Výstup na Stuhleck
za fantastickými výhledy / Mürzzuschlag - Spital (Rakousko XI.)


Sobota 21. dubna 2018
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya.
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Payerbach/Reichenau - Semmering - Mürzzuschlag
Pěšky: Mürzzuschlag, nádr. ÖBB (0 km, 680 m n.m.) – Poldlbauer, samota (5,5 km, 1029 m n.m.) – Mittlere Stäle, salaše (8 km, 1320 m n.m.) – Geiereckalm, salaš (10 km, 1582 m.n.m.) – Geiereck, hřeben.kóta (10,5 km, 1644 m.n.m.) – Grazer Stuhleck, hřeben.kóta (11,5 km, 1635 m.n.m.) – Schwarzriegel, hřeben.sedlo (13 km, 1593 m.n.m.) – Stuhleck, vrchol (15 km, 1782 m.n.m.) – Friedrichhütte / sjezdovky, chata (18 km, 1307 m.n.m.) - Spital am Semmering , zast. ÖBB (22 km, 789 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya.

Účastníci: Marek, Blanka, Kotel, Milan.
Počasí: jasno, slunečno / hřebeny 15°C, údolí 27°C (odpol.), dohlednost: 90 km.



Stuhleck – poměrně plochý vrchol v samotném východním výběžku Alp, známý především milovníkům sjezdového lyžování díky stejnojmennému zimnímu středisku s mnoha vleky a sjezdovkami položených na jeho táhlých úpatích směrem k obci Spital am Semmering. Po ukončení zimní sezóny tak trochu opomíjený: (umělý) sníh ze svahů valem slezl nebo právě odtává, veškerá občerstvovací zařízení uzavřena..., a rázem je zde liduprázdno. Ovšem jedinečné období pro vyznavače pěší turistiky pro zdolání jeho vrcholu! Ten je o to více lákavější, protože díky své poloze na okraji alpského pohoří poskytuje neopakovatelné výhledy do širých dálav, i na dosud zasněžené hřebeny na obzorech. I díky tomuto zážitku jistě oželíme fakt, že vrcholová chata je v mezisezóně uzavřena, ale o to více si na hřebenovce a vrcholu samotném užijeme klidu.
My jsme se pro výpravu na Stuhleck rozhodli u příležitosti desátého výročí pořádání těchto jarních výjezdů do blízkého Rakouska. Když jsme v roce 2008 zahajovali výletem na Schneeberg, po deseti letech jsme tedy tak trochu symbolicky zvolili další atraktivní horský cíl. Termín jsme oproti předchozím letům zvolili co nejčasnější – ještě nikdy jsme nejeli takto brzy. Ale volba se ukázala naprosto prozíravou: leckdy jsme měli v květnu problémy s vychytáním příhodného počasí, kolikrát jsme měli i obavu aby nepršelo, jindy zase byly mraky... Tentokráte nám však vyšlo počasí nejlepší, jaké jen mohlo nastat: nejenže bylo slunečno a jasno, ale atmosférické podmínky byly tak příhodné, že poměrně čistý vzduch nám poskytl ostré obzory a dohlednost až do vzdálenosti bezmála 100 km! K dopravě jsme jako vždy zvolili přesné a rychlé spoje rakouských drah, přičemž k akci nakonec nastoupili čtyři odhodlaní účastníci.

* * * * * * *

Jako vždy více tipů – vyhrál Stuhleck!
Ještě než se dostaneme k líčení samotné výpravy, musím upřesnit, že plány na letošní 11. ročník "akce Rakousko" byly opravdu rozmanité a měli jsme na výběr z více návrhů. Loni jsme absolvovali relativní pohodovku v Litavských vrších ve výškách okolo 450 m n.m., letos jsme zamýšleli pro změnu vystoupat zase někam výše. Ve Vídeňském lese jsme byli taktéž několikrát předtím, takže jsme se nerozpakovali poohlédnout se trochu jinam: Marek navrhl "nejbližší tisícovku od Hevlína", což je Hocheck, dále na výběr byly dva velmi atraktivní tipy v okolí Semmeringu: hřebenovka Kampalpe po štýrsko-dolnorakouské hranici atakující 1500 m n.m., anebo dokonce výstup na Stuhleck. Především díky tomu, že nám rakouské dráhy opět nabízejí časný ranní spoj z Laa již od čtvrt na šest, a tím se stala oblast Semmeringu během jediného dne zase velmi dobře dostupnou. Z podzima jsme byli namlsáni celkem ostrým výstupem na Dlouhé Stráně v Jeseníkách, takže jsme se cítili odvážně a bez váhání jsem Markovi potvrdil: varianta č.1 = výstup na Stuhleck!
Jak již bylo zmíněno, tento vrchol je spíše známý vyznavačům zimních sjezdovek a plynule navazuje na středisko Semmering. Co se týče pěších výstupů, na webu nelze najít moc informací, snad jen dva-tři popisy túr a to ještě z nejpohodlnějšího výchozího bodu, což je sedlo Pfaffensattel (horská silnice na východním úpatí). Odtud také tento vrchol v roce 2013 pokořil Marek na kole. Doufejme, že tímto cestopiskem tedy rozšíříme obzory a tipy ostatním pochodníkům. Odhadli jsme tedy, že výstup na Stuhleck ze strany městečka Mürzzuschlag může být velmi atraktivní a relativně nenáročný, jelikož více jak kilometrové převýšení se překonává na téměř 10 kilometrech pochodu. Počet účastníků jako vždy mírně haproval: jednu chvíli se zdálo, že na cestu vyrazíme jen ve dvou. Bizi totiž kvůli zdravotnímu handicapu letos bohužel vypadl. Naštěstí se záhy do sestavy připojil Milan a taktéž Markova přítelkyně Blanka. Skupinovou jízdenku Einfach-Raus-Ticket jsme tedy naplnili velmi výhodně čtyřmi cestujícími. Zbývalo jen doladit časy odjezdů z Třebíče do Hevlína, čas srazu a sled spojů dle rakouského jízdního řádu. Vše se podařilo na jedničku a v praxi se nakonec též povedlo zrealizovat. Takže vzhůru do Alp!

Výhled na Kahlenberg
Přejíždíme Neue Donau přes Nordbahnbrücke: ranní pohled na Kahlenberg s legendárním vysílačem jehož signál dolétne až do Třebíče.

Přejezd z Moravy do Alp
S Milanem jsme se domluvili, že z Třebíče musíme vyjet hned po 3:30 ráno, abychom měli minimálně 1,5 hodiny na cestu autem do Hevlína. A to jsme ještě na serveru dopravniinfo.cz zjistili, že mezi Hevlínem a Znojmem jsou letos uzavřeny dvě vesnice! Krhovice prý nejsou průjezdné vůbec a Hrádek naštěstí pouze po místních komunikacích, i když oficiální objížďka zde vede taky někam do tramtárie... Vyjíždíme tedy ještě za tmy na Moravské Budějovice a Znojmo. Po císařské cestě I/38 cesta utíká velice rychle, silnice je úplně prázdná. Ve Znojmě je vždycky legrace sledovat ovíněné partičky, kterak se kymácí z právě uzavíraných klubů a diskoték, například na Pražské a Sokolské ulici. Tak hlavně aby nám někdo nespadl pod kola... Tentokrát Znojmo netradičně celé projíždíme až na Vídeňskou a míříme jakoby na Hatě. Musíme totiž objet uzavřené Krhovice a to jde jedině objížďkou přes Načeratice a Strachotice. Ještě nikdy jsem tudy nejel, ale zvládáme to dobře. Od Načeratic posíláme Markovi SMS, že se blížíme. Na silnici II/408 se napojujeme u Valtrovic a ještě nás čeká průjezd totálně rozbombardovaným Hrádkem (dělá se zde asi kanalizace). Účelová objížďka pro místní dopravu vede zdejšími uličkami přes střed obce, ale dle mapy ji máme nastudovanou naštěstí dobře. Je třeba pouze nerespektovat značky "průjezd zakázán" a dostáváme se až na konec dědiny, kde ještě krátký úsek regulují semafory. Po tankodromu Hrádek opouštíme a tradá na Hevlín. Čas neúprosně ubíhá, ale stíháme přesně na minutu: přesně v 5:00 jsme na hevlínském náměstíčku a Marek s Blankou akorát kráčí po hlavní ulici, takže jim jedeme naproti. Tím je naše sestava kompletní a přesouváme se přes hranici do Laa an der Thaya, kde bychom cestu na nádraží našli už i poslepu. Severní ulicí okolo velké návsi (tady má okraj Laa podobu velké vesnice) míříme jakoby za město a pak odbočujeme ostře vpravo, a to jedeme už podél kolejí, které tady od války bohužel končí. Na parkoviště před nádraží přijíždíme akorát tak, abychom si stačili v automatu zakoupit jízdenky (5:05).
A jak na nákup jízdenky? Jednoduše, obslužný software je i v češtině. Volíme tedy nabídku Einfach-Raus-Ticket pro 4 osoby (42€) a strkáme do štěrbiny 50-ti eurovku, abychom se jí "zbavili". Symboly bankovek ji momentálně k platbě připouštějí, automat ji tedy "žere", vydává jízdenku; a pro další případnou platbu je už symbol 50€ přeškrtnut – zkrátka asi aby nesloužil k dalšímu rozměňování peněz :-) My ještě nesmíme zapomenout koupit klasickou úsekovou jízdenku pro poslední úsek Semmering – Mürzzuschlag (á 2,30€/os.), na který musíme použít spoj třídy EC (151 – Emona). Klasické ranní "Rexy" totiž končí jen na Semmeringu a na poslední úsek nám navazuje právě jen "ec-čko", na nějž ERT neplatí. Celkově tedy každý z nás vynakládá na cestové 12,80€ (cca 330 Kč), což na vzdálenost 2x 180 kilometrů je celkem pakatel.
Na ranní spoj S-7 konečně není nasazena nepopulární stará modrá souprava, ale nová moderní červená s pohodlnými sedadly, což velmi oceňujeme. Vlak odjíždí přesně na čas 5:17 a vzápětí se venku začíná rozednívat do jasného prosluněného dne. Na této trati nás vždycky udivuje, kolik se v jejím okolí pohybuje zvěře: jsou to desítky srnek a zajíců, které odbíhají od trati do zelených polí. Není se co divit, jelikož zhruba po Mistelbach uháníme mírně zvlněnou malebnou krajinou s lesnatými kopečky a remízky. Obkružujeme i výrazná návrší Staatz s hradem a dále Buschberg a Steinmaindl s výraznými kupolemi radarů řízení letového provozu (jeden je vojenský a jeden civilní) – jsou mimo jiné viditelné i od nás třeba z Pekelňáku. U Wolkersdorfu začínají roviny s nekonečnými řadami větrných elektráren. Všímáme si, že je krásně ostře vidět již blízký Kahlenberg s legendárním vysílačem nad Vídní a taktéž je dohled už i na Schneeberg, vzdálený odtud ještě více jak 80 kilometrů! Viditelnost tedy vynikající, a pokud vydrží po celý den, budeme odměněni krásnými výhledy i na túře.
Vjíždíme do Vídně. Přejíždíme Dunaj i jeho ramena a k přestupu si vybíráme hned následující stanici Handelskai. Čili pro změnu nikoliv obvyklý Praterstern (kde se nacházejí četné obchody a taky trafika, kde jsme vždy kupovali poštovní známky). Na přestup máme totiž asi jen 4 minuty, což by na odběhnutí do trafiky pro známky nestačilo. Hned následující vlak je tedy náš další spoj R-2311, a to až do koncové stanice Payerbach-Reichenau. Moderní prosklené Handelskai opouštíme těsně po půl sedmé a pomalu projíždíme další vídeňské stanice. Zrychlujeme za Vídní a za hodinku jsme ve Vídeňském Novém Městě (Wr. Neustadt), kde je klasická čtvrthodinová zastávka, jelikož nás míjí spoje vyšší třídy. A právě zde lze tuto chvíli využít k rychlému nákupu v nádražním vestibulu, což taky s Markem provádíme a uháníme do trafiky pro známky. Já jsem už doma pečlivě vybral všechny kapsy a nejzazší zákoutí a posháněl asi 40 centů v dvoucentových i dokonce jednocentových mincích, které vracejí zejména na Slovensku. Byla to slušná hromádka a hoši nevěřili, že by mi tuto "pomstu" v trafice vzali. Povídám: "Ále co, jsou to taky peníze – tak to nemají tak blbě vracet, ne?" a samozřejmě prodavačka nehnula ani brvou, když jsem jí začal na pultík sázet čtyři komínky drobných plíšků (dvě eurovky plus ty šušniky; za 2,40 jsem obdržel tři známky pro Evropu). Mimochodem je zajímavé, že náš vnitrostátní tarif (19 Kč) už je skoro stejně drahý, jak rakouský mezinárodní (0,8€ = cca 21 Kč). S Markem jsme pak rozvinuli teorii, že jemu už se za nějaký čásek (nejspíše po příštím zdražení poštovného v ČR) více vyplatí jezdit na kole házet pohledy a dopisy (směřované do ČR) do Laa.
Semmering
Památník výstavby unikátní železnice ve stanici Semmering.
Od Wr. Neustadtu jsou už pěkné pohledy na Schneeberg a bližší Hohewand, přičemž se pak trať mírně stáčí jakoby napravo, takže poznenáhlu vidíme tyto scenérie ze zcela odlišného úhlu. Míjíme i nenápadné skály Flatzerwandu poblíže městečka Ternitz, a pak už začíná znatelné stoupání do Payerbachu, přičemž se před námi záhy otevírá majestátné panoráma Raxu. Do stanice Payerbach-Reichenau přijíždíme 8:35 a máme pouhé tři minutky na přestup na "lokálku" vyjíždějící na Semmering. "Lokálku" schválně píšu v uvozovkách, protože se samozřejmě jedná o moderní velkoprostorovou soupravu, kde díky klimatizaci ani nejdou otevírat okna. Což je podstatné minus, protože kochat se malebným okolím trati zapsané na seznamu UNESCO, pouze zpoza lesklého skla není již žádným zážitkem. Výjezd na Semmering je ale i tak jedinečný, což pociťujeme hned za dlouhým viaduktem vedeným v oblouku, kde neskutečně nabíráme výšku: najednou jsme se otočili o téměř 180° a celý Payerbach i s nádražím vidíme úplně pod námi.
Výjezd na Semmering trvá rovnou půlhodinku. Projeli jsme několik mostů i tunelů, stejně tak i spoustu zatáček. Jak se trať točí stále tam i zpět, šlo poznat podle blízkého výrazného vrcholu Sonnwendstein, který jsme objeli takřka ze tří stran. Je zde několik stanic, každá v kopci, ale souprava neměla s rozjezdy pražádné problémy, fíra to vždycky patřičně ohulil a už jsme svižně valili i do kopečka. Spořádali jsme i ranní svačinky a zašli si i na záchod, přičemž Milan naznal, že si odskočí až v našem posledním spoji, což má být mezinárodní expres Emona do Lublaně, "kde to jistojistě bude na WC luxusní". Na Semmering do výšky 895 m n.m. dojíždíme v 9:07 a asi 8 minut máme čekat na expres Emona Wien-Lublaň. Oproti nížinám tady děsně fučí a je zima. My jsme už ve Vídni šli do triček a krátkých kalhot, ale tady v tom studeném průvanu přes blízký průsmyk by se snad hodila i bunda! Škoda, že neměli otevřené malé muzeum ve zdejší stanici, mají tam pěkné exponáty, modely a dokonce i kolejiště věnované zdejší unikátní trati, asi otevírají jen o prázdninách. Na poslední úsek do Mürzzuschlagu jsme si předem dokoupili klasické úsekové jízdenky po 2,30€, protože EC Emona není zařazena do tarifu ERT (stejně jako Railjety nebo IC) – tak jsme se těšili, co přijede za éro, ale jak jsme protáhli obličeje, když souprava byla sestavena z obstarožních vagonů a lá Vagónka Studénka řady "B" s kupéčky. Aby nedošlo k mejlce, nesly tyto hrdě nápisy "Slovenske železnice" (míněno po česku samozřejmě slovinské). Milan si tedy WC moc neužil, musel vzít zavděk standardem z 80.let, ale prý se to dalo unést, čisto tam měli. Jelikož venku pořádně pere slunce, využili jsme tuto chvíli i k pořádnému namazání ochranným krémem – především obličej, zátylek, ruce. Sjezd do naší cílové stanice Mürzzuschlag trval necelou čtvrthodinku, čili v 9:28 jsme v našem východišti pěší túry. Čas je to vynikající. Však už jsme během sjezdu mohli sledovat hřeben Stuhlecku, který jsme poznali dle zbytků sněhu na sjezdovkách a taky podle větrníků, které jsou osázeny směrem k jihu. Zkušeným okem jsme shlédli převýšení a naznali: "To zvládnem!" Mürzzuschlag je již ve spolkové zemi Štýrsko, Dolní Rakousy jsme opustili v tunelu Semmering, jsme tedy prozatím nejdál v rámci našich výprav do Rakouska.

Samoty a Schneealpe
Zemědělské usedlosti nad Mürzzuschlagem, v pozadí se již krásně rýsuje Schneealpe.
Pohodlný výstup na hřebeny podél údolí Ganzbachu (trasa 741)
Na nádraží se nijak nezdržujeme a hned vyrážíme na cestu, každá minuta dnes bude drahá. Prvně se ale musíme vymotat ulicemi a najít turistickou trasu č. 741. Hned před nádražím je obstarožní rozcestník, kde směr trasy 741 skutečně nacházíme. Ještě je totiž možno využít č.743 vedené severnějším údolím Auersbach, ale to bychom byli ochuzeni o část pěkné hřebenovky. Začínáme na 670 m n.m. Co se týče směřování značky ulicemi: značení naprosto mizerné, naštěstí jsem měl v GPS navigaci předpřipravenou stopu, takže jsme odbočky mohli docela dobře určovat: nejprve sbíháme podél dosti frekventované silnice Frachtenstraße přes most překlenující místní tok, pak zase do kopečka a jsme na okraji pěší zóny Wiener Straße, historického jádra města. I když je na její druhé straně avizováno na openstreetmap infocentrum, radnice a jistojistě by tam mohla být trafika s pohledy, nezabíháme tam. Skutečně každá minuta je k dobru. Dále nás ojedinělé značky vedou do klidnějších uliček v kopci, procházíme okolo nějakého moderního domova důchodců a pak následuje čtvrť s pěknými rodinnými domky. Na mezkách okolo chodníků kvetlo dost petrklíčů. V sobotní dopoledne moc pěších nepotkáváme, ale ti ojedinělí – a to nás hned zaujalo – nás zdraví "Guten Morgen!" (dobré ráno) nikoliv zbožným "GrüßGott" (pozdravbůh) jak jsme my zvyklí z nám blízkého Dolního Rakouska, resp. moravského příhraničí. Dokonce i ti starší, od nichž by se "grüßgott" dalo očekávat nejspíše. Zřejmě je to dáno odlišnou mluvou nebo nářečím, zkrátka už jiný kraj. Ale i zde jsou jistě lidi srdeční: jeden starý pán, sotva zahalekav ono štajerácké "gut'n mórgn!" se s námi hned dával do řeči, z níž jsme ihned pochopili: "Tak co turisté? – na Stuhleck? – na Stuhleck?" Což jsme mu tedy potvrdili a tak nějak konstatovali, že bude pěkný den a slunečné počasí. Podle našeho obutí a batohů šlo asi jednoznačně poznat, že nejdeme jen na louky za humna. Zamávali jsme si a šlo se dál.
Městečko opouštíme ulicí Pretulstraße, která se neustále zvedá mezi upravenými rodinnými domky. Posléze vychází mezi krásně zelené louky s pastvou krav. Před námi zalesněné kopečky a pokud se otočíme: nádherné panoráma táhlého zasněženého horského hřebene. Zprvu jsme mysleli, že je to Rax, ale chyba: ve skutečnosti se jedná o pohoří Schneealpe s nejvyššími kótami Windberg (1903 m n.m.), Mooskogel a Schauerwand – tyto tvoří zřetelnou náhorní plošinu. U první samoty jsme odbočili mírně vlevo a stoupali k další, která je v mapě uváděna jako Eckelbauer. Zde jsme se krátce zastavili u staré památné lípy se svatým obrázkem. Odtud se naskýtaly nejen pěkné výhledy na Schneealpe, ale i západním směrem do širokého údolí říčky Mürz, které míří k Bruck an der Mur. Na samotném obzoru tímto směrem další zasněžené štíty: tentokrát dokonce Seckauer Zinken (2397 m n.m.) v Taurách, vzdálený téměř 80 km! Dohlednost tedy parádní. Zanedlouho, po téměř třech úvodních kilometrech pohodové chůze docházíme k okraji lesa a na první významné rozcestí (v mapě udána kóta 857 m n.m.). Dřevěné směrovky ale tady spíše upozorňují na jednotlivé usedlosti, nabízející zřejmě ubytování či letní byty, nebo jen na čísla popisná. Pro nás je důležitá především směrovka "Moschkogel-Pretul 741" (Moschkogel je boční rozsocha hlavního hřebene a Pretul pobočný vrchol s rozhlednou). Trasa č. 741 je tedy správná a my tudíž odbočujeme vlevo a vstupujeme do lesa. Následuje ještě asi 2 km pohodlné silničky, semtam lemované svatými poklonami, a několik usedlostí či samot: Peterbauer, kde silnička dělala pořádnou serpentinu, Grubbauer a konečně Poldlbauer s pěknou kapličkou. Zde asfaltka končí. Samota Poldbauer byla uvedena na rozcestníku u nádraží s časovým údajem cca 1 hodina. My jsme již ušli asi 5 km a dle orientačního časového rozpisu, který jsem si vnesl do kopie mapy, časový rozvrh velice dobře dodržujeme. Překonali jsme též již hranici 1000 m n.m. Údolí potoka Ganzbachu, které kopírujeme, se v těchto místech znatelně zahlubuje. My jsme na úpatí a dolů vpravo spadají dost strmé stráně.
Pramen
Při výstupu jsme narazili i na takovéto dvě napaječky se silným pramenem.
Za posledními chalupami vstupujeme do lesa na šotolinovou cestu, která se začíná zvedat znatelněji. U louky se salaší Peterbauergreut (cesta ji nadchází) objevujeme vydatný pramen s dřevěnou napaječkou. Bereme zavděk chladivou pramenitou vodou a pořádně se osvěžujeme. Co chvíli očekáváme výrazné "esíčko" naší cesty, které vyplývá z mapy. Díky němu nabíráme další výškové metry. Na protějších svazích druhého bočního hřebene se objevují vrtule elektráren, což je dobrý orientační bod. I někde nad námi je boční úsek větrného parku a až tyto "naše" vrtule uvidíme, budou pro nás znamením, že boční hřebínek je na dosah. Zhruba o půl dvanácté dosahujeme strmých pastvin a shluku starých salaší zvaných Mittlere Ställe (překlad uvádí ställe = stáje). Jedna starodávná chalupa opatřená solárními panely, opodál dvě stodůlky. Nikde nikdo. Cesta se tady zase pořádně kroutí do několika serpentin a podle všeho je sjízdná už jen traktorem. Objevují se tu i první sněhové plotny, které dosud nestačily roztát. Hned kousek za pastvinami v lese objevujeme u cesty další napaječku s pramenitou vodou a krátce se zastavujeme na vydýchání. V těchto místech jsme se taky několikrát míjeli se snad jedinými pěšáky, které jsme potkali na výstupu: mladá dvojice, mládenec s batohem a dívka. Ti nyní odbočili k osamocené chatě nacházející se kousek nad pramenem, ale zůstali před ní jen na čumendu. Jinak nás na desetikilometrovém výstupu předjelo ještě pár kolařů – tři, čtyři? Zkrátka liduprázdno. Takto se nám v horách líbí!
Co nevidět očekáváme, že narazíme na další výrazný orientační bod: turistický rozcestník, kde se cesta 741 dvojí. Pravá větev míří do závěru (strmého terénního kotle) údolí Ganzbachu, aby se pak asi prudčeji vyšvihla přímo na kótu Pretul s rozhlednou, zatímco levá větev pokračuje pozvolněji na boční rozsochu vrcholu Geiereck. Pro nás je výhodnější levá větev, protože Pretul pro nás není stěžejní, a můžeme ho z maršrúty s lehkým srdcem vypustit, jelikož výhledy se nám budou nabízet na celé hřebenovce. Oproti ideálnímu časovému itineráři máme asi 10-15 minut zpoždění, což je však ještě v toleranci. O směřování trasy nemusíme tedy ani hlasovat, všichni jsou pro cestu rovnou na Geiereck. Ostatně nad námi se už komíhají vrtule větrníků, na hřeben nemůže být daleko. Značená trasa vede po staré pěší cestě, zatímco několikrát přecházíme zbrusu novou obslužnou prašnou silnici, vybudovanou bezesporu k výstavbě a obsluze větrného parku. I protější svahy jsou zbrázděny podobnou komunikací. Stylem naší pěší cesty i přechody pojízdné komunikace nám to tady silně připomíná náš někdejší výstup na Šerák z Ramzové – zcela podobná krajina. A tato podobnost není rozhodně naposledy.
V tomto finálním výstupu jsme se mírně roztrhali: vpředu si vykračuje Milan, pak si konstantní pohodové tempo drží Marek s Blankou a já funím samozřejmě vzadu. Ale žádná krizovka, každý si jde podle svého, však se zanedlouho setkáme na hřebeni.

Geiereckalm
Postranního hřebínku jsme dosáhli na pastvině Geiereckalm - v pozadí Stuhleck, zdá se sice na dosah, ale zdání klame.
Pretul a Amundsenhöhe
Zpětný pohled na hřebeni z návrší Grazer Stuhleck na kóty Pretul a Amundsenhöhe, větrníky fakt jako pěst na oko.

Stuhleck z hřebenovky
Pěkný pohled na Stuhleck přes sedlo Schwarzriegel (až na tu vrtuli...).

Parádní hřebenovka z Geierecku na Stuhleck
Konečně! Ve 12:30 hodin dosahujeme hřebene na boční rozsoše nevýrazného vrcholu Geiereck. Podešli jsme větrníky a ocitli se u salaší Geiereckalm v nadmořské výšce 1582 metrů. Zde nás zase předjel osamocený biker, jinak je všude pusto prázdno. U salaše je sice pěkné posezení, ale nevyužíváme jej. Jó, kdyby tu aspoň nějaký horský vlk prodával pivo... Dnes ovšem na žádnou otevřenou chatu nenarazíme. Ostřejší výstup se změnil v pohodlnou hřebenovou cestu, otevírají se nádherné výhledy, kterých se vůbec nemůžeme nabažit. Tak především se konečně otevřel výhled na náš hlavní cíl – Stuhleck. Jsme celkem překvapeni, že je to poměrně plochý lučinatý vrchol. Jeví se jako celkem blízko, takřka na dosah – ale dobře víme, jak výhledy na horách dokážou klamat. Dle střízlivého odhadu to bude na vrchol ještě minimálně hodinka pochodu. Nyní směřujeme takřka k jihu na nedaleký hlavní hřeben a nevýraznou kótu Geiereck (1644 m n.m.), dosahujeme ji zhruba ve 12:50. Z výhledů nás zaujalo především blízké pásmo Raxu a navazující Schneeberg, to jsou skutečně impozantní pohledy. Před nimi trochu zaniká z tohoto pohledu relativně nevysoký ale ostrý zalesněný hřebínek táhnoucí se od Semmeringu nad Mürzzuschlag – to byla jedna z variant pěší túry. Konstatujeme, že rozhodně vypadá zajímavě a bylo by pěkné se tam někdy vypravit. Dokonce registrujeme i dvě turistické chaty na obnažených vrcholcích Pinkenkogel a Große Scheibe. "Byla by to nádherná hřebenovka s panoramatickými výhledy na stranu Stuhlecku a Raxu, a navíc po zemské hranici," konstatuje Marek a já doplňuji, že jistojistě i s pěknými lesními biotopy pro Biziho.
Na Geierecku dosahujeme významného rozcestí obslužných silniček: zamítáme odbočku na relativně blízký Pretul s nízkou rozhlednou Peter-Bergner-Warte. "Ačkoli se to zdá blízko, cesta tam i zpátky sem by nám zabrala přinejlepším 40 minut. To oželíme, ostatně výhledy budeme mít krásné z celé hřebenovky," hodnotíme společně naše časové možnosti a odbočujeme tedy doleva. Marek ještě shlédl zdejší infotabuli větrného parku a napočítal, že se na hřebenech nachází celkem 20 stožárů s větrníky. Působí ale dost hrozně, hřebeny toto "panoráma" úplně znehodnotilo. Ještě kousek ve směru na Stuhleck nás větrníky budou otravovat, ale pak už konečně končí. Trasa se jen mírně svažuje po holém lučinatém hřebeni do mírného sedýlka, za ním opět velmi mírné stoupání na kótu v hlavním hřebeni – Grazer Stuhleck (1635 m n.m.). Již jsme tedy překročili výšku Krkonoš, ale v podstatě to vůbec nevnímáme, výškové poměry tady mají jiný rozměr. Stylem prostředí (lučinaté louky nad pásmem lesa a kleče) nám to tady silně připomíná již zmíněné Jeseníky, například na Keprníku, anebo jak jsem porovnal já: poloniny v Karpatech. Neustále obdivujeme jedinečné výhledy do širokého okolí. Marek nás upozorňuje na táhlý zalesněný hřeben s holými vrcholky po naší pravé ruce (směr východ): "To je pohoří Wechsel, kdysi jsem ho šel na dva dny." V podstatě prý končí až na Semmeringu a taktéž i tudy prochází zemská hranice. A na druhou stranu samozřejmě impozantní Rax + Schneeberg.
Neustále míjíme sloupy jakéhosi starého ohradníku pro dobytek, pak přecházíme i rošt, který krávám brání v průchodu. Zde se pokoušíme o společnou fotku s pozadím Stuhlecku – naštěstí foťák z dřevěného sloupku nespadl. Začínáme opět mírně klesat a konečně opouštíme ten nesympatický větrný park. Do širokého sedla Schwarzriegel (1593 m) sestupujeme sice o nevýrazných 40 výškových metrů, zato Stuhleck před námi výrazně mohutní. Už nám je jasné, že stoupání po jeho rozložitých svazích nebude jenom "procházka". Sedlo Schwarzriegel je na několika místech výrazně zamokřené, nacházejí se tu i mocné sněhové plotny a velké plochy kleče, která až sem zasahuje z dolin. Opět procházíme přes letité ohradníky, dokonce i přes vyznačené území výskytu tetřeva (dle emblému na tabulce). Do těchto míst se z doliny Auersbachu připojuje trasa č. 743, variantní výstupová možnost z Mürzzuschlagu. Na sněhu si musíme dávat dost pozor. Například já se propadám až nad kolena, což je o to nepříjemnější, že pod sněhem je ukrytá stojatá voda a mokřad. Naštěstí jsme se odtud brzo vymotali a ve 13:30 hodin dosahujeme významného rozcestníku v sedle Schwarzriegel. Z odvrácené jižní strany, t.j. z doliny od vesnice Rettenegg sem stoupá jižní výstupová trasa, resp. sestupuje tudy trasa 743. Nás spíše zaujal netradiční model umístěný vedle rozcestníku: malá kulička coby model planety Neptun. Přiložená tabule vysvětluje, že se jedná o Planetenweg, zřejmě reálná zmenšenina vzdálenostních poměrů a velikostí planet ve sluneční soustavě. Milan nám to trochu vysvětlil, asi to už někde viděl. A dle přiložené mapky nám vyplynulo, že na Pluto narazíme právě až na vrcholu Stuhlecku, zatímco Slunce a planety zemského typu se nacházejí dole v Retteneggu. Skutečně zajímavý příklad!

Výhled na Rax
Z úpatí Stuhlecku: pohled na Rax a Schneeberg.
Stuhleck
Vrchol Stuhlecku s chatou a vrcholovým křížem - odpočinek a svačinka ve 14:30.

Stuhleck - zdolání vrcholu
Od tohoto rozcestníku vyrážíme tedy na závěrečnou zteč Stuhlecku. Každý volí svoje tempo, Milan je opět vpředu a stále zrychluje, já vzadu a stále zpomaluji :-) Odhaduji, že vrcholu dosáhneme krátce po 14. hodině. Výstup se táhne a mírně se stáčí doleva. My vzadu jsme mírně ztratili stezku pod nohama a kráčíme po lučinách, dosud s uválenou hnědou loňskou trávou. Jde se tudy ale jako v peřinách. Dalo by se říci, že z tohoto jižního úpatí se nabízejí nejkrásnější výhledy. Zkouším proto nafotit spojité panoráma jihozápadního až severozápadního obzoru (výsledek viz dole). Zejména proto, že na vršku na to nemusí být čas, ale také proto, že stěží nyní na místě určuji jen nejznámější horské skupiny – zato doma na PC na to bude dostatek času a taktéž k dispozici digitální model panoramatu. Milan je už podle všeho nahoře, my prozatím supíme k horní stanici lanovky, po chvíli se konečně zjevuje vrcholový kříž. Milan už posedává na jeho obrubě, Marek s Blankou už také docházejí, já tam docházím poslední ve 14:15. Tím je vrchol Stuhlecku (1782 m n.m.) zdolán a cíl mise splněn.
Kromě nás se tu nachází asi tři lidé, ale ti po chvíli odcházejí. Při výstupu jsme potkali dvojici a po chvíli sem vyjíždí kdosi na kole. Jinak musíme opět ocenit: lidí minimum, pusto a prázdno! Vychutnáváme si tedy osamocený vrchol. V mezisezóně sem zavítají opravdu jen ti skalní, důvodem je samozřejmě i uzavřená vrcholová chata Alois-Günther-Haus. Je to letitá stavba, obložená dřevem, asi už hodně pamatuje. Věříme ale, že v době její otevírací doby poskytuje turistům odpovídající občerstvení a zázemí včetně jednoduchého ubytování.
Sonnwendstein
Pohled na blízký Sonnwendstein ze Stuhlecku.
Usazujeme se u vrcholového kříže a sykáme vrcholová pivka, vyhlašujeme i pauzu na hlavní svačinu. A mezitím se kocháme jedinečnými výhledy na všechny strany. Fantastické počasí, daleká dohlednost! Odhadujeme ji na úctyhodných 100 km. K jihu až jihozápadu dohlédneme až na Taury, blíže pak Dürrenstein, skupina Hochschwab, dobře odhadujeme i Veitsch, Schneealpe, samozřejmě Rax a Schneeberg. U Ötscheru s Markem trochu tápeme: "Vypadá úplně jinak než od nás! Z Klučovské hory vypadá jako krtinec, tady odtud má úplně jiný tvar." Konečně také vidíme na druhou stranu, k severovýchodu: doslova pod nohama máme špičatý Sonnwendstein s vysílačem, krčící se Hirschenkogel s rozhlednou nad Semmeringem. Východ, to je vzpomínaný hřeben Wechsel, ještě kus za ním a více jihovýchodněji osamocený hřeben Pongratzer Kogel + Masenberg. Dále již jen roviny přecházející do Maďarska. Na sever zase kopečky Vídeňského lesa a roviny k Vídni. Dle modelu panorámy vychází, že za ideálních podmínek by ze Stuhlecku šlo přehlédnout území od našich Chřibů až po výšiny nad Záhřebem! Je to zkrátka jedinečný výhledový vrchol!
Posvačili jsme, shlédli i rozhledovou růžici a model poslední planety Pluta tvořící konec Planetnweg. Co se týče počasí, to nám opravdu stále přeje. Na hřebenech mírně pofukovalo a teplotu jsme odhadli tak na 16°C. Což ale bylo mírně zrádné, protože slunce opalovalo ostošest. Nám s Markem a Blankou se šikly apartní bílé kloboučky, zato Milan šel bez pokrývky hlavy, což se mu pak asi mírně vymstilo. Též tmavé brýle přišly k užitku, paprsky byly skutečně ostré, a to zejména v místech se sněhem. Na Stuhlecku se zdržujeme asi 20-30 minut, odchod nekompromisně stanovujeme na 14:45. Tímto budeme mít na sestup více jak dvě hodinky a pevně věříme, že to do 17 hodin dolů zvládneme... Poslední zamávání vrcholovému kříži a míříme na sestupovou trasu. Nesmíme se nechat zmást širší cestou vpravo, ta směřuje na severní úpatí, sestupuje k blízké chatě Karl-Lechner-Haus a dále dolinou Kaltenbachu. Jejím cílem je též obec Spital, ale vyhodnotili jsme, že tato cesta je delší a nebyly by z ní výhledy jako ze sjezdovek. My už jsme hodně limitováni časem, takže volíme levou větev podél zásněžek, které ohraničují vrcholovou sjezdovku.

Schneeberg
Pohled na Schneeberg z hřebenovky.
Drsný sestup po sjezdovkách do Spitalu
Úvodní etapa sestupu jde velmi rychle. V mžiku necháváme Stuhleck za zády a svižně vykračujeme dolů k horní stanici lanovky "W-11". U zásněžek je stále spousta sněhu, dokonce i dvě dámy se před námi spustily dolů na skialpech. To musí být sešup! Milan s Markem ještě z legrace zapadají do hald sněhu a pro objektiv foťáku zkoušejí vrhat sněhové koule. U stanice "Wé jedenáctky" jsme ve čtvrthodince, to se šlo ještě parádně. Tady se ale značka napojuje na strmé sjezdovky, což znamená zvýšený nápor na kolena a ostatní nožní klouby. Proto se sestup stává čím dál více ubíjející. Sjezdovky jsou celkem fádní, s četnými plotnami sněhu. Někteří volíme traverzování cikcak po svahu, alespoň střídáme namáhaná kolena. Zimní areál je naprosto opuštěný, uzavřená stanice lanovky, prázdná terasa restaurace, tající svahy, umělá jezera pro zasněžování – to vše působí až skoro bizarně... Jaká proměna přírody ve srovnání s krásnými lučinatými hřebeny. Zde se naplno projevuje lesk a bída zimních komerčních středisek: v zimě paráda a zábavička pro peníze, nyní po sezóně zmar a takřka devastace přírody. Všimli jsme si, že umělý sníh odtává do udusaného svahu tak nešťastně, že voda ani nemá šanci se moc vsakovat a odtéká dolů. Stejně tak u umělých jezer pro zasněžování je terén tragicky rozrytý technikou a obnažené balvany – zkrátka když je zima, všechno to přikryje milosrdně sníh, ale nyní to vypadá hrozně.
Sestup se stává čím dál nekonečnějším. Ačkoli máme Spital doslova pod nohama, nějak se nám nezdá, že bychom se blížili. Máme ale dle mapy dobré orientační body podél sjezdovek: například stožár vysílače anebo ještě lépe opuštěnou horskou chatu Friedrichhütte (1307 m n.m.), které dosahujeme kolem 16. hodiny. "Tak ještě máme rovnou hodinku, to musíme zvládnout!" vzýváme poslední úsek trasy. Zkrátka musíme stihnout odpolední vlak 17:08, na který nám ideálně navazují další spoje, takže do Laa bychom se dostali v krásných 21 hodin večer. Pokud nestihneme, budeme trčet ve Spitalu dvě hodiny a pak ještě ve Vídni, takže do Laa bychom dojeli po půlnoci. A to je výzva. Žádné otálení, u Friedrichhütte jen mocně pijeme a zase rychle dolů! Naštěstí se brzy dostáváme na boční mírnější sjezdovky a poblíže v mapě uvedené podružné kóty Schieferhof klesáme pod 1000 m n.m. Značka se krátce dotýká zatáček vozové cesty, ale hned na to si zkracuje trasu narovno lesem. Nejde se tady moc dobře, čím dál více brkají kolena, ale vidina, že nádraží je takřka na dosah nám dodává poslední energii.
Sestup do Spitalu
Sestup do Spitalu.
Kolem půl páté konečně dosahujeme zástavby městečka Spital am Semmering. Nešlo nepocítit, jak s ubývající nadmořskou výškou strmě rostla i teplota vzduchu. Pod Friedrichhütte už bylo skutečně vedro, které se i nadále stupňovalo. U prvního domu jsme si všimli teploměru: 27°C! A paní domácí nám sdělila, že po poledni bylo i 30. Pravda, teploměr byl na verandě na jižní straně, ale ve stínu. Teď se ještě dobře zorientovat v městečku… Koleje frekventované trati vidíme v protilehlých svazích, tam někde musí být i zastávka: "Proboha, ono to bude ještě do kopečka!" Není to ale nic hrozného, i směr v uličkách chytáme dobře. Městečko je úplně vylidněné. Těch pár lidí, které jsme viděli, bylo sveřepě zalezlých ve stínu u domů a jen zvědavě koukali, jací blázni se pečou a chvátají v té výhni. Poslední metry, viadukt trati a odbočka na nástupiště pro směr Vídeň. Konečně jsme v cíli!
Tím prudkým sestupem a horkem toho máme akorát plné kecky, ale jsme šťastní, že jsme trasu časově zvládli opravdu na výbornou. Zdržet se někde o pár minut, třeba odbočit na rozhlednu Pretul, už bychom odpolední vlak nestíhali. Do stinného přístřešku čekárny (zaplaťbůh!) docházíme pár minut před pátou hodinou odpolední. Dle GPS, kterou nyní mohu slavnostně vypnout: v nohách necelých 22 kilometrů, převýšení 1200 metrů nahoru a 1090 metrů dolů. Zážitky nádherné, hory a výhledy úchvatné. S tekutinami jsme vyšli taktak: já dopíjím poslední zbytek minerálky (2 litry vyšly akorát), ostatní mají v lahvích ještě nějaké nouzovky. Žízeň je veliká, ještě budeme pití potřebovat cestou. Trochu se převlékáme a ulevujeme unaveným nohám dosud pevně sešněrovaných v pohorkách, to je úleva! Osobák přijíždí přesně na čas (17:08) a my můžeme nastoupit na cestu k domovu.

Cesta k domovu odsejpala jako na drátkách
Během chvíle vyjíždíme na Semmering, kde přistupují ojedinělí turisté. Cestou dolů do Payerbachu ještě pár lidí přistupuje, někdo naopak vystupuje. Jak jsme unavení, ani už moc nevnímáme okolní krajinu, jízda svádí k poklimbávání. Dole v Payerbach-Reichenau již čeká na přestup rychlá "lasička" (odj. 17:55), která nás odveze do Vídně. Cesta bude trvat téměř dvě hodinky, můžeme v klidu lelkovat anebo i klimbat. Obsazujeme "čtyřku" v horním patře a necháváme se unášet rychlou a tichou jízdou. Všímáme si, že oproti ránu se rapidně snížila dohlednost, například i Schneeberg se při pohledu od Wr. Neustadtu halí do šedivého oparu. Ale je to jistě i tím, že nyní se koukáme proti slunci, které se již kloní k západu. Taktéž od horského pásma od Semmeringu se nasouvají drobné obláčky. Z těch ale rozhodně pršet nebude. Takže opět můžeme blahořečit, jak nám perfektně vyšlo počasí.
Od Wr. Neustadtu se souprava citelně zaplňuje, dáváme si tedy i batohy na klín, abychom nezabírali místa. V patrovém vlaku je bohužel ta nevýhoda, že má jen malinké poličky nad sedadly. Čím blíže k Vídni (a v podvečer) tím více cestujících lidí, a samozřejmě tím větší pravděpodobnost, že na této lince cestují různí nerakouští exoti, aby si pak ve Vídni vyhazovali z kopýtka za sociální dávky. Jednou jsme dokonce jeli s dvojníkem Kim-čong-una (to byl ale Rakušák), obvykle cestují hordy halasných mladých muslimanů. Stejně tak i dnes: do oslovské lavice v čele horního patra záhy usedá halasná skupinka mladých arabáčů s jejich pitomou chrčivou haťmatilkou, ještě si pak k nim přisedá soukmenovkyně s pytlem na hlavě. Odhadem měli tak kolem 20 let, mlaďoši. Já jsem byl naštěstí zády, ale Milan měl orientální divadýlko na očích. Obvykle si tihle obohacovači nekupují ani lístky, tak jsme schválně čekali, až půjde průvodčí. Ten se u nich zastavil a dal se s nimi kupodivu do hovoru. Po chvíli stejně vystupovali. "Tak co, měli lístky?" ptám se – "Budeš se divit, ale jo. A ten průvodčí se s nima bavil celkem přátelsky a oni uměli dokonce německy," smál se Milan. Vzápětí tuto partičku vidíme z okna, kterak dva vlečou neskutečnou krabici s velkou plochou TV (asi jako Sobota s Kopeckým v české komedii, když vlekli pračku made in USA). "Koupili si televizu a jdou domů…" uzavřel Marek tuto scénku.
Pak vlak celkem zpomaluje a k Vídni se skoro vleče. Řešíme, jak s přestupem, máme na něj slabých sedm minut. Odhadujeme, že to ani nebude k vyběhnutí nahoru do vestibulu ve stanici Rennweg, abychom vyhodnotili cenu nejlevnější pizzy ve Vídni. Vystupujeme tedy na Rennwegu, ale nahoru po eskalátoru raději nevyjíždíme. Nakonec jsme to stihnout mohli, náš další přípoj měl asi 3 minuty zpoždění. Očekáváme, že přijede nepopulární stará modrá souprava, ale naštěstí jsme příjemně překvapeni: přijíždí opět ta nová červená, s pohodlnými sedadly. Takže teď ještě poslední úsek – 1,5 hodiny do Laa. S hranicemi Vídně se původně natřískaný vlak vyprazdňuje a my jedeme téměř sami. Jak už to bývá, valem se setmělo a poslední hodina jízdy je časově strašně ubíjející: člověk je unaven, ven není nic vidět a užuž si přeje, ať jsme na konečné v Laa. Konečně dojíždíme ve 21:07!
Přestupujeme do auta, já se ještě na cestu přezouvám do nízkých kecek, protože štreku v autě bych v pohorách už asi nedal. S Markem a Blankou se loučíme v Hevlíně na návsi a výpravu hodnotíme 100%-ně kladně, těšíme se jistě na další. Nás s Milanem čeká ještě 1,5 hodiny cesty autem do Třebíče okořeněné rozbitým Hrádkem a objížďkou Krhovic. Ve Znojmě na benzině na Pražské nelze jinak, než že si musím koupit malou minerálku, taková je dneska žízeň! Domů dojíždíme v pohodě před půlnocí. A tím je naše jedenáctá jarní výprava do Rakouska ukončena…

Výstup na Stuhleck lze zájemcům, pěším turistům, jen doporučit. Jedinečný rozhledový vrchol, nádherná hřebenovka. Směřování trasy (zahájení v Mürzzuchlagu) jsme zvolili uváženě: stoupání bylo povlovné. Kdybychom to šli naopak, stoupání po sjezdovkách by byl ubíjející trhák. Pokud někdo zvolí obrácený směr, bylo by asi lepší jít dolinou potoka Kaltenbach k chatě Karl-Lechner-Haus. Škoda jen, že horské chaty jsou v mezisezóně, čili od dubna do června, uzavřeny. Zásobu pití a svačinu tedy rozhodně s sebou.


Výhled z úpatí Stuhlecku směr Z/SZ
Výhled z úpatí Stuhlecku - sobota 21.4.2018, 13:50, (cca 1650 m n.m.):
složená fotografie (panorama) zachycující obzor od západu po sever (cca 5x zoom).
Kliknutím otevřete samostatné velké panorama, které dalším kliknutím zvětšete (+) do originální velikosti, táhlem okna libovolně posunujte v rovině horizontu. Velké panorama je opatřeno POPISKY S URČENÍM JEDNOTLIVÝCH VRCHOLŮ i HORSKÝCH SKUPIN, včetně nadmořských výšek a vzdálenosti od stanoviště.
Cíle určeny dle www.udeuschle.selfhost.pro/panoramas/makepanoramas_en.htm a rakouské topografické mapy Bergfex.



* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Cena pro čtyři osoby 42€ (aktuálně cca 1090 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat na stránkách rakouských státních drah www.oebb.at – v podrobném hledání je třeba upřesnit typ jízdenky (Einfach-Raus-Ticket), aby vyhledávač našel ty správné typy vlakových spojů. Pro poslední úsek v ranní relaci Semmering-Mürzzuschlag jízdenka ERT neplatila (spoj třídy expres), čili jsme v automatu dokoupili úsekovou jízdenku po 2,30€/os.

Celkem ujito: 22,5 km.
Nejvyšší bod: Stuhleck (1782 m n.m.).
Nejnižší bod: Mürzzuschlag, nádraží (670 m n.m.).
K orientaci poslouží např. mapa Bergfex

(zapsal a fotil Kotel)



* * * * * * *



Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz