Hostýnské vrchy: Kelčský Javorník
tradiční podzimní výprava - tentokrát bez inverze (ale se sluncem!)


Sobota 28. listopadu 2015
Trasa: Rajnochovice, zastávka ČD (0 km, 380 m n.m.) – Podhradní Lhota, (1,5 km, 382 m n.m.) – Zubříč, zřícenina (3 km, 522 m n.m.) – Šaumburk, zřícenina (3,5 km, 608 m n.m.) – Pod Černou bařinou, rozc. (5 km, 597 m n.m.) – Černá bařina, vrchol (5,5 km, 653 m n.m.) – Kelčský Javorník, vrchol, rozhledna (7,5 km, 865 m n.m.) – Jehelník, rozc. (8 km, 852 m n.m.) – Humenec, rozc. partyz. zemljanka (10 km, 690 m n.m.) – Čerňava, vrchol (11 km, 844 m n.m.) – Na Tesáku, tur. chata (13 km, 690 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Marek, Bizi, Lubor.
Počasí: slunečno, kolem 0°C.



Již po deváté jsme ve spolupráci s kamarádem Markem z Hevlína zorganizovali výpravu směřující do některého z významných a zajímavých moravských pohoří. Prapůvodní idea těchto akcí je vystihnout takové počasí, abychom překonali inverzi a stanuli na horách nad mrakovou peřinou. Někdy se to podaří, někdy ne... a právě v tom tkví kouzlo a výjimečnost těchto výprav: člověk nemůže nic předem ovlivnit a je odkázán jen na konání přírody.
Pro letošek jsme se bohužel nedočkali atraktivní nabídky řetězce Lidl ve formě poukázek na celosíťové jízdenky ČD, které byly v minulosti nabízeny za lidových 200 Kč. Někdy počátkem listopadu jsme v diskusích zachytili zprávu, že Lidl a ČD se pro letošek nedohodli a populární "lidlenky" nebudou. Nevadí, cesta nás vyjde o trochu dráž, ale i tak je za použití víkendové skupinovky (někdejší SONE) finančně zvládnutelná. V hledáčku jsme měli několik možných cílů, horkými kandidáty se nakonec staly Kelčský Javorník v Hostýnských vrších anebo Velká Javorina v Bílých Karpatech. Nakonec, i s ohledem na mimořádnosti ve spojích, padla volba přece jen na Kelčský Javorník, který je od letošního podzimu ozdoben i krásnou novou rozhlednou. Oproti tradiční sestavě byli letos přizváni i hosté. Podnik se všem velmi líbil a je nutno podotknout, že na výpravě jsme zažili pěkné zimní počasí se sněhem a sluníčkem – letos první a bohužel i poslední.

* * * * * * *

Do kraje pod Hostýnem máme z Třebíče velmi dobré spojení. My s Bizim si zakupujeme víkendovou celosíťovou jízdenku za 550 Kč (t.j. 275 na jednoho) a odjíždíme 3:47 z Třebíče směr Brno. V moravské metropoli jsme 5:12 a máme asi půlhodinku na odjezd rychlíku směr Bohumín (5:52). Tím cestujeme do Kojetína, kde podruhé přestupujeme. Na prvním peróně na nás již čeká moderní velkoprostorový motoráček v modrobílých barvách na relaci Kojetín – Rožnov pod Radhoštěm. Tím odjíždíme kolem půl osmé a zanedlouho následuje Kroměříž, posléze Hulín s velkým přestupním uzlem. Zde se přidává Marek, který cestuje od Břeclavi. Delší dobu jsme se neviděli, takže v družném rozhovoru nám následující trasa rychle ubíhá. Jak jsme se tak dívali na počasí: v Brně bylo krásně jasno, hvězdná obloha, ale tady v okolí Holešova je zataženo. Stále věříme, že se to snad ještě zlepší. A taky ano – sotva projedeme přes Bystřici pod Hostýnem, obloha se začíná protrhávat. Můžeme tak obdivovat blížící se zalesněný pás vysokých kopců – Hostýnských vrchů, které vystupují z roviny Moravské brány opravdu majestátně. Nejprve se objevuje Hostýn s typickým větrníkem, potom ještě vyšší hřeben Javorníka, přičemž ten je úplně bílý! Nahoře tedy musí panovat mráz a sníh.
Kelčský Javorník od Podhradní Lhoty
Kelčský Javorník od Podhradní Lhoty.
Model hradu Šaumburk
Bizi u mimořádně vyvedeného modelu hradu Šaumburk.
Vystupujeme v 8:48 na zastávce Rajnochovice, nacházející se uprostřed polí. Její pojmenování je poněkud zvláštní, protože nejblíže se nachází Podhradní Lhota a samotná obec Rajnochovice je až druhá v pořadí (zato asi větší). Sluníčko zde svítí naplno a hned krajina vypadá veseleji. Těch několik lidí, co s námi vystoupilo, se během okamžiku rozptýlilo do neznáma – asi využili přistavený autobus. My si jdeme nejprve prohlédnout zajímavý model hradu Šaumburk, představující jeho možnou podobu v době největšího rozkvětu ve 13. století. My budeme mít možnost cestou shlédnout již jen jeho reálnou zříceninu. Model se nachází uprostřed autobusové točny. Po úpravě výstroje a shlédnutí rozcestníku se vydáváme na cestu – nejprve po silnici směřující přes mírné návrší do blízké Podhradní Lhoty.
Po celou touto etapu můžeme obdivovat bílý hřeben Javorníka, jehož vrchol se ale ztrácí v čepičce oblaku. Přehoupáváme se přes návrší Vrch (409 m n.m.), přičemž nás čeká převýšení do 865 m. V Podhradní Lhotě jsme krátce po deváté a zde se k nám připojuje Lubor s klukama, kteří sem přijeli autem. Krátce se zastavujeme k napití horkého čaje a po ujasnění naší další trasy se už všichni společně, t.j. v šesti účastnících, pouštíme dále po zelené TZT. Je trochu zajímavé, že rozcestník Podhradní Lhota (382 m n.m.) uvádí jako cíle Zubříč (1 km), rozc. Pod Černou Bařinou (2,5 km) a Jehelník (6 km), ale nikoliv nejvýznačnější Kelčský Javorník. Odbočujeme do uličky mezi domky a začínáme zostra stoupat. Za zástavbou se cesta ostře stáčí a záhy dosahuje sedla oddělující hlavní hřeben a ostroh s pozůstatky hradu Zubříč. Poblíže je studánka z jejíž trubky prýští pramínek vody, naproti pozemek se starou chatou. Kus nad studánkou nějaký dřevař přeměřuje a značí kmeny. Významová odbočka od zdejšího rozcestníku je nějak nelogicky značena mezi stromy, ale dřevař nám radí, abychom šli ke zřícenině normálně dále lesní cestou. Krátce si u studánky oplachujeme ruce, musíme dát ale pozor na zledovatělý povrch okolo. Zajímavé je, že databáze studánek uvádí její název "Ruka", přičemž otisk dlaně je i v betonovém potěru okolo skruže.
Zříceniny Zubříče dosahujeme v několika minutách. Jedná se o výrazný pahorek v samotném závěru postranního hřebene s udanou nadmořskou výškou 522 metrů, takže Podhradní Lhotu máme odtud hluboko pod nohama. Lze zde rozeznat bývalý okrouhlý příkop a hlavní pahorek, na němž asi bylo vystavěno hradiště. Díky vykácení se odtud nabízí pěkný pohled na samotný Kelčský Javorník pokrytý sněhovou bělobou. Marek ještě dohledává místní kešku a navracíme se na hlavní zelenou trasu. Od rozcestníku nás čeká další stoupání. Obkružujeme následný vrchol s další zříceninou – Šaumburkem. Je zajímavé, jak se dostáváme ze severního úbočí na jihovýchodní a nabíráme výšku kolem 600 m n.m., jak se náhle mění skladba lesa – zatímco u Zubříče převládala smrčina, během pár desítek metrů se najednou ocitáme v nádherné bučině, která je prosvícena od jihovýchodu nízkým sluníčkem, až nás píchá do očí. Po chvíli dosahujeme rozcestníku a významové odbočky na Šaumburk, který si samozřejmě nenecháme ujít a vystupujeme na vrcholovou plošinu se zbytky několika zdí. Tento hrad má osud jako stovky jiných (samozřejmě i jako hrady u nás na Třebíčsku): dobýván za husitských válek, poté byl sídlem loupeživých rytířů a proto pobořen.
Zima na Kelčském Javorníku
Zimní nálada na hřebeni Kelčského Javorníka.
U zdejší infotabule nás dohnala jedna ojedinělá skupinka výletníků, ale záhy se zase rozptylujeme. O kus dál nás zaujímá podivná "technická památka": vedle kamenité a kořenové cesty je odstaven letitý Favorit a podle toho, jak je obrostlý travou, už zde musí stát nějaký ten pátek. Kdoví, jak se sem vůbec dostal. Následně míjíme vlečku dřevařů a začínáme opět stoupat do kopce. Než jsme došli k rozcestí Pod Černou bařinou (597 m n.m.), poodběhl Luborovi pes dále do lesa, takže zde chvíli čekáme. Cesta a terén je zde rozrytý od lesácké techniky, takže pro delší odpočinek zde není vhodné prostředí. Srovnali jsme ale záhy řady a pokračujeme výstupem pěknou lesní cestou na podružnou kótu Černá bařina (653 m n.m.). Okolí cesty je celkem odlesněno, takže se odtud nabízejí pěkné zpětné pohledy na vzdálenější doliny v níž se rozkládá obec Rajnochovice. V dalekém protisvahu nás zaujímá veliká budova se sedlovou střechou, součást nějakého rekreačního areálu – podle dostupných informací je však tento areál zdevastován. Krátce před jedenáctou hodinou docházíme do mírného sedýlka, kde se schází několik cest z obou úpatí. A také lovecká Holubova chata, která však není určena pro odpočinek veřejnosti a proto uzamčena. Lze i konstatovat, že od výšky 650 m n.m. se začíná objevovat i poprašek sněhu a mocnější jinovatka na stromech – odvislé samozřejmě i na tom, na jakou stranu je exponován svah hřebene.
Od Holubovy chaty začínáme ostřeji stoupat šikmo vzhůru po kamenité cestě. Tím se trochu zadýcháváme a každý volí svoje tempo dle jeho sil. Sněhového poprašku přibývá, stejně tak i kamenitých skalek nebo pokroucených kmenů starodávných buků. Dosahujeme i okraje Přírodní rezervace Kelčský Javorník, která se rozkládá na severním úpatí hlavního hřebene. Důvodem ochrany je m.j. původní pralesovitý porost horských bučin a javořin na suťovém svahu s karpatskou květenou. Skutečně, zdejší přirozené lesní porosty jsou čím dál zajímavější – někoho by možná kvůli svému "neladu-neskladu" příliš nezaujaly, ale takovému znalci a obdivovateli původních lesů, jako je Bizi, zde jistě srdce zaplesalo. Svah se pomalu mírní a zleva se připojuje obslužná komunikace pro blízký vysílač. Ten stojí pár desítek metrů před skutečným vrcholem. Dá se říct, že při překonání 800-metrové hranice nadmořské výšky jsme dosáhli souvislého zasněžení. Země je pokryta více než 5 cm popraškem a na vrcholovém hřebeni, zvláště při návětrné straně obtěžkává větve mohutných smrků, a samozřejmě i konstrukci vysílače, solidní námraza.
Nás ale zajímá výšková stavba o několik desítek metrů dále. Je to zbrusu nová rozhledna postavená na vrcholu Kelčského Javorníka letos na podzim. Architektura věže je skvělá, naprosto výjimečná. Vzdáleně připomíná široké věže tzv. stezek v korunách stromů známé třeba ze Šumavy, jen je samozřejmě štíhlá. Míjíme vrcholový rozcestník i trigonometrický bod a zastavujeme se u zděného měřického pilíře pod rozhlednou (čas 11:45 hod.). Oproti osamělosti na cestě je zde bohužel mnohem více lidí, ke vší smůle i celkem uřvaná partička malých kluků. My máme ale především pomyšlení na hlavní svačinu, takže vybalujeme nejprve z batohů naše dobroty a termosky s horkým čajem. Prozatím si jen pohledem zezdola měříme ladné křivky rozhledny a až po konzumaci se střídavě vydáváme nahoru. Konstrukce je naprosto omrzlá mocnou námrazou, musíme dávat setsakra pozor. Navíc ti, kdo dupou po roštovém schodišti a patro či dvě výše shazují chuchvalce sněhu těm nižším za krk. Vyhlídková plošina je usazena ve výšce přes 30 metrů. Dole při zemi bylo až na lezavou zimu celkem příjemně, ale sotva se člověk přehoupl přes vrcholky stromů, duje na rozhledně ostrý ledový severák. A ke vší smůle: i když jsme po celou dobu měli jasno a svítilo slunce, vrcholek hory, a rozhledny zvláště, se halí do chuchvalců mlhy. Jen chvílemi, kdy je vítr rozfoukne, se nabízí pěkné pohledy do hlubin pod Kelčským Javorníkem. Jednu chvíli je nádherně vidět i prosluněná Podhradní Lhota odkud jsme před téměř třemi hodinami vycházeli. O to více jsou výhledy zajímavější, když tady nahoře panuje typicky zimní počasí se sněhem a dole v nížině panuje téměř slunečné předjaří!
Rozhledna na Kelčském Javorníku
Rozhledna na Kelčském Javorníku.
Postupně jsme se pokochali pohledy z rozhledny a scházíme se opět dole. Půlhodinový pobyt na Kelčském Javorníku nás rozrazil zimou a bude třeba jít dále. Loučíme se s Luborem a klukama – oni se musí vrátit do Podhradní Lhoty, jelikož tam mají auto. My Jihomoraváci jsme odkázaní na autobus a vlak, takže budeme pokračovat dále po hřebenech. Obcházíme rozhlednu a vyhledáváme opět zelenou značku. Vrcholový ruch je tentam, lidé se vytratili a potkáváme jen jednotlivce. Ještě několik ohlédnutí a fotek majestátné stavby a noříme se do zimního lesa. Cesta se dost svažuje po kamenité stezce nyní zapadané ušlapaným sněhem, takže musíme dávat pozor na uklouznutí. Míjíme několik skalek a po půlhodince dosahujeme podružného návrší Jehelník s rozcestníkem (852 m n.m.). Zde bychom mohli uhnout na severní úpatí Javorníka a sestoupit nejlépe po žluté značce do Bystřice pod Hostýnem, anebo ještě na zastávku Loukov. My jsme ale rozhodnuti pokračovat po žluté k jihu, směrem na známé turistické středisko Tesák. Odtud totiž jede do Bystřice odpolední autobus a ještě navíc nás tu bude čekat Biziho brácha Pepa s paní. Kromě rozcestníku je na Jehelníku ještě pamětní deska Ladislava Jaroše, významného zdejšího rodáka, popraveného za války Němci. Marek ještě krátce odbočuje pro kešku, my s Bizim jdeme rovnou dále po žluté.
Klesání z Jehelníku je celkem povlovné. Sněhu mírně ubývá, skladba lesa zůstává stále stejná – nádherné prosvětlené bučiny s hladkými kmeny. Les se mění až v nevýrazném sedýlku Humenec, kde přibývá smrků. Přecházíme totiž na severní úpatí svahů. Kousek v protisvahu je další rozcestník – významová odbočka k partyzánské zemljance skupiny Míša velitele Stěpanova. Tu si rozhodně nenecháme ujít, takže odbočujeme na úzkou lesní pěšinku a musíme jít asi 300 metrů po úpatí. Celkem nás překvapilo, že zemljanka je malinká, sotva 2x3 metry. Okoukli jsme, vyfotili a navracíme se na hlavní cestu. Začínáme zase vytrvale stoupat, přecházíme zanedlouho širokou vrstevnicovou svážnici (zde též odpočivka). Této lesácké komunikace by se dalo využít k pohodlnému obkroužení vrcholu Čerňavy, který se nám nyní postavil do cesty. My ale nechceme přijít o poslední významný vrchol našeho dnešního putování, takže se pouštíme směle vzhůru, stále po žluté značce. Zprvu solidní krpál se po několika minutách mírní v příjemnou hřebenovku, navíc zase ozdobenou sněhem a námrazou na stromech. Jsou tu i pěkné náměty na zimní záběry. Na vrcholu Čerňavy (844 m n.m.) se krátce vydýcháváme a s Markem dohledáváme jednu zapeklitou kešku na jedné z mnoha vrcholových skalek. Avizovaného památníku partyzána Stěpanova jsme si bohužel ani nestačili všimnout, pokračujeme totiž hned dál.
Sestup z Čerňavy je drsnější než by se mohlo zdát. Vede totiž jižním úbočím a smíšeným lesem, pěšina se po letech změnila v nepříjemné rygoly. Nebezpečná jsou zrádná zledovatělá místa, takže se ani nedivím, když mi podklouzávají kopyta a házím klasická "záda". Tak raději opatrně... O kousek dále se s Markem navigujeme k další kešce – skrývá se v pěkné schránce pod nádherným vysokým bukem a Marek naznává, že patří k jedné z nejlépe vyvedených, co kdy našel. Po zhruba deseti minutách dalšího sestupu dosahujeme sedla, jímž prochází lesní silnička spojující Rajnochovice a Tesák. Můžeme zde shlédnout i informační tabuli přírodní památky Orlí hnízdo. Do cíle dnešního putování nám zbývá doslova posledních pár desítek metrů. Značka nás zavádí na lesní pěšinu a jsme zde úplně oslepeni nízkým sluncem, které už se kloní za blízký obzor – vrchol Kyčery. Po několika minutách se objevují první stavby v sedle Tesák a Bizi upřesňuje: "Brácha říkal, že do hotelu ne, máme s ním sraz ve staré turistické chatě, ta je prý lepší."
A aby ne: turistická Chata Tesák jakoby byla vystřižena ze starých dobrých časů tradiční podhorské turistiky, obložená starodávným šindelem a s bílými okénky s mnoha okenními tabulkami. Docházíme sem přesně ve 14 hodin. Vcházíme dovnitř a jako bychom se přenesli někam do roku 1975, i ten starý vrchní tak vypadal – jakoby se tu zastavil čas! Ne však úrovní obsluhy, ta byla opravdu skvělá. Lokál je poloprázdný a je až divné, že v dnešním krásném počasí si sem našlo cestu tak málo lidí. Od zadního stolu už na nás mávají Pepa s Mirkou. Pepa patří k nestorům našeho bývalého oddílu Čtyřka, ke skupině legendárních instruktorů družiny "R" přelomu 70. a 80. let, tak jsme rádi, že se s ním po letech zase vidíme. Jak se dozvídáme, mají nedaleko chalupu (směrem na další sedlo – Troják), takže využili naší nabídky na setkání a šli se odpoledne také projít. Shodujeme se, že dnešní trasu i cíl jsme vybrali fakt velmi dobře a napadá nás, že při některém dalším výšlapu do těchto míst bychom mohli projít hřebenovku například od Trojáku až k Hostýnu a do Bystřice.
Pod Jehelníkem
Krásné bukové lesy pod Jehelníkem.
Tesák
Turistická chata Na Tesáku.

Nám jede autobus až za hodinku, takže se pohodlně rozesazujeme u stolu a objednáváme si i jídlo: kluci polívku, já se pouštím do výtečného kančího guláše. A je třeba říct, že vařit zde umí. V hovoru i odpočinku setrváváme téměř do 15. hodiny, kdy se musíme zvednout k odchodu na blízkou zastávku. Loučíme se s Pepou a Mirkou a za chvíli nám přijíždí linka od Vsetína. Je to paráda, jak zde autobusové spoje fungují i o víkendech. Prázdným autobusem odjíždíme k Bystřici pod Hostýnem, kde vystupujeme na náměstí. Tato linka bohužel nezajíždí k vlakovému nádraží, takže musíme podstoupit poslední nezáživný kilometr zdejšími ulicemi. Marka přitom nějak "chytá pata" a je rád, že to dobelhal. Naštěstí to nebylo nic vážného. Bystřické nádraží je velmi naddimenzované: obrovská prosklená hala, ale v dnešní době už žádné zázemí, zima, topení netopí. Chvíli bloumáme po perónu a v soumraku se naposledy koukáme na zalesněné hřebeny Hostýna a Javorníka. Po chvíli se hostýnský větrník ztrácí ve tmě.
Náš vlak od Valašského Meziříčí by měl přijet těsně před 16. hodinou. V Kojetíně máme jen těsný přestup na brněnský rychlík. Ale co čert nechtěl, namísto hlášení o příjezdu vlaku se ozývá hlášení o zpoždění – prý 10 až 15 minut. To nám trochu zatrnulo, protože s tímto bychom těsný přestup prošvihli. Bizi začíná vymýšlet konspirační teorie, jak průvodčího přesvědčit, aby náš vlak buď zrychlil, anebo zavolal do Kojetína, aby náš návazný rychlík výpravčí zdržel. Nejlépe bude prý tvrdit, že převážíme nějaké supertajné mapy Kelčského Javorníka na tajné jednání vlády do Dačic – nu, vymyslet se dá jakákoliv ptákovina :-). Naše moderní motorová souprava přijíždí se skutečně čtvrthodinovou sekerou. Vlak má k dispozici volnou wifi, tak pomocí Babitronu zjišťujeme, jak je na tom brněnský rychlík – ten jede na čas. Mladou průvodčí proto upozorňujeme, že potřebujeme přípoj stihnout a ta nás ujišťuje, že návaznost zařídí. No tak uvidíme...
V Holešově se loučíme s Markem, protože on bude směřovat na Břeclav. Čekání v Holešově a Kroměříži náš motorák zkracuje, takže zpoždění mírně krátíme. Nakonec dojíždíme do Kojetína, kde se dozvídáme, že náš návazný rychlík se pro změnu opozdil v Přerově. Takže paráda, do Brna se dostaneme v pohodě tím nejlepším spojem, který si můžeme přát. Úsek od Vyškova do Brna se jako vždy děsně táhne. Vlak sice valí naplno, ale okruh kolem Brna je naprosto nezáživný. Je už totiž tma, za oknem je vidět jen spousta světel města a nám připadá, že Brno celé objíždíme. Letos stíháme večerní motorák na Třebíč s odjezdem v 18:39, takže doma jsme 20:15.
Dnešní výpravase nám tedy vydařila, trasa byla zvolena velice dobře a počasí přálo na 100%.

Společná fotka na vrcholu
Společná fotka na vrcholu Kelčského Javorníka.


* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/209.htm.

Celkem ujito: 13 km.
Nejvyšší bod: Kelčský Javorník (865 m n.m.).
Nejnižší bod: Rajnochovice, nádraží (380 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.94 Hostýnské vrchy.

(zapsal a fotil Kotel)




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.


chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com


WebZdarma.cz