Tatry 2019
výstup na Baranec; Spišský hrad a Žehra; Jánošíkove diery a Malý Rozsutec


Středa-neděle 12. - 16. června 2019
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Vavrišovo/Pribylina
Program:
1./ ve čtvrtek výstup na Baranec v Západních Tatrách, resp. Pedál a spol. Liptovský hrad a Kalameny,
2./ v pátek oddechový den: Spišský hrad, Žehra, Spišská kapitula (památky UNESCO),
3./ v sobotu túra: Jánošíkove diery a výstup na Malý Rozsutec na Malé Fatře.
Účastníci: Pedál, Kotel, Čenich, Trnky, Pilník, Eman, Havran, Smolda, Jarmil (9).
Počasí: po celou dobu slunečno, jasno a extrémní horko 30°C.



Letošní Tatry se vyznačovaly jednoznačně extrémním horkem. Jako bychom se ocitli někde na Balkáně. V Černé hoře, Řecku nebo tak... Naposledy jsme něco podobného zažili před devíti lety při výstupu na Bystrou. Navíc letos se obvyklé blátivo-kamenité strmé přístupy na hřebeny mezi vlhkou trávou a stinnou kosodřevinou změnily v prašné suchopárné stezky po okrajích kalamitních holin s podivnou suchou vůní seschlého dřeva. Podobně jako u nás. Soudruh kůrovec už totiž dorazil i na svahy Tater, viděli jsme překotnou těžbu na úpatí Barance ve snaze urychleně postahat všechny poražené suché kmeny.
Naše zocelená skupina tedy podnikla výstup na Baranec. Byl totiž jeden z mála posledních vrcholů Západních Tater, kam jsme se dosud nevydali. A to ho máme přímo nad chatou! Tento vrchol se vyznačuje jedněmi z nejkrásnějších výhledů v těchto končinách – a je tomu skutečně tak. Z vrcholu jsme nadšeně přehlíželi celý rozsáhlý kruhový výhled a úspěšně jsme určovali všechny štíty, které jsme odtud měli jako na dlani. Na hřebenech jsme se sice trochu zchladili, dokonce plotny sněhu zde ještě byly (teplotu zde jsme odhadovali na 15-20°C), zato druhý den jsme si užili jako v peci. Na travnatých pláních spišského Dreveníku bylo nabeton přes 30°C. Ale naštěstí jsme šli jen 4 kilometry do blízké vesnice. Sice malinké, zato pyšnící se unikátní památkou UNESCO – to je Žehra se svým kostelíkem. A protože jsme za dva dny měli tropů dost, napadla Smoldu perfektní myšlenka: do hlubokých soutěsek k vodopádům, zde snad bude chladněji! Ve Slovenském ráji jsme byli už několikrát, takže Smolda měl na mysli Malou Fatru a jedinečné Jánošíkove diery. A bylo zde skutečně nádherně, i přes to množství lidí, kteří se zde v sobotu pohybovali. Od Rozsutce dolů už to bylo v pohodě, sem už sváteční turisté nezacházejí, a navíc jsme ve svérázné osadě Podrozsutec objevili zbrusu novou stylovou výletní hospůdku.
I přes ty tropy se tedy letošní Tatry vydařily. Je třeba poděkovat všem devíti účastníkům za vytrvalost a zvláště našim dopravcům, kteří opět obětavě přistavili auta, a taktéž ochotným kuchařům, kteří připravili krůtí jako vždy na jedničku.

* * * * * * *

Středa 12. června 2019 : cesta do Tater
Odjezd devíti účastníků se jako vždy domluvil na dvě skupiny, t.j. 2 auta. Jako první máme vyjet v poledne ve složení: řidič Eman, Kotel, Pilník a Jarmil. Domlouváme se tedy, že si ve 12 hodin dáme s Emanem sraz v Domcích u Pilníka, kam mě přes město sveze Věra. A Jarmila potom nabereme cestou na Nových Dvorech. S Pilníkem čekáme a čekáme, Eman zatím nikde: "Klid, říkal, že se zpozdí maximálně o čtvrthodinku," upřesnil mi po příjezdu Pilník. To Eman vesměs diplomaticky dodržel a po chvíli přifrčel svým elegantním Fordem kombi. No, zavazadel se najednou sešlo nějak hodně a Pilníkův táta, sotva to uviděl, vece: "No kluci nevím, nevím, jak se tam vejdete," – a ještě si má přistoupit Jarmil... Ten toho ale většinou moc nevozí, takže jsme v klidu. Spíše nám dost údivu na tvářích vykouzlil robustní Pilníkův cepín, který se jen tak mimochodem a nenápadně objevil v kufru mezi zavazadly: "Proboha, kam chceš lézt?" neudržel Eman svůj podiv, ale Pilník to s ledovým úsměvem Angličana přešel (došlo mi to až na místě, kam se chtěl drápat). A mohlo se jet.
Přejíždíme tedy Třebíč, jako vždy plnou uzávěr a objížděk. Trvá to už několikátý rok, co se u nás předělávají kvanta ulic včetně důležitých tahů. Letos například stěžejní křižovatka a nadjezdy u nemocnice, což způsobuje kolapsy na Znojemské, která tak zůstala jedinou přístupovou osou ve směru od jihu, t.j. od Jaroměřic i Dukovan. Dost dobře lituju přespolní řidiče, pokud se ocitnou v tak rozvrtaném městě. No nic, město jsme s přehledem prokličkovali a už zvoníme u Jarmila. Ten má naštěstí jen větší a menší batoh, nikdy zbytečné krámy netahá. Po roční přestávce, kdy se ze zdravotních důvodů loni nemohl zúčastnit, letos tedy zase jede. "Ten loňský palec se mi už zahojil, ale před týdnem jsem si málem uřízl druhej, naštěstí se mi jen smekla kuža, takže s tím nemarodím," hlásil nám hrdinně náš truhlář – předdůchodce, "... a už se na to brzo vyprdnu, půjdu do důchodu!" Jojo, jak ty časy letí... Kolem půl jedné tedy opouštíme Třebíč a míříme po I/23 směr Rosice.
Cesta ubíhá svižně i přes mírné zdržení na dálnici pod Brnem. Další trasa je už notoricky tradiční, tak snad jen telegraficky: sjezd na Slavkov, Bučovice, přejezd Chřibů, Uherské Hradiště a Uherský Brod. Přestávku si dáváme jako vždy na poslední benzince+motorestu ve Starém Hrozenkově cca o půl čtvrté – na kávu a zákusek. Při té příležitosti kontaktujeme přes SMS Čendu z druhé posádky, abychom je zajedno informovali o dobré dopravní situaci, a také se dozvěděli kde jsou. "Vyjíždíme z Třebíče," dozvídáme se v odpovědi. Po čtvrthodince odpočinku vyrážíme na další etapu naší cesty, přičemž za volant namísto Emana usedá tradičně Pilník. Projíždíme Drietomu a hned za ní klasická rarita – asi 2 km dlouhý úsek dálničního přivaděče stavěného cca v době, kdy se stavěl podobný vražedný úsek D1 u Jihlavy: vozovka je betonována z velkých bloků, které si za ty roky sedly tak různě, že auto poskakuje a pasažéři musí důsledně zavřít pusu, aby si nepřekousli jazyk. U nás se tomu říkalo "Hitlerstraße", já se zmůžu akorát na: "Husákova pomsta!" a musím zavřít pusu. V jednom místě průjezd omezují dokonce cestáři a něco důležitě na okraji spravují – jakoby už za ta léta nemohli opravit povrch celý!
Po dálnici na Žilinu to naštěstí sviští ostošest a taktéž v tomto krajském městě je průjezd celkem bez problémů. Následuje pomalejší úsek pod Strečnem a nová dálnice u Vrútek. Kolem Ružomberoku je dálnice delší dobu rozestavěná, ale z nějakých nepochopitelných důvodů výstavba zamrzla. Už aby byla dobudována, výrazně to pomůže a odpadne nepopulární průjezd Ružomberokem. Letos na průtahu položili alespoň nový asfalt a ještě tady nemají namalované pruhy a značení. U Liptovské Mary se objevuje panoráma Západních Tater a Kriváně. "Vždyť my ještě ani nemáme stanoveno, kam se vydáme na túru!" uvědomujeme si. Letos jsme to zkrátka nechali operativnímu výroku až na chatě, namísto obvyklého plánování měsíce dopředu. A možná je to tak i lepší. Alespoň v záloze máme na letošek Kriváň anebo Baranec.
Do Vavrišova dojíždíme kolem šesté hodiny podvečerní a u pana Janotky na urbariátě si vyzvedáváme klíče od chaty. Už se vítáme jako staří známí, vždyť k nim na Lesovňu jedeme potřetí. Ohledně provozu chaty není potřeba nic podrobného vysvětlovat, už víme co a jak. Za pribylinským skanzenem odbočujeme vlevo směr Ráčkova dolina a po děravé, ale místy kupodivu zalátané cestě míříme vzhůru ke kempu. Za pár let se to tady celkem pozvedlo, zhruba na půli cesty vznikl krásný (i když asi dražší) penzion. Kemp je pořád tak plus-minus stejný, takový socialistický, zato hotel Orešnica, kam rádi chodíme na pivko, vypadá taky velice pěkně. Vyjíždíme kopeček nad Orešnicí, odbočujeme u modřínu vlevo a jsme u chaty. Opět zde přibylo několik nových rekreačních novostaveb, ale podle slov urbára už další přibývat nebudou. Jsou to do jednoho moderní luxusní rekreační domky, některé již dokončené, jiné ještě rozestavěné. Též kousek od chaty Lesovni se zvedá nová hrubá stavba.
Chata Lesovna
Chata Lesovna.
Konečně parkujeme před chatou a jdeme se vybalit. Lesovňa je víceméně připravená na náš pobyt, okenice otevřené, voda a elektrika v provozu – urbár na vše pamatoval. Po vystoupení z auta zjišťujeme, že i tady v 900 metrech, je stále vedro a to i nyní v podvečer. "Takhle bylo naposled, když jsme podnikali túru na Bystrou – pamatujete?" vzpomíná Pilník. A to bylo v roce 2010, kdy teploty dole pod horami dosahovaly 30°C a i nahoře ve 2000 metrech byla sluneční výheň. Letos to bude podobné. Není dobré, když jsou i v horách taková horka – snad se s tím ale nějak popasujeme. Lesy v okolí jsou narozdíl od našich končin ještě zelené, i když... i tady je z nich cítit to podivné sucho jako troud.
Po zabydlení se vydáváme do Orešnice – zkusit, jestli je otevřeno. Loni ve středu nebylo. Nyní ale máme štěstí: lokál i terasa jsou otevřeny, a i když zde posedávají jen asi tři lidé z personálu, pivko samozřejmě dostáváme. Ostatní naši členové přijíždějí až kolem desáté hodiny večerní. Dopravili se velkoprostorovým Trnkáčovým Vianem: Trnky, Smolda, Pedál, Čenich a Havran. Tímto je nás tedy devět a kapacita chaty je naplněna. Všichni si obsadili svoje tradiční postele a nakonec se scházíme dole u velkého stolu, abychom naplánovali zítřek. Počasí bude slunečné a horké, není tedy třeba se nějak omezovat.
Pro těžkou túru volíme tedy výstup na Baranec. Důvod je především ten, že se vychází přímo do chaty, není potřeba nikam jezdit. Za těch patnáct let jsme tuto významnou horu Západních Tater kupodivu ještě nepokořili, dosud stála jakoby stranou zájmu. Tak to tedy zkusíme zítra. Mírné zdravotní handicapy už dopředu avizoval Pedál se Smoldou. Pedál má stále problémy s nohou, nějak mu natíká nárt, píchá mu tam při došlapu a "vybočuje" palec, což je i na první pohled viditelné. Tyto problémy má snad od dávné túry na Bystrou lávku, kdy se propadl do sněhu a pochroumal si nohu. Stav vždy hodnotí před akcí a tentokrát usuzuje, že celodenní túru by nedal. Smolda nemá letos "vypilován" výstup. Takže tito dva horalé podniknou lehčí výlet a na Baranec nepůjdou. Nakonec je doplnil i Jarmil, který měl ráno problémy s dýcháním. No jo, lepší už to asi nebude. Budeme si muset zvykat, že občas si na těžkou túru zkrátka už někdo netroufne...
Beseda a "předávání dárečků" (každý dovezl nějakou tu lahvinku vína či kořalky) probíhá až téměř do půlnoci. Pak už musíme jít spát. Není radno ponocovat, abychom co nejdříve ráno vyrazili.

* * * * * * *


Čtvrtek 13. června 2019 : šerpové výstup na Baranec, lehčí skupina Liptov
Všichni vstáváme kolem šesté hodiny, vzápětí snídáme a provádíme ranní hygienu. V přípravách se vykrystalizovala oddechová skupinka ve složení Pedál – Smolda – Jarmil, tedy ti, kteří nemusí nikam spěchat. Jejich cílem by měl být Liptovský hrad a termální jezírko Kalameny. Zajedou si tam autem a tím se dokonce otevírá možnost, že by nás navečer třeba stáhli ze Žiarské doliny. Pro změnu naše horská skupina (Kotel, Trnky, Čenich, Havran, Pilník, Eman) provádí poslední přípravy před startem, a to nás ještě decentně popoháním. "Do hory" se vždy vyplatí vyrazit co nejdříve. Vzhledem k počasí padají do placu i mírně všetečné otázky: "Hergot, má cenu se tahat v batohu s mikinou a bundou do deště?" – nebo: "Má cenu brát s sebou návleky do sněhu?" – případně kurióznějším: "Manželka mi přibalila takovou drahou ortézu, mám ji brát taky?" Obecně se shodujeme, že teplé náhradní oblečení bude dneska mírně řečeno zbytečnou přítěží, zato bude potřeba si vzít raději víc pití a ani ta ortéza nebude zbytečná (nebyla).
My tedy můžeme vyhlásit odchod pár minut po sedmé. Tak tedy vzhůru na Baranec! Obloha slibuje skvělé počasí a turistické průvodce jedinečné kruhové výhledy z tohoto vrcholu, jednoho z nejvyšších v Západních Tatrách.
Zelená značka bude naší výstupovou. Drobný problém je, že do 14.6. (včetně) na tomto chodníku platí sezónní uzávěra, což bylo avizováno i tabulí – jak jsme si včera u Orešnice všimli. Dlužno podotknout, že až na jediný případ kdysi u Téryho chaty jsme se nesetkali s tím, že by někdo vstup v době uzávěry kontroloval. Ani dneska se s tím nebudeme nijak trápit: "Hmm, u Orešnice sice cedule je, ale viděli jsme ji u Akademika? – já jsem tam teda nic neviděl…"
Zelená TZT tedy vychází od rozcestníku u hotelu Orešnica, ale to by pro nás bylo od naší chaty zbytečné klesnutí na zhruba 30 výškových metrech. Tak to střihneme vlevo k hotelu Akademik, kde by se mělo dát odbočit vpravo na pěšinku a po chvíli se na zelenou stejně narazí. Na mapě to vypadá jednoduše, ne už tak ale přímo v terénu. Odbočka vozové cesty mezi Akademikem a jakýmsi technologickým objektem je ještě jasná. Záhy se ale mění v neznatelnou pěšinku ztrácející se posléze v již zarůstající holině. Jen stěží si razíme cestu jaksi šikmo vysoce zatravněným svahem a mezi vzrůstajícími stromky. Asi pět minut se takto motáme ostrým svahem: "Sakra, kde je ta pitomá značka?! Koukejte po stromech – Žádný stromy tady nejsou, jen šábí! – Hele, támhle je KONEČNĚ značka!" Skutečně o kus výše, na prvním původním stromě, který tu zůstal, doslova září zelená. Kupodivu po té značené trase už nějakou chvíli tedy jdeme.
Po chvíli dokonce mírně klesáme do stísněného úžlabí bezejmenného potoka, přítoku Ráčkové. Kdesi nalevo od nás znatelně probíhá úporná těžba kůrovcem napadeného lesa. Snad se tomuto místu vyhneme... Ano, pěšina naštěstí uhýbá vpravo přes málo vodnatý potůček a překonává jej na protilehlou stranu úžlabí. Začínáme zase stoupat pěkně zostra. Kluci si toho asi nevšimli, ale já jdu poslední a neuniklo mi to: přímo nad hlubokým úžlabím je natažena lesácká lanovka spočívající vlastně jen v ocelovém lanu, končícím zřejmě kdesi nad hotelem Akademik (večer jsme viděli kde). Najednou rachot a.... svííííííst! Po "lanovce" letí dolů připoutaný mohutný kmen. Za chvíli další. V tomto úseku si nešlo nevšimnout, že i tady jsou lesy zdecimované kalamitou a lesáci se je snaží co nejdříve odtěžit. Pan Janotka nám později potvrdil, že tyto lesní soubory ještě patří jejich urbariátu a dělají co můžou, aby kůrovcem napadené stromy dostali pryč co nejdříve. A prý je trápí ještě nějaký další brouk, který napadá kořenový systém. Začíná nejméně záživná část výstupu: kamenitá pěšina se strmě klikatí po nedávno odtěžených holinách. Zůstaly tady jen ojedinělé modříny, sem-tam už se derou nahoru mladé smrčky či listnáče. Snad přirozená obnova ze semenáčů. Slunce už od rána pere naostro, praží nám akorát na záda a zátylek. Nejde si nevšimnout, že i zde, na úpatí Tater, je takové sucho, že při každém došlapu těžké pohorky se z prašné a sluncem vyšisované pěšinky zvedne obláček prachu. To jsme tady snad ještě nezažili – člověk je zvyklý, že tatranské výstupové chodníčky bývaly provlhlé, nejednou po kamenitých pěšinkách zurčela voda, nebo nás otravovalo kluzké bláto. Letos se prdolíme v dusném prachu.
"Tady někde na úpatí by měla být malá salaška," hlásím kolegům na jedné ze zastávek, když na mě čekali. Je totiž zaznačená i v turistické mapě Hiking.sk coby koliba Horica (1356 m n.m.). Každopádně to bude první vhodné místo k odpočinku, drobnému občerstvení a srovnání řad. Podle mapy by člověk čekal, že salašky dosáhneme "hodně brzo", ale pořád nic. Prošli jsme jedním fragmentem lesa a další holinou, a za ní další pás poškozeného lesa. Teprve na další, a nyní už přirozené mýtince, se nad námi na horním okraji svažitého lučinatého palouku zjevuje štít bytelného malého srubu. Je to k neuvěření, ale kilometr a půl, nicméně v prudkém svahu, jsme sem stoupali dobře 1,5 hodiny!
U salašky potkáváme první lidi na této trase (pak až na vrchol nikoho). Byl to starší slovenský pár, chlapík s paní. Hned jsme přešli na tykačku. Říkali nám, že zkoušeli také výstup na Baranec, ale paní se zřejmě přecenila a zde vzdávají. Není se co divit, nekonečný výstup potrvá ještě aspoň dvě hodiny, z toho minimálně ještě hodinu, než se člověk vymotá z lesa nebo kleče a konečně bude něco vidět. Blízký dřevěný rozcestník hlásí, že opodál vlevo je i pramen. Ten jsme ovšem neprověřili, odpočívali jsme jen u salašky. Je to bytelná roubená stavba, uvnitř kamínka a palanda. Čtyři lidi by se tam pohodlně vyspali. Dokonce i kanystry s vodou tam měli, vzadu za boudou posezení a zásoba dřeva. Tam se ve stínu usadil Trnky, my jsme posedávali na nízkém zábradlí z klád před boudou. Podobnou salašku (ale větší) jsme už kdysi viděli v Jamnické dolině při túře na Ostrý Roháč. Každopádně je to dobrý tip pro nouzové přespání nebo úkryt v nepřízni počasí. Po čtvrthodince odpočinku se vydáváme na další cestu (t.j. krátce po 9:00).
Na úpatí Mládky
Chvilka na odpočinek v místech, kde kleč přechází v horské louky, pod kótou Mládky.
Od salašky se už objevuje klasický horský les s letitými pokroucenými smrky, sem-tam limba, objevuje se i kleč, která s přibývající výškou začíná převažovat. Přesto je náš postup stále pomalý, jelikož stoupání je pořád celkem strmé. Už abychom dosáhli postranního hřebene! Zhruba na úrovni podružné kóty Klinovaté (1555 m n.m.) definitivně přecházíme do pásma kosodřeviny. Člověk by to i uvítal, ale tím jsme se zase dostali na přímou sluneční výheň. Je to zde navíc o to nepříjemnější, že pěšinka je mezi klečí velice úzká (nechodí zde zkrátka kvanta turistů) a ostré bodličky nepříjemně škrábou na pažích. Ruce máme tak nejen připečené od slunce, ale i podrápané od větví.
Dostali jsme se na východní stranu hřebínku a konečně se nám otevírají první pěkné výhledy: především nás zaujal pohled ve směru našeho pochodu, po hřebeni: zhruba tři vyšší a vyšší vrcholky, přičemž o tom nejvyšším nejeden z nás prohlásil: "Hele, to je Baranec!" Nebyla to však pravda – velmi to klamalo. Byl to jen jeho předvrchol Štrbavý. Skutečný vrchol Barance byl ještě schovaný za ním a není odtud vidět. To jsme si ale uvědomili až později. Zato jsme v dálce bezpečně poznali Plačlivô a Ostrý Roháč. Nicméně pěkné výhledy i přes Jamníckou dolinu na protější rozeklaný hřeben – to jsou Otrhance! Neznalý člověk by ani neřekl, že po tamních skalnatých vrcholech vede turistická stezka – vede! My jsme tudy šli v roce 2012, a sice za nedobrého počasí a několik z nás to na Ostredku otočilo.
Hlavní kolona se mi zase o dost vzdálila, ale udělali další zastávku na odpočinek, kde se zase setkáváme (11:15 hod.). Lehli si na pěkném prosluněném výhledovém místě, kde končí kosodřevina a začíná lučinaté vysokohorské pásmo. Odhadujeme, že v mapě se jedná o místo označené bezejmennou kótou 1798 m n.m.. Tímto se ocitáme na hlavní jihovýchodní rozsoše samotného Barance tvořeného hřebenem s předvrcholy Mládky, Malý Baranec a Štrbavý. Už svahy Malého Barance jsou pěkně ozdobené výraznými sněhovými plotnami. Jednu velkou budeme určitě míjet, ne-li překonávat. Oproti vysokým teplotám pod horami je zde na hřebeni celkem příjemně, mírně pofukuje a teplotu odhadujeme do 20°C. O to více je zrádnější spalující slunce.
Po krátkém odpočinku pokračujeme dále po horské pěšině, už do ne tak prudkého svahu. Po 20 minutách dosahujeme vrcholu Mládky (1948 m n.m.) a taktéž se z východního úpatí rozsochy přehoupáváme na to západní – a teď to vidíme! "Zatni svěrač, to ještě nebyl Baranec, ten je támhle v dálce!" parafrázujeme Čenichův výrok z dávného přechodu Otrhanců (podobně se jim zjevila Jakubiná). Tady je teprve konečně vidět, že falešný "Baranec" byl ve skutečnosti Štrbavý a ten pravý Baranec je ještě o kus dál. Lze jej bezpečně poznat podle betonového pylonu na vrcholu. Nicméně pokoření Mládek je příjemné, protože nyní dokonce půjdeme chvíli z kopečka (což ale zase znamená mírnou ztrátu výšky). Z táhlého a celkem plochého vrcholku pokračuje severním směrem mělký travnatý rigol – bezesporu využívaný k bivakování. Objevili jsme tu totiž i ohniště.
Co se ale rýsuje před námi, to jsou tři výrazná stoupání! To první, na Malý Baranec, je dokonce ozvláštněno i velkou sněhovou plotnou. Opět jsem zaostal, zatímco náš první borec už dosáhl sněhu. Kolik je ztráta? Deset, dvacet minut? Uvidíme. Stojí za to kochat se okolními nádhernými výhledy: na východ (vpravo) bezpečně poznáváme Bystrou, Jakubinou, Hrubý vrch, před námi Roháč, hluboko dole Jamnícka dolina. Vlevo spadá dolů nepřístupná Trnovská dolina – a po protějším hřebeni směrem na Holý vrch budeme odpoledne sestupovat. Po chvíli i já postupuji podél bělostného sněhu, od kterého sluneční odlesky ostře řežou do očí. Namísto vyprahlého suchopáru na úbočích zde po travnatých loučkách stékají čůrky tající vody a objevují se i blátivé úseky. Osobně Malého Barance (2044 m n.m.) dosahuji ve 12:15, zatímco hoši jsou už někde na Štrbavém. Dokonce zde je při cestě osazen i klasický žulový hranol, trigonometrický bod. Mezi Malým Barancem a Štrbavým pak pokračuje celkem ostrý kamenitý hřebínek, relativně rovinatá pěšinka vede po jeho západní straně. Příkřeji se zvedá až pod Štrbavým, který je o 100 metrů vyšší než předchozí kóta. Nicméně přímo vrchol nepřekonává, jen jej mírně podchází. Z těchto míst se už před námi majestátně vyjímá kamenito-lučinatý masiv samotného Barance. Již lze dobře rozpoznat pylon na jeho vrcholu a několik postaviček okolo. Dochod odhaduji tak na slabou půlhodinku, i když pohledy a odhady v horách trochu klamou.
Štrbavý
Od Štrbavého je již Baranec na dosah.
Ve 12:50 podcházím Štrbavý (2144 m n.m.), zatímco Trnky, Havran a Eman jsou už před závěrečným stoupákem na Baranec. Tipuji, že Pilník s Čenichem jsou už nahoře u pylonu – není to na tu dálku až tak dobře vidět, ale zjevně se tam druží se slovenskými turistkami a Čenich jim bohorovně nabízí vrcholovou grapu z Pilníkových zásob. No nic, my jdem tedy taky do toho! Kamenitá cestička je čím dál strmější. Pár metrů pod vrškem ještě obcházíme menší sněhovou plotnu, ostatně byla vidět už z dálky. Teď se nám tyto zbytky sněhu budou totiž náramně hodit. Každý máme v batohu nějakou tu plechovku vrcholového pivka, za ty čtyři hodiny výstupu již notně zteplalého. Vyndávám tedy plechovku Budvaru do sněhu a plácám ještě navíc kolem ní slušnou sněhovou kouli. Sice to dost zebe, ale vyplatí se to! Poslední metry k vrcholu: 10 – 5,3,2,1... Sláva, magický vrchol Barance tímto zdoláváme! Nadmořská výška 2184 metrů ho řadí na třetí místo Západních Tater. První Bystrou máme na kontě všichni (r. 2010), druhou Jakubinou ti nejzocelenější (r. 2012). U vrcholového pylonu na Baranci se všichni scházíme ve 13:10 hodin, což znamená, že jsme sem lezli více jak 5 hodin. Ale stálo to za to! Především také musíme ocenit, jak málo lidí zde potkáváme – přesněji řečeno: téměř nikoho! Kousek od pylonu odpočívají dva nebo tři mladí Slováci. Jeden se s námi samozřejmě dává do hovoru – o horách, túrách, výstupech na vrcholy. Je celkem překvapen, jak podrobně známe zdejší místopis. Za těch 15 let, co sem jezdíme, už zkrátka máme dost pochozeno.
Zmíněná samota je vítaným impulsem k delšímu pobytu na vrcholu, toto se totiž jen tak nepoštěstí. Jindy se člověk na malých vrcholcích tísní s dalšími lidmi, ne-li davy (viz Sivý vrch – r. 2016). Nejprve si samozřejmě dopřáváme odpočinek a občerstvení. I ta piva se díky sněhu celkem vychladila. Až jsme si trochu vydechli, věnujeme se fantastickým rozhledům. Průvodci mají pravdu, Baranec je totiž jedinečný vyhlídkový bod. Pomocí Pilníkova malého dalekohledu si troufáme rozpoznat i vzdálenější štíty Vysokých Tater: Gerlach, Rysy, vzadu vykukuje i Lomničák. Relativně blízký Kriváň je samozřejmě nezaměnitelný. Z bližších Západních Tater poznáváme již zmíněnou Bystrou a blízkou Jakubinou. Nelze se splést ani v případě polského Kasprova vrchu (budova lanovky poblíže vrcholu) a vzdálenější Swinice (zubatý trojvrchol). Na sever a docela blízko: legendární Ostrý Roháč a Plačlivô, více na západ pak pásmo okolo Troch kop a Baníkova. Pohledy do hlubin Žiarské doliny a jejího ukončení Závraty pod Tremi kopami je také uchvacující. Jen Žiarskou chatu (ačkoli by to člověk předpokládal) vidět není, je skryta za terénními nerovnostmi a rozsochami svahů Barance. Celkem dál potom Babky a Sivý vrch, taky jsme tam už byli. V rovinatých nížinách se leskne hladina Liptovské Mary, na obzorech pásma dalších hor – Nízké Tatry, Fatra, Orava... Vzpomínáme, že z Babek jsme před lety viděli i Lysou horu, ale dnes taková dohlednost není.
Zkrátka PARÁDA, nemůžeme se těmito výhledy nabažit. Havran má foťák v mobilu uzpůsoben na focení panoramat, já si pak holt musím pohrát s fotkama v počítači a spojit je (viz níže). Ještě stojí za zmínku, že Baranec je víceméně dvojvrchol: my sedíme u pylonu na nejvyšším, celkem kamenitém či skalnatém místě. Směrem k západu je lučinatá sníženina a o kousek dál nižší travnatý vrcholek. Co nás ještě zaujalo: ve sníženince je vybudován z kamení okrouhlý bivak (nízká hradba proti větru). Trávíme zde asi třičtvrtě hodinku, odchod vyhlašujeme na 14 hodinu. Máme toho ještě dost před sebou a navíc v této vrcholové euforii ještě netušíme, jak drsný a nekonečný bude sestup.
Na Baranci
Šerpové na vrcholu Barance (2184 m n.m.).
Na Baranci
Výhledy na sever, směrem na Roháč.

Vycházíme tedy na cestu kolem druhé hodiny odpolední. Sestupovou trasu volíme po jižní rozsoše, kudy vede žlutá značka. Je to zajímavé, ale na této trase sezónní uzávěra zřejmě není (a také tudy směřují ti jednotliví turisté, kteří se dnes na Baranec vypravili – čili od Žiarské doliny) Připadá nám logické využít jinou cestu, přece nepůjdeme dolů tou samou trasou. Tato žlutá vede směrem na Holý vrch a dále se odpojuje relativně nová modrá značka, která spadne na Tatranskou magistrálu zhruba v místech ústí Trnovské doliny. Odtud nám bude po magistrále zbývat asi 3 km východním směrem k hotelu Akademik, resp. k naší chatě. Takhle na mapě to vypadá zatím jednoduše.
Kousek pod vrcholem potkáváme pouze jednu skupinku mladých turistů a pak už nikoho. Jsme překvapeni, že jdou celkem nalehko, zejména co se obutí týče. Tady nahoře pofukuje chladivý vítr, ale čím níže sestupujeme, tím více pociťujeme pražící slunce a horko. Dokud sestupujeme po kamenité hřebenové stezce v pásmu lučin, to ještě jde dobře. Člověk je totiž stále obklopen nádhernými výhledy, takže pořád je na co koukat. Je zajímavé sledovat sousední hřebínek na východní straně, kudy jsme vystupovali dopoledne. Hned je srovnání, jak mírně ztrácíme výšku. Též hluboká Žiarská dolina je zajímavá – stačilo by "pár kroků" a člověk je dole, ale je to samozřejmě jen klam. Náročnost sestupu si ostatně dnes vyzkoušíme na vlastní nohy… O půl třetí dosahujeme kosodřeviny (kóta 1880 m n.m.) a kamenitá stezka se začíná plnit rigoly, vysokým kamennými stupni a klesá o poznání ostřeji. Tady se velmi vyplatí hole.
Významného rozcestí na jižním konci rozsochy dosahujeme v 15:15 – Holý vrch s udanou výškou 1715 m n.m.. Zde se můžeme rozhodnout: prvotní plán zní tak, že zde odbočíme na modrou značku, která se odklání vlevo (k východu) a schází do ústí Trnovské doliny (a pokračuje až do vesničky Jakubovany) – my bychom dole uhnuli na Magistrálu. Anebo se lze domluvit s Pedálovou partou, zda by nás stáhli autem z ústí Žiarské doliny, a to bychom museli sestupovat po žluté. Nevím už přesně, kdy se Pedál telefonicky ozval – zkrátka končili výšlap na Liptovském hradě a svoz nám skutečně nabízeli. My jsme byli zřejmě ještě před tímto stěžejním rozcestím a mohli jsme se tudíž rozhodnout. Do auta abychom se stejně ale všichni nevešli a nechtěli jsme měnit plán, tak jsme s díky odmítli. Budeme tedy sestupovat po modré. Kdyby člověk věděl, co to bude za masakr, to bychom se jistě někteří vydali po té žluté a dole si dali sraz s Pedálem!
Na Holý vrch
Sestup po rozsoše směrem k Holému vrchu.
Na rozcestníku je avizován dochod do ústí Trnovské doliny na rovnou 1:00 hodinu, takže nás nenapadlo, jak moc to bude zdlouhavé a ubíjející… Na chvíli se usazujeme na lavičky pod rozcestím. Tady si všímáme, jak nás celodenní žár slunce spálil: na nohou a rukou máme od triček na kůži jasné přechody z bílé na rudou. Taky zátylky nám pěkně "svítí". Namazání krémem příliš nepomohlo, to by se člověk musel mazat co půlhodinu. U rozcestníku na lavičkách jsme si trochu odpočinuli, napili se z tenčících zásob, snad naposled otočili pohledy na vrchol Barance schovávajícího se za kosodřevinu a terénní vlny, a vyrážíme na závěrečnou etapu sestupu.
No nebudu to asi rozepisovat – drsnější sestup jsme dlouho nezažili. Málo chozená, extrémně strmá pěšinka se kroutí cik-cak v horském lese. Co chvíli by už člověk čekal dohled kamsi na dno údolí, ale vždycky to byl klam. Já už používám hole vyloženě jako berle, ten nápor na nohy je neskutečný. Aby toho nebylo málo, tak při tom nepřirozeném úhlu sestupu a neustálém kličkování mi najednou luplo v levém koleni a začalo to stabilně ostře píchat, jakoby zboku. Musím jako na potvoru ještě více zpomalit, jinak to nejde...
Jakýmsi dílčím mezníkem bylo dotknutí se ostré zákruty lesácké svážnice, kde byla šipka na neznačený směr k chatě Baranec (z našeho pohledu vpravo). Tam my ale samozřejmě nepůjdeme, je to na úplně opačnou stranu. I přesto je to ještě dolů na magistrálu cca 300 výškových metrů. Někde v těchto místech jsme potkali i vystupující trojici Maďarů, šli celkem na těžko. Člověk dost dobře nechápe, kam chtějí takto v podvečer dojít. Hoši mi už dávno "utekli", s tím kolenem to jde zkrátka šnečím tempem. Opět se ozval Pedál, musím zastavit a přijmout hovor. Prý je ještě šance, že by nás vyzvedli z ústí Žiarské doliny. Zbytečné, už to dojdem. Po nekonečném belhání konečně vidím dole rozcestník Pod Holým vrchom (cca 900 m n.m.)! Ani se neptám jak dlouho tu na mě čekali, nicméně setkáváme se zde cca v 17:30. Z Holého vrchu jsme tedy sestupovali dobře dvě hodiny.
"Hoši, sorry, mám dost, něco s kolenem..." hlásím, nebo spíš cedím mezi zuby. "Hmm, a kde tě to bolí?" – "Tady zboku v tom důlku mě to píchá jak sviňa" – "To je meniskus," vyhodnotil s klidem Angličana Pilník, jakoby meniskus trápil kdekoho, "mám v batohu tu ortézu od manželky, půjčím ti ji, pořádně si to stáhni." No sláva, ostrá bolest po stažení polevila, koleno se pořádně zpevnilo a dalo se hned jít lépe. Pilník mě tak i letos díky ortéze "zachránil život" (loni to bylo s holemi).
Nyní již půjdeme relativně po rovince, po červeně značené Tatranské magistrále. Jen úvodní výšvih do svahu nad potok je trochu otravný, ale posléze se napojujeme na rovinatou vozovou cestu, značenou též jako cyklotrasa. Střídavě procházíme prosvětlenými lesy a po okrajích podhorských luk. Má to ale jedinou nevýhodu – slunce i teď po šesté hodině pere naplno a nyní nám dokonale spaluje lýtka. V jednom místě přecházíme potok s jímačem pitné vody. Nám už v lahvích došla, tak bereme zavděk tímto chladným osvěžením.
K cíli cesty docházíme po 3 kilometrech za necelou hodinku. Nejprve míjíme opuštěný hotel Mier a po pár desítkách metrů jsme konečně u Akademika. Nad hotelem je skládka vytěženého dřeva, končí zde "lanovka", kterou jsme viděli ráno při zahájení výstupu. Vše okolo rozryté od těžké techniky. Naše řady se na posledním úseku trochu roztrhaly, ale postupně se všichni setkáváme v baru hotelu Akademik. Není to kdovíjak nóbl podnik, probíhají tu vesměs výhradně školy v přírodě nebo dětské tábory (kde je aspoň jakás-takás jistota výdělku). Ale točené pivo pro náhodného hosta zde lze dostat. Hotel mají v majetku takoví dva mladí nabušenci, hoši se s nimi na baru dali do řeči. Podle všeho se ale drží tak-tak, nicméně ať je jim přáno. Já mám fakt dost a vybočuji z řady – objednávám si točenou kofolici.
Kolem sedmé hodiny podvečerní jsme tedy zakončili naše dnešní putování – výstup na horu Baranec. I přes ten záhul při výstupu a hlavně sestupu musíme svorně konstatovat: bylo to fantastické, stálo to za to! Baranec je velmi atraktivní cíl. Nás uchvátily především ty jedinečné rozhledy z vrcholu. Pokud si člověk odmyslí ty nutné nástupy a sestupy, i to putování po hřebenech bylo pěkné.

O chvíli později se na chatě setkáváme s našimi třemi kamarády, kteří podnikli lehčí výlet. I když... Podle jejich popisu byl výstup na Liptovský hrad taky pěkný krpál. Nachází se v rovných 1000 metrech, přičemž se začíná v necelých 600 metrech u termálního jezírka Kalameny. Hoši byli taktéž nadšení z hradních vyhlídek, přičemž ta hlavní byla prý dobudována (resp. přistaven tam nový žebřík) teprve v minulých dnech. Pak se ještě zastavili na koupačku v jedné zátoce Liptovské Mary a samozřejmě na dobrý gáblík.
Večer nám Čenich připravil vynikající úpravu Pilníkových hospřízských klobás (pekl je v troubě). Pekáč se vyprázdnil, jen s po nich zaprášilo. Zítra máme tradiční odpočinkový den. Ani nemusíme zvažovat moc variant: Pilník navrhl Spišský hrad a "krátkou vycházku" do blízké obce Žehra. Na Spišském hradě většina z nás už byla, někteří dokonce vícekrát. Je to jedinečná památka UNESCO, ale co najdeme v Žehre? Byli jsme překvapeni, že i zde je unikátní památka zapsaná na seznamu UNESCO: zdejší kostelík. Aby toho nebylo málo, Pedál ještě doplňuje tip na Spišskou Kapitulu a nějaký záhadný gejzír poblíž. Čili zítra putování po církevních pamětihodnostech, to tu snad ještě nebylo! A prý i na vykoupání se něco najde – pokud to nebude oblíbený Vrbov, doptáme se na nějaké koupaliště cestou.
Vzhledem k dobrému jídlu, pití i zábavě u stolu se večerní posezení protahuje až k půlnoci. Zítra ráno si můžeme pospat trochu déle.

P.S. – ještě takový malý dovětek, který fakt stojí za to: ve dnech psaní těchto řádků proběhla médii zpráva, že při sestupu z Holého vrchu se zranil na noze český turista. Příčinou byl útěk před medvědem, s nímž se setkal na turistické stezce. My jsme naštěstí huňáče nepotkali, nicméně pár typických lejen jsme na cestě viděli.

Na Liptovském hradě
Výstup lehčí skupiny na Liptovský hrad.
Na Liptovském hradě
Výstup lehčí skupiny na Liptovský hrad.

* * * * * * *


Pátek 14. června 2019 : památky UNESCO na Spiši
Ráno se budíme vesměs do osmi hodin. Postupně snídáme a chystáme se na celodenní výlet do oblasti Spíše. Sotva vylezeme ven z chaty: VEDRO! Už teď od rána od osmi hodin slunce zase praží jak o závod. Tipujeme, že dneska teploty dosáhnou 30°C. Do batohů žádné doplňky proti dešti, ale proti slunci! Před devátou hodinou se vydáváme oběma auty na cestu. Vracíme se přes Pribylinu k dálnici, i když vznikly nějaké dohady o tom, zda není uzavřen nájezd ve směru na Poprad. Opravuje se totiž dálniční most a některé nájezdy jsou zde uzavřeny. Náš směr ale naštěstí nikoliv. Cesta po slovenské D1 pod Tatrami směrem na Poprad je vždy rychlá a taky zajímavá, jelikož nás doprovází krásné panoráma nejkrásnějších slovenských velehor.
Spišský hrad
Na nádvoří Spišského hradu.
Několik let je dálnice propojena kolem Levoče až na Prešov, takže po ní jedeme až na sjezd u Spišského Podhradí. Kolem tohoto městečka vede původní obchvat silnice I/18, na nějž se napojujeme. Za pár minut už obdivujeme panoráma majestátního Spišského hradu, který se vypíná na výrazném návrší nad městečkem. Hrad se celý jakoby objíždí: ze staré silnice se po chvíli odbočuje vpravo na vedlejší směr Žehra a pak ještě jednou vpravo na přístupovou silničku směrem ke hradu. Hlavní parkoviště je umístěno v sedle pod Ostrou horou a samotným hradem. Aktivní domorodci starostlivě usměrňují přijíždějící auta a navigují je na prázdná místa tak, aby se stání plnila pokud možno rovnoměrně odzadu. Kupodivu je toto parkoviště ale bezplatné (a myslím, že vždy bylo). Nikde ani krapet stínu, auta nám bohužel budou celou dobu stát na výhni. Pomalu se odebíráme směrem k hradu, kam vede úzká asfaltka bez provozu.
Hned na okraji parkoviště posedává pracovitý cikán – píšu tu záměrně, protože tento se fakt činí. U sebe má nařezané proutí a začíná uplítat nějakou ošatku nebo košík. Už má vypletené dno a směruje si svislé proutky, aby pokračoval nahoru. Práce nás zaujala, a aby to nebyl Čenich a nedal se s ním do řeči. Cikán se nijak nevnucoval, nicméně samozřejmě by rád prodal. Dohodli se tedy, že až se budeme vracet, bude mít hotovo a kus nabízel tuším za 20€. I těch slabých 200 metrů serpentinou ke hradu je ve výhni nekonečných. Po chvíli procházíme první bránou a následně druhou. Na hlavním velkém nádvoří je provozní zázemí hradu, t.j. pokladna, malá prodejna suvenýrů a samozřejmě nějaké ty boudičky s občerstvením. Pokud chce člověk pokračovat od pokladny dále, musí si chtě nechtě koupit vstupenku (8€) a je jen na něm, jestli půjde na prohlídku, anebo ne. Většina z nás má zájem si hrad projít, nicméně někteří to myslím ukecali, že "půjdou jen na pivo". Prohlídky jsou buď individuální, anebo je možné každou celou hodinu počkat na průvodce a jít s ním na komentovanou. Areál hradu je totiž obrovský a člověk si jej může procházet celé hodiny, pokud má zájem. Já osobně mám zájem o komentovanou prohlídku – před cca 10 lety určitě stála za to; pamatuju se, že průvodkyně podala velmi zajímavý výklad. Tak proč si to za ty peníze nezopakovat, že? Další kamarádi si hrad projdou sami.
Na nádvoří je mumraj poplatný předprázdninové době: několik školních výletů, do toho rodinky s předškolními dětmi. Bystrým okem znalce Pedál vyhledává tu nejzazší "boudičku", kde ovšem mají nejlepší pivo nějaké místní provenience. Sem se uřvanci ještě nenatáhli, stolíky pod velkým stinným paravánem jsou kupodivu prázdné a je tam relativní klid. Usedáme tedy na pivko za euro. Už po několikáté nám náš předdůchodce Jarmil předvedl pěknou scénku: vytáhl z kapsy hrst drobných, kde měl ještě směsku nějaké exotické měny a vymlouvav se na slabý zrak, strčil to celé šenkýřce pod oči, ať si vybere. Holka se ne a ne dopočítat, pořád jí tam hrdě podsouval především izraelský šekel s významným upozorňováním, že "to mi zbylo z Izraele". Exceloval tak ještě mnohokrát, naposledy při cestě domů v salaši Krajinka, když kupoval buchty.
Nejbližší komentovaná prohlídka je v 11 hodin, což je zhruba za 20 minut. Někteří už odešli do areálu individuálně. Dlužno podotknout, že vždy stojí za to, počkat si na průvodce. Lidí ve skupině stejně nikdy moc nejde, resp. jen ti, kdo o to mají skutečně zájem. Průvodkyně dělala zastávky na zajímavých místech (pokud možno ve stínu) a vždy podala výklad o historii a stavebním vývoji hradu. Je skutečně velmi bohatá – stojí tedy jen za zmínku, že osídlení zdejší lokality sahá až hluboko do pravěku (osídlení návrší blízkého Dreveníku), samotný hrad začal vznikat někdy ve 12. století. Odolával tatarským vpádům, později zde měl významnou posádku známý posthusitský vojevůdce Jan Jiskra z Brandýsa. Zápolští se posléze za renesance snažili hrad přeměnit v reprezentativní sídlo, neustále se zde něco přestavovalo a přistavovalo. Každá doba tak na hradě nechala svůj otisk. Hrad přesto přestal vyhovovat nárokům šlechty na pohodlné bydlení, proto byl panstvem počátkem 18. století opuštěn. V roce 1780 vyhořel a změnil se ve zříceninu. Kompletní památková obnova započala až roku 1970 a v 80. letech byly postupně zpřístupňovány jednotlivé části hradu. Zápis do UNESCA již roku 1993. Stavební práce zde trvají v podstatě neustále, na což návštěvník naráží na každém kroku. Postupně jsme došli až do prostor s muzejními expozicemi: replika mučírny ve sklepení, hradní kuchyně, sbírka zbraní, erby majitelů, kaple... Finále a zlatým hřebem prohlídky je výstup na kruhovou věž, z jejíhož vrcholu je nádherný výhled do okolní krajiny. Prohlídka takto zabere celou hodinu, a už musím spěchat za ostatními, kteří hrad prošli individuálně rychleji.
V poledním žáru scházíme zpět na parkoviště, kde si m.j. Čenda vyzvedává u cikána hotové ošatky. Zrobil je fakt poctivě a precizně, používali jsme je pak na chatě na pečivo. Všechno potřebné na další cestu máme vlastně s sebou (hlavně pití v batohu), takže můžeme bez meškání vyrazit na "kratší vycházku", kterou navrhl Pilník (byl zde před nedávnem, málo známá zákoutí a okolí hradu tedy zná). Je to zajímavé: drtivá většina návštěvníků shlédne jen hrad a jede pryč, ale v blízkém okolí je toho ještě hodně k vidění! Za parkovištěm je ve stínu stromů přízemní "likusák", který by snad sváděl k dojmu, že je to pohostinná boudička. Někteří to tak odhadli, ale na jejich bušení "haló, hospodo, pivo!", odpovídají jen slepá okna a léta uzamčené dveře. Snad to zde kdysi fungovalo jako bufet a dokonce i ubytovna, ale co pamatuju, tento objekt je prázdný a uzavřený. Škoda. Pilník s Havranem půjdou jen část cesty a pak se musí vrátit k autům, protože navržená trasa je jednosměrná a nezbývá tedy, než auta do cíle dopravit díky obětavým kamarádům, kteří je tam převezou.
Spišský hrad
Ve stínu "boudičky" u chladivého moku na nádvoří Spišského hradu.
NS Dreveník
Vyhlídka od skalního města na úpatí Dreveníku směrem na Žehru.

Nyní nás povede žlutá turistická značka + náučný chodník Sivá brada-Dreveník směrem k vesničce Žehra. Vzdálenost je avizována na cca 4 km, čili hodinku pěší chůze. Ale v tom vedru? To bude o hubu! Každý se proti slunci chráníme, jak se dá. Většina má klobouky. Vzhledem k tomu, že od včerejška mám spálený zátylek, řeším to tak, že si na hlavu dávám ručník, aby mi splýval na záda a částečně mi kryl i předloktí. Upevňuju na hlavu kloboukem a je hotovo, vypadám jak Arab v poušti. Nicméně to bezvadně pomohlo. Někteří bez meškání vyrážíme, někteří se nějak opozdili, takže se trháme. Nejprve podcházíme Ostrou horu, což je mimochodem sice nízké travnaté návrší, ale z jeho plochého vrcholku je zřejmě nekrásnější výhled na panoráma hradu.
Pod Ostrou horou vede značená stezka při okraji lesa. To se ještě dá, jelikož les poskytuje spíše jen psychologický stín. Pak přecházíme na travnaté planiny porostlé jen solitéry borovic a jalovců, kde slunce pere ostošest. Procházíme mělkým úžlabím či sedýlkem a na protilehlém svahu – to už je Dreveník – se opět tyčí zelená hradba lesa, zaplaťbůh. Přechod pod téměř neproniknutelnou zelenou kupoli korun listnáčů působí z ostrého slunce jako přechod do tmy. Od hlavní cesty značka odbočuje vlevo na méně znatelnou pěšinku a obchází první skalky. Zprvu nenápadné, posléze s mění ve skalní útvary a vížky až najednou... Klesáme do jakéhosi gigantického závrtu obklopeného skalními stěnami nebo samostatnými věžemi, vysokými dobrých 15-20 metrů. Jedná se o "Skalní městečko" zvané též Kamenný raj. Nádherné a opuštěné zákoutí. Pouze na jednu ze skal leze mladá dvojice. Horolezci – všude lana, ťukají na skoby, jistí se, slaňují. Zřejmě je tady oblíbený terén. Skalní útvary jsou z travertinu a lokalita je chráněná již od roku 1925 jako národní přírodní rezervace. Dáváme asi patnáctiminutovou přestávku. Někteří se jdou boční pěšinkou podívat na horní hranu skal, já padám do stínu pod vysokou skálou pod nimi a lemtám zteplalou magnezii.
Kolem 3/4 na jednu pokračujeme dále. Procházíme kamenné městečko, proplítáme se pod skálou s horolezci a najednou se již pěšinka klikatí po vyprahlém suchopáru a mírně stoupá na náhorní planinu. Zde jsme dosáhli pomyslného vrcholu kóty Dreveník (609 m n.m.), odkud se nabízejí pěkné pohledy především na východ, do sníženiny s vesničkou Žehra. Dreveník má plochý a rozlehlý vrchol, čili vlastně stolová hora. Vzdáleně to zde připomíná Stolovou horu na Pálavě, pouze v menším. Kdysi se tady určitě intenzivně pásl dobytek, nyní už jsou ale lučinné biotopy ponechané osudu a zarůstají. Na jižním úpatí se nachází dávno opuštěný lom, ten ale naše žlutá značka míjí. Východní okraje stolového návrší se ostře svažují a jsou porostlé borovým lesem. Právě sem značená trasa míří. Přecházíme starou asfaltku vedoucí do lomu a naše pěšinka prudce klesá mezi skalkami do jiného, a asi mnohem staršího a menšího lomu. Pak se nakrátko schováme do stínu borového lesa, kam se cestička vine. Není to ale moc platné, protože slunce praží tak, že bor působí spíš jako subtropický vyprahlý porost někde na Balkáně. Nakonec vycházíme na polňačku na okraji lesa a pole a dole před námi leží Žehra, kam to máme zhruba deset minut úmorného plahočení v děsném vedru. Tady to snad praží nejvíc. Nahoře trochu pofukovalo, ale tady jsme spíš za větrem. Vesnička není moc velká, u nás by se řeklo "pár čísel", zato jí jednoznačně dominuje nepřehlédnutelný bílý kostelík Sv. Ducha s věží s výraznou bání. Toto je náš cíl, zdejší památka zapsaná dokonce na seznamu UNESCO!
Žehra
Pohled na Žehru s kostelem sv. Ducha.
Zhruba o 13:15 hod. scházíme kolem prvních domků na hlavní ulici a kolem bývalého obchodu odbočujeme ke kostelu. Ves jako po vymření, kdo by v tomto pařáku vylézal ven... Akorát na jednom baráku pilní řemeslníci, vedro-nevedro, pokládají novou střechu. A na hřbitově, který přiléhá ke kostelíku, partička cikánů živě diskutuje s kameníkem nad novým hrobem – zřejmě o podobě náhrobku. Všimli jsme si totiž, že cikánské náhrobky jsou velmi okázalé a zdobné, většinou s velkou podobiznou zemřelého. Zřejmě mají demonstrovat bohatství toho kterého cikánského rodu. Nicméně tyto se nacházejí povětšinou na okraji hřbitova, blíže ke středu mají hroby Slováci. Ty jsou už o mnoho decentnější, zkrátka jako u nás. Po pěkném chodníku vycházíme do kopečka ke kostelíku a jsme u branky, jíž se prochází na starý hřbitov, který kostel obklopuje. Vstup do kostela je ale bohužel uzamčen na mříž. Osoba, která by zde snad měla provázet, nebo podávat výklad, nikde. Prohlídky zde zřejmě nejsou nijak pravidelné – co teď? I po těch skromných 4 kilometrech toho máme dost a jdeme si odpočinout před branku na lavičky do stínu vysokých lip. Smolda se zajímavě jako fakír natahuje na starý klepač, někdo zůstává ve vstupní chodbičce kostela, kde je příjemný chládek. Chvilku lelkujeme, a po chvíli přijíždí Havran s Pilníkem.
Naštěstí někdo pozorný po chvíli na vývěsce zdejší farnosti objevuje telefonní číslo, na němž je možno se na prohlídce dohodnout. Vyjednavač Čenda ihned volá a domlouvá s místní průvodkyní otevření a prohlídku kostela. Prý máme chvíli počkat. Postarší paní přichází vzápětí. Cena vstupenky je symbolická: 2€ jako příspěvek na údržbu svatostánku. V chladném interiéru kostela (zaplaťbůh) jsme se mohli pohodlně usadit do lavic a výklad začal.
Ve zkratce: kostel pochází z pozdně románského období, z let 1245–1275, postupně byl samozřejmě přestavován, typickou báň získal až v 18. století. Nejvzácnější památkou uvnitř jsou nástěnné malby, zobrazující biblické výjevy Starého i Nového zákona. Průvodkyně začala všechna vyobrazení velmi podrobně vysvětlovat, takže se snad chytal jen Čenich, který má o církevních záležitostech celkem slušný přehled. Asi po čtvrthodině na nás přišla nefalšovaná dřímota – a stále nebyl konec :-) Nicméně kostel fakt uvnitř nádherný a památky jedinečné, to se musí nechat. Na seznam UNESCO byl zapsán stejně jako Spišský hrad v roce 1993. Návštěva kostela stála zato – člověk do těchto míst jezdí tolik let, na Spišském hradě jsme byli několikrát, ale o této vesničce s unikátním kostelíkem jsme doposud nevěděli.
Scházíme dolů na náměstíčko, kde hoši zaparkovali auta, a domlouváme další program: už by bylo potřeba se někde najíst. Navrátíme se tedy do Spišského Podhradí. Zde obhlédneme možnost návštěvy Spišské Kapituly a jako místo pro oběd Pedál navrhuje stylový motorest Spišský salaš, který se nachází při výjezdu na Poprad. Ani jsme se nestačili usadit do rozpáleného auta a všimli jsme si, že k Trnkáčovu Vianu se přitočila nějaká ženská a s jeho osádkou něco probírá. Prvně jsme si mysleli, že je to nějaká žebravá cikánka a hoši ji odpálkují (vyskytují se v těchto končinách celkem dost). Rozhovor však trval nějak dýl a nakonec se ukázalo, že nějaké dvě turistky zde ukončily celodenní pěší túru a potřebovaly by odvézt někam do civilizace (autobus jede až večer). Můžeme jim nabídnout odvoz do Podhradí, kde si hodlají sehnat ubytování. Od dámy jedoucí potom v našem autě jsme se dozvěděli, že s kamarádkou podnikají jakýsi pěší vandr: každý den ujdou zhruba 20 kiláků a cíle si plánují v městech a městečkách, kde se lze ubytovat. Dneska je však dorazilo to drsné horko a na dojití ze Žehry do Podhradí už jim nezbývaly síly. Navigátor a řidič našeho auta špatně odhadli sjezd do městečka, tak jsme se samozřejmě jako pitomci museli vracet. Dámy vysazujeme v Podhradí u náměstí a pokračujeme nahoru na Kapitulu.
Co je to vlastně ta Spišská Kapitula? Nachází se na svahu či návrší nad městečkem, vznikla kdysi jako samostatná osada kolem katedrály sv. Martina. V roce 1776 se stala sídlem spišského biskupství. Byla dokonce obehnána hradbami. Obyvatelstvo tvořili vesměs členové kapituly a služebnictvo, kteří žili v domech po obou stranách jediné ulice, zakončené dvěma branami. Dále je tu pozdně renesanční biskupský palác z roku 1652 s barokní úpravou, hodinová věž z roku 1739 a budova biskupského semináře, původně gotická, později renesančně a barokně upravená. Církevní hodnostáři, seminář a ústav pro výchovu učitelů zde sídlili do roku 1948. Co se málo píše nebo udává (a co jsem se pak ještě ujistil u průvodkyně) – po roce 1948 byla Kapitula jaksi znárodněna, zcela veřejnosti uzavřena a sídlilo zde nějaké školicí a výcvikové středisko ministerstva vnitra, čili normální smrtelník neměl šanci se sem dostat. Chrám byl ponechán osudu, snad využíván jako skladiště a chátral.
Na Spišské Kapitule
Na nádvoří Spišské Kapituly.
Na Baranci
U gejzíru v NPR Sivá Brada nedaleko Spišské Kapituly.

Momentálně zjišťujeme, že jsme přijeli v nejméně vhodnou dobu: vstupy do chrámu jsou po hodinách, nyní (po 15 hodině) jedna prohlídka akorát začala. Půjdeme tedy až na tu poslední, která se koná v 16 hodin. Bude potřeba se ale konečně najíst, protože mnozí z nás by už i hřebíky chroupali. Pedálův tip na motorest Spišský salaš při výjezdu na státní silnici směrem na Poprad (kousek od Kapituly) se ukázal jako naprosto skvělý. Stylový podnik s nabídkou převážně krajových jídel. Obsazujeme dva stoly u výčepu a dopřáváme si halušky, strapačky nebo něco podobného. A ještě nám Pedál slibuje další zážitek: zacházku k jakémusi přírodnímu gejzíru minerální vody. Prý se nachází kousek odtud. Ale vzhledem k tomu, že oběd se protáhl na hodinku a na 16. už musíme být na Kapitule, na gejzír se podíváme až úplně na závěr.
Před čtvrtou hodinou odpolední se tedy navracíme zpět na Kapitulu a kupujeme vstupenky do chrámu. Na prohlídku jde jen minimum lidí. Monumentální biskupská katedrála sv. Martina je ústřední budovou Spišské Kapituly. Stavěna v románském slohu již od počátku 13. století, později goticky upravována. Velmi vzácné a zajímavé jsou zdejší oltáře, je jich myslím celkem 11. V Kapitule jsou uloženy i ostatky významného spišského biskupa Jána Vojtaššáka, po němž je pojmenován i zdejší kněžský seminář. Kapitulu navštívil i papež Jan Pavel II. při jeho návštěvě Slovenska v roce 1995. Prohlídka v podání znalé průvodkyně opět skvělá, jsme rádi, že jsme navštívili i tuto významnou památku UNESCO. Zhruba o 3/4 na pět jsme z chladivého interiéru chrámu opět venku, kde naakumulované teplo z dlažby a stěn starobylých domů téměř sálá. Nejprve jsme si toho moc nevšimli: nahoru po hrbolaté dlažbě běžel nějaký běžec – člověk by řekl: blázen, který i v 35°C musí zaběhnout svoje podvečerní kolečko. Když už ale do kopečka supěl třetí, pátý, desátý... bylo nám to divné – asi nějaký závod, došlo nám. Že jich pak cestou na silnicích potkáme ještě desítky, to jsme zatím netušili.
Nyní bychom se měli jet někam vykoupat, ať spláchneme celodenní pot a prach. V záloze byl stále Vrbov, termální koupaliště nacházející se v podstatě kousek odtud. Byli jsme tam v minulých letech už několikrát. Cena vstupu je zde ještě přijatelná, kolem 9€. Většina osazenstva však začala argumentovat: "Pokud je venku 30°C, nepolezeme do termální vody, to bychom se uvařili!" Pedál už předtím vyhledal na mobilu nějakou divokou kartu na koupačku v okolí (a možná se i někoho místního ptal): přírodní koupaliště za Spišskými Vlachy. Mělo by to být odtud zhruba 13 kilometrů. Většina hlasuje pro Vlachy, takže jedeme tam.
Zahurawood
Zahurawood - rekreační oáza u Spišských Vlachů.
Z Podhradí se vydáváme na jih zvláštní spišskou krajinou – táhle zvlněná pole někdy spíš pastviny, na kopcích lesy. Hned pod Podhradím jsme míjeli další běžce-fanatiky. Eman měl náhodou puštěné rádio a při nejbližším dopravním zpravodajství nám to došlo: upozornění na účastníky etapového běžeckého závodu napříč Slovenskem – Slovakia Run! Na silnicích se motali nejen oni, ale i jejich doprovodná vozidla a občerstvovací pikolíci. Ze začátku to byla celkem rarita, ale když už jsme se vyhýbali asi dvacátému, začali jsme je proklínat.
Mnohem zajímavější byl průjezd lokalitou pod Dreveníkem (ano, tento táhlý kopec neustále dnes objíždíme): najednou si všímáme jakoby neudržovaných baráků, později i celé osady (Dobrá Voľa). Okolo se to začíná hemžit cikány. Narazili jsme na ony klasické cikánské osady, kterých jsou na Spiši desítky. Původní chatrče sbité z beden a plechu, okna posbíraná někde na skládce, deky místo dveří atd., ovšem v jedné kolonii už vystřídané zjevně "novými" novostavbami – jakési přízemní řadovky i patrové bytovky soudobé úsporné architektury, snad i zateplené, odhadem postavené tak před 5 lety – samozřejmě nákladem obce. I tak ale už nehorázně zdevastované. Mezitím hordy špinavých polonahých děcek a vypelichaných psů ráchajících se společně před chatrčemi v bazénkách s vodou. Bordel mají tito cikáni zkrátka v genech – sotva se jim do pracek dostane nová věc, za pár let je z ní ruina. Tyto relativní novostavby umisťují místní samosprávy pokud možno co nejdále od mateřské obce, zpravidla na hranici katastrů. Ani se jim nelze divit: ať si tam dělají, co chtějí. Vrcholem hygieny je zřejmě u nich záplava koberců rozvěšených po plotech. Proč to dělají, to mi doposud nedošlo, zřejmě to má být demonstrace ve stylu "koukejte, právě před chvílí jsme uklízeli".
Po chvíli už projíždíme Spišské Vlachy, což je naopak celkem upravené městečko. Musíme jet směrem k nádraží a pak odbočit na úzkou účelovou asfaltku. Není bez zajímavosti, že Vlachy leží v mělkém údolí řeky Hornádu a prochází tudy hlavní železniční trať Košice – Porad. Železnici přejíždíme po nadjezdu a silnička se kroutí okolo zalesněného kopce. Po chvíli jsme v malebném zalesněném údolí jednoho z přítoku Hornádu. Objevují se první chaty a zahrady a najednou se ocitáme na prašném parkovišti nad travnatou loukou a lesním rybníkem, na jehož druhém břehu se černá les a skví typický hollywoodský nápis z bílých písmen, zde však "Zahurawood" :-) Dalo by se říct: fakt pohodová rekreační oblast s pěkným prostředím a místem pro koupání. Proč ten nápis na protějším břehu – lokalita se prý jmenuje Záhura. Pro úplnost je třeba upřesnit, že se již nacházíme na severním okraji Volovských vrchů a kousek je odtud i do města Krompachy. Tipujeme, že tato pěkná místa znají jen místní, rozhodně na Poláky nebo Čechy tady asi nenarazíme. "A to je ještě támhle kousek kemp a hospoda!" slibuje Pedál. Hurá!
Loučka s lavičkami, sloužící jako pláž, je nyní v podvečer už prázdná, pouze asi dva tatínci s děckama blbnou opodál. Vlezli jsme do dosud prohřáté vody a pořádně ze sebe smyli celodenní pot a prach. Pak jsme se zase převlíkli a velkomožně přejeli do blízkého kempu (asi 100 metrů). Aut tady bylo povícero, ale spíše parkoviště nebylo moc velké. Středobodem je zde velká dřevěnice – chata Sabinka, dole s restaurací a terasou, nahoře beztak pro ubytování. Dále pokračoval kemp s chatkami. Celkem to tady žije. Přirovnat by se to dalo třeba k "našim" Rouchovanům. Našli jsme si celý volný stůl na okraji velké dlážděné plochy sloužící beztak jako velký taneční parket pro zábavy nebo pro různé hry, na strategický dohled výčepnímu okénku. Šli jsme si pro pivka a další občerstvení. Mladá pinglice uzřela, že jsme celá parta, a hned slíbila, že nemusíme čekat u okýnka, že nám piva a kávy bude nosit. Pivo měli fakt šmakovní, myslím po 1€. Poseděli jsme asi hodinku a to už tedy nastal podvečer. K odjezdu se odebíráme kolem 19 hodiny.
Spišský Jeruzalém
Spišský Jeruzalém - u kaple sv. Kříže.
Navracíme se zpět přes Vlachy a Podhradí na státní silnici. Jelikož nám Pedál přislíbil ukázat vzpomínaný minerální gejzír, odbočujeme kousek za motorestem na původní větev státní silnice, nyní již zaslepenou a ukončenou asfaltovou plochou. Na návrší se nachází jedna z mnoha kapliček přináležející k systému křížových cest v širokém okolí Kapituly, nazývá se to také Spišský Jeruzalém. Gejzír vyvěrá ve svahu ještě před ní, takže jsme si jej hned všimli. Není to kdovíjak vysoký vývěr vody, jen vlastně mírně probublával ve středu okrouhlého jezírka, ale i tak to bylo efektní. Okolo vývěru je povrch pokrytý mocnou vrstvou bílého povlaku, zřejmě rozpuštěného vápence nebo travertinu, ze kterého se ostatně skládá celé zdejší podloží. Z jezírka pak rozličně stékají k parkovišti stružky vody. Někteří jsme přímo z jezírka ochutnali: zkrátka vychlazená uhličitá minerálka příjemné chuti. Lidi si sem asi chodí pro vodu, protože jediný člověk, kterého jsme zde potkali, nám sdělil, že pokud si chceme načerpat do lahví, tak upravený vývěr z trubky je o kus dále u bývalé silnice. Ještě zacházíme ke kapli sv. Kříže znázorňující Golgotu a Boží hrob, odkud je mimochodem pěkný výhled do spišské krajiny s táhlými poli a zalesněnými kopci proti nám. Dole v úžlabí je areál statku Sivá brada, turistické ubytovny.
Navracíme se zpět k autům a Pilník se najednou začal divně ošívat – pořád si nemohl dosáhnout na záda: "Sakra, nemám tam někde klíště? – No jo, člověče, máš tam klíště jako kráva!" – a tak začala celkem neuvěřitelná operace. Všichni se začali předhánět v radách, jak klíště odstranit: "To je potřeba vytočit! – Blbost, musí se to vyviklat! – A to ani náhodou, já mám někde v lékárničce kleštičky na vytažení! – To je kravina, přetrhneš tomu hlavičku a hned má encefalitýdu! – Seš vočkovanej? – Hmm, jooo... – No tak dostane boreliózu, na tu nic neni..." a pořád dokola. Chudák Pilník, co měl dělat...? Nakonec se svěřil lapiduchům Čenichovi a Emanovi (ten jakože sotva rozezná klíště od dromedára, i když na blízko snad ještě něco vidí). Opřel se rukama o auto a čekal, až ti dva klíště vytáhnou. No samozřejmě to nějak dlouho šolichali, ale zadařilo se. Konečně se můžeme nasáčkovat do aut a vyrazit směr Poprad a Pribylina. Cesta domů nám trvala skoro hodinu, takže dojíždíme až skoro před devátou hodinou večerní.

Čenda se opět ujal kuchyně, dnes byly na jídelníčku jeho excelentní krůtí steaky dělané samozřejmě v troubě. Na rozdělávání ohně už neměl nikdo ani pomyšlení (ale stejně bychom se někdy měli vrátit dřív a udělat venku pořádnou pahrebu, už dlouho nebyla). Nastala taky důležitá diskuse: co podnikneme zítra? Pilníkovy vytrvalé pokusy zlanařit některé šerpy na Bystrou lávku se nesetkaly s kladným ohlasem. Tuto túru jsme šli kdysi (v roce 2006) za minimálního počtu lidí. Pravda, je moc pěkná a jistě bychom si ji rádi dali někdy znovu. Ale to by chtělo za účasti všech, coby hlavní túru. Nechme ji proto třeba na příští rok. Stejně měl ten filuta za lubem si z Bystré lávky ještě odskočit na Furkotský štít – a i těm méně bystrým nyní došlo, proč že si to Pilník s sebou bral ten cepín (kdysi jsme mu líčili, jak jsme se do Bystrého sedla drápali v prudkém svahu a ve sněhu).
Chtělo by to zkrátka někam do chládku, kde jsme ještě nebyli a kam vzhledem k optimální náročnosti mohou skutečně všichni... Se spásnou a téměř zázračnou myšlenkou přišel Smolda: "Když do chládku, tak jedině někam do hlubokých soutěsek, kde valí voda a vodopády! Do Slovenského ráje jsme si už několikrát takhle odskočili, tak co to zítra zkusit na druhou stranu – Malá Fatra, Jánošíkovy díry! Celkem to tam znám!" No to je skutečně geniální myšlenka! Ve srovnání s Rájem je to i stejně daleko, kolem 70 kilometrů. Vzpomínáme, že kdysi jsme po cestě domů autem objížděli na Žilinu přes Terchovou a zastavovali se u hotelu Diery. "Tak tam to přesně je. A můžeme klidně vylézt až na Rozsutec," uzavřel debatu Smolda a mohli jsme se tedy těšit na zítřek.

* * * * * * *


Sobota 15. června 2019 : Malá Fatra: Jánošíkove diery
V sobotu jsme ranní vstávání nijak moc neuspěchali. Z chaty odjíždíme tak nějak kolem půl deváté a snad do deseti hodin budeme na místě. Jak již bylo řečeno, máme na cestu auty 70 kilometrů. Ovšem do Slovenského ráje to jinak utíká, když tam nyní vede dálnice. Ve směru na Ružomberok to bude pomalejší. Za Ružomberokem míjíme salaš Krajinku, projíždíme Hubovou a Rojkovem, a v místě soutoku Váhu a Oravy musíme bystřit pozornost – budeme totiž odbočovat vpravo. Už jsme tudy kdysi jeli. Údolí Oravy je pěkně semknuté, okolo vysoké zalesněné svahy. V Párnici se odbočuje doleva a silnice se dále kroutí na Zázrivou. Zase začínáme míjet běžce! A zrovna v tak blbých místech, kde je silnice úzká a plná zatáček. "A jéje! Slovakia Run!! Pusťte rádio..." Že by doběhli ze Spiše přes noc až sem? Musí přece někde spát? Ze Zázrivé silnice stoupá do pořádného krpálu až překonává sedlo Rovná hora, potom fičíme z kopečka. K východišti naší túry už to není daleko. Po pár kilometrech bezpečně poznáváme místa, kde se nachází hotel Diery. Tehdy jsme tady parkovali za deště, nikde nikdo nebyl, ale dnes... Totálně narvané parkoviště, všude auta a spousta lidu. Nojo, sobota... všichni vyrazili na výlety. Místa k zaparkování nacházíme až asi o 50 metrů po silnici dále, na loučce u jednoho rodinného domu. Zřejmě zde obec povolila další parkovací místa, protože na parkovištích u hotelu už se zkrátka všichni nevejdou. Bereme batohy a váháme nad holemi. Nakonec jsem si je nebral (a nescházely). Vracíme se tedy k hotelu Diery a zde zahajujeme naši pěší túru.
Jánošíkove diery
Jánošíkove diery.
Orientujeme se podle modré turistické značky. Míjíme hotel a ještě jedno zadní parkoviště. Za ním přecházíme po mostu potok a po pohodlné šotolinové cestě postupujeme vpřed. Údolí se zanedlouho zužuje, potok je bystřejší a svahy tvoří skály. Přicházejí první dřevěné mostíky, které už vedou v klasické skalní soutěsce zvané Jánošíkove diery. Skalní stěny se posléze ještě více přibližují a následuje průchod takřka myší dírou po kovovém roštovém chodníku. Celkem dobrá ochutnávka. Jen těch lidí je tady celkem dost, snad se to později rozejde. Po dvaceti minutách dosahujeme prvního významného rozcestí – Ostrvné. Dá se tady odbočit na žlutou paralelní trasu (jednosměrnou), která je protažena vedlejší soutěskou Nové diery. Hoši rozhodují, že půjdeme stále po modré, čímž se dostaneme do Dolných dier. Modrá uhýbá spíše vpravo, ale pořád vede hlavní soutěskou. V Dolných dierách následují další visuté roštové chodníky a taky schody. Objevuje se více vodopádů. Fakt pěkné, a stoupání jen mírné. A ještě si dopřáváme příjemného chládku!
Soutěska se náhle rozšiřuje. Putovali jsme jejím nitrem asi půlhodinu a najednou dosahujeme svažité lučinaté polany zvané Podžiar. Od rozcestníku přecházíme potok k několika dřevěnicím. Hospoda! A ne jedna. Minimálně ve dvou dřevěničkách jsou bufety, okolo lavičky a přístřešky. I přes to, že v celé lokalitě Dier je dnes velká návštěvnost, není problém najít celý volný stůl pod přístřeškem za jednou z chalup. Rozešli jsme se pro pivka nebo kávy, obsluha v bufetech byla rychlá. Nabízeli zde i takové ty místní svačinky: škvarkové pečivo, koláče, buchty atd. Takže příjemné zpestření a odpočinek, zhruba na půl hodinky. Posezení kazil akorát smrad z agregátu, který vytrvale čudil za boudičkami. Po půl dvanácté se sbíráme k odchodu a pokračujeme dále.
Naši vůdci, Smolda s Pedálem, nás směrují zpátky na modrou a nyní budeme procházet Horné diery, kde je značka dokonce jednosměrná. Tady je terén ještě o něco divočejší: skály a vodopády vyšší. Pod kovovými schody se občas tvořily mírné fronty, ale to nám ani nevadilo, protože jsme si danou scenérii a místo mohli v klidu nafotit. Ostatně nikam ani moc nespěcháme. Na rozcestí Pod Pálenicou jsme si na kládách dali kratší odpočinek a svačinu z vlastních zásob. Dále pokračuje společná modrá a zelená značka, v podstatě pohodovým lesním úsekem. A to až k dalšímu rozcestí Pod Tesnou Rizňou (935 m n.m.), kterého dosahujeme ve 12:20 hod. Zde se Pedál opět zahloubal do mapy v mobilu a jednoznačně nás směruje stále po modré, která uhýbá do pravé rokliny. Člověk by logicky pokračoval přímo po zelené (hlavním směrem údolí), ale právě modrá odbočka slibuje větší zážitky: opět jednosměrnou cestu skalní soutěskou se žebříky. I tento úsek jsme mrštně překonali, ale dál už to tak záživné není. Soutěska dosáhla normální lesní pěšiny, která vytrvale stoupá, takže si člověk říká: "Sakra, kde to má konec, už abysme byli někde nahoře..."
Samozřejmě, přijít to muselo, neboť konečně horský les řídne a dosahujeme malé polany, jejíž horní část zdobí pěkné skalky. Sem se dostává většina turistů, kteří projdou všechny soutěsky a mají možnost se vrátit obousměrnými úseky, anebo... zvolit výstup na Malý nebo Velký Rozsutec. Ostatně nádherný skalnatý vrchol Malého Rozsutce se tyčí na dosah přímo nad námi. Jsou to bezesporu nejhezčí kóty na Malé Fatře (je to samozřejmě věc názoru). Kdysi dávno mě jejich typické rozeklané vrcholy zaujaly při dalekém pohledu až z Lysé hory. Tak dnes je tedy možnost jeden z jejich vrcholů zdolat. Rozcestník pod skalkou se nazývá Pod Tanečnicou (1186 m n. m.).
Postupně sem docházíme a usedáme do trávy. Poslední, delší část táhlého výstupu nám dala celkem zabrat, takže jsme rádi za odpočinek. Dáváme si slabých 15 minut. Naši šerpové mezitím doporučují další postup: zdolat Malý Rozsutec a druhou stranou se vrátit do našeho východiště, ať je naše trasa pořádně zajímavá a rozmanitá a nevracíme se tou samou cestou. "A seš si jistej, Pedále, že se tam dá vydrápat?" – "Jasně, vede tam značka, nevidíš támhle ty lidi, jak se drápou nahoru?" Ano, při pozorném pohledu je vidět, jak jedinou možnou proláklinou v jinak kolmých stěnách se škrábou nahoru malí mravenečci. Pilník zase pošilhává ještě po vyšší metě – rád by zdolal rovnou Velký Rozsutec, který odtud není vidět, ale je o dobrých 300 metrů vyšší než Malý. "To už je moc vysoko, tam nejdu, budu rád, když se vydrápu támhle na ten Malý," osobně se nenechávám zlomit. Nakonec to Pilník vymyslel tak, že s námi vyleze na Malý, vrátí se do sedla a Velký aspoň obejde (po východním úbočí – modrá TZT). Zpět na Podžiar by se měl vrátit přes osadu Štefanovou.
Z Tanečnice je to jen kousek pásmem horského lesa na další nádhernou lučinatou polanu – v podstatě sedlo mezi oběma Rozsutci zvané logicky Medzirozsutce (1200 m n.m.). Zde se zastavujeme snad jen na minutku. Otevírají se tu další pěkné pohledy na druhou stranu, směrem na severozápad, ukončení Malé Fatry nad Zázrivou. Další majestátný kopec na obzoru, na jehož vrcholu tušíme vysílač nebo nějakou kupoli nedokážeme odhadnout (byl to Minčol, nejvyšší vrchol Oravské Magury, 1396 m n. m.). Odbočujeme tedy vlevo, kráčíme nádhernou polanou s ojedinělými solitéry a magický vrchol Malého Rozsutce je před námi a už úplně na dosah ruky! Procházíme lesík na úpatí, stezka se začíná zvedat, klikatit a najednou se mění ve strmé koryto pod patou skal. Lidí je tu oproti sedlům o poznání méně. Míjíme mladou dvojici, kde dívka se nějak ošívá a pořád pochybuje, že to nevyleze. Borec ji povzbuzoval a pomáhal – no, nakonec to dali (míjeli jsme se pak s nimi ještě při sestupu na opačné straně). My jsme se tak nějak roztrhali, každý se drápe nahoru po svém. Strmé koryto konečně dosahuje stěžejní části výstupu: příkré římsy či žlabu vedoucí v samotné vrcholové skále. Tady se lidi trochu nakupili, je totiž potřeba pouštět ty, kdo jdou dolů. Musí se tedy dost opatrně, několikrát se někdo zasekl. Pro usnadnění výstupu jsou tady natažené řetězy a ocelová lana. Byl to opravdu velmi pěkný a působivý úsek, vyžadující i trochu obratnosti, jištění rukama a znalost pohybu na skalách (skoro jako béčková ferráta někde na Hohewandu).
Na Malém Rozsutci
Na Malém Rozsutci.
Vrcholové partie Malého Rozsutce (1344 m n. m.) dosahujeme krátce po 14 hodině. Lidi se tady zase nahromadili, moc místa na vrcholku není. Samá skalka a hned strmé srázy dolů. Pokračujeme pěšinkou mezi klečí až na samý konec plošiny. Zde kupodivu nikdo není, tak usedáme k odpočinku a pořádnému napití. Pohledy jedním slovem – fantastické! Téměř letecké výhledy na naše východiště u hotelu Diery. Ani se tomu nechce věřit: drápali jsme sem dobře čtyři hodiny, ale je to jakoby na dosah ruky! Děláme ještě vrcholovou fotku. Nezdržujeme se dlouho, vždyť ještě minimálně dvě hodinky půjdeme dolů.
O půl třetí jdeme na sestup. Pilník se odpojuje a navrací se zpět k sedlu Medzirozsutce – však on nám potom převypráví, jak druhou etapu túry zvládl. My začínáme sestupovat strmým rigolem mezi skalami, jištěným ocelovým lanem. Občas překonáváme skalní prahy. Je opět potřeba dávat setsakra pozor. Po pár metrech narážíme na tu dvojičku, kde holka se při výstupu bála. I tady postupují krůček po krůčku, borec ji div ne nastavuje nohy, kam má šlápnout. Dávám tedy gesty nahoru směrem k našim najevo, že nemáme spěchat, ať necháme holku v klidu. V tom nejpříkřejším srázu se tudíž nahromadila za námi celkem slušná fronta. Někteří cizí pitomci seshora začali riskantně předbíhat. Pak se člověk nediví, že na horách dochází ke zbytečným úrazům. My jsme počkali až dvojička sestoupí na první větší plošinku a předešli jsme je až tam. Pod patou skal začíná starodávný horský les, pravda s trochu mírně odlišnou skladbou, než na opačné straně. Tady jsou spíše několikasetleté listnáče s neproniknutelnými korunami. Chvíli kamenitá pěšina pokračuje téměř po rovince západní rozsochou hory. Kupodivu, lidi jako mávnutím proutku zmizeli, a i my jsme se nějak roztrhali. Najednou jdeme s Trnkáčem a Havranem sami.
Cesta se kroutí po úpatí mělkého, ale strmého údolíčka, poté překonává bystrý potok. Za čtvrthodinku už dole tušíme prosvětlený okraj lesa. Najednou nás překvapují střechy chalup, které se mezi stromy objevují dole pod námi. Jedná se o osadu Podrozsutec o "pár číslech". Původně to byla asi nějaká pastevecká osada s chaloupkami a stodůlkami. Míjíme prvních pár stavení – nyní jsou už vesměs rekonstruována jako rekreační chalupy nebo chaty. Přesto lze mezi nimi spatřit i velmi staré roubené stodůlky na hrubých kamenných podezdívkách. Ani ve snu by nás nenapadlo, že tady najdeme nějaké občerstvovací zařízení, člověk by řekl "konec světa". Ale za významným ohybem naší zelené značky najednou nevěříme svým očím: HOSPODA! Zaťkov dvor. Krásně zrekonstruovaná chalupa (či spíše postavena nová na místě původní) s velkou terasou se stolky. Je to sice taková ta nižší turistická kategorie s výdejním okénkem a jen základní nabídkou pokrmů (halušky, vyprážaný syr, buchty na pare atd.), ale po celodenním putování je to pro vyprahlého poutníka oáza. Bez problémů nacházíme dva volné stolky a jdeme si pro občerstvení. Pro úplnost, došli jsme sem krátce po půl čtvrté, takže sestup z Rozsutce sem nám trval zhruba hodinku.
Malý Rozsutec
Cesta na Malý Rozsutec.
Celkem jsme se rozeseděli a rozklábosili. Pivka nebo kofolice do nás padají "jak Němci do krytu". Asi po hodince koukáme – a skoro všichni hosté se vytratili, zůstali jsme tu téměř sami. Hostinský se s námi dal do řeči: prý fungují teprve 14 dní, a poradil nám jak jít poslední úsek výpravy, abychom si prošli i stěžejní část soutěsky Nové diery. Je tam sice jednosměrka, ale teď večer už tam stejně nikdo nepůjde. Prý se máme držet pěšinky podél ohradníku pastvin, dojít do lesa a pořád po znatelné pěšině. Ta nás má dovést ke konci rokliny Nových dier, na obrátku žlutě značené trasy. Zhruba o 3/4 na pět tedy vyrážíme podle tohoto itineráře. Zabloudit nejde, jen nás trochu znejistělo, že jdeme už celkem dlouho. Nakonec se přece jen dostáváme do výrazného zalesněného údolí, a když zvěstuju: "Dejte bacha, je tady čím dál víc nasr..o!," to už je nám jasné, že žlutá značka nemůže být daleko. Po pár krocích jsme u infotabule naučné stezky, a tudíž v nejzazším bodě obrátky značené trasy Novými dierami. My se musíme vydat vpravo, tj. do pomyslného protisměru. Naším plusem je, že zde akorát končí (pro nás začíná) ten nejatraktivnější úsek skalnatou soutěskou s kovovými visutými chodníky a několika žebříky. Teď v podvečer už tady nikdo není – a jaká je to paráda oproti frekventovanému dopoledni! Proto si tento poslední zajímavý úsek náležitě vychutnáváme. Průchod na rozcestí Ostrvné nám trvá jen pár minut. A pak už následuje úsek Jánošíkovými dierami, kudy jsme dnešní túru zahajovali.
Na dohled hotelu Diery jsme krátce po půl šesté. Pedál ještě mezitím (v dosahu signálu) zatelefonoval Pilníkovi, kdeže ten se právě nachází, a aby nám držel v hospodě stůl. Teď teprve přijde ten pravý čas na pořádný dlabanec! Dole v restauraci hotelu Diery je sice lidí dost, ale dlouhý stůl na terase je akorát přesně pro nás. Objednáváme samozřejmě taková ta klasická slovenská jídla. Smůlu měl ale ten, kdo se nechal zlákat grilovaným sýrem, to trvalo celkem dlouho. Nicméně nadlábli jsme se pořádně, však jsme si to zasloužili. Pilník nás ještě poinformoval, kudy vlastně sestupoval: ze Sedla Medzirozsutce pokračoval po východním úpatí Velkého Rozsutce až na Medziholie, odtud sestoupil do Štefanové a přes kopeček na Podžiar. Móóóc hezký. Akorát spěchal, aby na něj kamarádi nemuseli čekat a pak tvrdnul v hospodě skoro dvě hodiny sám…

Zpět k Ružomberoku se budeme vracet tou samou trasou přes Zázrivou a Párnicu. Hoši ještě vymysleli podvečerní koupačku – očistu těla. I tentokrát Smolda překvapil. Prý u Kralovan se nachází nějaký zatopený lom s čistou vodou. Hodně jsme se divili, že nás navigoval na známou státní silnici I/18 a u motorestu Rieka v ostrém ohybu Kralovanské přehrady velel odbočit vpravo na Šútovo. Hned za odbočkou parkoviště s množstvím aut – stačilo přejít mírné návrší a otevřela se nám scenérie velkého zatopeného lomu pod zalesněnými horami. Tolikrát jsme jeli v podstatě okolo a nikdy nás nepadlo, že hned za motorestem je takové jezero! Takže jsme se vykoupali a pak už konečně zamířili k domovu, tedy k naší chatě pod Barancem. Čeká nás sice ještě dálka, ale za hodinku jsme už u Pribyliny. Hoši z druhého auta se ještě zastavili v Ružomberoku pro zeleninu, neboť náš kuchař Čenich nám opět slíbil excelentní kuřecí steaky na způsob živáně. Kopec masa jsme jedli ještě o půlnoci.
Nezbývá tedy než jít ulehnout na poslední noc na Lesovni. Ani se nechce věřit, jak to letos v Tatrách zase uteklo!

* * * * * * *


Neděle 16. června 2019 : odjezd domů
Ráno jsme se probudili opět do začínajícího horkého dne. Poklidili jsme chatu, sbalili věci a můžeme kolem deváté hodiny odjet. Doufejme, že příští rok na Lesovnu opět zavítáme! Osádka Emanova auta odbočuje do Vavrišova, abychom na urbariátě zaplatili nocleh a odevzdali klíče. Opět to vychází cca 10€ za osobu a noc, což je velmi pěkná cena. Se správcem opět domlouváme naši návštěvu v příštím roce. A vyjíždíme na cestu.
Všichni se pak ještě setkáváme na salaši Krajinka. V posledních letech jsme sem již nezajížděli (komerce, drahota), letos ale nemůžeme upřít Jarmilovi zde zastávku, protože předminulý rok naříkal: "Oni mi nezastavili na Krajince, chtěl jsem si koupit sejra a buchty!" Kupodivu tady letos není ani moc lidí. Jarmil se tedy šel nabažit buchtama a u okýnka se sýrem zase předvedl svůj trik se šekelem. Osobně jsem si domů jen tak na chuť zkusil koupit klasický oštiepok (cca 20 deka): 5 euro a pár drobných! Nehorázná drahota…
Pak se vydáváme zase na cestu. S tím, že už pojedeme nezávisle, protože osádka Trnkáčova auta projevila zájem o koupačku v lomu u Šútova, kde jsme byli včera. My s Emanem už pojedeme v tahu na Moravu a v Karpatech si dáme akorát tak oběd. Především proto, abychom přijeli v rozumnou dobu do Třebíče a nezdržovali Pilníka, kterého čeká ještě cesta do Budějic ozvláštněná o uzavírky na I/23 (musí se jezdit na Dačice). Fičíme tedy na Žilinu a odtud už po rychlé dálnici až k Trenčínu. Na oběd zastavujeme tradičně v motorestu Rasová nad Starým Hrozenkovem. "Tak co to dneska vyhraje: jahodové knedlíky nebo bejčí koule?" tipujeme naše nejoblíbenější a nejexcelentnější pokrmy, které tu umí opravdu dobře. Dnes to vyhrává delikatesa (býčí žlázy), někdo si dal svíčkovou.
Po chutném obědě nás čeká poslední a zřejmě i nejméně záživná etapa cesty autem: Uherské Hradiště – Chřiby – Brno – Třebíč. Nesmím zapomenout: osádka druhého auta jela "na Zlín", tj. klikatou trasou z Púchova na Horní Lideč (ale prý tam byla dobrá hospoda :-) Domů dojíždíme kolem půl páté a akce "Tatry 2019" se stává minulostí. Tak na viděnou příští rok třeba na Bystré lávce!!

Je potřeba opět konstatovat, že "akce Tatry" dopadla jako vždy na jedničku. Jen to horko nás trápilo, ale i s tím jsme se dokázali vypořádat. Výstup na Baranec je opravdu jedinečný podnik a lze jej plně doporučit. A co příští roky? Ono nám už toho neznámého příliš nezbývá. Za těch 16 let máme Tatry prochozené takřka křížem krážem. Nebude asi od věci zopakovat nějaké ty staré historické túry, třeba zrovna tu Bystrou lávku…


Společná fotka na závěr
Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2019 u soudružky pionýrky před hotelem Akademik.


Výhled z vrcholu Barance, směr SV-V
Výhled z vrcholu Barance (2184 m n.m.) - čtvrtek 13.6.2019, 13:00:
složená fotografie (panorama) zachycující obzor od severovýchodu po východ (cca 5x zoom).
Kliknutím otevřete samostatné velké panorama, které dalším kliknutím zvětšete (+) do originální velikosti, táhlem okna libovolně posunujte v rovině horizontu. Velké panorama je opatřeno POPISKY S URČENÍM JEDNOTLIVÝCH VRCHOLŮ, včetně nadmořských výšek a vzdálenosti od stanoviště.
Cíle určeny dle www.udeuschle.selfhost.pro/panoramas/makepanoramas_en.htm a Mapy.cz.



* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Baranec 2184 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Západné Tatry (č.3) 1:25.000.
Ubytování: Chata Lesovňa /Urbariát Vavrišovo/: http://cz.megaubytovanie.sk/chata-lesovna/.

(zapsal Kotel s přispěním Pilníka, fotky Kotel a Pedál)



* * * * * * *








Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz