Středa-neděle 18. - 22. června 2014
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program:
ve čtvrtek výprava do polské části Tater k Morskiemu oku: šerpové přechod přes Rysy, ostatní přechod do Doliny Pięciu Stawów Polskich,
v pátek oddechový den: Múzeum Liptovskej dediny v Pribyline a Stanišovská jaskyňa,
v sobotu: šerpové na Ostrý Roháč, ostatek výlet do Slovenského ráje - Prielom Hornádu.
Účastníci: Pedál, Kotel, Čenich, Jarmil, Eman, Trnky, Pilník, Burdych.
Počasí: vyšlo skvěle; většinou polojasno, kolem 20°C, v horách proměnlivo.

Letošní ročník výpravy do Tater byl především netradiční v tom, že jsme poprvé po deseti letech změnili místo ubytování. Jurova chata již nebyla k dispozici, takže jsme v dostatečném předstihu museli zajistit náhradní ubytování – a pokud možno v podobném stylu, jako předchozí. T.j. klasickou chatu, a nejlépe v lokalitě Podbanského. Měli jsme sice tip z loňska na velkou chatu JRD Kokava nedaleko Kokavského mostu, ale ta byla v daném termínu již obsazená. Naštěstí se nám podařilo najít náhradu, sice menší, ale stále dostačující pro max. osm účastníků. A kupodivu, shodou náhod leží v té samé lokalitě jako Jurova chata, jen asi o 150 metrů blíže k silnici. Na ubytování jsme tedy měli nebývalé štěstí. Zavčasu jsme zaplatili zálohu a pak už jen čekali na dohodnutý termín, který letos opět připadal těsně po otevření horských chodníků.
S Pilníkem jsme ještě podrobně naplánovali možné tipy na výpravy: především jsme navrhli poznat i polskou část Tater, kde jsme ještě nikdy nebyli. Tento návrh byl velmi variantní a sestavený tak, aby byli uspokojeni účastníci všech výkonnostních kategorií – tedy od nejméně náročného výšlapu kolem Morského oka až po možný přechod Rysů na Slovensko.

Středa 18. června

Chata pod Bystrou - naše nové ubytování.

Z Třebíče vyjíždíme ve dvou autech. První Emanovo Picasso musí vyjet zavčasu kolem poledne, abychom v rozumnou dobu stihli sraz s majiteli chaty a chatu od nich řádně převzali. Tímto vozem jede kromě Emana ještě Pilník, Kotel a Jarmil. Ostatní pojedou Trnkáčovou oktávkou odpoledne.
My (první skupina) míříme osvědčenou trasou na Brno a Uherské Hradiště. Abychom zbytečně nekupovali českou dálniční známku, jedeme přímo přes Brno. Zdržení je minimální, průjezd přes Brno a tedy ušetření 300 Kč za týdenní známku na pouhých několik kilometrů se vyplatil. První zastávku děláme na benzince ve Starém Hrozenkově a zde se také střídají řidiči. Na Slovensku pokračujeme na Trenčín, Žilinu a Liptovský Mikuláš. Na Pribylinu sjíždíme z dálnice kolem šesté, čímž je také dodržena hodina dojezdu na chatu, kde nás majitelé, manželé středního věku, již očekávají. Chata je skutečně jen pomyslných pár metrů od Jurovy, takže zdejší chatovou osadu velice dobře známe. Dokonce se ze silnice odbočuje i na tu samou lesní odbočku! Pouze u chaty agilních důchodců, se kterými jsme se v minulosti hodně "kamarádili" (hlavně Eman) je třeba odbočit doleva.
Majitel nám dopodrobna vysvětluje provoz chaty, především ohledně fungování elektřiny, vody, topení apod., s paní pak vyrovnáváme úhradu za ubytování. Vybavení chaty musíme hned zpočátku velice ocenit: plně vybavená kuchyň, sprcha s teplou vodou, WC, prostorné venkovní posezení s ohništěm, výhodná poloha... Sice nám veškeré záležitosti vysvětlili dost úzkostlivě, ale tomu se nelze divit, protože chata je opravdu skvělá a jistě i sami majitelé sem rádi jezdí – jak nám ostatně vzápětí potvrzují a sdělují, že i oni jsou nadšení turisté. Na druhou stranu i oni byli překvapeni, jak dokonale známe Tatry i blízké okolí chaty. Takže než jsme si vše vysvětlili a probrali, hodina utekla jako nic a je půl osmé večer. Marně doufáme, že ještě bude otevřena prodejna paní Nadi u Kokavského mostu – že bychom si ještě zaskočili na pivko a na horec. Těch 300 metrů po silnici jdeme pěšky – ale bohužel, sotva jsme došli k prodejně, je zde pusto prázdno. Zavíračka byla v sedm večer. Navracíme se tedy do chaty a chystáme stůl a občerstvení na večer. Zbytek osazenstva – Trnky, Pedál, Burdych a Čenich – přijíždějí kolem deváté hodiny večerní a hned se zabydlují. Počet lůžek chaty je akorát pro osm lidí.
Společné posezení dole u velkého stolu se protahuje k půlnoci. Tématem je především zítřejší túra, kterou jsme tedy naplánovali až na polskou stranu Tater a bude tedy potřeba vyjet poměrně brzy. Již v minulosti jsme až na přechod v Lysé Polaně zajížděli, ale to jsme využívali autobusového spojení ze Smokovce, protože vždy jsme podnikli přechod hlavních hřebenů Tater zpět na Smokovec. Tentokrát autobusu nevyužijeme a zajedeme auty až do Polska. Snad jen kdyby se našli nějací nadšenci, kteří by skutečně přešli Rysy a došli až na zastávku Popradské pleso, kde je vyzvednou ostatní večer při návratu – ale rozhodně to nebude celá sestava. Pouze Pilník s někým, pokud se mu podaří zlomit ještě někoho dalšího.

Čtvrtek 19. června : Polské Tatry
Ve čtvrteční ráno vstáváme brzy, rychle snídáme a na cestu auty vyjíždíme po šesté hodině. Do cíle ranního přejezdu je to totiž bezmála 70 kilometrů! Musíme vlastně objet celé Tatry, t.j. po Ceste Slobody míříme na Smokovec a Tatranskou Lomnici. Pak odbočujeme na Ždiar a šplháme do kopců, až sjíždíme v Tatranské Javorině a míříme dále na hranice s Polskem. Poslední osada Lysá Polana je vskutku jen pár chalup, pak již jen hraniční most přes říčku Biela Voda a hned za mostem odbočka doleva. Po pár minutách dojíždíme k obrovskému prašnému parkovišti uprostřed lesa – Palenica Białczańska. Prozatím je zaplněné asi z jedné čtvrtiny, ale i tak je zde už velké množství aut. A to je teprve osm hodin! Poplatek za celodenní parkování je 20 zlotých. Stavíme auta do řady dle pokynů obsluhy a nezbývá než vyrazit na cestu.
Palenica Białczańska (kolem 990 m n.m.) je východištěm do zřejmě nejnavštěvovanější části Polských Tater, tedy do Doliny Rybiego Potoku v níž se nachází známá chata PTTK Schronisko przy Morskim Oku, respektive do sousední Doliny Pięciu Stawów Polskich, kde se nachází další turistická chata a odkud se dají podnikat další túry do nitra Polských Tater, například na Orli Perć, Rysy apod. K Morskému oku sice vede horská silnice, ale ta je určena pouze pro obsluhu chaty, pěší turisty a pozor: funguje zde i unikátní druh horské dopravy – goralské povozy tažené párem koní. Pilník zde již kdysi v minulosti byl, takže dopředu mohl hlásit: "Pánové, vozy jezdí jeden za druhým, výrazně si tak ulehčíme úvodních 6 kiláků po asfaltu a do hor půjdeme pěkně zčerstva odpočinutí!" Poplatek za osobu by měl být kolem 10 euro.

Schronisko u Morského oka.

