Sobota 12. listopadu 2022
Trasa:
Strání-Květná, zast. BUS (0 km, 360 m n.m.) – Nová Hora, rozc. TZT (1,5 km, 498 m n.m.) – Janáčkova kyselka, pram. (2,5 km) – Staré díly / Březová, rozc. TZT (3,5 km, 370 m n.m.) – Velký Lopeník, vrchol / rozhledna (7 km, 911 m n.m.) – Malý Lopeník, rozc. TZT (8 km, 865 m n.m.) – Kobylec, kóta (845 m n.m.) – Lopenické sedlo, rozc. TZT (10,5 km, 690 m n.m.) – Mikulčin vrch, horská chata Patrik (11,5 km, 799 m n.m.) – Mikulčin vrch, zast. BUS (12 km, 775 m n.m.).

Účastníci: Kotel, Bizi, Milan (3).
Počasí: slunečno a teplo, inverze, až kolem 14°C, dohlednost: do 80 km.

Uvědomuji si, že stále častěji používám obrat "ani se tomu nechce věřit..." ( že uplynulo tolik let od...)! Ano, v našem případě je to už neuvěřitelných patnáct let, co jsme s kamarádem Markem založili tradici podzimních akcí "lovu inverzí". První byla již v roce 2007 památná Lysá hora, a hned veleúspěšná. Ne vždy se samozřejmě hlavní cíl výpravy (převážně do hraničních moravských hor) zdařil – ale byť bylo krásně, anebo nás provázelo bláto či sníh, vždy byla daná výprava či výstup nezapomenutelné. O to více jsme vyhlíželi letošní ročník po vynucené tříleté karanténní pauze. A příroda se nám za to čekání patřičně odměnila...
Hraniční pohoří moravsko-slovenského pomezí: téměř tajuplné pásmo hor, dosud kupodivu málo dotčených moderním konzumním turismem. Po celém úseku "čáry" se nachází jen málo soudobých luxusních ubytovacích zařízení – snad něco málo nahoře v Javorníkách či Beskydech. Dole v Karpatech se ubytujete spíše v rekreačních chalupách nebo starších ubytovnách. Nápor zhýčkané civilizace vzhledem k odlehlosti zde není zkrátka vůbec takový jako třeba na profláklé Šumavě či zprofanovaných Krkonoších.
A Bílé Karpaty? Zde si člověk vždy jistě najde trasu, kde mimo sezónu nemusí potkat ani živáčka, snad jen místní kopaničáře nebo výletníka z podhůří. Před šesti lety nás tvrdě vyzkoušela Velká Javorina – a obstáli jsme! Proto jsme si dovolili mocné Bílé Karpaty požádat o pozvánku i na letošní obnovený ročník výstupu za inverzí. Zvolili jsme další neskromný cíl – Velký Lopeník. Nevím, jestli Bílé Karpaty mají podobného mocného vládce jako Krkonoše Krakonoše nebo Orlické hory Rampušáka. Spíše jen nějaké duchy partyzánů. Ale zdejší horský duch nás přijal velkoryse a ještě nás odměnil kýženým a jedinečným zážitkem – nadělil nám to pravé inverzní počasí!

Nezbytné plánování trasy a tarifů :-)
Především je třeba podotknout, že Bílé Karpaty z našeho směru kupodivu pořád zůstávají v reálném dosahu veřejných linek národního dopravce (plus samozřejmě místních autobusů). Už před časem padla možnost na nějakou výhodnou síťovku Českých drah cestovat na Ostravsko (t.j. Beskydy), díky tzv. privatizaci a rozprášení systému spojů národního dopravce na Bohumín ve prospěch konkurenčního RJ. Snad se dá zajet přes Třebovou ještě na Jeseníky, Rychleby či Králičák. Nicméně letos jsem pod dojmem zmíněného někdejšího památného výstupu na Javorinu navrhl právě návrat na jih – do Bílých Karpat. Byť nám zrušili první sobotní spoj (3:48) z Třebíče, i tím druhým o hodinku později se dá dostat do Brna na navazující rychlovlak Brno – Břeclav – Olomouc. No a od Uherského Hradiště je to už jen kousek autobusem "IDS Zlín" na hranice do Strání, do jednoho z mála průsmyků, které Bílé Karpaty napříč protínají.
Velký Lopeník - majestátný ale oblý vrchol v hraničním hřebeni na pomezí Moravy a Slovenska, protíná jej státní hranice. Tuším že je čtvrtý nejvyšší vrchol Bílých Karpat a tedy jednou z mála zdejších "devítistovek". Vypíná se nad odlehlou obcí Březová a je převážně pokryt starým pralesem bukovin. Jako jeden z mála zdejších vrcholů je ozdoben bytelnou rozhlednou, jejíž existence zde má dlouhou tradici – ta soudobá byla postavena v roce 2005. Poskytuje prý nezapomenutelné a jedinečné panoramatické výhledy v rozsahu přes 100 kilometrů. Je věru nač se těšit!
Jak již bylo zmíněno, na Uherskohradišťsku musíme překročit systém jihomoravského IDS do toho zlínského. Tím sice mírně padá kouzlo supervýhodné víkendové "síťovky" IDS JmK pro dva dospělé za lidových 190 Kč a na "zlínské" úseky si budeme muset dokupovat tamní tarif – ale to se jedná jen o několik drobných desetikorun navíc. Stejně tak i na "vysočinský" úsek Třebíč-Náměšť, protože naši věhlasní dopravní experti ještě nebyli schopni začlenit Třebíč do IDS JmK, anebo nejlépe naši politici převést Třebíčsko na Moravu, kam od věku věků patří... Zkráceně tedy: jak ráno, tak i navečer se pohodlně a s návaznostmi dostaneme do/z nitra Karpat. Kupodivu v pravidelném intervalu jedou i odpolední sobotní linky z Vyškovce, což je snad nejodlehlejší a nejzapadlejší kopaničářská dědina na samém konci Moravy – a právě tuto linku využijeme k návratu. Já s Milanem pojedeme na klasický tarif IDS, Bizi využije svoji zázračnou 75% slevu, no a pro Marka to bude z Břeclavi také jen za polovic oproti nám. Bohužel, nakonec náš břeclavský parťák a zakladatel pomyslného Klubu inverzistů účast odříká – což nás mrzí opravdu dvojnásob, protože po dlouhé vynucené pauze jsme se skutečně těšili na společné setkání.
No nic, můžeme tedy vyrazit alespoň jen ve třech z naší rodné Třebíče.

Ahoj ranní Pálavo!

Vlakem a autobusy napříč Moravou vstříc mlze i slunci!
Sraz si dáváme v sobotní časné ráno na třebíčském nádraží s dostatečným předstihem – ve 4:30. I to nám ale nezabránilo v úsměvném foux-pas, díky kterému jsme málem zůstali trčet na peróně: hned u prvního nástupiště stojí prázdná souprava motoráku, tak se instinktivně hrneme k ní. Mačkáme tlačítko dveří – zablokováno... Chvilku čekáme, než se třeba vlakový personál uráčí vlak zprovoznit, ale jaksi marně. Ještěže Milan uzřel škvírou mezi vagóny nějaký pohyb na druhém nástupišti přes kolejiště: "Hele, támhle jsou nějací lidi a snad i druhý vlak – není to nakonec on?" – byl, a do odjezdu zbývá jen pár minutek! Ostošest se hrneme studenou myší dírou na druhé nástupiště, kde už hrčí nastartovaná souprava. Sotva usedáme, rozjíždí se 4:46 směr Brno... Vinu beru na sebe, protože i přes všechny notifikace a upozornění v mobilu jsem si nevšiml, že za odjezdovým časem je skromně uvedeno 2/1 ( t.j. nástupiště/kolej).
Spoje máme i s Markovou předchozí pomocí vypsány na papírku i včetně typů jízdenek, které máme od průvodčích žádat. Jsme jedni z mála cestujících, takže mladinká sympatická průvodčí s dlouhými blond vlasy přichází hned vzápětí, ještě před mostem-hučákem. Vyjevili jsme jí naše požadavky: pro mě a Milana IDS JmK víkendovou celosíťovku za 190 Kč a Bizi celodenní ZTP za 35,- pro všechny zóny + doplatky za Třebíč-Náměšť. Byli jsme pochváleni, jak to máme perfektně připravené. V široké nabídce tabletu to slečna všechno nakonec správně vyhledala. Kolikrát se člověk diví, jak se v tom vůbec můžou vyznat. Takže – až do Starého Města u UH máme vystaráno, jízdenky koupeny a nyní můžeme klábosit až do Brna. Od Střelic uháníme po zrekonstruovaném a elektrizovaném úseku, ale kromě nových zastávek jsme kvůli trvající tmě nemohli obdivovat zdejší moderní trať. V Brně svižný přestup na rychlo-soupravu InterPanter spoje R803 "Moravan", která je již několik let nasazována na relaci Brno-Břeclav-Olomouc. Měli jsme už několikrát čest se v ní projet a uhání opravdu až 160 km/h. Odjezd 6:36, a po opuštění brněnské aglomerace uháníme zmíněnou rychlostí dolů na Břeclav. Už po vyjetí z Brna si na východě všímáme pěkných červánků na modrajícím obzoru a dole u Šakvic nás čeká neméně krásný pohled na opačnou stranu: z pokličky mlh majestátně vystupuje Pálava. Takže by to dnes opravdu vyšlo? Naděje nám ale sráží mlha po příjezdu do Břeclavi. "Hele, tady se něco děje..." – vidíme vyrovnané kolony policejních dodávek, mikrobusů a aut podél přilehlých autobusových zastávek. Hokej, fotbal, demonstrace...? "Prdlajs – čekají na běžence!" – no jasně, Břeclav je přechodovou vlakovou stanicí a nejednou se v televizi objevily záběry ze stále rostoucího náporu arabských migrantů na naši východní hranici. "Máte občanky? Vždyť můžeme na hlídky narazit i na hranicích během výpravy!" uvědomujeme si tyto soudobé a nepříjemné souvislosti. V Břeclavi dělá vlak "ouvrať", Bizi se přesedá po směru jízdy a můžeme valit dál. V následných úsecích kolem Hodonína tzv. Moravskými písky uháníme opět 160. Milan vzpomíná, jak měl v těchto místech (Ratíškovice a Rohatec) besedu ke své nové knize "Případ Toman" pojednávající o jedné reálné a stále záhadné vraždě spáchané někdy před sto lety mezi těmito dvěma dědinami. Mimochodem, od té doby se tam říká U zabitého. Mlha snad ještě zhoustla, takže až o několik minut později dojíždíme do Starého Města u Uherského Hradiště, je z nástupišť sotva vidět na staniční budovu. No toto! Dost nám to sráží náladu. Jít celý pochod v tomto mlíku, to by byl opruz!
Z plánovače spojů víme, že ve Starém Městě je nutno provést další dopravní operaci: dále směrem na Uherský Brod je dnes výluka, takže bude nutno vyhledat stanoviště náhradní autobusové dopravy. A navíc vyřešit nějak jízdné v rámci Zlínského kraje, protože zde bychom měli opustit území IDS JmK. Jdeme se poradit do pokladny. Paní pokladní je velice ochotná, kontroluje naše dosavadní jízdenky a naznává, že doklady JmK nám platí až do zóny Kunovice, což je odtud druhá zastávka (nikoliv však rychlíková – ale my chceme použít spoj do Uherského Brodu R-883 "Slovácký expres" Praha-Luhačovice). Necháváme to však na ní. Stejně nám nikdo v náhradním autobusu lístky kontrolovat nebude. Dostáváme tedy jízdenky na úsek Kunovice – Uherský Brod a zbývá nám počkat 1/2 hodinky na autobus NAD.
V čekárně nás zaujímá hypermoderní odbavení zámku u vstupu do WC: vedle dveří je umístěn blikající velkoplošný automat s displeji a tlačítky (zhruba jako z rakety na Měsíc z příhod Neználka). Umožňuje platbu 10 Kč jak mincí, tak i dokonce kartou. Ale pozor! Aby se člověk dostal na kýžené místo za skleněné dvéře, musí použít lísteček s čárovým kódem, který mu po odečtení příslušného obnosu vyjede ze štěrbiny, na čidlo vedle kliky. Geniálně složité. "Jdu to vyzkoušet," odhodlal se Bizi, a aby toho nebylo málo, používá svoji platební kartu: "jsem totiž zvědav, co bude u té desetikoruny uvedeno na bankovním výpise!" Jsi sledován Systémem, i když si jdeš uprdnout ve Staráku, pomyslel jsem si. Jak se ukázalo, nejsložitější z celé operace je správné přiložení čárového kódu pod blikající terčík u kliky – muselo se to tam strkat hodně neobratně zespodu. Se zájmem jsme pozorovali další návštěvníky oné místnosti a několika z nich předvedli i následnou instruktáž.

Zamlžené nádraží v Uherském Brodě...

Po tomto zpestření vyhledáváme před budovou náhradní bus za rychlík. Řidič nás ujišťuje, že právě on je ten správný a jede do Uherského Brodu dokonce přímo bez zastávky v U.H. V 8:33 odjíždíme a za necelou půlhodinku jízdy neproniknutelnou mlhou jsme u brodského nádraží spojeného s moderním autobusovým terminálem. Jurkovičův styl nádražní budovy poznáváme ihned. K našemu údivu zde pendlují modré soupravy Arrivy, které obsluhují místní dopravu na Kunovice a Bojkovice, ty asi výluce nepodléhají. Musíme podstoupit poslední čekání a přestup na trase: za zhruba 20 minut nám jede už klasická autobusová linka na konečnou do Strání-Květná. Přijíždí to na "desítku" a řidič nám prodává jízdenky po 44 Kč. Kromě nás jede asi jen 7 lidí.
Míříme na jih: Nivnice – mlha, Dolní Němčí – mlha jak mlíko, Slavkov – mlha, že by se dala krájet. Sakra, to není dobrý... Ve Slavkově přistupují dvě paní s batohy a holemi, asi místní turistky – jsme zvědaví, kde vystoupí. Že by šly také na Lopeník? Autobus se napojuje na státní silnici I/54 směřující do Nového Mesta nad Váhom. Hned za dědinou začíná stoupat a nám připadá, jako by někdo venku rozsvěcoval: "Zdá se mi to, nebo už mám mžitky před očima?" Po chvíli autobus už doslova supí do pořádného stoupáku – a bylo to snad z vteřiny na vteřinu, a i to málo cestujících v autobuse - včetně nás - slyšitelně nahlas vydechlo údivem: "Júúúú! To je PA-RÁ-DA!" Bylo to fakt na pár metrech – najednou ostré slunce, modrá obloha a mlhavou pokličku necháváme pod sebou! Jako nějaká nebeská brána. Mžouráme tím ostrým světlem a rozhlížíme se z oken: napravo zalesněné kopce, táhlé bělokarpatské louky se šňůrami remízků plné podzimního slunce a pod tím vatová peřina. Inverze jako vyšitá – tak se nám to dnes povedlo! Autobus ještě pár minut funí do citelného kopce, protože právě zde překonává hlavní rozvodí Moravy a Váhu. V sedle na hřebeni (zhruba 600 m n.m.) je zastávka a vystupují zde zmíněné turistky a ještě další lidé s batohy – ti jdou tedy na Javorinu po červené značce. My záhy začínáme ostře klesat do prosluněného Strání rozkládající se v široké Straňanské dolině podél říčky Klanečnice. Strání je dlouhá obec, je zde několik zastávek. Opět kolem silnice táhlé kopcovaté lučiny. "A támhle je Javorina!" – vlevo od silnice, mohutný hřeben se známým vysílačem. Konečně vystupujeme v 9:55 v Květné, což je nejzazší část Strání. Zde se autobus otáčí a za chvíli se asi bude vracet. Dále už je Slovensko. Tak tedy vzhůru na pěší trasu! Máme toho dost před sebou.

... a tady už je luxusní počasí: panoráma Strání a hřebene Javoriny v prvním úseku trasy, z Nové hory.

Z prosluněného Strání kouzelnou karpatskou krajinou
Trasu začínáme formálně u turistického rozcestníku, který se nachází opodál, u prodejny: po zelené Velký Lopeník 7 km, Mikulčin vrch 12 km... "Tam že máme dojít? A kolik má ten Lopeník metrů? 911? A tady jsme...?" zjišťuje Bizi. A sakra: Květná = 360 m n.m. ... Normálně by člověk řekl: 12 kiláků, to je brnkačka. To normálně chodím od baráku oklikou na Pekelňák a zpět a zvládnu to za dvě a půl hodinky svižným krokem. Tady to však bude o něčem jiném, začínáme mít jasné tušení. "No v poledne nahoře nebudem, tipuji to o trochu později..." ještě hooodně optimisticky maluju náš plán výstupu. Konec otálení, zapnout Stopaře a vzhůru na cestu!
Přes mostek překlenující Klanečnici a postranní uličkou mezi malými domky - provázeni vyvoláváním mobilního rozhlasu o sběru starého železa - nás zelená TZT vyvádí do blízkého smrkového lesa. A začínáme stoupat pořádně do kopečka. Po chvíli lesík střídají louky s pečlivě ošetřenými ovocnými stromky (bílé kmeny) a otevírají se první pěkné výhledy na Strání, které už máme znatelně pod námi. Dlouhá dědinka s výraznou bílou věží kostelíka lemovaná z všech stran táhlými svažitými loučkami. Na té nejstrmější na protějších svazích si místní kdysi postavili jednoduchý lyžařský vlek. Dále se zase střídají zarostlé remízky. Tabulka nás upozorňuje, že procházíme Přírodní rezervací Nová hora (400 – 450 m n.m.), což je zdejší typická mozaika luk, lesíků a sadů (dřívější bohatství luk Straňanské kotliny dokládají dnes už nepatrné zbytky, jakým je i toto území – květnaté louky se zachovaly zejména v podrostu ovocných sadů a na místech, kam se nedostala těžká technika. Od května do července zde poletuje ohrožený hnědásek kostkovaný). Z remízků dnes již zarostlých šábím vycházíme na okraj táhlé louky a směrovka nás navádí "pěšinou přes pole ke sloupu el. vedení a dále na kraj lesa" – kde v 10:40 dosahujeme ploché lučinaté kóty Nová hora (498 m n.m.). Od východiště jsme tedy vyfuněli 138 metrů na 1,5 km. Nároží přilehlého lesa s nádhernými výhledy je opatřeno ohništěm a lavičkami, které využíváme k první přestávce.
Nová hora tvoří předěl nebo součást hřbetu oddělující dvě doliny. Jsou již orientovány k Váhu, čili do slovenského vnitrozemí a od moravské země odděleny rozvodním hřebenem. Ve druhé dolině je malebně položena obec Březová, ale tu spatříme až později. Nyní nás přivítal majestátný zalesněný vrchol, který dosud nebyl vidět – Velký Lopeník! A na druhé straně se rozloučíme s dosud impozantními výhledy na Velkou Javorinu. Chvíli jsme poseděli a dali si malou svačinku. Mocné Karpaty nám samozřejmě připravily první, ale tušenou překážku: co jsme nyní pracně vystoupali ze Strání, to zase ztratíme sestupem do sousední doliny Březové a na vrchol budeme šlapat pěkně "od začátku"...
Dolů nás značka vede starou řídkou bučinou, kde se některé mohutné kmeny poroučely náporem větrů k zemi. Zrádná je i vrstva letošního lupení, která ukrývá nebezpečně klouzavý jíl. Po chvíli docházíme k upravenému prameni Janáčkova kyselka – pamětní deska věnována občany obce Březová, hudebnímu skladateli Leoši Janáčkovi, který v roce 1899 navštívil naši obec, kde si nechal zazpívat zdejšími zpěvačkami několik místních starých písní. Nad tabulí svatý obrázek, opodál vyvěrající pramínek – pěkné místo, jen ty lavice a odpočívku by už bylo potřeba vyměnit. Ochutnali jsme z přiloženého hrníčku: jedná se prý o uhličitou kyselku, voda byla chutná bez nějaké zvláštní silné příchutě.

Společné foto na Nové hoře.

Poblíže Janáčkovy kyselky.

Ještě chvíli se klikatíme sestupem listnatými holými mladinami, až nakonec vycházíme dole u potoka Hrubára na dohled nějaké samoty a blízké silničky směřující z Březové na slovenskou osadu Nová Bošáca – ta taky dala dolině název: Bošácká dolina. Záhy u další samoty křížíme silnici s turistickým rozcestníkem staršího typu: Staré díly (asi název samoty), výška sice neuvedena, ale z mapy odečítáme, že jsme "spadli" zase do 380 m n.m.. "A hrome! Všechno znovu! Lopeník má 911 – takže 530 metrů musíme na krátkém úseku nastoupat!" počítáme hodně nahlas. Směrovka uvádí 3 kilometry na vrchol – normálně to jdeš 45 minut... Teď je 11:40. Tak v kolik tam budeme? Ani už netipujeme...
Podle pokynu rozcestníku se nyní máme držet "po okraji pole až k lesu". Pěšina, z jedné strany oboraná přilehlým polem, se klikatí podél meandrujícího Zlatného potoka. V jednom místě jsme uzřeli o strom odložené kolo s přilbou a batůžkem, ale majitel nikde. Asi zjistil, že dál to na kole nejde, tak přesedl na pěškobus. "Zatím jsme nikoho nepotkali – dokud na výpravě nepotkáš živáčka, je prostě dokonalá," upřesňuji krédo každého milovníka pravé a nedotčené přírody. Kolem malebné scenérie rozeklaného rohu lesa s posedem záhy vstupujeme do staletého porostu již na úpatí masivu Lopeníku. Překračujeme Zlatný potok a stará lesní cesta se stáčí k východu. Začínáme stoupat – zatím velmi mírně. Mezi mohutnými světlými a hladkými kmeny buků a (zřejmě) habrů si všímáme jasné výjimky: vysoký strom s černou kůrou s vodorovnými vrásky: "Bizi, ty se vyznáš, co je to za strom?" – "No samozřejmě: planá třešeň! Podívejte, musela se vytáhnout do výšky okolních habrů, aby v konkurenci obstála. Je to tady zkrátka příklad přirozeného porostu. A poskytuje i potravu ptactvu," vysvětlil nám znalec. Mohutných třešní jsme v dolním úseku zahlédli ještě několik. Právě tento moment o přirozenosti původních lesních porostů byl další impuls pro Biziho, aby nám povyprávěl o dobrodružné výpravě, kterou podnikl v létě: začalo to tím, že připomněl jejich zkoumání jedinečných původních lesů na východoněmeckém ostrově Rujána. "A cos tam dělal? Byli jste u moře?" – "Podnikli jsme pak plavbu s jedním kapitánem z Liberce na jeho plachetnici přes Balt, dopluli jsme až do Švédska a vrátili se přes Dánsko," – a mohli jsme si tak vyslechnout poutavé vyprávění o prázdninové cestě, kterak si splnil svůj druhý životní sen (první byl cesta za indiány do USA).

Fantastické bučiny na úpatí Lopeníka. Tady byl výstup ještě brnkačka...

Zanedlouho se napojujeme na úpatní lesáckou silničku, která v mnoha serpentinách obkružuje rozsáhlé polesí na úpatí Lopeníka. "A hele, jdou proti nám lidi," – dvojice děvčat ve sportovním oblečení. Takže po pěti kilometrech první. Je nám jasné, že na vrcholu bude živěji, ale skóre je zatím výborné (nakonec jsme během výstupu potkali ještě jednoho člověka). V těchto místech zase štafetu vyprávění o cestování převzal Milan – a i když jsme o jeho sjezdu z Alp do Benátek vyslechli na besedě v Třebíči, přidal zde několik dosud nepublikovaných podrobností. Po silničce nejdeme dlouho – odbočujeme na téměř neznatelnou pěšinu vlevo, šusem do kopce. A tady začíná už solidní stoupák. I když vše vyvažuje ta lesní nádhera okolo: prosvětlené a daleko průhledné, sluncem zalité bučiny a šustící mocná vrstva lupení pod nohama. Jakpak je zde asi na jaře? Zkrátka zase úplně jinak. Protínáme jednu vrstevnicovou cestu, pak zase stoupák, a ještě protínáme nám známou silničku, která udělala ostrou obrátku kdesi na blízké hranici. Zelená značka nechává silničku bez povšimnutí a žene nás pořád šikmo lesem do kopce.
Podle mapy očekáváme, že co nevidět bychom měli narazit na průběh státní hranice, t.j. na hraniční mezníky. Ale zdání dost klame, je to zatím zbožné přání, funíme a funíme pořád do kopečka. V těchto místech jsme nadcházeli zase jeden zajímavý úsek: strmý svah pod námi byl očividně před pár lety odlesněn a povrch zbrázděn příčnými zářezy a haldami – jakoby nějaký kyklop vší silou nohama shrnoval kluzkou zeminu po tvrdém podloží. Asi zde skutečně došlo k nějakému sesuvu. Před mnoha lety jsem podobný gigantický sesuv viděl na strmých svazích u Dalešické přehrady, kdesi za Stropešínem. Zdejší záhadná lokalita je porostlá mladým náletem, zatímco okolo byly staré smrkové porosty.

... zato tady na hraniční stezce to byl krpál jako blázen!

Přesně v jednu hodinu dosahujeme státní hranice. Narážíme na linii hraničních mezníků vedených šusem v prudkém svahu. Děláme si legraci, zda bychom v této divočině nenarazili na nějakou hlídku pohraničníků :-) "Prosim vás, kterej blázen z běženců by tudy chodil??" – a to jsme ještě netušili na co narazíme mnohem později.
Musíme dle značky odbočit prudce vlevo a stoupat podél hraniční linie do pořádného krpálu! Toto bude nejhorší úsek! Původní předpoklad, že "v jednu budeme na rozhledně" je tak dokonale rozmetán. Nebojím se použít to slovo: my dva "veteráni" s Bizim se suneme zadýchaní krok-sun-krok od jednoho pitomého mezníku ke druhému a to ještě mezi nimi děláme přestávky... Copak Milan, ten úsek vždy skoro vyběhne jako srnec a na každý proklatý patník sedne a čeká na nás. Kdysi pod Javorinou to bylo podobné, ale tam strmý úsek nebyl tak dlouhý (nicméně hluboce zasněžený) – zkrátka Karpaty...
Mezníky jsou sestupně číslované (hlavní číslo a podlomení), nejprve bylo 2/něco až se postupně s velkou námahou dostáváme k 1/něco. Naštěstí nám celkem pomáhají hole, ale i ty nám v prudkém svahu občas zrádně podjedou! Tento pitomý úsek mohl mít tak 500 metrů, ale drápali jsme se na něm dobře 20 minut. Teprve u mezníku s čistou jedničkou se terén znatelně umoudřuje a cesta se stává daleko povlovnější. No konečně! Zde jsme taky narazili na několik prastarých buků – byly neskutečně rozvětvené a jeden měl dokonce otvor v kmeni durch. Anebo i klasické pařeziny. Buky se nacházely spíše na slovenské straně, směrem k nám byl klasický smrkový porost. Zde se stezka od hranice mírně odchýlila do našeho vnitrozemí a my už tak nějak tušíme, že se blížíme k vrcholu. Na jedné z infotabulí dole v dědině jsme myslím vyčetli, že rozhledna se v porostu znavenému pochodníkovi zjeví až skutečně na poslední chvíli. Horizont se mezi letitými smrky rozesvětluje (trochu se tu i kácelo) a je poznat, že zakrátko to už výše nepůjde. Konečně! Už vidíme mohutnou trámovou konstrukci zdejší rozhledny! Ve 13:30 tak dosahujeme vrcholu Velkého Lopeníku.

Slunečný zázrak na Velkém Lopeníku
Znaveni ale šťastní ztěžka usedáme na volnou odpočívku a než vylezeme na rozhlednu, musíme se pořádně posilnit velkou svačinou. Větší pohyb lidí jsme zde očekávali, ale přes dvacet to určitě nebude. Nejprve jsme míjeli nějakou halasnou skupinku, která se utábořila u dýmajícího ohniště. Dvě holky vedle si taktéž opékaly špekáčky a pak ještě pár lidí posedávalo na druhé straně vrcholu. Kdosi ještě vystupoval nebo sestupoval na ochoz rozhledny. Slyšet byla spíše slovenština (vede sem i modrá značka z Novej Bošáce – cca 5 km). Z naší strany od osady Lopeník je vrchol dokonce i sjízdný autem, nicméně legálně se sem samozřejmě nesmí. Zaregistrovali jsme jen dvě auta: jedno asi patřilo paní z pokladny a do druhého nakládali zrovna nějací radioamatéři nějaké složené antény, nebo alespoň tak jsem to odhadoval. Posléze odjeli. Vrchol je bezesporu ideální kóta pro navazovaní rádiových spojení. Milan šel ještě prozkoumat blízký přístřešek či jak to nazvat – byl polootevřený a uvnitř vybavený dokonce starými gauči. Odhadujeme, že ta halasná skupinka mladých zde třeba i přespí, rozhodně nikam nespěchali.
Jsme tedy o to více natěšeni na dnešní daleké výhledy. Nutno podotknout, že dnešní počasí je opravdu ideální. I co se týče inverze, tak i krásné slunečné oblohy tady ve vyšších polohách. Teplotu odhadujeme klidně i na 12-15°C! Při tom výstupu jsme se příkladně zapotili. Já jsem si například musel vyhrnout rukávy u bundy a třeba Bizi, známý svým cibulovým způsobem turistického oblékání, šel až na dvě základní vrstvy (bunda + mikina). Stejně tak i naše prvotní optimistické časové odhady trasy byly notně ztenčeny. Pokud se chceme pořádně podívat do krajiny a vrchol si užít, na dochod na Mikulčin vrch nám už nebude zbývat takřka žádná rezerva! Tak tedy konec svačiny a hybaj nahoru!

Konečně nahoře! - rozhledna na Velkém Lopeníku v celé své kráse.

Soudobá rozhledna na Velkém Lopeníku prý pochází z roku 2005. A je vystavěná opravdu festovně. Vzdáleně nám připomíná naši Mařenku: dole mohutné kamenem vyzděné vstupní patro, do výšky se vypíná trámová konstrukce: ...na podstavec je posazena dřevěná příhradová konstrukce z dubových trámů, která se směrem k vrcholu ve dvou směrech zužuje. K vyhlídkové plošině je třeba vystoupat po schodišti po 101 schodech. Celková výška rozhledny je 21,9 metru. Vyhlídková plošina rozhledny nabízí z výšky 19 metrů kruhový výhled na malebnou krajinu Bílých Karpat a jejich okolí, za dobrého počasí i daleké výhledy na... – tak uvádí oficiální popis na webu obce Lopeník. A právě ty daleké výhledy nyní budeme mít možnost shlédnout a vychutnat. Dole v kamenném přízemí se nachází malá pokladna, kde paní prodává zajedno vstupenky (50 Kč) a třeba i pohledy nebo turistické známky.
Ve 13:55 konečně stojíme na horní plošině a dalekými výhledy jsme úplně ohromeni! Popravdě řečeno, i díky dnešnímu ideálnímu počasí jsme to tak nějak očekávali. Abychom byli struční, vezmu to trochu zkráceně od jihu přes západ, sever na východ: tak samozřejmě relativně blízko masiv Velké Javoriny a Jelence – zde se ale koukáme přímo proti nízkému slunci, takže jejich kontury a bohužel i dohled dále, například na Malé Karpaty není příliš dobrý. Akorát si všímáme mohutného oblaku v dáli na jihu – to jsou Jaslovské Bohunice. Směrem jihozápadním pak pokračuje pásmo Bílých Karpat. Úplně na obzoru vystupuje z inverzních mlh Pálava (přes 80 km), na západě pásmo Chřibů (do 50 km), zde odtud celkem nepřirozeně dlouhé. Při pozorném pohledu dalekohledem (nebo později na fotkách na 10x zomm) lze rozeznat i hrad Buchlov. Nížiny Dolnomoravského úvalu, t.j. okolí Hradiště odkud jsme přijeli, je stále zahaleno neproniknutelnou mlhavou pokličkou, stejně tak i nížiny směrem na Otrokovice. Velmi efektní pohledy – srdce každého pravověrného inverzisty opravdu plesá! Na sever pak potom vzdálená pásma např. Kelčského Javorníku, Velkého Javorníku (73 km), kopců Vizovické vrchoviny nad Luhačovicemi, dobře viditelná je i Lysá hora, Smrk a další výrazné kóty Moravskoslezských Beskyd (85 km). Tímto směrem nám pomáhá i nasvícení sluncem. O to více potěšující je, že četné jmenované vrcholy jsme zdolali i při minulých lovech inverzí! Velmi fotogenická jsou relativně blízká Vršatecké Bralá, což je seskupení několika ostrých vápencových kup v hlavním pásmu Bílých Karpat. No a potom slovenské skvosty na východě: asi nejvzdálenějším cílem, co je dnes v dohledu, je Malá Fatra s Rozsutcem (přes 100 km), i Velká Fatra (95 km), potom bližší Strážovské vrchy, vzdálenější Vtáčnik a blízký a mohutný Inovec, vystupující z Považské nížiny. V tom nejbližším horizontu máme doslova na dosah malebnou horskou osadu Vyškovec a o něco vzdálenější Žítkovou. Pomyslně stačí natáhnout ruku a můžeme se takřka dotknout sluncem ozářeného Mikulčina vrchu s vysílačem a výraznou horskou chatou na hřebeni: "Tam musíme dojít. Myslíte, že to zvládneme na hodinu?" – upřesňuji poslední etapu naší dnešní fantastické trasy. Nezbývá než vše pokud možno nafotit – jak se to povedlo, můžete posoudit v dole přiloženém panoramatu (pro velké zobrazení s popisky prosím rozkliknout). Milan natočil i pár záběrů a s trochou risku a štěstí jsme zvládli i skupinovku s foťákem položeným na šikmé ploše nad hlubinou :-) Už je nejvyšší čas (14:05), tak hajdy dolů, popadnout batohy a svižně na další cestu!

Oko inverzisty bylo potěšeno...

... a jedna slavnostní společná.

Svižně z Lopeníka na Mikulčin vrch
Zelená TZT pokračuje přímým severním směrem po takřka rovném hraničním hřebeni širokou vozovou cestou, jedinou sjízdnou terénním autem. Bohužel díky tomu i dost blátivou (i když sem v podstatě zajíždí jen obsluha rozhledny). Přesto nasazujeme co nejvyšší kročejovou rychlost, ať tento rovný úsek maximálně časově využijeme. Tato přístupová cesta je taktéž mnohem více chozená turisty (zřejmě od obce Lopeník nebo z Lopenického sedla – je to asi nejblíž), takže potkáváme více lidí i skupinek. Jeden horal šel dokonce natěžko s velkým batohem – ten přespí určitě někde v divočině. Bizi vzpomíná, jak zde šel kdysi vandrem s kamarády celé Bílé Karpaty a prý to byla pořádná zabíračka – z kopce na kopec. Stačí si jen připomenout dnešní krpál, oni toho museli zdolávat násobně více!

V Lopenickém sedle.

Ani jsme si v okolí nevýrazného Malého Lopeníka nevšimli, že se hraniční linie ostře odklonila k východu šusem z hřebene. Zato nám neunikl rozcestník: Malý Lopeník 865 m n.m. – Mikulčin vrch 4 km. Teď je 14:20 – to musíme dát za hodinku! Blátivá cesta dále pokračuje přes znatelný hřbítek Kobylec (845 m n.m.) a začíná poté klesat. Následně ji opouštíme na úzkou pěšinu a dolů už je to citelný padák. Nezávidíme pár lidem, co se teprve škrábou nahoru (do tmy budou mít co dělat). Nádherným krajinářským okamžikem je výstup pěšiny z lesa na okraj příkře svažitých lučin a starých pastvisek v místě samoty Škrátová: podél cesty staré remízky zkroucených boučků, semtam chaloupka, dole lučinaté sedlo k křížkem a přímo naproti se vypíná osluněný Mikulčin vrch s chatami. Lopenické sedlo (690 m n.m.) je už ve stínu masivu Lopeníka odkud přicházíme. Je to nádhera – a zejména boční průhledy na roztroušené samoty osady Vyškovec. Toto jsou zkrátka ony typické kopanice. Nicméně si uvědomujeme: "A jéje, ze sedla musíme nastoupat zase 100 výškových metrů!" Pár lidí se tu pohybuje, je to bezesporu pěkné místo k vycházce i pro místní. A také jediná přirozená terénní sníženina pro přechod mezi Slovenskem a Moravou, dosti odlehlá. Prochází tudy jen nezpevněná polní cesta.
"Výhoda" této terénní konfigurace nám dochází vzápětí: spěšně už kráčíme okolo nepřehledných remízků do kopečka k lesu a vtom: "Hele, co je to tady za bordel?" – zkoumáme pohledem haldu nějakých hadrů vedle cesty. Jasně – hromada sotva nošených bund, čepic, jiných doplňků či kabelí, tak jak to známe z občasných záběrů v televizi. Bezesporu tudy prochází migranti ze Slovenska. "Ideální místo – už vidím esenbáky, jak se sem plahočí na hlídku někde z doliny, maximálně sem zajedou teréňákem někdy přes den," začínáme rozebírat soudobé reálie, "... a představ si: ti Syřani jdou přes x takových hranic, platí za to nehorázné sumy a ještě ty hadry tady odhodí, levné určitě nejsou," – "... nedokážu si představit ten mechanismus projití – to je musí převaděči vyhodit někde dole v Bošáci, mávnout rukou 'tudy běžte' a oni musí v noci naprosto neznámým terénem projít někam k Lopeníku – co mají v telefonu? Ty šedé Google-mapy? No naše Mapy.cz, kde jsou aspoň i pěšiny, asi těžko. Bez nich bych sám tady zabloudil!" – "Podle mě i tak chytnou maximálně deset z tisíce...," uzavíráme debatu, protože už zase supíme do ostrého kopečka. Dneska už naštěstí posledního. Bizi si akorát zaběhl opodál vyřešit "náhlý případ", tak mu bereme batoh a hole s podotekem: "Tohle mě chytlo pod Javorinou: pět kilometrů nepotkáš lidi, a když dojde na věc, máš je za zadkem," naštěstí dvěma dámám se psem jsme se dostatečně vzdálili a agilního tatínka s dětmi jsme ještě nedošli. Toho předcházíme opodál, už s Bizim. Hrál s klučíkem asi nějaký slovní fotbal, protože na nás při míjení zahulákali o radu: "Co má pes v kožichu – začíná to na BÉ??" Milan opáčil, že snad nějaké breberky, ale vyhrál klučík: "Blechýýýý!"

Horská chata Patrik na Mikulčině vrchu - náš cíl.

Kýžený cíl našeho pochodu se nezadržitelně blíží – minuli jsme celkem luxusní horskou chatu Jana, objevují se první soukromé chaty, a mezi stromy i vysoký vysílač. U chat je celkem živo, majitelé provádějí poslední podzimní a zazimovací práce. S jedněmi jsme se pozdravili a už... vycházíme na pěknou svažitou loučku přímo na hřebeni Mikulčina vrchu (799 m n.m.), kde je položena pěkná horská chata Patrik. Oproti dobám dávno minulým, kdy zde byla klasická horská bouda někdy od války s jednoduchým ubytováním a klasickou hospůdkou (zajímavé černobílé fotky na stěnách v lokálu), byla před nedávnem zrekonstruovaná na celkem luxusní penzion s restaurací. To si potvrzujeme vzápětí, jakmile vkročíme do interiéru: na podlaze koberce, všechno ve dřevě, načančaný bar. Zablácené boty jsme předtím pokud možno pečlivě oklepali, podvědomě si říkáme, že se sem moc nehodíme, ale na podobné výletníky jsou tu asi zvyklí. Kdysi jsem tu už byl, vaří zde skvěle a ještě celkem za rozumné peníze (na dnešní dobu...). Naši jedinečnou výpravu tak končíme v 15:15 – z rozhledny až sem jsme to zvládli skutečně na hodinku. Pak už nám zbývá jen formální nezbytný dochod na zastávku autobusu , asi dvě minutky k silnici.
Na posezení nám bohužel zbývá asi jen dvacet minut. To na zaslouženou polívku nebo horalský pokrm už časově nevyjde. Bizi alespoň objednává pivka: na počest zdárně ukončené výpravy a jedinečných inverzních zážitků. Ještě spěšně vyplňujeme pohlednice pro naše kamarády a v 15:45 už musíme odejít na blízkou autobusovou zastávku. Mikulčin vrch je totiž tak ideálně položen, že těsně pod hřebenem prochází horská silnice – odbočka od Nového Dvora do Vyškovce. Než ji postavili, musel to tady být skutečně konec světa. Z odbočky k chatě se nám ještě naposledy nabízejí úžasné výhledy na sever – na blízkou Žítkovou na protějším hřebeni, vzdálené Bojkovice a zcela blízko pod kopcem se rozkládá roztroušená kopaničářská Vápenice. Docházíme k silnici a vidíme, že autobus právě jede na Vyškovec – tam to otočí a za pět minut je zpět. Malý přístřešek zastávky je opět "ozdoben" odhozenými výstrojními součástkami našich milých migrantů. Asi se při výšlapu do kopce pořádně zapotí, tak to všechno nahoře odhodí, při jejich myšlení by se tomu člověk ani moc nedivil. "Hmmm a odtud už jedou autobusem, ne?" zní kacířská, ale velmi nepravděpodobná domněnka. Spíše je tady vyzvednou převaděči.

... a cesta domů
Ve stínu hřebene se už jaksi poznenáhlu začíná stmívat. Náš autobus přijíždí přesně na čas v 15:54. Jsme tu asi za dlouhou dobu jediní zájemci o svezení, protože řidič (sotva 25-letý) po otevření dveří dává najevo svůj údiv: "Vy jste dokonce tři???" Vznášíme naši prosbu, že potřebujeme nějakou zónovou jízdenku IDS ZK s přestupy do Kunovic odkud nám už platí JmK – "Hmmm, to teda nevim,..." drbe se za uchem řidič a zkouší něco ťukat na displeji. Asi normálně prodává jízdenky jen bábičkám maximálně do Bojkovic – "... víte co, já vám prodám akorát tak na Nový Dvůr a tam si v dalším autobuse koupíte další lístky..." – tak je to vyřešeno a můžeme se vydat na neutrál z kopečka rychlostí blesku. Autobus zde jezdí prázdný zřejmě trvale, natož o víkendu – proto se tak divil. Z toho je vidět, jak jsme vlastně superbohatý stát – dovolit si dotovat prázdné autobusy jezdící téměř po hodinách do nejzazších osad, stropovat ceny energií, vyplácet štědré dávky... to už je zkrátka Německo.
Nový Dvůr je pomístní název blízkého sedla kudy prochází hlavní silnice na Trenčín a křižovatka na Bojkovice. Nachází se zde také vyhlášený motorest Rasová, kde se vždy zastavujeme cestou z Tater – mají tam mimochodem výtečné bejčí žlázy nebo borůvkové knedlíky. Dnes nebude na posezení čas ani omylem, návazný spoj nám jede za tři minuty. Řidič nás vypouští u nároží hospody u stánku s místními produkty. Na autobus už zde čeká velká skupina starších výletníků, ale ti s ním pojedou do Bojkovic. My přebíháme silnici na druhou zastávku a za chvíli se nahoře v zatáčce objevuje bus od Hrozenkova jedoucí do Uherského Brodu. Ani jeho řidič na pokus o nákup přestupní jízdenky nereflektuje a prodává nám pouze do Brodu. "Fajn, když jsou na Zlínsku takoví ignoranti, tak 'za trest' pojedeme v úseku Brod – Kunovice bez jízdenek, v náhradním busu nás stejně nikdo kontrolovat nebude!" vyslovujeme poté svoji temnou hrozbu. I tak jsou současné jízdenky integrovaných systémů vlastně za babku. Opět – takový blahobyt nebyl ani v socialismu. Tento spoj se postupně zaplňuje, zejména v Bystřici a potom v Bánově, to jsou hodně velké obce. Řidič byl celkem kalič – slušně řečeno, jel jak blázen a s dodržováním nějaké omezené rychlosti si hlavu nelámal. Největší dopravní minelu předvedl při vjezdu do Bánova, kde na bývalé ultrarovné státovce vystavěli krásný zpomalovací ostrůvek, odborně se tomu říká "brána do obce" (Bánov je uváděn jako zářný příklad). Vjezdový pruh je zde hodně vychýlen, už-už jsme čekali nějaké výrazné zpomalení a natočení směru jízdy, ale kdepak! Oproti všem zvyklostem řidič na to ještě více šlápl a projel to šusem, čili pruhem v protisměru! No samozřejmě nikde nic jiného nejelo, ale tuto prasáckou kreaci jsem viděl a zažil poprvé. Holt Slovácko, tady se s tím nepářou!
Už za tmy a posléze i mlhy dojíždíme do Uherského Brodu na dopravní terminál vedle nádraží. Než pojede NAD, jdeme se posadit do vytopené čekárny. Zde naproti nám je usazena nějaká místní svérázná postava – zarostlý fousáč, který co chvíli propuká v nefalšovaný rozverný smích. V 16:57 nám má jet autobus NAD za rychlík "Slovácký expres". Vzadu na terminálu nacházíme otevřený autobus jehož řidič klábosí venku se zdejšími susedy. "Jestli jedete do Staráku, tak si nastupte, já su za rychlik," potvrzuje nám blížící se odjezd. Autobusů zde asi pendluje více, protože narozdíl od dopoledního, tento zajíždí na nádraží i v Hradišti. Lístky samozřejmě nikdo nechtěl, náš "trest" pro IDS ZK byl tak dokonán a z UB do SMuUH jsme jeli na černo. V Hradišti mlha ještě zhoustla a ve "Staráku" (jak se vyjádřil ten dobroděj) už je doslova bílošedá deka – hnus. Asi takhle tady bylo po celý den. O to více si vážíme dnešního ideálního počasí na horách.

Pro úplnost: takováhle mlhavá slota byla dole - podvečerní nádraží ve Starém Městě, právě přijíždí náš rychlík.

V 17:57 přijíždí náš oblíbený rychlovak v relaci Olomouc-Břeclav-Brno. Pohodlně usedáme do čtyřky a máme tak dostatek času na okomentování a vstřebání dnešních zážitků. Do Břeclavi jede souprava poloprázdná. Je to záhada, ale od Brna na jih je asi nějaký začarovaný kraj: zajedno jsme jedno Déja Vu zažili už kdysi v brněnské Bogotě (hospoda u nádraží – po letech ti samí lidi), za druhé ho prožíváme právě teď. V Podivíně, Zaječí i Šakvicích přistupují rozjařené ovíněné skupinky se sklinkami ve váčcích na prsou, nebo ještě nedopitými v rukách a nejednomu z nich cinká i plná kabela flaší. "Víno Mu-tě-ni-ce" – slabikuju na jedné ze zástěrek se skleničkou, "to už jsem tady jednou zažil, zřejmě jsou v okolí nějaké vinařské akce – otevírání martinského vína nebo tak něco..." Do Brna dojíždíme s mírným zpožděním kolem půl osmé a hned se přesouváme na 5. nástupiště. V půli přechodu ještě Milan provádí operaci "předání plonkovního batohu" s brněnským kamarádem Petrem. A jdeme se usadit do poloprázdného rychlíku R-650 s Brejlovcem v čele směr Třebíč a Jihlava. Mladému ochotnému průvodčímu hned hlásíme naši prosbu na dokoupení úsekovek Náměšť – Třebíč, kam nám už IDS JmK neplatí. Bizi byl více zvídavý a nechal si vyčíslit svoji slevu jak pro VDV Vysočina, tak i pro běžný tarif ČD+Inkarta = v prvním případě za 7, ve druhém za 8 korun. Blahosklonně si vyžádal VDV a pak už uháníme černočernou tmou vstříc naší domovině.
V Třebíči jsme po celodenní štrapáci krátce před devátou večerní. Loučíme se s průvodčím a míříme k parkovišti u našeho proslaveného dopravního terminálu (kde v podstatě nic nejezdí). Startuju auto a míříme na jih, kde na kraji Třebíče u Alfy vystupuje Milan. A Biziho svezu až do Vacenovic. U nás taková mlha není, ale i tak ve tmě extra rád nejezdím – především kvůli riziku srážky se zvěří. Jedeme si tedy v klidečku, povídáme, co jsme během dne nestihli, a pak se ve Vacenovicích u Biziho usedlosti loučíme – v několika větách: dnešní výprava byla prostě skvělá a oživený Klub inverzistů po letech uspěl na velkou jedničku! Tak krásné počasí se vychytá opravdu jednou za čas. Poté v klidu dojíždím zadem přes Masník do Boroviny.
Jo a o týden později nám napadl sníh a přišla definitivně zima... takže jsme výstup na Velký Lopeník vychytali opravdu perfektně.

Výhled z rozhledny na Velkém Lopeníku - sobota 12. 11. 2022, 14:00, (911 m n.m.): složená fotografie (panorama) zachycující obzor od jihu po východ (cca 2x zoom). Kliknutím otevřete samostatné velké panorama, které dalším kliknutím zvětšete (+) do originální velikosti, táhlem okna libovolně posunujte v rovině horizontu. Velké panorama je opatřeno POPISKY S URČENÍM JEDNOTLIVÝCH VRCHOLŮ i HORSKÝCH SKUPIN, včetně nadmořských výšek a vzdálenosti od stanoviště. Cíle určeny dle www.udeuschle.selfhost.pro/panoramas/makepanoramas_en.htm.

Celkem ujito: >12 km.
Nejvyšší bod: Velký Lopeník (911 m n.m.).
Nejnižší bod: Strání-Květná (360 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa KČT č. 92 Slovácko - Bílé Karpaty.

(zapsal a fotil Kotel + Milan, video: Milan)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.