(propršené)Tatry 2020
Račkovou dolinou pod Klin, kostelík Leštiny a Oravský hrad, Skalnaté pleso


Středa-neděle 17. - 21. června 2020
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Vavrišovo/Pribylina
Program:
1./ ve čtvrtek pokus o výstup na Klin Račkovou dolinou - kvůli dešti jen na hřeben a Končistou,
2./ v pátek oddechový den: památka UNESCO evangelický kostelík v obci Leštiny, Oravský hrad,
3./ v sobotu: lanovkou na Skalnaté pleso.
Účastníci: Pedál, Kotel, Trnky, Pilník, Eman, Havran, Smolda, Jarmil (8).
Počasí: po celou dobu déšť občas i intenzivní, zataženo, do 20°C.



Pomalu ale jistě se uzavírá druhá dekáda našich každoročních výprav do Tater, do domovské základny za Pribylinou. A nutno podotknout, že konání v roce 2020 se stává maximálně výjimečným a zvláštním. Předně nás postihla koronavirová epidemie, kterou si dosud nikdo z nás nedovedl ani představit. V polovině března se život v zemi takřka zastavil na válečný stav a díky proroctvím všemožných věštců (dokonce i vážně míněných) se pohyb přes hranice měl uzavřít na rok i dva(!). Někdy začátkem května jsem proto volal panu urbárovi do Vavrišova a dohodli jsme se, že pokud se začátkem června ledy nepohnou, rezervaci chaty Lesovni zrušíme, aby ji měli k dispozici alespoň domácí. Asi i díky rozhodným opatřením u nás i na Slovensku se epidemii podařilo udržet na uzdě a hlavně nedošlo ke kolapsu zdravotnictví. Zkrátka: naše dva bratrské státy přestály toto běsnění zřejmě nejlépe. Takže se právě počátkem června začaly poznenáhlu otevírat hranice a někdy kolem 10.6. již bylo jasné, že i za turistickým účelem na Slovensko vycestovat půjde. Zaplaťbůh…
Ale i tak ještě nebyl všem jobovkám konec! Poslední roky nás postihovalo velké sucho a vedro, které nakonec loni dorazilo i do Tater. Užuž by se zdálo, že "globální oteplování" je nevratné a v Tatrách budeme navěky zažívat podnebí jako někde v Černé hoře či Řecku. Letošním jarem se ale vše zázračně otočilo. Celou střední Evropu zavlažily až nevídané srážky. Úpěnlivé prosby ke svatému Petru, aby v termínu naší akce bylo pěkně, bohužel nebyly nikým vyslyšeny. Ba právě naopak! Rozsáhlá a neměnná tlaková níže nad Rumunskem se roztáhla přes celou karpatskou oblast až k nám, takže tak deštivé počasí jsme v Tatrách ještě nikdy neměli! Řečeno slovy klasika (Pedál): "Jednou to přijít muselo!!!" Déšť nás zaskočil už při pokusu o výstup na horu Klin, který jsme nakonec na hřebeni museli skrečovat. Oddechový den jsme zamířili raději dále – na Oravu – ale pršelo i tam. Vypeklo nás to i poslední den, kdy už jsme opravdu nevěděli kam zamířit – na Skalnatém plese: sotva lanovka vyjela nahoru, začalo lít jako z konve.
Letošní ročník Tater zkrátka nebyl tak povedený jako těch mnoho minulých. Ale i přesto se akce všem líbila. Zážitků i zábavy jsme si užili dost. Dokonce i točené pivko na chatě poprvé bylo. Bohužel chyběl hlavní kuchtík Čenich, ale zdatně ho zastoupil veterán Jarmil – krůtí steaky a klobásky na plechu byly i letos výtečné. Výprava tak utekla jako voda (a co jí za ty čtyři dny z nebe spadlo!), nikdo se nezranil ani neochořel a nezbývá tedy, než na zajímavou akci už jen vzpomínat – a těšit se na další ročník…

* * * * * * *

Středa 17. června 2020 : cesta do Tater
V den D, čili v den odjezdu ve středu si naše první osádka dává jako tradičně sraz u Pilníkova domu v Horka-Domcích. Na dvanáctou se tam přesouvám autem přes celé město. Náš oddílový horolezec je již nachystaný. S ujištěním Pilníkovy mámy, že můžu na těch pár dní bezpečně zaparkovat na protější krajnici pod vysokou stěnou památkového objektu bývalých UP závodů tam tedy odstavuji auto (aspoň bude ve stínu) a chvilinku čekáme na příjezd Emana s jeho velkoprostorovým a prověřeným kombíkem zn. Ford. V chodbě se vedle Pilníkova kufru a cepínu ( "Co kdyby..." ) blýskly i dva malé soudky piva. To tu ještě nebylo – letos premiéra točeného přímo na chatě! Znamená to ale další zábor cenného prostoru v už tak přecpaném autě. "Já jsem vám říkal, že máte letos osobní bagáž omezit!" úpí Eman sotva zavazadla velice precizně skládá tak, aby využil každičké místečko. A to se ještě musí nalodit čtvrtý do party – Jarmil, na druhém konci města! Za pár minut hotovo a naloženo, a můžeme vyrazit na Nové Dvory. Zde chvíli čekáme na Jarmila před jeho panelákem – jako vždy měl celkem střízlivý obsah batožiny, takže jsme kufr auta sice naplnili téměř po střechu, ale s jistou rezervou se vše vešlo. A vyjíždíme na dalekou cestu na východ. Máme akorát po půl jedné – optimální čas.
Uháníme jako vždy po silnici I/23 na Rosice a dále sjíždíme na bezplatný úsek dálnice podél Brna. Ani tady se provoz moc neštosuje, bezesporu i díky tomu, že v denní době je zakázáno předjíždění nákladních vozidel. Šňůry kamiónů se tedy poslušně drží v pravém pruhu, zatímco my máme vesměs volno. U Holubic odbočujeme na Slavkov a následně přes Bučovice projíždíme k hradbě Chřibů. Zde pod prvním kopcem na benzínce Střílky dělá Eman první zastávku na protažení a napití. Pedál nás vybavil kartonem pivek, takže já s Jarmilem sykáme první – a bereme zavděk i zteplalým. Počasí se nezdá nic moc, dokonce začíná i mírně krápat. Oproti minulým rokům, kdy jsme cestovali v parnech, je to celkem netradiční změna. Profrčíme Chřiby i roviny Slovácka a konečně stoupáme do kopců Bílých Karpat, kde míjíme oblíbený motorest Rasová a sjíždíme do Hrozenkova. Tradičně "na poslední benzínce" (OMV) děláme zastávku na střídání řidičů (Pilník za Emana). Ještě předtím se usazujeme na terasu motorestu a kromě kávy objednáváme na drobné zasycení i palačinky.
Na druhou etapu potom vyjíždí coby řidič Pilník. Hned za benzinkou přejíždíme slovenské hranice, které ještě před několika dny byly defacto uzavřeny policejními a vojenskými hlídkami – od dob socialismu (a tady na moravsko-slovenském pomezí obzvláště) vlastně vůbec nevídané. Za Drietomou, první slovenskou obcí, nás jako vždy "vítá" neskutečně hrbolatá vozovka dálničního přivaděče. Konečně se dostáváme na slovenskou D1 a míříme na Žilinu. Jede se dobře a velmi svižně, i když za ta léta provoz zhoustl i zde. Hustý provoz je i za Žilinou směrem na Strečno, jede se v podstatě v koloně. Kéž se někdy dočkáme dokončené dálnice jižně od Žiliny – pozemní úseky jsou již snad před dokončením, ale jak to vypadá s budoucím megatunelem Višňové, těžko říct... Můžeme to jen odhadovat před Vrútkami, kde jsou připraveny nájezdy a náznaky dálničních pásů končí v zadeklovaných vjezdech do úpatí hory Úplaz. Odtud na východ již naštěstí dálniční úsek několik let je v provozu, takže šetří další drahocenný čas v hustě obydlené části Vrútek a Sučan, která se nyní elegantně objíždí. U Šutova míjíme ze silnice neviditelný zatopený lom ( "Tady jsme se loni koupali!" ) a blížíme se k Ružomberoku. Je nejvyšší čas ozvat se telefonicky panu Janotkovi a sdělit mu, že za půlhodinky, t.j. zhruba v šest hodin budeme ve Vavrišově. Prý nás bude čekat na urbariátě. Míjíme rozlehlou hladinu Liptovské Mary, objíždíme Liptovský Mikuláš a záhy sjíždíme z dálnice u Liptovského Hrádku. Vavrišovo je hned první dědina od dálničního sjezdu, nová budova urbariátu se nachází na jejím druhém konci. Mimochodem, hned vedle urbariátu se nachází na komíně čapí hnízdo, které snímá online kamera.
Urbár už nás očekává, takže ani nemusíme do patra do kanceláře a dole na dvoře se domlouváme, že jej máme následovat k chatě. Chce to tam jen běžně zkontrolovat, jestli je vše připraveno pro náš pobyt. Prý tam jejich lidi dělali nějakou údržbu. Kolem Pribyliny se dostáváme ke skanzenu poblíže soutoku říčky Belé a Račkové, a odbočujeme vlevo na "nepopulární" účelovou komunikaci – asfaltku plnou děr a výmolů, kterou nemá rád zejména Eman. Je to zkrátka starostlivý majitel auta a není jediná jízda po tomto tankodromu, kdy by se i přes veškerou opatrnost "nepodařilo" řidiči trefit nějaký ten hluboký lavór a uštědřit pořádnou pecku tlumiči a podvozku. Loni jsme se bavili s chalany na Akademikovi (hotel kousek od chaty), kteří tvrdili, že na komplexní rekonstrukci této cca 5 km dlouhé silničky je zpracován projekt za šílené peníze – a vše zatím naráží na nedohodu množství majitelů pozemků a chat, kteří by byli do realizace zainteresováni. Škoda...
Za hotelem Orešnica vyjíždíme prudký úsek, míjíme nové luxusní chaty (jejich majitelé se zde již rekreují) a u mohutného modřínu odbočujeme vlevo. A jsme u Lesovni. Kousek naproti od loňska jedna vilka zase přibyla, je těsně před dokončením. Pan Janotka nám odemyká chatu a předává klíče, jinak není příliš co vysvětlovat. Všechno ohledně provozu už celkem známe. V dřevárce máme brát suché dřevo odzadu. Ještě je nově opraven plůtek okolo pozemku, prý to dělali dneska. I díky tomu a kvůli dlouhotrvajícím dešťům je okolí bohužel celkem rozblácené. Po zabydlení v podkroví přenášíme i zmíněné dva soudky do rohu v kuchyni, kde budou mít čestné místo pro čepování. Jedná se o pivo Märzen z pivovaru Svachovka, po 15l, čili 60 piv.
Chata Lesovna
... po roce opět u Lesovni.
Druhá osádka Smoldova rozložitého SUV VW Touareg přijíždí zhruba kolem deváté ve složení Smolda, Pedál, Trnky a Havran. Letos jsme tedy v osmi, účast bohužel odřekl Čenich. A začal ten správný chatařský mumraj. I oni se vybalili, rozestrkali proviant a pití do lednic a mohlo se zasednout k velkému stolu v jídelně. S Pilníkem jsme ještě předtím zatopili v krbu, bylo to potřeba. Letos jsem si dokonce vzpomněl i na pe-po, takže rozdělání ohně proběhlo relativně bez problémů. No, bez problémů… dřevo bylo opět čerstvé (a teda vlhké) a šlo fakt blbě štípat. Ale lepší než vloni to určitě bylo. Po úvodním "předání dárečků" – každý přivezl nějakou tu lahvinku či pochutinu na společnou tabuli – jsme mohli přikročit k naplánovaní zítřejšího programu.
Ale jak se k tomu postavit? Počasí nevypadá vůbec dobře. Po prostudování všemožných předpovědních modelů od "Norů", Wundergroundu, Accu, SHMÚ až po náš Aladin nám vychází, že relativně "nejlepší" by mělo být právě zítra, t.j. ve čtvrtek. Shodujeme se tedy, že klasickou těžkou túru bychom měli podniknout bez otálení a nevyplatilo by se čekat až na další dny. Jen ještě stanovit cíl... Předem jsme si vypsali možné trasy, které jsme buď ještě nešli (je jich málo), nebo které by se daly s jistou obměnou po dlouhých letech zopakovat (tzv. retro :-), anebo třeba kousek dál, v Nízkých Tatrách. Padaly návrhy například na Bystrou lávku (retro 2006), Kriváň (retro 2003), Skriniarky, přechod přes Prielom, Ďumbier... Z těch bližších nás napadl Klin – snad poslední turisticky přístupný vrchol v Západních Tatrách, který jsme ještě nezdolali. Do nejužšího výběru se nakonec dostal Klin a Bystrá lávka a nakonec, s ohledem na vrtošivé počasí, to vyhrál za všeobecné shody – KLIN.
Argumenty byly zejména takové, že se vychází přímo od chaty (není třeba nikam jezdit) a kdyby se počasí příliš zhoršilo, "stačí seběhnout zpět domů". Na Bystrou lávku se naopak vyplatí mít záruku pěkného počasí, trasa je to vskutku nádherná s velkolepými scenériemi a terény – a jít ji v mlze a přeháňce, to je zkrátka ta největší blbost.
Takže Klin: v Západních Tatrách jsme vystoupali již například na Ostrý Roháč (+Plačlivo), Bystrou, Ošrapance (někteří na Jakubinou), Sivý vrch, Babky... někteří na Baníkov a Tri kopy... ale Klin, jakoby schovaný uprostřed hlavního hřebene nám dosud chybí. Jedná se o pátý nejvyšší vrchol Západních Tater s nadmořskou výškou 2173 m. Poláci jej nazývají Starobociański Wierch. Slovenský název je celkem přiléhavý, kvůli jeho jehlancovitému tvaru pyramidy. Vzdáleně proto připomíná třeba i Sněžku. Na jih vybíhá krátká rozsocha oddělující Račkovu dolinu na západě a Gáborovu dolinu na východě. Na severu spadá Klin strmě až 500 m vysokými srázy do závěru Starobociańské doliny. Hora je budována žulami a břidlicemi. Jako první zdolal vrchol v roce 1813 švédský přírodovědec Göran Wahlenberg.
Proti tomuto favoritnímu návrhu nikdo neprotestoval – zkrátka to zkusíme od chaty na blízký vrchol a hotovo. Má to i jednu další výhodu: nemusíme nějak extra brzo vstávat, úplně postačí, když vyrazíme kolem půl osmé ráno. I z toho důvodu jsme se mírně rozeseděli a rozšoupli do pozdního večera. Ani se není čemu divit: stůl se prohýbal díky obrovské míse řízků, kterou Pedál objednal a vyzvedl cestou v Kralicích. Byly ve verzi kuřecí i vepřové formátu "sloní uši" a měli jsme je i loni. Poslední debatéři jdeme spát až kolem půlnoci…

