XXIX. NORMANDIE - chata Pedálovka
výprava do údolí Jasinky a Pucovky


Pátek až neděle 20. - 22. prosince 2019
Trasa sobotní výpravy:
Náměšť nad Oslavou, nádraží (0 km, 386 m n.m.) - ryb. Rathan, (1 km, 395 m n.m.) - Rathanský dílec, rozc. TZT (2 km, 395 m n.m.) - Naloučany, rozc. TZT (4 km, 365 m n.m.) - údolí Jasinky, hájenka (5,5 km, 390 m n.m.) - Jasenice, jižní okraj (8 km, 422 m n.m.) - důl Pucov, "uran"" (9 km, 450 m n.m.) - Pucov, hostinec U Holoubků (10 km, 460 m n.m.) - údolí Pucovky, točna (12,5 km, 410 m n.m.) - Jedovský mlýn, sam. (15 km, 365 m.n.m.) - Náměšť nad Oslavou, host. U Cafourků (16,5 km, 375 m.n.m.) - Náměšť nad Oslavou, nádraží (17 km, 386 m.n.m.).
Účastníci (sobotní výpravy): Britt, Burdych, Poke, Venca, Pilník, Bubla, Cahouš, Smolda, Eman, Jelen, Pedál, Havran, Cágr, Eda, Vajda, Jarmil, Pupek, Dlouhán, Trnky, Jiří, Ivoš, Piňďa, Kmoch, Kotel (24) - vyjmenoval jsem dle nástupu na společné fotce, vzhledem k rekordnímu počtu pochodníků jsem je zpaměti nedal dohromady...
Počasí: zprvu polojasno a klidno, odpoledne hustý déšť, po celý den cca 6-7°C.



A je zde opět konec roku a s ním oblíbená a neodmyslitelná akce "Normandie" s tradicí konání již třech desetiletí! Stojí na pomyslném nejvyšším žebříčku popularity mezi širším členstvem sestávajícího z velké části z členů našeho bývalého oddílu Čtyřka Třebíč. Hlavní tahoun Pedál (samozřejmě za přispění mnoha dalších) vždy dokáže připravit zajímavou trasu v okolí Náměště a navíc okořeněnou o důležité "záchytné" (t.j. občerstvovací) body. Jen tomu počasí pořád neumíme nějak poručit, takže to je to jediné, co nás dokáže vždy překvapit. Zažili jsme už ročníky provázené sněhem a třeskutými mrazy (tak to má být), anebo naopak blátivé trasy s teplotami vzduchu výše nad nulou. Za jeden z nejmrazivějších bych jmenoval například legendární výpravu po břehovém ledu na Oslavce pod Lamberkem v roce 2010, naopak příkladem doslova jarní výpravy s vysokými teplotami může být Tasovský hrádek v roce 2014. Letošní prosinec se zřejmě zapíše taktéž významnou měrou do této kroniky, protože jak nejeden z nás zhodnotil na závěrečném posezení v nádražce ve Studenci: "Takový liják jsme na Normandii snad ještě nezažili!"
Jojo, zmokli jsme fest – a kdo neměl příslušné protivodní doplňky, protrpěl si posledních 7 kilometrů, navíc část v těžkém terénu údolí Pucovky, promočený na kost. O to více byl grog u Cafisů v Náměšti a závěrečná slavnostní večeře ve studenecké nádražce u Marušky zaslouženější. A ostatně slovy klasika: "Aspoň je vidět, přecedo, jak máme zvocelený lidi!" ("Hlavně vo tom všude kecejte, blbouni..."). Ráno to nijak kriticky vůbec nevypadalo, ba naopak bylo příjemně a polojasno. Změnilo se to až po poledni, když jsme seděli v pucovské hospodě, jako mávnutím proutku.
Trasu jsme sice už jednou šli (2007), ale tentokrát to bylo obráceně a s mírnou obměnou. Ostatně, naprosto neznámé a divoké údolí Jasinky máme v oblibě již od dob Čtyřky – často jsme zajížděli na víkendovky do Naloučan. Nyní to tam sice dost požral kůrovec, ale není od věci se tam občas vypravit znovu. Taktéž se tento ročník může pochlubit rekordním počtem pochodníků – 24!

* * * * * * *

Pátek na Pedálovce
Páteční pohodička na chatě Pedálovce: s hudbou...
Pátek na Pedálovce
... a prohýbajícím se stolem plným laskominek.

Termín Normandie na letošek připadl na opravdu nejzazší termín – snad se s ním (vzhledem k blízkosti Štědrého dne) všichni členové popasují... A jaké nás překvapí počasí? Nejeden z nás jistě sledoval prognózy a předpovědi a... bylo jasné, že letos se žádná zima a mráz konat nebudou. Vypadalo to na předjaří a ještě ke všemu různí Aladini předpovídali i sobotní přepršku. Nechali jsme se ukolébat tím, že už zase dlouho nepršelo a bláhově se domnívali, že pěkně v suchu proběhne i sobota – a pršet si může klidně až v neděli, že? Vyzbrojeni odhodláním, špekáčky a pitím v batozích, a dobrou myslí na duši jsme se tedy mohli vydat na sobotní výpravu – kterou náš kustod Pedál naplánoval do divokých údolíček potoků Jasinky a Pucovky severně od Náměště. Jak již bylo řečeno, kdysi jsme s oddílem Čtyřka zajížděli na pionýrskou základnu do Naloučan a od té doby nám blízké okolí s Jasinkou klikatící se v hlubokém údolí učarovalo. Nevede tudy žádná turistická značka (pouze cyklo), nachází se dost stranou od tradičních tras a cílů. Už jednou jsme sem v rámci Normandie zavítali před lety (r. 2007). Tehdy jsme měli štěstí i na spontánní přijetí u pohostinných sousedů v Pucově (probíhala zde tehdy obecní zabijačka). Ani letos Pedál neponechal nic náhodě a v přívětivém Pucově domluvil alespoň mimořádné otevření hospůdky na polední občerstvení. A jakou nám připravil trasu: původně to vypadalo, že půjdeme rovnou ze Studence, ale v pátek rozhodl mírně jinak – přišla SMS "jízdenky si kupte do Náměště!"
Není od věci též zdůraznit, že na letošní prosinec s tradiční změnou jízdních řádů přišlo neobvyklé rozvrtání těch dosavadních. Pominu nyní tzv. liberalizaci (NAŠTĚSTÍ) na jiných tratích, kde otěže dosavadního národního dopravce Českých drah převzaly různé obskurní železniční společnosti s ještě obskurnějšími, povětšinou vyřazenými, motoráky východoněmecké provenience – jak takové novoty dopadají, víme všichni... U nás na trati 240 naštěstí jen různě posunuli časy jízd osobáků a rychlíků. Na sobotní ráno se po dlouhých letech vrátil model dojezdu "Os" do Studence již na osmou hodinu! Pro hochy na chatě to znamená časnější vstávání po náročném pátečním večeru. A pro ty, co vyrážejí z Třebíče, odjezd už o půl osmé, těsně po rozednění. Jistě to ale zvládneme.


Vyprávění zahajuje jako tradičně Pilník – pátečním večerem 20.12.2019 : V pátek odpoledne se scházíme na nádraží, zpočátku trochu rozpačitě, nicméně plánovaný odjez stihli všichni a za tmy vyjíždíme do Studence. Jako každý rok, degustace různých lakocinek začíná už ve vlaku, ale fakt střídmě. Ve Studenci nás čeká Burdych a spol. a dáváme rychlé pivo, bohužel jen na stojáka, v nádražce je nějaká soukromá akce. Přestože je nad nulou, pivo venku není úplně to pravé ořechové a pochvíli se odebíráme na chatu, která je již díky Pepíkovi krásně vytopená. Avizovaná soutěž Vánočních specialit se nakonec nekoná, neboť po vybalení dobrot se do nich všichni pustili i bez soutěže. A že bylo z čeho vybírat - vánočka, vánočka, uzený, uzený, škvarky, cheescake, 14 druhů cukroví, cukroví, kuba, punč, severský punč, sloní žrádlo, vánoční stout a to jsem určitě na něco zapomněl. Celkem se nás schází 16, k tomu 4 kytary a Koudelovo ukulele. Zábava se rozbíhá, k chuťovkám popíjíme pivo, víno i něco ostřejšího a postupem času je takový hic, že Kmoch bez rozpaků vysazuje dveře a opírá je o schodiště. Později je někteří kamarádi zkouší i otvírat. A protože si jsme vědomi nutnosti brzkého vstávání, chvíli po půlnoci jdeme spát, někteří i do vedlejší myšárny. Ranní budíček po půl sedmé tak všichni zvládáme, půlhodinové zpoždění vlaku je ale fakt jak na potvoru.

V popisu sobotní výpravy na Jasinku a Pucovku pokračuje Kotel – 21. 12. 2019:
Že se nové jízdní pořádky ještě úplně nezažily, o tom jsem se přesvědčil hned po (marném) úprku z domu na zastávku v Třebíči - Borovině. Doběhl jsem s jazykem na vestě na nástupiště, ale pán (taktéž v turistické výstroji), co tam už stál, mi zvěstuje: "Klid. Má to 30 minut zpoždění, právě mi přišla SMS!" Po chvíli to hlásili i staničním rozhlasem a stáhli to na 25 minut. Alespoň jsem se dal s pánem (již důchodového věku) do řeči: patřil k tzv. jmelařům, t.j. to jsou ti, kteří v hojném počtu vyrážejí z Třebíče v danou sobotu na vyhlášené plantáže jmelí v okolí Senorad. Po úspěšné sběračské akci se pak scházejí desítky těchto nadšenců v ketkovické hospodě U Mohelských (už prý zase funguje), anebo v sudické hospodě. Byli prý s kamarády domluvení, že v Rapoticích přestoupí na autobus IDSJmK směrem na Oslavany, ale teď prý je otázkou, zda spoj bude čekat. Po telefonu si domluvili nějaké náhradní řešení.
Zpožděný motorák KONEČNĚ přijíždí od Okříšek v 8 hodin, čili fakt půlhodinová "sekera". V Třebíči potom přistupuje nezvykle početná skupina "našich": Cágr, Jarmil, Eda, Ivoš... jede nás celkem sedm. Ke vší smůle se z vážných důvodů letos omlouvá Čenich. Rychlá jízda do Studence a... ten zástup hlavního voje na nástupišti, to byla fakt síla! Čeká jich tam celkem 17, z toho jen Vajda a Burdych přijeli ráno auty. Takže 15 jich spalo na chatě Pedálovce? "Proboha, jak jste se tam vešli??" – "Ono jich pár spalo vedle v boudě..." Dále nám hoši prozradili, že soutěž chuťovek už vzali úplně volně a neformálně – zkrátka "co dům dal", takže na stůl prý vyskládali například šrůtek uzeného, zabijačku, vánočku, cukroví, sýr... Co vím, tak třeba Pepík si nejvíce pochvaloval "kubu".
Stačilo jen pár minut a náš motorák už brzdí v Náměšti nad Oslavou. Díky "optimalizaci" vlakové dopravy tady náš motorák teoreticky "končí" a na Brno pokračuje "nový" spoj. Vyřešili to tak, že jen změní číslo vlaku, ale jak je to ve všední dny, těžko říct. To nás ale už nemusí zajímat... Za nádražím musíme konečně srovnat řady a nějak se dopočítat definitivního počtu. To se Pedálovi daří až o kus později, na benzínce. Celkem nás překvapuje, že dnes s sebou nemá psa.
O půl deváté tedy vyrážíme na celodenní putování. Vycházíme kolem kolejí směrem k výpadovce na Třebíč. Kávu na nádraží nám vedoucí výpravy zatrhl, prý si ji dáme na benzínce na začátku Náměště. Tam se tedy zastavujeme a po částech se hrneme dovnitř. Kávu za 35,- měli dobrou a dost nocležníků se nechalo i zlákat na dobrou snídani. Životabudičem byla rozhodně horká verze – opékaný párek nebo klobás v čerstvém pečivu. Zkrátka takové ten moderní fast-food, který benzinky hojně nyní nabízejí. Vonělo to pěkně. Po čtvrthodinové pauze je nejvyšší čas vyrazit dál.
Husím pochodem přecházíme přechod pro chodce u kruhového objezdu. Zde má tedy Pedál jedinečnou možnost spočítat členy po jednom. Ocmanická ulice nás nyní vede severně po okraji Náměště, k hrázi rybníka Rathan. Při vyústění ulice Husova z blízkého sídliště se napojujeme na zelené turistické značení. I tyto tuctové končiny (okraj sídliště) dokážou evokovat dávné vzpomínky – vida blízkou základní školu jsme si připomněli: "Cágr, vzpomínáš na spartakiádu v roce 85? V té škole jsme se převlíkali, pak začalo pršet a pamatuješ, co bylo rozházený po celým hřišti?" Cvičilo nás tady nezávisle více, protože si na to hned vzpomněl Venca: "Rozházeli tam náklaďáky pilin, byli jsme jak prasata...," a Cágr uzavřel: "Jojo, měl's to pak úplně všude, i na prdeli. Když ses chtěl toho zbavit, nezbylo než normálně skočit do řeky!"
Z hráze Rathanu se otevřely pěkné výhledy na jeho širou hladinu. Některá místa mezi hrází a silnicí parkově upravili – jsou zde vysázené nové stromy a usazeny lavičky. Dokonce i slunce se začíná objevovat nad obzorem mezi řídkými mraky, takže to vypadá vskutku na příjemné počasí. Za sběrným dvorem končí chodníky a u odbočky ke garážím dává Pedál na výběr, zda tudy nechceme jít, ať nejdeme stále po silnici. Ale svorně jsme tuto možnost odmítli – cesta je tam málo chozená a jistě by byla plná bláta. Po silnici na Ocmanice stejně moc aut nejezdí, takže půjdeme tudy, stále po zelené TZT. Míjíme poslední vilky, které vyrostly na severním břehu Rathanu. Poslední je zajímavá dřevěná chaloupka s dvojitým štítem na způsob ruské dači. Tím opouštíme hranice města a přehoupáváme se přes mírné návrší. Otevírají se odtud zajímavé pohledy do krajiny: severním směrem až kamsi na Tasovsko k Jabloňovu – kopečky kolem dálnice zvané Březejcký les. Po chvíli míjíme starý, ale udržovaný bílý kříž obklopený vysokými lipami. Nápis uvádí, že je vztyčen k uctění památky nezvěstného Františka Sedláka z Ocmanic, který zůstal v zajetí v Rusku (L.P. 1923). Od kříže se naskytl i zajímavý pohled zpět k Náměšti: město je už sice za kopcem, zato se z mlh nad zalesněným údolím Oslavy tajemně vynořil tamní zámek. Zcela na opačné straně pak byla k zahlédnutí rozhledna nad ocmanickou vodárnou se svým typickým jehlancovitým tvarem.
Sobota - zahájení výpravy
Zahájení sobotní výpravy bylo ještě příjemné - pohled na náměšťský zámek, který z mlh Oslavky vystupoval trochu jako z hororu ale nevěstil nic dobrého.
Pátek na Pedálovce
Zato sluncem zalitá Oslavka u Naloučan vypadala úplně idylicky.

Naše roztahaná karavana se schází o kousek dál, u turistického rozcestníku "Rathanský dílec (395 m n.m.)" – vítaná přestávka na doplnění tekutin z placatek nebo termosek. Zde se nám daří i společná fotka všech účastníků z vyvýšené meze. Ze silnice dále odbočujeme dle zelených šipek vpravo na polní cestu, která se mírně svažuje k blízkému (kdysi) zalesněnému údolíčku. To nemá žádné jméno, je to spíše taková roklina s kaskádou několika rybníčků zvaných Nezdařil. Nahoře vpravo se vypíná kóta Pancířky. Zdejší smrkový les podlehl kůrovci, takže na hrázi horního rybníka se krátce zastavujeme a pohledy měříme, zda se dá po bývalé cestě podél potoka vůbec projít. Při troše opatrnosti to půjde, jen musíme dát pozor na podmáčená místa a padlé kmeny. Trochu nás i překvapilo, že hladiny rybníků jsou pokryté ledovým příkrovem – přitom dnes ráno byly teploty citelně nad nulou (kolem 5°C), zřejmě je zde chladnější mikroklima.
Opatrně procházíme polomem, ale zakrátko se pěšina uvolňuje. Pod svažitou loučkou se křížíme s další boční roklinou, jejíž cesta vede do blízkých Ocmanic. Pokračujeme však stále dolů a za chvíli vycházíme na nivní louky lemující zdejší široké údolí řeky Oslavy mezi Naloučany a Jedovským mlýnem. Když se řekne "řeka Oslava", většina lidí si vybaví divoké skalnaté kaňony pod Náměští – ale zde protéká tato známá řeka kulturní a intenzivně využívanou zemědělskou krajinou: údolí je poměrně mělké a široké, přilehlé velké louky se sečou, na protilehlém břehu je i místo pro malebnou vesničku – Naloučany. Opět se krátce zastavujeme na okraji louky pod holými korunami rozložitých dubů. Dál půjdeme vlevo po loukách, dokud nenarazíme na silnici a most přes řeku. Naproti na svazích jsou rozloženy pěkně sluncem nasvícené Naloučany s typickým kostelíkem sv. Jakuba. Právě naproti tomuto kostelu na horním konci návsí byla i naše pionýrská základna (a stále funguje pod současným třebíčským Domem dětí). Při zastávce ještě chvíli vstřebáváme rozporuplné dojmy z právě projité lokality – polomy a mrtvé lesy jsou teď na Třebíčsku všude, ale člověk se s tím tak nějak ještě nesrovnal. Dlouhán nám aspoň trochu vysvětlil, proč ke všemu došlo a jak to bude s lesy dál.
Naloučany
Naloučany s kostelíkem.
Po slunci docházíme k silničnímu mostu, který před lety strhla povodeň a byl zde vybudován nový, bytelnější. Zelená TZT je však vedena na vzdálenější pěší lávku. I z těchto míst se naskýtají pěkné pohledy na panoráma Naloučan. Přecházíme vzápětí Oslavku a boční uličkou docházíme k hlavní křižovatce v Naloučanech. Zelená odtud pokračuje po Oslavce dále na Vaneč, ale my se zanedlouho z této turistické trasy odkloníme do divočiny. Okresní silnička po mostku překonává dolní tok potoka Jasinky, aby po chvíli v mnoha serpentinách stoupala do příkrého kopce směrem na Čikov. A právě za mostem je naše místo k odbočení vpravo, na účelovou cestu. Nachází se zde dokonce staré hřiště pro fotbálek, kdysi jsme tady hrávali turnaje. Ještě za "Robinových časů" jsme jako kluci pokračovali dále do kopce a potom jsme odbočili na jednu dlouhou rovnou polňačku, která kopírovala údolí vrchem, abychom asi až po 3 km sestoupili do údolí Jasinky. Po proudu jsme se pak vraceli do Naloučan, byl to takový malý místní okruh. V 80. letech v širokém okolí probíhaly průzkumné vrty ložisek uranu, nejednou jsme viděli i vrtné soupravy a vyskládané zvláštní kamenné válce po cca 1m – výtěžky vrtů. To je už ale dávná minulost.
Dnes není důvod dělat u Naloučan malý okruh, budeme se vracet jinudy – takže vzhůru doprava do divokého údolí Jasinky! Svahy se rázem přibližují a hned nadvakrát překonáváme tok. Už zkraje je vidět, že i sem zasáhla kůrovcová kalamita. Kdysi byly příkré svahy pokryty pěknými smrčinami, dnes jsou z velké části poschlé a už i odtěžené. A listnáče jsou nyní holé, takže údolí je dost prosvětlené. Brody nebudou velkou překážkou. Na celém úseku do Jasenice je jich asi 16. Kdysi byly u brodů i lávky nebo kmeny, ale z důvodu bezpečnosti při povodních jsou tyto pomůcky odstraňovány (i z jiných toků). Brod je vždy upraven panely pro průjezd traktoru a hloubka není větší než 5 cm. Kdo má festovní voděvzdorné boty nebo promaštěné kanady, může si dovolit bez okolků brodit. Kdo se na to necítí, může využít větších kamenů, které jsou v blízkosti každého brodu ve vodě položeny.
Kousek za ústím údolí míjíme první větší louku v táhlém ohybí. K našemu překvapení jsou zde vystavěny vojenské stavbičky – kryty, strážní věž, okopy, zákopy, nějaké ty maringotky, dokonce i obstarožní polní sanitka je tu zaparkovaná... Je to bezesporu nějaké rejdiště a bojové cvičné pole pro vyznavače paintballu nebo spíše airsoftu. Pak následuje asi 300 metrů úsek v semknutějším místě rokle a následuje druhá a poslední louka. Zde je od nepaměti pěkná samota, bývalá hájenka, na mapách zvaná jak jinak – Jasinka. Stavby i okolí jsou pěkně udržované, majitelé je bezesporu využívají. Dokonce postavili u cesty i malý improvizovaný křížek. Před brodem jsme minuli i zajímavé technické zařízení umístěné přímo nad tokem Jasinky. Zcela jistě nějaký liminigraf, měřič průtoku. Nelze se ani divit, že Jasinka se při přívalových deštích může změnit v docela dravý a nebezpečný tok.
Za touto loukou se už údolí mění v divočinu, známky civilizace žádné. Po stráních bohužel poschlé smrčiny, tak je to teď u nás všude. Brodili jsme pak ještě několikrát. Začaly se ozývat i hlasy po přestávce na oheň. Náš postup je rychlý, sotva se přehoupla desátá hodina a my jsme v Pucově ohlášeni až na poledne. Musíme zvolnit a taky už konečně rozdělat oheň pro opečení špekáčků. Pedál, který většinou na čele velí karavanu k zapíchnutí a zřízení ohniště, se tentokrát propadl zhruba do poloviny průvodu roztahaném tak asi na půlkilometru. Ale naštěstí ti první to pochopili a konečně zastavili na jednom plošším místě pod vykácenou strání. Dle mapy se nacházíme zhruba už na úrovni uranového dolu, který by měl být kdesi vpravo nad námi. Znamená to tedy, že jsme postoupili už docela blízko k obci Jasenici a k rozdělání ohně je tedy nejvyšší čas.
"Nemuseli jste teda tahat takovou hromadu dřeva," pronesl Pedál, sotva jsme dorazili ke skupince, která už zapalovala oheň. Naše tábořiště totiž zřídili u obrovské, asi třímetrové haldy klestí, kterou zde navršili dřevaři po polomech. Jindy máme problém se sháněním suchého klestí a klacků, dnes máme horu paliva přímo u nosu. Akorát jsme se rozeběhli po okolí na proutky a po chvíli se už nad plápolajícím ohněm opéká početný kruh všemožných špekáčků, párků a uzenin. Přestávce u ohně jsme věnovali asi 3/4 hodinku, protože není kam spěchat. Teprve před půl dvanáctou vedoucí výpravy velí k odchodu. Třičtvrtěhodinka na dojití do Pucova bude tak akorát stačit. Oheň už beztak dohoříval. Kluci ho dohasili a můžeme vyrazit dále.
Na Jasince
Jasinku je potřeba asi 15x překonávat. Venca se s tím zpravidla nepáral, na brodech se to dalo přejít mělkou vodou.
Na Jasince
Přestávka na oheň a opečení špekáčků.

Zanedlouho se údolí mírně rozšiřuje a vpředu se objevují první domky vesničky Jasenice. Je položena v táhlém údolí Jasinky v místech geologických zlomů a rozhraní. Proto se zde od dávných dob těžily železné rudy i stříbro. V nedávné historii bylo objeveno ložisko uranu – ostatně za chvíli se vydáme směrem k bývalému dolu. Ještě zde mají historický kostelík sv. Klimenta se zajímavým řešením báně (dřevěné bednění a krytina). Pochází již ze 13. století, ale legenda praví, že je ještě starší a kázali v něm i Cyril s Metodějem při cestách po Moravě. Nachází se na návrší severovýchodně od obce. Tam už ale dnes zacházet nebudeme. Minuli jsme hřiště a na rozcestí u posledního domku srovnáváme řady. Pedál usnesl, že odbočíme vpravo a v prudkém stoupání bočním úžlabím zpevněné cesty opustíme údolí Jasinky. Záhy přicházíme do zajímavých míst: borový porost je vysázen poměrně nedávno na závalech hlušiny a na mnoha místech jsou páskami vyznačeny čtverce "poddolováno".
Na lesním rozcestí chvíli tápeme, zda odbočit vlevo, nebo pokračovat přímo. První možnost je kratší, ale povede pak po polňačce, která může být v kdovíjakém stavu. Bubla s pár lidmi zvolili přesto tuto variantu a ušetřili si zacházku. Většina nás pokračuje rovně, t.j. k areálu někdejšího uranového dolu. Těžba zde probíhala v 60. a 80. letech. Kdysi nás sem zavedl i náš vedoucí Robin – to zde byla samozřejmě těžní věž a čilý provoz. V 90. letech byla již těžba ukončena a areál sanován, budovy prodány soukromému zájemci, byla ponechána pouze čistička důlních vod. Osobně jsem se sem dostal někdy před 13 lety v rámci nového katastrálního mapování Pucova (šetření hranic) – provázel nás vedoucí pracovník z Diama z Rožínky a sdělil nám, že důl je až 400 metrů hluboký a má snad až 15 km chodeb! Vytěžená uranová ruda se převážela na náklaďácích do Kralic na nádraží a odtud po železnici kamsi do Ralska na složité chemické oddělení uranu. V té době (cca r. 2007) už hlavní jámu zasypávali. Důlní vodu z chodeb a šachet musí ale stále odčerpávat a čistit. Poté je prý zcela neškodná a vyčištěná vypouštěna do Jasinky.
Záhy se tedy naše cesta mění v asfaltku a míjíme areál lomu. Přibyly zde četné panely solárních elektráren. Pak se stáčíme a široká panelka míří severně k silnici spojující Pucov a Jasenici. Pořád je kupodivu celkem pěkně, byť se už slunce schovalo za řídkou oblačnost. Vidět je celkem daleko, nacházíme se totiž na náhorních planinách – nejvyšších místech našeho putování ve zhruba 470 m n.m. Na silnici odbočujeme vpravo a před námi je obec Pucov. Je to zajímavá vesnička na pomezí Třebíčska, Náměšťska a Bítešska (klasické Podhorácko). Kraj je poměrně vysoko položen, na severu k Bíteši se rozkládají rozlehlé lesy s mnoha upravenými studánkami. Pokud se dobře pamatuju, lidé jsou tady pospolití a pořádají četné obecní akce: starosta byl tehdy hrdý na "Běh do Křibu" (půjdeme pak okolo), známé jsou i recesistické prvomájové průvody a jeden člověk nás tehdy pozval i do nefalšované síně komunistické slávy. A samozřejmě – mají tu i klasickou venkovskou hospůdku, kde máme domluveno polední posezení. Nachází se přímo na protáhlé návsi a nese historické jméno U Holoubků. Funguje prý jen v pátek, ale Pedál u hostinského domluvil výjimečné otevření na sobotní poledne. Docházíme sem kolem půl jedné a mladý pan hospodský je už na nás připraven.
Kostel nad Jasenicí
Z návrší nad Pucovem je zajímavý průhled na kostelík sv. Klimenta nad Jasenicí.
V Pucově u Holoubků
Zasloužená polední pohodička v hospůdce U Holoubků v Pucově. A dál už jsem nefotil, protože v tom lijavci se ani nedal vytáhnout foťák...

Interiér hospůdky právem patří někam do prvorepublikové doby: malá okna, přítmí, hrubá prkenná podlaha, staré stoly a židle, dřevěný výčep, na zdi jsme objevili ještě starou koncesi z roku 1924... prostě paráda. Čepují nám zcela neznámé pivo: Albrecht – zámecký pivovar Frýdlant. Obsadili jsme jak jinak všechny stoly a hostinský mohl začít roznášet. Rozkaz od vedoucího výpravy zní jasně: "Času dost, odchod vyhlašuju na 14:30!" Na čepu byla klasická 11° Albrecht, někteří vyzkoušeli i vánoční 12° Mad Cat. A kromě toho nějaké ty panáčky. Posléze nám hostinský postavil na pult hrnec horkého vývaru, který bodl náramně. Takže jsme poseděli, popili a ve výtečné náladě a družném hovoru strávili popolední dobu. Před půl třetí u pultu platíme a zvedáme se k odchodu. Sotva jsme vystrčili nos ven před dveře...: "A sakra, ono chčije jak...!!!" Úplná změna počasí! Zatímco před hodinou jsme docházeli za příjemného polojasna, zatáhnout a spustit déšť se muselo během chvíle.
A rozhodně to nevypadá na nějakou krátkou přepršku. Déšť je velmi hustý a vytrvalý, není pochyb, že bude pršet až do večera. No co se dá dělat, dojít to samozřejmě musíme... Opustili jsme do jednoho hospodu a pod vysokými okrasnými smrky u autobusové zastávky si v rámci možností upravujeme výstroj, abychom snad zabránili promoknutí. Kdo měl v batohu pončo a na nohách festovní boty, ten vyhrál – kdo tyto doplňky neměl a zůstal odkázán na běžnou bundu (byť goretex), ten byl během druhé etapy pochodu promoklý durch. Každý se halí jak to jde, například Smolda si dal na hlavu velký igelitový sáček a uzlíkama na rozích jej zajistil do podoby jakési čapky. Jak se tak prdolíme na zastávce, nějaký šprýmař pronesl: "Žádný strachy, za chvíli pojede autobus!" – což byl samozřejmě drsný fór, protože ani po slavném zavedení pseudointegrovaného dopravního systému na Vysočině je obslužnost malých obcí v oblasti fantasmagorie. Na Znojemsku i v zapadlé dědině bychom na autobus klidně počkali, tam to funguje, ale VDV Vysočiny spočívá pouze v tom, že za drahé peníze vyměnili označníky zastávek :-)
No nic, vyrážíme na cestu. Scházíme Pucovem do boční uličky dolů k potoku, kde se nachází rybníček a volnočasový areál. Tady zpevněné místní cesty končí a dále následuje divočina údolí Pucovky. Stráně okolo se znatelně zvedají. Právě tady se běhá zmíněný "Běh do Křibu". Kvůli hustému dešti ale všichni mají sklopené hlavy a pečlivě zrakem zkoumají především průběh cesty. V mlhavém lijáku ostatně není v okolí co obdivovat. Zatím je zde polňačka, ale po chvíli se mění na jen málo chozenou pěšinu. V místech, kde podcházíme elektrické vedení VVN přicházejí malé loučky a pak šábí okraje poschlého lesa. Údolí Pucovky je zkrátka nepřístupná divočina, maximálně tu párkrát za rok projde hajný nebo někdo místní.
V tomto horním úseku cesta (natož značená) neexistuje. Kdysi jsme tu procházeli okolo opuštěného starého dolu, ale dnes jsme jej minuli, aniž bychom si všimli, že tu nějaký je. Několikrát překonáváme rozlité vody Pucovky, noříme se do mazlavého bahna, semtam noha někomu ujede, bláto až na zadku. Do toho vytrvalé šňůry lijavce, šero. Nebýt pouhých pár stupňů nad nulou, je to jak v džungli – říkám Cágrovi: "To je jak Vietkong!!" Kdo se klepe jen v bundě a kapuci, ten už dávno rezignoval na nějaké promoknutí. My, kteří máme ponča, to je fakt výhra. Osobně mokro cítím jen na holeních, kam právě pončo splývá a stéká voda. Řeším to tedy tak, že jsem stáhl ruce s hůlkama pod pončo, napřímil zkrácené hole dopředu a vytvořil si takový předsunutý klín. Boty taky v pohodě, i když se plahočíme prakticky vodou.
Horní úsek Pucovky je takto asi nejdrsnější z celé výpravy, a kdo to tady zná, už vzývá místo, kdy dojdeme na točnu lesácké asfaltky. V tomhle Vietkongu jsme tak museli ujít necelé dva kilometry. Zhruba v polovině délky údolíčka je ve směru od silnice z Naloučan ukončena lesní asfaltka s točnou, zaplaťbůh se tam po drsném průchodu horní divokou částí dostáváme po zhruba půlhodince. Teď už se půjde líp. Trochu jsme se roztrhali, předek nasadil vyšší rychlost, protože vidina dochodu do nějaké náměšťské hospody je dobrý psychický doping. Ještě ale minimálně hodinku cesty... Všimli jsme si, že i zde jsou smrčiny požrané a suché, ještě se ani nezačalo kácet. Posléze se údolí rozestupuje a konečně docházíme na silnici Náměšť-Naloučany, je zhruba 15:30 hod. Odbočujeme vlevo a opět o něco zrychlenou chůzí míříme na blízký Jedovský mlýn. Déšť ani v nejmenším neustává.
V dešti na Pucovce
V dešti na Pucovce: kdo vydoloval z batohu pončo, jako tadyhle Venca, ten byl relativně v pohodě.
Což o to, těch 10 minut k Jedovskému mlýnu se jde po silnici luxusně. Pak ale musíme uhnout vpravo na červenou značku, která je vedena na lávku a po pěšině podél řeky Oslavky. A zase marast. Už se samozřejmě taky valem stmívá. Konečně! Před námi se zjevuje silueta vysokého návrší s rozsvícenými paneláky – to je už konečně Náměšť. Posledním otravným úsekem je prudké stoupání pěšinkouv svazích nad Oslavkou na náměšťské sídliště. Bez řečí jsme to ale vyjeli jak hasiči. Nahoře ani nečekáme na hlavní voj našeho průvodu a horempádem scházíme Havlíčkovou ulicí na hlavní Třebíčskou. Kam teď? Samozřejmě do hospody! Sundat mokré svršky, ohřát se a nalít do sebe nějaké to kafe nebo grog. Snad nás odněkud nevyhodí. Míříme tedy k Cafisům (U Cafourků), což je klasická letitá hospoda u hlavní ulice. Existuje tady od nepaměti, hojně jsme ji navštěvovali na vojně (když byla "studená neděle" /na oběd i večeři jenom ká-dé-čka a chleba/, zašli jsme si sem z Vícenic s oblibou na dobrý smažák).
Před hospodou nebo v zádveří pracně ze sebe soukáme mokrá ponča nebo promočené bundy. V rámci možností je otřepáváme od vody a naštěstí uvnitř měli hodně věšáků, tak je věšíme, kde se dá. Lokál prázdný (naštěstí), servírka taková mírně extravagantní a čím víc nás přibývalo, trochu znervózněla, ale nakonec jakžtak všechny obsloužila (kdekdo chtěl samozřejmě něco jiného – ten pivo, ten grog, ten kafe, jiný zase čaj...). Několik našich z opožděné skupinky zapadlo do vedlejší hospody Na Křížku, takže jsme se trochu rozptýlili. Času dost, náš vlak má jet až v 17:40. Tímto jsme tedy naši dnešní 17-ti kilometrovou pouť zdárně zakončili. Tak deštivé počasí jsme na Normandii ještě snad nezažili!
Po čtvrt na šest oboje skupinky nezávisle vyrážejí na zdejší nádraží (prší furt fest). Úplně jsme zaplnili malý vestibul s pokladnou. Zde ještě kupodivu prodávají jízdenky! S tzv. železničním silvestrem (15.12.) zrušili naši moudří téměř veškeré drážní osobní pokladny, takže lístky a jiné informace získá člověk pouze v Jihlavě, Třebíči, Náměšti a Brně! Okříšky, Bransouze... tam všude jsou pokladny zrušené. Všechno naházeli na průvodčí, takže je mnohdy úplně lituju. V Rakousku mají na jízdenky aspoň automaty, ale u nás nic – průvodčí, starej se! Hrozná doba... Náměšťské nádraží si naštěstí uchovalo svůj ráz, dokonce i vedlejší čekárna je stále čistá, upravená a příjemně vytopená.
Pak přijíždí motorák od Brna a my se přesouváme o jednu zastávku – samozřejmě do Studence. Ve zdejší pohostinné "nádražce" U Marušky máme jako vždy zamluvené posezení a slavnostní večeři. Odjezdy vlaků ze Studence mají nyní aspoň tu výhodu, že osobáky jezdí v každou celou sudou hodinu, to se dobře pamatuje. Sem tedy dojíždíme přesně v šest. Kdo večer pokračuje zpátky do Třebíče, má času pohodové dvě hodinky na posezení u večeře a slibovaného punče. Dnes nám paní hostinská připravila vepřovou panenku se šťouchačkami. Předvánoční atmosféra je zde vždy příjemná, paní číšnice ochotná a usměvavá, tak co více si přát. O půl osmé přichází na stoly i džbánky oblíbeného punče. Hoši se pak chopili hudebních nástojů a začíná se hrát a zpívat. Dnešní náročná výprava je tak patřičně završena.
Někteří se jdeme na osmou hodinu postavit na perón a vyčkáváme vlaku na Třebíč. Nyní jede už málo lidí. Postarší pan průvodčí má samozřejmě na krku prodej jízdenek, tak mi je trochu blbé platit dvoustovkou, protože drobnější jsem fakt nenašel. Chudák vybaluje ze všech kapes hrstě drobných i pakl stovek a dává dohromady na vrácení. Který debil zrušení pokladen vymyslel – tohle je fakt na palici. Za dvacet minut jsme v Třebíči. Pořád prší. Loučím se s Jarmilem, který by oblečení mohl ždímat, v hospodě mu to moc neoschlo. Já vystupuju až v Borovině a tím pro mě letošní výprava na Normandii končí.

...a vyprávění dokončuje jako vždy Pilník: Nedělní ráno si hezky užíváme, nejdřív vstává a odjíždí Kmoch s Pokem. Ve vedlejší myšárně je Pedálův synovec se dvěma kamarády, jak pak prohodil Pupek, jednoho z nich musel po návratu z nádražky vyklepávat ze svého spacáku, ale prý ani moc neprotestoval. Po snídani začínáme uklízet a většina osazenstva stíhá vlak v deset. Hráči si ještě vyzvedávají v nádražce nástroje , někteří i s ranním panákem - "...to tu zbylo od včera, přece to nebudu pít já," děla hostinská. A vánoce můžou vypuknout...

Počasí nám tentokrát nepřálo, ale i to k takovýmto populárním akcím patří. Zkrátka i kdyby padaly trakače, na Normandii se jede vždy. Všichni to doufejme zdravotně ustáli. Můžeme se tedy těšit na další rok a další zajímavé turistické akce!


Normandie 2019 - společná fotka
Normandie 2019 - společná fotka na Rathanském dílci.

Normandie 2019 - společná fotka
Normandie 2019 - společná fotka tvrdého jádra v neděli dopoledne před odjezdem.
* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy

Celkem ujito: 17 km.
Nejvyšší bod: návrší nad Pucovem, odbočka k dolu (468 m n.m.).
Nejnižší bod: u Oslavky nad Náměští (cca 360 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 od Geodézie OnLine.

(zapsal Kotel & Pilník, foto Kotel, Pedál, Poke, Pupek)



* * * * * * *


Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz