Pátek až neděle 16. - 18. prosince 2016
Trasa sobotní výpravy:
Rudíkov, zast. ČD (0 km, 538 m n.m.) - Raubířské skály, přír. výtvor (1 km, 550 m n.m.) - Herádka, rybník (2 km, 515 m n.m.) - Hodovský rybník (3 km, 490 m n.m.) - Obora, výlet. restaurace (5 km, 470 m n.m.) - Budišovský Věterák (10 km, 490 m n.m.) - Budišov, rest. Sport (11 km, 480 m n.m.) - Kojatín, lom, zast. ČD (14,5 km, 485 m n.m.) - Pozďatín (16 km, 473 m.n.m.) - Studenec, nádr. ČD - hostinec (19,5 km, 435 m.n.m.).
Účastníci: Pedál, Trnky, Piňďa, Havran, Cahouš, Eman, Pilník, Pepík, Jabko, Vajda, Poke, Kotel, Čenich, Eda, Jiří, Zbyněk.

Počasí: mlhavo, mrazivo, kolem -3°C.

Ani se nepamatuji, že by sobotní výprava v rámci akce Normandie byla vedena na klasické Podhorácko... Pravda, chodilo se kdysi na Balinku, na Nesměř, nedávno třeba na Tasov. Ale v okolí Rudíkova jsme snad ještě nikdy nebyli. A že Pedál po téměř třiceti letech konání Normandie umí stále překvapit – to jsme se přesvědčili na tomto 26. ročníku. Vlastně stále poblíže základny – chaty Pedálovky, ale tak netradiční a dosud nikdy nepoznaná trasa! Hlavním bodem sobotního putování byly Raubířské skály poblíže rudíkovského nádraží – dosud neznačené na žádné mapě. Akorát na internetu jen několik kusých informací, kde přibližně se tento zajímavý shluk syenitových skal nachází. "A po cestě jsou minimálně tři hospody," nezapomněl ujistit členstvo hlavní organizátor, aby snad někdo netrpěl mindrákem, že avizovaných 18 km nezvládne. Sice měl raději nachystané dvě únikové cesty (vlakové zastávky na trase), ovšem tyto využili jen ti nejzasloužilejší jedinci. Závěrečným hřebíčkem bylo posezení ve studenecké "nádražce" s výbornou večeří.
Počasí sice mlhavé a mrazivé - ale lepší jsme si přát nemohli. Alespoň bylo zamrzlo a nemuseli jsme se nikde brodit v blátě.

Zahájení sobotní výpravy v Rudíkově na nádraží.

Tvrdé jádro party odjíždí jako vždy v pátek navečer do Studence, kde na chatě probíhá soutěž, tentokráte o nejlepší paštiku. Výrazného úspěchu dosáhl například Eda, bohužel tradiční organizátor těchto vyhlášených soutěží Pedál se umístil v závěsu. Dle vyjádření Pilníka probíhala nadále družná zábava až do půlnočních hodin.
V sobotu nadchází hlavní den pro celodenní výpravu. Letos nám počasí kupodivu přeje. Už jsme zažili plískanice, bláto, sníh... Letos je zamrzlo a beze sněhu, což je možná ta nejlepší kombinace. Bohužel avizované projasnění se dnes nekoná, od rána je nízká oblačnost, teplota kolem -3°C. Ale aspoň nebudou rozblácené cesty. Sraz k zahájení výpravy je na studeneckém nádraží v 9 hodin, kdy odjíždí lokálka na VelMez. Já se dopravuji ráno náhradní autobusovou dopravou z Boroviny. Ve vyhřátém zájezďáku Tredosu (takovými jezdíme do Prahy) má vše pod kontrolou mladý průvodčí, který hlasitě oznamuje názvy stanic a dokonce pomáhá starším občanům do vozu, prodává jízdenky a radí, kde a jak přestoupit. V Třebíči přistupuje akorát Čenich. Sólo se dopravil do Studence autem i Vajda, a zde čeká na odjezd motoráku celá squadra, která spala na chatě.
"Kde je ten Pedál? Abysme neodjeli bez něj!" – "Kupuje jízdenky." Trochu se opozdil, ale výpravčí by bez něj vlak jistě nepustil. My jsme v Třebíči vlak už půl roku neviděli (výluka kvůli rekonstrukci trati č.240), takže svezení rozhrkaným Orchestrionem je menší svátek. Kromě nás jede ještě jedna starší paní, která se kluků dotazuje, kudy se dostane z rudíkovského nádraží na tzv. ponorku, což je vodárenský objekt, skutečně ve tvaru vynořující se ponorky. Je to celkem nová zajímavost severně od Rudíkova. Co jsem viděl v místních novinách pozvánky na různé akce, turisté dnes mají nějaký pochod a toto je jeden z cílů – nikdo jiný však ve vlaku nejel. Vajda, jinak investičák na Vodárenské, paní ochotně radí, kudy se k "ponorce" dostane.
My ostatní spíše diskutujeme o hlavním bodu naší trasy, který není nikomu dost úplně jasný – Raubířské skály! V podstatě nikdo o nich ještě neslyšel a Pedál je má jako divokou kartu. A to na Normandii jezdíme už bezmála třicet let. Je to zkrátka jedno z takových míst v přírodě, o kterém vědí spíše především jen místní lidé z nejbližší vesnice, a ke kterému se například váže nějaká pověst nebo legenda. Ani značky tam nevedou. Raubířské skály jsou zajímavý shluk syenitových balvanů na odlehlém návrší kdesi v lese nad tratí a podle pověsti se tu v dávných dobách buď schovávali lapkové, anebo spíše prý mladíci, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě. Ono v širokém okolí Trnavy, Rudíkova a Přeckova je takových balvanů a útvarů spoustu (například ty kolomazné), ale právě k těmto nad Rudíkovem se váže takováto zvláštní pověst. Samozřejmě s rozvojem internetu a zahuštění všeobecné informovanosti o všem možném i nemožném, se Raubířské skály dostaly do širšího povědomí – kdo z vás tam ale byl? Pedál ukazuje nějakou sjetinu z jakéhosi Portálu Vysočiny, kde jsou uvedeny souřadnice: "Hoď je do GPSky, podle toho ty skály musíme najít." Ještě studujeme popis cesty, který uvádí, že za tratí u nádraží máme odbočit do postranního údolíčka a pak někam do kopce.
Na beznadějně opuštěném rudíkovském nádražíčku vystupujeme kolem 9:20. Ještě se k nám přidává Zbyněk, který přijel autem, a jsme kompletní – celkem 16 pochodníků plus pes. Nádraží na studenecké trati jsou snad už jednoznačně určena k zániku, čert ví zda i celá dráha?! Kde jsou ty časy, kdy čekárny byly příjemně vytopené kamínky a o vše se staral svědomitý výpravčí, včetně prodeje jízdenek... Vycházíme po polní cestě jakoby směrem ke vsi, míjíme zdejší samotu. Zde máme odbočit k trati. Chvíli tedy jdeme po kolejích jižním směrem, až skutečně docházíme k vyústění bočního údolíčka. Teď je naštěstí všechno holé a vymrzlé, ale jinak to tady musí být pěkná divočina. "Tak kde máš ty souřadnice skal?" ptá se Pedál. "Právě tady, což je blbost – asi tě to má navádět jen do údolí a pak si poraď sám," ujasňuji situaci. No nic, dřív žádná zázračná technika nebyla a taky jsme se obešli. Odbočujeme tedy do údolíčka, překonáváme umrzlé kaliště a náznak potůčku a kopírujeme spodní hranu svahu. "Tady bych to střihl přímo nahoru a támhle po tom hřebínku musíme na skály narazit," – funíme tedy nahoru, a už se objevují ojedinělé syenity a vydáváme se doleva. Záhy docházíme ke shluku mamutích syenitových bloků, různě poskládaných i přes sebe, vytvářející dokonce pěkné jeskyňky a převisy – konečně: Raubířské skály!

Raubířské skály - pořádně ukrytá přírodní zajímavost, byli jsme zde poprvé!

Raubířské skály.

Všichni se podivujeme nejen kráse skalních útvarů, ale i tomu, že za dlouhou dobu našeho vandrování a toulání po širokém okolí Třebíčska jsme na tato místa ještě nezavítali. Dáváme menší pauzu na občerstvení a focení. Cíle jsme dosáhli 9:45, tak aspoň deset minut na přestávku. Pilník mezitím vyhledává zdejší kešku, do které Čenda přidává svůj tradiční pozdrav. Tedy i díky geokešingu sem do této divočiny přece jen občas někdo zavítá. Kudy dál? Pedál předpokládá, že se někudy musíme dostat k trati a dále k nějakému rybníku, abychom se dostali na zelenou turistickou značku. V hustém borovém lese za začínáme zamotávat, přichází tradiční dohady: "Já bych šel tady z kopečka." – "Blbost, musíme víc k jihu." – "A seš si jistej, že tam je zrovna jih?" – "Hele tady je pěšinka, půjdem po ní!" Pěšinka se samozřejmě po chvíli ztrácí, prodíráme se houštím, pak vycházíme na okraj holiny plné ostružiní, pak zase náznak cestičky, až konečně dole pod svahem vidíme koleje (tohle drobné kufrování je na záznamu trasy z GPS to děsně zakroucené esíčko). Jedinou jistotou je tedy sestup na koleje a chvíli jdeme po nich jakoby zpět na Pozďatín. Pak dobře trefujeme odbočení k rybníku (doprava od kolejí), který se nachází kousek pod lesem.
Jedná se o rybník Herádka s pěkně upraveným okolím – lavičky, místo pro táboření a odpočinek. Vedle hráze i pěkně upravený samorost s nápisem "Osada Herádka –u tří oveček". Pěkné to tu mají, a je to místo jako stvořené pro zastávku a posilnění z placatek (10:30). Více lidí z naší party už tady dokonce jelo na kole, hlavně teda Pedál. Jsou tu prý pěkné rozmanité trasy. My budeme pokračovat přes hráz a směrem k Rudíkovu bychom měli narazit na zelenou turistickou značku. Hned za hrází to bereme zkratkou přes pole, jelikož po cestě ke vsi bychom si zbytečně zašli. Pole je umrzlé, jde se tudy dobře, ostatně takových úseků využijeme dneska více. Na protilehlé polňačce objevujeme zelené značení a chvíli čekáme na ostatní. Poblíže je vzorově upravený záhumenek se švestkami, hospodáře velice oceňujeme, zřejmě mívá i dobrou úrodu. Pak se vydáváme po cestě vlevo a hned vstupujeme do lesa.
Záhy míjíme výrazný smírčí kámen s vytesaným křížem a několika dalšími znaky (kámen má vyrytý klínový kříž s letopočtem 1802 a znaky W.K. – podle pověsti se převrátil vozka s vozem do blízkého rybníka a utopil se; jiná pověst praví, že zde spadl strom na dřevorubce). Nedaleko se nachází Hodovský rybník obklopený lesíky, nyní zpola vypuštěný. Zde se nedržíme přesného trasování značky (odbočuje na hráz), ale Pedál nás nabádá, ať pokračujeme přímo po loukách, že prý pak na značenou cestu zase narazíme. Měl pravdu, protože značená trasa se stáčí k jihu. Odbočujeme tedy na ni a překonáváme mírné návrší. Už od počátku trasy nás provází mlhavo a velmi nízká oblačnost, vidíme bohužel jen blízké okolí se zamlženými a ojíněnými remízky a lesíky – jak jsou pro tyto končiny Pohorácka typické. Poblíže následného rozcestí cyklotrasy a zelené značky objevujeme v jednom remízku opuštěný starý sklep nebo snad stodůlku.
"Tak tady bysme měli odbočit na Hodov, ale kdo chce zajít rovně do blízké hospody?" oznamuje Pedál. Skoro jsme mu až nevěřili, že poblíže je nějaké takové bohulibé zařízení. Mysleli jsme, že půjdeme přes Nárameč a posedíme v nějaké zdejší hospůdce. Sotva jsme přešli návrší, nebo spíše až jsme se prodrali mlhou, objevila se před námi rozlehlá samota Obora, očividně nedávno zrekonstruovaná – objekty vystavěny ze syenitového zdiva, nové střechy, okolo ohrady pro ovce. Přišli jsme k samotě a ani jsme nevěřili svým očím: supermoderní letovisko, bazén, penzion a prosklená restaurace posazená do obrovské imitace staré stodoly. Prý penzion Pohoda. Trochu se zdráháme, jestli nás do luxusní hospody s vysokými židlemi s bílými potahy a ubrusy vůbec pustí, ale naopak s námi počítali, protože Pedál zde domluvil naši první zastávku. Holt časy se mění, staré začouzené špeluňky ustupují moderním stylovým zařízením, zkrátka je to tady jak někde v Rakousku. Ochotná servírka počítá zdvižené ruce: kdo chce desítku, kdo dvanáctku, kdo kafe, kdo polívku... Venku v mrazu jsme dost vymrzli, všichni bereme zavděk horkým vývarem. Posezení věnujeme asi půlhodinku, zhruba do dvanácti, pak platíme a zvedáme se k odchodu. Kromě nás tu nikdo jiný nebyl, aspoň měli nějakou tržbu. Ceny mírně vyšší, ale za to prostředí se zkrátka připlatí.

Posezení v luxusní restauraci Obora u Náramče (časy se holt mění).

Opékání špekáčků v lese Brdce nad Budišovem.

My, co jsme mysleli, že budeme pokračovat dále po zelené na Nárameč, jsme na hrubém omylu. "Dneska mám připravenou výbornou trasu, další zajímavostí bude větrný mlýn," upřesňuje Pedál a nám je tedy jasné, že to chce brát táhlou oklikou na Budišov. Případné protesty, že za Budišovem nás stihne tma jsou umlčeny jednoznačným argumentem: "V Budišově je další objednaná hospoda: Sport, tatarák." Jednoznačným výrazům všichni rozumíme: zkrátka na budišovském "Sportu" mají sobotní tatarákovou akcičku. Vracíme se tedy po polňačce zpět na rozcestí cyklotras 5109/5112 a odbočujeme východním směrem k rybníku Perný a dále do lesa. O chvíli později vycházíme z lesíka u velkého kříže na jezeďáckou asfaltku, která spojuje Nárameč a Hodov. Po kratším čekání na opozdilce odbočujeme vlevo, t.j. k severu na Hodov. Zkrátka si tu dnešní trasu pěkně klikatíme. Pedál nás ale ujišťuje, že vše je v pořádku a kdo bude první, na vzdálenějším návrší Na Brčích má odbočit kamsi doprava do lesíka – "My raději počkáme."
Došli jsme tam jako první s Pilníkem a už prve nám neušlo, že na stromech podél cesty jsou jakési zvláštní značky, které zde odbočují doprava. Asi nějaké místní značení. Jdeme tedy dobře. Počkali jsme na ostatní a odbočujeme k dalšímu lesíku, který se jmenuje Brdce. Je to ve skutečnosti i táhlý hřebínek s výškou kolem 530 m n.m. Nacházíme zde i plácek s mysliveckou boudou, kde rozděláváme oheň na opečení špekáčků a jiných pochutin. Přestávce věnujeme asi třičtvrtěhodinku, odcházíme kolem druhé hodiny. Časový harmonogram se už tedy pořádně natáhl, zvláště při vědomí, že jsou právě nejkratší dny v roce a ve čtyři hodiny už se stmívá! Bez meškání tedy pokračujeme dále k Budišovu. Na jednom místě u cesty jsme si někteří všimli dalšího zvláštního pomníku – věnováno Janu Chybovi r. 1920, další podrobnosti jsme nezjistili, text si bohužel nepamatuji. Ve východním výběžku hřebínku se přehoupáváme na jižní úpatí a cesta nyní vede po rozhraní lesíka a polí. Otevírají se odtud pěkné výhledy na blízký Budišov, dnes ale omezené mlhou. Rozeznáváme ale i typickou siluetu kostela sv. Gotharda se zlatavou korouhví na věži.
Napojujeme se na silnici na Hodov, ale hned odbočujeme dále na východní směr. Cesta je naprosto jasná, jelikož přímo před námi se vypíná výrazný zalesněný remízek zvaný též Zrádný kopec ukrývající torzo větrného mlýna. V ploše lesíka je několik rekreačních objektů. Samotný bývalý mlýn – kamenná válcová stavba s okrouhlými okny – se nachází na oploceném pozemku za starou chalupou a není tedy přístupný. Můžeme alespoň nahlédnout jen přes plot a nějaké zajímavosti se dozvědět na informační tabuli: mlýn holandského typu zvaný Věterák je kulturní památkou a byl postaven pro potřeby budišovského velkostatku v roce 1838. Poháněl dvě pily a stoupy k mletí krup. Dle lidového vyprávění svoji činnost ukončil po válkách s Prusy v roce 1866, kteří zařízení mlýna vypálili. Na počátku 20. století prý sloužil jako rozhledna. Pěkná zajímavost.

Budišovský Věterák.

My ale spěcháme dále, čas už nás celkem tlačí. K blízkému zámeckému parku je vedena stará alej, kterou procházíme až ke staré bráně do parku. V dobách největší slávy zámku mohl být park celkem pěkný, v dnešní době tu zbyly řady starých stromů a několik starých soch, například sfingy, které právě míjíme. Přesto se zdá, že je o park pečováno, ale v dnešním zamlženém dni působí velmi opuštěným dojmem. Uličkou mezi rodinnými domky se dostáváme na hlavní ulici a k restauraci Sport bychom mohli dojít i poslepu. Nachází se v postranní ulici směrem ke hřišti. Několikrát jsme tu samozřejmě byli. Hospůdka pocházející bezesporu z nějaké bývalé prodejny jednoty nabízí pravidelné víkendové akce – tu tataráky, jindy steaky apod. Na dnešek vyšla tataráková sobota. Došli jsme sem krátce po půl třetí. Usedáme tedy k vyhrazenému stolu a začínáme doplňovat tekutiny, objevují se i talíře topinek a lahodného syrového pokrmu, které polovina lidstva zbožňuje a druhá zatracuje. Naše skupina samozřejmě patří k té první půlce.
Poseděli jsme asi hodinku a je nejvyšší čas k odchodu. Zanedlouho se totiž sešeří. Od hospody míříme kolem hřiště a po účelové komunikaci kráčíme podél železniční trati. Silnička posléze ostře odbočuje k obrovskému areálu zdejšího JZD, ale my bychom potřebovali jít nejlépe rovně, stále podél trati. To je totiž ta nejkratší cesta směrem na Studenec. Pedál se někde opozdil, tak si říkáme: "No co, vezmeme to rovnou za nosem, po poli, pořád okolo kolejí." Je to samozřejmě jediné možné rozhodnutí, jelikož nemá smysl zacházet si někam k silnici. Využíváme stále zamrzlého terénu a až na drobné hroudy se po poli nejde zas tak špatně. Mezitím se sešeřilo. Ani jsme nedošli ke vzdálenému lesu a je tma... Škrábeme se po náspu na trať a jdeme chvíli po kolejích. "Je půl pátý, bacha, za chvilku pojede ten sobotní poslední vlak," upozorňujeme se navzájem. Naštěstí po chvíli nacházíme pěšinku, která by nás měla přivést k lesíku ukrývající nádherný zatopený syenitový lom. Při stavbě železniční trati se zde těžil kvalitní kámen.
Úplně poslepu docházíme k remízku s lomem a říkáme si, že musíme počat na opozdilce. Přes setmělé pláně vidíme v dálce světýlka motoráku, který se blíží naším směrem. "Ten Pedál to má blbě vymyšlený – kdyby se neflákali, mohli jsme ten vlak stihnout, kojetínská zastávka je nedaleko." Teď už tam určitě nestačíme doběhnout a trhat partu se nám nechce. "Náhodou, vymyšlený to mám dobře, já už jsem vlakem odeslal Pepíka s Jabčákem, a vy jste ho klidně mohli stihnout v Kojatíně, to byly moje dva únikový body," ozývá se ze tmy Pedál. Nic se ale neděje, aspoň trasu dojdeme poctivě pěšky až do konce. Temná polňačka nás přivádí k jedinému osvětlenému místu široko-daleko: nástupiště kojatínské zastávky. Motorák už dávno odfrčel. Nyní půjdeme už stále po silnici, naštěstí s minimálním provozem. Přesto si ale svědomitě navlékáme reflexní prvky, já nosím v batohu i zelenou vestu, která se nyní výborně hodí. Není nic horšího než temný chodec, kterého má řidič šanci spatřit až na posledních pár metrů...
V absolutní tmě kráčíme po silnici a jen její světlejší pruh nás vede. Zase jsme se trochu roztrhali, každý už jde zkrátka podle svých sil. Přední skupina má k dispozici i čelovku, já jdu potmě vzaději a pak ještě pár lidí vzadu. Setkáváme se zase až u prvních chalup v Pozďatíně, kam přicházíme v rovných pět hodin. Ale ještě nám zbývají dobré tři kiláky na studenecké nádraží! Pedál nám ukazuje, kde kdysi v dávných dobách fungoval obchod, kam chodili z chaty nakupovat. "A támhle je hospoda," – v ní jsme kdysi začínali i Normandii, když jsme jednou (r. 2007) měli ve Studenci "zákaz" a jeli jsme v pátek vlakem až do Pozďatína. Z Pozďatína pokračujeme i nadále po silnici, ve tmě míjíme rybník Donát. U druhého železničního přejezdu opět srovnáváme řady a někdo se odpojuje přímo na chatu, je to odtud přes pole. Celá skupina se přesně v šestou hodinu večerní schází na studeneckém nádraží. Posledních pět kiláků jsme tedy docházeli za tmy, což už se myslím dlouho nestalo.
Poslední posezení v hospůdce tohoto dne se koná ve studenecké "nádražce". Ta se za poslední léta hodně změnila: z typicky socialistického bufetu, který pamatujeme ještě z 80. let minulého století, se podnik přeměnil do útulné hospůdky v mysliveckém stylu. Však zde také mají domovské právo místní myslivci, se kterými jsme už pár let kamarádi. Pedál ani zde neponechal nic náhodě a zamluvil dlouhý stůl a samozřejmě výtečnou večeři – vepřové žebírko na přírodno s bramborem. Dnešních 19 kiláků máme tedy pořádně v nohách, teď už to jen trochu spláchnout. Postupně se někteří pochodníci loučí a odjíždějí k domovům. Nejdříve Piňďa, kterého bohužel cestou chytla nějaká chřipka, teď večer už nevypadal vůbec dobře. V sedm hodin odjíždíme já s Vajdou jeho oktávkou.
Nejtvrdší jádro se po výtečné večeři poněkud rozšouplo. Proto výživný závěr večera v podání Pilníka: někdy kolem deváté Čenich naznal, že to pivo je v tomhle počasí moc studený a že teda když jsou ty vánoce, tak dáme svařák. Objednali jsme ho rovnou tři litry, ty zmizly během chvíle, kluci hráli krásně na kytary, pak jsme pro změnu objednali punč a pak zase svařák a mezi tím zelená, ti strejcové co seděli s ženskejma u dveří tančili o sto šest, chtěli objednat pro celý stůl rundu, tak místo ní nám objednali punč..... No myslím, že tak 12 litrů toho teplýho za večer zařvalo. Na chajdu pod mým vedením všichni došli jak se dalo...
26. Normandie se tedy jako vždy vydařila a všichni pochodníci byli jistě spokojeni, že poznali dosud utajená místa, byť se nacházejí poměrně blízko základny. Vzhůru tedy do roku 2017!!

Zajímavosti a odkazy:

O Raubířských skalách: http://turista.707.cz/raubirske-skaly.html

Celkem v sobotu ujito: 19,5 km.
Nejvyšší bod trasy: u Raubířských skal (570 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: nádraží Studenec (435 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 z produkce Geodézie On-line.

(zapsal a fotil Kotel, s přispěním Pilníka)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.