| Český ráj 2021 - po stopách Čtyřky Mladějov - Borecké, Prachovské, Klokočské skály, Maloskalsko, Hruboskalsko |
||||||||||||||||||||||||||||
|
Středa-sobota 16. - 19. června 2021
... a červen podivného roku 2021 se blížil, a s ním i naše tradiční akce "Tatry" – chata Lesovňa zamluvená od ledna, vůle a odhodlání veliké, ale... nemá smysl zde v úvodníku rozpitvávat všeobecně známou situaci, tak jen velmi stručně: ještě začátkem června bylo vycestování za hranice fakticky nereálné, anebo s nutností shánění všemožných bumážek a covid-testů na místě samém. Nenapínali jsme dále nejisté čekání na zázrak a kolem 10.6. zvolili náhradní řešení v tuzemsku. Kvůli nemožnosti se jakkoli optimálně domluvit padlo rozhodnutí prakticky po diskusi jen s Pilníkem: dějiště táborů našeho někdejšího oddílu Čtyřka Třebíč – ČESKÝ RÁJ. Měla to být zajímavá změna pro všechno členstvo – tedy ne vysokohorské náročné prostředí, ale relativně pohodové výpravy v krásné a rozmanité české krajině.
Středa 16. června 2021
jsou tvořeny převážně středně zrnitým křemenným pískovcem teplického souvrství, nachází se zde pestrá paleta skalních útvarů jako jsou bloky, sloupy, kaňony… zbytky reliktního boru se nachází na náhorním platu chráněného území a stáří tohoto porostu je cca 120 let, z důvodu mělkých písčitých půd a tvrdého podloží je porost borovic poměrně nízký s plochými korunami. Jedním z charakteristických útvarů je Želva… (tolik úryvek z poučného textu na infotabuli na místě samém). Musím přiznat, že když Pilník dával návrh na vycházku do této lokality, vůbec jsem nevěděl, kde ji hledat. A to máme oblast Českého ráje dost prochozenou. Na mapě jsme ji našli mezi Rovenskem a Borkem (odtud "Borecké"). Jsme tři, auto vezme tentokrát Pilník – a vyrážíme z Mladějova směr Hrdoňovice a Újezd pod Troskami. Cestou obdivujeme pěkné pohledy na symbol Ráje – hrad Trosky. Míjíme mj. odbočku na Semínovu Lhotu a projíždíme i vesničkou Ktová s její železniční zastávkou – a tak dávám do placu historku z jednoho tábora, kdy jsme tudy jeli vlakem na nějakou výpravu: "Jedeme tudy takhle slušně zaplněným vlakem, myslím, že jsme postávali v uličce a Kodl seděl na schůdkách u dveří. Kodl měl tehdy krásný starý batůžek s chlupama na přehozu, tzv. tele – fakt německý originál, paráda. Vagón obsadila i početná skupina trampů. Na plošině byl i nějaký tramp – lilipután, sotva 130 cm, ale velkou ú-esku na zádech, velkou hlavu, krátký tělo a nohy a knírek pod nosem, kamarádi mu říkali Džeku. Byl polonegramota – vždy četl názvy zastávek, a to tak, že je slabikoval po jednom písmenu a až nakonec z toho sestavil souvislý název: ‚S-e-m-í-n-o-v-a-L-h-o-t-a – Semínova Lhota; K-t-o-v-á – Ktová‘. Bokem jsme se tomu pochechtávali. Záhy trempíci vystupovali, prosmýkávali se kolem nás ke dveřím, poslední Džek. Plácl sedícího Kodla přes batoh a zahalekal: ‚ČAU TELE!!!‘" Ze státní silnice pak uhýbáme na Rovensko, kde se pokusíme zaparkovat. Projíždíme úzké uličky a nakonec Pilník nechává auto na parkovacím plácku v uličce Nábřežní nad tokem místního potoka Veselky (je krátce po 14 hod.). Vystupujeme z auta – a vedro jak v peci. "No jestli bude takhle všechny dny, to si fakt užijeme…," hodnotíme letošní první parné dny. Vydáváme se uličkou Nábřežní mírně zpět – musíme narazit na modrou turistickou značku. Míjíme spoustu nízkých domků mezi zarostlými zahradami, nejednou i pěkné roubenky. Modrou objevujeme na odbočce uličky Riegrova, kudy jsme do této pitoreskní čtvrti odbočovali. Vyvádí nás do kopečka na druhou stranu, úplně na okraj městečka. Záhy přichází remízek s kýženým stínem. Pak ostrá zatáčka a další les, který již ukrývá tajemné Borecké skály. Ještě obejít jednu soukromou rekreační chatu a jsme na okraji chráněného území - Přírodní památky Borecké skály. Jak již bylo vysvětleno, nejedná se o nikterak velkou a známou lokalitu. Je tvořena náhorním platem zalesněným řídkým borem, ze tří stran spadají do okrajových zalesněných roklin pískovcové stěny, zatímco na západ k osadě Borek terén klesá pozvolně v lučinách – ostatně to vše uvidíme. Nedaleko dvou starých chat se naše cesta dvojí – tak kudy teď? Podle mapy musí být pár metrů od nás skalní útvar Želva – symbol Boreckých skal. No samozřejmě, stačí se pozorněji podívat vpravo a maxi-želvičku máme na dosah mezi stromy. Jdeme se podívat. Pískovce želvu připomínaly vzdáleně, ale nějaké hbité ruce skalku kdysi dávno přitesaly včetně hlavy s očima. Celkem zajímavé, ale už bych do toho nadále asi nevrtal, a asi se to ani nesmí. K trase si (trochu smolně) vybíráme prostřední cestu. Domnívali jsme se totiž (mylně), že právě tato větev nás provede po severním okraji borového plata s četnými skalami a vyhlídkami. Ale smůla, měli jsme jít po méně znatelné pěšině více vpravo. Nevadí, vezmeme to pak tudy zpět z opačné strany. Prosvětlená cesta je pokrytá vrstvou starých borových šišek a jehličí, nad hlavou nám šumí řídké borovice: "Cítíte tu zvláštní borovou vůni? - takhle to vždycky vonělo, když jsme přijeli na tábor," vzpomíná Pilník. Jojo, má to co do sebe – mikroklima borů a pískovců je fakt charakteristické a nezapomenutelné.
V pár minutách jsme zase u Želvy a po pěšince míříme na jih, kde nacházíme širokou cestu s modrými značkami. K vyhlídce Svatopluka Čecha je to opravdu jen kousek, pár kroků. Na hraně skal bezlesé místečko, lavička, a krásný výhled do krajiny – především na Trosky. Více vlevo se pak vypíná další ostrý zalesněný kopec – Velká hůrka, nebo též Střelečská hůra (456 m n.m.). Člověk by to ani nečekal, ale je to jedna z nejvýraznějších kót Českého ráje. Havran nám později řekl, že ji nedávno bezpečně poznal až ze hřebenů Krkonoš. Zajímavostí je její vulkanický původ s četnými výrony čedičového magmatu. Na jednom z úpatí se dokonce nachází starý lom. Čas běží, budou tři hodiny odpoledne a hoši jsou v Mladějově do hodiny. Musíme se vrátit do Rovenska k autu. Tou samou cestou po modré TZT se navracíme a usedáme do rozpáleného Pilníkova rapida. Na této příjemné odpolední vycházce jsme ušli 4 km, jako skromný závdavek pro naše následující výpravy. O půl čtvrté jsme „na základně“ v Mladějově a netrpělivě očekáváme naše borce – osádku Smoldova BMW. Ti přijíždějí vzápětí – Smolda, Pedál, Jelen a Havran – a nastává klasický mumraj. Smolda taktak projíždí se svým obrněncem na zahradu. Dlužno podotknout, že sjezd je ostrý, musí se sem odbočovat jen z jednoho směru. Za příkladné navigace ostatních to ale zvládl dobře. Hoši si zabírají postele všude možně po chalupě a nechávají si chvíli na oddech a odpočinek. Po ubytování jsme udělali krátkou poradu v kuchyni u stolu a krátce načrtli nejbližší program. Je to už dost doba, co jsme se takto společně neviděli – řeč přišla i na zrušené Tatry a Pedál tudíž pronesl kratičkou soudružskou kritiku na téma, že jsme s přehodnocením měli ještě počkat. Tu jsme přijali, ale situace se už zkrátka nějak vyvinula a všichni tedy přepokládáme, že i "akce Český ráj" se nám vydaří. Den ještě ale není rozhodně u konce – od počátku jsme počítali s podvečerní výpravou do Prachovských skal, ty si přece nemůžeme nechat ujít! Výprava do Prachovských skal Původně se to uvažovalo tak, že oni zaparkují přímo z dlouhé trasy někde u Blat, tam se sejdeme a do Pracháčů půjdeme z celkem neznámé strany po zelené TZT od Ervínova hradu. To jsme ale přehodnotili, jelikož bude lépe, když se hoši v klidu ubytují a vyloží věci z auta. Rozhodli jsme se tedy, že společně přejedeme auty k hájence Akelušce, zde je odstavíme a do Prachovských skal půjdeme přesně tak, a v tom samém čase, jako jsme chodili z tábora. Byla to ostatně dlouholetá tradice: jelikož jsou Prachovské skály hojně navštěvované a přes den tam je miliarda svátečních turistů (a navíc se za vstup platí), my jsme tam vždycky chodili až po páté hodině podvečerní – a to chceme dodržet i nyní, po tolika letech. Krátce po páté hodině tedy sedláme naše dva plechové oře a kousek za Mladějovem odbočujeme na osadu Střeleč. Silnička vede do kopce a stoupá po úpatí Velké hůrky. Pak jen kousek lesem (Havran: "Hele, tady mě Pedál učil jezdit na fechtlovi!"), dvě zatáčky a objevuje se mýtinka s hájenkou Akeluška. Plac je tady pořád stejný, jen les okolo se dost změnil. Naproti tomu hájenka je pěkně zrekonstruovaná a určitě někomu slouží jako pěkná rekreační chalupa. Od vrcholu Velké hůrky sem sestupuje červená značka. My se jí budeme řídit při návratu z opačné strany. Nyní se chceme každopádně podívat na naše někdejší tábořiště! Úzká vozová cesta nás přivádí k rozptýlené chatové osadě. Některé rekreační domky jsou zde od nepaměti – například chalupa Sandholzových v zarostlé zahradě, kde je vysekán jen úzký pruh ke vchodu (asi sem někdo stále jezdí). Sem jsme jezdili s konvemi pro vodu. Dále "Korábova vilka" vzadu v rohu, kde se jednou podařilo náklaďákem skolit rohový sloupek plotu (ten vyváděl!). Zde odbočujeme do míst, kde se kdysi nacházel horní okraj našeho tábora s bránou, malým hřištěm a táborovým kruhem. Vše ale beznadějně zarostlé, všude vysoké maliní nebo ostružiní. Po pár metrech to vzdáváme, jelikož původní loučka, kde byly stany, je stejně beznadějně zarostlá náletovými stromky. Od posledního domku na nás „útočí“ malý štěkavý, ale neškodný psík. Majitel – starý opálený pán v nátělníku – se šel podívat, co se děje a uzřev podezřelou grupu neznámých lidí, dal se s námi do vyzvídací řeči – krátce jsme se mu představili: Třebíč – Čtyřka – tábory – Robin… "A jóó, vy 'ste od toho inžinýra!! Jak se 'menoval…? Veselý! To už je třicet let zpátky, ale moc dobře si na to pamatuju. Já jsem Černý, jsem tady už od dvaašedesátýho…" Tak jsme s pánem prohodili pár zdvořilostních vět (mohlo mu být už fakt přes osmdesát), ale musíme dál.
Hned pod Pařezem přecházíme úzkou asfaltku a pokračujeme dále po červené. To jsme již vstoupili na území přírodní rezervace Prachovské skály. Ono totiž Prachovské skály nejsou jen to atraktivní skalní město s placeným vstupem u Turbázy, ale shluky skal a věží pokračuje až sem na sever do oblasti Maštalí, Starého a Nového hrádku anebo bokem k Ervínovu hradu. Jen zde nejsou skály tak atraktivní a přístupné, jedná se spíše o zapadlou divočinu v poměrně hlubokých lesích (i když i ty poslední dobou prořídly). Člověk by ani neřekl, jak se cesta ke koupališti Pelíšek vleče: minuli jsme rozcestník Na Stájích a stočili se do dalšího údolí pod Starým hrádkem. Jak upřesnil Pedál, na Hrádek kdysi vedla cesta, ale dle mapy je nyní uzavřena z bezpečnostních důvodů. Za dalších deset minut (přesněji v 18:30) se údolí konečně otevírá a vpředu probleskuje vodní plocha. Z rokliny, kudy jsme právě přišli, se do nádrže napájely kaskádky ledové vody ze zdejších blízkých pramínků, bývaly zde plůtky a zábrany, aby pocestní chodili kolem dokolečka přes hráz tohoto lesního koupaliště. To už je ale dávno zrušené a pěšinka vede zkratkou vlevo k přírodní pláži nad Pelíškem, kde je nyní dokonce vztyčena i socha zdejšího skřítka. Na táborech jsme se zde často koupávali. Nyní nás udivilo, že na rozcestníku je dovětek "bývalé přírodní koupaliště". "Hele, tady bývaly schody? – Jo a teď je tam šikmá plocha z trávnic! – To asi aby se tam dobře umejvaly auta, ne?" –dlouho jsme tu nebyli, tak komentujeme mírné změny. Auta sem samozřejmě nesmí, plocha asi sloužila v čištění dna a nyní by se při dobré vůli v Pelíšku asi zase koupat dalo. My to ale nyní zkoušet nebudeme a fofrem dále – ať ty skály dnes stihneme obejít.
Půl sedmé, oficiální otevíračka je sice do šesti, ale majitelé zde zřejmě přes sezónu bydlí, takže pivo zde dostaneme určitě. Jdeme to prozkoumat. U venkovního posezení láká tabule na několik druhů zdejšího Novopackého piva, ale otevřen je už jen výčep uvnitř. Naivně se domníváme, že regionální mok dostaneme i zde, ale ouha: vrchní je zde takový divný cápek, dost svérázně nám vysvětlil, že "pane, to co je venku na tabuli, platí jen pro stánek, tady máme jen plzeň a kozla, a stánek už je zavřenej". Takže útěr a Pedál se málem rozplakal – no nic, necháváme roztočit aspoň ty univerzální patoky. Smolda dostal na něco chuť a vyprosil si v již uzavřené kuchyni nakládaný hermelín. Zlákal i nás několik ostatních, hlad je hlad. No, nebylo to špatný... Usadili jsme se venku. Kromě nás posedávalo okolo ještě několik jednotlivců, jinak pusto prázdno. Turistická chata (námi odjakživa zvaná - nevím proč - po sovětském vzoru "Turbáza") je zde sice tradiční, letitá, nabízející vítané občerstvení a i jednoduché ubytování, ale úroveň služeb a personálu nic-moc, jak to nakonec shrnul Pedál: "Tady to vždycky stálo za ho**o a je to tak furt..." Sedělo by se dobře, ale slunce už se povážlivě kloní nad západ a my jsme dosud nevkročili do skal! Po půlhodinové přestávce musíme dál. Procházíme opuštěné pokladny (normálně se tady platí 100 Kč za vstup, jak říkal Pilník) a po červené míříme do nitra skalního města. Záhy odbočuje vpravo zelená TZT na strmé schody Řehákova výstupu – tudy jsme vždycky funěli na Pechovu vyhlídku. Okamžitě se ozývají hlasy: "Ani náhodou – do toho krpálu nejdu, to je na infarkt," apod. Pokračujeme tedy přímo, ale tak i tak musíme výškový rozdíl překonat, ale mírněji. Nahoře se dostáváme k odbočce na Vyhlídku Českého ráje. Ale nejprve zamíříme k rozcestí Fortna a odtud shora na Pechovu vyhlídku (kam bychom se doškrábali odspodu zmíněným Řehákovým výstupem). Pechova vyhlídka – první krásné výhledy: byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1930. Svůj název získala na památku předsedy Klubu českých turistů v Jičíně JUDr. Emanuela Pechy. Z vyhlídky je vidět centrální část Prachovských skal. Pak se navracíme na hlavní červenou a odbočujeme na Vyhlídku Českého ráje – ta je velmi zajímavá, protože kromě typického horního pohledu na skály jsou odtud takřka v zákrytu vidět Velká hůrka, Trosky a Ještěd. A aby toho nebylo málo nyní kolem Trosek doslova proplouvá horkovzdušný vyhlídkový balón. Za pár minut se přesouváme na třetí dnešní vyhlídku – Míru. Opět nádherné pohledy na skalní bloky a jehly. Viděli jsme i poměrně dost horolezců. Z pěších turistů jsme zde naprosto sami! Došli jsme až k rozcestníku nad Císařskou chodbou. Během půl hodinky jsme vrchem obešli všechny tři unikátní vyhlídky nad Prachovskými skalami. Jelikož je už ale osm hodin a nás čeká ještě skoro hodina cesty k hájence Akelušce k autům, vydáme se Císařskou chodbou už zpět dolů k Turbáze. Zadní zelený okruh přes Hlaholskou vyhlídku a Točenici už dnes nepůjdeme – tam je stezka stejně poměrně náročnější a méně atraktivní. Zato průchod Císařskou chodbou je vždy vděčný – úzkou průrvou mezi skalami klesáme i po četných schodištích dolů na tzv. náměstíčko u rozcestníku Zadní Točenice. Dále už vede poměrně pohodlná široká pěší cesta. Ale i odtud můžeme pro změnu zase z pohledu zdola obdivovat zdejší četné skalní útvary a jehly (jedno ostré skalisko se zde dokonce i tak jmenuje – Jehla).
Za chviličku jsme odtud u Turbázy (kde se už ani nezastavujeme) a pospícháme dál: okolo Pelíška a dále po červené rychlou chůzí k Pařezu. I odtud se striktně držíme značky a ani nezacházíme přes chatovou osadu. Značka je totiž přímější přes lesík, a vyvádí nás na silnici přímo u hájenky Akeluška, kde parkují naše auta. Počkali jsme na poslední opozdilce a pak bez otálení odjíždíme směr Mladějov. Odpoledne a podvečer jsme tak využili bezezbytku, vždyť už je devět hodin. Přicházejí nicméně nejdelší dny v roce, takže je světlo dlouho. Na grilování to už dnes není, ale i přesto usedáme pod venkovní pergolu a na stole se objevují talíře plné studených dobrot – zkrátka jako vždy, co kdo přivezl: klobásky, salámy, sýry... A Märzen chutná jako malvaz! Jelen ještě nabídl, že ráno k snídani udělá pro všechny míchaná vajíčka na špeku od svých domácích slepic, což se setkalo s nadšením. "A chcete je nasucho nebo zavlhlý? – Zavlhlý, samozřejmě!!" – to se budeme oblizovat. Uplynulý den jsme zhodnotili na výtečnou a je potřeba naplánovat zítřek: nakonec rozhodujeme, že vyrazíme na Maloskalsko a z Dolánek u Turnova podnikneme okruh směr Malá Skála. Spát se jde až kolem půlnoci.
Čtvrtek 17. června 2021
Aut je na velkém prašném parkovišti pomálu, vždyť je běžný všední den. Daří se nám dokonce zaparkovat vzadu pod stromy do celodenního stínu. Poblíže je již otevřený krmelec s občerstvením a recepce kempu, která m.j. nabízí půjčování kol, loděk a koloběžek. Podél Jizery je totiž vedena komfortní cyklostezka. "To je skvělý, pokud nám v závěru budou docházet síly, můžeme sem sjet z Malé Skály na koloběžkách!" komentuje tuto skutečnost Pedál. Anebo na lodi… A je to dobrý postřeh, protože kdovíjak a kdovíkolik toho budeme mít odpoledne v nohách. Udělal se už totiž hned po ránu pořádný pařák. Přes den bude teplota jistě atakovat třicítku. A to na nějakých 20 kiláků pěšky fakt moc není. Taky doufáme, že po cestě budou "občerstvovací stanice", "boudičky", no zkrátka hospody. Je totiž potřeba dodržovat pitný režim :-) Krajina Českého ráje má totiž tu nádhernou vlastnost, že zde pocestný najde liduprázdná a romantická místa, ale stejně tak to nikdy není daleko do nějaké té vesničky nebo na atraktivní turistické místo. Po deváté hodině vyrážíme konečně na pěší trasu. Bez povšimnutí míjíme areál Dlaskova statku (jedinečná ukázka pojizerské lidové architektury), ale jistě by stál někdy za prohlídku. Stejně tak míjíme i Dům Českého ráje opodál (moderní infocentrum a expozice zdejší CHKO), a přes železniční přejezd (rozcestník červené TZT - 265 m n.m.) šlapeme do ostrého táhlého kopečka asfaltovou silničkou, značenou červenou značkou. Před chvílí jel dokonce vlak; všimli jsme si, že tady jezdí společnost Arriva. Na to konto jsme se všichni shodli, jak dokonale byl "zabitý" kdysi jednotný systém státních drah – člověk se dostal prakticky všude za jednu jízdenku, pravda, někdy to i haprovalo se zpožděními, ale fungovalo to. Teď si lukrativní trasy rozsápaly cizí společnosti, člověk má leckdy problém s návazností či neexistencí spojů, nákupem různých typů jízdenek, nepřehledný systém slev, jízdenek IDS a bonusů atd.atd. Pedál obšírně uvádí konkrétní případ, kdy je pro něj zatím prakticky neřešitelná přeprava s koly z Třebíče do Chebu, kterou chystá pro širší rodinu někdy na léto. Vytrvale šlapeme (naštěstí stínem vysokých stromů) do osady Bukovina, která se rozkládá již vysoko nad údolím Jizery. Podcházíme nepřehlédnutelné dráty VVN a poté se krátce zastavujeme a vydýcháváme u autobusové zastávky a rozcestníku (320 m n.m., 9:30 hod.). Celkem nás zaujaly nejen pěkné výhledy do krajiny, například netradiční pohled na zámek Hrubý Rohozec, ale i informace o historii osady na velké infotabuli. Několik starých fotografií zde ukazovalo zdejší těžký život ještě v první polovině 20. století – například do oracího pluhu byly zapřaženy tři venkovské ženy a hospodář za nimi takto oral. Vozovou cestou mezi polosamotami směrem severním opouštíme osadu a docházíme na pěkné vyhlídkové místo a rozcestí u sochy Sv. Jana (364 m n.m.). Na protějších obzorech, za aglomerací Turnova a okolních obcí, se táhnou dlouhé zalesněné pásy Hruboskalska a ještě o kus dál plošina Příhrazů s oblým vrcholkem Mužského a strmě spadající skaliska Drábských světniček. Na Hruboskalsku jsme správně určili i hrad Valdštejn, jehož světlé budovy jsou na temném pozadí dobře vidět. Infotabule nás též upozorňuje, že na strmých svazích směrem k Jizeře se rozkládají chráněné Bučiny. Okrajem rezervace máme možnost následně projít, jelikož od sochy odbočujeme vpravo na pěšinu, která vzápětí začíná klesat šikmo temným lesem. Neproniknutelné koruny staletých buků slouží jako dokonalý slunečník a poskytují blahodárný stín. Teplota již jistě hravě dosáhla 25°C a při předchozím výstupu jsme se pěkně zapotili. Po chvíli slyšíme odkudsi hluk aut z frekventované silnice – to je ona státovka I/10 na Harrachov, naše značka ji musí zanedlouho překřížit. Silnice je velkoryse vedena šikmo po strmém úpatí hlubokého údolí Jizery a zde počíná ostře klesat k Malé Skále. My musíme naopak opět nabírat výšku. Silnici opatrně přecházíme v místě rozcestníku "Záborčí – bus" (340 m n.m.). Stinné lesy jsme vyměnili za prosluněné lučiny s několika samotami osady Borek. Jedná se o jihovýchodní svahy, pořádně sem peče slunce a i místní jsou zalezlí doma. Díky lučinám se odtud otevírají pěkné výhledy na blízký masiv Kozákova a Hamštejnského hřebene. Odtud je celkem dobře vidět, že nikoliv Kozákov byl sopka, ale ta obrovská kruhová kaldera pod ním – kruhové rozložení hřebene a přilehlých návrší je odtud dobře patrné. Podle tamní osady se tato krajinná scenérie jmenuje Prackovský vulkán. Vzpomínáme na naši dávnou výpravu Kozákov – Malá Skála: těžba achátů v lomu pana Votrubce a pak nezapomenutelný přechod Hamštejnského hřebene – cestička široká sotva dva metry a na obě strany spadající ostré srázy.
Je zhruba půl jedenácté a naše červená "Zlatá stezka Českého ráje" dosáhla vysoce vyzdviženého náhorního plata Drábského skalního města. Pěšinka se vine v prosvětlených borech mezi skalkami vystupujícími zde na povrch, dole k Jizeře spadají vysoká kolmá skaliska. Terén je zde opravdu nádherný – a ten klid! Nikde ani živáčka. Náhoda? Ne, kouzlo všedního dne. Těsně po návratu jsem četl v novinách o svérázné kampani, kterou zahájilo vedení CHKO Český ráj – nápor masové moderní pseudoturistiky už i zde zřejmě přerostl do takové míry, že začínají být problémem i lidské výkaly po lesích podél cest. Na důkaz jsme narazili zde: tabulka u zdejší pěšinky poblíže Drábovny už byla osazena svérázným (ale oficiálním) piktogramem: přeškrtnutý kakající panáček a text "jestli to už opravdu nemůžete vydržet, zahrabejte vše, co po vás zbyde, děkujeme!" Je to výzva skutečně smysluplná, jelikož nikdo další nemá náladu obcházet, v horším případě šlapat do nevábných nahnědlých hromádek ozdobených papírky. Toto je opravdu hnus. Nejenže to vypadá krajně neesteticky, ale dalším problémem je odbouratelnost některých "vytíracích" potřeb. Stačí, že po venku serou psi. Aby toho nebylo málo, na cedulku vyjádřil i další druh nasranosti náhodný kolemjdoucí (cituji) – "a nejezděte na kole, debilové!" Svérázné, ale není se ani čemu divit, protože v některých lokalitách potkat kolaře je opravdu o krajním podivu – vyjádřeno velmi slušně. Kupříkladu zde – klikatá pěšinka mezi skalkami je pro kolomily opravdu nesjízdná. O to více je třeba si cenit zdejší samoty, jak říkám: od začátku trasy až po Frýdštejn jsme snad ani nikoho nepotkali. Co chvíli odbíháme na blízký okraj skal s nádhernými výhledy do hlubokého údolí Jizery – později jsme se dozvěděli, že právě zde se dokonce jedná o Průlom Jizery. Hluboké zaklesnuté údolí s obrovským meandrem. Jsme dokonce za chvíli odměněni krásnou oficiální vyhlídkou se zábradlím – Jizerská vyhlídka: kaňon Jizery, naproti zalesněný masiv Chléviště/Sokola, více vpravo nižší Zbiroh, v dálce silueta Trosek. Nádhera. O pár minut později (v půl jedenácté) konečně docházíme k rozcestí s krytým altánkem – odbočka na Drábovnu 200 metrů. Jako bychom to tady poznávali! Byl jsem tu osobně jednou jedinkrát, v roce 1984, ale ten terén v prosvětlených borech se záplavami zeleného borůvčí a četnými skalkami je prostě nezapomenutelný. Tehdy byla úroda borůvek v plném proudu, pokud si chtěl člověk přičupnout ke sběru, musel si nejprve vysbírat místo pro zásed. Letos je na borůvky zatím ještě brzo.
I dále se červená TZT vine borem mezi skalkami k rozcestí Nad Malou skálou (428 m n.m. , čas 11:00, ujity 4 km). Do údolí (modrá), ale ještě rozhodně odbočovat nebudeme! Pokračujeme tedy dále po červené do zajímavé pískovcové průrvy, kde je trasa zpevněna dlouhým poválkovým chodníkem. Na konci delší schodiště z klád a jsme zase na pohodové borové náhorní planině s pěšinkou vysypanou pískem, jehličím a šiškami. Zanedlouho jsme si všimli krátké odbočky na blízkou hranu skal, kde probleskovaly výhledy do neskutečné dálky. Nenecháváme si tuto vyhlídku ujít a dobře jsme udělali – v mapě je pojmenována jako Vyhlídka na Pantheon. Ostrá skaliska Vranova a kaple Pantheonu převysoko nad Jizerou jsou totiž odtud jako na dlani – a ještě se jeví dosti znatelně pod námi! Vlevo mezi stromy vidíme i náš další cíl – věž hradu Frýdštejna. A na samém obzoru hřebeny Krkonoš! Pomocí Pilníkova dalekohledu se snažíme rozlišit, jaké hraniční kóty vlastně vidíme. Havran s Pedálem tyto západní Krkonoše přece jen více znají a tipují, že horská bouda na samém hřebeni jsou polské Sněžné jámy. Navracíme se na značenou trasu a za chvíli klesáme z lesa na okraj širých luk. Vystupujeme na úzkou silničku mezi osadami Voděrady a Převahy. Červená odbočuje výraznou zacházkou vlevo do Voděrad. "'deme durch loukou, je tam pěšina a je to kratší," velí Pedál. A taky že jo – pořádně si značenou trasu zkrátíme. Širé louky se mírně zvedají k lesům. Tady se nacházíme už hodně vysoko nad Průlomem Jizery, který jsme nechali kdesi v dálce za námi. Na návrší v rohu lesa (mírně jen mineme) registrujeme nějaký osamocený velký stan s ohništěm a pár lidmi okolo. Krásné místo k divokému táboření :-) tam se probouzet s dalekými výhledy, to musí být něco! A široko daleko nikde nikdo. Pěšina nás svádí k okraji lesa a pak k mezce s remízky, odkud to už k silničce s turistickou značkou není daleko. Výrazně jsme si tedy zacházku přes Voděrady zkrátili. Ještě než dosahujeme silničky, ve stínu remízku si někteří žádají zdravotní přestávku. Sedli jsme do trávy a kochali se výhledy: v dálce zakulacená dvojhora Bezdězu a přímo proti nám nádherně nasvícený vrcholek Ještědu. Paprsky se od tamní unikátní věže krásně odrážejí. Blízká infotabule zdejší naučné stezky Jany a Josefa Scheybalových uvádí, že tomuto pěknému rozhledovému místu se říká Na Chocholce. Text poutavě nejenže popisuje zdejší krajinu, ale uvádí i významné rodáky z blízkého Frýdštejna. Blízká osada – podhradí Frýdštejna – nás vítá nejen pěknými pohledy na zříceninu a pěknou kapličkou, ale i poutačem na blízkou výletní hospůdku. Zazněly sice nějaké hlasy, že bychom se mohli občerstvit v "boudičce" na hradě samotném, "která tam určitě bude" (nakonec tam žádná nebyla :-), nicméně zkušení borci velí k odbočce do zmíněné hospůdky Vila Frýdštejn předělané z velkého rodinného domu (asi 50 m vlevo). Pěkné kryté venkovní posezení, výdej přes okénko, nabídka široká, nikde nikdo. Objednali jsme si šňůru piv a výtečnou polívku zelňačku. Měli jsme štěstí, teprve později přišel nějaký školní výlet. Tato příjemná přestávka vyšla akorát na poledne. V tom horku jsme už od rána celkem uondaní. Teploměr ve stínu pergoly ukazuje přes 25°C! Po vydatném obědě (zelňačka) pokračujeme dále. Už jsme natěšení na zříceninu hradu Frýdštejna, která se nachází v lese za zatáčkou na výrazné skalní vyvýšenině. Pro hrad je typická silueta vysoké kruhové věže. Frýdštejn se objevil i v několika pohádkách, nejznámější je snad O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Po zjištění, že se u hradu nenachází žádná občerstvovací boudička je Pedál odměněn pochvalným mručením, jak promyšleně zavelel k odbočce do předchozí hospůdky. Do areálu se vystupuje po schodišti a malou branou. Tam v pokladně trůní postarší paní pokladní. Prodala nám vstupenky a na naši prosbu (ačkoli to asi nemá v popisu práce) nám povyprávěla o historii hradu i okolí. I zde máme štěstí, že jsme tu snad jediní návštěvníci, až po chvíli přišli další jednotlivci. Dozvěděli jsme se, že díky své poloze byl hrad strážní na důležité obchodní trase. Takových hradů bylo v okolí hned několik. Za husitů byl majitelem nějaký "překabátník" – jak už to tak chodilo, prvně na straně katolíků, až se karta obracela, dal se k husitům. Dalším význačným majitelem byl známý Albrecht z Valdštejna a nakonec i rod Rohanů (patřil jim zámek Sychrov), to už byl Frýdštejn ruinou a hrozil mu zánik, ale všimli si jej romantici a umělci za národního obrození. Hrad je přístupný od roku 1892, kdy ho od tehdejších majitelů – rodu Rohanů – koupil turnovský okrašlovací spolek. Dnes je hrad majetkem obce Frýdštejn. Docela nedávno proběhla kompletní rekonstrukce, jejíž výsledek nyní rádi posoudíme. Paní pokladní vyprávěla opravdu obsáhle – neměla to ani tak naučené, spíše podrobnou historii a zajímavosti znala úplně zpaměti. Zřejmě to byla nějaká učitelka na penzi.
Paní jsme poděkovali za pěkný výklad i prohlídku a musíme jít dále. Prohlídce jsme věnovali dost dlouho, hrad opouštíme kolem půl druhé. Oproti minulosti, kdy bylo přístupné jen nádvoří a dvě – tři skalní místnosti u něj, je to ho v současnosti k vidění mnohem víc. Spodní partie hradu se studnou prakticky navazuje na obec, v jejímž vlastnictví hrad je. A starají se o něj fakt dobře. Vede nás i nadále červená značka – Zlatá stezka Českého ráje. U blízké samoty opouštíme civilizaci a dále je lesní stezka vedena po ostrém skalním hřebeni, anebo jej místy traverzuje. Stinným lesem se kráčí dobře a navíc to máme stále z kopečka. Zato parta děcek na školním výletě supí proti nám do ostrého stoupáku. S mladým učitelem jsme se dáváme do krátké řeči: dozvěděli jsme se, že to jsou deváťáci z Adamova, vydali se sem vlakem a podnikají hvězdicové výlety po širokém okolí. Učitel třídu moc chválil, že je to skvělá parta. Bylo vidět, že svou práci bere jako poslání a dovede pro školáky připravit zajímavou akci, na kterou nikdy v životě nezapomenou. Ostatně – potkali jsme je i následující den na Hruboskalsku. Cesta po Vranovském hřebeni je fakt zajímavá, především krajinářsky. Hřeben má ojedinělou modelaci ostrých skal, které jsou stále četnější a vyšší. Není divu, že i na tomto strategickém místě vznikl ve středověku skalní hrádek Vranov. Později v době romantismu byly jeho ruiny využity a přestavěny do tzv. Pantheonu. Tehdejší majitel – bohatý podnikatel Römisch – zde nechat vybudovat Pantheon: soustavu pomníčků, zdobných uren, pamětních desek a nik s bystami, aby tak oslavil různé osobnosti jak z českých, tak světových (evropských) kulturních a politických dějin; kromě toho také pro sebe postavil na troskách bývalé hradní kaple letohrádek. Dnes je pro Vranov/Pantheon nejtypičtější právě vysoká budova onoho letohrádku odvážně posazená na strmém skalisku, vysoko nad údolím Jizery. My sem ale míříme jakoby "odshora". Daleko před vlastním areálem Pantheonu míjíme první drobné památky, např. pylon bitvy u Zenthy, Přemyslovu mohylu a bránu Pantheonu, vztyčenou velmi zajímavě nad stezkou vytesanou mezi pískovcové bloky. Od ní směřuje neznačená pěšina na ostrý hřeben. Kdoví, jestli je schůdná. Pilník s Havranem to zkouší, ale posléze se dostávají opět na značenou cestu pod skalisky, které jsou dále už asi nepřístupné.
I na Pantheonu jsme se střetli s nějakou třídou děcek na výletě (ti byli mladší, tak pátá-šestá třída). Ty zase pro změnu vedla rázná učitelka – i díky tomu byla děcka vzorná :-) Prozradila nám, že jsou z České Lípy a mají ubytování přímo dole v Malé Skále. Na nejvyšší vyhlídce jsme je takticky nechali, až se vynadívají, počkali až slezou a pak se vydrápali na vrcholové skalisko s křížem my. Nevelká plošinka opatřená zábradlím poskytuje nádherné výhledy na všechny strany. Krátce po třetí hodně odpolední můžeme prohlídku tohoto zajímavého skalního a historického útvaru ukončit. Někteří si ještě dali u stánku inzerované skvělé místní kafe, jiní z nás už se trousí k červené turistické trase a sestupují dolů k Malé Skále (t.j. do městečka). Však se někde dole všichni sejdeme, určitě v nějaké hospůdce. Městečko Malá Skála má významnou rekreační funkci. Je položeno v malebném hlubokém údolí řeky Jizery, na obě strany strmé zalesněné kopce, ale především krásná příroda s nespočtem tipů na výpravy. My jsme tedy přišli ze strany západní, od Drábovny a Pantheonu, ale i na opačnou stranu jsou krásná místa – především soustava skalního bludiště Chléviště nebo Suché skály. Optimistický záměr byl ten, že nazpět budeme výpravu trasovat právě po této druhé straně, případně – pokud bude fakt velké vedro a budeme utahaní – můžeme se navrátit spodem po rovince podél Jizery. Přinejhorším vlakem. Tak jak teď? Dole se scházíme v nejbližším občerstvovacím zařízení, což je Pizzeria Pietro Tomasso. Nu, točené pivo zde mají taky – takže dobrý! Podnik má samozřejmě vzadu stinnou zahrádku, takže obsazujeme dva stoly; jiné se vyprazdňují, až jsme tu nakonec skoro sami, takže klid a pohoda. Hlad nám velí pořádně se najíst, objednáváme tedy velké pizzy nebo saláty. Leckteří z nás byli takto "v hospodě" snad poprvé po roce!! Dokonale jsme se rozeseděli, únava nohou je už dost citelná. V nohách "pouhých" 10 kiláků, ale to vedro... a to jsme ještě měli štěstí, že podstatnou část trasy jsme procházeli stinnými lesy nebo mezi skalami. Odhodlání pokořit protilehlý břeh Jizery zůstalo pouze – jak jinak – našemu horalovi Pilníkovi. Pro ostatní vymyslel Pedál zajímavou alternativu: "Přece to zpátky nebudeme šlapat pěšky, to bychom se zbláznili! Půjčíme si koloběžky nebo lodě!" Na možnost zápůjčky se totiž informoval už ráno v Dolánkách, kde se v kempu koloběžky vrací. Pilník se s námi rozloučil a odebral se směr Chléviště a zřícenina Zbirohy. My se kolem páté hodiny odebíráme přes Jizeru na druhou stranu, kde je volnočasové centrum s půjčovnou. Dokonce i prostorná pláž ke koupání, což využívá celkem dost zájemců. Pedál u slečen v infocentru vyjednal zápůjčku koloběžek (myslím, že na jednoho to vycházelo na 200 Kč). K dispozici jsou tu takové ty silniční koloběžky – velké přední kolo a zadní malé. Bude to dobrá legrace a navíc si ušetříme spoustu kroků na více jak 8-kilometrové trase. Slečny nám ještě radí s trasou – nemůžeme prakticky zabloudit: pořád po cyklostezce č. 17 podél Jizery. Už jen konfigurace terénu (široké říční údolí) dává tušit, že to bude pohoda po rovince anebo mírně z kopečka. Krátce po páté hodině odpolední vyrážíme na šlapandu.
Druhá etapa jízdy obkružuje obrovský táhlý meandr Jizery u osady Rakousy. Železniční trať překonává krajinný výběžek (tzv. čertův ocas) tunelem, i pěší trasa se dá nějak zkrátit vrchem. Za chalupami se napojujeme na třetí a poslední lávku, vedenou po železničním mostě. Následuje poslední úsek vedený v hlubokém stínu náspu a zalesněného kopce Chocholka. Po pár minutách vidíme vysoko nad údolím vedené dráty a sloupy vysokého napětí, a to je známka, že cíl se blíží – vždyť toto vedení jsem podcházeli hned v úvodu výpravy u Bukoviny. Ani jsme si nevšimli odbočky k přívozu ke známému hostinci U Zrcadlové kozy – a jsme u kempu v Dolánkách! Osmikilometrovou trasu po cyklostezce jsme zvládli za 1:20 hod, včetně těch 20 minut zastávky na Vechtrovně. Čili čistá hodinka jízdy. Pěšky bychom se táhli minimálně dvě hodiny. Tím máme celodenní výpravu u konce! Byla suprová, prošli a viděli jsme toho dnes hodně. Chvíli po nás přichází i Pilník, který si trasu dokončil pěšky a ještě i se zajímavou zacházkou přes skalní bludiště Chléviště, zříceninu Zbirohy a se zastávkou U Zrcadlové kozy. Navracíme koloběžky v recepci a půjdeme se vykoupat. Opodál tvoří Jizera pěkný plochý ostrov s vysečenou trávou, který i teď v podvečer obsadily desítky vodomilů. Jdeme tedy k velkému splavu, který je pohodlně přístupný po kovovém žebříku. Toto je zřejmě nejoblíbenější místo ke koupačce. Hrana splavu (betonová) je pekelně kluzká, ale na návodní stranu spadá povlovné písčité dno. Jdeme to vyzkoušet: voda je teplá jako kafíčko a dokonce všude nad splavem dosáhneme, je tam cca 1,5 m hloubka. Pořádně jsme se vyráchali a smyli celodenní pot a prach. Dá se zde plavat velmi zajímavým způsobem: dělám jenom pozvolná tempa, ale mírný proud vody mě přesto unáší vzad, směrem ke splavu. Při vyladění správné síly a frekvence člověk zůstává pořád na místě. Kolem půl osmé odjíždíme z již téměř prázdného parkoviště směr Turnov, Újezd pod Troskami a konečně Mladějov. Dnešní výprava se nám tedy moc vydařila: ušli jsme 10 kilometrů pěšky v krásné krajině a viděli spoustu pamětihodností. Zbytek 8 km jsme dojeli na koloběžkách, zatímco Pilník si to ještě místo toho o dobrých 9 kiláků prodloužil pěšky. Teplota šla sice hodně nahoru (teploměr na chalupě stále ukazoval 28°C!), ale my jsme měli výhodu cest lesy a mezi skalami. Na chalupě jsme rozdělali vše potřebné ke grilování. Pilník si vzal na starosti gril – v kolně našel dřevěné uhlí a nasekal i podpal. Usedáme pod venkovní pergolu a nejenže hodnotíme dnešní parádní den, ale i vzpomínáme na doby dávno minulé, které jsme v Českém ráji prožívali na táborech Čtyřky – vždyť vrcholek Velké hůrky vidíme přímo za námi! "A co ten Dlouhán – ten už asi nepřijede, co? – Hmm to už je na něj asi pozdě…" (devět hodin). Přijel! Za chvíli zvoní Pedálovi telefon, že už je poblíž. Takže jsme nakonec kompletní – osm lidí. Naši sestavu tedy doplnil i další člen Čtyřky: lesmistr Karel-Dlouhán. Grilovačku jsme jakžtakž zvládli. Ke grilování zde mají kulatý gril Weber, který vyžaduje hodně uhlí a tudíž neustálý základ žhavého. Sice jsme to trochu podcenili, museli jsme přiložit. Steaky se dělaly dlouho a byly spíš dušené, ale i tak jsme si pochutnali. A na zítřek ráno Pepík slíbil zase vajíčka. Ještě jsme si ujasnili páteční výpravu: za všeobecného souhlasu bylo přijato notoricky známé Hruboskalsko, které se dá procházet na sto způsobů: zkrátka půjdeme páteřní klasickou trasou přes vyhlídky a chtěli bychom odbočit i ke Kopicovu statku. Velmi optimistická varianta byla i ta, že se ráno vypravíme klasicky vlakem! Opět jako vzpomínku na tábory. Jenže první a jediný spoj jede už 6:24… K tomu je odhodlán jen nezdolný Pilník, ostatní si přispíme. Vše dohodnuto. S Märzenem se zase dost pohlo, a kolem půlnoci se odebíráme na kutě.
Pátek 18. června 2021
Úvodní necelý kilometr je celkem nezáživný – po asfaltu. Silnička se kroutí vzhůru po úpatí částečně odlesněných bučin. První vítaná změna nastává až za několikerými zatáčkami, objevují se zde první pískovcové útvary: Havran znenadání odbočuje vpravo mezi skály na neznatelnou pěšinku: "Tudy jsme přece vždycky odbočovali na zkratku, je zde cvičná skála Malý Kapucín, na kterou jsme lezli." Zaboha si na to nemůžu vzpomenout. Cestička zkracuje napřímo ostrý oblouk silničky, Malý Kapucín se tyčí nad zatáčkou. Asi to tak nějak bude… Až po minutě vycházíme opět na silnici a ve vysoké skále uzříme vytesaný výklenek se zábradlíčkem a se sochou sv. Prokopa, všechno je jasné. Asfaltku zanedlouho definitivně opouštíme. Dle značky odbočujeme vpravo na širokou lesní pěšinu. Zdola to nejde ani moc postřehnout, ale tímto se dostáváme do úzké zalesněné rokle obklopené skalisky, která se vzadu úží jen na průsmyk k Adamovu loži (po modré) a po zelené do tzv. Myší díry, což je extrémně úzký průlez schodištěm ústícím až nahoře na parkovišti u zámku Hrubá Skála. Ostatně jeho objekty můžeme zahlédnout vysoko nad hlavami mezi téměř neprostupnými korunami stromů. My samozřejmě volíme průlez Myší dírou. Trvá to jen chviličku – průchod temnou a chladnou průrvou, což je úleva v dnešním nastupujícím horku. Nahoře na parkovišti před zámkem jsou již otevřené stánky se suvenýry a občerstvením, ale zákazníků se jaksi zatím nedostává. Není se co divit, ač pátek 9:45, přece jen je všední den a větší nápor zde bude asi až odpoledne a o víkendu. No samozřejmě! S kým jiným se tu setkáváme… Pilník od rána pořádně práskl do bot a už zvládl od vlaku z Turnova-města přejít po červené přes Hlavatici, Valdštejn a vyhlídky prakticky celé Hruboskalsko. Je to nějakých 6 kilometrů, jen úvodní nástup je trochu táhlý (na Hlavatici), pak už relativně pohoda na necelé dvě hodinky. Taky dobře, aspoň půjdeme stěžejní část výpravy všichni společně. Nejprve nahlížíme do zdejší kaple sv. Josefa, kde Pilník dává do placu celkem známou historku, kterak místní farář nechal načerno vybetonovat původní vychozenou pískovcovou podlahu a podstatně tak znehodnotil cennou památku (v interiéru se sráží nějak kriticky voda). Restauraci hotelu Štekl (pěkný objekt v zámeckém stylu) a přilehlé stánky v předzámčí ponecháváme bez povšimnutí a přes historický most nad příkopem směřujeme rovnou do areálu zámku. Za mírný poplatek můžeme projít na vyhlídkovou terasu a v ceně je i výstup na vyhlídkovou zámeckou věž. To je celkem novota, za našich mladých let přístupná myslím nebyla. I tehdy sloužil zámek jako relativně luxusní zotavovna ROH – tipujeme, že jen pro zasloužilé a pečlivě vybrané soudruhy. Dnes je zde provozován samozřejmě stylový hotel – pro změnu pro ty "co na to mají".
Dole u terasy se stolky přináležející k hotelové restauraci je prezentováno místní pivo Zámecký speciál 13° (bratru 55,- Kč), které je prý vyhlášené. To přece musíme ochutnat! Číšník nám sděluje, že oficiálně otevírají v deset hodin, což je za chvíli. Prý se máme posadit ke stolkům a hned si píše objednávky. Pivečko skutečně jako křen a leckdo nezůstává u jednoho. V kombinaci s nádhernou vyhlídkou do kraje je na terase perfektní posezení. Setrváváme zde téměř hodinu! Čas nás ale začíná tlačit, vždyť máme ještě celé Hruboskalsko před sebou. Už jsme se tak nějak chystali k zaplacení a odchodu, když vtom kdesi nad hlavami slyšíme burácivý hluk letadla. Ale takový mohutný, zvláštní a několikanásobný. Musí to být někde zpoza zámku a lesa, kam bohužel nevidíme. Najednou burácení sílí až neslyšíme vlastního slova, a vtom... vžžžžuuuummm!!! Přímo nad střechou zámku znenadání přelítne jedinečná sestava stříbřitých strojů – ale co to je za letadla?! Uprostřed jedno velké mohutné dvoumotorové, okolo dvě o něco menší dvoutrupé a taktéž dvoumotorové, a sestavu uzavírají dvě malá jednomotorová letadla. Rachot jako blázen, a na celý ten nečekaný úkaz koukáme všichni jako u vytržení. Naprosto nám v tom okamžiku nedochází, co je to za typy – člověk je zvyklý na nějaké ty sportovní, moderní; ale toto jsou snad stroje ještě z války?! Sestava neletí přece jen nějak extrémně rychle: vůdčí stroj letí konstantně, ale doprovod provádí mírné mávání křídly a jiné manévry, a co předvedl jeden z těch malých, to nám následně vzalo dech: jako na povel všichni pouští dýmovnice, které kreslí čáry jako celý bombardovací svaz, a jedno to malé letadlo prudce zrychluje vzhůru a obratem provádí takového toho "šneka", správně "přemet" – prostě najednou byl hlavou dolů a vzápětí se vrací do sestavy. Neskutečné! To jsme ještě nikdy neviděli... První se vzpamatoval Jelen, dobrý znalec válečné historie: "To je B-25 Mitchell a ty dvoutrupé P-38 Lightning!!!" ano skutečně, už nám dochází, že jsou to americké druhoválečné mašiny, "bé dvacetpětky podnikly první nálet na Tokio a laitningy byly jedny z nejlepších těžkých stíhacích strojů," upřesňuje Jelen. Celá sestava se vzdaluje kamsi nad Kozákov. Ještě chvíli čekáme, zda přece jen neudělají návratový manévr. Třeba je někde poblíž nějaký letecký den, proč by teda pouštěli ty dýmovnice... – spousta otázek a dohadů nyní proudí na zámecké terase. Ale letadla se stále vzdalují na sever nad Černou studnici na obzoru, až jsou z nich jen malé tečky a kondenzační čáry. Kdepak, ti letí někam do Polska nebo do Německa... Sice jsme na tuto jedinečnou scenérii koukali jak jója, ale nikoho v tom mžiku nenapadlo zapnout foťák anebo je blýsknout aspoň mobilem – a hlavně, že jsme tyto propriety předtím měli všichni vytažené na stole! Obrazový záznam tohoto jedinečného zážitku tak bohužel nemáme. Dovětek z doby po ukončení akce: po návratu domů jsem po internetu pátral, co tento přelet měl vlastně znamenat za akci, nebo za jakým byl účelem. Vyšperkované válečné stroje přece nemohou létat jen tak bez povšimnutí nadšenců nebo odborné veřejnosti. A hle, co člověk nenajde: stroje patří do stáje Red Bull Flying Bulls (Létající Býci) ze Salzburgu a v onen pátek 18.7. přelétala tato jejich historická formace na leteckou show do polského Lešna. Dokládal tak i záznam letu B-25 z FlightRadaru24. Při dalším hledání jsem však koukal na monitor v němém úžasu: kusá tisková zpráva oznamovala, že při návratu skupiny nedaleko Orlické přehrady havaroval jeden z menších letounů skupiny T-28 Trojan, přičemž tragicky zahynul jeden z nejzkušenějších rakouských pilotů Rainer Steinberger. Druhý pasažér, slovinský fotograf Miro Majcen nehodu přežil. Obrovská tragédie. Na záznamu letu řídící B-25 z tohoto dne byla vidět stopa letu, kterak nedaleko Zvíkova bombardér začal kroužit nad místem havárie – bohužel nemohl nic dělat a jen z výšky mohli kolegové pozorovat trosky letadla jejich kamaráda. Tipuji, že možná předtím dělal pilot přemet podobně jako nad Hrubou Skálou, vždyť i tady jej předváděl v poměrně malé výšce. O čtvrt na dvanáct se konečně vydáváme na další cestu. A že toho máme ještě hodně před námi! Od hlavního rozcestníku Hrubá Skála zámek (367 m n.m., čas 11:20) pokračujeme po červené TZT po úzké asfaltové silničce západním směrem. Šířka je stěží na jedno auto a podle všeho zde dokonce jezdí i autobus(?!). Dvě-tři auta jsme za krátký úsek skutečně potkali, i několik kol. Proto budeme rádi, když u blízkého rozcestníku U Adamova lože (374 m n.m.) značka silničku opouští (odbočka vpravo). Nachází se zde malé prašné parkoviště a letité posezení se stolkem. 'Zámecký speciál' naše řady celkem rozstřelil, takže se chvíli čeká, až se zase všichni sejdeme. Aby trasa nebyla tak jednotvárná, myslím Havran navrhuje, abychom zde odbočili na žlutou značku, která nás zavede m.j. na dvě pěkné vyhlídky a k symbolickému cintorínu horolezců. Tato odbočka se na výpravách nedělala vždy, osobně si tuto verzi pamatuji jen mlhavě, tak i ze strany ostatních je přijata za všeobecného souhlasu. A že prý se zase odspodu dá nějakou neznačenou cestou navrátit někam k začátku Arboreta a tím obejít i poměrně fádní úsek horní úzké asfaltky – tak to bude paráda... (dlužno podotknout, že krátké seběhnutí k Adamovu loži jsme neuskutečnili)
Od rozcestníku příkřeji sestupujeme do temnější tiché rokle. Příhodnější místo pro symbolický hřbitov zahynulých horolezců nemohlo býti vybráno. Na kolmé skalné stěně jsou osazeny desky s více jak 130 jmény. Záměr byl realizován v roce 1971 na základě myšlenky sochaře a horolezce Valeriána Karouška. Ten se ale vzniku nedočkal, neboť zemřel během expedice 'Peru 1970'. Chvíli jsme se zastavili u tarasu pokrytého množstvím květin a vyhaslých svíček a pokoušeli se rozluštit některá jména. Po chvíli pokračujeme dále po žluté. Zde pěšinka vede již téměř po rovince a je vysypána vrstvou bělostného jemného písku. Minuli jsme pěkný útvar Ministrant a záhy se naše značka napojuje na širší vozovou cestu, která prochází lesním údolím. Pokud by se pokračovalo dále po značkách, došli bychom až dolů k lázeňským pramenům na modré značce – ale to bychom skalní oblast opustili, my se musíme stočit zpět k severu. Škoda, že jsme si nevšimli (anebo nevěnovali více pozornosti) ojedinělého a v podstatě posledního mohutného skalního útvaru či spíše souboru skalisek poblíže vozové cesty – jedná se o Skautskou a Pionýrskou věž. Pravda, takových podobných můžeme na Hruboskalsku vidět desítky, ale jedině právě zde se natáčely pěkné záběry horolezení "Tatínka do polepšovny" v téměř profesionálním podání pana Němce a malého Tomáše Holého. Havran naznává, že po chvíli musí ze žluté stezky odbočovat minimálně dvě neznačené odbočky vlevo. Prý by nás měly dovést nejspíše někam k Arboretu. Zkoušíme hned první, jelikož je nám nějak povědomá. Nenápadná pěšina nejprve mírně stoupá lesem, ale po chvíli se dostává do prudšího úseku a esíčka mezi pískovcovými skalisky, až v jednom místě vede i vytesaným úsekem. Je to takový temnější a divočejší úsek překonávající ve vhodném terénním místě výškový rozdíl skalního plata, který byl díky relativní schůdnosti kdysi využíván i povozy, dnes tudy nikdo už normálně nechodí. Nahoře zase už jen nenápadná lesní cesta, která ústí – hádejte kde... u rozcestníku nad Adamovým ložem! "Ha-ha-ha, tak prý u Arboreta..." Pedál div neplácá v dobrém rozmaru Havrana po ramenou. Však se nic neděje, to dojdeme, i když jsme si mohli ušetřit celkem nezajímavý úsek po lesní účelové asfaltce (naštěstí se zákazem vjezdu). Po pěti minutách jsme u zadní vstupní brány do unikátního Arboreta Bukovina. Areál si jdeme samozřejmě projít. Zacházka není velká a průchod červené značky představuje to nejzajímavější z cizokrajných dřevin, které tu jsou vysázeny již 160 let. Nachází se zde na 400 chráněných stromů – douglasky, duby, jedle, smrky atd. Zastavujeme se v malém stylovém infocentru uprostřed parku, kde si někteří kupují něco na památku. Kdysi před lety jsem pod jedním z mohutných dubů červených nasbíral naklíčené žaludy, dokonce z nich doma vzešly i sazenice, ale po přesázení v podmínkách našeho Podhorácka bohužel odumřely. Asi to chce specifické prostředí anebo pořádnou péči. Škoda jen, že v Arboretu není vyznačena odbočka značené trasy na nejzazší vyhlídku nad skalním městem. Dlouhán ji sice připomenul, ale asi méně důrazně, protože jej pomyslně předběhl Pedál odpovídající na četné dotazy na možnost popoledního oběda: "Podle mapy je hned u dalšího vchodu boudička s občerstvením U hájovny, tam určitě budou mít pivo, ale i skvělou polívku," hecoval náš vypravěč a zřejmě tomu věřil on i my všichni ostatní. Ale ouha, sotva jsme opustili přední bránu arboreta, narazili jsme jen na uzamčené torzo někdejší kryté boudičky – tady se už asi dlouho nečepovalo, možná tak loni. "Pedále, kdyby nebyl na řadě Valdštejn, kde je určitě výletní hospoda, máš u nás důrazný pokárání," glosuje někdo tento slepý tip. Pilník potvrzuje, že před hradem Valdštejnem hospůdka je, takže můžeme být naprosto klidní, kýženého jídla se jistě dočkáme.
Od rozcestníku Arboretum – Bukovina (358 m n.m.) odcházíme po široké vozové cestě mírně vzhůru, aby nás po chvíli dovedla na vrcholovou plošinu resp. hřeben položený vysoko nad skalním městem Kapelník. Je to bezesporu neznámější a nejfotografovanější část Hruboskalska. Napovídá tomu i mírně zvýšená frekvence turistů a návštěvníků. Po pár minutách docházíme k odbočce a vyhlídce Na Kapelu – krásný pohled na osamělého Kapelníka a shluk Kapely před ním. Tam někde dole v hlubinách mezi štíhlými skalami a neproniknutelnou hradbou zeleně staletých borovic bychom měli procházet později v závěru výpravy. Odbočka se dále napojuje zpět na vozovou cestu u níž je po chvíli po straně bezejmenná vyhlídka opatřená zábradlím. Třetí a poslední vyhlídkou je U lvíčka, na níž se opět musí mírně odbočit. Nádherné pohledy na Kozákov a Tábor uzavírající obzory a opět blízké útvary Kapely. Tato vyhlídka byla zpřístupněna soustavou kovových lávek a opatřena i mosaznou deskou na nízkém pylonu. Deska přehledně zobrazuje panorama blízkých skal s jejich názvy i pojmenování kopců v okolí. Na naučné tabuli jsme byli m.j. upozorněni na škodlivost invazivní borovice vejmutovky. Laik by řekl "krásný strom s jemnými jehlicemi", ale: ...invaze vejmutovky je nebezpečná, byla do Evropy dovezena ze Severní Ameriky. V místech kde najde vhodné podmínky, se rychle šíří, Její jehličí je velice kyselé a po odpadu se špatně rozkládá, tím se na zemi utvoří neproniknutelný koberec, který zahubí rostliny podrostu a zamezí klíčení semen dalších druhů. A proč se reliktnímu boru říká reliktní, když slovo 'relikt' označuje 'pozůstatek'? Borovice je pionýrskou dřevinou. Je natolik přizpůsobivá tvrdým podmínkám, že dokáže osidlovat nová území dosud nezarostlá lesem. Takové období nastalo ve střední Evropě na konci dob ledových. Proto první porosty byly tvořeny především borovicí a břízou. Díky oteplování se postupně vracely ostatní dřeviny, které vytlačily borovici na extrémní stanoviště, která jsou pouhým zlomkem jejího dřívějšího plošného výskytu. Jedním z nich jsou právě izolované vršky skal.
Jak jinak, v hospůdce jsme se rozeseděli dobře na hodinku. Ve 14:45 se odebíráme na prohlídku hradu Valdštejna, přesněji spíše jeho exteriérů. Po historickém mostě s krásnými sochami světců přecházíme k bráně a pokladně. Areál není rozsáhlý: jeho středobodem je především barokní kaple sv. Jana Nepomuckého a samozřejmě vyhlídky do kraje z ochozů okolo. S Pilníkem vzpomínáme, že kdysi byla občerstvovací boudička (bufet) právě zde, ale nyní je na jejím místě jen nenápadné a pečlivě udržované WC. Omezeně bez průvodce lze nahlédnout i do jedné přízemní komnaty a dále v areálu i do konírny, středověké síně či sklepení. Areál uzavírá nádherná a poslední vyhlídka na Kapelu s Troskami v pozadí. A nejen tam – přehlédli jsme odtud veškeré obzory od Turnova přes hřebeny Krkonoš, Kozákov, Tábor a Zebín nad Jičínem. O čtvrt na čtyři se navracíme ke vstupu a chystáme se k odchodu. Jak dále? Ačkoli jsem měl nutkání "vyměknout" a k návratu zvolit pohodovou žlutou značku po tzv. Krokodýlí cestě (nejkratší spojnice na Sedmihorky), tak to tedy ne! Pohodová procházka po ochozech Valdštejna dala trochu vydechnout a odpočinout, stejně tak i posezení v místní hospůdce. V plánu byla i eventualita odbočky ke Kopicově statku. Tato památka historické architektury se nachází kousek stranou od hlavní červené stezky – po modré značce od rozcestníku Jižní sedlo, čili se musíme kousek vrátit. Jedinečný původní roubený statek, památku lidového stavitelství Pojizeří z roku 1787, postavenou rolníkem Jiřím Jirošem, si dnes nechceme nechat ujít. Asi i proto, že na původních táborových výpravách se sem odbočilo snad jen jednou – co si pamatujeme. "Já jsem tam byl teda jen jedinkrát na mém prvním táboře v roce 1984, mlhavě si pamatuju i ty skalní reliéfy v blízké rokli," vzpomínám osobně a Pilník doplňuje: "O té památce do té doby nevěděl snad ani Robin, ale vím, že se tady na Valdštejně dal do řeči s jedním místím člověkem a ten mu o tom řekl, prý ať tam odbočíme." Navracíme se tedy na rozcestí Jižní sedlo a odbočujeme na modrou. Následně vozová cesta mírně klesá stinným lesíkem, až záhy vycházíme na okraj velké zvlněné louky. Vlevo tak nějak tušíme střechy statku (není odtud ani moc vidět), zato významová tabulka nás směruje doleva na okružní trasu "Skalní reliéfy" (značeno oranžovým trojúhelníkem). Pokračujeme tedy do lesa podle dávno zašlých značek a po sto metrech jsme neznatelnou stezku dokonale ztratili. Musíme odbočit více doprava, do rokle – uvědomujeme si. Zde konečně nacházíme ztracenou stezku vinoucí se prudce dolů v příkrém svahu se skalkami a s dávno ztrouchnivělými zábradlíčky. Samozřejmě, jako i na jiných takřka nepřístupných místech narážíme na mladé aktivisty s jízdními koly v podpaží – dostali se se svojí debilitou na těžko schůdnou pěšinu a chtě nechtě musí nahoru anebo dolů. "Prosím vás, dostaneme se tam s koly?" – "Ale jasně, pokračujte klidně dál, s kolem se tam v pohodě dostanete!" osobně vždy s velkou chutí posílám tyto a podobné vendelíny do naprosto drsného terénu – kdepak, už dávno jsou pryč doby, kdy bych je varoval před neschůdností cestičky a přidal důrazné varování, ať si s koly jezdí po cyklotrasách. Kdo chce kam, pomozme mu tam…
Nahoře na louce u rozcestníku se setkáváme s Pedálem a navracíme se mírným stoupáním na rozcestí Jižní sedlo na hlavní trasu Hruboskalska, odkud pokračujeme opět doleva na mírné zalesněné návrší Cestník. Nemusíme chodit až na odbočku modré TZT, ale střihnout to zkratkou podél oplocenky (značeno i v mapě). Vzápětí narážíme na úzkou lesní pěšinu plnou kořenů – modrá TZT zvaná v mapě Angrova stezka. Hned je mi nějaká povědomá, určitě jsme tudy taky chodili. Oproti horní vyhlídkové trase nás tato dolní provede "spodem", tj. například přímo mezi skalami Kapely. Bude taky okořeněna minimálně dvěma výstupy a sestupy po schůdkách mezi předěly jednotlivých skalních měst. Ovšem i výhledu si užijeme, a to hned na začátku: po 200 metrech nás rozcestník posílá na Janovu vyhlídku (čas 16:50 hod.). Nabízejí se odtud nejen krásné výhledy na Kozákov a okolí, ale i na blízkou skalní oblast Maják. Zdejší nejvyšší skála je typická vlající státní vlajkou: chvíli pozorujeme vrcholek a máme štěstí – právě tam vylezl horolezec! Poté sestupujeme příkrým sestupem do plošší dolinky Pod Čertovou rukou (rozcestník). Dalo by se odtud neznačenou pěšinou dojít k paralelní žluté značce, ale ta přece jen není tolik rozmanitá, jak naše modrá. Dlouhým železným schodištěm zase stoupáme těsně podél zajímavého útvaru Malá bašta na další skalní návrší či předěl. Na písčité plošince Pod Sfingou nás Dlouhán upozornil na jev, který bychom v písku přehlédli a bez povšimnutí pokračovali dál: "Mravkolev!" Kdo četl Ferdu Mravence, určitě si vzpomene: malý dravý brouk ukrytý v písku pod dnem malého trychtýřku, který předtím vymodeluje. Sotva do trychtýřku spadne mravenec, nemá šanci – za dna mravkolev začne házet zrníčka písku, mravenec klouže dolů a dolů, až nakonec zmizí v jamce a tudíž v broukově chřtánu. Chytré. Na písčité plošince bylo trychtýřků nepočítaně a my je chvíli pozorovali. Skutečně to bylo tak, jak se říká. Minimálně jeden mravenec (kterému jsme tak trochu "pomohli") se stal svačinkou pro dravého brouka: ze strmých stěn jamky bombardován pískem neměl šanci na únik. Od Sfingy jsme ještě překonali jeden krkolomný úsek "nahoru-dolu" až nakonec sestupujeme pod samotnou Kapelu. Jarmil to trochu popletl, spletl Taktovku s Kapelníkem, ale při pozornějším pohledu se zvrácenými hlavami na tyto i okolní věže jsme útvary snad dobře určili. Oproti horním prosluněným vyhlídkám je v těchto místech boží klid a stinné chladivé přítmí. Po průchodu Kapelou se již stezka zklidňuje a přechází v celkem pohodlnou pěšinu. Objevují se i první zdejší prameny, dávno ale celkem zanedbané. Kolem půl šesté docházíme k rozcestníku se zajímavým názvem – Smíchousův rybník (304 m n.m., 17:35 hod.), kde se spojujeme s pohodovější žlutou značkou. A následuje rovinatý úsek avšak s četnými zákrutami po úpatí – to podle postranních roklí, kde vyvěrají četné prameny, kdysi zdrojnice chladivé léčivé vody pro blízké lázně. Některé prameny jsou ještě ozdobeny letitými kamennými pylony s reliéfy, ale jejich údržba a zejména vydatnost jsou dávno minulostí. Bývalo to zde hezčí. Po pár minutách se stezka mění v klasickou lesní cestu a konečně před šestou hodinou podvečerní jsme u cíle dnešního rozmanitého putování – mezi stromy probleskuje silnička k lázním a střechy našich aut ukryté v celodenním stínu pod stromy. Ušli jsme zhruba 14 kilometrů v celkem rozmanitém a členitém terénu, které si Pilník ráno od vlaku ještě prodloužil minimálně o šest.
Na programu dne bychom měli rádi i koupání. Včera se nám suprově podařilo v Jizeře. Ale co dnes? Ráno nás napadl "krásný rybník Věžák", který je od Hruboskalska autem v dobrém dosahu. Nastavujeme navigace a vyrážíme: nejprve zpět na státní I/35, ale hned v následující vesnici odbočujeme vpravo a projíždíme samotnou obcí Hrubá Skála, odkud následně v četných serpentinách vyjíždíme na nějaké povědomé místo: "Hele, nebyli jsme tady ráno??" – no jasně, z pohledu řidiče nebo osádky auta vypadá parkoviště před zámkem Hrubá Skála jaksi jinak… Serpentiny pokračují dále z lesa širou krajinou k osadě Krčkovice, kde si m.j. všímáme poutače na restauraci a penzion Polepšovna – jistě inspirovaný slavným filmem s Tomášem Holým. A to už je k Věžáku, správně Věžickému rybníku, jen kousek. Sjíždíme do těsného údolí Čertoryje, a po chvíli parkujeme na prašném plácku nedaleko hráze Věžáku. Za dobu konání táborů jsme tudy chodívali například v rámci výpravy na Trosky, a také jsme se zde koupávali. Tak nějak si pamatujeme, že vhodná místa pro vstup do vody (malé přírodní pláže nebo loučky) jsou při severním břehu, kudy také probíhá po účelové komunikaci žlutá turistická značka a nachází se zde několik málo chat. Jdeme a jdeme, hladina rybníka na dosah vpravo, ale břehy totálně zarostlé šábím a náletem. Míjíme chaty, dokonce i tu loučku (kde se procházel ve zmíněném filmu pan Němec s paní Preissovou) – sice typické nádherné výhledy na protější skály spadající až do vody, ale přístup veškerý žádný. "Musíme ještě dál, tam je ještě jedna louka…" a zase…, ušli jsme asi půl kiláku a pořád nic. Potkáváme i skupinku dospělých a děcek (měli na trikách emblém Sokol) a řekli nám, že ještě kousek dál snad nějaký přístup k vodě viděli. Já jsem tam vlezl nedočkavě už o něco dřív – voda sice teplá, ale plná vodního květu, trav a bahna, hned jsem zapadl po pás. Ostatní objevili přece jen relativně pohodlný přístup o kousek dál. Celkově nás rybník zklamal, byl zarostlý a neudržovaný, případní filmaři by se nyní museli už hodně snažit, aby tu vykouzlili nějakou tu romantiku. Ale zase zde nikdo (až na tu skupinku) nebyl, taky výhoda… Po osvěžení se navracíme zpět k autům a někteří si všímáme, že ona skupinka sokolů leze do vody úplně z druhé strany, od hráze. Nakonec i v těchto místech je v mapě emblém "koupačky". Takže jsme udělali pěknou blbost – ono není dobré se vždy spoléhat na dávno letité zkušenosti. Auty pokračujeme dále tzv. údolím Žehrovky až posléze vyjíždíme na Libošovice. Ono by nebylo od věci udělat trasu i jen těmito tzv. Podtroseckými údolími, tj. podél Věžáku, Vidláku, kolem pramenů Žehrovky a Prdlavky, kolem Proseckého rybníka či Nebákova. V širším itineráři jsme uvažovali o spojení Hruboskalska a těchto údolí až do Mladějova, ale to bychom museli jet ráno všichni fakt vlakem a navíc v dnešním pařáku by to bylo už opravdu moc dlouhé (cca 25 km). Zvlněnou krajinou přes Melechovice dojíždíme zadem do Mladějova a někdy kolem půl osmé jsme konečně na chalupě a tím dnešní výpravu definitivně končíme. Ne tak ale celodenní program. Po očistě se scházíme pod pergolou, a kdo je nejblíž nebo to má zrovna při ruce, zajišťuje nepřerušený přísun chladivého Märzena. Osobně se dnes dobrovolně zařazuji do role paliče a chystám pahrebu pro grilování. Většina členstva ale o grilované steaky kupodivu nemá zájem, prý si nechají maso na zítřek do trouby ke snídani. S posledními slunečními paprsky se pomyslně loučíme se siluetou Velké hůrky na blízkém obzoru, ale zábava a beseda pod pergolou u ohníčku teprve začíná. Nejenže hodnotíme dnešní trasu bohatou na zážitky, ale Smolda nám vypráví o svých cestovatelských zážitcích z dalekých a exotických zemí, kam podniká výpravy na motorce. Dnes přichází řeč (i nahlížení na fotky) na jeho cestu po jihoafrické Namibii, což byla snad jedná německá kolonie v Africe. I díky tomu to tam prý nyní taky tak vypadá – kupodivu civilizovaná a uspořádaná země, pro turisty velice přívětivá, včetně místních obyvatel. Největší humor ale přineslo Smoldovo vyprávění o jeho cestě do Vietnamu (již staršího data – tam byl dokonce na nějaké obchodní misi pracovně) – volně převyprávěno, nevím už přesně, zda to bylo v Saigonu anebo Hanoji, zkrátka Smolda vykládá do napětím ztichlého fóra posluchačů zhruba toto: "Obrovský město, obrovský rozdíly, komunistická smetánka je tam povýšená tak vysoko, že ani u nás to takhle nebylo. Kdo má uniformu, je polobůh. Naši skupinu pozvali do bizarního podniku: replika plzeňský pivnice se vším všudy, kterou tam vymyslel a provozuje nějaký místní boss, všude ty jejich ťinťonský nápisy a hesla typu Chúa phú hô bán – a nad tím vším česky 'dej bůh štěstí!'. Tak tam takhle sedíme, objednáváme, koukám okolo na ty objímající se skupinky prominentů nad kryglama plzeňskýho a knedlíky s vepřovým. Vtom se ke mně přitočí dobře oblečený Vietnamčík z té jedné skupinky, už starší prošedivělý, vezme mě za rameno a říká 'Ahoj-Ja-ťe-zňam!', tak povidám 'Ale prosím tě, blbost, mě nemůžeš znát', a on furt 'Jo-jo-ja-ťe-zňam!', tak si pomyslím 'nějaký exot, co blbne, asi chce bejt zajímavej, kravina…' a on furt vede svou 'Ja-ťe-zňam-fakť' – '…a vodkuď teda jako?' – 'Ja-ťe-zňam: ty byďlel v Ťebičťi napoti šťkole!!!' Tak jsem málem spadl pod stůl, jak jsem šel do kolen! No zkrátka byl to jeden z těch prvních Vietnamců, co přijeli hned po válce v roce 76 a co se učili v Třebíči v Elitexu a potkávals je v těch jejich unifikovaných baloňácích a chodili hrát fotbal za jedenáctiletku!" Tak se rozproudila debata, jak tihle kluci byli vlastně fajn a vlastně i současní Vietnamci jsou u nás naprosto v pohodě, zato tehdy Kubánci byli líní jak vši a Arabovi nemůžeš věřit ani nos mezi očima. Večer se přehoupl do noci, soudek se dopíjí, občerstvení skvělé, povídání též. Zítra ale bohužel odjíždíme, takže musíme pamatovat na rozumné vstávání a úklid. Poslední mohykáni posezení pod pergolou balí až po půlnoci a za pár chvil je už celá chalupa v limbu.
Klokočské skály s hradem Rotštejn, výjezd na Kozákov a cesta domů Nastal bohužel poslední den naší velké výpravy do Českého ráje. I když i ten chceme využít naplno. S paní domácí jsme domluveni na předání chalupy kolem desáté hodiny dopolední. Máme se ještě dopředu raději ozvat přes SMS. Od vstávání v sedm hodin jistě vše v pohodě zvládneme. Jarmil se ujímá pečení masa, ostatní průběžně uklízejí svoje pokoje, sociálky a společné prostory. Dali jsme si celkem záležet, snad bude paní spokojená. Kolem deváté se můžeme dovolit zvolnění tempa (vše je tak na 80% hotovo) a usednout k pečenému masu pod pergolu. A ještě předtím jedno překvapení: na telefon se mi ozývá dávný místní spoluúčastník našich táborů Radek, syn tehdejšího pana hajného, který měl nad tábory Čtyřky patronát a pořádal pro nás i zajímavé akce. Robin jeho syna Radka brával na oplátku na naše výpravy. Je to trochu složitá historie, ale zkrátka jsem dal Radkovi předem mailem echo, že budeme v tyto dny v Mladějově, a pokud to bude možné, rádi se s ním po těch dlouhých letech uvidíme. Mile nás překvapil, a nyní dopoledne se za námi přijel skutečně podívat. Takže jsme si namísto uklízení na chvíli sedli venku a popovídali si. Bylo to opravdu příjemné setkání po těch mnoha letech. Kolem desáté po dohodě přijíždí paní domácí a bez výhrad ji v pořádku předáváme chalupu i veškeré zařízení. Ubytování oceňujeme a jsme rádi, že jsme jej v Mladějově našli a prověřili. Třeba se sem ještě někdy podíváme. Po desáté tak pobyt na chalupě ukončujeme a můžeme se věnovat dalšímu dnešnímu programu, jímž je: Vycházka na Klokočské skály a zříceninu Rotštejn Při odjezdu jsme se rozesadili do aut tak, jak později pojedeme domů. Tím, že přijel Dlouhán, přibylo jedno auto navíc. Jarmil se rozhodl, že do Třebíče pojede s ním a já tudíž pojedu, podobně jako Pilník, již sólo. Nevadí, ale o samotě v autě je to přece jen trochu nuda. Pozice prvního stroje při přesunu na Klokočské skály, zůstává taktéž na mě. Pomůže opět navigace dle aplikace Mapy.cz. Dlužno podotknout, že na Klokočských skalách jsme po dobu konání našich táborů Čtyřky snad nikdy nebyli. Těžko říct proč – snad nějak špatné spojení, poloha mimo železnici… I když jsme ze Sedmihorek chodili až na Kozákov a dále na Chléviště, na Klokočské se nikdy neodbočovalo. Autem to nyní bude daleko jednodušší. Opouštíme definitivně Mladějov a naše kolona míří na Rovensko a Lestkov – kraj na úpatí Kozákova. V Podloktuši se mi přece jen daří minela, kdy jsem si nevšiml nenápadné odbočky ostře šikmo vpravo na Klokočí a museli jsme obkroužit místní mlýn (k překvapení domácích), abychom se navrátili na správnou trasu. Po chvíli už projíždíme po extrémně úzké silničce do blízké osady Rotštejn a Klokočí. Parkovišťátko v osadě Rotštejn je tak miniaturní, že se sem sotva vejde deset aut a tudíž už je plně obsazeno. Nevadí, zkusíme to dále, v Klokočí. U místní hospůdky je to podobné (malý plácek), ale přece jen dvě místečka vzadu u nějaké staré maringotky nacházíme. Nicméně, jak jsme si všimli později, šlo v pohodě zaparkovat i kdekoliv podél silničky mezi osadami (rozšířená krajnice). Jak dlouhá vycházka bude? Máme si vzít batohy nebo ne? Tipujeme, že to bude na dvě hodinky i se zastávkami, nějaké 4 km, ale někteří si batohy (především kvůli pití) bereme. V 11 hodin, už za slušného pařáku, vyrážíme na trasu.
Vycházku po okrajové stezce na hraně skal si patřičně užijeme. Nejprve odbočujeme kousek vpravo, kde tušíme pěknou vyhlídku při červené značce. Nádhera. Kozákov je úplně na dosah ruky – na rozdíl třeba od Hruboskalska. Co nás ale ještě zaujalo, je poutač u rozcestí – blízká občerstvovna, neboli boudička někde v okolí. Je to zřejmě stavení, které je vidět mezi stromy, celkem nedaleko. Máme žízeň a chuť na cokoli – jdeme se tam podívat! Nacházíme z pěkné staré chalupy zrekonstruovanou výletní hospůdku s ubytováním ve zvláštním exotickém stylu typu jógy nebo Indie - Centrum Kairos. Jak jejich prezentace uvádí: místo setkávání, načerpání odpočinku a inspirace. Zkrátka nadšenci, kteří zde provozují nejen pěkné občerstvení, ale i svoje meditace a kurzy pro zájemce o tuto tematiku. Usazujeme se venku k volnému stolu, které jsou zkrátka jednoduše umístěny poblíž chalupy na loučce ve stínu stromů. Objednáváme pivka, kávu, domácí limonádu a Dlouhán dokonce pro všechny inzerovaný chleba s domácím tvarohem. Asi půlhodinku jsme poseděli a pak zase zpět na vrcholovou stezku. Od rozcestníku se vydáváme po žluté značce, která opět (jak jinak) vede po samém okraji vrcholového plata. Na jednu stranu borový a celkem rovinatý lesík plný voňavých šišek a jemného písku, nalevo skalní vyhlídky a kolmé stěny dolů do hlubiny. Co chvíli odbíháme na vyhlídky, za kterých se nám nabízí letecké pohledy na osadu Klokočí v mnoha obměnách. Později se stezka vine i hlouběji mezi skalami. Bezpečně poznáváme třeba Džbán. Opodál zase využíváme lavičky ke krátkému posezení na vyhlídkové skále. Po necelém kilometru této roztodivné trasy s překrásnými výhledy i útvary se stezka najednou stáčí vpravo nad postranní údolíčko. Blízké vyhlídkové místo ozdobené pokroucenou staletou borovicí zvané Arkády je ve výhni ostrého slunce, zato s pěknými pohledy na skaliska blízké zříceniny hradu Rotštejna. Příkrá skalní stezka sestupující do zalesněné dolinky musí být dokonce zajištěna řetězy. O pár minut později, přesněji ve 12:30, jsme u vstupu do areálu zříceniny hradu Rotštejna. Slečně pokladní platíme mírný poplatek za vstup a můžeme si jít areál projít. Odtud zespodu to tak nevypadá, ale zřícenina je vskutku členitá a rozsáhlá. Nejprve procházíme několik vytesaných komnat, pak se dostáváme do vyšších pater. Ve stínu vstupu do úzké chodby má svoje stanoviště mládenec z party personálu spolku Ochrana Klokočských skal, který skupince před námi podává zasvěcený výklad. Nyní jsme si vyslechli konec a pak se s ním dohodli, že si máme projít zříceninu a on nám poté odvypráví začátek o historii hradu. Dozvěděli jsme se m.j., že šlo o velmi důležitý a bohatý hrad pána Voka II. z Rotštejna, proti kterému se postavilo dalších 150 šlechticů ze širokého okolí a podali na něj žalobu za přepady a rabování, která však nikdy nebyla dořešena. Za husitů zůstal hrad na katolické straně a osazenstvu se nějakým záhadným způsobem podařilo obléhatelům proklouznout – jak to tak bývá, pověst praví, že tajnou chodbou, kterou projely i kočáry, až na hrad Valdštejn. Chátrající hrad se stal zříceninou a i vlivem přírodních procesů (zvětrávání skal) se proměnil v ruiny. Od roku 1988 je v záchranných rukou zmíněného spolku a jak vidno, nadšení jim nechybí. V rámci prohlídky jsme vystoupali až na horní vyhlídku s pěkným rozhledem. Na jedné z podest schodiště jsme se mohli seznámit i s plodem klokočí (klokoč zpeřený), měli zde lahvičky s popisem na ukázku: dnes je keř vysoký 2-5 m chráněný s řídkým výskytem v listnatých lesích středních a východních Čech. Kvete v květnu až červnu žlutavě bílými, uvnitř narůžovělými květy, plody dozrávají v září a říjnu. Jsou velmi tvrdé, používaly se na výrobu růženců, náhrdelníků, náramků, knoflíčků atd. Po prohlídce Rotštejna sestupujeme dolů k silnici do stejnojmenné osady naproti zdejší pohostinné hospůdky. Ještě nám zbývá dojít po silnici do 1 km vzdálené osady Klokočí kde parkují naše auta. Docházíme sem kolem 13:45 a nezbývá než dohodnout poslední společný bod dnešního dne, jímž bude:
Výjezd na vrchol Kozákova Podle navigace ve vůdčím Pilníkově voze je plánováno vyjetí na Kozákov od západu. Výrazný, ale poměrně plochý vrchol protíná totiž silnička s veřejným provozem. Já jsem si taky naťukal trasu, ale zřejmě mi vyšla jiná, protože hned po vyjetí z Klokočí mě navigace nahání kamsi vzhůru doprava. A oni uhání pořád z kopce dolů. Projíždíme blízké Loučky a tuším Koberovy a tabule u silnice už ukazují "Železný Brod – pár km". Nakonec odbočujeme kamsi doprava do ostrých serpentin a Kozákov pořád jakoby zeširoka objíždíme. Jinudy to ale skutečně nešlo, jak mi vzápětí potvrdil Havran z vůdčího vozu. Po čtvrthodince se všichni setkáváme nahoře na lučinatém parkovišti nedaleko vrcholu. Kozákov (744 m n. m.) – legendární a nejvyšší hora Kozákovského hřbetu a Českého ráje. Vrch byl už od pravěku vyhledáván jako naleziště drahých kamenů – zmiňme například známý Votrubcův lom na jižním úpatí – i my jsme tam pár achátů v minulosti našli a pan Votrubec nám je dokonce vybrousil. Na našich výpravách jsme jeho oblou výraznou kupu obdivovali nesčetněkrát. Od roku 1928 stojí na vrcholku Riegerova chata s pohnutou historií: za války obsazena německou armádou, po válce i našimi vojáky, od roku 1950 opět krátce v držení KČT, poté znárodněna, vyhořela r. 1964 a po roce 2003 konečně důstojně zrekonstruována. Vojenský vysílač dokonce také slouží veřejnosti coby rozhledna, od roku 1995 na něm byla zpřístupněna plošina ve výšce 24 metrů. Konstrukce je podobná jako například na Křemešníku. A ten nás asi nyní bude zajímat nejvíce.
Po tomto krásném zážitku na samý závěr akce, kdy jsme se jedinečnými pohledy symbolicky rozloučili s oblíbeným Českým rájem, se zase všichni scházíme dole pod rozhlednou. Ani nejsme moc překvapeni po zjištění, že turistická Riegrova chata je uzavřena – bezesporu i "díky" proběhlým uzávěrám a omezením. Zkrátka "nejsou lidi", jak vyplývá z jejich FB stránek. Tabulka na dveřích však žíznivé turisty směřuje do blízkého kiosku Kozáček se širokou nabídkou nápojů a základní nabídkou jídel. Jdeme se usadit a poradit se, jak výpravu ukončit a přepravit se domů. Já už rozhodně pojedu přímo "směr Třebíč", ostatní by se na jídlo zastavili v Hořicích, jak navrhuje Dlouhán. Jelikož už po cestě nebude kde se najíst a mám hlad jako vlk, objednávám pořádný kopec halušek se slaninou a zelím, byly fakt dobré. Kolem třetí hodiny odpolední se všichni na parkovišti loučíme a už individuálně odjíždíme každý podle zvolených tras pro jednotlivá auta: Pilník sólo směr Praha a Budějovice, já se vydám taktéž sólo směr Hradec a domov, a auta Smoldy a Dlouhána se dle dohody ještě cestou zastaví na jídlo případně na koupání v některé z pískoven u Hradce Králové. Stručně za mě: tak nějak krkolomnou trasou sjíždím z Kozákova dolů k hlavní silnici I/35, na kterou se napojuji někde u Hrubé Skály. Trasa k Jičínu a dále na Hradec Králové se neskutečně vleče, i když využívám maximální povolené rychlosti za poměrně slabého provozu. Až se profičí dálniční úseky u Pardubic, už je veseleji. Na kávu zastavuji na osvědčené Benzině na konci/začátku Chrudimi. Venku po vystoupení citelné vedro, dobrých 30°C, klimatizace v autě je fakt k nezaplacení. Potom táhlý výjezd kolem Nasavrk do Žďárských vrchů a to už jsem vlastně doma, na Vysočině. Dojezd do Třebíče kolem půl sedmé podvečerní… A tím je naše výprava do oblíbeného Českého ráje minulostí. I přes počáteční zklamání kvůli tomu, "že Tatry nevyšly", byli nakonec všichni moc spokojení. A to jak s prošlými trasami, tak i s ubytováním a vůbec průběhem celé akce. Na výpravách jsme ušli cca 48 km – někdo víc (Pilník), někdo míň (kdo byl třeba ochuzen o Borecké skály). Märzen výtečný, steaky se taky podařily. Jelen překvapil se svými domácími vejci, po kterých se ráno všichni jen oblizovali. Zážitků spoustu, ani tento delší zápis je zkrátka bohužel nemůže obsáhnout. Držme si tedy palce, ať jsme i nadále všichni zdraví a na příští rok uvidíme… – zda se opět vrátíme do Tater? To by si všichni jistě moc přáli! A do Českého ráje nebo nějaké jiné pěkné lokality v tuzemsku si najdeme cestu jistě kdykoliv jindy.
Zajímavosti a odkazy: (zapsal Kotel s přispením Pilníka, fotky Kotel, Smolda, Pedál)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | ||||||||||||||||||||||||||||
| chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com |
