Pátek až neděle 18. - 20. prosince 2015
Trasa sobotní výpravy:
Náměšť nad Oslavou, nádr. ČD (0 km, 380 m n.m.) - Kolomaznice, tur. odpočivka (3 km, 397 m n.m.) - U Vlasáka, levý břeh rozc.TZT červená (4,5 km, 340 m n.m.) - U Vlasáka, pravý břeh rozc.TZT zelená (5,5 km, 336 m n.m.) - Skautská louka, (6 km, 330 m n.m.) - U Glorietu, vyhlídka (8,5 km, 423 m n.m.) - Sedlecký hrad, zříc. (9 km, 365 m n.m.) - Gloriet, pavilonek (10,5 km, 430 m n.m.) - Zlatonosný potok, (11,5 km, 420 m.n.m.) - Sedlec, hostinec (14,5 km, 460 m.n.m.).
Účastníci: Pedál, Piňďa, Venca, Havran, Cahouš, Eman, Pilník - Pepík, Jabko (a Kmoch v pátek) - Vajda, Burdych, Poke - Kotel, Čenich, Jarmil, Eda.

Počasí: mlha, kolem 0°C.

Takže zimní Normandie nám dospěla už do 25. ročníku... Je to tedy více jak čtvrtstoletí, co tuto akci na chatě Pedálovce a následnou výpravu konáme. Tradice byla položena někdy v roce 1987, některé roky zkraje 90. let se akce nekonala, ale v zásadě lze říct, že už se skutečně konalo 25. dějství. Sobotní výpravy vždy směřují do nějakého atraktivního koutu v blízkém okolí, ať je to například na Oslavku, Jihlavku, k Meziříčí, anebo výjimečně i někam dále. Ještěže ty vlaky nám nezrušili, a pokud budou stále jezdit, a hlavně zdraví nám bude sloužit, věřím tomu, že jednou oslavíme a uskutečníme 30-40-50. ročník této populární akce.
I letošní dějství mělo několik zvláštností: především nebylo pevně vyhlášené téma soutěže chuťovek, což se nakonec zvrhlo v zabijačkovou žranici, a dokonce se letos nezúčastnil dlouholetý člen Trnky se svým ohňostrojem, bohužel musel zdobit doma stromeček. Naproti tomu se sobotní výpravy letos po delší době zúčastnil Jablko, který předešlé roky plnil roli kuchaře na chatě. Letos totiž bylo bohaté občerstvení zajištěno v cíli. Výpravu Pedál naplánoval do starých známých míst, ovšem kudy jsme šli před delší dobou: po pravém břehu Oslavky na Sedlecký hrad, s cílem v hospodě v Sedleci, odkud byl zajištěn odvoz.

Pátek
Odjezd v počtu sedm (Pedál, Piňďa, Venca, Havran, Cahouš, Eman, Pilník) a pes v 16:39 z Třebíče. Ve Studenci v nádražce čekali Pepík s Jablkem. Po cca dvouhodinové společenské konverzaci a ne úplně střídmého popíjení jsme odešli spořádaně na chatu. Tam měla probíhat soutěž chuťovek, nicméně poté, co Kmoch přinesl na stůl velký tác se zabijačkovými pochoutkami se soutěž, která ještě ani nezačala, zvrhla v bohapustou žranici. Jediný protestující Pedál, který očekával vysoké umístění, byl uklidněn rozhodnutím ostatních: "Pedál, budeš první a všichni ostatní druzí." Pak už poklidnému průběhu večera nebránilo nic. Spát jsme odcházeli spořádaně kolem půlnoci. (zapamatoval si Pilník, pokračuje Kotel:)

Sobota
Ti, co nespí v polních podmínkách na chatě Pedálovce a zúčastňují se jen sobotních výprav, se postupně sbírají do ranního vlaku na jeho trase směr Náměšť. Začínám 8:25 já v Borovině, a v Třebíči pak přistupují Čenich, Jarmil a Eda. Zdá se, že už i v sobotu nás jezdí čím dál méně – takže jsme zvědavi, kolik skalních členů bude stát na peróně ve Studenci. Cesta ubíhá v pohodě, dokonce ani vlak není moc narvaný. Kdysi v tento termín jezdily mnohé třebíčské trampské party "na jmelí" do okolí Ketkovic a Senorad, ale i oni zpohodlněli a řeší dopravu poněkud moderněji: "Jak jsem šel kolem zimáku, měli tam přistavený autobus," sděloval Jarmil, kterak se trampi na jmelí nyní dopravují. Ve Studenci těsně před devátou skřípou brzdy, koukáme z okna a počítáme naši silnou skupinu: pět, deset... třináct?! Asi tolik jsme se dopočítali konečného počtu + plus my. Kupodivu se mezi "chataři" objevují i Vajda s Burdychem, kteří přece jen účast nezklamali a z různých důvodů dojeli do Studence auty. Ve vlaku menší uvítačka, sdělení dojmů z předešlého večera a můžeme odfrčet směr Náměšť nad Oslavou.
V tomto, dnes totálně zamlženém a zašedlém městečku vystupujeme krátce po deváté. Na peróně počítáme řady členstva: patnáct plus pes. Někteří jdou "posnídat" do čekárny k vyhlášenému automatu kelímek kávy a pak se po skupinkách vydáváme k turistickému rozcestníku. "Jdeme sice na pravý břeh Oslavky, ale ne aby vás napadlo jít po zelené – půjdem pěkně kolem 'mojí čističky' k železničnímu mostu a tradiční trasou k Vlasákovi. Teprve tam přejdeme lavku a na zelenou se napojíme u Zňáteckého potoka," upozorňuje hned zkraje Pedál, abychom snad nešli přes Zňátka. Trasa pokračuje ulicí Nádražní směrem k takovému zmršenému obchodnímu pseudocentru: kdysi zde byl velký plac coby autobusové nádraží (jezdil jsem odtud linkou na vojenský útvar), nyní je plocha chaoticky zastavěna nákupním centrem a několika komerčními objekty, samozřejmě lze zde objevit i hospodu. A hned naproti naštěstí nechali populární hospodu U Cafourků ("u Cafisů"). Nechtělo by se tomu ani věřit, ale v tuto křesťanskou hodinu už mají otevřeno jak U Cafisů, tak i v protější Na Křížku! A samozřejmě ihned nadšené volání od chvostu na ty, kdo by snad chtěli jít bez povšimnutí dále: "Hééj, jdeme na pivo, máme po ránu žižeň, musíme se občerstvit!!!" Hmm, tak to vypadá, že dneska dojdem "hodně daleko"... Všichni tedy odbočujeme ke Křížku, jistě i k radosti paní hostinské, která bude mít takto hned po ránu příjemnou tržbu. Akorát Venca si to namířil k Cafisům, kde měli větší výběr piv. Takže půlhodinku slopáme pivko, našli se i hladovci, co si objednali nabízenou dršťkovou. Popravdě řečeno, komu by se hned chtělo do dnešního počasí – totální deka, mlha, snad i slabé mrholení, teplota jen mírně nad nulou, takže v terénu bude marast. Naštěstí se nám podařilo všechny do terénu vyhnat celkem brzo a krátce po desáté hodině můžeme pokračovat dále v pěší krasojízdě.
Míříme okolo průtahu ke kruháči, po důrazném upozornění Pedála odbočujeme k sokolovně. Zde menší kufrování, omylem totiž zmatečně odbočujeme k uzavřené bráně čističky: "A jéé, Alzheimer-club pustili na vycházku!" ozývá se zezadu. Pak už jdeme správně okolo "Pedálovy čističky" směrem k lávce přes řeku Oslavku. Tu přecházíme a ocitáme se na ulici Smetanova u starších rodinných domků a odbočujeme doprava, směrem k železničnímu mostu. Vzpomínáme, jak kdysi dávno zde byl příhradový most, ostatně jako i jiné mosty na trati mezi Rapoticemi a Okříškami (Kralice, Náměšť, Vladislav, Lorenčák, Libušák... úchvatné příhradové konstrukce, které byly někdy před 30 lety vyměněny za plnostěnné). Hned za mostem se vydáváme vlevo vzhůru do stráně a přecházíme koleje na málo chozenou pěšinku, která kopíruje trať nad hlubokým zářezem. Chodíme tudy rádi, je zde určitě zajímavější trasa než po oficiální červené TZT, která vede z Náměště mezi poli na Velkopolský Dvůr. Stejně na červenou brzy narazíme. Pěšinka posléze klesá opět k trati a u malého přejezdu koleje přecházíme a to už vidíme červené značky na stromech. Vzápětí jede okolo motorák od Brna.

Oheň na Skautské louce.

Čertův mostek.

Po chvíli přicházíme k místu, které je tu nové: krytá odpočivka na hrázi malého rybníčka zvaného Kolomaznice (čas 10:45 hod.). V zájmu zadržovaní vody v krajině vybudovali lesáci tuto malou nádrž. Informační tabule uvádí, že hloubka by tu měla být 2,45 metru a hned se nacházejí hecíři, aby to někdo vyzkoušel. Cahič by do toho i šel, ale přednost nakonec dostávají placatice k zahřátí všeho druhu. Kdo si pozorně přečetl naučnou tabulku, mohl se dozvědět, že: "Název retenční nádrže, Kolomaznice, je odvozen od původního využití území. Stávala zde menší bouda a pec, ve které doutnalo pryskyřičné dřevo. Pryskyřice vytékala pod hranicí dřeva a chytala se do kbelíků. Ještě za tepla se smísila s tukem, parafínem nebo vazelínou. Tak vznikala kolomaz používaná na mazání dřevěných os vozů. Zemní hráz je dlouhá 40 metrů, široká 3 metry a vysoká 3,7 metrů. Maximální hloubka vody dosahuje 2,45 metrů. Nádrž byla postavena v údolí Oslavy a Chvojnice, tedy v přírodní rezervaci evropsky významné lokality." Po desetiminutovém odpočinku pokračujeme dále po červené.
Zdá se nám, že značení je zde nějak chaotické, svedlo nás totiž na zablácenou pěšinku v lese. Dlouho jsme tudy nešli, ale víme, že bychom měli narazit na účelovou komunikaci vedoucí k táboru "U Vlasáka". Ještě se chvíli motáme v průseku vysokého napětí, ale pak kýženou cestu zdárně nalézáme. Sestupujeme z kopce do údolí a tak trochu zbytečně používáme jinak oblíbenou a účelnou zkratku. Vycházíme poblíže rozcestníku červené TZT a brány do opuštěného tábora. A zase jsme si naběhli s trasováním: "Hele, musíme se kus vrátit, ta lávka je proti proudu, na konci louky!" – volá někdo z vedení výpravy. "No jo, Alzheimer na vycházce, kdo to vede?" kontruje pobaveně ostatek. Zkrátka musíme obejít velkou louku rozrytou od kanců, abychom se dostali ke staré polozapomenuté lávce. Naštěstí ještě stojí, je dost vysoko na to, aby ji vzala voda nebo ledy. Lávka vede víceméně odnikud-nikam, na protějším břehu končí prakticky ve skále a jen místní ji znají. U skály se musí odbočit doleva, sejít k vodě a neznatelnou krkolomnou pěšinkou po břehu dojít k rozcestníku zelené TZT, která sem přichází údolíčkem Zňáteckého potoka. Sestup z lavky k břehu jistí ocelové lanko, jehož se lze přidržet, přesto kdosi hází rybu, ale jinak jsme tento přechod ustáli. Následuje zhruba 700 metrů dlouhý úsek podél břehu s překonáváním skalek či padlých kmenů, ale zato s pěknými pohledy na zurčící hladinu Oslavky. Konečně je taky více vody a ne jako v létě, kdy byla neskutečná sucha.
K rozcestníku zelené TZT "U Vlasáka – pravý břeh" docházíme kolem 11:45. Je zde opět krátká zastávka k napití a taky se rozhodujeme, že s blížícím se polednem bychom měli vyhledat místo na oheň. To se nám nabízí o kousek dále po proudu, v rovinatých místech někdejší nivy (dnes již zarostlé dřevinami), která se nazývá Skautská louka. Je zde starý kemp s ohništěm, který si tedy vybíráme pro polední pauzu na opečení špekáčků. Opodál se naštěstí nachází nějaká ta smrčina, takže se daří sesbírat kupku roští, ale že by bylo suché, to se říct nedá. Čenich měl spoustu práce, aby rozfoukal oheň. Nakonec se rozhořel pěkně, takže se nad plameny objevuje přehršel špekáčků a uzenin všech možných značek. "Hlavně si rozvěšte batohy na stromy, ať vám je nevyrabuje Cyr," varují ti, kteří už mají s podobnými nájezdy zkušenosti. Během siesty se rozproudila zajímavá a nekončící debata mezi dvěma osvědčenými diskutéry – Edou a Burdychem. Burdych, poukazujíc na dosud neoslavené Edovy padesátiny, si vysloužil na oplátku taktní upozornění, že údajně dluží určitý obnos za hraní na jeho oslavě. Eda zvolil taktiku nekončící ohrané desky a opakoval to Burdychovi donekonečna, takže zajímavou debatou vyplnili k pobavení ostatních celou obědovou pauzu.
Až kolem 12:40 hasíme oheň a pokračujeme dále. Procházíme starou loukou se snad staletými ovocnými stromy. Čert ví, kdo je tady kdysi dávno vysázel, každopádně už zplaněly, anebo je pohlcuje nálet. Pak se pravý svah přibližuje a zanedlouho docházíme k vyústění postranního údolíčka s potokem Hučák. Roklina je překonávána vysokým klenutým mostkem, zvaným Čertův most. Bezesporu zde stojí již několik staletí. V údolí Hučáku se nachází pěkné kaskády s vodopády, ale tam nepůjdeme. Stavíme se na mostek k pěkné společné fotce a pak začínáme stoupat po cestě šikmo do příkrého svahu, kam nás vede zelená značka. Tento úsek je celkem nepopulární a ubíjející. Turistickou stezku bohužel nejde trasovat kolem řeky, protože naproti T.O. Zlatá podkova jsou vysoké skály. Musí proto vystoupat až nahoru do lesů a jít vrchem. S Pilníkem jsme se mírně opozdili, takže ostatní docházíme až nahoře u lesácké točny. V těchto místech jsou odbočky ke starým trampským srubům Mňouci a Umírajda, ale ani ty dnes nebudou našim cílem. Pokračujeme po zelené rovným úsekem cesty a kratší zastávku si dopřáváme až u památníku hajného fořta Czepla, kterého v těchto místech zastřelili pytláci. Informační tabulka vysvětluje tehdejší souvislosti: pytláci a hajní se nemilosrdně pobíjeli. Vzpomínaná událost se stala roku 1842 jako odplata za smrtelné zranění pytláka Studeného.
Rovný úsek pokračuje ještě necelý kilometr na rozcestí v polesí Holý kopec, kde odbočujeme ostře doleva. Naopak pravá odbočka směřuje do již blízkého Sedlece, ale Pedál mi před výpravou kladl na srdce: "Ne aby tady někoho napadlo odbočit hned do hospody, ani se to nezmiňuj." Z jedné postranní cesty vychází borec s holkou s batohem "natěžko", určitě zde někde spali přes noc. Pěšina, z níž dvojice vyšla, by se dala použít k přístupu na Sedlecký hrad, ale my volíme známější trasu stále po značce. Měli bychom dojít k vyhlídce vysoko na skalách a naivně doufáme, že se nám naskytne jeden z nejhezčích pohledů do údolí Oslavky. Rovná široká lesní cesta najednou končí skalním prahem a my koukáme doslova do bílé tmy. Mlha je tak hustá, že není vidět ani na protilehlý ostroh Lamberka, ani na Sedlecký hrad, ba ani dolů na peřeje Oslavky! To jsme tady tedy ještě nezažili. Můžeme tak maximálně tipovat, jestli je Lamberk položen mírně nalevo, nebo mírně napravo. Vyhlídka se jmenuje U Glorietu, nebo se ještě používal název Holý kopec. Většina z nás odbočuje na nenápadnou pěšinku, značenou významovou odbočkou "ke zřícenině". Obcházíme po úpatí široký zákrut řeky a začínáme znatelně klesat. Terén je celkem zrádný – pod zetlelým listím je klouzavé bláto, takže v nejprudším místě Pilník hází celkem slušnou rybu na záda. Ostatní to kritické místo raději obcházíme.

U Glorietu.

Netrvá dlouho a jsme u zříceniny Sedleckého hradu. Popravdě řečeno, od pradávna nám byl o něco více sympatický než protější Lamberk, i když je méně známý. Byl i naším oblíbeným cílem při výpravách s oddílem Čtyřka před zhruba 30 lety, dokonce se v areálu hradu odehrávalo i jedno z dějství tehdejší dlouhodobé hry Putování tří mnichů. Nachází se zde více pozůstatků kamenných zdí – zvláště typická je stěna s několika čtverhrannými otvory pro trámy, pozůstatky věže, které kdysi sloužily jako trampský přístřešek – a nově (vlastně už od roku 2003) i tři kříže. Váže se k nim pověst o tragické události posledního pána hradu: po své nepřítomnosti našel svoji manželku a dvě dcery mrtvé. Od roku 1450 byl hrad opuštěn a jeho kamenivo sloužilo jako stavební materiál jiných staveb – Vlčího kopce, Aniny cesty a kuriózně naposledy k budování JZD Sedlec (dle informace z tabulky). Na plošině děláme krátkou přestávku na občerstvení z placatek a stavíme se ke společné fotce. Pak se navracíme tou samou cestou na vyhlídku U Glorietu.
Další úsek vede po pohodlné lesní cestě po hraně údolí. U loveckého pavilonku Gloriet jsme během několika minut. Bývaly doby, kdy tato unikátní kruhovitá stavba byla zdevastovaná, ale naštěstí byla zrekonstruována. Krátké zastavení na fotku na schodišti a jde se dál. Pěšina se začíná vlnit nad hlubokou strží, je odtud asi 100 výškových metrů dolů k Oslavce. Ale není samozřejmě nic vidět, ta mlha je neproniknutelná. Přehlížíme dokonce i nenápadnou odbočku na vyhlídkovou skálu Jinošovnice. Samozřejmě, že odbočení by dnes nemělo žádný smysl. Jen pro dokreslení: Jinošovnice nabízí jinak nádherný výhled jak na meandry Divoké Oslavky, tak i na rovný úsek Dlouhé Oslavky. Pak se naše hlavní pěšina začíná stáčet a klesat do postranního údolí. Dle mapy se zdejší přítok oficiálně nazývá Cihelna, ale my jsme jej odpradávna nazývali Zlatonosný potok. A to proto, že v jeho kaskádách probíhaly v dobách oddílu Čtyřka nadšené hry na zlatokopy a rýžovače zlata. Pedál s Havranem připravili zlomky starých mosazných plíšků nebo barevných kamenů a družiny je rýžovaly na bodování.
Stísněné údolíčko je v těchto místech velmi tajemné. V místech, kde pěšina o něco níže překonává po obrovských balvanech potok, býval trampský flek. Dneska se však zastavujeme hned za první zatáčkou a Pedál velí k přebrodění potoka a nasměrování pochodu proti jeho proudu. Následně bychom měli narazit na lesní komunikaci. Takto jsme ještě nikdy nešli, takže zase nějaká novota. Velmi překvapeni jsme o padesát metrů dál. Najednou se zjevuje rovinka v ohybu potoka, tábořiště a nádherná trampská bouda. Ze směrovníku se dozvídáme, že patří T.O. Vodopády. Nikde nikdo, tak alespoň nahlížíme do cancáku na dveřích a pokračujeme dále. Skutečně nacházíme lesní silničku a vydáváme se doleva. Tím se definitivně dostáváme z údolí a smíšenými lesy míříme k Sedleci. Na silnici vycházíme u konce letiště, v místech, kde se ve vojenské hantýrce říkalo Blížná (objekt naváděcích světel před prahem dráhy). Mlha je zase taková, že by se dala krájet, sotva je vidět na letištní objekty. Odhadem je dohlednost tak 50 metrů. Tento poslední silniční úsek je nejméně záživný – už abychom byli v hospodě! Proto Pedál co chvíli odpočítává dle jeho GPS na mobilu: "Ještě kilometr...! Ještě 400 metrů...! Ještě 120 metrů...! Ještě 10 metrů....! Tři metry!!!!" – a jsme v sedlecké hospodě (čas 15:45). A právě včas, protože zanedlouho padne soumrak.
Hospoda v Sedleci je tak trochu unifikovaného socialistického stylu a nachází se hned u oplocení letiště. Uvnitř je ale ozdobena četnými trampskými artefakty, určitě se zde scházejí party z údolí Oslavky. S námi je dnes počítáno, jelikož Pedál zde dopředu zamluvil dlouhý stůl a samozřejmě taky večeři, i přesto, že hospoda normálně nevaří. Usedáme ke stolu a hodnotíme dnešní trasu: až na ten marast a bláto, paráda! Pilníkova a moje GPS natočily shodně kolem 14,75 km. Objednáváme pivka, kafe, fofolu a jiné občerstvení. Burdych posléze dokonce regulerně usíná na stole, což ospravedlňuje tím, že se musí trochu vyspat na cestu, jelikož ještě pojede do Kolína. Večer ale ubíhá v družné zábavě a zlatým hřebem je odměna v podobě delikatesních výpečků, kterých hostinský každému naděluje plný talíř – dobře to Pedál zvolil! O půl šesté přijíždí Zbyněk s mikrobusem a postupně nás na dvě etapy odváží na studenecké nádraží. My s Vajdou a Burdychem odjíždíme auty do Třebíče, ostatní se odebírají na chatu – ale o tom už opět krátce Pilník:

První incident nastal při odjezdu ze Sedlece, kdy se váhající Eman už téměř nevešel do auta a musel sedět na krajíčku v prostřední řadě. Tím bylo zaděláno na druhý incident, kdy při vystupování na nádraží ve Studenci se spolusedící tak těšili na vystupování, že Eman po otevření dveří vypadl z auta. Byl dost naštvaný, ale je třeba říct, že oprávněně. Uklidňovali jsme ho ještě na chatě. Sobotní zábava potom pokračovala jak v nádražce, tak na chatě stejně v poklidu, jako předešlý den. Výrazným omezením oproti předchozím letům byla absence Trnkyho a tím i velkolepého ohňostroje.
V neděli ráno část účastníků odjela posledním autem, které zůstalo na chatě (Jablko), proběhl klasický úklid a poté jsme odešli na nádraží, kde v 10 hodin otvírala oblíbená hospůdka. Po kafi a podobných nápojích jsme odjeli ve stejném počtu, v jakém jsme v pátek na třebíčském nádraží začínali.
Takže ještě jednou "šťasnej a veselej" a hodně úspěšných akcí a silných zážitků v roce příštím!

Normandie 2015 - společná fotka na Sedleckém hradě.

Celkem v sobotu ujito: 14,5 km.
Nejvyšší bod trasy: u letiště Sedlec (465 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: údolí Oslavky Skautská louka(cca 330 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 z produkce Geodézie On-line.

(zapsal Kotel a Pilník, fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.