Od aut tedy míříme na okraj parkoviště, kde je pokladna pro vstup do národního parku. V Polsku se totiž za vstup platí (5 zlotých), což není zas tak od věci – protože alespoň je u vjezdu na silničku kontrola, jestli se tam nehype nějaký přidrzlý cyklista anebo někdo se psem. Oba druhy totiž mají vstup na území parku zapovězen, což je jedině dobře. Pěkně pěšky po svých a bez psů! Řadíme se tedy do fronty na poplatek a marně vyhlížíme seřazené povozy s koňmi, které by měly stát hned za budkou. Na Pilníkovu otázku, kdeže jsou koně a jestli vůbec jezdí, odpovídá dívčina pokrčením rameny něco jako "nieidź dzisiaj" – dnes nejezdí... Tak a máme vymalováno! Tato skutečnost se okamžitě setkává s hartusením známých kritiků z našich řad – ale bohužel tuto skutečnost jsme nijak dopředu nemohli ověřit nebo ovlivnit. Nezbývá tedy, než si k Morskému oku vyšlápnout hezky pěškobusem. Otráveně koukáme na osiřelé vozíky vedle silnice a jdeme pěšky. Škoda, svezení mohlo být zajímavé.
Zostra šlapeme po asfaltu do mírného kopečka. Prozatím zde nejsou nijak tragické zástupy lidí, ale o něco více se skupinky hromadí na významné zastávce – po půl hodince docházíme do ostré zatáčky s mostkem nad hučící vodou. To jsou Wodogrzmoty Mickiewicza, které sem spadají z postranní Doliny Roztoki. Pohled na zpěněný vodopád je velice pěkný: bílé sloupce vody nám mizí kdesi pod nohama pod mostem. Srovnáváme řady, napájíme vyschlá hrdla a jdeme dál. Počasí je zatím velice příznivé. Nízké ranní sluníčko začíná prorážet mezi stromy a horskými štíty až sem dolů do doliny a příjemně se otepluje. V jednu chvíli díky polomům vidíme dolů k Bielé vode na slovenskou stranu. Tudy jsme kráčeli kdysi do Bielovodské doliny a dále na Polský hrebeň. Ještě asi půl kilometru silnička mírně stoupá, ale pak musí najednou překonat příkrý práh doliny a je vedena v několika serpentinách. Stezka pro pěší nikoliv, ta překonává tyto serpentiny napřímo zkratkami. Po asi hodině a čtvrt tohoto rychlého pochodu docházíme do míst, kde je velké dlážděné obratiště. Až sem zajíždějí za normálního provozu koňské povozy. Díky rozšíření komunikace se odtud naskýtají první větší výhledy na okolní štíty, které uzavírají Dolinu Rybiego potoka – od Žabích štítů až po Mengusovské štíty. Z tohoto netradičního pohledu jen těžko můžeme určit o které konkrétní vrcholy se jedná; odhadujeme jen, že Rysy ještě vidět nejsou, spíše se proti nám tyčí Hincova veža a Velký Mengusovský štít. Kousek za obratištěm je ještě horská hospoda (v tuto dobu ještě zavřená), takže spěcháme dál. Ke Schronisku u Morského oka už to nemůže být daleko. Ještě míjíme odbočku modré značky (vlevo) směr Šwistowa Czuba, která je nejlehčí alternativou přechodu do Doliny Pěti Stavů. Všichni se dnes ale cítíme na víc :-)
Turistické chaty (celým názvem Schroniska górskeho im. Stanislawa Staszica przy Morskim oku) dosahujeme krátce před desátou hodinou dopolední, od parkoviště poctivé téměř dvě hodinky pochodu. Nacházíme se ve výšce 1410 m n.m., čili oproti východišti plus cca 400 metrů. Malinko se pohoršilo počasí, obloha se zatáhla a ochladilo se, ale jistě se nejedná o nějaký trvalý stav. Kupodivu v okolí není ani příliš lidí, venkovní lavice jsou zaplněny jen zpola a uvnitř chaty téměř nikdo není. Vyhlašujeme tedy delší přestávku na odpočinek a svačinu a taky se poradíme, jak budeme postupovat dál. Někteří z nás si v bufetu objednávají typické polské polévky a samozřejmě pivo, jiní se pouštějí do svých zásob. Přes chvilkové částečné zatažení počasí vypadá slibně a posléze se objevuje opět příjemné sluníčko. Pilník si stále myslí na přechod Rysů – však už je odtud velice dobře vidět moréna horního Czarneho Stawu a hradby nejvyššího hřebene polských Tater. Že se do nejsilnější skupiny šerpů zařadí Eman a Čenich, to nikoho nepřekvapilo, ale že se k nim jako čtvrtý přidal Trnky, to všichni museli překvapeně ocenit. Takže se pro zbytek dne rozdělujeme na dvě výkonnostní skupiny, které si půjdou svojí cestou. S těžkou Pilníkovou skupinou bude zpáteční doprava vyřešena tak, že Eman nám předá klíče od jeho Picassa, Trnky od oktávy, a při návratu je vyzvedneme na slovenské straně, nejpravděpodobněji u zastávky na Popradském plese.

Začátek výstupu od Morskieho oka po žluté značce směr Szpiglasową Przełęcz.

Vysoko v Dolince za Mnichom, vzadu Czarny Staw a hradba Rysů.

O půl jedenácté vyrážejí obě skupiny na cestu. Naše druhá, lehčí, ve složení Kotel, Pedál, Jarmil, Burdych budeme mít neméně atraktivní trasu: přechod do Doliny Pięciu Stawów Polskich přes Szpiglasowu Przełęcz (Szpiglasové sedlo) s možností krátké odbočky na Hrubý štít. Jsme zvědaví, jak to bude náročné, převýšení od chaty bude činit kolem 750 metrů. Navracíme se kousek před chatu k hlavnímu rozcestníku, kde začíná žlutá značka a tabulka hlásí, že na sedlo to máme 2h 25min. Zpočátku je kamenitá pěšina vedena v nízkém prosluněném lese a kosodřevině po jihovýchodním svahu Opaloneho Wierchu. Výšku nabýváme pozvolna, ale znatelně, jakoby obcházíme západní břeh Morského oka, na nějž se nám nabízejí čím dál hezčí pohledy. Na jednom výchozu s krásnou vyhlídkou se tedy krátce zastavujeme a můžeme obdivovat nejen chatu, ale i samotné Rysy, které se nám už konečně objevily za hřebenem Žabího štítu. Jako na dlani máme i okružní trasu okolo Oka, ale která ze skupinek jsou naši kluci, to se nám určit nepodařilo. Ale třeba už jsou na nástupu pod klikatou pěšinkou na moréně Černého Stawu... My překonáváme znatelné kamenité koryto Szerokiego Žlebu (dobrý orientační bod pro porovnání s mapou, kde se právě nacházíme) a chodník se stáčí více západním směrem. Zaujaly nás nejen Rysy, ale v našem směru pochodu poměrně blízko i velice zvláštní útvar – vysoká ostrá jehla pod Mengusovskými štíty. Ani bychom neřekli, že se dá nahoru vylézt, ale při pozorném pohledu na ostré špici registrujeme dvě postavičky, bezesporu odvážné horolezce. Dle mapy určujeme, že se jedná o Mnicha (2070 m n.m.). Až jsme se později o dost dále dostali na dohled zadní stěny tohoto útvaru, zjistili jsme, že se na "jehlu" dá vylézt celkem pohodlně (samozřejmě asi za použití lezecké výstroje) z druhé strany, odkud se už Mnich jevil jako celkem obyčejná skála.
Po zhruba hodince pochodu (kolem 11:30) děláme na žluté trase první ostrou obrátku. Na úrovni Mnicha se stezka prudce otáčí k severu. Opět důvod pro krátké vydýchání a krásné rozhledy – zjišťujeme, že jsme se právě dostali do výškové úrovně morény Czarného Stawu a tedy i jeho hladiny (1583 m n.m.), která probleskuje pod strmými svahy Rysů a ještě do něj spadají sněhové splazy. Úsek našeho chodníku k další ostré obrátce je nyní veden po relativně rovinatém terénu a stoupá jen velmi pozvolna. V pořadí třetí úsek je již veden v typickém vysokohorském kamenném suťovisku pod strmou stěnou hory Miedzane. V 11:50 dosahujeme významného bodu v této části trasy: rozcestníku, kde se odpojuje červené značení do Dolinky za Mnichem směrem na hraniční sedlo Wrota Chałubińskiego. Vyhlašujeme kratší odpočinek a při té příležitosti se setkáváme se zajímavým člověkem. Prozatím na naší trase nešly zástupy lidu, spíše jsme potkávali anebo míjeli se jen s jednotlivci. Stejně tak i s tímto borcem. Už notnou chvíli šel za námi – mladý snědý Ind v předpisovém vybavení (skvělé boty do terénu, turistické oblečení). O Burdychovi je známo, že se s každým dá rád hned do řeči, stejně tak i s tímto šerpou – začal na něj anglicky: kdo je, odkud je, kam jde, co dělá atd. Borec byl rád, že si s někým může pokecat, tak z toho nakonec vyplynula dlouhá konverzace. Burdych nám průběžně překládal, že Ind je ajťák a nyní cestuje po Evropě a poznává přírodní zajímavosti různých zemí – "Ten by si rozuměl s Trnkáčem," vyhodnotil nakonec. "Já jim celkem rozumím o čem kecaj', ale mluvit bych nedokázal," hodnotí Pedál svoje znalosti angličtiny.
Od tohoto rozcestníku se nabízejí opět poněkud jiné pohledy. Plesa se ztrácejí už hluboko pod námi, zato můžeme s přehledem vidět malou kamenitou Dolinku za Mnichem s několika plesky (Mnichowe Stawki) a velmi strmý stoupák plný sněhových ploten do Chalubiňského vrat – hlubokého sedýlka mezi hřebenem Mnichů a Hrubým štítem. Nechali jsme Inda předejít a pomalu pokračujeme dál. Opět v několika serpentinách podcházíme protáhlý vrchol Miedzane až máme na dohled Szpiglasové sedlo, které lze rozeznat dle rozcestníku. Procházíme jednu z nejhezčích pasáží trasy: chodník odvážně traverzuje strmé skalnaté stěny a obchází několik skalních výchozů. Těsně pod sedlem se kamenitý terén překvapivě mění v lučinatý. Stezka se ještě několikrát zakroutí po úbočí a krátce po 13. hodině máme Szpiglasové sedlo zdolané. Nadmořskou výšku naše mapa udává slušných 2110 metrů.
Sedlo je položeno v dlouhém úzkém hřebeni. Jak to tak bývá, všichni jsme zvědavi, co uvidíme na druhé straně. A následný pohled nám téměř bere dech: otevírá se nám fantastický výhled do velice rozsáhlé Doliny Pięciu Stawów Polskich. Na protější straně je uzavřena výrazným Kozím vrchem, kdesi vzadu tušíme další významný polský vrchol – Swinicu. Dole dolině dominuje obrovská vodní plocha: Wielki Staw Polski a hned nad ním o dost menší Czarny Staw Polski. Tato nádherná dolina nás čeká tedy v druhé části túry, nyní ještě dokončíme tu první část.

Szpiglasowy Wierch / Hrubý štít (2172 m n.m.) s výhledem na Temnosmerčianskou dolinu.

Pohled se sedla Szpiglasową Przełęcz do Doliny Pięciu Stawów Polskich, uzavřené Kozim Wierchem.

V sedle je oproti dosavadní trase poměrně dost lidí. Vysvětlení přichází vzápětí, jelikož máme jako na dlani přístupovou cestu od Velkého Stawu: většina turistů sem totiž stoupá odtud, nikoliv z našeho směru. Já s Pedálem ještě volíme krátkou odbočku na Hrubý štít (2172 m n.m.), dle tabulky je to pouhých 15 minut. Pěšinka stoupá mezi skalkami na rozeklaný vrchol odkud se nabízí další fantastické výhledy. Dosahujeme totiž státní hranice se Slovenskem, čili dolina, do které se z vrcholu díváme, se nachází už na Slovensku. Jedná se o poměrně opomíjenou Temnosmrečianskou dolinu se stejnojmennými plesy (Vyšné a Nižné Temnosmrečianské pleso). Tyto odlehlé končiny jsou dostupné od Kôprovské doliny a tedy logicky od Podbanského. "Do této doliny bychom došli v pohodě od naší chaty," hodnotíme tuto kuriózní situaci, a přitom ráno jsme museli ujet 70 km... Netradiční pohled je odtud i na Kôprovský štít a Kriváň, který z tohoto pohledu v žádném případě nemá svoji typickou siluetu, jakou známe ze slovenské strany. Člověk by ho odtud přehlédl, vypadá jako tuctová nezajímavá hora skal. Více na východ jsou pěkná panoramata Západních Tater, kde celkem bezpečně poznáváme Bystrou, kterou jsme zdolali před lety. Opravdu stálo za to na Hrubý štít odbočit.
Po návratu do sedla začínáme sestupovat dolů na stranu Doliny Pěti ples. Není to ale vůbec jednoduché. Na druhou stranu je totiž velmi strmý skalnatý svah opatřený řetězy. To by nebylo až tak obtížné, ale právě zde se hromadí fronta lidí stoupajících nahoru. Je třeba se střídat po skupinkách a naštěstí ti, kdo lezou nahoru, dávají přednost sestupujícím. Jelikož se jedná o severní svah, dosud jsou zde mohutné sněhové souvislé plotny. Klikatá kamenitá pěšina se posléze ztrácí pod sněhem, stejně tak i žluté značky. Turisté si tedy vyšlapali přirozenou pěšinku ve sněhu. Ačkoli máme celou dolinu jako na dlani, právě tento velice přehledný pohled velice klame. K jezerům je to ve skutečnosti pořádná dálka. Sněhová pole jsme ještě překonali celkem rychle, pak se zase objevuje kamenitý chodník, který se začíná klikatit mezi skalkami, balvany a posléze mezi nepřehlednou kosodřevinou. U menšího Předního Stavu na začátku doliny jsme zahlédli i turistickou chatu, coby titěrný modýlek – pořádná dálka! Než jsme se dostali na předěl mezi Velkým a Černým Stawem, uplynula více jak hodina! A odtud to byl ještě slušný kousek k významnému rozcestníku Bronikowskiego, kde se napojujeme na modrou značku a odbočujeme vpravo.

Sestup ze Szpiglasową Przełęcz do Doliny Pięciu Stawów Polskich, řetězy pod sedlem.

Modrá trasa je páteřním chodníkem v dolině, který míří do sedla Zawrat, a dále na vrchol Swinice, anebo na vyhlášenou Orlí Perč, která vede po hřebenech kdesi vysoko nad námi. Proto je modrý chodník velice frekventovaný a zástupy turistů směrem ke Schronisku ještě houstnou. Obcházíme Wielki Staw Polski podél jeho severního břehu. Cesta dolinou je už opravdu zdlouhavá a těšíme se k chatě, kde tušíme možnost občerstvení. Nejprve je třeba přejít kamenitou morénu Wielkého Stawu, odkud se dá odbočit dolů k vodopádu Siklawa. My ale míříme dál k chatě. Zde je koncentrace turistů samozřejmě největší. V chatě je narváno k prasknutí. Fungují zde dvě výdejní okénka, z nichž první je bezesporu pro nápoje (zde to odsejpá rychle), zatímco druhé pro jídlo je beznadějně zasekané na dlouhé čekání. Máme ještě nějakou tu svačinu v báglech, tak kupujeme pouze u prvního okénka pivo a limonádu. Popravdě řečeno – oboje nevalné chuti. Venku jsou lavice také obsazené, ale naštěstí nacházíme čtyři místa. Odpočinku a občerstvení věnujeme dobrou půlhodinku, však už toho máme dost za sebou. Stojí za zmínku, že během celého pochodu Dolinou Pěti stavů nám několikrát nad hlavou přelétl vrtulník, dokonce jsme i viděli, jak asi dvakrát zůstal "viset" poblíž hřebenu Orlí Prtě, pak zas letěl někam k Rysům. "Hele, neletí náhodou pro Trnkáče!?" neodpouští si Burdych rejpavou poznámku. Od Pilníka máme totiž jedinou zprávu, že Rysy zdolali a pak už nic, ani že by dorazili na Chatu pod Rysmi.
Po čtvrté hodině se zvedáme k odchodu a jako sestupovou cestu do Doliny Roztoki volíme černou spojovací značku. Kopíruje trasu nákladní lanovky, která slouží k zásobování chaty a vede po dosti příkrém sestupovém chodníku. Výškový rozdíl je dobrých 300 metrů. Na krátkém úseku tak rapidně ztrácíme výšku. Spodem doliny vede zelená značka a člověk by při pohledu na mapu řekl, že k Miczkiewiczovým vodopádům u hlavní asfaltky to bude "brnkačka". Omyl! Tak ubíjející a jednotvárný dochod jsem teda dlouho nezažil! Průchod touhle zalesněnou dolinou trval určitě 1,5 hodiny. Už toho máme opravdu dost, každý zařadil pomyslný neutrál, zkrátka jak ho nohy ponesou a bez jakýchkoli zážitků a pohledů na okolní štíty nekonečně klesáme dolů. Konečně je tu asfaltka – a teď ještě na parkoviště... Další téměř hodina ubíjejícího pochodu. V tuto hodinu (je zhruba mezi pátou a šestou) se navrací z hor největší nápor turistů. Nevím, kolik přesně je Poláků, ale mě na tomto nejdebilnějším úseku připadá, že se tu sešla půlka jejich národa a nemají nic lepšího na práci než všichni o překot žvatlat jejich haťmatilkou, což leze neskutečně na mozek. Nějak se naše parta roztrhala, takže musím zařadit vyšší rychlost (byť už nohy moc neposlouchají) a dohonit aspoň Pedála s Jarmilem, abych slyšel naši rodnou moravštinu. K parkovišti docházíme kolem půl sedmé hodiny úplně vyflusnutí. Hlad máme, že bychom chroupali hřebíky, tak se jdeme k jednomu ze stánků občerstvit. Mají tu v nabídce dost jejich goralských jídel, dali jsme si nějakou směsici zelí a grilovaných globás na drobno – celkem dobré, takové strapačky.
Důležitým úkolem je spojit se s Pilníkovou partou. Kromě SMSky, že zdolali Rysy jsme od nich další neobdrželi. A mě navíc dochází baterka v mobilu. Odpověď vzápětí přichází – a prý abychom pro ně vyjeli až na Popradské pleso! Tak to teda ani omylem, zajedno je tam zákaz vjezdu a nejtvrdší kritik Pedál jednoznačně uzavírá tento svérázný nápad: "My jsme si to taky poctivě odšlapali až dolů, tak ať si nevymýšlejí a sejdou to taky k silnici." Nakonec se nám podaří odeslat zprávu, že počkáme na vlakové zastávce Popradské pleso – a hotovo! Znaveni sedáme do aut a odjíždíme na dlouhou zpáteční cestu, která bude trvat skoro hodinu. Jarmil na sedadla spolujezdce okamžitě klimbá – ten se má! Po dlouhé štrece přes Lomnici a Smokovce odbočujeme směr Popradské pleso a při příjezdu na opuštěné parkoviště u vlakové zastávky vidíme čtyři utrmácené postavy, jak akorát docházejí do cíle jejich celodenní túry. Nikdo ani moc nemluví, což je zvláště divné u Trnkyho, Eman se jen tradičně usmívá (ten se směje furt), akorát z Pilníka a Čenicha se souká velice stručné zhodnocení přechodu Polsko-Rysy-Slovensko: "Máme toho plný brejle! To bylo drsný. Ale zvládli jsme to..." Trnky neřekl snad ani slovo – tak jedeme raději na chatu...
Na nějaké vysedávání někde v hospodě dneska není ani pomyšlení, ostatně už je dost pozdě. Na chatu u Podbanského dojíždíme až kolem osmé hodiny. Zaplaťpánbůh za horkou sprchu! Postupně pácháme večerní hygienu a odcházíme do hajan. Následující den bude odpočinkový.

