." – spásná myšlenka! Eman se viditelně uklidnil a naznal, že v mailech by kartu od pojišťovny určitě našel (nakonec ji večer našel i papírovou, měl ji skutečně někde v dokladech založenou :-) Hoši ještě "hodili očko" vpravo na štíty Západních Tater: sluníčko, jenom semtam kolem vrcholků nějaký ten mráček: "Dneska to bude skoro luxusní!"
Na sjezdu na obří kruháč u Liptovského Mikuláše vyzývám spolujezdce k pečlivé navigaci. Průjezd přes město je ale naštěstí celkem jednoduchý, včetně jedné větší světelné křižovatky a jednoho většího kruháče. "Tak jsem pánové zjistil, že ačkoliv Mikuláš vypadá jako tuctové město s novou zástavbou – oni zde mají prý velmi pěkné centrum s historickým náměstím. A taky muzeum jeskyňářství," sděluji svoje čerstvé poznatky z internetového bádání. Pokud bude někdy v budoucnu čas, mohli bychom zde zastavit, ale dneska to rozhodně nebude.
Dále míříme z města ven kolem severního pobřeží Liptovské Mary přes několik vesniček směrem k zalesněnému hřebeni, který překonává moderní silnice plná zatáček a serpentin. Je to relativně nová spojnice Liptova a Oravy, aby se nemuselo až přes Dolný Kubín. Přes sedlo Oblazy a úbočí Holica s restaurační kolibou (krásné výhledy na roztroušenou osadu Huty) začínáme sjíždět k Zuberci. V místě Horárne pod Bielou skalou (odbočení červené značky) Pilník zmínil další včerejší uvažovanou variantu: jít odtud po červené přes Radové skaly na Sivý vrch a sestoupit do Zuberce (celkem cca 13 km a do 1800 m n.m.). Tato verze je dobře realizovatelná, díky autobusu, který jezdí každý den ráno na trase Zuberec – Lipt. Mikuláš. Stačí jen popojet pár zastávek a navečer se pěší trasou vrátit do Zuberce k autu. Nicméně na Sivém vrchu jsme byli v r. 2016, takže si tuto možnost necháme na další roky. Následuje Zuberec a odbočení vpravo, směrem k Oravskému skanzenu a chatě Zverovka. Provoz minimální, jen v jedné zatáčce proti nám vyrazil linkový bus. Asi v těchto končinách mají veřejnou dopravu propracovanou.
Konečně projíždíme lesem kolem skanzenu ("Tady je ta dobrá koliba!") a zanedlouho odbočujeme na velké parkoviště, které slouží především pro návštěvníky za zimního provozu lanovek a sjezdovek ve Spáleném žlabu – známém a možná i jediném středisku Západních Tater. Díky zajímavé poloze a možnosti překonání výškového rozdílu směrem k hřebeni je však toto středisko vítanou možností i pro letní turistiku – například zrovna dnes právě pro nás. Mládenec z obsluhy si od nás vypýtal 5€ za celodenní parkovné a auto stavíme (8:10 hod.) co nejblíže stanici, u rozcestníku "Parkovisko pod Spálenou – 1030 m n.m.". Ostatně, těch aut zde moc není – kromě nás s bídou deset. "Tak sláva, lanovka jezdí!!" – hlásí hned Pilník sotva zahlédl pohybující se sedačky. On měl sice z webovek prověřené, že oproti Vysokým Tatrám je zde už nyní od 15.6. i celotýdenní provoz, ale dokud se člověk nepřesvědčí, může narazit na nějakou nevysvětlitelnou výluku, která nebyla nikde avizována. Oproti rezortům Vysokých Tater se zde setkáváme s celkem ještě lidovou cenou za lanovku: za výjezd len hore platíme po 7€. To na Skalnaté Pleso nebo i Solisko je to už nyní jiná pálka!

Na lanovce ve Spálené dolině.

Bez zbytečného lelkování ihned nastupujeme na moderní šestisedačku a necháme se unášet po úpatí sjezdovek a Spáleného žlabu – udávané převýšení je slušných 461 metrů, což nám výrazně pomůže při nástupu na hřeben. Čím výše, tím se nám otevírají krásnější výhledy na okolní hřebeny, a tak nějak je čím dál zřetelnější, do čeho vlastně dneska jdeme: naše budoucí trasa obkružuje po okolních hřebenech a vrcholech vlastně celou Salatínskou dolinu. Kromě nás jsme registrovali na lanovce jen jednotlivce a v to ještě počítáme obsluhu. Na horní stanici vystupujeme o pár minut později. Visačka nad bočními dveřmi hlásá "Bufet" – že by kafíčko? Ale ten samozřejmě funguje jen v dobách zimní lyžovačky. Měli jsme si dát dole. No nic, půl deváté – nejvyšší čas: vzhůru na túru!
První úsek by se zdál fádní, ale není tomu tak. Především se jedná o slušnou porci výškových metrů na zahřátí a uvedení do tempa. Po zelené spojovací značce začínáme zprvu celkem povlovně, ale pak o dost ostřeji stoupat po úbočí Predného Salatína. Asi jedna třetina vede řídnoucím horským lesem, pak nastupuje trocha kleče okolo, ale záhy se serpentiny vinou buď mezi suťovisky anebo horskými loukami. Chodník je opatřen i několika zastaveními s infotabulemi (fauna, flóra). Podobné klikaté pasáže jsme už několikrát absolvovali – vzpomenu například výstup s Pedálem v Polsku od Mořského Oka pod Hrubý štít, anebo na Bystrou. Samozřejmě se po chvíli trháme, o několik zatáček je vpředu Pilník, já supím až na konci. Na úbočí se setkáváme na pěkném vyhlídkovém místě opatřeném dokonce lavičkami i dalekohledem, a pak až nahoře na hřebeni Predný Salatín (1790 m n.m.). Výstup až sem od lanovky nám trval rovnou hodinku (je 9:30). Sem se zprava připojuje modrá značka – to když si chce někdo vyšlápnout celý stoupák od parkoviště bez použití lanovky. A modrá nás nyní povede až na Brestovou. Z Predného Salatína můžeme krásně přehlédnout celou naši následující hřebenovou trasu obklopující do půlkruhu širokou Salatínskou dolinu – no nazdar, vypadá to opravdu náročně. Samý houpák nahoru a dolů. Ale nakonec to nebylo tak zlé…
Po krátkém odpočinku se vydáváme po pěkném špičatém hřebínku k Brestové. Na obě strany spadají lučinaté svahy. Horský chodník jen mírně stoupá a v cestě nám stojí jen jeden drobný předvrchol. Mnohem později jsme zjistili, že se dal podejít po alternativní pěšině (ale to by nebylo ono). Po následném krátkém strmějším úseku jsme pět minut po desáté hodině na poměrně plochém vrcholu Brestové (1902 m n.m.). Cestou jsme potkávali, resp. se míjeli jen s jednotlivci, či dvojicemi. To je holt výhoda všedního dne a začátku sezóny. Překvapil nás jeden seniorský francouzský pár, který si to metl dvojnásobnou rychlostí, ale je fakt, že byli dost nalehko. Posléze se vraceli z protisměru; tipovali jsme, že se snad neodvážili na skalnatý hřeben Skriniarek. Na Brestové modrá značka končí, dále nás povede červená hřebenovka vedená durch celými Roháči. Napojuje se sem od západu od typického Sivého vrchu (zdolán r. 2016) a blízkého, nepříliš výrazného a kosodřevinou porostlého Zuberce. My se stáčíme k jihu.
Pohled je to velice pěkný i výživný: musíme sestoupit do opticky "hlubokého" sedla Parichvost (1870 m n.m.) a následně nás čeká "prudký" stoupák na Salatín. Takto "hrozivě" se to jeví pohledem, ale tato zdání vždy dost klamou. Ve skutečnosti nebylo klesání a následné stoupání nikterak dramatické. Spíš dalo zabrat vytrvalostně. Sestup do Parichvostu je okořeněn pěknými pohledy do přilehlého závěru Kotliny táhnoucí se sem z jižních oblastí Západních Tater s dominujícími skalními svahy bočního hřebínku Grapy. Je to vlastně úplný závěr Bobrovecké doliny. A pak si už stačí poctivě vysupět stoupání na Salatín, který je ve skutečnosti tvořen minimálně třemi pahrbky: ten okótovaný (2048 m n.m.) je první, za mělčím Horským sedlem (2012 m) následuje vrcholek s rozcestníkem (2047 m) a končí Malým Salatínem (2046 m n.m.). Setkáváme se u rozcestníku (11:10 hod.) a z lučinatého vrcholku se nabízejí zase jiné fantastické výhledy: především na západ se nám otevřel nádherný pohled na celý hřeben Babek, Ostré a Sivého vrchu a do nížinných dálav v okolí rozlehlé Liptovské Mary. Jak již bylo zmíněno, po tomto jedinečném krajinářsky úchvatném hřebeni jsme putovali v roce 2016, včetně zdolání Sivého vrchu a návštěvy Chaty na Náruží. Při pár minutách odpočinku si nešlo nevšimnout, že se od severu nasouvají cáry oblačnosti. Ale podle všech známek to nebude nic dramatického.

Na plochém vrcholu Brestové v Západních Tatrách.

Pěkné technické pasáže na Skriniarkách.

Z Malého Salatína sestupujeme dále k východu a před námi se již rýsuje další významná etapa výpravy – budeme zdolávat ostrý a skalnatý hřeben Skriniarek, a to až na vrchol Spálené. Jelikož se stezka stočila do orientace západ-východ, máme vlevo jako na dlani fantastický rozhled do závěru Salatínské doliny, včetně horní stranice lanovky (hluboko pod námi), i toho pěkného úvodního klikatého chodníčku na Predný Salatín. Za 15 minut jsme v lučinatém sedle a pak může začít nejpůsobivější výstup Skriniarkami. V jednom úzkém místě Havran řekl: "Koukejte vlevo, no není to nádhera!" – míjeli jsme akorát úzkou průrvu mezi skalisky, ve které začínala dlouhatánská sněhová skluzavka. Sednout zde na zadek, tak člověk jede o pořádných desítky metrů níže (samozřejmě by se pobil, to je jen fantazie). Zkrátka takové velké skalní okno s úžasným výhledem dolů. Zde v Sedle u Zvonu (1885 m n.m.) začalo také citelně studeně profukovat, tak jsme šli raději do větrovek.
A následují první skalnaté úseky Skriniarek. Dole jsme srovnali řady, a tady nám kupodivu Pilník neutíká. Jedná se o strmé technické pasáže, kde je potřeba zapojit do výstupu i ruce, takže postup jde i nám, jinak pomalejším, jako na drátkách. Skály opět střídá krkolomná pěšinka po úzkém hřebínku a následně přicházíme k asi nepůsobivějšímu výstupu Skriniarek: podél kolmé skály je po výškově oddělených římsách veden jistící řetěz. Tento skalnatý úsek byl fakt pěkný. Později jsem někde na Trekingu četl, že Skriniarky někteří hodnotí velmi vysokou náročností, ale musím souhlasit s redaktorem Brandosem (který to hodnotil mnohem střízlivějším okem), že tak náročné to zase není. Rozhodně například Ostrý Roháč je mnohem exponovanější.
Po tomto pěkném skalním úseku nás značka vyvádí na jižní úbočí hřebene s pěkným výhledem na již blízkou Spálenou, kde se dle všeho stezka ostře stáčí k jihu, aby posléze přes další sedýlko mířila na strmou Pachoľu (2197 m.n.m), jednoznačnou dominantu počátku hlavního hřebene Roháčů. Chvíli se zastavujeme a koukáme zpět, co jsme právě prošli. Jsme svědky zajímavého úkazu: ze strany Salatínské doliny se do hřebene opírají mohutné mraky. Ale sotva narazí na hřeben, stáčí se do obrovského víru vzhůru a přes hřeben se ne a ne protlačit. To je snad dobré znamení, jelikož mraky tak nemohou zahalit celé pohoří. Zřejmě je na straně jižních dolin o dost teplejší vzduch, který oblačnosti nedovolí přelít se přes hřeben.
Co nás čeká dále? Spálená je na dosah, stejně tak i skalnaté sedýlko za ní, kde registrujeme několik postav. Zřejmě se rozhodují, zda vystoupat dále na Pachoľu. Po jejích strmých úbočích ještě splývají mohutné splazy sněhu – holt severní orientace. V jednom žlabu registrujeme i zřetelnou stopu po pádu nějakého velkého balvanu. Uvidíme na Spálené, v jakém stavu výstup na Pachoľu vlastně je. Po lučinatých, postupně až suťových úbočích se chodník několikrát dvojí, ale směr je jasný. Ve 12:45 hod. dosahujeme vrcholových partií hory Spálené (2083 m n.m.). Skládá se opět z několika pahrbků i úžlabí, v nichž jsou z kamenů vystavěny okrouhlé bivaky. Spát tady, to musí být odvaha! Vrchol není nijak označen, ani rozcestníkem, pouze na jednom vrcholku jsme zaregistrovali kovový čep. Na pár minut se na Spálené zastavujeme a rozhlížíme se po opět nových výhledech: především se otevřel pohled na Baníkov a hřeben Troch kop (zdolali Pilník + Čenich + Eman již v r. 2010!), před sebou máme impozantní Pachoľu. Na druhou stranu hluboká Spálená dolina s jedním z Roháčských ples a nad ním se hraniční hřeben Volovce a více vpravo i Ostrého Roháče bohužel halí do oblačnosti. Škoda, počasí se horší…
Posuzujeme možnost výstupu na Pachoľu: zvládli bychom to? Dle mého mínění "toho vzadu", tipuju tak za hodinku. No jo, ale jak dolů? Z Pachoľy je třeba strmě sestoupit do Baníkovského sedla a odtud… pohled na jednolitý sněhový splaz téměř po celé délce strmého svahu do závěru Spálené doliny nám bere elán. Klikatý chodník se ztrácí pod sněhem. "Teď je jedna hodina po poledni: nahoru hodinu, do sedla dolu hodinu, to jsou tři odpoledne. Pak se dostaneš na ten sníh… - asi bych to neriskoval," to je názor víceméně všech a i Pilník naznává, že ani cepín by mu nebyl moc platný. Sněhový svah se odtud zdá jako příkrá střecha. Rozhodujeme se tedy, že sestoupíme do skalnatého sedýlka pod Spálenou, kde jsme prve viděli několik postaviček – oni evidentně ze sedýlka uhnuli neznačenou stezkou přímo dolů do Spálené doliny. "Ten chodníček je v mapě naznačený, můžeme ho použít k sestupu," upřesnil Pilník.
Ze sedýlka se zdá výstup na Pachoľu ještě nemožnější: akorát jsme viděli dva borce, jak se tam drápou kdesi mezi skalami: "Hele, teď se dodrápal někam k okraji, cestu nevidím – a co jako bude dělat dál?" hodnotíme takto na dálku výstup dvou odvážlivců. Tímto tedy definitivně rozhodujeme, že po svačině se již vydáme dolů z hřebene neznačeným chodníkem a Pachoľu vypustíme. S odstupem doby a po následném setkání s partou mladých Čechů, kteří sestup po sněhové střeše zvládli, si člověk říká, že jsme to přece jen měli zkusit. Vždyť přece kdysi na Sedielku to bylo podobné…

Pohled na hřeben Roháčů - Skriniarky.

Extrémně strmý chodníček mezi suťoviskem je celkem dobře znatelný, nicméně sestup dolů je utrpení. Nevěříme, jak to Pilník zvládá tak rychle a my zbylá trojice opatrnými krůčky silně zaostáváme. Dolů to trvá dobře třičtvrtěhodinu, ne-li více, jelikož sestupujeme o dobrých 200 výškových metrů. Cestou jsme po očku sledovali i snažení skupinky, která sestupuje sněhovým polem z Baníkovského sedla. Postupovali velmi opatrně, ale zvládli to nakonec bravurně. Později se s nimi setkáváme dole na hlavní značené cestě. Říkali, že to tak hrozné zase nebylo. Dělali túru z opačné strany, od Troch kop. V závěru Spálené doliny se tedy konečně napojujeme na značenou trasu (žlutá/zelená) a po již klasickém horském chodníku začínáme mírně klesat. I tento chodník však překonává mnohé sněhové plotny. Krátký odpočinek si dopřáváme ve 14:30 na prvním rozcestí Pod Hrubou kopou (1577 m n.m.) a i následně na místě s lavičkami na rozcestí Pod Predným zeleným (1473 m n.m. – 14:50). To jsme již dávno vstoupili do pásma kosodřeviny a dále se objevuje už klasický horský les.
"Tady kousek bude Roháčský vodopád," avizuje Pilník s tím, že odbočka z hlavní cesty bude krátká a neměli bychom si ho nechat ujít. Šlapeme a šlapeme lesem po erodovaném klikatém chodníku, pořád odněkud slyšíme hukot vody (to je ve skutečnosti Roháčský potok), ale odbočka přichází až někdy po dvaceti minutách. Naštěstí vůbec dlouhá není a shlédnutí Roháčského vodopádu fakt stálo za to – byl to hukot! Jeho výška je udávána na 18 metrů. Mezerami mezi stromy vidíme mírně v dálce nějaké objekty, střechy… - že bylo byla nějaká bouda na následném rozcestí Adamcuľa? Nakonec jsme se shodli, že by to mělo být už "naše" parkoviště. Pilník zase peláší čerstvým krokem dolů a tak nějak vyplývá, že na sebe počkáme dole na Adamcuľi, resp. na první odpočívce. Krkolomný chodník se brzy mění na klasickou lesní štěrkovou cestu a zaplaťbůh, v 15:40 docházíme na asfaltovou točnu s turistickým posezením na okraji. Pilník nikde. "Čekal bych, že počká na nás tady, ale on zase metl dál - no nic, my si odpočneme tady, už necejtím nohy," hodnotíme tak nějak dohromady s Havranem. Dali jsme si pětiminutovku na posezení a napití a po silničce pokračujeme dále. Po bytelném mostě překonáváme Studený potok a na významné rozcestí Adamcuľa (1189 m n.m.) docházíme za dvě minutky. Zde se setkáváme s Pilníkem na pohodlné zastřešené odpočívce a můžeme pokračovat v již posledním povinném dochodu necelé 2 km po lesní silničce, který spojuje Zverovku a Ťatliakovu chatu. V protisměru jsem potkali jen pár cyklistů. Cestou ještě míjíme skalisko s pamětním místem Alexiusa Demiána a v 16:15 docházíme na rozšířené místo s opuštěnými kiosky – rozcestí Šindlovec (1087 m n.m.). Na parkoviště pod lyžařským areálem odtud vede zkratka po zelené značce údolím Studeného potoka. U auta jsme za 10 minut.
A tím tedy končí naše úvodní čtvrteční túra do nitra Západních Tater. Jsme velmi potěšeni, že jsme zvládli dosud námi nepoznanou trasu, takže pěkná premiéra. Okruh po hřebeni byl fantastický, zejména překvapily úžasné skalnaté Skriniarky. Škoda jen, že jsme vynechali Pachoľu. Ale to by znamenalo hrubým odhadem +2 hodiny navíc… Nyní je ideální čas – 16:30. Prosklený bufik před stanicí lanovky má otevřeno do pěti, takže máme akorát půlhodinku na posezení u horké kávy nebo naopak vychlazeného pivka. Usedáme k venkovnímu stolíku, hodnotíme dnešní zážitek a ejhle… on nám volá Smolda! Telefonát si tedy ideálně načasoval. Nicméně se omlouvá, že bohužel nepřijede ani na víkend. Aspoň jsme tedy krátce pokecali a vylíčili mu dnešní trasu.

