Pátek až neděle 14. - 16. prosince 2018
Trasa sobotní výpravy:
(Studenec, nádraží (0 km, 437 m n.m.)) - ryb. Podhorník, chata Pedálovka (1 km, 457 m n.m.) - Studenecký (Nový) ryb., hráz (2,5 km, 430 m n.m.) - Studenec, u křížku (4,5 km, 458 m n.m.) - Radarka (Dálná) (6 km, 470 m n.m.) - ch.osada Kozlany / Za Sinčou, (7 km, 447 m n.m.) - U Maxe, vyhlídka (8,5 km, 420 m n.m.) - Kozlanský potok, ústí (9 km, 390 m n.m.) - Třesovská hájenka, sam. (10 km, 450 m n.m.) - Lavičky, zátoka (11 km, 385 m.n.m.) - Bouzanov, rozc. TZT (12 km, 430 m.n.m.) - Hartvíkovice, náves (13 km, 443 m.n.m.) - alej k Babí hoře, odbočka na Okarec (15 km, 452 m.n.m.) - Okarec, náves (18,5 km, 420 m.n.m.) - Unicorn I/23, benzinka (20,5 km, 441 m.n.m.) - Studenec, nádraží (21,5 km, 437 m n.m.).
Účastníci: Pedál, Trnky, Piňďa, Havran, Cahouš, Eman, Pilník, Pepík, Jabko, Vajda, Poke, Kotel, Burdych, Filda, Venca, Pupek (16).
Počasí: zataženo se sněžením, cca 5-10 cm nového sněhu mrazivo -3°C.

Nastal opět adventní předvánoční čas a to pro naši partu kamarádů znamená především (krom rodinných povinností) – akci NORMANDIE. V jejím rámci se o víkendu scházíme na chatě Pedálovce u rybníka Podhorník a v sobotu uskutečníme nějakou hodnotnou výpravu do okolní krajiny. Sice máme blízké i širší okolí povodí Oslavky a Jihlavky a malebné Podhorácko projité křížem krážem, ovšem hlavní organizátor Pedál dokáže vždy připravit zajímavou trasu. A pokud by se snad měla opakovat, je to vždy po poměrně dlouhé době. Proto mě ani nepřekvapilo, když na zvadle na 28. ročník stál cíl sobotní výpravy: Wilsonka! Jedná se o známé vyhlídkové skalisko nad vodami Dalešické přehrady.
Nicméně trasy od studeneckého nádraží směrem k divokému prostředí zalesněných svahů Dalešické přehrady mají jednu mírnou nevýhodu – příliš dlouhé nástupy a návraty, kdy se musí překonat alespoň 6 kilometrů tam i zpět celkem fádní krajinou náhorních větrných planin v okolí Studence. Což v kombinaci s nejkratšími dny v roce představuje sestavit itinerář celkem na knop, abychom se vešli do denního světla. Oproti původnímu plánu vydat se nejkratší cestou přes Okarec do Hartvíkovic nastala změna (důvody vysvětlím), a my jsme zvolili k nástupu již jednou jitou přístupovou cestu na Studenec (šli jsme tudy v roce 2011 na Kozlov). A než jsme za vytrvalého sněžení a tudíž slušné sněhové pokrývky došli na vyhlídky u Maxe, bylo před polednem, a pak jsme se ještě zamotali ve žlebu Kozlanského potoka... Byli jsme rádi, když jsme došli alespoň na Lavičky – do pěkné zátoky před Stropešínským mostem, kde mají tábořiště vodáci. Z Hartvíkovic už nebylo dobré zacházet na Wilsonku, to bychom se opozdili minimálně o dvě hodiny, a tak jsme se vydali přes Babí horu k Okarci. Proto letošní výpravu nazývám "Lavičkami". Alespoň nám ta Wilsonka zůstala v záloze někdy na příště...
Přesto se 16 zarputilým pochodníkům sobotní trasa líbila a samozřejmě i ta nejlepší tečka na závěr sněhové soboty – posezení ve studenecké nádražce u pivka, punče a skvělé večeře.

Páteční večerní pohodička na chatě (fotil Pedál).

Vyprávění zahajuje Pilník – pátečním večerem 14.12.2018 : Scházíme se na třebíčském nádraží kolem půl páté, kupodivu nikdo nebyl tentokrát v hospodě. Mírné překvapení budil Pupkův "bágl", přesněji tedy fortelná taška na kolečkách určená pro rozvoz letáků a navíc v zářivě modré barvě. Na dotaz, co tam má, odpověděl že tahací harmoniku.... Tak to potom jo, ale do vlaku se s ní nenastupovalo zrovna komfortně. Usadili jsme se v chodbičce u záchodu a po střídmé ochutnávce lakocinek vystupujeme po chvíli ve Studenci. Ještě předtím zavolal Burdych, kolik že má nechat roztočit piv - v nádražce byla dnes nějaká soukromá akce, takže pivo jen venku a na stojáka. Dali jsme si spořádaně po jednom, pouze Trnkáč s Burdychem se zdrželi a na chatu se tak dostali s mírným zpožděním. Tam na nás už čekal Jabko s Pepíkem, na stole se objevily chuťovky jak k jídlu tak k pití, letos ale mimo soutěž. V podkroví opět došlo k reorganizaci, ale skládáme se jako vždy. Po chvíli došlo i na kytary a harmoniku a veselíme se až až....až do jedenácté hodiny, neboť kvalitní a silné pitivo (Republika, Tatratea) nás celkem udolalo.
Ráno vstáváme celkem v pohodě a čekáme na sobotní výletníky, abychom mohli společně vyrazit....

Kříž s trnovou korunou u státní silnice jakoby předvídal naše následující nekonečné putování sněhovými pláněmi.

V popisu sobotní výpravy na Lavičky pokračuje Kotel – 15. 12. 2018:
Sobotní trasa byla původně naplánována tak, že vyrazíme ze studeneckého nádraží podél železniční trati směr Náměšť a první zastávkou bude motorest Vyhlídka u silnice I/23 (zaměřují se na zvěřinu). Pedál si dopředu maloval, že zde pro nás domluví dřívější otevření (zhruba o hodinku) a objedná horkou polívku a pivo pro všechny, aby měli z cca 20 lidí nějaký ten kšeft. Jenže to jaksi nevyšlo... V pátek mi volá a že prý: "Smůla, jděte z nádraží na chatu, kde se připojíme my a půjdeme druhou stranou – na Studenec. V tý hospodě mě nasr**li, dřív nám neotevřou, prý chystají obědy a 20 lidí pro ně není žádný terno..." Chtěl jsem namítnout, že trasu můžeme nechat stejnou a okolo Vyhlídky jen projít, ale prý to Pedála znechutilo tak, že okolo ani nechtěl jít :-) Zkrátka to takto rozhodl, tak už mu to nebudeme bourat, že?
V sobotu vyjíždím 8:25 z Boroviny a o pět minut později zcela marně vyhlížím někoho, kdo by přistupoval v Třebíči! Čolek a Cágr letos nejedou, to víme – ale neobjevili se ani třeba Eda, Jarmil nebo Čenich, jehož oranžová bunda by byla na nádraží jistě nepřehlédnutelná. Nastupovala akorát skupinka zhruba 70-ti letých trampů, kteří jezdí v tomto termínu vždy někam na Oslavku. Nejedou ani "jmelaři" (těžaři jmelí), ti mají prý akci až příští sobotu. No nic... – motorák se rozjíždí směr Náměšť. V týdnu napadla celkem slušná nadílka sněhu (prozatím asi 5 cm), která se v otevřené krajině hezky vyjímá a vše ladí do klasického zimního hávu. Navíc je hlášeno mrazivo, celý den pod nulou. Což je pro pochod v terénu velice dobré, protože se nebudeme muset brodit někde v marastu a blátě. Konečně tedy pořádná zimní Normandie! Takovéto sněhové a mrazivé podmínky byly naposled snad před pěti lety na Holoubku nebo spíš před osmi na Lamberku.
Jenže čeho je moc, toho je někdy až příliš: už v Třebíči trochu posněžovalo, zato za Vladislaví už celkem slušně sněžilo. Vystupuju ve Studeneci z vlaku a sype se ostošest! Sláva, ze zadního vagónu vystupuje Filda, kterého jsem v Třebíči musel přehlídnout, a na nádraží už čekal Vajda, který přijel autem. Čekáme ještě chvíli, až všechny vlaky odjedou, abychom měli jistotu, že někoho nezasklíme. Nikdo další se však na nádraží už nedostavil, takže vyrážíme kolem kolejí na chatu Pedálovku. Sněží fakt vytrvale, vypadá to rozhodně na dýl – žádná přeháňka. I sněhu je tady víc jako v Třebíči. "Sakra, kam se poděl les," všímáme si holiny za atriovými domky přináležející výzkumáku. I sem tedy zasáhla kůrovcová kalamita. Plot samotného výzkumáku u rybníka Hlad je rekonstruován, dokonce tady mají i nějaké naučné tabule. Jsme tak zabraní do hovoru, a navíc máme naražené čepice a kapuce, že ani neslyšíme motor auta za námi. Bodrý strejda (nějaký chatař) o sobě dal vědět decentním ťuknutím do klaksonu, takže ho bohorovně pouštíme – no jo: "Toyota, neslyším motor" (dávná reklama někdy z "devadesátek").
U rybníka Podhorníka se ještě nikdo nešikuje, musíme naše kamarády tedy vyzvednout na chatě. Strejda z toyoty zde na plácku taky zaparkoval a nějak si nás nedůvěřivě měří. "Nebojte, my nejdeme krást. Máme támhle nahoře sraz s klukama," a uvádíme jméno majitele chaty, abychom jej přesvědčili znalostí zdejší situace. U chaty se už hemží naši kluci: Pedál, Pilník, Havran, Poke, Jabčák... postupně z chaty vypadávají další – sedmý, osmý, devátý... a ještě Burdych, a ještě Pupek... nakonec samozřejmě Eman. "Proboha, kolik vás tady spalo???" – "Ále, asi dvanáct, nahoře je to mírně přestavěný, tak jsme se nějak poskládali..." ubezpečuje Pilník. Celkově dvacet nás sice dneska nebude, ale patnáctka určitě jo (16). První zádrhel: Eman si zapomněl čepici. To v dnešním mraze a povětří není dobré. Natahuje si aspoň pořádně kapuci a doufá, že to snad zvládne. Tak jsme se nějak konečně sešikovali, už je nejvyšší čas k odchodu! Pedál v tom kvaltu zajistil chajdu, zatímco první nedočkavci už vyrazili zase dolů k rybníku Podhorník. Tam jsme se dali dohromady a nastalo přepočítávání: "Pedále, kde máš psa?" – "Aha sakra, kde je ten blbec?" – "Tys ho zamkl v chatě, val pro něj!" – "No, já jsem to kontroloval, chata byla prázdná..." drbe se za čepicí Pedál. Jenže Cyr nikde, nepřibíhá ani na volání a pískání. Tohodle psa mám osobně "strašně rád" – a dokonce i Pedál tvrdí, že "jeho pes mě miluje": "... od tý doby, jak ti ukousl od pusy tu tatranku."
Při bližším ohledání hoši zjišťují, že chybí i Trnky... "On je tady s váma? Já jsem ho teda na chatě vůbec neviděl?!" jsem osobně hodně překvapen. To už je tedy hodně divné, přece Pedál nezamkl v chatě i matadora našich akcí?!! "Nebyl vytuhlej, byl normálně vzhůru," suše konstatoval někdo z nocležníků. Navíc se mu nemohou nějak dovolat... Už jsem čekal, kdy Piňďa pronese poznámku o "Alzheimer-klubu na vycházce". No nic, Pedál musí valit zpátky k chatě, všechno překontrolovat a pokusit se najít psa i Trnkyho... To bude štrapáce. "Jděte přes koleje k tomu velkýmu rybníku a tam počkejte, já je zkusím najít a doženeme vás," instruuje první etapu naší cesty. Ještě jsme neušli ani 100 metrů a už tolik zážitků!
Přecházíme tedy hráz Podhorníka a na následné křižovatce lesních cest u rybníka Vrbince odbočujeme vlevo. Dost se to tady plete – svádí to pokračovat rovně, ale to bychom mířili až na Koněšín. Odbočili jsme tedy dobře a záhy překonáváme železniční trať. Kdysi tu byl dokonce přejezd účelové komunikace, ale v maximálně nevhodném místě mezi dvěma zatáčkami tratě, a tudíž nebezpečný a zrušen. Pěšky se ale projít dá. Ještě kousek lesem a máme na dohled okraj lesa a hráz Nového Studeneckého rybníka. Je to ten velký rybník, který je dobře vidět ze státní silnice a na jednom břehu je (nebo bývala) kachní farma. První padák na zadek se "podařil" Vajdovi, dlouho to netrvalo Jelenovi a ještě někomu dalšímu. Cesta je totiž velmi zrádná: zledovatělé kaluže zapadly sypkým sněhem a k pádu není nikdy daleko.
Zastavujeme na kraji lesa a čekáme na Pedála. Čekáme a čekáme... koukáme zpátky po cestě (je tady rovný úsek), ale stále nikde nikdo! Pak mu nějak asi zavolali a dostalo se odpovědi, že Trnkáče se psem našel až někde na nádraží. Máme prý pokračovat po polňačce do Studence a oni tam půjdou po silnici, což je pro ně logičtější a kratší. Snad se s nimi tedy ještě dnes shledáme... Pokračujeme tedy po hrázi Nového Studeneckého rybníka ke státní silnici I/23, kterou musíme přejít. I přes mrazivé podmínky jezdí aut dost a že by řidiči nějak zohledňovali zledovatělou (byť posypanou) vozovku, to se říct nedá. Musíme opatrně ale rychle přejít. Protější polňačka je zasypaná sněhem, orientujeme se dle velkého dřevěného kříže s trnovou korunou. Odtud mírně šikmo přes zasněžené pole a po chvíli jsme na polní cestě. Ta vede jižním směrem naprosto jako podle pravítka v délce téměř 2 kilometrů, až na okraj Studence. Blíž k Vladislavi je ještě jedna taková cesta, ale ta vede do Koněšína. Mírně stoupáme zasněženou větrnou planinou. Tyto náhorní plošiny se táhnou prakticky od Kožichovic u Třebíče až po Vícenice u Náměště v poměrně vysoké výšce, kolem 450 m n.m. Nepamatuji se, že by zde někdy nefoukal ostrý chladný vítr. Je tedy jasné, odkud Studenec dostal svůj název. V půli polňačky už to Eman v tenké kapuci nemohl vydržet, ale naštěstí Pilník má vždy při ruce nějakou záchranu: ať už to byly v Tatrách hůlky pro mě, tak dneska pro Emana vytáhl z batohu univerzální šál (podobný jsme měli na vojně): zkrátka dlouhý sešitý pruh pleteniny, která se dá různě upravit buď jako šála, čapka anebo kukla. Jak si Eman liboval, když mu Pilník ohrnul z pleteniny pěknou čepici! Od návrší už v dálce vidíme zasněžené střechy vesnice.
Semtam někdo ještě škobrtl na zrádných kalužinách ukrytých pod prašanem, ale cca 10:15 docházíme do okrajové části obce Studenec. Má extrémně dlouhou náves, víceméně z jednoho konce na druhý. Zde je vlastně horní konec návsí s křížkem, dále pokračuje silnice na Koněšín a další účelovka na Kozlany. A hele, kdo na nás u křížku čeká! "No kde jste, kde se flákáte?!" chechtá se Pedál, na provaze psa a Trnkáč už vítá se širokým úsměvem první příchozí placatkou: "My jsme se svezli stopem, zastavil nám ňákej mladej borec, ani se neptal, kam jedeme." Dobré tři kiláky si tedy ušetřili a to bylo jedině dobře, protože kdyby šli pěšky, pořádně bychom se na ně načekali. Následuje tedy mohutná uvítačka a vysvětlení, "jak šel Trnky venčit psa a vzal to už rovnou na nádraží". "Kudy's šel prosím tě, vždyť my jsme tě vůbec nepotkali?" divíme se s Vajdou, ale Trnky to vzal nějakou netradiční trasou, zřejmě přes pole a lesy.

Zastávka ve Studenci - a sněží a sněží...

Po zahřívačce je nejvyšší čas pokračovat dál. Zacházíme tedy mezi usedlosti stále jižním směrem. Tudy vede zpevněná cesta na další návrší nad Studencem a posléze ústí na silnici Koněšín-Kozlany. "Pedále, já nevím – pokud chceme dojít na Wilsonku, to se dost odkláníme. Měli jsme to vzít na Třesov," upřesňuji nedobré směrování trasy. "To máš jedno, hlavně nejkratší cestou k přehradě, ať už jsme v lese," zlehčuje to Pedál, ale z dalšího dialogu vyplývá, že jsme fakt udělali blbost a od počátku nešli trasu v původně plánovaném směru, t.j. na Okarec. Nic závažného se neděje, budeme tedy muset trasu uzpůsobovat operativně – kam dojdeme, tam zkrátka dojdeme. Za vsí procházíme kolem koňské ohrady a kolem nové vodárny stále mírně stoupáme. Zde se nacházíme na nejvyšších partiích naší dnešní výpravy – nevýrazné návrší Oddavky 476 m n.m.. Od vodárny se přehoupáváme přes horizont a otevírají se nám mlhou a sněhem omezené pohledy na kozlanskou silnici, zasněžené Kozlany (mírně vlevo) a temné lesy lemující kaňon s Dalešickou přehradou – tam musíme dojít. Následně míjíme oplocený areál bývalého vojenského prostoru - vzdálené přívodní radiostanice (VPRS), jíž se ve vojenské hantýrce říkalo "Dálná". Dneska už její existence asi nemá smysl, navádění je řešeno jinak, nicméně v době mé ZVS to zde normálně fungovalo a bylo obsazené vojáky z roty radiotechnického zabezpečení z našeho útvaru Vícenice. Měli tady asi veget, ale osobně jsem nikoho neznal, kdo zde sloužil (naše "týlovka" měla v působnosti jiná stanoviště podobného odloučeného typu, ale o tom později). Dnes je areál privatizován a je zde dokonce provozováno jakési letecké muzeum. Na velké ploše jsou k vidění vyřazené draky letadel: na dálku poznávám Delfína, Albatrose, dva Turbolety, starší vrtulníky Mil a nějakého dopravního Iljušina. Nyní je tu ale mrtvo, sezóna je od května do října, čili teď v zimě brána uzamčená. Pouze zpoza plotu nás překvapují zvláštní zvířata. Někdo upřesňuje, že se jedná o skotský náhorní skot, plemeno velmi odolné povětrnostním podmínkám. Chlupatá kráva se na nás pokojně kouká skrz pletivo a nijak se nedává rušit z rozjímání.
O kousek dál dosahujeme silnice vedoucí z Koněšína do Kozlan – tak kudy? "Pořád rovně k lesu!" velí Pedál. To na tu Wilsonku dojdeme při setmění, myslím si, ale neříkám nic. Pedál je dneska vedoucí výpravy. No a nakonec jít po kluzké silnici by bylo nebezpečné jak pro nás, tak pro řidiče. Jdeme tedy rovně na navazující polňačku značenou již jako cyklotrasa č. 5207, která se opodál dvojí: rovně k chatové osadě, vlevo na návrší Sinča k vysílači. "Hele tudy jsme šli z Kozlova, odbočil bych doleva..." – "Ne, nic, rovně, k lesu!" velí vedoucí výpravy. Jako ve filmu Sněženky a machři: "Pánové, jdeme zkratkou – je to sice dál, zato horší cesta..." tak takhle přesně je to nyní :-)) No nic, zasněženou cestou docházíme k okraji chatové osady, což je druhá obří osada mezi Koněšínem a Kozlany. Chaty zde vznikaly po zátopě Dalešické přehrady v 80. letech, jsou to víceméně lesní městečka, kde jsou chaty nalepeny jedna na druhé s minimálními rozestupy. Někteří majitelé chaty dokonce rekonstruovali na velké haciendy, skoro rodinné domky. Okolo jednoho takového právě procházíme – pozemek jako dlaň, pečlivě obehnán tujemi a neprůhledným plotem, hned vedle další chata... Osobně bych tady chatu vůbec nechtěl, to ta Pedálovka takřka z první republiky na okraji lesíka, stranou od ostatních, je fakt zlatá...
V rohu lesa v závětří u okrajové chaty dáváme konečně přestávku (přesně 11 hodin). Hltáme horký čaj z termosek a samozřejmě kolují placatky a lahvinky. Asi deset minut odpočíváme a už pociťujeme chlad. Sníh pořád popadává. "Tady někde pod náma by měla vést ta nová zelená, musíme se na ni napojit," máchá Pedál rukou kamsi ze strmého zalesněného svahu. Ano, nová zelená TZT byla proznačena zcela nedávno mezi Koněšínem a Stropešínským mostem – ale já ji ve starší mapě nemám. "Tak moment, já nás navedu," konečně se hlásí někdo s chytrým mobilem – Jabkáč: "Houby dolů, odbočíme tady po okraji lesa a támhle v tom rožku na zelenou narazíme, ona stoupá pod náma nahoru ke Kozlanům," upřesňuje situaci, sotva se mu načetly Mapy.cz a naše poloha dle GPS. Paráda, to je řeč! Balíme a vyrážíme na další etapu, tedy podél okraje lesa k východu.
Zakrátko vcházíme do borového lesíka na jižním úpatí návrší se zvláštním názvem – Sinča (468 m n.m.). Míjíme dvě chaty, kupodivu stojící celkem osamoceně. I v tomto počasí jsou zde chataři. Za chatami vycházíme z lesa a před námi jsou teprve Kozlany. Blízkost sídla avizuje i nový rozcestník TZT na konci účelové asfaltky přicházející sem ze vsi – Kozlany, rozc. (459 m n.m.), odkud je hlášeno na Bouzanov ještě 4 km! (rozcestník u Stropešínského mostu). Odtud se stáčíme po značce k jihu a procházíme další osadou s mnoha chatami. Na okraji paloučku s ohradou pro ovce (nyní prázdnou) si uvědomujeme, že právě tudy jsme se vraceli před několika lety ze zříceniny Kozlova. U poslední zdejší chaty se mocně udí, je tu i nemálo aut. Dále značka vede po bočním hřebínku směřujícím ke Kozlovským skalám a k vyhlídce u Maxe. K těmto vyhlídkovým bodům se odbočuje u velké infotabule s mapou. Všímáme si, jak jsou zdejší lesy zdevastované kůrovcem – není smrku, aby nebyl po smrti! I četné borovice zdolalo neúměrné sucho posledních let. Za pár let to tady nepoznáme, budou tady jen holé suché stráně. "Anebo už příští rok," odhaduje Jabčák. To ovšem podle toho, jak lesáci budou stíhat postižené porosty těžit.
U infotabule odbočujeme vpravo k "Maxovi" (čas cca 11:20). Ono ale těch vyhlídkových skalek je tady více: Maxův kříž s pomníčky trampů je o něco severněji. My jsme došli blíže ke Kozlovským skalám s vyhlídkou na samotný Kozlov a protější táhlý ohyb (hřbet) Cípy, který z protilehlé plešické strany počíná vytvářet před Kozlovem obrovské "esíčko" meandru bývalé Jihlavky. Z určité pozice se i zde jeví kaňon Jihlavky jako "údolí tří řek" (podobně jako na Podyjí). Výhledy úchvatné, ale již asi 40 let poněkud degradované zatopením údolí a dnes navíc i mlhou, která se těžce vznáší nad strmými zalesněnými svahy kaňonu. Přesto i dnes mají tyto pohledy svoje kouzlo: smíšené lesy jsou nyní bez listí a tudíž průhledné, takže pod holými kmeny stromů pěkně vyniká bílá pokrývka. Vody v přehradě je hrubě pod stav, odhadujeme tak -5 metrů.
Oheň zde na návrší nemá smysl rozdělávat. Údolím totiž pořádně profukuje. Takže jsme se chvíli pokochali pohledy dolů na přehradu a na okolí stráně, udělali pár fotek a postupně se odebrali zpět k zelené trase. Od infotabule jsme odbočili po pěšině dolů, strmým úpatím postranního kaňonu Kozlanského potoka. Po troše balancování na kluzkém svahu jsme dosáhli nevydatného potůčku a přeskákali na druhou stranu. A tam zase padák jak střecha, naštěstí jen pár metrů. Co to šlo, pochytali jsme se rukama za kmínky stromů a vyšplhali nahoru na bývalou vozovou cestu, která vedla z Kozlan k Jihlavce, nyní se samozřejmě ztrácí ve vodách přehrady. Po chvíli jsme dosáhli malé zátoky, kde se potok vlévá do přehrady: loďky na řetězech na stráních vysoko nad hladinou, vody je zkrátka málo.
To nejhorší ale mělo přijít vzápětí: značkaři se s trasováním vůbec nepárali a na protilehlém svahu vedli zelenou TZT tou nejnemožnější kozí stezkou mezi skalkami a pokroucenými letitými doubky, schůdnou (se štěstím) snad jen v létě. Ale co teď, v zimě?! Škrábeme se jak pytle brambor se vší možnou vůlí do klouzajícího svahu – kdo někdy zažil čerstvý příděl sněhu na mokrém nebo zmrzlém listí, a ještě k tomu v kopci jak střecha, tak to přesně bylo dneska. Držíme se snad i zuby-nehty za nejtitěrnější větvičky a opatrně stoupáme krůček po krůčku – ono to snad nějak půjde... Poslední Jelen s Burdychem vida, že to není žádná sranda a sotva se několik z nás pěkně smýklo dolů, volají, že do toho nejdou a vrací se na cestu. "Běžte do Kozlan a tam chyťte směr na Třesovskou hájenku – tam se setkáme!" voláme na ně, aby šli správnou cestou. Z nejkritičtějšího úseku se kupodivu jako první vymotal nahoru Jabčák se svou nerozlučnou hůlkou a patřičně si vychutnával pocit vítězství. Postupně se nad skalnatý svah beze ztrát trousíme všichni, rovnáme řady a vydáváme se dál po konečně normální lesní cestě. Ta se posléze stočila více k severu po zalesněném návrší v mapě uvedeném jako Přední Kozlov. Po chvíli dosahujeme další chatové osady s množstvím chat a nakonec i okraje lesa. Kousek severněji se krčí zasněžené střechy vesničky: zase Kozlany! "Pedále, tak už asi hodinu se motáme jenom kolem Kozlan," podotýkám k vůdci oddílu – "To je ještě dobrý. Jednou jsme se s Vencou motali na vandru kolem jedný vesnice tři hodiny," uklidňuje Pedál. Nicméně teď se už prý pořádně odpíchneme a na Lavičky je to už kousek.

Vyhlídka u Maxe na Kozlovských skalách, směr Kozlov.

Polední přestávka na oheň kousek nad zátokou Laviček.

To je vlastně pravda: míjíme Třesovskou hájenku a odbočujeme na polňačku, která ale záhy vstupuje do vysokého lesa a začíná klesat k přehradě. Je to jediná příjezdová cesta na Lavičky sjízdná autem. Kluci už nekompromisně vyvolávají: "Oheň, oheň, oheň!" takže Pedál vyhlašuje polední pauzu (12:30) ve velmi příhodném místě: v ostrém ohybu cesty na okraji nízkého smrko-borového lesíka, kde je dostatek paliva. Až dole na Lavičkách (máme je na dohled kousek pod námi) oheň prý nemá smysl dělat, protože by tam nebylo dřevo (což byla nakonec pravda). I přes ten všudypřítomný sníh a mokro se nám oheň podařilo rozdělat v pár minutách. Mezitím ještě docházejí Pepík s Burdychem. Sotva se plameny rozhořely, objevují se na bidlech všemožné druhy uzenin – různých podob a kvalit: "Sakra, co je to za šmejd, nechce se mu nějak otevírat – Já to mám dobrý, kape z toho mastný – Hele, visí ti to nějak na vlásku – A jéje, už mi tam spadl..." atd.atd. Pokud oheň pořádně fajroval, bylo dobře, ale půlhodinka postávání na mrazu už je znát. Krátce po jedné hodině tedy velíme k uhašení ohně a dalšímu pochodu. Cahouš nanosil na ohniště velké hroudy sněhu, pořádně to ušlapal a uhasil a můžeme dál.
Procházíme levotočivou zatáčku a nejstrmější úsek cesty a ve dvou minutách jsme dole v zátoce Lavičky. Toto je místo známé především třebíčským vodákům: po napuštění přehrady zde v místě tzv. opuštěného meandru vznikla malebná skrytá zátoka se zalesněným ostrůvkem (bývalý "okrouhlík") a povlovným vstupem do vody (jinak mají Dalešice 95% břehů nepřístupných a strmých). Vodácký vůdce Ali Pučalík zde přes tehdejší Elitex vyběhal možnost táboření pro jeho oddíl, po zbytek léta se zde rekreovali odboráři z Elitexu (tehdy to bylo zkrátka takové "něco za něco"). Někdy v roce 1987 jsme zde v rámci praxe na průmyslovce zaváděli vysokonapěťový kabel z Kozlan a tím byla vodácká základna dokonce elektrifikována. Od té doby jsem tady snad nebyl. Přesto si Lavičky uchovaly přírodní nedotčený ráz, naštěstí zde nevznikly žádné trvalé stavby nebo chaty, těch několik boud je zde dočasných a dřevěných, jen pro uskladnění materiálu.
Zastavujeme se na okraji zasněžené louky a přehlížíme mlhavou zátoku: vody je tak málo, že ostrůvek je spojen s pevninou, a to na dlouhém úseku. Voda ustoupila daleko a tvoří dvě menší úzké zátoky. Od hladiny zde dost profukuje, dělat oheň zde by byla pitomost. Ještě se krátce řadíme na focení a ubíráme se na další cestu. A zase do svahu! Zelená značka musí opět překonat převýšení kaňonu až na náhorní zalesněné plošiny. Takže zase dobrých 40 výškových metrů strmým zalesněným svahem. Naštěstí jsme se kozí pěšinou vymotali celkem brzy na klasickou lesní cestu na návrší Bouzanov (443 m n.m.), kde se zastavujeme abychom vzájemně počkali na poslední. Čekáme, čekáme a vtom Pedál: "Sakra, kde mám kudlu? Já nemám kudlu!?" a rukou prohmatával prázdné kožené pouzdro za opaskem. Smůla – zapomněl ji někde u ohně. Což znamená, aby seběhl pěšinkou zpět na Lavičky a do kopce k ohništi... "Kdyby to byla kudla za stovku, čert ji vem, ale tuhleta má pro mě velkou cenu, musím zpátky," pouští se Pedál na zpáteční cestu. S tím, že máme jít dál do Hartvíkovic a on nás dožene.
Po chvíli vycházíme na silnici spojující Třesov a Stropešín (opodál překonává přehradu po vysokém mostě). Sněhu je tady spousta, vozovka je udržována jen plužením, takže od těch pár aut, co tady přejely, se odvíjela mračna vířivého prašanu – jak někde v Kanadě. Na blízkém rozcestníku "Bouzanov, rozc." (425 m n.m.) zelená TZT končí a my se napojujeme na červenou, která sem přichází ze stropešínské strany. Do Hartvíkovic je hlášen pouhý 1 kilometr. Značky klesají do postranního údolíčka Třesovského potoka – a hrome, další žleb. Hoši znalí situace však ubezpečují, že tady už údolí tak hluboké není, v podstatě jen mírný kopeček a jsme na okraji Hartvíkovic. Dole se stáčíme na protilehlý svah a měli pravdu – jen mírně stoupáme zalesněným úbočím a brzy docházíme k plotu čističky a místní cestě, která odbočuje k záhumenkům. Někdo navrhuje jít do vsi už tudy, ale Jabčák koukl na mapu a radí: "Pojďme pořád po značce až ke kostelu, nijak bychom si to nezkrátili." Což byla pravda a navíc jsme cestou mohli obdivovat pěkný kostelík sv. Jiljí, který se tyčí nad hřbitovem na okraji vsi.

Kostel sv. Jiljí v Hartvíkovicích...

... a pěkná fara opodál směrem do centra vesnice.

Takto jsme prošli kolem hřbitovní ohrady až ke kostelu a do vesnice vcházíme u pěkné zrekonstruované fary. Chvíli s Jabčákem dumáme o jejím původu či slohu, tipovali jsme baroko – díky krásně řešené přesazené valbové střeše. Vysvětlení lze najít na internetu: fara byla budována v letech 1785 – 1788, kněžský pokoj je vybaven klasicistickým nábytkem. Ve faře je knihovna. Obsahuje knihy náboženské, historické, naučné a krásnou literaturu. Dále se lze dozvědět, že nicméně již od roku 1993 není fara trvale obsazena farářem. Dojíždí sem kněz z Náměště. Uličkou docházíme do centra Hartvíkovic (přesně 14:00), jemuž vévodí restaurace v socialistickém střihu (byť samozřejmě zmodernizovaná a jistě oblíbená) a hasičská zbrojnice. Musíme tu počkat na Pedála, který nás ještě nedohnal. Jenže smůla! Trnky zjišťuje, že hospoda otevírá až v pět hodin večer (zkrátka mimosezóna...). Co teď? Doba už pokročila a vzhledem k tomu, že je dneska zataženo, po třetí hodině odpolední se začne poznenáhlu den krátit a stmívat. A na Wilsonku ještě dva kiláky tam a dva zpátky, navíc nad přehradou zase v těžkém a kluzkém terénu. Tuto zacházku včetně krátké přestávky na skalisku (jestli bychom se tam vydrápali) odhadujeme minimálně na hodinku a půl... A pak ještě minimálně 8 kiláků přes Okarec ke studeneckému nádraží! Má to ještě smysl, tam zacházet??
Pedál stále nikde, minuty ubíhají. Je třeba se rozhodnout i bez vedoucího. Piňďa to vyřešil vyhlášením "rebelie": že už se půjde rovnou na Okarec. "Dobrá, vemte psa, běžte na konec vsi směrem na Popůvky a u JZD odbočte doleva na tu starou silnici s alejí, vede tam značená cyklotrasa, nemůžete minout," upřesňuji jim nejbližší trasu a s Vajdou, Trnkym a Pilníkem počkáme na Pedála. Ten přichází po zhruba 10 dalších minutách: "Tak co, našel's kudlu?" – "Našel!!!" Pedál měl radost z nálezu drahocenného nože, takže ani neprotestoval proti změně maršrúty a vynechání stěžejního cíle výpravy. Už by to byla fakt blbost, otměli bychom se, a to musel uznat i zkušený tramp.

Betlém v Hartvíkovicích.

Procházíme Hartvíkovicemi, všude pusto a prázdno, sněhu plno, jen nějaký obecní slouha vytáhl z hasičárny malý pluh a protahoval chodníky. Jako dnes většina vesnic, i Hartvíkovice jsou pěkně upravené: za hasičárnou parková úprava s velkým křížem (nápis Misie 2007), opodál dokonce vyřezávaný betlém s postavami v životní velikosti. Všechno pěkně zasněžené čerstvým sněhem, zimní idylka. Fakt pěkné, v tomto směru se dnešní Normandie daří, už dlouho nebyly tak mrazivé zimní podmínky. Míjíme domek s malým konzumem, ve kterém poznávám někdejší nálevnu: "Sem jsme chodili na vojně na pivo!" vzpomínám na dobu před čtvrtstoletím, kdy jsem si poctivě odsloužil 18 měsíců na blízké letecké základně. Zdejší místopis od té doby velice dobře znám. Bylo to kupodivu zajímavé období – a jak to na vojně bývá, to horší se vytěsní a to zajímavé a mnohdy úsměvné zůstává v paměti, takže i následující cestou si můžu pěkně zavzpomínat...
U celkem zdevastovaného zemědělského areálu odbočujeme vlevo na starou silničku mířící na tzv. Babí horu a dále na Vícenice. Stále je tu zákaz vjezdu jen s povolením pro obsluhu a jako cyklotrasa. Tato silnička nebyla nikdy modernizována a rozšířena, je stále taková, jak někdy za první republiky. Navíc ji lemuje starodávná alej, nyní dokonce chráněná. Přímá silnice na Popůvky byla za komunistů pro normální provoz taky zapovězena – vedla totiž těsně kolem letiště. Mohly tudy projíždět jen autobusy, takže cesta známým "mohelňákem" tam byla vždy zážitkem. My ale odbočujeme směrem na Babí horu. To je zalesněné návrší mezi Hartvíkovicemi a Vícenicemi (472 m n.m.) viditelné zdaleka, už od Třebíče. Ono totiž i samotné blízké vojenské letiště je prý kupodivu nejvýše položeným u nás. Míjíme areál družstva a stále mírně stoupáme alejí mezi nedozírnými zasněženými poli. Piňďova skupinka se roztahala daleko před námi, ale už je máme na dohled. Vpravo se nám otevírá pohled na západní kraj letiště: ve sníženině kousek za Hartvíkovicemi seskupení Úlů třetí letky, pak začátek plochy a v dálce věž a nové budovy kolem 1. letky. Tam lze rozeznat i několik zaplachtovaných vrtulníků. I na dálku je vidět a slyšet pěkný hukot: pluhy s majáčky udržují nespočet tamních komunikací (a že jich bylo). Na horizontu míjíme dávno nepoužívanou odbočku na návrší vlevo – tam bývalo radiolokační stanoviště v hantýrce zvané FRNS. Dnes již dávno srovnané se zemí. Zůstal akorát malý oplocený domek opodál – naváděcí stanice "Blížná". A otevírají se daleké výhledy na sever, do sníženin v okolí Okarce, Plackého dvora a Častotic s dalekými horizonty lemovanými lesy. A zdá se, že tam dokonce prosvětluje odpolední slunce. Počasí je ale místo od místa: my máme pořád zataženo, ale naštěstí už nesněží. Naše silnička zahýbá mírně vpravo k lesíku na Babí hoře, nicméně my už musíme odbočit na polňačku dle oranžové tabulky cyklotrasy č. 5108. Ta nás povede takřka k severu směrem na Okarec. Pokračovat po silnici, to bychom došli k bývalým kasárnám, do Víceninc a nakonec do Náměště...
Cesta na Okarec tedy nic moc: úsek asi 1,5 kilometru rovný jako pravítko a mezi zasněženými větrnými pláněmi. V rámci možností máme celkem výhledy na sever: "A hele tamhle jsou střechy Okarce a dokonce u lesa vidím motorest Vyhlídku," hlásím hochům okolo. Je to ještě pořádná dálka! Měli jsme dnešní trasu jít od rána zkrátka obráceně: odbyli bychom si ve dvou hodinkách tento sibiřský úsek a nejpozději o půl dvanácté bychom byli v Hartvíkovicích a v poledne na Wilsonce... Ale co, nechme to "někdy na příště", že? Ve vzdálenosti míjíme lesík pokrývající Babí horu (vpravo), zvanou po vojensku též "Babka". Tyčí se tam příhradový stožár a to, co nebylo před lety vůbec vidět, nyní díky řídnutí porostu je: maskovaný betonový plot obklopující tzv. zodolněné velitelské stanoviště, říkalo se tomu VS PLES. Všechno podstatné tam bylo ale zabetonované pod zemí: velitelský sál, kanceláře a strojovny, na povrchu pouze okopy pro vozidla. V případě války by se odtud řídil letový provoz. Už dávno je to opuštěné a před nedávnem tento areál dokonce vojenská správa nabízela k odprodeji. Ale: co s tím? Prozatím se pomalu blížíme k náspu železniční vlečky, která vychází z náměšťského nádraží a vede až na letiště, přičemž v mnoha obloucích překonává slušné převýšení (cca 70 m). Tahají se po ní cisterny s pohonnými hmotami. Podél vlečky byly i dva areály s obrovskými podzemní zásobárnami PHM, a ty měla na starost naše týlová rota včetně zajištění nepřetržitých dvoučlenných stráží. Služba tam byla celkem veget a v období prvního ročníku (když byl voják tzv. "mladej") vítané ulití z dění na rotě. Měli jsme tam televizi, takže místo pochůzek se spíše koukalo v teple na telku. Za "stara" jsem si už ale raději bral služby dozorčího na rotě, protože štrachat se "vejtřaskou" někam do polí už byl opruz. Nicméně vidím že horní stanoviště na okraji "Babky" už neexistuje, vše je srovnáno se zemí. Stejně tak i stanoviště "Okarec" o kilometr dále, tam zbyly alespoň sloupy po osvětlení.

Cesta na Okarec mezi zasněženými pláněmi pod Babí horou.

Naše zasněžená cesta se poblíže vlečky láme vlevo do pravého úhlu a do mírného úžlabí, remízku mezi poli. Většina z nás to střihla šikmo zkratkou přes sněhovou pláň. Po chvíli si dáváme pětiminutovku na srovnání řad a k odpočinku u bezejmenného potůčku, který směřuje na sever k Okarci. Odtud polňačka sleduje jeho mělké údolí po mírně zalesněném návrší. Skoro je to až zázrak, že v tak rozlehlé planině s poli se vyskytuje nějaký ten lesík, dokonce s paloučkem. O kousek dál v úžlabí potoka se cyklotrasa rozdvojuje – vpravo k Vícenicím, ale my samozřejmě držíme směr na Okarec (vlevo). Už to není daleko. Jen rovný úsek nivní zasněženou loukou a jsme u silnice II/399 (z Náměště na Třesov). Pes byl doposud zvyklý pobíhat široko daleko do nás, ale teď se přepočítal: blbec vletěl na silnici, přeběhl a vtom jelo auto. Zůstal tam nerozhodně stát, jakoby se chtěl vracet, ale řidič byl naštěstí ohleduplný a zastavil, aby si ho Pedál mohl uvázat. Rozhodujeme se, že zde budeme pokračovat rovně po účelové komunikaci k nedalekému areálu Okareckého Dvora. Je to poměrně rozlehlý statek s četnými stodolami i velkými objekty, které jsou kupodivu vystavěny na místě bývalé okarecké tvrze. Po ní samozřejmě dodneška nic nezbylo, její základy překryly novější budovy. Statek je nyní stále ve státním majetku, čili odhaduji, že kdysi přináležel k náměšťskému panství Haugwitzů(?) Areál je naštěstí volně průchozí. Vypadá to tu značně neutěšeně – část objektů se stále používá jako zemědělské stodoly, bývalé obytné budovy jsou v žalostném stavu.
Po pár minutách přicházíme do samotného Okarce, což je malá vesnice s pěknou návsí a rybníčkem Poulík. U něj je infotabule s mapou, takže se můžeme podívat, co jsme dnes všechno prošli. Chvilinku čekáme, až se zase všichni sejdeme dokupy a Pedál upřesňuje, kterou silničkou se vydat na závěrečnou etapu našeho dnešního putování: směr severozápad, stále cyklotrasa 5106, je to ta úzká silnička, která ústí na státní I/23 u benzinky Unicorn. Před námi tedy poslední 2,5 kilometru. Komunikace mírně stoupá a valem se šeří. Už v Okarci jsme si způsobně na rukávy a nohavice umístili reflexní prvky, já s sebou v batohu vozím i vestu. Je to dobré vůči řidičům, když se pak pochodník ve tmě pohybuje po okraji silnice. Každý, kdo je řidič asi moc dobře ví, jak je nepříjemné setkání s tmavou postavou. Na úrovni benzinky Unicorn už je tma. Opatrně přecházíme hlavní silnici a okolo nového zahradnictví míříme ke studeneckému nádraží, jehož světla září jako majáky pro poutníky po dlouhé cestě... V cíli před oblíbenou "nádražkou" jsme v 16:15.
Jako každý rok, tak i letos objednal Pedál v hospůdce dlouhý stůl a samozřejmě i zaslouženou večeři a džbány horkého punče. Toto zakončení se stalo za poslední roky tak nějak pěknou tradicí. S paní hostinskou jsme se za tu dlouhou dobu celkem spřátelili, takže nám vždy vyjde s jídlem vstříc, i když se tu běžně nevaří. V hospůdce je obsazen jen jeden stůl místními postavičkami a ještě někdo čeká u zadního stolu na vlak. My se do naší rezervace v pohodě vejdeme. Objednáváme pivka a čekáme na výtečnou večeři – vepřový plátek se šťouchanými bramborami a zeleninovou oblohou. Výtečné a děkujeme! Nejdříve odjíždí Burdych, kterého čeká ještě dlouhá jízda do Kolína. Harmoniky se ujímá Pupek a začíná hrát pěkné častušky. Po večeři přistává na stole horký punč. Aby toho nebylo málo, Eman u příležitosti svých kulatin (měl je právě včera) objednává rundičku oblíbené "republiky". Ani se nám nechce věřit, kolik našemu zasloužilému členovi je let – každý ho tipuje o deset míň. Ještě jednou srdečná gratulace! Kolem sedmé hodiny odjíždíme do Třebíče já, Vajda a Filda, ostatek zůstává.

...a vyprávění dokončuje jako vždy Pilník: V nádražce se hezky rozsedáváme, kytary střídá Pupkova harmonika, popíjíme pivko a punč, na panáky letos kupodivu moc nedošlo a oproti loňsku se ani místní nepokoušejí moc tancovat - ono jich tam tedy moc nebylo. Nicméně dlouhý pochod udělal své a po upozornění hostinské, že by ráda v 11 hodin zavřela, se pomalu sbíráme od stolu a po skupinkách odcházíme spořádaně na chatu. Nikdo se neztratil ani neopozdil, kolem dvanácté už byli všichni v peřinách. Nedošlo ani na Trnkáčův ohňostroj, který se od pátku sušil u kamen....
V neděli se budíme celkem brzo a spolu s Piňďou odcházím tradičně na devátou na vlak.....a můžou vypuknout vánoce.

Normandie 2018 - společná fotka v zátoce Lavičky u Dalešické přehrady.

Zajímavosti a odkazy (dle knihy Jiřího Lysáka - Pojihlaví a Pooslaví):

Kozlany leží v 440 m n.m., mají 140 obyvatel. Kromě nálezu římské mince v r. 1912 nebyly zde objeveny archeologické nálezy. Historicky jsou připomínány v zakládající listině třebíčského kláštera v r. 1104, spolu s blízkou zaniklou osadou Malešicemi. V minulých dobách stával v obci menší panský dvorec, pod nímž se nacházely podzemní skrýše zvané lochy. Obec byla součástí hradu Kozlova. Od roku 1556 připadala obec k panství náměšťskému.
Kozlany vešly do historie trampského hnutí. Přes Kozlany vedly cesty k oblíbeným tábořištím. K folkloru patřila stará kozlanská hospoda manželů Zelenkových. V ní se konaly trampské bály, mikulášské zábavy, nejrůznější trampská setkání, svatby i zimní vzpomínková setkání "Max". Hospoda byla v roce 1988 zbořena a s ní skončila i jedna epocha trampingu na řece Jihlavce.
Třesovská (Juřicova) hájenka – jižně od Kozlan. V únoru 1941 se zde uskutečnila ilegální schůzka zemského vedení Komunistického svazu mladé generace (KSMG) i se záměrem zapojení trampských skupin. Zradou byla organizace gestapem rozkryta, její členové pozatýkáni, vězněni a někteří popraveni. Hajný Leopold Juřica byl umučen v koncentračním táboře Mauthausen, jeho bratr Eduard v Osvětimi.
Maxův kříž: na jedné z destiček čteme "Hory miloval, v horách zahynul – Max, šerif SBO 17.2.1952". Jiří Hynek, zvaný Max, studoval vysokou stavební školu v Brně. Byl členem T.O. Caro, oddaný myšlenkám trampingu, turistice a lásce k přírodě. Převzal funkci šerifa SBO (Sdružení brněnských osad) po Jiřím Komárkovi. Byl autorem stanov SBO a podílel se na vydávání časopisu Tulák. Věnoval se vysokohorské turistice a zahynul ve Vysokých Tatrách.

Celkem ujito: 21,5 km.
Nejvyšší bod: návrší Oddavky nad Studencem (476 m n.m.).
Nejnižší bod: Lavičky (cca 385 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 od Geodézie OnLine.

(zapsali a fotili Kotel & Pilník & Pedál)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.