Sobota 10. listopadu 2018
Trasa:
Ramzová, nádraží (0 km, 760 m n.m.) – Klín, kóta, rozc. TZT (2,5 km, 983 m n.m.) – Smrk, vrchol, trigo. (5 km, 1127 m n.m.) – Smrk, hraničník (5,5 km, 1109 m.n.m.) – Brousek, hřeben.kóta (6 km, 1115 m.n.m.) – Travná hora, hřeben.kóta (7,5 km, 1125 m.n.m.) – Trkač, rozc. TZT (9 km, 1046 m.n.m.) – Palaš, rozc. TZT (9,5 km, 1021 m.n.m.) – Paprsek, turistická chata (10 km, 1007 m.n.m.) – Větrov , kóta (12 km, 918 m n.m.) – Starý kopec, kóta (13 km, 830 m.n.m.) – Pod Starým kopcem, rozc. TZT (15 km, 555 m.n.m.) – U zotavovny Morava, rozc. TZT (15,5 km, 548 m.n.m.) – Staré Město pod Sněžníkem, nádraží (17,5 km, 520 m.n.m.).
Účastníci: Marek, Blanka, Kotel.
Počasí: mlha, větrno / hřebeny 3°C, údolí 7°C, dohlednost: 0 km.

Už asi napříště nechci dopředu předjímat nebo odhadovat počasí... Od pradávné tradice těchto podzimních akcí, které pořádáme s kamarádem Markem od roku 2007, je pokud možno účelem vychytat teplotní inverzi – kdy v nížinách bývá sychravo, zato na hřebenech hor jasno a slunce. Občas v minulosti se nám zadařilo, někdy bylo horší počasí... – ale nyní poslední dva roky jsme dopadli jako pověstní "hubkaři". Loni v Koutech nad Desnou jsme ještě navrch zmokli, letos jsme měli to "štěstí", že nepršelo, zato jsme po hřebenech Rychlebských hor putovali v neproniknutelné mlze. A to byl v předpovědích příslib polojasného počasí!
Proto už nyní raději neuvádím podtitul příspěvku "za inverzí", ale volím pokornější a neutrálnější verzi: "svatomartinský výšlap" :-)
Letos jsme měli na výběr prakticky ze tří tipů: dlouho kýžený Klepáč / Trojmořský vrch nad Králíkami, za zázračně vylepšeného počasí i rekapitulaci Sněžníku a do třetice: celkem pohodový přechod z Ramzové na chatu Paprsek přes nejvyšší kótu Rychlebských hor Smrk. Nakonec jsme se rozhodli pro tuto třetí variantu. Byl to tedy tak trochu návrat a navázání do historie: v roce 2008 jsme totiž podnikali přechod Rychlebek a na Smrku jsme (Marek) prakticky končili. Věřili jsme původně tomu, a i na Ramzové to tak chvíli i vypadalo, že vysvitne sluníčko – ale záhy tomu bylo úplně jinak. Nad 1000 m n.m. mlha a vítr. Přesto se nám tato trasa i v nepřízni počasí líbila, každá etapa měla co nabídnout: celkem pohodový výstup unikátními lesními biotopy buku a horského smrku, vrcholové rašeliniště, historické trojmezí Moravy, Slezska a Kladska, hraniční stezku lemovanou rozeklanými skalkami, pohostinnou chatu Paprsek a sestup do "Staráku" po svažitých pastvinách ozdobených remízky a solitéry. Škoda jen, že tentokrát musel ze zdravotních důvodů odřeknout náš parťák Bizi. O důvod víc se na tuto pěknou trasu někdy vrátit.

Veselé příhody železniční
Z Třebíče tedy pojedu na atraktivní destinaci Rychlebských hor bohužel sám. V předstihu jsem si na e-shopu ČD "zakoupil" jízdenku – celodenní víkendovou skupinovku s platností pro celé území ČR (bývalou SONE). Operace mi odečetla poctivě nastřádaných 300 věrnostních bodů, což mi při sporadickém využívání vlaku trvalo asi dva roky, než jsem tento balík nasyslil. Bylo to převážně díky minulým cestám do hor, dokonce se nám loni díky jízdě na relaci Praha-Ostrava přičetl dvojnásobek transakčního přídělu (letos již tato akce bohužel neplatí), a proč to neříct – i díky několika služebním cestám do Olomouce :-) Je jen škoda, že druhé místo na "síťovce" zůstalo nevyužito. Zkusil jsem oslovit bráchu, ale takto narychlo je to na pytel, už měl bohužel nějakou jinou akci. Biziho mě bylo líto o to víc, že na předchozí těžbě bodů se podílel i on, ale má to samozřejmě u mě schované na příště...
Na formát A3 jsem si udělal barevný soutisk turistické mapy z Map.cz. Papírových map KČT mám sice hromadu včetně Jeseníků i Sněžníku, ale při pohledu na roky vydání (1996 a 2002) a do map samotných jsem zjistil, že značené trasy jsou za těch dvacet let dosti změněné. A navíc je poskládaný papír do boční kapsy kalhot praktičtější než objemnější složka s velkou mapou. Navíc si vedle vytištěné mapy (nebo na rub) vypisuju všemožné varianty vlakových spojů, takže je vždy všechno pěkně po ruce. Jako tradičně vyrazím z Třebíče nad ránem ve 3:51 směr Brno a odtud expresem nahoru na Českou Třebovou. S Markem a Blankou se setkáme jako vždy v Zábřehu, a odtud již pojedeme společně na sever do hor. Cestou máme stále teoreticky na výběr ze tří tras: z Hanušovic můžeme pokračovat vlakem jak na Ramzovou, tak i odbočit lokálkou na Starák anebo na Králíky. O Ramzové už ale bylo víceméně rozhodnuto, a ani aktuální vývoj počasí nevypadal na to, že by se na sobotu nějak zázračně vyčasilo do azura, kdy by se třeba vyplatilo vystoupat na Sněžník.
S dostatečným předstihem dojíždím na naše třebíčské nádraží autem a v pohodě parkuju naproti výpravní budově. Teď nad ránem je zde ještě místa dost. Na první ranní vlak se vždycky trousí různé skupinky cestujících: převažují potácející se mládežníci z blízkých nočních klubů, které právě ukončily svoji produkci; na druhou stranu lze potkat i "normální" lidi, kteří takto časně již cestují do Brna za nějakými povinnostmi. Každopádně převažuje ta první sorta, navíc kousek nad "Znojemkou" je solidní chumel povykujících a samozřejmě nalitých borečků, sotva jim bylo 18. Někteří se odebírají k vlaku.
Nastupuji do vlečňáku a čtyřky jsou již celkem obsazeny, takže jdu co nejvíce doprostřed. V popředí je jedna taková partička asi 5-6 borečků s jedinou holkou v minisukýnce a síťovaných punčocháčích, už s poněkud vybledlými šminky po prohýřené noci – takové to "uliční kolo", na kterém se každý ze čtvrti občas rád "projede". Tipuji, že pojedou do Náměště – tam byli vždycky takoví "jiný lidi", zkrátka si vyjeli "do města" za zábavou, prochlastat kapesné od rodičů. Díky ovínění se jim jazyky dost pletly, takže se pořád překřikovali, objímali mezi sebou navzájem, halekali na jiné kluky, co zůstali na plošině u dveří, zkrátka všichni největší kámoši... Nějak se domlouvali, jak převezou průvodčí, aby zaplatili za jízdenky co nejmíň. Vlak se rozjíždí a průvodčí jde na věc. Jela taková ta Paní Nekompromisní s rezavým drdůlkem, se kterou není radno moc diskutovat. Hošíci nijak neušetřili, taktak schrastili poslední drobné na jízdenku, což k průvodčí patřičně komentovali, ale ta se s nima vůbec nepárala.
Ani mě však humor (jak jsem tak poslouchal jejich polemiky) netrval dlouho. Paní Nekompromisní došla ke mě – vytasil jsem tedy sjetinu z e-shopu, aby si sejmula QR kód. Chvilku na to zírala a nakonec zcela neočekávaně zavelela: "Na tuhle jízdenku nemůžete jet sám, to je skupinovka!" – "Cooooože, to jako fakt??" – nezmohl jsem se na víc... Vždyť kolikrát jsem jel na víkendovku sám a nikdy mě nikdo nic neřekl. "No jak povidám, museli byste být aspoň dva, to je skupinovka!!!" trvala sveřepě na svém průvodčí a významně se tvářila, co s tím jako uděláme, a jakože si budu muset ve Studenci snad vystoupit! Podvědomě jsem byl přesvědčen, že je to kravina, že nemá pravdu – ale nahlodala mě natolik, že mě ve dvou vteřinách probleskl proud myšlenek o zkaženém výletu, jestli mě fakt natvrdo "vyloučí z přepravy", že si snad budu muset koupit na pokladně celodenní síťovku pro jednoho za hříšných 579 Kč, zatímco mám v kapse s bídou 600, atd.atd. To se dá ale vyřešit až v Brně... Jako člověk vychovaný v socialismu a s řádně absolvovanou vojenskou službou, a tedy s vrozeným respektem k uniformám a autoritám, jsem se pokusil o smír: "Prosím vás, necháte mě aspoň dojet do Brna? Já si to tam vyřeším na pokladně..." Neřekla ani á ani bé, snad neznatelně pokrčila rameny a šla si dál po svých, což asi znamenalo, že se nade mnou smilovala a bude dělat, že mě nevidí... Nicméně mě tak vykolejila, že jsem zkusil zavolat našemu ČD-guru Markovi, který snad už bude vzhůru a schopen mi poradit a psychicky podpořit. Samozřejmě jsem ho vzbudil, na odjezd z Břeclavi mají ještě moře času: "..... ááááh, zíííív, to je blbost, ať si nastuduje předpisy..." pronesl snad ještě ze sna Marek. Dobrá, v Brně se ještě doptám. Ale celou cestu jsem byl nervózní jak saně v letě.
Z nervózního rozjímání mě za Studencem vytrhla ta pitoreskní ovíněná partička: dva nejvýřečnější borečci z kamarádského objetí přešli znenadání do kravaty. Další dva tři začali hartusit, jak podporovali buď jednoho nebo druhýho a malovaná síťovaná žabina začala kvičet "nechte toho, nechte toho!!" Se zájmem jsem se zaposlouchal do opileckého sporu – nože se naštěstí nezablýskly (nejsme někde v Srbsku, že?), pohybem jsem zjistil, že pepřák mám na svém místě – takže borci, předveďte se, co vás nakrklo... V klinči se kymáceli ze čtyřky do čtyřky, to jak vagón házel v rychlém sjezdu lesem za Studencem, a jeden začal vykřikovat: "Kde mám mobil, sviňo, tys mi ho ukrad'!" – aha, tak o mobil jim jde, blbečkům. Domnělý zloděj měl ale navrch, "okradeného" držel celkem pevně, aby nezačal nepříčetně vyvádět a co to šlo, tak se ospravedlňoval, že mu nic neukradl a ať si ho klidně prohledá. Blbečci, no... Osobně mi bylo celkem jasné, že "zloděj" v tom je nevinně a "okradený" pitomec vytrousil mobil někde na diskotéce (ostatně jak se stalo nedávno i mě, ale střízlivému a na počestné konferenci v Praze – to se stane zkrátka hned a člověk nic nepostřehne, a mě se naštěstí poctivě vrátil). Ještě chvilku sebou smýkali, a scénka dospěla vrcholu, když pištící roztahovačka začala pěstičkou tlouct "zloděje" shora do kebule – nachlup stejně jak Škopková soudruha tajemníka ve SlunceSenoErotika, skoro i tak dutě to znělo ve vlaku. Borečci se pustili a "okradený" souhlasil s tím, že "zloděje" prohledá – bylo to jak na cajtárně: zkušeně mu projížděl nohavice, rukávy, klopy, i bundu a mikinu si "zloděj" sundal, aby si je blbeček mohl prohmatat. Samozřejmě nic, mobil nikde, ostatně jak jsem očekával. Rázem bylo po kamarádství, pitomeček kvílel po mobilu, ostatní mu nadávali, co že je jako za blbce. "Patří ti to, debile. A nekňuč, však si doma vymodlíš jinej..." pomyslel jsem si v duchu, a koukám – vlak brzdí v Náměšti. Přiopilí mládežníci se vysypali z vagónu na nástupiště, pořád se ještě pošťuchovali, a dopotáceli se z dohledu za roh. Vlak se rozjel, pohoda, tichoučko, klídek... Ke klimbání to ale moc nebylo, pořád jsem přemýšlel, jak se doptám v Brně na správnou jízdenku...

Oproti všedním dnům zajíždí o víkendu osobáky až na hlavní nádraží. To je menší frekvence spojů. Předělává se totiž 5-6 nástupiště a ve všední dny už by se lokálky nikam nevešly, tak ze Zastávky jezdí autobusy. Naštěstí ale ne v sobotu a v neděli. Dojeli jsme pěkně na čas v 5:12 někam na "trojku" a já horempádem spěchám do hlavní budovy, kde už určitě bude otevřená nějaká pokladna. Na přestup mám totiž naštěstí půlhodinku času. U okýnka naštěstí nikdo, tak vznáším k pokladní svůj dotaz a ukazuji výtisk víkendovky. Sjela ji pohledem a bez váhání říká onu zásadní věc: "Jasně, to je víkendová skupinovka. Ale samozřejmě na ni MŮŽETE JET SÁM, to není nijak omezeno. Pouze je dáno, že až dva dospělí a až tři děti. Jsou to přece vaše peníze a vaše body, a je na vás, jak je využijete." No to mě spadl kámen ze srdce!! Bez obav tedy mohu pokračovat napříč celou Moravou.
O půl šesté se na prvním nástupišti šikují zástupy cestujících očekávajících příjezd expresu IC 572 Metropolitan z Břeclavi do Prahy. Stejně tak i já. Stavím se až na konec, protože jsem si přece jen koupil za směšných 35 Kč místenku. Loni nebo předloni byl spoj i ráno dost narvaný a měli jsme s Bizim co dělat, abychom našli nezadaná místa. I dnes je lidí dost, ale kupodivu se rozptýlili do předních vozů 2. třídy a v tom zadním nakonec skoro nikdo nebyl. V 5:38 se souprava neslyšně dává do pohybu a záhy už uhání 160 km/h. Hned za Brnem prochází mladý průvodčí s usměvavou vizáží zpěváka Kluse, culík měl až do půli zad. Ještě pro jistotu opakuji svůj dotaz na platnost víkendové skupinovky pro jednoho a on mě ujišťuje: "Samozřejmě, že můžete jet sám. Tuto jízdenku zavedly Dráhy schválně na víkend, kdy bývá menší obsazenost spojů a aby lidi mohli jezdit na výlety. Tak šťastnou cestu!" Tak sláva, 2:1 proti třebíčské drsňačce a v duchu ji proklínám, co je to za pitomé pometlo. Za hodinku jsme v Mekce železničářů, v České Třebové. Vystupuji, loučím se s průvodčím a směřuji do budovy nádraží, kde se dá v pohodě sednout v teple a vyčkat na další spoj. Mezitím baštím snídani.
V 7:01 odjíždím na Zábřeh dalším rychlíkem Ex 121 Hradčany (Praha – Žilina), tentokrát jen jednu zastávku během pouhých 20 minut. Mezitím se rozednilo, takže mohu sledovat průjezd zajímavou krajinou česko-moravského pomezí. Zcela logicky (i historicky) je Česká Třebová v Čechách, zatímco blízká Moravská Třebová... historicky je sice moravská, ale díky soudruhům administrativně leží v "českém" Pardubickém kraji. Blízký Zábřeh, kam směřuji já, je už čistě moravský. Příslušnost obcí lze vysledovat i podle přídomků, které se míhají na názvech zastávek: Třebovice v Čechách, Rudoltice v Čechách, Luková v Čechách... Historická zemská hranice prochází mezi obcemi Žichlínek a Krasíkov, nyní už samozřejmě nijak nepostřehnutelná. Člověk by spíš očekával, že procházela po vrcholech Zábřežské vrchoviny, kterou rychlík projíždí vzápětí – průlomem říčky Moravské Sázavy. Nachází se zde několik nových tunelů, kde patřičně zaléhají uši. Pár minut a vlak brzdí v Zábřehu, kde vystupuji na další přestup.
Nyní čekačka pouhých devět minut na mé přátele, kteří cestují spěšňákem 1701 Olomouc-Jeseník. Stihnu ranní kávu? V Zábřehu je pěkné moderní nádraží, takové domácké, dobře se tady čeká – solidně vytopené a klidné čekárny, tichý vestibul s postranními obchůdky a čistým bufetem, kde paní vaří výbornou kávu. Dneska je tady ale fronta lidí, to bych nestihl. Vracím se tedy k automatům u podchodu a hledám mince na nějakou hnědou žbrundu, kterých tady mají celkem na výběr a taky nejsou vlastně špatné. Plní se mi kelímek a rozhlas už hlásí příjezd spěšňáku od Olomouce! Rychlým krokem směřuji na příslušné nástupiště, no samozřejmě jsem si horkým kafem pobryndal prsty! Na vlak se pak stejně čeká ještě tři minutky. Přijíždí totálně narvaná souprava motoráku (myslím, že tomuto typu se říká příznačně: "rakev") a jednoho vlečňáku. Marek na mě mává z okénka a ukazuje kudy mám nastoupit. Naštěstí mi drželi místečko, ale o kousek dál. V jejich čtyřce zkrátka bylo plno. Srdečně se tedy vítáme s mými dnešními parťáky – Markem a Blankou, kteří cestují z Břeclavi. Marek už před časem prozradil, že si tam po novu zařizují nové bydlení, takže už po ránu nemusí cestovat až z Hevlína. Krátce jsme prohodili zatím jen pár slov na uvítanou, protože bohužel sedím o kus dál a v narvaném vagónu stejně moc nebylo slyšet.
Usedám do čtyřky které doslova vévodí urostlý zavalitý chasník (vizáží připomínající policistu Jirko Hermana ze seriálu Ulice) s partnerkou, podle dialektu tutově ze Slovácka. Chtě nechtě jsem slyšel jejich dialog: byli ze Starého Města u UH a cestovali za někým známým do Jeseníku. Taktak jsem batoh narval nahoru do přihrádky, vagón už sebou klátil, a "Jirko" vece: "Tam si to nedávéte, mašina zabrzdi a padne mi to do klina, déte si to nade mňa, tam je vic mista," tak jsem tedy vyplnil jeho přání a konečně se jakžtakž usadil. Teď hodinka jízdy jako skrčenci, ale naštěstí v Hanušovicích se vlak trochu vyprázdnil. Pak stoupáme po úbočích na sedlo na Ramzovou. Vlak se tady pěkně kroutí v zatáčkách mezi Brannou a Ostružnou, jsou i první pěkné pohledy na masiv Keprníku a Šeráku. Nyní se zdá, že počasí se bude umoudřovat, nad Šerákem se mraky trochu prosvětlují, což přináší jistou naději. Každopádně pršet určitě nebude, což je to nejdůležitější. Konečně vystupujeme o půl deváté na Ramzové!

Železniční zastávka Ramzová (nejvýše položená rychlíková zastávka v ČR - 760 m n.m.), od doby naší poslední návštěvy byla moderně zrevitalizována.

Kousek nad Ramzovou - pohled do Ramzovského sedla a masiv Šeráku. Tady to s počasím ještě vypadalo nadějně...

Pohodově na hřeben Rychlebských hor
S námi se z vlaku vyhrnuly další skupinky turistů. Příslib relativně pěkné soboty tedy nevylákal jenom nás. Celkem nás ale překvapilo, jak tady fučí a je zima! No nic, upravujeme výstroj, abychom byli co nejvíce chráněni před větrem, a můžeme se konečně pořádně přivítat. Marek navrhuje, že zvolíme "pohodovější tempo", což samozřejmě velice vítám :-) Nástupiště na Ramzové je po novu zrekonstruované, ale chvíli tápeme, kde se napojit na turistické značení. Nakonec jdeme na jistotu k přejezdu, kde tutově vede červená TZT. Odbočujeme doleva na účelovou asfaltku a dosahujeme velkého rozcestníku "Ramzová, žst. – 760 m" kousíček nad nádražím. Mohli jsme vyběhnout po schůdkách zkratkou, ale to už je jedno. V úvodní etapě se budeme řídit dle tzv. místního značení (v terénu na stromech tzv. "psaníčko" – bíločervený čtvereček). Dle mapy je vedeno na hraniční hřeben velmi zajímavě – po hřebeni boční rozsochy Rychlebských hor přes podružnou kótu Klín. Třeba to bude zajímavější než údolím Petříkova.
Vydáváme se po silničce okolo "Větrolamu", tak se skutečně nazývá dlouhá řada stromů až k následnému dalšímu rozcestníku. Fučí tady ale opravdu silně. Mírně stoupáme okolo pastvin k novému komplexu apartmánů na okraji lesa a sjezdovek. Nyní je úplně mrtvé období – před zimní sezónou, nikde ani živáčka, jen projíždí ojedinělé auto a opodál se pase stádo krav. Rozcestník "Větrolam" nám hlásí, že na Smrk-hraničník to máme rovných 5 km. Vzhledem k tomu, že půjdeme do kopce, to odhadujeme na hodinku a půl pohodového pochodu. Odbočujeme mírně doprava ke komplexu ubytovacích zařízení a za budovami se napojujeme na lesní cestu stoupající podél sjezdovky nahoru. Není to extra trhák, snad jen v úseku následných 250 metrů se cesta zvedá prudčeji. "Tady jsem sestupoval z našeho památného vandru v roce 2008, je to jen tento prudký úsek, dál už by to mělo být v pohodě,", vzpomíná Marek na náš někdejší podnik. Já jsem tehdy uhnul z hřebene už do Žulové, on dokončil trasu právě tudy do Ramzové a Milan a spol. došli o dva dny později až na chatu Paprsek, do Starého Města a Hanušovic.

Slunečná pětiminutovka ve stoupání na Klín.

Znenadání nám začalo do zad svítit sluníčko! Dosáhli jsme horní části sjezdovek a odtud z odlesněných míst se otevírají pěkné zpětné pohledy na protější masiv Šeráku a Obřích skal. Nad nimi se obloha trhá a slunce opravdu začíná svítit zpoza vysokých kopců. Že bychom tedy měli takové štěstí? V tuto chvíli to vypadá fakt pěkně a nadějně. Bohužel ale opravdu jen chvíli... Ještě tak deset minut nám svítilo sluníčko do zad, pak jsme se ale dostali do vzrostlého lesa a rázem se zase zatáhlo. Strmější úsek končí, přichází relativní rovinka. Výstupem jsme se trochu zadýchali, tak jednohlasně schvalujeme kratší přestávku na napití horkého čaje z termosek. Jak slunce zalezlo a navíc v přítmí vysokých smrků, i při kratším stání pociťujeme lezavé chladno. V těchto místech nás předešla skupinka turistů - v tomto úseku snad jediní lidé, které jsme potkali. Pár minut jsme si tedy odpočinuli a pokračujeme dále. Míjíme další paseku a pak krátce stoupáme zase do kopečka do temného lesa. Za pár minut, v 9:20 hod. volám: "Rozcestník! – už jsme na Klínu!" Jedná se o kótu s udanou výškou 983 m n.m. – zalesněný vrchol v Petříkovské hornatině, části Rychlebských hor, jak uvádí popisek na tabulce. Je to tedy první záchytný bod, ale nijak se nezdržujeme a pokračujeme dále.
Z Klínu mírně sestupujeme do sedýlka a pak se zase naše cesta zvedá do kopce. Mění se i skladba porostu: zatímco až do těchto míst byly klasické monokulturní smrčiny, na úpatí hlavního hřebene náhle přichází pásmo bučin. Dost markantní změna doslova na pár metrech. Buky jsou již samozřejmě holé, lupení šustí na zemi, jeden velikán se před nedávnem poroučel k zemi a to přímo přes cestu. Všimli jsme si také, že cca po 100 metrech jsou osazeny starodávné žulové mezníky s půlkulatou hlavou, některé již povalené. V hlavě měly vytesané číslo – zaregistrovali jsme zhruba "35" a čím více do kopce (a blíže Smrku), tím číslování klesalo. "Tak kdypak bude jednička? Asi až nahoře na hranicích s Polskem..." odhadujeme starodávný systém číslování a tipujeme, že mezníky vyznačovaly hranice nějakých panství. To asi určitě, ale nyní už mohu doplnit: a také historickou hranici Moravy a Slezska! Je skutečně zajímavé, jak bytelné hraničníky přežily staletí. Osobně se tedy dnes ocitám už ve třetí historické zemi – a aby toho nebylo málo, nahoře vstoupíme ještě do Kladska!
Průběh cesty se zase zvedá pěkně do kopečka, i když to není nic dramatického. Průchod světlou bučinou byl opravdu pěkný, stálo to za to. Po chvíli, odhaduji tak po překonání tisícimetrové nadmořské výšky, se porost zase mění: klasická horská vrcholová smrčina. Smrky jsou ale zcela odlišné od nižší poloh – staleté, zakrslé ale rozložité, s pokroucenými kmeny. Stezka se proplétá mezi ulehlou zažloutlou trávou, začíná ale přibývat i vysokého borůvčí. Odhadujeme, že nepotrvá dlouho a budeme na hřebeni. Cítíme to ale i na botách, kdy se stále častěji noříme do čvachtavého bahýnka vrcholového rašeliniště, takže kolikrát je radno zamokřené úseky pěkně obejít.

Z Ramzové na Smrk se stoupá nejen podél historických mezníků moravsko-slezské zemské hranice, ale též po evropském rozvodí Odra-Dunaj.

Ani jsme se nenadáli a deset minut po desáté hodině máme před sebou geodetický vrchol Smrku, vyznačený hned u cesty trigonometrickým bodem s udanou výškou 1125,4 m n.m. Vrcholová partie je plochá a rozlehlá. Údajně nejvyšší bod 1126,7 m n.m. (asi ale nijak neoznačený) se dle turistické mapy nachází více vpravo od cesty. Není ale radno tam zacházet, jelikož plošina Smrku je vyhlášena Přírodní památkou Rašeliniště a beztak bychom zapadli po kolena do močálu. Přesto jsme takto dosáhli nejvyššího bodu Rychlebských hor. U trigonometru se krátce zastavujeme, doplňujeme tekutiny a Marek s Blankou vyzvedli zdejší kešku, kam se samozřejmě zapisujeme.
A opět – chvíli postáváme a už nás nahlodává lezavá zima. Navíc, zde jsme ještě mezi smrky, ale sotva se dostáváme na otevřené pláně, nestačíme se divit: fouká a od severu se sem válí mlha jako mlíko. Dohlednost se na pár metrech rapidně snižuje, až nakonec vidíme jen na pár kroků. Taková sibérie, to jsme tedy nečekali! Za normálního počasí by zde bylo jistě nádherně: před námi by byl vidět průběh hranice s Polskem, okolo volné pláně porostlé jen zakrslými smrčky. Nevidíme však skoro nic a krytá odpočivka se před námi vynořuje znenadání až na poslední chvíli. Nebýt štěkotu psa, snad bychom do ní obrazně řečeno i narazili :-) Tímto tedy přesně v 10:30 dosahujeme významného geografického bodu: nejen hranice s Polskem, ale i trojmezí historických zemí: Moravy, Slezska a Kladska. O této významné události zpravuji přes SMS i Biziho, který si přál, abychom na Smrku symbolicky pozdravovali stromy: "Právě jsme dosáhli hranice ČSSR/PLR na Smrku..." Pravda, těch států a zemí se už v tomto prostoru vyskytovalo za relativně krátkou historii tolik, že jsem trochu zavzpomínal... V těch dobách by nás tady ale asi začali drátovat polští pohraničníci, jak bylo jejich nechvalným zvykem – a běda, jak bychom udělali krůček do Polska!
Odpočivka je zbudována z bytelných klád, uzavřených ze tří stran. Nese zajímavý název: Mrazík 2002. Něco na způsob srubu, ale miniaturního. Venku není příjemné zvostávat, ale prozatím relativního závětří přístřešku využívá hoch s dívkou, kterým patří psi – vlčák a jezevčík. Chvíli se ještě pohybujeme venku, jdeme se podívat na rozcestník (Smrk – hraničník, 1109 m n.m.), ale pak se navracíme pod přístřešek, kam se při dobré vůli všichni vejdeme. Mladá dvojička už stejně dosvačila a vydávají se na další cestu. My vybalujeme svoje dobroty na svačinu a termosky s čajem, a pro změnu uvolňujeme polovinu odpočivky třem polským turistkám. Vida, jak i v tomto nečase je v těchto místech živo! U svačiny a odpočinku jsme se zdrželi asi 15 minut. Pak se jdeme podívat ještě ke trojmeznému sloupu, kde prosíme další dvojici o společnou fotku.

Společná fotka na trojmezí Smrku.

Kousek za Smrkem směrem na Brousek, zde ještě bylo jakžtakž "vidět"...

Od hraničníku vybíhá sousta cest, značených i neznačených do pěti různých směrů. Od Ramzové po místním značení jsme přišly my. Na sever vybíhají dvě větve žluté TZT – po hranicích hřebenem Rychlebek, anebo na Lví horu. Na jih se dá dostat po modré údolím zpět do Ramzové anebo po zelené na Paprsek. Nás však nejvíce oslovila neznačená varianta: pěšina přímo po státní hranici. Bude to alespoň symbolické pokračování hřebenovky Rychlebských hor! Ke vší smůle ale tato pěšina je nejvíce zamlžena, po cca 100 metrech se ztrácí v šedivém "mlíku" mezi zamokřenými smrčky. No nevadí, zkusíme to.
Pět minut před jedenáctou hodinou se tedy vydáváme na další etapu našeho putování. Terén se ještě více odkrývá, smrčky posléze mizí a kamenitá pěšinka dokonce začíná kličkovat mezi zajímavými vrstvenými skalkami. Záhy mírně stoupáme a před námi se zjevuje vyšší skalisko. Je to hraniční kóta Brousek s udanou výškou 1115 m n.m. Byl by odtud zcela jistě pěkný výhled na hřebeny i do dáli, ale dneska jsme bez šance. Marek se pokouší dohledat zdejší kešku, již na polské straně hranice, ale bez úspěchu. Proti nám se zde také zjevili větrem ošlehaní turisté, kteří šli s velkými batohy evidentně "na těžko". Nechceme dál postávat na větrném skalisku, kde nás rozráží chlad, a jdeme dál.
Další, zhruba kilometrový úsek, vede víceméně po rovince. Pokud by bylo vidět do širokého okolí, jistě by se hodilo říct – po vrcholové náhorní planině. V jednom místě odbočovala do vnitrozemí lyžařská trasa. Za zimních podmínek zde musí být pěkné projetí na běžkách. Ačkoli hraniční stezka není značena, neměli jsme žádnou obavu, že bychom zabloudili nebo že by se stezka ztratila. Podél pěšiny totiž bylo na zimu osazeno tyčové značení a dokonce i každý hraniční mezník měl připevněnu plastovou tyčku bílooranžové barvy. Shodli jsme se, že hlavní účel těchto tyček u hraničníků je výstraha pro běžkaře při vysokém stavu sněhu: zkrátka když mezníky zapadnou až těsně k "hlavě", mohl by se běžkař o jeho vrcholek nepěkně vymáznout.
Během čtvrthodinky dosahujeme planiny Travné hory, což je další plochá kóta poblíže hřebene s udanou výškou 1125 m n.m., čili shodně jako geodetický vrchol Smrku. Chceme si připsat pomyslný zářez pokoření Travné hory, tak v husté mlze hledáme vhodnou odbočku vlevo. Pomáhá mi k tomu i mapa na mé GPS – a v nejvhodnějším místě odbočujeme tedy mírně vlevo. Skutečně jsme narazili na dvě vrcholové skalky. Marek chvíli neúspěšně hledá zdejší keš, ale bohužel ji nemá vynesenou dle souřadnic, ale jen dle snímku na letecké mapě. Nápověda je také k ničemu, takže ani zde jsme neuspěli. Hlásím, že se vracím zpět na hranici, tak ať dáme pozor, abychom se netrhli a nezabloudili. Není zde vidět ani na 50 metrů, natož od skalek na hraniční stezku! V planině s borůvčím a vřesem je tady vyšlapáno navíc spousta pěšinek. Po pár minutách se vynořili z mlhy i mí parťáci a můžeme pokračovat dál podél státní hranice.
Zanedlouho začíná stezka více klesat a noří se mezi vyšší a vyšší smrky, až jdeme opět klasickým horským lesem. Zase je třeba dávat pozor na odbočení. Chceme totiž trefit neznačenou odbočku vlevo, která nás z hranice svede na souběžnou turistickou trasu, která má být vedena po lesní silničce pod hřebenem. Nemuseli jsme se nijak obávat – značení přeci jen bylo velice spolehlivé. Jak již bylo zmíněno, hřebenovkou je trasována zimní trasa pro běžkaře (typizované oranžové značení). Na seschlém smrku byly nepřehlédnutelně umístěny oranžové šipky, které směřovaly na zřetelnou lesní cestu mimo hřeben. Významnou orientací je zde i vyšší hraničník č. III/47. Odbočujeme tedy definitivně z hraniční čáry do vnitrozemí. Zanedlouho se hranice láme k severu. Není totiž bez zajímavosti, že v úseku od Smrku až sem po hraničník III/47 vybíhá do našeho území taková "polská kapsa", jelikož průběh hranic zřejmě důsledně kopíruje jak hřeben, tak i rozvodí.
Po třech minutách mírného klesání docházíme na lesní účelovku, po níž je vedeno hlavní turistické značení (červené TZT). Nachází se zde rozcestník se zajímavým názvem: Trkač (1046 m n.m.). Na Paprsek je avizován 1 km – "To je brnkačka, za deset minut jsme na chatě!" jásáme a věříme, že chata bude otevřena a dáme si zde něco dobrého na zahřátí. Vzápětí docházíme k dalšímu rozcestí: Palaš (1021 m n.m.), kde se připojuje i modrá značka přicházející ze stále nedalekého Polska. Ostatně – mohli jsme jít ještě kousek po hranici a jistojistě bychom narazili na tuto modrou. Na mýtině se dotýkáme lesní silnice se zřejmě normálním a povoleným provozem pro osobní auta. Je to jediná sjízdná silnice sem na Paprsek ze Starého Města, ale pořádnou oklikou přes hraniční hvozdy. Turistické značení vede kus bokem od vozovky, což je dobrý počin. Provoz je zde nyní nulový, ale v sezóně by se běžkaři a turisté asi pletli pod auta.

Chata Paprsek - sice v mlze, ale jinak oáza pohostinnosti v horské divočině.

Pohostinnost chaty Paprsek a sestup do Staráku
Turistická chata Paprsek (1007 m n.m.) se před námi vynořuje z mlhy jako přízrak přesně v poledne. Takže paráda, tímto završujeme střední etapu našeho dnešního putování a bez váhání směřujeme ke vchodu do pohostinné horské chaty. Mimochodem, je pěkně zrekonstruovaná. Právě sem došli Milan a spol. na památném vandru Rychlebskými horami v roce 2008 a po několika dnech strávených v divočině narazili na oázu klidu, pohody a pohostinnosti, a mohli se zde ubytovat. Kolem obrovského psa okupujícího zádveří jsme se prosmýkli do lokálu. Restaurace je taktéž pěkně upravena. Na stěnách visí staré fotografie chaty i širokého okolí, ještě z německých dob. Stoly jsou poměrně obsazeny, ale nacházíme jednu volnou čtyřku uprostřed lokálu. Jaká náhoda, vedle jsou usazeni naši "známí" z trojmezí – kluk s dívkou, přičemž psy nechali venku na terase.
Moc rádi se z té mlhavé sibérie pořádně zahřejeme. Objednáváme tedy třikrát gulášovku s pečivem a Marek s Blankou navrch i horký čaj, já zůstávám u pivka (Šerák). Obsluha je hbitá a ochotná. I přesto, že lidí je v chatě dost, vůbec jsme nečekali. Po jídle platíme u kasy u pultu, kde si navrch kupuji i pohledy pro pozdravy kamarádům. Bohužel měli jen zimní motivy, které se k dnešnímu listopadovému počasí tak nějak nehodily. V teple chaty jsme strávili skoro hodinku. Můžeme si to dovolit, protože časovou rezervu máme skvělou. Úplně nám bude stačit, když do "Staráku" dojdeme kolem třetí hodiny odpolední. A to bychom měli zvládnout v pohodě.
Ve 13 hodin se chystáme k závěrečné etapě dnešní výpravy, kterou bude již jen sestup do civilizace. S Markem jsme ještě zkusili najít keš v blízkém lese, ale bez souřadnic to zkrátka nejde... Nyní se budeme orientovat podle zelené značky, teď jen abychom našli správnou "výpadovku" od chaty. Ještě jsme si všimli, že teploměr u vchodu ukazoval pouhé +3°C! Jak jsme postávali rozrazila nás zase zima, takže bez meškání vyrážíme na cestu.
Přesto jsme se ještě krátce zastavili u blízké kapličky sv. Kryštofa. Roubená stavbička vysvěcená r. 2009 spolu se zvonem z jedné zdejší zaniklé osady. Krásně se na horskou louku hodila, daleko více než lyžařský areál s vlekem. Od kapličky míříme k blízkému lesu a začínáme ostřeji sestupovat. Boční hřeben je opět tvořen rozeklanými skalkami, které jsou v jenom místě tak malebné, že odbočujeme a jdeme se ke skalám podívat. Na jedné z nich je pamětní deska jistému Františkovi, který to zde měl asi moc rád. Není se co divit – nádherné bukové lesy a skalky; nádhera i v tomto pošmourném počasí. Procházíme jednu menší loučku a zanedlouho vycházíme na lučinatý hřebínek s boční kótou s příznačným názvem – Větrov (918 m n.m.). V sedýlku potkáváme pár seniorů, kteří směřují opačným směrem na Paprsek. Pán byl určitě dost otužilý, vykračoval si poměrně na lehko: v krátkém rukávu, ale silné vestě a s čepicí. Na samotný Větrov se musí zase pár metrů nastoupat. Momentálně je tu vybagrovaná a vybetonovaná základová deska k nějakému objektu, nejspíše vodárny. Opět se krátce zastavujeme a obdivujeme blízké okolí. Mlhu už znatelně podcházíme, dohlednost se zvětšuje. Zpětně zřejmě naposledy můžeme zahlédnout chatu Paprsek se sjezdovkou. Zdejší louky jsou velmi fotogenické, ozdobené soliterními rozložitými smrky.

Cestou ze Staré hory.

Objekt těžkého opevnění: pěchotní srub StM-S 31b Ozdravovna na návrší nad údolím Vrbenského potoka.

Z Větrova kráčíme po svažitých pastvinách s množstvím starých kravěnců. Stáda už byla ale bezesporu sehnána do údolí na zimoviště v kravínech. Pastviska jsou rozdrobena četnými remízky se zakrslými buky. I když stále mírně mlhavo, jedním slovem – nádhera. Podél remízků jsou nashromážděny letité kupky a řady kamení, to jak je dávní hospodáři neúnavně po staletí sbírali a snášeli z těchto rozlehlých pozemků. Tipujeme totiž, že ještě před válkou zdejší původní obyvatelé tyto svažité úhory lopotně a poctivě obdělávali. Dnes už to jsou jen travnaté pastviny. V dáli hluboko pod námi jsme konečně zahlédli nezřetelné obrysy domků a věží Starého Města. Dochod odhadujeme tak na hodinku. Napravo se ztrácí v mlhách široké nepřehledné údolí v okolí Stříbrnic. Můžeme jen odhadovat, že tím směrem by byl za pěkného počasí vidět Králický Sněžník. Taktéž můžeme jen odhadovat, kde se zhruba nachází pohostinná turistická chata Návrší. Bezpečně však s Markem poznáváme mírnou zvlněnou planinu, kudy jsme kdysi docházeli ze Stříbrnic do "Staráku".
V jednom místě pod Starým kopcem se ještě trochu občerstvujeme – i když stále kráčíme zostra z kopce, sestup je už zdlouhavý a únavný. Skoro nám připadá, že nápor na unavené klouby je horší, než při výstupu. Mapa nám hlásí, že co nevidět pod úpatím Starého kopce musíme narazit na účelovou komunikaci. I Staré Město se blíží, rozeznáváme už jednotlivé domky. Na protejším hřebínku, i na návrší přímo před námi nás zaujaly mohutné betonové sruby předválečného opevnění. I tyto máme zaznačené v mapě: tvořily uzávěru horských komunikací směřujících ze Starého Města k hraničnímu hřebeni. Tyto objekty těžkého opevnění (sruby) zde byly betonovány až příliš pozdě – od června do září 1938 a do pohnutých dnů Mnichova vlastně ani nebyly stavebně dokončeny a vyzbrojeny. Ve Starém Městě existuje dokonce muzeum pohraničního opevnění, a sruby a řopíky v okolí spojuje naučná trasa. Jistě dobrý tip pro nějaký další výlet.
Každopádně sestup po pastvinách Větrova a Starého kopce byl nádherným krajinářským zážitkem. I přes tu nízkou oblačnost jsme si vychutnávali táhlé, jakoby zadumané kopečky starodávných pastvin a remízků – rozlehlá a zvláštní podhorská krajina. Nerozkládá se jen na naší straně přiléhající k hřebenům Rychlebek, ale i na opačnou stranu od Starého Města. Sice tu byla bída, ale krásně. Někde vpravo můžeme jenom tušit masiv Sněžníku, ale bohužel jsou tam jen mraky a mlha.
Na dohled od vstupu do lesa už máme silničku vedoucí hlubokým údolím Vrbenského potoka. Zde potkáváme po dlouhé době první lidi – nějakou rodinku s malými dětmi, kde zhruba pětiletý chlapeček byl viditelně otráven, že je aktivní tatínek žene kamsi do kopců na pastviny. "Klučika navlíkli do overalu a vytáhli ho od televize na vzduch, ale vůbec mu to neuškodí, aspoň se trochu prosmradí," komentuji opodál tuto scénku. Okolo kriticky nakloněného modřínu ostře sestupujeme na silnici k rozcestníku modré a zelené TZT Pod Starým kopcem (555 m n.m.). Pořádně jsme tedy "spadli" dolů, o více jak 500 výškových metrů oproti hřebeni. Dochod po asfaltce už sice bude jen povinnost, ale i tak je hluboké údolí zajímavé. Brzy míjíme zajímavý či mírně tajemný areál typicky prvorepublikových objektů jakési zotavovny: "Buď je to blázinec anebo nějaké poloutajené policejní rekreační středisko," tipuji – B bylo správně. Pomocí zoomu si "přitahujeme" nenápadnou ceduli nad vrátnicí: rekreační zařízení Morava, krajského ředitelství PČR hl. města Prahy. A na teploměru už +10°C. Prázdno tam rozhodně neměli, na oploceném parkovišti parkovalo dost aut. Proč ne, rekreace a odpočinek zde musí být opravdu pohodové. Za zatáčkou ještě míjíme odbočku místního značení do prudkého přilehlého kopce vedoucí k návrší s pěchotním srubem StM-S 31b "Ozdravovna". Ten je zřejmě nejdokončenějším objektem z celé zdejší pevnostní uzávěry a příležitostně jej zdejší museum otevírá pro prohlídky veřejnosti.

Staré Město pod Sněžníkem, radniční věž.

Silnička se plynule mění na ulici Hornickou s venkovskou či okrajovou zástavbou pohraničního Starého Města pod Sněžníkem. Typický "konec světa". U pěkného mostku přes Vrbenský potok si všímáme, že hladina dosud bystré říčky se najednou zklidnila. Vzápětí je nám jasný důvod: bytelná bobří hráz z pečlivě vyskládaných okousaných kmínků. Fakt festovní a důkladná stavba. Hráze jsme viděli už před lety pod Starákem na ramenech říčky Krupé. Takže tady je asi nejzazší výskyt bobra v tomto povodí. Na první křižovatce máme na výběr: buď přímo po zelené na blízké nádraží, anebo mírnou oklikou přes centrum městečka. Já prosím o projití centra, což je jednohlasně schváleno. Ještě do zdejší schránky házím pohledy, a pak se vydáváme mírně do kopečka ulicí Bezručovou, která za zatáčkou ústí na malé náměstí Osvobození. Jednoznačně mu dominuje věž, ale nikoli kostelní, ale radniční. Starobylý objekt radnice je situován přímo doprostřed čtvercového náměstí.
Ačkoli bychom Staré Město tipovali na pohraniční "zapadákov", vybavenost je tu bezesporu dobrá. Prošli jsme mimo jiné kolem minimálně třech pěkných restaurací, které shodně nabízely typický pokrm pro tyto dny: svatomartinskou husu. Tabule na jedné nabízela dokonce delikatesu – husí játra! Člověk by i váhal, zda si nezajít, ale čas už přece jen pokročil a nám jede vlak za zhruba 20-30 minut, což by na nějaké pohodové posezení v hospůdce asi nebylo. Jedna z cukráren nabízela i "výhled na Sněžník", což je bohužel dnes bez šance. Z rohu náměstí odbočujeme do nenápadné uličky Školní a kolem starobylé hospůdky Goldek přicházíme na ulici Hanušovickou. "A hele, tady už to známe, támhle v té hospůdce jsme byli minule s Bizim na polívce," poznáváme již tuto část městečka, odkud to na nádraží není daleko. Stačí kolem pěkně zrekonstruované školy odbočit do ulice Nádražní a je to už posledních 200 metrů. Zde je ale nejtragičtější úsek: ačkoli zdejší jediné minisídliště je zvané povzneseně: "Budovatelů", omlácený osmipatrák a ještě více zdevastované malé bytovky jsou typickým cikánským lágrem. Všude okolo haldy palivového dřeva a klasický cikánský bordel (vraky aut, odpadky), z komínů bytovek se valí štiplavý kouř, několik zjevně opilých cikánů haleká z otevřeného okna. Raději se tím směrem ani nedíváme a spěcháme k nádraží. Hned u odbočky na sídliště mají přízemní klubovnu skauti – chudáci, takové pitomé prostředí...

Cesta vlakem domů – durch Moravou
Na nádraží docházíme v 15:05 hodin a tím je naše pěší putování u konce. V nohách bezmála 18 kiláků v nádherném terénu. Však už je taky příkladně cítíme. Provázelo nás sice mlhavé počasí, ale zdejší krajinou jsme nadšeni. Nezbývá než konstatovat: "Určitě se sem zase někdy vrátíme!" Na nástupišti je připravena motorová lokálka, která obsluhuje zdejší odbočnou trať z Hanušovic. Prozatím prázdná, ale jdeme se usadit, protože tušíme, že odpolední spoj využije hodně cestujících. Ti se postupně trousí. Poznáváme i mladou dvojici, která nás fotila na trojmezí na Smrku. Tak vida, jak se dneska turisté vzájemně potkávali. Následně přichází i oddíl skautíků a další cestující, takže vůz se zcela zaplňuje. Fíra jde nejprve prodat jízdenky, my se prokazujeme našimi skupinovkami. V 15:29 se motorák konečně dává do pohybu.
I krátká jízda údolím Krupé je zajímavá. Těšili jsme se především na výhled na bobří hráze, které tito neúnavní "stavbaři" vrší na postranních ramenech říčky. Nemýlili jsme se – stále se na několika místech rozlévá hladina do široka, zadržená mohutnými hrázemi z navršených větví. Přibržďujeme v Žibřidovicích, jelikož někdo bude nastupovat. S Markem na sebe významně mrkáme: "Hele, tady budeme nastupovat taky, až podnikneme tu dlouhou túru ze Sněžníku na Sušinu," :-) (jedná se o celkem extrémní dochod z hřebenů Sušiny, avšak snad ještě uskutečnitelný za předpokladu pěkného počasí). Dnes zde však nastupuje starý tramp s velkým psem a zabírá jediné volné místo hned u dveří. Pes se rozplácl na podlahu a smrad psiny mě hned práskl přes nos. I malý skautík, jehož traper vyzval typickým psinkařským: "Pohlaď si ho, on nic nedělá...," ohrnul nos a zavrtěl hlavou: "To teda ne!" Skautíků bylo všude plno, jedni se uvelebili i v našem oddíle. Když jsme projížděli kolem nějakého jejich tábořiště, všichni se nahrnuli k oknům, hlasitě volali a vzývali svoje oblíbené místo. No, nebyli jsme jiní, podobných cest vlakem se Čtyřkou jsme zažili bezpočet... Ještě jsme se koukali, zda uvidíme umělý kanál, který nás zaujal už minule. Konečně jsme viděli i jeho vyústění a tedy účel: vybetonované koryto se vinulo podél skalnatých svahů a nakonec končilo kolmým spadem u nějakého objektu, bezesporu staré vodní elektrárny.

Cesta domů - první přestup v Hanušovicích.

V 15:50 dojíždíme do Hanušovic, což je zdejší středobod železniční sítě. Sbíhají se tu tratě od Ramzové, Zábřeha a boční od Starého Města a Králíků. I nyní se sem sjíždějí tři lokálky: naše, druhý motorák v barvách Pardubického kraje čili od Králík a třetí moderní dokonce od Šumperka. My čekáme na rychlík Jeseník-Brno. Přijíždí vzápětí dle řádu a my nastupujeme. Zpáteční cestu jsme naplánovali takto: já pojedu s Markem a Blankou do Olomouce. Trhnout se v Zábřehu na Třebovou se nevyplatí, jelikož v Třebové jako na potvoru příhodný expres na Brno jen projíždí. A z Olomouce se vydáme stále společně spodem na Břeclav. Mí parťáci tak budou brzo doma a já "zabiju" čas ve vlaku a nebudu muset čekat dlouhé dvě hodiny v Brně. Přes celou Moravu pojedeme aspoň společně. Cestou z Hanušovic se sešeřilo a v Zábřehu už byla tma. Dále vlak uhání po přímém úseku na Olomouc. Z okna je akorát vidět temná ale projasněná obloha a úzký srpek měsíce! To je tedy smůla – po celý den mlhavá sibérie a ono se vyjasní jako na potvoru až večer. Až jsme se později dívali na snímky z webových kamer, tak například na Lysé hoře bylo ten den velmi pěkně a ani na blízkém Šeráku by to nebylo k zahození. Zkrátka počasí dnešní den bylo místo od místa.

V Olomouci jsme přestoupili do moderní soupravy InterPanther směr Břeclav. Byla dost zaplněná, místa jsme našli až vpředu v řídící jednotce. Velmi tichou jízdou jsme uháněli na Přerov a Hodonín. V těchto vozech je instalováno "supermoderní" WC pro vozíčkáře – ovládané tlačítky a fotobuňkami. Bohužel normální člověk aby na to měl vysokou školu. Před posuvnými dveřmi kadibudky seděli pasažéři a občas měli pěkný "výhled" do kabinky, to když onen potřebný člověk nepochopil, jakým tlačítkem uvnitř se dveře zajišťují. Osobně jsem to šel taky prozkoumat a uvnitř bylo ovladačů pomalu jak v raketě v komedii "Zítra vstanu a opařím se čajem". Kýžené jistící tlačítko jsem ale našel :-)
Do Břeclavi jsme dorazili v 18:40 a nezbývá než se s dnešními parťáky, Markem a Blankou rozloučit a popřát nejen pěkné vánoční svátky a úspěšný nový rok, ale i jim speciálně pohodové vykročení do společného života :-) Souprava provedla "ouvrať" a rozjela se k Brnu. V několika zastávkách přistupovaly ovíněné partičky se skleněnými pohárky na krku – aha, v nějakých dědinách v okolí Podivína a Šakvic byl jistojistě pořádán jeden z populárních pochodů "mezi sklípky". V poslední době se však již bohužel jedná o komerční a hromadné akce, které se k vínu jaksi nehodí. Není nad to mít "svého" vinaře a s ním posedět u vína ve sklípku v klidu, než se mačkat někde v zástupech lidí. Do Brna vlak dojíždí o půl osmé a já musím podstoupit více jak hodinové nudné čekání na osobák do Třebíče. Dlouhou chvíli si krátím vycházkou do rušných brněnských ulic v okolí Svoboďáku. Člověk by ani nevěřil, jak je tady večer živo: stovky lidí, převážně mladých partiček. Před nádražím samotným snad už nebývá ani moc bezpečno. A kolik zde je vietnamských bister! Ceny v podstatě jednotné, nabídka taky. V kapse jsem měl pár drobných, které vycházejí akorát na samotné nudle s omáčkou (30 Kč), tak jsem neodolal a v prázdném klidném bistru si dal tuto horkou večeři na zahřátí, která mě celkem "nakopla".
Na nástupištích 1-4 je hodně živo, soupravy tady kmitají jedna za druhou, a to se mezi ně ještě musí vměstnat motoráky směřující na Střelice (jinak jezdí z 5-6. nástupiště, které se nyní opravují). Přijel motorák od Třebíče a hned šibují mašinu, aby jel nazpátek. Během pár minut se místa plní, teď večer jezdí lidí dost a dost. A to ještě nezačaly vánoční trhy... Pohodlně se usazuji a vlak odjíždí na čas 20:45. Poslední kontrola jízdenek u Heršpic a až k domovu mohu v pohodě poklimbávat. Do Třebíče dojíždím ve 22:07 a tím je letošní ročník podzimního výšlapu do hor defintivně završen. Moje nohy dnes vstoupily celkem do čtyřech historických zemí – Moravy, Čech, Slezska a Kladska, třech úmoří – Dunaj a Odra při výstupu na Smrk a nesmím opomenout i Labe při přejezdu Čechami, a dvou státních útvarů (ČR a Polsko). Nejvíce si ale cením jediného teritoria – přívětivé chaty Paprsek. Zážitky skvělé, trasa nádherná, mlha taky... ale rozhodně dnešní výprava stála za to. O důvod více, že se sem ještě vrátíme a tuto pěknou trasu podnikne i Bizi.

Zajímavosti a odkazy:

Ještě jednou velká pochvala - turistická chata Paprsek www.paprsek.cz.
Vojenské Muzeum a opevnění na Staroměstsku: www.opevneni-stm.cz.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: Paprsek bez slunečních paprsků.

Celkem ujito: 17,5 km.
Nejvyšší bod: Smrk (1127 m n.m.) / nejvyšší bod Rychlebských hor.
Nejnižší bod: Staré Město pod Sněžníkem, nádraží (cca 520 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa KČT č.53 Králický Sněžník a č.55 Hrubý Jeseník.

(zapsal a fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.