Vyhodnotili jsme naše časové rezervy – Pilník totiž ještě navrhuje zajet na koupání v termálním koupališti Oravice. Mimochodem zřejmě stále nejlevnějšího na celém severním Slovensku. "Když vyjdeme v pět rovnou na Pribylinu: to máš hodinu jízdy, a ještě jsme chtěli dokoupit zeleninku na večerní klobásky, a ještě se stavit u Nadi na horec – takto budeme v sedm na chatě. Pokud bychom se jeli koupat, počítej minimálně +2 hodiny - a budeme dělat klobásy po desáté? Jsme utahaní, já bych navrhoval jet hned na chatu a termály dneska vypustit…" – je to tři k jednomu, takže naznáváme, že Oravici už dneska fakt zrušíme. Slibujeme Pilníkovi vše vynahradit zítra v Lúčkách. Jak bylo řečeno, tak jsme taky provedli. Sjíždíme dolů do Zuberce a následně překonáváme sedlo mezi Oravou a Liptovem. Na okraji Mikuláše jsme přibrzdili u Lidlu a Eman s Pilníkem nakoupili něco zeleniny – papriky, cibuli a čerstvý česnek. Na Kokavském mostě se samozřejmě stavujeme v potravinách u Nadi – pěkné přivítání po třech letech a od majitelky mírný podiv, že je nás tak málo. S uchozenýma nohama se taktak dobelháváme k venkovnímu stolku a vychutnáváme si Bažanta'73 a zasloužené pohárky zdejší lidové kořalky.
Na sedmou hodinu podvečerní se přesouváme na naši chatu a po zasloužené očistě se věnujeme večernímu kuchtění klobás. Venku oheň neděláme, zvládli jsme to na pánvi a následně zapéct v troubě se zeleninou. "Měli jsme koupit spíš červenou papriku, aby to chytlo barvu," – nicméně hospřízské klobásky byly jako vždy vynikající. Dnes si můžeme dovolit popít trochu déle a taky probrat plány na zítřek. Jako vždy by měla být pohodová výprava s nějakým nenáročným výšlapem a návštěvou nějakých pamětihodností. Podle návrhu to bude Liptov blíže k Ružomberoku.

Pátek 16. června 2023 :
oddechový den na Liptově: artikulárny kostol Svätý Kríž, okolí Ludrové a kúpele Lúčky

Ráno vstáváme až po sedmé. Snídáme, hygiena a odjezd 8:20. A co je dnes v plánu? Jako první vycházku Pilník navrhl do doliny na úpatí Nízkých Tater za obcí Lazisko, nějaká Kamenica: "Hned zkraje je značená střelnice, ale podle mapy by měla být průchozí, anebo se dá vedlejší cestou obejít – v dolině by měly být nějaké vodopádky, prameny a jeskyně." - to zní slibně.
Z dálnice sjíždíme opět do Mikuláša a tady se máme napojit na silnici I/18, která obkružuje Liptovskou Maru velkorysým jižním obloukem a spojuje s civilizací poměrně dost roztroušených liptovských obcí. Silnice byla vybudována v rámci výstavby Liptovské Mary, kdy přímý směr nahradila dálnice a liptovské obce by tak byly odříznuty od normálního dopravního spojení. Trefili jsme dobře kruháč v Mikuláši a z Mikuláše jedeme na Partizánskou Ľupču. Hned za městem je silnice krásně opravená, na některých místech ještě ani není nastříkáno značení. Než odbočíme na Svätý Kríž, registrujeme o něco dále kyvadlový provoz na semaforech. Za Krížem si všímáme odbočky k dřevěnému kostelu, ale ta nás bude zajímat později. Obec plynule přechází do další vesnice – Lazisko. Několik zatáček a jsme na jižním okraji, kde pokračují už jen účelové komunikace a polňačky. Pilník to správně navedl až k avizované střelnici, kde je dokonce značené parkoviště. Ale co to? Narážíme na bránu (sice otevřenou), ale s tabulkou, že dále je vjezd zakázán (povolen asi jen pro "zvané"). Vycouvávám tedy na blízkou otočku a tam že prý necháme auto.
Nejprve se pokoušíme střelnici obejít zprava: zpočátku nadějná široká polňačka, ale následná odbočka se ztrácí ve vysoké podmáčené trávě ještě dřív, než bychom dosáhli okraje oplocení areálu. Tudy to nepůjde – cesta naznačená v mapy.cz prakticky neexistuje. "Sakra a není ta střelnice průchozí? Vždyť je tudy naznačená široká cesta," spekuluje myslím Pilník. Navracíme se tedy zpět k bráně a zkoušíme, zda nejde areál projít. Zákazové cedule nás ale pomyslně zastavují a obracíme to. Jiná cesta po opačné straně taky neexistuje. "Mapa se taky může mejlit," připomínám repliku ze Švejka. Navracíme se tedy k autu a usnášíme se, že zde to už do doliny pokoušet nebudeme. Tohle se zkrátka nepovedlo, ale nevadí.

Drevený artikulárny kostol vo Svätom Kríži.

Vracíme se zpátky přes Lazisko a před vesnicí odbočujeme z našeho pohledu vlevo. Už při příjezdu zde nešla přehlédnout směrovka k dřevěnému kostelíku. Po pár metrech parkujeme na prostorném place v klidném zákoutí u okraje lesa. Před námi starší vilka, ale jaká stavba nás čeká za nízkým dřevěným plotem – to nám fakt vyrazilo dech! Drevený artikulárny kostol Svätý Kríž-Lazisko. Jedinečná dřevěná stavba na půdorysu kříže, před ní samostatně vyšší věž. Jenom stručné vysvětlení: povedzte mi Kefalín, čo je to také "artikulárne"… : jedná se o svatostánek evangelického (tj. nekatolického) vyznání. Na území dnešního Slovenska měli evangelíci vždy silné zastoupení, které nepotlačila ani tvrdá rekatolizace. Svolení ke stavbě kostelů si na císaři Leopoldovi I. vynutili povstalci Tökölyho povstání na sněmu v Šoproni roku 1678. Svolení ke stavbě 38 protestantských kostelů bylo zakotveno ve sněmovních zákonných článcích (artikulech) č. 25 a 26, odtud pochází i jejich název (podobný dokument, tzv. toleranční patent, byl v našich zemích přijat až o sto let později, za Josefa II.). Původní vzhled si do současnosti zachovalo pět artikulárních kostelů – zde ve Svätém Kríži, Leštinách na Oravě (navštívili jsme v r. 2020), Istebném (taktéž na Oravě), Kežmaroku (kostel Nejsvětější Trojice) a Hronseku (ten je až mezi Banskou Bystricou a Zvolenem). Jak již bylo zmíněno, kostel v Leštinách (tam dokonce památka UNESCO) jsme navštívili relativně nedávno a byli jsme tam úplně ohromeni, jaký historický skvost se do dnešní doby podařilo dochovat. Zde to jistě bude podobné. Branka oplocení je na petlici, tak uvidíme, jestli se nám prohlídka interiéru podaří i zde.
Neuběhla snad ani minuta a od té nenápadné vilky přicházejí dvě starší paní, již důchodového věku – a prý pokud máme zájem, kostel nám otevřou a podají výklad. Tak samozřejmě – tuto památku jednoznačně musíme vidět. Uvnitř nás vybídly, ať se posadíme do lavic a na úvod nám pustily z přehrávače mluvené slovo: obšírnou historii a popis kostela. Ve zkratce: původně stál tento kostel v obci Paludza, která se však v 70. letech ocitla v záplavové oblasti Liptovské Mary. Proto byl rozebrán a přenesen sem (1974-1982). Stavbu v roce 1729 realizoval tesařský mistr Lang s pomocníky, bez jakékoli dokumentace, jen zpaměti. Kostel je dvouposchoďový, má půdorys délky 43 m ve tvaru kříže a na stropu a kúru se nacházejí rostlinné a figurální malby ze 17. a 18. století. Původně byl kostel bez věže, protože artikuly nedovolovaly stavbu kostelních věží. Věž se zvonicí byla přistavěna roku 1781 až po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II. Paní nám pak ještě doplnila různé drobnosti a detaily – například, že artikulární kostely nesměly mít hluboké základy a tudíž musely kopírovat tvar terénu – i proto je tento kostel mírně "do kopečka", tj. při realizaci jeho přemístění zde stavbaři museli vytvořit profil terénu, jako byl v Paludzi. Do lavic a ochozů se údajně vejde 6 tisíc návštěvníků – nicméně toto číslo nám připadalo jaksi nereálné. Nebylo to náhodou 600? No zkrátka, interiér byl úchvatný, to se prostě musí vidět v reálu. Také ony dvě dámy byly zapálené pro věc – vysvětlily nám, že patří do početné evangelické komunity zde na Liptově a kromě bohoslužeb a docházek do kostela pořádají zdejší věřící pěkné akce a setkávání. Jako "vstupné" zde přijímají příspěvek na kostel + doplňkový prodej pohlednic a upomínkových předmětů. Fakt to stálo za to! Jedinečnou památku s díky opouštíme kolem 10:15 a vzhůru vstříc dalším zážitkům na Liptově.

Autem sjíždíme na hlavní silnici č.18. Následné úseky jsou ještě v opravě anebo ji mají před sebou. Kolem Partizánské Ľupče sjíždíme k onomu pofidernímu nájezdu na dálnici u Bešeňové – jak jinak, zase jsme se zde nějak zasukovali. Naštěstí jsme dobře sjeli do Ivachnové a míříme na Ružomberok v poměrně hustém provozu (už aby byla ta dálnice dostavěná okolo!). Hned na začátku města odbočujeme na Štiavničku a Liptovskú Štiavnicu. Zde bychom měli nechat auto a obejít pěší okruh směrem na sousední Ludrovou. Jako místo pro zastavení i občerstvení jsme vytipovali "umělou" osadu dřevěnic Chalúpkovo na jižním okraji Liptovské Štiavnice, kde by se měla nacházet i restaurace. No co zde objevíte…? – něco jako podnikatelské sídliště, jen místo podnikatelského baroka kýčovité dřevěnice a roubenky v moderním stylu. Cena za chalupu na noc je velice proměnlivá: dle typu a období, v zásadě kolem 100€ a výše. Uprostřed areálu honosná restaurace Zemianska kúria. "To je moc nóbl, tam nejdu," shrnul to Eman hned zkraje. "Ale coby, dáme aspoň pivo nebo kafe, nejsme jak vagabundi a cenově to snad uneseme," přesvědčili jsme ho a jdeme teda dovnitř. Interiér: rádobyluxus – těžké židle, masivní stoly, výzdoba, bar. Nikde nikdo, hosti žádní. Avšak servírka normální, ceny celkem taky. Usedáme tedy a dáváme si dle předpokladu kafčo, pivčo a některé zlákala i dobrá polívka. Nijak extra jsme se neprohnuli, dalo by se sem pak zajít i na oběd či brzkou večeři. Ale to snobské prostředí nám zkrátka nějak nesedí… uvidíme odpoledne. S autem raději přejíždíme před bránu areálu, kde je malý plácek pro zaparkování.
Jak známo, zdejší severní předhůří Nízkých Tater je tvořeno desítkami nepřehledných dolin, které v délce i mnoha kilometrů zabíhají z liptovského podhůří hluboko do nitra hor. Nachází se zde i dost skalních a krasových útvarů, pramení zde minerální prameny, v minulosti zde bylo nespočet dolů. V podstatě jen Demänovská dolina je turisticky profláklá, jinak se jedná o divočiny a konce světa. První pokus o průnik do doliny Kamenica nám nevyšel, zkusíme to tedy zde. Od Liptovské Štiavnice směřují k jihu hned dvě takové doliny – Zemianska a Komornícka. V té první by lákalo hned zkraje několik pramenů i "medokýšů" (tj. medokýš = minerální pramen), zkraje příjemné loučky a několik turistických odpočívek. Zřejmě jsou tyto lokality využívány místními pro krátké vycházky a odpočinek. Komornícka dolina je o dost delší, okraje jsou dle mapy ozdobeny četnými skalisky a dokonce západní úbočí slibuje i nějaké dvě jeskyňky (Podšatné a V Čatnom) a i nějakou skalní vyhlídku s přístřeškem. To nadchlo Pilníka a v mžiku všechny přesvědčil, že se pustíme Komorníckou dolinou: "vyběhneme" si na tyto přírodní atrakce a odtud "seběhneme" do sousední Ludrovské doliny a tím tedy do vesnice Ludrová. Zpět na Chalúpkovo se vrátíme po cestách a loukách po úbočích.

