Středa-neděle 13. - 17. června 2018
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Vavrišovo/Pribylina
Program:
1./ ve čtvrtek vycházka Štrbské - Popradské pleso (pršelo), odpoledne Demänovská Ľadová jaskyňa,
2./ v pátek oddechový den: Zuberec: Múzeum oravskej dediny, Brestovská jaskyňa, kúpalisko Oravice,
3./ v sobotu túra: výstup na Kôprovský štít.
Účastníci: Pedál, Kotel, Čenich, Trnky, Pilník, Eman, Havran, Smolda (8).
Počasí: zprvu deštivo, kolem 10°C, poté polojasno a pěkně, kolem 15°C.

Tak jestli to dobře počítám, do Tater naše roverská parta vyrazila už po čtrnácté – od roku 2003! Bohužel už asi není jeden jediný účastník, který by pamatoval všechny ročníky, sestavy se za tu dobu mírně střídaly, ale osazenstvo se za posledních deset let víceméně ustálilo. Pravda, občas někoho skolí zdravotní neschopnost, což letos postihlo bohužel Jarmila. Vyrazili jsme letos tedy v osmi a to ještě Smolda s Pedálem měli drobnější handicapy, takže museli zvolit méně náročný program a o stěžejní túru na Kôprovský štít byli v zájmu vlastního zdraví ochuzeni. Loni jsme též našli nové výborné ubytování na chatě Lesovňa u Ráčkové doliny, takže letos jsme jeli na jistotu opět sem – chata prakticky na samotě (i když poblíže oblíbeného hotelu Orešnice – aspoň je kousek na pivo), klid, ticho, čisto, skvělé zázemí i vybavení. Takže opět velký dík Urbariátu Vavrišovo za skvělé ubytování.
Kôprovský štít je jeden z posledních turisticky přístupných štítů v Tatrách, který nám ještě zbýval ke zdolání. Málem nás ale vypeklo počasí: ve čtvrtek dokonce tak lilo, že jsme došli akorát tak na Popradské pleso a s díky přijali pohodové zázemí Majláthovy chaty. Stěžejní túra se nám tak vydařila netradičně až v sobotu, ale rozhodně to stálo za to! Navíc my s Pilníkem jsme podstoupili přechod, který z Kôprovského sedla už chodí jen málokdo: sestup Hlinskou a Kôprovou dolinou – a i když jsem osobně na závěr doslova pletl nohama, byl to jedinečný zážitek. Tato trasa se dala směle přirovnat, a snad i předčila už v minulosti absolvované přechody Bielovodskou dolinou a přes Sedielko.
Pokaždé závěrečný večer v Tatrách konstatujeme: "Tak tohle byly ty nejlepší Tatry, které jsme kdy zažili!" Tak doufejme, že tento trend bude trvat i nadále! V letošním "osmičkovém roce" a u příležitosti stého výročí založení naší společné vlasti se stala lahvinka exkluzivní kořaličky Republica symbolem akce – padlo jich několik, z toho jedna přímo na vrcholech Tater. Tak trochu jako připomínka někdejší společné republiky Čechů/Moraváků a Slováků.

Letos (na rozdíl od loňska) proběhlo logistické zabezpečení akce naprosto hladce: ubytování jsme měli zamluvené už od začátku roku a týden dopředu stačil jen stručný telefonát se správcem a ústní potvrzení, že chata je pro nás skutečně k dispozici. Udělali jsme si zřejmě dobré jméno, protože nechtěl ani zálohu dopředu. Pedál opět obětavě s předstihem nakoupil piva a minerálky, Čenich zamluvil maso a klobásy na grilování v osvědčené krůtí prodejně na Stařečce. Tentokrát nemohl vzít bohužel Pilník vyhlášené klobásy z Hospříze, protože si daný týden užil hor až dost – od pondělka byl totiž pracovně v Krkonoších a klobásy s sebou tudíž vláčet nemohl. Ale i s těmi třebíčskými sklidil Čenda nakonec úspěch.
Nicméně, abychom nepěli jen pozitiva: vyskytly se naopak zdravotní handicapy – už zmíněný Jarmil vypadl z akce úplně. A aby toho nebylo málo: Pedál si na tzv. retro-vandru v Bransouzích o týden dříve vyvrkl kotník. Naštěstí to nějak nouzově rozchodil, ale naznal, že na těžkou túru v Tatrách s tím jít nemůže – takže nakonec utvořili se Smoldou seniorskou dvojičku s tím, že i kvůli pracovním povinnostem přijedou do Tater o den později. Proviant tedy rozdělil do aut Trnkymu a Emanovi.
Buď jak buď, příprava se tedy zadařila a ochotní řidiči Trnky a Eman opět poskytli pro dopravu svoje vozidla. Letos to bude luxus, jelikož každé auto pojede ve středu po třech pasažérech (celkem tedy 6), plus ve čtvrtek jako páni Pedál se Smoldou ve Smoldově prezidentském vagóně zn. VW. Eman už dopředu pyšně hlásil, že má nový vůz (Ford): "Už mi konečně nebudete nadávat, že mi nejde klimatizace!" Takže ve středu vzhůru na cestu!

Středa 13. června 2018 : odjezd do Tater
Jako první osádka máme vyjet s Emanem v poledne. Letos jsme to trochu urychlili: aby Eman nemusel pro mě zajíždět do pitomé Boroviny, hodila mě Věra do Domků k Pilníkovi, kde jsem jenom přeházel věci do Emanova nového kombíka. Pilník už byl taky nachystaný, cestu z Krkonoš zvládl během dopoledne bez problémů. Takže naše první auto vyjíždí z Třebíče v optimální čas 12:00 a to znamená, že pokud cesta dobře půjde, v Tatrách jsme kolem šesté v podvečer.
Nový kombík jel Emanovi skutečně skvěle a jeho pyšný majitel si s tichým svižným motorem jenom pobrukoval. Pilník se zase blýskl novým telefonem, kam si dopředu nainstaloval fakt dobrou navigaci "Waze", takže dopředu nám hlásil všechny záludnosti na trase. Okolo Brna trochu hustší provoz, ale furt jsme jeli, čekání žádné. U Slavkova zase opravovali hlavní silnici, takže průtah byl jednosměrný – my jsme jeli normálně okolo, z opačné strany se jezdilo po staru přes město. V Chřibech taky bez problémů, a už jsme fičeli dolů na Uherské Hradiště a Uherský Brod. Tradiční zastávku na protažení, odpočinek a kávičku jsme si dali na konci Starého Hrozenkova v motorestu u pumpy OMV. Trochu nezvyk ve třech: "Sakra, ten Jarmil tady chybí…" konstatovali jsme, když jsme se už po několikáté marně ohlíželi po nepřítomném čtvrtém člověku. Spojili jsme se telefonicky s druhou partou a ti prý akorát vyjíždějí z Třebíče. Od hranice se řízení jako tradičně ujal Pilník.
Na Slovensku po dálnici se jelo taky velice svižně. Samozřejmě, že Eman už dopředu obstaral virtuální známku, nemuseli jsme se nikde zdržovat. Dopravní rozhlas hlásil větší provoz a čekání v Žilině, ale my jsme ji projeli bez problémů po severní větvi průtahu. Pomohl i nový úsek dálnice okolo Vrútek. Už aby pokročili i s dalšími úseky, například superdlouhý tunel pod Žilinou se staví snad už deset let (a ještě asi dlouho nebude). Stejně tak i rozestavěný obchvat Ružomberoku – měl být snad už loni, ale z nějakých nepochopitelných důvodů byla stavba zřejmě zastavena. No, snad se toho ještě dožijeme… Zhruba na úrovni salaše Krajinka jsme zavolali panu Janotkovi, kde si dáme sraz pro převzetí chaty – prý se máme zastavit u něj doma ve Vavrišově, a dostali jsme orientační bod: máme zajet k baptistickému kostelu. Do cíle nám tedy zbývá ještě zhruba půlhodinka. Sjeli jsme z dálnice D1 u Liptovského Hrádku a hned první vesnice je Vavrišovo, kde má sídlo urbariát. Kostel jsme našli hned a ze sousedního domu vyšel správce naší chaty. Žádné sáhodlouhé vysvětlování – chatu známe dobře, i cestu k ní. Tak jsme se jen srdečně přivítali, převzali si klíče a dohodli se, že v neděli budeme končit kolem deváté hodiny, a to taky při odjezdu zaplatíme taxu za všechny.
Nám už tedy zbývá jen závěrečný úsek cesty okolo Pribyliny a odbočení u skanzenu vlevo do Ráčkové doliny. Oproti loňsku zde přibyly roztodivné pohádkové postavy (dřevěné sochy) v nadživotní velikosti a taky se nám zdálo, že letitá silnička byla v nejrozbitějších místech trochu opravena. Přesto Pilník jede s novým autem jako se svátostí a žádný lavor jsme nevymetli. Míjíme kemp – už je mírně obsazen (a v další dny se znatelně zaplnil). Za zatáčkou stoupáme do kopečka a zvědavě vyhlížíme pohostinnou terasu restaurace a hotelu Orešnica – jsme ale zklamáni, protože brána areálu je zavřená a nikde nikdo! Jéžiš, to si ani snad nezajdeme na úvodní točené pivo?! K chatě Lesovňa dojíždíme kolem 18. hodiny podvečerní a můžeme ji připravit a zprovoznit pro náš pobyt. Přenášíme tedy věci z auta a naše první trojice zabírá místa v podkroví v menším pokoji (jako loni) s tím, že čtvrtou postel rezervujeme pro Čendu. A ještě nesmíme zapomenout vyhradit vedle postel pro Smoldu, který si vyžádal blízkost el. zásuvky.
Po ubytování nám to nedá a jdeme prověřit stav restaurace v blízké Orešnici – skutečně zavřeno a nikde nikdo. Je to škoda, protože jinak tady mají dobrou hospodu, loni jsme zde akci příkladně zahájili. Snad otevřou v příštích dnech. Ještě s jiskřičkou naděje stoupáme do konce k sousednímu hotelu Akademik, kde jsme prve viděli autobusy. Ale po příchodu zjišťujeme, že i tady je beznadějně zavřeno a autobusy tady stojí snad dvacet let. No nic, vracíme se tedy do chaty a bereme zavděk naším pivem v plechu: "Aspoň jsme si udělali podvečerní procházku." – chlácholíme neúspěšnou akci "točené pivo".
Jelikož zde pod úpatím vrcholů bývají noci chladné, chceme naše kamarády potěšit a rozhodujeme se, že rozděláme oheň v krbu. Vždycky bylo fajn, když v něm plápolaly plameny a krb krásně hřál. S Pilníkem se tedy pouštíme do akce: bereme v dřevárce koš dřeva, chystáme si třísky – chvíli to vypadá i nadějně, ale nakonec nám ohýnek hasne a krb čudí všude možně, jen ne do komína! "Sakra není tady nějaká klapka? – Není… – Dyť loni to tak perfektně hořelo a topilo! – Asi není tah, slunko svítilo na komín… – A máme taky mokrý dřevo! – Příště vezmem sáček 'pe-pa' – Sakra, to jsme skauti? To by se nám Kuře vysmál!"
Nakonec jsme narvali na rošt haldu starých časopisů, vybrali jakžtakž vysušené kusy dřeva a konečně se zážeh podařil. Krb nakonec chytil švuňk jaksepatří a už to hučelo. Plameny plápolaly a v chatě se poznenáhlu rozšiřovalo příjemné sálavé teplo. Naši parťáci Trnky, Čenich a Havran přijeli kolem desáté hodiny večerní, vybalili zavazadla z jejich auta a šli se nahoru ubytovat. Dole v síni se objevily kartony piv, které zajistil Pedál. Pak jsme se sešli všichni dole u velkého jídelního stolu: Eman vybalil na uvítanou flašku whisky, objevily se i talíře s nakrájenými klobásky a sýrem.
Probrali jsme nástin zítřejšího programu: už teď večer jsme si všimli, že s počasím to nevypadá kdovíjak dobře. Letošním hlavním tématem je totiž výstup na Koprovský štít a jen neradi bychom se jej vzdávali. Usnesli jsme se tedy, že za každých okolností vyjedeme na Štrbské pleso a podle počasí se uvidí až na místě. Buď se vydáme na túru, anebo v případě nepřízně počasí podnikneme jen "pivní turistiku" na Popradské pleso. Začali jsme se nebezpečně rozesedávat, takže raději hajdy na kutě, ať to zítra zvládneme!

Čtvrtek 14. června 2018 : deštivý den - Popradské pleso, Demänovská Ľadová jaskyňa
Ráno vstáváme kolem sedmé hodiny a… - samozřejmě zataženo šedivými mraky a není daleko do deště. Nechceme ale dnešní den vzdávat. Po snídani se balíme normálně na těžko "do hory", sedáme do aut a vyrážíme směr Štrbské pleso. U skanzenu na "Cestě slobody" odbočujeme vlevo a míříme k Podbanskému. Míjíme odbočku na Kokavský most: "Tak jestlipak si letos sedneme u Nadi na horec?" přemýšlíme nahlas, jelikož loni se nám zde nezadařilo. U Podbanského začíná poprchávat, vrchol Kriváně se beznadějně ztrácí v nízké pokličce neprodyšných mračen – to nevypadá vůbec dobře. Blížíme se k odbočce na Štrbské Pleso – prší! Já dneska řídím Emanův velitelský vůz a míříme na centrální parkoviště. Úplně prázdno, nikde žádné auto. Osádka druhého auta nám dává pokyn, ať vyjedeme letoviskem co nejvýše, tedy k hotelu FIS. Projíždíme tedy z centrálního parkoviště výjezdní závorou a úplně opuštěným letoviskem vyjíždíme nahoru. U FISu je bezkonkurenčně nejdražší parkovné, ale ani vyjednavač Čenich nemá šanci domluvit s parkovacím automatem nějakou "zázračnou slevu". "Zkusím to tady vedle v 'boudičce', jestli nám nepohlídají auta 'za pět euro bez papíru'!" a už se hrne k nálevnímu krmelci, který má i v této slotě kupodivu otevřeno (asi jako jediný široko daleko). Borec by mu sice snesl modré z nebe, ale jedině s parkováním nemá sebemenší šanci – všechno na automaty, závory a kamery. Jako útlibu nabízí rundu demänovky nebo něčeho ostřejšího, což Čenda tedy objednává pro všechny neřidiče. U boudičky s krytým závětřím je dobře a ještě navíc Trnky zde nachází krásný reklamní poutač na nápoje Zizak Frndžalica (tj. Žižák, což je jeho oblíbená přezdívka), u nějž si nechává zhotovit portrétní fotografii.
Po čtvrthodince sjíždíme na dolní parkoviště u turistické ubytovny SHB, kde jsou mimo jiné i dřevěné stánky s různými suvenýry. Tady sice žádný parkovací automat se závorou není, ale hlídač parkoviště je neoblomný – Čendovo zaklínadlo "bez papíru" neexistuje, musí vydat oficiální účtenku EET za 6€/den. Vylézáme z aut – regulérně LIJE! Tak co teď?? Má smysl vůbec někam vyrážet do terénu? Každopádně ne nikam daleko, vždyť už je kolem půl desáté. Narychlo se tedy domlouváme, že půjdeme po Magistrále na Popradské pleso a tam podle všeho zapadneme do hospody, čili na úvod Tater bude taková pivní turistika. Vzhledem k té slotě, která tady panuje, vytahujeme z hlubin batohů ponča. Já blahořečím tomu, že jsem si těsně před odjezdem jedno festovní koupil! Jít těch čtyři-pět kiláků v goretexové (sice) bundičce by stejně vedlo k promáchání úplně durch. Ale pončo je fakt nyní k nezaplacení – ukryje i batoh a i tak spadá až těsně k zemi, takže uchrání i nohy.
Jako pochodující ku-klux-klan v kápích postupujeme po asfaltce k Odbočce pri Heliose nacházející se na okraji lesa poblíže zřejmě nejponurejší budovy na Štrbském Plese: namísto honosných hotelů u plesa je tady ukryta ruina jednoho socialistického. Čertví jestli se budovy Heliose dřív nerozpadnou než se někdo rozhoupe k přestavbě... Na rozcestníku je udán čas k Popradskému plesu 1 hodina, což odpovídá námi tipovaným čtyřem kilometrům. Trasa to není příliš náročná, ostatně už jsme tudy jednou šli (v roce 2009). Pokud se člověk drží červené značky (a nesejde na zelenou) je dokonce odměněn krásným vyhlídkovým úsekem na úpatí štítu Patrie s pěknými pohledy na skaliska protější Ostrevy a do začátku Zlomiskové doliny. Při vstupu do lesa též začíná lesnický náučný chodník s několika infotabulemi na trase, kde se zájemce dozví zajímavé informace o tatranských lesích a jejich vývoji.

Výhled z terasy Majláthovy chaty na Chatu pri Popradskom plese - hory zamlžené, pršelo.

Vstupujeme tedy po kamenité cestě do lesa a mírně stoupáme po úpatí bočního hřebínku zvaného Trigan. Prozatím po západním úbočí, odkud se nám záhy otevírají pohledy do lyžařského areálu v okolí hotelu FIS a na skokanské mostíky. Z doby před devíti lety se nám zdá, že výhledy jsou mnohem otevřenější, zřejmě zde za tu dobu padlo dost stromů. Po čtvrthodince se stoupáček mírní a my dosahujeme předělu Triganu (1481 m n.m.) a jdeme chvíli víceméně po rovince. Posléze se z Magistrály odpojuje zelená značka, aby klesla do doliny Hincova potoka. Pokud se nemýlím, tato zelená TZT je tzv. "zimní cesta", protože v zimním období bývá červený úsek uzavřen z důvodu nebezpečí sesuvu lavin na svazích Patrie. Však tu kdysi došlo k tragédii, kdy lavina zasypala studenty lyžařského kurzu. Nyní volíme samozřejmě červenou. Za chvíli vysoké smrky ustupují a kamenný chodník je odvážně veden po strmém úbočí suťového terénu mezi listnatými jeřáby a jehličnatými limbami. Míjíme studánku a právě z těchto odkrytých úseků se otevírají nádherné pohledy jak na protější Ostrevu, tak i do hlubin Mengusovské doliny, v této dolní části poměrně ploché a široké. Déšť chvílemi trochu ustával, nyní prší opět hustěji – přesto i v tomto nevlídném počasí dokážou tyto scenérie zaujmout. Obzvlášť krásně barevné to tady musí být na podzim.
Po pár obloucích v úpatí Patrie klesáme mírně dolů a po bytelném dřevěném mostíku překonáváme bouřící Hincov potok. K doteku se silničkou vedoucí na Popradské pleso to už musí být kousíček. Stačí překonat mírné lesní návrší a jsme na asfaltce poblíže rozcestníku, který je východištěm jak na Rysy, tak i na náš vysněný Kôprovský štít. Dneska je to ale vyloučené – zajedno pro nějaký výstup do hor je už pozdě, za druhé stále lije. Jen pohledem kontrolujeme přístřešek pro šerpy Chaty pod Rysmi: balíky proviantu pro nadšené "mlíkaře" či "uhlíře" jsou připravené (kdo z turistů vynese balík potravin nebo materiálu, dostane nahoře "šerpa-čaj" zdarma, my je takto přezdíváme). Bez dlouhých řečí scházíme po kamenité odbočce ze silničky k nejbližší chatě, jejíž střechu máme pod námi – "Hurá na 'boudičku'!". Je to Majláthova chata, poměrně nedávno vybudovaná (spíše obnovená) tatranská chata zde u Popradského plesa, v těsné blízkosti známější a letitější tradiční Chaty u Popradského plesa (Chata kpt. Morávku). Na "Morávce" jsme byli několikrát, na Majláthově ještě ne, tak míříme logicky sem. Docházíme sem něco po jedenácté hodině. Mimochodem jsme si všimli, že Chata pri Popradskom plese se taky dočkala rekonstrukce: namísto dřívější typické bílo-tmavé kombinace obložení štítu je nyní obložena lakovaným dřevem.
Na kryté terase s lavicemi stahujeme ponča, jsme jak vodníci. Nicméně já tvrdím, že ponča nám "zachránila život". Uvnitř v útulné samoobslužné prosklené restauračce úplně prázdno, usazujeme se tedy hned u výčepu. Bundy si můžeme rozvěsit po prázdných židlích, kdoví jestli někdo vůbec přijde. Interiér je fakt pěkný, dokonce i s výhledem na temnou hladinu Popradského plesa (1494 m n.m.) a štít blízké sousední chaty. Proti temným skaliskům i hladině stále crčí šňůry deště. Ale i přes toto vyloženě špatné počasí byla úvodní etapa vycházky pěkná – a nyní si zasloužíme pořádné občerstvení! Ceny, pravda, vskutku "tatranské": polievka kyselica či fazulová citelně přes tři eura, pivo Šariš 2,50€ atd. Ale proč by si člověk nedopřál... Objednáváme tedy polívky a pivka, posléze se objevuje i runda kořalky. Tímto se dokonale rozesedáváme a hodinka na občerstvení už dávno uplynula. Nakonec Čenicha napadá – při pohledu na nabídku "víno varené" – že by mohl zopakovat Normandii ve Studenci, a objednává rovnou celý džbán svařáku. Do tohoto počasí asi nejlepší, co může být. Mezitím se kupodivu začali trousit další turisté, i nějaká větší skupina, takže restauračka se jednu chvíli úplně zaplnila. Dost lidí procházelo i po terase a mířilo do sousední chaty. Takže nakonec přece jen lidi vyrazili na vycházky. Déšť totiž už trochu ustal.

Ve čtvrtek stálo počasí mírně řečeno za prd, tak jsme došli akorát na Majláthovu chatu u Popradského plesa a strávili zde příjemné dvě hodinky.

My jsme se v boudičce poctivě občerstvovali dvě hodiny a je nejvyšší čas k odchodu. Co ale s načatým dnem? Vždyť na Štrbské dojdeme někdy kolem půl třetí hodiny a přece se nepojedeme flákat na Lesovňu (i když ještě poprchává). Napadlo nás tedy, že bychom mohli do nějaké jeskyně: "Ve Važecké jsme byli, v Belianské taky... co zkusit Demänovskou dolinu? Tam jsou rovnou dvě!" Ještě jsme se pozeptali Trnkáče, ve které že Demänovské to byli na prvním ročníku Tater v roce 2003, ale ten už si nepamatoval, jestli byli v Ľadové anebo v jaskyni Slobody. Prý je to stejně jedno, je to tak dávno, že si rád zopakuje jeskyni znovu.
Vycházíme tedy z Majláthovy chaty, nyní už po přístupové silničce rychlým krokem dolů. Silnice je značena modrou značkou, vede tudy i jedna z mála tatranských cyklotras, z aut zde může jen obsluha chat nebo ubytovaní. Kluci vyrazili nejprve po zelené kolem plesa, já jsem se opozdil a jdu rovnou po silnici po modré. Nevadí, stejně se u prvního rozcestníku zase scházíme. Odtud vede silnička prvně po rovince, pak začíná ostřejší klesání a dvě výrazné serpentiny využívající svažitý terén předělu návrší mezi Hincovým a Krupým potokom. Dole je bytelný most přes Krupý potok a pak víceméně fádní lesní úsek ústící nakonec mezi vykácené holiny v dolní části široké Mengusovské doliny. Štíty halící se do temných mraků jsme nechali daleko za námi – sotva je vidět Satan, Patria, Ostreva... všechno v mracích. Následuje poslední zatáčka u opuštěného socialistického objektu (čertví co to bylo, nějaká ubytovna nebo co) a jsme dole na ostrém oblouku silnice u železniční zastávky TEŽ "Popradské pleso". Teď někdy, kolem půl druhé by měl jet vlak. Skutečně něco píská za zatáčkou, ale to je opačný spoj ze Štrbského na Lomnicu. Pokud bychom se chtěli svézt opačným směrem, jednu zastávku na Štrbské pleso, museli bychom asi půlhodinku počkat. Stejně nemáme jízdenky (kupují se v předprodeji a cvakají se ve vlaku) – o to nejde, svezli bychom se i bez nich, ale čekat se nám nechce. Všímáme si, že tato souprava se plně obsazena. "Půjdem' pěšky, ne? Než se načekáme na vlak, budeme na Štrbském," jednoznačně se shodujeme, a vyrážíme po úzké jednosměrné silnici vzhůru po úpatí směrem na Štrbské Pleso. Je to ani ne dva kiláky, slabá půlhodinka chůze. Stejně už neprší.
Za půlhodinky už zatáčíme nahoře pod železniční most (akorát jede električka) a jsme v letovisku. Zbývá nám pár minut na parkoviště u ubytovny SHB, které se mezitím už trochu zaplnilo a i lidí courá po okolí daleko více než dopoledne. Hoši od Trnkáče si ještě odběhli někam do boudičky, zatímco my z Emanova auta na ně už celkem netrpělivě čekáme. Konečně můžeme vyrazit na cestu a sjíždíme dolů na hlavní silnici. Pilníkova navigace nás navádí přímo dolů na Štrbu. Podle všeho to tudy bude jistě rychlejší, protože se pak máme napojit na dálnici. Do Štrby klesá spousta serpentin, je třeba sjíždět opatrně. Dole na hlavní křižovatce nám "Waze" hlásí doprava, t.j. na státní silnici č.18. Sekundu dumáme, proč nemáme jet přímo, když dálnice je na směrovkách rovně, ale zřejmě je to mírná zajížďka. Ostatně je to úplně jedno, silnice I. třídy je prázdná a na dálnici se napojujeme u Važce. Zhruba za půl hodinky sjíždíme na obří kruháč u Liptovského Mikuláše a orientujeme se dle šipek na Demänovskou dolinu. Zalesněné kopce pásma Nízkých Tater máme na dosah a po chvíli vjíždíme do úzké doliny s mnoha hotely a rekreačními zařízeními. Parkoviště pro Ladovou jeskyni nelze minout, dojíždíme sem krátce po třetí hodině odpolední.
Zde parkovné Čenich nějakým zázrakem ukecává "bez papíru", ostatně s námi je tu ale jen pět šest aut a hlídač už se očividně chystá domů.. Je znát, že hlavní návštěvnický nápor už pominul a na pozdně odpolední prohlídku moc lidí nepůjde. Nám zbývá už jen poslední prohlídka, a to v 16 hodin. Nezdá se to, ale ke vstupu do jeskyně si budeme muset ještě pořádně vyšlápnout do kopečka! Z parkoviště nás šipky směrují přes mostík přes říčku Demänovku a dále doprava okolo penzionu. U další hospody je třeba ostře zahnout doleva do lesa a poté dost svižně do kopce. Ve svahu je pak další ostrá serpentina a celkem zadýchaní jsme po čtvrthodince konečně u vstupního objektu jeskyně. Oproti vysokotatranskému prostředí je v těchto končinách o poznání tepleji, samozřejmě dávno neprší a dokonce se zdá, že by se do včera mohlo projasnit. Chata správy jeskyně vypadá jako orlí hnízdo posazené ve skalnatém srázu. Na prohlídku máme ještě asi 20 minut čas, tak se usazujeme na lavičky, anebo se z vyhlídky rozhlížíme do hlubin doliny pod námi. Vstupné po 8€. Po čtvrté hodině se nás ujímá průvodce a vede nás kousek od terasy do vstupu, přičemž výstup se nachází hned opodál. Naproti tomu, ale v podzemí v rámci 650 metrů zpřístupněné části urazíme pořádný kus cesty (800 metrů) a překonáme převýšení 48 metrů.

Odpoledne už aspoň přestalo pršet, tak jsme zajeli do Demänovské doliny a navštívili zde Demänovskou Ľadovou jeskyni.

V první řadě jsme se dozvěděli, že Demänovská Ľadová jeskyně je součástí velmi dlouhého jeskynního systému, který se táhne po celé délce Demänovské doliny, bývalý podzemní tok říčky propojuje tyto prostory přes několik dalších jeskyní až s jeskyní Mieru nacházející se asi 2 km odtud (tyto ovšem nejsou veřejně přístupné). Nejprve jsme procházeli chodby a dómy se sintrovou výzdobou. Prošli jsme Medvědí chodbu s naaranžovanými pozůstatky jeskynního medvěda (kosti), které zde průzkumníci nacházeli. Se zmínkou o jeskynních medvědech jsme se setkali už před lety ve Važecké jeskyni. Určitě je zajímavé, že jeskynní medvěd byl asi 2x větší než ten současný. Dále jsme v Belově dómu viděli i největší krápník / stalagmit o výšce 5 metrů, na další zastávce pak byla stěna plná historických "podpisů" dávných návštěvníků, m.j. i významných kulturních osobností. Dneska by se to bralo jako vandalismus, nyní se však jedná o významnou památku na návštěvu konkrétních osobností 18. a 19. století. Nejstarším je prý nápis z roku 1714. Nejvyšší prostorou pak byl Jánošíkův dóm o výšce 35 metrů. To byl také nejzazší bod prohlídky. Dále pokračují nezpřístupněné jeskynní chodby až do vzdálené jeskyně Mieru. Navracíme se kus tou samou trasou a zlatý hřeb prohlídky – zalednění – je k projití až nakonec. K prochlazování dochází až posledních 500 roků, a sice od prosince do dubna, kdy zde teplota klesá na -7°C, v letním období potom nepřesahuje +0,4°C. Díky pronikání vody z povrchu tak vznikají roztodivné ledové útvary a sloupy, zejména v nádherném ledovém Kmeťovu dómu. Průvodce nám řekl, že letošní zima byla příznivá a mocnost ledu v tomto období je ještě celkem bohatá. Z Kmeťova dómu nás čekalo 198 schodů k východu, celkem strmý krpál. Byli jsme překvapeni, že nánosy ledu se nacházejí ještě kousek od vchodu, takže teplotní přechod je tady skutečně ostrý. Mohli jsme se o tom přesvědčit při výstupu z jeskyně, kdy člověk rázem dostane pomyslnou "facku", protože na pár metrech překoná teplotu kolem nuly do nějakých +15°C. Poutavá prohlídka trvala téměř hodinu, ve skupině nás bylo málo (cca 10?), takže zážitek opravdu zajímavý. Ještě jsme si na vyhlídce pořídili společnou fotečku a můžeme dolů k autům.
Jelikož už den postoupil do 17 hodiny, nijak nemeškáme a scházíme po pěšině dolů na parkoviště. Vyhlédnutá "boudička" už měla zavřeno, takže usedáme do aut a vyjíždíme na zpáteční cestu na chatu. Za Pribylinou ale pokračujeme dále na Podbanské, chceme totiž navštívit Potraviny u Nadi u Kokavského mostu. Loni jsme po dlouhých letech neměli to štěstí na otevření podniku. Byla to asi jen nějaká anomálie, dneska je normálně otevřeno. Takže usedáme ke stolku za boudičkou a neřidiči si objednávají tradiční horec a pivko, řidiči zůstávají u kávy a birella. Bezprostřední sousedský styl podniku šel ale trochu stranou, připadá nám, že tomu začala šéfovat "bába" (t.j. Nadi matka). No nic, dali jsme rundu a odjíždíme zpět na Ráčkovu dolinu.
Konečně se udělalo celkem pěkné počasí, takže to znamená, že budeme moci rožnit klobásky. Této bohulibé činnosti se ujímá jako vždy Čenda a připravil plný tác klobás. My jsme zatím venku rozdělali oheň a přistavili rožeň. Ten byl bohužel příliš vysoko, takže nakonec náš kuchař přiklopil velkou hliníkovou grilovací mísu druhou a klobásy v ní otáčel přímo na žhavém popelu. Vše se podařilo, pokrm byl vynikající. Ještě předtím přijeli Pedál se Smoldou. A byli nebývale štědří – dovezli plné krabice "dárečků". O kartonech s pivy ani nemluvím, ale vyvolávali jednoho horala po druhém a rozdávali lahve jak Ježíšci. Osazenstvo potěšili především červeným vínem a hitem sezóny: Republicou. Je zajímavé, jak s přibývajícím věkem stoupá v oblibě právě víno, holt ne nadarmo se neříká "Víno je mléko starců..."
Tento večer jsme si navíc mohli dovolit jít spát o něco později. Zhruba kolem půlnoci. V pátek nás totiž čeká klasický oddechový program, byť jsme si dnes do těla příliš nedali. Rozhodli jsme se, že po letech vyjedeme auty na oravskou stranu Tater a za Zubercem navštívíme skanzen a Brestovskou jeskyni.

Pátek 15. června 2018 : Múzeum oravskej dediny, Brestovská jaskyňa
Páteční ráno jsme si trochu přispali a postupně se scházeli dole u snídaně. Do aut jsme se nabalili na lehko a neopomenuli jsme si vzít i věci na koupání. Za Zubercem v Oravici je totiž pěkné termální koupaliště, široko daleko asi nejlevnější. Pilník ještě navrhoval možnost zajít do protějšího soukromého aquaparku (jen mírně dražšího). Je zajímavým paradoxem, že oblast Zuberce je od naší chaty vzdálená vzdušnou čarou "přes kopec" 16 kilometrů, my však musíme podstoupit hodinovou jízdu auty a kolem 70 km po silnici! "Bylo by zajímavý se někdy pokusit o přechod ze Zverovky do Ráčkové doliny, sešlo by se někde ze Žiarského sedla a jsme vlastně doma," plánuje Pilník. Ovšem s podotekem, že by bylo potřeba vyřešit přesun auty: buď dvě party proti sobě, anebo si dohodnout nějakou místní přepravu.
Vyjíždíme na dálnici k Liptovskému Mikuláši. První auto jede Emanovo, druhé je dnes Smoldův VW, což ale Pedál vyhodnotil jako chybu, protože se pak bude špatně rozpočítávat dopravné. Zato hoši měli u Smoldy luxus. My jsme jeli s Emanem o několik minut dřív a akorát jsme si všimli, jak u vjezdu do LM rozbalují radar policajti. Tak jsme hned volali druhému autu: "Bacha, jeďte 50, jsou tam esenbáci!" Na Slovensku vysílají snad na každém rádiu co chvíli dopravní info a tihle už tam v následující relaci byli kupodivu taky. Za LM objíždíme Liptovskou Maru přes Trnovec. Dost se tady změnilo: nové moderní kempy, o kus dál rekreační rybářské osady sestavené z pěkných chat (o pár týdnů později běžela v TV i na webu hrůzostrašná zpráva, kterak na Liptovské Mare napadl medvěd rybáře když šel v noci čurat – myslím, že se to stalo právě zde na severním břehu). Ještě vzpomínám, jak jsme v těchto místech kempovali s Reganem v roce 2001, to tady byl ještě těžký socialismus, co se zázemí pro turisty týče.
Pak se odkláníme přes několik liptovských vesniček do kopců a začíná divoká jízda v serpentinách silnice č. 584, která musí překonat sedlo Holica, předěl mezi Liptovem a Oravou: na poměrně krátkém úseku, ale v mnoha zatáčkách vyjíždíme z cca 600 m n.m. do 1100 m. Tipovali jsme, že červená značka na Sivý vrch (byli jsme tam loni) bude procházet sedlem, ale to byla samozřejmě mylná úvaha – začíná až dole poblíže osady Huty na Bielé Skale. Zde na oravské straně je krásná, jakoby rozvláčná krajina, roztroušené osady uprostřed zelených lučin, a to všechno sevřené mezi vysoké zalesněné kopce. Pokud zde ještě nebyla tato silnice (a je poměrně nová), musel to být úplně nepřístupný kraj! Silnice se stavěla v 80. letech a měla i vojenský význam - rychlý přesun i úkryt techniky.
Pak už je do Zuberce jen kousek. Hned na začátku městečka odbočujeme vpravo ve směru na Zverovku. Silnice se úží a mírně stoupá okrajovou částí Zuberce k lesu. Není to ani daleko a vyjíždíme u lesního parkoviště horárně Brestová (cca 10:00). Pár autobusů, pár aut, uprostřed lučinaté mýtiny dřevěný amfiteátr pro folklorní akce, a co nás hodně zajímá: pokladna pro blízkou Brestovskou jeskyni. Chvíli čekáme na druhé auto a tak se jdeme zeptat borce do pokladny, jak to tady chodí s prohlídkami a s vidinou, že si hned koupíme vstupenky. Bohužel jsme ale těžce narazili: pokladník tvrdí, že dnešek je již celý obsazen až do konce provozní doby, prý je nahlášen jeden školní výlet za druhým. Je naprosto neoblomný, zkrátka "přes to nejede vlak". Neztrácíme však naději a spoléháme na hlavního vyjednavače Čenicha, který se po delším rozhovoru s pokladníkem vrací s optimistickou zprávou, že máme ve dvě hodiny zavolat a uvidíme. Každopádně jsme si museli posypat popél na hlavu, že jsme se třeba dopředu nepodívali na internet a nezjistili přesné okolnosti a nutnost objednat se dopředu. No, co se dá dělat, jeskyně momentálně padá a jdeme tedy k blízkému vstupu do skanzenu Múzea oravskej dediny.

V pátek bývá tradiční "oddechový den": vyjeli jsme až na oravskou stranu k Zuberci, kde jsme shlédli nádherný oravský skanzen. Trnky oddechuje v Krčme u Mlynárky.

Areál skanzenu se nachází hned přes silnici v mírném úžlabí Studeného potoka pod strání porostlou lesíkem, takže od parkoviště není prakticky vidět. Na protilehlé straně louky registrujeme životně důležitý středobod – občerstvovací boudičku Podroháčskou kolibu. Nádherný velký srub s doškovou střechou a malými okénky, na plácku vpředu několik stolků se slunečníky. Ke vší smůle (nebo štěstí) přijelo právě několik autobusů se školáky na výletě a všichni se vyhrnuli ven. Nekonečné zástupy tříd vesměs prvního stupně berou útokem skanzen, což je pro nás vhodná záminka k usednutí pod občerstvovací slunečníky. S Pedálem zabíráme místo venku, někdo jde i dovnitř na jídlo. My jsme se venku dali do řeči s dědulou, který zřejmě patřil k majitelům koliby – takový místní bača. Sotva zaslechl, jak jsme se bavili česky, hned se dal do řeči a ptal se, kde jsme byli na vojně (Plzeň, Náměšť). Už se nám to na Slovensku stalo vícekrát, je to vhodné téma k navázání hovoru. Ono hodně Slováků sloužilo u nás, tak vždycky rádi zavzpomínají. Dědula povyprávěl, jak sloužil v Pardubicích. Po chvíli přichází Smolda a spol. a přisedají. Z původního jednoho pivka na žízeň se vyklubalo několik dalších včetně brzkého oběda, takže jsme se trochu rozeseděli. Ale není kam spěchat. I tak bude na prohlídku skanzenu času dost. Mezitím se kolem přehnaly hordy švitořících děcek s učitelkami, byly jich snad dvě stovky, a najednou se z prostoru před kolibou stala oáza klidu.
K prohlídce skanzenu jsme se odebrali až kolem 13 hodiny. Pokladna se nachází hned za kolibou a odtud cestička klesá mezi starodávné domky do údolíčka potoka. U pokladny si bereme tištěného průvodce s popisem každého domku. Kdo bude mít zájem, tak příslušný text před chaloupkou přelouskám. Prohlídka začíná v prostoru Dolnooravského rinku. Jedná se o náměstíčko pro trhovisko obklopené převážně roubenkami s bílými hliněnými omítkami. Začínáme u zvoničky, pokračujeme k zemanskému statku v jehož velké seknici je umístěna škola. Aby toho nebylo málo, ve škole stojí u tabule průvodkyně v dobovém oděvu a předvádí historickou výuku. Dřevěné lavice sice obsadili školáci z výletu, ale aby to nebyl Čenich a spol. aby si nenašli místečka v zadních oslovských lavicích a nezúčastnili se improvizované školní hodiny. Později se pochlubili, že museli klečet na hanbě (ne že by rušili, s průvodkyní udělali děckám zkrátka legraci). Zajímavé byly i objekty sýpek. V největší je umístěna hrnčířská dílna a hrnčíř v dobovém obleku a goralském kloboučku předváděl na zápraží svoje umění na nožním kruhu. Šlo mu to pěkně od ruky. Vyzval děcka, aby si to vyzkoušela. Hotové vypálené výrobky měli uvnitř ke koupi.
Trnky vzal prohlídku trochu rychleji, nějak se nám ztratil vpředu. Nenašli jsme ho ani u nejbližší občerstvovací boudičky v jedné z menších sýpek, kde měli langoše a nějaké ty lahváče. Uviděli jsme ho až trochu na dálku, spokojeně sedíc s pivkem před roubeným mlýnem, což je ve skutečnosti Krčma u Mlynárky. Tam dojdeme později, ještě kouknem na domky v této první části dědiny. Aby to nebyl Pedál, který našel další skvělou boudičku: v jednom domku sídlí prodejna včelích produktů, mezi nimž samozřejmě kraluje i výtečný nápoj – medovina. U sympatické prodavačky tedy objednává hned celou lahev, a co bylo nejlepší, nalila nám ji do krásných pohárků, nahoře úzkých, dole širších – takové ty "zkumavky" dobře známé například z komedie "Tajemný hrad v Karpatech". Za přípitku "Čórtův hrád, tám strašá!" jsme si vychutnali tento dobrý nápoj a v prodejně se patřičně zdrželi na besedě.

Přípitek v jedné z chalup, kde byl obchůdek se včelími produkty - samozřejmě zdejší medovinou.

Následně jsme vyzvedli Trnkyho u Mlynárky, kde stále spokojeně posedával u pivka. Nikdo další tady vůbec nebyl. Ve mlýně jsme objevili další prodejnu suvenýrů. Jen to mlýnské kolo nám bohužel nepustili. Kousek za mlýnem přecházíme mostík přes potok a ocitáme se na konci Hornooravské ulice, kde jsou chalupy pěkně seřazeny do řady. Tudy procházíme zpět k počátku skanzenu. Pro důkladnou prohlídku by to chtělo více času, ještě se opodál ve stráni nacházely Goralské lazy. Ale jinak perfektní zážitek, ve skanzenu jsme strávili skoro dvě hodiny. Shodujeme se, že tento skanzen je bezesporu nejlepší, jaký jsme kdy na Slovensku viděli.
V průběhu prohlídky skanzenu přinesl Čenich tu úžasnou novinu: do Brestovské jeskyně se přece jen půjde! Zkrátka dopolední překecávání dopadlo na úrodnou půdu a vezmou nás na úplně poslední vstup v 15 hodin, dílem to bylo i kvůli tomu, že jim někdo vypadl z objednané prohlídky. V pokladně tedy platíme 8€ na osobu, Čenich to zase zakombinoval nějak dohromady, až v tom byl mírný zmatek. Máme se prý jít postavit k blízkému vstupu do jeskyně, který se nachází v lese poblíže parkoviště. Po chvíli jsme se dočkali urostlého mládence v červené větrovce, kraťasech a s vakem, který ukrýval helmy s čelovkami. Brestovská jeskyně je prý totiž otevřena pro veřejnost pouhé dva roky, není v ní elektrické osvětlení ani vybetonované chodníky, a řadí se spíše k zážitkovým adrenalinovým typům. Odhadujeme, že to bude podobné jako ve Stanišovské jeskyni v Nízkých Tatrách. Průvodce nám u naučné tabule podal nejprve základní výklad o přírodních poměrech jeskyně a jejího okolí, okolnostech objevu atd. Je totiž známá celkem od nepaměti, místní lidé o ní věděli už dávno. V okolí je mnoho závrtů a známek, že pod zemí jsou prostory. Prý se tady nedaleko propadl i kůň s vozem. Jeskyně samotná vznikala už kdysi v druhohorách při vyzdvihování pohoří Tater, zdejší podloží prý tvoří dolomit, druh vápence. Podzemní chodby modelovaly přítoky Studeného potoka, a i dnes jeskyní protéká podzemní tok tvořící v ní celkem sedm sifonů. Vyvěračka se nachází nedaleko od parkoviště, prý se tam po prohlídce máme podívat.
Po úvodním slovu nám průvodce vydal přilby a vyzval ať si zapneme čelovky. Bohužel už byly za celý den dost vybité, komu svítila více, měl štěstí. Průvodce ale v ruce třímal mohutnou svítilnu, která svítila opravdu fest. Kovovými vraty v nápadném závrtu jsme prošli do podzemí a mohli jsme začít s prohlídkou. Průvodce nám mimo jiné prozradil, že je profesionální záchranář a přidal do placu i několik zážitků z praxe. Jeskyně je v podstatě dlouhá chodba, dosti výškově členěná s žebříky a strmými schůdky. Postupně jsme sešli na spodní úroveň kudy teče podzemní potok. Ten byl překonán pomocí kovového mostíku. Několikrát jsme se zastavili a průvodce podával další informace. Dost jsme se dozvěděli o potápěčích, kteří mají hlavní podíl na objevování, i to, jak v jeskyni nocují a dokonce objevili i nějaké dosud nepoznané primitivní jeskynní živočichy (endemitní, vyskytují se pouze tady a nikde jinde) – členovce zvané chvostoskoky a žižiavky, prý jdou výhradně na plzeňské pivo (což se líbilo hlavně Trnkymu – Žižákovi). Sintrová výzdoba zde není moc bohatá, ale pár krápníků a brček jsme také viděli. Každopádně prohlídka jeskyně bez elektrického světla a jen se základními jisticími plošinami a žebříky je vždy zážitkem. Ani se to nezdá, v podzemí se pohybujeme skoro hodinu. Na závěr jsme si ještě vyzkoušeli pravou "jeskynní tmu". Sympatickému průvodci jsme poděkovali za skvělý zážitek i za to, že nás na prohlídku přece jen vzali. Ještě jsme se zašli podívat na vyvěračku podzemního potoka opodál – zkrátka skála, z jejichž temných útrob pod převisem najednou vytéká potok. Kousek by se dalo jít, ale pak už to je jen pro potápěče. Šli jsme i kolem závrtu, kam měl zapadnout kůň s vozněm. Nicméně: půl pátá hodina odpolední – nejvyšší čas přejet do sousední Oravice na koupaliště.

Oravský skanzen za Zubercem byl bezesporu nejhezčí, který jsme kdy na Slovensku navštívili.

Odpoledne jsme se vydali do hlubin, do Brestovské jaskyně hned naproti skanzenu. Nemá elektrické osvětlení, chodí se zde s čelovkama a je otevřená jen dva roky.

Sjíždíme tedy zpět do Zuberce, odkud je do Oravice ještě asi 10 kilometrů. Jsme tam kolem páté a jsme celkem rádi, že na parkovišti je už jen pár aut. Přesto je třeba zaplatit parkovné (mají tady automat), provozuje to místní urbariát a chtějí 1€, takže na Tatry je to skoro zadarmo.. Koupaliště a okolí se ani moc nezměnilo (byli jsme zde naposledy před pěti lety). Areál i okolí vzorně udržované, vstupné stále ve výši 5€. Koupaliště je totiž obecní, ale na pěkné úrovni, součástí je i útulná restauračka v patře nad šatnami. Jdeme se převlíct a hned do horké vody: větší bazén má 30°C, klidový 36°C. Ani lidí tady už nyní v podvečer moc není. Čenich se konečně po letech odhodlal a na rozdíl od nás, kteří jsme se rozvážně ponořili do horké vody po schůdkách, si skočil menší "bombičku". Po chvíli ráchání se scházíme já, Pedál a Trnky nahoře v bufiku u pivka. Trnky se tady pak nějak zapomněl a to byl asi počátek jeho dalšího foux-pas, na které přišel až večer na chatě.
V oravických termálech jsme strávili asi dvě hodinky, byli jsme tam skoro poslední. Stejně se pak už chystali zavírat: šel borec z personálu a velkým klíčem otáčel v šachtách – a v bazénech rázem začínala ubývat voda. Tedy jestli to večer co večer vypouští...? Možná jo, protože oproti jiným termálům (hnědá horká voda) nám voda zde hned připadala až nějak čistá. Kolem půl osmé se scházíme u aut, ale někteří žíznivci ještě zapadli do boudičky nacházející se hned u parkoviště. Naše Emanovo auto vyráží na zpáteční cestu jako první a Pedál v dobré náladě pouští rádio, decentně řečeno, "více nahlas". Objevil totiž stanici Anténa Rock s tvrdou muzikou. Nejvíce byl unešen při skladbě, kde vyřvávali pořád dokola "Horí ti maštal!!!", to nám Ford úplně poskakoval po silnici, bylo to zrovna v místech výjezdu serpentinami. Už jsme se modlili, abychom byli na chatě! Marně jsme se oháněli, že "toto je auto s klidovou a tichou atmosférou". Aby toho nebylo málo, Pedál prohlásil, že nám ukáže nejlepší hospodu na Slovensku. A sice v Pribylině, kterou objevili někdy loni nebo předloni: prý tam měl borec vynikající pivo a skvělé prostředí a naši hoši tam dobře zapadli po nějaké náročné túře. Druhé Smoldovo auto se ještě zastavuje na okraji Mikuláše v obchodě pro zeleninu, jelikož Čenich prohlásil, že ji potřebuje na grilovačku celý pytel.
My mezitím máme náskok a odbočujeme z hlavní silnice do Pribyliny, což je poměrně velká dědina. Mají tu mimo jiné krásně upravenou náves. Okolo je však spleť úzkých uliček a ihned poznáváme, že Pedál se vůbec neorientuje: "Tak kde máš tu hospodu? – Já už si to moc nepamatuju, snad někde poblíž návsi? – Aha, vy jste tehdá museli pěkně vypadat! – Ale ne, to bylo tím, že byla tma... Před chvílí jsme okolo nějaké nálevny jeli, vypadalo to jako hospoda. – To URČITĚ nebylo ono, já se někoho zeptám!" a zastavujeme u kostela a ptáme se jednoho cikána. Posílá nás zpátky nad náves. Už podruhé jedeme kolem té pěkné hospůdky, ale Pedál se dušuje, že "to není ona" a že prý ještě někde v uličkách musí být další hospoda. Nakonec přijíždíme k místnímu kulturáku, kde je skrz špinavá okna vidět výčep: "Tak teda fakt nevím..." už si Pedál neví rady. Krátce objekt prozkoumáváme, ale já osobně naznávám, že je to zrovinka taková zřícenina jako byl kulturák na Zakarpatské Ukrajině v Siněviru: "Pedále tak to snad nemyslíš vážně, že je to jako nejlepší hospoda na Slovensku! – Už vím, to fakt byla ta první knajpa, kterou jsme už dvakrát minuli!" Vracíme se, jedeme okolo – prý je to fakt ono. Ale dnes: zavřeno! Z ochutnávky lahodného moku tedy nebude nic a zklamaní míříme k hlavní silnici na severu obce, kde je taktéž hned naše odbočka do Ráčkové doliny. Za deset minut jsme již na chatě.
Hlavní šéfkuchař velí, že dnes oheň dělat nebudeme a krůtí steaky prý připraví v troubě na plechu. Příprava se samozřejmě protahuje do pozdních hodin, takže až kolem desáté máme baštu na plechách na stole. Chuťově naprosto vynikající, normálně bychom se o to obrazně i poprali, ale masa bylo tolik (a ve velkých flákotách), že po spořádání první porce všichni jen spokojeně pomlaskávali a odfukovali. Na odbyt šla Trnkyho chilli omáčka a tudíž potom i pivo. Kdo měl ještě místo, dal si nášup. Milovníkům vína přišly k chuti i lahve "dárečků" od Pedála a Čenicha, měli opravdu skvělé kousky červeného. Všimli jsme si, že kupodivu v zábavě nějak pokulhává jinak radostný Trnky a stále jakoby nervózně něco hledal. Po chvíli z něj vypadlo: "Jak je to možný, já nemám boty?!" Ať dělal co dělal, nemohl najít ty svoje pověstné turistické "pětitisícovky"... Po podrobné rekapitulaci uplynulého dne hodné policejního rady Vacátka jsme nakonec vyvodili, že je zapomněl na koupališti v Oravici! "Propánakrále, a proč's boty tahal na koupák, když jsi šel do šaten v pantoflích?" – fakt jsme nevěřili. Trnky však neztratil hlavu a začal hledat kontakt na kúpalisko přes mobil na internetu. To je ta moderní technika a doba – před lety by byl nahraný. Telefonní číslo našel hned, a i když se to zdálo nyní večer beznadějné, zkusil zavolat. Kupodivu to vzal správce a po rozpravě Trnkymu sdělil, že právě upratuje a po botách se podívá, ať si zavolá později. Měl štěstí, správce boty našel! Pedál se Smoldou tak budou mít na zítřek o program postaráno: "Zatímco vy půjdete na Kôprovský štít, my si zopakujeme výlet do Zuberce, podnikneme něco v okolí, a v Oravici vyzvedneme boty," naplánoval zítřejší den Pedál. U stolu plného pití (jídlo snědeno) ve vyhřáté chatě by se sedělo dobře, ale jsme si vědomi zítřejší náročné túry, takže ještě před půlnocí jdeme spát.

Sobota 16. června 2018 : výstup na Kôprovský štít
Dnes nás tedy čeká stěžejní túra na Kôprovský štít! Budíček jsme si nastavili na půl sedmou. Ale než jsme se nasnídali a sbalili, bylo už těžce po sedmé hodině. Pedál se Smoldou nám přislíbili, že mohou večer posloužit jako dopravci-taxikáři, kdybychom se náhodou rozhodli pokračovat z Kôprovského sedla dále Hlinskou dolinou až třeba na Podbanské. Je to opravdu maximalistická varianta a přiznám se, že jsme ji vymysleli s Pilníkem coby jeden z nejnáročnějších přechodů v Tatrách, který by bylo záhodno absolvovat, "dokud ještě můžeme" (myšleno věkově). Naše šestice šerpů (Eman, Kotel, Pilník, Havran, Trnky, Čenich) odjíždí tedy Fordem a Oktávkou po sedmé hodině směr Podbanské a Štrbské pleso. Pedál se Smoldou to budou mít volnější, ti vyjedou v klidu až později, opět na Zuberec.
Než jsme se prokousali zatáčkami Cesty slobody ke Štrbskému plesu, je skoro osm hodin. S vědomím, že je už vlastně sobota a tudíž první víkendový termín, kdy jsou poprvé otevřené horské chodníky, nám bylo jasné, že dnes bude v horách nápor lidu. To se potvrdilo akorát při příjezdu na parkoviště před zastávkou TEŽ Popradské pleso: po obou stranách už šňůry aut! Chytil jsem trochu nerva a všem vyčinil, že se ráno zbytečně flákáme a měli jsme tu být minimálně o hodinu dřív. Ale snad to tak horké nebude – snad jedině kdybychom chtěli uskutečnit celý přechod až na Podbanské, to by nás mohl tlačit čas. Platíme tedy parkovné (cca po 6€) a bez meškání vyrážíme na trasu (je akorát 8 hodin). Rozcestník u zastávky TEŽ (1250 m n.m.) m.j. uvádí: Velké Hincovo pleso 2:35 hod., Kôprovský štít 4:05 hod., Tri studničky 8:35 hod.
Přecházíme koleje na přejezdu a míjíme strážní závoru, kterou dnes obsluhuje nějaký chlapík a pouští auta nahoru, resp. čeká až sjedou dolů. Má to určitě nějaká pravidla, protože nahoru je vjezd jen na povolení pro personál, zásobování a ubytování na chatách u Popradského plesa. Co jsme si všimli, hlásil auta nahoru vysílačkou a psal si registrační značky. Rychlým krokem se vydáváme po silničce nahoru. Šli jsme tuto trasu již předevčírem dolů, takže je to vlastně jen povinnost přesunout se nahoru k plesu. V místech holin, kde je celkem vidět na hory si všímáme, že obloha je polooblačná a například vrchol Patria je vidět celý, dále se hřebeny a štíty nad 2000 metrů halí do pokličky. Ale je šance, že se to rozejde. Na úseku k bytelnému mostku přes bouřící říčku Krupou jsme se mírně roztrhali, ale řady jsme srovnali ve velké serpentině u odpočivky. Vzaději šel třeba Trnky, který si musel zvyknout na nízké boty. Ještě jedna zatáčka a pak se jde už celkem po rovince, kde se silnička vine horským lesíkem. V obou směrech chodí celkem dost lidí, ale jsme přesvědčeni, že polovina skončí u Popradského plesa a větší část těch ostatních míří spíše na Rysy. Míjelo nás i dost cyklistů, protože tudy vede jedna z mála cyklotras v nitru Tater. K rozcestníku nad Popradským plesem docházíme přesně v 9 hodin.
U přístřešku skládky proviantu pro Chatu pod Rysmi se už sklánějí dva aktivní "mlíkaři" a skládají si krabice do batohů. Někdy to budeme muset asi taky vyzkoušet... Čenich a spol. si prosadili zacházku "do boudičky" (Majláthovy chaty) na jedno točené, my s Pilníkem takovou slinu nemáme a jdeme hned dále do nitra Mengusovské doliny: "Počkáme na vás u rozcestí Žabího potoka nebo o kousek dále," upřesňujeme jim místo dalšího setkání. Další úsek vede kamenitou pěšinou v typickém tatranském lese: zprvu staleté smrky, které jsou nižší a nižší, posléze se více objevují borovice limby a jeřáby, u dalšího rozcestníku Pod Žabím potokom (1580 m n.m., 9:30 hod.) jdeme už pásmem kleče. Měli jsme pravdu, většina lidí odbočuje vpravo na Rysy, i když... dále na Hincovo pleso nejde taky zrovna málo lidí. Ale zástupy to rozhodně nejsou, spíše jen skupinky různých věkových úrovní, studenti i důchodci. Zde u rozcestníku není vhodné místo na čekání, pokračujeme tedy dále. V dalším úseku zase dost pofukovalo, překračujeme tedy i Hincov potok. Pak teprve za závětřím menších skalek a kosodřeviny nalézáme místo k odpočinku. Drobně svačíme a čekáme na ostatní. Dorazili vzápětí a dopřávají si taky oddech. Odtud již pokračujeme společně.

V sobotu už bylo nádherně, takže jsme vyrazili na výstup na Kôprovský štít. Nejprve se jde Mengusovskou dolinou pod masivy Satana a Hlinské veže.

Nyní nás čeká celkem prudký výšvih po skalnatém prahu závěru Mengusovské doliny. Kamenitá pěšina se strmě kroutí v serpentinách a nabíráme výšku. Nejbližší okolní terén je malebný, tvořen skalkami mezi lučinatým porostem s čerstvou trávou a horskými kvítky. Otevírají se čím dál hezčí zpětné pohledy do Mengusovské doliny. Všímáme si, že je modelovaná velice zeširoka do tvaru písmene "U". Tímto tvarem nám velice připomíná Bielovodskou dolinu na opačné straně Tater. Jako na dlani máme pěšinku, rozcestí u Žabího potoka i odbočku na Rysy. Přímo proti nám už celkem v dálce: takřka kolmé svahy Ostrevy se sotva znatelnou pověstnou pěšinkou, napočítali jsme zhruba 20 zákrut. V příhodných místech našeho skalního prahu jsme dokonce zahlédli i Chatu pod Rysmi v dolince Váhy. Při těchto pohledech nám velmi pomohl Pilníkův jednooký dalekohlídek. Zaujaly i velice blízké kamenité splazy z ostrého štítu Satana (vlevo), které jsme víceméně míjeli na dosah ruky. Překonání prahu nám trvalo zhruba třičtvrtěhodinku.
Poté se horský chodník znatelně zmírňuje, ale stále se kroutí mezi skalkami. Míjíme Hincové očká, spíše větší kaluže než plesa. To se před námi již plně rozvinul gigantický amfiteátr Hincovy kotliny, obklopen mohutnými štíty: zleva můžeme obdivovat Kôprovský štít, dále potom Čubrinu a hraniční hřeben Mengusovských štítů. Můžu směle prohlásit, že je to jedna z nejkrásnějších scenérií Tater! K Veľkému Hincovu plesu docházíme krátce po 11 hodině. Toto pleso je největším v Tatrách, dokonce s rozlohou přes 20 ha a hloubkou 53,7 m se jedná o největší a nejhlubší ledovcové jezero Slovenska. Na místě to ani tak vizuálně nevypadá, skoro by člověk řekl, že třeba Štrbské je větší, ale vjem je ošálen právě zřejmě bezprostřední blízkostí ohromných strmých štítů a skal, které toto pleso obklopují. Rozcestník nám napovídá, že jsme vystoupali do nadmořské výšky 1948 m a na Kôprovský štít je avizována ještě 1:15 hod. výstupu. Spodní řádek uvádí: Podbanské 6:30. S Pilníkem ani nedutáme, na definitivní verdikt o trase sestupu je času dost. Ani to nemusíme nijak zvlášť vyhlašovat a usedáme do závětří na kameny poblíže břehu plesa k pořádné svačině a odpočinku.
Většinou jsme si posedali čelem k masivu Kôprovského štítu, takže během občerstvení se můžeme kochat tím, co nás čeká v nejbližší hodině: "Tak do toho sedýlka je krásná klikatá pěšinka, to bude procházka, ale ten 'Kôprovák'... to bude maso," hodnotíme budoucí trasu. Kôprovský štít je dokonce tvořen ještě výrazným předvrcholem, teprve až mírně vpravo je nejvyšší brdek. Na obou vrcholcích rozeznáváme lidi a zprvu jsme odmítali uvěřit, že na ten pravý se lze nějak vyškrábat. Teprve až jsme na něm rozeznali lidské mravenečky nám to bylo jasné.

Zdolá se výšvih k Hincovým plesům, poté Vyšné Kôprovské sedlo - a hurá na štít.

Pojedli jsme a poseděli asi 20 minut a je nejvyšší čas nastoupit na prostřední etapu výstupu, t.j. do Vyšného Kôprovského sedla. Mělo by to zabrat 3/4 hodinku, takže do toho! Odpoutáváme se od lokality bezprostředně u plesa a vyhledáváme pěšinku k sedlu. Zprvu jde mírně nahoru, pak se dostáváme k patě travnatého svahu a začínáme poctivě stoupat. Objevují se první serpentiny, zprvu kraťoučké, pak se po příkrém svahu pořádně rozmáchly do široka. Nabrali jsme citelně výšku a koukáme na Hincovo pleso už pořádně "z patra". Hned vedle se našim zrakům objevilo i Malé Hincovo pleso, které je od přístupové modré cesty ukryto za kamenitou kupou a jeho práh spadá spíše do Sataní dolinky. Výstup po travnatém srázu bohatě ozdobeném drobnou tatranskou květenou byl krajinářsky velice vděčný. Ani jsme nepočítali serpentiny (bylo jich dost) a objevují se ty poslední, zpevněné mohutnými dřevěnými rošty: "Tady je to jak pod Sedielkem," připomínám podobnost tohoto úseku. Dřevěné klády jsou samozřejmě letité a chodník velmi vymletý a zerodovaný milióny kroků. Poslední zatáčka a rozcestník Vyšného Kôprovského sedla (2180 m n.n.m) máme přímo nad hlavou, stačí pár posledních kroků a jsme tu (12:05). Na krátkém úseku od plesa jsme tak nastoupali výškových 232 metrů, trvalo nám to půlhodinku.
Při výšvihu do jakéhokoli předělového sedla v Tatrách je to vždy jedinečný zážitek: člověk se dlouho škrábe v serpentinách nahoru, nad sebou nic než skály a uzavřený pohled: "Co asi uvidíme, až se dostaneme na hřeben?" tahle zvídavá otázka mě osobně vždycky dokáže popohánět, i když už se nohy pletou, dech přestává stačit a jazyk lepí na patro. Sotva se ale člověk dostane do sedla, otevírají se nové nádherné dimenze a pohledy do dosud ukrytých krajin a horských údolí obklopených zcela novými štíty. Náš kamarád Bizi říká těmto blízkým, ale dosud neodhaleným končinám "Terra Incognita". Je to nádherný okamžik. Stejně tak i zde, ve Vyšném Kôprovském sedle: kluci už sem došli před minutou a postávají u rozcestníku; stačí dva tři kroky a vidím to taky – jiný svět: Hlinská dolina. S Pilníkem dále tipujeme zleva Štrbský štít, Hrubý vrch... V dálce lučinaté hřebínky počátku Západních Tater – Liptovské kopy? Na pokoukání snad bude více času nahoře, ale i přesto se zde v sedle na chvíli zastavujeme. Je potřeba se přece jen trochu vydýchat. Zpětné pohledy jsou taky pěkné – Hincovo pleso jak na dlani, a už jsme se dostali na úroveň hraničního Mengusovského hřebene. Široká proláklina, která snad téměř kolmo spadá do Hincova plesa, nás zaujala tím, že jsme tam zpozorovali postavy. Při pohledu do mapy se shodujeme, že se musí jednat jedině o Mengusovské sedlo přístupné pouze z polské strany (i když něco se nám plete, že i ze Slovenska tam kdysi vedl značený chodník). Dostat se tam dá od Morského oka a Černého stawu pod Rysami. Naše pohledy se však zaměřují na směr našeho dalšího postupu – ke Kôprovskému štítu. Ten odtud kupodivu vidět není, pouze předvrchol. Takže hurá do akce, poslední etapa výstupu! Dle mapy by to mělo trvat 30 minut, nově po červené značce.
Kamenitý chodník jde zprvu mírně, víceméně po odvrácené straně hřebene. Předvrchol se zdá sice na dosah, ale dává nám už trochu zabrat. V tomto úseku (a vlastně i předtím) se neustále míjíme s partou českých turistek, které dle výbavy a pozdějších rozhovoru s nimi, už toho mají taky dost pochozeno. Naopak takoví ti mladí nabušenci v přiléhavých trikotech a leginách (jako na kola) se do hor přeci jen moc nehodí, nicméně je pouštíme před sebe, ať si běží. Stoupání se nám trochu protahuje, samozřejmě zejména já zůstávám vzadu. Na předvrchol to celkem šlo, a až odtud teprve člověk uvidí samotný vrchol – no, bude to ještě zabiračka! Červená značka víceméně stále kopíruje hřebínek, výhledy jsou převážně na stranu Hlinské doliny. Chodník se pomalu ztrácí v balvaništi, obcházíme mohutné butry a skalky. Ze zkušeností z minulých túr pečlivě sledujeme značky. Ono totiž stačí sejít o pár metrů po falešném zdánlivém chodníku a člověk se rázem ocitne v nepřehledném suťovisku s hlubokými dírami odkud se jen obtížně dostává. Co to? Již blízký vrcholek se halí do mlžné pokličky, přesně jako loni na Slavkovském štítě! Snad nebudeme mít smůlu na to, že akorát v čase kdy tam budeme, jej zahalí mraky!
Vrcholu Kôprovského štítu (2363 m n.m.) dosahujeme postupně, přesně ve 13 hodin. Poslední etapa výstupu nám tak trvala téměř hodinu! Jako vždy já, coby poslední, spílám k těm již usazeným na skalkách: "To je snad nekonečný, vrchol v nedohlednu, otočím to a jdu dolů!" no samozřejmě odpověď: "Vždyť už seš nahoře!" A taky ano – červené pásové značení je ukončeno výrazným červenobílým kolečkem na kolmé skalce, stačí pár výškrabů po balvanech a člověk dosáhne ostrého skaliska, odkud to dál a výš už prostě nejde – vrcholek! Fučí to teda tady pořádně, je dobré se stáhnout zpět za hochy usazenými na malinkém prostoru těsně pod vrcholovou skalkou. Místa tady vůbec není. I přes nízké mraky fantastické výhledy, zejména na závěr Mengusovské doliny a Hincovo pleso obklopené Mengusovskými štíty, které se téměř krčí pod námi! Na druhou stranu Hlinská dolina uzavřená ostrým pásem hřebene od Hlinské veže přes Štrbský štít, výrazný Hrubý vrch a dále na Terianskou vežu a Nefcerskou vežu, tím směrem pak lučinaté Liptovské kopy a obzory s vrcholy Západních Tater – tipneme si Bystrou? Snad ji mezi těmi vrcholy také poznáváme. Bohužel třetí směr nám uzavírají cáry mraků, a to jsme mírně zklamáni. Zde bychom totiž měli vidět dosud nepoznaná a tajemná Temnosmrečinská plesá ukrytá ve stejnojmenné dolince v nejzazší výspě Tater pod samotným hraničním hřebenem, kam se opravdu vypraví jen málokdo. Po chvíli ale máme z pekla štěstí! I tímto směrem se cáry mraků na chvíli rozfoukaly. "Nádhera – tyhle unikátní plesa jsme viděli před čtyřmi lety s Pedálem, když jsme z polský strany vystoupili na Hrubý vrch," komentujeme tento zastrčený a jedinečný kout Tater a prý: "... mohli bysme tam někdy z Podbanskýho podniknout 'vycházku'..."
Za zmínku jistě stojí i detaily, které jsme měli možnost zkoumat především dalekohledem: na tu dálku jsme jen horko-těžko odhadovali polohu úzkého přechodu Bystré lávky v poměrně vzdáleném hřebeni Velkého Soliska, ale shodli jsme se, že ji vidíme (potvrzeno později na fotce i s rozeznatelnými lidmi). Toto sedlo jsme přecházeli v roce 2006. Zajímavý byl i pohled na vrcholek Kriváně z tohoto poměrně bočního směru.
No, aby výstup nebyl oslaven nějakou vrcholovou kořaličkou! Z Pilníkova batohu se najednou objevila lahvinka. A aby to bylo vskutku stylové, rovnou oblíbená Republica. Začala kolovat a sotva oběhla naši skupinku, už jí byla půlka. Nabídli jsme ještě těm českým děvčatům a právě přišedšímu slovenskému páru. Všichni byli z přípitku nadšení a lahodný mok nemohli vynachválit. V pěti minutách byla lahev prázdná. Dvacet minut na vrcholu je tak akorát – balíme a chystáme se k sestupu (13:20). "Provoz" turistů je tady celkem rozmanitý, co chvíli docházejí nebo odcházejí jednotlivci či skupinky. My jsme se zdrželi oproti ostatním poměrně dlouho. Přesto na vrcholu ani nával nebyl, všichni zájemci se poctivě vystřídali na vrcholové skalce.

Tradiční přípitek na Kôprovském štítu, tentokrát zde padla celá Republica. Nádherný vrchol, trochu málo místa, a pokud se na chvíli rozfoukaly mraky - jedinečné výhledy!

Kôprovský štít - pohled na závěrečný úsek výstupu.

Sestup bezprostředně z jakéhokoli tatranského vrcholu je vždy celkem nápor na nohy a pozornost, kam člověk šlape. Předvrcholek máme na dosah ruky, sem to ještě šlo rychle. Teprve odtud se nám otevřel pohled do samotného sedla, což je celkem dálka. Polovina úseku suťovisky a balvanitými poli, kde je třeba dávat pozor na vedení značky. Stačí odbočit pár metrů bokem a dost těžko se vrací na tu správnou trasu. Trochu vzpomínáme na loňský sestup ze Slavkovského štítu: i tady jsou takové zrádné úseky, ale netrvá to příliš dlouho. Loni to byl extrém. Sestup do Kôprovského sedla je ale velmi poutavý a esteticky jedinečný, celou dobu máme nádherné pohledy do široké Mengusovské doliny s Ostrevou nad ní, a dolů na Hincovo pleso. Když se šlo nahoru, to člověk ani tak nevnímal, protože by se musel neustále otáčet. Za půl hodinky dosahujeme lučinatého úseku kousek od sedla a přesně ve 14 hodin jsme opět ve Vyšném Kôprovském sedle.
Následuje krátká porada o dalším směřování trasy: "Navrhuju jeden z jedinečných, nejkrásnějších a nejnáročnějších tatranských přechodů: sestup Hlinskou dolinou směr Podbanské!" vybaluje natvrdo Pilník náš dávný záměr. Při pohledu dolů na liduprázdnou a tajemnou dolinu není proč váhat a okamžitě se hlásím do dvojice (naše zásada je, že v Tatrách by neměl jít z naší party nikdo samotný). Mohli bychom tento přechod dnes uskutečnit celá šestice, byť máme auta pod Popradským plesem – večer by nás taxikáři Pedál se Smoldou "stáhli". Celkem nás překvapilo, že nikdo další se nehlásí, větší část výpravy zlákal Čenich: "A já navrhuju sestoupit tou samou trasou na 'boudičky' k Popradskému plesu – Pilníkova varianta má jeden vážný nedostatek: není tam žádná 'boudička'," míněna samozřejmě horská chata s točeným. Tento luxus jim zaručují chaty u Popradského plesa, s námi by se museli minimálně pět hodin plahočit až na Podbanské. Na rozcestníku jsou Tri Studničky dokonce hlášeny 5:15 hod., na Podbanské to bude dokonce ještě více! "Jsou dvě hodiny – máme na to, jít túru třeba do osmi do večera?" hodnotíme časový rozvrh s Pilníkem. Usuzujeme, že ano. Slovo dalo slovo, takže se rozdělujeme: Pilník & Kotel Hlinskou dolinou; Čenich, Havran, Eman a Trnky tou samou cestou zpět na Popradské pleso. Ještě jsme se domluvili, že si cestou zavoláme a domluvíme se, zda nám Emanova kombíka nechají na Troch Studničkách anebo na Podbanském (Pilník má náhradní klíče). Další popis tedy z našeho pohledu – průchodu Hlinskou dolinou.
Hoši se přehoupli na stranu Hincovy kotliny a ztratili jsme je z očí, stejně jako ostatních pár turistů, kteří se v sedle pohybovali. Chvíli koukáme do kamenitého závěru Hlinské doliny a přehlížíme, co to jde její celou délku, abychom poměřili, co nás vlastně čeká. Její počátek – ústí do Kôprové doliny je víceméně na dohled ale reálně pekelně daleko. Celou tuto úchvatnou scenérii uzavírají protější lučinaté vrchy, což jsou turisticky nepřístupné Liptovské kopy, počátek Západních Tater. Dominuje jim nejvyšší vrchol – Veľká kopa. Pilník se ihned vydává dolů po klikatém kamenitém chodníku, já se ještě chvíli zdržuji s focením. Zprvu se stezka několikrát zaklikatí v samotném suťovitém závěru doliny pod hřebenem, severní rozsochou Hlinské veže, pak pokračuje víceméně přímo do nejvyšší partie Hlinské doliny, kde se mezi skalkami a suťovisky již objevují lučiny. Stačily tři-čtyři minutky, sedlo jsme nechali nad námi, a okolo ani živáčka a božský klid... Závěr doliny mi dost silně připomíná například Javorovou dolinu (šli jsme r. 2013).

S Pilníkem jsme se vydali na sestup Hlinsku dolinou, kudy chodí skutečně jen málokdo (zatímco ostatní se vraceli na boudičky u Popradského plesa). Zcela zapomenutá a zastrčená trasa v nitru Tater patří k životním zážitkům.

Pokračujeme poměrně klidným úsekem k nejvyššímu prahu, který zde ale nedrží žádné pleso, snad jen jedno nestálé jezírko, kde se hromadí vody počínajícího Hlinského potoka z ojedinělých ploten sněhu. Okamžitě si všímáme, jak je zdejší chodník nedotčený a nepoškozený kroky turistů. Hned je vidět, že zde chodí naprosté minimum lidí. "Všiml sis toho chodníku? Balvany jsou tady vyštětovány, jakoby ho vybudovali před nedávnem. Je to jak za první republiky," hodnotíme s Pilníkem originalitu a neporušenost zdejší stezky. Jsme zvyklí jinde v Tatrách vidět už dosti zerodované a vymleté chodníky milióny kroků, tady je to opravdu jiné. Po pravé ruce se nad námi stále zvedá Kôprovský štít pokračující dlouhým skalnatým hřebenem zvaným Prostredný chrbát. V okolí pořád slyšíme výrazné popískávání – to jsou svišti. Dlouho jdeme beze slova; svižně, ale opatrně našlapujeme, fakt jsme úplně slynuli s horským prostředím. Pilník dokonce sviště zahlédl.
Ačkoli se horní (první) práh doliny zdál kousek před námi, šli jsme k němu skoro hodinu! Zde se stezka klikatí ostřejším sestupem po skalnatém terénu. Objevuje se první kleč. Stezka se příliš nezklidňuje, začíná se klikatit podél stále bystřejšího a stále vodnatějšího potoka. V tomto místě jsou zajímavé skalní srázy nalevo: téměř kolmé, spadající z úpatí Hrubého vrchu, zvané Velká Zahrádka. Sněhové plotny nahoře jsou ještě natolik mocné, že napájejí dva hučící vodospády. V několika místech překonáváme potok. Voda hučí všude, chodník se ztrácí. Zaplaťpánbůh za dobré boty! Skaliska Zahrádky necháváme za sebou a kleč se poznenáhlu mění v horní partie lesa, objevují se především listnaté jeřáby a zakrslé smrčky, semtam loučka. Vody je všude okolo tolik, že náš chodník se chvílemi mění ve vodoteč a nezbývá než jít vodou. Znatelně jsme klesli, podle GPS už pod 1600 metrů. Málem jsme šlápli do černé sračky, opodál další... Medvědi! Musí mít tady chlupáči v této liduprázdné pustině opravdu eldorádo! Snažíme se jít pospolu, nebylo by vůbec příjemné na nějakého narazit. Ale věříme tomu, že medvěd je v podstatě velmi plaché zvíře a pokud se s ním člověk nesetká tváří v tvář, raději se při sebemenším zaregistrování kročejí či hovoru decentně vytratí, aniž by si ho kdo všiml.
Les už je regulerní vysoký, samé horské smrky. V jednom úseku se opět doslova brodíme desítky metrů potokem. Pilník si mírně pospíšil dopředu z dohledu, mě už brkají nohy tak, že musím pomaleji: "Sakra, tak už bychom měli být v dolině na rozcestí...!" je spíše toužebné přání. Klesli jsme už totiž tak, že co nevidět očekáváme přechod přes Temnosmrečinský (Kôprovský) potok. A skutečně: akorát čtyři hodiny a mírně dole mezi stromy hučí voda, kterou překlenuje bytelný dřevěný mostík. Chvíli se zastavujeme a vydýcháváme. Aby to nebylo tak jednoduché, musíme překonat do kopečka šíji oddělující ještě jeden přítok. Teprve poté docházíme ke kýženému rozcestníku Pod Hlinskou (1411 m n.m.) a je akorát 16:10 hodin. S naprosto vymlácenými klouby, podobně jako u auta s tlumiči a čepy, ztěžka usedám na lavičku v krytém rozcestníku – uffff!!! Je to zabíračka – dvě hodiny sestupu dolinou jako kamzíci. Ale průchod tímto liduprázdným koutem Tater byl fantastický, rozhodně stál za to. Nyní odtud vidíme dosti omezeně mezi stromy špičatý Hrubý štít – už dosti daleko a jeví se hodně vysoký. Vyhlásili jsme zhruba čtvrthodinku na odpočinek a občerstvení: spořádáváme poslední zbytky svačiny, našlo se i jabko, samozřejmě je potřeba se napít. Trochu překvapeně studujeme rozcestník: rozc. Pod Grúnikom 2:30, Tri Studničky 3:15, Podbanské 4 hod. !!! No, to do osmi máme co dělat! Rozhodujeme se, že závěr budeme směřovat na Tri Studničky – je avizován kratší čas, nicméně upozorňuji, že je třeba v závěru překonat předěl Velká Pálenica mezi Koprovou dolinou a spodkem Važecké doliny. Zkoušíme se dovolat Čenichovi – absolutně bez signálu. Chvíli sedíme a najednou si to odspoda štráduje mládenec v kraťasích a tričku, úplně na lehko. První člověk, kterého potkáváme! Prý si jen tak po poledni vyrazil z Podbanského a chce dojít k Temnosmrčinským plesům. Ostatně, už to není ani daleko, slabá hodinka chůze. Podle řeči bylo poznat, že to tady zná a není žádný zelenáč. Prý má s sebou i čelovku, kdyby se nazpátek otměl. My už máme nejvyšší čas vyrazit.
Pokračujeme po modré značce nyní již Kôprovou dolinou. Klasická široká podtatranská dolina, hluboce zalesněná. Kamenitá cesta klesá jen mírně, čtyřkolka by tady asi už projela. V jednom místě se nám dokonce podařil zachytit signál a Pilník volá Čendovi, aby nám auto nechali na Studničkách. Rozuměli si sice jen každé třetí slovo, ale i to bylo štěstí, protože potom až ke Grúniku signál zase žádný nebyl. Po chvíli kratší ostřejší sestup a pod námi registrujeme první bytelný most přes Kôprový potok a za ním již širokou vozovou cestu vysypanou drtí a obratiště pro lesní techniku. Opodál další bytelný přístřešek. Pokud nasadíme svižný krok, odtud bude rozhodně rychlejší postup. Zkoušíme to, ale mě už pořádně brkají nohy. Z ojedinělých vykácených míst lze dohlédnout na štíty hor nad námi, zejména vlevo. Strmě se tady zvedají nahoru. Přímo nad hlavami Kriváňský hrebeň a dokonce vrcholek Kriváně.
Krátce po páté hodině odpolední docházíme k dalšímu významnému místu: odbočka ke Kmeťovým vodopádům. Na pěkném místě je zde krytá studánka a rozcestník avizující, že k samotným vodopádům je to tři minutky. Kamenitá pěšinka však míří kamsi do kopce mezi polom. "Sorry, mám toho plné kecky, jdu dál po cestě, ty mě zanedlouho dojdeš," omlouvám se, zatímco Pilník volí odbočku k vodopádům. Prý stály za to. Scházíme se asi o kilometr dále u betonového mostu přes potok, kde čekám posazen na rantlu. Pilník sotva mě uviděl, jak ani nemůžu stoupnout, povídá: "Hele, půjčím ti hůlky, to se ti hnedka líp půjde, uvidíš." Hole měl zatím složené na boku batohu, nepotřeboval je. No, musím říct, že mi tímto "zachránil život"! Byť teda pekelně bolí a pletou se nohy, člověk hned získá zázračnou oporu, ruce převezmou značnou část zátěže a pro chůzi se získá pravidelné tempo. "Paráda!" nemohl jsem si chůzi s holemi vynachválit. I díky tomuto jsme se dostali zase do tempa a děláme určitě slušných 5 km/h, t.j. rychlou chůzi. Právě v těchto místech jsme dosáhli 20 kilometrů délky trasy, a to stále ještě nejsme u konce! Protože jsme, obrazně řečeno, "práskli do koní", ani jsme se nenadáli a krátce před 18. hodinou docházíme k dalšímu významnému rozcestí – Pod Grúnikom (1100 m n.m.). Kôprová dolina je již v těchto místech hodně široká, je znát, že jsme se dostali do její spodní části. Usedáme na lavičky vedle přístřešku, klopíme do sebe nápoje (už nám toho moc nezbývá) a hodnotíme jednu velmi potěšující skutečnost: "Pod Hlinskou avizovali sem 2,5 hodiny pochodu, my jsme to zvládli o hodinu dříve!"
Na vydýchání jsme si vyhradili sotva deset minut a pouštíme se na poslední etapu našeho putování – směr Tri Studničky. Od Grúniku odbočuje modře značený chodník šikmo do lesa a začíná stoupat po úbočí svahu. A pořád do kopce! Užuž by se zdálo, že dosáhneme předělu, ale následuje ostrá serpentina a pak ještě kus nahoru. Teprve až se les začíná prosvětlovat, tušíme, že není daleko k rozsáhlým holinám, které zde padly za oběť řádění orkánu před zhruba 15 lety. To už máme opravdu vyhráno. Pěšina se napojuje na širokou svážnici vedoucí bývalou holinou, dnes už notně porostlou novými nízkými stromy budoucího smíšeného lesa. V 18:45 přicházíme k odpočivce a rozcestníku Nad bytom (1220 m n.m.) což znamená, že na předělu Velké Pálenice jsme nastoupali poctivých 120 výškových metrů. Opět minutová pauza na poslední lok z lahve. Pokračujeme hned dále, a Tri Studničky máme na dohled! Nevím proč se značka odpojuje ze široké cesty – zavádí nás vlevo na okraj velké louky a k několika letitým stavbám přicházíme jakoby zezadu shora (přímo by to bylo kratší). "Konečně v cíli! Sakra, proč tady není hospoda?!" vyvoláváme. K naší značené trase se ještě připojuje zelená od Kriváně. Tuto velehoru jsme během dnešního dne dokonale obešli!

Konečně v cíli náročné túry - Tri Studničky.

Docházíme k rozcestníku Stará horáreň (1141 m n.m.) a souboru odpočivek – není to ovšem náš definitivní cíl. Musíme ještě kus po silnici na záchytné parkoviště. Co jsme si všimli, samota Tri Studničky je osada soukromých stavení: něco jsou spíše opuštěné chaty, pouze u jediného stále obydleného byl jakýsi horský bača. Kdyby tady prodával lahváče, má o výdělek postaráno. Jen tak pro zajímavost: časomíra na rozcestníku uvádí: po modré značce Popradské pleso TEŽ 8:30 hod. Počítáme: vyrazili jsme ráno v osm, teď je sedm večer, čili jedenáct hodin byla celková délka túry. Poslední půlkilometr po silnici a jsme na téměř opuštěném parkovišti (nachází se nedaleko místa, kde stávala Važecká chata). GPSky nám natočily 24 kilometrů, což je v náročném horském terénu více než slušná porce. Vskutku jedinečná a úchvatná túra, kterou spolu s přechodem Bielovodské doliny, Priečného sedla anebo Sedielka právem řadíme k nejkrásnějším a nejnáročnějším podnikům v Tatrách v běžné turistické kategorii.
Máme toho plné kecky a já opět blahořečím Pilníkovi za půjčené hole: "Zachránil's mi život!" Jásáme i nad spolehlivostí našich kamarádů, jelikož Emanův kombík zde poctivě parkuje, ponechali nám jej tady cestou z Popradského plesa. Zbytek cesty je stáhli Pedál se Smoldou. Všímáme si, že obsluha parkoviště – nějaká paní, právě zavírá strážní budku. A vida, že nastupujeme do Forda se nějak potutelně usmívá. Proč – to jsme se dozvěděli o něco později. Ztuha se soukáme do kabiny (Pilník k volantu), a vyjíždíme po Ceste slobody směrem na Podbanské a Pribylinu. O dvacet minut později už odbočujeme na úzkou asfaltku do Ráčkové doliny. "Koukej kolik je v kempu lidí, to jsem tady ještě neviděl..." hodnotíme poměrně hustou obsazenost zdejšího kempingu. Opravdu během dneška přibylo hodně aut, karavanů i stanů. Sobotní den končí, nastává poslední večer naší tatranské expedice...
Vyjíždíme do prudkého kopečka před hotelem Orešnica a vidíme: "Hele, Smoldův vagón tady parkuje, to si sedli hoši na pivo, zajdeme za nima," a parkujeme Forda hned vedle. Naši parťáci sedí u dlouhého stolu na terase. Kromě nich je tu řada dalších hostů, takže středeční opuštěnost Orešnice byla jen dočasná. Zkrátka už to tady hučí, tak jak má. Z auta se leze nesmírně těžko, a teď ještě se dobelhat těch pár metrů na terasu! Usedáme vedle ke stolu a zapojujeme se do zábavy. Pedál se Smoldou dávají do placu zážitky z Oravice: jak chtěli vyzvednout Trnkyho boty a správce jim nechtěl věřit, že oni jsou ti praví kurýři. Jinak prý podnikli pěkný výlet v okolí Zverovky a dokonce vyjeli i lanovkou na úpatí Skriniarek. Moc si to pochvalovali. Naši šerpové z Kôprovského štítu mají viditelně povznešenou náladu, zejména Čenda pomrkává očičkama a barvitě popisuje jejich anabázi po "boudičkách". Samozřejmě nejenže se rozšoupli na Popradském plese, ale (jestli jsme dobře pochopili), dali si šláftruňk i v boudičce na parkovišti u Trech Studniček, kde nám nechávali auto. Prý tam paní vypili všechny zásoby kořalky. My jsme si původně objednali pouze kávu, ale dorazil to Pilník, který na počest svých narozenin objednal rundu 65%-ní Tatra Tea. Loni to tady takto roztáčel Jarmil – "Sakra, ten Jarmil tady letos chybí!" Perfektní posezení na závěr. A tak to má na Slovensku být! S vědomím, že nás ještě večer čeká grilovačka, jsme v Orešnici poseděli zhruba hodinku a na devátou hodinu se postupně přemístili do Lesovni na chatu.
Hlavní kuchař Čenich se začal ihned věnovat přípravě haldy masa a naznal, že ho nebude grilovat na ohni, ale opět vykouzlí baštu v troubě. Není to sice stylové, ale uznáváme, že než bychom rozdělali pořádný kopec žhavého uhlí, dělali bychom vše za tmy, čas by neúprosně ubíhal a maso by bylo kdoví kdy. Sice i tak mu to trochu trvalo. Než se zpracovala zelenina, vše připravilo a dalo péct do trouby, bylo po desáté. Ale až vytáhl plechy na stůl s tou lahodou (to neudělá ani Pohlreich) všichni se vrhli na porce masa a nemohli jeho umění vynachválit. Bylo to zkrátka tak skvělé, že jsme se nacpali jak zákon káže. Pivo a víno stačilo tak akorát, téměř vše se vypilo. Spokojeně jsme pomlaskávali kolem stolu. "Sakra, ale ten Jarmil tady fakt chybí!!!" vzpomínali jsme na nepřítomného parťáka, "on toho sice moc nenamluví, ale bez něho to tady není ono..." Patřičně jsme zhodnotili letošní akci a konstatovali, jak to zase rychle uteklo. "Každoročně říkám: nejlepší 'Tatry', jaké kdy byly – a příští rok to bude taky tak," to bylo například moje hodnocení. Spát se jde po půlnoci, máme toho dneska za sebou opravdu dost.

Neděle 17. června 2018 : odjezd domů
V neděli jsme v klidu dospali do sedmi, půl osmé. Se správcem jsme na ukončení pobytu domluveni cca po deváté hodině. Celou chatu jsme poklidili a naše zavazadla přenosili do aut. Takto jsme byli krátce po deváté připraveni k odjezdu. Voláme panu Janotkovi a dozvídáme se, že předání klíčů a úhradu ubytování odbudeme na urbariátu ve Vavrišově. Můžeme tedy chatu definitivně uzamčít a odebrat se na cestu k domovu. Aby to nebyly Tatry bez závěrečné fotky! Letos si vybíráme pěknou pozici u odbočky u skanzenu, kde jsou nainstalované nové dřevěné sochy.
Naše (Emanovo) auto ještě zajíždí do Vavrišova a na urbariátu se setkáváme se správcem. Vše jsme vyrovnali a nahlásili i drobnou (nezaviněnou) závadu na nábytku. Velmi potěšilo, když nám při loučení pan správce stiskl ruku: "Šťastnú cestu... a vráťte sa!" Samozřejmě – příští rok do Tater zase přijedeme!
A pak se vydáváme na dlouhou cestu k domovu. Naše auta jedou nezávisle. Jízda ubíhá dobře, nikde žádné problémy ani zácpy. Po poledni se zastavujeme v motorestu Rasová v Bílých Karpatech, kde mají vynikající kuchyni a kde se zastavujeme na oběd nejraději. Naši parťáci z Trnkyho a Smoldovy posádku jsou už tady, sedí na terase a čekají na jídlo. Bohužel pro nás ale nikde nezbývá ani jeden volný stůl nebo místo. Je doba oběda a to tady bývá narváno. Dílem je to i tím, že není otevřena vnitřní jídelna. Pilník navrhuje, ať jedeme dál a zastavíme se v jedné jeho prověřené restauraci na okraji Uherského Brodu – motorest Štěpán v místní části Těšov směrem na Luhačovice. Celkem dobrá volba a zřejmě oblíbená restaurace, protože převážnou část meníčka už měli vyjedenou.
Do Třebíče pak dojíždíme v pohodě mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední.

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2018 u odbočky do Ráčkové doliny.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Kôprovský štít 2363 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry (č.2) 1:25.000.
Ubytování: Chata Lesovňa /Urbariát Vavrišovo/: http://cz.megaubytovanie.sk/chata-lesovna/.

(zapsal a fotil Kotel, s přispěním Pilníka)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.