Z výstupu na Rysy.

Přechod Rysů z pohledu Pilníka:
Po nezáživném výšlapu po asfaltce, který následoval poté, co jsme zjistili, že koně dneska nejezdí (nikdo nevěděl proč) a neustálém odrážení narážek kamarádů na špatnou organizaci ("To ste nemohli zjistit na gůglu?" – nemohli, jízdní řády dostavníků tam fakt nejsou), jsme si vychutnali zasloužený odpočinek u Schroniska Morské oko. Přestože jsme výšlapem ztratili téměř dvě hodiny a část sil, panovalo v části skupiny odhodlání Rysy zdolat! I když jsem tentokrát nijak neprudil a korektně komentoval předpokládanou náročnost, vyrazili jsme nakonec ve složení: pohotový Čenda, neúnavný Eman, zarputilý Trnkáč a ponoukavý Pilník.
Obešli jsme Morskie oko po východním břehu, užívali jsme si krásných výhledů a vyrušili nějaké svatebčany při fotografování. Poté, co jsme si všimli, že mají na nohách pohory nám došlo, že to asi bude pro nějaký katalog. Po asi 20ti minutách jsme začali stoupat do krátkého, ale prudkého prahu, za kterým se skrývalo další pleso – Czarny staw pod Rysami (1583 m n.m.). Lidí tady bylo pořád dost, při pohledu nahoru už to vypadalo klidněji, ale nějak nám nebylo jasné kudy….Takže krátká pauza, následně jsme se vydali okolo plesa opět po východní straně po klasickém a celkem pohodlném chodníčku, občas už jsme ale museli překračovat zbytky sněhu. Na jižním konci plesa se stezka odpoutala a začala traverzovat zatím ještě mírný svah. Netrvalo dlouho a došli jsme k rozsáhlému sněhovému poli, které končilo až někde nahoře. A nastalo dilema – budeme do prudkého svahu stoupat po sněhu, nebo po štěrkové pěšince vedle? Rozhodl to Čendův postřeh – "Támhle po sněhu jdou nějaký lidi, tak jdem taky," a hrdinně jsme vyrazili. Bylo nám divné, že ti před námi jdou nějak pomalu, když jsme se přiblížili, zjistili jsme, že mají mačky a cepíny. V tu chvíli už bylo na opuštění jakž takž vyšlapané cesty pozdě, znamenalo by to riskovat skluz z prudkého svahu, takže nezbylo, než pokračovat dál.
Z cesty se stávaly jednotlivé prošláplé stopy či spíše stupně. Stoupání bylo tak prudké, že když se chtěl člověk ohlédnout zpátky, téměř zadrhával ramenem o sníh. Aby toho nebylo málo, výstup nám zpestřovaly padající kameny, které uvolňovali nějací šikulové nad námi. Krom toho nebyla možnost jiného odpočinku, než chvilkového zastavení – na sněhu se sednout nedalo a těch několik málo kamenitých ostrůvků bylo natolik nestabilních, že jsme to raději ani nezkoušeli. V protisměru jsme míjeli pár lidí a celkem jsme je litovali – vesměs sestupovali pozpátku a po čtyřech. V tomhle sněhovém stoupání jsme strávili asi dvě hodiny a překonali asi 800 výškových metrů, rozhledy však byly velkolepé. Počasí nám taky přálo, po raním oparu se téměř vyjasnilo. Zdárně jsme dorazili až k sedélku, odkud to bylo na vrchol Rysů (2499 m n.m.) – vlastně dvojvrchol – s pomocí několika řetězů už jen chvilka. Užívali jsme si výhledy i zasloužený odpočinek, ke kterému nám pomohla archivní láhev Starobrna – výběr ze sladů, která budila pozornost i mezi ostatními přítomnými, vesměs Poláky.
Kolem 14. hodiny jsme naznali, že je čas k zahájení sestupu, tentokrát na slovenskou stranu s tím, že další odpočinek s občerstvením nastane ve zrekonstruované Chatě pod Rysmi. Vzhledem k relativně pozdní hodině bylo uvnitř jen pár lidí, takže jsme se pohodlně usadili a konzumovali pivo či drobné občerstvení. Po asi deseti minutách dorazil vyjukaný Polák, jestli tu náhodou někdo nenašel klíče od auta, které tu zapomněl. Naštěstí je měl u sebe jiný polský turista a po ověřovací otázce se tak klíče v pořádku vrátily ke svému majiteli. Ten byl natolik vděčný, že nálezci nabídl: "Dej si co chceš." Ten opakovaně čestně odmítá, že je to v pořádku, čehož pohotově využívá Čenda s žádostí podpořenou zdvižením ruky: "Já bych si dal pivo!" a po počátečních rozpacích ho fakt dostal. Joo, líná huba…
Sedělo by se dobře, ale nezbývá, než se vydat dál. Čeká nás více méně pohodový sestup, takže v klidu klesáme, zdárně jsme zdolali rozsáhlou sněhovou plotnu nad Žabími plesami zajištěnou lanem (ale proti dopoledni to byla pohoda) a díky pokročilé hodině ani nepotkáváme moc turistů. Poznenáhlu se blížíme k Popradskému plesu, odkud se telefonicky domlouváme na odvozu s druhou partou s tím, že nás budou čekat na zastávce Popradské pleso. Jsou to ještě nezáživné čtyři kilometry po asfaltce, ale zvládáme v pohodě a k místu srazu docházíme téměř současně s příjezdem auta kolem 19. hodiny.
Přestože to byla náročná túra a díky absenci povozu pro některé účastníky nadoraz, rozhodně stála za to. Výstup na Rysy z Polska je mnohem náročnější než ze slovenské strany a díky přemíře sněhu měl charakter těžkého alpského výstupu. Po v minulých letech uskutečněných přechodech přes Polský hrebeň a Sedielko jsme tak letos potřetí absolvovali přechod Tater "Ze severu na jih".