Takže o 3/4 na 12 vyrážíme od Chalúpkova. Nejprve táhlý kopeček lučinami k místní vyhlídce s hojdačkou – čím dál hezčí výhledy na vesnici a dále na Liptov. Louka je naštěstí pokosená, takže chůze nečiní problém. Přehoupáváme se přes plochý hřebínek, kde si dávají sekáči s traktorem "dvacet", a nacházíme i sestupovou cestu do ústí doliny. "A nezkusíme přece jen tu Zemianskou s prameny…?" nesměle navrhuji ještě změnu – ne, nic, jde se Komornícká! Podcházíme obří elektrické vedení a dole se napojujeme na účelovou silničku vedoucí do nitra doliny. Je postavená fakt bytelně – jednolitý betonový podklad, to se jen tak nevidí. Lučiny střídají lesy a strmé svahy se valem přibližují, i naše silnička začíná citelněji stoupat. Po chvíli nás předjíždí borec v teréňáku, jinak je zde úplně pusto. Po půlhodince se svahy mírně rozestupují a i díky holinám můžeme nalevo obdivovat strmá skaliska. Podle mapy si kontrolujeme polohu avizovaných jeskyněk a vyhlídek, které by měly být pro změnu napravo. Nakonec náš vůdce výpravy usuzuje, že jsme přímo pod nimi: "Tady by teoreticky mohla být pěšinka," hledá Pilník nějakou imaginární výstupovou cestu v neřešitelném svahu pod kolmým skaliskem a v neproniknutelném šábí. "Jo, ale už dlooouho tudy nikdo nešel…" hodnotíme první pokus o výstup do oblak (minimálně od dob SNP – tipuju v duchu). "Nevadí, popojdeme kousek dál a tam je odbočka na Líškové polianky – a přijdeme k vyhlídkám a k altánu jakoby zezadu." Na mapě to vypadá nádherně, ještě nemáme příliš pochybností.
O 300 metrů dále… registrujeme nejen zaparkovaný teréňák onoho lesáka, který nás předjížděl, ale taky odbočku vpravo do strmého svahu. Tak rozrytou a zablácenou cestu jsme ještě neviděli: metrové koleje od harvestora, bláto, krpál po úbočí jako sviňa… Prý to skousneme: ani ne v půli svahu "má být" (dle mapy) další odbočka vpravo, která nás zavede na Líškové polianky. Chůze, přesněji řečeno výplaz, po rozrajtované cestě je za trest. Pilník v čele se nám ztrácí kdesi za zatáčkou, my funíme vzadu a v blátě jakžtakž vyhledáváme schůdnou stopu. V tomto úseku si Pilník od Havrana vysluhuje novou přezdívku: Horská Koza a já naznávám: "Tak teď už budu ale fakt za Pedála! Taková blbost! Proč jsme raději nešli na ty prameny?!" Pilník na nás čeká za zatáčkou, orientujíc se dle Mapy.cz na displeji mobilu: "Tak… tady je ta avizovaná odbočka k jeskyním…" ukazuje někam do strmé škarpy, kde je náznak snad nějaké zvířecí stezky, kudy procházel jelen někdy před 20 lety. Soudružská kritika této etapy dosahuje vrcholu, Havran vzývá kletby na Horskou Kozu, já jsem zase "za Pedála" (náš známý soudružský kritik, který si v takových situacích nebere servítky – k Pilníkově štěstí zde náš uvedený kamarád dnes není). No nic, nezbývá než pokračovat tou děsnou vyjetou cestou dále až na hřeben. Je tam avizované sedlo Kohút a taky setkání se zelenou značkou, která by nás měla svést dolů do Ludrové. "No a odtud můžeme udělat odbočku na vrchol Kohúta a odtud…" maluje Pilník. "Odtud se jde už proboha dolů!" huláká "náhradní Pedál", "… měla to být dneska pohodová výprava – a my se tady místo toho úplně odrovnáme!" Jsme sotva v polovině té drsné strmé a blátivé sody – zatnout zuby a věřit, že "tam nahoru" přece jen někdy dojdem'.
Ještě asi deset-patnáct nekonečných minut pitomým krpálem a konečně se stromy nad námi začínají trochu rozestupovat – kýžené sedlo je snad na dosah. Krátce před 13 hodinou KONEČNĚ vycházíme na mírně svažité lučinaté sedlo na hřebeni oddělujícím Komorníckou a Ludrovskou dolinu. Je to zde kupodivu tak nějak malebné, trochu nám to vrací náladu. Jen trocha hrubé statistiky: na necelém kilometru onoho stoupáku jsme překonali 200 metrů výškový rozdíl. Sedlo pod Kohútom, jak avizuje rozcestník, se nachází v 953 m n.m. Trochu by "prožité útrapy" vynahradil horský klid a samota, ale i zde máme smůlu: zpoza kraje lesa se ozývá zaburácení motoru a začíná tam operovat mohutný kolový traktor s "rukou" a s nákladem několika klád v závěsu. Čili vysvětlení, kdo byl ten lesák v teréňáku: nechal auto dole, kde měl bezesporu zaparkovaného lakatoše a ještě jen tak mimochodem přeryl tu nešťastnou výstupovou cestu, a teď si odtud bude dolů tahat klády. Devastace přírody fakt "příkladná"… My usedáme na deset minut u rozcestníku a vybalujeme něco svačiny a pití. Jsme rádi, že drsný výstup je za námi a teď už se půjde jen dolů! Nápad s výstupem na blízkého Kohúta (rovných 1000 m n.m.) je zamítnut i z důvodu lesnických prací tím směrem (odtud vyjížděl ten lakatoš). Přemýšlíme i nad významem a trasováním zdejší zelené značky: je to fakt asi minimálně chozená trasa pro vlky-samotáře: garantuji, že až do Železna (avizováno 4:35 hodiny pochodu) nikoho nepotkáte. Přesto může být trasa zajímavá: vystoupá na Bohuňovo, na postranní hřeben Úplazy a dále míří na jih na horu Salatín (1630 m n.m.) odkud sestupuje do malých lázní Železno. Nepočetné fotografie na mapách.cz ukazují nádherné scenérie a výhledy ve zcela opuštěných a liduprázdných končinách.

Sestup do Ludrové - k muzeu výroby papíru.

Nás teď tato polozapomenutá zelená TZT povede dolů do Ludrové. A už první metry napovídají, že trasa je chozená fakt minimálně. Zkrátka úzká a skoro zarostlá pěšina. Není to rozhodně žádná "procházka", je potřeba dávat pozor na blátivé nebo strmé úseky. O dost lepší je to konečně po napojení na lesáckou svážnici pod hřebenem Kohúta. V nemnoha průhledech se začínají otevírat rozhledy dolů na Ludrovou a dále na Ružomberok. Sláva, civilizace se blíží! Na předělu mezi Ludrovskou dolinou a Žiarnou dolinkou dáváme pozor na odbočení: opouštíme zelenou značku, která by nás zavedla zbytečně za konec vesnice, a přes rozlehlé lučinaté pastviny plné ovčích bobků scházíme k Ludrové více zboku. Předchozí štreka je odčiněna malebnými pohledy na tuto vesnici, na protější straně lemovou oblými travnatými kopečky Páncové a Strání, které v dobách bronzových a železných obsadila pradávná hradiska. Na dohled máme pěknou novou dřevěnici, která je hezky položena za okrajem vsi – jedná se o Múzeum ručnej výroby papiera. Z propozic víme, že prohlídka a ukázky jsou zde tzv. na telefon. K múzeu docházíme pár minut před druhou hodinou odpolední. Lavičky nám poslouží k vítanému odpočinku. Obracíme pohledy zpět na příkré zalesněné stráně okraje Ludrovskej doliny – tohle všechno máme za sebou, kudy tam vlastně vede ta zelená značka?
Kromě imitace stodoly se zaparkovanou historickou hasičskou stříkačkou je na plácku u laviček i několik infotabulí. Představují nejen historii výroby ručního papíru v Ružomberoku a okolí, ale i nejstarší osídlení na zmíněných návrších nad obcí. Dále též unikátní kostel Všech Svatých ze 13. století s unikátními malbami, který se nachází při cestě do Ružomberoka. A v neposlední řadě krásy Ludrovské doliny – s kaňonem Hučiaky s množstvím (nepřístupných) jeskyní. Touto soutěskou vede dokonce červená značka na Salatín – je to 10 km, avšak s převýšením 1000 metrů. Později jsme si v obci všimli plakátů zvoucích na zde zřejmě populární turistický pochod Ludrová-Salatín, který se měl uskutečnit někdy o týden později.
Podle předpokladu je múzeum papiera zamčené a na tabulce uvedená čísla, kam může zájemce zavolat pro případnou prohlídku. My jsme si nicméně řekli, že toto vynecháme, jelikož jsme celý proces výroby papíru viděli například v Losinách, tady to asi nemůže být nijak odlišné. Máme toho ještě dost před sebou na dochod, tak se nebudeme zdržovat. Odcházíme směrem k vesnici, ale po pár metrech na chvíli odbočujeme do "odpočinkové zóny Močidlá" kde je avizován medokyš – Ludrovský minerální pramen. Zarostlá podmáčená loučka, na konci letitý dřevný altánek uprostřed s válcovým zásobníkem a čůrajícím pramínkem. "To bych moc nepil," dí někdo – přesto se shýbám k pramínku a koštuju: "Ty jooo… fakt dobrá minerálka!" Postupně ochutnáváme všichni. Dále se po avizovaných pěšinách kolem záhumenků protahujeme vesnicí, na jedné ze zahrad na nás pořádně vyjel pes, ale naštěstí za bytelným plotem.
Třeba najdeme nějakou hospodu s výčepem – malujeme si. V Mapách.cz první avizovaná U Sovy premávala naposledy asi někdy v roce 1990. Jdeme tedy dál dědinou a odbočujeme ještě k velkému kostelu Všech Svatých – pozor, to není ten avizovaný s nástěnnými malbami. Tento pochází až z 19. století. Je položen na výrazném návrší nad zástavbou a vede k němu dlouhé kryté venkovní schodiště. Svatostánek je zavřený, škoda, musí nám stačit jen průhled prosklenými dveřmi. Boční uličkou kolem školy sestupujeme zpět do dědiny a hledáme avizovanou hospůdku U Bociana (tj. u čápa). Jednoznačným orientačním bodem je samozřejmě čapí hnízdo, na kterém se naparuje tatínek-klapač s mladými. Tato hospůdka (zadní trakt místní Jednoty) sice funguje, ale jak to na vesnicích bývá, otevírá se až v podvečer. No nic, čeká nás tedy poslední etapa dnešní výpravy – musíme přejít přes návrší Čerené do Chalúpkova.
Okolo místního hřbitova (celkem neupravený) začínáme stoupat po luční cestě k blízké hradbě lesíka. Ten by měl ukrývat nějaký starý Travertínový lom Čerená, zřejmě již mimo provoz. Na úpatí budeme mít na výběr: buď se vydat okruhem na sever, anebo na jih. Volíme jižní variantu, protože je poněkud kratší. Na staré účelové cestě nacházíme řetěz s tabulkou zákazu vstupu – "Jako jsme nic neviděli…" Nicméně těžba už asi dávno skončila, nepřehledná spleť cest na lučinatém návrší je dávno nepoužívaná. Na náhorní planině Pilník studuje trasování pěšin na mapě a usnášíme se, že nejlepší bude zase jižní směr. Já se jdu podívat mírně na opačnou stranu – je zde staré ohniště, ale ani odtud nebylo vidět do nitra lomu. Sestupovou pěšinu jsme trefili dobře a nakonec jsme zjistili, že ať člověk zvolí jakoukoli, dolů se dostane tak i tak. Dostáváme se tímto na louky přivrácené k Liptovské Štiavnici a Chalúpkovo už máme na dohled i na dosah. Poslední kilometr mezi loukami nám zpestřily pasoucí se krávy a lovící bocian (že by pan domácí z Ludrové?), který využíval čerstvě pokosené pruhy louky s dostatkem všemožné havěti. Konečně obcházíme celé snobské Chalúpkovo a o půl čtvrté jsme na druhé straně u brány, kde parkujeme Emanovo auto. Tímto končíme naši odpolední výpravu, která sice s délkou lehce nad 10 kilometrů nepatří k nejdelším, ale zabrat dalo to převýšení na Kohúta. Nakonec ale musíme konstatovat, že trasa byla vskutku zajímavá a prošli jsme se pěkně. Ještě při pohledu na mapu je možno shlédnout, že zajímavá je bezesporu i Ludrovská dolina – kdo nechce putovat až na Hučiaky, může si vyšlápnout na vyhlídkovou Janošíkovu skalu hned kousek za dědinou. Tak třeba někdy příště :-)

Odpoledne tedy již pokročilo a my se musíme patřičně odměnit – nejprve jídlo, potom koupačka v termálech. Jede se do Lúček, to je jasné, ale co s pozdnějším obědem? Havran navrhl, abychom se vykašlali na zdejší Zemianskou kúriu a v Lúčkách zašli do tamní restauračky naproti lázním, kde prý dělají velkou a výbornou pizzu. Dobrá – přijato, najíme se v Lúčkách. Míříme na Ružomberok a následně Liskovou a Liptovskou Teplou (po druhé straně Váhu). V Lúčkách jsme za půlhodinky. Jako vždy, tak ani letos zde není nijaký nával lidu. Je to tady zkrátka pořád takové komorní. Což nám samozřejmě plně vyhovuje. Auto necháváme hned před Aqua Vital Parkem a jdeme tedy nejprve do protilehlé Kúpeľné dvorany – nyní Oliviero Pizza. Byli jsme tu už minule, ale to jsme si dávali jen pivo nebo kořalku. Pěkné slunečné počasí dnes láká hosty spíše na terasu, my ale usedáme do zcela prázdného lokálu. Obsluhují zde dvě číšnice a číšník, všichni mlaďoši beztak na brigádě. Už jen systém extra zdlouhavého čepování piva a nošení po jednom hostům na terasu dávalo tušit, že zde to bude dnes na dlouho. Máme čas, to zkousneme. Po delší chvíli jsme se "dočkali" objednání nápojů (pivo), pak čekáme na objednání pizzy. Její nabídka je vskutku lákavá. Zkouším gazdovskou (kombinace sýrů a klobás), Havran nějakou trochu větší exotiku, Eman s Pilníkem prozřetelně objednávají gazdovskou dohromady. A čekáme… Čekáme… a čekáme…
Po chvíli vešel do lokálu postarší chlapík ve sportovním oblečení (seděl prve na terase) s obličejem klidu Angličana a spustil směrem k baru: "Do pi*e vyjb**é, ku*a, gde si ty ko**t s tým zkur***ým malým pivom!!! Jeb*m ti boha – malé pivo, do pi*i!!! Pol hodiny – pol hodiny!!!! Čakám na jedno zasr**té malé pivo!!" – a následuje další vodopád peprného proslovu směrem k laxnímu personálu a podrobný rozbor, proč sakra se s tím tak pářou. Mrkli jsme na sebe – "Ten je zjebal, co? Staré dobré Slovensko." Pán odešel a snad se i toho piva za minutu dočkal, a možná i díky němu nám donesli i naši objednávku vzápětí. Pizza jak kolo od vozu, měli jsme co dělat, abychom se s celou vypořádali. Pilník s Emanem udělali dobře, když šli do jedné společně. Havran měl však přesné informace – zdejší pizza fakt vynikající. Při odchodu terasou míjíme (nyní již spokojeného) pána ve sportovním, který si tak nekompromisně vypýtával malé pivo, zde dokonce ve společnosti dvou dam v lázeňském oblečení. "Tak co, dočkal jste se pivka?" ptáme se horkokrevníka opatrně. Pán je ale zřejmě veselá kopa: "No nandal som jim to pekne, hej? – polhodina a som stále o smädu! Pivko už mám, všetko dobré… a nehnevajte sa, že som bol 'malinko" ostrejší." – "Nic, nic, já jenom, že takový pojeb jsem zažil naposledy snad na vojně – a pak už všechno fungovalo jako na drátkách, ono to prospěje," loučím se starším sporťákem. A jdeme se koupat.
Vstupné do venkovního Aqua Vital parku oproti r. 2020 už skokově zdražilo: dospělý na 2 hodinky za 17€ (420 Kč). Naposled jsme platili myslím ještě 11 a kdysi dávno snad i 9. No nic, to překousneme. Včera jsme Pilníkovi Oravici odepřeli, dneska si to tedy vynahradíme. Co by to byly Tatry bez termálů?? Lidí zprvu více, pak se bazény ale vyprázdnily. Užili jsme si masážní bublinky ve velkém bazénu – na zregenerování především dolních končetin. Na Havranův popud jsme dokonce ve třech vyzkoušeli i „houpačku“ – nerezovou kružnici o průměru i výšce cca 2,5m, kde se dalo synchronizovaným skákáním vytvořit pěkné vlnobití. S někým prostorově výraznějším by to mělo lepší grády, ale i tak jsme mezi osazenstvem vzbudili celkem velký ohlas. Nakonec se v termálech rácháme až do půl sedmé. Následně odjíždíme na chatu, což obnáší ještě zhruba hodinku jízdy. Mezi půl osmou a osmou hodinou podvečerní samozřejmě ještě zastavujeme u Nadi v potravinách na posezení u horce a retro Bažanta. Však si to dnes zasloužíme!
Večer kuchtění klobásků na jiný způsob a plány na zítřek. Tak nějak tápeme, co podniknout – nejlepší by bylo využít někde nějakou lanovku, přece jen už toho máme dost v nohách. Navíc se má údajně pohoršit počasí – snad i odpolední přeháňky. Navrhuji výjezd na Chopok a pokus o přechod na Ďumbier – "Hoši, na Chopku je krásná Kamenná chata…" – sice to trochu zabralo, ale jen do té doby, dokud se Havran nezahloubal do ceníku jízdného. Platba na místě: 29€ za obousměrný! A co takhle osvědčený Hrebienok? Koupili bychom lístek jen hore za ucházejících 11€ - a odtud bychom podnikli výšlap po Magistrále na Sliezsky dom. "Paráda, tento úsek jsme ještě nikdy nešli, hlasuju PRO," lovím v paměti jednotlivé projité úseky Magistrály. "A na Sliezskom dome jsme byli jedinkrát a naposledy v roce 2011 při přechodu Polského hrebeňa, to už je dost dlouho," připomíná Pilník. Takže dohodnuto, zítra jedeme směr Starý Smokovec. Po tradičním večerním popovídání jdeme na kutě kolem půl jedenácté.

Termály v Lúčkách.

... a každodenní podvečerní zasloužené posezení u horce a Bažanta'73 u Nadi u Kokavského mostu.

Sobota 17. června 2023 :
Hrebienok - Bilíkova chata - vodopády Studeného potoka - magistrálou na Sliezsky dom - St. Smokovec

Po snídani a klasických ranních úkonech odjíždíme od chaty zhruba o čtvrt na osm. Ze zkušenosti víme, že do Smokovce to bude maximálně hodinka jízdy po tzv. Ceste Slobody, tj. silnici č. 537, která obkružuje celé Tatry od Pribyliny až po Tatranskou Javorinu. Hned v zatáčce na Podbanském registrujeme první omezení provozu – opravují tam most přes Belou. Kolem Troch Studniček je dokonce položen zbrusu nový povrch – to se nám to pojede, libujeme si. I přes časnou hodinu jsme zaregistrovali poměrně plné parkoviště, které využívají turisté k výstupu na Kriváň – tam bude dnes nával! Dále je ale provoz nulový, takže uháníme celkem svižně. Začínají nás brzdit ale další a další úseky, které jsou v opravě. Jeden semafor, druhý, třetí… a kdovíkolikátý. Zastavujeme už co chvíli a já coby řidič naštvaně konstatuju, že zdejší silnice je rozdrbaná jako celá Třebíč. Asi zde taky mají nějaké dopravní géniuse… Zkrátka – cesta do Smokovce plná omezení nám trvá více jak hodinu. A ve Smokovci samotném je odfrézovaný asfalt snad přes celé městečko. Taktak trefujeme odbočku k dolní stanici lanovky na Hrebienok, auto mi chcípá… Parkoviště už celkem plná – nojo, ona je sobota! Vyjíždíme ke stanici nejblíže jak se dá a zde jsou kupodivu ještě volná místa. Borec z obsluhy nás kasíruje o parkovné 10€/den. Sakra, ti podražili! Bývalo to kolem 5,50… Poctivě vyjíždí lísteček s čárovým kódem z příručního terminálu. Tady už by se ani Čenich neuplatnil s jeho sloganem "čtyři eura bez papíru"… Přezouváme boty a míříme k budově lanovky. Smůla! Je 8:30 a akorát nám odjíždí kabina před nosem – no nic, musíme počkat půlhodinku na další.
Kupujeme mezitím jízdenky (hore za 11€, to ještě jde) a nějaké ty předražené suvenýry a pohlednice v přilehlém shopu. Potom se řadíme do velmi početné fronty na další kabinu (9:00). Pro zajímavost: jeden vozeň pojme 160 cestujících. Když jsme nahoře viděli ty davy, které lanovka chrlí do nitra Tater, říkáme si: "To je jak Václavák, to není nic pro nás!" Já přiznávám, že z takového množství také-turistů mám už snad i nějaké trauma. A přemýšlíme, jak se mas lidu "zbavit"… Plán tedy zní: vydat se po Magistrále směr Sliezsky dom. Jsme přesvědčeni (a nakonec to tak i bylo), že tím směrem se vydává pouze mizivé procento těch, kteří na Hrebienok vyjedou. Největší skupina svátečních turistů míří bezesporu po "hlavní" trase směr Rainerova útulňa, kde se rozptylují ponejvíce na Zamkovského chatu a dále po hlavní Magistrále směr Skalnaté pleso, v menší míře pak do Studených dolin na "Zbojandu", nebo "Terynu".

U vodopádů Studeného potoka.

Zatím je luxusní počasí a i díky tomu Pilník navrhuje mírnou změnu: úvodní okruh kolem Vodopádů Studeného potoka s vítanou zastávkou na Bilíkově chatě a Rainerově útulně. Kdysi dávno to byl pro nás skvělý tip na vysokohorskou pivní turistiku po zdejších chatách. "Jenom aby se to zase nezvrhlo…" doufám veřejně, a prý že ne. Tak tedy vyrážíme. Ale ne s davy po hlavní červené, nýbrž odbočkou, která sestupuje k Bilíkově chatě. Jakoby člověk mávl kouzelným proutkem – najednou žádní lidi! Zázrak. Po pár minutách docházíme k překrásné Bilíkově chatě: terasa prázdná, lokál prázdný. Mají vůbec otevřeno? Jasně, že mají – servírka nás zve na prázdnou terasu, kde je krásné posezení v klidu a tichu nad záplavou korun stromů. Objednáváme samozřejmě pivko a sotva nám ho bodrý číšník přinese, neopomeneme se zeptat: "… a co major Zeman? Už se ubytoval?" (chata byla místem natáčení dílu Tatranské pastorále). Mládenec však byl dokonale v obraze – prý se zde na majora Zemana ptá skoro každý. "Ten váš už žial zomrel, ale náš Kvietik eště žije," myslel tím Vladimíra Brabce, který zemřel před šesti lety, zato Štefan Kvietik (představitel horolezce/kuchaře Vlada Horňáka) je dnes 89-letý – hlavní hrdinové zmíněného dílu z Bilíkovy chaty. "Tak páni, a pohárik bude?" – číšník to samozřejmě umí, takže objednávám rundu demänovky. Kam dneska dojdeme? Jsme ukáznění, nikterak se nerozesedáváme a za dvacet minut velíme k odchodu (cca 10 hodin).
Dolů k vodopádům vede soustava horských chodníků s několika serpentinami. Nejprve je odbočka k Dlhému vodopádu, pak se zase stoupá k Vodopádu Studeného potoka – no zkrátka je jich tady více. Scenérie překrásné. Provoz turistů zase trochu "houstne", ale není to nic dramatického. Z několika obnažených míst jsou pěkné průhledy i do počátků Velké i Malé Studené Doliny. Pátrali jsme, zda například nebude někde mezi stromy vidět štít Zamkovského chaty, ale viditelný není. O půl jedenácté docházíme k Rainerově útulni – což je jednoduchá kamenná chatka, poskytující základní občerstvení. Zde si dáváme pár minut na oddych a ochutnáváme „Rainierovicu“ – Demänovku s horcom.
Po odpočinku budeme muset zamířit mírně nahoru, spojka nás dovede k hlavní červeně značené Magistrále. U rozcestníku Starolesnianska polana (1285 m n.m.) se na chvíli zastavujeme. Studujeme časomíry, kde nás zaujalo: Zbojnícka chata – 2:35, Prielom 3:50… "Teď je před jedenáctou – na Prielomu bychom byli dejme tomu před třetí… hmm, třeba do večera bychom to zvládli celé obejít," hecuje Pilník, protože má na mysli dosud neuskutečněný náročný přechod na Prielom, Polský hrebeň a Sliezsky dom (odzadu). Vteřinku váháme, ale vracím se do reality: "Hele, kdyby bylo půl devátý ráno, tak bych do toho i šel, ale takhle… to už ne." Navracíme se tedy na hlavní Magistrálu a cestou k Hrebienku potkáváme neskutečné davy lidu. Kam všichni jdou? Dosahujeme toho lidského mraveniště okolo hotelu a co nejrychleji míříme dále – směrem na mírně stoupající Magistrálu po úpatích Slavkovského štítu západním směrem. Délka pochodu je avizována zhruba na 2 hodinky, čili při našem tempu (vyjímaje Pilníka) bychom na Sliezském dome mohli být před druhou hodinou odpolední.

Možno príde aj major Zeman - Bilíkova chata.

Na Magistrále cestou na Sliezsky dom.

Zprvu cesta mírně stoupá horským lesem bez výhledů. Tento úvodní úsek známe z někdejšího výstupu na Slavkovský štít – a popravdě řečeno, měl jsem nějakou mylnou představu, že rozcestí červené Magistrály a modré odbočky na Slavkovský štít je (obrazně řečeno) "za druhou zatáčkou". Pořádně se to k ní ale vleče – a pořád do kopce. Trvá to tam poctivých 20 minut (uvedeno i dole na Hrebienku). Dali bychom si už i svačinu, ale odbočka na Slavkáč je asi takovým vítaným bodem pro každého, takže zde posedává několik skupinek pochodníků. Pokračujeme tedy dále. Počet lidí zase o něco prořídl, už potkáváme jen sem tam někoho. Usazujeme se po chvíli na místech s výhledy do doliny a trochu svačíme.
Následuje další úsek s několika zákrutami, více či méně do kopce po kamenitém chodníku. Začínáme ztrácet, což morálce moc nepřispívá: "Sakra, ta Horská Koza už je zase daleko vpředu, to není možný," komentuje Havran neutuchající Pilníkovo tempo. Konečně taky přichází horní konec pásma lesa a následuje jen kosodřevina. Zde už je to zajímavější, s pěknými výhledy dolů i po nekonečných úbočích Slavkovského štítu – na výstupové stezce v oblacích, vysoko nad námi, rozeznáváme proud lidí mířících na tento majestátný vrchol. Další ze zastávek je někde v místech dotyku Magistrály se Slavkovským plesem. Ale kosodřevina je tak neproniknutelná, že pro neznalého je nemožné se k plesku dostat – leží někde vpravo od cesty. Odtud pokračuje zřejmě nejzajímavější úsek s velkolepými výhledy na masiv Gerlachu (přímo proti). Chodník se mění na kamenitou stezku a v místech traverzu úbočí Velické kopy a Dvojité veže vede fakt celkem exponovaným skalnatým terénem – moc pěkné. Nakonec se v jedné ze zatáček objevuje na dohled i samotný Sliezsky dom, zajímavě posazený ve Velické dolině přímo pod Gerlachem. Zdá se sice na dosah, ale ještě musíme ujít minimálně půlhodinku, než se dostaneme k Velickému plesu a tudíž i k tomuto horskému hotelu. Jak se tak blížíme, frekvence turistů se opět zvyšuje. Mnohdy se jedná i o ty méně zdatné, kteří měli na skalních pasážích chodníku drobné problémy. Co nás ale dostalo – to byl hošík (cca 10-11letý) v tričku, kraťáskách a GUMOVÝCH ŽABKÁCH vhodných tak maximálně na koupaliště. Vzhledem k tomu, že se do hodiny pohoršilo počasí a začalo pršet, to by si ten jeho tatínek zasloužil celkem za uši. Ale to je každého věc, jak se vybaví do hor…
Takhle mírně zdálky je pohled na Sliezsky dom fakt pěkný a neméně i na scenérii okolo. Pilníka hned zaujaly cesty na úbočích vedoucí dále na západ. Příjezdová silnička ho vůbec nezajímala, zato ta horní (pokračování Magistrály)…: "Hele, támhle to vede na Batizovské pleso, nepůjdeme…?" No máme toho už celkem dost, prodloužení trasy s díky odmítáme. Ale je fakt, že následný úsek jsme "ještě nikdy nešli"…

U Sliezskeho domu - v pozadí masiv Gerlachu.

Ve 13:50 konečně dosahujeme Velického plesa a tudíž i Sliezského domu (1670 m n.m.). Je zde slušný mumraj lidu. Při pohledu do restauračky zjišťujeme, že je narváno a zklamaně odcházíme zase ven, že se občerstvíme v bufetu v turistické části objektu. Tak nějak si vybavujeme z doby před 12 lety, že někde zboku byla turistická restaurace se samoobslužným provozem. Dneska máme smůlu, na cedulce je tam uvedeno, že "mimo provoz – soukromá akce" a venkovní boudička nefunguje. U zdi hotelu jsou umístěny alespoň automaty na kávu a pochutiny. Abych si ale dopřál velké kafe za 2€ (je jen na mince), musím rozměnit 5-eurovkou bankovku ve vedlejším automatu za nějakou nesmyslnou sladkou tyčinku (3€) – připadám si jak Bohuš v Dědictví ("chcu sifon, ale abych dostal sifon, musím si dát kafe – tak kdo je tady potom hňup!?") Srkám horké kafe na větru u stolíku a vtom na nás volá od restauračky Pilník, že se tam uvolnily stoly.
Rádi bychom si dali i něco teplého na pozdnější oběd, tak neváháme a vracíme se do lokálu. Obsluha sice kmitá, ale stíhá a hosté se tu tudíž celkem "točí". Tak paráda, máme stůl – a co si dáme? Jdu s Pilníkem do halušek za 9,90 a Havran s Emanem do kotlíkového guláše (polívka) za polovic. Plus pivo, samozřejmě. Čekáme déle, ale vyplatilo se. Fakt dobré, a zejména gulášovku si hoši nemohli vynachválit. Sedím s Havranem proti oknu a vtom on si všiml lidí, jak šplhají po nějaké sotva znatelné skalní pěšině v protějším strmém svahu nad Velickým plesem. Prý si jich všiml už na Magistrále, jak někam odbočili. Chvíli je sledujeme a dost dobře nechápeme, kam se tam můžou bez jištění drápat. Pilník zapátral v mapách.cz a zablikaly mu oči: "Je tam značená pěšina – po úpatí Granátové stěny a Granátové veže!" Prý by se teoreticky mohlo dát vystoupat na Bradavicu (2476 m n.m.) a potom sestoupit do Velické doliny nad vodopádem. Koukám, koukám… a najednou za oknem šikmé "šňůrky": "Sakra, ono se venku rozpršelo!" Musíme to bohužel překousnout, ale proti dešti jsme vybaveni. Jídlo a placení máme za sebou v 15 hodin a pak se už šikujeme venku k odchodu. Prší naštěstí jen drobně, ale vytrvale. Nic hrozného to však nebude. Po třetí hodině se vydáváme k sestupu. Původně jsem zamýšleli sestoupit někam do Polianky k vlaku, ale nakonec se rozhodlo, že půjdeme přímo do Smokovce. Nějaký výraznější časový rozdíl to už nebude.
Celkem pěkný úsek kosodřevinou trvá jen kousek pod rozcestník Velická polana. Zde se trasa dvojí – buď tedy do Polianky (zelená) anebo naše žlutá – do Smokovce. Po chvíli už se noříme do fádních úseků vzrostlým lesem. V jednom místě mě však skoro ohromila mohutná limba vyrůstající téměř přímo z chodníku. Cestou jsme se minuli s maďarskou rodinkou s děckama, kteří vedle nás seděli nahoře v restauračce. Krátkou přestávku si dáváme před 16. hodinou u následujícího rozcestníku nad Zrubami (1409 m n.m.), kde kupodivu přestalo i pršet. Od Zrubů je na rozcestníku avizována ještě hodina cesty! No nic, zatnout zuby, ono to uteče. V dolním úseku se zase spouští déšť, tentokrát již vydatnější. Že se cíl konečně blíží, nám napovídá překonání několika bystřin a zanedlouho i kýžené napojení na asfaltovou komunikaci vedoucí k poslednímu objektu obce – nějaké ubytovací zařízení vodáren. Že zde bydlí opravdu profíci dokazuje i následné vyústění vod potoka do širokého potrubí vysoko nad cestu s následným volným výtokem mas vody na betonovou plochu pod ním. Hukot jak blázen. Je to pěkně přístupné ze silničky – "Asi zde myjou auta…" vyslovil Eman zajímavou domněnku.

U Sliezskeho domu - pohled na Velické pleso, tady se nám trochu rozpršelo.

Tak hurá! Jsme sice ve Smokovci, ale… bohužel na úplně opačné straně, než je stanice lanovky na Hrebienok, čili i naše auto. Musíme podstoupit ještě delší štreku po horní ulici, která obsluhuje četná ubytovací zařízení. Kdysi se tudy jezdilo k lanovce, ale všímáme si, že ulice byla zjednosměrněna a uvolněný pruh využitý tímto způsobem k dalším parkovacím místům. Prší… ve Smokovci skoro pusto a prázdno. Těsně po páté hodině docházíme k autu. Konečně! Ten sestup byl dlouhý, nicméně naštěstí nikterak prudký. Opět drobná rekapitulace: ušli jsme pěkných 15,5 km ovšem už v typickém horském terénu, byť převýšení nebylo nikterak markantní.
Balíme věci do kufru a opršené větrovky rozmisťujeme tamtéž. Nezbývá, než se vydat na zpáteční cestu: "Emane, vykašlem' se na tu rozkopanou silnici podél Tater – pojedeme zpět po dálnici." Tak jo… ze Smokovce sjíždíme k Popradu a napojujeme se na dálnici. Tady dole v podhůří už je naopak pěkné počasí. Provoz minimální, jede se jako o závod – a cesta zpět nám trvá ještě méně než ráno. U Kokavského mostu se samozřejmě zase stavujeme u Nadi na horec – a nezbývá, než se rozloučit. Toto uteklo – tak zase za rok! Při posezení u poháriku horce (i posléze na chatě) hodnotíme letošní Tatry jako mimořádně podařené. Vše vyšlo podle našich představ, podnikli jsme zajímavé a dosud nikdy nejité výpravy a túry, a ani ten deštík v závěru nás nerozhodil.
Na chatě se usazujeme a zatápíme na večerní besedu. Musíme ještě spořádat chuťovky a klobásky, které zbyly a dopít to dobré víno. Spát ale musíme jít rozumně, protože nás v neděli čeká dlouhá cesta domů.

Neděle 18. června 2023 :
odjezd domů

Ráno vstáváme po sedmé hodině a po snídani následuje závěrečný úklid. Musíme především pořádně vydrbat nádobí a pekáče po tradičním opékání klobás, které letos byly opět povedené. Jinak samozřejmě ve čtyřech lidech není v chatě příliš binec, ale i přesto pořádně zametáme i vytíráme. Na devátou hodinu jsme domluvení s panem správcem – abychom předali chatu a taky zaplatili nocležné. Pán Kondor se spolupracovníky přijíždí přesně na čas. "Tak konečně se poznáváme," vítáme se navzájem, jelikož jsme prozatím řešili vše po telefonu. Hradíme účet – na každého to vychází už 100€, ale to je dáno nízkou obsazeností chaty. Pak už nemeškáme a můžeme se vydat na dlouhou cestu k domovu.
Všude to jde hladce, provoz střídmý. Zastavujeme pouze na odpočivadle Predmier u Bytče na malou kávu a pak až u nás v Hrozenkově na dočerpání nafty. Na oběd se stavujeme v oblíbeném motorestu Rasová na hřebeni Bílých Karpat. Jako tradičně zde mají v nabídce kynuté knedle anebo bejčí žlázy. Akorát poledne, doba oběda, lidí dost, ale na terase byly stoly volné. Poté sjíždíme dolů do moravských rovin. V "Zelené vlně" byla avizována nějaká tragická nehoda u Uherského Hradiště (Zlechov) – zrovna v naší trase. Dojíždíme tam, a policajti odklánějí dopravu vpravo na Staré Město. Asi tříkilometrový úsek je uzavřen. Trochu jsme se načekali v koloně, ale pak se zase napojujeme na státní silnici. Ještě děláme krátkou přestávku na protažení na pumpě Unicorn u Slavkova (pozor! zde jsme ještě dosud nestáli :-) Eman má spolehlivou klimatizaci, tak po vystoupení z auta se zdráháme uvěřit, jaké vedro se venku udělalo – akorát tak na nějakou mraženou pochoutku. Usedáme tedy s nanuky ke stolkům za pumpou a osvěžujeme se. U Brna silný provoz, ale bez čekání. Do Třebíče dojíždíme krátce po 16. hodině.
A tím je letošní akce Tatry definitivně ukončená. Dovidenia o rok?

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2023 pod stříškou pergoly u Malé chaty.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Spálená (2083 m n.m.) .
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Západné Tatry (č.3) 1:25.000.
Ubytování: Malá chata /RD Kokava/: http://chatapodbanske.sk/.

(zapsal Kotel s přispěním Pilníka, fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.