XXIV. NORMANDIE - chata Pedálovka
výprava na Tasovský hrádek


Pátek až neděle 19. - 21. prosince 2014
Trasa sobotní výpravy:
Budišov, nádr. ČD (0 km, 483 m n.m.) - Budišov-Rejdůveň, (1 km, 457 m n.m.) - U křížku, rozc.TZT (3 km, 426 m n.m.) - Oslava, osada (5,5 km, 415 m n.m.) - Panský mlýn, rozc. TZT (7 km, 387 m n.m.) - Dub, zříc. (7,5 km, 400 m n.m.) - Tasov, rozc. u kostela (9,5 km, 420 m n.m.) - Tasovský hrádek, zříc. (11,5 km, 410 m n.m.) - Tasov, hostinec U Lišků (12 km, 420 m.n.m.) - Kamenná, (15 km, 450 m.n.m.) - Budišov, hostinec Sport (20 km, 470 m.n.m.).
Účastníci: Pedál, Havran, Pilník, Venca, Kmoch, Čenich, Zelňa, Karel, Jelen, Kotel, Čolek, Poke, Trnky, Piňďa, Cahouš, Eda, Eman + Jabko provianťák .

Počasí: slunečno, větrno, do 10°C.



Vždy před Vánoci s napětím čekáme, jaké nás na tradiční Normandii oblaží počasí. A je nutno konstatovat, že snad už čtyři roky zpátky nenastaly pořádné mrazivé a sněhové zimní podmínky. Naposledy snad v roce 2010, kdy se nám při -10°C podařilo putovat po zamrzlé Oslavce. Ta pravá a dlouhotrvající zima už zkrátka úplně vymizela... Že ale letos bude takové teplo, to snad nikdo nečekal. S Pedálem jsme uvažovali na sobotu o dvou variantách výpravy: buď Jinošovské studánky – ale ty jsme nakonec odpískali. Především z důvodu dlouhé trasy a kvůli počasí by byly rozblácené cesty i terén. Zvolili jsme tedy zdánlivě méně náročnou výpravu, kterou uvítalo mnoho z nás, zejména proto, že do uvedených lokalit jsme zavítali snad naposledy se Čtyřkou před téměř třiceti lety: zřícenina Dub a Tasovský hrádek!
V daný předvánoční víkend (i týden před ním) nastalo opravdu zvláštní počasí: po několika deštivých dnech se odfoukly mraky, svítilo sporadicky i slunce a teploty odpoledne dosahovaly i +10°C! Podvečery byly plné červánků, a jak už jsem zmínil v jiné kapitole, díky těmto zvláštním povětrnostním podmínkám nastaly daleké dohlednosti, i na Alpy. Po předchozích deštích však bylo venku blátivo, takže ještěže jsme zvolili výšlap s velkým podílem zpevněných cest. Při pohledu na mapu sice zdánlivě jednoduchá trasa, ale při konečném verdiktu našich GPS-ek přece jen dala pořádnou porci 20 kilometrů!

* * * * * * *


V sobotu ráno vyjíždíme s Čolkem vlakem z Boroviny (8:25). Očekáváme, že o deset minut později v Třebíči bude přistupovat půlka národa – ať už "našich", anebo jiné početné třebíčské party, které pravidelně v předvánoční víkend vyrážejí na jmelí k Senoradům. Vykláníme se z okénka, ale... na peróně jsou nastoupeni jen nepočetní obyčejní cestující. V maskáčích přistupuje jen asi pět cizích borců. Vlak v Třebíči čeká asi deset minut. Těsně před odjezdem se přece jen objevuje Čenich s Edou – a to je od nás vše. Říkáme si, že asi ani na chatě "Pedálovce" moc lidí nebude. Až ale za půl hodinky přestupujeme ve Studenci na lokálku, nestačíme se divit, že v jediném vagónu je snad polovina míst obsazena našimi kluky. Sčítáme tedy osazenstvo a vychází nám celkem 17 duší na výpravu plus kuchař Jabčák na chatě, který bude připravovat na večer zabíjačku. Na chatě jich tedy spalo čtrnáct: "Bylo to na hranici kapacity," zhodnotil stručně Pilník. Dozvěděli jsme se také, že při večerní soutěži chuťovek, tentokráte se zadáním "pomazánka na jakýkoli způsob", zvítězil Kmoch se škvarkovou.
Budišov
Pohled na Budišov od modré značky pod Kněžským kopcem.
Do posledního místečka obsazený motorový vůz zvaný Orchestrion tedy vyráží chvilenku po deváté hodině na romantickou podhoráckou trať Studenec – Velké Meziříčí, která je plná zatáček, stoupání a klesání. Slunce svítí naplno a velmi nízko nad obzorem, vždyť dnes (nebo zítra?) nastává nejkratší den v roce, a tedy zimní slunovrat. Nezbývá tedy než mhouřit oči, ale i tak se hned u Pozďatína začínají otevírat pěkné výhledy na prosluněnou krajinu. Po sněhu samozřejmě ani památky, vždyť v posledních dnech teplota hravě překonávala 10°C. Spíše to venku vypadá jako brzké jaro.
Vystupujeme o chvíli později v Budišově (9:08 hod.). Staniční budova s čekárnou je dávno uzavřená, a lze jen doufat, že alespoň vlakový provoz na této trati zůstane ještě zachován. Omezení jsme pocítili už i my, protože poslední podvečerní sobotní spoj na Studenec jede kolem půl páté a pak už nic! Proto Pedál raději na večer domluvil odvoz z Budišova dodávkou. Ale nyní máme před sebou celý den a proto odhodlaně vyrážíme na naši pěší trasu.
Z nádraží odbočujeme dolů k zámku a škole, povede nás modré značení. Hlavní ulice poté míjí malou benzinku, opuštěný lihovar s letitým komínem a míří do mělkého údolí s místní částí Budišova – Rejdůveň. Poté se silnice zvedá podél posledních domků směrem k zalesněnému návrší Kněžský kopec. Naše modrá však u osamělé chalupy odbočuje vlevo do řídkého boroví, které posléze končí a my vycházíme na rozblácenou polňačku. Z tohoto pole je zajímavý pohled na Budišov s věží kostela sv. Gottharda, která se pěkně vyjímá v dopoledním slunci na protilehlém návrší. Vždy tady stojí za to se pozastavit a pokochat hezkým pohledem. Dneska ale dost fouká a my spěcháme do blízkého lesa, protože chůze v blátě je dost otravná. Další úsek cesty vede střídavě remízky a podmáčenými loukami. Z té následující se otevírají opět zajímavé výhledy trochu do dáli. Přes zalesněné údolíčko jsou vidět domky blízké Studnice, na dalším horizontu pak okraj Dolních Heřmanic a úplně na obzoru vysílač na kopci Ambrožný. Fučí tady dost, jdeme dále. Klesáme k blízkému lesu, musíme vyhýbat silně zamokřeným místům. V lese se jde o poznání lépe.
Deset minut před desátou dosahujeme rozcestníku U křížku (426 m n.m.), kde se modře značená lesní cesta ostře láme doleva, podél úzkého potoka, a stále klesá. Dáváme pětiminutovku na srovnání řad, Pilník jde mezitím vyzvednout blízkou kešku, která je věnovaná kolomaznému kameni. V této části Třebíčska (od Trnavy až sem na Budišovsko) se takových syenitových kamenů nachází po lesích nepočítaně. O kus dál pak u cesty můžeme obdivovat smírčí kámen, který je dokonce opatřen cedulkou s vysvětlením. V kamenu je vytesán zvláštní patriarchální kříž. K tomuto místu se váže pověst: asi v pol. 18. století šel touto stezkou řezník, který koupil býka a vedl jej na provaze do Budišova. Býk se rozzuřil a na tomto místě řezníka udupal. A druhá varianta: řezník byl zabit jiným mužem právě kvůli býkovi.
Zanedlouho se bezejmenný potok vlévá do většího, který je pojmenován Kundelovský potok (podle blízké osady). V těchto místech jsou příkré zalesněné svahy pokryté množstvím obrovských balvanů a skal. Odbočujeme vpravo podél Kundelovského potoka a po chvíli zastavujeme na kratší vydýchání a štamprličku. Následně potok překonává nízký kamenný mostík a o kus dále můžeme podél potoka vysledovat pozůstatky dávného mlýnského náhonu. Minimálně od války je určitě nefunkční a zarůstá. Dole na okraji osady Oslava musel být určitě mlýn. Jak jinak, osadou Oslava (čítá několik "čísel") protéká stejnojmenná řeka, která určitě dala osadě jméno (nikoliv naopak). Dostáváme se do jedné z nejhezčích částí údolí horní až střední Oslavky. Vede sem úzká silnice, uprostřed malé návsi je skromná kaplička. Od Nesměřského údolí (proti proudu řeky) se připojuje žlutá značka. Zde u rozcestníku odbočujeme po silnici vpravo (čas 10:35 hod.). Nyní nás čeká jeden kilometr chůze po asfaltu, ovšem provoz je tady samozřejmě minimální. Oproti lesnímu terénu v hlubokém údolí potoka je tady, v širokém údolí řeky, velice příjemně. Svítí sem ostré slunce a teplota citelně vzrostla. Prohřátou stráň opodál zdobí vzorně udržovaný křížek, na němž se soška Krista na slunci zářivě leskne. Za čtvrt hodinky přicházíme k Panskému mlýnu. Je tvořen několika starobylými budovami mlýnice či strojovny malé elektrárny, o kus dál ve svahu je posazena obytná část s bílým štítem – nádherná, téměř historická scenérie. U rozcestníku (387 m n.m.) opět krátce zastavujeme a doplňujeme tekutiny.
Smírčí kámen
Zastávka u smírčího kamene pod Klementicemi.
U Panského mlýna
U rozcestníku u Panského mlýna v údolí Oslavky.