Pátek 20. června: skanzen u Pribyliny a Stanišovská jaskyňa
Dnešní den bude odpočinkový, což znamená, že vyjedeme auty na pohodový výlet a navštívíme nějaké kulturně-historické zajímavosti okolního kraje. Výběr cílů se nám za dobu konání předchozích "akcí Tatry" poněkud zúžil, ale i pro letošek jsme vybrali celkem originální tipy. Zejména ten první: jak už to bývá, vždycky jedeme x-krát okolo, je to od chaty téměř u nosu, ale ještě nikdy jsme se nedokopali k návštěvě: Múzea liptovskej dediny u Pribyliny. Takže konečně jsme se rozhodli, že tam dnes zavítáme. A druhou půlku dne věnujeme návštěvě Stanišovské jeskyně, která se rozkládá na úbočí Nízkých Tater a vůbec jsme o ní dosud nevěděli.

Múzeum Liptovskej dediny nedaleko Pribyliny.

Od chaty vyjíždíme po snídani kolem půl desáté a sjíždíme o několik kilometrů dolů k Pribylině. Zastavujeme na zdejším parkovišti nedaleko hotelu Esperanto. Tento podnik neustále vypadá jako rozestavěná ruina, ale kupodivu funguje a dokonce jsme tam kdysi byli na jídle. Samotný skanzen se nachází až o kousek dál, nikoliv přímo u silnice. Vede k němu štěrková cesta a nejprve docházíme ke stylové bráně s pokladnou.
Kupujeme si tedy vstupenky po cca 3€ a se zájmem vcházíme do areálu. Hned zkraje jsou malé sýpky a chaloupka bezzemka. A taky nejdůležitější objekt z našeho hlediska – starodávná hospoda umístěná do stylové průchozí stodoly. Dále se areál rozšiřuje na stylizovanou náves, kde je na začátku stará kovárna. Dále jsou v jedné řadě tři chalupy, zepředu a zboku bíle nalíčené. Podle popisu se jedná například o želiarský dom z Černové. Popisová tabulka uvádí, že majitele a dobu stavby lze vyčíst z vročení na trámu: Matúš Bačkor, 1836. Dále je zde uvedena historie stavby: po úmrtí Matúše zdědili dům jeho synové, kteří jej nakrátko pronajali židovskému obchodníkovi, který zde provozoval krčmu. V první části si můžeme prohlédnout jejich obytnou místnost, v zadní části potom je umístěna expozice staré krčmy a obchůdku. Uvádí se, že tuto zadní část si posléze pronajal v roce 1929 občan Štefan Šulík-Kučera, který od obce dostal povolení k provozu hostinské činnosti a obchodu. Dařilo se mu dobře, ale zemřel náhle ve svých 33 letech. Jeho manželka však živnost provozovala až do roku 1949. Tak to byl příběh jednoho z domků, který jsme si samozřejmě se zájmem prohlédli.
Za těmito domky je k vidění také malé záhumenkové hospodářství, dokonce i s živými zvířaty. Jak ale uvádí popisky, tyto domky vlastnili bezzemci, tedy lidé, kteří nevlastnili polnosti. V dalším domku je provozována ukázka tradičního tkaní koberců na starém tkalcovském stavu. Toto předvádějí postarší paní a koberečky jsou i na prodej. Naproti těmto domkům, ve středu návsi, je umístěna stará dřevěná zvonice, sloužící jako stylový stánek s občerstvením. Koho přepadne hlad, může si zde poručit domácí kapustnicu, koláče anebo liptovské speciality. Zatímco sedm členů naší výpravy pomalu prochází uvedené objekty, osmý jedinec – Trnky (po novu řečený "Žižák") – už rozšafně vysedává vedle zvoničky a u prodavače si objednal hned tři piva naráz, aby nemusel čekat, než mu další načepuje.
Za zvoničkou je menší statek drobného rolníka. Ten má již (oproti chalupám bezzemků) oddělenou hospodářskou část pro umístění rozličných zemědělských nástrojů a dobytka. Jedná se o dům středního řemeslníka a rolníka Jána Trunkvaltera z Liptovské Silenice. Byl drobným rolníkem a doplňkovou činnost obživy tvořila řemeslnická činnost. Jeho rodina měla jedenáct dětí. V jedné komoře je i ukázka dílny venkovského obuvníka, tzv. šustra.
Bezesporu nejvýraznějším objektem této dolní části skanzenu je zámeček (zvaný kaštiel). Byl sem přenesen z obce Parížovce. Zámečkem zájemce provází průvodkyně a tuto prohlídku samozřejmě chceme absolvovat. V určený čas čekáme před zámečkem a pak nás mladá slečna uvádí do interiéru. Ten je vybaven především ve starém loveckém stylu, na stěnách se často vyskytují lovecké trofeje, či medvědí kůže. Další zastávkou komentované prohlídky je vedlejší zemianský dom z obce Paludza. Oproti domkům bezzemků je tento celodřevěný, srubový, bez bílé omítky. Patřil majetné zemanské rodině Lehockých, jejíž otec byl župním úředníkem. Dům pochází z roku 1858. Vstupní část je krytá na zvýšené podezdívce, dále je předsíň a další místnosti – kuchyň, ložnice, dětský pokoj a pokoj pro hosty. Z vybavení je poznat, že tento dům patřil skutečně již majetnějším lidem. Hospodářské objekty jsou umístěné opodál zvlášť, jedná se především o sýpky, což byly malé chaloupky se zvláštní dvojitou střechou. Obvodové zdi a vnitřní střecha jsou hliněné – to také proto, aby dokázaly udržet nižší teplotu. Horní střecha je ze šindele. Ta zastínila vlastní konstrukci a ještě sloužila jako ochrana při požáru. Kdyby začalo hořet, strhli by horní dřevěnou střechu na bok a samotnou stavbu uchránili.

Součástí skanzenu je i expozice Považské lesní železnice.

Třetí a poslední zastávkou pod vedením průvodkyně je raně gotický kostel Panny Marie z Liptovské Mary. Ten se nachází v horní části skanzenu na mírném pahorku obehnaném zdí, který má představovat hřbitov. Členitý kostel (čtyřboká věž, postranní a hlavní loď) je jedním z nejstarších sakrálních objektů Liptova, stavebně se vyvíjel dlouhá staletí. V dnešních rysech ho začali stavět v letech 1260-80 na základech románského kostela. Je cenným svědectvím architektonické a výtvarné tvorby 13. až 17. století. Uvnitř jsme shlédli pěkný oltář a vyslechli si poslední komentář průvodkyně, která se pak s námi po téměř hodinové prohlídce uvedených tří objektů rozloučila. Poté si jdeme již samostatně ještě prohlédnout přilehlou starou školu.
Oplocený areál pokračuje ještě kupodivu dál do lesa. Orientační tabule zvou na návštěvu muzea Považské lesní úzkorozchodné železnice, kam je třeba dojít po lesní cestě. Jdeme se tedy podívat, ale až za notnou dobu (asi 15 minut) docházíme k prostoru, kde je staré depo s několika větvemi kolejí. V depu je množství starých mašin a vagónů, ovšem v dost dezolátním stavu. Bezesporu nejsou peníze na to, aby se tyto historické vozy zrekonstruovaly. Pak se navracíme dolů do skanzenu.
Jelikož se prohlídka už dost protáhla, je nejvyšší čas k obědu. Využíváme tedy pohostinnosti "stodoly" v dolní části areálu a usazujeme se u dlouhého stolu. U ochotného číšníka objednáváme místní speciality (halušky nebo bramborové placky) a samozřejmě pivo. Díky dobré náladě se oběd protáhl na hodinu. Návštěvu skanzenu tedy ukončujeme před jednou hodinou a odebíráme se zpět k autům na parkoviště. Nyní bude potřeba přejet k Liptovskému Jánu, ale ne po dálnici, protože u Podtureně se z našeho směru nedá sjet. Míříme tedy na Liptovský Hrádok a pak odbočujeme na Ján a do Jánské doliny. Hned za dědinou je termální koupaliště a několik hotelů či penzionů, ovšem k jeskyni je ještě pár kilometrů po úzké silničce. Na "konečné" je malé parkoviště s několika málo auty. Tato končina je pro turisty zřejmě ještě úplně neznámou a neobjevenou. A možná i proto, že Stanišovská jaskyňa nepatří do běžné kategorie jeskyní tak, jak je známe. Není totiž protkána betonovými chodníky, schody či jinými pomůckami, a dokonce nemá ani elektrické osvětlení! Je to klasická ukázka toho, jak jeskyně vypadá při jejím objevu, nebo v jakém stavu ji zkoumají speleologové.
Z parkoviště se přesouváme k dřevěné chatce, která je velice originálně vyzdobena a obklopena různými jeskyňářskými artefakty. Nechybí zde ani figurína jeskyňáře v klasickém oblečení do gumáků a přilby. Interiér chaty nám téměř vyráží dech – klasické sídlo jeskyňářů s desítkami exponátů týkajících se jejich zajímavé a náročné práce. A tomu všemu kraluje kudrnatý chlapík jako řimbaba, který se nám představuje česko-slovenským jménem: Jirko Vyhnal. Do nejbližší prohlídky v celou hodinu (14:00) je ještě asi půlhodina času, takže přijímáme pozvání k posezení kolem velkého stolu, a aby se nám líp mluvilo, Pedál objednává lahev doporučené zdejší medoviny. Hned je nám jasné, že prohlídka bude velice neformální a přátelská. S placením se taky žádné cavyky nedělají, automaticky dostáváme nějakou zázračnou skupinovou slevu (vychází to cca na 4€ na osobu). Mimo jiné se dozvídáme, že jeskyně je zpřístupněná pouhé čtyři roky. Poté nám Jirko rozdává čelovky (které budeme hodně potřebovat) a na jeho pokyn vyrážíme do stísněného zalesněného údolíčka, což je počátek Stanišovské doliny. Vynikající je, že naši skupinu doplňuje jen mladý pár s malou holkou, takže to bude vskutku komorní a soukromá prohlídka.
Vchod do jeskyně není daleko, asi pět minut svižné chůze do kopečka. Už cestou registrujeme nějaké zamřížované otvory pod skálou, ale my jdeme ještě výše. Zatímco dopoledne ve skanzenu byla celkem zima, nyní se už celkem oteplilo a jak vylezlo ještě navíc slunko, teplota stoupá ještě více (cca 20°C). Proto vstup do temné jeskyně, kde je celoročně kolem 6°C je velice příjemné zchlazení. Okamžitě zapínáme čelovky a Jirko navíc ještě mohutnou jeskyňářskou lampu – jak už bylo řečeno, žádná elektrika se v jeskyni nekoná. Děláme postupně několik zastávek, přičemž výklad jeskyňáře je velice neformální a vtipný. Na stěnách nejsou ani tak krápníky, jako spíše souvislé vápencové vrstvy na nichž je velice dobře vidět "letokruhy", které v tomto prostředí znamenají ne jednotky, ale tisíce roků. Že jsou jeskyňáři veselá parta, dokládá i několik originálních figurín – zejména znázornění jeskyňáře ležícího na břiše v úzké průrvě, který je zde zapasován už na věky. Viděli jsme i malé jezírko a torza různých nápisů na stěnách z různých dob, které sem napsali náhodní návštěvníci v dobách dávno minulých. A samozřejmě jsme si taky vyzkoušeli absolutní tmu, kdy jsme na Jirkův pokyn všichni vypnuli čelovky. Ani se nechtělo věřit, že zábavná prohlídka trvala již téměř hodinu. Nakonec se ocitáme na dohled denního světla, kde vstup do jeskyně zdobí zvláštní oltář ozdobený výhradně "předměty, které návštěvníci v jeskyni zapomněli nebo je jeskyňářům věnovali". Spatřit zde lze vše – od kšiltovek přes klíčenky až po bankovní karty.

Stanišovská jaskyňa - nezapomenutelná prohlídka s Jirko Vyhnalom.

Stanišovská jaskyňa - přípitek v jeskyňářské chatě.

Po ukončení prohlídky jdeme ještě chvíli posedět do chaty a pak se s naším průvodcem loučíme a děkujeme za perfektní zážitek. Abychom pohodový den náležitě uzavřeli, míříme na termální koupaliště v Bešeňové. Opět se zde mohutně budují další hotely, areál bazénů je již téměř obestavěn. V termálech trávíme zhruba dvě hodinky a v podvečer definitivně odjíždíme do Podbanského na chatu. Dnes bude také konečně čas na tradiční návštěvu a posezení u obchůdku paní Nadi u Kokavského mostu. Zde objednáváme vynikající horec a pivko. U druhého stolu se schází taktéž veselá partička, takže většina našeho osazenstva zůstává déle v družné zábavě.
Nejprve se na chatu vydávám já s Jarmilem (ještě za světla), abychom rozdělali venku oheň a uvnitř zatopili. U chaty se vydáváme pro dřevo po okolí – kdysi zde byly polomy, tak lze najít kupy vyschlého dříví. Ale terén je plný výmolů a vyschlých řečišť, takže za šera už je to pěkně o hubu. Nakonec Jarmila zmáhá vypitý horec a klimbá u ohníčku jak dědeček-hříbeček. Rozdělat oheň venku i zatopit uvnitř v krbu se ale podařilo, takže halekající hlavní voj má v naprosté tmě dobrou orientaci dle plápolajícího táboráku. Ještě je třeba probrat plán na zítřek (sobotu), což se opět neobešlo od několika různých názorů a vášnivé debaty – zkrátka už se jednota party začala trhat zejména dle fyzické odolnosti a výdrži. Půlka nemá na to podnikat nějaký drsný trhák v horách a chce volit pohodovější výpravu, zatímco menšina, jíž se začíná přezdívat "extrémisti", si myslí minimálně na Kriváň. Nakonec se do debaty vkládá Pedál a směruje tyto nadšence aspoň na túru, kde jsme byli kdysi a kde pro změnu nebyli oni – tak aby se to vyrovnalo a nešli úplně něco jiného, kam třeba příští rok můžeme jít všichni. Nakonec Pilníka přesvědčuje, aby si s Emanem dali Ostrý Roháč, kde oni tehdy nebyli. A naše pohodová skupina pojede do Slovenského ráje. Tím je rozhodnuto a jde se spát.

Sobota 21. června: I. Slovenský raj - Prielom Hornádu, II. Ostrý Roháč
Ráno je třeba vyrazit opět zavčasu. Doprava je komplikovaná ještě tím, že duo extrémistů Pilník-Eman musí nastoupit na túru na Roháč z ústí Ráčkové doliny. Naštěstí to není tak daleko od chaty (nějakých 10 km), ale i tak znamená jejich odvoz mírné zdržení. Odvážím je tam kolem osmé hodiny Emanovým Picassem a je dohodnuto, že odpoledne pro ně zase přijedu, a případnou prodlevu mohou prosedět v restauračce hotelu Orešnica . Měli by jít tu samou trasu, jako my s Pedálem v roce 2005. Čili udělat okruh Jamníckou dolinou na Ostrý Roháč a Plačlivo (Pilník si myslel ještě na Baranec) a dojít do toho samého východiště. Nakonec všechno dopadlo úplně jinak – ale nepředbíhejme.
Po jejich odvozu se navracím k chatě, kde už všichni pohodáři Picassem a Žižákovou oktávkou vyjíždíme směr Štrba a na dálnici. "Díky dálnici je to kousek, jsme tam za 3/4 hodinky," fandíme si k údajnému rychlému přesunu. Už serpentiny do Štrby jsou pěkně otravné, pak to po dálnici kolem Popradu celkem sviští, ale do Spišského Štvrtku je to ve skutečnosti pořádná dálka: "Sakra, už jedeme hodinu, kdy už konečně budeme odbočovat?!" ptáme se sami sebe. Než se propleteme po okreskách do Hrabušic a dále na Podlesok, je bezmála 10 hodin dopoledne a ujeli jsme více jak 70 kiláků! Takže ta samá štreka, jako předevčírem do Polska. "Má to vůbec smysl, jezdit takhle daleko?" ptáme se navzájem po vystoupení na Podlesku na parkovišti, ale pochybnosti jsou rozptýleny v několika málo minutách, kdy přicházíme ke krytému posezení u prvního bufetu. Ani se nenadějeme a Žižák má před sebou rovnou dvě piva, z nichž jedno mu Pedál hnedka zabavuje, aby nemusel u okýnka dlouho čekat. Posezení se samozřejmě protahuje, protože jeden si objednává to, druhý zase ono... Takže na cestu vyrážíme až za hodinku, kolem 11:00.
Výpravu zahajujeme u velkých map kousek od bufetu a vydáváme se vlevo po modré značce. První úsek vede po asfaltce – okolo Spišské koliby, neudržované chatové osady a zbrusu nového penzionu. Dále obcházíme letní tábor Radosť, kde jsme kdysi byli na dovolené s Cágrem a spol. (rok 2005). Ani nás nepřekvapuje, že na údržbu tábora (chatek a velké budovy) nebylo od té doby ani sáhnuto. Kousek za táborem odbočujeme přes přírodní hřiště na nenápadnou pěšinku, která nás přivádí nad tzv. Hrdlo Hornádu. Zastavujeme se na skalisku s pěknou vyhlídkou, odkud máme soutok Hornádu a Velké Biele Vody i se železným mostíkem jako na dlani. Jelikož se oteplilo, odkládáme batohy, zkracujeme kalhoty a vybalujeme pití a posléze i svačinu. Po dalších dvaceti minutách scházíme dolů k mostku a odbočujeme podél vody do Prielomu Hornádu. Ještě je třeba podotknout, že za vstup do Slovenského ráje se stále vybírá poplatek (cca 2€), ten jsme ovšem platili na Podlesku a zde dědovi v budce ukazujeme lístky, že máme zaplaceno.

Slovenský raj - Prielom Hornádu, stupačky pod Zelenou horou.

Na Hornádu.

Prielom Hornádu začíná co se týče terénu pozvolna. Ještě notnou chvíli kráčíme po normální pěšině po břehu řeky, až ke staré polorozbité chatě na okraji menší úzké loučky. Pak se začínáme trochu motat do svahu a přichází první skalní úsek – stupačky pod Zelenou horou. Spočívá to v tom, že do cesty se nám staví vysoká skála, kterou naše trasa překonává po roštech. Ačkoli na trase není moc lidí, tady se trochu hromadí až se nakonec zastavujeme. Skála je dokonce mírně převislá a do zatáčky, takže dopředu není vidět. "Někdo se tam zasekl," nese se aktuální novina malou frontou turistů. A taky že jo – my co jsme vzadu a trochu se vykloníme, tak vidíme, že mladý borec kolem 25 let se nemůže absolutně pohnout. Doprovází ho slečna, která má daleko více kuráže a trpělivě ho přemlouvá, aby šel dál. Někdo na takové skalní lezení zkrátka vůbec není. Po překonání skály se řady turistů opět trochu rozptylují. Boreček sedí úplně vyčerpán vedle cesty a je vidět, že se rozmýšlí, zda jít vůbec dál. Takových úseků bude po cestě ještě několik.
Po zhruba dvaceti minutách docházíme k prvnímu řetězovému mostíku, který se nachází za plochou nivou. Trochu odpočíváme, fotíme se na břehu Hornádu a do toho má Burdych nespočet telefonátů od nich z fabriky, kde se na jeho úseku stal nějaký vážný pracovní úraz. Burdych na dálku diriguje co kdo má ve fabrice udělat. Je dost divné, že v tomto hlubokém kaňonu je mobilní signál, asi je někde poblíž vysílač navíc vhodně postaven, aby "svítil" přímo do údolí. Dovolal se totiž úplně odevšad. V další zátoce si dáváme svačinu a za další půlhodinku docházíme k důležitému místu trasy Prielomu Hornádu – k lanové lávce. Odděluje se zde totiž zeleně značená odbočka do Kláštorské doliny a na Kláštorisko. Ke všemu začíná drobná přeháňka. Rozhodujeme se však pokračovat dále podél Hornádu až na Letanovský mlyn.
Přecházíme tedy dlouhou houpací lávku a jdeme dál po modré. Překonáváme ještě několik skalních úseků a minimálně dva mostíky. Skály na protějším břehu se stále zvyšují, až do pořádného útesu. Tady podcházíme vrchol Čertovy Síhoti, po jejímž vrcholu vede návratová žlutá značka s pěknými výhledy (kdysi jsme tudy šli s Čolkem). Po hodině pochodu se konečně kaňon rozšiřuje v malou loučku a přicházíme k první chatě. Na další louce je výletní bufet pri Letanovskom mlyne, takže neodoláváme a jdeme si objednat pivo. U stolků je poměrně obsazeno, ale naštěstí získáváme místa u jedné hovorné moravské rodinky s nimiž jsme si popovídali. Posezení věnujeme asi půlhodinku a musíme dále. Od bufetu je ještě kousek okolo několika chat k Letanovskému mostu. Tento je replikou, ten původní byl poškozen za Slovenského národního povstání. Vzpomínáme, jak zde ještě nedávno operovaly party žebravých cikánů z nedaleké osady, někdy byli opravdu dost dotěrní. To je však již minulostí, protože cikáni byli přesunuti do zbrusu nových bytovek u silnice mezi Letanovci a Hrabušicemi.
Hned za mostem měníme barvu značení a vydáváme se po červené do prudkého kopce. Teď si asi dva kiláčky trochu máknem, neboť je potřeba nabrat pořádnou výšku po úpatí Kláštoriska. Počasí se dávno umoudřilo, už od Letanovského mlýnu příjemně svítí slunce. Drsná stezka vede naštěstí ve stínu lesa a až na hřebeni překonává několik pasek odkud se nabízejí krásné výhledy dolů na Hrabušice i vzdálenější okolí. Od těchto míst už lesní cesta víceméně traverzuje úpatí Kláštoriska a dosahujeme kolem 800 m n.m. Dobrým orientačním bodem je vysílač, o němž víme, že se nachází nad Kláštoriskem a který se nám záhy zjevuje po levé straně – takže už to bude jen kousek.
Kláštorisko nese název od starodávného kláštera, který se nachází v dolní části rozlehlé travnaté polany. Místní obyvatelé zde v dávných dobách nacházeli útočiště při ohrožení kraje. Z rozlehlého kláštera v dnešní době zbyly víceméně ruiny, ale jsou natolik zajímavé, že slouží nejen pro turistické prohlídky, ale i pro rozličné kulturní akce a bohoslužby. V horní části louky se nachází stejnojmenná turistická chata a roztroušené staré chaty, sloužící pro nenáročné ubytování. Naše kroky samozřejmě vedou na terasu turistické chaty, kde si objednáváme pozdní oběd a pivo. K chuti přišly výtečné halušky. Odpočinku věnujeme asi půlhodinku a ve čtyři hodiny odpolední je nejvyšší čas na sestup zpátky na Podlesok. Pedál navrhuje, abychom šli ještě po hřebeni až na velké rozcestí nad Suchou Belou a dolů sestoupili právě touto nejznámější roklinou, ale dostáváme se do sporu, že už je to příliš daleko a že v protisměru se dolinami chodit nemá. Nakonec většinou hlasů volíme sestupovou cestu po zelené a žluté značce vedené po lesních cestách, tedy nejkratší cestou na Podlesok. Kousek pod chatou je hromada horských kol a slečna nabízí dolů svezení. Tomu neodolávají Trnky a Burdych a po chvíli nás už předjíždějí a mizí za ohybem cesty.
I tak je cesta dolů zdlouhavá, vedoucí v mnoha zatáčkách po severním úbočí masivu Slovenského ráje, žádné výhledy ani zajímavosti. Pěšky to jdeme dobře hodinu, kterou si krátíme povídáním a vzpomínkami na staré akce. Na Podlesok docházíme kolem páté a naše kolaře nacházíme kde jinde, než v osvědčeném bufetu na začátku areálu u mostu. Jdeme se všichni občerstvit a pak už nezbývá než odjet na zpáteční cestu. Návštěvnost Podlesku a okolí a přilehlých turistických tras byla dnes celkem vysoká, ale nyní v podvečer je již na parkovišti jen pár aut. Odjíždíme na dálnici a valíme směr Liptovský Hrádok.
Ale co je s našimi parťáky Pilníkem a Emanem? Podle plánu měli sestoupit zpátky do Ráčkové doliny a tam počkat na odvoz. Došla od nich ale velice zajímavá sms-ka: "zdolali jsme Ostrý Roháč, sestupujeme k Žiarské chatě"! No nazdar, to se pro ně projedu o dobrých 30 kilometrů navíc! No co se dá dělat, přece je tam nenecháme... Frčíme tedy po dálnici a vyjíždíme až směr Pribylina, kde si z picassa do oktávky přestupuje Jarmil a já sólo jedu pro ty dva šerpy po státní až do Liptovského Mikuláše. Zde je potřeba odbočit směr Žiarska dolina, která je bohužel špatně značená, takže napoprvé přejíždím až skoro do města. Pak nacházím tu pravou odbočku, která obkružuje sídliště a míří do přilehlé obce Smrečany. Zde na rovném úseku potkávám dvě utrmácené postavy, které berou zavděk, že odvoz je už tady. "Máme toho plný zuby, už jsme úplně hotoví! Zaplaťpánbů, že už seš tady. Ale bylo to fantastický!" hodnotí klasicky po svém celou akci Pilník, zatímco Eman se jen mlčky po svém usmívá. Zásadní změnu trasy zvolili kvůli počasí nahoře na hřebenech, kde prý začalo sněžit, fučet vítr a museli sestoupit nejkratší cestou do civilizace. Nicméně Ostrý Roháč bezpečně zdolali.
Během hodinky se navracíme do Podbanského na chatu. Ostatek už opět zapíjí dnešní úspěšný den u Nadi, kde někteří setrvávají dlouho přes zavíračku. Zbytek jde opět udělat na chatu oheň a zatopit v krbu. Vždyť dneska večer musí být tradiční rožnění! Ale vrchní rožnič Čenich setrval v hospodě až do konce, takže z rožnění nebylo prakticky nic a hotové maso zbylo na ráno, protože velká část osazenstva už šla do hajan. To se tedy moc nepovedlo.

