Tatry 2015
túra přes Priečne sedlo, Bystrianska jaskyňa, Čierny Balog, túra Belianské Tatry


Středa-neděle 17. - 21. června 2015
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program:
ve čtvrtek výprava na trase Hrebienok - Téryho chata - Priečne sedlo - Zbojnická chata - Hrebienok,
v pátek oddechový den: Bystrianska jaskyňa, Čiernohronská železnica, kúpele Brusno,
v sobotu: výprava v Belianských Tatrách na trase Žďiar - Monkova dolina - Kopské sedlo - chata Plesnivec.
Účastníci: Pedál, Kotel, Čenich, Jarmil, Trnky, Pilník.
Počasí: vyšlo skvěle; většinou oblačno, kolem 15°C, v horách proměnlivo.



Tento ročník výpravy do Tater byl v lecčems jiný. Zajedno jsme opět změnili místo ubytování. Tedy ne že loni by nám nevyhovovalo, byla to loni dobrá, leč poněkud menší chata... ale měli jsme v záloze ještě jeden tip poblíže Kokavského mostu, který jsme chtěli prubnout. A tentokrát se nám rezervace Chaty pod Dlhou, kterou vlastní místní rolnické družstvo, konečně podařila. Jedná se o kompletně zrenovovaný velký objekt až pro 15 lidí. Takže jsme také očekávali velkou účast. Ale člověk (v tomto případě organizátor) míní a jiní mění. Nakonec to po několika odřeknutí (především ze zdravotních důvodů) dopadlo tak, že účast po mnoha letech byla opět nejnižší v historii – pouhých šest členů! To se naposledy stalo v roce 2008. Už se zdálo, že akce bude méně hodnotná a tuctová. Vše se ale vyvíjelo tak perfektně, i vzhledem k ubytování a navrženému programu, že letošní Tatry jsme vyhodnotili jako jednu z nejlepších akcí (ne-li nejlepší) v jejich dlouhé historii.
Plánování túr bylo letos plně v režii Pedála (jen s menšími konzultacemi ostatních) a i to přispělo ke zdaru podniku. Dlouho očekávaný přechod Studenými dolinami a túra v Belianských Tatrách patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co nejkrásnější hory Slovenska mohou nabídnout. Mezitím doplněné o oddechový den ve vzdálenější a pro nás méně známé lokalitě Horehroní s návštěvou jeskyně a technické železniční památky.

* * * * * * *


Středa 17. června
Cesta z Třebíče do Tater.
Jak již bylo předesláno, týden před akcí se účast scvrkla na pouhopouhých šest členů naší party. Skoro nám bylo až blbé obsazovat velkokapacitní chatu! Ale co: rezervace byla uskutečněna někdy v lednu, bude nás tam zkrátka míň. Co se týče dopravy, bylo velmi ekonomické sehnat jeden vícemístný vůz, protože cestovat dvěma auty v počtu 3+3 by byl zbytečný finanční luxus. Nakonec se uvolil Trnky, že vezme firemního mercedesa, který by pro šest lidí a bagáž měl být optimální. Odjezd byl stanoven po poledni, ale než se v Třebíči všichni objedou, i tak to trvá minimálně hodinku. Trnky nás tedy postupně nabírá ve směru Kotel, Pilník, Pedál (s nakládkou proviantu u něj v garáži), jako pro poslední jedeme pro Jarmila a Čenicha na opačný kopec města. Nakonec jsme zavazadlový prostor navršili až po střechu, bylo to vypočítané opravdu na knop.
Vzhledem k rozkopaným silnicím a dálnicím bude letos přejezd do Tater menší dobrodružství. Vyjíždíme na Velké Meziříčí, na dálnici se napojujeme poněkud nezvykle na exitu VM-západ. Odtud rychle na Brno, ale zde (opět netradičně) odbočujeme na dálnici D2 na Bratislavu. U Holubic jsou totiž opět nějaké uzavírky. Po D2 jedeme na Blučinu a ke Slavkovu přijíždíme zboku – takže exkurze po okreskách a menší zdržení. Pak už nám to odsejpá po klasické trase přes Chřiby na Uherské Hradiště a dále na Hrozenkov. Tradiční zastávka na kávu je na zdejší benzince. A pak už je jen skok na Slovensko a od Trenčína uháníme po kvalitní dálnici na Žilinu. Už aby dostavěli i ten nejnáročnější úsek okolo Žiliny s dlouhým tunelem. To sice ještě pár let potrvá, ale jak jsme si všimli, těsně před otevřením je další úsek okolo Vrútek. Příští rok už pojedeme po něm.
Chata u Kokavského mostu
Chata u Kokavského mostu.
Nechceme na chatu dorazit až za tmy, vždyť ji ještě od zástupce družstva musíme převzít za světla. Do oblasti Podbanského se nám naštěstí daří dojet po sedmé hodině večerní. Naďa má už v potravinách u Kokavského mostu sice zavřeno, ale dnes nebude na nějaké posezení čas. Nás čeká pan Gašparovič, který nám také předá celou chatu. Orientace je jednoduchá: stačí přejet Kokavský most a vydat se po lesní cestě doleva, asi 150 metrů. Dle očekávání se před námi objevuje velká chata, úplně nově zrekonstruovaná. Správce nám ji celou předává, je pečlivý, zabírá to minimálně půl hodiny. Dole je obrovská společenská místnost s velkou televizí, plně vybavená kuchyň, sociální místnost se dvěma sprchami a wc. A k tomu jedna ložnice, kterou zabírá okamžitě Trnky. V podkroví pak čtyři velké ložnice a taktéž záchod. Vše nově perfektně zrekonstruované, za tu cenu zadarmo (10€ na osobu a noc). Nejvíce nás ale dole nadchla mohutná kachlová kamna. Vzhledem k tomu, že zde noci bývají chladné, anebo bude potřeba usušit svršky po nějaké túře, budou se určitě hodit. Pan Gašparovič nám tedy vysvětluje, jak v nich zatopit a kde si máme brát dřevo. V přístavku je ho fůra naštípaného. Jediné, co chybělo, tak by byl nějaký rošt na grilování. Ohniště s posezením u chaty sice mají, ale nějaký rošt bohužel nikde. I to ale Čenich později vyřešil, takže tradiční grilovačka byla.
Zabíráme tedy místnosti, povlíkáme postele. Zkrátka už to není taková romantika, jako když jsme spali v Jurově letité chatě ve spacácích, ale co... pokrok nezastavíš. A taky už nejsme nejmladší :-) Po zabydlení se scházíme dole u dlouhého stolu, krájíme uzené a klobásky a připravujeme zítřejší program. Pedál to má vymyšlené naprosto klasicky – to, co jsme chtěli už dávno podniknout: z Hrebienku se vydáme na "Zamkovku", potom Malou Studenou dolinou na "Terynku" a pak si užijeme to nejhodnotnější: výstup na Priečné sedlo. No a potom na "Zbojandu" a Velkou Studenou zpět na Hrebienok. Na mapě to vypadá jako brnkačka, ale musíme počítat minimálně s deseti hodinami na celou túru, která patří k jedné z nejnáročnějších v Tatrách v běžné turistické kategorii. Menší diskuse byla o způsobu překonání nejméně záživného úseku Starý Smokovec – Hrebienok. Prvně jsme mysleli, že to dáme pěšky. Ale vzhledem k tomu, že první lanovka vyjíždí už v 7:30, jednoznačně se svezeme. Vždyť zahájení túry v osm hodin bude tak akorát.
Ke spánku uléháme kolem půlnoci.

* * * * * * *


Čtvrtek 18. června : túra Hrebienok - Téryho chata - Priečne sedlo - Zbojnícka chata - Hrebienok
Ráno se budíme spolehlivě kolem půl šesté. Lehce tedy snídáme a o hodinku později startujeme auto a vyrážíme po "Silnici slobody" směr Starý Smokovec. Nezdá se to, ale na tuto trasu je třeba vyhradit si téměř hodinku svižné jízdy. Silnice jsou prázdné, do Smokovce tedy přijíždíme načas za cca 45 minut. Autem vyjíždíme až ke stanici pozemní lanovky a platíme tradiční tatranské parkovné, lehce nad 5€ na den. Smokovec je úplně vylidněný, parkoviště prázdná. Trousí se jen pár skalních turistů, včetně nás, k první ranní jízdě pozemní lanovky na Hrebienok. Kupujeme jízdenky (zpáteční) a poloprázdnou kabinou se necháme unášet nahoru přesně v 7:30. Na Hrebienku jsme tímto způsobem za čtvrt hodinky. Zde v liduprázdném bufetu následuje ranní káva nebo pivko a kolem osmé můžeme směle vyrazit na pěší trasu – no, čeká nás toho dnes hodně! Počasí nám přeje, je příjemné skorojasno, teplota někde kolem 10-15°C, jen o štíty hor se rozbíjejí cáry oblaků, ale ty snad nepřinášejí žádné riziko špatného počasí.
Po schodech od baru při horní stanici lanovky se odebíráme k modernímu hotelu. Mrtvo, prázdno... Nachází se zde i typický turistický tatranský rozcestník: Hrebienok 1285 m n.m., k Téryho chatě 2:50 hod. Dle letitých zkušeností drobet času přičítáme; přece jen už nejsme kdovíjací namakanci a určitě se cestou třeba zastavíme na Zamkovského chatě. Bez otálení vyrážíme po červené značce, což je rychlejší varianta postupu k Rainerově útulni, resp. ke Studenému potoku. Variantní zelená je vhodnější při dostatku času, jelikož sestupuje okolo Bilíkovy chaty k Dlhému vodopádu, kde jsme už kdysi byli. Naše červená je vedena po široké účelové komunikaci, na několika místech dokonce nově zpevněné betonovými rošty. V úvodu této etapy zahlížíme mezi stromy střechu Bilíkovy chaty. Po celý úsek na Rainerku nám přelétává nad hlavami vrtulník, který několikrát míří do Velké Studené doliny. Jedná se o zásobovací, nikoli záchranářský. Létá pořád tam a zpět, až nám to leze po chvíli na nervy.
Pohled do Malé Studené doliny
Pohled z Magistrály do Malé Studené doliny.
Po dvaceti minutách rychlého pochodu dosahujeme rozcestí Nad Rainerovou chatou (1304 m n.m.) a povlovně sestupujeme k mostku přes Studený potok. Naučná tabule uvádí, že vzniká soutokem Malého a Velkého Studeného potoka, které pramení v 2017 a 2128 m n.m. – ostatně až do obou těchto míst se dnes víceméně dostaneme. Zde je už tok mohutný: zpěněné peřeje burácí mezi obrovskými balvany. Vždy to tady stojí za zastávku a pár fotografií. Bohužel ale široké okolí této části Studené doliny je po léta zasaženo kalamitami, takže lesní porost je v neutěšeném stavu. Příroda si s tím během pár desetiletí ale jistě poradí.
Dále stoupáme po Magistrále do protilehlého svahu doliny. První zajímavostí je Obrovský vodopád divoce spadající ve skalní rokli, přičemž stezka je odvážně vedena po dřevěném mostíku v těsné blízkosti. Krůpěje vody divoce stříkají na povrch mostku, takže pozor na uklouznutí. Ze skalní sluje na nás dýchá příjemný chlad. Poblíže s Pilníkem nacházíme na okraji stezky kešku uschovanou v kamenné palisádě. Po chvíli se kameny vykládaný chodník ostře stáčí v serpentině do protisměru. Z následné vyhlídky se otevírá pěkný pohled do obou Studených dolin. O něco výše dokonce zahlédneme na skaliscích Malé Studené doliny záblesk od oken Téryho chaty. Zdá se sice na dosah, ale vyškrábat se tam nám bude trvat ještě dost dlouhou dobu. Po chvíli docházíme k rozcestí pri Zamkovského chate (1475 m n.m.) – ufff, k Téryho chatě tedy ještě bude převýšení nějakých 500 metrů! To chce menší občerstvení.
Odbočujeme tedy k "Zamkovce". Na dohled již máme její pěkný štít poloukrytý mezi mohutnými horskými smrky a navíc ještě hezky posazený pod ostrá skaliska Lomnického hřebene. Okolo cesty se motá několik cikánů s jutovými pytli a cosi do nich sbírají. Vrtá nám hlavou, co je to asi za nový druh sběračské vášně – ale na náš dotaz nám upřesňují, že se nejedná o odpadky, ale že sbírají drobnější kamínky a vyspravují jimi zdejší pěšiny. Že by tedy VPP – veřejně prospěšné práce? Je fakt, že v okolí rozcestí bylo vidět, že horský chodník Magistrály je tímto způsobem celkem dobře vyspraven. Zamkovského chata nás dnes vítá tolik kýženou samotou a klidem. My si ji totiž vždy pamatujeme jako velmi živé místo s množstvím turistů, zvláště těch svátečních. Těžko se zde hledalo místo k sezení, a když už se našlo, člověk si to tu vůbec neužil kvůli tomu mumraji. Jednou jsme tu byli i svědky nosičské soutěže (borci vyráželi z Hrebienku), na balkoně tehdy vyhrávala ryčná kapela. Dneska je to kupodivu úplně jinak: kromě nás na terase posedává u ranní polévky jen dvojice mladých lidí. V lokále objednáváme drobné občerstvení – typický bylinkový čaj, demänovku, pivko. Chvíli odpočíváme také na terase a užíváme si klid, který je tu skutečně neobvyklý. Po chvíli přichází sice další parta turistů, ale ti jsou naší kategorie, takže taky pohodáři. Po odpočinku pokračujeme dále do nitra Malé Studené doliny.
Chodník je zde značen již zeleně a prozatím prochází hustým horským lesem. Kousek nad chatou můžeme sledovat zajímavý systém jímání vody pro chatu z bystrého potoka. Je sice letitý, ale určitě nějak fungovat bude. Po čtvrthodince pochodu les řídne a přechází do kleče. V těchto místech se dolina také celkem rozšiřuje a v okolí potoka tvoří ploché zatravněné úžlabí. Kamenný chodník je však veden opodál, takže se nám na dno údolí s někdejšími pastvinami a ojedinělými limbami, i na okolní strmá skaliska a štíty, otevírají hezké výhledy. Přímo před námi vystupuje příkrý práh, na němž je postavena Téryho chata. Odspodu vypadá zatím jako dětská hračka, ale to ještě umocňuje dojem z očekávaného ostrého výstupu, který za chvíli budeme muset překonat. Přichází první výrazná levotočivá zatáčka chodníku a první sněhové plotny, zde již tající. Potok nám teče kdesi pod nohama, odtud už procházíme přímo pod strmým prahem na protilehlou stranu doliny a začínají serpentiny mezi gigantickými balvany. Tady se jde do prvního pořádného krpálu, takže se trháme podle kondice jednotlivých pochodníků. V čele Čenich, já samozřejmě na chvostu – kupodivu s Pilníkem, který ale působí v roli "tahače", protože mě v drsném výstupu nahoru doslova "vytáhl". "Terynka" má navíc tu výhodu, že je po většinu výstupu stále vidět anebo se alespoň často objevuje nad hlavami, takže člověk ví, do čeho jde a jak je chata ještě daleko. (Jak jsme se přesvědčili odpoledne, taková Zbojnická chata odspodu vůbec vidět není a pocitově musí být výstup k ní o něčem jiném.)
Téryho chata
Téryho chata.
Téryho chatu nám občas překryjí cáry mraků, ale říkáme si, že to snad nebude nic vážného. Holt je to už 2000 metrů. Na pár minut se nám chata ztrácí z dohledu, ale ani se nenadějeme a máme ji najednou těsně na dosah. K tomuto prvnímu dílčímu cíli docházíme v 10:35 hodin, takže se dá říct, že čas máme velmi dobrý. To bychom na Priečném sedle mohli být krátce po poledni. Můžeme si tedy na Téryho chatě dovolit přestávku. Citelně se ochladilo, od Piatich Spišských ples protahuje chladivý průvan, takže nasazujeme větrovky. Nemělo to ale příliš význam, protože uvnitř chaty je příjemné teplo, takže tady jdeme zase do triček. Opět – počet turistů je zde minimální. Několik jednotlivců se pohybovalo okolo chaty, dalších pár lidí je uvnitř. Jindy to zde hučí jako v úle, ale dnes i tady si kupodivu můžeme vychutnat klídek a pohodu. Registrujeme i příchod děduly tak 75letého s podstatně mladší partnerkou, kteří si jdou u chataře objednat nocleh. Díky tomu krátce nahlížíme do ložnice s patrovými postelemi situované vedle kuchyně. Tady přespat – to musí být paráda! Úplně jim závidíme. Usazujeme se poté na lavici do rohu a opět si dopřáváme drobné občerstvení. Objednáváme si i polévku, abychom se před nejnáročnější etapou dnešní túry náležitě posilnili. Sedělo by se tu dobře, ale pauzu si vyměřujeme na půlhodinku a pak musíme zase na trasu.
Venku zjišťujeme, že předchozí cáry mraků mezitím notně posílily a vzdálenější okolí chaty se halí do slušné "vaty". Snad se nespustí déšť nebo sníh, to by nám ještě chybělo! Tyhle přírodní úkazy si při výstupu velice rádi odpustíme. Charakter oblačnosti ale nenaznačuje, že by měly přijít srážky. Je to zkrátka jen taková ta tatranská "prádelna". Jelikož se ale schovalo slunce, citelně se ochladilo, takže zase "barevná hudba" jako na vojně: svršky ven z batohu a navlíct se do větrovek. Někteří z nás už prozřetelně navlíkají na nohy návleky, objevují se i čepice. Od rozcestníku u Téryho chaty (2012 m n.m.) vyrážíme v 11:15: Priečné sedlo 1:30 hod., Zbojnícka chata 3:00 hod. – tak jdeme do toho! Zatím pohodově obcházíme Prostredné Spišské Pleso, jehož mělký výtok chodník překonává pomocí řady velkých kamenů. Pod skalou se nachází o dost menší Nižné Spišské pleso, které ale zahlížíme jen letmo. Spíše se soustředíme na skalní hradbu před námi, kterou překonává náš chodníček v mnoha serpentinách – Pfinnova kopa. Takřka na fleku je tady třeba nastoupat asi 50 metrů. Výšvih na Pfinnovu kopu bývá o to nepříjemnější, že se tu dlouho udržuje led na šutrech. Kluci nabírají na tempu, já se po pár otočkách kvůli focení dostávám až za chvost. Ale stoupání není naštěstí tak nekonečné. I když se mi hlavní voj ztrácí v zatáčkách a mezi kameny, vzájemně na dohled se dostáváme opět za temenem tohoto návrší. Odtud kamenitý chodník pokračuje traverzem po úbočí Ľadového hrebeňa do nitra Doliny pod Sedielkom a dokonce i mírně klesá.
Zde se dostáváme do klasického (a fantastického :-) vysokohorského prostředí. Všude okolo jen skály a miliony šedých balvanů, jen semtam pokrytých zelenými lišejníky. Okolní rozeklané hřebeny se ztrácejí kdesi nad hlavami v šedobílé vatě mraků. Škoda, že nám nepřeje modrá obloha, to by byly zážitky a snímky! Ale buďme rádi aspoň za takovéto počasí – vždyť taky mohla přijít vánice a tak dlouho připravovaný plán na přechod Priečného sedla by vzal za své... Přímo před námi velice dobře rozeznáváme scenérii sedla Sedielko, které jsme překonávali přede dvěma lety ze strany Javorové doliny. Posledních 100 výškových metrů je tam jako tehdy skryto pod sněhovou pokrývkou, jen na krátkém úseku lze dobře rozeznat klasické serpentiny vystavěné z dřevěných roštů a klád. Ale kde je "naše" Priečné sedlo?
Už tehdy jsme se divili, zda a kudy lze vlastně překonat rozeklaný skalnatý Prostredný hrebeň pod Širokou a Žltou vežou. Při pozorném pohledu lze vysledovat chodník v kamenitém svahu, který se odtud jeví takřka kolmo. Koukáme: jedna, dvě, tři otočky, zrakem nečitelná sněhová plotna, čtvrtá otočka, a chodník mizí na rozhraní dalšího sněhového pole a kolmé skály – kudy se pokračuje dál? Úzká průrva nahoře se přece musí nějak překonat? Takové otázky nás napadají, když se všichni scházíme těsně před rozcestníkem Pod Sedielkom. Odtud se budeme (teoreticky) držet žlutého značení, i když víme, že nahoře nám zmizí kdesi pod sněhem. Při pozorném pohledu odhalujeme dva borce, kteří právě jako mravenečci překonávají sněhová pole a začínají šplhat po skalách. Nás to tedy taky čeká, to jsme zvědaví!
Na údaji rozcestníku si všímáme zjevného rozporu ve výšce: je udáno "pouhých" 2040 m n.m. (tedy, že bychom byli o 20 metrů výše než Téryho chata? – to je nesmysl, nechali jsme ji hluboko pod sebou). Zatímco naše GPS ukazují shodně okolo 2140 m n.m. což bude zřejmě ten správný údaj (shodou okolností i tolik mi GPS ukazovala přede dvěma lety). Priečné sedlo má dle mapy 2352 m a převýšení se už odtud nezdá nijak tragické. Po krátkém oddechnutí a napití se odhodlaně pouštíme do stěžejní fáze výstupu. Všichni tak nějak tušíme, že to bude perfektní adrenalin, ale o to více se těšíme. Tak do toho! Rozcestník necháváme za zády a ještě chvíli klesáme do kamenitého úžlabí Doliny pod Sedielkom. Procházíme několik sněhových splazů, celkem idylka. Následuje mírný šikmý výstup a pod dlouhým sněhovým polem první otočka. Stojí to tu za krátké zastavení a pohled pod sebe. Odtud vidíme Dolinku pod Sedielkom z úplně jiného pohledu – široký horský amfiteátr absolutního klidu, nikde ani živáčka. Na protilehlém úpatí je velice dobře vidět chodníček mírně sestupující z Pfinnovy kopy, tudy jsme si to šinuli před čtvrthodinkou.
Na Priečné sedlo
Těsně pod Priečným sedlem.
Úsek k druhé otáčce v pohodě, jenom pozor na uvolnění kamenů. O kousek výše se nám skutečně stalo, že někdo z nás ledabyle dostoupl na vyviklaný butr, který se okamžitě uvolnil a roztočil se v divokých saltech dolů a stále nabíral rychlost, ke vší smůle mezi naše poslední dva lidi. Naštěstí to bylo o fous, kluci dole to ustáli, ale i tak dost nepříjemný zážitek. Proto pozor! Třetí otáčka vede ve sněhu, značení se ztrácí, ale směr dle vyšlapaných stop nelze ztratit. Pak už to vypadá, že půjde do tuhého. Aspoň tedy od rozcestníku se nám zdálo, že rozsáhlé sněhové pole bude "o přes držku" a jen pánbů dá, že nesklouzneme dolů do bezedného suťoviska. Pedál s Čenichem měli slušný náskok a najednou je vidíme usazené za sněhem na holé skále: sledujíc, jak si při přechodu povedeme my ostatní. Opatrně vykračuji do sněhu, využívám stávající stupy. Sníh je firnový, ale pár lidí tudy už přece jen prošlo, takže když si člověk dobře vyhledá stupy, jde to až kupodivu dobře. Jen je potřeba držet balanc a tak nějak podvědomě naklánět těžiště ku svahu, který zde dosahuje určitě 45°. Postupně se přes sníh pouští ostatní, zatímco ti, co přišli první, vyrážejí vzhůru – nyní už po řetězech, které v těchto místech začínají. Všimli jsme si, že řetězy jsou vedeny ve více směrech, takže se můžeme dobře rozdělit. Tento systém je tu vybudován zřejmě proto, když se na této trase nahromadí hodně lidí, aby byl výstup propustnější. Jak se lze dočíst v jiných cestopisech, zejména v sezóně se zde vyskytuje hodně turistů, a pokud má člověk smůlu na paka v teniskách a bez jakékoli zkušenosti ve vysokohorském prostředí, je zaděláno na dlouhé čekání. My máme to obrovské štěstí, že jsme tu absolutně sami!
Kdekdo z nás čekal, že skalní výstup po řetězech bude náročný a notně nás zbrzdí, ale je to přesně naopak. Řetězový úsek (asi 50 metrů) je velice technický a rychlý, protože lezec může do techniky výšvihů naplno zapojit i ruce. Tím pádem se samozřejmě šikly i rukavice. Dokonce zbyla spousta času i na zastávky na skalních výchozech a skvělé fotomomentky. Nejatraktivnější část výstupu nás ale přivítala o něco výše, a popravdě řečeno, tak skvostný úsek jsme tady ani nečekali: doručkovali jsme ke strmé stěně, odhadem dobrých 60°, opatřené kramlemi! Úsek asi 10-15 metrů na kramlích představoval pomyslnou třešničku na dortu a skvěle jsme si tuto krasojízdu užili! Člověk by ani neřekl, že očekávaný náročný výstup se změnil v pěkný ferrátový zážitek. Nakonec nám zbývá poslední řetězový úsek a pohled se zakloněnou hlavou do kouřového mraku mezi uzounkou průrvou nám napovídá, že Priečné sedlo máme těsně nad hlavami. Pak už musíme po jednom a dosti opatrně, tak málo je tady prostoru. Priečného sedla dosahujeme postupně těsně po 12:45. Čili od rozcestníku Pod Sedielkom nám to trvalo 45 minut, od Téryho chaty 1,5 hodinky. Dle mapy se nacházíme v nadmořské výšce 2352 metrů, nicméně GPSky nám ukazují o něco méně. Ale je to zřejmě tím, že mezi strmými skalami se rozbíjí signál a taky se díky výšce mění tlak.
V sedle je minimum prostoru. Šest lidí tu nachází výchozy k posezení jen stěží. Pokud možno se usazujeme na chladná skaliska a věnujeme poslední pohledy výhledu do Dolinky pod Sedielkom a do Doliny Piatich Spišských ples. Scenérii střídavě zakrývají rychle se pohybující cáry oblaků, chvílemi se zase vyjasňuje. Pár fotek se daří, ale i tak máme na počasí celkem štěstí. Zvědavě nakukujeme i do "druhé dimenze" – na opačnou stranu předělu, do Strelecké kotliny a horní části Velké Studené doliny. Nekonečná krajina velehor a kamení! Jedná se o daleko větší horský prostor, než na straně Malé Studené doliny. Odpočinku věnujeme asi deset minut, nedá se tu totiž dlouho sedět. Dáváme jen symbolickou štamprdličku a těsně před 13 hodinou začínáme sestupovat z Priečného sedla do Strelecké kotliny.
Pohled ve směru sestupu je naprosto úchvatný! Obrovský prostor orámovaný kolem dokola horskými štíty v monumentálním řetězci od Slavkovského štítu po Bradavicu a Východní Vysokou. Pod námi se vlní kamenistá Strelecká kotlina z níž vystupuje nenápadná "kupka kamení", kterou máme doslova pod nohama. Člověk by řekl: tam by se dalo z chodníku na chvíli odběhnout... Ale až budeme o tři hodiny později dole v nitru Velké Studené doliny, ani nebudeme věřit, jak je tato "kupka kamení" zezdola mohutná a vysoká – je to Strelecká veža (2130 m n.m.). Více napravo se leskne hladina Starolesnianského plesa, za ním za mírným kamenným "kopečkem" lze zahlédnout Zbojnickou chatu, jako modýlek v kolejišti. Skoro máme na jazyku kacířskou myšlenku: "paráda, to je jakoby kamenem dohodil, tam jsme za chvilku" – ale to je naprosto zrádný odhad. Cesta k chatě je ve skutečnosti z těchto míst ještě velmi dlouhá!
Z nejvyšších míst sestupujeme zprvu po zrádné šotolině. Není zde ani jednotná pěšina, zkrátka nás strmý svah nutí sklouzávat po nepříjemném suťovisku. Netrvá to naštěstí dlouho: asi 100 metrů a dostáváme se na klasický kamenný chodník, který mírní spád a začíná spíše traverzovat nalevo Streleckými poli po úpatí Široké veže a Ostrého štítu. V těchto místech se pěkně opírá sluníčko, je tady pěkně za větrem, takže se usazujeme na prohřáté balvany a pouštíme se do vydatnější svačiny. Vždyť na "Zbojandu" nás čeká ještě minimálně 1,5 hodiny pochodu! V těchto místech nás také po delší době předcházejí jiní turisté. Následně žlutě značený chodník pokračuje v poměrně nepřehledném kamenitém terénu. Přecházíme nenápadnou šíji Strelecké veže a po jejím úbočí v několika serpentinách sestupujeme k velmi pěknému Sivému plesu (2013 m n.m.) položeného v úžlabí Ostrého kotla. Do plesa na několika místech spadají sněhová pole, které souhrou ledové vody a firnu vytvářejí neskutečně modré odstíny. Z mírného nadhledu je na protilehlé straně plesa dobře patrná pěšina. Svádí to k mylnému dojmu, že naše trasa tudy povede, ale není tomu tak. Je to zřejmě přístupová cesta pro horolezce k Sivému hrebeni a Javorovému štítu. Žlutá značka nás v několika ostrých zatáčkách přivádí k moréně plesa a začíná traverzovat strmý závěr Sivého hrebeňa.
Okolní scenérie sice úchvatné, ale cesta samotná už začíná být notně ubíjející. Ten postup je snad nekonečný! "Zbojanda" se nám dávno schovala za kamenné kupy, takže těžko odhadovat, jak je vůbec ještě daleko. Zase se stáčíme více k západu, před námi se otevírá široký amfiteátr Zbojnického spádu, což je potok, který vytéká odkudsi shora z Ladového plesa, které ovšem neuvidíme. Nachází se nad morénou. Zase jsme se pořádně roztrhali. V nepřehledných zákrutách jsme se už ani neviděli, čelo rychle postoupilo a já poslední nyní zjišťuji, že kluci jsou už vidět jen jako mravenečci na ostré obrátce na začátku mocného sněhového pole. To bude dobré vodítko pro odhad stále narůstající časové ztráty. Odhaduju, že zřejmě Čenich (na tu dálku už postavu nejde moc dobře rozeznat) právě vstupuje na sníh, tak koukám na časomíru GPS – "než se tam doplahočím, to budu mít ztrátu tak dvacet minut", odhaduji velice zhruba. Jdu normálním tempem dál a dálka ke splazu je snad nekonečná. Dělám otočku v závěru dolinky, ke sněhu už kousek, pár kroků a jsem oslepen bílou ledovou záplavou – koukám na čas: ztráta na prvního pouhých sedm minut! Z toho je vidět, jak se ve vysokohorském prostředí velice těžko určují vzdálenosti i časy.
Zbojnická chata
Konečně na Zbojnické chatě.
Následuje další zvlněný úsek ke Starolesnianskému plesu (1988 m n.m.), kamenitá suťoviska v těchto místech přecházejí již do lučinatého terénu. Ještě Zbojnická pláň a malé Sesterské pleso – konečně se za pahrbkem zjevuje střecha Zbojnické chaty! Tento žlutě značený úsek od Streleckých polí až k chatě byl opravdu nekonečný – ovšem krajinářsky úchvatný. Sice už člověk skřípal zubama, ale stálo to za to. K chatě docházím ve 14:45 s mírným zpožděním. Ostatní už jsou usazeni uvnitř u pivka anebo bylinkového čaje, objednává se i polévka atd. A samozřejmě kořalka. Kdo by zde čekal zástupy turistů, tak dneska by se pořádně zmýlil – lokál je prázdný, jen my a pár jednotlivců. "Zbojanda" je poměrně prostorná, interiér pěkně a stylově zařízen. V minulých letech prošla po zničujícím požáru obnovou. Odpočinku a posezení věnujeme asi 3/4 hodinky, sedí se tu fakt dobře.
V 15:30 vycházíme z chaty a nastupujeme na závěrečnou etapu dnešní výpravy. Čeká nás sestup Velkou Studenou dolinou. Od "Zbojandy" horský chodník mírně schází po úpatí nad Dlhým plesom (1894 m n.m.). Název plesa je naprosto odpovídající: má podobu spíše dlouhé říčky, kvůli zákrutě snad ani nejde přehlédnout od konce na začátek. Pod plesem se cesta mírně stáčí vlevo a začíná ostřeji klesat po závěru morény a okolo menšího Vareškového plesa. Na travnatém břehu se pase kamzík a ani se námi nenechal vyrušit. Zbojnická chata nám zmizela z dohledu prakticky ihned za zatáčkou nad Dlhým plesem a už více vidět nebyla. To je podstatný rozdíl od Téryho chaty, která je při výstupu vidět prakticky pořád. Odhadujeme tedy, že pokud člověk stoupá Velkou Studenou dolinou a stále chatu nevidí, musí to být mírně deprimující. Ostatně ani sestup touto dolinou není nijak rychlý. Dostáváme se do pásma kosodřeviny, vysoko nad námi ční výrazný štít, ale přesto ještě přikrčený v porovnání s ostatními – ano, to je Strelecká veža, jenže odspodu vypadá jako velehora (zvrchu to byla ta "kupka kamení" :-) Sotva jsme se dostali do lesa, cesta se začíná nepříjemně táhnout. Potkali jsme dva nosiče, jeden z nich nesl dokonce i PB bombu. Mladí kluci, kolem 18 let. Táhnout nahoru těch sto kilo, to chce odvahu a kuráž. Zajímavé bylo, že na nohách měli nizoučké tenisky.
Tyhle dlouhé dochody nepřehledným lesem, po kamenitém chodníku – na kterém musíte setsakra dávat pozor na každý krok – nikdo z nás nemá rád. Cesta se táhne jako smrad a toužený rozcestník se ne a ne objevit! Na rozcestí nad Rainerovou chatou docházíme až 17:35, čili od Zbojnické nám to trvalo rovné dvě hodinky, a to jsme se prakticky nikde nezastavovali. Kluci ještě hecují: "Pojďme na Rainerovku, dáme si tam pivo a panáka za odměnu!" Já jsem proti s argumentem, že pak zase půjdeme do kopce a kýžené občerstvení si přece můžeme dát na Hrebienku. Nakonec na Rainerovku míříme všichni. Zavřeno... Paní, která posedává na lavičce, k personálu bohužel nepatří, jinak široko daleko ani živáčka. Je zvláštní, jak jsou Tatry krásné a příjemné bez lidí – to se zažije málokdy. Máme v paměti například nekonečné davy na Magistrále, ale dneska je to skutečně balzám na duši, toho je potřeba si považovat. Pak tedy vyrážíme po široké zpevněné cestě na Hrebienok. To už je brnkačka, jde se vlastně po vrstevnici. Jakmile máme nalevo pod stromy střechu Bilíkovy chaty, náš cíl je na dosah. Areál Hrebienku je opuštěný. Přicházíme sem přesně v 18 hodin. Předposlední lanovka odjíždí za půl hodinky. Tak to je ještě chvíle na to kýžené pivko, anebo na kávičku. Poté sjíždíme dolů, poloprázdnou kabinou (měli jsme zpáteční jízdenky).
Ze Smokovce odjíždíme okolo celých Tater k domovu na Kokavský most. Přibržďujeme ještě u potravin, ale ani dnes jsme otevřeno nestihli. Nevadí, zítra se budeme vracet dříve a navíc bude pátek, to mívá Naďa otevřeno déle. Na chatě okamžitě zatápíme v exkluzivních kachláčích a i ty sprchy jsou opravdu k nezaplacení. Termály jsme dneska žádné nepodnikli, sprcha nám bude k očistě stačit. K večeři chystá Čenda Pilníkovy hospřízské klobásky, letos jsou opět sýrové anebo pálivé. Usazujeme se k dlouhému stolu ve společenské místnosti a baštíme skvělý gáblík. Zítra je oddechový den, tak si můžeme dovolit posedět něco přes půlnoc a pustit se do všemožných debat. Dnešní den se tedy vydařil, čerstvé dojmy a vzpomínky na dnešní fantastickou výpravu přetřásáme ještě dlouho do noci.
Priečné sedlo
Závěrečná technická pasáž pod Priečným sedlem.
Velká Studená dolina
Sestup do Velké Studené doliny, u Sivého plesa.

* * * * * * *


Pátek 18. června: oddechový den - Bystrianska jaskyňa, Čiernohronská železnica, Brusno
Jako vždy bude druhý den pobytu v Tatrách oddechový. Program tohoto dne opět vymyslel Pedál, a jak nám dopředu prozradil, máme se věru nač těšit! Prý pojedeme trochu netradičně na jižní stranu Nízkých Tater: do Pohroní. Navštívíme pěknou jeskyni a jednu velkou technickou zajímavost. Tak to si tedy necháme líbit – nejsme děcka ve školce, aby nás držel v napětí z překvapení, takže nám vylíčil tato místa konkrétně: Bystrianska jaskyňa a Pohronská úzkorozchodná železnica. A pokud navečer zbyde čas, zajedeme se i vykoupat.
Vyjíždíme před devátou hodinou směrem na Liptovský Hrádok, kde odbočujeme u benzinky na starou státní silnici na Hybe, ale nejdeme po ní dlouho. Akorát míjíme motorest Koliba, kde jsme se kdysi stavovali na oběd, a dále odbočujeme na jih na silnici č. I/72, která jedna z mála překonává hřeben Nízkých Tater. Za Bocou přicházejí zajímavé serpentiny a šplháme do sedla Čertovica. Bylo by to odtud dobré východiště na hřeben Nízkých Tater směrem k Ďumbieru. Dneska se počasí poněkud pokazilo, takže vjíždíme do mlhy a kdoví jestli nezačne i pršet. Následně sjíždíme do Mýta pod Ďumbierom a do Bystré. Na okraji této obce je zřetelně vyznačeno parkoviště pro návštěvníky Bystrianské jaskyně. Zde pár minut před desátou hodinou parkujeme a bez odkladu vyrážíme ke vstupní budově, která by se měla nacházet opodál v lese. Stačí se držet žlutého značení po úzké asfaltce přes most přes říčku Štiavničku. Vedle nás zastavuje autobus se školním zájezdem, děcka kolem 10-12 let. Ke vstupní budově je to jen tři minutky chůze. Zde kupujeme vstupenky po 5€ a správce nám sděluje, že můžeme jít dovnitř hned se skupinou školáků, jestli nám to nebude vadit. Ono to většinou bývá v současné době tak, že pitomí rodiče tahají svoje ratolesti po všech možných zámcích, hradech a jeskyních, kde potom běžný návštěvník z prohlídky nic nemá, protože v rámci bezmezné demokratické výchovy dělají děcka všude bordel a naopak rodiče dělají, jakoby je to nezajímalo – tak z toho máme celkem obavy. Ale tady děcka doprovázejí čtyři rázné učitelky ("Ta mladá je dobrá," – Pedál), které mají podle všeho jasnou autoritu, takže děcka se vesměs neodvažují ani pípnout a podle pokynů učitelek se poslušně řadí před vstupními dveřmi do dvojstupu. Největší drsoň se ukázala zrovna ta mladá: "Straty sú povolené!" Tak to bude v pohodě, odtušíme a jdeme na prohlídku s děckama.
Bystrianska jaskyňa
Vstup do Bystrianské jaskyně.
Jezdíme do Tater už dlouho, ale o Bystrianské jeskyni jsme dosud nevěděli. Proto jsme její návštěvu přivítali. Je to klasická vápencová jeskyně se zajímavou výzdobou. Chodby jsou tu spíš užší bez větších dómů, zato s několika propadlišti a temnými propastmi. Objevena byla relativně nedávno, ve 20. letech min. století a postupně zpřístupněna. Průvodkyně nás několikrát vyzvala, ať dýcháme zhluboka, protože se zde provádí i speleoterapie (regenerace pro astmatiky). Nechyběla samozřejmě ani ukázka absolutní tmy a zmínka o netopýrech, kteří zde zimují. V tomto období jsme jich už viděli ale jen pár. V závěrečné části jsme byli upozorněni na pamětní desku partyzána, který zde zahynul v přestřelce s Němci. To nám bylo trochu divné, ale průvodkyně nezmínila, že na samém konci války se jeskyně stala útočištěm místních obyvatel, kteří se pod vedením speleologů ukryli v jejích nejnižších částech. Partyzán se opozdil a bohužel to schytal. Ostatní se šťastně dostali na povrch až po osvobození obce!
Ještě jedna historka zde stojí za zmínku: jak jsme tak kráčeli v temných chodbách mezi řadou děcek, Čenich povídá klukovi před sebou: "Hochu, někde se zastav a zavaž si tkaničku, ať sebou nesekneš," zatímco klučik se na něj zadíval, jakoby mluvil čínsky. Učitelka to slyšela a vysvětlila Čendovi: "On vás nepochopil, oni už česky nerozumí." To nás celkem dostalo, ale s podobnou situací jsme se setkali na Slovensku (a asi obráceně i u nás) bohužel už vícekrát.
Prohlídka zabrala skoro hodinku. Mezitím na povrchu stále poprchává, tak se jdeme usadit do blízké hospůdky – nachází se hned těsně u parkoviště přes mostek. Hospůdka je sice stylová, ale nabídka je zde prachmizerná. Když servírka prozradí, že na čepu mají Gambrinus, naše reakce je naprosto spontánní: "Jééééžišmarjááá!" Pedál se málem rozplakal: "Co nám to proboha děláte!" Přesto se pár piv na stole nakonec objevuje, někdo si dává i polívku na zahřátí, někdo čaj. Po posezení se odebíráme k autu, přičemž zapomínám v hospodě foťák. Pedál ho naštěstí pohotově vzal: "To bude runda horce navíc!" Co jsme seděli v hospodě, počasí se umoudřilo a přestalo pršet. Odjíždíme tedy na další dnešní cíl – na Čiernohronskú železnicu.
Po silnici I/72 míříme dále na jih na nedalekou Štiavničku, kde se naše silnice setkává s jiným hlavním tahem, s I/66. Tím se dostáváme do širokého údolí velmi známé řeky Hron, čímž jsme se vlastně dostali už na střední Slovensko. Odbočujeme vlevo a míříme na Brezno. Z našeho málo podrobného autoatlasu jsme vyčetli, že pokud odbočíme v blízké obci s podivným názvem Chvatimech na vedlejší silničku, můžeme se vyhnout Breznu a cestu do Čierného Hronu si i zkrátíme. Nu což, zkusíme to. Odbočujeme podél úzkorozchodných kolejí na obec Hronec, která je rozložena v úzkém údolí říčky Čierny Hron. Míjíme i nějaké průmyslové podniky, dost omlácené, ale zjevně fungující. Cestu nám lemuje úzkorozchodka a my se podivujeme, že se na takové rozhrkané trati vůbec vláček udrží. Za Hroncem se silnička ještě více úží a nakonec zaniká do šotolinové cesty. Měli bychom odbočit na most přes říčku, ale ten je povodní tak poškozen, že bychom neprojeli. Dál to nejde, musíme se vrátit. Takže zpět přes Hronec a nyní už na jistotu do Brezna. To už je větší město s mnoha fabrikami na okrajích. Pokud si dobře pamatujeme z vlastivědy, měly by zde být nějaké železárny a strojírny. Zhruba polovinu populace tvoří cikáni, ale možná se nám to jenom zdá, protože Slováci jsou ještě asi v práci. Na hlavním náměstí odbočujeme doprava a míříme po silnici č. 529 posléze do táhlého kopce. Za předělem a místní částí Mazorníkovo konečně opět sjíždíme do údolí Čierného Hronu.
Zástavba se zase zhušťuje a konečně dojíždíme do městečka Čierny Balog, rozloženého v táhlém údolí. Odbočka k nádraží je dobře značena a my parkujeme opodál (čas cca 12:30 hod.). Bočním přítokem Čierného Hronu je zde říčka Vydrovo, která sem stéká od jihu, z hřebenů pohoří Polana. A právě do údolíčka Vydrova míří jedna z kratších větví úzkorozchodky, která určitě stojí za zhlédnutí a svezení – především díky tomu, že na konci trati se nachází lesnický skanzen v přírodě. Odebíráme se tedy na nádraží, které není nikterak malé. Kromě výpravní budovy několik dep a výtopen. V dobách největší slávy to musel být frekventovaný dopravní uzel. Studujeme plán železnice a zjišťujeme, že se tu vlastně stýkají tři větve. Ta nejdelší sem vede právě od Chvatimechu, nejzajímavější odbočuje na Vydrovo a dá se dojet i na třetí směr, do obce Dobroč. Jinak v dobách největší slávy úzkorozchodek, zde byly desítky kilometrů větví v mnoha údolích. Na nádražíčku funguje kromě pokladny i malé muzeum a opodál prodejna suvenýrů a hospůdka. Jsme tu úplně sami, jinak žádný další návštěvník. Personál tvoří ochotné slečny, takže u pokladní kupujeme jízdenky a jdeme se podívat do muzea. Nejbližší vláček prý pojede za hodinu – máme v klidu počkat. Času dost, takže pak se usazujeme, samozřejmě kde jinde, než v bufetu. Výborné halušky i pivko, zkrátka pohodička. Chvíli se vyhříváme na lavičkách před bufetem, slopáme pivečko, a pak si jdeme projít nádraží. Mají tu odstavenu spousty typů vagónů. Velmi nás zaujaly osobní vozy, které byly převzaty z Mariazellské dráhy v Rakousku (měl jsem tu čest touto úzkorozchodkou jet).
Čierny Balog - úzkorozchodka
Stanica Čierny Balog - volno, odjezd!
O půl druhé se ozvalo za zatáčkou hrkání a skřípot a objevuje se svérázná souprava dieselové mašinky, osobného rušňovozňa M-21, a několika otevřených vozů. Rušňovodič (mladý borec) nás nabádá, abychom se usadili, že za chvíli pojedeme na Vydrovo. Kromě nás nikdo nenastupuje. Pak se souká do mašiny zmíněný fíra se svým psem a ujišťuje nás, že ve skutečnosti bude řídit jeho pes. Ještě si s fírou ujasňujeme, kdy jede zpáteční jízdu – a prý mu máme zavolat, že pro nás přijede. Na perón vychází slečna výpravčí v červené čepici – píšťalka – zelená plácačka – a můžeme vyrazit. Vláček se dává hrkavě do pohybu, na spojích kolejnic div nevyskočí mimo, ale kupodivu jede. První táhlá zatáčka, přejíždíme potok po mostě a projíždíme kolem několika domků s dvorky a zahrádkami, které se nacházejí úplně těsně u trati. Dokonce do jednoho vedla kdysi i výhybka, ještě tam vedou zarostlé koleje. Zástavba končí, trať se mírně zvedá do kopečka, ale stále těsně lemuje říčku. Dokonce tak těsně, že břehy jsou nově zpevněny gabionem nebo tarasem. Když bývala velká voda, dráha jistě byla nejednou stržena. Nyní je vidět, že na obnovu a údržbu byly investovány slušné peníze.
Větev do Vydrova není příliš dlouhá, asi jen čtyři kilometry. Záhy míjíme svéráznou kolibu (opět těsně u trati) a informační tabule nám dávají vědět, že vjíždíme na území Lesníckeho skanzenu Vydrovská dolina. Jízda vláčkem trvala asi čtvrthodinku, ale fakt stála za to, byl to pěkný zážitek. Nejeli jsme více jak 15-20 km/h, jak nám upřesnily naše GPSky. Fíra nás ještě ujišťuje, že pro nás přijede, až si zavoláme. Ostatně takto je to napsané i na tabuli jízdních řádů na zastávce Vydrovo: Premáva denne od 1.4. do 1.11.2015 – len na zavolanie pro minimálne 2 osoby. V těchto místech už je návštěvníků přece jen více. Od koliby je totiž údolí upraveno jako skanzen v přírodě s mnoha exponáty lesnické a železniční techniky. Hned u zastávky se nachází lesnický vrtulník, o kus dále mohutná tatrovka, lakatoš atd. Míříme k velké louce. Zde je na jejím začátku na slepé koleji stará parní mašinka s několika účelovými vagony pro svoz dřeva a převoz dělníků. Louka je pečlivě vysečená, jednotlivé zastávky naučné stezky spojují nové cestičky. U lesa je vystavěna krásná roubená hájenka, hlavní bod expozice. Uvnitř je dobová kancelář hajného se vším vybavením, v další místnosti zase ukázky a řezy dřevin nebo vycpaniny zvířat. Stylová je i ukázka, jaký bordel mohou v lese nadělat lidé – petlahve, igeliťáky. Musíme uznat, že muzeum mají opravdu hezky udělané a taky to Čenda konstatuje do návštěvní knihy: Výprava z Moravy 2015, žasneme nad vkusně udržovaným skanzenem včetně železnice, jen tak dále, děkujeme – což stvrzujeme našimi podpisy. Kousek pod hájenkou se pak nachází meteostanice a ukázka školky.
Louka končí a dále pokračuje pěšina do školy v přírodě – velké kryté odpočivky, která slouží jako lesní učebna pro děcka. Posléze přecházíme do kolejiště a pokračujeme dolů k další rozlehlé louce, kde se u lesa nachází krásná kaplička obložená jedlovou kůrou. Na začátku této louky je vystavěna již zmíněná koliba a vlastně i vstup do skanzenu. Z velké tematické mapy areálu skanzenu lze vyčíst, že jsme od konečné staničky Vydrovo ve skutečnosti prošli jen část lesnické trasy. Naučný chodník vede daleko do nitra doliny a to ještě po obou stranách údolí. Pokud by chtěl člověk poctivě projít celou trasu, zabere mu to minimálně půlden! Nás však ale již láká spíše koliba "Drevenica U Handelca" s nabídkou stylového slovenského občerstvení. Stoly pod paravánem jsou celkem obsazeny, ale přesto nacházíme jeden dlouhý volný a u sympatického výčepního objednáváme místní pokrmy – ponejvíce samozřejmě halušky anebo masové gule či pirohy. A samozřejmě pivko, anebo borovičku. Pak přijíždí vlak a všichni návštěvníci odjíždějí, zůstáváme jen my – však nám fíra slíbil, že pro nás přijede.
Jelikož všichni vypadli, nebyl by to Pedál, aby nezačal vrchního hecovat, jestli nemá horec. Ten dělá nejdříve blbého a přináší flašku kupovaného. "Ale ten my nechceme, my chceme ten váš, co děláte doma, s těma kořenama!" upřesňuje Pedál. Hospodský se na to šibalsky usměje, řka: "Vidno, že máte skúsenosti..." a přináší flašu pravého horce, který je fakt VYNIKAJÍCÍ. Narozdíl od Nadi jej dělá z borovičky a na kořeny prý chodí někam pod Ďumbier. Prý má i jednu hospůdku s ubytováním v sedle Čertovica, které jsme projížděli a je to dobré východiště na hřeben Nízkých Tater. Dobrý tip, můžeme tam někdy zavítat.
Dojedeno, dopito, nejvyšší čas zavolat pro vlak. Rušňovodič se svým věrným psem stejně přijíždí až po notné chvíli, přesně dle jízdního řádu. Takže, že by vlak fungoval jako taxík se říct nedá, ale jde hlavně o to, aby vůbec přijel. Ve čtvrthodince sjíždíme hrkavou jízdou na "hlavní nádraží" do Čierného Balogu (fakt řídil ten pes) a jdeme se poradit (kam jinam než do bufetu), zda a kam se pojedeme vykoupat. Ochotná servírka si půjčuje od kamaráda tablet a vyhledává nám vhodné tipy na internetu. Bešeňová je daleko a už je nekřesťansky drahá, tak si Pedál vyžaduje informace o jistých Kúpelí Brusno, což je jeho divoká karta. Slečna nám upřesňuje, že se jedná o lázně, ale je tam možno přes recepci navštívit jejich vnitřní vyhřívaný bazén. Nemělo by to být ani moc daleko, nějakých 15 kiláků od Brezna směrem na Banskou Bystricu. Takže jedem!
Silnice kvalitní, jízda rychle ubíhá a co nevidět odbočujeme do Brusna. Obec leží pod pěknými zalesněnými kopci v širokém údolí Hronu na rozhraní Nízkých Tater a Polany. Brusno je potřeba projet skrz a směrovky nás navádí k lázním v údolí Brusnianky. Lázeňský dům Polana se nachází o samotě v krásném přírodním prostředí mezi kopci. Zvlášť teď v podvečer je tu kouzelně. Areál je sice v socialistickém stylu, ale bezesporu nedávno pečlivě zrekonstruovaný. Je nám jasné, že v luxusním letovisku budeme působit jako pěst na oko :-) Scházíme do naleštěného vestibulu s recepcí a u ochotné recepční zakupujeme koupel v rehabilitačním bazénu na 1 hodinku (cca 6€). Je nutno sejít do druhého podzemního patra, jelikož objekt je položen ve svahu; je totiž velice zajímavě vyřešen. Přesto se bazén nachází v prosklené hale, kam nyní krásně září nízké podvečerní slunce. Je tu úplně prázdno. Zřejmě lázeňské hosty stačili varovat, že na hodinu bude bazén obsazen podivnou skupinou. Toho využívá Trnky a hrdinně odhazuje plavky. Díky tomu se dostala do šoku jedna zmatená, asi devadesátiletá babička v bílém županu, která sem přece jen zabloudila naleštěnými chodbami. Naštěstí měla pochopení a decentně se vytratila. Koupání vůbec není špatné, voda tak 28°C. Později Pilník zjistil, že v okolí domu Polana se nachází příjemný lázeňský park s několika prameny, který by jistě stál za projití.
Po koupeli ale nemeškáme a musíme vyrazit k domovu. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. V hale a přilehlé restauraci u recepce se mezitím rozjela podvečerní hudba. Nejraději by zůstal Trnky, ale vzhledem k našim polním úborům by to asi nebylo možné. Sedáme proto do auta a vyrážíme přes Brusno na státní silnici. Co nás zaujalo, byla směrovka v Brusně: Stred Slovenska ukazující někam na postranní cestu. Přes Nízké Tatry se navracíme do Liptovského Hrádku a do Podbanského. Cesta nám trvala jistě více jak hodinu, ke Kokavskému mostu totiž dojíždíme až kolem osmé večerní. Dnes je ale pátek, takže zastíháváme ještě otevřené potraviny. Usedáváme k venkovnímu stolku a u Nadi objednáváme tradiční horec. Rok jsme se s ní neviděli, tak je zase o čem povídat. Nevysedáváme ale dlouho a odebíráme se na chatu. Zde je potřeba roztopit kachláky, abychom usušili mokré ručníky a plavky. Mezitím plánujeme zítřejší túru. Pedál nás ujišťuje, že ji zařadil do kategorie střední, nikoliv těžká, a že je ušita přesně na míru pro situaci, kdy už mámě stěžejní túru za sebou, a je třeba na ni vhodně navázat lehčí variantou (no, nakonec se ukázalo, že ta náročnost byla s Priečným sedlem celkem srovnatelná, čili středně těžká). Trnky neprozřetelně "popouští hladinku", což by se mu zítra nemuselo vyplatit.
Musíme jít brzo spát, protože chceme využít ranní autobus, který nás popoveze z Tatranské Kotliny do Ždiaru. Nepojedeme ale tím prvním, ale trochu časově rozumněji další linkou. Ta přesto staví v Kotlině v 7:15, takže na cestu je třeba vyrazit po šesté hodině ranní.
Čiernohronská železnica
Čiernohronská železnica.
Čiernohronská železnica
Čiernohronská železnica - lesnický skanzen v přírodě s ukázkami lesnické techniky.

* * * * * * *


Sobota 20. června: túra v Belianských Tatrách (Monkova dolina - chata Plesnivec)
Ráno vstáváme kolem půl šesté, alarmy mobilů nekompromisně kvílí. Zbývá krátký čas na hygienu, drobnou snídani a sbalení batohů. Jen Trnky se ne a ne probudit. Postupně se šikujeme v plné polní u auta, ale on je ještě beznadějně v posteli a má půlnoc. Nakonec se nám ho daří jakžtakž zpacifikovat a donutit ke sbalení. Časová ztráta hrozivě narůstá. Chtěli jsme vyrazit po šesté, ale máme asi 10 minut zpoždění. No nic, musíme na to šlápnout. Čenich to drtí co to dá, v zatáčkách div nevylítneme ze silnice. A to ještě jede za Štrbským Plesem po električce vlak, takže musíme čekat na přejezdu. Naštěstí jsme přesun okolo celých Tater až do Kotliny zvládli ve skvělém čase, byť je to 50 kilometrů. Do příjezdu autobusu máme ještě deset minut rezervu.
K přesunu využijeme zastávku Čarda, která se nachází hned na počátku Tatranské Kotliny. Dá se tu totiž dobře zaparkovat auto, a sice vlevo od silnice, kde je velký plac, rozcestník (760 m n.m.) coby východiště na chatu Plesnivec. Tato méně známá tatranská chata bude také dnes naším cílem, ale až tím posledním, protože my půjdeme celé Belianské Tatry odzadu, a sem se vrátíme. Autobusová linka Poprad – Ždiar – Javorina je zkrátka k nezaplacení a využili jsme ji už mnohokrát. Autobus přijíždí přesně dle řádu v 7:13 a téměř nikdo jím necestuje. S námi přistupuje ještě jedna starší paní, se kterou jsme už na zastávce zabředli rozhovor. Tato linka nezajíždí až do Javoriny, ale končí nad Ždiarem na sedle Strednica. Zato odbočuje ještě do střediska Bacheldova dolina. Je to seskupení několika samot, v zimě vyhlášené lyžařské středisko, nyní v létě poslední výspa civilizace. Následně projíždíme celý Ždiar, což je extrémně dlouhá dědina a dle plánu vystupujeme až na konečné zastávce v 7:40 v sedle Strednica. I zde se v posledních letech vybudovaly četné vleky a sjezdovky, zkrátka další vyhledávaná lyžařská lokalita.
rozcestí Pod Ptošovskými Turňami
Rozcestí Pod Ptošovskými Turňami - začátek Monkovy doliny.
Řidič otáčí rozhrkaný bus na velkém parkovišti a kromě naší party vystupují jenom dvě paní. Trochu se divíme, proč vystupují až zde, daleko od všech obydlí. Ždiar jsme totiž nechali kdesi pod námi. Máme na něj a panoráma Spišské Magury krásné výhledy, zatímco pásmo Belianek je zakryto hrozivými šedivými mraky. Nakonec se vysvětluje, že dvojice je obsluha zdejší nové roubené restauračky Bistro Strednica. Otevírají sice až v devět, ale ochotně nás pouští dovnitř, abychom se občerstvili. Aspoň budou mít hned po ránu výdělek. Stavíme se u pultu do řady na kávu, Trnky samozřejmě objednává za všeobecného veselí coby vyprošťováka točený Urpiner, který Pedál pro lepší vyslovování přezdívá na urinátor. Pivo je to ale dobré, tak se nechávají zlákat i ostatní. Trnky si doplňuje hladinku, zatímco Pilník bokem lamentuje: "A jéje, to nám to pěkně začíná, to asi jen tak brzo nevyrazíme…" Posezení u ranního pivka se protahuje naštěstí jen na slabou půlhodinku. Kolem 8:15 se sbíráme na cestu, přičemž Pedál si ještě preventivně vyžádává klíček od "onoho zařízení" – prý aby byl na cestu dokonale připraven. Po použití nestačí chválit čistotu a nakonec i vstřícnou obsluhu restauračky a všichni se svorně shodujeme, že během 20 let na Slovensku v oblasti cestovního ruchu nastala změna o 180°.
Od rozcestníku Strednica bychom se měli orientovat dle zelené značky. Ale je vidět pouze jediná na rohu lyžařského baru. Instinktivně se odtud vydáváme po sjezdovce dolů do údolí potoka Bielé. Sjezdovka je obrovská promáčená louka, všude okolo ovce. Než slezeme dolů k několika polorozpadlým chatám, máme tohoto úseku plné zuby. A následuje snad ještě horší – zde se upravovaly dojezdy sjezdovek, takže zase samé bláto. Teprve po chvíli dohledáváme zarostlou pěšinu, která míří podél bystré vody do nitra údolí. Kupodivu je zde značena i cyklostezka. Říkáme si, že jsme měli přece jen vyrazit po červené TZT z centra Ždiaru, okolo hotelu Magura, tam by byla cesta jednoznačně pohodlnější. Ale zase bychom přišli o ranní pivko... Po půl deváté konečně docházíme k významnému rozcestí Pod Ptošovskými Turňami, kde se nachází i chatka správy národního parku. Kdysi se tu vybíralo dokonce vstupné na naučný chodník, ale dnes tu žádný výběrčí není. Po srovnání řad (Trnky s Jarmilem coby nerozlučná dvojice se opět opozdili) můžeme plni odhodlání vyrazit na výstup Monkovou dolinou. Zde zahajujeme v 940 m n.m. a musíme vystoupat do 1825 metrů do Širokého sedla v hlavním hřebeni Belanek. Podle mapy by se mohlo zdát, že to bude krátké... Nicméně časový údaj na rozcestníku 2:30 hod. dává tušit, že to bude pěkná zabíračka. Nyní nás povede červená značka, souběžně je veden naučný chodník. Takže jdeme na to!
Kamenitá cesta začíná znatelně stoupat. Po chvíli překonává bystrý potok ve skalnaté soutěsce pomocí bytelných mostíků. Vypadá to zde jako ve Slovenském ráji. Dál už vede jen pěšina. Začali jsme stoupat pěkně zostra, takže po půlhodince bereme zavděk krytou odpočivkou, která je postavena pod strmým svahem na okraji pěšiny. Potkáváme zde protijdoucího turistu zabaleného do pláštěnky – a bohužel začíná drobně krápat. Trnky se pouští do snídaně, ani my ostatní nezůstáváme s občerstvením pozadu. Po odpočinku vstupujeme na malou polanu, nad níž se k olovnatému nebi tyčí skalnaté vápencové vrcholky. Až vylezeme na hřeben, budeme je mít hluboko po nohama. Zatím můžeme jen skřípat zubama nad tím drsným převýšením, která nás ještě čeká. Ze zákruty se nám otevírá výhled na vysoké skalní prahy, po nichž spadá odkudsi z nebe do hlubiny Rygelský potok. Někudy tuto soutěsku musíme překonat – no to bude maso! A pak zase do lesa na pěšinu v kombinaci kamení a bláta. Naše stezka se začíná kroutit v serpentinách po skalnatém úbočí Hlásné skaly. Místy je stoupání po skalách tak strmé, že je opatřeno řetězy. Na jiných místech je zase totálně rozblácený terén, že je výstup doslova o držku. Je zkrátka poznat, že je tady úplně jiné podloží: vápencová skála a na ní rozmoklé blatíčko. V těchto krkolomných serpentinách se dokonale trháme – v čele je Pilník s Čendou, vzápětí je dochází Pedál s Jarmilem, já vzadu, a Trnkyho úplně ztrácíme.
Záchytným bodem pro odpočinek a srovnání řad volíme zastávku č. 4 naučné stezky, v místech, kde končí drsné serpentiny a stezka začíná poměrně rovným traverzem překonávat Rygelský potok. Čas 10:30, takže ve strmém výstupu jsme už dvě hodiny! Na Trnkyho čekáme notnou chvíli (asi 15 minut) a on sám přiznává, že včerejší bujarý večer je důvodem, že se dneska opožďuje. První čekatele rozráží zima, takže vyrážejí dál. Od tohoto místa se nám už mimochodem otevírají pěkné výhledy v ose doliny – na část Ždiaru, pásmo Spišské Magury nad ním a také už vykukuje blízký hotel Magura. Strmé serpentiny naštěstí následně končí, porost se snižuje a o něco výše přechází do horských luk. Pak už stoupání není tak ostré, ale zato vytrvalé. Bohužel se zase noříme do cárů mlhy, ani nejsou vidět okolní vrcholy, neboť jejich skaliska se ztrácejí v mlze. Zdejší místopis je naprosto výstižný: Široký úplaz. Je to vlastně široké lučinaté úžlabí. Přesto nám trvá další hodinu, než narážíme na dřevěné rošty, které zpevňují chodník těsně pod sedlem. Mlha je tak hustá, že kýžené sedlo není vůbec vidět, takže jen těžko odhadujeme, jak je to ještě daleko. Čelo se zase hodně trhlo, skoro až klukům závidím, že už jsou jistě nahoře. Ovšem zastavení se a pohledy na pasoucí se kamzíky taky stojí za to. Trnky je semtam k zahlédnutí dost vzadu.
Široké sedlo
Široké sedlo. Hlavní hřeben Belianských Tater se ztrácí v mracích.
Osobně Širokého sedla (1825 m n.m.) dosahuji přesně ve 12:00 hodin. Kluci už odpočívají na lavičkách, suší propocené svršky a svačí. Ještě tu sedí jeden mladý Polák s výbavou "na těžko" – prý už několik dnů putuje po horách. Pocity po dosažení jakéhokoli sedla na význačném hřebeni jsou neopakovatelné – stejně tak i tady na Širokém sedle: stačí pár kroků a člověk kouká do bezedné hloubky na zcela opačnou stranu a na přilehlé štíty, které se rázem objevují jako mávnutím kouzelného proutku. Všechna ta námaha a únava po předchozím ubíjejícím výstupu je náhle ta tam. Nádherné pohledy a ještě se navíc hezky vyjasňuje. Ovšem pozor, od hlavního hřebene Belianských Tater (od Havrana a Ždiarské vidly) se nasouvají temné mraky! No, snad to ještě chvíli na focení vydrží. Čekáme na Trnkyho, ale ten se na chodníku v mlze mezi skalkami pod námi stále ještě neobjevuje. Pedál už by šel dál a Trnkyho netrpělivě vyhlíží a nakonec i vyvolává osvědčeným pokřikem: "ŽIZEŇ!!!!" Kýžené "... a, ja, ja, ja, jaj!!!" se však neozývá... "A jé, hoši, tak to neni dobrý," vraští čelo Čenich. Trnky se nakonec zjevuje s totálně oroseným čelem až za notnou chvíli.
Domlouváme se tedy tak, že ti, co dlouho čekali a jsou odpočatí, vyrazí na další etapu putování a já s Trnkym půjdeme později, abychom šli ve dvou. Další úsek je celkem pohodový. V Širokém sedle nejde nikam jinam odbočit, než nalevo. V ostatních směrech jsou bytelné závory a zákazy vstupu, jelikož hřeben Belianek je dlouhá léta nepřístupný a asi už tomu nebude jinak. Stezka vede dál v podstatě pod hřebínkem a jen mírně stoupá. Ostatní tedy už vyrazili, my se ještě chvíli kocháme krásnými výhledy do široké doliny Zadné Meďodoly. Protější štíty (měl by mezi nimi dominovat Jahňací) se ztrácejí v mracích. Od Ždiarské vidle se sune černý mrak, raději tedy vyrážíme také na cestu. Podcházíme vrchol Hlúpy a začínáme stoupat do Vyšného Kopského sedla. Vtom se setmělo a začíná celkem výživná přeháňka krup. Nic příjemného, ostré krupičky nám bubnují do větrovek a nezbývá než si navléct kapuci nebo čepici. Tato sibérie trvá až do Vyšného Kopského sedla (1933 m n.m.), kterého dosahujeme ve 12:35 a také se dostáváme do nejvyššího bodu našeho dnešního putování. Přehoupáváme se na stranu doliny Predné Meďodoly. Přeháňka konečně ustává a nízké mraky se malinko zvedají, takže se nám otevírají mírně zamlžené, ale krásné výhledy na okolní hory. Vůbec to tu není jako v Tatrách – kopce jsou lučinaté, jen semtam místy bílá skalka, anebo zelené ostrůvky kleče. Malinko nám to připomíná ukrajinské Karpaty. Přímo proti nám se vypíná holá Belianská kopa. Naše stezka začíná klesat po úbočí. Pěkně pod sebou vidíme Kopské sedlo s rozcestníkem a od něj dále se cesta zvedá právě do dalšího sedla na úpatí Belianské kopy. Pozorně se koukáme na průběh cesty a zjišťujeme, že kluci už se dostali právě do těchto míst a mají tedy pořádný náskok.
Sestup pod boční lučinatou rozsochou Hlúpého není vůbec jednoduchý, jelikož po vydatné přeháňce je cesta pořádně rozbahněna. Musíme tedy opatrně. Zahlédli jsme opět několik kamzíků, což je vítaná možnost pro zastavení. Za necelou půlhodinku jsme dole v Kopském sedle (1750 m n.m.), kde po delší době potkáváme turisty. Je to předěl mezi Prednými a Zadnými Meďodoly a pokud vystoupáme o něco výše na Predné Kopské sedlo, dostaneme se na rozhraní Belianských a Vysokých Tater, do závěru Doliny Bielých ples. Nemeškáme a vydáváme se tímto směrem. Jsme zde o dalších deset minut později. Zde se charakter horské krajiny výrazně mění – táhlé zelené hřebínky a vrcholky necháváme za zády, před námi se zjevuje typický skalnatý terén Vysokých Tater. A dole v záplavě kosodřeviny také jasně bílá hladina velkého plesa – a už je nám také jasné, proč toto pleso nese název Velké Bielé. Skutečně je název plně výstižný.
Kamenitý chodník s mnoha rigoly klesá do nepřehledného terénu plného kleče. Stačí jedna, dvě otáčky a jsme v relativně rovinatém závěru Doliny Bielých ples. Zde se frekvence turistů opět zvýšila. Jedná se spíše o nevychozenou mládež a není moc pravděpodobné, že by podnikali přechod od Zadných Meďodolů (t.j. od Javoriny), spíše si sem vyšlápli od Bielého plesa a teď jdou zpátky dolů. Během sestupu velice dobře vidíme na protější vzdálené hradbě skal nekonečné serpentiny, které stoupají na Svišťovku. Naši hlavní skupinu pod vedením Pedála mezi hustou klečí nevidíme, ale za chvíli nám někdo z nich volá, že na nás nebudou čekat a vycházejí od Bielého plesa na další cestu. Ujišťujeme si jen, že mají pokračovat po zelené značce. Nám to k plesu trvá ještě asi deset minut a na chvíli usedáme na jednu rozviklanou lavičku, abychom se pořádně napili. Turistů je tu celkem dost. Tato lokalita je totiž velice dobře dosažitelná od Chaty pri Zelenom plese a od Doliny Kežmarské Bielé vody. Ostatně zde jsme byli z tohoto směru se Smoldou před pár lety.
Dnes ale budeme pokračovat po chodníku, kterým jsme ještě nikdy nešli. Po odpočinku tedy s Trnkym odbočujeme vlevo na nenápadnou pěšinu mířící mezi vzrostlou kosodřevinu. Lidé jakoby mávnutím kouzelného proutku úplně zmizeli. Teprve po notné chvíli potkáváme dvojici v protisměru a pak už nikoho. Zeleně značený chodník záhy ve dvou zatáčkách klesá do velmi široké doliny Predné Meďodoly. Scenérie doslova jako v pohádce – navrátili jsme se zpět do Belanek, všude okolo jasná zeleň horských lučin a tmavozelené ostrůvky kleče. Dolina je lemována ostrými vápencovými hradbami těsně pod hřebeny a vrcholy – Zadné Jatky, Velký Košiar, Predné Jatky... Zkrátka úplně jiné Tatry. Překonáváme Napajedlový potok a z jednoho místa jsme dokonce na moment zahlédli Chatu pri Zelenom plese. Pak se noříme opět do lesa. V mapě to vypadá, že to bude na Plesnivec kousek, ale tento úsek se začíná celkem nepříjemně táhnout. Člověk by ani neřekl, jaká je to ve skutečnosti dálka. Pokračujeme hustým horským lesem, podcházíme jižní rozsochu Bujačího vrchu, ale to v těchto houštinách ani nepostřehneme. Snad jen GPSka nám napovídá, že jsme se už více stočili na svahy Doliny Siedmich prameňov. Po neustálém klesání přichází kupodivu kopeček. Pak vycházíme nad holiny, díky jimž se otevírají omezené výhledy do extrémně hlubokého údolí. "Hele, střecha chaty – přímo pod náma!" volám na Trnkyho. Tohle psychické povzbuzení přichází akorát, už jsme té dlouhé "zelené" štreky měli celkem plné zuby.
Na chatě Plesnivec
Posezení na chatě Plesnivec.
Ale aby to nebylo tak jednoduché, ačkoli chatu vidíme, je asi 250 výškových metrů pod námi. Je posazena v gigantickém přírodním amfiteátru, okrouhlém závěru doliny, nad níž se vypínají vápencová skaliska Bujačího vrchu. Lesy tu byly v minulých letech dost poškozeny vichřicí a asi i kůrovcem, proto jsme střechu chaty díky holině zahlédli. Naše cesta začíná klesat v mnoha serpentinách, musíme ještě hodně zatnout zuby, než se konečně ocitneme přímo nad chatou. Na chatu Plesnivec docházíme přesně v 15 hodin. Tato chata je nejvýchodnější turistickou chatou v Tatrách, jediná v Belankách a je položena v 1290 m n.m. Již dle vzhledu je vidět, že si udržuje vizáž tradiční tatranské chaty, žádná komerce. Nicméně chatař se sem dostane autem, tereňák je zaparkován u chaty.
Vstupujeme dovnitř, oproti čerstvému vzduchu venku nám zde připadá děsné vedro a dusno. Naši hoši sedí u velkého stolu a konzumují jak pivko, tak i zaslouženou polévku. Lokálek je poměrně malý, ale kromě nás je tu ještě jen jedna malá skupinka turistů. Zkrátka je poznat, že Plesnivec se nachází mimo atraktivní tatranské trasy a je poněkud neprávem opomíjena. Ale to je asi i dobře, protože sem zabloudí opravdu jen ti pravověrní turisté. Dochází i na panáčky demänovky, a společně hodnotíme uplynulou trasu. I když byla náročná, panuje naprostá spokojenost. Sice nás ještě čeká sestup do Kotliny, ale to už bude jen závěrečná povinnost. Vše podstatné máme za sebou a je nutno říct, že všichni společně řadíme tuto trasu k tomu nejlepšímu, co jsme kdy v Tatrách šli.
K odchodu se zvedáme až po 16 hodině – vždyť jsme si pořádný odpočinek zasloužili. Kupodivu se k chatě začíná trousit více lidí, zřejmě akorát docházejí celodenní túry podobně jako my. Před chatou se krátce dáváme do řeči se skupinkou slovenských kolegů, jeden z nich nám dokonce nabízí buchty a táže se, zda jsme nebyli na vojně v Jindřichově Hradci (kde sloužil on). Pak se vydáváme dolů po žluté značce. Ještě by šla zvolit zelená alternativa, které vede po úbočí, ale tak nějak jsme usoudili, že žlutá bude rychlejší. Je to vlastně krkolomná vozová cesta, po které lze vyjet teréňákem k chatě. Kousek pod chatou míjíme místo, která dala celé dolině jméno – Sedem prameňov. Je to skalnaté úpatí, ze které vyvěrají četné proudy vody, napájející Hlboký potok. Sestup mapa avizuje zhruba na dvě hodinky a bohužel už je to jen nutná povinnost. Naše skupinka se opět trhá. Nyní se dostáváme s Pilníkem do čela a na ostatní čekáme na rozcestí Čierna voda (880 m n.m.). Zde se napojujeme na modrou značku a přes rozcestí Šumivý prameň se konečně lesními cestami přibližujeme k Tatranské Kotlině, kde máme zaparkované auto. Náročnou celodenní túru můžeme ukončit v 17:30. Sice máme nohy utrmácené, ale perfektně jsme si ji ale užili.
Dneska je ten pravý podvečer k zalenošení v termálech. Odtud je nejblíže do termálů Vrbov, které jsou ve srovnání např. s předraženou Bešeňovou daleko lidovější. Míříme proto na Kežmarok a posléze bezchybně dojíždíme do Vrbova. Kdysi jsme tu byli s Jarmilem a Cágrem v rámci dovolené ve Slovenském ráji. Dost se ale od té doby změnilo. Přibyla nová parkoviště i moderní vstupní budova s krytým bazénem. Venkovní areál se ale příliš nezměnil. Kupujeme si vstupenky jen na venek a jdeme se naložit do horké vody. Čenich je dokonce v takovém rozpoložení, že prohlašuje: "Až budete odcházet, tak mě vzbuďte." Není se čemu divit, horká voda svádí k podřimování a ven ani nevylézáme, protože teplota vzduchu nyní v podvečer už klesla pod 20°C, klidový bazén má klasických 36°. Z koupaliště odjíždíme kolem půl osmé a míříme okolo celých Tater po dálnici od Popradu až k Liptovskému Hrádku, což je pěkná dálka.
Nastal poslední večer našeho pobytu, takže nelze jinak, než zavítat k Nadi na pohárek horce a přátelské popovídání. Do obchůdku dojíždíme skoro za tmy. Dnes (i když je sobota) zde kupodivu není žádný jiný host, takže setrváváme s Naďou v družném hovoru a m.j. se vzpomíná na loňskou zábavu. Nás ještě dnes čeká slavnostní grilovačka, takže po zavíračce se konečně odebíráme na chatu. Roztápíme kachlová kamna a v chatě je oproti venku velice příjemně. Čenich se tedy ujímá grilování s tím, že maso donese potom dovnitř. Bohužel co zdejší chatě chybí, je kvalitní ohniště s grilem nebo pořádným rožněm – ale i s tím si poradil: použil mohutný kovový rošt (škrabák na boty) ode dveří chaty. Maso bylo vynikající, všichni se oblizujeme. Zítra nás čeká cesta domů – nezbývá tedy než patřičně letošní Tatry zhodnotit a zapít. Pak se postupně odebíráme nahoru a jde se spát.
Belianské Tatry
Belianské Tatry - odpočinek v Kopském sedle (1750 m n.m.).
Chata Plesnivec
Chata Plesnivec.

* * * * * * *


Neděle 21. června: návrat domů
Na ráno jsme domluveni se správcem na předání chaty a zaplacení pobytu. S ubytováním jsme byli spokojeni a tudíž hned ohlašujeme, že na příští rok se opět ozveme a zamluvíme vhodný termín na začátku turistické sezóny. Před desátou hodinou můžeme definitivně odjet. Ještě se tradičně zastavujeme v Salaši Krajinka u Ružomberoku. A pak míříme na Žilinu, Trenčín a přes Hrozenkov na Moravu. Na pozdnější oběd zastavujeme v oblíbeném motorestu Rasová, kde skvěle vaří. Do Třebíče dojíždíme navečer a tím je akce Tatry 2015 definitivně ukončena.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, letošní Tatry jsme vyhodnotili jako jedny z nejlepších (ne-li nejlepší) v historii. Našli jsme skvělé místo ubytování. Obě dvě těžké túry byly sice velmi náročné, ale dá se říci, že naprosto fantastické. Počasí přálo a ani ta kroupová přeháňka nás v Belankách nerozhodila. Oddechový den směřovaný do poněkud netradičních míst taky super a lze předpokládat, že na Nízké Tatry se určitě někdy v budoucnu vypravíme. A co příští rok? "Padne" už konečně Jahňací štít???
Společná fotka na závěr
Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2015.


* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Priečné sedlo 2352 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry č. 2 1:25.000.
Ubytování: Chata pod Dlhou RD Liptovská Kokava: http://http://chatardlkokava.wz.cz/.

(zapsal a fotil Kotel)











Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




milankrcmar.cz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz