Sobota 9. května 2015
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya.
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Mödling.
Pěšky: Mödling, nádr.ÖBB (0 km, 245 m n.m.) – Ruine Burg Mödling, zřícenina (3,5 km, 315 m n.m.) – Breite Führe, rozcestí (4,5 km, 370 m n.m.) – Krauste Linde , tur. chata (6 km, 470 m.n.m.) – Anninger Schutzhaus , tur. chata (8 km, 620 m n.m.) - Jubiläumswarte , rozhledna (9 km, 653 m n.m.) - Wilhelmswarte , rozhledna (10 km, 675 m n.m.) - Rudolf Proksch Hütte , tur. chata + rozhledna (13 km, 541 m n.m.) - Einödhöhle , jeskyně (14 km, 360 m n.m.) - Baden , nádr.ÖBB (18 km, 220 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya.

Účastníci: Marek, Kotel, Bizi, Pavel.
Počasí: polojasno, 16°C.

Nadešel opět jarní čas, který už léta předznamenává vhodný termín k výpravě do sousedního Rakouska. Během sedmi minulých ročníků se tyto výpravy nesly ve znamení výstupů po skalních ferrátách ve známých terénech jižně od Vídně. Osmý ročník byl však v lecčems jiný. I přes širokou nabídku dubnových a květnových sobot se ne a ne zadařit, abychom našli termín vhodný pro všechny potenciální a tradiční účastníky. Už se zdálo, že letos se ani vhodný termín najít nepodaří… Nakonec se na poslední chvíli (i díky Bizimu) rozhodlo, že se zkrátka pojede, i kdyby trakaře padaly, byť v mírně pozměněné sestavě. I téma výšlapu jsme tentokrát zvolili poněkud odlišné – namísto krkolomných skalních stezek jsme se zaměřili na podstatně pohodovější terén: jen mírně zvlněné zalesněné kopečky Vídeňského lesa (Wienerwald) v prostoru mezi malebnými městečky Mödling a Baden. Relativně krátký úsek se nakonec ukázal jako nesmírně zajímavý – navštívili jsme tři turistické chaty a tři rozhledny, dokonce i jednu jeskyni, a na úvod i hradní zříceninu. Variant tras je v těchto místech spousta, takže se do Vídeňského lesa jistě ještě někdy vrátíme.

Jak již bylo řečeno, chybělo málo a letošní ročník "akce Rakousko" se málem neuskutečnil. Sice by se zdálo, že díky svátkům prodloužené víkendy (1. a 8. květen připadly na pátek) jsou ideální, opak se ukázal pravdou. Vhodnou sobotu ne a ne najít. Spíše jsme měli honičku, abychom dokázali skloubit účast alespoň tří lidí. Nakonec se přidal ještě Biziho kámoš Pavel. Takže počet "4" je na skupinovou jízdenku ERT dobrý počet. Vzhledem k tomu, že jsme naplánovali trasu relativně blízko Vídně, mohli jsme si dovolit luxus pozdějšího odjezdu z Laa.
Vyjíždím tedy z Třebíče tak, abych před pátou nabral Biziho a Pavla ve Štěpánovicích na zastávce, kde mě již spolehlivě očekávají. Pak už společně uháníme na Znojmo. Letos objíždíme přes Přímětice, protože ve Znojmě samotném máme avizovanou nějakou uzavírku. Před šestou tedy pohodlně dojíždíme k Hevlínu, a jelikož máme o pár minut náskok, odbočujeme k Markovi. Ten míří pěšky na místo srazu, takže jej nabíráme na hlavní ulici. V několika minutách přejíždíme hranice a na okraji Laa an der Thaya odbočujeme k nádraží. Odstavujeme auto v blízkosti nádražní budovy, kontrolujeme výstroj (abych se snad nezapomněl přezout, na řízení jsem měl tenisky), a odcházíme si do automatu koupit jízdenku. Jak bývá sobotní ráno zvykem, necestuje moc lidí, respektive v horním oddíle "Lasičky" jsme dlouhou dobu sami. Slunce vyšlo už před notnou chvílí, takže mezi živým rozhovorem se můžeme kochat pěknou ubíhající krajinou za okny. Za zkušenosti víme, že ranní cesta ubíhá rychle, zatímco večerní návrat v úseku Vídeň-Laa je o to více ubíjející.
Do Vídně dojíždíme kolem osmé hodiny a k přestupu volíme jako již tradičně nádraží Praterstern. Spoj, který míří dále na Wiener Neustadt, příjíždí po chvíli. Letos však bude naše cílová stanice jen kousek pod Vídní, na další cestě trávíme jen tedy necelou půlhodinku. Jako výchozí bod pro začátek putování jsme zvolili městečko Mödling. Na zdejším moderním nádraží vystupujeme kolem půl deváté. Po té delší jízdě nezbývá, než protáhnout všechny končetiny, nasát čerstvý ranní vzduch a začít ukrajovat první metry dnešní trasy.
Marek neomylně míří po schodech na dlouhou rampu, která přemosťuje celé nádraží a ústí na jednu z nejfrekventovanějších ulic Mödlingu – Hauptstraße. Zapínám GPS a je nutno zkalibrovat nadmořskou výšku. Přejeli jsme dost dlouhý flák cesty a výškoměr nějak ne a ne chytit zdejších cca 220 m n.m. Hlavní ulice se postupně zužuje – to jak míří do nejstarší části města. Míjíme zajímavou skulpturu jakési kovové hlavy s usazenou žábou sloužící jako vodotrysk – zajímavé a originální. Využíváme ji k omytí rukou a osvěžení. Vzápětí docházíme na náměstíčko Josef-Deutsch-Platz, kterému vévodí muzeum. O kus dále je ještě historičtější náměstí Freiheitsplatz se starodávným morovým sloupem Sv. Trojice. Budova apatyky je pro změnu ozdobena krásnými slunečními hodinami. Nyní ukazují samozřejmě osmou hodinu, ovšem normálního středoevropského času – naše hodinky, díky posunu na SELČ, již ukazují devátou dopolední.
Úzkou uličkou Herzoggasse docházíme do bezesporu nejkrásnější části Mödlingu – na starobylé náměstíčko Schrannerplatz, kterému dominují historické domy nezřídka ozdobené sgrafity, majestátní poštovní budova Posthof a budova radnice s věží a pěkným arkádovým nárožím. Určitě je v této části městečka co obdivovat. V jedné trafice kupujeme i kýžené poštovní známky na pohledy (do zahraničí již stojí 0,80€). Vydáváme se vlevo další historickou ulicí Císařovny Alžběty, kterou lemují četné obchůdky. Tak docházíme na nedaleké náměstíčko vedle Spitalskirche, kde se vizáž městečka proměňuje do mírné bizarnosti – náměstíčko nese tak trochu přiléhavý název Europaplatz, a je na něm právě rozložen nefalšovaný bleší trh. T.j. veteš všeho druhu. Dost teda zíráme, co všechno za staré krámy jsou lidi schopní nabízet – od starých hadrů, přes boty, kýčovité obrazy, staré nádobí až po vysloužilé mikrovlnky nebo rádia. Nedalo nám to, a trochu jsme si ten mumraj prošli. Závěr prohlídky učinil Bizi nekompromisně: "Neměli žádnou knihu o Indiánech, jsem zklamán, jdem dál!"

Zřícenina Burg Mödling.

Ano, opravdu nejvyšší čas vymotat se z Mödlingu. Za kostelem odbočujeme na chodník podél potoka Mödlingbach a míříme do blízkého zalesněného údolí. To v jeho ústí překlenuje zajímavý majestátný most s několika oblouky. Marek nám vysvětluje, že je to akvadukt. Dílo patří do důmyslné soustavy přivaděčů pitné vody pro Vídeň, m.j. i z oblasti Schneebergu a Raxu: Wiener Hochquellenwasserleitung. Kousek za akvaduktem odbočujeme vlevo na cestičku, která v serpentinách míří do strmého kopce. Zostra nabíráme výšku. Svahy jsou tu porostlé zejména borovicemi černými, které dotvářejí krásný kolorit zdejší kopcovité krajiny. Někdo z nás podotýká, že zdejší stará parková úprava nám vzdáleně připomíná svahy našeho třebíčského Kostelíčku, který byl před stoletím upraven obdobně :-) Stoupáme kolem skalek, na skalních výchozech jsou o něco výše zbudovány odpočivky. Na jedné si dáváme pauzu, abychom se podívali i do krajiny. Už jsme celkem dost vysoko nad městem, otevírají se výhledy i dále na Vídeň, i na protější svahy údolí, kterým dominuje Černá věž – Schwarzer-Turm. Pokud se zahledíme naopak do nitra údolí, už je dokonce vidět věž zříceniny Mödling, kam bychom chtěli dojít, a na jednom z kopců i tzv. Husarský templ – zvláštní sloupovitá stavba. Ten se ale bohužel nachází dost mimo od naší trasy.
Zanedlouho dosahujeme hřebene nad údolím a odtud půjdme po relativní rovince. Že jdeme dobře, o tom nás ujišťuje turistická značka trasy č.43 na jedné obzvláště mohutné borovici černé – mimo jiné i krásný námět na fotku. Zdejší bory jsou opravdu úchvatné, což oceňuje nejen náš znalec lesa Bizi. Stojí za zmínku, že počátky toho zdejšího specifického zalesnění sahají do počátku 19. století, kdy dal tyto zvláštní borovice ve zdejším kraji vysázet kníže Johann Josef Liechtenstein. Pěšinka je velmi pohodlná, leckdy se rozdvojuje do více větví a odboček, ale ty směřují stále paralelně s hlavní trasou a není tedy možné se ztratit. Po necelém kilometru dosahujeme hrany bočního údolíčka nebo spíše rokle. Trochu máme obavu, abychom zbytečně neztráceli výšku, ale pěšina odbočuje vlevo a je vedena stále po vrstevnici. Pak stačí jen seběhnout mírně dolů k rozcestníku, který nás směřuje k Ruine Burg Mödling, t.j. ke zřícenině hradu. Zatím jsme nepotkali na cestě živáčka, ale tady přece jen několik turistů potkáváme.
Zřícenina hradu je vystavěna na vysokém ostrohu nad údolím. Je samozřejmě volně přístupná a pečlivě udržovaná. To je v příkrém konstrastu s hradem Starhemberg, který jsme (na zapřenou) navštívili loni. Hned před vstupem jsou instalovány tabulce s informacemi o dějinách hradu a taky s pěkným nákresem, jak hrad asi vypadal v dobách své slávy. Prakticky jediná prohlídková trasa vede nahoru do zbytku paláce, z jehož oken se nabízí pěkný pohled do údolí pod námi a na městečko Hinterbrühl utopené v zeleni borovic. Ani se nedivíme, že okny protahuje pořádný průvan – tady v pozůstatku hradu slunce pálí ostošest, zatímco údolím se od vysokých kopců tlačí chladivý fén. Prohlídce zříceniny jsme věnovali čtvrthodinku, pohledem na časomíru zjišťujeme, že je akorát 10 hodin a je třeba jít dál. Ještě na mapě i pohledem do terénu kontrolujeme směr další trasy: budeme mířit vzhůru do zalesněných kopců.
Navracíme se tedy na přístupovou cestu k hradu a dále k hlavnímu rozcestníku, který nás směruje k dalšímu důležitému bodu našeho putování – křižovatce lesních cest Breite Föhre (379 m n.m.). Z mapy lze vydedukovat, že předhůří Vídeňského lesa je protkáno systémem mnoha lesních cest a bude potřeba se tedy dobře orientovat v tradičně nepřehledném rakouském značení. Pamětní kámen na tomto významném rozcestí uvádí, že "až do roku 1997 stála v těchto místech široká borovice, místo vyhledávané turisty k odpočinku a umělci k inspiraci". Je chvályhodné, že v okolí jsou již vysázeny borovičky nové. O kus dále je umístěn kříž s dřevěným Kristem a na protilehlé straně lesní komunikace bytelný přístřešek s infotabulemi o zdejší přírodě. Dále budeme stoupat stále vzhůru po široké lesní prašné silničce. Musíme tedy dávat pozor na cyklisty, kterých je tu pochopitelně více než pěších.

Rozhledna Jubiläumswarte, nedaleko chaty Anninger Schutzhaus.

Po chvíli docházíme k odbočce k Husarskému templu. Chvíli váháme, jestli přece jen neodbočit, ale mělo by to být až 2,5 km, což je celkem další hodina včetně návratu na páteřní trasu. Nakonec možnost odbočení zamítáme, snad se k Templu podíváme při jiné příležitosti. V dalším úseku zjišťujeme, že paralelně s hlavní komunikací vede i lesní pěšina. Volíme tedy k chůzi tuto náhradu, protože po silničce přece semtam prosviští cyklista, a my jim nechceme překážet anebo přijít k úrazu. Krátce před jedenáctou hodinou docházíme k první turistické chatě na naší trase: lesnímu hostinci Krauste Linde. Je to typická turistická chata velmi starého původu, ale jistě spolehlivě fungující. Jdeme se s Markem podívat dovnitř, zda nemají třeba pohlednice (nemají). Usměvavý mladý chatař nám hned nabízí občerstvení, ale s díky odmítáme. V chatě prázdno, na terase jen dva lidé, maximálně po chvíli přicházejí starší turisté, které jsme před chvílí předcházeli. Prostě je tu klid a pohoda.
Dále pokračujeme opět vedlejší pěšinou. Ale ouha, i tady nás překvapují kolisti. Zjišťujeme, že tento úsek cesty je bývalá sáňkařská dráha (Rodelbahn). Několik serpentin má kdysi dávno vyzděné mantinely, ale zub času vykonal za dlouhá léta své a palisády se na mnoha místech zhroutily. Přesto si trasa zachovává svůj charakter a cyklisté na horských kolech, vyhledávající adrenalin, ji využívají ke sjezdu. Dáváme pozor, ale moc odvážlivců zde naštěstí neprojelo. Zato s Markem nacházíme zdejší tematickou kešku: a jak už to tak bývá, hledáme, hledáme a hledáme, až o úkryt zakopávám. Rodelbahn se vzápětí odklání na úpatí podružného zalesněného vrcholku, my raději volíme trasu "na jistotu", t.j. navracíme se na hlavní komunikaci. Nutno upřesnit, že ta se jmenuje Anningerstraße. A blízká turistická chata, ke které docházíme o půl dvanácté – Anninger Schutzhaus. Ta je o poznání větší než minulá, má i obytné patro. V okolí je několik odpočivek, které hodláme využít k odpočinku a svačině. Nejprve se ale vydáváme k blízké rozhledně, která se nachází na blízkém návrší Eschenkogel a nese název Jubiläumswarte (653 m n.m.). Zatímco jsme dosud procházeli hlubokými lesy, toto návrší je odlesněno, takže kovová věž se na něm hezky vyjímá. Dlužno podotknout, že charakter porostů se radikálně změnil: zatímco nad Mödlingem rostly výhradně borovice, zde jsou lesy listnaté, maximálně smíšené.
Užuž se nám zdálo, že rozhlednu budeme mít sami pro sebe, ale sotva docházíme k podezdívce, hasí si to sem skupina mladých kolařů. My nejsme tak hrr. Nejprve si prohlížíme konstrukci rozhledny s pamětní tabulí, která uvádí, že rozhledna byla postavena místním spolkem už v roce 1898. Ostatně z vizáže rozhledny je jednoznačně poznat, že je pořádně letitá. Výstup na ni je ovšem bezpečný, výhledy úchvatné. Především se nám otevírá pěkný pohled na Vídeň, kterou od západu obepínají prstence zalesněných kopců. Také nelze přehlédnout, že Husarský Templ se krčí na kopečku poměrně hluboko pod námi. A to se zdál od Mödlingu jako na pořádném kopci! Nelze se ani divit, vždyť jsme překonali už dobrých 400 výškových metrů. Pokud míříme pohledy více k jihovýchodu, zcela blízko vystupuje mezi stromy střecha chaty Anninger Haus, kousek od ní se tyčí další stožár. Je to vysílač na blízké kótě Vierjochkogel, ten ale není veřejnosti přístupný. Při pozornějším pohledu jižním směrem lze mezi stromy zahlédnout skromnější stavbu – rozhlednu Wilhelmswarte, kam také dnes vystoupáme. Jižní a jihozápadní obzor se ztrácí v záplavě zalesněných kopečků Vídeňského lesa a dále je bohužel opar. Horu Schneeberg zkrátka dnes neuvidíme, snad jen pouze obrysy Hohe Wandu. Totožnost vzdálenější hory na západě nejsme moc schopni určit, snad se jednalo o tisícový Hocheck nebo Unterberg (1342 m n.m.). Zcela blízko vidíme velký lom a o kousek dál dálnici A21, která si razí cestu mezi kopci Wienerwaldu a slouží jako spojka jižních oblastí Vídně na západní dálnici A1. První rozhledna dnešního dne stála určitě za návštěvu, jdeme dolů.

Rozhledna Wilhelmswarte.

Navracíme se k Anningerhausu a usedáme na blízké odpočivce ke svačině. Chuť nám doplňuje vůně medvědího česneku, kterého jsou všude okolo záplavy. Půlhodinka odpočinku byla tak akorát a je nejvyšší čas vyrazit dále. S Markem ještě jdeme nakouknout do turistické chaty: i zde je úplně prázdno, jen pár jednotlivců. A to jsme těch kolařů i pěších potkali cestou dost. Anninger Schutzhaus i s jeho pěkným Floriánkem ve štítě nacháváme za zády a opět se noříme do lesa. Odbočku na blízký Vierjochkogel ponecháváme bez povšimnutí (nepřístupný vysílač), zato na následujícím rozcestí odbočujeme vlevo na užší lesní pěšinu. Ta se posléze začíná zvedat do kamenitého nárší jehož vrchol zdobí další rozhledna. První nahoře je Marek, my ostaní supíme v závěsu. Rozhledna Wilhelmswarte je kamenná, vystavěná na vrcholku kopce Anninger (675 m n.m.). Podle pamětní desky pochází jíž z roku 1887. Ztěžka otevíráme dřevěná vrátka a po úzkém kovovém schodišti stoupáme na plošinu za Markem. Zde se otevírají výhledy spíše už na rovinu táhnoucí se od Vídně na jih s četnými městečky – rozeznáváme Mödling (odkud jsme vycházeli), blíže už je dobře vidět i Baden, náš cíl. Zpětně vidíme i Jubiläumswarte a při pozorném pohledu na druhou stranu rozeznáváme na podstatně nižším kopečku třetí rozhlednu, kterou dnes navštívíme. Zatím však máme na kontě dvě.
Po pěkném zážitku scházíme dolů, poctivě zavíráme dvířka a po pěšince směrujeme k hlavní turistické trase. Pohybujeme se už v solidní nadmořské výšce, zdejší svahy jsou obráceny spíše k severu – takže oproti dopoledni je tu zcela jiný charakter lesa. Převládají mohutné buky, vystupují na povrch i četné balvany a skaliska, jednoznačně již vápencového charakteru. Vzápětí procházíme okolo velice krásného místa: skála a mohutný buk. Běžný člověk by si této scenérie snad ani nepovšiml, ale nás velmi zaujala, ale nejvíc samozřejmě Biziho, který toto tajemné zákoutí využil k tradiční meditaci s indiánským chrastítkem. Docházíme opět na hlavní trasu, což je v těchto místech dost kamenitá cesta. Opět jsme široko daleko sami. Cesta klesá mezi návršími Anninger a Buchkogel do nepřehledného polesí, v mnoha místech s intenzivní těžbou dřeva. Po chvíli docházíme k bráně jakési obory a "holzplatzu" s několika lesnickými stroji a obrovskými kupami dřeva. Turistická stezka respektuje bytelné oplocení obory a vede podél něj. Zdejší úsek není příliš zajímavý. Cesta bývá využívána lesnickými traktory a tudíž rozryta s hlubšími kolejemi a s blátem. Jedinou zajímavostí tohoto úseku byl křížek na stromě se seškou Krista. Konečně se asi po kilometru od oplocení odpoutáváme. Les se zase mění a zase se objevují borovice. Bizi nás upozorňuje na hluboké jizvy na borovicích: kdosi kdysi dávno odstranil kůru, obnažené dřevo ještě nasekal a chytal ronící smůlu. Takových stromů jsme pak viděli nespočet. Prý se smola používala na vymazávání lodí, ale už dávno, nejpozději snad ještě před válkou. Přesto se kůra borovic nikdy nezacelila, ale stromy ani neuschly. Mohutné buky taky ustoupily a byly vystřídány podstatně mladšími kusy.

Turistická chata Rudolf Proksch Hütte s rozhlednou Klesheimwarte.

Cesta opět mírně stoupá, další dílčí cíl už musí být nablízku. A skutečně, k turistické chatě Rudolf-Proksch-Hütte přicházíme jakoby odspodu, chata je totiž na výrazném ostrém a zalesněném návrší Pfaffstättner Kogel (541 m n.m.). Jakoby přímo ze střechy chaty vyrůstá kovová konstrukce rozhledny Klesheimwarte. Toto zastavení tedy znamená naši třetí turistickou chatu a také třetí rozhlednu. U zdejší chaty je o něco živěji, posezení na terase i uvnitř jsou celkem obsazena. My se jdeme nejdříve podívat na rozhlednu. Město Baden už máme na dosah, stejně tak je celkem blízko i další město Bad Vöslau. Zato Mödling nám zmizel za kopci, a ani Vídeň už není vidět. Nacházíme se už zkrátka příliš nízko. Marek zkouší najít mezi stromy na protějším kopečku Theresienwarte, ale marně. Mohla by to být dnešní čtvrtá rozhledna, ale asi už na další kopec nepolezeme. Přesto je výhled velmi zajímavý. A zdolat tři rozhledny během jednoho výletu se ne vždy zadaří, že?
Rozhodujeme se, že zdejší turistickou chatu využijeme k posezení a občerstvení, coby odměnu za celodenní putování. Výdej jídel funguje u okénka, my objednáváme pouze pivo. Mají zde jen lahvové, ale zato nějaké místní speciály s emblémem zakladatele chaty Rudolfa Proksche. Druhů piva ve starých lahvích s typickými keramickými zátkami mají několik. Moc tomu nerozumíme, tak volíme nejběžnější "Pils". I tak je ale celkem drahé, za tři piva platím necelých 12 euro! Obsluhu tvoří nějací usměvaví Turci, jeden z nich si volá na pomoc kolegu, který umí slovensky, aby se s námi lépe domluvili. Působí to sice trochu divně, že klasickou rakouskou turistickou chatu pachtují Turci, ale taková už je doba, více to komentovat nebudu... Na druhou stranu je vidět, že jim podnikání jde od ruky, kmitají pěkně a co jsme si všimli, vydávají turistům zdejší klasické pokrmy: nějaký moučník s pudingem, obložená prkénka se slaninou atd. Usedáme na letité posezení pod terasou a sykavými kliky zátek pivka otevíráme. Nebylo vůbec špatné.
Kolem 14. hodiny se zvedáme k odchodu. Čeká nás poslední etapa dnešního putování. Hned pod terasou chaty odbočujeme na nenápadnou pěšinku, která směřuje do nepřehledného listnatého lesa a začíná klesat úzkou roklí Kleine Kiental. Po chvíli přicházíme k rozcestníku, který zájemce směruje na odbočku k blízké jeskyni Einödhöhle. Není to samozřejmě atrakce s průvodcem, pouze temná chodba ve vápencové skále. Ale rozhodně si tuto přírodní zajímavost nenecháme ujít. K jeskyni vede pěšina po vrstevnici v borovém lese, trochu to zde opět připomíná pěšinky na třebíčském Kostelíčku. Místo je bezesporu hojně navštěvované, před vstupem je posezení a v pytlech nashromážděný odpad čekající na odvoz. Ten je bohužel umístěn tak nešťastně, že kazí jakýkoliv pokus o fotku jeskyně. Kluci mají čelovky, tak se jdeme samozřejmě podívat dovnitř. Einödhöhle tvoří asi 30 metrů dlouhá chodba ve vápenci, která se zatáčí do tvaru "U", takže jedním koncem se vstupuje a druhým po chvíli vystupuje. Bez světla bychom byli nahraní, chodba je přece jen trochu dlouhá a po pár metrech se denní světlo ztrácí. Ukázkově se taky břinkám do hlavy, je zde nízký strop plný ostrých výčnělků. Pak před vstupem chvíli svačíme a mezitím přichází skupinka turistek s místním průvodcem. Prohazujeme několik přátelských slov a pokračujeme dál po pěšině. Cestou by měly být ještě dvě jeskyně, my ale objevujeme jen jednu – Elfenhöhle. Je trochu jiného charakteru než předchozí: vysoká puklina ve vápencové skále a trochu ostřejší sešup do rozměrné prostory. Tam se ale spouští jen Marek s Bizim.
Po prohlídce jeskyněk pokračujeme po pěšině, která se záhy stáčí na dno údolí Große Einöd. Však také již slyšíme projíždějící auta zezdola od silnice. Turistické značení silničku jen kříží a pokračuje do protilehlého zalesněného svahu. Tudy se blížíme k lesoparku, který se rozkládá nad lázeňským městem Baden. Hustota pěšin a cestiček se zvyšuje, křížíme i sáňkařskou dráhu. Značená trasa nás přivádí i k lesní restauraci Rudolfshof, která ale patří do luxusní kategorie a slouží movitým lázeňským hostům. Nedaleko odtud, někde na zalesněném návrší by se měla nacházet rozhledna Theresienwarte, ale tam už zacházet nebudeme. Míříme tedy na opačnou stranu. Od Rudolfshofu míří nad Baden široký průsek, který vytváří zajímavý výhled. Vzadu na louce jsou dokonce rozmístěna i lehátka, kde mohou hosté odpočívat a kochat se krásným výhledem na město. My pro změnu míjíme pěkný vyhlídkový pavilon z roku 1908 a záhy se ocitáme nad lázeňskými zahradami a parky. Míjíme první honosné vily a přicházíme na další vyhlídkové místo Bellevue. Shlížíme na Baden a úplně na nás dýchá duch starého mocnářství – pod námi množství střech v zeleni a věže kostelů. Hned pod námi je oblá střecha jakéhosi pavilonu, a když scházíme níže, zjišťujeme, že se jedná o pavilon Beethoventempel (který je ale v rekonstrukci).
A tak scházíme po cestičkách níž a níž, až přicházíme ke vskutku luxusní kolonádě s parkovou úpravou. Korzuje tu spousta lidí. My s našimi batohy a turistickou výbavou sem sice jaksi nezapadáme, ale vzhledem k blízkosti atraktivního přírodního prostředí, kam z Badenu míří nejeden turista, tu až tak nepatřiční nejsme. Okolo hlavní tepny jsou vysázeny kaštany, právě kvetou nádhernými květy. Park lemuje z jedné strany starobylé Casino, z druhé strany moderní lázeňský hotel. Marek nám ukazuje i zřídla místní kyselky Römerquelle. Já však beru zavděk spíše zmrzlinou. Po kratší přestávce přecházíme rušnou ulici Kaiser-Franz Ring a míříme na nedaleké náměstí Hauptplatz. Ulice lemuje spoustu "nástrah" pro movité turisty: obchůdky se suvenýry, občerstvením, kavárny, cukrárny... Není tedy problém sehnat nějaké ty pohlednice anebo zvoneček do sbírky. Oproti poklidným lesům nahoře v kopcích je tu až příliš živo, dokonalá změna prostředí :-) Marek si na Josefsplatzu ještě odskakuje koupit levné občerstvení. Míjíme konečnou zastávku vídeňské tramvaje (ano, až sem vede jedna z linek), a pokračujeme širokou ulicí k nádraží. Tím můžeme dnešní pěší putování ukončit.
Před nádražím je příjemný Arthur Schnitzler park, kde usedáme na lavičky, baštíme poslední zbytky svačiny a čekáme na příhodný spoj do Vídně. Vlaky tu jezdí po půlhodinách, takže si vybíráme vhodný osobák s odjezdem o půl šesté. O necelou půlhodinku později jsme ve Vídni a k přestupu si vybíráme známou podzemní stanici Renweg. Zajedno kvůli tomu, abychom se přesvědčili, že blízký hostinec Binder, kam jsme tak rádi chodili na závěrečné pivko, definitivně nefunguje. A za druhé kvůli tomu, abychom si u Turka ve vestibulu stanice dali výbornou velkou pizzu za 1,20€. Dneska nám přestup vyšel perfektně – díky tomu, že z oblasti bližších k Vídni jsou spoje četnější, takže nebudeme muset čekat dlouhé dvě hodiny na spoj do Laa. Večerní vlak jede po půl sedmé, v cílové stanici tedy budeme v osm večer. Následuje nejméně oblíbená část cesty – zpáteční cesta vlakem se totiž vždy strašně vleče. Celý pěkný den je již za námi a my poklimbávajíc na nepohodlných sedačkách se nemůžeme dočkat konečné stanice Laa/Thaya. Taktak jsme cestu tedy překlepali, s námi v Laa jako již tradičně vystupuje jen pár lidí. Přesedáme do Xsary a míříme k hranicím.
S Markem se loučíme, dnešní výpravu hodnotíme jako velmi zdařilou a ujišťujeme se, že za rok "akci Rakousko" podnikneme samozřejmě zase. Naše dnešní trasa byla opravdu zajímavá – i přesto, že jsme pro letošek oželeli skalní ferráty. Naši třebíčskou skupinu čeká ještě více jak hodinová jízda autem, kterou si zpestřujeme poslechem přímého přenosu z rozhodujícího utkání první fotbalové ligy, ve kterém se rozhodovalo o mistru ligy. Myslím, že hrála Plzeň proti Spartě a Plzeň měla jasně navrch a naopak Sparta dostávala pořádně na frak. Díky humornému přednesu komentátora tak cesta ubíhá ve veselé náladě a kolem desáté dojíždíme do Vacenovic, kde vystupují Bizi s Pavlem a já už jen sólo pokračuji k domovu. Počasí vyšlo, trasa byla pěkná a zajímavá – opět letos hodnotíme No1!

Společná fotka na zřícenině Burg Mödling.

Lázeňská promenáda v Badenu.

Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Jednotná a pevná cena 36€ (aktuálně 1000 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat na stránkách rakouských státních drah www.oebb.at – v podrobném hledání je třeba upřesnit typ jízdenky (Einfach-Raus-Ticket), aby vyhledávač našel ty správné typy vlakových spojů.

Celkem ujito: 18 km.
K orientaci poslouží mapa Kompass 209 Wienerwald 1:50.000.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: VÍDEŇSKÝ LES PĚŠKY (MÖDLING - BADEN).

(zapsal a fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.