Výstup na Hocheck
nejbližší tisícovku od jižní Moravy (Rakousko XII.)


Sobota 20. dubna 2019
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya.
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Leobersdorf – Weissenbach a.d. Triesting.
Pěšky: Weissenbach/Neuhaus, nádr. ÖBB (0 km, 350 m n.m.) – Weissenbach, odb. centrum (1 km, 350 m n.m.) – Sulzbach, samota (4 km, 390 m n.m.) – Kienberg, vrch. (7 km, 791 m.n.m.) – Mittagskogel, pastviny (8 km, 840 m.n.m.) – Hocheck, vrchol (10 km, 1037 m.n.m.) – Furth a.d. Triesting, rozc. (15 km, 420 m.n.m.) – Rehgras, statek (16 km, 540 m.n.m.) – Niemtal, osada (19 km, 475 m.n.m.) - Weissenbach/Neuhaus, nádr. ÖBB (21 km, 350 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya.

Účastníci: Marek, Blanka, Kotel, Milan.
Počasí: jasno, slunečno / teplota nad 20°C, dohlednost: 50 km.



Nastalo další krásné (až příliš horké) jaro a s ním tedy i další ročník naší tradiční výpravy do některé atraktivní destinace v blízkém Rakousku. Tento jarní podnik uskutečníme již po dvanácté! Kdeže jsou někdejší výpravy na ferráty… - naposledy jsme absolvovali spíše náznak výlezu ve skalní oblasti Peilstein před třemi lety. Od té doby jsme podnikali spíše výšlapy po zajímavých pohořích či vrcholech. Loni se náramně povedl výstup na Stuhleck a i letos jsme tedy chtěli zabodovat nějakým pěkným tipem na turisticky zajímavou kótu. Marek již dříve navrhoval zdolání "nejbližší tisícovky z jižní Moravy" – což je kopec Hocheck.
Letos tedy na Hocheck přišla řada. I v tomto případě se dá výhodně využít vlakových spojů, které nás dovezou až do východiště túry – stanice Weissenbach. Městečko leží v údolí říčky Triesting, které odděluje pohoří Vídeňského lesa a Gutensteinskch Alp. Vrchol Hochecku leží sice "jen" v 1037 m n.m., ale zato slibuje krásné výhledy ze zdejší rozhledny Meyringer-Warte a dokonce i zaslouženou odměnu žíznivým poutníkům v klasické horské chatě Hocheck-Schutzhaus. A takovéto výpravy – okořeněné o starobylé turistické zázemí – máme moc v oblibě.

* * * * * * *

Hocheck, první tisícovka Gutensteinských Alp, se představuje...
Při plánování termínu výpravy jsme si do tabulky načrtli soboty od konce dubna až do konce května. A zjistili, že skloubit účast alespoň čtyř účastníků nebude vůbec jednoduché! Nejoptimálnější sobota pro všechny vycházela na 11. května. Nakonec ale Markově novomanželce Blance odpadla jedna akce, a tak se nám "otevřelo okno" už na sobotu 20. dubna. V takto časný termín jsme do Rakouska ještě nikdy nejeli – snad jen loni na Stuhleck (21.4.), vždy jsme vyráželi spíše v půli května. Poslední roky však již od poloviny dubna přichází slunečné a teplé počasí. Dá se tak říci, že posuny našich rakouských výletů na dřívější soboty jsou snad i důsledkem globálního oteplování… Vždyť ještě kdysi před lety platilo rčení "… duben, ještě tam budem" (za kamny) a počasí tomu tak skutečně odpovídalo (aprílové po celý měsíc). Poslední dva-tři roky je naopak cestovat v dubnu záhodné, protože později v květnu je buď už velké vedro, anebo jako na potvoru hrozí střet s deštivým víkendem. Několik SMS potvrdilo tedy termín na 20. dubna. S politováním opět odřekl Bizi, který se ještě necítil zdravotně fit. Vyjedeme tedy ve čtyřech, což je pro naši oblíbenou skupinovou jízdenku Einfach-Raus-Ticket (ERT) ještě optimální počet. Za této obsazenosti za ERT zaplatíme 42€ (10,50 na osobu), takže za nějakých 260 korun se můžeme dle libosti povozit po pořádném kusu Dolního Rakouska.
Jak již bylo řečeno, Hocheck je velmi vděčný cíl a vrchol alpského předhůří poměrně blízko Vídně, pohodlně dosažitelný vlakem. Vídeňané jej berou, jako nejbližší "tisícovku", stejně tak i Marek z pohledu Hevlína (z pohledu Třebíče je ale nejbližší "tisícovkou" Vysoká v Novohradkách, o pár desítek metrů s ní "prohrává" Nebelstein (tamtéž) - cca 97 km). Roku 1881 na vrcholu Hochecku byla vybudována zmíněná rozhledna a turistická chata. Na českých webech jsem příspěvků o Hochecku (výstupech a tipech) pranic nenašel, snad jen jeden na blogu iDnes a na slovenském Hikingu. Snad tedy tento příspěvek bude i dobrým tipem pro naše další následovníky.
Naplánovali jsme zřejmě nejoptimálnější okruh, který je možný s ohledem na dopravu vlakem: od konečné stanice Weissenbach asi 4 km údolím Triestingu, poté odbočka na výstupovou trasu po boční rozsoše Hochecku (žlutá značka) přes dvě podružné kóty Kienberg a Mittagskogel. Poté odpočinek a rozhledy na vrcholu a sestup po modře značené pěší cestě, která více či méně kopíruje mýtnou silničku vedoucí na vrchol. Ano, až nahoru se dá vyjet autem. Nezbývá tedy, než doufat, že v časném jaru zde nebudou davy svátečních turistů. Z přilehlé vesničky Furth je pak třeba ještě podstoupit dalších 5 km zpět na nádraží. Celkem nám to vycházelo nad 20 km, a sice z 350 do 1037 m n.m. – to snad zvládneme v pohodě…

Panoráma ranní Vídně
Panoráma ranní Vídně - pohled od Belvedéru na přilehlé parky, centrum s dómem sv. Štěpána, v pozadí Kahlenberg (jen ty jeřáby to dost kazí...).


Zastávka ve Vídni: prohlídka zahrad Belvedéru
Po vyhledání optimálních vlakových spojů od nejčasnějšího rána nám vychází, že si můžeme dovolit "luxus" odjet až druhým ranním vlakem z Laa, a sice v 5:52. Ten první v 5:17 by nám pranic nepomohl, na poslední úsek lokálky do Weissenbachu totiž tak brzy není přípoj. Pro nás Třebíčáky (t.j. tentokrát jen já s Milanem) to znamená, že autem z Třebíče do 85 km vzdáleného Hevlína (resp. Laa) vyjdeme ve 4:00. Tak budeme mít – doufejme – dostatečnou časovou rezervu 1,5 hodiny na vyzvednutí našich přátel v Hevlíně a dojezd k vlaku. S Markem a Blankou máme sraz v 5:30 u nich na náměstíčku. Tak vzhůru na potemnělé a prázdné silnice!
Jako vždy to odsejpá velice svižně. Dokonce ani žádná kritická uzavírka není letos hlášena. Z Třebíče vyjíždíme na Jaroměřice a Moravské Budějovice ještě za úplné tmy. Rozednívat se začíná teprve až za Znojmem. Tento příhraniční, 25-ti kilometrový úsek, se vždy děsně táhne. Odkudsi od Valtrovic posíláme Markovi SMS-ku, jako ujištění, že do 15 minut jsme v Hevlíně. Úvodní ceduli tohoto městečka míjíme přesně v 5:30 hodin a pár vteřin a naše známé vyzvedáváme na hlavní ulici, jelikož před chvílí vyšli od Marka z domu. V pár minutkách přejíždíme na rakouskou stranu a jako již mnohokrát předtím okružní ulicí Ruhhofstraße zajíždíme ke zdejšímu koncovému nádraží bahnhof Laa an der Thaya.
Parkujeme na prázdném parkovišti poblíže nádražní budovy, v okolí jen pár aut. Ještě přichází jeden neopomenutelný rituál: přezutí řidiče z nízkých botasek do turistických pohorek – letos o to významnější, že poprvé do zbrusu nových Fitwell Marte zakoupených 12.4.2019 v Brně v Alpsportu. Staré Garmonty po zhruba 13 letech již mají odslouženo (i když na zahradu nebo do nějakého marastu se ještě budou hodit). "A máš je rozchozený...?" ptají se mě hoši. "No, ušel jsem v nich asi zatím 3 kilometry, ale věřím, že budu mít nohy jak v bačkorách..." – tento můj předpoklad se potom dnes potvrdil (ale už taková pohoda to nebyla s kondičkou po zimě). Jízdenku Einfach-Raus-Ticket v ceně 42€ dnes kupuje Milan platební kartou. Měl s sebou jen 100€ bankovku, kterou by automat nevzal a asi i později by měl potíž ji rozměnit. Takto jsme mu alespoň přispěli po 10,50 a rázem měl drobné na drobnou útratu v rámci výpravy. Na nástupišti již čeká moderní příměstská souprava červenočerné barvy s pohodlnými sedačkami (něco jako náš RegioShark) – jaká je to vítaná změna oproti původním soupravám z 80.let, které na této trati ještě hojně jezdí. Sotva se stačíme usadit, a vlak linky S2 přesně v 5:52 odjíždí směr Vídeň.
Ranní cesta jako vždy ubíhá rychle. Mezitím se rozednilo a začíná nás provázet ostré nízké slunce, které za okny vlaku už ale docela pěkně hřeje. Jako vždy se okolo trati pasou stáda srnek, od kolejí peláší spousta zajíců. Příroda se zkrátka probouzí do dalšího krásného dne. Hned je nám jasné, že větrovky jsme mohli nechat doma. Objíždíme strmý vrchol s hradem Staaz, posléze se trať kroutí i kolem kapesního pohoří Buschberg, které je nezaměnitelné díky dvěma kupolím radarů řízení letového provozu. Ranní cesta utíká vždy celkem rychle, navíc Marek dává do placu zážitky z rekonstrukce jejich bytu v Břeclavi. Za sebou necháváme dvě větší městečka na trati: Mistelbach a Wolkersdorf, kde přejíždíme novou brněnskou dálnici. A to již vjíždíme do rovin před rakouskou metropolí, kde se tyčí desítky větrníků. Milan si náhle všímá obrovského dopravního letadla ve velmi malé výšce. Nad obcí Kapellerfeld se právě točí na přistávací manévr pro přistání na hlavním vídeňském letišti ve Švechatech – dnes se tedy přistává od severu. A za chvíli další a další stroje. Po ránu je zřejmě hustý letecký provoz (je občas zajímavé provoz ve Vídni sledovat na Flight Radaru – skutečně zde letadla ve špičkách přistávají a startují snad po minutách).
Horní Belvedér
Zámek Horní Belvedér - pohled od vstupu od ulice Landstraßer Gürtel.
Ve Vídni máme nespočet možností k přestupu na další spoj směr Wiener Neustadt. Zpravidla jej realizujeme v Prátru, kde lze provést nějaké drobné nákupy, například poštovních známek či pití. Dnes Marek navrhuje, abychom vystoupili až ve stanici Quartier Belvedere (je až v jižní části města za Rennwegem, bývalá stanice Süd). Mohli bychom sice hned po několika minutách pokračovat dalším vlakem, ale na posledním přestupu v Leobersdorfu bychom v této venkovské stanici čučeli tak akorát na peróně a čekali na odjezd tamní lokálky 40 minut. Zmíněný čas můžeme strávit ve Vídni jistě zajímavějším způsobem – a tím je návštěva rozsáhlých zahrad a parků v okolí zámků Horní a Dolní Belvedér. Je to taková úžasně klidná oáza uprostřed velkoměsta – jinak především rozsáhlý palácový komplex coby památník vojenské a politické slávy Evžena Savojského, jednoho z nejvýznamnějších rakouských vojevůdců ve válce proti Turkům (o to více významnější a symboličtější místo právě v této době: Eugen sice bojoval jako lev, ale o tři sta let později si je tam pustili hlavní bránou a dobrovolně...).
Už kdysi jsme zde navštívili přilehlou univerzitní botanickou zahradu. Ta ale otevírá až v 10 hodin, takže si projdeme jen obrovský park vedlejšího Belvedéru. Z podzemní stanice vycházíme na rušnou křižovatku a hned za přechodem vstupujeme branou do fantasticky upraveného parku s monumentálním zámkem v pozadí. Všude rozkvetlé tulipány v rakouských národních barvách (bílá – červená), pečlivě střižené trávníky, okrasné stromy a keře, uprostřed parkové jezero. Prošli jsme posléze kolem východního křídla Belvedéru (je zde kavárna) a dostali se do dolní zahrady. Tato již byla znatelně svažitá směrem do centra města, na opačném konci uzavřena Dolním Belvedérem. Taktéž nádherná parková úprava, spousta soch, uprostřed stupňovitá fontána se zurčící vodou: "Tady je to hezký – jako v Krumlově!" neodpustil jsem si poznámku klasika doktora Káji. A nebyl jsem tak daleko od pravdy, protože v krumlovském zámeckém parku je velice podobná fontána. Od horního zámku byl navíc zajímavý pohled na centrum s dominující věží dómu svatého Štěpána a legendárním Kahlenbergem na horizontu. Jen to kazily věže několika stavebních jeřábů, které byly rozesety právě kolem svatoštěpánského chrámu.
Kousek za fontánou Marek naznal, že uplynula akorát polovina naší přestávky na přestup a je třeba se vydat zpět na vlakovou zastávku. Pro změnu jsme se vraceli po opačné straně parku, okolo západního křídla zámku. Zde je vstup do zdejších uměleckých galerií s nejcennějšími uměleckými sbírkami Rakouska: s klíčovými díly Gustava Klimta, Egona Schieleho a Oskara Kokoschky. Ještě jedna věc stojí za zmínku: v areálu Belvedéru jsme se pohybovali kolem osmé hodiny ranní, kdy zde byli jen jednotliví návštěvníci, především vyznavači rekreačního běhu. Během dne zde jsou jistě davy návštěvníků. První takovou turistickou výpravu jsme potkali až u horní brány – nějaký italský zájezd s průvodcem.
Před půl devátou se stavíme na nástupiště podzemní stanice a vzápětí přijíždí náš další regionální spoj R-2317 směřující až do Payerbachu. My však budeme přestupovat ještě před Wiener Neustadt, ve venkovské stanici Leobersdorf. Cesta po Jižní dráze ubíhá svižně. Můžeme po pravé straně i sledovat zalesněné kopce Vídeňského lesa, kde jsme putovali při minulých výpravách, především v okolí Badenu a Bad Vöslau. Za tímto lázeňským městem se už chystáme k přestupu. Na perónu v Leobersdorfu je již připraven jeden motorový vůz zdejší lokálky, která s námi odjíždí ve čtvrt na deset.
Lokálka z jihu obkružuje městečko Leobersdorf a záhy míří na západ do údolí řeky Triestingu. Tímto jsme tedy opustili roviny pod Vídní a projíždíme několika městečky mezi zalesněnými kopci. Severně od trati můžeme chvíli sledovat i masiv Kalter Berg (Hoher Lindkogel), který jsme procházeli před třemi roky. Ostatně dnes vystupujeme i na stejné (konečné) stanici: Weissenbach/Neuhaus. Čas příjezdu v 9:42 je dodržen a tím máme ranní vlakové putování za sebou. Kdysi tato trať bez přerušení pokračovala dále údolím Triestingu na Hainfeld, St. Veit a prakticky tedy na Sankt Pölten. Dnes jsou již ale koleje mezi Weissenbachem a Hainfeldem bohužel sneseny a trať zrušena. Velká škoda, neboť i dále by se daly podnikat zajímavé výšlapy. I když... dosažitelné jsou vlakem zajímavá místa i ze strany Sankt Pöltenu, například okolí Lilienfeldu.

Weissenbach - centrum
Kostel Srdce Ježíšova v centru Weissenbachu, vedle meteosloup.
Z údolí Triestingu po žluté hřebenovce na Hocheck
Před nádražím se chvíli radíme, jak trasu začít. Byla zde ještě úvaha vyrazit mírnou oklikou na Neuhaus. Ale nakonec jsme se rozhodli, že první etapu půjdeme přímo: po cyklotrase č. 42 podél Triestingu (dobře jsme udělali, protože večer by nám scházely cenné minuty a vlak v šest bychom nestihli). Z historického rozcestníku před nádražní budovou nejsme pranic moudří, naštěstí ale máme podrobnou mapu. Nejprve kráčíme podél silnice, pak odbočujeme na cyklostezku vedoucí mezi tratí a zregulovaným korytem řeky. Zanedlouho docházíme k místu, kde koleje končí. Po blízkém mostě přecházíme Triesting a na chvíli váháme, zde hned pokračovat dál, anebo odbočit na blízké náměstí. Jelikož bych potřeboval sehnat poštovní známky, obětujeme přece jen těch pár minut a zajdeme do centra městečka. Ostatně je odtud jen dvě-tři minutky chůze.
Střed městečka je ještě typicky rakouský, všude čisto, upraveno, pěkný zelený trávník, pečlivě udržované vozovky a chodníky: na Kirchenplatz je soustředěn městský úřad, opodál krásný kostelík s keramickým obkladem, takže v dopoledním slunci je nádherně nasvícen, uprostřed v parkové úpravě pomník obětem války a zajímavý meteosloup. Vedle jsou na tabuli i nějaké návrhy na výlety, spíše však cyklistické. Marně vyhlížím poštu: naproti obchodnímu středisku Adeg vedle "Reifeisenky" sice září žlutá schránka, ale okna budovy někdejší pošty jsou slepá, vchod už delší dobu zabedněn. V trafice za rohem mi sdělují, že známky nevedou, prý je mají v marketu Adeg(??). Vzápětí se vše vysvětluje: "Takhle to bude už brzo i u nás – pošty se budou rušit a v nějakém obchodě poblíž bude stanoviště pošta-partner," přibližuje Marek zdejší realitu, ale i to, čemu se u nás obce s fungující poštou zatím vehementně brání. Ostatně měli jsme si toho všimnout hned: nad vchodem do Adegu je i výrazný žlutý poutač Post-Punkt. Uvnitř za pokladnami jsme našli pult s přihrádkami a vyrovnanými balíčky, kam hbitě přiběhla jedna pokladní a kýžené známky nám prodala. Konečně i Rakušáci přešli na písmenné označení tarifu, takže namísto ceny 0,90€ (současná cena dopisnice do zahraničí), už tam mají hodnotu "europa" a dá se tedy použít i po případném zdražení. Marek s Blankou ještě dokoupili zásoby pití a pak se všichni společně scházíme na lavičce naproti obchodu. Zde si odlehčujeme svršky (opravdu už pořádně pálí slunce) a optimálně přerovnáváme batohy. A můžeme konečně vyrazit zpět na naši hlavní trasu…
Od silničního mostu přes Triesting, a následně opuštěného železničního, pokračujeme po nábřeží s parkovou úpravou v příjemné zeleni. Nešlo si nevšimnout masivních protipovodňových zdí, které lemovaly přilehlé zahrádky rodinných domků. Ulice se jmenuje Badgasse a z toho neumělým překladem dovozuji, že zde občas v minulosti mívali skutečně "lázně". Nyní je Triesting celkem poklidný, ale v časech prudkých jarních tání se určitě mění v dravou a nebezpečnou řeku. Minuli jsme i pěkný dřevěný krytý most. V těchto místech jsme také od přilehlých domků uslyšeli podivné vrkání a hrkání. Najednou odtud vyšli dva malí kluci s klasickými dřevěnými hrkačkami a s košíky na koledu. Tento zvyk se v našich sídlech již nevyskytuje (spíše ještě někde na vsích), tak jsme si v první chvíli mysleli, že koledu s hrkáním zde mají v sobotu namísto pondělní pomlázky. Pak nám to ale došlo: od pátku zde stále drží hoši zvyk chodit s řehtačkami, které nahrazují zvuk kostelních zvonů, které "odlétly do Říma".
Kovárna
Bůh železo miloval / také vytvořil železné muže / tak žehnej Bohu / kovárně, kovadlině a kladivu! - tak nějak to bylo na cedulce nad panem "Šmídem". Na druhé bylo nezbytné poděkování EU za poskytnutí dotace. Ale jinak moc pěkné.
Chvíli na to opouštíme zástavbu a naše silnička vychází do polí mezi zvlněnou pohodovou krajinu. Zleva se sem opět přibližuje štěrkové těleso zrušené trati, které poslední zástavbu miničtvrti rodinných domků Schatzen obkružovalo velkorysým obloukem. Tím směrem jsme na úpatí zalesněného kopce Geierberg zaregistrovali i pečlivě udržovaný hřbitov. Zanedlouho se ale charakter nejbližšího povodí Triestingu rázem mění: údolí se velmi úží mezi strmé zalesněné kopce se skalisky, kam se akorát tak vejde stará trať, řeka a silnice, Navíc bývalé kolejiště je přímo nad řekou vedeno po odvážné opěrné stěně. Právě na začátku tohoto divočejšího úseku je třeba po mostku přejít řeku (v přímém směru už není kudy). Nacházíme zde nejen turistickou odpočívku (nyní však obsazenou dvěma staršími dámami), ale i zajímavou imitaci kovárny se vším autentickým vybavením i s figurínou statného kováře (Schmied) v umně provedeném zastřešeném kiosku. Pak jdeme kousek po okraji silnice, načež se skalnatý průsmyk zase rozšiřuje do volnější zemědělské krajiny. V místě odbočky na osadu Eberbach se cyklo-turistické značení navrací na pravý břeh řeky a odtud opět trasa č. 42 kopíruje těleso trati. Výstup na Hocheck bychom mohli zahájit už zde, a sice červeně značenou trasou směrem na Eberbach, ale my chceme dosáhnout ucelenější hřebenové stezky. Připadalo nám to zajímavější. Tato mírně delší varianta je pro změnu značena žlutou značkou a lze se na ni napojit až asi o kilometr dále za samotou Sulzbach.
U blízké samoty se stará trať i cyklotrasa stáčejí mírně vpravo, my pokračujeme přímo po účelové komunikaci. Míjíme obytné a hospodářské budovy, soukromý rybníček, a začínáme mírně stoupat, přičemž před námi se už zvedá zalesněná hradba boční táhlé rozsochy Hochecku – tam nahoru na hřebínek musíme nyní nastoupat. Druhý shluk samot – Sulzbach – už je typický rakouský zapadákov. Zde nás zaujalo staré mlýnské kolo s vysoce položeným náhonem v dřevěném korytě. Už to asi dlouho nefunguje, vše je zarostlé, ale památka je to z našeho pohledu celkem unikátní a zajímavá. Spíše než mlýn to sloužilo jako nějaký hamr nebo čertví co… O kousek dál, v zatáčce za stodolou ve sporém stínu stromů se zastavujeme na napití a vydýchání. Je krátce před 11 hodinou a zatím máme za sebou 4 kilometry. Předpokládali jsme trochu rychlejší postup, ale zdrželi jsme se v městečku.
Sulzbach
Tohle byla taky celkem rarita: staré mlýnské kolo v samotě Sulzbach. Chtěl bych vidět, jak to fungovalo a k čemu to bylo...
Od tohoto místa ostřeji odbočujeme šikmo doprava a začínáme výrazněji stoupat k blízkému zalesněnému svahu. Po chvíli dosahujeme významné křižovatky polních a lesních cest a také na kýžené turistické značení: naše žlutá (Taßhof-Hocheck) odbočuje vlevo šikmo do slušného krpálu, dále křížíme červenou s označením 06A "Wiener Mariazellerweg". Měla by to být jedna z větví známé poutní trasy Via Sacra, mířící (jak jinak) z Vídně až do známého Mariazell. Ostatně poblíže, kousek přes údolí za městečkem Altenmarkt se nachází poutní místo s bazilikou Malé Mariazell (Klein-Mariazell). Via Sacra a její větve prochází právě tato zajímavá církevní místa. To zaujalo především Milana, který má pouť do Mariazell letos v plánu.
Od významného rozcestí na úpatí tedy začínáme ostře stoupat po žluté. Účelová lesní cesta (forststrasse) prochází smíšeným až listnatým lesem, přičemž stromy ještě nejsou olistěné. To ve spojitosti s jižní orientací a absencí stínu znamená, že sem praží slunko ostošest. Stoupání mi dává čím dál víc pořádně zabrat…! Copak ostatní – Milan má 50 kilo i s batohem, trénovaný Marek pro změnu batůžek převzal navíc i od Blanky, zato já funím pod zbytečně těžkým batohem a se svými 90 kily daleko vzadu. A je to čím dál horší. Větrovka je zkrátka úplně zbytečná, měla zůstat doma a ne smotaná v batohu, a taky těžké pončo (ponechané v dolní kapse ještě z Tater) přidává další váhu. No nic, budu to muset oddřít…
V tomto prvním nástupu míjíme i zajímavé historické pozůstatky. Hned ve svahu nad cestou registrujeme skaliska se zbytky kamenného zdiva, o něco výše i zbytky jakéhosi kamenného objektu. Zprvu jsme mysleli, že zde byl nějaký starý dům, samota nebo podhorská chata, ale význam kamenných pozůstatků jsme pochopili po chvíli. U cesty vpravo odbočoval plochý spočinek do stínu stromů a kousek pod ním spadají skalnaté stěny bezesporu bývalého lomu. Pozůstatky budov patřily jistojistě k tomuto lomu, asi to byly nějaké drtičky. Naštěstí zanedlouho dosahujeme náznaku hřebínku. Vyfuněl jsem tam až notnou chvíli po ostatních, kteří čekají. Právě v těchto místech registrujeme v zatáčce pod námi pohyb. Do kopce rozvážně, kroksunkrok, stoupají dvě dámy s batůžky, kolem sedmdesátky. V rukách samozřejmě chodecké hole. Pomalu ale jistě nás předcházejí a mizí za další zatáčkou. Ty jdou zkrátka pomalu, ale na jistotu. Vzpomněl jsem si na Pilníka, jak mi s hůlkami "zachránil život" v Tatrách a bylo jasné, že i dnes by mi pomohly.
Hocheck
Pohled na vrchol z Hochecku odkudsi z hřebenovky, zhruba od kóty Kienberg.
Sláva, konečně trochu rovinka! Ale ne dlouho. Žlutě značená hřebenovka opět začíná konstantně stoupat v dosud neolistěném a prosluněném lese. Dostáváme se do míst, kde se na severních svazích kácelo a otevírají se odtud tedy trochu otevřené pohledy do okolní krajiny. V dálce na úpatí lesnatých kopců jsme zaregistrovali bělostná vápencová bradla – skalní věže, nyní bohužel celkem ve stínu: "To je určitě Peilstein, byli jsme tam před třemi roky," odhaduje (velmi správně) Marek. O kus dál zase šikmo stoupáme po úpatí, přičemž se zase co chvíli zastavuji na vydýchání. Shodou okolností by se vlevo od cesty měla nacházet keška věnovaná poměrně zajímavému geografickému místu: průsečíku 48° rovnoběžky a 16° poledníku. Je to celkem náhoda, že bod "48/16" (jak jsme jej operativně zkráceně nazvali) se nachází v relativně přístupném místě, poblíže turistické trasy. (ostatně, ani třeba "49/16" není marný – poblíže Němčického mlýna u našich Jevišovic/Střelic :-) Milan s Markem se vrhají do bučiny s tím, že kešku stůj co stůj najdou. Marek z nějakého důvodu nemá svoji GPSku, tak mu půjčuji svoji. Jsem rád, že můžu na chvíli usednout na pařízek u cesty a odpočnout. S Blankou tedy sledujeme jejich snažení, jak pobíhají v ostrém svahu pod cestou. Hledání jim dalo trochu zabrat, museli úsek vícekrát prokřížit, ale... nakonec volají: "Máme ji!" Měla být údajně pod stromem se zašlými vyrytými číslicemi 48-16 v hladké kůře.
O kus dál stoupáme na úpatí první výrazné a v mapě značené kóty – Kienberg (791 m n.m.). Cesta vrcholek se skalkami jen těsně míjí zleva. Mírně se mění také skladba lesa: kulturní bučiny střídají divočejší porosty, zde už zřejmě ponechané svému přirozenějšímu vývoji. Mohutné buky semtam doplňují i mohutné jedle. Nebo naopak prosvětlená místa. Z jednoho takového konečně před námi v hřebeni vidíme vrcholek Hochecku, poznali jsme jej i podle vyčnívající rozhledny vykukující z bukového pralesa. A taky dobře vidíme zasněžený Schneeberg. "No páni, na ten Hocheck je to ještě pořádná dálka! Ještě minimálně hodina cesty," odhaduju spíše pro sebe. A taky ještě pořádný krpál... Vzhledem k tomu, že už je po poledni (před chvílí houkaly sirény, jak je v Rakousku zvykem), máme teda ještě co dělat!
Od Kienecku lesní cesta mírně klesá. Škoda, ztrácíme poctivě našlapané metry, ale přece jen chvíli chůze "na neutrál"... Takto klesáme až k výraznému sedýlku v hřebeni, kam zprava přichází i široká lesní silnička. Ona totiž obkružuje celou táhlou rozsochu po odvrácené straně, ale chůze po ní by nebyla až tak zajímavá, jako v těchto lesních biotopech, kudy jsme doposud šli my. V sedýlku si všímáme snad nejmocnějších buků, které jsme zatím viděli: jsou pěkně srovnané v dlouhé řadě podél cesty. Význam mají jistě krajinotvorný, k lámání větrů, ale zřejmě i značení rozhraní dvou obcí: na naší straně je území Furthu, na odvrácenou stranu Altenmarktu. Od dávné minulosti se rozhraní obcí, panství i pozemků takto zvýrazňovalo.
Po chvíli se naše žluté značky odklánějí ze silničky zase vlevo na méně výraznou lesní cestu. Opět se mění složení lesa – přicházíme do polesí tvořeného převážně jehličnany. Nejenže zde mají ještě zdravé smrky, ale jsou proložené i velmi starými borovicemi. Na větvích jedné takové jsme uzřeli pověšenou starou čepici, asi ji tu někdo ztratil... Očekáváme další významný orientační bod naší výstupové trasy: na lesní rozcestí, kde se zdola od samoty Eberbach připojuje červená značka. Docházíme na něj pár minut před jednou hodinou. Na stromě je zde starý rozcestník znázorňující směry žluté a červené trasy č. 404. Červená trasa je sice kratší, ale odhadujeme, že žlutá zajímavější. Stačilo nám odtud pár minut konečně trochu pohodovější chůze po relativní rovince a dosahujeme dalšího zajímavého orientačního bodu: travnaté pastviny na jižním úpatí vrchu Mittagskogel (862 m n.m., česky Poledník). Naše trasa prochází po spodním rozhraní lesa a pastvin podél pozůstatků starého ohradníku, takže vrcholek pohodlně podchází. Uprostřed svažité louky zůstala pouze stará polorozpadlá salaš, snad úkryt pro pastevce před nepohodou, snad starý seník. Už dávno se tady jistě nepase – deset, či dvacet let? Kdo by tak vysoko dnes honil dobytek...
Na konci pastviska potkáváme další dvojici v seniorském věku, tentokrát ale směřující proti nám. Pán v kostkované košili po klasickém "grüssgott" prohodil k našemu prvnímu sledu ještě pár přátelských vět. Já jsem byl samozřejmě zase dost vzadu, tak jsem slyšel jenom útržky – povídám: "Asi říkal, že si máme dát na chatě 'vínršnycl', že jo?" . Marek rozuměl líp a upřesnil to: "No on hlavně říkal, že 'poslední platí'..." Tak zatnout zuby a do toho! Poslední budu stejně :-)
Procházíme dalším rozcestím se širší lesáckou cestou, po níž sem ze strany obce Thenneberg přichází další značená trasa z údolí Triestingu. Opět se nám ukázal vrcholek naší dnešní mety a tentokrát už docela na dosah. Poslední etapa (pro mne drsného) výstupu, zhruba čtvrthodinka a jsme nahoře. Po vykácené holině přichází poslední úsek v krásném původním bukovém lese, dalo by se říct skoro pralese. Zde se na stromy opravdu po staletí "nesahá". Cesta se změnila v kamenitou pěšinu, prudce se zvedá a mezi hladkými staletými kmeny se konečně rýsuje obrys zdejší turistické chaty. V čase 13:45 jsme konečně na vrcholu Hochecku!

Rozhledna Meyringer-Warte
Rozhledna Meyringer-Warte na vrcholu Hochecku (1037m), postavena již roku 1881 a obnovena v roce 1897 a 1923. Od roku 1927 sloužila rozhledna jako bod triangulace.
Na vrcholu: s pěknými výhledy a v pohostinné chatě
Dosáhli jsme tak významné "tisícovky" (1037 m n.m.), první od Vídně a jižní Moravy. Nejprve míjíme letitý plechový rozcestník s klasickým nepřehledným výčtem pro nás neznámých cílů, z nichž chápeme snad jen " Eberbach-Weissenbach po červené", ale bez jakéhokoli udání vzdálenosti či času. Zato zdejší chata Hocheck-Schutzhaus, to je opravdu první turistická liga! Klasická rakouská horská chata – otevřena již roku 1881! Za války poškozena, opět opravena roku 1947. Po roce 2016 byla prý z důvodu uzavření horské silnice uzavřena i chata, ale od roku 2018 její služby zase fungují. Letos na jaře při našem výšlapu tedy otevřená a zvoucí k posezení a občerstvení. Architektura je klasická: objekt ve svahu se sedlovou střechou, ze směru našeho příchodu letní vchod, nad ním terasa. Z opačné strany přístěnek pro zimní vchod, nyní už zřejmě nepoužívaný. Její návštěvu si bezesporu zasloužíme, ale nejprve se porozhlédneme po vrcholu samotném. Chata totiž není jediné zdejší turistické lákadlo.
Obcházíme ji a před sebou máme samotný vrcholek kopce, jemuž vévodí dřevěná 13 metrů vysoká rozhledna Meyringer-Warte, postavená taktéž roku 1881. Míjíme ještě pěknou výklenkovou kapličku (poklonu), kde nápis uvádí, že "je věnována kamarádům hor zemřelých v obou válkách". Jinak máme štěstí, na celém vrcholu Hochecku je klid a pohoda, pohybuje se tu jen velmi málo turistů. V podstatě jen jednotlivci a nějaký horal středního věku svlečený do půli těla se dvěma psy, zřejmě patřící k inventáři. Po tom drsném výstupu s ulehčením odhazuji batoh do zvláštního přístřešku těsně pod rozhlednou (o něm později) a z posledních sil šplhám nahoru po bytelném dřevěném schodišti. Marek s Blankou mají sil dost a vyšlápli si to i s batohy. Mimochodem, Marek napočítal myslím 56 schodů. Na horní plošině jsme odměněni fantastickými výhledy! I když dohlednost dnes nedosahuje výjimečných dálav jako loni na Stuhlecku, jistě dnes přehlédneme okruh 30-50 km. Takže samozřejmě fotíme ostošest a pořizuji i okružní záběr na kameru.
Pokud to vezmu od jihu směrem doprava (tedy k západu) máme jako na dlani: především Schneeberg, nejvyšší horu Dolního Rakouska (2076 m n.m.), který dominuje jihozápadu se svojí nezaměnitelnou siluetou. Od něj hned napravo se táhne pásmo Raxu, i když mírně skryté za boční rozsochou Schneebergu. Zato další pásmo hor dále na západ je daleko výraznější: to je Schneealpe s nejvyšší horou Windberg, která ovšem zapadá do celé řady okolních tamních vrcholů. Loni jsme Schneealpe viděli právě z opačné strany. Celý tento masiv opticky uzavírá Gippel s taktéž nezaměnitelnou siluetou, jejíž západní svah je jakoby useknutý a strmě padá dolů. Spolu se Schneealpe tvoří horskou skupinu Mürzstegerských Alp. Celé toto vyjmenované pásmo je za výjimečné dohlednosti vidět i od nás od Třebíče. V bližším horizontu před Gippelem dominuje velmi špičatý zalesněný kopec, jehož vrcholek je zbrázděn sjezdovkami. Původně jsme tipovali Kieneck, ale správně se jedná o mírně vzdálenější Unterberg (1342 m n.m., 12 km od nás), jeden z nejvyšších bodů Gutensteinských Alp. Kieneck byl o poznání před ním, takřka na dosah. Třeba by se tam taky někdy dal podniknout výšlap, spíše ale od vlaku z Pernitz. Nahoře by měla být taktéž chata.
Západ: to jsou pásma vrcholů v okolí Mariazell. V průhledu mezi Türnitzer Höger a Reisalpe byl dobře patrný Velký Ötscher (1893 m n.m., odtud téměř 60 km). A více na západ typická dvojhora Hinteralm a Muckenkogel nad Lilienfeldem, poznali jsme ji podle retranslační věže na Muckenkogelu. Toto západní pásmo víceméně uzavírá zalesněná "tisícovka" s naprosto nevyslovitelným názvem – Sengenebenberg, vypínající se kdesi nad městečkem St. Veit a Lilienfeldem.
Severozápad až sever: to jsou nádherné letecké pohledy do zvlněné zelené a kopcovité krajiny v okolí údolí Triestingu s mnoha vesničkami a osadami. Zde dominuje poměrně blízký Gföhlberg (885 m n.m.) nad Hainfeldem, na jehož úpatí je dle mapy též turistická chata. Tímto směrem, kdesi v dálce, by měl být i téměř 60 km vzdálený Jauerling nad Wachau, ale v oparu nejsme schopni jej určit. Téměř přímo na sever je to poměrně blízké zalesněné pásmo s dominujícím Schöpflem (893 m n.m.), nejvyšším bodem Vídeňského lesa. Bílá kupole na jednom z jeho předvrcholů je hvězdárna Leopolda Figla vídeňské univerzity. Tuto kupoli jsme viděli už cestou z hřebenovky, domnívali jsme se, že je to nějaký radar.
Severovýchodní směr: krásně nyní vidíme seskupení skalisek Peilstein, v tuto hodinu nasvícené již sluncem. Za nimi kopce Vídeňského lesa v okolí Badenu, například Anninger s vysílačem, v pozadí aglomerace rakouské metropole. Poměrně blízko též masiv Hoher Lindkogel, kde jsme byli před třemi lety. Nahoře je též vysílač a při pozornějším pohledu, jelikož je vrchol poměrně odlesněn, je vidět i stará rozhledna s turistickou chatou. Zkrátka nádhera! Za tu dřinu při výstupu mi to stálo. Hoši ještě na zábradlí nastavují foťáky a na tomto výjimečném místě pořizujeme společné fotky. Potom už nejvyšší čas sestoupit po schodech dolů a pořádně se nasvačit.
Rozhledna Meyringer-Warte
Společná fotka na rozhledně.
Pohled na Schneeberg
Pohled na Schneeberg z rozhledny.

K odpočinku a svačině se vybíráme zvláštní přístřešek přímo pod rozhlednou. Máme v batozích velké svačiny, není třeba platit za eura oběd na chatě (i když nepochybujeme, že tam mají skvělá krajová jídla). Zajdeme si tam pak alespoň na pivko. K tomu přístřešku: k rozhledně a zboku je uzavřen mohutnou kamenno-betonovou zdí, směrem k jihu otevřen (s nádherným výhledem na Schneeberg), nahoře šikmá střecha. Co bylo nejzajímavější, podlaha byla zvednuta o bytelné dřevěné "podium", mírně sešikmené. Hned nás napadlo, že tento přístřešek slouží nejen jako úkryt před nepohodou, ale i možnost nouzového přespání. Vešlo by se tam dobře 8 lidí ve spacácích. Dokonale si tady dokážu představit Pedála a spol. na nějakém retro-vandru, to by Rakušáci čučeli! Pohodlně se tedy usazujeme, spořádáváme svačiny a vyhříváme se na slunci. Okolo na trávníku ještě byla umístěna stará kempingová lehátka. Zkrátka pro odpočinek a relaxaci pochodníků. Na sváču jsme si vyhradili čtvrthodinku do půl třetí, pak se odebíráme dolů do chaty Hocheck-Schutzhaus.
Vstupujeme dolním vchodem, odtud po schodech nahoru do patra. Zde se nachází prosklený lokál s panoramatickým výhledem k severovýchodu. Zaujala nás dvoje masivní kamna – v zimě tady musí být vytopeno a útulno. Z proskleného lokálu je pak vstup na otevřenou terasu. Těch několik hostů, kteří se zde momentálně vyskytují, sedí všichni venku. My se usazujeme uvnitř, kde nikdo není. U ochotného chataře objednáváme s Milanem pivo, Marek s Blankou si dávají kávu. Bohužel mají pouze lahvové (tuším Maurer), za "lidovou" cenu jako za Husáka: 3,80. Ještě se dotazuji na pohlednice. Mají bohužel jen se zimním motivem, ale nevadí. Pošleme je i tak kamarádům. Při závěrečném účtování chatař řekl, že je nebude počítat, dal nám je grátis. Na stolcích měli letáčky s nabídkou ubytování: bohužel si nepamatuji cenu (spíše tam ani nebyla), ale asi to nebude nějaká extra drahota. Mají jak kategorii "lágr", společná noclehárna s palandami, tak i komfortnější "doppelzimmer", čili dvoulůžkové pokoje. Ještě pro zajímavost další lidové ceny z nabídky stravování: hovězí vývar 3,60, gulášovka 5,60, různé chleby se salámem, sýrem, liptauer-sýrem, specialita chataře je zde chleba se sádlem a cibulí – od 5 do 8, "prkýnko" (jause, zde zvané Brettljausn) za 12,80. Nenechme se mýlit, podle fotek to jsou porce jak pro Goliáše. Z teplé kuchyně: vepřo-knedlo-zelo 14,60, guláš 12,20 a několik dalších místních jídel vesměs kolem 10. Palačinka 5,80, štrůdl 4,20… Jo, a co je to prkýnko-jause? S obrovskou oblibou a chutí si ho dávám ve Wachau v tamních heurige. Jedná se o velký obložený talíř (někdy dávají skutečně "prkýnko"): vydatná svačina v podobě selských specialit jako např. výtečný špek, šunka, domácí salám "z komína", saumaisse (něco jako nakrájené jelito), škvarková, liptovská či vaječná pomazánka, sulc a různé sýry. K tomu domácí pečivo, křupavé, nadýchané, nesrovnatelné s těmi hnusy z Alberta nebo Penny. Delikatesa.
No nic, dneska jsme měli svačinu svoji, utratili jsme zde tedy aspoň za pivko a kávu. Odchod vyhlašujeme na 15:00 rovných. Stojí za to upřesnit, že na Hochecku jsme právě v polovině dnešní túry, ušli jsme prozatím "pouhých" 10 kilometrů. A ještě jednou tolik nám zbývá. Člověk by řekl: "teď to bude z kopce, to za dvě hodinky ujdeme jako nic…" Takže do 17 hodin jsme na nádraží(?). Tady nahoře to tak vypadá, ale nakonec jsme měli co dělat. Pod námi jen hluboká údolí s vesničkami a vidina pohodové chůze bez námahy z kopečka "na neutrál".
Hocheck-Schutzhaus
Hocheck-Schutzhaus - pohled z úpatí od někdejší sjezdovky. Klasická horská chata klubu ÖTK, pochází taktéž z roku 1881.
Hocheck
Pohled na chatu z rozhledny.


Cesta dolů a pěknou krajinou zpět k vlaku do Weissenbachu
Pár minut po třetí tedy necháváme pohostinnou chatu Hocheck-Schutzhaus za zády a vykračujeme na sestupovou trasu. Máme jedinou možnou variantu: po modře značené stezce "Krennweg", která více či méně kopíruje horskou silničku. Samozřejmě si bude zkracovat táhlé serpentiny a dlouhé zatáčky. Kousek pod chatou procházíme zdejším "parkovištěm" – pouze rozšířená štěrková plocha, kde je pro motorizované výletníky "konečná". Kolik zde bylo nyní aut? Jedno? Odtud už vede dolů hladká asfaltka. V první zatáčce máme poslední možnost pěkného pohledu na holé svažité louky s několika solitéry borovic, žlutými kvítky petrklíčů, s chatou na vrcholku a krásným bukovým lesem na východním úpatí. Opravdu pěkný pohled, který stojí za pár fotek. Marek upřesňuje, že zde kdysi dávno (cca 30-40 let?) byla sjezdovka s vlekem, zkrátka ještě v dobách, kdy alpská střediska nebyla tak dobře dostupná. Za první zatáčkou silnice se naše značka odklání do lesa a poměrně strmým svahem po kamenité pěšině razantně ztrácíme výškové metry. Přesto je ještě trochu vidět do dálav: za hřebenem protějšího kopce Schön se nám akorát ztrácí Peilstein, zato dole už vidíme roztroušenou vesničku Furth s "malým kopečkem" a skalkami nad chalupami.
Hocheck-Schutzhaus
... a vyrážíme na sestup do obce Furth.
Naše pěšina několikrát kříží silnici, pak se definitivně odklání do širokého zalesněného závěru údolí potoka Rohrbachu. Koryto je zvláštní – chvíli voda teče a najednou se zase ztratila. Přisuzujeme to krasovému podloží. Ostatně několik bělostných vápencových skal jsme míjeli. Dole u potoka je kus takový blátivý úsek. Míjíme zde i loveckou chatu (značená i v mapě "Jhht", ale nepřístupná) a kousek za ní konečně zase vycházíme na vozovou cestu. A to jsme už vlastně na dně údolí a chvíli jdeme dokonce po silnici. Kousek za křížkem s lavičkou se zase odkláníme na okraj pěkných luk. Objevuje se první lesní chata, pak druhá. Do vesničky Furth vycházíme u krásné starobylé hájenky s dřevěným obložením prvního patra a krovu. Míjíme pak ještě několik podhorských usedlostí zvaných též Rohrbach a vycházíme na okraji obce Furth na silnici Further Straße, jediné přístupové komunikace vedoucí sem z Weissenbachu. Z vrcholu až sem jsme to zvládli za hodinku a pár minut. A spadli jsme na zhruba 400 m n.m.!
Dáváme si pár minut na vydýchání a zorientování. Kousek od rozcestníku u vysokého stromu je odbočka mýtné silnice na Hocheck. Je vidět, že kdysi tam fungoval systém závor, ale podle všeho už je toto zařízení dávno mimo provoz a závora je trvale zdvižena. Ostatně nahoře na chatě jsme si všimli, že mýto se platí příspěvkem 4€ do kasičky na schodech :-) Zde je pouze upozornění, že chata je otevřena čtvrtek – neděle.
Nyní máme v podstatě dvě možnosti směrování poslední etapy dnešní výpravy: do Weissenbachu buď po zmíněné silnici ještě asi 6,5 km anebo po turistických značkách polními a lesními cestami (o něco kratší). On by odtud měl jet i v sobotu teoreticky autobus k vlaku (17:44), ale to máme v záloze jen jako krajní možnost, kdybychom opravdu nestíhali. U rozcestníku nás uviděl jeden místní občan a hned nám radí kudy obě verze vedou. Pro tu "turistickou" ukazuje do celkem slušného krpálu mezi chalupy, do sedýlka pod strmým zalesněným vrcholem se skalisky Groldenkogel, zatímco tento vrchol silnice oklikou podchází zprava. Ano, to je onen "malý kopeček", jak se nám jevil shora z parkoviště pod chatou na Hochecku :-) Chvíli dumáme: po silnici bychom šli zřejmě relativně po rovince, ale ubíjející nuda na asfaltu, zato ta turistická bude jistě v pěkné krajině… Půjdeme tedy po značkách. Mimochodem, je to už ráno zmíněná "Mariazellerweg 06".
Za chalupami začínáme stoupat po staré a dávno nepoužívané vozové cestě, ze které se posléze odklání do lesíka úzká pěšina. Záhy vycházíme na okraji pastvin, přičemž veřejná cestička je trasována v úzkém, asi 1m širokém koridoru mezi dřevěnými ohradami. Na horizontu před námi shluk samot a statků zvaný Rehgras. Pořádný táhlý kopec… Tento úsek je ale fakt krajinářsky velmi vděčný. Typická rakouská krajinka s kopečky, zelenými pastvinami, ohradami, remízky. Kolem božích muk jsme konečně nastoupali více jak 130 výškových metrů ke statku. Krávy se pasou jen v okolí budov a nějak podezřele si nás měří. Blanka se jde podívat až k ohradě, ale já se držím zpátky: "Raději bych se moc nepřibližoval, podle všeho to jsou bejci…" Pak procházíme ještě mezi budovami s bytelnými výběhy a dalšími "kravami" (říkám, že to byli bejci) a naše cesta se hezky zvolňuje do rovinky mezi loukami.
Míříme si to k protilehlému lesu, kde očekáváme další rozcestí s možností volby trasy. Na loukách s pěknými výhledy do okolí se nám ještě naposled ukázal zasněžený Schneeberg, tentokrát už ale v protisvětlu pozdně odpoledního slunce, takže vidíme jen siluetu. Zmíněný rozcestník skutečně nacházíme na kmeni stromu na okraji lesa: vpravo odbočuje místní zelená na osadu Niemtal a přímo do Weissenbachu, vlevo pokračuje páteřní "06" k Eberbachu a do údolí Triestingu. To by byla mírná zacházka a navíc v závěru i trasou podél řeky, kudy jsme šli ráno. Jednomyslně tedy volíme zelenou. Následně podcházíme po okraji lesa a pastvin vrch Steinleiten a z lučinatého sedla pro změnu na zcela opačné straně (než byl Schneeberg) vidíme krásně nasvětlené skaliska Peilsteinu. Dále vcházíme do lesa, a po úbočí a následně sedlem překonáváme předěl mezi návršími Lecherkogel a Tannberg. Tady se stále pohybujeme kolem 600 m n.m., takže od Furthu jsme zase solidně nastoupali. Při okraji cesty si všímám několika zvláštních třapatých jehličnanů. Nenapadá mě nic jiného, než že by to mohly být tisy, které už z přírody téměř vymizely. Škoda, že tu není Bizi, ten by to věděl nabeton…
Na jedné z mýtin míjíme velkou hospodářskou budovu s harampádím a všemožnými stroji okolo. Lesy jsou zde pěkné, borové. Nicméně pohled na časomíru je neúprosný: už je dost po páté hodině a vlak nám jede 18:11! Stihneme to? Musíme! Situace v mapě se zdá pohodová, ale ve skutečnosti je to ještě pořádný flák cesty. Budeme muset ještě zabrat. Bylo by blbé dorazit pár minut po odjezdu, trčet na další vlak dvě hodiny a do Laa dojet po půlnoci. Konečně z úpatí scházíme do dalšího postranního údolí s další osadou. To je konečně Niemtal, snad už místní část Weissenbachu. Spěšně scházíme zatáčkou z kopečka a za pár minut jsme už mezi domky. Klasický konec světa. Nicméně je zde celkem živo – u posledních chalup je halda děcek a rodiče jim připravují nějakou grilovačku.
Zbývá nám poslední kilometr, snad maximálně dva, po úzké silničce v těsném zalesněném údolí. Chůze je monotónní, těch 20 kiláků za celý den už je znát a tento úsek se tak mění v nejotravnější část dnešní trasy. "Sakra, kdy už tam budem, to je snad nekonečný!" skřípu pořádně zuby. Konečně se objevují první domky a záhy i věž kostelíka, který jsme viděli ráno. Poslední zatáčka, procházíme kolem kostela a… sláva, jsme na náměstí městečka Weissenbach!
V podvečerním slunci je to nádherné zákoutí: věž kostela, do kterého právě kráčí pan farář, protilehlé místní "heimatmuseum", obecní úřad, pomník zdejší významné osobnosti průmyslníka Pittela (mimochodem, narozen v Josefově). Je pár minut před šestou večerní – to za deset minut musíme na nádraží dojít. I ty tři čtyři minutky na rozhlédnutí a pár fotek na pěkném náměstíčku jsme si vyšetřili. Ještě na meteosloupu zjišťuji, že je doposud 24°C. Posledních 500 metrů po Hlavní ulici na nádraží je již jen nutná povinnost. Všímáme si, že městečko je jak po vymření – ani ta jediná hospůdka, která měla otevřeno dopoledne, je zavřená. Stejně tak i kavárna a cukrárna. Zřejmě zde ctí velikonoční klid. Na peróně jsme 18:06 a to je akorát pět minut do odjezdu vlaku!! Uffff, celou dnešní trasu tak máme za sebou a stihli jsme to jen tak-tak…

Pomník barona Pittela
Rozloučení s Weissenbachem. Památník významného průmyslníka Adolfa svobodného pána von Pittel, rodáka z českého Josefova.
... a vlakem přes Vídeň na Moravu
Zmoženě padáme do sedadel (já tedy určitě) a vyčkáváme odjezdu. Vagón se zaplňuje celkem z poloviny. Mimo jiné se od nádražní budovy ozývá chrčivé halasení a objevuje se parta "mladíků". "Hmm, tak to určitě nejsou Rakušáci…," odhaduje trefně Milan. Je až s podivem, že příliv inženýrů a doktorů si rozmístili i do těch nejzapadlejších konců… V 18:11 se náš vlak rozjíždí směrem na Berndorf (jinam to ani nejde) a za slabou půlhodinku jsme na přestupu v Leobersdorfu. Pár minut musíme počkat na regionální spoj do Vídně. Mezitím ještě kolem prosvištěl mezinárodní expres, myslím dokonce to byl railjet Českých drah do Grazu.
V celkem zaplněné "lasičce" posléze míříme k Vídni, necelá hodinka cesty. Volnou čtyřku nahoře jsme nenašli, tak se musíme trochu rozesadit. Kousek od nás seděli takoví rakouští vesničani: celkem zaostalí rodiče kolem třicítky s děckem a asi jejich bábička. Byli tak nějak "divně" oblečení – například borec měl i v tom vedru ošoupanou koženou bundu a pletenou čepici. Najednou se bábička zvedla a z WC donesla roli toaleťáku. Začala utírat podlahu. Já jsem měl vše v mrtvém úhlu, takže jsem neviděl příčinu. Marek mi později celou situaci vysvětlil: "Tys fakt neviděl, jakou to děcko hodilo šavlu??" Naštěstí jsem byl těchto pohledů ušetřen.
Ve Vídni tipujeme, zda stihneme na stanici Rennweg vyjet po schodech nahoru a zjistit, jak se pohnula cena "nejlevnější pizzy ve Vídni". Na přestup totiž máme pouhých cca pět minut, spoj na Laa totiž jede vzápětí. K manévru přesunu z podzemí ke stánku v horním vestibulu se odhodlává jen Marek: naštěstí jsme zastavili hned u eskalátoru, tak hbitě vyjíždí nahoru. V tunelu se užuž objevují světla našeho vlaku a Marek sjíždí vítězoslavně dolů k nám na perón. Očekávám alespoň inflační zdražení oblíbeného pokrmu, ale dozvídáme se: "Budete se divit – ale pořád: 1,20!!" prozrazuje nám Marek skoro zázračnou novinu. Je celkem zajímavé, jak se cena osminky pizzy u tohoto stánku za ta léta pořád drží. Náš vlak vyjíždí z tunelu a… "Kdyby u nás přijel takový vlak tak řeknu: Husákova pomsta!!" nechutně komentuju skutečnost, že opět 1,5 hodiny pojedeme krajně neoblíbenou soupravou z počátku 80. let s pitomými nepohodlnými sedadly! Ve Vídni je narváno, usedáme v rámci jednoho oddílu kde se dá. Naštěstí se souprava zcela vyprazdňuje s posledními městskými stanicemi, kam až platí tarif MHD a dále jedeme prakticky sami. Jakž tak "pohodlně" se rozvalujeme po jednotlivých sedačkách, abychom alespoň trochu dosáhli určitého polosedu-pololehu. Osobně dlouhou cestu do Laa využívám ke klimbání. Ono už venku není stejně co k vidění, už při výjezdu z Vídně nastal soumrak a u Wolkersdorfu je tma.
Do pohraniční stanice Laa dojíždíme dle řádu krátce po 21 hodině večerní. Jen tak pro formu počítáme cestující, kteří zde vystupují: s námi jsme napočítali 7-8 lidí. Ještě musíme dát pozor na soupravu, která právě odjíždí na Vídeň, a jsme na parkovišti u našeho auta, které tu poctivě čeká. Zbývá se přezout, naložit batohy a tím je naše putování po Rakousku ukončeno. Míříme na naše hranice a za pár minut jsme už v Hevlíně. Našim přátelům Markovi s Blankou zastavujeme hned za náměstím a nezbývá než se pro dnešek rozloučit. V pár slovech na závěr hodnotíme dnešní výpravu jako velmi podařenou – už i proto, že nebývale přálo počasí, a též proto, že trasa a cíle byly velmi atraktivní. "Tak nejpozději na podzim – AHOJ!"
Už jen ve dvou s Milanem míříme po potemnělých silnicích a přes několikery pohraniční vesnice k Znojmu. Volím raději decentní rychlost kolem "70", už i proto, že mám celkem obavu ze zvěře, která může znenadání vyskočit před auto. Zakleli jsme nad několika tmavými cyklisty či chodci, byť jsme je míjeli ve vsích. Osvětlení zkrátka není takové, aby byli vidět na bezpečnou vzdálenost. Mělo by být povinné mít reflexní prvky i v obcích, tedy tam, kde není oddělený chodník. Je s podivem, že vždy, když pozdě večer tudy projíždíme přes jednu dědinu (myslím, že to je Hrádek), vždycky to tam "žije" jak někde v Itálii: korzuje tam spousta lidí a všichni se tak nějak stahují k hlavní křižovatce (nyní je zde nový kruhový objezd), kde je místní hospoda s venkovní plně obsazenou terasou, kulturák, dokonce i u protilehlé hospůdky byly venkovní stolky obsazeny. Není se co divit, dneska je příjemný jarní večer.
V jedné z dalších vesnic jsme málem přejeli cikána: bylo to na začátku Hodonic, kde zpomaluju na poctivých "50", možná i míň. Ne snad, že by bylo tak černo, že by nebyl vidět. Celkem daleko před autem registrujeme pomalu jdoucí klátivou postavu. Blížíme se, už ho osvětluji potkávacími světly, a ten chodec jakoby schválně vybočoval do silnice… Otočil se, viděl že už jsme skoro u něj, já ještě točím kola více vlevo, a on jako na sviňu mi šel schválně víc před čumák!!! "To byl cikán! Viděls to, co udělal!" Kdyby jelo proti auto, kvůli mému manévru bychom byli jistě v sobě. Nepochybujeme, že to ten cikán udělal schválně, viditelně ožralý nebyl. Konečně jsme po chvíli na státní silnici a na velkém bezpečném kruháči odbočujeme na blízké Znojmo. Domů nám zbývá hodinka cesty, která už ubíhá bez problémů po rychlé silnici směr Moravské Budějovice. V Třebíči jsme kolem půl jedenácté a jsme rádi, že jsme bezpečně dojeli domů. Únava už přece jen doléhá.

Výprava byla skvělá a výstup na Hocheck mohu jen a jen doporučit, i když mě dal pořádně zabrat. Ti pohodlnější si tam třeba vyjedou autem, ale rozhodně větší zážitek je si pěkně vyšlápnout nějakou z výstupových tras. Nahoře poskytuje zázemí (i přespání) klasická horská chata, rozhledna nabízí fantastické výhledy do předhůří Alp. Vlakové spoje nám tentokrát perfektně navazovaly. A ještě jednu skutečnost je třeba s povděkem kvitovat: výběr termínu. Již po druhé se nám vyplatilo jet hned po půli dubna. V době, kdy jsou psány tyto řádky nastalo typicky nevyzpytatelné květnové počasí – zataženo, chladno kolem 10°C přes den, po ránu mrazíky. Odjet na výpravu 11.5. by byla zřejmě sázka do loterie...


Výhled z rozhledny Meyringer-Warte na vrcholu Hochecku směr J/JZ/Z
Výhled z rozhledny Meyringer-Warte na vrcholu Hochecku - sobota 20.4.2019, 14:00, (1037 m n.m.):
složená fotografie (panorama) zachycující obzor od jihu po západ (cca 5x zoom).
Kliknutím otevřete samostatné velké panorama, které dalším kliknutím zvětšete (+) do originální velikosti, táhlem okna libovolně posunujte v rovině horizontu. Velké panorama je opatřeno POPISKY S URČENÍM JEDNOTLIVÝCH VRCHOLŮ i HORSKÝCH SKUPIN, včetně nadmořských výšek a vzdálenosti od stanoviště.
Cíle určeny dle www.udeuschle.selfhost.pro/panoramas/makepanoramas_en.htm a rakouské topografické mapy Bergfex.



* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Cena pro čtyři osoby 42€ (aktuálně cca 1090 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat na stránkách rakouských státních drah http://fahrplan.oebb.at/bin/query.exe/dn – v podrobném hledání je třeba upřesnit typ jízdenky (Einfach-Raus-Ticket), aby vyhledávač našel ty správné typy vlakových spojů.

Něco z mála cestopisů, které jsem našel:
https://kordulova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=522081.
https://hiking.sk/hk/ar/4892/hocheck_prva_tisicovka_od_viedne_k_alpam.html.
https://voresinatripu.com/zeme/rakousko/vystup-na-hocheck-1037m/.

Chata Hocheck Schutzhaus je na webu dostupná víceméně pouze na www.facebook.com/schutzhaushocheck.

Celkem ujito: 21 km.
Nejvyšší bod: Hocheck (1037 m n.m.).
Nejnižší bod: Weissenbach, nádraží (cca 350 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Bergfex

(zapsal Kotel, foto Kotel+Milan)



* * * * * * *





Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz