Sobota 11. listopadu 2017
Trasa: Kouty nad Desnou, nádraží (0 km, 560 m n.m.) – Areál Kouty / Pohádkový les, rozc. (0,5 km, 565 m n.m.) – U Obrázku, přístřešek (2 km, 822 m n.m.) – Tetřeví chata, rozc. (4,5 km, 1165 m n.m.) – Pod Mravenečníkem, sedlo / rozc. (6,5 km, 1305 m n.m.) – Dlouhé Stráně, vyhlídka (7 km, 1353 m n.m.) – Mravenečník, vrchol (8 km, 1343 m n.m.) – Tetřeví chata – Medvědí hora / Rysí skála, vyhlídka (10,5 km, 1162 m n.m.) – U Obrázku – Kouty nad Desnou, nádraží (15,5 km).
Účastníci: Kotel, Marek, Bizi.
Počasí: mlhavo, sníh, kolem 0°C.

První akce našeho neformálního "Klubu inverzistů" se uskutečnila již před deseti lety (2007 – Lysá hora), letos tedy dospěla do svého jedenáctého pokračování! Jak ten čas letí... Už několik let zpátky jsme měli v hledáčku výstup na Dlouhé Stráně v Jeseníkách. Do tohoto pohoří je od nás obecně celkem dobré spojení, především hlavní tratí na Ramzovou a Jeseník. Však jsme také několikrát v minulosti tudy vyrazili na Šerák, případně přes Hanušovice na Králický Sněžník. Odbočnou trať na Kouty nad Desnou však delší dobu obsluhovala soukromá železniční společnost a jeden čas dokonce hrozilo, že tato odbočka zanikne úplně. Naštěstí ji však převzaly opět České dráhy, takže i zde konečně můžeme využít výhod zlevněných víkendových skupinovek (někdejší SONE).
Skloubit poslední ročníky vhodný termín se stává mírným oříškem. Nechtěli jsme o tuto výjimečnou akci připravit Biziho, tak jsme zaveleli k termínu co nejdřívějšímu – i za cenu, že optimální podmínky pro horský výšlap zcela určitě nenastanou. Ba právě naopak: přes týden bylo zataženo, přišly i přeháňky; byť na sobotu ČHMÚ prognózoval snad trochu vyčasení. Nakonec jsme celou trasu šlapali v mlze s takřka nulovou dohledností, v polohách nad 1000 m n.m. jsme si užili i první sníh této zimní sezony. Ale nelitovali jsme. Výstup na Dlouhé Stráně je atraktivní v jakémkoliv počasí (nesmí teda padat trakače), pokud si člověk ještě navíc odmyslí obludný lyžařský areál (t.č. naštěstí úplně prázdný) a "betonovou vanu" horní nádrže PVE. K docílení té pravé horské atmosféry zasněžených liduprázdných plání jsme naštěstí odbočili na sousední Mravenečník, který jsme nakonec vyhlásili jako nejatraktivnější vrchol našeho svatomartinského putování.

Při plánování v jízdním řádu se nám nabízely velmi dobré spoje: z Třebíče jako již tradičně prvním ranním motorákem na Brno, odtud expresem do České Třebové a do Zábřehu, kde se setkáme s Markem. A odtud přímým vlakem do Koutů nad Desnou. I zpátky to vycházelo dobře, za předpokladu, že stihneme z Koutů odjezd v 15:48. Ve čtvrtek před víkendem jsme se tedy rozhodli, že na svatého Martina vyrazíme – byť to pro nás bude znamenat výšlap spíš do olověných mraků, než pod blankytně modrou oblohu. Hlavně aby nepršelo, modlili jsme se.
My jsme si s Bizim smluvili sraz po 3:30 na třebíčském nádraží. Dlouhodobá výluka už je dávno minulostí, oproti loňsku pojedeme tedy prvním ranním motorákem. Ani se nechce věřit, jak je v okolí nádraží v tuto nekřesťanskou hodinu živo: z blízkých nonstopů a heren se okolo nároží klátí opivněné skupinky a kolem toho spěchají na vlak první ranní cestující. My jsme si zajistili jízdenku dopředu přes internetový e-shop Českých drah, kam jsem se zaregistroval už loni. Nejenže jsme mohli využít Markův zázračný slevový kupon, který nám nezištně poskytl z programu ČSOB-Era. Tím jsme dokonce srazili obvyklou cenu celodenní skupinovky na polovinu! Namísto obvyklých 679 Kč mi platební karta strhla jen 339 Kč. Což pro jednoho vychází na 170 Kč. Paráda! Za druhé jsme nastřádali hromadu bodů ČD do další slevové akce: původně jsem myslel, že to bude poctivých 67b, nakonec to bylo 2x tolik. Ale nepředbíhejme, to nám posléze vysvětlil Marek.

Kouty nad Desnou 9:06 - konečná, vystupujeme.

Z Třebíče vyrážíme kodrcavým motorákem ve 3:47, v Brně jsme 5:12. Tato první etapa ranní cesty ubíhá vždy svižně, člověk je už natěšený na celodenní program, zato večer při návratu je poslední etapa cesty opruz. V moravské metropoli máme chvíli na přestup do jinačí ligy: v 5:38 je odjezd ranního expresu Ex 578 "Kmoch" na Prahu. Bývaly doby, kdy jezdily ranní expresní spoje poloprázdné, ale teď máme skoro problém najít volné místo. Všude svítí nad sedadly místenky. Holt, to je ta moderní doba, kdy se už jízdenky kupují výhradně přes internet. Toho určitě využívají hlavně mládežníci: jedna taková partička dobře oblečených holek a kluků seděla opodál a na elegantního průvodčího všichni začali tasit sjetiny PDF jízdenek s QR kódy (my jsme samozřejmě měli taky takový). Průvodčí prozatím pokračoval dál a řekl: "Nachystejte si to, a pak začneme papírovat." Slečna v našem oddíle měla "jízdenku" pouze ve formě QR kódu na displeji telefonu. Tento Ex-spoj je pohodlný a rychlý, ani se nenadějeme a hodinka do České Třebové utekla jako voda. Zde asi 20 minut čekáme na další "Ex – Hradčany" z Prahy do Žiliny. V něm nacházíme místo v kupé v pohodě a jedeme jen chvíli, zato atraktivní krajinou česko-moravského předělu do Zábřehu. Tady bude asi hodina času.
V Zábřehu je velmi pěkné moderní nádraží, ani malé ani velké. Prostorný vestibul s postranními menšími prosklenými čekárnami, které bývají vždy příjemně vytopené. Do jedné se jdeme usadit. Předpokládáme, že Marek přijede přímým osobním vlakem Olomouc – Kouty a my pouze přistoupíme. Na stručný SMS-dotaz reaguje, že ze "strategických důvodů" dojede mírně opožděným expresem "Hutník" na relaci Ostrava-Praha. Přesto v dostatečném předstihu před osobákem do Koutů. Setkáváme se krátce před osmou a pak jen chvíli čekáme na moderní osobák, který nás nyní hodinku poveze do srdce Jeseníků. S Markem se srdečně vítáme a dozvídáme se také důvod, proč se z Olomouce vezl expresem: "Na relaci Ostrava-Praha se lze nyní svézt tzv. bonusovými vlaky, jejichž využití vám připíše na účet dvojnásobek bodů!" – a my jsme byli ohromeni o to více, když jsme se dozvěděli, že i my při zpáteční cestě můžeme využít tohoto marketingového hitu ČD!
Zatímco při jízdě mezi Třebovou a Zábřehem jsme se mohli nad jasným východním obzorem těšit z vycházejícího slunce, při cestě do Koutů bylo jasné, že Jeseníky jsou zahaleny do zaražené šedivé oblačnosti... Nakonec budeme rádi, když nezmokneme. Většina lidí, včetně skupinek neslyšících, kteří zde zřejmě mají nějaký sraz, vystupuje v okresním Šumperku. Poslední úsek cesty do Koutů jede vlak poloprázdný. V cílové stanici Kouty nad Desnou vystupujeme v 9:06. Konečná, dále koleje nevedou. Vystupujeme tedy jen s pár lidmi a zjišťujeme, že v semknutém údolí obklopeném vysokými kopci je pořádně nevlídno a sychravo, není daleko k pár kapkám z olověné oblohy. Teplota s bídou nad nulou, proto Bizi vytahuje z batohu podvlíkačky a převlíká se na uzavřené autobusové zastávce. My prozatím na rozcestníku zjišťujeme, že červená nám hlásí "Dlouhé Stráně, vyhl. – 7 km", přičemž se nacházíme v 560 m n.m. Tato vzdálenost by se zdála jako brnkačka, normálně ji člověk ujde za dvě hodinky a ještě se může flákat. Ale zde je potřeba ještě přičíst pekelné převýšení do 1350 m n.m. (téměř +800m), takže odhadujeme, že na výstup budeme potřebovat minimálně hodinky tři. V tomto případě se slovenský způsob udávání "vzdáleností" na rozcestnících jeví jako lepší – daleko vypovídající by byl v tomto případě časový údaj.
Odhodlaně tedy začínáme ukrajovat první kroky trasy: zatím po rovině přes rozlehlé prázdné parkoviště podél říčky Desné. Musíme nejprve dojít do 0,5 km vzdáleného lyžařského areálu, kde nás už další rozcestník pošle do prudkého kopce. Po betonovém mostku, s povrchem rozbrázděným od lyžařských hůlek, na krátkou dobu přecházíme Desnou do tzv. Pohádkového lesa. Pod vzrostlými smrky se tu nacházejí vyřezané postavy z pohádek, dokonce i bytelná imitace perníkové chaloupky. Bizi do ní krátce nahlíží – samozřejmě ne z důvodu, aby pozdravil Ježibabu, ale aby určitě coby pravověrný tramp zjistil, zda by se tam případně někdy nedalo přespat :-) Zablácená pěšina nás přivádí k dalšímu mostku, a k "týlovému zázemí" pro blízký lyžařský mega-areál, Čili nachází se zde moderní restauračka, veřejné WC, v patře pak infocentrum, galerie atd. Marně lomcuji za dveře "íčka" – mimo sezónu o víkendech beznadějně zavřeno... Bohužel tak naši kamarádi budou ochuzeni o pohledy, protože je nemají ani dole v restauraci. Musím říct: v totálně prázdné restauraci. U barového pultu se viditelně nudí servírka, jinak nikde nikdo. Ona je tedy ještě nekřesťanská hodina, kromě nás jsme venku viděli snad jen tři, čtyři lidi. Ještě využíváme otevřené veřejné WC po jejichž návštěvě Marek parafrázuje song Daniela Landy: "...pěkný stromy a čistý záchody - to mám rád..." V areálu sice chcípl pes, ale sociálky měli fakt na úrovni.

Pohádkový les.

Odpočivka a rozcestí U Obrázku.

Od rozcestníku "Areál Kouty" na okraji Pohádkového lesa začínáme stoupat blátivou pěšinou podél sjezdovky. Podcházíme posléze vedení VVN a značky nás směrují na velmi příkrou lesní cestu, která ostře traverzuje boční svah postranní roklinky s bezejmennou vodotečí. Nyní směřujeme nahoru, tak nám to ani tak nepřipadá, ale až jsme šli odpoledne tímto úsekem dolů, teprve jsme si uvědomili, co to tady je za krpál. Naštěstí netrvá dlouho a vycházíme na jakousi spojovací sjezdovku, jen velmi mírného spádu. Marek naznává: "To je přesně ten úsek, kde se musíš na lyžích nahoře pořádně rozjet, protože jinak se tady zastavíš..." Už dole se objevily první sněhové vločky a v těchto místech se dokonce sníh na zemi udrží, takže místy je sněhový poprašek. Ten přibývá co metr: na blízkém rozcestí a odpočivce "U Obrázku" (822 m n.m.), je stříška a stolík bíle pokrytý. Nacházíme se zde v sedle boční rozsochy pod nenápadnou zalesněnou kótou Skály. Musíme lavice rukama očistit, abychom si sem mohli odložit batohy, protože se chceme napít horkého čaje. Po desetiminutovce na vydechnutí koukáme, kam nás nyní povedou červené značky: "No potěš, červená trasa vede přímo tou sjezdovkou nahoru!"
Na krátkém úseku zase pořádně nabíráme výšku. Pak se svah mírní. Zanedlouho podcházíme trasu hlavní sedačkové lanovky, která je nyní samozřejmě mimo provoz. Jižní svahy jsou odlesněny, takže se nám odtud nabízejí první daleké výhledy do podhůří Jeseníků. Je vidět, jak v nížinách za Šumperkem pěkně svítí slunce. Zatímco tady je typický podzimní nečas. Přesto nás pohledy velmi zaujaly: poznáváme blízké Losiny a Loučnou obklopené kopečky, dokonce dobře vidíme i rozhlednu Bukovku nad Petrovem, které jsme si všimli už z vlaku. Nyní se nám legračně krčí hluboko pod nohama. Ani nedoufáme, že polojasné počasí z nížin dojde až sem do hor. Na druhou stranu sjezdovky je totiž vidět, jak jsou mraky o jesenické stráně "zaražené". Škoda, že kopce nad Kouty jsou v mlze a mracích – žlutě zbarvené ostrovy modřínů by se na slunci nádherně vyjímaly, ale o takto malované pohledy budeme dnes ochuzeni. Spíše nás poctí první letošní sníh, kterého nám pod nohama valem přibývá.

Společná fotka u rozhledny pod Tetřeví chatou.

Za pár minut dosahujeme hlavní sjezdovky s kotvovým vlekem v mapě zajímavě zvaným "U vrtulí" (význam názvu nám byl posléze jasný). Přecházíme rozlehlou pláň k protějšímu okraji lesa, kde nás značky vedou mimo sjezdovku v lese klikatou pěšinou. Musíme dávat setsakra pozor: čerstvý sníh totiž zakrývá nebezpečná ledová místa. Navíc já už mám "dezén" mých garmontů úplně "ojetý", takže mi to prokluzuje dvojnásob. Hned u vstupu do lesa jsme překonali tisícimetrovou výškovou hranici – a jak už bylo řečeno, od této úrovně byla sněhová pokrývka zcela souvislá. Nejprve nenápadné tři centimetry, ale bylo znát, jak s přibývající výškou poznenáhlu přibývá i sněhu. O něco výše naše lesní pěšina ústí na úpatní horskou silničku, kterou využívá i značená trasa. Nepokračujeme tedy přímo vzhůru podél sjezdovky, ale poměrně pohodlně po zasněžené asfaltce. Tyto úseky měly především tu výhodu, že vedou v lesních porostech a tudíž za větrem. Na otevřených sjezdovkách předtím totiž dost profukovalo.
Máme celkem hlad a rádi bychom si dali svačinu. Na žádnou odpočivku jsme ale nenarazili a někde na okraji silnice pod stromem na mraze se nám jíst nechce. Marek radí, abychom došli k horní stanici lanovky, kde by se snad dalo schovat někam do závětří. Mlha zhoustla, takže objekty okolo horní stanice jsme uviděli až na poslední chvíli, sotva se stromy rozestoupily. Prosklený lyžařský bar je samozřejmě beznadějně uzamčen, ale vhodné místo nacházíme uvnitř schodiště rozhledny "U Tetřeví chaty". Ta je totiž volně přístupná. Nemá samozřejmě smysl v tomto nečase lézt až nahoru na vyhlídkovou plošinu, ale první podesta nám jako úkryt před větrem a sněhovými vločkami poslouží velice dobře. Dáváme tedy desetiminutovou pauzu. O čtvrt na dvanáct se ale zvedáme k odchodu. Červené značky se odpoutávají od silničky (vede mírně oklikou) a míří pěšinkou přímo do lesa.
Chvíli se klikatíme zasněženou cestičkou. Podle stop zjišťujeme, že před námi tu mohli jít nanejvýš dva, tři lidé. Po chvíli registrujeme jakoby z výšky zvláštní rytmický hukot... "Že by tak nad stromy fučel vichr?" tipujeme původ toho zvláštního hukotu. "To spíš jede po souběžné silničce nějaký traktor nebo rolba..." Jenže kdyby poblíž něco jelo, to by se zvuk musel po chvíli vzdalovat. Postoupili jsme zase o něco výše a hukot se snad i blížil: "No, jo, vždyť to je vrtule!" odhalili jsme vzápětí původ hučení. Stačilo ještě pár kroků, hustý porost zřídl a nad hlavami v mléčné mlze jsme zahlédli komíhající se listy obří větrné elektrárny. Vylezli jsme z lesa zase na silnici a obří vrtule je přímo nad námi. Listy v obrovské rychlosti a svistem se komíhají pár metrů nad námi, až se nám z toho točí hlava. Nedá se na to koukat ani půl minuty, instinktivně skláníme hlavy a pryč odtud!
Červená značka nás navádí vpravo na silnici, ale po té nejdeme dlouho. Sice také vede až k horní nádrži, ale to bychom si pořádně zašli. Po pár krocích odbočujeme opět vpravo a hned na to se napojujeme na širokou lesní cestu, která míří mírně vzhůru kamsi do mlhy. Zdejší rozcestník se nazývá Tetřeví chata (1165 m n.m. – čas 11:40 hod.) a hlásí nám, že do cíle to máme 2,5 kilometru. Sakra, to už je přece na dosah! V těchto podmínkách ještě tak hodinka? Tetřeví chatu jsme neviděli, je ukrytá za ohybem naší odbočky. Pouze tím směrem jsme zaregistrovali nějakého zeleného mužíka v klobouku s foťákem, opodál měl zaparkovaný teréňák. Asi hajnej... Po rovné svážnici se nejde špatně, až tedy na čerstvý sníh, který napadl na blátěný podklad. Jako bychom šli po molitanu. Cesta stoupá jen mírně. V těchto místech jsme také potkali snad první lidi, co už jdou dolů; kdesi na hranici dohlednosti za námi další dva. Jinak široko daleko pusto a prázdno.
Tato absolutně rovná cesta jakoby podchází nenápadný vrchol Kamenec (vpravo, 1250 m n.m.) a dle mapy míří přímo na imaginární vrchol Mravenečníku. Značky nás ale posléze stáčejí vlevo na traverz jeho úpatí. Klasický les už dávno ustoupil a my se pohybujeme v horském prostředí: starodávné ošlehané nízké smrčky nebo jen jejich torza, na tom všem mohutná námraza. Stále máme štěstí: pohybujeme se po závětrném svahu hory. Horské smrky posléze více ustupují a podle všeho (všude okolo je stále mocná mlha) vystupujeme na horskou louku, do sedla mezi Mravenečníkem a Dlouhými Stráněmi. V tom nás nakonec utvrzuje ojíněný rozcestník, který Marek musel očistit: Mravenečník, sedlo (1305 m n.m.). Tak sláva, to už jsme skutečně v horách! K horní nádrži PVE to máme poslední půlkilometr. Ve "sněhovém molitanu" to musíme zvládnout maximálně za čtvrthodinku. Ještě chvíli a přecházíme vrcholovou silničku. Škoda toho mlíka okolo, vidíme sotva na pár metrů. Ale zabloudit už nejde, směr je jasný. Posléze se zasněžená pěšinka vyhoupává na prudší pahorek, nahoře registrujeme nepřirozenou haldu velkých balvanů a o kus dále vrcholový rozcestník. Dosáhli jsme Dlouhých Strání – 1353 m n.m. ve 12:35 hodin.
Právě zde, na pomyslném vrcholu našeho dnešního výstupu, je počasí nejnevlídnější. Úplná slota. Vidět je sotva na 50 metrů, všude okolo bílé "mlíko", ať už sníh nebo mlha. Abychom uviděli horní nádrž, musíme sejít na obslužnou komunikaci, Teprve potom rozeznáváme mocně ojíněné zábradlí a pod ním černou vodní hladinu. Nádrž nejde přehlídnout ani náhodou. Temné vlny se ztrácí poblíž kdesi v šedivé mlze, takže to tady vypadá spíš jako v hororu. Brrrrr – a kosa jak sviňa! Sotva jsme s Bizim pořídili vrcholovou fotku a meteme pryč, zpátky k rozcestníku. Nádrž ani nemá smysl obcházet, nic bychom neviděli. Nebudeme meškat a vydáváme se na zpáteční cestu, samozřejmě tou samou trasou, jinak to nejde. Ve chvíli jsme přešli silničku a ocitli se u rozcestníku pod Mravenečníkem. Marek navrhuje, abychom opustili značku a vydali se přímo na vrchol Mravenečníka. Já chvilinku váhám, není radno v takové sibérii opouštět značenou cestu, ale k vrcholu se bez řečí vydává i Bizi, takže mě přehlasovali. Jdeme tedy nahoru – a dobře jsme udělali.

Pláně pod Mravenečníkem.

Na vrcholu Mravenečníka.

Z úzké zasněžené pěšinky stejně nejde nikam odbočit – pokud půjdeme stále rovně, vrchol nemůžeme minout. Opět míjíme zakrslé, námrazou ojíněné smrčky, okolo bílo jako v pohádce, až tedy na tu mléčnou mlhu. Trochu nám to připomíná někdejší výstup na Králický Sněžník – to jsme taky neviděli na pět kroků. Na plochém vrcholku Mravenečníka (1343 m n.m.) jsme za pět minut (13:05). Ihned naše odbočení hodnotíme jako skvělý počin a je třeba konstatovat, že Mravenečník je o hodně atraktivnější a hezčí než zabetonované Dlouhé Stráně! I ten vítr se jaksi utišil. Odbočky tedy rozhodně nelitujeme, ba naopak chválíme. S Bizim pořizujeme krátký pozdrav do vrcholové knihy, kterou jsme vylovili ze schránky s logem "Treking" (Brandos), Marek se noří kamsi do mlhy, aby se pokusil najít zdejší kešku. To se mu nakonec podařilo, takže nakonec byly vrcholové zápisy dva.
K sestupu stačí zavelet mírně vpravo v bok a držet se opět zasněžené přímé pěšinky. Nejprve klesáme mírně, pak se opět objevují horské smrky a klesání je trochu prudší. Po několika minutách dosahujeme úpatní cesty, kterou prochází naše červená značka. Úhybný manévr na Mravenečník jsme tedy zvládli a teď rychlým krokem sestupujeme k obslužné silnici. Čas se krátí, rádi bychom stihli odpolední vlak – a pokud u vrtulí budeme mít dobrý mezičas, můžeme si dovolit ještě jednu menší odbočku: na zeleně značenou Rysí stezku, kde by měly být pěkné vyhlídkové skály. K našemu překvapení se zvedá i mlha, takže můžeme nahlédnout do hluboké doliny pod Dlouhými Stráněmi, dokonce kus před námi vidíme i strmá skaliska spadající z Medvědí hory, na níž se nachází vyhlídka Rysí skála. Tak to je paráda, ještě třeba něco uvidíme!
U protivně hučící vrtule vyhodnocujeme, že zacházku si časově můžeme dovolit a odbočujeme vpravo na zelenou trasu. Míjíme obslužný objekt větrné elektrárny, o němž jsme si nahoře mysleli, že se jedná o Tetřeví chatu anebo o střechu kryté vyhlídky na Rysí skále – to byl ovšem omyl. Vyhlídka se nachází ještě o kus dál. Cesta zasněženým lesem je příjemná, jdeme tady vlastně po rovince, a i ten protivný hukot větrníku zanikl kdesi v dálce za námi. Po pár minutách přicházíme k bytelné kryté odpočivce a rozcestníku Medvědí hora – Rysí skála (1162 m n.m.), který m.j uvádí "vyhlídka na Dlouhé Stráně a údolí Borového potoka, izolované rulové skalisko". V přístřešku si dáváme pauzu na čaj, pak se samozřejmě necháváme zlákat zasněženou pěšinkou na skalní výchoz s pěknou vyhlídkou opatřenou bezpečným zábradlím. K našemu štěstí se mlha celkem rozestoupila, nabízí se odtud pěkné pohledy do hluboké doliny i na protější svahy. Protější vrcholek Dlouhých Strání se ale ztrácí nad hranicí šedivé oblačnosti.

Rysí skála.

Od přístřešku se nebudeme vracet k vrtulím, ale zkusíme to dál po zeleně značené stezce, která by nás měla dovést poblíže horní stanice lanovky. Opodál nás mírně zviklal ostrý sestup po sněhem zasypané pěšince, ale i toto jsme zvládli a pak se klesání mírní. Brzy na to dosahujeme širší vozové cesty s dalším zastavením naučné stezky a nádherným vyřezávaným orlem. Ostatně takovýchto "dřevosoch" jsme dnes viděli více. Biziho orel tak nadchl, že nedal jinak a nechal se u něj vyfotit. Za dalším ohybím cesty dosahujeme horské silničky, a tudíž i hlavní červené značky. Odtud už budeme jen ostře sestupovat podél sjezdovek. Zamlžený a opuštěný areál s rozhlednou necháváme za zády, se silničkou obkružujeme zatáčku a jsme u odbočky červené trasy na strmou zasněženou pěšinu. Rozhodujeme se, že raději půjdeme po okraji blízké sjezdovky, kde nebude sníh tak zrádný. Dobře jsme udělali, pod vlekem se jde docela dobře.
Na sjezdovce kus pod námi registrujeme partičku lidí, jedny z mála, které jsme dnes na trase potkali. Jsou to ale nějací mantáci: jeden chlapík po hrbolaté a zasněžené sjezdovce vleče kočárek, kolem pobíhá nezbytný pes. Těžko říct, jak se sem s kočárem vydrápali, každopádně to byl nápad hodný trotla (později začalo dost silně pršet). Jen kroutíme hlavami, mířili si to totiž ještě kamsi nahoru. My odbočujeme na levou větev sjezdovky (nad kterou vede ta velká sedačka) a to už znamená, že ze sestupu jsme hodně ukrojili. Jedná se o ona místa s pěknými výhledy na hřebínku zvaném Dlouhý vrch, které nás zaujaly už při výstupu. I nyní se v půli svahu zastavujeme a koukáme na vzdálené obzory. Táhlý vrchol na obzoru (v ose sjezdovky) nám připomíná Králický Sněžník – po prozkoumání mapy v klidu domova jsem však později zjistil, že se jednalo o Jeřáb (1003 m n.m.) nad městem Králíky (vzdálený 23 km). Na jihozápadě na vzdáleném horizontě se rýsují zvlněné kopečky, klidně mohou být vzdálené i 60 km – takto v podvečer bývá vidět dost daleko, zvláště když tamní obzory jsou prosvětleny nízkým sluncem. V tom případě mi vychází, že se jedná o kopce v okolí Moravské Třebové – Hušák (625 m n.m.).
Dosahujeme boční sjezdovky s pěkným výhledem nad Kouty. Už se zdají úplně na dosah ruky, ani by se člověk nenadál a jsme dole :-) Necháváme se zlákat a zkoušíme sestupovat přímo po sjezdovce. První metry se zdály, že to půjde v pohodě, ale pak se svah mění v úplnou střechu, navíc je zpevněn příčnými rošty z kulatiny porostlými zrádnou travou a šlahouny. To jsme si tedy naběhli! Horko-těžko sestupujeme a nepřejeme si nic jiného, abychom se v pořádku dostali na příčnou vozovou cestu, která sjezdovku přetíná o několik desítek metrů pod námi. Bylo to fakt o hubu a byli jsme rádi, že jsme cesty dosáhli bez úhony. Pokorně odbočujeme po cestě vlevo a v lese se napojujeme zase na červenou trasu. Nyní nás čeká ostrý sestup boční zalesněnou dolinkou. Když jsme tudy šli nahoru, snad jsme si ani neuvědomili, jaký je tady krpál. Teprve při sestupu je vidět ten ostrý spád. Máme toho už v nohách dost a mě celkem "berou kolena". Děláme tedy kratší zastávky, ale naštěstí jsme v pár minutách dole na okraji dolního lyžařského areálu. Po projití celého komplexu sjezdovek si člověk teprve uvědomuje, jak je zdejší okolí přetvořeno a zdevastováno pro potěchu konzumentů lyžování. Až vše zapadne bělostným sněhem, nebude to tak vidět, ale když je všude nekonečné bláto a zbytky žluté trávy, nejsou to pěkné pohledy. Doma jsem si zkusil na Mapách.cz porovnat letecké snímky z let 2003 a současné – ještě před 15 lety zde byly neprostupné souvislé lesy! V posledních zatáčkách lesní cesty nás chytá pořádná chumelenice, která se s klesající výškou mění v mokrý sníh s deštěm. "Sakra, celou cestu relativně pěkně a my zmoknem' až dole!" tak trochu si zanadáváme, ale zatím nám to ani moc nevadí, vždyť vyhřátá hospoda je na dohled :-)

Závěr výpravy - Kouty jsou na dosah.

Zázemí areálu s příjemnou restauračkou dosahujeme těsně před třetí hodinou odpolední. To je skvělý čas, zvládli jsme to časově na výbornou! Máme tedy zhruba půlhodinku na zasloužené pivko a případně horkou polívku. V lokále je obsazen jeden stůl partičkou kluků, kteří asi byli taky někde na výšlapu. My jsme těch posledních 250 metrů celkem zmokli, tak si bundy a batohy věšíme na věšáky a objednáváme vývar a bramboračku plus pivko. Konečně usedáme do klidu. V televizi právě běží nějaká repríza "jedinečné" reality show Výměna manželek: "Panebože, co je to za krávovinu, to neznám," podivuje se Bizi – "No to se koukej, tam uvidíš největší dementy z republiky, moc poučnej pořad, stojí fakt za to," upřesňuji mu úroveň tohoto kousku – "No to fakt teda nemusim..." uzavírá Bizi. Na přechod posledního půlkilometru k nádraží si necháváme deset minut. Při placení samozřejmě zmatek v lístcích EET, takže servírka mě natáhla o deset korun, ale čert je vem... Mokré věci, které jsme si odložili samozřejmě neměly šanci uschnout, ale nemělo by to příliš smysl, protože venku se už rozpršelo tak, že regulerně lije jako z konve.
Za ten půlkilometr na koutecké nádraží jsme jako vodníci. Moje letitá goretexová bunda (kde by už člověk tipoval, že fungovat nebude), obstála v proudech vody skvěle. Zato o něco mladší kalhoty té samé provenience i firmy se na kolenou mírně promočily. Boty Garmont, které si odbyly premiéru v roce 2006 v Rumunsku a mají už spoustu prasklin, taky obstály – nohy jsem měl v suchu. U nástupiště je již přistavena moderní souprava (jíž jsme ráno přijeli), takže s úlevou obsazujeme celkem vyhřátý oddíl a rozvěšujeme bundy tak, aby nám pokud možno rychle oschly. Náš osobák už za šera (15:48) opouští Jeseníky a uhání k Šumperku. My s Bizim musíme v Zábřehu přestupovat, zato Marek se sveze tímto spojem až do Olomouce: "A nezapomeňte vyzvednout kešku u sochy Eskyma Welzla před nádražím, najdete ji přesně v..." a následuje přesný popis, kde magnetickou krabičku objevíme. (Welz je známý zábřežský rodák – světoznámý dobrodruh, zlatokop, spisovatel, většinu života prožil a nakonec i zemřel kdesi na kanadském severu). S Markem se tedy loučíme a přejeme si pěkné svátky.
V Zábřehu máme skoro hodinku času. Ale k soše Welzla jsme nakonec neměli šanci dojít: cestou z nástupiště jsme uzřeli magickou tabulku s nápisem "Nádražka" a nabídkou rovnou 12,5° Welzla. Usoudili jsme, že to bude ten správný poklad a tři kousky si "zasedli" vyzvednout do lokálu. Bizi už zdejší Nádražku kdysi poctil svou návštěvou a ještě venku prohlásil, že zde se nemůžeme zklamat: opravdu klasická nádražní hospůdka. Útulná, s nabídkou několika jídel (pán vedle si pochutnával na klasickém gulášku), i s výtečným pivem a mírně opivněným hostinským: "Tak co, to máme výborný pivo, že?" – jojo, měli, fakt malvaz. Ke cti zařízení nutno podotknout, že jej nezlikvidovalo ani EET ani zákaz kouření. Skoro bych řekl, že to "no-smoking" hospůdce spíš pomohlo.
V 17:43 odjíždíme expresem Ex-140 "Landek" do České Třebové. O něm nám Marek předtím prozradil, že je to ten zázračný bonusový vlak, který mi prý přičaruje na účet v ČD-eshopu dvojnásobek bodů. A skutečně: bylo tomu tak!! (2x67) V České Třebové chvíli čekáme na mírně opožděný Railjet "Haydn" Praha-Graz. Na trati byla kdesi nějaká mimořádnost, tak se pozdily i jiné spoje. Ani se tomu nechtělo věřit, ale co pět minut lítaly sem a tam expresy ČD i Regiojetu. A jak jsme si všimli, všechny vlaky byly plně obsazeny. Stejně tak i náš "Haydn", ale místečka jsme samozřejmě našli. Bývaly doby, kdy sobotní vlaky byly poloprázdné, nyní jsme museli konstatovat, jaké množství lidí se do vlaků vrátilo. Hodinka rychlé jízdy do Brna, přičemž přistání nám zpestřili na chodbičce nějací pomatení ale neškodní tři slovenští rappeři. Všimli jsme si, že po celou dobu jeden z nich neustále běhal do restauračního vozu pro pivo – takže na závěr už asi měli dost a trochu si i zatancovali a zazpívali. Jeden teda už jen polehával na zemi. Jinak je nutno podotknout, že se ani nedivím, že do souprav jsou nasazovány tzv. "tiché vozy", kde je vyžadován klid a nepoužívání telefonů a přehrávačů. Běžný oddíl byl totiž solidní chlívek, kde halasil jeden Rakušák přes druhého a rappeři si pouštěli muziku. Prestižní spoj, ale lidi idioti.
V Brně máme hodinku na přestup. Bizi ví, jak ji vyplnit: "Hele, jak já znám z nádraží ty různé hospody, tady kousek je taky jedna zajímavá." Takže abychom hodinku zabili, jdeme do "BOGOTY", která je navíc pár kroků od našeho 5. nástupiště. Bogota je tedy klasická velkoprostorová knajpa s mnoha stoly, nyní obsazená jen asi ze 2/3 – rozličná společnost: partičky mladých i starší ožungrové. Zkrátka hukot jak v Bogotě. Zde si poroučí pivo jen Bizi (samozřejmě mají Starobrno), já zůstávám raději už u pressa, v Třebíči pojedu autem. Musím říct, pokud by se tu ještě kouřilo, s díky posezení odmítnu, ale zákaz kouření měl určitě něco do sebe. Akorát venku musí člověk projít špalírem kuřáků. Hodinka utekla jako voda a my jdeme na "pětku" počkat na náš motorák. Svezení tímto kostitřasem je v porovnání s kvalitou předchozích expresů opravdu za trest, člověk má pocit, že minimálně ve Střelicích se předpotopní Katr rozsype nebo vykolejí. To pokračovalo i celou další cestu, takže nevím, v čem jako spočívala revitalizace trati od Zastávky do Třebíče, mlátilo to s vozněm pořád stejně jako za Husáka. Jak již bylo zmíněno na začátku, tato poslední etapa cesty je maximálně otravná a nekonečná – už abychom byli doma! Do Třebíče dojíždíme ve 22:10.
Zde přestupujeme na "náhradní dopravu" – namísto Xsary, která je u Regana na opravě, máme dnes k dispozici Věřin Peugeot 106 – a odvážím Biziho do Vacenovic. Ještě trochu poprchává, jedeme opatrně, tak kolem 70.
Tím tedy končí naše tradiční podzimní výprava do hor, již jedenáctá. S inverzí to opět nevyšlo, ale i tak jsme byli s průběhem a nakonec i s počasím (byť jsme v samém závěru zmokli) velmi spokojeni. Za hlavní cíl bych nepasoval ani tak znetvořený vrchol Dlouhých Strání, jako spíše pohodový Mravenečník. Jistě se do těchto míst někdy rádi podíváme za jasné oblohy a slunečného počasí, jelikož jsme tentokrát byli ochuzeni o pěkné výhledy na pohoří Jeseníků.

Výhled z Dlouhého vrchu směrem na Velké Losiny.

Celkem ujito: 15,5 km.
Nejvyšší bod: Dlouhé Stráně, vyhlídka (1353 m n.m.).
Nejnižší bod: Kouty nad Desnou, nádraží (560 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.55 Hrubý Jeseník.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: Svatomartinský výstup na Dlouhé Stráně.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.