Hned kousek za mlýnem ve směru na Tasov se od silnice odpoutáváme. Ta pokračuje příkře vzhůru do postranního údolí, my však odbočujeme vpravo na úzkou účelovou komunikaci, která vede v údolí podél řeky Oslavy. Kdysi tudy pokračovala zelená značka ke zřícenině Dubu a dále podél řeky. Avšak od doby, kdy blízký mlýn koupil a přestavěl nějaký zbohatlík, byly zdejší letité komunikace přerušeny a značky odkloněny. Bezesporu se ale jedná o jedno z nejhezčích míst této části Oslavky. Míjíme starou, ale obydlenou samotu (taktéž asi bývalý mlýn), dále je hladina řeky vzdutá kvůli blízkému jezu. Prvně jsme si mysleli, že na Dub to bude pár kroků, ale jak jsme tu dlouho nebyli, úplně jsme ztratili představivost o těchto končinách – ve skutečnosti je to od silnice dobrý kilometr. Údolí se stáčí doprava a v dáli se nám přes cestu staví bytelná brána. Kdysi se tudy dalo normálně jít, nyní už ne. I samotný ostroh se zříceninou je oplocen vysokou oplocenkou! Odbočujeme tedy vlevo do příkrého svahu na znatelnou pěšinu v domnění, že někde na terénní šíji bude otevřená branka – ale to ani náhodou! Oplocenka je nepřekonatelná, dokonce opatřená imbecilními cedulkami ("přes pozemek nevede turistická a cyklistická stezka") a stará zřícenina hradu Dub je tudíž nepřístupná. To jsme teda dost zklamaní, mysleli jsme, že se po letech na Dub podíváme. (odpoledne při zpáteční cestě zpoza druhého břehu řeky však kluci zahlédli vzadu u brány nějaké schůdky, díky nimž by se plot dal snad překonat).
Bližší vysvětlení, z jakých důvodů a díky komu se tento dříve tak malebný kout Oslavky změnil, lze nalézt například zde: http://www.hrady.cz/index.php?OID=1147&PARAM=5 – více nemá smysl to zde rozebírat.
Od zadní uzamčené branky míříme řídkým borem lesní cestou vzhůru nad údolí Oslavy. Kdysi tudy vedla modrá značka na Tasov. Docházíme k prosluněné louce na jejímž okraji je stará zděná chata. Velmi pěkné místo, a ještě k tomu za větrem. Úplně sem praží slunce, takže v závětří je až neskutečné teplo. Využíváme zdejšího ohniště a rozděláváme oheň na opečení uzenin. Na tomto pěkném místě setrváváme přes poledne. Odpočívalo by se dobře, ale musíme jít dál. Po svačině tedy pečlivě hasíme oheň a odcházíme k Tasovu.
Za lesíkem vycházíme na polňačku a záhy z návrší už můžeme zahlédnout typickou věž tasovského kostela. Netrvá dlouho a máme jako na dlani skoro celou vesnici. O půl jedné dosahujeme humen a zdejšího hřbitova, a postranní uličkou se dostáváme do Tasova. Odtud je to ke kostelu sv. Petra a Pavla pár kroků. Tasov je především známý tím, že je to rodiště a působiště známého spisovatele a básníka Jakuba Demla. Vilka, kterou si nechal na stáří postavit se ale nachází v severní části obce, kam naše kroky směřovat nebudou. Určitě ale stojí za to, odbočit pár kroků na křižovatce ke kostelu a prohlédnout si věž zblízka. Na jejích nárožích se nacházejí velké sochy světců.
Od kostela se ulice svažuje k hlavní návsi, kde se též na stromě nachází turistický rozcestník (417 m n.m.). Modrá TZT odtud pokračuje na sever, směr Jabloňov. Zato zdejší méně známá historická zajímavost – pozůstatky tvrziště zvané Tasovský hrádek – se nachází na zcela opačné straně obce. Jak už bylo zmíněno, na hrádku jsme už strašně dlouho nebyli, takže trochu tápeme: "Kudy se tam vlastně jde? Co si pamatuju, je to až někde dole za vsí..." zní postřehy z našich řad. Tasov má dlouhou ulicovou náves a je poměrně rozsáhlý, má tedy už spíše charakter městyse. My musíme jít po návsi až do mělkého údolí místního potoka se zajímavým názvem: Polomina. Pak je třeba odbočit na silničku na Holubí Zhoř a u poslední chalupy se vydat na nenápadnou polňačku pod vysokou mez. Zbývá posledních 150 metrů a zalesněný ostroh se zříceninou hrádku máme na dosah. Ještě než dojdeme na okrouhlý pahorek nad soutokem Polominy a nenápadného přítoku Zážlebík, ze záhumenkové cesty se otevírá pěkný pohled na střed Tasova s mnoha střechami statků a chalup, jimž dominuje kostel na návrší. Typické Podhorácko...
Polední oheň
Polední oheň a odpočinek u jedné ze starých chat poblíž zříceniny Dubu.
Tasov
Pohled na Tasov s kostelem sv. Petra a Pavla od hrádku.

Zřícenina Tasovského hrádku není příliš známá a dříve nebyla ani značena v mapách; nevede sem žádná značená trasa, a kdo to zde nezná, asi sem těžko zavítá. Přesto z tvrziště zbylo překvapivě více, než z jiných, daleko známějších zřícenin. Především zaujme masivní torzo obytné věže, z níž zbyla kamenná klenba vystavěná z hrubozrnitých syenitových balvanů, tak typických pro tyto končiny našeho kraje. Klenba je pro hrádek symbolická, objevuje se na všech fotkách, a taky jsem ji kdysi dávno zvěčnil neumělou kresbou v naší kronice :-) Šplháme nahoru po příkrém svahu pahorku a vzpomínáme: "Tady jsme hráli bezva hry!" – například jednu z etap dlouhodobého "Putování tří mnichů", které pro nás tehdy (1987) připravili Pedro s Pedálem a Havranem. Nyní se však na hrádku dlouho nezdržujeme. Pouze dáváme "vrcholovou" kořalku, řadíme se ke společné fotce a po deseti minutách se odebíráme ke zpáteční cestě do Tasova. Čas postoupil na 13. hodinu a nám zbývá ještě jednou tolik cesty zpět do Budišova. Předtím než ale vyrazíme, nepohrdneme posezením v místní tasovské špeluňce U Lišků.
Tasovský hrádek
Tasovský hrádek.
Navracíme se tedy do vsi, procházíme celou náves zpět pod kostel a míříme do hospody hned vedle hlavní křižovatky. Hospoda U Lišků je taková ta klasická venkovská, zhruba připomíná například oblíbenou hospodu v Ketkovicích, ale narozdíl od ketkovických Mohelských se zde bohužel nevaří. Naše početná grupa obsazuje doposud úplně prázdný lokál, jistě k nemalé radosti hostinského, pro kterého bude následující útrata za piva a několik koleček zelené vítaným přilepšením. Sedělo by se dobře, ale Pedál dává jednoznačný povel: "Odchod nejpozději 14:30!" Než to všechno postupně zaplatíme, trousíme se před hospodu.
My s Pilníkem a Kmochem vyrážíme napřed a domníváme se, že ostatní nás budou hned následovat. Ještě se ale nějak zdrželi, takže na okraji Tasova směrem na Budišov jdeme stále osamoceni – no nic, cesta bude nyní jasná, jde se vlastně stále po silnici. V těchto dnech se stmívá před čtvrtou, tak už asi nemá smysl někde meškat. Za družného hovoru a vzpomínek na dávné výpravy do těchto míst si to dlouhým krokem rázujeme k Panskému mlýnu. Přecházíme po mostě Oslavku a téměř bez povšimnutí přecházíme odbočku žluté značky, která směřuje vlevo, ke starým chatám a podél toku řeky. Dále míří do postranního údolí potoka Kameňáku a zboku dochází vzhůru do obce Kamenné.
Říkáme si: "Za chvilku je šero, určitě nemá smysl odbočovat někam do terénu, kde navíc budou blátivé cesty." Ovšem to bylo špatně, protože hlavní průvod posléze na tuto bezesporu krajinářsky nejzajímavější etapu dnešní výpravy odbočil. Ne tak my, takže jsme se dopustili pochybení – člověk udělá v životě pár chyb, které pak už bohužel nejde vrátit, a toto byla jedna z nich :-) No nic, naše rychlá trojice si to tedy rázuje do serpentin silnice směr Kamenná, zatímco ostatek pod vedením Pedála zamířil po žluté podél Oslavky a do údolíčka Kameňáku. Při pohledu na mapu zacházka po žluté TZT nevychází ani o moc delší.
Po deseti minutách míjíme odbočku do velkého lomu a přicházíme do Kamenné. Kdesi v dáli před námi se tyčí na Kněžském kopci gsm-vysílač, takže můžeme odhadovat, jaká je to nad Budišov ještě štreka. Autem by to člověk ujel za tři minuty, ale my se v zatáčkách silnice plácáme pěšky poctivou půlhodinku. Na okraji lesa u Kněžského kopce si pak dáváme kratší oddech. Mezitím slunce kleslo úplně k obzoru a díky průsvitným oblakům září až neskutečně oranžově, úplně jakoby všude okolo hořelo. Jelikož pokračujeme přímo proti západu, jsme na pár minut, než slunce zapadne, úplně oslněni. Ale jinak nádhera...
Za této zvláštní scenérie se ještě krátce zastavujeme u zajímavého pomníku u silnice: tři sloupky z tesaného syenitu s dvouramenným křížkem a za nimi ještě kovový sloup s vrcholem připomínajícím palcát nebo něco takového. Tabulky zde uvádějí: "na věčnou památku všem kamarádům a rodákům z Mihoukovic" a "na památku I.sv.války 28.října 1918 – Tomáš Macek, Mihoukovice". Mihoukovice je malá osada, součást Budišova, která se nachází na dohled přes pole.
Přesně v 16 hodin dosahujeme Budišova a kolem zámečku přicházíme ke smluvenému místu setkání – restauraci Sport, nacházející se kousek nad školou v boční ulici. S Pilníkem ještě krátce zacházíme do zámeckého parku, pak se opět setkáváme s Komochem před hospodou, a jdeme si sednout v očekávání ostatních. My tři bychom ještě v pohodě stihli poslední dnešní lokálku do Studence (jede krátce po půl páté), ale to by samozřejmě nebylo vůči ostatním fér - výpravu je třeba ukončit společně. V hospodě o nás věděli dopředu, máme zde vyhrazený stůl.
Západ slunce
Zvláštní západ slunce, cestou do Budišova.
Po půlhodince přicházejí i ostatní. Objednáváme jak jinak pivka, něco horkého, i něco ostřejšího atd. O víkendech se zde bohužel nevaří, zato zde alespoň mají "akce": jeden víkend např. zabijačku, další třeba guláš, a na dnešek vychází "tataráková sobota". Jelikož už máme hlad, několik exemplářů této pochutiny s topinkami se postupně objevuje na stole. Kolem šesté přijíždí s dodávkou Zbyněk, kterého požádal Pedál o odvoz a ve dvou várkách nás odváží na studenecké nádraží.
Špeluňka na nádraží je dneska kupodivu narvaná, kdo z naší party neurval židli, bere zavděk "stojákem". Na sedmou naprostá většina odchází na chatu, kde Jabčák připravil poctivé zabijačkové hody, a minimálně my s Čolkem už jen čekáme na večerní motorák do Třebíče. Tím je také dnešní výprava ukončena a může pokračovat večerní zábava na chatě. Pokud vím, noční ohňostroj se kvůli dešti neuskutečnil. Měli jsme tedy přes den opravdu štěstí na počasí – vždyť po většinu výpravy nám svítilo slunce, a pršet začalo až po návratu na chatu, resp. našem příjezdu do Boroviny.

Normandie 2014 - společná fotka
Normandie 2014 - společná fotka na Tasovském hrádku.


* * * * * * *


Celkem v sobotu ujito: 20 km.
Nejvyšší bod trasy: nádraží Budišov (483 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: údolí Oslavky pod hradem Dub (cca 385 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 z produkce Geodézie On-line.

(zapsal a fotil Kotel)

* * * * * * *








Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.

chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com