Středa-neděle 15. - 19. června 2016
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program:
ve čtvrtek výstup na Jahňací štít přes Chatu pri Zelenom plese, termály Vrbov
v pátek oddechový den: Vlkolínec a Malinô Brdo, kúpele Lúčky,
v sobotu výprava na hřeben Babky a Sivý vrch v Západních Tatrách.
Účastníci: Pedál, Kotel, Čenich, Jarmil, Trnky, Pilník, Eman, Havran, Smolda, Vojta (10).
Počasí: vyšlo skvěle; většinou polojasno, kolem 20°C.

Dvanáctý ročník akce Tatry – to už je opravdu pěkné číslo. Od roku 2003, kdy byl položen základ akce, jsme už prochodili nespočet vysokohorských turistických chodníků, podnikli několik celodenních přechodů a vystoupali na nejeden tatranský vrchol. Stále je ale v Tatrách co poznávat a co obdivovat. Tento ročník jsme naplánovali s podtitulem "východ – západ", což znamenalo podniknout túry na co nejvýchodnější lokalitě Vysokých Tater a naopak na co nejzápadnější výspě Západních Tater. V té první jsme měli stále v hledáčku doposud nepokořený Jahňací štít, o který jsme se marně pokoušeli v roce 2009 – tehdy nás zradilo počasí. Druhou lokalitu jsme zvolili z důvodu krásné hřebenové (a vlastně relativně nenáročné) pasáže v oblasti Babek a Sivého vrchu. Objevili jsme zde i dosud poměrně neznámou turistickou chatu Pod Náružím (Na červenci). Oddechový den jsme zvolili také účelně: poněkud netradiční výjezd až do oblasti Velké Fatry, která vlastně ani tak daleko od naší základny není. Ubytování bylo již druhým rokem na jistotu: perfektní velká chata rolnického družstva Kokava v malebném prostředí lesů okolo říčky Belé pod Podbanským – a co je důležité, k Nadi do potravin na horec je odtud kousek!

Středa 15. června : Cesta z Třebíče do Tater
Účast letos avizovalo osm zájemců plus Smolda s Vojtou, kteří by přijeli později na motorkách. Tatranskou premiéru si s velkým očekáváním odbyde Havran, který se kupodivu do této akce vzhledem k pracovním povinnostem v minulosti ještě nedostal. Naopak ze zdravotních důvodů museli odříct někteří tradiční členové (Burdych). Celkově však parta zůstává stejná, takže stačí se jen domluvit na osádkách dvou vozidel podle středečního pracovního vytížení. Někteří pohodáři si jako vždy berou dovolenou, takže mohou vyrazit o něco dříve a hlavně z toho důvodu, aby přijeli v rozumnou dobu na chatu a převzali od paní správcové klíče. Vždyť nám cesta z Třebíče do Podbanského trvá vždy alespoň šest hodin!
První auto tedy obětavě přistavil Eman a posádku mu doplňují Pilník, Kotel a Jarmil. Vyjíždíme krátce po poledni, a ještě předtím jsme u řezníka Doležala vyzvedli předem Čenichem objednané vaxované maso na grilovačku. Dopoledne i dost zapršelo a ani na cestu nevypadá, že by mělo zrovna pražit slunce. No nevadí, alespoň se lépe pojede. Míříme na Náměšť a odtud stále po státní I/23 na Rosice. Eman sice nemá českou dálniční známku, ale naštěstí někoho nahoře napadlo znovu zavést úsek D1 Rosice–Holubice bezpoplatkový; to trvalo! Slováci nás trochu překvapili "virtuálními známkami". Lepicí se už neprodávají, je třeba se zaregistrovat na slovenském dálničním portále a platbu provést kartou nebo převodem. Toto Eman v pohodě zvládl ve směnárně v Albertovi, kde tuto službu poskytují. Trnky s tím měl prý problém, že jim zrovna "spadl systém".
Pod Brnem je hustý provoz umocněný ještě nějakým omezením pruhů. Chvíli jsme si začekali v koloně, ale naštěstí to nebylo na dlouho. Od Slavkova přes Chřiby jízda v pohodě, následně fičíme kolem Hradiště a za Uherským Brodem už stoupáme do Bílých Karpat. Tradiční zastávka na pumpě v Hrozenkově je dnes jen symbolická, prakticky jen na záchod, na protažení, vystřídání řidičů – a jede se dál. Od Trenčína už to frčí po pohodlné slovenské D1, v Žilině bez problémů, ale za městem se to na staré silnici trochu štosuje. U Strečna je vidět, že jedeme do deště. Že to bude ale tak mohutná průtrž, to jsme ani nečekali! Před Vrútkami nás tabule navádějí na zbrusu nový úsek D1, ale nic okolo není vůbec vidět kvůli dešťové cloně, musíme fakt pomalu. Dešťovou frontu jsme projeli, u Ružomberoka je už líp a zdá se, že se to navečer začíná vybírat i dále u Mikuláše. Podtureňský dálniční most je také v rekonstrukci, provoz je sveden jen na jednu polovinu. Ale provoz je večer slabý, vůbec jsme se nezdrželi. Kolem šesté hodiny podvečerní konečně odbočujeme z D1 u Liptovkého Hrádku na Pribylinu a uháníme vstříc hlubokým lesům a nezaměnitelné siluetě Kriváně. Pokolikáté už tady jedeme – to snad ani už nespočítáme. A jen doufáme, že budeme jezdit ještě hodně dlouho! Troufám si odhadnout, že pokud bude zdraví sloužit, tak určitě i v důchodu :-)

Nejkrásnější potraviny na Slovensku: u Kokavského mostu.

Se správcovou chaty paní Stachovou jsme domluveni, že se ozveme mobilem, až se budeme blížit ke Kokavskému mostu. Odbočujeme ze silnice ke snad nejhezčím potravinám na celém Liptově a v Tatrách (paráda, ještě je dnes otevřeno!) a přes Kokavský most na říčce Belé přejíždíme do lesa a odbočujeme vlevo. Není kam zabloudit, už to tady známe od loňska. U "Velké chaty" je poněkud živo, čekají tu dvě mladé rodinky z Bratislavy. Dáváme se do řeči a oni nám upřesňují, že sem na Podbanské taky jezdí rádi, ale doposud neměli štěstí na solidní ubytování, a co prý sehnali letos (v chatové osadě pod Surovým hrádkom – to je přes silnici, pronajímají tam chaty soukromníci), to prý je katastrofa. Blahosklonně je tedy se správcovu pouštíme nejprve na prohlídku, aby si udělali obrázek, že tady na Kokavě to fakt stojí za to a domluvili si termín. Chvíli tedy čekáme a pak už nás paní Stachová může ubytovat. Známe to od loňska, nechceme ji zdržovat podrobným výkladem, co kde a jak se pouští, zapíná, vypíná, jak se topí, kde brát dřevo atd. Jenom si ujasňujeme počet naší party (8+2) a domlouváme se, že kdyby byl nějaký problém, buď zavoláme, anebo se za ní stavíme na "Malou chatu", kde je momentálně tento týden s vnoučaty.
Pak se vybalujeme a zabíráme nahoře pokoje. S jedním dvojlůžákem pamatujeme i na Smoldovi, kteří přijedou o den později. Zbyl nám ještě krátký čas na návštěvu potravin u Nadi, kde je i po sedmé hodině celkem živo. Setkáváme se po roce jak s Naďou, tak po hodince opět i s paní správcovou, která sem šla posedět s rodinkou. Nebyla by to dobře zahájená akce, abychom si neobjednali horec! Zaujala nás i nabídka piva, kde kromě místních značek je letos k mání i dvanáctka "retro Bažant" za 1€: přesně v takové lahvi a s takovou etiketou, ve které se prodávalo v 70. letech při založení pivovaru Hurbanovo.
Osádka Pedálova uhláku ve složení Pedál, Trnky, Čenich a Havran přijíždí někdy po osmé hodině. Mohou se tedy ubytovat i oni a i přes celkem příjemné klima a slibnou předpověď rozděláváme oheň v monumentálních kachlových kamnech, což rozhodně přispívá k večerní pohodě dnes i následující dny. Při večerním posezení dole v hale si pak můžeme definitivně ujasnit zítřejší (čtvrteční) program: dešťová fronta je definitivně pryč, dokonce se nyní večer krásně vyjasnilo, takže vyrazíme hned po šesté hodině směr Tatranská Lomnica a vyšlápneme na Zelené pleso a pokud počasí dovolí, i na vytoužený Jahňací štít.

Čtvrtek 16. června : túra Chata pri Zelenom plese - Jahňací štít
Vstáváme krátce po šesté hodině do prosluněného rána. Paprsky se už derou mezi stromy na travnatou paseku u chaty. Kolem sedmé hodiny můžeme vyjet, a po zcela prázdné Ceste slobody (silnice II/537) míříme okolo celých Tater na Smokovec a Tatranskou Lomnici. Tady vjíždíme do mlhy, která se rozprostírá i na parkovišti u Kežmarské Biele vody (925 m n.m.). Už pár aut tady stojí. Strážce nás kasíruje o 6€ za celodenní stání a ujišťuje nás, že mlha se za chvíli rozpustí, ať nemáme obavy. Po krátké přípravě na úpravu výstroje můžeme vyrazit na celodenní putování. Vyrážíme v 7:45. Obecně jsme raději, když se nám na túru podaří vyrazit kolem sedmé, ale ani toto ještě není špatný čas.
Nejprve nás čeká celkem nezáživné mírné stoupání po lesní vozové cestě plné šotoliny. Hlídač parkoviště měl pravdu: po čtvrthodince svižné chůze proráží mlhou slunce a my záhy svlékáme větrovky a jdeme do triček. Že bude pěkně, avizuje i nádherný průhled na vrchol Lomničáku s observatoří – krásně se rýsuje na blankytně modré obloze a akorát se od něj odfoukávají bílé chomáče obláčků. Zanedlouho se zleva od Tatranských Matliarů připojuje modrá značka a přichází první fotogenické místo – bytelný dřevěný most přes bystrou říčku s velkými balvany v řečišti. Burácející voda v těchto místech vždy stojí za pár fotek a krátké osvěžující zastavení nad chladivou tříští. Krátce na to následuje odbočka Šalviový prameň (1200 m n.m.). "Odtud jsme kdysi přišli se Smoldou," ukazuji na modře značený chodník, který pokračuje k Velkému Bielému plesu. Bylo to v rámci túry r. 2009, kdy jsme se Smoldou a Jarmilem zacházeli od Zeleného plesa do Doliny Bielých ples (zatímco ostatní šli na Svišťovku). Nyní však samozřejmě budeme pokračovat po žluté značce. Po deseti minutách, v 8:40 hod., docházíme k dalšímu rozcestníku – Kovalčíkova polana. Na základech původní Kovalčíkovy chaty je nyní zbudován prostorný přístřešek, který využíváme k první přestávce a svačíme. Už jsme na cestě rovnou hodinu.

Chata pri Zelenom plese.

Za tímto odpočinkovým místem se začíná výstupová cesta mírně kroutit v zatáčkách, poté i díky jednou "esíčku" nabíráme více výšku. Je to v místech, kdy se dolina znatelně stáčí do západovýchodní orientace. I porost řídne, a začínají se nabízet první výhledy na okolní skalnaté srázy a štíty. Vlevo se zvedá hřeben Svišťovky, vpravo se tyčí (snad) Kozí štít a zanedlouho přímo naproti nám se vypínají hradby Baraního nebo Čierného štítu anebo bližší Jastrabí veže. Kamenitá cesta je místy pěkně zerodovaná, dokonce na jednom místě musel být násep velkoryse zpevněn dřevěnou palisádou, aby se nepropadla do řečiště hluboko pod námi. Profil je uzpůsoben akorát na zásobovací teréňák. Ostatně potkali jsme jej právě v těchto místech – najednou před námi zvuk motoru a měli jsme co dělat, abychom našli příhodné místečko pro uhnutí, místa po okrajích cesty zkrátka moc není.
Zakrátko dosahujeme pásma kosodřeviny a nedaleko před námi se konečně objevuje Chata pri Zelenom plese s krásnou scenérií okolních hor. Popravdě řečeno, po těch dvou relativně nezáživných hodinách pochodu se už člověk nemůže dočkat, aby spatřil tento kýžený pohled. Jedná se o jeden z nejhezčích pohledů v Tatrách: krásná chata na břehu zeleného jezera a nad ní se vypínají do neskutečné výšky skaliska a hory. Přecházíme lávku pod hrází a krátce před desátou dopolední stojíme před chatou. Cesta z parkoviště nám trvala tedy dvě hodinky. Tyto nástupy (a sestupy) jsou v Tatrách bohužel nutnou povinností. V chatě objednáváme rozličné občerstvení, především samozřejmě pivo, nějakou tu kořalku, někdo dokonce i fazulovou polívku s velkými kusy masa. I přes celkem příjemné počasí je ale na občerstvení a doplnění tekutin nejlepší půllitrovka s čajem. Z jídel tu mají na výběr dost variant. Prostorná restaurace je orientována směrem k plesu. Díky prosklené stěně je odtud jedinečný výhled na poklidnou zelenou hladinu, člověk by zde mohl vysedávat hodiny a kochat se oním neopakovatelným výhledem na pleso a okolní štíty. Jelikož je ale krásné slunečné počasí, usedáme na venkovní lavice a sušíme propocená trika. Kromě nás tu moc lidí není, holt výhoda všedního dne a vlastně i prvního dne oficiálního otevření horských chodníků po sezónní uzávěře.
Na další etapu vyrážíme po půlhodince odpočinku. Rozcestník za chatou (1551 m n.m.) hlásí, že na vrchol to bude ještě 2,5 hodiny – tak uvidíme. Nejprve je třeba překonat velmi strmý svah do Červené dolinky. Hrubě zerodovaný chodník se klikatí mezi kosodřevinou, která je jen s obtížemi udržovaná a prořezávaná. Kolikrát je chodník tak vymletý, že se jedná spíše o koryto. Šutry jsou tak blbě poskládané, že dělá dost problémů, drápat se výš a výš. Někde je to ale lepší. Vzpomínáme na již zmiňovaný rok 2009, kdy jsme zkysli dole na chatě kvůli špatnému počasí, rozpršelo se a dokonce padaly i sněhové krupky. Pár lidí se zklamaně z tohoto úseku vracelo obíleno námrazou a slotou, že prý se to nedá vylézt. Nyní už se nedivíme a padají názory: "Ještěže jsme tehdá do toho nešli, to bysme se tady na tom náledí zabili…"
Přestože bylo tempo některými účastníky hodnoceno jako moc rychlé a ozývaly se komentáře typu "Já jsem hypetonik, pomalejc", nebo „Nemužu, mám po operaci žlučníku“ či „Počkejte, já mám astma,“ trvá nám tento poměrně nezáživný úsek 3/4 hodinky – než se stoupání zvolňuje, výhledy se otevírají, kleč pomalu mizí a my tím pádem překonáváme práh Červené doliny. Hned na to dosahujeme Červeného plesa s udanou výškou 1811 m n.m., čili od chaty jsme překonali na krátkém úseku 260 výškových metrů. Ostatně chatu a pleso odtud vidíme doslova jako z letadla. Odtud následuje poměrně pohodový horský chodníček, celkem pozvolna stoupající po levém úpatí doliny. Terén už se dávno změnil v klasický vysokohorský: jen šedivé kamení s lišejníkem, jenom semtam plácek s travičkou. Jeden takový využívají k pastvě dva statní kamzíci, kteří se námi ani nedali vyrušit. Drobná nehoda postihuje Pedála, kdy se mu nějak smekla hůlka a rozpadla se mu na dvě části. Mysleli si s Čenichem, že to spraví, ale nezadařilo se, jelikož přišli o nějakou pružinku, bez které se hůlka nedala spojit. Dlužno podotknout, že hole v tomto terénu dost pomáhají – zejména má člověk zapojené i síly rukou, anebo při sestupu má lepší stabilitu. Bez hůlek taky více natíkají ruce. Někteří jsme ale holím na chuť dosud nepřišli, například z toho důvodu, že když člověk chce častěji fotit, furt se mu hůlky pletou a padají na zem.
Pomalu jsme nadešli Belasé pleso. Je to jen malé jezírko, či spíše kalužina mezi suťoviskem. Zde se stezka dostává na rozsáhlé sněhové pole. Žluté značky pochopitelně ztrácíme pod sněhem, tak se držíme vyšlapaných stop. V závěrečném gigantickém půlkruhovém amfiteátru doliny se chodník stáčí pod hradbu skal a lze odtud jen odhadovat, kde vlastně budeme dosahovat sedla v hřebeni. Taky poloha Jahňacího štítu nám není moc jasná – v půlkruhu hradba skal, kdoví který vrchol to je: "Myslím, že támhleto je Jahňací!" – "Blbost, to seš už moc daleko, to bude Kozí..." Zkrátka to poznáme až nahoře. Těsně pod skalisky se pěšina kroutí v několika zatáčkách a poslední úsek tvoří tři pole řetězů. Trochu jsme se roztrhali. Předek je už na řetězech, dole pod skalami ještě "vytahuje" Čenich Jarmila, když předtím tahal i mě. Přískoky po řetězech jsou pěkný zážitek, i když takový adrenalin jako loni na Priečném sedle to tady není.
Ve 12:30 dosahujeme Kolového priechodu (2118 m n.m.), což je fantastický ostrý předěl do Kolové doliny na severní stranu. Šplháme řetězy, drápeme se po skalkách nahoru a najednou: hup! – vyšvihujeme se na skalnatý hřebínek a na druhou stranu se otevírají fantastické výhledy! Jako na dlani máme bezednou zelenou propast Kolové doliny vybíhající od zalesněných Meďodolů. Přímo pod nohama v děsné hlubině se nám leskne Kolové pleso. Tyto končiny jsou však turistům nepřístupné, žádná značka tam vedena není. Dohlednost je až daleko do polských rovin: na obzoru se rýsují zalesněné hřebeny, z nichž vévodící vrchol lze odhadovat na Babiu horu, hraniční kótu v Oravských Beskydech, čili dohlednost přes 60 kilometrů.

Na úpatí Jahňacího štítu, pohled na Kopské pleso a do Javorové doliny.

Od sedla se stezka prudce stáčí doprava a kopíruje skalistý hřebínek, přesněji řečeno jej podchází velice krkolomně po odvrácené straně. Kozí stezka – chvíli nahoru, chvíli dolu, a tímto způsobem musíme překonat ještě asi tak sto výškových metrů. Chvost karavany už má celkem dost, ale i zde plní Čenda roli "tahače". I tady jen těžko odhadujeme, kdeže nad námi je vlastně ten pravý vrchol. Pěšinka se ve skalkách ještě více stáčí a závěr už skoro šplháme. Od sedla nám to trvalo ještě půlhodinku a najednou už není stoupat kam... Jsme nahoře! Jahňacího štítu (2230 m.n.m.) dosahujeme krátce po 13. hodině. Vrcholek je zakončen plošinkou s pečlivě vybranými kameny, které jsou vyskládány do kruhu okolo, průměr tak 3 metry, akorát na postavení. Kolem ještě asi tak okruh 20 metrů na bezpečné posazení, dále už jen strmé strže na všechny strany. Skoro se ani nechce věřit, že sem vede ta krkolomná pěšinka, po níž jsme se sem vydrápali. Po takovém výstupu je třeba se krátce posadit, vydýchat a skousnout něco ke svačině.
Času bohužel moc není, chceme se i pořádně pokoukat po krásných výhledech, které se z Jahňacího štítu naskýtají. V průvodcích je štít prezentován jako vrchol s jedinečným kruhovým výhledem, což nyní samozřejmě můžeme plně potvrdit. Začínáme zkoumat horizont tak nějak logicky od severu (a po směru hodin), kde je navíc asi nejkrásnější a máme na něj čerstvé vzpomínky z loňského roku: Belianské Tatry! Nádhera – typický zelenošedý rozeklaný hřeben s ostrými vrcholky Ždiarské vidly, Havrana a Hlúpého úplně na dosah ruky. Bezpečně poznáváme Široké sedlo s pěšinkou po úpatí Hlúpého do Kopského sedla. Dále hřeben Bujačího vrchu, který Belanky uzavírá. Dole pod ním, v podstatě pod našima nohama širokou Dolinu Bielých plies se záplavami jasně zelené kosodřeviny a hladinami Bielého a Trojrohého plesa. Nad nimi se skromně krčí Belianská kopa (ta, která nám připadala loni od ples pořádně vysoká, dneska malinký krtinec). Dále Dolina Bielé vody s dalekým výhledem do Popradské kotliny a hóóódně daleko na Spiš. Úplně blizoučko, jakoby pár desítek metrů od nás ostrý Kozí štít (2111 m n.m.), který jsme si odspodu nejednou spletli s "naším" Jahňacím. Odtud to vypadá, že by se na něj při troše šikovnosti dalo vydrápat, ale kdo ví... A přímo za ním v mírném zákrytu vzdálenější hřeben Svišťovky s pověstnými serpentinami horského chodníku Tatranské magistrály známého z památné túry našich šerpů z roku 2009. Na jih je výhled do Červené dolinky s Červeným a Belasým plesem s vinoucím se chodníčkem, kudy jsme stoupali před hodinkou a kudy se taky budeme vracet. Hluboko v dolině Zelené pleso se svojí typickou barvou – to je ale vidět jen částečně, chata vidět není, ta je schovaná za hřebenem Kozího štítu. Směr jihovýchod pak poměrně blízko Kolový štít, Baranie rohy a mohutné hradby dalších. Jastrabia veža, ta jinak mohutná homole tyčící se nad Chatou pri Zelenom plese, odtud vypadá jak malý skrčenec pod našima nohama. Ale od Baraních rohů se sem přes vrcholky valí šedá oblačnost, takže máme obavu, abychom nakonec ještě nezmokli. Pedál pustil do placu další z heců: "A co kdybychom zkusili sestup tady po tom neznatelným chodníčku do Kopskýho sedla??" a celkem bez překvapení získává podporu Čenicha a Pilníka. Ostatní to raději taktně přecházíme, maximálně s podotekem, že počasí je nejisté a v neznámém, nepřehledném a nevyznačeném terénu by to byl za dnešních podmínek risk. To uznávají i naši šerpové, takže do této varianty nepůjdem. Jo, kdyby bylo 100%-ní počasí, třeba by se to zvládnout dalo, protože od pár známých máme potvrzené, že tato trasa je schůdná. Ostatně, jak se dokáže člověk zamotat na blbých sto metrech bez značení jsme si zkusili o chvíli později...
K sestupu a zpáteční cestě velíme ve 13:30. Návratová trasa je totožná s výstupovou. Ke Kolovému priechodu tedy zdolávání skalek, kamenité serpentinky, chvíli dolů, chvíli nahoru... A zase nezapomenutelné výhledy do Kolové doliny, Meďodolů a daleko k Javorině. Jak tak podcházíme rozeklané hřebínky a vrchol Jahňacího štítu necháváme kdesi nad sebou, už se nám zdá, že se mezi skalami plácáme nějak dlouho. "Už jsem dlouho neviděl značku?" – "Sakra, neměli jsme už odbočit?" – "Kdo to tam vpředu zase vede?" ozývá se v roztahané výpravě. Nakonec se ukazuje, že první Pilník s Emanem přehlédli značku, která je umístěná tak nenápadně, a úporně pokračují dál a dál podél hřebínku. Stezka se stává neznatelnější, až se rozptyluje mezi strmé skalky a člověk už ani neví, kudy má pokračovat. Koukám na GPS, kterou jsem měl zastrčenou za bundou a hle: "Pánové, přešli jsme už aspoň o sto metrů tu odbočku ze sedla!" přičemž sto metrů v tomhle terénu znamenají dlouhé minuty. "To on chtěl Pilník s Emanem možná zdolat ještě Zamrzlou vežu," poznamenává kdosi. Kluci vpředu ve snaze uhnout operativně z hřebínku do Červené doliny zkoumavě nahlížejí přes skalky, zda by tudy nešlo sestoupit... – nešlo. Stezku dole sice vidí, o něco níže pod hřebínkem dokonce zatravněné svahy, ale samotný hřebínek tvoří neschůdné strmé skalky. Musíme se těch 100 metrů zkrátka vrátit. Značka je fakt umístěna úplně neviditelně, ani se nelze divit, že jsme ji přehlédli.

Na vrcholu Jahňacího štítu.

Řetězy jsou ve směru dolů dost chuťovka. Rozhodně bylo lepší šplhat nahoru. Zase přicházejí vhod rukavice a samozřejmě je potřeba čekat, až pole od skoby ke skobě zdolá kamarád. Konečně dosahujeme chodníku a každý si jde dolů svým tempem. Na obrovském sněhovém poli se dost trháme. Někdo volí směr po značkách, které je zavádějí výše od přirozeně vyšlapané pěšinky. To nebyl dobrý nápad. Sníh je tam nepříjemný a hluboký, hrozí propadání až po kolena. Scházíme se pak už v pohodě u Červeného plesa a krátce odpočíváme. Zase se koukáme nahoru, kdeže je vlastně ten Jahňací štít a mezi tím hřebenem fakt není moc poznat. Někdo zase ukazuje daleko doprava, což už je spíš Kozí...
Od Červeného plesa nás čeká snad ten nejdebilnější úsek, který ani nikdo nečekal – sestup velmi strmým prahem k Zelenému plesu. Nahoru to šlo sice pomalu ale nijak dramaticky, zato dolů je to hotové utrpení. Tisíc rigolů, serpentin, vymletých šutrů... Zkrátka dolů to jde tak mizerně, že už mnozí skřípeme zubama. Chatu máme u nohou, přesto nám sestup trvá dobře třičtvrtě hodinky. Chaty pri Zelenom plese konečně dosahujeme v 15:30 a jdeme na zasloužené občerstvení. Objednává se i místní specialita – slivovice s medem. Čenich se ještě pokouší vyjednat s místním zásobovačem odvoz dolů teréňákem. Dovolal se mu, prý by nás i odvezl, a že prý za chvíli jede nahoru a že se nám ohlásí. Čekáme, čekáme, nikde nikdo, tak se nakonec odebíráme na zpáteční pěší cestu. Na chatě jsme strávili skoro hodinku, vyrážíme na nezáživnou zpáteční cestu až kolem půl páté.
Sestup k parkovišti je už vlastně jen povinnost. Trasu známe velmi dobře, nic nového. Už abychom byli dole! Každý si jde podle svého, trochu se trháme. Přesto nám to trvá skoro dvě hodinky. K autu na parkovišti docházíme v 18:15, čili večer je tady a domů na chatu ještě hodinka cesty autem. Není ale zase až tak pozdě, abychom se nepokusili o návštěvu nějakých vhodných termálů. Bešeňovou jsme samozřejmě už předem vyloučili – ani ne tak kvůli vzdálenosti, ale kvůli neskutečné drahotě, kterou tam za ta léta nasadili! Vždyť co jsme se dívali na webovky, vstup už mají za 16 €! Loni se nám líbil Vrbov, a navíc je z těchto končin poměrně blízko. Pilník ťuká cíl do navigace a je to věru kousek – 18 km. Nejlepší bude vrátit se na Tatranskou Lomnici a odtud dolů na Velkou Lomnici a Huncovce.
Cesta trvá tak půl hodinky a jsme ve Vrbově (19:30). Bude čas tak na hodinové koupání v prohřátých termálech. Jsme i celkem překvapeni, že u pokladny chtějí pouhých 8,50€ za osobu a vstup je neomezen, můžeme i do luxusnější části areálu s krytým bazénem. Vybavujeme si, že loni jsme brali levnější variantu jen pro venkovní bazény za nějakých 9€. Vysvětlení je ale prosté: ještě dnes platí mimosezónní období s jednotným levným vstupným, zítra by to už bylo mírně dražší a odstupňované. Je třeba podotknout, že vrbovské termály jsme si za poslední roky oblíbili. Po túrách do východní oblasti Tater jsou velice dobře dosažitelné, vstupné přijatelné, areál pěkný, obsazenost lidmi v podvečerních hodinách podprůměrná. Voda dosahuje příjemných 36-38°C. Tyto termály jsme objevili před mnoha lety (2005) s Jarmilem a Cágrem při naší památné dovolené ve Slovenském ráji. Na zpáteční cestu na chatu se vydáváme kolem 20:30 a vyjíždíme až na dálnici D1 na Spišský Štvrtok, čili zpátky dobrá hodinka cesty kolem Popradu a Važce na Liptovský Hrádok (80 km!).
Na Kokavský most dojíždíme až dost pozdě, na posezení u Nadi to už dneska nebude. Co zítra? Podle zvyklostí bude samozřejmě oddechový den s méně náročným programem. S Pilníkem jsme po letech prosadili výlet do obce Vlkolínec, která se může pyšnit zápisem na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Je to sice až za Ružomberokem v pohoří Velké Fatry, ale to se nedá nic dělat – všechny takové ty kulturní a historické cíle máme v širokém okolí navštívené. Ještě byl v záloze Archeoskanzen Havránok, a pro nepříznivé počasí některá ze dvou jeskyní Demänovské doliny. Pedál tvrdil, že jednu z nich navštívili při prvním ročníku v roce 2003, ale už nevěděl kterou. Počasí vypadá na zítřek ale stále slibně.

Výhled z Jahňacího štítu - na Belanské Tatry.

Pátek 17. června: oddechový den - Velká Fatra: Vlkolínec, Malinô Brdo
V "oddechový den" jsme si ráno dopřáli více spánku, takže na celodenní výlet vyjíždíme po snídani až kolem deváté hodiny. Směřujeme po silnici na Liptovský Hrádok, odtud po dálnici na Ružomberok. Všímáme si, že u Ivachnové, t.j. v místech, kde dálnice celé věky začínala/končila, je nyní rozsáhlé staveniště ve směru na kopec Likava severně od Ružomberoku. V její výstavbě se tedy konečně pokračuje a snad se někdy dočkáme obchvatu tohoto města. Na velké křižovatce u obřích papíren odbočujeme vlevo na silnici I/59 směr Banská Bystrica. Pojedeme necelých 10 km a musíme dát pozor na odbočení vpravo. Ružomberok končí, jeho jižní sídliště plynule přecházejí do sousední obce Biely Potok a Jazierce. Zdejším širokým údolím protéká říčka Revúca oddělující Nízké Tatry a Velkou Fatru.
Odbočka na Vlkolínec na konci Jazierců je naštěstí dobře značená. Odbočujeme do boční uličky, míjíme moderní penzion Pod Sidorovom s pěknou zahradou. Pak se začínáme po extrémně úzké silničce šplhat do svahů postranní doliny Trlenského potoka. Následně se úplně stáčíme k severu a překonáváme pořádné esíčko s neskutečným převýšením. Skoro se až divíme, že to autem vyjedeme. Jet něco proti, kdovíjak bychom se vyhýbali. Po chvíli je konečná na malém parkovišti. Okolo krásné louky a kotáry ve strmých svazích, kousek nad námi vesnička postavená pouze z dřevěnic. Úplný konec světa, ale neskutečně malebný!

Vlkolínec, na ním vrchol Sidorovo.

U parkoviště se nachází pokladna, kde platíme jakési mýtné po 2€ za osobu. K prvním domkům je to pár kroků, přesto i odtud je pohled nezapomenutelný: malé dřevěničky krčící se pod monumentálním vrcholem Sidorovo, z jehož lesů vystupují bílá skaliska. Vlkolínec se nachází v pořádném svahu, prakticky všude je zde "do kopce". Nelze zabloudit, vydáváme se prakticky jedinou hlavní ulicí vzhůru mezi domky. Architektura kouzelná. Není to žádný skanzen, ale opravdová živá vesnice. Dvorky tudíž nejsou přístupné, normálně se zde bydlí, nebo jsou chalupy využité k soukromé rekreaci. Popisek na tabuli uváděl, že se zde nachází 55 domů, trvale zde žije 20 občanů v 6 domech, zbytek jsou rekreační chalupy přespolních. Přístupný turistům je Rolnický dom, kde je k vidění interiér, dvorek, stodůlka a funguje tu i infocentrum. Hned naproti je v malém domku Galerie. Procházíme samozřejmě oba objekty. V galerii byly k vidění velice pěkné obrazy místních umělců. Dále do pomyslného středu vesničky je k vidění stylová studna a dřevěná zvonice. Zaujímá nás i bystrá vodoteč svedená do korýtek, kde se dá příjemně opláchnout. U zvoničky odbočujeme vpravo, kde je na okraji zástavby avizován starý kostelík (ten je zděný), škola upravená jako další galerie a muzeum a především: samozřejmě stylová hospůdka!
Každopádně i školní budova stála za shlédnutí. Sortiment i exponáty zde měli daleko početnější než dole v Rolnickém domě. Na průčelí školy je umístěna pamětní deska na počest učitele Jozefa Májeka, který padl jako interbrigadista ve Španělsku. Po chvíli se scházíme dole v hospůdce, která je zřízena vlastně na školním dvorku. Je zde bytelný přístřešek s několika lavicemi a stoly, obsazen je jen jeden třemi místními chasníky nebo řemeslníky, kteří si objednávají klobásy. U mladého pikolíka objednáváme zhruba metr piv, nějakou tu kořalku nebo kávu. Máme ale smůlu na rychlost obsluhy. Najednou se do lokálu hrnou skupinky děcek (nějaký školní výlet), courají se jak švábi na pivo a kupují si vesměs ledňáky, nebo nějaké ty džusy. Pikolík se nám omlouvá, že "Kupujú každý po cukríku za euro..." , že kvůli nim nás nestíhá oblažit pivem, ale nám je to celkem jedno, máme času dost. Posedíme zhruba 3/4 hodinky a po občerstvení se sbíráme k odchodu. S Pilníkem jsme totiž měli skrytý tip na přece jen krátkou pěší výpravu po okolí – dle mapy jsme zjistili, že poblíž Vlkolínce se nachází vyhlášené středisko Malinô Brdo. Opatrně jsme tedy avizovali "krátkou vycházku po loukách nad Vlkolíncem s pěknými výhledy", čehož se ostatní kupodivu chytli a můžeme tedy vyrazit.
Postupujeme dědinou pěkně do kopečka, cesta je značena žlutou značkou. Ještě než nás cesta vyvede z vesnice, v již zmíněné vodoteči pere nějaká místní obyvatelka prádlo, čímž se s námi pro tuto chvíli Vlkolínec stylově loučí. Domky končí, hrubá šotolinová cesta se stáčí mezi louky a pastviny. Čím výše, tím se nám otevírají pěkné výhledy na okolní kopce. Blízký obzor uzavírají velkofatranské hřebeny a vrcholy např. Pulčíkova, Šiprúňa či Vtáčniku, z nichž například Šiprúň hravě přesahuje 1400 m n.m. Od západu se ale od zalesněných kopců převalují olověné vodnaté mraky, které nekompromisně postupují přímo na nás. Někteří jsme si vzali batohy s vybavením, takže přeháňku bychom překousli, někteří to ale podcenili a jdou jen nalehko s hůlčičkami. Zejména od Pedála jsme dostali hned nad dědinou pořádnou "čočku": "Nóóó, to 'ste to zase vymysleli! Proč jste neřekli, že pudem' delší trasu! Já nemám ani bundu – teď zmoknu a budu nachlazenej!" Tak se teda nezbývá než modlit, aby nás déšť minul a chudák Pedál neomarodil. Nakonec to dopadlo dobře, spadlo snad jen deset kapek v oblasti sedýlka mezi Borovníkem a Sidorovem.

Vlkolínec - původní vesnička na úpatí Velké Fatry.

Zde potkáváme zvláštní dvojici – staršího maníka s ženskou. Borec je oblečen tak nějak po polovojensku na hlavě má čapku připomínající nejspíš Hlinkovu gardu, v ruce hledačku kovů, krumpáč, batoh na zádech, snad i nějakou imitaci pistole nebo co. My jsme s Pilníkem ho jenom pozdravili a šli dál, ostatní se s ním dali do sáhodlouhé řeči o partyzánech. Zpočátku prý byl chlapík skoupý na slovo, pak prý poznal, že je to vážně zajímá, tak se rozpovídal: prý partyzáni se spíš zajímali o jídlo po dědinách než o nějaký odpor. Že prý se ještě dá najít dost pozůstatků po válce a tady na kopci Sidorovo měli Němci pozorovatelny a nějaké palposty s nimiž měli přehled o dění v širokém okolí Ružomberoka.
Za sedýlkem se otevírá pohled do lučinatého úžlabí se salaší a ohradou s ovcemi. Úžlabí je obklopeno skalnatými srázy Sidorova a na druhé straně Malina Brda. Moc pěkné. Na protějších loukách jsou už na dohled horské chaty přináležející ke středisku zimních sportů, což už je opravdu na dosah – to už dojdeme úplně v pohodě. Za salaší vede zkratka k výjezdové silničce, nemusíme se tedy striktně držet značky. To bychom si i zašli a ztratili výškové metry. Na silnici se napojujeme u socialistického hotelu Skalka, který dle všech známek jaksi nefunguje. Na pivo půjdeme dál. Stoupáme k další chatě, která je evidentně jen zázemím pro lyžaře a nyní také bez provozu. O kousek dál svítí bílou fasádou u lesa Májekova chata, tak to zkusíme tam. Všude okolo sjezdovky a vleky, zkrátka v zimě to tady asi žije. Nyní na začátku léta božský klid a cestou jsme potkali jen pár jednotlivců.
V Májekově chatě se zrovna zdejší ubytovaní hosté chystají k obědu, tak jsme trochu na rozpacích, zda nás pustí dovnitř, nebo jestli budou mít vůbec čas, když musí obsluhovat rekreanty. Hbitý majitel si ale povšiml, že jsme skupinka žíznivců, tak nás okamžitě zve dovnitř a přináší stoly z terasy, abychom si měli kam sednout (venku na terase totiž dost pofukuje). Objednáváme tedy pivo a nějakou tu kořalku na zahřátí. Majitel nám dokonce navrhuje, ať se najíme, že těch pár porcí pirožek se v obědovém menu jistě najde. Dělá nám i nějakou slušnou cenu, takže neváháme a rozhodujeme se, že posedíme déle. Ostatně, máme už hlad, takže pohostinnost Májekovy chaty je velice vítaná. Majitel se s námi dává i krátce do řeči, kupodivu přešel na češtinu a vysvětluje to tak, že delší dobu žil a pracoval (kromě Rakouska) někde u Benešova. Pak měl nějaký úraz, vrátil se domů a pustil se do "chataření". A zdá se, že se mu daří. Prý máme chatu propagovat a rozdává nám vizitky. Po hodině příjemného posezení platíme, loučíme se s ním a vydáváme se na zpáteční cestu.
Scházíme po silničce opět do úžlabí se salaší, pak mírně stoupáme po loukách do sedla pod vrcholem Sidorova. Zde se Pilník odpojuje a peláší k lesu, že prý vyzvedne zdejší kešku. Čenich je zvědavý, jak si povede a co tam vlastně najde, tak se vydává s ním. My čekáme v sedle pod turistickým přístřeškem, s jakou přijdou. Po shledání se Čenich rozčiluje: "Hoši, takovou blbost jsem v životě neviděl – hledáme to jak blbci, kufrujem' po lese, vylezli jsme až někam nahoru a pak najdem' nějakou ušmudlanou krabičku s nějakýma hovadinama! Příště jestli na něco takovýho narazím, tak to hodím vší silou ze skály, ať to letí co nejdál!" Tak jsme se aspoň pobavili, přičemž Pilník bezelstně sděluje, že další krabička by měla být u Krkavé skály... "No ta poletí!" hrozí Čenich. Zmínili jsme Krkavou skálu – to znamená, že tady u rozcestníku se odpojíme na zelenou značku, která podchází jižní úpatí vrchu Sidorova a do Vlkolínce se pak alternativní trasa dostává z opačné strany od kostela. Aspoň nějaké zpestření.
Zelená značka je vedená po prosluněné pěšince traverzem v řídkém boroví. Až jsme překvapení, jak je tady pěkně. Obcházíme asi 1,5 km celé jižní úpatí kopce, pak se stáčíme v ostré serpentině o něco níž a obcházíme samotnou Krkavou skalu. Naučná tabule uvádí, že se jedná o chráněný přírodní výtvor (od r.1952), je jednou z nejvyšších "skalních jehel" na Slovensku (dosahuje 22 metrů) a je tvořena vápenci a dolomity. Což je nám samozřejmě jasné, díky světlé až bělavé barvě povrchu. Obcházíme tedy pěšinkou skálu a můžeme ji obdivovat zezdola, kde ji bohužel už máme proti sluníčku. Pilník odbíhá kamsi do neprostupného trní pro kešku a my Čenicha vybízíme, aby splnil svůj závazek a přemístil ji vzduchem pokud možno až do Ružomberoku – "Ty vole, tam nejdu, kterej blb to dal do takovýho šábí..." Takže zase veselo a jde se dál. Pěšinka nás vyvádí z lesa na louky a zanedlouho se napojuje na úzkou rozbitou asfaltku, která sem vede odkudsi od Ružomberoka a představuje i možnost cyklotrasy pro kolisty. Chůze po silničce je taky zajímavá, protože se nám otevírají nádherné výhledy do široké kotliny za Ružomberokem, na Chočské vrchy a zamlžené Západní Tatry. Docela blízko pod námi je údolí říčky Revúce a dědinka Biely Potok s pěkným kostelíkem. Opodál dokonce obrovské lomy, které jsme zezdola ze silnice vůbec neviděli. K vlkolínskému kostelíku docházíme v 15:30 a to je akorát ten pravý čas na opětovné posezení v blízké hospůdce. Pikolík má očividně radost, že zase přichází ta veselá parta, která mu dá zase utržit. Dáváme tedy pivka a něco navrch a setrváváme minimálně půl hodinky. Pak se konečně odebíráme dolů na parkoviště. Vlkolínec byl jednoznačně perfektní tip, okolí taktéž, vycházka se i díky umoudřenému počasí pěkně vydařila. Spokojenost všech.

Pěkný výhled pod Krkavou skálou - Jarmil, Čenich, Pilník.

Po čtvrté hodině nasedáme do aut a sjíždíme z Vlkolínce dolů na hlavní silnici. Jelikož by dnes večer měla proběhnout na chatě grilovačka, zastavujeme u jednoho ze supermarketů na okraji Ružomberoka a hoši jdou koupit pytel rozličné zeleniny (rajčata a papriky). Na nějaký další kulturní cíl je už dnes pozdě, zato bychom se rádi vykoupali v nějakých termálech. Profláknutá Bešeňová je už předem zamítnuta, zato s větším nadšením jsou přijaty navržené Kúpele Lúčky. Tam jsme se chystali v minulých letech už mnohokrát, ale nikdy jsme se tam nedostali. Takže letos premiéra Lúček... Budeme mít štěstí na pěkné a pohodové prostředí nebo to bude nějaká komerce? – jsme tedy zvědaví. Za Ružomberokem nás navigace směřuje na Liskovou a Liptovskou Teplou, tam odbočit vlevo a Lúčky (coby dědinu) máme na dosah.
Samotné Lúčky je třeba úplně projet a až za obcí v pěkném lesnatém údolí se nachází část Kúpele. Především je zde moderní budova lázní, část se zrovna rekonstruuje. Okolo parková úprava, promenáda. Hned za tímto komplexem Aqua Vital Park s venkovními bazény za neprůhledným plotem. Na recepci se informujeme na vstupné – odpolední vstup (cca 2-3 hodiny) za 9,50€ a také ještě není plná sezóna. Oproti vstupnému dostáváme náramkové čipy, které slouží i k drobným nákupům v baru apod. Prostředí čisté, moderní – paráda. Dostáváme se do venkovní zóny, kde se nachází klidový bazén s teplotou do 38°C, hned vedle je napojen plavecký bazén s o něco "chladnější" vodou. Areál je takový komornější, pohodový. Žádné návaly lidi se zde nekonají, člověk by řekl, že je poloprázdno. Svítí sem podvečerní slunce přes vrcholky stromů, takže na nějaké lenošení na oddechových lehátkách okolo bazénů už to moc není, venkovní teplota je sotva 20°C. To si raději na závěr koupačky jdeme sednout do přilehlého baru, kde si kromě kávy někteří objednáváme horký štrůdl.
Relaxaci ukončujeme zhruba po 19. hodině a odebíráme se k autu. Odjíždíme přes Lúčky směr Bešeňová a tam se napojujeme na dálnici. U Kokavského mostu jsme za půlhodinku svižné jízdy. Zde se také setkáváme se Smoldou a Vojtou, kteří dnes sólo přijeli na motorkách a projeli si během odpoledne severní Slovensko v okolí Oravy. Počet účastníků se tedy završil na deset. U Nadi dneska děláme veselo. Je pěkné počasí, sedí se dobře, takže si dopřáváme nějakou tu odměnu v podobě horců a oblíbeného "retro Bažanta", který má opravdu úspěch. Po setmění Čenich chystá grilovačku, protože v lednici máme hromadu zavaxovaného masa. Má na to nějaký zvláštní postup: prvně steaky zprudka ogriloval na roštu, potom je vložil do zeleninové majdy a vařil v hrnci. Bylo to dobré, takový cikánsko-maďarský způsob.
Večerní kratochvíle tentokrát moc neprotahujeme, jelikož zítra nás čeká sobotní túra, která byla plánovači avizována jako "středně těžká". Cíl a trasa budou mírně symbolické: jestliže jsme ve čtvrtek zdolávali nejvýchodnější vrchol Východních Tater, tak v sobotu se vypravíme na nejzápadnější vrchol Západních Tater – Sivý vrch včetně krajinářsky velkolepé hřebenovky na Babkách.

Sobota 18. června: túra Babky - Sivý vrch - Chata pod Náružím
Sobotní ráno je opět nádherné, slunečné. Budíček jsme nastavili optimálně a kolem sedmé hodiny jsou už všichni na nohou v očekávání zajímavé výpravy. Jak již bylo řečeno, dnes podnikneme velice hodnotnou túru v nejzápadnějším cípu Západních Tater – hřeben Babky a pokud se zadaří, zdoláme i Sivý vrch, což je skutečně nejzápadnější vrchol Tater. Dlužno podotknout, že na tuto méně známou lokalitu si už před lety brousili zuby Pilník s Emanem, když v jednom deštivém popoledni se do východiště přiblížili autem, ale byla taková slota, že to vzdali. Alespoň dnes půjdeme poprvé všichni a za ideálního počasí. Do aut se soukáme v plné sestavě deseti účastníků, samozřejmě jedou u včera dorazivší Smolda s Vojtem. I když Smolda má trochu obavy, aby se aspoň někam vydrápal, protože není poslední dobou trénovaný na větší zátěž.
Vyjíždíme kolem půl osmé ve směru na Pribylinu a dále po dálnici na Liptovský Mikuláš. Zde sjíždíme na tom obrovském exitu, který má podobu mamutího kruháče. Projíždíme město, které bohužel není kdovíjak historické a snad ani nestojí za nějakou bližší poznávací návštěvu – alespoň my jsme v dostupných zdrojích nějaké vhodné tipy neobjevili. V Mikuláši je třeba směrovat trasu jakoby na Tatralandiu, ale v okrajové části je nutno dobře odbočit na Bobrovec. My v Picassu si dáváme pozor, osádka Pedálova uhláku přejíždí, ale brzy si chybu uvědomili a vracejí se. Hned za Mikulášem projíždíme obcí Bobrovec a hned na to okolo sousedního Jalovce. Pak se silnice mění na domlácenou a děravou asfaltečku. Je tady skoro konec světa. Vpravo od cesty protéká v zalesněné nivě Jalovecký potok a dokonce jsme zde zaregistrovali i povolené místo k táboření. Parkujeme v 8:15 na improvizovaném prašném parkovišti u rozcestníku Bobrovecká Vápenica s udanou nadmořskou výškou 750 m.
Východiště zde má modrá značka směřující právě na hřeben Babek: na Babky samotné je udaná časomíra 1:50 hod, na Sivý vrch 3:05 hod. Raději přičítáme nějaké ty drobné. Tak do toho! Pečlivě zamykáme auta a věříme, že zde celý den přečkají bez úhony. Tyto lokality jsou prý vyhledávaným místem nenechavci, kteří s oblibou odmontují všechna čtyři kola – ale snad to je jen ojedinělá zkušenost, se kterou se někdo okradený kdysi "pochlubil" na Hiking.sk. My máme jinou smůlu: sotva jsme se nachystali k vyjití, přijíždí na parkoviště autobus s trenčínskou značkou – ("Už je tady – poschoďák!"), z jehož útrob se hrne až neuvěřitelné množství turistů. Je to pestrá směska, zdatnější i méně zdatní, zkrátka nějaký zájezd. "Nojo, vždyť už je vlastně sobota – navíc krásný počasí, holt to se budeme muset připravit už na víc lidí na chodnících," hodnotíme realitu dnešního dne.

Na Babkách, v pozadí Západní Tatry.

Shluk lidí se ale tak nějak rozptyluje, nějaké skupinky volí pohodovou žlutou značku, pár se jich trhá na naši modrou. My vyrážíme nezávisle a jdeme nakonec svým tempem a buď nás někteří namakanci předcházejí, anebo ty méně zdatné necháváme za sebou. Za rozcestníkem míjíme malou kapličku, procházíme lesíkem a pak se před námi otevírají krásné pohodové louky zvané Lespience orámované takřka na dosah ruky strmými zalesněnými svahy, ze kterých navíc malebně vystupují bílá vápencová skaliska. Tyto bílé útesy jsou bezesporu skalní hřebeny Sokola a Mnícha, dosahující 1400 metrové hranice, čili fakt razantní převýšení. Okolo luk je i několik chat, některé úplné haciendy. Avšak někteří z nás, vida tento výškový skok, začínají pochybovat, zda to vůbec zvládnou. Zejména ze Smoldy lije a i Trnky s Jarmilem zůstávají pozadu. Čekáme na sebe v místech vstupu do lesa, kde je aspoň trochu stínu. Měl by se tu nacházet i nějaký penzion Ďumbier a my jsme se předtím bláhově domnívali, že by tu mohl fungovat třeba nějaký bufet, kde by naši žíznivci doplnili hladinku. Žádný zde není, chata slouží pouze pro ubytování.
Domlouváme se, že každý půjde podle svého tempa. Pokud by se někdo hodně opozdil, ať směřuje rovnou na Chatu pod Náružím, která je jediným záchytným bodem v těchto končinách. K této pohodové skupině se ihned hlásí Smolda, Trnky a náš předdůchodce Jarmil: "Zkusíme se doplazit aspoň na tu chatu, dáme si tam pivo a počkáme na vás." Takže OK, domluveno, zabloudit nemůžou. Čekají nás teď zhruba dvě hodinky pořádného krpálu a hned v lese to začíná pěkně zostra: modrá uhýbá na pěšinu a žene nás do drsného kopce. Samozřejmě, že se trháme. První možnost k vydechnutí je na rozcestníku Nad kameňolomom, který se najednou objevuje mezi stromy. Pěšina nás v těchto místech vyvedla na vozovou cestu, která bezesporu slouží lesní technice a k zásobování chaty. Je tedy vedena po úpatí, aby byla sjízdná. Takže to je dobrá zpráva, už to stoupání nebude aspoň tak drsné. Rozcestník udává výšku 1140 m n.m., což je od východiště slušné převýšení na tak krátké vzdálenosti (390 metrů). Čelo na nás poslední nečekalo a vyrazili zase dál. My jsme vzadu s Vojtou, tak si dopřáváme pár minut na vydýchání a napití. Je tu vybudováno i provizorní posezení z klád. Nemeškáme a jdeme dál.
Zdálo by se, že hoši vpředu mají pořádný náskok, ale vždy se jedná jen o pár minut. Obcházíme levotočivý oblouk jedné temnější rokliny, odtud cesta stoupá zpět na jižní zalesněné úpatí. Mezery mezi stromy umožňují semtam pěkné výhledy, ale k pěkné vyhlídce docházíme o něco později, kde se též shledáváme s ostatními: "Běžte se tam podívat, je tam super výhled!" Z cesty je doleva krátká odbočka na obnažené skalisko s parádním výhledem do kraje. Nabízí se odtud nádherné záběry pro fotky, zejména dolů na louky u Bobrovecké Vápenice, pěkně jsou vidět i vesnice Jalovec a Bobrovec, město Liptovský Mikuláš a samozřejmě Nízké Tatry uzavírající jižní horizont. Bezpečně poznáváme Chopok. Úplně pod nohama, mírně vlevo, vidíme v okraji lesa střechy nějakého rekreačního komplexu. Podle mapy usuzujeme, že to určitě bude horský hotel Mních, kterého přejmenováváme na Smädný Mních – určitě se tam na závěr výpravy stavíme na pivo.
Pak pokračujeme po svážnici asi dalších deset minut, když vtom Pilník začíná pokukovat po nějaké neznatelné odbočce, která by měla vést ze srázu dolů pod cestu. Tu skutečně nachází u nenápadné dřevěné cedulky "Partizánský bunker". Docházíme opět o krapet později a vidíme, že Čenich už je zase jako na trní: "Kam šel Pilník?" – "Tady někam dolů, pro kešku. Kotel pojď se mnou, bude sranda" – "Jo? Tady dobře poletí, ne?" – "No jasný, podívej tu hloubku, to bude leteckej den!" – " Já nejdu, kvůli kravině spadnu o poctivě našlapaný metry… Kdovíjak je to daleko!" – "Já lezu, jsem zvědavej, co tam je," a Čenich se už spouští po pěšince někam do hlubiny. Čekáme, čekáme – za pár minut vyfuní ti dva a Čenda hned sype těžkou kritiku: "Samozřejmě blbost a podvod, už jim to tam budu psát! Hoši, je tam jenom převis a na něm napsáno, že pár maníků se tam na konci války schovávalo, a když jim došlo jídlo, šli dva nebo tři do dědiny a samozřejmě Němci je zastřelili. Pak snědli nějakýho psa, aby vůbec přežili a až přešla fronta, tak šli domů!" Zhruba na úseku dalšího kilometru se bavíme Čendovou ostrou kritikou "kešingu" - takhle rozezlenýho jsme ho naposledy zažili v Českých Budějovicích v baru "Modrý dvéře", když kritizoval výkon místních "šmidlyboys". Prošli jsme jednu ostrou zatáčku vpravo, a pak jsme si ani nevšimli, že značka na malé prosluněné mýtince uhla do svahu mezi stromy – asi nějaká zkratka. My jsme sice pokračovali mírně vzhůru dál po svážnici, ale aspoň to bylo pohodlnější. Trochu jsme si zašli.
Dosavadní celkem pohodlná lesní cesta nás přivádí v rovných 10 hodin na další významné rozcestí, dokonce i s velkým přístřeškem: Rázcestie pod Babkami (1220 m n.m.). Chata na Červenci (Náruží) je odtud avizována za 45 minut. Tady chvíli vydýcháváme a diskutujeme, zda jsou Smolda a spol. schopní dojít sem a posléze na chatu a shodujeme se, že půjdou "na pohodu" a na chatu určitě dojdou. Tady také padá naše zásadní rozhodnutí o dalším postupu: my nyní odbočíme přímo vzhůru na Babky. Hlavně kvůli tomu, abychom si hned zkraje prošli celou hřebenovku a taky abychom zbytečně nezkysli na chatě. Ta bude až "za odměnu" na konci túry. Pokračujeme tedy po zeleně značeném chodníku vzhůru do lesa, pěšina se po chvíli mění v poměrně strmý krpál s vymletým hliněným korytem. Les řídne, po deseti minutách máme po levé ruce polom s holinou. Řádila tady kdysi asi pořádná vichřice. Netrvá dlouho a přicházíme k prameni, který dokonce avizuje i mapa. Jen je k němu potřeba malinko uhnout doleva. Jdu se podívat a osvěžit jen já – z dřevěného korýtka prýští poměrně vydatný zdroj křišťálově čisté a chladivé vody. Celkem bodla. V těchto místech také končí hranice lesa a naše pěšinka začíná šplhat po horských loukách. Tak trochu jsme si vzpomněli na výstupy na Poloninách: tam jsme se taky prvně plácali lesem a až nahoře se najednou objevily louky s nádhernými výhledy.
V mapě jsou vrstevnice pod Babkami pořádně husté a i ve skutečnosti dávají zabrat, zkrátka pořádně jsme si zafuněli. V tom největším stoupáku se pěšina naštěstí zatáčí doleva a poněkud mírněji traverzuje svah. Stojí to ale za to, výhledy jsou čím dál hezčí. Okolo louky se soliterními smrky a remízky, dohled fantastický. Chvílemi se zastavujeme a koukáme kolem, a hlavně taky pod sebe, co jsme už všechno vydrápali. Potom zase prudký výšvih a máme na dohled vrcholovou tyč. Přesně v 11:00 dosahujeme vrcholu Babky (1566 m n.m.). Musíme konstatovat, že průvodci a popisy na internetu jsou naprosto odpovídající: jedná se o jeden z nejkrásnějších rozhledových vrcholů v Západních Tatrách. A především pokračuje hřebenem velice krajinářsky atraktivním. Dále k severu se totiž táhne lučinatý hřebínek ozdobený bílými skalkami. Docela blízko se dvěma podružnými vrcholky, což je Malá a Velká Kopa a celkem vzadu hřebeni dominuje zcela kosodřevinou pokrytá Ostrá. Název je zcela přiléhavý. Krajina je tu vzhledem k nižší nadmořské výšce tak trochu poloninská a trochu krkonošská – zkrátka ale naprosto originální výběžek Západních Tater.

Na hřebeni Babek, v pozadí Ostré.

Odkládáme batohy a jdeme se pořádně pokochat kruhovým panoramatickým výhledem. Začínáme od jihovýchodu: širá Podtatranská kotlina ukončená až kdesi vzadu Královou holou v Nízkých Tatrách, pak samozřejmě extrémně dlouhý a rozeklaný hřeben Nízkých Tater, dole v rovinách vesničky, zelené louky, pastviny, lesíky. K jihu potom "Lipťák", za ním masiv Chopku, no a samozřejmě lesklá hladina Liptovské Mary, dobře je vidět i samotná hráz. Tímto směrem pak až na obzoru vrcholky Velké Fatry (kde jsme byli včera), trochu je vidět i Ružomberok, blíže pak Chočské vrchy, které ho trochu kryjí. Výhled k západu sice malinko kryjí vrcholky smrčků, ale hřeben Malé Fatry a hlavně typický Rozsutec poznáváme naprosto bezpečně. Na severozápadě, úplně v dálce na obzoru rozeznáváme šedivé hřebeny na hranici viditelnosti – tipuju do placu, že se jedná o Lysou horu v našich Beskydech. Dávám zoom foťáku na maximum a skutečně je pak na fotce bezpečně poznat vrcholek Lysé hory s vysílačem. Vzdálenost je 95 kilometrů, což znamená vynikající dohlednost. Je to i tak trochu symbolické, protože vzpomínám, že kdysi jsme s Markem podnikli výstup na Lysou horu (22.12.2007) a měli jsme to štěstí, že jsme viděli naopak Tatry – takže alespoň vidím i z protějšího pohledu. Na severovýchod to zase až tak neznáme, ale je nám jasné, že koukáme na Oravu a odhadujeme, že mohutný zalesněný pás s vrcholem na obzoru je Babia hora. Zcela blízko rozeznáváme vysílač na zalesněném kopci, což je Magurka nad Námestovom. Přímo na sever nádherný lučinatý hřebínek, který na nás teď čeká. No a na východ, docela blízko, typičtí velikáni Západních Tater: Spálená, Baníkov a hřebeny Troch kop. Za prvním blízkým hřebenem vykukuje i špička Barance (toho jsme ještě nezdolali!). Dvěma slovy: fantazie, paráda!
Kromě extáze s výhledy nastává opět chvíle pro Pilníkovo hledání zdejší "kešky". To si nenechává samozřejmě ujít keškokritik Čenich, který je mu v patách. Krabička byla kousek od vrcholové tyče. Tentokrát připojuje Čenich i svůj zápis: "Je to podvod!" – čtu tam pak později. Takže zase humoriáda, aspoň bude chvíli o čem kecat. Pilník už na nic nečekal a vyrazil na další trasu. Postupně se řadíme do karavany s většími rozestupy, já si nechávám v pohotovosti ještě foťák, protože ty výhledy jsou zkrátka nezapomenutelné. U pěkné skalky opodál se nechává zvěčnit i Pedál. Pak se jde velice pohodlně po lučinaté pěšince. Můžeme začít i obdivovat pěkné zpětné pohledy na samotné Babky. Pak se pěšinka nějak dvojí a vedoucí se drží té zdánlivě více vyšlapané, čímž se ale odklonili od značky. "Kdo to tam zase vede?" voláme dopředu, když už je odklon markantnější. Pilník se ale nenechal vytočit a pokračuje dál – však jsme se po chvíli na značky zase napojili, bylo to jen mírné prodloužení.
Ani jsme si nevšimli, že podcházíme Malou kopu (1637 m n.m.), pěšinka je vedena po úpatí a zachází do horní partie lesa a kosodřeviny. Přesně v poledne dosahujeme významného rozcestníku: sedlo Predúvratie (1585 m n.m.), které se nachází v úžlabí mezi Malou a Velkou kopou. Směrovka nás sice láká k Chatě Náruží (prý 15 minut), anebo naopak na druhou stranu na Sivý vrch (1 hodina). "Tak co, hoši, to dáme, ne?!" hecuje Čenich, "přece nepůjdeme teď hned na pivo, když jsme tak krásně rozejití!" Ani nemá cenu se příliš rozmýšlet – počasí je nádherné, čas skvělý, tak přece bychom Sivý vrch nevynechali! "Ale na tuhle Ostrou se drápat nemusíme, že ne? Na mojí mapě ji zelená podchází, " mírním trochu nadšení a hledám alibi pro traverz při pohledu na drsný výstup na blízký vrchol, který je obležen skupinou lidí. Nově značení vede přes vrchol, bývalá značka jej traverzovala – určitě se dá stále podejít. "Jasně, půjdeme okolo," ujišťujeme směr pochodu a můžeme vyrazit. Nešlo si nevšimnout, že v sedle se o hodně zvýšila koncentrace turistů. Míjíme či potkáváme stále četnější skupinky. No nic, zkrátka sobotní provoz...
Nejprve mírné stoupání na Velkou kopu (1647 m n.m.) a chodník se opět dostává do zeleného moře kosodřeviny. Odbočku na traverz nelze přehlédnout, cesta (nyní již neznačená) je stále hojně používána. Kousek za odbočkou usedáme konečně k polední svačině, už jsme měli i hlad. A to už se za svahem Ostré objevuje poněkud nenápadně náš hlavní cíl – Sivý vrch. Zdá se, že je to ještě dost daleko, ale sotva Ostrou obejdeme, nacházíme se v dalším sedýlku Priehyba, tentokrát pod Malou Ostrou. Odtud už máme Sivý vrch takřka na dosah. Jeho scenérie je naprosto jedinečná – skalnatá vápencová kupa, ostře vystupující ze záplavy zelené kosodřeviny a horských luk. K východu celkem strmě spadá do doliny Bobrovecké, ale k západu se táhne řada bílých skal s přiléhavým názvem – Radové skaly. Jedná se údajně o velice pěkné skalní město. Takže se plni odhodlání vydáváme k Sivému vrchu, už to nemůže trvat dlouho!
Což o to, ještě v kosodřevině je stoupání celkem mírné, ale pořádný krpál začíná u paty skal. Cestička je vedena dost krkolomně, občas si dáváme přednost s lidmi, co už slízají dolů. Zase jsme se trochu roztrhli, takže já pak koukám do průrvy mezi dvě skalní homole – vidím konečně vrcholový rozcestník a naše první šťastlivce, jak se už spokojeně rozhlíží do dálav. Těch posledních 50 metrů se leze skoro jako na střechu. Ještě s Vojtou poznamenáváme, že za mokra to tady musí být o hubu – je tady vymletá cestička s jemnou hlínou na vápencovém podkladě, z toho se dělá právě ten nejhorší maglajs. My poslední dosahujeme vrcholu Sivého vrchu (1805 m n.m.) ve 13:20 hodin. Nádhera. Jedná se o další vrchol s jedinečným kruhovým výhledem. Oproti Babkám se nám nyní otevírají pohledy i přímo na sever – na Oravu a do širých polských rovin. Jen jediným jsme malinko zklamáni – je zde spousta lidí! Všichni usilují o vrcholovou fotku, moderní magoři samozřejmě o "selfie", takže u rozcestníku je pořádná tlačenice. Nám se daří přece jen fotka naší skupinky (alespoň z povinnosti) a jdeme si sednout a občerstvit se o kousek dál.
Výhledy jsou o něco lepší než z Babek, především na sever. Daleko v Polsku zaujímá táhlý hřeben se zdánlivým dvojvrcholem na severovýchodě, vzdálený asi 60 km. V mapě jsme zjistili, že se jedná o Ćwilin a Śneźnicu přesahující 1000 metrů. Velmi výrazné jsou i bližší hřebeny Turbacza (1310 m n.m.), což už je předhůří polských Tater u Nowého Targu. Pod nohama se nám rozkládá městečko s pravoúhlými uličkami, což je Zuberec, východiště do severozápadního cípu Západních Tater, ke Zverovce. O kousek vzaději lesklá hladina Oravské přehrady. A na úplném obzoru tímto směrem již známá Babia hora. Západně rozeklané Rozstuce na Fatře a jinak to, co jsme viděli z Babek. Všímáme si, že po hřebínku vede sestupová cesta do blízkého sedla Pálenica. Tudy by se dalo vrátit do našeho výchozího bodu dlouhou a zalesněnou Bobroveckou dolinou. Byla to jedna z variant sestupu, ale nyní ji definitivně zamítáme. Přišli bychom totiž o vítanou zastávku na Chatě Náruží, kterou chceme každopádně poznat a budou tu na nás čekat kamarádi.

Na Sivém vrchu, pohled na Radové skaly.

Chata pod Náružím.

Na Sivém vrchu se zdržujeme sotva čtvrthodinku a už raději velíme k sestupu. Nemáme rádi zástupy lidí, kterých se tu střídá dost. Opatrně našlapujeme na tu strmou pěšinku těsně pod vrcholem. Pilník si ještě dělá odbočku směrem k Radovým skalám. Prý i ten kousek co prošel byl pěkný, nicméně celý úsek se táhne ještě asi 800 metrů od vrcholu při červené značce. Není bez zajímavosti, že tato červená trasa směřuje k východišti Bielá skala, nacházející se na hlavní silnici č. 584 – to je ta nová spojka z Liptova na Zuberec s mnoha serpentinami, po které jsme jeli v roce 2013 na Oravici. Sestup do Priehyby a pak dále kosodřevinou pod Ostrým vrchem je už jen povinností – stejná cesta, jen v opačném směru. Přesto se občas ohlédneme zpět k vrcholu, který jsme před chvílí zdolali, anebo se rozhlížíme po krásných panoramatech poblíže. Bezesporu i monumentální hřebeny blízkých Západních Tater (Baníkov) působí jedinečně, zvláště když je ozáří odpolední slunce.
Stěžejního rozcestníku Predúvratie (1585 m n.m.) dosahujeme o půl třetí, zde odbočujeme doleva na modře značený chodník. Ten obchází Malou kopu z druhé strany a poznenáhlu klesá po horských lukách mezi ostrůvky kosodřeviny. Brzy se ale objevuje pásmo horského lesa. Zdá se nám, že sestup k chatě už trvá nějak dlouho. Na rozcestníku bylo avizováno 15 minut. Pak dosahujeme celkem strmého klesání, jakoby po nějaké staré sjezdovce. Skoro všichni jsme zde málem šlápli do medvědího lejna. Štít Chaty pod Náružím se náhle zjevuje za zatáčkou pod tímto strmým kopcem (14:45). Časový údaj na rozcestníku byl tedy pravdivý. Nyní veledůležitá otázka: a kde jsou naši kamarádi??? Měli by tu někde čekat...
Blížíme se k chatě a už na dohled z ní vyzařuje pohostinnost, pohoda a útulnost. "Pánové, to je super chajda!" hodnotíme z odstupu. Smoldu, Trnkyho a Jarmila nemusíme nijak zvlášť dlouho hledat. Spokojeně sedí u bytelného stolku pod vysokým smrkem, na dosah k obslužnému okénku. Je to velice strategická pozice, zkrátka aby to neměli daleko pro lahváče. A že tuto cestičku vykonali za těch pár hodin nesčetněkrát – to dokazuje mohutná baterie prázdných lahváčů, která se nakupila na stolku. Jak se zdá, zřejmě před chvílí přešli na borovičku, protože mají před sebou akorát tácek s pohárikmi. Rozveselený Smolda neskrývá svou radost ze shledání s námi: "Hurááá, už jsme se konečně dočkali. Čekání bylo sice čtyřhodinový, ale krásnýýý! Je tady náádherně! Běžte si pro pivo." Jdeme omrknout s Pilníkem chajdu i zvenitř: klasická montovaná chata většího typu, uvnitř kuchyňka a společenská místnost. Pilník se dotazuje na polívku – bohužel právě došla. Nevadí, dáme pivo nebo radlera. Chata snad ani nepatří do tatranského seznamu tradičních horských chat, jejím vlastníkem je totiž blízká obec Bobrovec a je v péči spolku místních nadšenců, kteří chatě věnují svůj volný čas. A dlužno říct, že se jim to daří na jedničku. Prostředí fakt super. Funguje vlastně jen v sezóně o prodloužených víkendech, jinak je třeba se ohlásit, přespání je třeba dohodnout předem.
Smolda ze samé radosti ze setkání s námi, a že se nás konečně dočkal, kupuje v dobrém rozmaru celou láhev borovičky a dává ji do placu: "Přece nebudem troškařit po panácích!" U pohostinné chaty setrváváme v odpočinku skoro hodinu. Slunce se už ale kloní nad stromy, bude třeba vyrazit na zpáteční cestu. Zvedáme se v 15:40 a vydáváme se na sestup. Nyní to bude pohodlné, půjdeme pořád po té příjezdové lesní cestě, kterou jsme stoupali dopoledne nahoru. Dolů to jde dobře, ani se nenadějeme a zhruba po čtvrthodince docházíme ke známému rozcestí Pod Babkami. A odtud zase známou cestou dolů po modré značce. tentokráte využíváme i tu zkratku lesem, kterou jsme dopoledne pominuli. Další drobná zastávka je u rozcestníku Nad kameňolomom. Trochu rovnáme řady, protože naši dnešní pohodáři se zase o něco opozdili. Jak tak sedíme na odpočivce, najednou si to odzdola z toho děsného krpálu supí s batohy "na těžko" tři postarší Slováci. Zdravíme se s nimi a zajímá nás, kam se tak pozdě vypravili. Prý mají domluven nocleh právě na Chatě pod Náružím. "Tak to vám závidíme, tam je pohoda, už to nemáte moc daleko," ujišťujeme je.

Pohled na louky za Bobrovcem a hotel Mních.

Z tohoto rozcestí máme volbu buď sejít po modré po dopolední trase, anebo udělat menší alternativu a pokračovat po vozové cestě dále po zelené. "Šel bych po zelený – sice trochu zacházka, ale zase bude ta výhoda, že sejdeme přímo u hotelu Mních, kde si určitě dáme pivo," ani nemusím ostatní moc přesvědčovat. Dobrá, pokračujeme po zelené, která zvolna sestupuje po úpatí. U jedné falešné serpentiny se nějak zbejčil Jarmil: myslel si, že naše trasa udělá ostrou zákrutu a znenadání odbočil přímo dolů do lesa. Značka však pokračuje přímo. "Ježišmarjá, kam se ztratil? Nehráblo mu už?" strachujeme se. Ale je to jeho blbost, když tak zbrkle odbočil, ať si dojde podle svého. Voláme, že jdeme rovně – nic...
Nad začátkem Jalovecké doliny se cesta párkrát stočí serpentinou, a už je to celkem dlouhé. Budeme rádi, až konečně slezeme dolů k loukám. Konečně! Krátce po 17. hodině dosahujeme rozcestí několika lesních cest s odpočivkou a rozcestníkem Na Tokarinkách (790 m n.m.). "Hola hej, už jsme dole!" skoro se až radujeme. Chvíli vydýcháváme. Ještě jedna zajímavost: tady na tomto rozcestí vlastně začíná ta pověstná Tatranská magistrála. Odbočujeme na žlutou značku a cesta se posléze dostává z lesa na okraj louky. Udělali jsme ale chybu: drželi jsme se jakoby hlavní cesty a přitom si nevšimli, že žlutá značka uhýbá vlevo na méně nápadnou cestičku směrem k hotelu Mních. Pak musíme z louky odbočit přes malou chatovou osadu a ke komplexu hotelu s restaurací se dostáváme nějak zezadu. Došli jsme ale do cíle, sláva. Horský hotel Mních je o něco vyšší kategorie, ale manýry tady mají ještě tak nějak ze socialismu. Usedáme do prázdné restauračky a dali bychom si třeba i polívku, ale jsme odbyti, že mají svatbu a s běžnými hosty dnes nepočítají. Nakonec jsme rádi, že jsme dostali aspoň pivo.
Od Mnícha na parkoviště k autům je to slabých pět minut. Docházíme sem v 18 hodin, a tím také zakončujeme dnešní náročné, ale velmi zajímavé putování. Počasí vyšlo naprosto ideálně, sice jsme si mákli do strmých svahů, ale... výhledy byly vynikající, krajina úchvatná, Chata na Náruží taky skvělá, v cíli pivo... co více si přát na výpravě? I ztraceného Jarmila jsme objevili u auta, už tam seděl u kapličky jak Dědeček Hříbeček. Nasedáme a vyjíždíme na zpáteční cestu na chatu.
Kolem sedmé jsme na Kokavském mostě a to znamená, že si musíme chvilku sednout u Nadi na pivo a na horec. Zábava je veselá a družná. Ale zase v mezích normy, dneska bude druhá velká grilovačka, takže v rozumnou dobu se vracíme na chatu a chystáme vše pro poslední večer v Tatrách. Čenda se pustil do tradičního grilování, výsledkem bylo opět vynikající maso a Pilníkovy hospřízské klobásky v pikantní i sýrové variantě, nad nimiž se všichni oblizovali.

Neděle 19. června: návrat domů
Bohužel, poslední den pobytu v Tatrách je již jen povinností. Ráno vstáváme kolem osmé hodiny a pak se věnujeme dvě hodinky úklidu. Na desátou jsme domluveni s paní správcovou na předání chaty. Hned jsme si také zamluvili termín na příští rok. Nezbývá tedy, než finančně vyrovnat náš pobyt a samozřejmě poděkovat za skvělé ubytování. Krátce po desáté hodině vyjíždíme na zpáteční cestu.
Osazenstvo aut je totožné jako při příjezdu. Smolda s Vojtou se vydávají sólo na motorkách. Oproti středě, kdy pršelo, je dnes pro změnu vedro. Děláme jen krátkou zastávku na salaši Krajinka, ale vida tu miliardu lidí, využíváme jen místní WC a valíme dál. Řekli jsme si, že už tu příště zastavovat nebudeme. Vždyť sýry se dají koupit i jinde při cestě a daleko laciněji – což učinila osádka Pedálova vozu v jedné dědince u Váhu. Na dálnici za Žilinou už vedro svádí k poklimbávání, naštěstí řidiči se drží bděle a odpovědně. Oba vozy se setkáváme na tradiční zastávce na pozdnější oběd v motorestu Rasová v Bílých Karpatech. A pak dlouhá cesta přes Moravu k Brnu a k Třebíči. Domů dojíždíme kolem 17. hodiny a tím také končí letošní akce "Tatry 2016".

Hodnocení: opět velmi úspěšná akce, všechny túry se podařily dle našich plánů a představ a především, co je hlavní – skvěle nám vyšlo i počasí. Asi nemá cenu se sáhodlouze rozepisovat, za vše hovoří Smoldovo vyhodnocení po návratu domů: "Pánové, dlouho mě nebylo tak dobře.... pozn.: do dalšího ročníku musím ještě 'dopilovat' výstup."

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2016 u Nadi - Kokavský most.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Jahňací štít 2230 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry (č.2), Západné Tatry (č.3) 1:25.000.
Ubytování: Chata pod Dlhou RD Liptovská Kokava: http://chatardlkokava.wz.cz/.

(zapsal a fotil Kotel, redigoval Pilník)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.