Litavské vrchy / Leithagebirge
přechod pohoří: Franz-Josef-Warte, Buchkogel-Warte, Eisenstadt (Rakousko X.)


Neděle 30. dubna 2017
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya.
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Neusiedl am See - Donnerskirchen
Pěšky: Donnerskirchen, zast. ÖBB (0 km, 126 m n.m.) – Franz-Josef-Warte, rozhledna (6 km, 443 m n.m.) – Jh. Wilder Jäger, lesní hospoda (15 km, 375 m n.m.) – Buchkogel, rozhledna (16,5 km, 442 m.n.m.) – Eisenstadt , nádraží ÖBB (22,5 km, 159 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya.

Účastníci: Marek, Kotel, Bizi.
Počasí: polojasno, 15°C.



Jak ten čas letí! Ani se tomu nechce uvěřit, že tradice našich jarních výprav do sousedního Rakouska dospěla do svého desátého ročníku! Zaměřovali jsme se především na dosažitelná alpská pohoří Schneeberg či Rax, několikráte jsme byli na Hohe Wandu, poslední dva roky jsme poznávali bližší (a nižší) Vídeňský les. Zdá se tedy, že s přibývajícím věkem naopak klesá úroveň nadmořských výšek. Letos byl tento trend ještě umocněn, jelikož jsme při nejnovější výpravě nepřekonali ani pětisetmetrovou hranici. Nestane se to jistě ale pravidlem, abychom snad napřesrok pouze neobcházeli Neziderské jezero v nějakých 150 m n.m. I "dole" je ale krásně, což se letos potvrdilo.
Při minulých dějstvích našich akcí v Rakousku, například z Hohe Wandu, jsme na východním obzoru mohli pozorovat výrazný zalesněný pás táhlých kopečků a vedle stříbřitou hladinu rozlehlé vodní plochy. "To je Neziderské jezero a přilehlé Litavské vrchy, které tvoří hranici s Burgenlandem," upřesňovali jsme lokalizaci této krajiny, "bylo by zajímavé se tam někdy vypravit." Kopce, to je naše. Předpokládali jsme tedy, že přechod Leithagebirge (jak zní název pohoří v němčině), například nějakou hřebenovkou, by mohl být celkem hodnotný. Z několika tipů jsme tedy na letošek vybrali právě dosud neznámé Litavské vrchy. A byla to dobrá volba. Zvláště pro naše milovníky tichých lesních biotopů. Navíc jsme na celé hřebenovce nepotkali ani živáčka, vyjma několika jedinců u dvou rozhleden, které nám na začátku a na konci putování nabídly krásné výhledy do blízké rovinaté puszty s obrovskou plochou Neziderského jezera. Termín jsme tentokráte neponechali náhodě: oproti neblahým zkušenostem s květnovými víkendy (riziko dešťů), jsme tentokrát vyrazili ještě v dubnu. A dobře jsme udělali: po celý den nás provázelo krásné slunečné počasí.

* * * * * * *

Cesta z Třebíče až téměř do puszty
Počet účastníků ale bohužel klesl na tři, což je nezbytný základ. Ostatní tradiční cestovatele (Milan nebo Pavel) letos vyřadily zdravotní i jiné důvody. Z Třebíče tedy vyrazíme jen my dva s Bizim, a v Hevlíně přibereme Marka. Jelikož nás čeká prodloužený víkend (na pondělí připadl Svátek práce), a navíc v sobotu se Marek hodlal zúčastnit cykloakce na stezce Brno-Wien, rozhodli jsme se, že tentokrát vyjedeme do Rakouska netradičně v neděli.
Vyjíždím tedy autem z Třebíče v 5:15, abych o čtvrthodinku později vyzvedl Biziho na zastávce ve Štěpánovicích, kde on už spolehlivě čeká. Následuje pohodová jízda přes Jaroměřice a Moravské Budějovice na státní silnici I/38 směr Znojmo. Odsejpá to rychle, provoz je nulový. Krátce po šesté hodině projíždíme Znojmo a brněnskou výpadovkou míříme na východ. Za Dobšicemi na krásném novém kruháči uhýbáme vpravo na pohraniční dědinky, kde se to bohužel v tomto úseku od Dyje na Dyjákovice nepříjemně táhne – do Hevlína je to tudy ještě 25 km. S Markem se setkáváme krátce po půl sedmé na hevlínském náměstí, a po krátkém přivítání odjíždíme přes hranice do sousední Laa an der Thaya na vlakové nádraží ÖBB.
Parkujeme Xsaru na prázdném parkovišti a odebíráme se na nástupiště. Marek konstatuje, že nádražní budova už je úplně bezobslužná a WC jsou taky uzamčeny (alespoň v tuto ranní hodinu). Jízdenky si ale samozřejmě kupujeme v automatu: za hotové oblíbenou výletní jízdenku Einfach Raus Ticket (ERT) ve variantě pro 3 osoby za 37€ (čili 12,30/osoba, což je v přepočtu zhruba 330 korun/os.). Už asi dvě sezóny je tarif jízdenky rozpásmován dle počtu osob (2-5). Kde jsou ty časy, kdy byla za jednotných 28€…? Přesto se ale cestování vlakem po Rakousku pro skupinku lidí prostřednictvím ERT stále vyplatí. Náš regionální spoj má odjezd v 6:56, takže se jdeme usadit do nepopulární modrobílé velkoprostorové soupravy. Škoda, že nemáme štěstí na soupravu "lasičky", s níž je jízda přece jen komfortnější. Ale ráno to zase až tak nevadí, protože s vycházejícím sluníčkem je na co koukat po krajině a člověk je natěšený na nadcházející denní program a zážitky. Objíždíme nejprve hrad Staatz, pak valíme na Mistelbach. Zde se ještě trať kroutí mezi kopečky a lesíky, můžeme kolikrát sledovat nespočet zajíců i srnek, jak odbíhají od trati. Zhruba před Wolkersdorfem vlak vyjíždí do širých rovin v okolí Vídně, kde je krajina obsypána množstvím větrníků. Že je Vídeň na dosah, poznáváme podle zalesněného Kahlenbergu a komplexu výškových budov Vienna International Centre a štíhlé věže Donau Turm. Vlak začíná častěji zastavovat: prvně na Floridsdorfu, pak přejíždíme Dunaj a jsme v centrální části hlavního města Rakouska: Handelskai, Traisengasse, Prater… Stanice už známe skoro nazpaměť, Marek teda určitě :) Dnes nepřestoupíme na tradičním Pratersternu, ale až na novém Hlavním nádraží. Z našeho pohledu tedy v podzemní stanici, bývalém Südbahnhof. Právě z Hlavního nádraží nám navazuje další spoj směrem na Východní dráhu, po které dnes pojedeme vlastně poprvé. V podzemí vystupujeme v 8:40, na přestup máme 35 minut času.
Vídeňské hlavní nádraží je velmi rozlehlé a dokonce s několika patry. My musíme absolvovat zřejmě ten nejdelší přesun: z podzemí na jedné straně až nahoru a úplně na opačný konec rozsáhlého komplexu. Ale to nevadí, času je dost. Bizi si potřebuje rozměnit peníze, tak chvíli tápeme, kde by mohl být otevřený nějaký obchod s potravinami na nákup pití. Zjišťujeme, že v neděli by to mohl být celkem problém, ale naštěstí objevujeme malometrážní Interspar mírně stranou v hlavní hale. Kluci kupují i tři plechovky místního pivka a Bizi mi jednu nezištně věnuje – prý jako vrcholové pivko na nějakou tu rozhledničku. Ještě jednou díky! Je vzorově vychlazené, proto jej balíme do náhradního oblečení, aby udrželo co nejdéle optimální teplotu. Krátce po deváté se jdeme postavit až kamsi ke 12. koleji, kde je právě přistavena starší souprava s klasickými velkoprostorovými vagóny - REX 7993 směr Neusiedl am See a Pamhagen (městečko přímo na maďarské hranici). Vlak nese i svůj název: "Radtramper Neusiedl", čili symbolicky pro cestovatele s jízdními koly. Není se čemu divit, vždyť krajina okolo Neusiedler See je rovinatá a velmi oblíbená kolaři – jak jsme se ostatně později mohli přesvědčit. Usedáme vpředu do vagónu a souprava se zaplnila jen sotva z poloviny – zkrátka v neděli ráno se nikomu asi moc časně vstávat nechtělo.
Odpočivka Donnerskirchen
Odpočivka u vlakové zastávky Donnerskirchen.
Dáváme se do pohybu v 9:15 a vlak záhy opouští Vídeň. Oproti Jižní dráze to tady bylo natošup: projeli jsme kolem mamutího seřadiště, minuli zelenou hradbu Centrálního hřbitova – a jsme z města venku, okolo jen pole a venkovská krajina. To směrem na jih vlak dlouze projíždí rozsáhlými předměstími a čtvrtěmi, tady to bylo úplně jiné. Jízda svižná, první zastávka je až v Gramatneusiedlu. Po pravé straně se z vídeňských rovin začíná zvedat výrazné lesnaté pásmo – "To je ono, Litavské vrchy," konstatujeme shodně. Dokonce i lom u města Mannersdorf jsme zahlédli (jedna z verzí byla podniknout zahájení trasy i odtud, ale to bychom museli ještě popojet busem). Je nám jasné, že pohoří musíme celé objet, abychom se dostali k jeho jižním úpatím. A taky že ano: za Bruck an der Leitha – čili Mosty nad Litavou (m.j. myslím známé i ze Švejka – tehdy hraniční město mezi Předlitavskem-Rakousko a Zalitavskem-Uhry) – ve "dvojité" stanici Parndorf dělá vlak ostrou otočku a směřuje k jihozápadu. Není bez zajímavosti, že Bruck má vojenský význam i dnes: směrem do nitra pohoří je zde nepřístupný výcvikový prostor rakouské armády a z toho důvodu nejde přejít Litavské vrchy kompletně celé již odtud. Míjíme nějaký komplex budov, jimž vévodí vysoký hotel – vypadá to bizarně, tak nějak na sovětský způsob, jakoby budovy stály na pahorku uprostřed polí. Ale je to jen klam: ve skutečnosti stojí u dálnice A4, která z vlaku není vidět – jedná se o obří Outlet Centrum Parndorf, které je taktéž "schované" za těmi vyššími budovami.
Nás však zajímá více krajina: přijíždíme do městečka Neusiedl am See a to už stojí vyloženě na okraji uherské puszty. Všude okolo rovina, vyprahlo, slunce svítí naplno… kdyby nebyly poblíže ty kopečky Leithagebirge, moc atraktivní by to zde asi nebylo. V Neusiedelu podruhé přestupujeme, na vedlejším nástupišti už čeká místní lokálka směr Eisenstadt (hlavní město Burgenlandu) a konečná Wulkaprodersdorf – která v podstatě pendluje tam a zpátky. Náš poslední spoj je typu např. moderního RegioSpideru (který jezdí u nás relaci Studenec-VelMez), ale uvnitř je neskutečný bordel: všude poházené pet-lahve a sáčky od chipsů a jiný humus. Kam to ti Rakušáci dopracovali? Marek odhaduje, že včera nebo předevčírem byl v okolí možná nějaký fesťák či koncert, jinak že to není možné. Neusiedel opouštíme v deset hodin, zbývá nám poslední čtvrthodinka jízdy do naší cílové stanice.
Následuje několik zastávek (povětšinou na znamení) na okrajích polouherských vesniček: Jois, Winden, Breitenbrunn a Purbach. Trať je vedena po okraji rozsáhlých rákosových ploch, jen v dálce můžeme spíše jen tušit stříbřitou hladinu Neziderského jezera. Tedy, ona byla vidět spíš jen z Neusiedlu, kde jsme byli poněkud výše, pak už jsou vidět spíše jen plachty bílých plachetniček, které hojně brázdí jezero. I tak jsme se ujistili, že jezero je obrovské – traduje se totiž (a je to bezesporu pravda), že na jeho délku není vidět na druhý břeh (kolem 30 km). Jedná se o největší stepní jezero Evropy, voda je prý mírně slaná. A jak jsme předpokládali, i velmi mělká - maximálně kolem 1,8 metru. I samotný Burgenland má prazvláštní historii: součástí Rakouska je až od roku 1921 na základě poválečných dohod, dříve patřil k Uhrám. A je to bezesporu znát i dnes, a to nejen dle rovinaté krajiny typu puszta, ale i charakterem vesniček. Žije tu i početná chorvatská menšina – takže už se nedivím, že i v rakouské mapě jsou uváděny dvojjazyčné názvy sídel (Vorištan/Hornstein, Rasporak/Draßburg, Otava/Antau a mnoho dalších). Ty jsou však více na jihozápad a my se jich ani nedotkneme. Vedle trati vede souběžně pohodová a moderní cyklotrasa "Neusiedler See Radweg" doplněná četnými odpočívkami krytými plachtovými stříškami zvláštního tvaru, zkrátka takový symbol puszty. Trasu využívá mnoho cykloturistů, dokonce u jednoho z nádraží bylo nějaké srocení s občerstvením a zřejmě kontrolním bodem nějaké cykloakce.

Hroznová koza
Hroznová koza v Donnerskirchenu.
Cestou lesem
Cestou lesem k rozhledně Franze Josefa.


Do nitra kopců na rozhlednu Františka Josefa
My konečně vystupujeme v 10:15 na zastávce Donnerskirchen. Leží na samotném okraji městečka, které je roztažené na úseku asi 3 km směrem k úpatí Litavských vrchů. Městečko je nádherně položeno: od rákosových polí se táhne až na úbočí Litavských vrchů a jeho severní část se ztrácí v zalesněném údolí. Na jižních svazích samozřejmě vinohrady a zdálky viditelný kostelík. Donnerskirchen jsme vytipovali jako optimální východiště pro zahájení túry, jelikož kdesi v přilehlých kopcích uprostřed hlubokých lesů se nachází pěkná rozhledna. Hned před zastávkou je pečlivě střižená travnatá plocha s již zmíněnou zvláštní odpočivkou, pod ní příjemné posezení, několik infotabulí s mapami a zajímavostmi, poblíže dokonce i kohoutek s pitnou vodou. Slunce na jasné obloze už beztak atakuje 20°C, takže vítáme tekoucí vodu k osvěžení a do batohů odkládáme bundy a jiné přebytečné svršky. Dále neotálíme a vyrážíme na cestu.
Extrémně dlouhou ulicí Bahnstraße, lemovanou výhradně rodinnými domky, míříme severozápadně ke středu Donnerskirchenu. Zde přecházíme hlavní ulici a rázem se ocitáme ve starobylejší části se staršími domy a usedlostmi. Všude vesměs jako po vymření, jen semtam projede auto. O to více nás překvapilo hlasité klapání! – čeho? Zvedáme zraky vzhůru, kde a kdo to vlastně klape: a jsou to čápi na obrovském hnízdě na střeše jednoho ze starých domů. Hned za tímto domem je návsí trojúhelníkového tvaru, odkud dále pokračují dvě souběžné ulice. Obě by nás měly dovést ke kostelu. "Já bych šel tady po té klidnější – Johannesstraße," navrhuji. Bylo to v podstatě jedno, ale návrh byl přijat. Míjíme tedy obecní úřad a hasičárnu a docházíme jakoby zezadu ke kostelu Sv. Jana Nepomuckého, kterýžto světec má i krásná výklenková boží muka v průčelí protějšího domu. Opodál je v mírném svahu položeno parkově upravené náměstíčko obklopené usedlostmi, s lavičkami, pamětním obeliskem a zajímavou sochou "Hroznová koza" – která je vyvedena tak dokonale, že má z vemínka vyvedené čůrky vody. Přímo nad náměstíčkem se už zvedá ostrý kopec, kterému vévodí kostel Sv. Martina z roku 1680 – vystavěn na místě někdejšího středověkého opevněného kostela, který poskytoval i útočiště místním obyvatelům ve válečných časech. Bezesporu jedna z hlavních dominant Donnerskirchenu. Nad kostelem už jen travnaté pastviny s kravkami.
Marek navrhuje, abychom vystoupali ke kostelu a pak pokračovali dále na hřeben Kirchberg (to jsou ty pastviny), ale mě se to nějak nezdá, protože pak co bychom nastoupali, stejně bychom spadli zase dolů. Jen krátce tedy stoupáme ke kostelíku a pak se úzkou uličkou navracíme do zadní části Donnerskirchenu, kde pokračujeme ulicí Bergstraße. Ta je taky zajímavá: zajedno je už sevřená v lesnatém údolí a například míjíme starodávný kamenný dům trochu připomínající tvrz a opodál nás zase překvapuje malý chov lam. Krátce po 11 hodině konečně dosahujeme konce zástavby – u pěkné kapličky Sv. Floriánka, kde vlevo odbočuje cesta do údolí, která by snad sváděla jít tudy. To by ale byla chyba, červené značky vedou až o něco dále, kde je ta správná odbočka na tu správnou stranu údolí.
Rozhledna Franz-Josef-Warte
Rozhledna Franz-Josef-Warte (Kaisereiche), naše mapa uvádí název kóty též Steinerwegberg (443 m n.m.).
Vozová cesta mírně stoupá zalesněným úpatím. Stoupáček je trochu znát, takže mírníme tempo. V těchto místech je lesní porost nepříliš uspořádaný a neestetický, zkrátka hospodářsky využívaný les. Změna přichází až za křížením s širokou lesní cestou (Rakušáci tyto cesty nazývají forststraße) v sedle pod návrším Burgstall. Značka cestu kříží a vchází do druhově rozmanitého lesa, složeného převážně z mladin a pařezin habříků a buků. Veselou jarní náladu ještě umocňuje čerstvý podrost, takže vše je nádherně zelené. Chvílemi se i zastavujeme a obdivujeme krásný listnatý les, přičemž Bizi nám přináší spoustu zajímavých informací o vývoji lesních biotopů tohoto druhu. Škoda jen, že chvílemi sem doléhají zvuky vytáčených motorek – jedna z mála silniček protínajících hřeben Leithagebirge je totiž vedena po protějším úpatí údolí, ale zase je tak daleko, že vidět naštěstí není. Měli bychom i překročit zemskou hranici, ale žádné hraniční mezníky v těchto místech neregistrujeme (budou až v dalších úsecích).
Očekáváme už závěrečný stoupák k vrcholu s rozhlednou, a skutečně: pár minut před polednem se napravo les poněkud rozesvětluje a záhy mezi stromy rozeznáváme kamennou stavbu. Značka odbočuje doprava a krátkým prudkým úsekem se dostáváme na obnažený vrchol kopce. Dosahujeme jednoho z nejvyšších vrcholů Litavských vrchů: 443 m n.m. – ale teď jak je pojmenován? Každopádně rozhledna nese čestný název Franz-Josef-Warte. Rakouská mapa uvádí dále v závorce Keisereiche (Císařský dub), v naší mapě (Mapy.cz) je uveden název vrcholu "Steinerwegberg". No, budeme asi věřit Rakušákům – zkrátka vystoupali jsme k rozhledně Františka Josefa. Každopádně v poledne jsme dosáhli jednoho z nejvyšších kopců tohoto kapesního pohoří, u Třebíče by to byl prcek, ale zde poskytuje jeden z nejhezčích výhledů do dalekého okolí! Pamětní cedule nad vchodem do kamenné věže uvádí letopočet 1888 – zřejmě byla rozhledna postavena na počest 40. výročí korunovace panovníka. Není ani příliš vysoká - 8 metrů plus dřevěná nástavba. Objekt je volně přístupný. První patro zdolává schodiště po vnějším obvodu, pak jsou dveře do interiéru a vnitřní schody nahoru do prosklené dřevěné nástavby (přízemí je též přístupné a Bizi naznává, že by se tam dobře bivakovalo). Naskýtají se pěkné výhledy především na severozápad, do vídeňské oblasti. Zde registrujeme nejen spoustu vesniček, ale také větrníkových polí. Další zajímavé pohledy jsou na jihovýchod do širých rovin, kde se leskne hladina Neziderského jezera. Je sice jasno, ale kvůli oparu na obzoru není dohlednost větší než 30-40 km. Pohledy v ose Litavského pohoří jsou značně nepřehledné – pouze pásma nekonečných zalesněných kopečků.
Nabažili jsme se tedy pohledy, udělali i společnou fotku a jdeme dolů. Přišli sem další návštěvníci, nějaká skupinka starších lidí. Jdeme tedy obsadit jedno s posezení se stolkem a lavicí, které jsou dole pod rozhlednou. Zde si dopřáváme polední přestávku na svačinu a odpočinek. Na řadu přicházejí i stále vychlazená pivka, které hoši zakoupili ve Sparu a nyní si tedy můžeme symbolicky přiťuknout chladivým mokem. Odpočinku věnujeme necelou půlhodinku, ale čas nás tlačí a je potřeba vyrazit na další etapu našeho putování. Vždyť jsme stále vlastně ještě na začátku: 6 kilometrů jsme sice ušli, ale dobrých 15 je ještě před námi!

Výhled z rozhledny Franz-Josef-Warte
Výhled z rozhledny Franz-Josef-Warte severním směrem.

Hlubokými tichými lesy po hranici Burgenlandu
Po výstupové pěšince tedy klesáme dolů a pokračujeme na blízké lesní parkoviště s několika málo auty. Pomyslný hřeben pohoří zde protíná jedna ze tří silnic. Tato je B-15, čili spolková, něco jako naše 1. třída. Na kraji parkoviště u bytelného posezení krátce upravujeme výstroj, ale bez delšího meškání jdeme dál. Nyní nás čeká nejméně záživný úsek: asi třičtvrtě kiláku je značka vedena po silnici, aby naštěstí zanedlouho zahnula zase dále do hloubi lesa. Silnice je plná zatáček, čehož samozřejmě využívají četní motorkáři, takže co chvíli slyšíme řev motoru a registrujeme jen mžitky okolo nás. Marek je poněkud důvěřivý k ohleduplnosti řidičů a bez okolků si to štráduje klidně i metr ve vozovce, my s Bizim jsme ale opatrnější a s pokorou zacházíme za krajnici, až co to jde: "Neblbni, nechoď tak v silnici a ustup až mimo na škváru," – "Ale já tady mám právo jít, vždyť jsme vlevo," – "No, právo je sice hezká věc, ale může být třeba jen jednou," vedeme zajímavou polemiku, protože já to zase beru z pohledu řidiče, kdy je kolikrát dost těžké na poslední chvíli uhnout, nebo odhadnout prostor mezi chodcem a znenadání vyjetým autem v protisměru. Naštěstí brzy míjíme sloupy vyznačující zemské hranice a to znamená, že naše trasa záhy uhne vpravo do lesa. U odbočky s rozcestníkem stojí několik motorkářů, a my jsme rádi, že už silnici máme bez úhony za sebou – konečně les!
Tento rozcestník už toho hodně pamatuje
Tento rozcestník už toho hodně pamatuje.
Lesní cestou, či spíše pěšinou, jsme začali poctivě kopírovat zemské hranice. Jestliže u nás všemožné hraniční mezníky vzaly za socialismu za své (o hranici Čechy-Morava nemluvě), tak tady jsou perfektně zachovány a co chvíli nás ujišťují o správném směru. Ze strany Burgenlandu je vždy vyryté "E" a královská korunka – známka toho, že se jedná nejen o správní hranici, ale i o hranici panství rodu Esterházyů. Ostatně, v blízkém Eisenstadtu mají pompézní zámek a například mezi Donnerskirchenem a Eisenstadtem obrovský lovecký revír a oboru (vyznačena i v mapě, turistické a veškeré trasy ji obcházejí). Jen jedna moje teorie (a to zásadní) je v těchto chvílích rozmetána: když jsme plánovali tuto výpravu, předpokládali jsme, že značená trasa po Litavských vrších bude hřebenovka. Byl to ale omyl. Už po pár stech metrech je nám jasné, že žádný klasický hřeben tady neexistuje, protože neustále překonáváme vyšší či nižší houpáčky, či široké rokliny. Širší hřbet Leithagebirge je tedy tvořen shlukem rozházených pahorků, cikcak od sebe, které netvoří souvislý hřeben.
Lesy jsou tady stále nádherné, listnaté, pěšina málokdy chozená. Po asi 1,5 km a několika sestupech a výstupech (nebylo to ale nikdy více jak o 20-30 výškových metrů) přicházíme na zvláštně vykácenou holinu: bukový les byl vykácen tak, že vždy v rozsahu cca 30x30 metrů byl ponechán strom. Les tak zvláštním způsobem prořídl. Zřejmě to dělají kvůli tomu, aby se obnovil vlastní cestou. Zde jsme o něco ostřeji klesli do závěru doliny Schwarzhottergraben, kde registrujeme několik tůní, zřejmě coby prameniště potoka, který odtud míří ještě k Donnerskirchenu. Dotýkáme se i zatáčky úpatní lesní cesty, ale záhy ji opouštíme a funíme zase do kopce – holt musíme překonat tu širokou sníženinu sevřenou mezi návršími Weiberberg (384 m n.m.) a Schwarzhotterberg. Na tomto úpatí si všímáme, že zvláštní těžba lesa zde proběhla o pár let dříve, protože pod ponechanými buky už je bujný podrost nových stromků, takřka neproniknutelný. Naproti museli kácet někdy před rokem.
Po výstupu očekáváme podle mapy kříž nebo boží muka Heinzenkreuz, ale nic neobjevujeme, asi se nachází bokem od cesty. Pak se skladba lesa mírně mění, na řadu přicházejí vzrostlejší a rozmanitější druhy listnáčů. Cesta už není tak vlnitá, zkrátka více rovinka a pohoda. V jednom místě vlevo registrujeme zřídnutí porostu, zřejmě i tam se před časem kácelo. Udělali jsme chybu, že jsme na chvíli neodbočili, určitě by odtud byl pěkný výhled (z vlaku jsme si pak této holiny všimli). V těchto místech se nám taky někam ztratil Marek. S Bizim jsme byli zabraní do hovoru a do chůze, že jsme sotva zaregistrovali zmínku, že se poohlédne po kešce Lacknerkreuz – nějaká boží muka opět mírně od cesty (není ani značena v mapě). Po chvíli jsme už nevěděli, zda se vydal zpět či vpřed, a ve snaze se s ním opět setkat (chodí svižným tempem) jsme neustále podvědomě zvyšovali i naše tempo. V rovném úseku jsme nikoho vpředu neviděli a šli ještě rychleji. Nakonec zapraskalo roští a Marka jsme měli v zádech! "Takhle se lidi nenávratně trhají a pak se nemůžou najít," se smíchem hodnotíme tuto situaci, kdy jsme se vlastně "honili" navzájem.

Rozhledna Buchkogel-Warte
Rozhledna Buchkogel-Warte na kopci Buchkogel poblíže Eisenstadtu.
K rozhledně Buchkogelwarte
Očekáváme, že co nevidět přijdeme k ostrému zlomu zemské hranice. Předpokládám, že toto místo bude viditelně označeno – a skutečně je na mírném pahorku umístěn mohutnější mezník. V přímém směru už další nepokračovaly, takže lokalizaci jsme určili dobře, v mapě je to kóta 364 m n.m., a k severu pak hranice probíhá údolím potoka Erlbach. My pokračujeme přímo, už výhradně po území Burgenlandu. Návrší Mitterriegel nás překvapuje zajímavým terénem – konečně náznak jakéhosi hřebínku. Naše cesta se rozšiřuje a podél ní je vedena užší loučka – zkrátka takový rovný průsek, jakoby tu nedávno vedla "železná opona". Jsme ale v Rakousku, tohle tady nezažili. Protáhlá mýtina má zřejmě lesnicko-hospodářský význam, viděli jsme tu i dva posedy. Asi ráj pro divočáky. Míjíme i obrovský čtyřkmenný dub, u nějž se chvíli zastavujeme a obdivujeme jeho mohutnost. Bizi vysvětluje, kolik takový dub je schopen za den přečerpat vody od nejzazších kořenů až k posledním lístkům, i v těch největších suchách. Nepamatuju si přesné číslo, ale vysvětloval nám to už Tomáš na Podyjí. Jsou to ohromující čísla a zde Bizi dochází k závěru, že tento dub musí přečerpat stovky litrů.
Překonáváme tedy mírné návrší Mitterriegel a dle mapy očekáváme, že značená trasa by měla ostře odbočit doleva. Je tomu skutečně tak. Ale při pohledu do zákresu mapy nám není jasné, proč značka nepokračuje přímo – byla by to kratší cesta. Ale má to zřejmě nějaký důvod – třeba aby se nechodilo po silnici, nebo je tam nějaká překážka, brána, obora atp. Zkrátka už jsme nad tím více nepřemýšleli a odbočujeme. K naší nelibosti znatelně ztrácíme výšku. Překračujeme vozovou cestu a dostáváme se k rozcestníku značených tras, který je nekompromisně zarostlý do kůry letitého dubu, a to tak důkladně, že už vůbec nejde přečíst. Nám je ale jasné, že na tomto rozcestí musíme uhnout doprava a kopírovat tak hlavní směr pohoří. Zde také potkáváme první lidi po mnoha kilometrech, vlastně za celý ten dlouhý lesní úsek, který jsme prošli od silnice B-15. Dosud ani živáček, až zde starší pár. S Markem ještě dohledáváme pod pařezem kešku, která je věnována právě tomu zvláštnímu rozcestníku, a jdeme dál.
Další přímý lesní úsek už není tak zajímavý, spíše se objevují rozbahněná místa na úzké cestě, podrost v okolí je nepřehledný, les zarostlý. Přesto si všímáme ještě jednoho starodávného dubu. Mapa slibuje přiblížení se k hájence Wilder Jäger (375 m n.m.), kde v sezóně funguje lesní hospůdka. Majitel má dokonce webovky, kde slibuje zahájení sezóny 1. května, což je právě zítra. Já tajně doufám: "Proč by nemohl otevřít už dneska?" – ale není tomu tak: docházíme zezadu k hájence a zjišťujeme, že je zavřeno. Bohužel, smůla, pivo nebude. Navracíme se na značenou cestu a záhy dosahujeme křížení se zemskou silnicí L-213 a typickým rakouským rozcestníkem na blízkém stromě. My budeme držet směr na blízký vrchol Buchkogel, kde se nachází další rozhledna.
Není to ani moc daleko. Pěšinka se kroutí po úbočí zalesněného kopce a pak závěrečný stoupáček k vrcholu, kterého dosahujeme v 15:20 hodin. Pod kopcem potkáváme další dva lidi (a správně předpokládáme, že až do města jsou to poslední živé duše). Rozhledna Buchkogelwarte je (na rozdíl od Franze Josefa) železná příhradová a o dost mladší. Co je zajímavé, vrchol Buchkogel dosahuje shodně 443 m n.m., stejně jako předchozí Kaisereiche. Tabulka uvádí, že tato rozhledna byla postavena až roku 1958 a rekonstruována 1993. Výška 12 metrů v pohodě postačuje, aby překonala vrcholky stromů a nám nabídla překrásný výhled do kraje. Nemeškáme tedy a hurá nahoru!
Výhledy jsou zřejmě o něco poutavější než z Franze Josefa. Možná je to i tím, že slunce už kleslo a nasvěcuje krajinu o dost kontrastněji. Každopádně nádherně vidíme k jihovýchodu na Neziderské jezero a nekonečné roviny směr Maďarsko. Velmi zajímavé je i blízké okolí, především obce Schützen a Osip, a táhlé kopečky s vinicemi, které se vypínají nad nimi: Goldberg a Seeberg. Poblíže už je také Eisenstadt s hustou zástavbou. Obzor na jihu uzavírají zalesněné kopce, zřejmě kdesi nad Šoproněm. Na jednom z nich registrujeme vysoký štíhlý vysílač, něco jako naše Javořice – měl by to být Dalos-hégy. "Hele, v tom Maďarsku mají kupodivu taky pěkné kopce, nezkusíme je někdy?" vyslovuji nápad někdy pro příště. Dalo by se to asi i uskutečnit, protože jedna rakouská trať vede peáží přes Šoproň a dalo by se tam jistě vystoupit. Směrem k Vídni jsou taky pěkné výhledy, na obzoru bezpečně poznáváme oblé kopečky Vídeňského lesa. Obrysy Schneebergu spíše ale jen tušíme, nicméně trochu vidět byl. "A jestlipak objevíme v těch lesích rozhlednu Franze Josefa?" pátráme zrakem v nekonečných hlubinách lesnatých kopečků Leithagebirge. Fučí tady vítr, slzí nám oči – nejsme si jistí, ale kdesi v dálce jsme snad zahlédli plochou stříšku naší první rozhledny. Teprve doma na maximálně přiblížené fotce bylo jasno – ano, byla to Franz-Josef-Warte a pořádně daleko.

Buchkogel-Warte výhled
Výhled z rozhledny Buchkogel-Warte směrem k Neziderskému jezeru a na obec Schützen.
Buchkogel-Warte
Společné foto na Buchkogel-Warte.

Sestup do Eisenstadtu, hlavního města Burgenlandu
Pod rozhlednou dáváme menší svačinku a vyrážíme na poslední etapu našeho dnešního putování (15:40). Rozhodli jsme se, že trasu už nebudeme nijak prodlužovat (dalo by se jít ještě na protilehlý kopec s křížem Schöner Jäger nebo i dál), ale máme toho v nohách už dost. Docházíme opět na jednu z úpatních lesních cest a odbočujeme vlevo. Odbočuje tímto směrem i široká lesní alej a svádí nás jít právě tudy, i když značky vedou jinak. "Já jdu alejí, ta je krajinářsky hodnotná, vy zkuste značenou cestu," říká Bizi. Snad se neztratíme, pokud budeme na sebe vzájemně vidět. Sotva nám Bizi zmizel z očí, naše značka se stáčí jeho směrem a my se vzápětí setkáváme. Možná jsme udělali chybu, že jsme nepokračovali alespoň ke kříži Gscheidkreuz. První sestupová cesta, kterou jsme se vydali, se totiž záhy noří do zarostlého terénu, všude popadané stromky, kterým se musíme často krkolomně vyhýbat nebo je přelézat. Posléze se cesta noří do hlubokého zářezu, takže kmeny ani obcházet nelze. Je vidět, že trasa je chozená opravdu minimálně. Zářez dosáhl mocnosti několika metrů, určitě 3-4, ne-li v některých místech 5! "Tady vidíte názornou ukázku spraše naváté sem během statisíců let odkudsi z Asie přes pannonské roviny," vzpomínáme si na slova průvodce Tomáše, když komentoval obdobné místo na té samé konfiguraci svahu (JV) jako kdesi na Podyjí. Tento hřeben byl první na ráně, proto je zde tak silná vrstva. Pitomé cesty už máme plné zuby, ale brzy je naše trápení s neprůchodností u konce. Napojujeme se na lepší cestu směřující sem od Gscheidkreuzu, a ta je značena i jako trasa pro terénní bicykly. Však se nám taky za zády brzy zjevují dva kolaři, ale naštěstí měli o nás přehled a bezpečně se vyhýbají. Dávám alespoň do placu příhodu z vojny, kdy jsem se přimotal do nepříjemné kolize našeho velitele roty (pěšák) a kluka, co uháněl na neosvětleném kole do kasáren – ale to byla tma.
Najednou vystupujeme z lesa a vycházíme na parkoviště poblíže futuristického objektu zemského studia televize ORF Burgenland. Mě připomíná vlak, klukům zase parník. Odtud již klesáme ulicí rodinných domků Buchgrabenweg a tím vlastně vstupujeme do města Eisenstadt. Záhy se napojujeme na hlavní ulici, ovšem v nedělní odpoledne s minimálním provozem. Nalevo si všímáme obrovského objektu v maďarském stylu – čert ví, co to je? Zprvu jsme měli na mysli, zda už to není komplex zemského úřadu, ale u blízké brány zjišťujeme, že se jedná o kasárna. Zákaz fotografování vyvedený na značkách vedle brány Marek ukázkově porušuje – i když toto omezení platí snad jen v areálu. Pobavil i velký billboard pro nábor nových rekrutů ve stylu "pojď mezi nás", kterému dominovala sličná vojanda v helmě, maskáčích a plné polní. Budovy zemských úřadů a parlamentu se nacházejí až o něco dále, na okraji pěkně upraveného Europaplatzu. Děláme i zde několik fotek a bez meškání pokračujeme dále, kde tušíme historické jádro města. To bychom si rádi trochu prohlédli, ale čas nás tlačí. Velmi vhodné spoje nám totiž jedou za 3/4 hodinku – a na nádraží je ještě flák cesty ulicemi. Mě a Bizimu už taky pořádně brkají nohy, máme na kontě už přes dvacet kiláků.
Po pár krocích se dostáváme do historického centra Eisenstadtu, který tvoří především ulice Hauptstrasse oklopená pečlivě udržovanými starými domy. Z nich je jedinečná především budova radnice se třemi arkýři. Oproti řadovým ulicím města, které byly vesměs liduprázdné, centrum celkem žije. Po promenádě korzují lidé, nebo vysedávají v četných zahrádkách cukráren a hospůdek. Narazili jsme ale bohužel i na několik snědých žebráků, kteří v pěkném centru působili dost nepatřičně. Povalovali se na nárožích a natahovali ruce v domnění, že jim někdo věnuje nějaké ty drobné. Tak jsem si vzpomněl na starý totalitní vtip, kdy vykládá známý známému, kterému se podařilo vycestovat do západního Německa: "A viděl's tam ty nezaměstnané, jak o nich u nás pořád píše Rudý právo?" – "Neviděl, asi měli všichni dovolenou," zněla odpověď. Tak to už v Rakousku asi dnes neplatí... Nebo si na tu dovolenou teprve spoří. Korzem/pěší zónou docházíme k zámku Esterházyů. Je 17 hodin, vlak nám jede za půl hodinky. Akorát čas dojít na nádraží. Marek se ale ještě odpojuje a kráčí do zámku v domnění, že by mohl stihnout nákup pohlednic anebo nakouknout do zahrad. "Uuuuffff, na to už nemáme," shodujeme se s Bizim a míříme na nádraží, kam docházíme s bolavýma kolenama akorát nadoraz. Marek nás dostihl v pár minutách, pohlednice už bohužel nedostal, protože zavíračku nestihl o tři minutky.
Tímto je naše pěší putování u konce. Ušli jsme poctivých 22 kilometrů v nádherných lesních terénech, užili jsme si pěkné kopečky a dokonce i výhledy ze dvou rozhleden. Jen nějaká turistická chata na trase chyběla, jediný lesní šenk měl ještě před sezónou – zkrátka Litavské vrchy nejsou až tak vyhledávanou atraktivní oblastí jako předhůří Alp. Ale zato jsme si užili liduprázdné cesty a lesy bez lidí a v klidu.

Eisenstadt - zámek
Eisenstadt - zámek Esterházy.
Eisenstadt - radnice
Renesanční radnice v Eisenstadtu.

Kde je k mání nejlevnější pizza ve Vídni?
Na cestu zpět k Vídni máme nyní na výběr dokonce ze dvou spojů: 17:27 odjíždí příměstská lokálka REX 2654 na Neusiedl (tedy odkud jsme přijeli) a o šest minut později jiný spoj na opačnou stranu s nutností přestoupit v sousedním Wulkaprodersdorfu. Volíme první možnost – alespoň znovu objedeme celé Litavské vrchy a dokonce uvidíme kopce, kudy jsme putovali. Je příjemné sedět v měkkých sedačkách, nechat se unášet tichou jízdou, natáhnout unavené nohy a z okna koukat na ubíhající krajinu okolo a na blízké kopečky, kudy jsme procházeli po celý den. Tentokrát se ani nepřestupuje v Neusiedlu, vlak jede až do Vídně. Vystupujeme na Hlavním nádraží a přesouváme se po podzemí, odkud přejedeme nějakým náhodným spojem na stanici Rennweg. Infotabule hlásí nějaké mimořádnosti o výluce spojů přes Vídeň, ale Marek odhaduje, že nás se to týkat nebude. Přestávku na stanici Rennweg jsme si vybrali proto, že chceme povečeřet pizzu u vyhlášeného levného stánku nahoře v pasáži, dávali jsme si ji tady už nesčetněkrát. Za ta léta jsme ji nazvali "nejlevnější pizza ve Vídni". Nejsme si už ale jistí, za kolik že ta osminka vlastně byla, jestli za 1,20 1,40 nebo snad 1,60€? Vyhlašujeme tedy tipovačku, kdo se trefí do správné ceny. Nakonec se přesvědčujeme, že ten nejnižší tip byl správně: už léta zde osminku pizzy dostáváme za 1,20€!! U prodavače si tedy každý objednává dle chuti některou z variant pizzy a baštíme ji u stolku poblíže.
Rennweg - nejlevnější pizza ve Vídni
Rennweg - nejlevnější pizza ve Vídni.
Bizi už dávno dopil všechny zásoby a má obrovskou žízeň, takže by si rád koupil nějakou lahev minerálky. Jako další zastávku tedy volíme Praterstern, kde je nonstop otevřený supermarket Billa. Dlužno podotknout, že stanice Praterstern a její okolí se za několik posledních let staly nejnebezpečnějšími místy ve městě. Co chvíli v rakouských novinách jsou zprávy o násilí, drogách a jiné kriminalitě páchané zde výlučně přistěhovalci (to jsou ti tzv. migranti). Přes den je tu díky velkému pohybu lidí relativně klid, ale před nádražím směrem k Prátru už není radno se moc zdržovat – o tom později. Sjíždíme tedy dolů do haly, ale jsme naprosto šokováni! Před vstupem do Billy je neskutečný dav lidí, přesněji řečeno Rakušáka nevidět, samí (slušně řečeno) exoti. Marek se dovtipuje, že tato sorta směřující do Prátru, místo aby si kupovala alkohol až na místě (tam samozřejmě poměrně dražší), předzásobuje se plechovkami a lahvemi už zde, v poměrně levném obchodě. Dav je tak velký, že skupinky lidí do obchodu pouští pouze po částech, mezitím se zamyká. To si nepamatujeme ani od nás, když se stály fronty na kde co. Tohle Bizi vzdává, ale Marek mu radí, že před nádražím je veřejné pítko, kde může žízeň uhasit. Vycházíme tedy před halu: tady je neskutečný nepořádek, povalující se a pokřikující bezdomovci (tito pro změnu ruského původu), nebo opodál nějaké party zfetované přičmoudlé mládeže, tančící v divokých kreacích na chodníku za doprovodu ryčné hudby z magneťáků. Mezitím se valí davy do Prátru, výhradně cizího původu. Bordel, orient, konec světa… Bizi nachází kýžené pítko a hltá ve velkých doušcích snad litry vody: "Nebýt toho pítka, tak jsem to nepřežil," takovou měl žízeň.
Z Pratersternu se přesunujeme na Handelskai, což je stanice na břehu Dunaje, a Bizi projevil zájem projít se po nábřežní promenádě a kus po mostě přes tento veletok. Ze stanice se vychází spletí prosklených chodeb, hal a ramp. V hale se potuluje muslimská početná rodina: chlap asi se třemi manželkami, bandou děcek a několika kočárky, v temných zákoutích narážíme na skupinky černých, kteří si nás drze přeměřují – jsou to zkrátka ti "tiší, vděční a pokorní", ale třeba nás chtěli slušně pozdravit a pomoct s batohy nebo vynést do schodů - jak se pak dočítáme v novinách, sotva na Západě vyhodí do povětří nějaké to nádraží nebo letiště. Na promenádě i na mostě je už bezpečněji, krátce se tedy procházíme a navracíme se počkat na spoj do Laa. Za tmy bych sem ale asi nechodil…
Kolem 3/4 na osm nám jede večerní vlak do Laa. Do posledních vídeňských stanic jede dost lidí, pak se souprava vyprazdňuje a jedeme skoro sami. Čeká nás dost nezáživná cesta až do deváté večerní, kdy už nás vždy přemáhá únava a navíc venku je tma, tak není ani na co koukat z okna. V Laa vystupujeme skoro sami. Přesedáme na auto a odjíždíme do Hevlína, kde se loučíme s Markem. Výpravu hodnotíme samozřejmě jako velmi úspěšnou – tip na Litavské vrchy se ukázal velmi zajímavým. My s Bizim dojíždíme k Třebíči za 1,5 hodiny, takže v jedenáct večer jsem v pohodě doma.

* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Cena pro tři osoby 37€ (aktuálně 1020 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat na stránkách rakouských státních drah www.oebb.at – v podrobném hledání je třeba upřesnit typ jízdenky (Einfach-Raus-Ticket), aby vyhledávač našel ty správné typy vlakových spojů.

Litavské vrchy /Leithagebirge/: při cestě jsme se několikrát zamýšleli, ke kterému vyššímu horopisnému celku vlastně patří. Tipovali jsme, že je to poslední výběžek Karpatského oblouku, ale to bylo špatně. Ve skutečnosti je to nejvýchodnější výběžek alpského pohoří. Protáhlý a zalesněný hřbet se táhne v délce 35 kilometrů a tvořil přirozenou hranici mezi Předlitavskem a Zalitavskem. Nejvyšší kótou je Sonnenberg (484 m n.m.) mezi Eisenstadtem a Hornsteinem; na tomto vrcholu je též rozhledna, ale byl již dosti bokem od naší trasy. Pohoří je tvořeno rulou a svorem, jsou zde četná naleziště velmi čistého vápence (lomy, průmyslové využití). Převažují listnaté porosty dubu, habru a buku lesního. Na jihovýchodních svazích, na burgenlandské straně klesající až k Neziderskému jezeru, již leží vinice.
Výpravu do Litavských vrchů lze jen doporučit. Kdo hledá pohodu, klid a tiché trasy v hlubokých lesích, přijde si na své. Jen zde není klasické zázemí (turistické chaty) a proto žádná možnost občerstvení. Turistických stezek (značených) je dost především nad Eisenstadtem a dále mezi Donnerskirchenem a Mannersdorfem. Rozhledny jsme napočítali celkem tři: kromě námi navštívených Franz-Josef-Warte a Buchkogelwarte je zde ještě třetí na zmíněném vrcholu Sonnenberg. Severovýchodní část je nepřístupná z důvodu vojenského prostoru.
Burgenland: má zajímavou historii, proto odkaz do Wikipedie.

Celkem ujito: 22,5 km.
Nejvyšší bod: Franz-Josef-Warte (443 m n.m.) i Buchkogel (442 m n.m.).
Nejnižší bod: Donnerskirchen, nádraží (126 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa Bergfex
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: PUTOVÁNÍ PO ROZHLEDNÁCH LITAVSKÝCH HOR.

(zapsal a fotil Kotel)



* * * * * * *



Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz