Sobota 19. října 2019
Trasa:
Bocanovice, žst. (0 km, 430 m n.m.) – U tratě, rozc. TZT (0,5 km, 430 m n.m.) – Bocanovice, les, rozc. TZT (1 km, 480 m n.m.) – studánka Pod Novinou, (2,5 km, 560 m.n.m.) – Malá Kyčera, hřeben.kóta (3,5 km, 745 m.n.m.) – Malá Kykula, hřeben.kóta + rozc. TZT (4,5 km, 789 m.n.m.) – sedlo pod M.Kykulou + partyzánský pomník, rozc. TZT (5,5 km, 755 m.n.m.) – Kozubová, tur. chata + kaple s rozhlednou (7,5 km, 976 m.n.m.) – Kozubová, vrchol/trigo.bod (8 km, 981 m.n.m.) – U Kamenitého, rozc. TZT (9,5 km, 824 m n.m.) – Košařiska - Hrádková, silnice, rozc. TZT (14 km, 530 m.n.m.) – Košařiska / bufet U Čápa, konečná BUS (14,5 km, 538 m.n.m.) .
Účastníci: Marek, Blanka, Kotel, Bizi (4).
Počasí: slunečno a teplo, až kolem 16°C, dohlednost: 35 km.

Po více jak desetiletém trvání těchto podzimních akcí "Klubu inverzistů" se letos poprvé jejich smysl přetavil do prosluněného říjnového výšlapu plného zářivých podzimních barev – namísto někdejší snahy pokořit inverzi na přelomu nevyzpytatelného listopadu či prosince. Ne že bychom na výjimečné inverzní stavy počasí a hor rezignovali, ale... letos opravdu přišly nádherné slunečné říjnové dny a navíc se naše nepočetné členstvo vzájemně střetlo se svými čím dál omezenějšími časovými možnostmi právě na polovinu října. Rozhodli jsme se tedy, že tentokráte neponecháme nic náhodě: příští víkendy by mohlo už nastat sychravé počasí s mlhami, ne-li přeháňkami. Měli jsme na paměti například loňský výstup na hřeben Rychlebských hor – byť nádherná trasa, ale provázela nás tam mlha a vítr. A vychytat inverzi...? To už je opravdu sázka do loterie, a situace, kdy se musíme rozhodovat skutečně "ze dne na den", to už přináší čím dál větší problémy v souvislosti s časovými možnostmi potencionálních účastníků.
Za ta léta se také značně zúžily tipy na možné cíle v dosažitelných pohořích na severovýchodě Moravy a za předpokladu dopravy vlakem. Ono na výběr z těch nepokořených vrcholů kolem 1000 m n.m. reálně dosažitelných od nějaké železniční zastávky už vlastně ani moc nemáme. Dá se ještě v pohodě dostat za Hanušovice do Jeseníků, případně na Hostýnské vrchy nebo Javorinu v Karpatech. Kdysi jsme byli i na Lysé hoře nebo Smrku. A právě lokality přístupné díky rychlíkové trati Brno-Bohumín (t.j. Beskydy a Jablunkovsko) byly letos dosažitelné naposledy! Od 14. prosince tuto relaci začíná ovládat privátní dopravce Regio Jet na jehož spoje jistojistě nebudou platit výhodné víkendové skupinovky ČD. Volba tedy byla jasná: Marek přišel s nápadem naposledy využít "bohumíňák" v režii Českých drah a zavítat buď na vrch Javorový nad Třincem, anebo na vzdálenější Kozubovou. Oba vrcholy pro nás Třebíčáky dosud absolutně neznámé. Nakonec tedy zvítězil tip na výstup na Kozubovou. A proč? O tom dále v našem tradičním cestopisku. Třeba přinese i inspiraci dalším pochodníkům ze vzdálenějších míst, kteří by se na Jablunkovsko snad chtěli vypravit v našich stopách...

Přípravy a logistika...
Jak již bylo řečeno, letos jsme zbystřili pozornost k možnému výjezdu do hor už od počátku října. To proběhly první informativní maily s nástinem možných cílů, itineráře, variant tras a jízdních řádů. Nastávalo krásné slunečné počasí pozdního babího léta, tak se není čemu divit. S Markem jsme se shodli, že každopádně využijeme poslední možnosti dopravit se do Beskyd bohumínským rychlíkem Českých drah. V příští sezóně už toto nebude reálně možné, pokud si budeme chtít zachovat volbu cestování s výhodnými víkendovými skupinovkami, a navíc ještě se slevou, kterou čas od času poskytuje ČSOB, a kterou si tudíž má Marek možnost vybrat i pro ostatní (slevové kódy). Ačkoli jsme si k možnému výjezdu pohrávali již se sobotou 12.10., nakonec to dopadlo tak, že tento termín jsme v Třebíči věnovali spíše domácím akcím a povinnostem. Naši přátelé z Břeclavi však využili i tento víkend k cestě na sever a Marek to tedy rozsekl tak, že s Blankou vyšlápli na vrchol Javorový, což byla naše záložní varianta. Z jeho reportu pak vyplynulo, že pro pozdější společnou akci na Kozubovou jsme se rozhodli správně, jelikož Javorový je dost profláknutý cíl a bylo tam poměrně narváno (co se týče chaty nahoře, dál na hřebenech to prý už bylo lepší). S Bizim jsme tedy jednoznačně kývli na následující sobotu 19.10. a našim kamarádům tak snad ani nevadilo, že si za týden cestu vlakem z Břeclavi na Třinecko zopakují. Vždyť Kozubová byla pro nás všechny naprosto neznámá.

Vlakem durch Moravou do Slezska
My s Bizim si dáváme sraz v sobotu nad ránem ve 3:40 u třebíčského vlakového nádraží. Já se musím převézt autem z Boroviny a nacházím k zaparkování poslední volné místo přímo před staniční budovou. Bizi přichází vzápětí pěšky od Domků. Jízdenku "skupinová víkendová síťová" máme samozřejmě zajištěnou předem z internetového e-shopu ČD – díky Markovi se slevou 30% z původních 679 Kč na zajímavých 475 Kč, t.j. 237,50 na osobu (pojedeme na ni dva). Ale jak to tak bývá, žádná sleva není zadarmo: e-hop mě vyšplouchl tak, že tentokrát mi nepřičetl odpovídající body do věrnostního programu! Systém mě sice upozornil, že nemám zatržen jeden se souhlasů na zpracování informací o mém cestování, ale i když jsem v další záložce prohlížeče souhlas zatrhl, v té původní se samozřejmě ještě neprojevil a nákup jsem zbrkle potvrdil... Smůla, no. Člověk aby na tyhle nesmysly měl dvě vysoké školy. "A chtěl bych vidět nějakou bábičku, jak si má takhle kupovat lístky přes internet!" přidá jistě Bizi svoji oblíbenou repliku. Nevadí, jízdenku máme – můžeme vyrazit na cesty.
Pohodlně se usazujeme do vyhřátého motoráku a všímáme si jedné zajímavé věci: dnes jsou nádraží i vlak naprosto prázdné, nevyskytují se tady žádné ovíněné partičky opilců vyrážející zpravidla po prohýřené noci prvním ranním spojem z právě zavřených barů a nočních podniků. Je to divné... Zatímco loni jsem měl o zábavu postaráno, dneska jede jen několik střízlivých jednotlivců za počestnými povinnostmi. Jízdu černočernou tmou do Brna tak využíváme spíše k poklimbávání a jen mírné konverzaci. Na "Hlavní" dojíždíme přesně dle řádu v 5:12.
Letos je to v Brně ale hodně komplikované. "Hlavák" se kompletně rekonstruuje a naprostá většina spojů je vedena odjinud/jinam. Sem přijíždějí vlaky maximálně tak od Třebíče anebo od Slavkova. Jinak se jezdí od Břeclavi na Dolní nádraží, směrem na Bohumín nebo nahoru na Třebovou zase z Králova Pole. Nás tedy nyní čeká důležitý manévr: musíme se dostat na nádraží Židenice, kde potom přestoupíme na bohumínský rychlík. První možný spoj mezi "Hlavákem" a Židenicemi je motorák na Veselí, který by měl odjíždět odněkud ze 4. nástupiště. Hlavní nádraží je úplně rozbombardované, všude ploty a zátarasy. Musíme přeběhnout venkem kolem pošty. Bočním vchodem se dostáváme do někdejšího vestibulu, kde je vše zaplachtováno, a do velké centrální dvorany vede pouze úzký tunel obalený ochrannými textiliemi. Hlavní schodiště do podchodů ale nefunguje, musíme se vrátit. Konečně jsme se trefili na postranní schodiště pod peróny a pohledem hledáme světelné tabule s uvedením Os 4105 směr Veselí. Nalézáme a vybíháme nahoru k jedinému motorovému vozu, který je samozřejmě plně obsazen. Tímto se během 10 minut zdárně dostáváme na jakési "polní" nádraží Brno-Židenice. Je tu jen stará malá obslužná výpravna, dole v přízemí narychlo zřízená čekárna, aby alespoň v základních rysech splňovala podmínky i pro mezinárodní provoz. Nyní v časně ranních hodinách se tu pohybuje jen pár cestujících včetně nás, ale dle zpravodajství v médiích zde přes den bývá narváno lidmi, situace je nepřehledná a cestující se špatně orientují v nedostatečném zázemí.
Využíváme minimální obsazenosti příjemně vytopené čekárny a pohodlně se na půlhodinku usazujeme na lavice. Vítám i přítomnost automatu s výtečnou irskou kávou. Sotva jsme rozvinuli pár zajímavých témat – například Biziho literárních příspěvků do jejich Jaroměřického zpravodaje či nově do časopisu Protestant :-) (periodikum evangelické církve) – přišel čas, abychom se odebrali nahoru na nástupiště. V avizovaných 6:06 přijíždí náš bohumínský rychlík R823 Slezan. Nyní po ránu obsazen sotva z poloviny, takže s přehledem vyhledáváme místa ve velkoprostorovém kupé kdesi uprostřed soupravy. Místenky jsem k jízdence nezadával; bylo by to zbytečné, a nyní se to potvrzuje. Nyní pofrčíme durch celou Moravou až nahoru do Bohumína. A v Přerově přistoupí naši přátelé ve směru od Břeclavi. Člověk by řekl, že bude klimbat, ale jelikož jsme se s Bizim delší dobu pořádně neviděli, je pořád o čem povídat. Ani nevíme jak a po několika zastávkách vlak brzdí v 7:20 na velkém nádraží v Přerově. Čirou náhodou vlak zastavuje tak šikovně, že sotva otevřu okno z chodbičky na perón, Marek s Blankou stojí přímo naproti. Mávnutím dávám znamení, kudy mají nastoupit a po menším hledání po kupé se s našimi dnešními parťáky konečně shledáváme. Opět: dlouho jsme se neviděli, je zase o čem povídat. Marek nám především vysvětluje nejnovější zvěsti okolo "revoluce" v dopravních tarifech na území Jihomoravského kraje, na řadu přichází i líčení jejich poslední výpravy na vrch Javorový (minulou sobotu). Naznává, že je dobře, že pro společnou výpravu jsme se rozhodli pro Kozubovou.
Jen tak mimoděk mezi řečí jsme za okny sledovali ubíhající krajinu (už se samozřejmě rozednilo), a především vývoj počasí. Jak to v těchto říjnových dnech bývá obvyklé, po ránu je především nízká oblačnost. Ale jsme v klidu, protože vzhledem k dosavadnímu rázu a předpovědi počasí je jasné, že dnes bude na severovýchodě Moravy slunečný den. Před Ostravou se už více vyčasilo, dokonce i slunce se dralo skrz nízké mlhavé kouřmo.
Na trase z Přerova jsme nabrali mírné zpoždění, zhruba 10 minut. Náš hlavní fíra Marek mírně zpozorněl, protože navazující osobák na Mosty u Jablunkova nám ze Svinova zřejmě ujede (na přestup je zde jen několik málo minut). Rozhodli jsme se tedy, že přestoupíme až v Bohumíně, kde by měl náš přípoj čekat. Tím ale padá přestup na nějaký navazující autobus někde v Třinci, který jsme prvně chtěli použít k přiblížení do obce Milíkov. Nevadí, pro trasu na Kozubovou tedy zvolíme klasiku – přímo od vlaku ze zastávky Bocanovice. Je to sice dál, zato lepší cesta :-)
V Bohumíně přestupujeme naprosto s přehledem v 8:30 hodin do moderní příměstské patrové soustavy spoje Os 2929 směr Mosty. I tak je již celkem naplněna. Lidé z Ostravska zkrátka vyrážejí na výlety do mnoha možných a pěkných destinací v blízkých Beskydech. Kousek za Bohumínem pro změnu padla mlha jako deka. Nicméně v okolí Českého Těšína se konečně a definitivně nádherně vyčasilo a slunce začalo svítit opravdu naplno. U Karviné a dále u městečka Chotěbuz (Kocobedz) naše trať provedla těsný dotyk na hranici s Polskou lidovou republikou u hraniční řeky Olza a stočila se k jihovýchodu. Od Bohumína jsem měl směry a světové strany nějak pomotané, pořád jsem měl dojem, že jedeme na severozápad.
Uvádění dvojjazyčných názvů stanic je pro nás vnitrozemce trochu nezvyklé, ale rozpomněl jsem se, že tato povinnost vyplývá v případě, když se k národnostní menšině hlásí v dané obci více jak 10% občanů. Rozvinula se tedy filozofická debata, že i v Třebíči bychom mohli žádat o tyto výsady, jelikož máme zhruba 15% lidí uvádějících moravskou národnost. "Co by teda potom na tom nádraží bylo napsané? – No asi nejspíš 'Třebíč – Třebíč'…" Markantnější už by to asi bylo v případě blízkých Rouchovan – zřejmě 'Róchovane'. Ale tam vlak zatím nejezdí.
V Českém Těšíně se naše souprava ještě více zaplňuje. Jede i dost mládeže. Přímo přes uličku si přisedli takoví ti moderní mlaďoši, myslím tři holky a kluk, cca tak 12-14 roků. Všichni nezbytné mobily a zírající výrazy do nich, jedna holka táhla na provaze psa, který hned s přehledem zrajtoval všechna sedadla. Na chvíli ho uklidila na podlahu, aby to tam po mazácku vytřel (na vojně tzv. "metro"), pak si ho zase vzala nahoru, aby sedadla zasvinil ještě víc tím, co dole vytřel. Zlatým hřebem "lásky ke zvířatům" byla jejich společná snídaně: holka-prase rozbalila nějakou bagetu a psa krmila tak, že sousto ukousla, nechala si ho mezi zubama a nabídla ho psovi, který si s mohutným hltnutím a olíznutím její tlamy sousto převzal do té svojí uslintané. Sledovat toto divadýlko dýl, už se mi zvedal kufr – tfujtajxl. Je to už dost mimo rámec, tahle pso-mánie. Venku si pes olíže prdel a koule, čenichá kolem kdejakého lejna a pitomá nána se s ním pak ve vlaku olizuje. Kéž by chtěla chytit nějakou psinku, prašivinu nebo žloutenku – nějaká drsná hromadná epidemie by na tahle paka byla jediný správný lék. Už abychom byli na místě!
Projíždíme ještě Třinec, Bystřici, Hrádek a Návsí. Po pravé straně už vystupují vysoké lesnaté kopce. Bezpečně jsme poznali Javorový vypínající se nad Třincem. Dál už to byla celkem slušná hradba vrcholů, jejichž místopis je pro nás dosud neznámý. "Hele, tamhle na tom kopci je nějaká stavba – že by to byla Kozubová??" postřehli jsme detail jednoho vrcholu. Kozubová to bezesporu byla, na jiném kopci v okolí chata není. Jsme celkem potěšeni, jelikož se to nezdá ani moc daleko a ani moc vysoko. Ale zdání – a navíc takto z pohodlí vlaku – může celkem klamat. Poprvé a prozatím naposledy jsme zde jeli v létě roku 2010 na památný vandr do Zadních hor (do Mostů), takže jsem si okolí trati už ale vůbec nepamatoval.

Už na zastávce v Bocanovicích hrály listnáče všemi podzimními barvami.

Bizi na předvrcholu Malé Kyčery, s výhledem na Jablunkovský průsmyk.

Na Kyčeru a Kykulu
Konečně! V 10 hodin náš vlak brzdí ve stanici Bocanovice. Je to vlastně jen obyčejná venkovská zastávka – dva peróny podél dvojkolejky, dvě jednoduché čekárny po obou stranách, u přejezdu zrekonstruovaný drážní domek (bývalé nádražíčko). Kupodivu spolu s námi vystupují jen jednotlivci, vlastně jen jedna rodinka jdoucí bezesporu také na výšlap. Na chvíli jsme se zastavili u laviček v čekárně, abychom si upravili výstroj a batohy, utáhli si boty a mírně si protáhli záda. Přece jen cestovat vlakem pět hodin přes celou Moravu do zdejšího Slezska dá trochu zabrat. Ale o to víc jsme natěšeni na jistě zajímavou a dosud neznámou trasu, kterou nyní máme před sebou. Marek provedl pár dokumentačních záběrů nádraží. Trvalo to jen pár minut, a ze směru odkud jsme přijeli, se valí temný hukot: za pár vteřin už kolem nás burácí nekonečná souprava nákladního vlaku. Trať je zde znatelně do kopce, ale přesto elektrické lokomotivy vyvíjejí velkou rychlost. Nápor větru od rachotícího vlaku je tak mohutný, že máme co dělat, aby nás to neodfouklo. Bizi se ale zapřel do hůlek a jako bohatýr stojí na perónu, akorát dlouhé vlasy mu vlají zpod naraženého klobouku – tím se i mě povedla první dokumentační fotka. Dost otálení, musíme vyrazit na trasu!
Marek si ještě zaběhl vyfotit rozcestník turistických tras nacházející se u přejezdu: povede nás až na vrchol Kozubové zelená značka, v úvodím úseku společná se žlutou. K turistické chatě tabulka hlásí 7 km. V běžném terénu slabé dvě hodinky. Budeme to mít do kopce, takže dochod k chatě odhadujeme krátce po poledni. Uvidíme... Asi půlkilometr kráčíme těsně podél trati, kopírujíce mezku s remízkem vpravo, dál už bylo pole. Došli jsme k lesu, kde jsme minuli další rozcestník – U tratě (430 m n.m.). Zde se od kolejí odpoutáváme napravo do temnějšího lesa. Na první pohled jsou zde krásné smrky stále zachovány, takže už jsme byli natěšeni, že oproti našim zdevastovaným končinám uvidíme krásné smrkové lesy. Zde to ale asi bylo tím, že klesáme do mírného úžlabí plného vláhy z blátivého potůčku. Dál lesy dostávaly také zabrat, ale v daleko menší míře než u nás na Vysočině. Pro překonání blátivého úseku jsme museli pečlivě vybrat menší obchůzku. Poté stoupáme do mírného návrší a přichází polovykácený les, který se posléze mění do rozsáhlé mýtiny. V tomto úvodním úseku jsme také potkali jediné lidi: dole u vlaku zmíněnou mladou rodinku, v lese dvojici se psem. Pak už dlouho nikoho.
Zanedlouho se napojujeme na lesáckou silničku a registrujeme další rozcestník: Bocanovice – les. Uvádí sice 422 m n.m., ale to je samozřejmě chyba – od zastávky jsme naopak stoupali (moje GPSka ukazuje už 490). Po účelové asfaltce se vydáváme vpravo a stále mírně stoupáme. Rozhodně je to ale pohodový úsek. Slunce nám ještě ke všemu probleskuje mezi stromy a příjemně hřeje do zad. Za výraznější levotočivou zatáčkou se objevuje první zajímavost dnešní trasy – pěkně upravená studánka Pod Novinou. Nachází se pod příkrou strání hned u cesty nalevo, obezděná kamenem a s trubkou s prýštícím čůrkem chladivé vody. Na chvíli jsme se zastavili, abychom srovnali řady, takže přestávku využíváme k osvěžení a napití (byly tu i dva hrnečky). Bizi si životodárnou tekutinou pořádně promnul obličej a zadoufal: "Třeba je studánka zázračná a já budu zase vidět jako ostříž..." Tak dalece zdejší voda asi neúčinkuje, ale péči o studánku je třeba ocenit. Dle popisku v Mapy.cz o ni pečují mladí ochránci přírody MOP Pramínek pod záštitou občanského sdružení CARPATHIA. Takže děkujeme.
Po odpočinkové pětiminutovce pokračujeme dále, ale sice odbočkou na lesní pěšinu, hned u studánky nalevo. Zkracuje tak dlouhý oblouk lesní silničky, takže po chvíli zase na ni vycházíme o něco výše na okraji velké svažité louky vklíněné mezi prořídlé lesní porosty. Louku sice "zdobí" stará lejta, ale víceméně sem celkem zapadá, protože louka jistě slouží jako pastvisko. Přímo před námi přes louku se vypíná svažitá boční rozsocha Malé Kyčery porostlá staletou bučinou, která právě začíná hrát všemi podzimními barvami v kontrastu se světlými kmeny. O kus dál zase výhledy na druhou stranu – do údolí Jablunkovského průsmyku a na protější pásmo hraničních Slezských Beskyd. V jednom z nejmohutnějších kopců jsme poznali Čantoryji, protože mezi stromy nahoře vykukoval vrcholek rozhledny. Marek nám upřesnil, že tam byli na výšlapu poměrně nedávno, ale dojem z výpravy jim pokazilo množství lidí na vrcholu a jaksi špatné služby tamní horské chaty.
Dál pokračujeme přímo do svahu po staré kamenité cestě na okraj další prosluněné louky. Její roh je ukončen bytelnou oplocenkou se schůdky, že by to až svádělo, že značka vede právě tudy. Ale na okraji obůrky se odkláníme nalevo. Následuje již strmější úsek po kamenité cestě podhorským smíšeným lesem. Buky a jedle. Kolikrát opravdu obdivujeme mohutnost zdejších jedlí, a i to, jak oproti smrkům odolávají suchému klimatu. Jsou to stále jasně zelené zdravé stromy. Dole pod loukou jsme překonali 600 metrovou hranici, po chvíli už dokonce 700. Posléze se stromy rozestupují a my vycházíme na nádherné podhorské lučiny, tentokrát přímo pod vrcholovou partií první výraznější kóty zvané Malá Kyčera (745 m n.m.). Nádherné výhledy, pro změnu zase východním směrem: na Jablunkovský průsmyk a tzv. Jablunkovské mezihoří, nejvýchodnější končiny naší republiky. Nádherné táhlé kopečky, jejichž názvy zde přímo na místě neznáme, ale později nad mapou lze určit: zcela blízko návrší Zelená přímo nad Jablunkovem, napravo od ní mírně vzdálenější Gírová (840 m n.m.), mimochodem je tam taky turistická chata. Na středním obzoru Barania Góra, Tyniok, Ochodzita – to je pásmo kousek za čs.-polským pomezím vzdálené asi 20 km; a za nimi na úplném obzoru rozložité Pilsko a Mechy, druhý nejvyšší vrchol Oravských Beskyd (1557 m n.m.) vzdálené odtud slušných 45 km. Je to dnes asi nejzazší hranice dohlednosti.

Výhledy z Malé Kykuly: Jablunkovsko a v pozadí Čantoryje.

Výrazná sníženina před finálním výstupem na Kozubovou: sedlo pod Malou Kykulou.

Vrcholová pastviska kolem Kyčery jsou navíc krásně ozdobena soliterními rozložitými buky a shluky keřů. Ve žloutnoucích barvách podtrhují opravdu úchvatné podzimní scenérie. Na zbytcích zídek u starého buku (byla zde asi kdysi usedlost) potkáváme po delší době lidi – skupinku asi tří slečen, které taktéž podlehly určitému kouzlu podzimní přírody a s nadšeným jásotem si na pozadí zlatých buků pořizují nespočet tzv. selfie. No když už nic, aspoň je to vytáhlo ven do přírody a na kopce. Marek, ve snaze pořídit si taky pěknou fotku, na rozhraní pastviny a lesa mírně odbočil z cesty. Sotva provedl kýžené záběry, a rovnal si do pouzder foťák a mobil, zjistil: "Jéžiš, já nemám pouzdro na mobil, někde tady jsem ho asi musel vytrousit!" Hledáme, hledáme a hledáme – zhruba na deseti metrech čtverečních, nikde dál se nepouštěl. Zraky doslova špikujeme každou píď, ale nikde nic... Záhada. "A kdes ho měl naposledy? – No asi tady, pět metrů zpátky na cestě – vyndával jsem si mobil a to jsem pouzdro ještě měl..." Vzpomněl jsem si mimoděk na Emana, jak hledal klíče od auta, které ve skutečnosti při sobě neměl. Naprosto neřešitelné. Vždyť kdyby pouzdro upustil na uvedeném malém prostoru, musíme si ho všimnout i mezi lupením a kravskými lejny. No nic, Marek se už smířil se ztrátou, nemá cenu se nadále pokoušet čarovat a hledat. Pokračujeme tedy zklamaně dál.
Prošli jsme krátký lesní úsek a vycházíme na další loučku, tentokrát hodně podlouhlou a kopírující stoupající hřebínek – napravo staleté buky, nalevo zdravé zelené smrky, vzadu na horizontu shluk uschlých smrkových rahen, jak někde na Šumavě. Zde nás předcházejí i ty tři dívky. I zde jsou tedy pěkné náměty na fotky, takže se pozastavujeme. "Hele, Marku, co ti to tady blimbá vzadu na rameni?" všímá si zvídavě Bizi. První dojem byl, že zřejmě nějaký lupen... "Moje pouzdro!!" chytl se Marek vzadu za rukáv. No jo, chytilo se mu suchým zipem za huňatou mikinu. Proto jsme ho marně hledali na zemi. Sluší se podotknout, že vzhledem k dnešními krásnému počasí jdeme opravdu nalehko – pouze zmíněné mikiny a lehké kalhoty. Žádné větrovky, to bychom se upekli. Já už jsem si dávno dokonce vyhrnul nohavice až ke kolenům. Odhadem je dnes takových 15°C a slunce krajinu ještě pěkně přihřívá.
Minuli jsme zmíněnou enklávu uschlých smrků a pěšina dále stoupá po okrajích lesa, palouků a pastvin. Chvíli jsou rovinky, pak zase ostřejší stoupání. V jednom z holých míst jsme před námi mírně vpravo na výrazném protilehlém návrší zahlédli střechu velké horské chaty: "To už je Kozubová!" Zdá se sice na dosah ruky, ale zdání klame. "Silně mě to připomíná jarní Hocheck – přesně takhle jsme viděli tamní chatu, ale po hřebenech to byla ještě pěkná dálka," vzpomínám na naši jarní výpravu v Rakousku. Ano, rozpoložení krajiny, kopečků i směr k chatě jsou téměř totožné. Po pár krocích vycházíme na nádherné vrcholové louky obehnané starými ohradníky. Pod zdejším rozcestníkem na staletém buku se nachází i staré posezení, o kus dál na pahorku pastviny je ochranná skruž trigonometrického bodu – Malá Kykula (789 m n.m.). Poledne, dvanáct hodin rovných. Nejvyšší čas na drobnou svačinku po výstupu, který nám dal trochu zabrat. Všichni souhlasíme s touto přesnídávkovou přestávkou. Marek s Blankou usedají na starou lavičku pod rozcestník a my s Bizim na torzo lavice opodál u jakéhosi šikmého stolečku. Snad kdysi nesl nějaké výhledové panoráma, protože výhledy odtud jsou opět úchvatné – tentokrát zase na sever na Jablunkov a Bystřici, kde táhlou sníženinu tvoří tisíce domků mnoha sídel a vesniček, obzor uzavírá mohutná Čantoryje, poblíže nalevo už máme na dosah Kozubovou. Budeme rádi, když tam dorazíme za další hodinku... Přesto příliš nespěcháme, občerstvení jsme věnovali zhruba deset minut. Je zde krásně, tak si můžeme aspoň chvíli posedět.

Partyzánský pomník pod Kykulou.

Přes partyzánské sedlo na Kozubovou
Po polední pauze se vydáváme dále a podle předpokladu se reliéf cesty začíná snižovat. Prvně mírně, po chvíli stojíme nad výraznou sníženinou a prudčeji klesáme dolů do lučinatého sedla. Je krajinářsky vděčné a pěkné, ale to jsou úseky, které přesto nemám moc rád: "Co pracně našlapeš na výšce, za chvíli ztratíš, a to nás čeká závěrečný výstup na Kozubovou," komentuji zhruba 40 ztracených výškových metrů. Zas tak moc to sice nebylo, ale Marek je ještě mírně okořenil: "Kdo chcete mírně odbočit se mnou? Kousek pod sedlem u nějakého partyzánského pomníku je schovaná keška, mělo by to být jen 130 metrů tímhle směrem," ukazuje ještě někam do vysoké bučiny pod sedlo. No proč ne, je to jistě zajímavé místo – podíváme se tam. Tak jsme tedy spadli o dalších 30-40 metrů, ale jistě to stálo za to: sedlo kříží modrá TZT, po chvíli jsme od ní odbočili dle šipky na Markově GPS a pamětní kámen jsme spatřili vzápětí. Pomník je vzorně udržován, nese desku se jmény třech zde Němci zastřelených partyzánů na samém sklonku války. Opodál se nachází úkryt s keškou, tak jsme se podepsali a hajdy zase nahoru do kopce a k rozcestníku v sedle.
Před sebou máme asi 1,5 km závěrečného stoupání k chatě na Kozubové. Nejprve procházíme nádherný prosvětlený bukový les – a pořád do kopečka. Proti nám se objevuje více turistů, ti už si dolů vykračují zlehka tzv. na neutrál. My si ještě chvíli máknem. První znamení, že se cíl blíží, je elektrické vedení napravo. Poté vycházíme na svažité louky, sloužící samozřejmě jako sjezdovky. Uprostřed vedou i sloupky jednoduchého kotvového vleku, ale nevím-nevím, jak se zde letos bude lyžovat, protože všude okolo jsou navršeny hromady vytěžené smrkové kulatiny. Na první pohled je jasné, že i zde dostaly smrčiny pořádně na frak. O kus dál za sjezdovkou, v místě zatáčky s rozcestníkem Kozubová-salaš je vytěžená velká holina. Všude hromady klestí, čerstvé pařezy, rozježděná cesta... Už skoro jako u nás. Tady se také markantně zvyšuje koncentrace turistů. Rozhodně to nejsou davy, pouze skupinky. Celou dobu jsme nikoho nepotkávali, proto nám nyní připadá, že lidí je zde jaksi "moc". Od rozcestníku odbočující žlutá TZT je bezesporu nejbližší výstupová cesta. Z poměrně blízkého Milíkova, kam jsme mohli ráno přejet od vlaku busem (kdyby vlak neměl zpoždění). Ale vůbec toho nelitujeme, jelikož naše hřebenovka přes Kyčeru a Kykulu byla neskutečně zajímavá a krajinářsky vděčná – ostatně, máme ji teď jako na dlani pod sebou, když se otočíme zpátky. Obzvláště pěkně se vyjímá loučka mezi zlátnoucími porosty na vrcholu Kykuly, kde jsme před chvílí svačili.
Míjíme tedy zatáčku s rozcestníkem Kozubová-salaš (925 m n.m.) a po pár krocích... je to tady! Před námi se zjevuje bíločerný štít horské chaty a v pozadí štíhlá věžička zdejší méně známé rozhledny. K chatě na Kozubové (970 m n.m.) – t.j. hlavnímu bodu naší dnešní výpravy – docházíme ve 13:10 hodin. Za sebou už máme dobrých 7,5 km a více jak 500-metrové převýšení. Oproti původnímu předpokladu máme výraznější "sekeru", ale časovou rezervu máme velkorysou, takže k autobusu v údolí jistě dorazíme zavčasu. Nyní se v klidu můžeme věnovat návštěvě této turistické chaty – oázy pohostinnosti ve zdejším drsném horském kraji.

Pohostinná chata a zajímavá rozhledna na Kozubové
Chata má zajímavou historii – cituji z jejich webovek: ve třicátých letech 20. století byla vystavena původní chata a v roce 1937 k ní přibyla kaple sv. Anny s 18 m věží, která je dodnes využívaná jako rozhledna. Původní chata na Kozubové vydržela do roku 1973, kdy ji 9. února zachvátil mohutný požár, který se z důvodu špatně přístupného terénu nepodařilo včas uhasit. Nová chata pak byla vystavena roku 1989 zásluhou karvinské Kovony. Současná budova je moderní hotel, který se majestátně tyčí pod vrcholem hory. Turistický průvodce vydaný v roce 1928 Těšínskou župou KČST (Klub československých turistů) velebí horu Kozubová, jako jeden z nejpěknějších vyhlídkových bodů nad údolím řeky Olše.
Už jen příchod ze zádveří do chodby dává tušit, že o chatu je důkladně pečováno – všude čisto, pořádek a pomalu i koberce. Do lokálu se pokračuje vlevo. Hned vepředu výčep s několika stoly, vzadu jídelna. My se můžeme s přehledem usadit ve výčepu, místa u několika stolů jsou obsazena sotva z poloviny. Jídla mají v nabídce klasická: od polévek česnečky, kyselice či zelné (za jednotnou cenu 55 Kč) potom jelítko se zelím (139), jelení gulášek s knedlíkem (169), výpečky (159) grilmix (149), halušky (139) a tvarohové knedlíky (95). Pivko myslím Radegast. Pro vyhládlé poutníky naprosto dostačující, ba pestrá nabídka. My jsme při zemi, objednáváme česnečku a pivko. I tak je jí plný hrnec s hrstí opečeného rohlíku a krásně tajícím sýrem vespod. Objednávky klasicky "po horsku" u pultíku s výčepem. Obsluhu tvoří dívka a paní a jde jim to celkem od ruky. Zvládají i ubytování přišedších nocležníků, jelikož právě přišel nějaký polský pár s velkými batohy a žádají objednaný nocleh. Spaní tady musí být skutečně jako v oblacích. Navrch kupujeme několik pohledů pro naše kamarády.
V útulném prostředí horské chaty trávíme zhruba půlhodinku, ale ve 13:45 už je nejvyšší čas k odchodu. A to se ještě chceme podívat na zdejší rozhlednu. U slečny ve výčepu si prosím klíč, půjčují ho oproti záloze 100 Kč. Kaple sv. Anny s rozhlednou z roku 1937 se nachází kousek za chatou. Věž kaple je vlastně onou rozhlednou. Její výška je 18 metrů a nabízí výhled na česko-slovensko-polské pomezí. Klíčem odemykáme nejprve masivní mřížová vrátka a pak ještě dřevěné dveře v zádveří. Do kaple se dostat nelze, tam žádný z klíčů nepasuje. Pouze můžeme nahlédnout sklem ve dveřích. Mají to tam pěkně udržované, svatostánek je bezesporu hojně využíván. Do vrcholu věže vedou příkré kovové schody. Nahoře ani moc místa není, ale pro čtyři lidi to stačí. Výhled je jištěn okny s kovovými rámy a Marek je ztuha otevírá, abychom se nám lépe fotilo. Nádherný výhled na protilehlý hřeben Slezských Beskyd s Čantoryjí, na široký Jablunkovský průsmyk se spoustou sídel a vesniček krásně osvětlený nízkým říjnovým sluncem. Pokochali jsme se výhledem a sestupujeme dolů, kde pečlivě zamykám dveře i mřížová vrátka. Přijeli sem nějací cyklisté, tak stopím klíče v kapse a šinu si to zpět do chaty, abych je vrátil pěkně z ruky do ruky. Kdo chce nahoru, ať si je tam zase pěkně vyzvedne...

Horská chata na Kozubové, v pozadí věžička rozhledny, správně kaple sv. Anny.

Pohled na horskou chatu Kozubová od rozhledny: bohužel už i sem zasáhlo rozsáhlé kácení smrkových porostů, vrcholová partie je už nyní odlesněna.

Dolů barevnými lesy do Košařisek
Nyní nás čeká sestupová etapa naší dnešní výpravy. Horempádem se vracím od chaty zpět na značenou trasu u kaple, kde na mě ostatní čekají. Společně vyrážíme na žlutě značenou TZT po plochém a táhlém vrcholu kóty Kozubová. Není to zde žádná romantika: cesta je rozježděná lesáckou technikou, les mezi hřebenovou cestou a chatou vykácen – bohužel. Klasická holina po rychlé těžbě smrčin. Na internetu je spousta fotek, jak to zde vypadalo ještě před nedávnem. Krásný vzrostlý les. Dnes je místo něj pláň plná pařezů a nepořádku z haluzí. Rozsáhlé blátivé kalužiny na rozbředlé cestě musíme kolikrát pořádně obcházet. Nejvyšší vrchol leží na jižním cípu plochého hřebínku – trigonometrický bod s udanou výškou 982 m n.m., čímž tedy dosahujeme nejvyššího bodu našeho dnešního putování. "Bizi, když vyhodíš tvůj skautský klobouk co nejmocněji vzhůru, dosáhne výšky 18 metrů? Ať aspoň on dnes pokoří tisícimetrovou hranici..." přeje si Marek. Bizi to ani moc nehodnotil a usoudil, že do výšky 18 metrů jeho skautský širák určitě nedolétne.
Od trigonometru se naše cesta mírně stáčí k jihovýchodu a začíná mírně klesat. Míjíme krásné bučiny, ale záhy dosahujeme dalších holin, tentokrát na jižních svazích, otočené zcela na opačnou stranu. Tím se nám nabízejí pro změnu pohledy do hlubokého údolí Dolní Lomné, které se dalece zakusuje do masivu Beskyd v ose východ-západ. Můžeme tedy zase obdivovat zcela jiné daleké výhledy: přímo proti nám přes údolí Lomné se táhne temný zalesněný hřeben. "To jsou určitě nám známé Zadní hory, tudy jsme putovali na našem vandru v roce 2010," odhaduje velice správně Marek. Ano, je tomu skutečně tak – dva hrbky na jinak konstantním táhlém hřebeni jsou bezesporu Skalky a Kostelky dosahující 962 m n.m. Tam někde jsou ukryty i pohostinné chaty Skalka a Severka (na ní jsme tehdy přespali). Pokud by byla ideální dohlednost, za tímto hřbetem by byla vidět Fatra, ale dnes jsme bohužel bez šance. Nejvíce dohlédneme kolem 30-40 kilometrů: více vlevo v dálce je zamlžený táhlý vrchol, což je Velká Rača (1235 m n.m.), nejvyšší slovenský vrch Kysuckých Beskyd na slovensko-polské hranici.
Ještě v ose naší cesty se nám nabídl pohled na jihozápad, ale mírně stíněný vzrostlými buky: dvě výrazné zalesněné hory téměř totožných siluet. V té pravé jsme posléze poznali Lysou horu (byl vidět totiž vysílač), levý vrchol jsme odhadli na Smrk, což bylo nakonec taky správně. Trochu nás zmátlo, že na tyto kóty se díváme z úplně nezvyklého pohledu a jeví se tak v netradičním téměř zákrytu. Ještě se sluší uvést pohled na souvislý hraniční hřeben na jihu: táhlý vrchol je Velký Polom o kus dál pak výraznější (ale nižší) Burkův vrch, t.j. pokračování Zadních hor. Bizi tyto parádní výhledy uzavřel slovy: "Ty Beskydy jsou neskutečně rozlehlé hory – od Jablunkova až kamsi po Javorníky! A vemte si i tu šířku, třeba na Slovensku pokračují dlouhými údolími až k Váhu." Zkrátka neprostupné a nepřehledné pralesy a změť stovek kopců, vrcholů i dlouhých údolí. Mě osobně Beskydy oslovily i z toho důvodu, že se zde například oproti Šumavě dochovalo prapůvodní a nikdy historicky nepřerušené kopaničářské osídlení: samoty jsou rozesety po staletí všude až na samotnou státní hranici, nebyl důvod tady někoho vysídlovat a vesnice a osady rušit. Zkrátka tak, jak to bývalo odpradávna, tak to tady je...
Znenadání se naše cesta strmě svažuje dolů, napravo světlá bučina, vlevo ještě zdravý smrkový les – a rázem jsme spadli na nějakých 840 m n.m. a je po výhledech. Míjíme krytou odpočívku a téměř po rovince docházíme na významné rozcestí "U Kamenitého" žluté a modré TZT vedených již po účelových úpatních lesáckých silničkách. Nyní odbočíme na modrou a rozcestník nám hlásí, že do Košařisek k busu to máme poslední 4 kilometry. Je krátce před třetí hodinou odpolední – to za hodinku musíme zvládnout tzv. "na pohodu" jako nic (spoj nám jede až někdy o 3/4 na pět). Marek nás ještě láká na krátkou odbočku: "Odbočím na osadu Kamenitý, je tam turistická chata a keška..." Na nějaké vysedávání na chatě už to ale není, tak nás nezlákal, i když rozcestník ukazuje pouhých 0,5 km. Půjdeme pomalu naším směrem, však on nás dožene.
Sluší se podotknout, že zde jsme ještě mohli rozvinout maximalistickou variantu naší dnešní výpravy. A tou byl dochod na zcela opačnou stranu – do osady Morávka (po modré) anebo Úspolka (po zelené). Obě se nacházejí v údolí říčky Morávky a jezdí odtud autobus do Frýdku-Místku, resp. k železniční zastávce Dobrá. V obou případech je to ale shodně kolem 10 kilometrů (minimálně 2,5 hodiny pochodu) a to bychom samozřejmě jediný možný spoj k vlaku, s odjezdem krátce po 16 hodině, neměli šanci stihnout. Ty chaty jsou tam dokonce dvě: již zmíněný Kamenitý a při zelené značce Slavíč.
Obracíme se tedy vpravo do směru modré značky ke Košařiskům a čeká nás už jen pohodový mírný sestup na "neutrál". Zde jsme ještě potkali skupinku turistů, dále po cestě jsme předcházeli mladou rodinu dokonce s kočárkem, jinak pak už nikoho. Zřejmě je tato pohodová úpatní trasa vítanou možností vycházek z Košařisek na Kamenitý, nebo i dále na dokonce třetí chatu v oblasti – Ostrý, a kolem Košařisek tak udělat pěkný okruh. V této závěrečné etapě se nám jako za odměnu krajina hlubokého údolí Kopytné rozehrála všemi nádhernými podzimními barvami. Převažují zde totiž rozsáhlé bukové prosty, nyní s korunami už do zlatova nebo červenohněda, mezi tím proložené jasně zelenými smrkovými nebo jedlovými enklávami. Lesácká cesta se klikatí po úbočí a kopíruje boční rokliny strmě svádějící kamenité vodoteče. Takto jsme mocnými oblouky obešli tři, z nichž ta poslední (dokonce pojmenovaná jako Příkrá) měla krásné kamenité dno. Vody ale pramálo, spíše se ztrácela.

Výhledy na údolí Dolní Lomné a hřeben Zadních hor ze sestupové trasy.

Dochod do cíle - osada Košařiska.

Co jsou to gofry...?
Klesáme a klesáme. Člověk by řekl, že dole mezi stromy již dohlédne na dno doliny, ale je to ještě pořádný kus dolů. Teprve za půl hodiny se hluboké údolí mírně rozestupuje, nabízejí se i krásné výhledy na protější barevné svahy ozářené nízkým sluncem. My jdeme po severním úpatí (defacto stále masivu Kozubové) a pociťujeme, jak se začíná ochlazovat. A objevují se i první domky posazené na příkrých loukách a okrajích lesů. To je osada Košařiska. Teprve po chvíli máme roztroušenou obec pomyslně na dosah – no zkrátka, konečnou autobusovou točnu s domky okolo máme přímo pod námi, tzv. co by kamenem dohodil neboli pod nosem, ale je nám to prd platné. Z extrémně příkrého svahu se sestoupit nedá, a dole bystře zurčí zdejší říčka Kopytná. Musíme to tedy poctivě obejít po značené cestě, což znamená pořádnou okliku ještě téměř kilometr. To dáme za maximálně čtvrthodinku, možná i dřív, protože získáváme spolehlivý doping: "Jestli se nemýlím, támhleto je HOSPODA!" uhodl myslím Bizi zásadní dilema, a sice, že v cíli si můžeme tímto dopřát zasloužené občerstvení. Ano, hned na konci silnice u potoka je posazen nově zrekonstruovaný kiosek s terasou a stolky a pohybuje se tam pár lidí.
Za pár minut, konkrétně o 3/4 na čtyři, docházíme k silnici, kde se lesácká cesta na ni u mostku šikmo napojuje. Nacházíme zde rozcestník Košařiska-Hrádková (505 m n.m.), čímž jsme z Kozubové spadli o slušných 477 metrů. Ještě chvilinku řešíme dilema, na jakou zastávku se vydat – vlevo na konečnou (a ke kiosku), anebo vpravo k centru obce, kde je ovšem nejbližší hospoda až na druhé zastávce (1,3 km)? Samozřejmě vyhrává "konečná" vlevo a po okraji asfaltky směle vyrážíme kupředu. Na konečné zastávce Košařiska-Milíř jsme za pět minut. Ještě jdeme překontrolovat odjezd našeho busu – je to v 16:48, čili ještě máme 3/4 hodinku na zasloužené posezení. Hospůdka, kiosek, boudička... či jak to nazvat, je zde zkrátka parádní! Nově zrekonstruovaná budova s terasou i pergolami okolo, pod střechou nese hrdý nápis "Občerstvení u Černého čápa" a vyobrazení tohoto vzácného živočicha. Není nad to, dorazit po celodenní výpravě do cíle a mít možnost posedět u pivka – znaveni, ale šťastni, řekl by nějaký klasik. Zde se nám to tedy vyplnilo a bez otálení si to míříme na terásku s okýnkem. Hosté zde byli asi jen dva, dle všeho známí provozovatelů.
Hospůdku vedou dva starší manželé, zřejmě již důchodci. Hned se nás ujali, a co že prý nám mohou nabídnout. S Bizim jsme si dali pivko, Marek s Blankou kávičku. Hned zabředli řeč, odkud jsme přišli a jakou jsme podnikli túru. Paní říkala, že zdejší končiny jsou poměrně vyhledávané (dokazovalo to i množství aut na blízké odstavné ploše), a že lidé prý spíše chodí "na opačnou stranu". Napadlo nás jedině, že snad do okolí hory Ostrý (ale až nahoru značky nevedou), nebo spíš na stejnojmennou turistickou chatu. Jelikož se nacházíme v kraji na pomezí s Polskem, všiml jsem si zajímavé krajové nabídky za lidových 25 Kč na okýnku: "A pani, co 'sou to ty GOFRY??" – "Vy jste asi zdaleka... No to je takový... vy byste tomu řekli asi vafle, pomazaný marmeládou, šlehačkou a čokoládou, já je dělám domácí přímo tady, určitě si dejte!" Nešlo odolat, poprosil jsem paní, aby mi tedy udělala "jeden gofr" a kávu s mlíkem. Vskutku: mřížkovaná, jakoby malá hranatá palačinka s vrstvou meruňkové marmelády, šlehačky a pokapaná čokoládou, uždibovalo se to lžičkou – skvělá laskominka ke kafi.

Co více si přát v cíli každé výpravy? Pohostinný občerstvovací podnik s točeným pivkem! Přesně toto splňuje bufet U Černého čápa v osadě Košařiska.

Cesta domů – autobusem a vlakem
Čas utekl jako nic, autobus co nevidět přijede. Zaplatili jsme, poděkovali a rozloučili jsme se s milými lidmi – ať se jim daří. Na 16:48 jsme se postavili k blízké kryté zastávce a náš bus vzápětí přijíždí. Je to místní spoj integrovaného dopravního systému, takový ten "sběrač", který objíždí vesnice a sváží lidi k vlaku. Projíždíme roztroušenou zástavbou Košařisek a Milíkova. Další hospůdka byla až o dvě zastávky dále – to bychom se zbytečně prošli a na posezení u pivka už by nebyl čas. V Milíkově jsme taky tipovali, že odtud bychom na Kozubovou vyráželi, pokud bychom stihli ranní bus. Ale naše dnes absolvovaná trasa byla zkrátka NEJLEPŠÍ :-)
Nešlo si nevšimnout, jak rodinné domky se zahrádkami podél silnice byly pečlivě upravené a udržované. Všude pečlivě střižená tráva i okrasné nebo ovocné stromky, žádné olezlé fasády nebo všemožný bordel okolo. Člověk si toho hned všiml, protože u nás jsou lidi mnohem větší bordeláři a osobně nemusím chodit daleko pro příklad – nemálo našich sousedů (škoda jmenovat) mají okolo baráků všemožně nasnášený bordel, zahrádky zaplevelené a zamořené starými stromy, v horším případě smradlavé kotce s vypelichanými psy, že pak není jiné možnosti, než se proti takovým pitomcům opevnit vysokým betonovým plotem...
Záhy podjíždíme novou autostrádu, autobus se prosmýkl po kruhovém objezdu, podjel železnici a jsme u vlakové zastávky Bystřice. Do příjezdu osobního vlaku od Mostů nám zbývá zhruba 10 minut a my máme s Markem ještě poslední bojový úkol: najít poštovní schránku. Povětšinou bývá přímo na nádraží, ale tady bohužel ne. Vybíháme tedy na hlavní ulici, zahýbáme doleva směrem k centru... už vidíme velký kruháč, obecní úřad, nákupní středisko, a stále nic. Až za rohem je konečně pošta a svítí do daleka oranžová poštovní schránka. Házíme lístky a hybaj zase zpět. Dá se odtud k nádraží použít mnohem kratší trasa pro pěší.
Nástupiště se celkem plní lidmi a v 17:20 přijíždí poměrně obsazený osobní vlak. Stěží nacházíme místečka na poloobsazených dvou čtyřkách. Nyní pojedeme úvodní hodinku po polském pomezí až na Ostravsko. K přestupu se rozhodujeme opět pro Bohumín. Zde začíná naši trasu rychlík do Brna, takže si budeme moci v klidu vybrat libovolné místo v neobsazené soupravě. Marek z Blankou se rozhodují, že hned v Bohumíně počkají na nějaký nejbližší expres na Břeclav. Zde se tedy již naše cesty rozdělí. V 18:15 dojíždíme na bohumínské nádraží a jdeme vyhledat východiště brněnského rychlíku R824 Slezan. Je už připraven, má odjezd v 18:24. Nezbývá, než se s našimi břeclavskými přáteli rozloučit a popřát si navzájem pohodový a pěkný zbytek roku. S Bizim jdeme obsadit jedno z kupé v posledním vagónu, což je socialistická klasika – kupéčka po osmi, jen koženku vystřídalo modré čalounění. Aspoň strávíme retro večer v poctivém starém vlaku :-) Ještě mávnutí našim kamarádům a dlouhá souprava se rozjíždí do černočerného večera.
Jsme za celý den celkem utahaní, tak si děláme pohodlíčko a člověk by řekl, že si dlouhou cestu do Brna snad i poklimbá. Začali jsme ale rozprávět o všem možném, na co během dne nebyl čas – zejména vzpomínkami na Čtyřku a mnoho kamarádů, kteří prošli jejími řadami a tábory. Hned před Svinovem se náš vlak zasekl na semafornu na delší čekačku, takže nabíráme zpoždění. Taky dobře, aspoň nebudeme čekat tak dlouho v Brně. Pak se to konečně rozjelo a náš vlak uhání černou krajinou jako na Bajkalsko-amurské magistrále. Náš retrovůz je pořádně rozhrkaný – přezdívám ho na "hytlák". Okno ideálně netěsní, takže sem proniká rachot zvenku a když se potkáváme s jinou rychlou soupravou, mlátí tak, jakoby mi co nevidět mělo skončit na hlavě. Taky záchod je stará klasika – pěkně všechno na koleje! Ráno byl ve voze aspoň splachovač a voda na tlačítka, tady jsou ještě poctivé pedály! Zkrátka jakoby nám bylo zase dvacet! Díky vyprávění nám ty 2,5 hodiny do Brna utekly jako nic – najednou tu byl Přerov, Vyškov a okruh kolem Brna. V Židenicích vystupujeme kolem deváté večerní. Vzápětí chytáme nějaký spoj na Hlavní a zde nás čeká nepopulární čekačka na třebíčský osobák. Za ta léta ještě nikoho nenapadlo, aby spoje od Ostravy na ty směr Třebíč a Jihlava nějak lépe navazovaly, takže musíme vyčkat na poslední motorák s odjezdem 22:45. Jak zabijeme ten čas? "Funguje ještě Bogota???" ptám se Biziho, protože ten je velký vlakový cestovatel a zná všemožné ty hospody poblíž nádraží. "Naposled jsme tam byli spolu před dvěma rokama, od té doby jsem tam nebyl – tak to zkusíme." Míjíme budovu pošty a vstup na 5. nástupiště a pokračujeme dále, přičemž Bizi nápadně zrychluje krok. Ono totiž součástí hospod bývají také "odlehčovací zařízení"... Vše jsme zvládli: Bogota je na svém místě, hučí to tam jako vždycky, Bizi našel i ten správný směr do těch správných dveří. Posléze objednáváme tankové Starobrno. Já si dovolím maximálně jedno, Bizi si dává dokonce tři. Je to klasická hospoda, kde se slízá všelijaká společnost.
Po kratším rozkoukání mám dojem, že zažíváme nějaké "deja vu": u jednoho stolu i u baru je partička lidí, která navzájem divoce gestikuluje. Zejména dvojička na baru: zavalitý bouchač a extravagantní dáma s vizáží zpěvačky skupiny Roxette. I když je tu hukot jak v Bogotě, není ani přesto slyšet nějaký jejich hovor. "Člověče, já mám dojem, že přesně tuhle situaci jsme už tady zažili..." pátrám v paměti. Bizimu to došlo hned: "Jo, to jsou ti neslyšící, minule tady byli taky, oni se tady asi slejzají." Čekání uteklo rychle. Platíme a o půl jedenácté se jdeme postavit na páté nástupiště, kde už čeká chumel lidí. Je to poslední spoj na Třebíč, tzv. Půlnočák, takže jej využívají poslední opozdilci a i ti, co v Brně u piva poseděli déle. Jedna taková radostná partička se hrne do zadního vagónu, přičemž jedna mladice huláká: "Třebíčáci dozadu!" Tím máme jistotu, že se jedná o správný vlak a jdeme si sednout raději dopředu. Třeba je to pivní partička ze sídliště Kurta Konráda a moc bychom se nevyspali.
Motorák se rozjíždí na čas (22:45). Průvodčí si obešla kontrolu jízdenek, takže se následně můžeme uložit ke klimbu. Na půl oka sleduji ubíhající stanice, Bizi si zdříml natvrdo. Konečně! V Třebíči jsme přesně o půlnoci a jdeme přesednout na moje auto, které čeká přímo naproti staniční budově. Ještě zavezu Biziho do Vacenovic. Startuji a odbočujeme nahoru do Domků. Hned nad městem – mlha jako mlíko! Dohlednost sotva na 20 metrů. Ploužíme se "40" černobílou krajinou úplně po paměti. Vše jsme zvládli, loučíme se u jeho chalupy a akci hodnotíme jako velmi zdařilou. Domů se definitivně dostávám někdy kolem jedné hodiny noční.

A tím také končí naše letošní bezvadná výprava do Beskyd, která nenese přízvisko "za inverzí", ale "za sluncem". Byli jsme překvapeni, jak malebná je v tomto období hornatá krajina Beskyd na polském pomezí, i kolik se tu nachází turistických chat. Vždyť kromě navštívené Kozubové by někdy stálo za to navštívit tradiční horské chaty na Ostrém, na Kamenitém, na Slavíči... Počasí nám vyšlo dokonale a my jsme především rádi, že se nám podařilo využít poslední možnost dopravy bohumínským rychlíkem v režii Českých drah. Příští rok to vypadá spíše zase na Jeseníky. Ale i to "kdoví jestli" - jelikož nový jízdní řád, to je katastrofa... (zrušili např. první ranní vlak z Třebíče v 3:50)

Celkem ujito: 14,5 km.
Nejvyšší bod: Kozubová (982 m n.m.).
Nejnižší bod: Bocanovice, nádraží (cca 430 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa KČT č.97 Slezské Beskydy, Jablunkovsko.

(zapsal a fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.