* * * * * * *


Čtvrtek 18. června 2020 : Račkovou dolinou pod Klin
První nadšenci se začali budit kolem půl sedmé (především náš zadní pokoj). Postupné vstávání alespoň zaručuje plynulou rotaci účastníků na "trase" WC – koupelna – snídaně – balení... Na snídani je dobré se pořádně nacpat: někdo si udělal chleba s pomazánkou nebo sýrem nebo salámem plus zeleninu ze svých zásob, jiný si smlsnul na Pilníkových buchtách, ti otrlejší se ládují zbytky řízků ze včerejška. Bylo jich opravdu hodně. Dokonce jich pár zbylo ještě na proviant s sebou.
Na túru můžeme odejít kolem půl osmé. Pečlivě zamykáme chatu, upravujeme výstroj a můžeme plni optimismu a odhodlání vyrazit. Ba co víc – teď po ránu se počasí jeví jako ideální: bezvětří, klidno, dokonce mezi řídkými mráčky probleskuje i příjemné nízké slunce a krásně nasvěcuje lesy a okolí chaty. Skoro falešná iluze, že takto krásně bude po celý den... Do reality nás vrací Smolda, který pohotově na mobilu vyhledal aktuální stav a předpověď počasí: "V poledne začne pršet!" Teď nám to připadá jako absurdita a špatné proroctví a věříme, že "jako vždy 'jim' předpověď nevyjde" :-)
Úzká dolina - rozcestník
Zahájení výpravy u rozcestníku Úzké doliny - to bylo ještě krásně.
Od chaty scházíme po asfaltce k hotelu Orešnica a pak ještě kousek k mostku přes rozbouřenou říčku Račková v ústí Úzké doliny. Zde je hlavní východiště mnoha variant túr do Západních Tater, resp. Roháčů. V minulosti jsme odtud vyráželi například na Ostrý Roháč, nebo Ošrapance. Od Orešnice o něco výše se vyráží na Baranec. Všimli jsme si, že po novu se zde jaksi reguluje doposud živelné parkování: na plácku za skálou i před mostkem přibyly nové tabule s pokyny, že je třeba platit parkovné přes SMS, což je letos tedy významná (a nepopulární) novinka. Loni to tady ještě nebylo. Jen pro zajímavost trochu podrobností: cena za 4 hodinové stání je 2€, 12ti hodinové potom 4€ (čili vesměs na celý den). Největší fór je ale ten, že dovětek pod návodem "pošlite platenú SMS v tvare RD A1 SPZ na číslo 2200 (len klienti slovenských mobilných operátorov)" cizinci fakticky znemožňuje poplatek zaplatit, to abyste si kupovali ještě slovenskou simku! Někomu to potom asi došlo, protože dole přibyla ještě jedna cedulka "Zaplať pohodlne cez aplikáciu ParkDots – stiahni si zadarmo". Pozn: Je to jen další opruz z kategorie nesmyslných tzv. smartcity technologií, na kterém se živí nějaká sw firma a nutí tyto ptákoviny zástupcům samospráv a správcům parkovišť. Co jsem se díval na webu, tihle obšancovali několik měst na Slovensku i u nás. Zkrátka bez chytrého telefonu s miliardou chytrých "appek" od celkem užitečného WhatsAppu přes ty pitomé s recepty na pečení bábovek až po parkování jsi mimoň. Největší boom těchto vychytralých nabízečů tzv. smart řešení byl cca před 2-3 lety. Absurdním produktem jedné takové pseudosmart aktivity je i např. parkoviště na Komenského náměstí v Třebíči: za těžké peníze zde zaasfaltovali indukční smyčky a očíslovali stání, nicméně 99% nebohých řidičů zde parkovné platí stále přes stojan, takže pokud si nezapamatují číslo stání a ještě ke všemu RZ svého auta (a kdo si to v dnešní době pamatuje, že?) je odsouzeno ke smart pobíhání od stojanu nazpátek k autu a zase zpátky. Opravdu "chytré řešení pro lidi" ale hlavně, že si nějaká firma dobře namastila kapsu. Aby toho nebylo málo, poslední dobou v třebíčském centru na příjezdech k této absurditě svítí na smart chytré světelné směrové značce sveřepě a stále "počet volných míst 76", ať už je ráno parkoviště prázdné anebo v poledne, kdy je beznadějně obsazené – tragédie. Poslední dobou však nabízeči smart řešení nějak stáhli ocasy a už ten jejich nápor a nucení není tak intenzivní, asi všichni odpovědní se zbytky selského rozumu zjistili, že je to všechno blbost a je daleko účelnější investovat peníze například do oprav chodníků a údržby zeleně.
Ale to jsem poněkud odbočil... zkrátka docházíme ke zdejšímu hlavnímu rozcestníku "Úzka dolina – ústie", který dokáže zaujmout nejen nabídkou cílů, ale i superpřesnou nadmořskou výškou – 889,9 m n.m. Opodál je již několik let vztyčena dřevěná nadživotní figurína ochránce pocestných Yemnika – takových motivů je v okolí více, nazývají se Drevuliaci. Nás nyní bude zajímat orientace dle modré značky do hloubi Úzké doliny, která fakt odpovídá svému názvu: zařezává se mezi extrémně strmé svahy rozsoch Barance a Ježové do nitra pohoří. A ještě je ke všemu krátká – její průchod na její významné rozdvojení na Račkovu a Jamníckou dolinu trvá sotva půlhodinku. Zato je ozvláštněna průchodem kolem mohutné kamenné hráze tzv. Tajchu – sloužící k zadržování náporu přívalových vod a ochrany níže položených obcí (zejména Pribyliny). I dneska říčkou valí poměrně dost vody, ale není to zatím nijak dramatické. Naučná tabule u hráze uvádí celkem rozporuplné informace, a nejprve sice že "bola postavená r. 1935" a o tři řádky níže že "stavba bola realizovaná za Slovenského štátu" – tak si vyberte. Jsou doplněny i historické fotky z výstavby a vzpomínky pamětníka Jána Račka . Krátce jsme nahlédli na korunu hráze: voda dole bouří a celé toto prostředí vytváří chladivé a vlhké mikroklima.
V 8:20 hod. docházíme k významnému rozcestí: doposud Úzka dolina se zde dvojí na Račkovou (vpravo) a Jamníckou (vlevo, resp. přímo), zatímco uprostřed se ostře zvedá břitká rozsocha hřebene Ošrapanců. Už je to dávno, co jsme Jamníckou dolinou mířili na Roháč (2005) nebo středem na Ošrapance (2012). Nyní se budeme držet co nejvíce vpravo žluté značky – směr Račkova dolina. Zajímají nás i časové údaje: rázcestie pod Klinom 2:45 (tam je stará salaška – paráda) a Račkové sedlo 4:00 (fíha!). Tipujeme tedy, že na hřebeni budeme někdy po poledni, pokud vše dobře půjde. Následně míjíme krytý přístřešek a na blízké Nižné lúke i odbočku zelené značky na Ošrapance (je zde lavice). Mimochodem: probíhá Račkovou dolinou i Náučný ovčiarsky chodník s několika zastávkami, na kterých se lze dozvědět zajímavé informace o chovu dobytka a salašnictví v těchto místech. Několik zastávek (5) nás bude provázet až po kolibu pod Klinom. Co mě například zaujalo, byly četné zmínky, že pastvu ovcí zde provozovali "Valasi" a pod historickými fotografiemi byla tím pádem i četná česká jména.
Úvodní úsek dolinou je ale poměrně fádní a nezáživný. Pořád po mírně stoupající vozové cestě. V minulých letech (a asi i nyní) zde probíhala intenzivní kalamitní těžba. Všimli jsme si však, že ústí Jamnícké doliny se oproti minulosti celkem zalesňuje a zelená. Ještě před 7 lety tam byly škaredé čerstvé holiny, nyní zde povstává nový les. Cesta je sice po deštích mírně rozježděna od techniky, ale ke cti správců je třeba říct, že na začátku sezóny kritická podmáčená a blátivá místa a zatáčky vysypali, upravili a uválcovali drtí. Vlevo, vysoko v oblacích se začínají vyjímat ostrá skaliska hřebene Ošrapanců – Nižné Magury a Ostredku.
Míjíme udržovanou studánku se stříškou a pohled dále do doliny se mírně rozevírá. Dokonce vzadu v mlhách tušíme strmou hradbu Klinu ozdobenou mocným sněhovým splazem. Tady dole ještě celkem probleskuje dopolední slunce. Pěkný je i přechod dřevěného mostíku, který překonává jeden z bystrých přítoků Ráčkové spadající sem ze svahů Ježové a Nižné Bystré, a prodírající si cestu mezi obrovskými balvany. Zanedlouho odtud, těsně po 9 hodině docházíme na velkou polanu (louku) s odpočívkou, kde také točnou končí sjízdná vozová cesta.
Koliba pod Klinom
Dopolední zastávka u koliby Pod Klinom (fotil myslím Havran).
Nazývají to tu od nepaměti Prostredné a byly zde další významné pribylinské pasienky pro sezónní pastvu a ovčácká koliba ("Všetci Valasi spávali na pričniach v kolibe... počet pasených oviec sa pohyboval okolo štyristo, boli dojené trikrát denne, dojili ich valasi a bača... Valasi sa schádzali do dediny len zriedka. Stravu im vynášali na salaš manželky. Kolibu zmietla storočná lavína na konci marca 2009" - uvádí m.j. naučná tabule). Nacházíme se v nadmořské výšce 1243 m, což je už dost výrazný posun oproti východišti (+350m). Kolibu nahradil alespoň krytý přístřešek a venkovní posezení. Vyhlašujeme tedy krátkou, asi 15-ti minutovou přestávku na napití a drobnou přesnídávku. Počasí stále dobré, celkem příjemně teplo a polojasno, máme jen trika.
Od odpočívky Prostredné pokračuje již jen užší kamenitý chodník. Možná snad čtyřkolka záchranářů by tudy ještě projela :-) Stále častěji se ale objevují výmoly a výtluky. Okolní prostředí už netvoří souvislý les, ale pohorský nízký smíšený porost nízkých listnatých jeřábů, nižších jehličnanů a počínající kleče. Výhledy na okolní hřebeny čím dál hezčí a zajímavější. Zejména vlevo Ošrapance – rozeklané skalnaté vrcholky Ostredka, nebo snad už Jakubiné(?) "Ani se mi nechce věřit, že tam nahoře v těch skalách vede stezka..." připomíná nejeden z nás zajímavou túru z roku 2012, které však tehdy nepřálo počasí.
Další necelou hodinku nám trvá chůze po tomto podhorském chodníku k dalšímu významnému záchytnému bodu – ke kolibě pod Klinom. Užuž netrpělivě očekáváme, kdy se objeví střecha salašky... Pěšina nás vyvádí na původní travnaté louky přímo pod jižní úpatí Klinu a starou (ale nedávno opravenou) kolibu máme na dosah (čas 10:05 hod.). Je to vlastně i cíl náučného chodníka a z infotabule se můžeme dozvědět další zajímavosti: jedná se o nejvýše položenou kolibu na Slovensku (1427 m n.m.) a už kdysi dávno za aktivního provozu byla vyhledávanou zastávkou turistů, kterým bača rád odprodal svoje produkty: "Na občerstvenie bola vždy najžiadanejšija žinčica, ktorá bola uskladnená v odkvape koliby vľavo od vchodu v obone (drevená nádoba). Črpáky, z ktorých sa žinčica pila, boli vystavené na drevenej polici na prednom štíte koliby a tvroili najkrajšiu časť vyrezávaného valašského riadu..." Při poslední rekonstrukci se místní nadšenci snažili vše pěkně zachovat, takže vedle vchodu můžeme obdivovat jak starý odkvap, tak můžeme usednout k odpočinku i do otevřeného přístřešku pod kolibou, který se nazývá komárnik a sloužil k dozrávání sýra. Sedělo se sice dobře, akorát stříška byla v tak "úžasné" výšce, že se snad každý z nás o ní minimálně jednou třísknul do hlavy. Havran snad dokonce osmkrát… Další tabulka uvádí, že salaška je ve správě Klubu pribylinských turistů a lyžařů a je zde přísný zákaz přespávání. Je fakt, že v minulosti byla hojně doporučována jako využívané nouzové nocoviště při přechodu celého hřebene Západních Tater, ale zda je nyní zákaz respektován, těžko říci. Dřevěné palandy byly uvnitř až na jednu odstraněny a spát na vlhkém hrbolatém a šikmém mlatě lze asi jen v největší nouzi.
Cesta z východiště túry až sem nám tak prozatím trvala 2 hodinky a pár minut, což je dobrý čas. Sundáváme tedy batohy, usedáme do komárniku a dáváme si dopolední sváču. Poseděli jsme asi čtvrt hodinky a pak zase vzhůru na cestu. Ještě se radíme, kterou větví se vydat: buď vlevo do závěru Račkové doliny, anebo vpravo do boční Gáborovy doliny. Usnesli jsme se, že půjdeme vlevo po žluté značce, která by nás zanedlouho měla dovést k Račkovým plesům a na hřeben do Račkova sedla mezi Končistou a Klin. Okolní vrcholky se bohužel čím dál více halí do mlh a oblaků. Tajně však doufáme, že předpovědi ze Smoldova mobilu se nějakým zázrakem nenaplní. A zatím to tak skutečně vypadá: "Tak je nahoře mlhavo, no a co!? Z čeho by jako mělo pršet?" ptáme se sami sebe a plni odhodlání vyrážíme po horském chodníčku nad kolibu k blízkému rozcestníku rázcestie pod Klinom (1460 m n.m.). Ačkoli se to podle mapy zdá kousek, doba pochodu k "blízkým" Račkovým plesám je avizována na celou hodinu(!) Po chvíli nám došlo, že je to čas velice reálný.
Klin v mlhách
Klin v mlhách v pohledu z Ráčkové doliny.
Pod Račkovým sedlem
Zastávka v závěru doliny pod Račkovým sedlem - za minutu začne pršet.

Minuli jsme zařízení terénní meteostanice a naše pěšina začíná stoupat v kamenistém terénu mezi klečí. Poznenáhlu je stoupání ostřejší a ostřejší, a začínáme se samozřejmě trhat. Dneska nám chybí ostřílený vlk Čenich, který je zajedno schopen vystřelit na strmý hřeben jako kamzík, ale stejně tak obětavě zůstat vzadu s nejslabšími a pomyslně je "tahat" nahoru. Zaostávám tedy s Jarmilem vzadu a domlouváme se, že půjdeme tak, abychom se navzájem viděli. Čelo pochodníků nám totiž už zmizelo za četnými zatáčkami a skalkami. Začali jsme stoupat do znatelného skalistého prahu závěru Račkovy doliny, který nahoře vytváří závěrečný obří amfiteátr a zadržuje několik Račkových ples. Stoupání prahem mezi okolními vysokými skalnatými stěnami Klinu a Jakubiné je sice impozantní, ale nekonečné. Chodník se kroutí v zákrutách mezi balvany. Někdo zepředu hlásí: "Hele, kamzíci!" – uháněli v protilehlém svahu šikmo po úbočí Jakubiné. Dokonce i svištího pískání jsme si užili – bylo to snad nepřetržité popískávání všude po okolí, ale člověk si mohl oči vykoukat a hlavu ukroutit, ale žádného chlupáče nespatřil.
I když jdu pomalu a dělám přestávky, Jarmil se ztratil kdesi vzadu, protože trasa je tvořena četnými zákrutami mezi kosodřevinou a balvany. Asi problém. Užuž čekám, že se objeví plesa, ale po vyjití hrany prahu je k nim ještě kus po relativní rovince. Takto je modelována spousta dolin v Tatrách, vzpomeňme například závěr Mengusovské doliny a cestu k Hincovu plesu. Nejprve míjím několik nestálých vodních ploch – tzv. oček. Konečně se okolí pořádně otevírá a pod mohutnou zeleno-šedivou stěnou Hrubého vrchu se sněhovým splazem se objevuje poklidná hladina celkem tří plísek – Račkové plesa v nadmořské výšce 1697 m. Kluky vidím před sebou postávat a občerstvovat se na travnaté loučce nad plesy, Jarmil kdesi vzadu. Scházíme se takto v cca 11:20 hod. Oni už tady postávají asi čtvrthodinu a rozráží je zima a chtějí tudíž pokračovat nahoru. Domlouváme se, že počkám na Jarmila, aby nešel sám. Ten se za poslední zákrutou objevuje až po notné chvíli. Stěžuje si, že ho "chytly záda" a dolezl sem jen s obtížemi. Domlouváme se tedy, že nemá cenu, aby zkoušel jít v bolestech nahoru – raději ať to otočí, pomalinku sejde a počká na nás v salašce. Pro všechny případy má telefon, to je zásada. Stejně to vypadá, že asi fakt začne pršet. První kapky jsme postřehli, sotva se hoši vydali od ples na svah.
Závěr Račkovy doliny
Krásná fotka (tuším od Pedála) závěru Račkovy doliny, vzadu je Hrubý vrch.
Tím pádem tedy notně opožděn vyrážím za hlavním vojem, který už svižně zdolává strmý hlavní hřeben směrem k Račkovu sedlu. To je ještě celkem vidět i s cestou vedenou šikmo svahem s několika zákrutami. Klin, byť je přímo nad námi, se už dávno ztratil v neproniknutelné mlze a šedivých mracích. Tak tedy do toho! Urazím pár metrů a... PRŠÍ. Na dalších pár metrech se mžení (které by se snad dalo přežít jen ve větrovce) změnilo v regulérní déšť. Nechci nechat nic náhodě – rychle pončo! Z minula je zkušenost, že pokud člověk přehození ponča oddaluje a oddaluje s tím, že "to je ještě dobrý", je za pár chvil mokrý i přes větrovku a stejně tak má mokrý i batoh a všechno v něm.
Prvně tedy balím i batoh do ochranné plachetky. Samozřejmě úplně první šel do igelitu a batohu foťák, takže s focením je pro dnešek konec. Potom přes sebe i batoh na zádech přehazuju svoje jednoduché gumové, ale velmi účelné pončo s kapucou. Vsadím se, že jsem neprohloupil a zůstanu v suchu. Kamarádi, kteří měli bundu, byť goretexovu, a pouze pláštěnku na batohu, splakali. Pršelo tak, že batoh měli celý mokrý od vody, která jim stékala po zádech. A tam batoh pláštěnku nemá…. Operace "navlíknutí ponča" zabrala pár minut, stonásobně se to vplatí. Hoši jsou už zase o dost výše a dokonce se ztrácí v mracích najednou se překotně valících přes hřeben. Udělám pár metrů nebo zákrut a... HROMOBITÍ! Docela blízko, někde nad Klinem, v ozvěnách se odráží od okolních hor a nezní to vůbec příjemně. Sakra, to není dobrý...!
Kromě nabušeného běžce, který nás předběhl někde v dolině, jsme ve svahu potkali dnes první turisty – českou dvojičku. Scházejí dolů, že to vzdávají. Hřeben už je blízko. V šedobílé mlze se tam najednou objevuje několik dalších postav. Někteří už evidentně z Klinu sestupují. My teď ale máme před sebou dilema: má cenu lézt nahoru? Zase se ozvalo pár hromů. Poradíme se v sedle... Déšť houstne. Škrábu se po kamenité stezce vzhůru, hřeben už je na dosah a přesto pořád "daleko". Terén je kluzký, několikrát mi podjela noha a co je ještě horší: párkrát se mi podařilo přišlápnout i přední šos ponča a tím jsem se prudce plnou vahou strhl k zemi. Fujtajxl.
Scházíme se zase všichni kolem půl jedné na hlavním hraničním hřebeni u ošlehaného rozcestníku v Račkově sedle (1965 m n.m.). Odtud se otevírají nízkými oblaky zastřené výhledy do Starobocianske doliny na polském území a protilehlý hřeben Ornaku. Hřebenová pěšina na Klin se bohužel ztrácí v mlze, stejně tak i na druhou stranu na blízký vrchol Končistá. Prší stále a tak se domlouváme, že jsme zřejmě dosáhli maxima a v těchto místech túru bohužel skrečujeme. Podle názoru všech nemá smysl se drápat na Klin, zvláště když lije jak z konve a poblíž ještě ke všemu pohřmívá. Může to přestat, anebo taky zesílit a nebylo by jistě nic příjemného, aby nás přímo na vrcholu bouřka zastihla v plné parádě. Stejně bychom svrchu nic neviděli. Kluci ještě odbočují na Končistou, čímž tedy dosahují nejvyššího bodu dnešní výpravy (2002 m n.m.). Já jsem se dodrápal do sedla poslední, tak čekám na ostatní až z Končisté přijdou zpět: "My jsme tam na tebe čekali a ty nikde... – Sorry, jsem rád, že sedim..." Bez dlouhého otálení se vydáváme na sestup – bohužel. Ale tak už to někdy na horách může dopadnout.
Závěr Račkovy doliny
Čtyři z šesti šerpů, kteří nakonec stanuli alespoň na vrcholu Končisté.
Z hřebene tedy tou samou blátivo-kamenitou pěšinkou sestupujeme zpět dolů do závěru Račkové doliny. Shodujeme se, že tento úsek velmi nápadně připomíná výšvih z Bystré doliny na boční ostrý hřeben hory Bystré, kterou jsme zdolávali v roce 2010. Jenže to nás provázelo ideální slunné počasí. Dnes se sestup stává až otravným: není vidět skoro nic, pofukuje studený vítr, který žene spršky vody. Nezbývá než zatnout zuby a monotónně sestupovat s vidinou, že snad za necelou hodinku dosáhneme salašky pod Klinom, kde by na nás měl čekat Jarmil.
Úsek ve skalním prahu taky trvá pekelně dlouho. Zase se trháme. Zůstáváme vzadu s Trnkáčem. Kupodivu však déšť znatelně ustává. Koliby pod Klinom dosahujeme před 14. hodinou, kde na nás již čekají ostatní i s Jarmilem. Pršet dokonce jako zázrakem přestalo, tak suší výstrojní součástky kde se dá. Především promáchané bundy. Kdo měl pončo, ten opět vyhrál. Naopak, kde věřil goretexu, šíleně se zklamal, protože po půlhodince intenzivního deště už nebylo příliš co řešit, a byl durch. Osobně jsem zůstal pěkně v suchoučku, jediné slabé místo byly vyhrnuté nohavice, na které mi nějak zezadu stékala voda.
Podle možností usedáme pod přístřešek anebo do dveří salašky a spořádáváme odpolední svačinu. Koukáme na oblohu, kudy jako zázrakem probleskují snad i sluneční paprsky, a bylo by i požehnáním, kdyby už nezačalo pršet. Jelikož hoši na nás čekali poměrně dlouho a začíná je rozrážet chlad, zanedlouho se zvedají k odchodu. Ani nezmizeli za zatáčkou, vydávám se na cestu taky, půjdeme aspoň na dohled. Neušli jsme ani sto metrů od salašky a... kap-kap-kap. Začíná zase poprchávat. Dalších sto metrů – a lije jako z konve! Naštvaně mrskám batohem a vytahuju už srolované pončo a přes hlavu ho soukám na sebe. I nyní mě musí zachránit. Ruce s hůlkama dávám pod plachtu a hůlky jako štít vysouvám před sebe, což bude dobrá ochrana před stíkající vodou. Posléze se kamenitá pěšina mění v potok a rovinatější místa ve stojatá jezírka. Ani nemá smysl vyhledávat obcházky bez vody, zkrátka neexistují. Boty jsou však super, dovnitř za celou tu dobu nepronikla ani kapička, a to dostaly pořádnou lázeň. Zkrátka odolaly jako holínky – pochvala pro Fitwel Marte.
Hoši se ztratili daleko vpředu. Zřejmě ty, co neměli takové zajištění proti vodě popoháněla i promáchaná výstroj a boty. Nezastihl jsem je ani na kryté odpočivce na Prostredné. Zde alespoň využívám střechu k tříminutovému odpočinku, napití a úpravě ponča. Dochod celou dolinou až k Nižné lúce je tak ve šňůrách vody neskutečně nudný a trval skoro dvě hodiny – tak si pro zkrácení dlouhé chvíle v duchu přehrávám několik dílů populární Hospody nebo scének Holzmanna :-) V Úzké dolině potkávám kupodivu dvojici v pláštěnkách a se psem, která si i v této slotě vyrazila na vycházku. Předpokládám, že nedošli dál než k tajchu, který jsem před chvílí minul. Intenzita deště se už ale zmírnila a sotva docházím s pletoucíma se nohama k východišti u mostku a figury Yamnika, pršet snad i přestalo.
Tak, a nyní už jen závěrečná povinnost: odbočit doprava na asfaltku a kolem Orešnice na chatu. Jak známo, za hotelem se silnička na krátkém úseku dost ostře zvedá. Pohledem jsem zavadil na terasu Orešnice, co kdyby tam parťáci náhodou seděli u Tatra-tea... ale dneska asi nebyla ta pravá nálada a hleděli, aby se ti durch promočení co nejdříve dostali na chatu. Začíná ten pitomý kopec (posledních snad 500 metrů) a ono to jaksi přestává jít... kroky jakoby ustávají, najednou stojím, koukám do kopce a říkám si: "Do pytle, já to snad ani nevyjdu!" No, musel jsem... Pilník později přiznal, že musel počítat kroky.
Shledáváme se za pár minut všichni na chatě, už ani nevím, kolik je hodin – snad něco k šesté podvečerní. Oheň v krbu už plápolá, klimatizace jede na odvlhčování, všude rozvěšené hadry – bundy, kalhoty, mikiny, trika, trenky, ponožky... Tak neskutečné množství rozvěšených mokrých hadrů jsem viděl naposled snad na vojně nebo dokonce na táboře. Ponča věšíme ven pod velkou pergolu, tady z nich dobře steče voda a provětrají se. Postupně pácháme hygienu v horké sprše, převlíkáme se do suchého a usedáme k besedě k velkému stolu. Nechybí těžká kritika dnešního počasí a trvalého deště, který nás postihl od poledne. Ale za to nikdo nemůže, s tím se nedá nic dělat. Pro úspěch akce jsme udělali maximum, jen jsme nedosáhli vytyčeného cíle z vyšší moci, nikoliv vlastní vinou. Pedál s Pilníkem to vystihli naprosto přesně: "Jezdíme sem už skoro dvacet let. Pořád jsme měli jako zázrakem relativně pěkně. Pršelo nám akorát při výstupu na Ostrevu a na Svišťovce, a zvládli jsme to. Jednou to zkrátka přijít muselo!" Dnešek bereme zkrátka jako realitu a když zpětně rekapitulujeme dnešní výpravu, nakonec se i ozvalo: "Vždyť to byla nakonec pěkná túra, mě se to líbilo. No tak pršelo, no a co..."
Roztáčíme pivka a řešíme, jak upravit pověstné Pilníkovy klobásky z vyhlášeného řeznictví v Hospřízi. Role šéfkuchaře se dnes ujímá (spíše je do ní jednomyslně soudružsky jmenován) Jarmil. Ostatně má bohaté kuchařské zkušenosti z vodáckých táborů. Narozdíl od Čenicha ("Sakra, ten kluk tady dneska chybí!") nejde do experimentů s živání a klobásky peče na plechu úplně jednoduše s nějakým základním socem. Výsledek je jednoznačný: "Jarmile, máš to VYNIKAJÍCÍ!" Při výborné večeři zkoušíme plánovat i zítřek – má být oddechový den a opět má zřejmě pršet. Cílem by měl být proto nějaký hrad, zámek, jeskyně, muzeum... zkrátka něco "uvnitř". A na závěr horké termály. Ani se nemusíme nijak moc dohadovat: unikátní dřevěný kostelík v Leštinách (zapsaný dokonce v UNESCu), světoznámý Oravský hrad, odpoledne Kúpele Lúčky. Hoši operativně zjišťují, zda je všude otevřeno. Lúčky dokonce zítra otevírají první den po dlouhé koronavirové uzávěře (to je paráda, třeba tam nikdo nebude!) Posezení protahujeme přes půlnoc, Pedál svědomitě a vytrvale dolévá kořalku i víno. Ale zítra si můžeme přispat, tak si ponocování dnes můžeme dovolit.

* * * * * * *


Pátek 19. června 2020 : výlet na Oravu – kostelík Leštiny, Oravský hrad a kúpele Lúčky
V pátek ráno si pořádně přispáváme. I ti největší skřivani scházíme ke snídani až kolem půl osmé. Postupně se budí i ostatní z velkého pokoje. K odjezdu na celodenní výlet jsme připraveni kolem deváté hodiny: "A vemte si věci na koupání, večer se stavíme do Lúček!"
Auta nepojedou společně, zkrátka každá osádka má za úkol se dopravit do malé vesničky Leštiny, která se nachází až na Oravě, nedaleko Vyšného a Dolného Kubína. Já ještě Emana prosím, aby odbočil hned na úvod do Pribyliny, rád bych si totiž zakoupil na tamní poště známky. Zamykáme chatu a vyjíždíme kolem Orešnice a kempu na nepopulární dorasovanou účelovku. Abych nezapomněl: PRŠÍ!
Ačkoli máme průjezd Pribylinou nacvičený, je zde celkem nepřehledný systém jednosměrek, takže na zdejší krásně upravené náměstíčko natrefujeme až napodruhé. Chtě nechtě musím vylézt do deště a přeběhnout přes návsí k poště. Na mostíku potkávám ojedinělou postavičku s parapletem. Ve snaze bodře a slušně pozdravit domorodce se širokým úsměvem nadhazuji konverzační téma: "To nám to zase prší, co??" odpovědí je: "... uua, hua, haha, chrm, hula, hééé..!" Není to totiž nikdo jiný, než zdejší obecní Tóma Hluchoněmec – postižený, ale jinak neškodný cikán, který maximálně žebrá "daj korunáčku". Rád by se dal "do řeči", ale o to víc peláším na poštu. Potom v autě podotýkám: "Kdykoliv v Pribylině vylezu z auta, potkám tohodle cikána Tómu..." , což je faktum. Dále valíme kolem Vavrišova na dálnici a najíždíme směr Lipťák a Ružomberok.
Uháníme si těch 140 km/h kolem Mary, všechno vypadá skvěle a bezchybně. Víme, že máme sjet na posledním sjezdu Ivachnová/Bešeňová, a pak známou cestou přes Bešeňovou na Lúčky. Systém sjezdů je zde ale tak nepřehledný a divně značený, že i přesto, že jsme tudy jeli nesčetněkrát, se nám "daří" dokonalé foux pas: "Tady vpravo? Jo... A co tady? Hmmm, asi musíš vlevo, jinak tě to hodí na dálnici – Tak jo! – Hrome, kam to jedem'? – A sakra, vždyť jedeme zpátky na dálnici!!!!" zkrátka jsme popletli odbočky a místo na druhý most na Bešeňovou jsme sjeli na přípojnou větev směr Mikuláš. Otočit už nelze, musíme chtě-nechtě přímo. "Kolik je k nejbližšímu sjezdu? – To je až ten u Lipťáku... 12 kilometrů!" Tak jsme se pěkně projeli.
U kostela v Leštinách
Společná fotka účastníků zájezdu pod kostelem v Leštinách.
Napodruhé se nám odbočit daří a sjíždíme na Bešeňovou a Liptovskou Teplou, kde odbočujeme na Lúčky. Zde se projíždí celá ves a až nahoře v semknutém lesnatém údolí se nachází areál pěkných lázní s moderním termálním aquaparkem. Zde bychom se měli zastavit navečer. Úzká silnička pokračuje dále do nitra pohoří Choč. Hluboké údolí, krásné lesy, samá zatáčka, žádný provoz. Vytrvale stoupáme až do lučinatého sedla Vrchvarta (cca 800 m n.m.). Úplně zastrčený a zapomenutý kout, jak z doby před 70 lety. I stádo ovcí s nefalšovaným bačou a psem jsme zde zahlédli! Toto sedlo je přirozené rozhraní mezi Liptovem a Oravou. Pak v několika zatáčkách a dost ostře sjíždíme do zcela jiné krajiny – výrazné lučinaté kopečky, samá pastvina. Zde se nám dovolal Pedál: prý jsme byli dlouho nedostupní (není se čemu divit, v takové divočině). Oni to vzali oklikou až přes Ružomberok (dle navigace), takže stejně přijedou do Leštin později.
Míjíme osadu Osádka a odbočujeme k Leštinám. Dědinka položená v dlouhém údolí. Najít zdejší unikátní kostelík není složité, i když se nachází mírně stranou od silnice a ve strmém svahu ukrytý pod stromy. Parkujeme u konzumu a jdeme ke kostelíku. Na infotabuli je kontakt na průvodkyni a velmi podrobné informace o historii kostela. Dle telefonické dohody těsně před námi přišedších čtyř slovenských turistek přichází z blízkého domku příjemná mladá paní, která nás zdejší památkou provede. Za pár minut přijeli i hoši s druhým autem, tak můžeme začít s prohlídkou.
Teď ke kostelíku: Drevený artikulárny evanjelický kostol v Leštinách – unikátní starobylá stavba, postaven v roce 1688 na příkaz Jóba Zmeškala, kapitána hradní posádky na Oravském hradě a podžupana v Kubíně. Fasáda je chráněna dřevěným bedněním, uvnitř unikátní malby a dřevěné vybavení. Příkrý svah byl vyrovnán kamenným základem (dole krypta), na stavbu použito smrkové dřevo ze zdejších lesů. Dominantu tvoří velká valbová střecha pokrytá dřevěným šindelem. Kostel nesměl mít věž se zvony, takže malá zvonička byla přistavena o dost později. Interiér je bohatě zdobený mnoha motivy – především květinové a erbovní malby zdejších zemanských rodů, oltář a kazatelna mají zdobné dřevořezby. V roce 2008 byl kostel spolu s dalšími slovenskými kostely tohoto typu zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO pod společným názvem "Dřevěné chrámy v slovenské části Karpat".
A proč artikulární? Jedná se totiž o evangelický kostel. Leštiny jsou čistě evangelická obec. Podobně jako u nás bylo evangelické vyznání po rekatolizaci zakázáno a tvrdě potlačováno, ale tlak společnosti si postupně vynutil toleranci jinověrců. U nás to bylo až někdy v roce 1781 (Josef II. – toleranční patent), v Horních Uhrách dokonce o 100 let dříve: svolení ke stavbě evangelických kostelů si na císaři Leopoldovi I. vynutili povstalci Thökölyho povstání na sněmu v Šoproni roku 1678. Svolení ke stavbě 38 protestantských kostelů bylo zakotveno ve sněmovních zákonných článcích (artikulech) č. 25 a 26, odtud pochází i jejich název. Kostely musely být stavěny na okraji obcí nebo za hradbami měst, na jejich výstavbu nesmělo být použito ani kamenů ani železa (včetně hřebíků), což mělo snížit jejich trvanlivost. Kostely nesměly mít věž ani zvony a nesměly mít vchod z ulice. Architektura kostelů byla ovlivněna slezským vzorem. Původní vzhled si do současnosti zachovalo pět artikulárních kostelů – ve Svätom Kríži (původně v Paludzi; přesunut byl kvůli výstavbě přehradní nádrže Liptovská Mara), Istebném, Leštinách, Kežmarku (kostel Nejsvětější Trojice) a Hronseku.

Leštiny
Artikulární evangelický kostel v obci Leštiny, národní kulturní památka a lokalita Světového dědictví UNESCO v rámci Dřevěných chrámů ve slovenské části Karpat.
Oravský hrad
Oravský hrad.

Je to velmi zajímavá historie a o té nám v kostele vyprávěla zapálená průvodkyně. Interiér úchvatný, vše původní. Lavice byly m.j. rozčleněny dle bydliště a původu věřících. Tak například čestné místo poblíže oltáře má stále vyhrazeno rodina (potomci) Jóba Zmeškala. Byly zde pokřtěny i velmi významné osobnosti, např. slovenský básník a buditel Pavol Országh Hviezdoslav (to byl ten pán vyobrazený na krásné 10 Kčs federální bankovce). Bohoslužby se zde stále konají každou neděli a mají tady farářku. Uvědomili jsme si, že rozdíly v náboženských vírách a pradávné "odstrčení" evangelíků můžeme vysledovat vlastně i u nás doma na Třebíčsku: také zde v severních kopcovatých oblastech okresu existují evangelické obce (např. Benetice nebo Horní Vilémovice). Nyní tam sice za dvacet minut dojedeme z Třebíče autem, ale za dávných dob to bylo odlehlé území mezi kopci a lesy a tudíž evangelíci tam našli skrytý azyl daleko od vrchnosti.
Paní nám dovolila vyjít i na ochozy. Ačkoli se to nezdálo a interiér je jakoby stísněný (asi i díky světelnému vjemu – je zde přítmí), do kostela se vejde velké množství věřících. Přesné číslo už si nepamatuji, ale myslím, že to bylo kolem 300. Zkrátka vskutku unikátní stavba, a my jsme se shodli, že jsme o ní dosud nevěděli a stále na Slovensku co objevovat. Podobný kostel poblíže je prý i v Kežmaroku – vida, další tip k prohlídce někdy na příští roky. Další a zřejmě nejznámější a nejhezčí potom v Hronseku, ale to je až u Zvolena. Vstupné bylo symbolické, cca 2eura, v jehož ceně byla i pěkná pohlednice. Prohlídka jedinečná, paní průvodkyni jsme moc poděkovali.
Drevený artikulárny evanjelický kostol v Leštinách
Drevený artikulárny evanjelický kostol v Leštinách - interiér z ochozu.
Ještě společné foto na venkovním schodišti – a o půl dvanácté je prohlídka a návštěva Leštin u konce. Nyní přejedeme do Oravského Podzámku, kde hodláme navštívit světoznámý Oravský hrad. Cestou údolím k Vyšnému Kubínu nás zaujal nádherný přírodní výtvor: mohutné skalnaté bradlo Ostrá skala, která má charakter "koruny". Hned vedle pak pokračuje Tupá skala, spíše naopak stolová hora. Jedná se o chráněnou lokalitu nejen s přírodními unikáty (menší jeskyně, bohatá lokalita vápnomilné vegetace), ale i s pozůstatky opevněného hradiska z doby bronzové. Nevede tam sice značená cesta, ale přístupným a vyhledávaným místem pro vycházky (navíc s nádherným panoramatickým rozhledem) tato lokalita prý je. Následně projíždíme vesnici Vyšný Kubín – narodil se zde již vzpomínaný buditel a básník Pavol Országh Hviezdoslav, což připomíná pamětní obelisk na místě jeho rodného domu. U Dolného kaštiela (zámeček) odbočujeme na frekventovanou stání silnici vpravo a v širokém údolí řeky Oravy objíždíme Dolný Kubín. Zanedlouho (kolem poledne) jsme v Oravském Podzámku, kterému vévodí unikátní Oravský hrad.
Podzámok je poměrně malé městečko ve stísněném prostoru pod vysokými svahy údolí Oravy na jejím pravém břehu. Na vysokém zalesněném kopci – Oravskom bradle – se vypíná středověký hrad. Naprosto s přehledem zajíždíme na prostorné parkoviště, které je obsazeno sotva z poloviny. Hned vedle se nachází koliba Pod Lampášom s velkou zastřešenou terasou, což by mohlo být dobré lákadlo pro oběd. Nyní se ale přesouváme upravenou parkovou ulicí okolo kostela a fary na hlavní křižovatku. Ta je však již dávno zklidněna, hlavní provoz totiž vede po obchvatu kolem městečka. Centrum tak působí příjemným klidným dojmem. Za mostkem přes říčku Račová je moderní infocentrum a pokladny k prohlídce hradu. Vstupenky je tedy třeba zakoupit zde dole (cca po 8€). Což činí po bleskové dohodě s právě přijíždějícím druhým autem za všechny hromadně Pilník. Naše prohlídka bude začínat až ve 13. hodin a to tedy znamená necelou hodinku času. Využíváme ji, jak jinak, k posezení v přilehlé hospůdce Zámocká 4, kam především Pedála zlákala nabídka zdejšího malého pivovaru Kastelán. Ihned tam zamířil a za ním všichni ostatní. Pivko měli šmakovní, stejně tak bodla i polední polévka, třeba kapustnica s klobásou a s chlebem.
Na 13. hodinu míříme strmou přístupovou cestou k první bráně hradu, kde se nás posléze ujímá průvodce. Co jsme si všimli, návštěvnost je vysoká. Jedna skupina čítala tak 40 lidí a během prohlídky jsme se míjeli s dalšími minimálně dvěma až třemi skupinami. Hrad svou rozlehlostí a především výškovým členěním připomínal například náš Karlštejn. Od dolní brány jsme se drali v podstatě jen do vrchu po mnoha schodištích. Pilník při cestě dolů schody zkusmo počítal, bylo jich údajně 392.
Trochu historie: Hrad vznikl na strategicky důležitém místě uhersko-polské cesty (dříve také důležité jantarové stezky) v blízkosti celní stanice v Tvrdošíně a od roku 1370 byl župním hradem. Komplex budov horního, středního a dolního hradu, zabírající tři výškové terasy hradní skály, stavěli postupně od poloviny 13. až do začátku 17. století. Nejstarší částí byl palác na horním hradě, zabezpečený opevněním v oblasti dnešního středního hradu. K velkým stavebním úpravám došlo na konci 15. a na začátku 16. století, když byl postaven obytný palác ve středním hradě, zesílený po bocích kruhovými baštami. Tehdy se současně stavěla a zesilovala opevnění v prostorách dolního hradu.
Nejvýznamnějšími majiteli byl zřejmě rod Turzovců. Během povstání Františka II. Rákocziho hrad v roce 1703 dobyli povstalci pod velením Alexandra Károlyho. O pár měsíců později hrad obléhala císařská vojska a to až do roku 1709 kdy se posádka hradu vzdala. V roce 1800 vypukl na hradě požár pravděpodobně tak, že z komína vyskočila jiskra, zapálila střechu a odtud se rozšířil požár na celý hrad. Částečné záchranné práce prováděl František Zič a v letech 1906–1912 zrestauroval střední část Jozef Pálfi. Opravné a rekonstrukční práce se dělaly na hradě i na přelomu 19. a 20. století. Během druhé světové války použila německá vojska hrad jako dělostřeleckou pozorovatelnu. Po tom, co na budovu vypálili sovětští dělostřelci salvu z raketometů kaťuša, se Němci na štěstí pro hrad stáhli a před Rudou armádou utekli. K velkorysé obnově celého hradu se přistoupilo až v letech 1953–1968, po jejímž dokončení se stal důstojným sídlem Oravského muzea
.
Prohlídka hradu byla vskutku úchvatná. Jak již bylo řečeno, pořád jsme šplhali někam po schodech, až skoro do nebes :-) Prošli jsme několik venkovních nádvoří. Z horních ochozů a teras se nabízely nádherné výhledy do kraje. Zajímavé byly i prostory Oravského muzea – velkoprostorová diorámata zdejší přírody s vycpaninami zvířat, horniny, nerosty, národopisná expozice prostého lidu a podobně. Vrchol prohlídky byl (jak jinak) v nejvyšším paláci hradu. Taktéž vlastně i nejstarší části – tzv. Citadele vystavěné na nejvyšším a nejužším skalním bradle. Zde byly k vidění i modely hradu v různých časových údobích a taktéž i modely hradišť a opevnění v blízkém okolí. Našli jsme tu i ztvárnění hradiska na Tupé skale u Leštin. Ještě stojí za zmínku, že na Oravském hradě se natáčelo několik historických filmů a pohádek, jimž byla věnována zvláštní expozice. Úplně prvním filmem dokonce první černobílá verze filmu Dracula z roku 1922. Prohlídka trvala poměrně dlouho: hodinu a 40 minut.
Tím už čas značně pokročil a je nejvyšší čas se pořádně najíst. Aby toho nebylo málo, začalo opět poprchávat. Jako restauračku vhodnou pro oběd jsme nakonec zvolili zmíněnou Kolibu Pod Lampášom v těsném sousedství parkoviště. Cestu k ní jsme pro změnu zvolili parkem – ke cti místních je třeba zmínit, že velmi upraveným parkem, podél říčky Račová. V poloprázdné kolibě jsme obsadili venkovní zastřešenou terasu, kde bylo prázdno úplně. U sympatické a usměvavé servírky si každý objednal nějakou tu místní baštu, vyhrávaly samozřejmě halušky na vícero způsobů, strapačky atd. Rozeseděli jsme se trochu déle, vždyť už není kam spěchat. Mezitím začalo zase dost pršet, takže naši obětaví řidiči zaběhli opodál pro auta a přistavili je k odjezdu přímo před kolibu. S jídlem jsme byli spokojeni a teď hurá za poslední dnešní aktivitou jíž bude: návštěva, koupání a očista v termálním Aquavitalparku lázní Lúčky.
Směřujeme po silnici zpět na Vyšný Kubín a zde odbočujeme na Leštiny. Pojedeme tedy tou samou trasou, kterou jsme přijeli. Opět poutavý přejezd malebného sedla mezi Oravou a Liptovem a dlouze sjíždíme do Lúček. Zdejší lázně jsou krásně položeny v klidném zalesněném údolí téměř na konci světa. Pobyt zde musí být vskutku balzám na tělo i duši :-) Parkujeme na poloprázdném parkovišti přímo před nevelkým aquacentrem. Dlužno zmínit, že za poslední roky se Lúčky pro nás staly zřejmě nejoblíbenějším dostaveníčkem pro podvečerní koupání: je zde komorní prostředí, poměrně málo lidí a tudíž klid. Teplota vody v bazénech 36° (klidový) a 28-30°C (plavecký), cena za dvouhodinové koupání doposud byla kolem 9€. Nicméně Pilník avizoval dle webovek nějaké zdražení, tak uvidíme. Na druhé straně Tater je dobrý Vrbov. Naopak Bešeňovou už jsme před pár lety úplně vytěsnili – neúnosná sprostá drahota.
Mírně nás rozladil parkující zájezdový bus s plzeňskou značkou a velká skupina lidí (odhadem tak 30), která se z něj vyvalila směrem ke vstupu do aquaparku. Ke vší smůle byli hbitější a seřadili se do fronty ještě před nás. Ale nevadí, počkáme. Na druhou stranu máme štěstí: dnes je po dlouhé době karanténní uzávěry první den, kdy se lázně a aquapark otevírají veřejnosti! I proto provozovatel zavedl zpřísněná epidemiologická opatření: každému při zaplacení vstupenky měří teplotu a zapisují si nacionále příchozích. Kvůli plzeňskému zájezdu se tak vstup znatelně protahuje. Stál jsem až úplně poslední (za Emanem), tak si jen tak letmo mimochodem prohlížím, jak slovenský vrátný komolil naše česká jména: že u mě píšou "Krčmár", to už mě nepřekvapuje, ale nejvíce nerozuměl Emanovi, kde namísto jeho pěkného stručného příjmení "Lapeš" napsal honosné "Papež". Pomyslnou soutěž o nejnižší tělesnou teplotu vyhrál opět Eman, kterému naměřili rekordních 35,4°C. Taktéž cenotvorba je trochu záhadou: vstupné stálo 14€, což je podstatné zvýšení, nicméně v ceníku na webu mají napsáno, že je to cena pro sobota-neděle-svátek; a dnes je pátek, kdy uvádějí 9,90€ pro pondělí až pátek… Divné.
Teplota v klidovém bazénu byla optimálních 36°C, i když… na pokynech pro preventivní opatření tam bylo napsáno, že maximální počet osob v tomto bazénu je 4. V jednu chvíli jsem napočítal až 35. "Hmm, to asi platilo jen v době karantény pro lázeňské hosty…" uklidňujeme se alibisticky :-) Též chladnější plavecký bazén (28-30°C) byl příjemný, lidí málo. Chrliče vody v provozu nebyly, pouze masážní proudy, ale i ty byly perfektní. Koupáním jsme strávili téměř celé dvě avizované hodiny. Krátce po 19. hodině se jdeme převlíct a budeme odjíždět. S Trnkáčem a Jarmilem jsme šli o deset minut dříve, protože jednu chybu aquapark přece jen měl: nebyl otevřený zdejší námi oblíbený bar, kde jsme si minule mimo jiné dávali horký štrůdl, kávu anebo něco ostřejšího. Zaskočili jsme proto naproti do lázeňské pizzerie na kávu a demänovku.
Cestou na chatu se ještě zastavujeme na okraji Bešeňové v supermarketu CBA (víceméně náš COOP Jednota) a kupujeme nějaké ty doplňky pro večerní pečení masa a klobás (zeleninku apod.). Počasí pořád nicmoc, prakticky pořád drobné přeháňky s přestávkami. Na venkovní grilovačku to dnes v žádném případě zase nebude. Na chatu dojíždíme zhruba po osmé a pouštíme se do pečení krůtích steaků na plechu. Na každého vycházel jeden (ještě bude na zítra), ale najedli jsme se maximálně. Bylo to vynikající! Soudky Märzena už dávno sykly, takže ještěže máme v lednici plechovky.
Kromě večeře nás ale čeká i naplánování zítřejšího programu – a to není vůbec snadné! Zjistili jsme, že jsme prakticky bezradní… Předpověď stále stejná – přeháňky, déšť. Pilník sám přehodnotil pokus o Bystrou lávku – nepochybujeme, že by to dal, trasa je to nádherná, ale v tak nejistém počasí to nemá smysl, člověk by vůbec nic neviděl. Včerejší zkušenost z Klinu nám stačila: túra se tak mění jen v povinnost dojití bez jakéhokoli zážitku. Ještě jsme zmiňovali možnost návštěvy Demänovské jaskyně Slobody, ale nakonec jsme se přece jen nechali zlákat vidinou alespoň nějaké šance na výšlap: co třeba vyjet lanovkou na Skalnaté pleso a pokud bude alespoň trochu ucházející počasí (bez deště), jít Magistrálou na Hrebienok, anebo zkusit po modré okruh na Malou Svišťovku a dolů do Lomnice? Obojí je nenáročné a prakticky z kopce. (že jsme měli jet fakt raději do jeskyně, to nám došlo až následující den).
Spát se jde opět až kolem půlnoci, extra brzy vstávat nemusíme.
Výhledy z Oravského hradu
Výhledy z Oravského hradu.

* * * * * * *


Sobota 20. června 2020 : Skalnaté pleso
Ráno se budíme kolem osmé a vzápětí snídáme. Mokré věci ze čtvrtka některým nešťastníkům už jakžtakž uschly. Balíme se tedy na celodenní výlet s tím, že se můžeme pokusit o nějaký nenáročný výšlap ze Skalnatého plesa. Počasí je však opět hrozivé: sice ZATÍM neprší, ale je zataženo olověnými mraky bez naděje na projasnění. Usedáme tedy do aut a míříme dolů k hlavní silnici č. 537 u Pribyliny. Emanovo fáro dnes řídím já a po dobité asfaltce od Orešnice dolů jedu krokem, takže Smoldovo SUV, které snese přece jen hrubší terén, nás předjíždí už u kempu. U skanzenu odbočujeme doleva a míříme na Podbanské. Míjíme odbočku na Kokavský most: "Hele, dneska je vhodná příležitost stavit se za Naďou!" plánujeme na zpáteční cestu. Bylo by to záhodno: stavit se do oblíbených "potravin" na horec a na pivko, pozdravit známou šenkýřku – vždyť loni jsme vynechali!
Stoupáme nad Podbanské a na úpatí Kriváně u Trech Studniček se objevují úseky s hustou mlhou. Nechávám se Emanem poučit, kde zapnout mlhovky, protože kolikrát bylo auto vpředu vidět fakt mizerně. Najednou dojíždíme Smoldu: "Sakra, proč se tak loudají?" – a hbitě předjíždíme. U Nové Polianky už mlha ustoupila, potkali jsme i známý tatranský vláček. Do Tatranské Lomnice dojíždíme s náskokem, parkujeme na obrovském parkovišti poblíže dolní stanice lanovky a chvíli na parťáky čekáme. "Ty's to valil jak blázen, úplně jsme vás ztratili," – "Já jsem jel normálně, kolem 70…" nepřipadalo mi, že jsme jeli nějak extra rychle, ale Emanovi to zkrátka jezdí krásně, no…
Na Skalnatém plese
Takhle to vypadá na Skalnatém plese, když venku lije...
Čas skvělý, krátce po desáté hodině. Obloha nevypadá zas tak špatně, zkrátka je zataženo, ale neprší. Jdeme si tedy koupit jízdenky na lanovku na Skalnaté pleso. Trochu nás překvapilo, že je v provozu i horní úsek na Lomnický štít – ten se halí v neprostupných mracích a vzhledem k ceně (+32€ k základní jízdence) to dneska může podstoupit jen blázen, aby nahoře dopadl jak Anděl-Marvan. My jsme byli na Lomničáku jedinkrát, v roce 2006, a to bylo luxusní počasí… Řadíme se do krátké fronty a Pedál nás nabádá: "… a kupte si obousměrný!" Leckomu to připadalo možná srabácké – "…vždyť dolů přece půjdem' pěšky, ne? Je celkem pěkně," ale Pedál jakoby to měl v nose: "Ten rozdíl 3€ nikoho snad nezabije, nemůžete přece vědět, jestli se nahoře počasí nezhorší. Nebo chcete zase promoknout?" To měl teda pravdu, to všichni uznáváme – a kupujeme si tedy všichni obousměrnou po 24€ (+ zálohu na kartu 2). Ještěže to parkoviště je zde zadarmo!
V dolním úseku na mezistanici Štart jezdí pořád menší kabinky. U odjezdu byly nějaké pokyny, po kolika lidech se maximálně může jet – někdo jel po dvou, někteří se nasáčkovali do kabinky po čtyřech. Na Štartu se přestupuje do nových velkých kabin, kam se vejde osm i více lidí. Neslyšně uháníme výš a výš, mlha houstne… Sotva se nahoře v mlhách objevuje horní stanice na Skalnatém plese, začíná… (hádej, můžeš jednou): PRŠET! Drobné kapky zkrápí prosklenou kabinku, člověk by řekl: drobně mží. Realitu však pociťujeme po vystoupení na rampu: do zmodernizované a zrekonstruované budovy restaurace a hotelu je to sotva 50 metrů přes kamenitou planinku, ale i na tomto krátkém úseku jsme mokří jak vodníci. Dokonce někdo vyndává i pončo.
Doběhli jsme do vestibulu samoobslužné restaurace a co teď…? "No co, sedneme na kafe a na pivo a počkáme, třeba přestane," zní optimistická domněnka. Tu má asi více návštěvníků, protože restauračka je solidně zaplněna výletníky a volné stoly nacházíme až vzadu. Sedíme teda půlhodinky, hodinku… a venku lije jak z konve. Milióny těžkých kapek bičují a "kouzlí" na kalužinách nespočet kroužků, pleso je v mlze, protější observatoř není vidět vůbec. Kupodivu odjelo několik spojů nahoru na Lomničák, ale asi ani tam se člověk nad mraky nedostane. Na nějaký pěší výšlap už nemáme ani pomyšlení, to bychom byli durch za deset minut. Máme čas na rozjímání a letošní Tatry hodnotíme jako totálně propršené. "Jednou to přijít muselo!" hodnotí realisticky Pedál. Pivo zde měli nic moc a ještě ke všemu za draho (3€) a taky horec, který Pilník objednal, byl klasická syntetika z obchodu.
Na Skalnatém plese
... to se tam potom nedá dělat nic jinýho, než sedět u piva.
Usnášíme se, že zkrátka sjedeme lanovkou dolů a Smolda s Pedálem, coby místní znalci, navrhnou nějakou příjemnou kolibu pro pořádný oběd. Ať aspoň něco ze dneška máme – kulinářský zážitek :-) Ještě padl návrh, že bychom alespoň mohli sestoupit 250 metrů na Skalnatou chatu a po delší době se pozdravit s horským vlkem Laco Kulangou. Ale sotva vlezeme ke vchodu, zjišťujeme, že lije tak, že za to zmoknutí to nestojí. Rychle jsme tedy přeběhli k lanovce a jede se dolů.
Regulérně lije i dole v Lomnici, zmokli jsme i po přeběhnutí na parkoviště k autům. Ještě padl návrh na návštěvu (alespoň) múzea TANAPu dole na křižovatce, ještě nikdy jsme tam nebyli. Parkujeme tedy u muzea, ale ani přebíhat v lijáku se nikomu nechce. "Kašlem na to, jedeme do Štrby, kluci tam mají tip na dobrou kolibu," zní verdikt. A sjíždíme dolů k Popradu. Kolonu vede Smolda a míří na Velkou Lomnicu a tudíž na dálniční přivaděč k Popradu, asi podle navigace. Držíme se jich v závěsu, abychom nějak špatně neodbočili. Nájezd na dálnici zvládáme dobře. U Svitu začíná děsná průtrž. Zpomaluji na minimum, abychom nezačali plavat, stěrače nestíhají, vidím jenom vodopády. Z vodní clony vjíždíme do tunelu Bôrik a na chvíli máme volný výhled. Hned po výjezdu ale zase vodní darda, tentokrát snad nejintenzivnější. "Bacha, odbočujou na výjezd!" hlásí spolujezdci a právě včas, protože ostrý sjezd se nachází hned za tunelem. Ještě chvíli po staré státní silnici a jsme na okraji Štrby. Kupodivu hustý déšť malinko ustal.
Zabočujeme vpravo k vytipované kolibě u Miška, ale hoši z prvního auta nevystupují: "Co je, proč tam nejdem'?" – "Je tady málo aut, to je vždycky znamení, že něco není v pořádku!" zdůvodňují to naši znalci poměrů. Máme se vrátit k první kolibě Žerucha u křižovatky , kde bylo parkoviště naopak narváno, což má být dobré znamení o oblíbenosti a kvalitě podniku :-) Uvnitř taky plno. Dole nachází volný stůl první naše čtveřice, my ostatek musíme nahoru. Číšník má plné ruce práce – chudák lítá v roušce, jakmile se nějaký stůl uvolní, musí ho ještě dezinfikovat. Ale stíhá. Že si chvíli počkáme, nám vůbec nevadí, stejně už není kam spěchat… Opět si objednáváme zdejší typická jídla – halušky, vyprážaný ovčí syr, anebo na grilu apod.
Po výborném obědě se scházíme pod střechou před kolibou – PRŠÍ… "Tak teď už snad jedině fakt za Naďou…," plánujeme zbytek odpoledne a chystáme se na cestu. Navrhuji vyjet serpentinami ke Štrbskému Plesu a jet normálně po Cestě slobody na Podbanské, jelikož po dálnici až k Hrádku a zase zpět na Pribylinu by to byla neúnosná zajížďka. Schváleno, můžeme vyrazit. O půlhodinku později už sjíždíme v zatáčkách k Podbanskému a jsme v chatové oblasti v okolí říčky Belé. Kolikrát jsme tudy už projížděli či procházeli?
Odbočujeme k Potravinám a máme štěstí – i v tomto nečase je otevřeno. Dokonce je krytá terasa před vstupem obsazena partou zmoklých cyklistů, kteří asi daleko nedojeli a sedí tady celkem dlouho, jak je zřejmé z jejich výborné nálady :-) My usedáme pod paraván dozadu a jdeme se s Naďou pozdravit a objednat tradiční občerstvení – tj. nefalšovaný pravý horec a retroBažanta. Řidiči bohužel zůstáváme u čaje a nealka. Asi hodinku jsme poseděli a popovídali s majitelkou – po dvou letech pěkné setkání. Hned si všimla, že nám chybí Čenda: "Ten najviac výrečný vam chýba!" Při odjezdu se ještě Smolda zajel přes most podívat k chatě JRD Kokava – prý tam bylo plno aut! Že bychom to příští rok zase zkusili sem…? Naďa nám potvrdila, že ve správcování se tam pořád střídají lidi – chtělo by to tedy objednat hodně dopředu a pořád si rezervaci hlídat.
Navečer definitivně odjíždíme na naši chatu Lesovňu. Dnešní den byl tedy opravdu "z nouze cnost", ale co už… I takovéto nouzové stavy mohou v Tatrách nastat. Přijeli jsme celkem brzo, takže část členstva si ještě dělá procházku do blízké Orešnice, kde usedáme na terasu. Objednali jsme si pivko a objevilo se několik rund Tatra-tea, které k návštěvám tohoto podniku tradičně patří. Loni a předloni jsme tady udělali ale větší "hukot". Náladu si ale jistě vylepšíme večerním pečením krůtích steaků a posezení u společného stolu. Sudová pivka už nám bohužel došla, takže jsme u Nadi vzali železnou zásobu lahvových Urpinerů. Přípravě pokrmu se opět ujal šéfkuchař Jarmil a stejně jako posledně – steaky měl VYNIKAJÍCÍ. Jenom jsme se oblizovali! Rozproudila se i velmi živá debata o stále plánovaném, ale zatím ještě nikdy neuskutečněném přechodu Tater s přespáním na některé z chat (třeba Téryho nebo Zbojnické). Chtělo by to ovšem 100%-ní logistické zajištění a byla by to taky sázka do loterie s počasím. Nocleh na některé z tatranských chat je totiž potřeba objednávat dlouho dopředu. Na to konto začal náš známý hecíř Pilník lámat členstvo, aby s ním někdy podnikli trek v Alpách, kde rezervace noclehů nutná není. A přidal strhující zážitek z mejdanu s rakouskými studentkami, které prý bušily na vozembouch pomalu až do rána, vzbudily v noci kuchaře, aby jim něco uklohnil, takže Pilník s parťákem se raději po anglicku vypařili do noclehárny. Po rekapitulaci tělesných dispozic, ale drtivá většina naznala, že taková převýšení se zátěží už jsou bohužel mimo naše síly – i když to akce musí být jedinečné! Buď by to chtělo trénink anebo něco lehčího…
Ti nejskalnější jdeme spát až hodně po půlnoci. Zítra nás čeká balení a bohužel dojezd domů…

* * * * * * *


Neděle 21. června 2020 : odjezd domů
Takže další ročník oblíbené výpravy do Tater je bohužel u konce… A jak to rychle uteklo, že? Po snídani kolem půl osmé začínáme balit a uklízet chatu. Na devátou jsme domluveni se správcem na předání a zaplacení pobytu. Pan Janotka přijíždí včas jak bylo domluveno, chatu přebírá v pořádku a bez připomínek, neutrpěla žádnou újmu. Vyrovnáváme účet – letos v osmi to vychází 42€ za každého. Loučíme se, no a můžeme vyrazit na dlouhou cestu k domovu. Samozřejmě – zase poprchává! Dole u skanzenu jenom vybíhám z auta pro pár tradičních oblázků na zahrádku a ještě odbočujeme do Pribyliny hodit do schránky pohlednice. Oboje auta jedeme nezávisle.
Naše jako první řídí Pilník. Děláme jen jednu zastávku kdesi u Púchova a krátce po poledni konečně přejíždíme hranice u Hrozenkova k nám na Moravu. Přestávku na oběd jsme si domluvili na tradičním místě: v motorestu Rasová v kopci nad Komňou. Světe div se, akorát jsme se tu setkali i s osádkou Smoldova auta! Počasí pořád zamračené a chladnější, terasa prázdná, jdeme tedy samozřejmě dovnitř. Už z nabídky jídelního lístku je jasné, že se s největší pravděpodobností změnil provozovatel motorestu (minimálně kuchař). Zdejší vyhlášené dobroty jako například bejčí žlázy anebo lahodné knedlíky s jahodami či borůvkami už v nabídce bohužel nejsou. Bereme tedy zavděk vesměs klasikou: řízek, knedlo-vepřo, svíčková… Pilník s Jarmilem jsou natěšení i na polívku a dávají si dršťkovou, například i pro mne vyhlášená delikatesa. Ale pořádně se spálili: "Ty dršťky jsou tvrdý jak štolverk!" No jo, asi ne každý kuchař umí v dnešní době tuto pochoutku připravit… škoda, že se to tady tak pohoršilo. Nicméně jsme se najedli a nezbývá než vyrazit na závěrečnou etapu naší dlouhé cesty.
Řízení se ujímá Eman a vyrážíme směr Brno a následně přes Rosice na Třebíč. Doma jsme kolem půl páté. Vykládáme Jarmila a posléze končíme u Pilníka, kterému ještě zbývají minimálně dvě hodinky do Budějovic. Tím je letošní výprava do Tater zdárně ukončena.

A jak ji zhodnotit…? Stručně: PRŠELO :-) I když se zážitkově minulým ročníkům zřejmě nevyrovná, užili jsme si Tatry i trochu jinak a holt jsme museli trochu zaimprovizovat. Co je hlavní: nikdo nepřišel ke zdravotní újmě a nikdo si nedovezl nějakého strašného covida. Mě osobně to ještě zpečetil test, který jsem coby samoplátce podstoupil v následujícím týdnu v třebíčské nemocnici. Doufejme, že příští rok se v Tatrách zase plni elánu a za příznivějšího počasí sejdeme.
Společná fotka na závěr
Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2020 pod stříškou pergoly u Lesovni jakoby symbolizovala letošní ročník - pořád pršelo.


* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Račkovo sedlo (1965 m n.m.) / Končistá (nadm. výška bývá udávána různě: na papírové mapě Záp.Tater je 1993,7 m n.m., na Mapy.cz 2002 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Západné Tatry (č.3) 1:25.000.
Ubytování: Chata Lesovňa /Urbariát Vavrišovo/: http://cz.megaubytovanie.sk/chata-lesovna/.

(zapsali Kotel & Pilník, fotil Kotel, Pedál, Havran...)



* * * * * * *




Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru alltrails.com.




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz