| XXX. NORMANDIE - chata Pedálovka výprava do údolí Balinky / a Svatoslavského potoka |
||||||||||||||
|
Pátek až neděle 17. - 19. prosince 2021
Konečně! Po vynucené loňské pauze Pedál opět mohl vyhlásit tradiční prosincový termín na konání Zimní Normandie! Nevím, jestli po těch letech počítáme dobře, ale letos již jubilejní 30. ročník! Nultý proběhl roku 1988 při památné výpravě na zimní Jihlavku, a jen několik málo let se vynechalo (jako tedy například loni, bohužel). Po celkem dlouhé době naplánoval výpravu do údolí Balinky u Velkého Meziříčí. Sice jsme tam již několikrát byli, ale tento krásný a celkem zapomenutý kout Podhorácka se nikdy neomrzí. Kupodivu naposledy tam trasa Normandie zavítala v roce 2004 – a to už je pořádně dávno! Nevím teda jak v sezóně (asi se tam vydává dost lidí např. z Medřiče), ale mimo hlavní turistické období je tam pusto a prázdno. A to ještě Pedál slíbil atraktivní zastávku přímo v Balinách – zásluhou Smoldy zde na jednom z cyklovýletů objevili Dolní mlýn. Majitel tam udělal pěkné zázemí s občerstvením pro pocestné, pořádá hraní a výstavy, a navíc vybavení mlýna je původní a funkční. V zimě je návštěvu potřeba domluvit předem, ale to jistě nebyl problém – zvláště, když nás bude pěkná dvacítka a majiteli tak necháme cosi vydělat.
Na nádraží se scházíme tradičně v pozdním odpoledni chvíli před půl pátou a přestože přicházím o malinko později, nikde nikdo. Kamarády, téměř opět jako vždycky, nacházím vzápětí „na Lipně“. Ale protože se blíží odjezd vlaku, dlouho se tam nezdržují, spočítáme účastníky (Pedál, Havran, Eman, Pupek, Eda, Britt, Koudela, Piňďa, Pilník) a Pupek kupuje přes aplikaci jízdenku pro devět do Studence. Ve vlaku střídmě ochutnáváme lakocinky, tentokrát víceméně z vlastních pohárků, a spořádaně vystupujeme ve Studenci. Samozřejmě míříme do místní nádražky, kde nás čeká Pepík, dáváme pivo a na zahájení zelenou. Avšak u velkého stolu, kde sedíme, je na večer rezervace a ostatní jsou obsazené, dlouho se nezdržujeme a po pár pivech se odebíráme na chatu. Postupně se zabydlujeme a zjišťujeme, že nahoře opět došlo ke změně v rozmístění postelí. Na zem se jako první uvelebuje Havran a trvá ne tom, že tam bude sám – místa je tam málo (nakonec se vedle něj stejně někdo vmáčkl). A není to změna jediná - dole zmizel starý velký bytelný stůl a místo něj nějaký menší, postupně ho tedy „štelujeme“ tak, aby jakž-takž vyhovoval. Zaplňujeme ho dobrotami a lakocinkami a i když žádná soutěž vyhlášena nebyla, sešlo se několik druhů uzeného. Postupně se objevují další kamarádi (Kmoch, Cahouš, Trnkáč, Poke, Burdych), začíná se hrát a zpívat a večer příjemně ubíhá za pochvalného ujišťování „konečně ten správný advent“. Cca kolem 10. „objevuje“ Trnky ohňostroj, který se už pár let suší u kamen, protože se na to úplně necítil, požádal Pilníka, jestli by ho mohl odpálit. Ten po krátké kontrole stavu a zapojení souhlasí a před 11. hodinou večerní ho vynáší na pole a odpaluje. Podívaná to byla opět velkolepá. Potom postupně odcházíme na kutě s vědomím, že ráno odjíždí vlak už v osm. V sobotu se postupně budíme (Kmoch s Pupkem spali v „myšárně“), sháníme se po vodě na čaj a ten taky postupně vaříme. Jenže rychlovarná konvice je velmi udržitelná (zdravíme Gretu!) a 1,5l ohřeje tak za 10 minut. S tím se Trnky nehodlá smířit a plní vodou hrnec, který staví na sporák. To už se však pomalu blíží čas odchodu na vlak, takže někteří holt termosku s čajem mít nebudou… ... a pokračuje zase Kotel: Osobně patřím k té mírné menšině, který se vydává pouze na sobotní výpravu. Sobotní sestava je už víceméně ustálená – obyčejně to bývá tak, že já jedu z Boroviny a v Třebíči přistoupí do vlaku několik dalších pochodníků. A někdo jede třeba i autem přímo na studenecké nádraží. To je pak člověk (coby řidič) ale dosti ochuzen o bohatý pivní režim, v posledních letech ještě notně podpořený výtečným punčem paní Marušky ve studenecké nádražce. Pokud si tedy budu chtít dát cestou i v cíli pivko a punč, musím se trochu pověnovat přípravě dopravy na místo. Doposud to nebyl až takový problém: Třebíč, jak známo, leží na poměrně frekventované trati Jihlava-Brno a vláčky nám slouží k dopravě do vzdálených míst už od dob stařičkého mocnářství. Osobní motoráky jezdí zpravidla tak, že v osm je cestující ve Studenci a odtud se vydáváme buď dál na Náměšť anebo i "pacifikem" (lokálkou) na VelMez. A večer podobně – zpátky jezdí osobáky po dvou hodinách (rychlíky ve Studencu už dávno nezastavují), teoreticky je / bylo možné se dostat domů i o půlnoci. Kdo se nechce prokousávat mou těžkou kritikou na současné spoje veřejné dopravy, může následujících pár odstavců přeskočit... Usedám tedy k Idosu a tahám z něj ranní spoje… : z Třebíče na Brno 7:44, to je jasný… ale hrome – kam se poděl čas v Borovině?? Rozklikávám celý spoj Os 4819 a… boha jeho, ono to jede jen z Třebíče!!! Jak to?? Jasně, moderní pošahaná doba a výplody rádoby-chytrých plánovačů od zeleného stolu. Od války jezdily vlaky Brno-Jihlava a nikdo s tím nehnul - Bejvávalo… Teď nějaký génius někde vymyslel, že v Třebíči se to prostě rozsekne a hotovo. Podobný gordický uzel prý na některých spojích vzniknul i v Náměšti. Naivně doufám, že v rámci Třebíče zavedli k těmto useknutým vlakovým spojům aspoň logickou návaznost městské autobusové dopravy: když jede vlak až z Třebíče, že zkrátka z Boroviny k němu bude navazovat bus "jednička"… Máme přece geniální městskou dopravu a super-geniální "integrovanou Veřejnou dopravu Vysočiny VDV". Před lety se tady totiž někdo bil v prsa, jak máme krásný dopravní terminál a všechny spoje, vlaky i busy, budou promyšleně navazovat. Ani omylem, "jednička" se s vlakem sekne o pět minut! Jistě, vymýšlí to géniové někde na Marsu – naházet lidem co nejvíc klacků pod nohy. Tedy zjišťuju, že Boroviňák musí k rannímu vlaku pokorně "pětkou" už v 7:03 a pak si to ještě odšlapat z centra k vlakáči. A to samé večer! Večerní osobáky od Brna končí v Třebíči. Pokud chceš dál na Jihlavu (resp. do třebíčské Boroviny), buď počkej celou hodinu na "další" vlak, nebo se štrachej dolů města na nějaký bus (ze supermoderního terminálu samozřejmě od vlaku nic nejede, anebo až za 3/4 hodiny, jestli vůbec). Nebo se táhni 3 kiláky pěšky. Slovy Robina: "... nepochopim, nemám slov, k tomu nemám co dodat…" Další genialita: integrovaná jízdenka tzv. VDV. V relaci Třebíč – Oslavička zázračně nízká socialistická cena 28 Kčs. Tarif Českých drah = 59 Kčs. Kdo těch 31 korun tomu pidikraji vlastně doplácí? Pak se v tom vyznej… Zdravě vytočen "novátorským" roztržením vlakových spojů a zrušení vlakové relace od Okříšek si protestativně kupuji v e-shopu ČD jízdenku v aplikaci za oněch reálných 59. Tzv. kraj Vysočina podporovat nebudu. Tak, snad to v sobotu ráno nějak klapne… S patřičným předstihem je třeba ještě před sedmou valit na konečnou MAD Za Rybníkem. "Pětka" je přistavená, paráda. Jelikož ale ze města dále míří směr Hájek, musím se z Komenského nám. štrachat pěšky do kopce minimálně 10 minut na vlakáč. To fakt nevymyslíš… U Kapličky přistupuje starší paní, co chodí s KČT Třebíč. Asi taky dneska mají nějakou akci, říkám si v duchu. Bus dole ve městě odbočuje na "hypermoderní" přestupní uzel na Nezvalce u "zonky", což jsou tzv. náhradní zastávky za Karlovo náměstí. Od jara do podzimu zde m.j. v přilehlé zeleni táboří (a občas se i perou) bezdomovci. Koukám – paní z KČT vystupuje a jde se postavit na sousední zastávku, kam vzápětí přijíždí "čtyřka"… No samozřejmě!! Spoje MAD zde navazují minuta-minuta a vyhledávač v prvotním nastavení délky přestupu nemá šanci návaznost najít. Než mi to dojde, autobusy se rozjíždějí a já za chvíli funím pěšky z Komeňáku po Bráfce do kopečka k nádraží. Paní to už měla vychytané – "čtyřka" ji dovezla rovnou k nádraží. Ale aby člověk musel kvůli dostání se na vlak v rámci Třebíče jet ještě dvěma autobusy, to fakt může vymyslet jen hňup. Stěžovat si můžete tak akorát na oné pověstné Lampárně. No nic – aspoň mi po ránu soudruzi dopravní experti připravili svižnou rozcvičku v čerstvém studeném povětří a nějaký ten kilometr pěšky navíc. A to ještě jen tak nějak tuším, co podobného mě čeká večer… Na vlakáč se doštrachávám hodně dlouho před odjezdem. Ke cti Správy železnic: poprvé vidím krásně zmodernizovanou budovu a zbrusu nový vestibul – to se fakt povedlo. Nezbývá než doufat, že takto pěkný vydrží co nejdéle a nebudou se na něm vandalsky "podepisovat" různé živly a paraziti. Vzápětí přichází Jarmil, Cágr, Čenich a nakonec ještě Filda. "Tomu nebudeš věřit, kolik stojí lístek do Oslavičky!!" kasá se Cágr – "Vím, necelých třicet," ale vzápětí hrdě přiznávám, že na protest jsem si koupil lístek ČD za plnou nedotovanou cenu. "Za to, jak likvidujou vlaky a nic na ně nenavazuje, jim nebudu zvyšovat statistiky!" Následnou drsnou kritiku novodobých dopravních plánovačů Cágr uzavírá naprostou jobovkou: "Pamatuješ, jak jsme kdysi hodně využívali 'půlnočák'…?" (míněn poslední osobák od Brna s dojezdem do Třebíče pár minut po půlnoci) – "tak ten sice pořád jezdí, ale… – ve Studenci NEZASTAVUJE!!" Tak to fakt nepochopíš. Diskuzi o novodobém zprznění veřejné dopravy uzavírám: "Rozes**li to tak dokonale, že veřejná doprava by měla být první adept na znárodnění (a hned pokračovat energetikou a zdravotnictvím)!"
Mladá průvodčí nás zkontrolovala někde u Vladislavi, a pak už motorák funí do kopce na Studenec kde vystupujeme v rovných 8:00. Vlak od Brna i lokálka na Křižanov už čekají na jiných kolejích. Nepřehlédnutelný Pedál v červené bundě na nás mává na jednom z perónů a neomylně nás naviguje do vyhřáté Regionovy s vrčícím motorem. Všichni "chataři" (tj. ti, kteří spali od včerejška na chatě) už sedí uvnitř druhého vagónu, který téměř zabrali! Následuje mohutná uvítačka – tolik členstva jsem tedy dlouho pohromadě neviděl! Nikdo si nechtěl nechat ujít pořádnou Normandii po vynucené, vlastně dvouleté(!), pauze. Podle všech známek včerejší večer přestáli ve zdraví. Akorát Trnkáč se za tu dobu nestačil ani oholit, jelikož jeho nepřehlédnutelnou dobrosrdečnou tvář zdobí mužný plnovous – "A hele, máme tedy Rumcajze!" Svůj batoh jsem neprozřetelně nechal vedle něj a ani jsem se nestačil nad Pozďatínem pokochat krásným výhledem na ranní Podhorácko, už jsem musel odrážet jeho "útok" na obsah batohu. Místo Pedálova psa mi bude po novu batoh plenit Trnky? "Aspoň čaj, já mám hroznou žízeň…" zasípal Rumcajs. Nakonec si všiml svého vzorně sbaleného batůžku – no samozřejmě s plnou termoskou čaje, který mu (nevímkdo) ráno připravil. Vláček se kodrcá malebnou krajinou přes Budišov a Rudíkov. Zvlněná políčka, remízky, obrovské balvany… kolikrát už jsme tudy jeli? Škoda jen, že to počasí dnes moc nevychází. Při východu slunce se obzor zabarvil do ruda, i jeho velký kotouč se na obzoru na chvíli objevil. Ale bohužel, bude dnes pod mrakem. Zastávky jsou tady na znamení – hlavně nezapomenout na tlačítko. "Nedávno se stal případ, kdy jel nějaký děda z Jihlavy: chtěl vystoupit v Dolním Smrčným, ale protože ještě nepochopil moderní dobu a zastávky na tlačítka – podařilo se mu vystoupit až v Číchově, kde tlačítko zmáčkli jiní lidi, co tam vystupovali…" přiblížil Cágr další neuvěřitelnou historku z moderního cestování naším krajem. "A protože to byl poslední noční vlak, zůstal trčet v pustině (v Číchově) a do Smrčnýho musel šlapat pěšky!" – "Tak to měl ještě dobrý, to zase není tak daleko," utěšuju takto na dálku nešťastného dědu s podotekem, že nesmí zapomenout poděkovat našim dopravním soudruhům na Lampárně. Tlačítko stiskávám hned za Vlčatínem a raději dvakrát. V Oslavičce motorák zastavuje (8:25) a naše početná grupa, překonávajíc se štěstím všechny dopravní nástrahy, se vyvaluje ven na nástupiště. Konečně jsme v otevřené krajině, kde snad nějaké záludné zádrhele a pasti moderního světa ještě moc nehrozí. Večer vlak jede zpět po dvou hodinách, dokonce až do osmi (to tak vždy nebývalo), tak snad se do té doby ještě něco nestane. Pedál šikuje řady členstva a nastává přepočítávání: dvacet jedna! To je dnešní počet pochodníků, opravdu vysoké číslo. Mohlo být ještě vyšší, ale Smolda posílá zprávu, že bohužel nedorazí (chtěl dojet autem až do Oslavičky). "Hmm, prý musí na nějaký testy…" zírá na displej Pedál. Od zastávky přecházíme trať a vyrážíme po málo frekventované silničce západním směrem, mírně do kopečka. Hned za tratí míjíme zemědělskou usedlost na jejímž záhumenku se vyjímá krásný památný strom – dub. V době vegetace bychom si ho snad ani nevšimli, jelikož by zanikl v zeleni ostatních stromů, ale nyní jeho mohutný kmen i pokroucené větve pěkně vynikají. (jak uvádí údaje na internetu: i když se jedná v dnešní době již o torzo stromu, jeho rozměry jsou stále úctyhodné. Obvod kmene má 683 cm, nejvyšší větev rozložité koruny dosahuje výšky 12 m a jeho stáří se odhaduje na 400-450 let. Za památný strom byl vyhlášen již v roce 1976, kdy jeho koruna dosahovala ještě podstatně větší výšky. Je nejstarším památným stromem Velkomeziříčska.) Fakt pěkný.
Klesáme k Telečkovu a velkému areálu velkovýkrmny na jeho východním okraji. Do daleka se odtud vždy line "vůně domova", ale to k venkovu tak nějak patří. Je až s podivem, že zdejší areál působí až výstavně – vše opraveno, objekty příkladně udržované. V dnešní době plné krachů zemědělské a živočišné výroby "díky" likvidační politice EU je to asi malý zázrak. Jak dlouho ještě? V 9:15 docházíme do Nového Telečkova. Je to malá dědinka, úplná výspa okresu, konec světa. Ale zato velmi upravená. Především náves s kapličkou a okolní parkovou a sváteční úpravou. Je vidět, že zde žijí lidi, kterým na obci záleží. Pamětní desky na jedné z usedlostí (č.p. 1) a na kapli Panny Marie dokladují 750 let existence obce a 360 let písemně doložených o usazení zdejšího rodu Sedláčků. Při pohledu na mapu upoutá pravidelný kruhový tvar obce s usedlostmi soustředěnými dokola návsí. Atmosféra je zde takřka ladovská, anebo jakoby se člověk přenesl o 100 let zpátky (nebýt těch několika aut zaparkovaných u baráků). Pod kaplí krátce odpočíváme a žíznivci se občerstvují zásobami z placatek a vzájemně si koštují svoje díla. Je zajímavé, jak současná doba vykrystalizovala i do takového detailu, že každý pijan má pro nalití ohňové vody k dispozici svoje štamprle. Dřív kolovala a slopala se kořalka přímo z lahvinky.
Je to podobná malebná víska jako Telečkov, jen mírně větší. I Heřmanice kdysi patřily k velkomeziříčskému panství, dnes jsou poslední vesnicí třebíčského okresu. Krátce se zastavujeme dole u opravovaného rybníka a sotva jsme srovnali řady, míříme nahoru na pěknou náves. I tady mají příkladně opravenou kapli sv. Petra a Pavla s parkovou úpravou okolo, z níž zaujme takřka japonská zahrádka se střiženými dřevinami a reprezentativní ukázkou vztyčeného syenitového balvanu, kteréžto od pradávna utvářejí zdejší krásnou krajinu. Nelze přehlédnout ani dávno uschlou pokroucenou jabloň upravenou jako zvláštní samorost. "Nádhernej frňákovník!" – odhalil Pedál její pohádkový účel. Je celkem zajímavé i porovnat stavební vývoj venkovských usedlostí a vkus jejich majitelů: zatímco někde jsou někdejší statky nadstaveny a zmršeny soudobými doplňky, plastovými okny, obklady a necitlivým zateplením, někdo z majitelů naopak dbá na původní ráz staveb. Podobně jako v Telečkově, tak i tady v Heřmanicích se dochovalo několik fakt pěkných venkovských usedlostí zapadajících zhruba do 19. století, kdy se u nás původní dřevěnice nahrazovaly těmito zděnými domy. Na horním konci obce odbočujeme doprava mezi baráky (doleva vede okreska na Bochovice). Záhy narážíme na modré turistické značení (+ rozcestník), které je vedeno vlastně z Brtnice přes Svatoslavské lesy až sem a do Meziříčí. Osobně mě zarazilo množství komínů na barácích, ze kterých vycházel hustý štiplavý dým. Člověk by řekl, že už je tenhle nešvar celkem odbouraný. Eda mě nicméně ujistil, že tohle je ze dříví a právě roztápějí: "Mě to taky takhle hulí, když zatápím." Opouštíme Heřmanice a záhumenkovou polňačkou mírně klesáme podél remízku a luk. Ještě jsme si všimli, že dál za obcí vyrostl uprostřed krajiny nějaký moderní prosklený barák – moderní doba, pěst na oko. Podle všeho tam kdysi byla nějaká slepičárna. Někdo místo šikovně využil a postavil tam penzion se zázemím (hřiště), alespoň tak je to prezentováno na Mapách.cz. Tipl bych, že na to byl použitý významný penězovod z EU. Podél liniových remízků s vyrovnanými balvany, za staletí sem staženými z polí, dosahujeme okraje nevzhledného lesa, který mírně klesá k blízkému údolí Svatoslavského potoka. Na dohled jsou střechy Radslavic. Pedál však zastavuje naši karavanu na prvním rozcestí v lese: "Kdysi jsme šli až dolů k potoku a pak po loukách, ale dneska bych tady odbočil a půjdeme po této straně údolí, podle mapy tam taky vede cesta. Aspoň zjistíme, jestli se tudy dá jet na kole." Koukáme do mapy a po pravém (východním břehu či straně údolí) je skutečně cesta naznačena. A dokonce dvě – ta širší vypadá i na lesní silničku, ta blíže k potoku bude asi jenom úzká pěšina. Tak uvidíme, půjdeme tedy po té pěšině – po chvíli klesne až dolů k potoku, to bude zajímavé. Na místě odbočky ještě chvíli vydýcháváme a drobně se občerstvujeme (čas 10:00). Za pár minut odbočujeme vpravo a mírně klesáme až na blízkou svažitou loučku. Cesta není moc chozená a tak Eman naznává: "Pedále, tudy s tebou na kole nepojedu…" V protilehlém lesíku pokračuje dále po zalesněném úpatí široká lesácká svážnice, zatímco my se vydáváme po téměř neznatelné pěšině rovnou dolů z kopce, čímž po chvíli dosahujeme Svatoslavského potoka. Vydáváme se vpravo, po proudu. Pěšina je tady téměř nechozená, zarůstající. Smrky zde vesměs poschly, ale stinné a vlhké dno údolí má tu výhodu, že se zde naštěstí daří spoustě jiných dřevin, takže tu zbyl – kalamitě navzdory – relativně bujný porost. Postup se zpomalil, kráčíme trochu obezřetně a klikatě, vyhledávajíc tu nejlepší "stopu". Tady na naší straně je celkem tedy džungle, na protějším břehu pěkné svažité loučky: "Tehdá jsme šli támhle po loukách a to bylo asi lepší, ale co už teď…" no přecházet už to nikde nebudeme, potok je celkem i široký. Měli bychom už zastavit na oheň. Za zhruba 15 minut (10:25) dosahujeme velmi zajímavého místa: došli jsme do pravého bobřího eldoráda! Nivní porost sestávající z listnáčů (Dlouhán naznal, že jsou to javory) – kmeny kompletně obkousány bobry. Některé stromy už padly, jiné stojí na samotné špičce. Skláníme se k jednomu z podkousaných kmenů a podle čerstvosti zákusů usuzujeme, že bobr zde musel řádit dneska, snad i před chvílí. Hladina jinak divokého potoka je zde najednou klidná – no samozřejmě opodál za smrčím objevujeme první pořádnou bobří hráz. Jinak spousta vyšlapaných cestiček okolo, z nichž mnoho končí přímo ve vodě. Tady musí mít doupata nějaká kolonie! Rozhodujeme se, že na oheň je nejvyšší čas a rozděláváme jej tedy na rovince vedle nádherně obkousaných stromů: "Snad na nás za tu chvíli nespadnou!" Nasbírat dřevo zde není pražádný problém, smrkových soušek je okolo spousta. I na padlé velké kmeny se dá pohodlně usadit. Za chvíli už plápolá pěkný táborák a nad ním se na prutech objevují nesčetné variace uzenin a pochutin. Od klasických špekáčků a šťavnatých klobás až po takovou kulinářskou kreaci, jako předvedl třeba Cahouš: mezi kolečka turisťáku pečlivě proložil kolečka cibule. Zkrátka takový mazácký špíz. Horký čaj z termosek anebo něco ostřejšího taky přišlo vhod, protože přeci jen při posedávání a postávání (byť u ohně) není nějak extra teplo.
Přestávce jsme věnovali zhruba půlhodinku. Potom přináší Pilník v lahvi z potoka vodu a pečlivě ohníček hasí, další donesli zbytky sněhu a ohniště tak bezpečně zlikvidovali. A může se vyrazit na další cestu. Pedál ještě upřesnil čas, na který jsme nahlášení ve mlejně v Balinách, a naznal, že nemusíme spěchat, ale že bychom se taky neměli nějak flákat. Ještě dobře hodina cesty to bude… Celkem zarostlá a neudržovaná pěšina pokračuje dále po nivních rovinkách podél potoka. V klikatícím se toku můžeme obdivovat spousty mohutných syenitových balvanů. A viděli jsme i několik dalších bobřích hrází – z pečlivě vyskládaných a navršených větví kolmo k toku. Zanedlouho, v nejsevernější zákrutě potoka, jsme se dostali do mírné šlamastyky: vycházíme nejprve na holinu a za ní jsme nějak špatně odhadli směr někdejší pěšiny a zamotali se do dosud neodstraněného polomu – spousta poválených suchých smrků. Muselo se kančím kalištěm sejít zase blízko potoku a na schůdnou pěšinu jsme narazili. Záhy na to vycházíme šikmo vzhůru do zatáčky široké lesácké svážnice – to je vlastně ona cesta, kterou jsme před sestupem do údolí opustili. V zatáčce jsme taky objevili starší stříšku kryjící studánku s kamennou zídkou. A dál už se šlape (až na drobné blátivé a ledovaté úseky) celkem dobře. Kupodivu míjíme i zaparkované auto. Na druhé straně potoka je totiž jakási pěkná chata s udržovaným pozemkem. Až z leteckých snímků nad mapou na internetu lze vyčíst, že právě zde bývá jeden ze dvou letních stanových táborů. A další se nachází o pár set metrů dále – ten jsme znali už z minula. Tak nějak se domníváme, že sem jezdí Bobek s katolickými skauty z Třebíče, ale pozemek i přilehlé bytelné dřevostavby jsou ve skutečnosti majetkem Pionýra z Boskovic. "Tady by se dalo dobře přespat na nějakém vandru," znalecky ohodnotil Pedál, když jsme prozkoumali otevřený přístřešek u bytelné kolny.
Uhřínov – to je další malebná vesnička Podhorácka. Před námi se zjevuje ale jen velmi malá část a to může budit dojem, že ji tvoří jen pár chalup v těsném údolí řeky. Odkudsi odshora se ozývají zvony bimbající právě poledne. Kostel však nevidět. Ten se nachází totiž za ostrým svahem údolí, na kopci, a okolo něj hlavní část vesnice. Docházíme bezpochyby k bývalému mlýnu – stará část mlýnice dlouho čeká na opravu, zatímco obytná část je udržována a obydlena. Nachází se zde i rozcestník: Baliny 2,5 km. VelMez 8 km. Odhadujeme, že jsme tedy asi tak v půlce dnešní výpravy. Odbočujeme na silnici vpravo a za mlýnem, u posledního stavení opět vpravo na záhumenkovou cestu, která míří po okraji nivních luk dále malebným údolím. Osobně to vidím poprvé, hoši už zde asi byli: Lesní bar "U bobra". To je bohulibé samoobslužné zařízení pro občerstvení a odpočinek pocestných, kam nějaký místní dobrodinec umisťuje balené nápoje, které jsou všem k dispozici. Platba a její výše záleží na dobrovolnosti a velkorysosti hostů. Začalo to před lety někde v Rychlebech a vida – tento nápad realizoval zde i někdo z Uhřínovských. Odpočinkové místo na okraji louky je pěkně upraveno a udržováno. Vítá nás velká figura bobra a přírodní "dalekohled" (vykotlaný kmen naležato) "s výhledem na Alpy", jak uvádí popisek. Samotný bar je zřejmě kdysi dávno vyřazená bouda z avie s velkými okny opatřená zvenku prostorným krytým závětřím a posezením. Skvělý počin! Nyní, v zimním období, je zásobník na nápoje samozřejmě prázdný (zamrzly by :-), ale i tak využíváme závětří ke krátkému posezení a občerstvujeme se z vlastních zásob. Ochota provozovat takovéto bohulibé zařízení je vždycky trochu risk, jelikož koncentrace nenechavců a idiotů, kteří by mohli vše poničit případně neplatit, se bohužel zvyšuje. Nicméně odhadujeme, že provozovatel bydlí zřejmě v poslední chalupě na dohled baru, takže jej má pěkně na očích. A navíc je bar bezesporu využíván i místními, protože disponuje například velkým rožništěm. Za deset minut pokračujeme dál. Pedál zavolal mlynáři a že prý už budeme očekáváni.
Bude naší hlavní zastávkou na dnešní poutavé trase. Objekt mlýna je vpravdě historický a zdá se, že naposledy byl rekonstruován tak před sto lety. Namísto letité omítky vystupují spíše původní kamenné zdi sestavené z velkých syenitových kvádrů. Před mlýnicí starý traktůrek, předloha starodávné plechové dětské hračky. Do prostor pro hosty je mlýn potřeba celý obejít až dozadu k náhonu, který je kupodivu funkční a tudíž plný vody. Přecházíme po lavce do mlýnice a nestačíme valit oči! Viděli jsme už několik zachovalých historických mlýnských vybavení – například ve Veverské Bítýšce nebo ve Slupi. Ale tady by to člověk fakt nečekal! Uvnitř původní mlynářské vybavení, zde v přízemí například válcové stolice f. Seck Dresden! Stará poctivá práce. A to prý je vybavení mlýna plně funkční! Byla to totiž obrovská náhoda, že se zachovalo: v dějinách mlýna se lze dozvědět, že mlel dlouho do 50. let 20. století, majitel byl jistý pan Doležal (odtud i Doležalův mlýn), znárodněn byl až r. 1959 (n.p. Jihlavské mlýny a pekárny). Poté byl sice odstaven a ponechán jako "strategická záloha" (asi pro případ války :-) a o likvidaci zařízení rozhodnuto až koncem 80. let – naštěstí, protože přišla "sametovka" a mlýn se opět dostal do soukromých rukou. A tak tady stojí i s funkčním vybavením dodnes! Nynější majitel nás nyní vítá a usazuje v hostinských místnostech dole v přízemí vedle mlýnice. Jak již bylo řečeno, přes hlavní turistickou sezónu poskytuje občerstvení a pořádá různé kulturní akce. Ačkoli je to poměrně mladý člověk (asi tak jako my :-) hned se ujímá staročeské a tradiční oslovení Pane Otče. Jakoby z oka vypadl herci Luboši Veselému – jednu chvíli jsem měl pocit, že je to skutečně on. Jako správný mlynář, i tu bílou mlynářskou čepici měl pověšenou v šenku. Jak to tak ve starých chalupách bývá – po všech koutech i stěnách i další historické vybavení, které je dnes k vidění snad už jen v muzeích. Šenk stylový s klenbou nahoře, vedle k dispozici ke hraní i starý klimpr a kytara. Záhadnou klaviaturu s gombíky a kablíky jsme prvně tipovali na šifrovací přístroj Enigma, ale záložák Cahouš nám upřesnil, že se jedná o vojenskou ústřednu minimálně z první republiky – kastlík byl totiž ještě dřevěný, zatímco až po válce se používal bakelit. Po předchozí dohodě nám Pan Otec připravil hned dva hrnce horké polívky – klasický vývar a frankfurtskou s párkem, oboje vynikající a po tolika kilometrech v sychravém počasí neskutečně bodly. Pivo zde čepuje svatojakubské s blízkého hlubockého minipivovaru. Dále k dispozici samozřejmě tradiční zonky, káva a lahvinka tullamorky. Rozeseděli jsme se tedy pořádně. Nálada vynikající. Pan Otec se stal hned součástí celé party a Kmoch dokonce zabrnkal na kytaru. Přišli jsme před jednou – odcházíme až po třetí hodině! Nebýt toho, že máme před sebou ještě porci kilometrů a na šestou hodinu večeři v nádražce, seděli bychom hodně dlouho do tmy! Pan Otec nám potvrdil, že s tím nikdy nemá problém, takových hostů tu má hodně. Akorát prý jeden, naštěstí jeho kamarád, nedávno nezvládl noční jízdu na kole a napálil to někde kousek od mlýna do patníku (přežil). Zhruba za hodinku se ve dveřích zjevil stařeček ve vojenských kalhotách a starém sáčku – abych ho trochu přiblížil, vypadal jak herec pan Kovářík v "Na samotě u lesa", užuž jsem čekal že nás přivítá slovy: "....jééé ...jééé, ti.. tíííí vypadají!" – "Toho si nevšímejte, to je můj tata," vysvětlil Pan Otec, "tato, sedni si do rohu, já ti dám pivo – on mě sem chodí kontrolovat." Starý Otec si sedl na židličku do rohu a pozoroval cvrkot. Posléze jsme se s ním srdečně rozloučili, stejně jako s Panem Otcem, a moc poděkovali za pohostinnost. Pedál vybral peníze, aby vyrovnal slušný účet a už to hnal zase na cestu. Musíme totiž stihnout "pátý" vlak – a za chvíli je tma!
Odchod jsme nezvládli hromadně, někteří už vyrazili napřed. Zbývá nám posledních pět kiláků do Medřiče – zřejmě nejhezčí a nejznámější úsek Balinského údolí. Avšak je nám jasné, že jeho konec už půjdeme za tmy. Nastávají totiž nejkratší dny v roce a stmívá se už před čtvrtou. Po chvíli dosahujeme významného místa, kde se lze rozhodnout o směřování trasy: "Jsem zvědavej, kdo z těch prvních nešli nahoru po modré, ale budou obcházet celý ten kopec," rýpl si Pedál na nenápadném rozcestí. Modré značky tu totiž nenápadně uhýbají vlevo do poměrně prudkého kopce, zatímco logická hlavní a zdánlivě jediná cesta vede stále údolím, mírně doprava. Obkružuje zde totiž výrazné návrší Křeničku, které stojí Balince v cestě. Ta tudíž vytváří velmi táhlý a okrouhlý meandr. Údolím si to tak člověk zdelší o dobré dva kilometry, nicméně cesta je to velmi pěkná, pořád malebným údolím říčky. My se samozřejmě vydáváme vzhůru do kopce, čímž zhruba v deseti minutách překonáváme celou lučinatou šíji Křeničky a zase sestupujeme dolů – k rozcestníku Balinské údolí (438 m n.m., 15:45 hod.). Kromě rozcestníku se zde nachází i bytelný kříž a studánka Sabinka. Kříž zde byl vztyčen velkomeziříčskými skauty 21. srpna 1992 a rekonstruován v roce 2005. Studánek je v okolí několik – příkladně o ně pečují pánové Horák a Záviška. Netlačí nás ani tak čas, jako spíše postupující soumrak. Proto se ani na tomto pěkném místě příliš nezdržujeme a hned pokračujeme dále. První skupina je kdovíkde, snad už jsou daleko před námi.
Do Velmezu vstupujeme Uhřínovskou ulicí a naštěstí je modrá značka vedena stále podél Balinky, po nově upravené parkové cestě (nikoliv podél hlavní silnice). Zbývají nám poslední stovky metrů k mostu přes Balinku a tudíž i k vyhlášené Jelínkově vile. To je poměrně luxusní restaurace zaměřená na rybí speciality (umějí je fakt výtečně a bezkonkurenčně) a taktéž stylový wellnes hotýlek. V roce 2004 nás odtud taktně vyhodili podobně jako cikány nerudný vrchní Novádoba v Kurvahošigutntág: "Nezlobte se pánové, máme tady všude réservé-cedulky, je mi to opravdu líto, musíte odejít!" – no bodejť, v zablácených kanadách a ošuntělých maskáčích nás nepustili ani přes práh. Dneska si říkáme, že to zkusíme: zajedno je do odjezdu vlaku ještě slabá hodinka a za druhé jsme přesvědčeni, že v dnešní na výdělky hubené době skousnou i hordu trampů, i když si dají jen po dvou pivech. Nemýlili jsme se: stylová restauračka s mlýnským kolem a vodníkem uprostřed je úplně prázdná, akorát u jednoho bočního stolu nějaká modelína s Kenem, jinak pusto prázdno a réservé-cedulky na volných stolech. Mladý číšník se ani moc nepokusil o odpor a Pedál s ním navíc diplomaticky vyjednal stoly na boční zasklené terase. Ke cti podniku je nutno říct, že pivo tu mají jako křen (vlastní pivovar a značka Harrach) a taktéž rybí pokrmy tu dělají bezkonkurenčně (ryby z vlastních sádek). My nyní zůstáváme jen u dvou piv a zjišťujeme též, že delší trasu okolo Křeničky absolvovali Burdych, Pilník a spol. Nakonec se šťastně shledáváme a po 17 hodině můžeme vyrazit do kopce na vlakovou zastávku. Pedál s Pupkem ještě předtím poctivě naťukali na mobilní aplikaci nákup jízdenky: pro 21 lidí to vycházelo na 640 Kč. Žlutá Regionova přijíždí na čas v 17:20. Libujeme si, že konečně někdo přišel na to, navrátit i tyto večerní spoje! Pár let jel totiž poslední vlak někdy ve čtyři odpoledne a tak třeba kdysi z Budišova jsme za tmy šlapali přes pole na Kojatín a Pozďaťín až na studenecké nádraží pěšky! Dnes v naprosté pohodě a veselé náladě dojíždíme v šest hodin do Studence a bez prodlení se přesouváme z perónu do zdejší vyhlášené nádražky. Nutno zhodnotit, že dnešní výprava se nám opravdu povedla na výtečnou. Díky pečlivému Pedálovu naplánování jsme nejenže ušli příjemných 18 (+2) kiláků, ale též poznali i jedinečnou památku – Dolní mlýn v Balinách. A s počasím jsme se popasovali, bývalo i hůř... Všichni jsou tak nadmíru spokojeni a už i natěšeni na pohostinství paní vedoucí Marušky, která nám jako vždy připravila moc dobrou večeři: vepřový plátek s opékaným bramborem a zeleninovou oblohou. No a jako zlatý hřeb večera samozřejmě velké džbány výtečného horkého punče! První se s námi rozloučil Burdych, který musí odjet autem směr Kolín. Já odjíždím vlakem v osm – a kupodivu ještě zůstávají Cágr a spol. (asi jeli v deset, posledním vlakem). Něco málo zážitků z večerní anabáze veřejnou dopravou (kdo chce, může opět přeskočit): "Díky" novotám se jízdenky na nádražích (až na drobné výjimky) již neprodávají. Aplikaci schválně nepoužívám a čekám, zda přijde průvodčí... Lidí jelo pomálu, přesto se dostala na dohled až na "hučáku" u Vladislavi. A to už měla naspěch k zastavení, resp. konečné v Třebíči. Takže jsem jel zadarmo... V Třebíči ta samá štrapáce jako ráno: vlak zde končí, vyklopí tě jak někde ve Vladivostoku a do divočiny se už doprav jak chceš. Samozřejmě: od vlaku žádný přípoj linek MHD, takže jak trotl šlapu dolů do města. Zde další čekačka aspoň půl hodiny na "pětku" do Boroviny. Který debil tohle vymýšlí... A Pilník ukončí vyprávění o jubilejním XXX. ročníku Normandie sobotním večerem a ukončením akce v neděli 19. prosince: Večer u Marušky probíhá jako vždy, hraje se na kytary, popíjí se pivo a svařák, kamarádi se postupně loučí a odjíždí. Asi ve 21.45 nás Maruška upozornila na blížící se „policejní hodinu“ takže jsme pomalu dopíjeli, zaplatili a celkem spořádaně se po skupinkách vydali na chatu. Tam chvíli pokračuje zábava a největší opozdilci jdou spát chvíli po půlnoci – přece jen těch dnešních víc než 20 km (i s cestou na chatu) je znát. V neděli ráno se postupně budíme, snídáme a uklízíme a zjišťujeme, že jsme celkově večer platili fakt dost – „to těch svařáku bylo tolik?“ No těžko říct, ale shodli jsme se, že dokonce roku mám Maruška vyděláno :-) Po úklidu si ještě u Pedála drze vyžádáme klíče od jeho nové chaty (v sousedství) a zjišťujeme, že to tam má fakt moc pěkné. Děláme foto na rozloučenou a vypravujeme se na 10. na vlak, který v pohodě stíháme. A vánoce můžou vypuknout.
Zajímavosti a odkazy
Celkem ujito: 18 km (Burdych a spol. +2 km okolo Křeničky). (zapsal Kotel & Pilník, fotil Kotel, Pedál a sol.)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | ||||||||||||||
| chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com |
