Sobota 7. května 2016
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya.
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Wiessenbach a.d. Triesting.
Pěšky: Wiessenbach a.d. Triesting, nádr.ÖBB (0 km, 350 m n.m.) – Neuhaus (2 km, 385 m n.m.) – Peilsteinhaus, tur. chata (6 km, 718 m n.m.) – Schwarzensee, , osada (8 km, 530 m.n.m.) – Hoher Lindkogel / Sina Warte , tur. chata, rozhledna (14,5 km, 834 m n.m.) - Vöslauer Hütte , tur. chata (19,5 km, 490 m n.m.) - Harzberg, Jubiläumswarte , rozhledna (23 km, 470 m n.m.) - Bad Vöslau , nádraží ÖBB (26 km, 250 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya.

Účastníci: Marek, Kotel, Milan, Bizi, Pavel.
Počasí: jasno, 20°C.

Loni (2015) jsme podnikli velice pěknou a hodnotnou výpravu ve Vídeňském lese, v kopcích mezi Mödlingem a Badenem. Jelikož je tato oblast velmi rozsáhlá a atraktivní, jeden z návrhů na letošní rok 2016 směroval opět do této zajímavé zalesněné krajiny. Rozhodli jsme se pro poněkud odlehlou trasu mezi Weissenbachem a Bad Vöslau, tedy o něco jižněji než loni. Této lokalitě jednoznačně dominuje rozložitý vrchol Hoher Lindkogel (v širším pojetí Kalter Berg), a dokonce lze úvodní etapu trasy okořenit i zajímavou ferrátkou ve skalní oblasti Peilstein. Jen se člověk musí připravit na značnou délku celodenního putování – v plánování jsme odhadovali, že to bude kolem 24 km, nakonec se naše počitadla GPS v cíli v Bad Vöslau zastavila hrubě přes 26 kilometrů! Jak už bývá v Rakousku zvykem, i přes odlehlost a délku jsme při cestě narazili na čtyři turistické chaty a tři rozhledny. Dojmy z celodenního podniku tak byly skvělé a výprava se všem velice líbila. K dopravě po Rakousku jsme jako tradičně použili regionální vlakové spoje s výhodnou skupinovou jízdenkou ERT.
Další velké plus této výpravy bylo luxusní počasí. Vždy nám to v minulých letech vycházelo tak, že v dubnu jsme promarnili pěkné slunné dny, zatímco v květnu jsme měli honičku vybrat nějakou slušnou sobotu bez deště – letos to však bylo přesně naopak: do konce dubna ještě trvaly ranní mrazy, zatímco na začátek května se konečně vyčasilo, objevilo se slunce a teploty příjemně stoupaly k jarním dvacítkám. A takto příjemně jsme měli po celou výpravu.

Ranní cesta autem i vlakem…
I rakouské dráhy ÖBB bohužel systematicky omezují víkendové spoje. Místo někdejších časných 5:00 nyní z Laa vyjíždí první ranní spoj minutku po šesté. Tomu také můžeme přizpůsobit odjezd autem z Třebíče, kde nabírám ve 4:20 v Domcích Milana a ihned na to míříme na Štěpánovice, kde na nás ve 4:30 svědomitě na autobusové zastávce čekají Bizi s Pavlem. První větší dopravní mimořádnost nastává před Moravskými Budějovicemi: oranžové šipky vyznačující nějakou závažnější objížďku nás hází bokem na Lukov. Do Budějovic přijíždíme bočními ulicemi od nádraží a zde nás to zase tlačí kamsi na Pražskou a až teprve velkou oklikou přes okrajové části se dostáváme na nájezd na státní silnici I/38 u jemnické křižovatky. Ztratili jsme několik cenných minut, ale ty naženeme svižnou jízdou po císařské cestě, kde je nyní minimální provoz. Zhruba o čtvrt na šest jsme ve Znojmě (dnes jedeme přes město) a následuje zdlouhavá štreka přes pohraniční obce. Do Hevlína na náves dojíždíme o 3/4 na šest, kde na nás již čeká Marek. Na těch 5 kilometrů k nádraží do Laa an der Thaya se hoši budou muset na zadním sedadle trochu zmáčknout – bohužel Xsara není příliš velkoprostorová. Před nádražím parkujeme auto a bez zbytečného lelkování jdeme na nástupiště do budky zakoupit skupinovou jízdenku Einfach-Raus-Ticket. Letos používáme hotovost a musíme konstatovat, že cenová politika pro ERT se zase trochu změnila: nyní jsou ceny rozpásmovány dle počtu pasažérů. My máme ten nejlepší možný počet: pět, a to stojí ERT 45€, čili 9€ na osobu. Bohužel, kde jsou ty časy, kdy stávala pouhých 28€ bez ohledu na počet lidí (2-5)!
Nasedáme do obstarožní modrobílé soupravy (vyrobena roku 1980!) linky S7, kterou nemám vůbec v oblibě, zvláště při zpáteční cestě. Jsou zde především nepohodlná kolmá nízká sedadla a tudíž i opticky velký neosobní prostor. Vždycky po ránu jezdila moderní poschoďová "lasička", nyní nasadili bohužel starší vlak. No nic, po ránu jsme vždy dobře naladěni a cesta do Vídně nám jistě i tak rychle uteče. Vlak je stejně úplně prázdný. Vyjíždíme přesně dle JŘ v 6:01 a uháníme nejprve okolo hradu Staatz a pak mírně zvlněnou krajinou k Vídni. Až se objevují roviny s větrníky, to máme hlavní město Rakouska na dohled. Ranní Vídeň a široký Dunaj jsou pěkně nasvícené sluncem, zkrátka bude dnes hezky. K přestupu volíme jako vždy moderní a přehledné nádraží Praterstern (7:44). Další spoj nám jede za půl hodinky, kterou využíváme k nákupu poštovních známek v trafice a drobnému lelkování po okolí. Nyní po ránu je na nádraží a v jeho okolí ještě celkem klid, nicméně v poslední době platí tato část města (Leopoldstadt) k rizikovým oblastem pouliční kriminality a problémů přinášených sem tzv. "uprchlíky" (viz např. kurier.at – nedávné násilnosti na nádraží i v Prátru). Člověk až žasne, co mohli Rakušáci u sebe doma dopustit a nechat si svoje hlavní město zaplevelit nějakou pakáží. Jdeme se krátce podívat k památníku Tegetthoff-Denkmal a i přes ulici k hospodě Gasthaus Hansy. Ta má samozřejmě ještě zavřeno, ale Marek zde už kdysi byl a prý tam mají dobrá jídla za přijatelné ceny, pivo točí kupodivu Budvar. Pak se navracíme zpátky do haly a ještě krátce nakukujeme na opačnou stranu směrem k Prátru. Zde pobíhá po prostranství nějaký zfetovaný otrapa, opodál se válí nějaká opuštěná zavazadla, tak jdeme raději čekat na další spoj.
Nastupujeme 8:18 do konečně moderní patrové soupravy, která je poměrně obsazena. A další skupiny cestujících přistupují na dalších vídeňských zastávkách. Někde na hlavním nádraží se do patra hrne velmi početná skupina sovětské mládeže na vycházce, tak od 14 do 18 let. A samozřejmě se opět potvrzuje pravidlo "kam noha Sověta šlápne, tam sto let tráva neporoste" – je jich všude plno, nejagilnější je krátkosrstý mládenec s typickým psím obličejem, kterého Milan hned trefně hodnotí: "Ten má ksicht, jak Putin za mlada." Vzpomínáme na jednu z minulých výprav, kdy jsme na této trati potkali dokonce dvojníka Kim-čong-una! Slušní rakouští skauti, které vede mládenec v klobouku, přistoupivší někde v Meidlingu mají smůlu – musí jít do jiného vagónu, protože naše patro už kompletně obsadili otravní Sověti.
Naše následná cesta trvá naštěstí něco málo přes půlhodinku. Vlak uhání jižně od Vídně a už se nám po pravici objevují pěkné zalesněné kopečky. Můžeme i přesně určovat kóty a rozhledny, kde jsme putovali na loňské výpravě: zahlížíme například Wilhelmswarte, posléze i chatu Prokshütte se železnou vyhlídkou. Hned nato projíždíme Bad Vöslau, nad nímž se tyčí kopce, které budeme zdolávat dnes. Vystupujeme na další zastávce Leobersdorf, odkud se odpojuje lokální trať do údolí říčky Triesting. Tudy jsme (až na Marka) ještě nikdy nejeli, takže poznáme zas nějaké nové končiny. Nastupujeme do přistavené moderní lokálky a na odjezd čekáme necelých 10 minut (9:14). Poloprázdná souprava se dává do pohybu a záhy odbočuje na vedlejší trať mezi kopce.

Konečná stanice Weissenbach - zde začíná naše putování.

Projíždíme několik městeček s venkovskými nádražími. Zalesněné kopečky se přibližují, nejvíce nás zaujímá po levé straně celkem vysoký kopec s rozhlednou – Guglzipf (474 m n.m.). Kopce vystupují z plochého údolí dost markantně, vždyť my se pohybujeme někde ve 350 metrech. Zmíněný Guglzipf se vypíná nad městečkem Berndorf, které se může pochlubit historickou zajímavostí: působil tu průmyslník Arthur Krupp ("Krupp-Essen - jezte kroupy?"). Zemřel zde roku 1938 a je zde tudíž dost připomínán. Stále se na okraji města nachází Berndorfer Metallwarenfabrik (jeli jsme okolo). Jižní okolí města se zmínenou rozhlednou bude jistě zajímavé, takže určitě další námět na nějakou další výpravu v příštích letech.
Vlak je poměrně prázdný. Kromě několika místních s námi cestuje i partička mladých Slováků s koly. Marek se jich dotazuje, zda pojedou dále údolím Triestingu. Kdysi vedla osobní doprava na této železniční trati stále dál až směrem na Lilienfeld, ale nyní v naší cílové stanici Weissenbach osobní vlaky končí. V záměru je prý koleje snést a vybudovat po tělese cyklostezku, ale jak se zdá, k tomu ještě nedošlo. Samozřejmě je škoda, že osobní doprava nefunguje dále, bylo by tudy určitě pěkné projetí. Na konečné stanici Weissenbach-Neuhaus vystupujeme v 9:40. Je nádherné počasí, slunce svítí naplno, ale zase není nějaké závratné vedro. Tipujeme těsně pod 20°C. Ideální počasí na trička – k tomuto rozhodnutí dospíváme ale až o něco později. Před nádražní budovou shlížíme pěknou kreslenou mapu s návrhy několika tras v okolí a popisem zajímavostí a dějin obcí Weissenbach, Neuhaus a Schwarzensee (všechny dnes budeme procházet). Vedle se nachází též letitý plechový rozcestník rakouského turistického klubu – dlužno říci, že poměrně nepřehledný. Jsou na něm vyznačeny pouze směry a nějaké hlavní cíle, z nichž ale celkem mohou zaujmout tisícovky Kieneck a Unterberg s turistickými chatami, pro nás ale spíše lépe dosažitelné z trati gutensteinské.

Z Weissenbachu na Peilstein
Vycházíme podél silnice k přejezdu. Marek ještě vyzvedává malou geokešku z dřevěného poutače, takže i já si po letech mohu za "nález" připsat bod do této svérázné hry, jelikož jsem se též podepsal do zápisníku. Milan má šanci získat historicky první bod dokonce po šesti letech po registraci jeho unikátního nicku "Trebic". Ale to necháváme na později. U přejezdu podle turistických značek odbočujeme mezi domy, přecházíme silnici a cesta míří do postranního údolí potoka Nöstachbach. Následně se mírně zvedáme do smíšeného lesa, všude okolo akorát začíná kvést medvědí česnek. Bílozelený voňavý koberec v prosluněném lese působí velice hezky. Po chvíli se značka z hlavní lesní cesty stáčí doprava na pěšinku a klesá k prvním domkům obce Neuhaus.
Napojujeme se u silnice na chodník, abychom dodrželi bezpečnost silničního provozu, a míříme do středu obce, jinak to ani nejde. Celkem nás překvapuje, jaké honosné objekty se nacházejí ve středu Neuhausu. Jedná se o nějaké bývalé lázeňské objekty (jejich popis a historii je možné dohledat na wikipedii). První Curhotel d´Orange očividně funguje, zatímco architektonicky velmi zajímavý Kurhotel Stefanie blíže k centru obce je bohužel léta prázdný a chátrá. V 70. a 80. letech prý sloužil jako uprchlické zařízení pro emigranty z Východu, z velké míry především pro Poláky, ale i Čechy, Rumuny a Jugoslávce. Je možné, že někoho třeba napadne umístit sem současné migranty z kulturně nepřizpůsobivých končin světa... Já jsem se raději nechal vyfotit u velkého plakátu pana Hofera a můžeme pokračovat dál.
Chvíli jsme vedli polemiku, zda značka nevede nově kolem rybníčka pod hotelem, ale nakonec tam šel Marek jen odlovit kešku, zatímco my jsme pokračovali vpravo do postranní ulice Schwarzenseer Straße, odkud se nám začaly otevírat pěkné pohledy na místní hrad (Burg). Podle mapy je poté nutno odbočit doleva do svahu na kopcovitou louku ozdobenou soliterními černými borovicemi. Dokonce i na dřevěném sloupu je umístěna značka naší trasy č.448, ale ouha... Louka je zahrázděná dřevěnou ohradou. Pokračujeme tedy po souběžné uličce Feldgasse, ale i na jejím horním konci, kde bychom už opravdu měli odbočit na luční pěšinu, je závora. Nechceme porušovat žádné zákazy, tak to raději obcházíme vpravo touto poslední ulicí vesničky. Nakonec jsme zjistili, že se na louky asi přece jen jít nějak dalo – šli tudy nějací místní lidé. Trochu jsme si zašli, ale nevadí. Pak odbočujeme ostře vlevo, tím opouštíme Neuhaus, a cestou mezi loukami, stále do mírného kopečka, míříme k lesu. Jsme již poměrně vysoko, takže na hrad koukáme už pěkně z výšky. Následuje lesní úsek a stále do kopečka. Po chvíli značená trasa kříží několik louček a na jedné větší s krásnými výhledy si dáváme pauzu, kterou s Markem využíváme na dohledání skrýše kešky. Z horního okraje louky u lesa se za odměnu kocháme pěkným výhledem do kopcovité krajiny, které dominuje na obzoru Schneeberg a dokonce i vzdálenější Rax je celkem zřetelný. Na jeho skalnatých hřebenech jsou ještě mocné plotny sněhu. Chvíli ještě supíme do kopečka lesem, ale po několika minutách vycházíme na pohodovou svažitou louku a turistická značka nás směruje přímo kolmo proti vrstevnici. Tím taky rychle nabíráme výšku a výhledy se nám otevírají spíše východním směrem, tedy ve směru našeho dnešního putování. Obzor uzavírá mohutný zalesněný hřeben Hoher Lindkogelu, který bezpečně identifikujeme dle vysílače. Je to ještě pořádně daleko!
Okraje lesa jsou opět ozdobeny krásnými černými borovicemi, však ještě si těchto pěkných stromů dnes užijeme. Na horním konci louky je rozcestník a nenápadná odbočka vlevo. Blízká turistická chata Peilsteinhaus je avizována v 15 minutách v přímém směru. Tuto trasu volí nakonec jen Pavel, který na nás u chaty počká: "Dej si tam pivo a počkej na nás." My čtyři si chceme projít zdejší skalní oblast Peilstein, která nabízí kromě klasických horolezeckých terénů i dvě ferráty: lehkou Haserlsteige a těžkou Couloir Steige. Nedávno vytěženým a opět obnoveným lesem se dostáváme skalám na dohled (zeshora) a pěšina se začíná ostře svažovat: co jsme pracně výškově našlapali, nyní na krátkém úseku ztratíme. Milan s Markem odbočují vpravo na vrstevnicovou pěšinku, protože nedaleko mezi stromy lze tušit vrchol skalní hrany – nemýlili se, naskytly se jim odtud první krásné výhledy na strmá skaliska Peilsteinu. My s Bizim pokračujeme dolů a narážíme jak na rozcestník, tak i na skaliska. Zanedlouho se tu všichni scházíme a usuzujeme, že pokud chceme najít ferrátu, musíme tak jako tak sestoupit skalními pěšinkami dolů pod patu skal. Horolezců se tu hemží jak kobylek, a jsme celkem udiveni, že se jedná převážně o rodiny s dětmi. Z 90% je tu slyšet čeština.

Ferráta obtížnosti A Haserlsteige ve skalní stěně Peilstein.

Nacházíme sestupovou pěšinku, která se směle dá přirovnat k ferrátě obtížnosti A. Strmý svah mezi skalami je překonáván mnoha serpentinami s několika kovovými schůdky. Podcházíme tak vlastně výraznou skalní jehlu s názvem Cimone. Zakrslé borovičky vyrůstající z těch nejnemožnějších spár a skulinek jsou tady úchvatné. Dolní pěšinka obchází patu skal pod mohutnými korunami listnáčů, takže je zde celkem přítmí. První rozcestník ukazuje směr k ferrátě Couloir, ale striktně uvádí nutnost použití lezeckých pomůcek. Tato trasa je totiž obtížnosti B/C. "Naše" kýžená lehčí ferráta by měla nějakým způsobem nadcházet sedýlko okolo další skalní věže Matterhon, nicméně pěšinka nás stále "tlačí" níže pod skály: "Podívej se na náčrtek" – "Jejda, já ho zapomněl doma!" Tím jsme tedy první etapu stezky "zazdili" a necháváme se vést značkami k nástupu na druhou, avšak stěžejní část – Haserlsteige. Že nyní jdeme dobře, o tom nás ujišťuje temná jeskyňka pod vysokým převisem (nástup na stezku by se měl nacházet poblíže vlevo), kde cvičí v lezení nějaká agilní česká rodinka s malými dětmi. Takovéto rádoby moderní "hrdinství" mi jde celkem proti srsti... Těch lidí už bylo kolem dokola dost a konečně se odkláníme na neprávem přehlíženou část skal: ke zmíněné ferrátce Haserlsteige. Klasické "áčko" se dvěma starými žebříky, a úsekem kramlí, délka výstupu asi 30 metrů. To vše vyvázané jisticím lanem, které nám poslouží výhradně pro přidržení rukama, žádné jistící pomůcky zde nejsou potřeba. Přesto beru Bizimu hůlky, aby mu nepřekážely a měl volné ruce. Já to zvládám jak s foťákem, tak i hůlkama. Milan s Markem to "vyjeli" skoro jako hasiči v prvním sledu.
Nahoře pokračuje úzká pěšinka a po menším zadýchání dosahujeme opět horní hrany skal. Tím je výstup ferrátou hotov. Zbývá jen pár kroků a ocitáme se na fantastickém rozhledovém místě u kříže s odpočivkou. Ta je nyní sice obsazena staršími turisty, ale to nám nevadí. Jdeme se pokochat výhledy o kousek dále, až přímo k hraně skály: "Bacha je to u hubu, dál už nelezte!" – skoro se mi až zatočila hlava. Možná ale spíše z těch pěkných rozhledů: nekonečná zeleň kopečků a vzdálenější hor, semtam do toho vesnička nebo kostelní věže. Z těch bodů, které nás nejvíce zaujaly: dvouvěžový kostel v blízké vesničce Hafnerberg, pak více nalevo pás poměrně vysokého hřbetu s dominujícím vrcholem – bezesporu Hocheck (s rozhlednou a turistickou chatou – další možný cíl pro budoucí výpravu). Bizi: "A támhleten krtinec je dost dobrej!" – osamocený zalesněný kopeček vystupující nad jakousi vesničkou (jedná se o Ruine St. Pankraz nad osadou Dörfl). Zkrátka nádhera, ale však si těch výhledů ještě dnes užijeme, vždyť jsme teprve na začátku! Nicméně zvony akorát bijí poledne a to nám nekompromisně připomíná, že musíme pohnout, jestli to dneska chceme všechno zvládnout! Hurá za Pavlem, který už na nás určitě netrpělivě čeká na chatě – to by se mu ta piva setsakra prodražila!
Kousek od skalní hrany by už člověk ani nepostřehl, že jsou blízko nějaké skály – pěkný prosluněný les, chata horolezeckého klubu a o kousek dále už veliká sečená louka s nádhernou turistickou chatou Peilsteinhaus (716 m n.m.). Nemohou nezaujmout jedinečné okenice vyvedené do podoby rakouské vlajky: červeno-bílo-červené. Dle našich očekávání se tu zvyšuje koncentrace turistů. Stolky na terase jsou poměrně obsazeny, lidé si zevnitř nosí jak nápoje, tak i tradiční rakouské pokrmy. S Pavlem se setkáváme na lavičce ve stínu boční stěny. Nemeškáme, jdeme si také pro pivo (cca 3,30), Milan si pro změnu poroučí velký střik, já kupuji i několik pohlednic. Narozdíl od momentální podoby chaty, na pohlednicích ještě není zvěčněna boční vyhlídková plošina, kterou lze bezesporu označit za rozhlednu. Je určitě úplně nová. Ale na tu se vydáme až později, nyní usedáme u volných stolků vedle chaty a pouštíme se do svačiny. "Hoši, odchod nejpozději v jednu hodinu!" – jak ten čas letí...
Nasyceni a napojeni se přesně v daný čas zvedáme a vystupujeme ještě na rozhlednu. Je natěsno vystavěna vedle chaty a jejím účelem je zřejmě i funkce požárního schodiště – mezipatra totiž ústí do všech pater chaty. Výška sice "jen" 12 metrů, ale rozhledy úžasné. Na jihozápad pásmo Gutensteinských Alp, což jsou zalesněné vrcholky lehce nad 1000 metrů – blízký Hocheck jsme viděli už ze skal, nyní o kus dále vidíme i pěkně špičatý Unterberg a sousední Kieneck. Zato, když zraky otočíme na východ: "Ježišmarjá, támhle to daleko na obzoru s tím vysílačem – to je teprve Hoher Lindkogel!!!" Je to jako by se člověk koukal (když to trochu přeženu) z vyhlídky u nás na Kostelíčku na pásmo Heraltických lesů na obzoru. Teprve máme za sebou 6,5 kilometru – a kolik nás ještě čeká? "Dvanáct, patnáct?" Že to bude přes dvacet raději nikdo z nás znalejších (já, Marek) nevyslovuje. Představa štreky, kterou vidíme jako v perspektivě před sebou, a kde zmíněný kopec rozhodně není "konečná", to nám doslova poklesly koutky. No to bude "maso" – takže už žádné lelkování, odpočinku bylo dost, vzhůru na cestu!

Na skalách Peilstein.

Turistická chata Peilsteinhaus.

Loukami a hlubokými lesy na Hoher Lindkogel
Dole samozřejmě neodoláváme a ještě se před chatou stavíme ke společné fotce. Je to tu fakt moc hezké, tak ať máme i hezkou vzpomínku na tato místa. Pod chatou má majitel vystavěno i několik velkých bílých stanů: "Třeba by tě v tom i ubytoval," tipujeme jako jednu ze spekulací. Necháváme se zmást pohodlnou příjezdovou komunikací, přičemž značená trasa vede někudy lesem přímo dolů k osadě. Ani jsme si ale moc nezašli. Za první zatáčkou nás značky navádí už na přímou pěšinu, procházíme krátce lesíkem a ocitáme na okraji luk s ohradou pro koně, které se tu pasou. Jeden z dalších pěkných výhledů, ale na Hoher Lindkogel se raději ani nedíváme, vůbec se totiž nepřiblížil :-) Přesto se pokoušíme otipovat, v kolik hodin dosáhneme jeho vrcholu: Milan je největší optimista (15:00), zato Bizi posouvá odhad o hodinu (16:00) – zbytek výpravy se shoduje na kompromisu: 15:30. Tak jsme zvědavi, kdo bude mít nakonec pravdu…
U cesty je informační nástěnka, která navádí turisty jak na Peilsteinhaus, tak i na menší chatu Peilsteinhütte, která se však nachází mimo naši trasu, asi 20 minut odtud. Dodatkový letáček ale uvádí, že má "geschlossen" (zavřeno). Je zde od chatařky vysvětleno, že po 27 letech nájmu chaty už není dostatek sil i dobrovolných spolupracovníků a není jiné řešení, než se s turisty rozloučit. Bohužel.

V osadě Schwarzensee.

V pár minutách scházíme do osady Schwarzensee – několik statků, chalup, upravená náves, kostelík se hřbitůvkem. Ještě klasické Rakousko. Dokonce i poštovní schránku zde mají, kterou využívám ke vhození pohlednic. U hřbitovní zdi odbočujeme na polní pěšinu, což je pěkná zkratka, než jít po silnici. Stejně na vozovku zanedlouho opět dojdeme, ale provoz zde není takřka žádný. Asi 10 minut přecházíme rozlehlou louku, pak opět vycházíme na silnici, kde pořádně natahujeme kroky. Chceme mít nezáživný asfaltový úsek co nejdříve za sebou a alespoň si nadeženeme drahocenné minuty. Jedinou pěknou zajímavostí jsou poblíže osamocené borovice kamenná boží muka. Všímáme si též, že lístečky mladých buků podél silnice pořádně "sežehly" poslední ranní mrazy. V lesíku odbočujeme vlevo na ještě užší asfaltku, která obsluhuje několik samot a statků. Scházíme do osady Steinfeld s několika moderními hospodářskými budovami a pěknou kaplí. Jinak nikde ani živáčka. Na křižovatce účelových komunikací u statku se také kříží turistické trasy, přičemž dvě z nich můžeme použít k výstupu na Hoher Lindkogel. Vybíráme si logicky tu kratší (jižní verzi), i když ani ta severní by nebyla o dost delší. Kousek za Steinfeldem máme v mapě značeno, že značka uhýbá doleva, aby putujícím výrazně zkrátila cestu. Odbočili jsme ale moc brzo. V lesíku na návrší cesta končí, dále se musíme "probíjet" lesním porostem a doslova instinktivně držet směr k další samotě. To se nám podařilo, protože záhy sestupujeme do lučinatého sedélka s ohradami pastvin, kde na stromech registrujeme dávno zašlé turistické značky. Scházíme k osamocenému statku, kde na nás (naštěstí z uctivé vzdálenosti) doráží pes. Naštěstí je u stodoly i sedlák, který by jej jistě odvolal. Psa si tedy raději nevšímáme, obcházíme statek a dostáváme se na další úzkou asfaltku, která vede k několika dalším statkům Zobelhof. "Dokonalý zapadákov," hodnotíme zdejší končiny. Asi po 100 metrech bystříme pozornost a docházíme k přírodnímu parkovišti a významné odbočce zpevněné lesní komunikace tzv. Forststraße (vpravo), což je východiště tzv. Beethovenovy stezky směrem na Lindkogel.
Odbočujeme tedy na tuto lesní silničku a začínáme vytrvale stoupat do táhlého hustě zalesněného údolíčka, jehož svahy jsou ozdobeny četnými skalami, dokonce v jednom místě s trochou nadsázky by se to dalo označit jako "soutěska". Skály však brzy ustupují, hluboký listnatý les se rozestupuje a my vycházíme na svažitou nedávno odlesněnou mýtinu, uprostřed níž zůstala impozantní černá borovice. Dřevorubci měli zájem jen o buky, jejichž mohutné kmeny jsou ještě složeny opodál u velké křižovatky lesních cest. Naši výstupovou trasu zde totiž kříží jiná, vrstevnicová Forststraße, která očividně obkružuje celé rozlehlé polesí Kalter Berg. Je půl třetí, což je vhodný čas ke krátkému vydýchání, napití a posezení, k čemuž využíváme obrovské klády. Opodál jsme sice zahlédli odpočívku Beethovenovy stezky i s odpadkovým košem, ale tato byla bohužel kvůli těžbě poškozena. Po odpočinku pokračujeme dále do táhlého kopce v listnatém lesním porostu. Odpočivek jsme viděli ještě několik. Jinak je tento úsek dokonalá pustina – až na trojici důchodců, kteří šli v protisměru dolů (zřejmě měli zaparkované to auto dole na parkovišti), jsme zde nepotkali živáčka. V tomto úseku jsme se trochu roztrhali, nicméně krátce po 15. hodině dosahujeme další holiny s křižovatkou lesních komunikací. "Hele, tuhle holinu jsme přece viděli od Peilsteinhausu, byla těsně pod vrcholem," uvědomujeme si. A skutečně: jako zázrakem se nahoře mezi stromy zjevuje konstrukce příhradového vysílače, jako maják nebo životně důležitý záchytný bod v pustině. A už úplně blizoučko! Srovnáváme tedy naše řady, opět pijeme a pouštíme se do závěrečného úseku výstupu po cestě v nedávno obnoveném nízkém porostu. Díky odlesnění se po chvíli objevuje nejen celý vysílač, ale i stará kamenná rozhledna s budovou turistické chaty. Vše máme na dosah ruky, ještě posledních 100 metrů, odbočka… a dvě minutky před 15:30 dosahujeme vrcholu Hoher Lindkogel s jeho slušnou nadmořskou výškou 834 m n.m., což je také nejvyšší bod našeho dnešního putování. Někdo podotýká, že až na pár decimetrů je tato výška téměř totožná s naší Javořicí.
Lindkogel je tvořen vlastně dvojvrcholem, na tom západnějším pahorku je neatraktivní vysílač, zato na tom východnějším, plošším a vyšším najde pocestný doslova oázu v rozlehlé lesnaté pustině: nejen rozhlednu zvanou Sina-Warte, ale i přívětivou starou turistickou chatu Schutzhaus Eisernes Tor s nabídkou teplých jídel, ledových nápojů a možností ubytování. Ještě něco naštěstí v Rakousku funguje podle starých dobrých pořádků, kde člověk najde relativní klid, pohodu a odpočinek při celodenním putování. Pod rozhlednu jsme dorazili v různých intervalech: první Marek se ještě pustil do lesa na odlov kešky, já s Milanem jsme se vydali hned na vyhlídku rozhledny a Bizi s Pavlem se na chvíli usadili dole, aby se vydýchali a převlekli si trika. Venkovní terasa chaty se stolky je obsazena zpola, a to především cykloturisty. Protože zdejší končiny jsou opravdu odlehlé a od nejbližších východišť z civilizace to sem trvá aspoň tři hodinky pěší cesty. Také je třeba podotknout, že jsme se už značně odklonili od jakékoliv železnice, takže žádná "únikovka" zde nepřipadá v úvahu. Pokud by chtěl člověk přece jen udělat únik (kdyby toho měl fakt plné zuby, nebo kvůli počasí), k naší ranní trati je to odtud přinejmenším tak daleko, jako k Jižní dráze do cíle v Bad Vöslau nebo Badenu.
Rozhledna je vysoká 14 metrů a dýchá z ní staletá staroba. Není se co divit, její historie je zajímavá: tehdejší vlastník zdejších rozsáhlých lesů Simon baron Sina rozhodl o zpřístupnění rozlehlých lesů pro veřejnost a postavení rozhledny a chaty ve druhé polovině 19. století. Vročení jeho citátu na stěně věže "Dem Vergnügen des Publikums" je sice z roku 1856, ale dle dostupných informací byl zdejší komplex dokončen roku 1897. Výhledy z plošiny jsou opravdu úchvatné: na severu Vídeň s mnoha výškovými stavbami, blíže vrcholky Vídeňského lesa, kudy jsme putovali loni – Aninger, Vierjochkogel… potom průhled na bližší město Baden, za ním až na samotném obzoru pásmo Leithagebrige (Litavské vrchy), v blízkém popředí ve směru naší cesty zalesněný Sooßer Lindkogel. A na jih (bohužel proti slunci) blízké pásmo Gutensteinských Alp, vzaději pak Schneeberg. Ve směru na západ pak můžeme přehlédnout část naší dosavadní trasy – rozeznáváme zde louky a osadu Schwarzensee odkud jsme koukali na Lindkogel před bezmála třemi hodinami. Je to už pořádná dálka, co jsme ušli! Při ideální dohlednosti bychom na severu mohli zahlédnout i hřebeny Vrchoviny u Třebíče (jistě Mařenku, Klučovskou horu, Babylon apod.).
Postupně jsme se na vyhlídce všichni vystřídali. Jen krátce nahlížíme do interiéru chaty – zde je úplně prázdno, všichni hosté sedí venku na terase. Ani pivo jsme si nedali, nechceme otálet s časem a je třeba co nejdříve pokračovat dál. Pohledem na tabuli zjišťujeme, že ceny tu mají celkem lidové, např. hovězí guláš s pečivem 7,60, debrecinský párek 4,50 atd. Více už nemeškáme, několik minut před 16. hodinou necháváme vrcholek s přívětivou chatou a rozhlednou za zády a podcházíme zdejší typickou Eisernes Tor (železnou bránu) – ta z pohledu protisměru má vysílené poutníky spíše vítat, ale my ji bereme jako startovní bránu pro další etapu našeho náročného putování.

Vrchol Hoher Lindkogel s turistickou chatou a rozhlednou Sina Warte.

Výhled ze Sina-Warte východním směrem.

Nádhernými a nekonečnými lesy na Vöslauer Hütte a Harzberg
Po několika minutách pohodové chůze se na rozcestí odpojuje užší pěšinka označená modrou značkou, kterou si volíme k postupu i my. A to z toho důvodu, že mapa Kompassu i katalog Bergsteigen zde slibují krátkou ferrátku obtížnosti "A" zvanou Brennersteig. Není to však nic prostějšího, než krátký strmý úsek s letitým zábradlíčkem podél malé skalky – toť vše. Ale alespoň jsme si mohli udělat další pomyslný zářez v seznamu zdolaných zajištěných stezek. Dál následuje pohodlná stezička po jakémsi plochém hřebínku, obklopená už převážně borovým lesem. Listnáče v tomto úseku poměrně ustoupily. Charakter pěšiny se střídá – chvíli pěšinka, chvíli širší cesta vystlaná měkkým jehličím a šiškami. Docházíme na první důležité rozcestí s velkým hraničním mezníkem – první místo, kde se lze rozhodnout, zda za cíl zvolit Baden nebo Bad Vöslau. Na definitivní rozhodnutí máme ale ještě jedno rozcestí. Z tohoto bychom hned spadli do doliny Kalkgraben a pak zase někde šlapali nahoru – takže jdeme zatím dál. Po dalším půlkilometru přicházíme k dalšímu rozcestníku: a zde se už musíme definitivně rozhodnout, do jakého cíle budeme směřovat. Nějaký dobrodinec dokonce připevnil na kmen stromu teploměr, který momentálně ukazuje 17°C. Že půjdeme do Bad Vöslau rozhodlo nejen krásné teplé počasí, ale zejména to, že loni jsme došli do Badenu, tak proč tam chodit po roce opět a nepoznat naopak sousední město? A navíc budou při cestě ještě dvě chaty a jedna rozhledna. Takže hotovo – cíl bude v Bad Vöslau. A jak to máme ještě daleko? "To je brnkačka – 6 kilometrů přímo na nádraží… Ale vzdušnou čarou!" Takže devět, deset reálně… Jaký vlak máme šanci stihnout, to se zatím nepokoušíme tipovat, ale rozhodně to nebude dříve jak v sedm hodin.

Mikroferrátka Brennersteig na úpatí Hoher Lindkogelu.

Jdeme tedy dál po vrstevnicové pěšince po úpatí kopce Sooßer Lindkogel (713 m n.m.) s celkem nepřehledným terénem borovicových lesíků a skalek. Odbočku k vrcholu dělá ale jen Marek. Předtím jsme chvíli vedli polemiku, co znamená německý výraz "Sooß" a proč se kopec tak vlastně jmenuje. Mě připadalo, že je to od slova sosna (borovice) a spojoval to i s naší známou rezervací Soos u Františkových Lázní, kde jsou taky borovicové lesíky. Ostatní oponovali, že název rezervace Soos pochází od formy "bahenních sopek" (mofet), kdy to místním Němcům připadalo jako "soc" – bublající omáčka… Ať tak nebo tak, nakonec jsme se usnesli, že Sooßer Lindkogel nese název dle přilehlé obce Sooß, která se nachází mezi Badenem a Bad Vöslau, to je nesporné.
Na jižním úpatí Sooßer Lindkogelu nás čeká další rozhodování, ale už jednoznačnější: naším dalším cílem je Vöslauer Hütte, čili nás čeká sestup po úpatí polesí Manthartsberg. Ještě jsme mohli jít napřímo do údolí Gradental, ale to bychom vynechali kýženou chatu. Musíme však podstoupit jedno z nejnepříjemnějších klesání na dnešní trase: na úseku asi půlkilometru klesáme o více jak 100 výškových metrů pitomou úvozovou lesní cestou se záplavou lupení, pod temnými korunami listnáčů, jelikož charakter zalesnění se v těchto končinách fakt mění podle toho, kam jsou svahy a rokle orientovány. Naštěstí jsme tento úsek překodrcali bez úhony a ocitáme se opět na prosluněných borovicových skalkách. Marek opět dělá jednu z keškařských odboček k vyhlídkovému kříži, my to naopak ženeme k chatě, protože na jednom z rozcestníků byla avizována otevírací doba do 17:30, a ta se nekompromisně blíží!
Vöslauer Hütte se zjevuje v 17:20 pod vysokými borovicemi jen pár desítek metrů od vyhlídkového kříže. Na venkovních lavicích už posedává jen několik opozdilých hostů. Využíváme poslední desetiminutovku a ženeme se do lokálu pro zasloužené tekuté občerstvení. V průchodu z terasy k výčepu však mají výstražnou tabulku, že "zde není průchod", které jsem porozuměl zatím jen já a ze slušnosti s Bizim obcházíme chatu k hlavnímu vchodu. Marek přiletěl pár minut po nás a hrnul si to napřímo, zatímco hostinská cosi brblala o nedodržování zavedených pořádků. "Bacha, má se chodit okolo, ono se jim to nelíbí, když jim lezete přes výčep," upozorňujeme ostatní. Chataři však byli i přesto ochotní, zavíračku nijak neřešili a bez problémů nám nalili pivo, radler, střik, či co kdo si vlastně objednal, a nechali nás v klidu posedět venku. Mezitím už všichni ostatní odešli, takže dnes jsme byli ti poslední, kdo pohostinnou a pěknou Vöslauer Hütte "zavřeli".

Nádherná Jubiläumswarte na návrší Am Harzberg.

Byť u chaty stál chatařův teréňák a vede sem jistě pohodlná lesní silnička, značky nás nejprve vedou zkratkou, pěšinkou přes borový les. Na štěrkovou cestu se napojujeme až po chvíli a zde nás taky předjíždí a zdraví chatař, který ukončil dnešní provoz chaty. Záhy však u vysokánské borovice se svatým obrázkem silničku opouštíme vlevo na úzké pěšinky. Je znát, že civilizace nebude asi daleko: zvýšila se totiž frekvence laviček a odpadkových košů, které Milan s Markem nějakým záhadným způsobem počítají. Na stromech se také objevily směrovky "Am Harzberg", což předznamenává směr k poslední dnešní turistické chatě. Tyto lesní úseky (cca 2 km) po zalesněném hřbetu Harzberg se až neskutečně vlečou. Máme toho už celkem plné kecky, v okolí nic kromě stromů zajímavého není, a tak aspoň v duchu držíme palce Pavlovi, aby to do cíle v sandálech zvládl. Přichází ostrá zatáčka, první rozptýlení na tomto doposud přímém úseku – a za ní kýžená "odměna". Objevuje se lesní parkoviště s několika auty, vzápětí slyšíme "hukot" z hospody a hned na to se před námi zjevuje turisticky rušná lokalita ozdobená nádhernou kamennou rozhlednou. Zatímco dosud jsme šli v pustině, tady už je znát blízkost města, byť to se rozkládá někde hluboko pod námi.
Zařízení na návrší Am Harzberg (466 m n.m.) nespadá už ani tak do kategorie "turistická chata", jako spíše do "výletní restaurace". A podle toho taky vypadá klientela: převážně sváteční turisté a rodinky s uřvanými děcky, jak nyní bývá tragickým zlozvykem. Nějak do této sorty v našem ustrojení a s batohy nezapadáme. Proto naši pozornost zaměřujeme výhradně na rozhlednu, která stojí úplně mimo zájem přítomných takéturistů (až na několik jednotlivců). Zdejší Jubiläumswarte je, jak jinak, pojmenována po panovníkovi Františku Josefovi a vystavěna ku příležitosti jeho 50ti letého panování v roce 1898. Výhledy z plošiny jsou přenádherné, umocněné ostrými kontrasty nízkého slunce, které ozařuje krajinu pod námi: Bad Vöslau již jako na dlani, dokonce vidíme, jak nám po Jižní dráze ujíždí jeden z regionálních vlaků. Na sever Baden, na zalesněném vršku nad ním zřícenina Rauheneck. V dohledu na sever je i Vídeň, přesně na opačnou stranu na jih i ostře zakončený Hohe Wand. Pomocí zoomu si vychutnáváme pohledy na nespočet kostelních věží a záplavu tisíců střech všemožných barev a tvarů. Pohled na západ, na naši dnešní neskutečnou trasu, nám sice kazí ostré slunce, ale i tak můžeme vidět nekonečné lesy okolo Kalter Bergu. Zkrátka působivá tečka na závěr celodenního putování. "Tak hoši, teď jaký že to stihneme vlastně vlak?" hecujeme se navzájem. Teď je přesně 18:30, do sedmi to nemáme asi šanci – "Takže 19:30 nebo 20:00? V tom případě dojedeme do Laa po desáté večer – a ještě máme rezervu na noční spoj," hodnotí Marek. Pokochali jsme se dosytosti, udělali i společnou fotku, takž dále nemeškáme a sestupujeme z rozhledny k východišti značených cest na úpatí Harzbergu nedaleko hospody.

Turistická chata Vöslauer Hütte.

Výhled z Jubiläumswarte na Bad Vöslau.

Sestup do Bad Vöslau a odjezd k domovu
Volíme tu nejpřirozenější a zřejmě i nejkratší možnou. Stezka začíná ostře klesat, přičemž tady už jsou vystavěny bytelné žulové stupně. Leckdy je ale lepší volit obchůzku okolo po svahu, protože na stupních už pořádně bolí kolenní klouby. Cesta se klikatí po zalesněném úbočí, chvíli se připojuje na silničku, pak zase odbočuje do lesa. U osamoceného dětského hřiště srovnáváme řady a Marek zřejmě jen tak pro radost zkouší houpačku a provádí několik poctivých temp. Po pár krocích se po levé straně objevují první střechy okrajových ulic Bad Vöslau a nám je jasné, že pomalu dospíváme do kýženého cíle dnešní výpravy.
Bad Vöslau je nádherné lázeňské město, však to také dokazuje honosnost vil, které vzápětí míjíme. Procházíme dále lázeňským lesoparkem, na dohled mezi opečovávanými stromy a cestičkami jsou lázeňské domy a sportoviště, dokonce se můžeme pomyslně poklonit památce našich osvícených panovníků – nejprve soše Františka Josefa, poté i Josefu II., dej jim pámbů věčnou slávu! Ale co to? Z útrob parku se ozývá bezbožné pořvávání, skřeky a halekání – nějaká skupina snědých "mladíků" tam huláká a válí se po lavičce, člověk by až řekl, že si ve zdejším noblesním přírodním prostředí daly sraz nějaké uřvané opice – pardon, oni to jsou vlastně "ti tiší, vděční a pokorní"… Naši moudří panovníci se jistě musí v hrobě obracet, jestli to někde seshora vidí. Raději pryč odtud, do ulice Johann Strauß Straße, která klesá k centru městečka. Zde máme možnost shlédnout opačný protipól zmíněných nájezdnických hord: skupinu místních ovíněných mládenců ve vikingských kostýmech. Zřejmě se chystají na nějaký karneval nebo festival. V povznesené náladě se motají kousek před námi, jeden z nich dokonce podniká symbolický útok na policejní stanici. Mají tu zkrátka nějak veselo…

Socha císaře Františka Josefa v lázeňském parku Bad Vöslau.

Ulicí Hochstraße scházíme do samého centra Bad Vöslau, kde je samozřejmě všechno již zavřené, jen pár skupinek pěších či korzujících se soustředí okolo pěkné radnice a dále směrem do parku. Ten si chceme projít i my, ostatně, máme to celkem při cestě. A rozhodně jsme nelitovali. Park je velmi pěkně upraven a osázen zajímavými dřevinami. Na nádraží nám zbývá poslední desetiminutovka. Odbočujeme na Bahnstraße a nádražní budovu máme KONEČNĚ na dohled! A v pravý čas, máme toho akorát tak dost – kontrolujeme GPS: někomu natočila 26,6 km, někomu o pár desítek metrů více… Takže můžeme zkonstatovat, že jsme dnes ušli úctyhodných 27 kilometrů.
Čas máme dobrý, je pár minut před půl osmou – to akorát stihneme regionální spoj do Vídně. Pavel s Bizim se však mírně opozdili u pitné vody – "Jéžišmarjá, oni to snad o chlup nestihnou!", nicméně na perón naštěstí docházejí akorát s příjezdem soupravy. Nastupujeme do poměrně zaplněného vlaku a musíme se usadit v "oslovských" sedadlech hned u schodiště v horním patře, jelikož na oblíbených "čtyřkách" uprostřed bohužel není místo. Zvládli jsme vše, co jsme si na dnešek naplánovali, a na chvíli symbolicky upadáme do mrákot, abychom si vychutnali pohyb vlaku, který už konečně není závislý na lidské síle.
Cesta do Vídně ubíhá rychle. Ještě si zpoza oken vlaku můžeme prohlédnout nekonečné zalesněné kopce Vídeňského lesa, pak už přichází zástavba aglomerace a samotné rakouské hlavní město. V současnosti se spoje zoptimalizovaly tak vhodně, že už nebudeme muset na přestupu trčet dvě hodiny, ale další spoj nám navazuje za přibližných třicet minut. A to je akorát vhodná pauza na zřejmě nejlevnější pizzu ve Vídni – v tureckém stánku na stanici Renweg, velká osmina za 1,60€. Obsluhuje nás, jak jinak, zahalená muslimka, i okolní osazenstvo je "typicky vídeňské".
Marek upozorňuje, že máme na výběr dokonce ze dvou možných spojů: pomalejší, ale zato luxusnější osobák do Mistelbachu pojede dříve. Ten posléze "dohání" regionální modrobílý "spěšňák" s tolik nenáviděnými kolmými sedadly. Tím je rozhodnuto – nasedneme do moderního osobáku, to pohodlí za to stojí. Volba to byla fakt dobrá, sedačky pohodlné, prostředí velmi moderní. Máme ale záhy pocit, že jsme nasedli do vagónu s omezením "bílým vstup zakázán". Pokud se ale rozhlížíme skrz soupravou, zdá se, že jsme takto nepatřiční ve všech vagónech. Dokonce se venku asi i nějak prudce ochladilo, protože by nebylo ve vlaku ženy, která by neměla hlavu zahalenou jakýmsi pytlem. Při pohledu na "mladíky" diskutující nějakou ne-německou hatmatilkou jsem si v barvách představil, jak tito budou jednou pilně pracovat osm hodin denně ve fabrice nebo jinak podobně vytvářet bohatství Rakouska, hahaha… Pro kdysi běžné, původní občany Rakousko-Uherska se vlak mění až v poslední vídeňské stanici Leopoldau, odtud jedeme prakticky v prázdné soupravě. Ani nevnímáme, že vlak staví v každé zastávce – jede totiž jinak velmi svižně a po hodince jsme v Mistelbachu, kde je potřeba vystoupit a počkat pár minut na nepopulární "modrobílý".
Do Laa dojíždíme pár minut po desáté hodině za tmy. Vidíme skupinku ručníkářů, jak si to šinou od vlaku někam do města – "Proboha, už i tady?" člověk žasne, jak až moc se vlna "vděčných a pokorných" přiblížila k Hevlínu. Soukáme se do auta a přejíždíme do Hevlína, kde se s Markem loučíme. Akce se dnes nadmíru podařila, počasí nám velice přálo a těch 27 km jsme kupodivu zvládli dobře. My pak míříme nocí k Třebíči a ještě vysazujeme Pavla s Bizim ve Vacenovicích, pak se v Třebíči-Domcích loučím i s Milanem. Už jsem myslel, že domů dojedu bez zastavení, ale co čert nechtěl, na prostranství před národním podnikem BOPO (tj. asi 100 metrů od baráku) mě staví hlídka SNB. Po kontrole dokladů a ověření platnosti TP u auta mě dokonce "bez foukání" pouští dál. Díky tomuto drobnému zdržení dojíždím k domovu 13 minut po půlnoci.

Společná fotka u chaty Peilsteinhaus.

Celkem ujito: 26,5 km.
K orientaci poslouží mapa Kompass 209 Wienerwald 1:50.000.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: JARNÍ PUTOVÁNÍ JIHOVÝCHODNÍ ČÁSTÍ VÍDEŇSKÉHO LESA.

(zapsal a fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.