Veľká Javorina
přechod zasněžených Bílých Karpat z Vápenek do Starej Turej


Sobota 3. prosince 2016
Trasa: Vápenky, zastávka bus (0 km, 455 m n.m.) – Vadovská, rozc. (2,5 km, 661 m n.m.) – Jamný potok, přístřešek (4,5 km, 850 m n.m.) – Křižovatka do Strání, st. hranice/rozc. (5,5 km, 875 m n.m.) – Veľká Javorina, vrchol (6,5 km, 970 m n.m.) – Holubyho chata (7,5 km, 905 m n.m.) – Kachľové Grúne, rozc. (8 km, 840 m n.m.) – Miškech Salaš, rozc. (11 km, 516 m n.m.) – Trávniky, rozc. (15 km, 325 m n.m.) – Stará Turá / Tehelňa rozc. (16 km, 295 m n.m.) – Stará Turá, nádr. ŽSR (18 km, 280 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Marek, Bizi.
Počasí: zpočátku mlhavo, poté slunečno, kolem -5°C.



Ať počítám, jak počítám, tento tradiční podzimní podnik jsme uskutečnili už po desáté! Hlavním cílem od prvopočátku těchto akcí je snaha "vychytat" vhodné povětrnostní podmínky s teplotní inverzí, kdy se ostrým výstupem překoná vrstva nízkých mraků, zatímco na horských vrcholech nás oblaží pěkné slunečné počasí. To se nám podařilo jen několikrát, ale bohužel letos nám ty pravé podmínky nebyly příliš nakloněny. I přesto se tradice těchto výstupů přetavila do jakéhosi neformálního Klubu inverzistů.
Tentokrát byly ve hře dva cíle: vrch Klepáč v masivu Králického Sněžníku a Veľká Javorina, nejvyšší vrchol hraničních Bílých Karpat. Nakonec jsme zvolili Javorinu, především z důvodu lepších spojů na jižní Moravu a dokonce i na Slovensko. Byla to správná volba: ačkoli nás při výstupu z moravské strany zaskočila mlha a neprošlápnuté záplavy nového sněhu, na slovenské straně jako by někdo mávnul pomyslným kouzelným proutkem – obloha zmodrala, zasvítilo slunce, a proto jsme se po občerstvení v příjemné Holubyho chatě rozhodli k sestupu až do slovenského města Stará Turá.
Stálo to opravdu za to, jubilejní desátý ročník podzimních výstupů se nebývale vydařil a přinesl nám spoustu pěkných zážitků a dojmů ze zasněžených hraničních hřebenů a zdejších hlubokých lesů.

* * * * * * *

Předpověď počasí na sobotu 3. prosince 2016 zněla celkem nadějně. Snad pět víkendů jsme akci odkládali, nyní nastal poslední vhodný termín. Mělo se vyčasit na příjemné, snad až slunečné počasí. S inverzí jsme ani moc nepočítali, snad spíše s mlhou, která by mohla pokrýt moravské nížiny a naopak hřebeny jsme si představovali osluněné. Představy a následná skutečnost se ale téměř vždy rozcházejí. My jsme si však nakonec užili oboje varianty – ale nepředbíhat...
Další otázkou, tentokráte logistickou, bylo vyřešení dopravy. Na akce Klubu inverzistů zásadně vlakem – a spoje z Třebíče na jižní Moravu nám vycházely opravdu bezvadně. Pro nás Třebíčáky (já, Bizi) jsem zakoupil přes internetový e-shop Českých drah jihomoravskou variantu víkendové skupinovky (bývalá SONE) za 279 Kč plus doplatek na úsek Třebíč – Studenec (zpáteční za 93 Kč). Dle Markova doporučení jsem si založil účet na e-shopu ČD a hle, nákup jízdenek zde funguje opravdu bezvadně, dokonce jsou zákazníkovy přičítány i bonusové body pro pozdější benefity nebo slevy. Mírnou vadou na kráse služeb ČD je stále trvající výluka na úseku Krahulov – Náměšť, v Třebíči už jsme vlak neviděli pěkně dlouho.
Sraz s Bizim jsme si domluvili ve 3:30 u třebíčského nádraží odkud z nového přestupního terminálu odjíždí i náhradní autobusové spoje. Na nás už čeká obstarožní, ale solidně vytopená karosa s přívětivým mladým průvodčím, který takto časnou ranní službu nebere snad ani jako povinnost, ale jako poslání. Kromě nás cestuje ještě asi pět lidí. V Náměšti přesedáme na motorák (ten už jsme fakt dlouho neviděli) a uháníme do Brna, kam přijíždíme v 5:12. Tentokráte nemusíme ani příliš dlouho čekat a přecházíme na IV. nástupiště, kde je již připraven motorák směr Veselí na Moravě, ke vší smůle je tvořen pouze jedním, a to plně obsazeným vozněm! No nic, naštěstí nacházíme dvě místečka hned u dveří. Odjezd 5:25 je dodržen, a míříme na slavkovskou trať, která byla nedávno zrekonstruována. Uháníme ještě tmou, dost lidí postupně vystupuje. Za Nesovicemi se točíme mezi kopečky Ždánického lesa a Chřibů a po překonání tohoto přírodního předělu vjíždíme do jihomoravských rovin. Zároveň se začíná rozednívat. Počasí se zdá příjemné, za oknem vlaku to vypadá téměř jarně, nicméně teplotu odhadujeme mírně pod nulou. Kdesi ve Vracově nebo Bzenci jsme z okénka postřehli nějakého turistu se sněžnicemi na zádech, který u nás vykouzlil pobavený úsměv – třeba to bude dárek na Ježíška, nebo nějaká recese, pomysleli jsme si. Ale o něco později nám při vzpomínce na tohoto proroka úsměv dokonale ztuhl a nám došlo, že to nebyla legrace...
Vápenky - historické domky s horňáckými ornamenty
Vápenky - historické domky s horňáckými ornamenty.
Blížíme se poznenáhlu k cíli, ještě nám zbývá přestup ve Veselí a pak dojezd lokálkou až na první slovenskou stanici Vrbovce. Plán pěší maršruty zní tak, že odtud vystoupáme na hlavní hřeben a po atraktivní hřebenovce to bude 17 km na Javorinu. "Kdysi jsem to šel, jsou tam asi dva drsné krpály, nikdy nezapomenu ten u pomníku partyzána Diborova," upřesňuje Bizi. Tento plán ale záhy bere (naštěstí) za své – najednou mi zvoní telefon, volá Marek: "Jedete na čas? Já jsem už ve Veselí – a udělám všechno pro to, abych zdržel ten autobus, který tak pitomě odjíždí pět minut před příjezdem vašeho vlaku! Takže až přijedete do Veselí, hybaj před nádraží a valte k autobusu." Tato nenávaznost dle oficiálního jízdního řádu je totiž mimořádně nelogická: náš vlak má příjezd 7:05, zatímco autobus odjezd 6:59! A to se jedná o linky IDS JmK. Bus linky 930 obsluhuje Horňácko a přilehlé dědiny v podhůří Bílých Karpat, končí v poslední osadě Vápenky, odkud je to na hřeben Javoriny už jen asi 5 kilometrů. Tím si můžeme ušetřit spoustu kilometrů, což se nakonec později ukázalo jako zásadní – nebýt Markova zásahu do zdánlivě neochvějného a nedotknutelného systému IDS, hřebenovku bychom neměli šanci dojít...
Nemožné se stalo skutečností: ve Veselí nad Moravou vybíháme z vlaku a jako zázrakem ještě na zastávce stojí kýžený autobus, zatímco Marek je div ne rozkročen na rozhraní chodníku a plošiny u řidiče. Všechno zařídil diplomaticky, řidič na nás naštěstí počkal. Ono se vlastně nicmoc nestalo, kromě nás cestovali asi jen další tři lidé a cestou těch pět minut zpoždění hravě dohnal. Jízdné Marek vyřešil fikaně: na dvojmístnou víkendovku IDS JmK lze cestovat i autobusy, zbývalo tedy dokoupit jen jeden lístek za 27 Kč pro třetího v partě. A jedeme autobusem! Ten míří z Veselí na Blatnici pod Sv. Antonínkem (na podzim jsem měl tu čest odtud ochutnat burčák, byl vynikající) a dále na Velkou nad Veličkou a Javorník. Hraniční kopečky se přibližují a nabírají na výšce, ale bohužel – ty nejvyšší včetně Javoriny se halí do mlhy a nízké oblačnosti. Z Javorníka se autobus plouží už zakleslým údolím Jamného potoka, stráně a lesy jsou omrzlé a ojíněné. Zastávky mají nádherné názvy: Pohajské mlýny, Suchovské mlýny, Fojtíkovy mlýny... V jednom místě se úzká silnička přece jen dvojí a autobus odbočuje do pořádného kopce a najednou vyjíždíme do rozlehlé dědiny Nová Lhota, která je položená v širokém úžlabí bělokarpatských kopců. Ještě větší konec světa přichází na konečné – osada Vápenky.
Dál už to nejede, silnice končí, zkrátka konečná. Vystupujeme sami do mrazivého a mlhavého rána (čas 8:08 hod.). Všude okolo zmrazky a zbytky umrzlého sněhu, teplota mírně pod nulou. Jako dobrý paradox působí boreček v tričku, který prochází dědinou. Zřejmě tu žijí zocelení lidé. Krátce nahlížíme na rozcestník upevněný na zdejší vyhlášenou hospodu: na Javorinu, resp. Holubyho chatu to máme 5,5 kilometru: "Paráda, když půjdeme svižně, jsme tam za 1,5 hodinky, v deset? – není to brzo?" jsme fakt velcí optimisté; to ještě nevíme, co nás cestou čeká. Nahazujeme batohy a směle vyrážíme na cestu vedeni modrou značkou. "Ještě můžeme jít po delší žluté, po bývalé přístupové silnici," mírně hecuje Marek, ale naštěstí jsme se nenechali zlákat (je to 8,5 km). V osadě jsou i velmi staré domky ozdobené typickými horňáckými ornamenty okolo dveří, oken a v průčelí. Na blízkém rozcestí míjíme výklenkovou kapli se zvoničkou a velkou sochou Krista. Je umístěna v svahu a vede k ní dlouhé schodiště. Posléze odbočujeme vpravo a silnička začíná mírně stoupat k poslední chalupě na okraji lesa. Vstupujeme do bukového lesa, nyní samozřejmě holého, a sněhu začíná valem přibývat. Naštěstí lesní komunikace je prohrnuta, je vidět, že před časem zde pilně pracovali dřevaři. Přesto musíme dávat pozor na umrzlá místa, ale cesta jde prozatím dobře. Zejména Bizi si pochvaluje zánovní péřovou bundu, kterou získal za symbolický peníz z nějakého second handu: "Je to její premiéra a zatím se plně osvědčuje," pochvaluje si dobrý kup – a to ještě ani netuší, jak její účelnost stoupne na hřebenech.
První zastávku děláme v 9 hodin na příhodném místě: odpočivka Vadovská. Je položena v úžlabí bezejmenné vodoteče, která pramení pod blízkým vrcholem Durda. Dle pokrývky sněhu na přístřešku odhadujeme, že zde leží dobrých 20 cm. Chvíli se vydýcháváme a občerstvujeme čajem. Dostali jsme se již pod hlavní hřeben, který se ale bohužel beznadějně ztrácí v mlze. Tím klesá i náš optimismus a pomalu se smiřujeme s tím, že nahoře dolezeme do "prádelny". "No nic, posedíme na chatě a pak nejkratší cestou zase dolů," asi tak nějak tipujeme, že to bude dnes vypadat. Po pár minutách se odhodlaně vydáváme na další cestu, ale... asi 50 metrů od odpočivky je prohrnutá cesta znenadání utnuta – zkrátka zde sklopil traktorista radlici a jel dolů. Nahoru pokračuje zavátá a ničím nedotčená cesta. Stačí pár kroků v bílé hluboké záplavě a nám je jasné, proč měl boreček ve Vracově na zádech sněžnice... "Proboha, proč já si je taky nevzal," úpí Bizi, "zahálejí mi doma už čtyři roky – zde by pro ně byla ideální příležitost!" No škoda, nikoho z nás zkrátka nenapadlo, že zde bude tolik sněhu – u nás na Vysočině ani moc nenasněžilo a už všechno roztálo. Tím je také dokonale rozprášena moje teorie při plánování dnešního cíle: "Na Klepáč raději nepojedem, na severu prý hodně sněžilo a zapadli bychom tam po kolena, na jihu beztak žádný sníh nebude, tam se půjde pohodlně na Javorinu..." Hahaha... Tak teď to máme! Přece to nevzdáme, vyrážíme odhodlaně do bílých záplav.

Jamný potok
Pauza na odpočivce nad roklí Jamného potoka.
Křižovatka do Strání
Křižovatka do Strání - státní hranice. "Silnice se v zimě neudržuje" - značka na této zaváté lesácké cestě nám připadala jako dobrý vtip, aby náhodou nedošlo k mejlce, že?
Sice se střídáme v prošlapávání, ale vždy po 50 metrech má toho ten prví plné kecky. Ani se nedá popsat ta námaha. Sníh je snad co chvíli hlubší a hlubší. Není to jen psychologický dojem, ale fakt. U jedné studánky, kde zastavujeme na kýžené vydýchání, je už dobrých 30 cm sněhu. Za sebou jsme zaslechli nějaké hlasy, kupodivu v této slotě jde někdo za námi. Pomalu překonáváme jedno "esíčko" obcházející další postranní úžlabí. Jak se mění orientace svahů, v těchto místech se listnatý les mění na smrkový a to také zapřičiňuje, že pod smrky je o něco méně sněhu a jde se proto lépe. Zde nás dohání jeden horský vlk – bezesporu zdejší venkovský stréc, chlapík asi padesátiletý, omrzlý plnovous, batůžek, pevné boty, ale zato rifličky: "Zdar chlapi, tož tak jaká? Též na Javorinu?" hlaholí zdejší Rampušák a už si to šine před nás: "doteďky 'ste mně prošlapávali, tak teď zase já vám. A za mnou 'dou nějací mladí ogaři, hrajou si na vojáky." Ani se nezastavil a na dnešní poměry závratnou rychlostí šlape dál.
Setkáváme se zase až o něco později u přístřešku nad roklí Jamného potoka. Lesní cesta se zde kroutí dál po úpatí a střetává se s bývalou obslužnou silničkou vedoucí z Vápenek oklikou na vrchol Javoriny (to je ta delší trasa z Vápenek). Zde už jsou zase listnáče, navíc návětrná strana, takže sněhu odhadujeme opět 30 cm. Ty dva kilometry z Vadovské jsme se sem plahočili hodinu a dvacet minut! Setkáváme se zde opět s vousatým Rampušákem a zároveň nás dohání avizovaná skupina "vojáků" (asi 5 kluků): "Zdar chlapi, skama 'ste?" – "Třebič, Hevlin..." – "Týýý brďo, co tady děláte, taková dálka! My: Ostroh a Vnorovy. Též na Javorinu? Konečně trocha sněhu, co?" Chvíli se hecují, jestli se náhodou nepustí tou nejprudší stezkou přímo do strmého svahu. Vrcholová partie Javoriny je totiž již přímo nad námi. Ale to by se zákonitě zabili. Nakonec se vydávají po někdejší silničce, po níž je vedena cyklotrasa 5052. I vousáč se vydává tím směrem. My ještě chvíli odpočíváme a pak se vydáváme v jejich stopách. Dlužno podotknout, že svědomitě nevyužili celkem čerstvou běžkařskou stopu, aby ji nezrajtovali, ale poctivě prošlapávali bokem. Stejně podle stop po chvíli zjišťujeme, že běžkař to vzdal a jel zpátky. My s povděkem využíváme prošlápnuté cestičky našich předchůdců – alespoň jsme se s nimi vystřídali.
Po dalších 20 minutách dosahujeme významného rozcestníku Křižovatka do Strání (875 m n.m.) a červenobílých hraničních kamenů česko-slovenské státní hranice. Hraniční průsek sem přichází po úpatí zprava, přímo pokračuje extrémně zavátá silnička, vlevo do slušného krpálu pokračuje státní hranice a též i červené značky zdejší hřebenovky. Okolo bílo, sněhu po kolena a námraza jako v pohádce. A nám je jasné, že za těchto extrémních podmínek bychom zamýšlenou hřebenovku z Vrbovců až sem neměli šanci dát. Zřejmě bychom byli rádi, kdyby se nám podařilo někudy sestoupit do Nové Lhoty, nebo se v nejhorším vrátit. Dnešní trasa je tedy optimální. Jako celkem černý humor zde působí regulerní dopravní značka "jiné nebezpečí" s dodatkovou tabulkou "silnice se v zimě neudržuje" – "Kdyby to tady nenapsali, ani by nás to nenapadalo – asi aby nedošlo k mejlce," vtipkujeme. Bizi se u této komedie nechal vyfotit.
Pro výstup na hřeben máme dvě možnosti: buď si zajít a pokračovat přímo po silničce, anebo se vydat po hranici. Nějaké stopy nám napovídají, že naši ogaři s vousáčem šli asi přímo po "čáře" po červené. Rozhodujeme se, že to zkusíme taky. Sněhu po kolena, dost ostrý krpál, ale šlapeme krok-sun-krok a u každého hraničního kamene vydýcháváme. Konečně opouštíme pohádkový bílý les a dosahujeme vrcholové planiny. Vtom vstupujeme do drsné sibérie: vichr, mlha, dohlednost sotva 20 metrů! Vzpomínáme na někdejší výstup na zimní Králický Sněžník, to bylo něco podobného. Nezbývá než pořádně zatnout zuby a šlapat do bílé tmy.
Veľká Javorina
Vysílač Veľká Javorina.
Sněhu ubývá, je to tady na pláních aspoň sfoukané. Zato přibývá námrazy. Zčistajasna se před námi zjevuje děsně ojíněný rozcestník Veľká Javorina – hrebeň. Ale co to? Zprava se objevuje skupinka postav: vousáč s ogarama! Šli tedy bokem po delší, ale povlovnější trase. Od rozcestníku se suneme vyloženě po holém hřebeni, ale nic okolo není vůbec vidět, je děsná mlha a fujavice. Marek to tu zná a hlásí, že co nevidět bychom měli "vidět" vysílač. Ten se před námi, na dohlednost sotva 50 metrů, zjevuje úplně znenadání: najednou se rozfoukávají cáry mraků, nějak se rozesvětluje obloha a přímo před námi se tyčí bíle ojíněný vysílač. Vrcholu Veľkej Javoriny (970 m n.m.) dosahujeme v 11:15 hodin. Těch 5,5 kilometru avizovaných ve Vápenkách nám trvalo přes tři hodiny! "Rychle foťte, třeba se to roztrhalo jen na pár vteřin!" vybízíme se navzájem. Zdejší vysílač má zvláštní konstrukci – střední tubus a okolo jakoby rozkročené čtyři užší pomocné, na ochozech rozvěšené desítky parabol a jiných zařízení, všechno pokryté nánosy mocné jinovatky. Tento moderní vysílač byl postaven až někdy v roce 1994 (tedy po rozdělení ČSFR) a není bez zajímavosti, že vysílání STV jsme z něj běžně přijímali až v Třebíči (136 km vzdušnou čarou).
Domlouváme se (pokud se slyšíme), jak dál. Určitě navštívíme slovenskou Holubyho chatu a pak se uvidí. Zatím to vypadá, že sestoupíme zpět do Vápenek na odpolední autobus. Odbočujeme tedy vpravo na slovenskou stranu a zavátá silnička nás poznenáhlu svádí dolů. Odkudsi slyšíme i nějaké hlasy. Vtom se mraky jako zázrakem trhají a objevuje se modrá obloha. Stačí udělat pár dalších kroků a dosavadní mlha jako mávnutím kouzelného proutku mizí. Před námi se objevuje krásně ozářená sněhová pláň, posléze i výhledy do daleka na zasněžený hraniční hřeben a dále do slovenského vnitrozemí. Ty hlasy, to byly skupinky lidí s dětmi, které zde bobují nebo sáňkují. Na nás, zahalené a ošlehané šerpy, koukají jako na zjevení. Zkrátka zázračný předěl se zlomovou změnou počasí – jako v té pohádce o pyšné princezně, kde si chodil švec zazpívat za hraniční kameny: v jedné zemi syrovo a šedivo, stačil jeden krok a v druhé zemi zář slunce.
K Holubyho chatě (905 m n.m.) se dostáváme o půl dvanácté. Všude okolo skupinky lidí oddávající se zimním radovánkám. Slunečno, polojasná obloha. Věříme, že v chatě najdeme volné místo, rádi bychom se občerstvili. Chata je bytelná s kamennou podezdívkou, uvnitř nedávno zrekonstruovaná. Na boční stěně pamětní deska Jozefa Ludovíta Holubyho. Fakt pěkná chata, a zvlášť interiér lokálu. Uvnitř naštěstí celkem poloprázdno. Usedáme si k oknu s pěkným výhledem na sousední horu Jelenec. U jiného stolu už seděl náš známý vousáč, chvíli po nás přišli dokonce i ogaři. My si objednáváme zasloužené pivko, já s Bizim dále kyselicu a Marek gulášek. Máme eura, platba nebude problém. Berou tu i české koruny, ovšem v mírně nevýhodném kurzu. Chatárom je tu již legendární Miro Martinček, kterého jsme viděli za barem u kasy, jinak tu obsluhovalo několik děvčat. Vše v pohodě, bez dlouhého čekání, jídlo chutné.
Jak ale dál? K nám na moravskou stranu do mlhy a sibérie nás to vůbec neláká. "Pojďte ještě na Jelenec, vylezeme na tamní vojenskou věž," láká Marek. Nám se ale nechce brodit po hřebenech v záplavách sněhu. "A co teda sestoupit trochu neplánovaně na Slovensko? Ze Starej Turej nám odpoledne jede vlak na Moravu..." zní další návrh. To by nebylo špatné. Stejně jsme kdysi plánovali výstup na Javorinu z tohoto města, alespoň poznáme zdejší kraj, bylo by to pěkné zakončení. A měli bychom po zbytek výpravy pěkné počasí. Po polední přestávce se zvedáme a jdeme k baru zaplatit. Měli jsme možnost vidět i závadu na EET v praxi – nějak jim to zrovna nefungovalo. Venku zjišťujeme, že počasí je ještě nádhernější než před půlhodinkou. Marek ještě jednoho slovenského výletníka žádá o naši společnou fotku, a dalších turistů se psem (evidentně přišli pěšky) se dotazuje na schůdnost žluté trasy – jsme ujištěni, že lesní cesta je dokonce projeta traktorem. Je tedy rozhodnuto – půjdeme do Starej Turej.
Okolí Holubyho chaty opouštíme ve 12:30. Ze slovenského vnitrozemí sem vede silnice, na parkovišti zde parkuje dost aut svátečních turistů. Naše žlutá značka nás nejprve vede po této silničce. Ještě chvíli kráčíme po okraji vrcholových luk. Ve škarpách jsou nádherné a hluboké závěje – zkrátka zima s množstvím sněhu, jak má být. Kdypak se ji zase nadějeme? Po chvíli se žlutá značka ze silnice odpojuje vpravo do lesa, kde je osazen rozcestník Kachľové Grúne (840 m n.m.) a délka pochodu do Turej je zde avizována na 2:20 hod. Nám jede vlak o 3/4 na čtyři odpoledne, to bychom měli s přehledem stihnout. Cesta je dle správných informací zázračně projeta nějakým "lakatošem", využíváme tedy projeté koleje k celkem pohodlné chůzi. Být to tady zaváté, bylo by to blbé, jako na moravské straně. Lesy jsou tu nádherné, smíšené s převahou holých buků. Bělostný sníh odráží slunce až oči přecházejí.

Jelenec
Pohled od Holubyho chaty na Jelenec.
Výhledy na Slovensko
Výhledy z úbočí Javoriny na Slovensko, v pozadí Inovec.
Z několika odlesněných míst na úbočí se nám otevírají nádherné výhledy na Slovensko. Nejprve východně, do Pováží a dále na zasněžené pohoří na obzoru – což je Inovec (dosahující 1042 m n.m.). O kousek dále zase byla holina s výhledem na jih – odtud zas byly vidět kopečky Malých Karpat. Tady si všímáme, že sníh začíná měknout a kolejemi po traktorech prosakuje už bláto. Dle mapy by to nemělo být daleko k dolní hranici lesů. Před sebou již tušíme střechy první samoty, a jak to tak naschvál bývá, mě postihuje v důsledku kyselice+piva tzv. "náhlý případ". V takové prekérní situaci nezbývá nic jiného, než bez otálení odbočit z cesty, sházet ze sebe všechny výstrojní součástky, a pokud se to vše časově zadaří, podřepnout k rozhodujícímu zásedu. Nestihl jsem to dost daleko od cesty a jako z udělání kráčí v opačném směru nahoru nějaká rodinka. Všechno jsem tak nějak stihl – je to ale zkrátka jako na potvoru, což jsem Bizimu vzápětí okomentoval: "Pět kiláků nikoho nepotkáš, les je hodinu liduprázdný a když dojde na věc, potkáš lidi..." První samoty Miškov Salaš (naše mapa uvádí zkomoleně Miskov) dosahujeme ve 13:30 hodin. Čili od Javoriny už sestupujeme rovnou hodinku. V těchto místech (cca 600 m n.m.) taky končí souvislé zasněžení, níže už to sluníčko všechno "vypálilo". Zbývá už jen slabý poprašek nebo jinovatka.
Sestupujeme osadou Miškov Salaš a docházíme ke kryté odpočivce s rozcestníkem (opodál) – ten pro změnu nese název "Miškech Salaš" (516 m n.m.). Pak si vyberte... Ve sluncem vyhřáté odpočivce krátce usedáme, zajedno na napití a taky je odtud pěkný výhled do kraje. Přímo před námi se tyčí zalesněný kopec Brezina s vysílačem (509 m n.m.), v dáli jsou dobře patrné hřebeny zasněženého Inovce, Strážovských vrchů, na předním horizontu kopeček se zříceninou Čachtického hradu. Dál následuje cesta po dlouhé louce k lesu Brezina. Mírně stoupáme, a pokud se ohlédneme zpátky, vidíme krásné panoráma Javoriny a Jelence. A už je nám jasné, proč má toto pohoří název Bílé Karpaty – hřebeny krásně zasněžené, zatímco v nižších polohách beze sněhu.
Dosahujeme posledního lesního porostu okolo kopce Brezina, který obcházíme. Pak klesáme blátivou cestičkou a ocitáme se v další osadě, která už zřejmě přináleží do Turé. Poté procházíme osadu Trávniky a napojujeme se na silnici, kde nás šipka turistické orientace směřuje doleva. Na vlak to máme 40 minut a jsme si jistí, že ho s přehledem stihneme. Po silnici už není putování příliš zajímavé, je to už jen nutná povinnost. Před třetí hodinou dosahujeme okraje Turé u rozcestníku Tehelňa. Míjíme spoustu starých garáží a podcházíme železniční tunel. Po této trati pojedeme vlakem a hned hořekujeme, že na nádraží to máme ještě dobré 2 kilometry – proč v těchto místech nezřídí alespoň zastávku?
Stará Turá
Stará Turá - památník čestnému občanovi Ing. Nerádovi.
Stará Turá je celkem tuctové město, i když svým způsobem zajímavé. V podstatě zde není historické jádro (snad jen kostel), zato spousta bytovek a paneláků. Známý zde byl (a je) podnik Chirana a zřejmě v dobách jeho největší slávy zde pracovala spousta lidí. Zaujal nás krásný kulturní dům Javorina, před nímž je upravené parkové prostranství s památníkem věnovaným Ing. Miroslavu Nerádovi (*1914 +2009 – generálny riaditel koncernu Chirana, čestný občan mesta – zaslúžil sa o bezpríkladný mnohostranný rozvoj mesta a okolia). Šlapeme extrémně dlouhou Štefanikovou ulicí a s Bizim se shodujeme, jak nám už brkají kolena. Deset minut po třetí hodině odpolední dosahujeme kýženého cíle: poslední mírné stoupání a stojíme před krásně revitalizovanou nádražní budovou. Tím naše pěší putování končí. Výprava byla jedním slovem: fantastická. Lepší trasu jsme absolvovat dnes nemohli.
Usedáme na lavičky ve vzorně udržované čekárně a od paní pokladní kupujeme za cca 1,50€ jízdenky do pohraniční stanice Vrbovce, Markovi dokonce stačí do Myjavy, kam mu platí jihomoravská IDS. Architektonické řešení budovy (exteriéru) nám připomíná styl architekta Jurkoviče, což nám Marek potvrzuje a přidává i další zajímavosti o trati z Nového Mesta do Velké nad Veličkou: byla zbudována až roku 1929 jako perspektivní alternativní spojení Moravy a Slovenska ve velkorysém stylu řešení oblouků, mostů i tunelů, nemá prý vůbec žádné úrovňové křížení se silnicemi (všude mosty). Ještě v 80. letech byla využívána pro vedení některých rychlíků Praha-Bratislava a to dokonce i mezinárodních (ve starých JŘ jsem našel, že tudy byly dokonce vedeny rychlíky Mamaia do Bukurešti). Dnes už má trať bohužel jen lokální význam, přesto se nyní díky příhodnému spoji dostaneme na Moravu.
Náš obstarožní motorák přijíždí v 15:47 a odjíždíme směrem na Myjavu, kde většina lidí vystupuje. Jenom aby zde neodpojili náš druhý vůz... Ale vše je v pořádku, kodrcáme se dál. Působivý je průjezd velmi dlouhým tunelem, který protíná hlavní hřeben Karpat, anebo přes několik obloukových viaduktů. Dál už je bohužel tma. Přestupujeme 16:35 ve Velké nad Veličkou, kde slovenský motorák končí. Pokračujeme moderní Regionovou, kterou obsluhuje bodrý průvodčí: "Chlapi, vy nejste tady votaď – to se pozná, jste nějací přetažení. Naši by to už řešili dobrou slivovičkou." No měl, pravdu – utahaní jsme jako psi a bohužel placatku na kuráž nemáme. Jistě bychom mu taky nabídli.
Další přestup realizujeme ve Veselí nad Moravou, kde se loučíme i s Markem, který bude pokračovat na Hodonín. Jubilejní desátou výpravu Klubu inverzistů hodnotíme jako velmi úspěšnou a ještě jednou si blahořečíme za perfektně zvolenou trasu, která vlastně vyplynula až přímo "za pochodu". Marek nás ještě varuje před domnělým návalem cestujících ve Slavkově, kde se měly konat nějaké napoleonské slavnosti. Vyjíždíme na Brno spěšným vlakem "Žuráň". Ve Slavkově ale takřka nikdo nenastupuje. Nám nezbývá než věřit, že stihneme těsně navazující spoj v Brně na Třebíč. Na přestup máme nějakých 5-6 minut! A jako na potvoru musíme přeběhnout celé nádraží na "naše" 5. nástupiště.
Do Brna přijíždíme včas a spurtujeme na "pětku". Vše v pohodě stíháme. Náš vlak je ale narvaný k prasknutí, stěží nalézáme dvě místa. A přicházejí ještě další lidé. V avizovaných 18:39 se vlak nerozjíždí, trčíme na místě s asi čtvrthodinovým zpožděním. A to nás čeká ještě pohroma v Náměšti, kde je potřeba přestoupit na náhradní autobus. Naštěstí se ale souprava v okolí Brna (cca do Zastávky) dost vyprazdňuje. Jako na potvoru je v Náměšti před nádražní budovou přistaven jen jeden bus. Nám se s Bizim daří usadit, hodně lidí stojí a ještě dost lidí je venku. Naštěstí výpravčí oznamuje, že přijel ještě jeden autobus, takže cestující se rozptylují. Vysvětlení takového množství lidu přichází do jednoho mého spolužáka ze střední, který cestuje také: prý většina lidí jede z brněnských adventních trhů.
Do Třebíče dojíždíme s menším zpožděním. Musíme ještě rozehřát moje auto a odjíždíme s Bizim do Vacenovic. Tím je letošní výprava s výstupem na bělokarpatské hřebeny ukončena. Inverzi jsme sice nazažili, ale i tak se dnešní podnik nebývale vydařil. Mě se konečně podařilo dostat na Javorinu (kluci zde již byli), ale ujistili jsme se, že se sem ještě někdy rozhodně podíváme.

Společná fotka u Holubyho chaty
Společná fotka u Holubyho chaty - na Markův foťák nás vyfotil ochotný slovenský výletník.


* * * * * * *


Celkem ujito: 18 km.
Nejvyšší bod: Veľká Javorina / vysílač (970 m n.m.).
Nejnižší bod: Stará Turá, nádraží (280 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.92 Slovácko-Bílé Karpaty.

(zapsal Kotel, fotil Kotel a Marek)




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.


chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com


WebZdarma.cz