Středa-neděle 14. - 18. června 2017
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Vavrišovo/Pribylina
Program:
ve čtvrtek výstup na Slavkovský štít z Hrebienku
v pátek oddechový den: Liptovský Ján / Podzemie pod vežami a Kaďa, Archeoskanzen Havránok, kúpele Lúčky,
v sobotu výprava do Slovenského Ráje - výstup roklinou Piecky, kúpele Vrbov.
Účastníci: Pedál, Kotel, Čenich, Jarmil, Trnky, Pilník, Eman, Havran, Smolda (9).
Počasí: zprvu polojasno, kolem 20°C, poté i déšť, nakonec skorozataženo, kolem 15°C.

Do Tater jsme tentokrát měli vyrazit už po třinácté. Tras a cílů jsme v tomto nádherném pohoří zdolali už spousty, takže počet těch nezdolaných se již mírně tenčí. Přesto jsme si tipů k túrám i pohodovým výpravám našli několik. Především byl ve hře výstup na Koprovský štít, který se nachází poněkud mimo atraktivních destinací. Dále jsme zamýšleli vyjet do Západních Tater z oravské strany a projít hřeben Skriniarok a Salatína od Zverovky. U těchto plánů však jen zůstalo a figurují tedy na seznamu do budoucna. Nakonec jsme se rozhodli zdolat Slavkovský štít – prý: "třináct let jezdíme okolo, ale ještě nikdy jsme se o něj nepokusili". Důvodem tohoto otálení možná byly i horší reference, které o výstupu na Slavkovský štít hovoří jako o nudném a fádním – ale zjistili jsme, že to vůbec není pravda. Především se vyznačuje jedinečnými výhledy. Snad jen ten sestup nám dal pořádně zabrat. Druhou túru nám určilo počasí: v sobotu v Tatrách pršelo, tak jsme se rozhodli vypravit do Slovenského ráje. Výstup roklinou Piecky – a všichni byli plně spokojeni.
Jaký veletoč jsme ale letos zakusili s ubytováním! Takovou blamáž (ne naší vinou) jsme ještě nikdy nezažili!!! Tři sezóny prověřené RD Liptovská Kokava nás letos na poslední chvíli neomluvitelně vyšplouchlo a jaký infarktový stav jsme prožili v úterý (den před odjezdem) bych nepřál nikomu. Všechno zlé je ale vždy pro něco dobré a nakonec to dopadlo tak, že v tom marasmu jsme lepší náhradní ubytování ani sehnat nemohli. Ale popořádku...

Úterý 13. června : infarktový prolog
Trochu netradičně je třeba zápis začít už od úterý, byť vždy do Tater odjíždíme až ve středu. Tenhle "zážitek" ale fakt stojí za zmínku. Nechybělo totiž málo a nikam jsme nejeli, v lepším jako za mlada tzv. na blind. Už potřetí jsme měli ubytování domluveno na Velké chatě Rolnického družstva Lipt. Kokava u Kokavského mostu. Tato lokalita poblíže Podbanského je pro nás srdcová záležitost, protože s mírnými obměnami ubytování sem jezdíme od prvopočátku. Po dvakráte byla domluva této chaty bez problémů a ani na letošek jsme nechtěli ponechat nic náhodě, tak jsme se u správcové zapsali hned při loňském odjezdu. Pánbůh a několik našich borců je mi svědkem, že si psala do sešitu termín 14. – 19.6.2017. Byli jsme ujištěni, že vše platí. Ještě v lednu jsem správcové volal: potvrdila mi, že o nás ví, s termínem pro nás počítá a že jí mám ještě poslat pro jistotu mail, aby měla vše na očích v poště. To jsem tedy učinil a už asi bylo zbytečné volat ještě někdy měsíc, dva dopředu – zkrátka, co se řekne, to platí, alespoň to tak vždy fungovalo. Podle minulých zkušeností jsme to už měli secvičené tak, že jsme na Kokavu volali až po cestě, aby věděli, v kolik zhruba přijedeme hodin a dohodli jsme se, kdy se sejdem před chatou a přebereme ubytování.
V úterý po ránu to ve mě ale tak nějak hlodalo, tak si říkám "raději tam zavolám a připomenu se, že zítra vyjíždíme, ať o nás ví". Číslo na paní Stachovou (správcová) zvoní, paráda... hovor však bere úplně jiná ženská:
"Dobrý den, to je paní Stachová?"
"Nie, ta už tu nerobí..."
"No vite, my k vám máme zítra přiject na Velkou chatu, kluci z Moravy, z Třebiče – my už k vám jezdime pár let; máme to rezervovaný už od loňska, tak se chcu s váma domluvit, kdy se máme u vás ohlásit u chaty."
"Bohužial, vás tu vôbec nemám napísané, chata už je obsadená inou skupinou..."
"No to snad nemyslíte vážně!!! To si snad děláte... legraci, ne?" (chtěl jsem použít klasicky české "pr..el")
"Je mi to velmi ľúto, ale je to bohužial nedorozumenie, škoda, že ste sa neozvali pred dvema mesiacmi, bohužial nemôžem pre váš nič urobiť, i Malá chata je obsadená."
Blablabla… – no zkrátka beznadějný dialog ještě chvíli pokračoval, mezitím jsem šel klasicky "do kolen", ani jsem na ženskou moc neřval, stejně to nemělo smysl. Zkrátka původní správcová tam nějak znenadání skončila, nějak blbě si to předali a naše původní rezervace termínu se ztratila někde ve slovenském matrixu, přesněji řečeno bordelu. Co teď?!
Akce je rozjetá, lidi a materiál už je "v pohybu", během chvíle se to musí rozseknout, nic se už nedá zrušit. Volám Pedálovi, kterého zpravuji o nenadálém vývoji situace, že nám krachlo ubytování, a prosím o radu – prý: "zkus to v jednom penzionu v Gerlachově, byli jsme tam nedávno na dovolené, jinak volej všude možně, dokud něco neseženeš". No jo, to se řekne… pro dva lidi by to nebyl problém, ale pro devět už je to setsakra horší. Paní v Gerlachově na penzionu Omega velice ochotná, ale pro devět lidí má kapacitu až od pátku. To nejde, musíme vyjet už zítra. Volám po všech čertech, brouzdám po webu jak o život. Soukromá chata poblíže Kokavského mostu, kde jsme byli kdysi, má taky obsazeno. V nejhorším pojedeme naslepo a zapíchneme to v autokempu v Ráčkově dolině (v tuto dobu tam bývalo vždy volno), napadá mě úplně poslední možnost, kdyby snad žádné ubytování neklaplo. To by však znamenalo vydat pokyn účastníkům "stany a spacáky s sebou"…
Jelikož jsem kritérium lokality tlačil v okolí Podbanského a Pribyliny, naštěstí mě zanedlouho vyjela webovka snad z říše snů: Chata Lesovňa nedaleko hotelu Orešnica, doslova pár kroků od vzpomínaného kempu v Ráčkově dolině. Majitel: Urbariát Vavrišovo. Známe to tam velice dobře, v Orešnici jsme jednou byli na pivku a poblíže si Eman zamkl auto – na to se nezapomíná. Moc jsem nedoufal v úspěch, v Tatrách je o ubytko obecně pranice, kontakt byl navíc na pevnou linku – ale po chvíli zvonění jsem se dovolal. Ochotný pán urbár mi sdělil, že chata je volná. Jen se tam musí navečer podívat, vše zkontrolovat a poklidit (poslední návštěvníci odjeli v neděli) a navečer si prý můžeme zavolat a náš zítřejší příjezd dohodnout napevno.
"Vás mi seslalo samo nebe, pane!!" děkuji mu takto doslova a ještě doplňuji, kdyby snad neměli připravené ložní prádlo, vezmeme si spacáky.
"Všetko bude zariadené, večer zavolajte," ujišťuje mě urbár a dává mi číslo na jeho mobil. Jak bylo domluveno, tak taky klaplo – večer jsme si příjezd potvrdili a ještě si ujistili cenu: mají tam paušál za celou chatu plus taxu za osobonoc. Kapacita je akorát devět lidí, a při tomto počtu ubytko vychází na necelých 10 euro, tedy ještě méně jak na Kokavě. Dle fotek vypadá chata luxusně. Navíc je úplně o samotě, přitom na pivko do Orešnice je to 5 minut pěšky. Fór je ještě v tom, že ostatní, kromě Pedála a Pilníka, nevědí, že budeme spát úplně někde jinde.
Šutr mi spadl ze srdce, spát můžu jít aspoň v klidu, ale nikomu nepřeju zažít kvůli krachu ubytování takovou infarktovku. Doufejme tedy, že nová chata se nám bude líbit a splní naše požadavky, jako dosud bezkonkurenční Velká chata na Kokavskom moste. Dodneška nechápu, jak nás mohli takhle vyšplouchnout…

Středa 14. června : z Třebíče do Tater
V den odjezdu už není nutno se něčím znepokojovat, jako vždy běží vše jak na drátkách. Maso na grilovačku letos vyzvedne Čenich ze Stařečky (krůtí prodejna), čímž je oproti minulým letům mírná změna – nebude tedy vepřové, ale krůtí. Pilník s klobáskami z Hospříze je už také na cestě, další proviant je už dávno u Pedála v garáži. Auta obětavě letos přistavili Trnky – velkoprostorové Viano, a Eman – Picasso. Jako první vyráží na trasu Emanova skupina: Eman stahuje Pilníka v Domcích, pak přicházím na řadu já (Kotel) a nakonec zajíždíme na Nové Dvory pro Jarmila. Kolem půl jedné opouštíme Třebíč a míříme na Náměšť a Rosice.
"Hoši, mírné překvapení – nebudeme ubytovaní na Kokavě," prozrazuji změnu ubytka zatím nezasvěceným, a v kostce líčím včerejší peripetie. Od Rosic využíváme jízdu po bezplatném úseku D1, ale za Brnem se provoz začíná štosovat. U Rohlenky je zajedno "špunt" (zúžení pouze na jeden pruh) a zrovna jako na potvoru se v tomto místě stala před chvílí nehoda. Zdržení na půl hodiny! Po přískocích a čekání ve frontě míjíme decentně ťuklou audinu a náklaďák (naštěstí se nikomu nic nestalo) a po chvíli odbočujeme na Holubice. Posloucháme 'Zelenou vlnu' a podle všeho se kolona a čekací doba na dálnici prodlužuje. V Buchlovských kopcích je další omezení: zdejší kvalitní silnici z celkem nepochopitelných důvodů frézují, jsou tu další zúžení a semafory, čili další čekání. Po telefonu tedy uvědomujeme posádku druhého auta, co mohou na trase očekávat, a aby případně změnili trasu. Ti ale ještě sotva vyjeli. Naše první zastávka je v Hrozenkově u poslední CZ-pumpy, kde si dáváme tradiční kávu se zákuskem a čtvrthodinovou pauzu.
Odtud u volantu střídá Emana Pilník a vjíždíme na Slovensko. Virtuální dálniční známku zajistil Eman dopředu přes internet. Napojujeme se tedy na zdejší D1 u Trenčína a valíme na Žilinu. Práce na mamutí dálniční křižovatce u letiště Žilina opět o něco pokročily, ale kompletního tunelu Višňové (obchvat Žiliny z jihu), který postaví mimo trasu soutěsky u Strečna, se ještě asi dlouho nedočkáme. Samotné Strečno je letos v rekonstrukci, jízda v pruzích je omezena, a navíc se v rádiu dozvídáme, že v neděli bude tento úsek uzavřen úplně! No potěš! Okolo Vrútek to odsýpá po nové dálnici, pak do Ružemberoka je to asi půlhodinka. Bohužel, budovaný dálniční úsek Likava je zakonzervovaný, ani letos ještě není v provozu. Jízda po D1 okolo Liptovského Mikuláše je už finále a po chvíli odbočujeme u Liptovského Hrádku směr Pribylina – vše je tedy stejně, jako předešlých patnáct let…

Chata Lesovňa.

K ubytování se ale tentokrát máme přihlásit ve Vavrišove, což je dědina před Pribylinou, kterou jsme doposud jen míjeli po silničním obchvatu. Dle dohody zajíždíme ke zdejšímu urbariátu na konci vsi a jdeme se ohlásit panu urbárovi Janotkovi, který nás už očekává v kanceláři. Pečlivě si vypisuje nacionále všech účastníků a předává mi dokonce i nějaké "imigrační karty" které vyplněné musí odevzdat na cudzineckú políciu. Pak odjíždíme za ním v závěsu k chatě: míjíme Pribylinu a odbočujeme za skanzenem na rozbitou asfaltku směr Ráčkova dolina. Urbára jsme ujistili, že to zde velice dobře známe, což je asi dobré, alespoň mu bylo jasné, že u nich v kraji nejsme žádní zelenáči nebo nováčci. Jedeme až úplně dozadu okolo východiště túr na Roháče, míjíme parkovací plochu ("Hele Emane, tady sis zabouchl auto!"), dále hotel Orešnicu a stoupáme do kopce. Po chvíli urbár odbočuje vlevo do lesa a po pár metrech jsme u chaty. Nic lepšího jsme si nemohli přát: chata Lesovňa je krásná, nová. Okolo oplocený posečený pozemek s rožništěm a krytým posezením. Opodál jen asi dvě opuštěné chaty (další dvě byly níže rozestavěné), na dohled průsekem hotel Akademik. "Tu budete mít absolutný kľud, len na Akademikovi sú skauti," upřesňuje pan Janotka a odemyká chatu. Vzorný pořádek, veškerá výbava k dispozici, krásná koupelna, dvě wc, televize, lednička, krb, dokonce tepelné čerpadlo s funkcí klimatizace(!)… Co víc jsme si v té peripetii s ubytováním mohli přát? Pilník naznává, že nic lepšího nás potkat nemohlo: "Sem bychom měli jet i příští rok!" Urbár nám vše pečlivě vysvětluje: jak s elektrikou, jak topit, kde je dřevo do krbu, co s vodou – zde je menší problém, prý se zanáší nějaký filtr ve vodoteči nad chatou, v případě problémů se máme ozvat a on to přijede vyřešit. Ještě se domlouváme, že mu na zítřek necháme na stole vyplněné karty, aby je mohl odevzdat – a moc děkujeme za tak perfektní ubytování. Zabydlujeme se nahoře v ložnici pro čtyři – až přijede druhé auto, ti budou mít větší pokoj pro pět.
Po zabydlení a setmění jdeme na pohodičku na pivko do hotelu Orešnica. Dole je tam totiž taková příjemná hospůdka i s dobrou kuchyní. Momentálně posedává uvnitř i na terase jen pár lidí, výhradně zde ubytovaní, a servírka nám upřesnila, že zde mají nějaké výjezdní zasedání pedagogové z Bratislavy. Kuchyň bývá v provozu ale jen do 18 hodin, zato šenk asi jak jsou lidi – "minule tu popíjali až do rána, tak prečo by som tu neostala," vysvětluje nám servírka volnou otevírací dobu. Dali jsme si tedy po pivku, objevují se i borovičky na uvítanou, Jarmil se nechal zlákat nabídkou několika druhů kořalky Tatra-tea. Prodává se to i u nás v supermarketech, takové zvláštní lahve, a některé druhy mají i dost procent alkoholu. Jinak ale celkem tlamolep. S osádkou druhého vozu se spojujeme telefonicky a upřesňujeme, kudy se dojede k chatě. Po odchodu z hospody do chaty ještě věšíme na mohutný kmen smrku u odbočky k chajdě reflexní vestu, aby je trklo, kde mají odbočit (samozřejmě, že to přejeli až k hotelu Akademik). Nicméně po deváté hodině už jsme kompletní, a hoši z Trnkáčova Viana se mohou jít ubytovat nahoru do podkroví. My jsme i předtím zatopili v krbu, aby byla večer v chatě pohodička.
Zbývá už jen prakticky doladit program na zítřek a pokud možno i na ostatní dny. Záhy je rozmetán náš původní záměr (Kotel+Pilník), že bychom zdolali Kôprovský štít. Většina se přiklonila k Pedálovu návrhu na zdolání Slavkovského štítu. "Zkrátka patnáct let jezdíme okolo, koukáme na něj a ještě nikdy jsme se do něho nepustili," zní závěr, kterým jsme tedy zítřejší plán potvrdili. Oddechový pátek je víceméně jasný: Liptovský Ján a tamní zajímavosti, no a na sobotu je asi ještě brzy něco plánovat, protože předpověď počasí je dosti nevyzpytatelná. Chtěli jsme jet na Zverovku, ale to by při nějakém dešti nemělo smysl. Zábava u stolu a ochutnávky všemožných lakocinek a pochutin se protáhly k půlnoci, už je na čase jít spát, protože výstup na Slavkovský štít je charakterizován jako těžká túra.

Momentka z výstupu na Slavkovský štít - Štrbavý hrebeň.

Čtvrtek 15. června : výstup na Slavkovský štít
Budíček v rozmezí od 6 do 6:30, dle vkusu každého soudruha a dle individuálního setrvání u včerejšího posezení. V podstatě to bylo takto optimální, jelikož jsme se průběžně vystřídali u snídaně i na sociálce. Holt takový luxus s velkým prostorem, jako na Velké chatě na Kokavě tady není, ale ranní kolečko jsme i tak zvládli dobře. Objevil se ale bohužel avizovaný problém s vodou, kdy po ranní hygieně rapidně poklesl tlak. No nic, zavoláme přes den urbárovi, jak nám předtím kladl na srdce, že se máme v případě problémů ozvat. Po sedmé hodině si balíme batohy, kontrolujeme výstroj a usedáme do aut. Odjíždíme směr Cesta Slobody (silnice II/537) a máme před sebou jízdu do Starého Smokovce.
Letošní ubytovací lokalita má ještě drobnější nevýhodu, a sice tu, že je od hlavní silnice přístupná po rozbité účelovce plné děr – asi 5 kiláků. Sice se Eman snaží lavory vyslalomovat, občas se ale bohužel trefí přesně do díry – bum, rána do podvozku: "Tos nechtěl, že Emane?" Chudák Picasso. Pak po silnici k Podbanskému to už odsýpá. Míjíme odbočku na Kokavský most a neodpouštíme si poznámky: "To bych chtěl vidět ty dvě plně obsazené chaty… Já bych se i vsadil, že když bychom tam navečer odbočili, nikdo tam nebude! No, můžeme se stavit k Nadi do Potravin a vyzvědět, co bylo v JRD Kokava za revoluci a jak to s chatama vlastně vypadá…" Otázek spousta – zatím žádná odpověď. A ani nebyla, protože za celou dobu pobytu v Tatrách jsme ani Potraviny nestihli otevřené. Vždycky v minulosti každopádně v pátek a sobotu Naďa velkoryse protahovala otevíračku "dokud byli lidi" – a letos jsme večer co večer našli vždy kiosek zavřený – divné…
Už od Tatranské Polianky se nám nabízí pohled na náš dnešní cíl. Musíme pořádně zaklonit hlavy, abychom se pokochali vrcholkem Slavkovského štítu: "Tak to si teda dneska zobneme – pořádný krpálek," hodnotíme takto zdola. Celá scenérie sluncem ostře nasvícená, mráčků minimum – tak snad se toto počasí udrží.
Do Starého Smokovce dojíždíme kolem čtvrt na devět a parkujeme co nejblíže stanici pozemní lanovky na Hrebienok (celodenní parkovné letos už za 5,60€). Kupodivu zdejší parkovací plochy se již hojně plní auty. Z minulosti jsme byli zvyklí, že ve všední dny před sezónou zde nebývá ještě moc lidí. Dnes to ale přičítáme tomu, že jsme přijeli vlastně celkem pozdě, jelikož bývalo zvykem, že jsme na Hrebienok vyjížděli hned prvním spojem v 7:30. Jdeme si tedy koupit lístky (zpáteční za 9€).
Nejbližší spoj vyjíždí 8:30 a deset minut předtím už je hala naprosto zaplněna lidmi, a tudíž i kabina se plní do posledního místa. Nicméně nahoře se dav celkem rozptyluje. Většina turistů míří po magistrále směrem k Zamkovského chatě, resp. směr Skalnaté pleso. Některé z našich borců cesta autem i lanovkou natolik vyčerpala, že zjišťují, zda již bude mít otevřeno restauračka na Hrebienku – Trnkáč: "Dáme si točený?!" – Pedál: "Všechno bude!" Což znamená první menší zdržení. My s Pilníkem ale na pivo nejdeme a pomalu se vydáváme na úvodní etapu trasy: "Kdyžtak počkáme na prvním rozcestníku…" Na Hrebienku (1285 m n.m.) toho není příliš moc k vidění: kromě pohostinné restaurace jen znovuotevřený hotel a torza lyžařských vleků, které ale v zimě snad normálně fungují. Zajímavá by mohla být avizovaná výstavka modelů tatranských chat, ale ta má bohužel ještě zavřeno.
Celkem mlčky se naše první skupinka vydává po červeně značené lesní pěšině – vlastně Tatranské magistrále, která jen mírně stoupá úbočím prořídlého lesa. Lidi okolo žádní, všechno šlo na opačnou stranu. Jak již bylo řečeno, výstup na Slavkovský štít nám byl nadělen dost neplánovaně, takže přemítáme, co vlastně bude pravdy na tom, co se uvádí v nejednom cestopise na internetu: prý je výstup "nudný a nezáživný, skoro až otravný – kdy za každou kupou kamení čekáš vrchol, ale ten je ještě v nedohlednu" – jakoby snad autoři těchto recenzí a diskusních příspěvků byli otrávení, že se tam vůbec vydali… Pravda, šlape se pořád do kopce, sestup je pak totožný jako byl výstup, zkrátka není to typ nějakého průchodu či přechodu dolin s překonáním nějakého sedla, ale nějaký opruz to přece jen být nemůže. Alespoň jsme zvědaví, jak to ve skutečnosti bude, takže směle kupředu.
Po čtvrthodince čekáme na ostatní na významném rozcestí Magistrály: Pod Slavkovským štítom (1357 m n.m.). Říkáme si, že kdyby se někomu extra nechtělo, pošleme ho na pivo na Sliezský dom, odkud se dokonce může nechat stáhnout dolů autem. Kamarádi přichází po chvíli, ani se moc neopozdili. Usedáme tedy k prvnímu odpočinku a někteří už loví z batohů svačinky a hlavně pití. Tady také měníme značku, nyní odbočujeme vpravo na modrou. Časomíra na směrovce až na vrchol uvádí 4:15 hod. – "Pánové, vidím to tak na pět hodin ve skutečnosti," kdosi od nás mírně pesimisticky předpovídá, snad aby to bylo alibi při slabém tempu (bylo to nakonec slušných 4,5 hodiny). Zatím jen mírné stoupání celkem zničeným lesem (polomy, kůrovec), opodál stromy ještě rostly a spíše se změnil jejich charakter na ryze horský. Jen jedna menší zákruta kopírující menší roklinku s vyschlou vodotečí, a čím dál výše, a už se objevuje kosodřevina. K dalšímu odpočinku vyhlížíme další přirozenou zastávku – Slavkovskou vyhliadku (1530 m n.m.). Nachází se na ostrém skalnatém hřebínku, odkud se konečně otevírají nádherné výhledy i do ústí Studených dolin (Malé i Velké). Tohoto místa dosahujeme v 9:45.
Skalnatý výchoz je opatřen novým zábradlím, které je ukončené zajímavým kovářským dílem – okovaná hlava ze zakalených železných profilů s rozevlátými vlasy. Ještě předtím jsme si všimli, že dolů mezi kosodřevinu kousek pod vyhlídkou odbočuje nenápadná pěšinka – je asi jasné, že je to zkratka z Hrebienku podél sjezdovky, ovšem v pořádném krpálu.
Na vyhlídce už stoupá koncentrace turistů. V rámci možností děláme skupinovou fotku s Lomnickým štítem na pozadí. Po nezbytném občerstvení vyrážíme na další cestu. Od vyhlídky už stoupáme balvanitým horským chodníkem v záplavě kosodřeviny. Když se podíváme zpětně dolů, její barva je tak jasně zelená, až oči přecházejí a pochodníkům pod námi čouhají v té zelené záplavě jen hlavy. I když na několika místech byly náznaky rekonstrukce chodníku (nový štět), výše už po žádné úpravě ani památky. Tuto část jsme přirovnávali k loňskému výšvihu od Zeleného plesa do Červené dolinky – krpál jak sviňa, a navíc plný balvanů, že má člověk co dělat, aby pořádně zvedal nohy (a to ještě netušíme, jak tyto úseky budou drsné při sestupu, to ten výstup byl proti tomu selanka…)

Na vrcholu Slavkovského štítu.

Občas jsme v mracích zahlédli vrcholek Lomnického štítu s observatoří, spíše nás ale zajímají letecké průhledy do ústí Studených dolin, kde je krásně vidět serpentina magistrály, vodopád a mezi stromy dokonce Zamkovského chata. Byla dobře vidět i Rainerova útulňa. Ale bohužel i celková lesní kalamita této části doliny: poválené kmeny stromů a polomy, které se určitě nikdy nebudou odklízet (1. zóna Tanapu). Pak se zase na chvíli odchylujeme od hřebínku více nalevo, takže se kocháme spíše pohledy na oblast Smokovců a dále do Popradské kotliny a na pásma hor na obzoru (Nízké Tatry a navazující a vzdálenější Rudohorie). Postupně kosodřevina mizí a terén přechází do kamenitého svahu s občasnými lučinatými ostrůvky s drobnou alpinskou květenou. Jinak se ale chodník, pokud se dá vůbec trasa takto nazvat, začíná klikatit. Balvany, balvany a balvany… Z jednoho místa se otevřel pohled vzhůru a odtud šlo spatřit i vrchol Slavkovského štítu, takže není pravda, že "po celou dobu výstupu vrcholek nevidíš" – zato v trase byly patrné minimálně dva předvrcholy. Ten těsně před námi nese název Maxmiliánka (1858 m n.m.), výraznější a výše položený má taky pěkný název – Slavkovský nos. Ale i na ten si musíme ještě pořádně vyšlápnout… Od Maxmiliánky trasa víceméně kopíruje skalnatý Štrbavý hrebeň. Chvílemi se nabízí pohledy do Velké Studené doliny, pak se v zákrutách zase od hřebínku několikrát vzdalujeme.
Tempo jsme volili dle vkusu každého soudruha. Bylo dobré, že slabší kousky nikdo nenechával beznadějně vzadu, ale vždy se na chvostu drželi i nejzdatnější "tahači", buď Pilník nebo Čenich a poctivě pomalu odšlapávali s tím posledním. V zákrutách trasy jsme občas na sebe vzájemně čekali. Dost nás ale překvapilo to množství turistů, kteří se dnes na vrchol vydali! Nebyly to sice davy, ale dle předchozích zkušeností s předsezónou a jinak mírnou frekvencí lidí, to dnes bylo opravdu markantní. Zároveň zjišťujeme, že 95% pochodníků jsou mladí Poláci. Napadá nás jedině vysvětlení, že už na vysokých školách mají prázdniny a studenti mají volno. Víceméně jsme se míjeli stále s těmi samými lidmi: jednou předešli oni nás, pak zas my je, vyjma samozřejmě pár nabušenců, kteří na vrchol takřka běželi…
Celkem významnou metou na trase je předvrchol Slavkovský nos (2273 m.n.m.), zpovzdálí připomíná "kupku kamení". Máme ho stále jakoby na dosah před sebou, ale když člověk přehlídne ty serpentiny a stoupající lidičky-mravenečky, bude to k němu ještě pořádná zabíračka. Této předvrcholové kóty dosahujeme před 13. hodinou, čili už jsme tři hodiny na cestě od Slavkovské vyhlídky! No, on se skalnatý brdek spíše obchází, ale kdo má zájem a vůli, může se na vrcholovou skalku po pěšince dostat. Myslím, že tak neučinil nikdo z nás, protože naše zraky se už toužebně upírají nahoru – k vrcholku Slavkovského štítu, který konečně vidíme v plné kráse. Tedy…, bohužel se mírně halí do mraků, které sem přilétávají z hlubin Velké Studené doliny. Za Nosem se horský chodník příjemně narovnává, následuje mírnější, snad i rovný úsek, ale jen proto, aby se záhy vyšvihl k závěrečnému krpálu po šedém kamenitém svahu. Určitě stojí za to kouknout i do hlubin, podél nekonečného svahu Slavkáče: nekonečné kamení se dole mění v záplavy kosodřeviny a mezi ní se leskne vodní plocha – podle mapy určujeme, že by se mělo jednat o Slavkovské pliesko, po jehož okraji by měla vést červená Magistrála. Žádný náznak pěšinky ale v zeleni kosodřeviny nevidíme. Když odečteme kótu vrcholu od Nosu, vychází nám to na posledních 180 výškových metrů – to dáme, i kdybychom měli zkapat!!! Přesto poslední etapu odhadujeme minimálně na půlhodinku.
Plni odhodlání tedy vyrážíme do posledního stoupáku s několika serpentinami. Balvanové pole je v těchto místech tak mocné, že stezka se skoro ztrácí a je dobré pečlivě očima hledat značky, abychom nesešli někam do suťoviska. Vrcholu Slavkovského štítu (2452 m n.m.) dosahujeme postupně, krátce po půl druhé. První voj tam byl myslím Čenich, samozřejmě Eman, Pedál... Docházím chvíli po nich a hrdinu dne – totálně promočeného Smoldu – pak můžeme přivítat symbolickou slavobránou, čestným kynutím a potřásáním rukou. Vrchol je celkem rozlehlý, protáhlý, v nejvyšším bodě ozdoben uměleckým křížem s pamětním nápisem: pred 350 rokmi ako prví vystúpili 25.VII.1664 na Slavkovský štít M.Jani, J. Buchholz, M.Veisser a sprievodca-polovník 'v mene božom hoci s velkým ohrozením tela a života'. 25.VII.2014 Velký Slavkov... A čo všetko sa zmenilo... Pokud se to dá v kostce zhodnotit: výstup byl sice zdlouhavý, ale v poklidném tempu to byl jinak zajímavý výšlap bohatý na pěkné rozhledy. Chodník sice plný balvanů a sutě, ale ve směru nahoru se to dalo.

Na Slavkovské vyhlídce.

Pohled za Slavkovského štítu do Velké Studené doliny.

Okolí kříže je však obsazeno pochodníky, takže se přesunujeme poněkud dále a nacházíme posezení na obrovských balvanech za vrcholem a pokud možno v závětří. Než se pustíme do svačiny, je potřeba se pořádně porozhlédnout. Zejména nás ohromil letecký výhled do Velké Studené doliny: jako na dlani máme tento obří amfiteátr s několika plesy a obklopen četnými štíty: Široká veža s Ostrým štítom, Javorové štíty, Zbojnícké plesa, Starolesnianské pleso, Sesterské pleso... Dole u Sesterského plesa se krčí Zbojnická chata, kde jsme byli na túře předloni. V tom obrovském panoramatu doliny se snažíme odhadnout, kudy vedla naše trasa z Priečného sedla – odtud to vypadá opravdu úchvatně. Sněhu je tam ještě dost, tehdy tolik nebylo. Na pokračující hřeben od Slavkovské kopy a dále na Bradavicu už bohužel vidět není, o tento předěl se zaráží šedá mračna a občas se nahromadí i v našem okolí. Je dobře vidět i spodní úroveň oblačnosti, která se nachází přesně v naší výšce, jako poklička. Dáváme tedy svačinu a Pilník jako zlatý hřeb výstupu a velké překvapení vytahuje lahev whisky! – "Všechno bude!"
Jak nám bylo při výstupu příjemně (až vedro), tady na studeném povětří brzo vychládáme. Nemá smysl sedět déle než půlhodinku, musíme taky myslet na návrat. Takže ještě společná fotečka a balíme saky-paky a zvedáme se k sestupu (14:15). "Dolů by to snad mělo být na pohodu – zařadíme 'neutrál' a nohy nás samy ponesou," myslí si nejeden z nás, ale to byla největší kravina, která nás snad mohla napadnout. Dolů to bylo daleko horší než nahoru – nekecám!!! Pomalu scházíme po serpentinách ke Slavkovskému nosu – tady se to ještě dalo, člověk byl odpočatý. Nos je taky dobrý vizuální záchytný bod a po sejití serpentin pod vrcholem je to k němu celkem rovinka. Největší problém jsou ale ty obrovské balvany: člověk pořád očima hledá, kam přesně a jistě došlápnout, aby si nevyvalil nohu, nohy mezitím samovolně šlapou o stupeň níže a ty rázy od došlapů... pořádná zabiračka na klouby. Takhle kamenitá štreka byla vlastně až na brdek Maxmiliánka. A odtud se nám už naskýtaly pohledy do zelené záplavy kosodřeviny a "někde dole" pod námi jsme tušili Slavkovskou vyhlídku, což jsme pojali jako spásný záchytný bod, kde už ta sestupová řehole snad skončí a dále povede "pohodlná lesní pěšinka".
V obřích suťoviscích a balvanech je taky záhodno dobře sledovat značky: nám se s Trnkym "podařilo" mírně sejít po falešném chodníku mimo trasu a už jsme se motali mezi zrádnými balvany. V kleči to byl ale snad největší masakr! Chodník je tady totiž tak zerodovaný, že každý krok dolů znamenal taky zdolání půlmetrového balvanu, pod nimiž navíc číhaly zrádné rigoly vymleté od vody. Něco jako sestup loni od Červeného plesa, ale tady to už je fakt nekonečné! "Už abychom byli dole, to je snad nekonečný – Pedále, už jsme ti chtěli za tip na Slavkáč dát velkou pochvalu, ale tohle's nám zatajil!" úpíme při tom drsném sestupu. – "Všechno bude!" No zkrátka, pořádně nám už brkaly nohy a kolena, leckdo taky dost blbě došlápl, a kdo měl hole, tak v těch ostrých balvanech už mu byly taky celkem k ničemu, protože se pořád zachytávaly nebo smýkaly. Několikrát jsme se minuli se dvěma děvčaty, kupodivu to snad byly jediné Češky, které jsme potkali. Při nejednom odpočinku se s nimi dal zejména Pedál s Čenichem do řeči a mimo jiné se dozvěděli, že "toto se ještě dá" – zato prý někdy v minulosti je chytla na Svišťovce a na Jahňacím štítu bouřka a kroupy, a to už prý šlo opravdu o život.

Na Hrebienku.

Po neskutečném utrpení dosahujeme kýžené Slavkovské vyhlídky až v 16:30! Zde padáme k posedu na balvany, protože nohy máme vyklepaný jak startky. Odpočinek jen asi deset minut, dolokáváme poslední kapky vody z lahví. Chvíli bylo sice veseleji, už se cíl tohoto neskutečného sestupu přece jen blíží, ale jak ráno byl dílčí výstup po lesní pěšině brnkačka, tak teď v podvečer je sestup lesem snad dvakrát tak delší! Člověk už se zkrátka vidí na rozcestníku na Magistrále, ale ono je to ještě celkem dálka. Na Hrebienok nám to trvalo ještě dobrou hodinku. Už se nemůžeme dočkat, až se objeví střecha zdejšího hotelu, tento moment bereme jako finální spásu. Konečně! V cíli dnešní túry jsme v 17:30. Internetové cestopisy tedy sice uvádějí výstup na Slavkovský štít jako jednotvárný a nudný (což je blbost), ale ještě nikde jsem nečetl, jaký masakr je sestup dolů!
Mírně zničení, ale šťastní, že to máme za sebou, se hrneme do zdejší samoobslužné restauračky pro točené. Usedáme ke stolku na terase a vychutnáváme si tu pohodičku. Nejbližší lanovka jede v 18:00, takže raději dopíjíme a jdeme se postavit dolů do vestibulu nástupiště. Na Hrebienku se to teď v podvečer zase hemží lidmi – sice už žádné davy, ale prostorná kabina pozemní lanovky je naprosto plná. Jet dolů a nešlapat po balvanech, to je příjemné! Ještě pohledy obracíme vzhůru do nebes a koukáme z oken na pěkně osvětlený Slavkovský štít – tak až tam kdesi nahoře jsme dneska byli, paráda! Dole se jakž takž belháme k autům – ještěže je máme zaparkované tak blízko.
Na zajížďku do termálů už dnes není příliš pomyšlení, než bychom někam dojeli, bylo by snad už osm hodin – to raději zamíříme rovnou na chatu. Při sestupu jsme volali urbárovi a prosili ho, aby natlakoval vodu, abychom měli sprchu bez problémů a mohli se večer umýt. I tak nás čeká ještě dost dlouhá cesta na Podbanské a odtud ještě na chatu je to dálka. Celkem je to 40 kilometrů a tudíž minimálně půlhodina jízdy. Vyjíždíme ze Starého Smokovce, a aby toho nebylo málo, Emanovo Picasso berou u benzinky policajti. Chtěli jen doklady, ani fouknout mu nedali. Byli jsme domluveni, že zkusíme odbočit na Kokavském mostu k Nadi do Potravin na horec, ale osádka prvního vozu nám volá, že je to zbytečný – beznadějně zavříno. Bylo už kolem osmé, asi už pozdní doba, anebo nebyli lidi. Dojíždíme tedy v pohodě na chatu.
A co bude dnes k večeři? – "Všechno bude!" No samozřejmě hospřízské klobásky, takže po spáchání hygieny jdeme připravit venkovní rožniště. Počasí se stále drží, krásný večer, bude se venku dobře sedět. I když předpověď počasí už na zítřek hrozí zhoršením. V dřevárce jsme našli bytelný rošt, založili jsme oheň a naštípali dřevo. Klobásky se velice podařily – byly sýrové a paprikové. K tomu vychlazené pivko, Trnkáč se vytasil s baterií několika druhů hořčice. No zkrátka perfektní venkovní posezení. Široko daleko klid, jenom temný les, a tak čistá, tmavá obloha a přitom plná jasných hvězd – to už se dneska taky málokde vidí! I přesto, jak nás sestup ze Slavkáče dorazil, jsme vydrželi u posezení celkem dlouho. Navíc zítra žádná křeč – jako vždy je naplánován pohodový den a to znamená, že si můžeme ráno trochu pospat.

Expozice mincovnictví a hornictví v Liptovském Jáne: Podzemie pod vežami.

Pátek 16. června: oddechový den - Liptovský Ján, Havránok, Lúčky
Jak již bylo naznačeno, ráno jsme si mohli pěkně pospat. Po snídani a hygieně se začínáme balit kolem deváté hodiny k odjezdu. Počasí se mírně zhoršilo – dneska už je pod mrakem a mírně se ochladilo. "Ještě by aspoň nemuselo začít pršet..." – "Všechno bude!" Vypadá to tedy zatím nadějně, takže krátce po deváté vyjíždíme na cestu. U skanzenu odbočujeme vpravo, t.j. na Pribylinu, a směřujeme na dálnici. Picasso se zdrželo v Pribylině (kupuji na poště známky) a Viano na nás čeká před nájezdem na dálnici – v domnění, jestli nepojedeme přece jen po silnici přes Liptovský Hrádok. Horlivě jsme se pustili přímo na dálnici, ale to byla samozřejmě chyba – na exitu Liptovský Ján je totiž tak pitomý sjezd, že z našeho směru se zkrátka nedá dálnice opustit a musí se až do Mikuláše, tam to otočit na nájezdech do protisměru a sjet z druhé strany. Čili pitomá zajížďka. No nic, stalo se...
V Liptovském Jáne hodláme navštívit zajímavou expozici Podzemie pod vežami. Měla by to být expozice hornictví a mincovnictví v nějakém starém domě. Má to ve správě to samé sdružení, které provozuje Stanišovskou jeskyni (tu jsme navštívili v roce 2014). Prohlídka jeskyně byla tehdy velice poutavá, zejména tamní průvodce Jirko Vyhnal bral svoje poslání jako srdcovku – takže jsme byli přesvědčeni, že návštěva Podzemia pod vežami bude v podobném duchu – a nemýlili jsme se! Věděli jsme, že se máme orientovat podle starého kostela, a hned vedle by se mělo nacházet kýžené muzeum. Trefili jsme to dobře: starý kostel sv. Jána Krstiteľa nelze přehlédnout, byť se nachází až v zadní části obce. Zvenku vypadá dost omšele (fasáda by potřebovala rekonstrukci), ale i tak je to jedna z nejhodnotnějších a nejstarších památek v Jáne (založen již kolem roku 1280!). Hned vedle je starodávná chalupa, snad také jedna z nejstarších v Jáne, a poutače na zdech zvou na návštěvu expozice. Parkujeme na plácku a jdeme se podívat dovnitř.
Uvnitř šero, přítmí, zkrátka žádná elektrika se tu nekoná. Jen ztěžka si zvykáme na příšeří. V pokladně spousta rukodělných předmětů – keramika, výrobky, a samozřejmě nabídka medoviny. Ta ale až po úspěšně vykonané prohlídce. Ujímá se nás mladá pokladní a postarší vousatý chlapík, dávají nám nějakou zázračnou slevu a můžeme se jít usadit vedle do místnosti, kde je instalován unikátní razicí stroj na ražbu mincí: Vretenový lis, balancierom či lietajúcim lisom volaný, je strojom mechanickým, ľudskou, kinetickou a gravitačnou silou poháňaný, do raznice silou búšiaci, a tak mincu vyrábajúcí. Průvodce nám vysvětloval historii ražby na Slovensku atd. – samozřejmě, kdo z nás by neznal kremnickou mincovnu, která funguje doposud. Zmínil se i o historii Liptovského Jána, především o působení rodu Svätojánských (Szentiványi), kteří i zde začali těžit drahé kovy a majetky zde vlastnili až do doby 1. republiky. Pak nám předvedl ražbu připravené mince. Vložil kovové kolečko do raznice, roztočil závaží lisu – a bylo hotovo: krásná mince. Dělají nějaké speciální série, každý rok snad jednu, aby nebyly mince stále stejné. A aby toho nebylo málo, ukázkovou minci si pak můžeme "vydražit". Vysvětlil nám tedy, že začne vyvolávat cenu (od 5€) a my máme "přihazovat". Výtěžek dražeb prý mají na aktivity zdejší školy (školní výlety apod.). Věnovali jsme tedy rovnou 45€. A šlo se na další exponáty:
V další potemnělé místnosti byla k vidění kovářská výheň a kovadlina, dále pak expozice těžby železné a zlaté rudy, taktéž ukázka podzemí dolu s útulnou středověkých havířů z Kriváně, ze které byl vstup rovnou do pomyslné štoly, a dokonce i malý hamřík na rozbíjení rudy a taky ukázka plavení rudy. Průvodce nám ukázal i vzorky železné rudy (pořádně těžký šutr) a zlaté rudy z jediného zlatého dolu na Slovensku (Hodruša-Hamre u Banské Štiavnice). Byly na ní pěkně vidět tzv. zlatinky. Pak nám předvedl práci v kovářské výhni a zpracování rozžhaveného železa: Žíhanie – jest proces ohňom kov tvrdý spracovávajúci, na materiál mäkký ho meniaci a tak medenú mincu na razenie pripravujúci; Kalenie – naopak, jest proces ohňom oceľ mäkkú a neodolnú, na materiál tvrdý ako sekáč do skaly upravujúci.
Od výhně jsme sestoupili do podzemí, do dokonalé imitace chodeb středověkého dolu: byla zde k vidění kamenná rovnanina nahoře ukončená klenáky (aby se chodba nesesypala) anebo výdřeva. No zkrátka... hodinová prohlídka jedinečná a poučná, moc se nám to líbilo. Průvodce to navíc pojal velice nenuceně a zábavně, zkrátka je to musí bavit. Ještě nám tedy někdy v budoucnu zbývá navštívit Medvediu štôlňu v Žiarské dolině – zde to bude asi v obdobném duchu. Nahoře jsme odměněni pohárky zdejší medoviny, rozloučili jsme se (už na prohlídku čekala další skupina, opět Češi) a odebrali se na světlo boží.

Pramen a jezírko Kaďa.

V Liptovském Jáne nám Pedál společně s Trnkym připravil ještě jeden zajímavý cíl, a dost se divíme, že jsme o něm za ta léta, co na Slovensko jezdíme, vůbec nevěděli. Prý se na okraji obce, poblíže říčky Štiavnice, nachází prameň Kaďa – ten je sice jen mírně termální (okolo 20°C), ale obsahuje hodně síranů a je silně mineralizován. Vývěr pramene je upraven jako jezírko s klidovou tůňkou obestavěnou kameny, kde se dá "vyrochnit". Tak to jsme tedy zvědavi a míříme uličkou dolů k říčce. Míjíme rázovitý bufet s neskutečným množstvím různých socialistických tabulek a artefaktů (národní park, škola, národní výbor apod.) a naznáváme, že sem bychom pak mohli zapadnout na pivko a kafe – "Všechno bude!"
Hned opodál je travnatá loučka s lavičkami, z jedné strany teče říčka a zvedá se zalesněný svah, druhá strana je lemovaná stromy a nachází se zde i altán s vývodem minerálního pramene pro pití (vstup do areálu je samozřejmě bezplatný). Počasí se bohužel zhoršilo: pod mrakem, ochladilo se (snad ani ne 15°C) a vypadá to možná na pár kapek. Normálně by člověk v těchto podmínkách do vody nelezl, ale Kaďu zkrátka musíme zkusit!
Nahlížíme zvědavě do jezírka s bublající vodou – pár lidí si tam dopřává přírodní wellness, ale jak je tu asi zvykem, když přijdou noví návštěvníci, všichni se tu solidárně vystřídají. Voda pak má přepad do rybníčku se zpevněnými břehy, kde se dá při přízni počasí taky vykoupat. Převlíkáme se tedy do plavek a noříme se do Kadi. Průměr kamenitého jezírka je asi 4 metry, po okraji tak po pás, dno vysypané oblázky. Ale uprostřed je nějaká skruž odkud mocně probublává mírně sirnatá lázeň, zde se akorát tak stoupne, a člověk má hladinu až po krk. Tak nějak se tam městnáme všech devět, to už je kapacita na doraz. Osvěžení parádní, hlavně ta probublávající voda. Teplota mírně vyšší než momentální teplota vzduchu. Paráda.
Trochu jsme se vycachtali, nechali se probublat – stačilo, a půjdeme vedle do bufiku na kafe. Loučka s jezírkem jsou v pěkném prostředí, určitě by se tu dalo dobře zrelaxovat, kdyby bylo lepší počasí. Ještě nahlížíme do altánku s pramenem – ten je umně vyveden z trubky, kterou drží dřevěná soška Janka Liptovského. Přesouváme se do svérázného bufiku U Kadi, kde objednáváme pivko a kávu. Při posezení se můžeme pokochat obrazy s. Stalina, s. Husáka, též i s budovatelskou tematikou, dále je tu nespočet historických tabulek, ale jenom si musíme dát pozor, abychom si nepřišili prsty – jako stolky tu totiž slouží vyřazené šlapací šicí stroje (tzv. singrovky).
Mezitím trochu sprchlo, ale věříme, že se na odpoledne ještě vyčasí. Přemýšlíme, jak s obědem: Pod vežami nám doporučili kolibu Strachanovka, která se nachází směrem do Jánské doliny, nedaleko od areálu hotelu a termálního koupaliště. Já se ještě předtím stavuji do zdejšího infocentra, které se nachází poblíže chalupy Pod vežami – perfektně vybavené s množstvím sortimentu i informačního materiálu. Slečna dává ještě tip na návštěvu ukázkové farmy a ekologického hospodářství ve Východnej. Zprvu jsme zamýšleli, že bychom tam zajeli, Čenich tam dokonce volal – ale nakonec jsme vyhodnotili, že bychom se zbytečně vraceli a ponechali jsme si tento tip na příští roky.
Na oběd přecházíme pěšky do Strachanovky, ale to byla blbost, měli jsme jet hned auty. Pilník a Havran se pro vozy vracejí a jedou ke kolibě. Strachanovka perfektní, stylová, jídlo výborné – dali jsme si samozřejmě typické slovenské specialitky. Po obědě se vyčasilo, dokonce i slunko začalo svítit naplno. To už je kolem 14 hodiny a nám se z Liptovského Jána ještě nechce. Poblíže Kaďi jsme předtím viděli velkou infotabuli místní naučné stezky, která zájemce zavede až do Liptovského Hrádku. Trasa vede podél lesa s pěknými výhledy na liptovskou kotlinu a okolí Podtureně, navíc okolo několika přírodních minerálních pramenů. Pilník s Emanem se ještě vydali na blízkou obecní rozhlednu, kde nás ostatní ale odradil ten krpál. Nakonec se to ukázalo jako daleko lepší tip, než avizovaná stezka... Prošli jsme po okraji obce podél lesa, pak okolo hřbitova a hřiště, a ocitli se na rozhraní lesa a polí – pěkný výhled na Podtureň, ale Západní Tatry samotné byly už v mracích. Zkrátka změna počasí, na vrcholech jistě prší, ne-li sněží. Cesta se začala klikatit, ale moc atraktivní to tu nebylo, jediná infotabule (pravěká zvířena této oblasti), na kterou jsme narazili, byla stará a rozbitá. Po kilometru, sotva nás dohnali Eman s Pilníkem, jsme se rozhodli, že se vrátíme.
Kolem třetí hodiny odpolední sympatický Liptovský Ján opouštíme a vydáváme se auty k dálnici. Pak přejíždíme okolo Liptovské Mary až do Bešeňové. Tu projíždíme, a po silnici plné zatáček okolo dědinky Potok směřujeme do kopců horního Liptova. Musíme se totiž dostat na odvrácenou stranu Liptovské Mary, kde se nachází Archeoskanzen Havránok. Za Marou jsou roztroušeny malé dědinky, výhradně mezi lesíky a pastvinami, je tady asi hodně drsný kraj. Kdysi jsme byli například v Prosieku a Kvačanoch – zpravidla je to tady tak, že do vsi vede jediná silnice, která tu končí – pak už jen kopce a lesy. Na Havránok musíme odbočit v Bobrovníku a kopírujeme břehy Mary až skoro na hráz. Tady parkujeme a po červené turistické značce musíme kus do kopce, jelikož přírodní areál se nachází na úpatí kopce Úložisko. Na svažité loučce je vidět jen jedna stavba a kousek od ní pokladna sestávající ze staré buňky, kterou obsluhuje jen paní pokladní. Jinak pusto prázdno, až na osamoceného kolaře, který sem víceméně zabloudil. Moc velkou návštěvnost tady asi nemají, vyjma nějakých tematických kulturních akcí, které tu čas od času pořádají.

Archeoskanzen Havránok - výhled na Liptov.

Nechtělo se nám věřit, že ta jedna stavbička je celý archeoskanzen, a paní nás hned vyvedla z omylu: jedná se o naučnou stezku až na vrchol kopce a dále lesem, kde narazíme na další stavby představující historické osídlení této lokality. Kdysi se tu prováděly archeologické vykopávky, nacházelo se tu totiž několik řemeslně-rolnických osad tzv. púchovské kultury v období mladší doby železné a starší doby římské. Obyvatelstvo bylo ovlivněno keltskou kulturou a udržovalo čilé styky se severořímskými provinciemi, Kelty na západě i oblastmi na severu až po Baltské moře.
Vydáváme se tedy loukou do kopce, zastavujeme se u prvního objektu germánské polozemnice a hrnčířské dílny. Pak až nahoře v lese jsme narazili na rekonstrukci svatyně a obětiště; dále na strážní věž s opevněním, odkud byl pěkný výhled na Liptov. Zde nás zastihlo hřmění, takže jsme okruh akorát dokončili. Návštěva Havránku byla poučná. Nicméně areál už asi dost pamatuje a na objektech se podepisuje zub času. Jak kdosi trefně poznamenal – "Nojo, při rozdělení přišli o Věstonice, tak to museli honem něčím nahradit." Za zmínku ještě stojí, že k areálu přináleží i původní věž středověkého kostela ze 12. století, která byla přenesena na současný břeh jezera. Odjíždíme kolem půl páté odpolední a naším posledním cílem nebude nic jiného než koupačka v termálech.
Samozřejmě ale ne v Bešeňové, kde už je vstupné sprostě drahé! Loni nás oslovily Kúpele Lúčky a zdejší krásný areál termálního koupaliště, kde mají stále velice příznivé ceny (9,50 € za venkovní bazény), teploty vody velice příjemné (kolem 36°C). Ostatně není to odtud daleko, ale stejně musíme přes Bešeňovou (večer si tady nakoupíme v Jednotě). V Lúčkách opět jen minimum lidí, takže si v pohodě užíváme venkovní bazény k relaxaci. Vzadu za šatnami mají i příjemný bar pro posezení u pivka nebo něčeho ostřejšího. Čenich si zkusil objednat nějaký drink u pěkné plavčice přes okýnko, ale jak se dalo čekat, s úsměvem jeho objednávku odmítla. Nicméně: "Všechno bude!" – a odebíráme se tedy do baru na pivko, demänovku a horký štrúdl. Po necelé hodince koupačky se zčistajasna obloha zčernala, začalo fučet a ani jsme se nenadáli: hromy, blesky, průtrž! Plavčice všechny vyhnala z venkovního areálu a zahlásila, že i ti, co mají zaplaceno jen na venek, mohou do vnitřního bazénu. Ten však není příliš velký, slouží spíše lázeňským hostům pro různá cvičení a rehabilitace. Stejně za chvíli končíme a převlíkáme se. Venku pořád lije. Odjíždíme tedy do Bešeňové do Jednoty a naši vyslanci provádí "drobný nákup". Když už trvá kolem dvaceti minut, Eman naznává, že naši nakupující jsou horší jak drahé polovičky.
Na Lesovňu, kde spadla venkovní teplota na 10 stupňů, pak dojíždíme kolem osmé hodiny. Déšť sice ustal, ale obloha je stále hrozivě zatažená a ani na zítřek to nevypadá s počasím nadějně. Padá tedy náhradní nápad se směřováním zítřejší výpravy: pokud zde bude škaredě, zkusíme podniknout nějakou túru ve Slovenském ráji. Mezitím obnovujeme oheň v krbu, abychom aspoň trochu usušili plavky a pod vedením Čenicha připravujeme večeři spočívající v krůtích stejcích.

Vydražili jsme tuto vyraženou minci 5. série s certifikátem.

Razicí mašina - vretenový lis.

Ukázka plavení rudy.

Sobota 17. června: Slovenský raj – roklina Piecky
Probouzíme se do šedivého a upršeného rána. Předpovědi počasí tedy vyšly, bohužel k našemu neprospěchu. Když jsme sledovali vývoj trochu podrobněji, vyplývalo, že v Tatrách bude asi po celý den škaredě, ale jinde se má snad trochu vyčasit. "Vyrazíme tedy do Slovenského ráje, snad tam bude líp, tady nemá smysl lézt někam nahoru..." – "Všechno bude!"
"Sakra, Pedále, co furt máte s tím 'všechno bude', odkud jste s tím zase přišli?!"
"Pamatuješ přece na Valerije z Četnický stanice v Koločavě, ten taky furt mlel 'všechno bude', i poručit větru-dešti by si troufl."
Takže jo, když řekli, že "všechno bude", musí vyjít počasí i ve Slovenském ráji!
Na túře ve Slovenském ráji jsme v rámci akce Tatry už byli před třemi lety. Tenkrát jsme podnikli průchod Prielomom Hornádu a všem se to moc líbilo. Jediným záporem je už trochu větší vzdálenost od Podbanského, kdy je třeba podstoupit hodinovou jízdu autem, byť se nyní jede pohodlně po dálnici. Přesto je lokalita Slovenského ráje vhodnou náhradní alternativou, když je v Tatrách špatné počasí. Kolem půl osmé vyjíždíme tedy na cestu. A pořád poprchává. Dole v Podtatranské kotlině už je to lepší a přeháňky ustávají. Prozřetelně jsme si pustili rádio (myslím Slovensko-1) a tam krátce po osmé hodině je velmi zajímavá relace o stavu počasí na slovenských horách: do vysílání se postupně hlásili službukonající pracovníci Horské služby ve slovenských pohořích a podrobně referovali o situaci v jejich rajónu. Pracovník HZS z Čingova hlásil pro oblast Ráje ustávání srážek a postupné vylepšování počasí, zatímco Tatry hlásí stálý déšť. Tak to je paráda, vychytali jsme to dneska snad dobře!

Průchod roklinou Piecky.

Z dálnice sjíždíme před Spišským Štvrtkom a pak míříme na Hrabušice, přičemž se už před námi rýsuje zalesněná hradba Slovenského ráje. V Hrabušicích je to pořád stejné – byl jsem tu už několikrát za posledních 15 let a pořád je to ta příjemná dědinka s dobrou vybaveností nezatížená přehnanou komercí. Za vsí odbočujeme na Podlesok, což je známé východiště na túry do severní oblasti. Nachází se zde kemp a veškeré zázemí pro turisty (hospůdky, potraviny, půjčovna kol apod.). Parkujeme kolem 3/4 na deset (parkovné 3€), v přilehlé pokladně pak platíme vstup na území NP (1,50€). A naše úvodní kroky nesměřují daleko – hned za mostem nás odchytává personál přilehlé hospody a nabízí slevu na konzumace. S poděkováním a prosbou "hlavně to neříkejte těm za náma," (myšleno Trnky a spol.) se pokoušíme pokračovat dál, ale nezdařio se. Samozřejmě do první hospůdky hned za mostem - U černého orla - zapadneme. V tuto dobu už se kolem hospody trousí zástupy turistů, projel i nejeden autobus. Jsme ale klidní, protože je jasné, že tito návštěvníci míří do nejznámější a nejbližší rokliny, do Suché Belé. My na Piecky musíme podstoupit ještě asi hodinku pěší cesty údolím Bielé Vody. Ještě se pak opodál v půjčovně ujišťujeme, že po poledni budou bicykly k dispozici nahoře na Kláštorisku a dokonce i v závěru Suché Belé – chceme totiž dolů sjet kolmo. Po desáté hodině vycházíme na cestu a orientujeme se podle zelené turistické značky.
Zprvu obcházíme oplocený areál kempu – a co jsme si všimli, oproti minulým letům se jeho úroveň celkem zvedla. Pak procházíme osluněné louky, kam se pořádně opírá slunce, takže jdeme do triček. Po chvíli dosahujeme úzké soutěsky Velké Bielé vody, což je taková menší ochutnávka zajištěných stezek dále v roklinách. V jednom místě se tady skaliska totiž tak přibližují, že je soutěska překonávána pomocí několika dřevěných chodníků, stupaček a mostíku. Posléze se rokle zase rozšiřuje a následuje normální lesní cesta. Tady se však rapidně mění počasí: náhle se zatáhlo a začalo pršet. Zprvu mžilo, pak se rozpršelo celkem fest. My jsme se s Pilníkem a Jarmilem předtím trhli trochu dopředu. Schovali jsme se tedy do lesa pod husté smrky a čekáme na ostatní. Ti ale asi měli stejný nápad, nikdo nás nenásleduje. Povídám: "Odtud to už musí být kousek na Pílu, tam by se snad dalo schovat do hospody," což byl ale špatný odhad, protože od tohoto místa je na tento dílčí cíl ještě tak dva kiláky po silničce, a tudíž půlhodinka chůze. Jarmil se ale nechal zlákat, nedošel však dál než k silnici a stejně čekal na ostatní. Po chvíli nás došli kluci zabalení do ponč a pláštěnek s tím, že nemá smysl čekat v lese. Dobrá, tak jdem tedy v dešti, to zvládneme...
Na samotu Píla docházíme krátce po půl dvanácté. Hodně se tady toho změnilo: podstatně větší parkoviště, nové chalupy sloužící jako penziony nebo nová hospůdka. U vjezdu na parkoviště stojí šňůra aut, především mastňáci z Polska. To nám tedy trochu ubírá optimismu: snad zde nebude nával jako na Suché Belé! Naopak pozitivní je skutečnost, že konečně přestává pršet. Nejdeme hned do první hospody, ale pokračujeme uličkou mezi chalupami k odbočce žluté značky, která pak směřuje do ústí rokliny. V těchto místech je totiž příjemná hospůdka s venkovním krytým posezením. Obsazujeme jediný volný dlouhý stůl a vyvěšujeme mokré svršky na plot, kam už pěkně svítí slunce. Dali jsme po pivku, opakovaně po demänovce, skousli jsme i menší svačinu. Mezitím se bufik úplně vyprázdnil, všichni vyrazili na cesty. My už taky nebudeme déle čekat a o půl jedné v poměrně veselé náladě konečně vycházíme k ústí Rokliny Piecky, kterou prochází žlutá značka.
Od zdejšího rozcestníku (585 m n.m.) nás dle udané časomíry čeká 1:45 hod. výstupu roklinou na horní konec, kde je udána výška 940 m. Převýšení tedy pěkných 355 metrů na zhruba 3,5 kilometru. Na úvodní infotabuli jsme se ještě dozvěděli, že první průchod roklinou uskutečnil roku 1911 Alexander Mervay se společníky – ale to muselo být úplně jiné dobrodružství, protože zde samozřejmě neexistovaly žádné lezecké pomůcky. Značky nás vedou přímo korytem říčky Pílanky, jejíž vody se však ztrácejí pod vápencovou šotolinu a jen místy se objevuje potok. Na to, že pršelo, je zde celkem málo vody. Úvodní etapa je tak celkem pohodová: občas se střídají úseky korytem, místy cestička uhýbá na břehy, místy se objevují rovinky, pak zase zákruty. Stoupání je velmi mírné, na obě strany však vysoké zalesněné svahy s vápencovými skalami. Pěkné jsou zejména pasáže, kde se skaliska přibližují až do koryta. Máme štěstí, že kromě nás se široko daleko nikdo nenachází, jdeme v podstatě úplně sami. Vzhledem k tomu návalu na parkovišti je to opravdu výhra.

Průchod roklinou Piecky - Velký vodopád.

Takto pohodově kráčíme asi půl hodinky a užíváme si krásného a působivého okolí. "Tak tady někde by se měla roklina dvojit a hned za zatáčkou levé větve nás překvapí kolmá stěna s Velkým vodopádem a vysokým žebříkem," vzpomínám na předchozí putování touto roklinou – mělo by to tak být. Ano, je to tak: vpravo odbočují turisticky nepřístupné Zadné Piecky, zatímco žlutá značka sleduje vlevo hlavní tok a za skaliskem nás přivádí k Velkému vodopádu. Je to nádhera: téměř kolmý žebřík nahoru, podle výšky postavy lze výšku žebříku odhadnout tak na 12-15 metrů. Nezbytná skupinová fotečka pod žebříkem a postupně šplháme nahoru. Nahoře adrenalinový úsek pokračuje: těsná skalní soutěska, dole bouřící voda, která je překonána soustavou dřevěných stupů a chodníků. Tento úsek je nazýván Kaskády, procházíme jej asi 20 minut a bezesporu patří k nejpoutavějším místům v Pieckách. Pak se trasa trochu "zklidňuje". Za čtvrthodinku dosahujeme druhého vodopádu – Terasový. Žebřík okolo je mírnější a kratší, přesto je výstup nahoru podél obřích skalních stupů s vodopádky velmi působivý. Bohužel to byl poslední zajištěný úsek v Pieckách. Posléze se už trasa mění v blátivou pěšinu a všude okolo strmé svahy porostlé smíšeným lesem. Poslední dvacetiminutovka tak byla celkem nezáživná a snad nekonečná. Museli jsme se na chvíli zastavit a pořádně se napít. Pak už závěrečný stoupák a škrábeme se na vozovou vrstevnicovou cestu s rozcestníkem Piecky-vrch (940 m n.m.). Je 14:20, takže průchod Pieckami nám trval necelé dvě hodinky. Až na ten poslední úsek – paráda a spokojenost.
Na vozové cestě se vydáváme vlevo, kde nás žluté značky po deseti minutách přivádí na velmi frekventované místo: náhorní paseku s významným rozcestím Suchá Belá – záver (959 m n.m.). Jak už místopisný název napovídá, vystupuje sem stezka z nejznámější rokliny Suché Belé. Lidí odtud vystupuje opravdu požehnaně. Tak nějak jsme očekávali, že zde narazíme na terénní půjčovnu kol – ostatně mluvili jsme s borcem, co to má na starosti, už dole, kde nám řekl, že po jedné hodině budou kola nahoře k dispozici. Vzpomněli jsme si totiž, jak kdysi Burdych s Trnkym jeli z Kláštoriska dolů na kole a ušetřili si tak dobře 1,5 hodiny nezáživné chůze. Čenda to jde vyjednat: akorát si vypsali jeho údaje z občanky, podepsal jim papír o zápůjčce, a můžeme si vybrat kola a samozřejmě helmy. Kola jsou stará horská s vybrakovanými přehazovačkami. Borec nás krátce poučil o trase, která je mírně odlišná od pěších značených cest. Máme odbočovat na odbočkách prvně vpravo a pak vlevo, jet po vozových cestách po úpatích a nepouštět se po trasách pro pěší. Samozřejmě, že hned na druhé křižovatce jsme to spletli!
Vyjíždíme tedy na bicyklech směr Kláštorisko. Nejprve se držíme žluté značky, stále po široké cestě. Už po prvních metrech je jasné, že to bude masakr: tedy ne, že bychom bourali, ale nejzrádnější jsou četné blátivé úseky, které nás spolehlivě ohazují sprškami špíny a bláta: "Kde mám svoje blatniky!!!!" ty zkrátka stroje nemají, takže máme po chvíli ohozený zadek a záda, včetně batohů. Na prvním rozcestí jsme se ještě trefili: širokou cestou vpravo, kudy nechodí pěšáci. Na druhém se střetáváme s červenou značkou a my vzadu jsme udělali blbost, že jsme po ní odbočili opět napravo. Prý: "Tudy se JDE určitě na Kláštorisko, to si pamatuju..." Jasně, ale po chvíli ne cesta, ale pěšinka plná kořenů a kamení, ještě ke všemu to bylo do kopce. Měli jsme co dělat, chvílemi jsme raději sesedli a kola raději vedli. Naštěstí jsme to nějak ustáli a střechy chatek na Kláštorisku se mezi stromy po delším utrpení objevují. "Nejlíp" zvládl trasu patrně Jarmil, který sice neodbočil na pěší červenou, ale až později, takže se na Kláštorisko dostal asi čtvrthodiny po nás tím, že závěrečný úsek jel silně do kopce. U turistické chaty si dáváme sraz, někteří si už šli sednout na pivo. Nezacházíme tam ale všichni, však si pivko dáme až dole. Chvíli tedy odpočíváme a pak se jdeme ještě podívat na blízké pietní místo obětem a významným osobnostem Slovenského ráje (je to kousek nad ruinami kláštora). Je tu i velký památník na vzpomínku tragické nehody záchranářského vrtulníku, který se zřítil do Prielomu Hornádu před dvěma lety. Pak se konečně vydáváme na sjezd dolů na Podlesok. "Hlavně neuhýbejte z té široké cesty, když uvidíte odbočku značky, jeďte furt rovně!" upřesňuje Pedál směrem k nám, kteří jsme zakufrovali předtím před Kláštoriskem. Zdálo by se, že sjezd po vozové cestě bude brnkačka, ale byl to pěkný záhul, zejména pro ty, co na kole seděli naposledy před 10 lety. Dolů jsme však dojeli za zhruba 45 minut, což je polovina obvyklé pěší chůze.
Dole vracíme kola a v rámci možností se u depa trochu omýváme, zastříkaní od bláta jsme teda pěkně. No a takový výkon, tj. výšlap Pieckami i sjezd dolů, je potřeba pořádně spláchnout U Černého orla, takže na chvíli usedáme na pivko, případně na něco k snědku.
Z parkoviště na Podlesku odjíždíme kolem páté a ještě jsme se domluvili, že zajedeme do termálů Vrbov, což je odtud celkem kousek. Paní pokladní je našimi dotazy na slevu a počet seniorů už tak zmatená (po Čendově komunikaci není divu), že se nejmladšího Pilníka vážně ptá "A vy ste tiež senior?" Zde jsme setrvali asi 1,5 hodiny, neustále v horkém bazénu, protože se navečer už ochladilo a obloha zatáhla. Po koupačce nás čeká ještě hodinová jízda po dálnici na Pribylinu a dále na chatu, kam dojíždíme po soumraku. Ještě nám to nedalo a zajeli se podívat na Kokavský most, zda jsou otevřené Potraviny – nebyly, a to nám přišlo hodně divné, že ani v sobotu, kdy zde obvykle bývá velká koncentrace chatařů.
Bohužel počasí večerní grilovačce nepřeje, tak Čenich kuchtí živáň v kuchyni v troubě. Vyšel mu z toho takový boršč na maďarský způsob s kusem masa. Spát jde každý dle svého uvážení, nejpozději do půlnoci.

Neděle 18. června: odjezd
Ráno balíme a s panem Janotkou jsme domluveni na předání chaty po deváté hodině. Pořádně jsme všechno "poupratovali", vydrhli nádobí, zametli a vytřeli podlahy, uklidili ložnice a vysmějčili sociálky. Myslím, že jsme si udělali dobrou reputaci. Urbárovi ubytování moc chválíme a předběžně se domlouváme, že příští rok touto dobou bychom, zase přijeli. Po tom, co nám předvedli na Kokavě, je už člověk na vážkách se tam zase vracet…
Emanovo auto mělo na závěr opět humornou příhodu s hledáním prvního klíče (předtím jsme ho odemčeli náhradními, které Eman vždy někomu pro jistotu dá do úschovy): všechno už naloženo, bágly vyskládány v kufru a Eman: "Jéžišmarjá, já nemůžu najít klíče!" – prohledal všechny kapsy, batůžek, vyžádal si ještě přístup do chaty – nic. Hledáme, hledáme, pořád nic. Už to vypadalo opravdu divně a beznadějně, Eman začal zoufale prohledávat celý kufr. "Počkej, jedině kdyby mi včera zůstaly v kapse, já jsem přece řídil…" (Kotel). No samozřejmě: musel jsem úplně odspodu vytáhnout tašku, kde byly složené turistické kalhoty – a klíče tam opravdu byly. Takže tentokrát za blbce Eman opravdu nebyl…
Před desátou tedy můžeme v klidu vyrazit na dlouhou cestu k domovu. Už jsme se ani nestavili na salaši Krajinka, o předražené sýry za ta léta zájem nějak tržně upadl. Už v Ružomberoku byla avizována úplná uzavírka silnice pod Strečnem a jedna z možných objížděk odtud vedla na Dolný Kubín. My jsme to věděli a měli naplánováno, že odbočíme až v Kraľovanech na Zázrivou a Terchovou. Už jsme tudy kdysi jeli se Smoldou, je to taková pitomá zajížďka po úzkých silnicích. Ani se tedy nešlo nedivit, že za Terchovou, už poměrně blízko Žiliny jsme zkysli v koloně kvůli nehodě, která zatarasila celou silnici (cca 15 minut). Akorát odtahovka nakládala bouraná auta. Šlo odhadnout, že nějaký mladý blbeček v audině vyblokoval dodávku do škarpy. V Žilině už konečně najíždíme na tradiční rychlé úseky a uháníme na Trenčín. Krátce zastavujeme na jednom odpočivadle u Váhu a pak až na oběd v oblíbeném motorestu Rasová nad Hrozenkovem – opět měli oblíbené jahodové kynuté knedle.
Aby toho nebylo málo, další dopravní problém přichází v Chřibech – zúžená vozovka, kyvadlový provoz na semafory. Začalo se to tam pořádně štosovat. My v Picassu jsme čekali tak 30 minut, ale jak jsme tak poslouchali Zelenou vlnu, čekací doba se stále prodlužovala. A ještě ke všemu hlásili kolaps dopravy na D1 u Holubic a dokonce doporučovali, aby se sjíždělo z dálnice ve Vyškově a do Brna se jezdilo přes Slavkov a Tuřany! Voláme to tedy osádce Viana (ti se na Rasové objevili až po nás) a sami odbočujeme ve Slavkově na Křenovice a Prace. Moc to tu neznáme, navíc Eman neměl moc podrobný autoatlas, ale drželi jsme se pořád silnice II/417 a šťastně dojeli do Brna u Makra, kde je velká dálniční křižovatka D1/D2. Viano pak odbočilo dokonce i kamsi na Kyjov, aby se vyhnuli Chřibům, a dojeli k Brnu odspodu. Domů už to byla brnkačka a dojeli jsme kolem 17 hodiny odpolední.

Letošní Tatry se tedy opět podařily. I přes šok s krachem ubytování jsme našli výbornou náhradu. Túry byly taky zvoleny dobře, Slavkovský štít se ukázal jako zajímavý tip, pouze ten ubíjející sestup asi dlouho nezapomeneme. Slovenský ráj – taky dobrá volba. Zřejmě jsme tam nebyli naposledy. Jen jsem zvědav, zda tedy někdy zdoláme Kôprovský štít. Padaly totiž zase nápady, že příští rok po 15 letech by se mohl zkusit zase Kriváň… :-)

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2017 u chaty Lesovňa.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Slavkovský štít 2452 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry (č.2), Slovenský Raj (č.4) 1:25.000.
Ubytování: Chata Lesovňa /Urbariát Vavrišovo/: http://cz.megaubytovanie.sk/chata-lesovna/.

(zapsal a fotil Kotel, redigoval Pilník)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.