Sobota 26. března 2022
Trasa:
Ejbesicul/Ejbešice, žst. (0 km, 205 m n.m.) – panagtagbo sa Rio de la Plata / Ursus amnis, (1 km, 205 m n.m.) – Renopolis, speculam turrim (1 km, 250 m n.m.) – Barirenque, (5 km, 194 m.n.m.) – Mare, transmitter (8 km, 410 m.n.m.) – Aedificium, ludum conserva (10,5 km, 390 m.n.m.) – Hubertus, castellum (15,5 km, 377 m.n.m.) – Collis Cruce, saxa (18 km, 316 m.n.m.) – Cancer Hill, stationa (21 km, 288 m.n.m.).
Účastníci: Kotel, Bizi, Milan (3).
Počasí: slunečno a teplo, až kolem 18°C.

Terra incognita (v překladu do češtiny země neznámá) je latinský termín, který se používá při objevování neznámého území, které doposud nebylo zmapováno ani zdokumentováno... tak to samozřejmě přeháním, jelikož v rámci naší republiky není snad metr čtvereční, který by nebyl poznán a zmapován. Pojmem terra incognita jsme s Bizim pracovně označili území pro výpravu, které muselo vykazovat určité specifické rysy: ještě nikdy jsme tam nezavítali, nevedou tudy značené turistické stezky, musí být relativně odlehlé od civilizace a nezavítá tam pokud možno ani noha, přinejmenším tzv. svátečních návštěvníků. Tedy ne žádná profláklá lokalita typu příměstské krajiny, hustě proznačené lokality nebo nedej bože národního parku. Při pohledu do mapy by se mohlo zdát, že takovýto luxus mohou nabídnout od Třebíče snad jen poměrně vzdálené a legálně nepřístupné vojenské prostory. Každý kilometr čtvereční okresu je prošpikován lidskými sídly, silnicemi, frekventovanými cestami... zkrátka, člověk už to okolí zná jako svoje boty a nic ho nemůže překvapit.
Přesto se celkem nedaleko-daleko za několika řekami a několika kopci nachází velmi rozlehlá oblast nedotčená kroky turistů a navštěvovaná jen minimálně. Jako oáza klidu není protkána turistickými značkami. Tipuji, že zde můžete procházet hodiny a hodiny a nenarazíte na člověka. A přesto zde lidé našli svoje útočiště již před desetitisícem let! Ano, a je to vědecky zdokladováno! Měli jsme v plánu sem vyrazit na velkou objevitelskou výpravu již před dvěma lety, ale doba covidová nám naše plány pořád hatila. Až konečně toto jaro nastaly vhodné podmínky. Slovo dalo slovo a jednu nádhernou prosluněnou sobotu jsme konečně vyrazili. Jen jsem trochu na rozpacích, zda tyto tajemné končiny popsat konkrétně. Znáte to: kdysi byla krásná a unikátní místa, která znali jen místní, nikdo další tam nezavítal, protože je prostě nikdo neznal. Pak se o nich začalo psát, nejen v novinách, ale nedejbože i na internetu, a aby byla zkáza dokonána, i na tzv. sociálních sítích – selfíčka, diskuze, zkušenosti, rady, tipy... To je osud například Šumavy, Rychleb, Podyjí, Adršpachu, Králického Sněžníku, Žďárských vrchů, Chlébského údolí... a stovek dalších. Výsledkem je devastující návštěvnost a likvidace přírody především lidmi – lovci konzumních zážitků a selfíček, kteří by jinak zůstali doma na zadku.
Mám proto tisíc a jeden důvod, aby tato čarokrásná, opuštěná a dokonce i tajemná místa, která jsme prošli jednu prosluněnou březnovou sobotu, zůstala lidmi nedotčená a nenavštěvovaná i nadále. A proto než napíšu podrobný zápis, stokrát si rozmyslím, jak moc konkrétní ten zápis bude...

Na danou sobotu nám stále vychází perfektní počasí! Již snad čtrnáct dní panuje v naší oblasti jasno a teploty se z ranních mrazíků kupodivu dostávají až na příjemných 15°C. Jenom to sucho! Celý březen prakticky nezapršelo, vláha přírodě kriticky chybí. A vše ještě vysušuje poměrně stálý čerstvý vítr. Doma náš vlhkoměr ukazuje stabilně kolem 30% vzdušné vlhkosti. A to je sakra málo. Byť je třeba ráno pod nulou, na autech se nikdy neobjeví námraza nebo jinovatka. Příroda proto ještě vesměs spí. Hluboké lesy, kterými budeme procházet tak samozřejmě ještě ani náznakem nebudou pučet a na zemi se snad neobjeví jediné jarní kvítko. Ale zato se vyhneme deprimujícím holosečím po odumřelých jehličňácích, které tak tragicky pokrývají náš kraj. Do míst kam vyrazíme, se nacházejí porosty výhradně listnaté.
Jak již bylo řečeno, jsou to místa tajuplná. Lidmi nenavštěvovaná. Ráj divokých zvířat. Přesto zde od pradávných dob působili – jak se vědecky říká – lovci a sběrači. Sběrači už před desetitisícem let, od doby, co je člověk člověkem. Pod povrchem země, v nehlubokých jámách, těžili zvláštní kámen, pro tehdejší řemesla a přežití téměř stěžejní. Kdysi ho sem nahrnulo, vyplavilo a obrousilo blízké moře. Bizi říkal, že jeden jeho exemplář z Terra Incognita se našel dokonce až u Baltu. Historie křesťanů, naší civilizace, je dlouhá dva tisíce let. Kdežto zmínění sběrači, či těžaři, v oblasti naší výpravy působili násobně delší dobu, snad 5000-8000 let! Naprosto neuvěřitelné! A pořád dělali v podstatě to samé. Jenom účel jejich činnosti se měnil. Jeden významný vědec odhalil, že později už kámen nepotřebovali k praktickým výrobním a životním účelům. Ale těžili ho prý jen tak! Zkrátka aby si tou prací připomínali a uctívali práci svých předků. Vědec to pojmenoval "kultem práce". Co lopotně z jedné jámy vytěžili, to potom nahrnuli do druhé. A tak pořád dokola. Tisíce let. Jo a mimochodem, lovci z rodu Nimrodů zde působí dodnes. Na určitou dobu zde našel tajné zázemí i zákeřný kmen Komančů. Pokud budeme pozorní, rozvrácené pozůstatky či spíše ruiny po jejich betonových pueblech zde určitě najdeme. Tak tedy vzhůru do Terra Incognita.

Milana vyzvedávám jako vždy před jeho barákem v 7:40. Z našeho rodného města míříme na jih a po pár minutách vyzvedáváme Biziho na zastávce ve Štěpánovicích. Vřelé přivítání v několika vteřinách nutných pro nastoupení našeho parťáka. Dlouho jsme se neviděli, doba svrabu a černých neštovic to prakticky znemožňovala. O to více si vážíme dnešního dne, kdy už byla konečně možná dohoda ke společné akci – po tak dlouhé době! A můžeme směle vrazit směr země neznámá! Můžeme se klidně poddat nějaké pomyslné časoprostorové kostce: třeba jako ve filmech typu Hvězdná brána – projedeme tenkou zrcadlovou linií nebo prozářenou mlhou a míříme vstříc neznámým krajinám.
Zatím nízké slunce nám září přímo do nosů a my mu pořád uháníme v ústrety do cizích území. Na rozhraní naší rodné Montany a sousední pravlasti Voramanů projíždíme územím nabubřelých Čezokézů. Jejich betonová katedrála dýmající mraky mlh zde bude navždy pomníkem této civilizace. Čezokézové jsou zvláštní kmen – kdysi odnož Komančů, ale v pravou chvíli se z rudokožců přebarvili na oranžisty. Ti jsou nesmrtelní. Mají to dobře zařízené: plať jim a žij jako člověk.

Prvním větším sídlem zkraje území Voramanů jsou Ejbešice. Pěkné historické městečko, dokonce i nejeden potulný kejklíř odtud pocházel. Kultura 20. století však dnes nebude naším zájmem, my míříme daleko do minulosti. Auto parkujeme u konečné stanice železného oře o půl deváté – toto místo nebylo zvolené náhodně: původně sem měl přijet od Brynclu i Marek, ale bohužel se dnes objevitelské výpravy pionýrů nemůže zúčastnit. Ale my přesto železného oře použijeme odpoledne k návratu z divočiny, proto jsme auto odstavili zde. Nyní můžeme tedy směle vyrazit pěšky na cestu. Okrajovými uličkami se dostáváme do krásného přírodního prostředí – sice okraj městečka, ale na dosah zadumaně plynoucí řeky. Na dvorku pro šprťouchlata u posledních domků děláme kratší zastávku. Zajedno upravujeme výstroj a Milan zkouší i nějaké ty atrakce. Za houpačkami jsou umístěny i posilovací stroje pro dospěláky. Postroj pro chůzi na místě jsme poznali, i úspěšně vyzkoušeli jeho funkčnost. Ale zaboha jsme nemohli přijít, na co jsou dva svislé kruhy průměru asi 1 metr a s rukojetí na obruči. Motalo se s tím jako někde ve fabrice, anebo to připomínalo starodávnou hospodskou tlakovací pípu, kterou měl pan Palivec ve Švejkovi.
Po pár krocích docházíme ke krásně pomalu plynoucí řece Rio de la Plata. Od nás ji známe spíš jako úzkou říčku, tady dole je to takřka veletok. Aby taky ne, když před pár kilometry vcucla soutokem neméně známou a krásnou Kamenistou řeku. My naproti tomu zanedlouho uvidíme alespoň soutok s Medvědí řekou. Všechny tyto tři řeky si razí cestu hlubokými kaňony, mnohdy pro lidskou nohu nepřístupnými a tak divokými, že by se tam nejeden ztratil! Na břehu Rio de la Platy, ještě než se napojíme na pobřežní stezku, obdivujeme krásné odpočinkové místo a chatu našich bratrů skautů. Kromě obřích slunečních hodin, kde si můžeme ověřit přesnost normálního středoevropského času (8:45) – bohužel dnes v noci končí – obdivujeme i kamenného šneka nebo kouzelné ucho. Pamětní deska na skautské klubovně uvádí: "V těchto místech se v roce 1921 scházeli první skauti a skautky. Společným vůdcem byl Ivan Vávra, později vedla dívky Marie Seková. Díky všem, že byli připraveni! – odhaleno 4.9.2021" Po krátkém zastavení na pěkném skautském místě můžeme pomyslně pozdravit naším oddílovým ZDAR4! – a pokračovat v pohodové chůzi po nábřežní pěšině.

Soutok dvou bezejmenných řek. Takto se setkaly před miliony let a ještě miliony let tam budou.

V pár minutách docházíme k bájnému soutoku Rio de la Platy a Medvědí řeky. Krásné místo: břehy lemované vzrostlými alejemi stromů s ještě holými větvemi. Nezkrotné peřeje divokých kaňonů jsou dávno zklidněny, vody obou toků se zde do sebe vlévají jako téměř stojatý inkoust. Dále na širé voramské roviny směřuje už jen široký líný tok Ria de la Platy. Sestupujeme až dolů úplně k vodě, abychom pozdravili zanikající Medvědí řeku. Známe ji celkem obstojně, mnohé její úseky máme dopodrobna projité a Bizi dokonce v minulosti podél jejího toku a v jejím těsném údolí podnikal vícedenní objevitelskou výpravu. Opodál míjíme vysoký splav poutající poklidné vodstvo a docházíme k Bailey Bridge. Opravdu pozoruhodná ocelová konstrukce. A nadčasová – protože zde vydržela od poslední války. Je opravdu poctou se po Bailey Bridge projít a překonat široký tok řeky na protější břeh. Na druhé straně řeky začíná krásné přírodní prostředí místního lesoparku a několik cestiček šplhajících do příkrých strání. To bude naše nejbližší trasa.
My odbočujeme vpravo a hned na pár metrech se pěkně zadýcháváme. Větrovky musí jít do batohů. Bývá to tak vždy – ráno je v úvodu putování ještě setsakra zima, ale jakmile se na cesty trochu opře sluníčko, přebytečné bundy musí dolů. Záhy dosahujeme nádherného vyhlídkového místa s malou rozhlednou. Na počest zdejšího umělce Alojze Masaříka nese jeho jméno. Dle popisu na blízké tabuli byla vybudována v roce 1930. Konstrukce je prostá, železobetonová, ale vzdušná a vznešená – zkrátka Renopolis. S vyhlídkovou plošinou ve výšce pouhých 4 metrů. Ale i to bohatě stačí k pěknému výhledu na celé Ejbešice i blízké okolí. Vše je krásně osvíceno ranním sluncem. Dohlédneme dokonce až na obzor, do Země Permoníků. Musím ještě ocenit malinkou, ale praktickou vychytávku v konstrukci stavby: hned dole u začátku schodiště je na vnitřní straně vybetonována malá polička, odborně bych to nazval "krakoreček" – čertví, co tím projektant myslel. Ale v dnešní době je to ideální polička na odložení batohu! Zkrátka proto, aby ho člověk neválel v mokré trávě nebo jen tak po zemi. Notnou chvíli si vychutnáváme daleké výhledy do krajiny s městečkem a širokou kotlinou Rio de la Platy. Ještě společná fotka na plošině a před půl desátou pokračujeme dál.
Od rozhledny ještě chvíli stoupáme do táhlého návrší zvaného Renopolis pokrytého dosud neolistěným lesem. Obdivujeme starý kříž a míjíme i místa, kde se od pravěku rozkládalo jedno z hradišť dávných Voramanů. Necháváme toto místo bez povšimnutí, jelikož se dochovaly jen nepatrné zbytky valů. Zato další zastávkové místo na trase, Fox-camp, přímo vybízí k zastavení. Nemusíme se ani nijak domlouvat a automaticky usedáme do pohodlné odpočívky ozdobené pěknou dřevěnou skulpturou. Není se co divit, výšlap do kopce nám dal trochu zabrat a je potřeba se svlažit minerálkou. V těchto místech se m.j. rozproudila živá debata o účelnosti a smyslu veřejné dopravy u nás na Třebíčsku. Do placu šlo několik pitoreskních a nejneuvěřitelnějších příkladů dodrbaných vlakových i autobusových spojů. Moje příhody s nesmyslnými přesuny na vlak v rámci Třebíče (viz Normandie), roztržení návazností Třebíč – Okříšky – Znojmo apod., dnes korunoval Bizi další příhodou: dokonale záhadným autobusovým spojem Vacenovice – Bohušice. Jeho účel jsem musel luštit až doma u internetu v Idosu. Po čtvrthodince posezení se zvedáme a jdeme dále. Návrší Renopolis jsme tímto překonali, byl to první významný výškový bod na trase. Zatím nás předjel jen jeden jediný člověk na kole, zřejmě místní. Dále se cesta začíná svažovat a proměnila se v širokou lesáckou účelovku. Když jsem tudy šel před x-lety, ještě tady byla podstatně užší lesní cesta.

Všichni tři účastníci velké objevitelské výpravy - na krásném vyhlídkovém místě.

Za chvíli to začne - Via Clausa .

Znáte to: jdete takhle po kterékoliv polní či lesní cestě v republice a dřív nebo později narážíte na humus, kentus, bordel, odpadky, nepořádky… prostě binec, který programově odhazují někteří zdegenerovaní a rozumově zakrnělí příslušníci homo sapiens: dopijou flašku a mrsk pet-lahev na okraj cesty! Tohle nejen mě dokáže neskonale vytočit. Okomentovali jsme pár zašlých staniolů od tyčinek nebo čehosi, ale sotva jsme narazili na relativně čerstvou petku, to už Bizi nevydržel a sebral ji: "Já tohle nemůžu vidět, copak ji ten člověk nemůže zmačkat, dát do batohu a vyhodit někde v nejbližší vesnici nebo na nádraží do popelnice??!! Vždyť to nic neváží, ani to nezabere místo… – Nojo, takhle uvažujeme my, ale blbec je prostě blbec, ten nad tím takhle vůbec nepřemejšlí. – To abys tahal s sebou všude pytel, a garantuju ti, že na konci výpravy ho budeš mít plnej!" – komentujeme zhovadilost čím dál většího počtu individuí, které se k přírodě chovají naprosto prasácky. Bizi uložil úhledně zmačkanou petku do batohu s tím, že ji vyhodí někde do koše (nejspíše až v cíli na nádraží). Pevně věříme, že tam, kam už za pár desítek minut vstoupíme, žádné tyto imbecily nepotkáme...
Lesní "dálnice" z Renopolis končí bytelnou novou závorou a záhy se dostáváme k zajímavému historicko-technickému místu: k legendárnímu Silver Gate! Široké, ale hluboké údolí Rio de la Plata zde překonává dráha kdysi mezinárodního významu – vedla z Brynclu až do metropolis Vedunie. Avšak kvůli vzestupu Komančů už před mnoha a mnoha lety význam této tepny upadl. Jak známo, primitivní kmeny rády vytrhávaly koleje a to se stalo i dole na pomezí Voramské říše a Itavalty. Jak říká Marek, dnes jsme rádi, že železní oři zajíždějí aspoň do Mekky ajzboňáků: Gottesdorfu, což je blízká vesnička za Cancer Hill. Aby toho nebylo málo, z protějšího svahu trčí nad údolí starý Iron Gate zvaný též Cail et comp, který kdysi Komanči také rozebrali. Naštěstí vedle postavili nový. Míjíme původní mohutný základ kamenného pilíře a krátce se dotýkáme primitivních plantážiček a haciendek soudobých Pinožů. Kýženou popelnici pro vyhození pet-lahve zde nenacházíme, podle všeho i Pinoži hážou vše do lesa. Zato dle očekávání docházíme k rozcestníku Barirenque, kde se konečně odpoutáme od civilizace a vkročíme do Terra Incognita!

Železná opona ohraničující tuto zemi nepoznanou je již odtud na dohled mezi dosud neolistěnými stromy. Stačí odbočit na neznatelnou cestu plnou lupení a ihned můžeme konstatovat, že překonání železné opony nebude v těchto místech až tak složité. Kmen Nimrodů myslel na všechno a umístil zde přes třímetrovou drátěnou bariéru kdysi pohodlné schůdky. Pravda, vlivem času a povětrnosti se trochu rozviklaly, ale i tak je bezpečně překonáváme. Tento historický okamžik nelze nezachytit na pomyslný filmový pás. A jsme uvnitř – v Terra Incognita! Rozsáhlé uzavřené území, z 99% pokryté hlubokými lesy, jehož výměra je přes 9 čtverečných mil. Jižní svahy s doubravami přechází v centrální části v plochá návrší, která se na severní straně, charakteristické chladnějšími stanovišti se smrkem, borovicí a lípou, prudce svažují k údolí Rio de la Platy a Medvědí řeky. Ráj divoké zvěře. Bez lidí. Téměř nedotčená divočina... V dnešní době úplný zázrak.
Ještě chvíli nás téměř neznatelná stezka vede podél železné opony. A pěkně zostra vzhůru. Nemůžeme si nevšimnout, jak mocná je příroda: mnohé kmeny listnáčů jsou úplně vrostlé do původního drátěného pletiva. Musí tady být už desítky let. Původně jsem zamýšlel projít celé území bez mapy, ale to by zkrátka nebylo možné. Cesty se mnohdy dvojí i trojí, prošli jsme už několik rozcestí – bez digitální mapy bychom byli nahraní. Na dně širokého lesního úžlabí se cesty nejenže dvojí a můžeme zde obdivovat jedno z mnoha kališť, ale musíme překonat i další ohradu. Dochází nám, že celé to tajemné megaúzemí je uvnitř rozděleno ještě na mnoho ohraničených celků. Vytrvale zrakem pátrám i po okrajích cest na četné kamenivo, které se tam válí – v domnění, že narazíme i na onen tajemný tisíciletý kámen našich dávných prapředků. Ale bohužel, podél cest je jen kamení z umělých a navezených násypů z nepůvodního materiálu. Snad později. Kráčíme sice svižně, ale pořád do táhlého a nekončícího kopce. Vzalo nám to trochu sil, takže si slibujeme, že při nejbližší příležitosti (pokud se bude dát sednout na nějaké klády) zastavíme na malou svačinu. Měli bychom brzy dosáhnout náhorních lučin v oblasti hřebene Mare. Pěkné místo k posezení nacházíme doslova za minutku – klády u rozcestí, kde musíme významně změnit směr. Krátce po 11 hodině tedy usedáme a s velkou chutí se pouštíme do namazaných chlebů a rohlíků.
Při pozornějším pohledu si všímáme, že u blízkého doubku je v trávě usazen historický hraniční mezník. Jelikož mám ještě v krvi všelijaké terénní šetření a měření, blíže ho zkoumám: v dávných dobách si majitelé pozemků a panství vše pečlivě značili, zde je na mezníku ještě čitelně vytesáno H.C.1808 (bezesporu vročení). Určitě bychom po odpovídající linii našli další, zásahy do krajiny zde v podstatě žádné neproběhly.

Bobek by zvolal "Tady je to jak na Libavě!" - a ono to tam fakt taky takové bylo.

Po pohodové odpočinkové dvacetiminutovce vyrážíme dál. Ostře měníme směr – k západu. Řídký porost dubin po chvíli končí a my vycházíme na okraj rozlehlé obrovské louky mezi lesy, položené na výšině mezi dvěma vrcholy hřbetu Mare (zajímavé, že název nese jen ten nižší vrchol). Lučiny, lemované řídkými remízky bříz ba i starých ovocných stromů, přecházejícími do hlubokých dubin musíme obejít po cestách ze severní a západní strany. Míjíme krmelce pro jeleny a z nejvýše položené části se nám nabízejí krásné výhledy. Vzpomněl jsem si na Bobka, kterak kdysi kdesi v podobné krajině u Senorad nadšeně zvolal: "Tady je to jak na Libavě!!" (pod dojmem bezesporu silných zážitků z vojenských cvičení), a musel jsem v těchto divotvorných místech jeho zvolání zopakovat. Daleko na severu, přes hluboké lesy ukrývající údolí Rio de la Platy, se na podobné náhorní planině rozkládá nějaké lidské sídlo. Okamžitě jsme poznali, že se jedná o Clay-hamlet se zřetelnou věží Kleiner-Mensch-Turm. Připodobnění k vojenskému prostoru nebylo od věci, protože po pár krocích Milan nachází raritní úkaz: nábojnici, snad z kulometu, vraženou z poloviny v kmeni dubu u cesty. Ani při nejlepší snaze nešla vyjmout, musela tam být zarostlá už pěkně dlouho.
Vytrvale stoupáme po prašné cestě po kraji nedávno vykácené holiny spadající do hlubokého úžlabí. V její hloubi registrujeme svážnici, v jejímž ohybu na kládách odpočívají dva lidé – kupodivu. Ale tyto nepotkáváme přímo, do počtu potkaných osob se počítat nebudou :-) Naším hlavním orientačním bodem je nyní mohutná železná konstrukce věže, postavené na jednom z nejvyšších vrcholů příslušníky bájného kmene Paegasů. Šikovní chlapíci, i díky nim se můžeme dnes orientovat v digitální mapě. Hrana údolí, po jehož okraji nyní stoupáme, je orientováno k jihovýchodu. Škoda, že je dnes tímto směrem prozářený opar – na obzoru tak můžeme spíše jen tušit mohutné Ignis Hills, rozeklané kopce a skaliska, útočiště pravěkých Voramanů. Kdysi jako útesy vyčnívaly z prehistorického moře, které nakonec omývalo i místa, kde kráčíme nyní my.
V 11:45 dosahujeme řídce zalesněného dvojvrcholu s železnou věží. Oba protilehlé pahorky jsou dokonce ozdobeny i pěknými skalkami tvořených klasickými horninami z rozeklaných žul a granodioritu. Stačí pár kroků na severní úbočí a... nádherný výhled na již vzdálené Ejbešice, krčící se hluboko v dolině. Není se čemu divit, výškový rozdíl je dobrých 200 metrů. Najednou se Bizi shýbl a s objevitelským zvoláním "Koukejte, co jsem našel!" drží v ruce větší šedavý oblázek, na jedné třetině uštípnutý. S největší pravděpodobností se jedná o onen kouzelný kámen, který v těchto místech těžili naši prapředci. Zvědavě ho zkoumáme: na hladkém lomu je zřetelný tmavší okraj přecházející dovnitř do světle šedého zabarvení. Později mi kamarád Pavel, známý třebíčský šutrolog, prozradil, že se jedná o silicit.
Už cestou k věži jsme si dálce v řídkém lese všimli opuštěných a zdevastovaných barabizen, pozůstatku po zdejší tajné činnosti úskočných Komančů. Tato jejich puebla – skladiště střelného prachu – se táhla v lesích v kruhovitém oblouku a bylo jich tam rozeseto snad na patnáct. Nikdo z našinců neměl šanci se k jejich pueblům přiblížit – a paradoxně na starých komančských mapách je jejich ležení popsáno jako "rekr. středisko"! – fakt, nekecám. Pokud dobře udržíme směr, narazíme na jejich začátek.
Pod vrcholem narážíme na asfaltovou cestu. Využíváme ji chvíli, pak (celkem neprozřetelně) pokračujeme přímo po dávno nepoužívané pěšině, která se zanedlouho ztrácí v porostu. Měla nás dovést k někdejší bráně puebla Komančů, ale ke vší smůle v této oblasti právě řádí doktoři Voštěpové. Kvílení jejich pil se rozléhá široko-daleko. Škoda, tatam je rázem ta oáza lesního klidu a ticha. Bývalý komančský tábor tedy necháváme vlevo za námi a opět využíváme pohodlnou asfaltovou cestu. Musíme ustoupit i před splašenou ávií jednoho z dr.voštěpů, který z polesí sváží nařezané kmeny. Dlouhá rovná silnička nás půlhodinku vede mezi ukázkami jednotlivých smíšených porostů obehnaných dílčími oplocenkami. V jedné jsme dokonce odhalili důmyslná přízemní kývací vrátka. Bizi to odhadl na průlez pro nižší druhy zvířat, například jezevce či lišky.

"... a hentam je muničák!"

Milan narazil na nějaký zabedněný bunkr nebo co to bylo, pravý účel jsme na místě neodhalili.

Kolem půl jedné dosahujeme středobodu celé Terra Incognita – rozlehlé základny Nimrodů zvané Aedificium. Vítá nás dokonce štěkot psa ze dvora, z oken se ozývá smích a hlasy. Hospodu zde však zcela jistě nenajdeme. Okolo prochází jediná veřejně přístupná cesta – Via Silva, dokonce i zastávka omnibusu zde je. Co nás zajímá nejvíce, to je existence pěkného krytého přístřešku, který nyní využijeme k odpočinku a pořádné polední svačině. Z rozhovoru nás po chvíli vytrhává rachot traktůrku s vlekem plně naloženým dřevem, se kterým si to hasí jeden z dr.voštěpů. Před křižovatkou potkal kamaráda na kole a dali se do řeči. Pak jel zpět a zase sem... blázen? My už jsme se naseděli dost, a máme toho ještě hodně před sebou. Vždyť jsme sotva v půlce této tajemné lesní země, musíme jít dál.

Dostáváme se do oblasti jižně od Via Silva – a hned vidíme, že charakter porostů je zde viditelně odlišný od severních území. Lesy jsou tvořeny prosluněnými řídkými dubohabřinami s drobnějšími kmeny, nejednou i tzv. pařezinami. V dávných dobách zdejší lesy využívali lidé zcela jistě i jako zdroj topiva. Terén je více zvlněný, nejednou je odhrnut i mocný sprašový kryt, o němž nám kdysi kamarád Tomáš vykládal, že sem byl navíjen po desetitisíce let z dalekých asijských stepí. Tyto návěje jsou typické právě pro jihovýchodní svahy. Nedaleko od cesty jsme kolikrát spatřili i staré lůmky vykutané do kamenitého podloží. V jedné takové pěkné scenérii lemované vyššími stromy podél táhlého úžlabí našel Bizi i místo pro krátké zastavení, zamyšlení a meditaci.
Naše trasa nyní míří takřka na jih. Z lesů za chvíli vystupujeme na kraj gigantické planiny Long Meadow a odtud pokračujeme do blízké oblasti Hoher Berg. Opět je planina uzpůsobena, když ne pro bizony, tak pro pozorování jelenů určitě. Na jejím jižním okraji jsou speciální palposty a po obvodu posedy. V dalším lese nás čeká opět významná změna směru – pokračovat rovně by bylo špatně, došli bychom do blízké osady Heat Dorp, ale poměrně vzdálené od dopravní spojnice železné dráhy. A taky bychom se ochudili o další podstatnou část Terra Incognita. Musíme proto odbočit na západ.
Ze šotolinové cesty se v mírném údolíčku opět napojujeme na jednu z páteřních asfaltek a začínáme táhle stoupat. Úsek do kopce trvá dlouho a vzhledem k tomu, že máme v nohách dobře 14 km, dává nám stoupáček trochu zabrat. Z odlesněného místa se odkrývá výhled na sever, na obzoru vidíme věž na vrcholu Mare. Už je pořádně daleko za námi. Musíme se poohlídnout po nějakém posezení ke krátkému odpočinku a napití. Nahoře míjíme zase malý lůmek se záhadným bunkrem, do něhož se dá dostat pouze poklopem z bytelné kulatiny. Milan to šel prozkoumat, ale nepřišli jsme, na co objekt slouží. Nejspíše jako uskladnění sazenic stromků. Opodál usedáme na kládu padlého dubu a pouštíme se do zbytků svačiny a hlavně odlehčujeme našim polním lahvím (13:45). V těchto místech jsme po dlouhé době potkali lidi – mladý pár kráčející v protisměru. Nesedíme však dlouho, jelikož v těchto končinách se vyskytuje abnormální množství mravenců, kteří v zástupech okupují každou píď země.
Zanedlouho dosahuje dalšího významného bodu naší trasy: měli bychom narazit na forsthaus Hubertus. Jeho blízkost předvídají mohutné skládky dřeva a zajímavé pískovny kolem cesty. Na samém návrší narážíme na křižovatku – vpravo mezi stromy bílá budova Hubertusu, my musíme doleva, opět přímo na jih. Došli jsme do dalších vysoko položených míst, pro změnu orientovaných k jihozápadu. Míjíme další, velmi nenápadné bývalé ležení Komančů (v lese opodál je vidět pár polorozpadlých puebel). Nyní už půjdeme jen z kopečka. Vcházíme do oblasti dalších řídkých prosluněných dubin, nádhera. Silnička se jimi pěkně vine, jelikož obchází ojedinělá návrší se zajímavě nakupeným skalkami. V dosud neolistěných porostech jsou pěkně vidět i dále od cesty. Nedá mi to, a jeden takový shluk jdu prozkoumat. Vědci říkají, že tyto shluky balvanů zde v pradávných dobách taky navršili dávní obyvatelé tohoto kraje, snad i k rituálním či náboženským účelům. Nikde jsme nepostřehli ovšem žádnou pravidelnost (kruh apod.), ale údajně se směrem k Heat Dorp i tyto miniaturní stonehange nacházejí.

Dost jsme naráželi i na takovéto shluky skalek, především na návrších.

Skoro zase Libava.

Hoši si toho zprvu nevšimli: z hlubokého údolí od Heat Dorp jsem na vedlejší cestě v průhledu mezi stromy zaregistroval pohyb – poměrně daleko od nás si to odtud neslyšně šinula nahoru osamocená černovlasá dívka, celá v černém. Tedy ne v nějakém hábitu, ale moderně oděná. V hlubokých lesích, úplně sama, čertví kde se tam tak najednou vzala. My jsme mezitím odbočili z hlavní cesty k dalšímu zajímavému objektu: zděná boudka asi tak 3x3 metry, volná dvířka v čele a nahodile umístěné průzory ve stěnách. Z malé tabulky se dozvídáme, že kdysi sloužila lovcům k pozorování zvěře i úkrytu před nepohodou. Dovnitř někdo umístil dvě legendární kýčovité sošky-plastiky s tématem "štvanice", naše bábička taky jednu kdysi měla na komodě. Navracíme se šustícím lupením na hlavní cestu. Holka nás mezitím předešla a zase po úplně neznatelné jiné pěšině míří neslyšně dolů. Mezi stromy vypadá jako duch anebo záhadný Tóma Hluchoněmec z úspěšného filmu.
Dostáváme se do míst, kde hodláme objevit zřejmě nejmystičtější místo v Terra Incognita. Mělo by se zde nacházet výrazné návrší se skalkami, navršenými balvany a bílým křížem - Collis Cruce. V mapách není značeno, musíme naslepo, odhadem. Odbočujeme z cesty vlevo a instinkt (a jistě i nějaká magická síla :-) nás vede do kopečka mezi prořídlou dubinu. Trefili jsme to správně! Nahoře skalky, kameny, kříž... Nádhera. Tajemné a přitom pěkné místo pro krátké zastavení a samozřejmě společnou fotku, která bude reprezentovat naše dnešní objevitelské putování. I přes neolistěné koruny doubků – nabízí se odtud omezené pohledy: zahlédli jsme pár domků ze zástavby blízké osady Heat Dorp a více k jihu na obzoru kamennou hradbu velkého lomu. Zdoláním této kóty s křížem jsme splnili další cíl mise a můžeme nastoupit k již skutečně úplně poslední etapě našeho putování.

Zajímavá stavbička uprostřed lesů - sloužila lovcům pro pozorování zvěře a úkryt před nepohodou.

Lesní cesta naše návrší obkružuje, stačí jen seběhnout na druhou stranu kopečka a vydat se vpravo. Tady kupodivu potkáváme dalšího člověka, staršího pána na vycházce. Je tedy znát, že obydlená sídla se blíží. Dávno nepoužívaná lesní cesta obchází po vrstevnici další návrší anebo naopak výraznou dolinku, v níž opět registrujeme velký krmník pro jeleny. Co nevidět bychom měli narazit na onu pověstnou želenou oponu a území Terra Incognita opustit. Ale co to? Na oponu sice narážíme, ale nejsou tu žádné schůdky! A hrome! Bariéru přelézat nebudeme. Logicky uvažujeme, že pokud nejsou schody zde, bude stačit jít podél a na nějaké narazíme na nejbližším křížení s další cestou. Úvaha byla správná – po půlkilometru můžeme bariéru pohodlně přelézt po žebřících. Pravda, zde poněkud vratkých (asi jsou letité a na málo exponovaném místě, než aby je opravili), ale přelezli jsme bezpečně. Ani se nedivíme, že máme takřka na dohled, nějakých 50 metrů před námi, nádražní budovu osady Cancer Hill! Ideální. Vystupujeme z lesa, přecházíme silnici a jsme na zastávce. I časově nám to vyšlo perfektně: vlaky zde jezdí po hodinách, my si počkáme zhruba 20 minut.
Znaveně usedáme na lavičky, odkládáme batohy, pijeme poslední zásoby minerálky. V kostce hodnotíme první dojmy: trasa maximálně zajímavá, lesy hluboké, lidi žádní, počasí nám vyšlo nádherně, celou dobu slunečno, ale na cestách děsné sucho. Z posledního úseku staré cesty máme bagančata úplně zaprášená. Nádraží tu mají pěkné, čisté, v čekárně květiny, a dokonce i otevřené WC. Paradoxně se však nachází takřka v pustině, vesnice samotná je pořádně daleko. Nejprve jede osobák na opačnou stranu, do Gottesdorfu – "Aha, tam to otočí a pojede za chvíli zpátky," tak nějak se dovtipujeme. A 16:12 je skutečně tady.
Hned po nastoupení si nás bere do parády mladá, rázná rusovlasá konduktérka. Prosíme jízdenky do Ejbešic. Bizi má navíc nárok na zázračné slevy, které mu zajišťují skutečně lidové ceny jízdného: průkazku ZPT konduktérka akceptuje, ale in-kartu nechce: "To je vám tady zbytečné, tady je jenom integrovaný systém!" a vysvětlila nám, že národní dopravce tady jezdí výhradně jako IDS. Můžeme si tedy nerušeně vychutnat jízdu motorákem po této zajímavé trati. Objíždíme celou Terra Incognita od jihu k severu a zlatým hřebem je přejezd po Silver Gate nad hlubokým údolím. Nádhera. Hned za megamostem jsou Voramské Vratice, kde musíme přestoupit. Při výstupu se ptáme konduktérky: "Pani, prosím vás, kde je vozeň do Ejbešic?" "Támhleten na konci nádraží..." – valíme tam a s námi celá horda cestujících a fíra říká: "Já jedu do Gottesdorfu." – a hrome! Takže čelem vzad a valíme zpátky. Rusovláska se omlouvá: "Jéžišmarjá, promiňte, já to popletla, von teprve přijede na druhou stranu..." – "Nevadí, aspoň jsme se proběhli." Poslední úsek jízdy: těsně před Silver Gate se odkláníme a trať je vedena po příkrém úbočí hlubokého údolí Rio de la Platy – krásné výhledy v podvečerním sluníčku.
Před pátou hodinou končí naše dobrodružné putování jak pěšky, tak i železným ořem a vystupujeme na hlavním ejbešickém vakzálu. A můžeme přestoupit na naše auto a vyrazit časoprostorovou kostkou na cestu k domovu. Nejprve supíme do serpentin, abychom se dostali na náhorní planiny. Pak míjíme rozlehlé území Čezokézů a okolo pověstné hory Ključevskaja se najednou dostáváme Třebíči na dohled. A jsme z dalekých neznámých krajin opět v naší domovině...

Společná fotka pionýrů-objevitelů na bezesporu nejmystičtějším místě.

Ako na hraniciach! (jenom tu železnou oponu někde přelézt...).

Poznámka na závěr: reálie jsou skutečné, názvy a jména smyšlená. Nechť je toto popisované území liduprázdné i nadále. Znalý člověk nebo tramp jistě poznal, kde se ona tajuplná krajina nachází. Takových míst je v naší zemi už opravdu pramálo.

Celkem ujito: fantastických 21 km.
Nejvyšší bod: Mare (410 m n.m.).
Nejnižší bod: Barirenque (cca 195 m n.m.).

Přesný záznam trasy výpravy durch Terra Incognita.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.