Pátek až neděle 15. - 17. prosince 2017
Trasa sobotní výpravy:
Náměšť nad Oslavou, nádr. ČD (0 km, 380 m n.m.) - Jedovský mlýn, (1,5 km, 360 m n.m.) - Bába, rozc. TZT (3 km, 414 m n.m.) - Jinošov (5,5 km, 470 m n.m.) - Hraběcí studánka, (8 km, 475 m n.m.) - Hluboké, Svatomartinský pivovar (10 km, 460 m n.m.) - Chvojnice, vod. nádrž / hráz (12 km, 445 m n.m.) - Horní Lhotice, osada (14 km, 440 m n.m.) - Kralice nad Oslavou, nádr. ČD (16,5 km, 405 m.n.m.).
Účastníci: Pedál, Trnky, Piňďa, Havran, Cahouš, Eman, Pilník, Pepík, Jabko, Vajda, Poke, Kotel, Čenich, Eda, Smolda, Burdych, Filda, Venca, Brit, Cágr, Jarmil, Čolek, Dan, Tadeáš (22 veteránů + 2 mládežníci).

Počasí: oblačno, od 0°C do 4°C.

Ani se mi tomu nechtělo věřit, když od Pedála & Havrana přišlo zvadlo s titulkem "Normandie – 30 let (1987-2017)"! Panečku, třicet let trvání jedné akce, to už jsou skutečně dějiny! Pokud si dobře pamatuji vyprávění pamětníků, první (resp. nultý) ročník této hodnotné akce v roce 1987 proběhl na drsné trase na středním toku Jihlavky pod Mohelnem v hlubokém mrazu, sněhu a s několikerým broděním (člověk udělá v životě pár chyb a moje tehdy byla, že jsem se nezúčastnil :-). Za těch třicet let jsme prošli mnoho stezek, cest a tras v širokém okolí Náměště a lze říci, že stále není vyčerpána jejich četnost a rozmanitost – zkrátka hlavní organizátor Pedál vždy umí překvapit a připravit třeba úplně novou trasu. Anebo není od věci si čas od času zopakovat nějakou tu pěknou, tradiční, kterou jsme šli třeba již několikrát předtím.
Na letošek připadla právě jedna z těch zbrusu nových, originálních, kterou mnozí z nás ještě nešli a do daných končin ještě ani nezavítali. Měli jsme směřovat severně od Náměště na Jinošov a dále na vísku Hluboké, která (byť malinká) se může pochlubit hned dvěma raritami: nejmenším hřbitovem v ČR a svatojakubským pivovarem se stylovou restaurací. Poslední etapa měla vést podél horního toku naší oblíbené Chvojnice do Kralic. Je až s podivem, jak se poslední léta obce pozvedají a podnikaví lidé zakládají četné hospůdky a lákadla pro turisty.

Soutěžní vzorky rumu - vítěz zcela vpravo: El Comandante.

Celá akce byla jako vždy rozvržena na celý víkend: od pátku do neděle s hlavním hřebem – výpravou v sobotu. V pátek jako vždy vyrážejí ti nejskalnější tradicionalisté kolem půl páté vlakem do Studence na chatu Pedálovku. Letošní soutěž byla vyhlášena "o nejlepší rum", a aby se všichni moc nezbořili, pravidla Pedál změkčil tak, že flaška tohoto exotického nápoje byla vždy na skupinku cca tří soutěžících. Dle dokumentační fotografie se sešlo pět degustačních vzorků, takže o hodnotnou zábavu bylo jistě postaráno (vítězem se stal El Comandante). Po kulturním programu šli hoši zalehnout, jelikož v sobotu čekalo celou velkou skupinu náročné putování.

My, kteří se účastníme až sobotní výpravy, se setkáváme postupně v motoráku, který jede v půl deváté z Třebíče. Již z Boroviny vyjíždím já s Čolkem (který vlak chytl na poslední vteřinu), dále v Třebíči se připojují Cágr, Jarmil, Čenich, Filda a pár ostatních, kteří nasedli do druhého vagónu. Vlak přijíždí v devět hodin do Studence, kde přistupuje tvrdé jádro "chatařů" a ještě i členové přijedší auty (Vajda, Burdych, Smolda atd.). Jsme kompletní a až teprve po vystoupení v Náměšti nad Oslavou zjišťujeme konečný počet účastníků: rekordních 22 kousků plus dva mládežníci (Dan od Pedála a Tadeáš od Burdycha) a konečně i Pedálův nerozlučný pes.
Nastává přivítání všech se všemi, zejména ti, kteří se dlouho neviděli; případně jsou z daleka, potřásání rukou: "To ten rok zase utekl, co?!" Někteří ještě odbíhají na vítané ranní občerstvení do kávomatu v čekárně, pak se řadíme do husího pochodu před nádražím a vydáváme se na cestu. Dlužno podotknout, že přednádraží v Náměšti se během několika let zásadně změnilo: moderní přestupní terminál s autobusovými zastávkami a informačním systémem – kde jsou ty časy, kdy byl blátivý "autobusák" na plácku před hospodou U Cafourků (odkud jsem v l. 91-93 jezdil na vojenský útvar do Vícenic). Hned na prvních metrech vydává Pedál první důležitou instrukci: "Hlavně neodbočujte do hospody, mazejte rovně po červené nahoru na sídliště!" Posezení hned v Náměšti na úvodní pivko by prý byla časová ztráta a je nutno podotknout, že to měl vypočítané takřka na minuty – večer by nám to sakra chybělo. Přecházíme tedy hlavní silnici (ul. Třebíčská) a vzhůru po dlážděné Havlíčkově ul. míříme na severní okraj města, kde je několik paneláků. Koncová Jiráskova ulice se nachází na horní terénní hraně, vysoko nad údolím řeky Oslavky. Prudké svahy k řece tady byly vždy zalesněny, dnes jsme ale velmi překvapeni, že je zde čerstvá holina a otevírají se odtud dosud neznámé výhledy do širokého údolí řeky: pod nohama se nám rozkládá sportovní areál FC Náměšť, tzv. Červené domky, dále se údolí ztrácí v zákrutech u Jedovského mlýna. Napravo se pak na protějším lesnatém ostrohu vyjímá známý náměšťský zámek. Opravdu zajímavé pohledy, takže se se zájmem zastavujeme a koukáme na pěkné scenérie.
Z těchto míst pak červená značka odbočuje vpravo a klesá pěšinkou šikmo dolů po strmém svahu údolí, aby posléze dosáhla řeky Oslavy. Tyto končiny, coby bývalí členové oddílu Čtyřka, velice dobře známe: chodívalo se tudy na turistickou základnu do blízkých Naloučan a krkolomná pěšina byla vždy adrenalinovým úsekem, zejména pro voziče kárky s potravinami (kdysi se tu vyklopil s kárkou i Pedál a už to od Robina schytával: "Nemám slov! Nepochopim! K tomu nemám co dodat!") Po chvíli dosahujeme zákrutu Oslavky u staré samoty a lávky přes řeku. Tu však přecházet nebudeme, červené značení pokračuje po pěšině dále po okrajích mezí a remízků. Oslavku přecházíme po mostku až o něco dále, u Jedovského mlýna. Celkem pěkné pohledy na koryto řeky s bublající vodou a scenérii blízkého mlýna. Krátce se dotýkáme silničky směřující z Náměště do Naloučan, ale u pěkného křížku nás značka směruje vpravo na účelovou komunikaci směřující do nitra sevřeného údolíčka Otradického potoka. U křížku s pamětním kamenem děláme kratší zastávku na občerstvení všemožnými lakocinkami, především je k dispozici Pepíkův mandlový tuzemák (čas 9:30 hod.).

Pohled do údolí Oslavky nad Náměští - od Jiráskovy ulice směr zámek.

Zastávka na rumíka u Jedovského mlýna.

Červená značka odtud pokračuje dále proti proudu Otradického potoka. Zaujala nás m.j. rekonstruovaná cesta, kde byly na vydláždění použité takové ty malé hnědé kostky – dříve s nimi byly hojně dlážděny uličky v Náměšti, takže se dovtipujeme, že město provádělo rekonstrukci komunikace tímto vysloužilým materiálem – cesta vypadá fakt pěkně. Hned za zákrutou údolíčka se objevuje malebná hájenka se sádkami. Paní hajná, která vyšla na zápraží, si naši početnou skupinu ponejprv trochu nedůvěřivě měří, ale Piňďa se začal zajímat o chov ryb na zdejších sádkách, takže jsme byli jistě zařazeni do slušné části občanstva. V sádkách prý chovají pstruhy. Hned za areálem hájenky začíná menší divočina. Údolíčko je více sevřenější, sotva tudy vede pěšinka. Nyní jsou stromy bez listí, okolní stráně holé, takže to tady vypadá celkem zajímavě. Nicméně ve vegetačním období je tady asi vše zarostlé a značená trasa chozená minimálně.
Další zastávku, tentokrát i na malou svačinu, děláme o kousek dál v nitru údolí. Na oheň je ještě brzo, tak většina z nás vybaluje pouze studenou stravu anebo sušenky, a samozřejmě termosky s čajem. Zanedlouho odtud dosahujeme míst, kde se dost kácelo. Díky tomu vzalo za své i turistické značení. Pokřivený rozcestník "Bába" (dle zdejšího polesí – 414 m n.m.) s ohnutými tabulkami sice zůstal, ale ukazuje tak nějak "do větru". Navíc sem přichází žlutá TZT od náměšťského zámku. Vytěžené dřevo bylo sice odtaháno, ale na zemi se válejí haldy roští, terén je rozblácený. Ranní mrazík už bohužel povoluje, takže semtam se někdo propadne do bahnitých kolejí od traktorů. Zvolili jsme chybnou odbočku, červené značky nikde. "Hele, vždyť červená je támhle vzadu, úplně na druhé straně!" volá pozorný Cágr, který si všiml vzdálené značky, která naštěstí zůstala na neporaženém smrku. Takže přes rozblácený potok a roští zpět na druhou stranu údolíčka.
Naštěstí tyto divoké pustiny poznenáhlu opouštíme: stezka se zvedá šikmo vzhůru a vyvádí nás na okraj umrzlého řepkového pole. Dle mapy naše červená TZT pokračuje dále po rozhraní pole a lesa, aby někde po kilometru se napojila na frekventovanou silnici II/399 vedoucí z Náměště na Bíteš. Tato komunikace je velmi frekventovaná a tudíž nebezpečná, takže Pedál prozíravě již dopředu rozhodl, abychom to střihli přes umrzlá pole a napojili se v prostoru polního letiště na zpevněnou účelovku, která nás přehledně zavede za jinošovská humna. Takže do Jinošova přijdeme jakoby zboku, od západu, po pohodlných cestách a nebudeme se muset trápit na frekventované silnici. Skutečně po pár desítkách metrů chůze po (naštěstí) umrzlém poli dosahujeme vyasfaltovaného polního letiště. Nejeden z nás o jeho existenci neměl dosud tušení. Plocha byla využívána velice sporadicky pro zemědělské účely, nyní je to v podstatě spojovací silnice do blízké osady Jedov, a také zkušební plocha pro dopravní značení. Letiště jen přecházíme a ihned se napojujeme na obslužnou asfaltku (bez provozu), která jako přímka směřuje okolo Jinošova k areálu tamního družstva. Zřejmě sloužila pro zásobování letiště, když odtud operovali známí "Čmeláci".
Na dlouhém úseku asfaltky se dost trháme na menší skupinky, ale je jasné, že se sejdeme v Jinošově na návsi. Náš obdiv sklízí jediné auto, které nás zde míjí: béžová Škoda Favorit, ale v tak perfektním a načančaném stavu, jakoby včera sjela z výrobního pásu! Po chvíli odbočujeme vpravo na první záhumenkovou polňačku a po pár minutách u bytovek vstupujeme do Jinošova. Na náves k vyhlášené hospodě U Kryštofů je to jen pár kroků za zatáčku. Je přesně 11 hodin a číšník akorát vynáší před terasu čerstvě vypsanou tabuli s nabídkou dnešního menu. Je až s podivem, že naši nejdříve přišedší členové způsobně čekají, dokud nedorazí Pedál s poslední skupinkou, aby vyčkali na jeho pokyn, zda je možno zajít do právě otevřené hospůdky na pivo. Číšník se už zřejmě těšil na pěknou tržbu, ale Pedálův verdikt je kupodivu striktně zamítavý: "Ani zde nebude pivo v hospodě, čekají na nás až v pivovaru v Hlubokém, tam se odměníme!"
Od jinošovské hospody tedy odbočujeme do boční uličky směrem ke zdejší oboře. Horního vstupu do obory s informační tabulí dosahujeme vzápětí. Není bez zajímavosti, že Jinošovská obora je zajímavé krajinářské dílo ozvláštněné několika účelovými historickými stavbami a rybníky. V minulosti s ním nedílný komplet tvořil zámeček Šenvald, ten je ale nyní v soukromých rukou, zatímco obora je stále v majetku LČR a tudíž volně přístupná. Přesvědčujeme se, že branka je otevřená a do nitra parku krátce nahlížíme. Bohužel ale tudy naši trasu nelze vést, dostali bychom se na dohled Otradicím, zatímco my musíme pokračovat východně – k Hlubokému. Od zdi obory je pěkný pohled na panoráma Jinošova, který necháváme za zády: kostelík a chaloupky jako od Lady. Mírně stoupáme lesíkem stále podél obory, ale po chvíli musíme odbočit vlevo na polní cesty (dle cykloznačení č.5181).

Panoráma Jinošova od obory.

Zastávka u ohýnku s opékáním špekáčků v lesích za Jinošovem.

Chůzi po polních a lesních cestách jsme vyhodnotili jako možnou. V případě, že by byl marast se dalo jít po silnici. Sice jsme se pak stejně trochu zablátili, ale to už se nedalo nic dělat. Po polňačce okolo mezí a remízků docházíme k loukám mezi lesy, které mapa uvádí jako Lazy. Na první odbočce odbočujeme na rovný štráf do lesa. Možná jsme udělali drobnou chybu, protože kdybychom pokračovali ještě chvíli jižně, narazili bychom na Dolíhalovu studánku, jednu z mnoha upravených studánek, která se vyskytují mezi Hlubokým, Jinošovem a Krokočínem. Takto jsme ji "zazdili" a pokračujeme tedy rovnou cestou lesem. U myslivecké boudy s krmelcem chceme už zastavit k přestávce na oheň, ale pokračujeme ještě asi 200 metrů dále, ať to tady myslivcům nepodupeme. Zastavujeme tedy na dohled konce lesa, ale stále dobře kryti před větrem. Navíc je na naší zastávce dostatek suchého dřeva, takže ve chvíli už na improvizovaném ohništi plápolají plamínky a objevuje se baterie špekáčků a jiných uzenin. Pozornější si při sběru dřeva povšimli poblíže cesty letitého okopu s poctivou výdřevou, který náš paragán Cahič ocenil okem znalce: "Tady si někdo pěkně mákl." Je možné, že kdysi zde cvičili vojáci z blízké Náměště, možná třeba okop patřil k širší ostraze blízkého areálu mamutí kompresní stanice tranzitního plynovodu, která je skryta v lesích poblíž.
Opékání špekáčků věnujeme více jak půlhodinku, ale v poledne už je nejvyšší čas k odchodu. Zajedno musíme kolem jedné hodiny dorazit do pivovaru, za druhé Jabčák konstatoval: "Už tuhnu, musíme jít, ať se rozhejbem'!" Není se co divit, teplota se pohybuje stále kolem nuly. Stejně tak Jabčák nabádá, abychom odbočili na lesní průsek jižně a nešli na okraj lesa, protože tam prý cesta končí. Vyrážíme tedy s Pilníkem první dle jeho rad – a dobře jsme udělali, jelikož na návazné dolní cestě objevujeme nenápadnou směrovku na lesní pěšinku: Hraběcí studánka – 100 m. "Tak to se tam zajdeme podívat, když je to kousek!" No, bylo to sice mírně dál, pěšinka se párkrát zakroutila v mlází, až nás vyvedla do úžlabí Rakoveckého potoka s letitou vodárnou. Dole u jejího plotu jsme objevili udržovaný přístřešek Hraběcí studánky a letité posezení. Za odbočku jistě stála. Pak se navracíme na lesní štráf a zanedlouho vycházíme na okraj lesa a pole. Dalo by se odtud jít polní pěšinou k počátku obce Hluboké, ale tu jsme vyhodnotili jako blátivou, tak pokračujeme okrajem lesa v domnění, že na asfaltku spojující Hluboké a Lhotice dojdeme suchou nohou. V kritickou chvíli však Pedál ztratil velení, jelikož se opozdil kdesi vzadu a první horlivci si to namířili ze špice lesa přes pole ke zdánlivě blízké asfaltce. Pokud by pokračovali pořád podél lesa (jak chtěl Pedál), bylo by to mírně delší, ale všem by ušetřili totálně zablácené boty a kalhoty. Teď v poledne už totiž teplota vylezla nad nulu, navíc vysvitlo slunce a doposud zmrzlé holé ozimy se změnily v blátivou oranici. Těch 200 metrů jsme se tedy úplně zbytečně prdolili v blátě. U silničky jsme objevili trochu zbytků sněhu a suché travnaté pásy, takže jsme se pokusili o základní očistu. "Kterej vůl šel rovně, já jsem říkal 'podél lesa' – teď máme jít do hospody a přijdeme tam jak prasata! Pořádně se opucujte!" neodpustil si tvrdou kritiku Pedál. Ten čtvrtkilometr k vesnici jsme se tedy změnili v podupávající a nohama šoupající exoty.

Hluboké - pohled na Svatojakubský pivovar od hřbitova.

Obec Hluboké je odtud již na dohled a dokonce se otevírají i zajímavé výhledy do okolí. Zde je nejvýchodnější výspa třebíčského okresu. Vesničku na blízkém horizontu jsme tipovali na Újezd, ovšem bylo to Stanoviště. Na sever pásmo lesů mezi Krokočínem a Jinošovem, mimochodem zde je ukryta spousta pěkných studánek, ale na vedení trasy tímto směrem už za těchto krátkých dní není bohužel čas. Okolo nových domků sestupujeme na okraj Hlubokého, které je položeno v sevřeném úžlabí. Nescházíme rovnou do vsi, ale pokračujeme po záhumenkové silničce, která nás přivádí k první zdejší velké zajímavosti: evangelický hřbitov, ale tak malý, že je oficiálně prohlášen "nejmenším hřbitovem v ČR"! Jistě právem. Zastavujeme se a tiše obdivujeme tento pietní kout zdejší obce. Infotabulka uvádí, že plocha hřbitova činí 102 m2, takže při jeho čtvercovém půdorysu má rozměr skutečně 10x10 metrů! První písemná zmínka o hřbitově pochází z roku 1885, v současnosti je zde 7 hrobů. Hřbitůvek leží na krásném místě na okraji lesa s pěkným výhledem na obec, zeď lemují staleté stromy. Sluncem nasvícený opravený statek ve středu obce už nemůže být nic jiného než kýžený Svatojakubský pivovar, náš hlavní cíl po cestě. Po zastávce u hřbitova tedy scházíme dolů do dědiny a po chvíli už stojíme na dvoře nádherně zrekonstruovaného statku – Svatojakubského pivovaru. Nelze se zmýlit, vítá nás i pěkně vyvedená socha Sv. Jakuba. Za pět minut jedna bereme za kliku a můžeme se jít usadit k rezervovanému dlouhému stolu. Je nás 24, ani se nemůžeme vejít, tak někteří musí usednout k jedinému prázdnému stolu vedle, jinak je všude obsazeno. Pivovarská hospoda je asi vyhledávaným cílem. Vzhledem k vyšší úrovni (a jistě i cenám) sem nechodí ani tak místní, jako spíš lufťáci (soudě podle četných aut s brněnskými značkami).
S námi je počítáno, dvě servírky se nám hned věnují – piva se objednávají jako ve škole, musíme se hlásit, aby objednatele dobře spočítaly. Většina z nás volí tradiční ležák svatojakubskou 11°, jiní zkoušejí vyšší level: měli i nějaké speciály, vídeňský či bavorský speciál 13° a 14°. Všichni jsme šli i do polévky: vynikající hovězí vývar nebo zelňačku, někteří si dali i nějakou tu krkovici na grilu. Jak bylo zmíněno, ceny spíše městské – za dvě piva a vývar jsem platil 90 Kč. Jinak ale prostředí fakt pěkné, museli jsme Pedálovi výběr cíle jaksepatří vychválit :-) Nebezpečně jsme se rozeseděli, odchod musel být nekompromisně vyhlášen na 14:30 – vždyť za dvě hodinky nám jede z Kralic "pátej" vlak! "Měli bychom ho stihnout, sice tam mám ještě rezervu na 'osmej', ale ve Studenci v nádražce máme zamluvenou cílovou hospodu s večeří, tak ať tam dorazíme rozumně – tak hybaj všichni na cestu!" zvedá nás vedoucí výpravy opět do terénu.
Od pivovaru procházíme silničkou Hluboké až na jeho východní okraj a klesáme do mělkého údolíčka, což není nic jiného než horní povodí naší oblíbené Chvojnice! Prochází tudy i krajská hranice – dále je již území Újezda v JM kraji. My se můžeme orientovat dle cyklotrasy č. 5184. Před hraničním mostkem odbočujeme vpravo na blátivou účelovku a vydáváme se tímto po proudu Chvojnice. Rozhodně to v těchto místech není ta známá dravá říčka v úzkém kaňonu, jak ji odnepaměti známe z výprav na Oslavku pod Sudicemi a Ketkovicemi. Tady je to ještě celkem malý potůček, ale ten záhy napájí nepřehlédnutelnou vodní plochu zvanou stručně "Chvojnice": malou přehradu v semknutém zalesněném údolíčku. (přehrada na Chvojnici pod obcí Hluboké byla postavena v roce 1982 – 1984, byla původně určena pro skleníkový areál. Objem nádrže je 366 000 m3, celková zatopená plocha je 9,70 ha. Dnes vodní nádrž plní funkci akumulace vody pro utlumení maximálních průtoků, reguluje průtok Chvojnice a zajišťuje minimální průtok pod nádrží 3,4 l/s. ) – tolik informace z internetu.
Nás už bohužel začíná tlačit čas. Také dosavadní polojasné počasí se změnilo na zataženo, světla ubývá, a nám okolí přehrady nepřipadá v zimním období nějak zvlášť atraktivní. Nasazujeme vyšší rychlost chůze a celou přehradu míjíme doslova v pár minutách. Zastavujeme se až v jedné ze zatáček a posléze i nad hrází, abychom srovnali řady, a ujasnili si směr dalšího putování. Máme prý i nadále kopírovat cyklotrasu, která nás zavádí do celkem nepřehledného lesa, kudy snad ani klasická cesta nevede. Přesto prý jdeme dobře, což se potvrzuje tím, že vycházíme na rozlehlé louky, kde se opět napojujeme na jakousi cestu.

Údolí Chvojnice u Lhotic - socha sv. Jana.

Zde je údolí zajímavé, začíná to mít trochu krajinářskou hodnotu: široké nivní louky, vysoké zalesněné stráně, četné zákruty. V místech, kde se vlévá z východu boční tok, je dokonce na hraně údolí vidět střechy blízké vesnice (Lesní Jakubov). Na zdejších širých lučinách se nacházejí pastviny, dokonce se objevuje malé stádo ovcí, které se s důvěrou přibližují a nechávají se i pohladit. Dále je zde nepřehlédnutelná i zvláštní socha Sv. Jana. Turistická mapa sice příslušné značky neobsahuje, ale historické prameny uvádějí, že na vyvýšených ostrožnách nad údolím se v těchto odlehlých končinách nacházejí zbytky středověkých hradišť: Dolní a Horní hrádek. My už bohužel na nějaký průzkum čas nemáme, ale prý lze na příslušných místech dohledat zbytky valů a opevnění. Nedá se nic dělat, musíme dál, ale tento kout "Chvojárny" by jistě stál za podrobnější výpravu, třeba na jaře, kdy už jsou dny delší. Procházíme další pastviska a u soutoku Lhotického potoka dává Pedál dvě možnosti: "Buď půjdeme pořád po Chvojárně až na Olšinský mlýn, anebo tady odbočíme do Lhotic a dále půjdeme po silnici do Kralic – vzhledem k blátu doporučuju variantu druhou." Ta je tedy jednomyslně přijata a my odbočujeme na stejně blátivou polňačku, která míří vzhůru ke Lhoticím, ostatně jejich chalupy jsou už na dohled.
V úžlabí ještě objevujeme ohradu se zvláštními prasaty, asi nějaká čínská nebo vietnamská. Zatímco bachyně je za ohradou, rozpustilá malá selata se asi někde protáhla a pobíhají po cestě. Naše skupina je pro ně vítané zpestření k zábavě, rozpustilému pokvikávání a otírání se o nohy kolemjdoucích. Široko daleko nikde nikdo, ale selata asi neutečou. Po pár minutách dosahujeme Horních Lhotic (15:45 hod.). Do odjezdu vlaku necelá hodinka – to stihneme v pohodě.
Ze Lhotic už není kam zabloudit, není kde se plácat v blátě. Zde se totiž napojujeme na příjezdovou silničku, opouštíme dědinu a stoupáme vzhůru k lesu – Kralice jsou za kopečkem. Můžeme opět nasadit vyšší rychlost a za pár minut dosahujeme předělu na kopci, odkud se kupodivu otevírají pěkné výhledy na jih a na blízké Kralice. Po trati právě projíždí rychlík na Třebíč. Akorát se smráká. Někdo volí odbočení na zkratku, překonávající napřímo dlouhý zákrut silnice, někdo chce jít v suchu, tak pokračuje delší variantou po vozovce. Setkáváme se dole v Kralicích. K nádraží je to ale ještě celkem štreka – nejprve po hlavní ulici, pak od obchodu odbočit vlevo a ještě kus. Tady se opravovala silnice, takže vše je rozblácené, a kdo si pracně předtím očistil boty, může v cíli začít nanovo.
Na nádraží docházíme zhruba deset minut před příjezdem vlaku (odjezd 16:36) – naplánováno tedy perfektně. Čenda kupuje hromadnou jízdenku za cca 400 Kč do Studence (cca 20 na jednoho) a můžeme se vydat vstříc naší cílové stanici Studenec. Cesta vlakem trvala chvíli a před pátou už vystupujeme ve Studenci. Ve zdejší "nádražce" máme zamluvené stoly ke slavnostní večeři (podával se podobně jako loni vepřový plátek s bramborem a zeleninou). K tomu řada piv a jelikož paní hostinská už byla dopředu obeznámena, připravila džbány s oblíbeným horkým punčem.
Poseděli jsme popili, začínají se ladit kytary a zábava se rozjíždí. Hospoda byla kupodivu úplně prázdná. Někteří odjíždíme kolem sedmé hodiny auty k Třebíči – já odjíždím s Vajdou, Cágři poté i s Pokem. Nejtvrdší sestava zůstává v družné zábavě a jak později upřesnil Pilník, posezení a následná přeprava na chatu Pedálovku proběhly bez excesů. Kluci ráno poklidili, první odjížděli už vlakem v devět hodin, ostatní poté. Tím byla výroční Normandie prohlášena za ukončenou, vyhodnocena na jedničku s hvězdičkou a všichni už se těšíme na další ročník, jistě i na nějakou hodnotnou trasu.

Normandie 2017 - společná fotka tvrdého jádra veteránů na počest ukončení akce.

Celkem v sobotu ujito: 16,5 km.
Nejvyšší bod trasy: nad Jinošovem (495 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Jedovský mlýn (360 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 z produkce Geodézie On-line.

(fotil Kotel & Pedál, zapsal Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.