Pátek až neděle 16. - 18. prosince 2022
Trasa sobotní výpravy: hráz přehrady Dalešice, dole (0 km, 305 m n.m) – Kramolín, hospoda U Polehlů (2 km, 430 m n.m.) – Prostřední alej / pod Babylónem, odb. modré TZT (4 km, 456 m n.m.) – Vlčí kopec, zast. BUS (5,5 km, 441 m n.m.) – Haugwitzova alej – Vlčí kopec, zámeček, rozc. TZT (7 km, 404 m n.m.) – Pod Vlčím kopcem, nová lávka (7,5 km, 294 m n.m.) – Pod Pastýřkou, rozc. TZT (8 km, 340 m n.m.) – U Lamberků, hájovna/tábor (10,5 km) – Březník, střed (12 km, 370 m n.m.) – Kralice nad Oslavou, nádraží (14,5 km, 405 m n.m.).

Účastníci (sobotní výpravy): Britt, Burdych, Poke, Pilník, Cahouš, Eman, Jelen, Pedál, Dan, Ivan, Havran, Cágr, Eda, Vajda, Jarmil, Dlouhán, Piňďa, Čenich, Filda, Zbyněk, Bubla, Kotel (22) + Jabčák na chatě.
Počasí: mrazivo od -10°C ráno po -4°C odpoledne, postupně až polojasno, asi 20-25 cm prašanu.

Letošní Normandie se po několika letech nesla v tom pravém zimním hávu! Předchozí týden solidně nasněžilo a teploty začaly klesat i hluboko pod nulu. Po sněhové frontální oblačnosti bylo dokonce na danou sobotu předpovídáno solidní projasnění a tudíž i další pokles teplot. Toto vše se nakonec vyplnilo! Nádherné sobotní mrazivé počasí s dobrými 25 cm prašanu! Naposledy podobné podmínky panovaly v roce 2010, nebo snad možná i 2018.
A co si na letošek hlavní organizátor Pedál vymyslel za program a trasu? To tu ještě nebylo! – i po třiceti letech konání těchto akcí umí překvapit. Za přispění Briťáka byla domluvena jedinečná exkurze do kolosálního technického – stavebního – energetického díla: do nitra hráze Dalešické přehrady! Ačkoli zde již nejeden z našich členů v minulosti byl (nebo jeden dokonce i pracoval), možnost sestoupení až dolů do útrob hráze k turbínám a přivaděčům se přece jen nepoštěstí každý den. Dobře bylo zvolené i hodnotné a vydatné občerstvení na trase – v hostinci U Polehlů v Kramolíně. A co nevyšlo? Snad jen tradiční posezení s večeří u Marušky ve studenecké nádražce. Tento podnik se stal tak populárním, že letos jsme se sem už bohužel nevešli. Sobotní večer tak samozřejmě se ctí zachránil náš vrchní provianťák/kuchař Jabčák na chatě Pedálovce u rybníka Podhorníka. Dějiny našich zimních "Normandií" si tak mohou zapsat další podařený podnik.

Samozřejmě už týden před akcí (ne-li dřív) vyrojily četné organizační maily, týkající se sobotní návštěvy dalešické hráze. Jelikož je tato lokalita už značně vzdálená od Studence, Pedál na přejezd "nádraží Studenec – Kramolín – hráz" (cca 16 km) pochopitelně domluvil autodopravu: v podobě minibusu dopravce pana Řezaniny. Díky tomu jsme získali (po absolvování exkurze) možnost následné pěší trasy v jedinečném směru: z údolí Jihlavky přes údolí Oslavky do Kralic k vlaku (cca 15 km). Takže samá krásná místa, kam od dob výprav s historickou Čtyřkou pořád tak rádi chodíme.
Briťák v propozicích exkurze neopomněl připomenout zásadu abstinence při vstupu do objektů ČEZu (prý mohou dávat dýchnout), načež Pepík přidal historickou dumku z doby svého průvodcování po JE Dukovany: "…jednou přijel plnej autobus ožralejch cajzlů, kteří se večír před tím naslopali někde ve sklepě u Znojma asi 'pražského výběru'. No, nakonec šli na exkursi asi čtyři lidi a zbytek postupně střízlivěl na parkovišti." Doufejme tedy, že naši polárníci se v pátek na chatě budou držet zkrátka (drželi) – a můžeme vyrazit vstříc očekávané akci Normandie.

Páteční večer (z pohledu Pilníka)
V avizovaný čas přicházím na nádraží a sakra - nikde nikdo. Mám to nejdál a jsem tady první? To snad ne... Podívám se do čekárny, i na "Lipno" kouknu a pořád nic. No, kdybych si frajer nasadil brejle, tak by to bylo lepší. Seděli u piva a prý: "…tys na nás skrz to okno koukal a nic..." V počtu sedmi (Pedál, Havran, Britt, Venca, Cahouš, Pinďa a já), nastupujeme do vlaku, usazujeme se v chodbičce a za společenské konverzace pomalu vyjíždíme. Aby nám to lépe ubíhalo, začínáme ochutnávat z tekutých zásob a s povděkem kvitujeme množství sněhu za okny.
Ve Studenci se přesunujeme do nádražky, kde na nás čekají další, usazujeme se u stolu a připíjíme na zdar akce. I nějaká ta runda se objeví. Ale u Marušky je nějak moc plno - od šesti má na náš stůl rezervaci, tak to moc nepřeháníme. Před odchodem se ještě dávám krátce do řeči s chlapíkem tak v našem věku, který patří ke společnosti, která má tu rezervačku - prý "...já su ze Studence a teď bydlím jinde, tak se tu dycky scházíme s kamarády. Letos už po páté...." No, má co dohánět.
Cesta na chatu proběhla naprosto v pořádku, tam už čekají další, uvnitř teploučko, uklizeno, stačí si nachystat místa na spaní a pak už jen sedět a povídat a ochutnávat a zpívat – zkrátka ty pravé vánoce. Letos ani nebyla vyhlášena soutěž chuťovek, všechno probíhá tak nějak samo v zaběhnutých kolejích. Za zmínku stojí snad jen generační posun – dva kamarádi (49 a 54) se stanou co nevidět dědečky, naproti tomu další (47) má novou 24-ti letou přítelkyni – dobře mu tak! Celkově nás na chatě spalo asi 13. Na kutě postupně odcházíme dle nálady každého soudruha, poslední chvíli po půlnoci.
I díky střídmému večeru (co kdybychom fakt museli dýchat?) proběhlo ranní vstávání včas a spořádaně, v nové rychlovarné konvici bublala voda podstatně rychleji a tak jsme mohli zavčas vyrazit na místo srazu.

Sobota (pokračuje zase Kotel)
Po loňských peripetiích s nesmyslným řešením veřejné dopravy (resp. návaznost vlak / bus) v samotné Třebíči se ani pro letošek nic nezměnilo a musím si dobře o hodinu přivstat (6:00). Ač v rámci jednoho, relativně středního města musí člověk podstoupit ke kýženému vlaku anabázi s použitím přestupů v místní autobusové dopravě! Nemá smysl se dlouze rozčilovat, pouze cedím nadávky na různé velkomyslitele, kteří místní veřejnou dopravu takto zařízli. Aby toho nebylo málo, zařezávají urputně a po svazácku i tu individuální, ale to je jiný smutný příběh. Sakra, to nemůže jet vlak aspoň z Okříšek, abych mohl pohodově přistoupit v Borovině jako kdysi? Ne, oni to rozsekli v Třebíči!
Už na konečné MHD v Borovině / Za Rybníkem nastupuje pár lidí v čundráckém a postupně se po trase připojují další. Na třebíčském vlakovém nádraží se koncentrace lidí v zeleném ještě více naplnila (staří trampové i lidi z KČT) a do toho přicházejí i naši borci: postupně Filda, Bubla, Cágr, Jarmil, Čenich, zeťák od Vency… Jízdenky si každý řeší po svém (jedeme dnes jen do Studence). Zatímco já si na protest ostentativně kupuji předem v aplikaci MůjVlak lístek ČD bez pokřivených dotací (38 korun), ostatní (pokud to znají) si kupují u pokladny "VDV Vysočina: Studenec" na který -nevím kdo- připlácí pár korun, takže ten je stojí 24 korun. Motorák na Brno je slušně zaplněn a my v 7:44 odjíždíme. Oproti mírně zamlžené Třebíči je v otevřené krajině podél Jihlavky a dále nad Vladislaví přece jen zima a zasněženo jaksepatří. Vystupujeme v rovných 8:00 na studeneckém nádraží do nefalšované ladovské zimy. Sněhu dobře 20 cm a pěkný prašánek! Už od přejezdu jsme zahlídli pár našich kluků, jak se brodí sněhem od rybníka Podhorníka k nádraží. Máme se zde všichni sejít a dále pojedeme netradičně autobusem. Během deseti minut se dostavují všichni "chataři", přijíždí i Vajda s Dlouhánem autem (Dlouhán si kupodivu dneska nechal ujít otužileckou akci Ledních medvědů v Třebíči). Počítám a počítám a vychází mi 22 lidí! Velice slušná účast.
Pedál se chvilku tluče do hlavy, že měl busa objednat na 8:15 namísto na 8:30, nicméně takto to bylo dohodnuto a zkrátka tu chvíli počkáme, byť na mraze a větru. Aby se nálada trochu zvedla, všímáme si protrhaných mraků s modravou oblohou a vypadá to, že dopoledne nám dokonce zasvítí i slunce. Přesně na čas se od hlavní silnice objevuje minibus dopravce Řezaniny. Za vzývání tradičních hlášek: "Už je tady – poschoďák! – Zapni tu televizu a di na stodvacet!!" řidič dělá otočku za staniční budovou a bohorovně otevírá přední i zadní dvéře. Je to takový bodrý vesnický stréc, bezesporu už zkraje důchodu. Pedál s Čenichem usedají k řidiči na místa průvodců a dávají s ním nenucenou provozní konverzaci. V kostce se domluvili, kam že to vlastně chceme a stréda naznává, že to vezme na státní I/23 a pak odbočí až na Vícenice a Sedlec, kde je celkem záruka, že kolem letiště (z důvodu bojové připravenosti :-) budou silnice více udržované. "A to chcete sjet až důle pod hrázu?" drbe se za uchem řidič, "…nó, snad to pude, zkusime to, no!" Mluvil takovým tím klasickým venkovským nářečím jižního Třebíčska / Podhorácka, které je slyšet zejména od starších lidí od Róchovan až po Cédlinu (a možná eščě dál). Ani v Třebíči se už takhle nemluví. Kluci se s ním vepředu takhle dobře bavili a Čenich dával do placu příhody, jak jezdili podobným strojem značky Čavdar na fotbaly.
Na státovce paráda, sníh shrnutý, a dále na vedlejší silnici na Vícenice a Sedlec celkem také. Míjíme dolní kasárna v lese za Víckami: "Tady 'sem byl v pětadevadesátým na cvičení!" hlásí Venca svoje zážitky. Jo, a já jsem tady vojáčkoval podzim91-jaro93… sakra, třicet let tomu je... Zrovna v 91. roce byla tuhá zima jako teď, jezdili jsme s traktorem a vlečkou po okolních silnicích a házeli drť jak magoři. Areál kasáren nedoznal od té doby skoro žádnou změnu, baráky rot jsou jak byly tehdy, bez nijaké údržby, i naše "týlovka" hned za plotem ještě stojí. Zbourali akorát klub, starý štáb a cháčko (kuchyň s jídelnou) – jinak je areál úplně pustý, ani v autoparku žádná technika. Asi to už nemá využití. Široký chodník podél silnice směrem k letišti, kudy kdysi denně proudily stovky kroků vojáků, taky zavátý. Akorát celý obrovský a rozlehlý areál letiště u Sedlece je od základů přestavěný, všechno nové. No nic, časy se mění…
Následně projíždíme Popůveckou křižovatku a míříme na Kramolín a dále k hrázi Dalešické přehrady. U někdejšího zázemí staveniště přehrady odbočuje vlevo široká lesní silnice, aby v několika serpentinách tzv. Francouzským žlebem překonala stometrové klesání k patě hráze. V době výstavby přehrady (i nyní) se tudy tahaly všemožné komponenty a technologie, proto musela být trasována opravdu velkoryse. Pořád ji musí udržovat, kvůli obsluze. I dneska je prohrnutá, ale neposypaná. Řidič se s tím vůbec neštve a jde do toho – zařadil jedničku a pomalu se po kluzkém uhrnutém sněhu suneme dolů. Za svodidly příkrý sráz do bezedné rokle – jako někde v Rumunsku. Byl to borec – sjel to bez jediného smyku, ale celkem se nám tajil dech. Ale jak vyjede nahoru…?? S oddechnutím vystupujeme dole pod hrází u hlavní brány do rozlehlého areálu. Řidič se loučí a Pedál vyrovnává cestovné – rovná tisícovka (50 Kč na osobu, to je kulantní cena). Kupodivu to vyjel i nahoru, pak jsme po cestě nikde žádný šprajcnutý autobus neviděli. Celkem zázrak.

Dalešická přehrada - hala.

Prohlídka hráze Dalešické přehrady z našeho pohledu
Myslím, že dost našich účastníků už na exkurzi do hráze alespoň jednou v minulosti zavítalo. Jarmil zde dokonce před drahnou dobou dost dlouho pracoval v údržbě. Kdo zde byl, rád si určitě zajímavé zážitky osvěží a kdo nebyl, uvidí určitě zase něco nového a velice zajímavého.
Provozovatel díla – ČEZ, jak jinak… – totiž vedle známého infocentra na Dukovanech v rámci popularizace své činnosti v energetice umožňuje i přístup veřejných exkurzí s průvodcem do útrob hráze a k zařízení dalešické přečerpávací vodní nádrže. Historii a účel stavby my, coby Třebíčáci, celkem dobře známe, nejeden z nás jako capart si její výstavbu i pamatuje – především se jezdilo na Wilsonku: koukat se, jak postupuje tvrdé kácení kaňonu Jihlavky a postupná zátopa; nicméně blíže k samotnému staveništi se běžný smrtelník neměl moc šancí dostat. Není bez zajímavosti, že i sám vedoucí našeho oddílu Čtyřka Třebíč, ing. Otakar Veselý – Robin, se na výstavbě úzce podílel: jako projektant a stavbyvedoucí dolní hráze u Mohelna (to je ta menší, betonová). Znám lidi v Třebíči, co na stavbě začínali jako absolventi VŠ, např. stavař a soudní znalec pan Jaitner, dnes zasloužilý důchodce, co za námi chodil na katastr, vzpomínal na tvrdé podmínky: "Vyhodili nás, mladá ucha, z gazíku za Kramolínem do toho marastu, po kolena blata – 'nahlas se u stavbyvedoucího a dělej!'" A znám naopak i lidi, co měli chaty třeba u Třebenic a zátopu a likvidaci krásného údolí tak těžce nesli, že se tam desítky let odmítali jet podívat – třeba můj bývalý kolega Petr, taky nyní už důchodce, se na místo jejich bývalé chaty nad Koněšínem odhodlal podívat až někdy předloni, kdy byla přehrada hodně upuštěná kvůli údržbě. Po 45 letech!
Kolosální dílo se stavělo v letech 1971 až cca 1978, přičemž se o stavbě přehrady zde uvažovalo snad už od první republiky. Záměr výstavby "jaderky" v blízkých Dukovanech vše rozhodl – byl m.j. potřeba i obrovský rezervoár chladicí vody. Vodní dílo Dalešice je koncipováno jako přečerpávací (PVE), tj. díky přečerpávání mezi dalešickou nádrží a menší nádrží Mohelno funguje elektrárna v obráceném režimu i jako vyrovnávač napětí v síti, je z ní schopná přebytečnou energii odčerpat a v případě potřeby zase rychle dodat. V ČR máme celkem (pouhých?) tři takováto díla: Dalešice, Dlouhé stráně v Jeseníkách a Štěchovice II na Vltavě. Tady na Dalešicích je hlavní hráz sypaná – je to vlastně taková obrovská pyramida navršená v hrdle úzkého kaňonu – jedná se o největší sypanou hráz ve střední Evropě: výška 100 metrů, délka v koruně 350 metrů; na 300 metrů je taktéž délkové rozpětí základu u dna údolí. Větší hráz podobného typu je až někde v Rumunsku.
Ihned po příjezdu se nás ujala paní průvodkyně z infocentra ČEZu. V bývalé vrátnici jsme se vybavili nezbytnými helmami a obdrželi úvodní informace o bezpečnosti pohybu v areálu. Bezesporu jsme působili seriozním dojmem, protože nějaký alkotest nebyl třeba. První zastávka (ještě venku) byla na bočním prostranství, kde je na pylonech uloženo oběžné kolo (rotor) Francisovy turbíny o průměru snad 8 m – jedná se o původní součástku, která byla z útrob zdejší elektrárny vyjmuta při poslední velké generálce a ponechána zde jako názorná ukázka, co vlastně pohání generátory pod obrovským tlakem vody. Anebo naopak: co umí vytlačit (čerpat) vodu z dolní nádrže do horní při reverzním (zpětném) režimu. Je to až neuvěřitelné, že čtyři tato mamutí "čerpadla" umí přetlačit tíhu obrovské masy vody horní nádrže jejíž hloubka je kolem 85 metrů! Pak se ještě zastavujeme těsně pod hrází u hrozivě působícího vývaru. Otvory s česly jsou samozřejmě pod hladinou, ale mohutné víry napovídají, že elektrárna je v provozu a voda proudí přes turbíny sem dolů a vyrábí se proud. Všímáme si též, že v dolní nádrži je momentálně hodně podstav (málo vody), tudíž že zřejmě v noci se čerpalo naopak nahoru. Paní přidává snad až neuvěřitelnou historku, kterak si kdysi nějací "borci" zkoušeli v Mohelnské nádrži zaplavat a bez rozmyslu se vydali až sem těsně pod hráz, snad až na vzdálenost 100 metrů. Technici řvali jak o život, aby je ti blbci uslyšeli a nějakým způsobem je vyhnali – v blízkosti vývaru je totiž cokoliv bez šance na záchranu: buď ho vcucne savka na česla, anebo mohutné víry při vývaru utopí. Burdycha velice zaujala informace o prvotním a nejdůležitějším kroku před budováním hráze: vody Jihlavky musely být odvedeny mimo koryto, a tak byly vyraženy dvě štoly v jižním svahu – dvě velké kruhové tunely jsou ostatně vidět pod nouzovým přepadem (to je ta obrovská "skluzavka" nalevo). Nenechal si to div ne spočítat, v jaké vzdálenosti a s jakým převýšením ústí jejich začátek na návodní straně.
Následně se z poměrně nehostinného, t.j. mrazivého exteriéru přesouváme do příjemně vytopené haly a navazujícího projekčního sálu. Všude pořádek, čisto, dokonce i umělecká díla jsou ve vestibulu ke shlédnutí – jako v nějaké správní nebo úřední budově. V malém kinosále jsme shlédli propagační video o fungování díla a taktéž i potom několik pěkně udělaných infopanelů o výstavbě nebo i okolní přírodě. Hned nás m.j. zaujal panel o archeologickém průzkumu Hradiska. To byl ostroh nad téměř kruhovým zákrutem Jihlavky u Dalešického mlýna. Dnes už je tato scenérie komplet zatopena, jenom někdy při nízkém stavu vody vykukuje uprostřed největší plochy současné přehrady špička pevniny. Terénní konfiguraci bych přirovnal například ke Kozlovu, který se nachází o několik kilometrů výše – zkrátka obrovský meandr údolí, uprostřed "kopec" čili ostroh. Hradisko byla mimořádná archeologická lokalita a její objevení je popsáno následovně: "První nevelké výkopy zde prováděl ve 30. letech nadšený amatérský badatel F. Peštál z Třebíče, který se zúčastnil i prvního archeologického výzkumu, prováděného v roce 1935 Moravským zemským muzeem v Brně, pod vedením J. Skutila..." Nyní si tedy v rámci prohlídky vnuk a pravnuk zmíněného třebíčského badatele mohou užít poklepávání po ramenou a pochvalné ohlasy ostatních účastníků výpravy.

Záběr z filmu Kdo hledá zlaté dno - výstavba přehrady v r. 1974: Jan Hrušínský + Alois Liškutín s Tatrou SPZ TR 19-13.

Stěžejní část exkurze je bezesporu v hlavním sále strojovny elektrárny a v podzemních prostorách hráze. Sestupujeme asi o tři patra níže – nejprve do obrovského prosvětleného sálu koncipovaném v mírném oblouku. V oblouku proto, protože původní projekt počítal s klenutou betonovou hrází vetknutou do bočních skal. Člověk by řekl: hala jak na hokej a nic tu není... všechno podstatné se totiž ukrývá o několik dalších pater níže. Tady jsou jen obrovské postranní jeřáby pro případné manipulace s technologií. Pouze v podlaze jsou patrné rošty, průduchy a hlavně čtyři barevné "hříbky" – oranžový, žlutý, zelený a modrý. Sekce jednotlivých turbín a soustrojí jsou totiž označeny pro snadnou orientaci barevně, nikoliv čísly. Jinak je tu monotónní hluk, hukot. Být tady dále jak hodinu bez sluchátek, je to na zbláznění. Jediným místem s lidskou obsluhou je velín v protilehlém čele haly. Je to jediné místo, které se zde nesmí fotit. Za dvojitou prosklenou stěnou s úpravnou zelení sedí pouze dva borci v tričkách a dohlížejí na nespočet monitorů. Od hluku z haly jsou díky izolaci a prosklenému "akváriu" dokonale odstínění. Je to jediná obsluha – jinak je chod řízen centrálně z pražského dispečinku. Uvedení z klidu do chodu výroby energie, t.j. spuštění vody na turbíny a přifázování prý trvá pouhých 52 vteřin! Najetí na zpětný chod (přečerpávání do horní nádrže) potom úměrně déle. Chvíli se zastavujeme u modelu (řezu) hráze uprostřed haly. Pomocí systému spojitých nádob je zde názorně demonstrována funkce přehrady.
Nakonec sestupujeme schodišťovou šachtou zase níže: postupně vidíme podzemní strojovny generátorů a turbín. V nejspodnějším patře ve spleti betonových kobek a chodeb (trochu to připomíná vojenské předválečné pevnosti) se nakonec dostáváme ke gigantickým přivaděčům vody: je to obrovské potrubí o průměru zhruba 6 metrů vedeném v tunelu šířky jako metro. Je až nepředstavitelné, že za relativně tenkou ocelovou "slupkou" momentálně valí nepředstavitelné proudy vody odkudsi ze dna rozlehlého údolního jezera! Průvodkyně nám vysvětluje, že potrubí v mírném sklonu pokračuje chodbou až do úrovně vtokového objektu u dna přehrady, prý se tam dá teoreticky dojít po zhruba 200 metrech. Při odstávkách se voda z přivaděčů vypouští a borci-údržbáři lezou přímo dovnitř a leckdy až dozadu k uzavíracím deskám! Za nimi jsou pak už jen gigatuny vody. Z těchto tajemných míst jsme se vydali zase nahoru, tentokrát okolo jednoho z generátorů.
Při prohlídce nejednou padla vzpomínka na jedinečný film světoznámého režiséra Jiřího Menzela věnovaný právě stavbě a především stavbařům tohoto kolosálního díla: jmenoval se "Kdo hledá zlaté dno" a hlavní roli tam hrál tehdy velmi mladý Jan Hrušínský. Hrdina filmu po vojně hledal dobře placenou práci a vydal se sem do této pustiny na gigantické staveniště. Film se natáčel ve skutečných reáliích tehdejší výstavby v roce 1974 a mladý Hrůša rejdil po cestách necestách Tatrou 148. Jedním z vrcholných záběrů filmu bylo vytažení autojeřábu Tatra 111 ze dna stavební jámy (nemohl vyjet) hlavním jeřábem, který byl natažen z jedné strany údolí na druhou. Ne nadarmo se v nadsázce říká, že "Dalešice postavily tatrovky".
Naše prohlídka se po 1,5 hodině nachýlila ke konci. Plni dojmů a zážitků se odebíráme opět k vrátnici, kde odevzdáváme helmy a případně zakupujeme turistické vizitky. Pohlednice zde mají zdarma (platíme si je v elektrice :-) Paní průvodkyni moc děkujeme za poutavou prohlídku. Od první chvíle bylo znát, že veškeré vědomosti má naprosto v malíku, nezaskočila ji jediná otázka, vše podávala přirozeně, nic naučeného. Prozradila nám, že je ze Slavětic – ono totiž místní lidé mají vždy nejpodrobnější znalosti. Krátce před jedenáctou hodinou je nejvyšší čas se rozloučit a my musíme neprodleně na další etapu dnešní výpravy!

Polední posezení v kramolínské hospodě U Polehlů.

Vzhůru na Kramolín a do lesů
Urputně stoupáme po zmrzlé silnici v několika serpentinách pořád vzhůru do kopce. Musíme překonat dobrých sto metrů převýšení na krátkém úseku Francouzského žlebu. Šprajclý autobus jsme nikde nepotkali, takže blahořečíme strejdovi řidičovi, že vše bravurně zvládl a ten neskutečný uklouzaný kopec vyjel. Trochu se vydýcháváme nahoře na křižovatce, ale Pedál to hned popohání na další cestu. Však už mu volali z kramolínské hospody, kde domluvil posezení a horkou polívku. Následný krátký silniční úsek je asi nejnudnější z celého dne a taky nejméně zasněžený – i přes teplotu citelně pod nulou je zde vozovka mokrá a rozbředlá, to nikde dál nebylo. V hospodě U Polehlů v centru Kramolína jsme již očekáváni (11:30) a naše početná squadra usedá k dlouhému stolu. Nyní je oficiálně zavíračka, hospoda prázdná. Gulášovka vynikající, každý si dal nášup. Trochu jsme se rozeseděli. I díky tomu, že se prohlídka hráze protáhla, musíme nejpozději po hodince posezení na další cestu – vždyť máme vlastně celou trasu ještě před sebou! Platíme a zase všichni vzhůru do mrazu a sněhu – 12:35 hod.
Pedál se trochu drbal za uchem, kudy hned z dědiny dál: na mapě by sváděla červená značka za humna a pak neznačenou lesní cestou východním směrem lesy za Babylónem, až bychom narazili na modře značenou "Prostřední álej" – to je extra dlouhý hraběcí štráf od Babylónu až na Vlčák. "Člověče, to bych neriskoval – ta neznačená může být pořádně zavátá, tam bysme se uštvali; šel bych na pohodu kousek po normální silnici na Mohelno a tam teprve odbočil na modrou," dovoluji si trochu poradit. Dobře jsme udělali – jdeme teda po silnici a za vsí na humnech sněhu jak na Šumavě! Silnice prohrnutá, sypaná jen drtí, žádná prosolená sračka – zkrátka jak to bývalo kdysi. Ani těch aut moc nejelo (tři, pět?) a kdo projel, jel pěkně opatrně, od zadních kol se hezky zavíjelo. Míjíme odbočku k rozhledně Babylón (vpravo) – tudy ne (rozhledna je mimo sezónu zavřená), ale ještě pěkně kus do kopečka k dalšímu křížení s lesáckými cestami. Tudy už prochází modře značená trasa – je to vlastně takový velký místní okruh: Chvojnice, Oslavka, Mohelno, Kralice... V hraběcích lesích kolem Babylónu prochází několikakilometrovým štráfem "Prostřední álej" rovným jako podle pravítka v ose jih-sever. Takových tu vede souběžně několik.

I když po silnici toho moc neprojelo, u odbočky lesní cesty jsme si oddechli, že konečně půjdeme osamocenou přírodou, resp. hlubokými lesy. No, hlubokými... i zde zaúřadoval kůrovec v místech smrkových porostů. Dost lokalit je zde ale listnatých nebo smíšených. Na křižovatce srovnáváme řady a začínají kolovat lakocinky. Dlouhý štráf nevede rovinou, ale kopíruje zvlněný terén zbrázděný dvěma až třemi mělkými údolíčky místních potoků, které směřují na východ k Mohelnu. Jinak je toto území zalesněné náhorní plošiny položeno zhruba ve výšce 450 m n.m. a je i nejužší spojnicí mezi dvěma hlubokými údolími Jihlavky a Oslavky. Kráčíme po pohodlné lesácké cestě, všude 25 cm prašanu – ale my máme to štěstí, že cesta je projeta (nejspíše) myslivci, takže pro chůzi můžeme využít uježděné koleje. Po chvíli míjíme pěknou mysliveckou chatu s venkovním posezením. Vše zasněžené jako v pohádce. Dále cesta překonává vyvýšené návrší (předěl) mezi Skřipinským potokem a Štenkravou, odkud se díky částečnému odlesnění otevírají výhledy do krajiny na severovýchod. Jsou vidět zamlžené lesnaté hřebeny kdesi nad údolím Chvojnice.
Další zajímavé místo je na dohled na dalším návrší, tentokrát mezi Skřipinským a Mančalovským potokem: holina nalevo je ještě více prokácena a objevují se tam záhadné budovy: "... a hentam je muničák!" – mohu upřesnit mírně utajené znalosti z někdejší vojenské služby na blízkém letišti. Neskladují se tam suché onuce jako v Černých baronech, ale bomby, rakety a munice pro letadla (dnes vrtulníky). Několikrát jsem vykonával "PDÚčko" – pomocník dozorčího útvaru, a ten měl m.j. za úkol zavážet tam strážní družstvo. Tehdy byl areál poměrně malý, nicméně dokonale ukrytý v hlubokých lesích. Dnes s údivem zjišťujeme, že zde probíhá velká stavební činnost a namísto několika původních přízemních baráků (skladišť) se tam betonují obrovské betonové hangáry – něco bylo zatím ve formě ocelového skeletu, něco už polozasypané, jako na způsob zodolněných "úlů" pro letadla. Zřejmě příští rok to bude hotové. Teď v zimě a pod sněhem stroje samozřejmě stojí, nikde ani živáčka.
O půl druhé konečně docházíme na křížení s další veřejnou silnicí, která spojuje Popůvky a Kladeruby. Kromě turistického rozcestníku "Vlčí kopec – bus, 441 m n.m." se zde nachází krytá odpočívka a autobusová zastávka. Právě zde parkují nějací lidi s děckama a psem a jdou se projít směrem k Vlčáku. My se na chvíli zastavujeme a doplňujeme hladinku (13:30 hod.). Od silnice dále severním směrem – k lesnímu zámečku Vlčí kopec – pokračuje štráf starodávnou bukovou alejí, bohužel z nezanedbatelné části již prořídlou. Alej byla později pojmenována jako Haugwitzova alej – podle někdejších majitelů náměšťského panství, kteří prováděli rozsáhlou krajinotvorbu a zvelebování.
Poslední rovný úsek k areálu Vlčího kopce utekl "cobydup". Silnička se mírně svažuje a před námi se zjevuje několik zasněžených budov. Dnes je areál v majetku a správě E.ONu coby školící středisko. Dr. Lysák ve svém starém průvodci Pooslavím uvádí:
Zámeček je nazván po hraběti Heinrichu Haugwitzovi, který jej s dalšími dvěma stylovými budovami a dvěma hájenkami nechal postavit za dob roboty v r. 1830. Je stavěn v poempírovém klasicistním slohu. Areál byl postaven podle plánů vídeňského architekta Josefa Kornhausela. Pozoruhodné jsou nad základ stavby vyčnívající, ostře hraněné kameny, na které navazuje vlastní stavba. Měly význam nejen estetický, ale i izolační proti vlhkosti. Zámeček sloužil panstvu k loveckým radovánkám po honech na černou zvěř (divoká prasata), jeleny, daňky a zvěř srnčí. Koncem 19. století zde byla převážně zvěř černá. V okolí budov nás zaujmou památné stromy tsugy kanadské (Tsuga canadensis). Buk nedalekého zámečku je starý přes 250 let. Haugwitzové měli Vlčí kopec v držení do r. 1945. Velkostatek neprosperoval, budovy chátraly i v době poválečné. V r. 1959 jsem uvedl na Vlčí kopec předsedu závodní rady JmEZ Josefa Pytlíka, který projednal převzetí objektů. Jihomoravské energetické závody národní podnik Brno po roce 1960 nákladně renovovaly, vybavily objekty Vlčího kopce a vzorně o celý areál pečují. V současné době je zde jejich rekreační a školící středisko.

Vlčí kopec pod sněhem - paráda.

Zimní Oslavka pod Vlčím kopcem - nová lávka.

Šusem dolů k Oslavce a ohýnek na buřty
Díky mocné sněhové pokrývce je tady dnes vše jako v pohádce. Zámeček se zdá opuštěný, ale cesty jsou prohrnuté a v některé vedlejší budově bezesporu bydlí nějaký správce, z komína se kouřilo. Areál je průchozí, takže se zastavujeme až dole u hlavní budovy ozdobené parožím a zde je taky rozcestník "Vlčí kopec – 404 m n.m.". Pro nás je dnes možná prakticky jediná cesta: stále po modré, čili odtud prudce dolů do hlubokého kaňonu Oslavky a dále na Březník. Po drobném občerstvení z placatek se musíme odhodlat ke zřejmě nejriskantnější etapě dnešního putování – sestup či spíše sešup k Oslavce. Dle výškopisu rozcestníků je to 110 metrů na velmi krátkém úseku. Modrá sestupuje zcela zasněženou pěšinou a navíc pod sněhem se ukrývá spadané lupení – takže o vyloženě držkopádní úseky není následujících 10 minut nouze. Naštěstí bez polámaných nohou se dole všichni ocitáme u polozamrzlé Oslavky a vyústění starobylé Anniny cesty u zbrusu nového mostku, který překlenuje Oslavku v místech původního brodu, resp. v místech, kde až do války stála původní lávka, kterou kdysi strhla velká voda. Nová stavba je opravdu bytelná a velkolepá a doufejme, že vydrží navěky. Na mostě děláme pár fotek a pak už je opravdu nejvyšší čas na rozdělání ohně – 14:15 hodin! Jsou totiž nejkratší dny v roce a my musíme počítat s tím, že kolem půl čtvrté už bude slunko nad obzorem a tudíž tma na krku.
K ohništi si vybíráme plácek hned u severního předmostí lávky a hecujeme se do sběru dřeva. Ale kde vzít něco suchého a ještě k tomu smrk? Všude okolo jen listnáče, souše žádné. Nakonec každý dotáhl pár větví od sněhu plus několik hrstí suchého rákosu od řeky. Ani jsme tomu nechtěli věřit, ale po chvíli už Cahoušovi plápolá pod rukama plamen! I nabízené "pe-po" s díky odmítl. Záhy se nad ohněm objevuje celá plejáda všemožných uzenin všech druhů a vůní :-) V tomhle mrazivém počasí ohýnek přišel zkrátka velice vhod. Nicméně na nějaké delší táboření to rozhodně není – čas ubíhá a my musíme stihnout v Kralicích optimální vlak. Krátce po 15. hodině už Pedál proto velí k odchodu. Hasíme oheň a jde se dál po modré značce.
Tyto malebné končiny máme projité snad tisíckrát – ve všech ročních obdobích. Kouzelná místa, krásné scenérie. V zimě je to tady ale zvlášť náročné, vždyť zase musíme pořádně nastoupat výškový rozdíl hlubokého údolí! Modrá značka vede zprvu po mírné vozové cestě do serpentiny. Po chvíli docházíme k rozcestníku "Pod Pastýřkou – 340 m n.m." – "A neodbočíme ještě na Lamberk?" vzývají naši známí hecíři odbočku do divočiny v suťových svazích nad Oslavkou. Za současného stavu sněhu by to samozřejmě bylo na zabití, takže zbytek to bral spíše jako pokus o vtip, a jde se husím pochodem dál. Tady cesta projeta samozřejmě není, takže musíme pořádně prošlapávat stopu. Sníh je však lehký – jde to. Záhy modrá značka uhýbá vlevo, kolmo do svahu (opouští vozovou cestu). Někteří už máme vytrvalého stoupání dost a teď ještě tenhle krpál!? Kdo se cítí, odbočuje; někteří ale pokračujeme rovně vozovou cestou. Je to pořád ona zmíněná Annina cesta – kdysi byla postavena taktéž Haugwitzy a byla to vlastně kočárová cesta z Náměště až na Vlčák. "Jdu rovně – je to delší, zato lepší cesta," hlásím se s Jarmilem k pohodlnější skupině. Děláme tak táhlý oblouk kolem zalesněného návrší Pastýřka (426 m n.m.), delší asi o 1 kilometr než přímá pěšina. Na rozcestí nahoře u infotabule a rozcestí modré + cyklotrasy se všichni scházíme plusminus zároveň. Překonali jsme tak výškový rozdíl údolí a jsme zase pořádně nahoře. Mezi opadanými holými stromy už je vidět prozářený obzor – jak slunce co nevidět zapadne. Poslední etapu už tedy budeme docházet za tmy!
Pokračujeme po modré na sever a záhy se objevuje známka civilizace: hájenka a rekreační areál U Lamberku. Tady musí být bydlení! Úplně na samotě. Domácí jsou doma – v oknech se svítí, auto zaparkované před hájovnou. "Paráda, to bude projetá cesta do Březníka…," malujeme si pohodový dochod do nejbližší vesnice. Haha, velký omyl! Vyježděné koleje se ztrácí kdesi v odbočce – zřejmě sem jezdí Anninou cestou od náměšťské silnice od železničního přejezdu za Velkopolským. Vylézáme na holé planiny a vidíme, že cesta do vsi je komplet zavátá pod sněhem!

Sestup k Oslavce zavátou pěšinou po modré značce.

Zimní Oslavka pod Vlčím kopcem.

… a za tmy do Kralic
Slunko zapadá 16:12. Ještě poslední fotky na návrší s výhledem na Březník a na krajinu se snáší rychlý soumrak. K místnímu areálu JZD vede šusem zkratka zanedbaným hájkem. Někdo to bere ještě drsnější zkratkou, někdo naopak po silnici obloukem. Na první lidi (v autě) narážíme v kopci za JZD: z nějakého důvodu to chtěli vyjet, ale v půlce se sekli v závějích sněhu, tak jim nezbývá než pokorně odcouvat zpět dolů. Aspoň nám posvítili na cestu. Už za tmy čekáme všichni u rozcestníku modré TZT u areálu družstva. Značka je odtud vedena "západním obchvatem" Březníka po záhumenkové cestě. Ta dneska bude určitě zavátá – i když… Havran odbíhá k odbočce cesty a zjišťuje, že je kus projeta. Může to ale být jen k poslední stodole a pak bude 1 kilometr v závějích… Jako v dávných letech, tak i letos, tedy volíme trasu přímo přes Březník po silnici. Dost se trháme, kluci ještě čekají na Pepíka. Není se už ale kam ztratit, teď jde jen o to, stihnout vlak. "Hmm, jede to za hodinu, myslíš že to stihnem'?" ptám se Cágra – "Jasně!" Je to zhruba tři kiláky přes dědinu a po nudné silnici. Nejméně oblíbený úsek odedávna, co se chodilo z kralického nádraží k Oslavce.
V centru Březníka míjíme námi kdysi oblíbenou hospodu. Tipovali jsme, že jako mnoho podobných venkovských pohostinství je asi už mimo provoz, ale jsme velmi překvapeni, když rozsvícená okna a velkoplošná obrazovka v pěkném interiéru doslova zve "na jedno" – "Tomu bych nevěřil – ono to funguje!" – bohužel ale musíme valit dál. Pokud zbyde čas, ještě je snad hospoda přímo u kralického nádraží… Chůze Březníkem se táhne, stejně jako kopec v kterém je dědina položená. Vycházíme nahoru na severní okraj a nasazujeme reflexní prvky, někteří i silné čelovky. Je to potřeba: těch pár aut za ten dlouhý a temný úsek do Kralic přece jen projelo. Navíc je silnice jen uježděná a větrem se pořádně zavíjí! V dálce jsou vidět Kralice a dokonce i blikající přejezd – to už dáme v pohodě! Jedna zatáčka, klesání, druhá zatáčka, mírně do kopečka… známe to snad už i poslepu, a dnešní podmínky se té slepotě už hodně blíží – tma jak v ranci, vítr, poletující sníh z plání… U přejezdu se mimoděk otáčím a koukám jak daleko jsou ostatní: šňůra blikajících bludiček-čelovek se táhne přes zatáčky do dáli. Jakoby nějací světlonoši! Večerní obloha se krásně projasnila – zase bude pořádně mrznout! Kdo se koukl nahoru, na nebi určitě zaujal enormně zářící rudý Mars.
Kolem 17:15 doráží naše čelo ke kralickému nádraží a postupně i ostatní. Hospoda? Samozřejmě zavíračka! Pivo si tady dnes nedáme. Na vlak čekáme necelou půlhodinku a na tu dobu se rozesazujeme v příjemně vytopené čekárně. Už dávno se tady neprodávají lístky, každý si jej bude řešit sám u průvodčího. Pedál ještě zjišťoval zájem o Jabčákovu večeři na chatě Pedálovce. Ačkoli jsem osobně původně měl velké voči a chtěl vystoupit – ale nejen mě celá dnešní výprava zmohla tak, že jsme se někteří rozhodli pokračovat bez zastávky ve Studenci přímo do Třebíče. Sice 15 kiláků, ale v mrazu a především sněhu – to dalo fakt zabrat. Ale bylo to SUPER!! Přijíždí mírně opožděný zaplněný motorák (17:45). Dost lidí jede v čundráckém, podle odhadu byli na jmelí dále u Ketkovic a Lhánic. Každý z nás si přece jen místečko našel a jede se směr Studenec.
Někteří tedy pokračujeme dále do Třebíče – loučíme se na nádraží s přáním pěkných svátků. Mě čeká ještě štrapáce do okrajové Boroviny, jelikož jak již bylo několikrát zmíněno, nějaký Debil "vymyslel" rozseknutí vlakových spojů v Třebíči. S Jarmilem tipujeme, že nejbližší bus pojede dole z Bráfovy ul. – naštěstí za chvíli přijíždí netypická "14", čili na Borovinu, sláva! Jarmil na městě přestupuje a já mám "tu čest" shlédnout soudobou třebíčskou vánoční výzdobu s davy senzacechtivých konzumentů vánoc – ve stylu kolotočářský Disneyland za 4 milióny. Díky, tohle fakt nemusím. Hlavně, že v rámci města cestuješ od vlaku hodinu… No nic… Na zamrzlé a liduprázdné Oslavce bylo milionkrát krásněji!
Tím sobotní výprava na Normandii 2022 končí. NAZDAR4 v roce 2023 – doufejme u dalších mnoha kilometrů pěkných výprav!

Odpolední oheň - opékání špekáčků pod Vlčím kopcem.

Večerní hraní na chatě Pedálovce.

Sobota večer a ukončení (opět v podání Pilníka)
V sobotu večer dorážíme postupně na chatu v mírně obměněné sestavě oproti včerejšku, ale počtu přibližně stejném. Díky žízni některých z nás se můžeme do večeře pustit postupně – vepřová krkovice s bramborovým salátem v podání Jabčáka byla vynikající! A pak už zase klasika – povídání, zpívání, pohodička, tak to má být. Sice s absencí Trnkyho, a tedy i ohňostroje, ale taky to šlo. I když – možná to bylo až moc poklidné, přeci jen kombinace věku (při návštěvě elektrárny to byl průměr 55!) a ne úplně jednoduché vycházky, kterou někteří v tom prašanu absolvovali dokonce v nízkých botách, dělá svoje. Do hajan odcházíme opět postupně, i když dřív než včera, a podobně je tomu i ráno s odjezdem...

Na lávce pod Vlčákem.

Nemůžu si pomoct, ale některé momentky z exkurze silně připomínají soudružské severokorejské delegace s nezbytnými notýsky:

Zajímavosti a odkazy

Celkem ujito: 14,5 km.
Nejvyšší bod: silnice za Kramolínem pod Babylónem (470 m n.m.).
Nejnižší bod: lávka pod Vlčím kopcem (294 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 od Geodézie OnLine.

(zapsal Kotel & Pilník, fotil Kotel, Pedál a spol.)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.