Z výstupu na Ostrý Roháč.

Ostrý Roháč z pohledu Pilníka:
Po pátečním bujarém večírku nastává v sobotu ráno náročná diskuse "kdo kam pude". Vzhledem k náročnosti večerní akce hlasuje většina osazenstva pro pohodovou túru, "do hory" se nakonec odhodlává jen Eman a Pilník. A aby to stálo za to, tak Ostrý Roháč!
Kotel se uvolil k tomu zavézt oba nadšence do ústí Ráčkové doliny, odkud už kamarádi na Ostrý Roháč jednou vyráželi (r. 2005). Takže aspoň to bude srovnané. Eman okamžitě nasazuje vražedné tempo, první odpočinek byl až po více než hodině u horárně, kde nám přišla vhod nedávno postavená kadibudka. Počasí nevypadá ideálně, je zataženo, ale zatím neprší. Pokračujeme ve stoupání po modré značce až k rozcestí pod Smrekom a rozcestí pod Hrubým vrchom. To už se pomalu spouští déšť, takže nasazujeme bundy a pokračujeme k Jamnickým plesům. Docházíme dva polské turisty a vidíme několik postav na hřebeni mezi Volovcem a Hrubým vrchem. Po krátkém odpočinku stoupáme do Jamnického sedla a naštěstí přestává pršet. Zde je koncentrace lidí malinko vyšší, ale jdou vesměs v protisměru, takže naším směrem je celkem prázdno.
Vyrážíme téměř současně s polskou dvojicí otce a dcery, kterou na zajištěných úsecích na začátku vrcholku předcházíme a drápeme se nahoru. Díky předchozímu dešti to není žádná hitparáda, ale dá se to. Celkem v pohodě jsme stanuli na vrcholu Ostrého Roháče (2088 m n.m.), počasí je zatím slušné, mraky vysoko, neprší, ale nechceme to pokoušet, takže se jen chvíli kocháme výhledy a vyrážíme dál. Cesta směrem na Plačlivé je náročná, vesměs zajištěná řetězy a po překonání pověstného hřebínku, kde se člověk musí rozplácnout jak žába, aby se dostal na druhou stranu, jsme v mracích a začíná pršet. Skála klouže, je třeba pokračovat s maximální opatrností a vidět je tak na 30 metrů. Občas máme strach, abychom neztratili značku, zvláště ve chvíli, kdy cestička končí před téměř kolmou skálou. Nakonec jsem se vydrápali nahoru a byla tam. Po asi půl hodině se mraky zvedají, zároveň ale začíná ostře foukat, samozřejmě pořád prší.
Na rozcestí pod Plačlivým proto přehodnocujeme naše původní plány a místo návratu na modrou značku a dále do výchozího bodu či dokonce překonání Barance volíme nejbližší cestu k Žiarské chatě. Začínáme tedy klesat do Žiarského sedla a rozcestí pod Homolkou. Zde jak na potvoru přestává pršet a dokonce se vyjasňuje! No zpátky se vracet nebudem a budeme doufat, že Kotel bude ochoten pro nás zajet. Pilník aktivně připomíná: "Emane, to je chata jak jsme na ní byli, když jsme šli ještě s Čendou Baníkov a Tri kopy." Odpověď "Aha, už si vzpomínám," patrně nebyla zcela upřímná, neboť po krátkém odpočinku spojeném s občerstvením prohodil Eman poté, co se neustále ohlížel zpátky k chatě: "Ty, Pilníku, mě je ta chata nějak povědomá…"
No nic. Od chaty až do ústí Žiarske doliny vede pohodlná asfaltka a dokonce fungovala půjčovna koloběžek. Po krátkém váhání toho využíváme a za 4,5 € na každého drandíme dolů jak s větrem o závod. Nohy si sice odpočinuly, ale žádná legrace to není, na hrbolaté silnici je třeba dávat bacha. Sjezd trval necelou čtvrthodinu a díky zlepšení počasí (je slunečno a teplo) uvažujeme o tom, že bychom se do ústí Ráčkové doliny vrátili po magistrále. Díky kalamitě ale tuto možnost zavrhujeme a domlouváme se na odvozu ze Žiaru, kam vzápětí vyrážíme. Po cestě vzpomínáme na to, jak jsme před několika lety po Baníkovu sháněli sprchu a s jistotou identifikujeme penzion se vstřícným majitelem. Co však nenalézáme, je hospoda. Jedině snad nějaké bistro, které by právě mělo otvírat, ale po 20ti minutovém čekání to vzdáváme a pokračujeme až do Smrečan, kde žíznivý Eman zapadne do hospody a Pilník vyhlíží na návsi auto. Zatím marně a tak pokračujeme po silnici směr Liptovský Mikuláš a kousek pod vsí s radostí vítáme Kotla, který pro nás ochotně přijel.

Neděle 22. června: návrat domů
Den odjezdu, bohužel. Po probuzení uklízíme chatu a okolí – nakonec jsme ji po celou dobu pobytu udrželi v dobrém stavu, takže moc práce není. Sraz s majiteli je domluven na desátou, my jsme měli hotovo už v devět. Ke snídani tedy spořádáváme včera urožněné maso a pak skládáme věci do aut. V deset přijíždějí domácí a můžeme jim předat chatu, vše je v pořádku. Musíme ocenit skvělé ubytování. Na příští rok je samozřejmě možné se domluvit, jen je třeba rezervaci provést v dostatečném předstihu, o ubytování je totiž zájem. Krátce po desáté vyrážíme na dlouhou cestu domů.
Krátce se zastavujeme na salaši Krajinka u Ružomberoku, byť jsme si říkali, že zde je to už "profláklé" a pro davy lidí se člověk dostane k okénku s ovčím sýrem až po dlouhém čekání. Tak jsme si to tedy odbyli a můžeme jet dál. Každé auto už jede po svém. My s Emanovým picassem se stavujeme na oběd až u Hrozenkova v motorestu Rasová. Domů dojíždíme kolem páté hodiny podvečerní a tím tedy můžeme definitivně zakončit další úspěšný ročník akce Tatry.

Pokud bychom měli zhodnotit letošní túry:
Výprava do Polska byla výborná a lze ji jen doporučit. Dolina Morského oka není zas až tak daleko a nabízí se tu několik alternativ. Pokud pominu extrémní přechod Rysů, tak naše "žlutá" trasa přes Szpiglasové sedlo byla fantastická a všichni účastníci tohoto přechodu byli velmi spokojeni - nejen atraktivitou krajiny s krásnými výhledy, ale co se týče technické náročnosti, tak i s příjemným pozvolným stoupáním a nakonec i odvážným vedením stezky ve skalním terénu. Přechod přes sedlo a sestup do Doliny pěti polských ples taky nezapomenutelný. Určitě je dobré zvolit tento směr přechodu a ne naopak. Bohužel jediným záporem je ubíjející závěrečný průchod Dolinou Roztoki a po asfaltce, je to ještě horší než sestup od Popradského plesa.
S přibývajícím věkem účastníků se už ale taky projevuje odlišná kondice a odlišné představy o náročnosti tras. Někdo se zkrátka cítí na víc, někdo už si na extra náročnou túru netroufne... projevilo se to i letos a i do budoucna se s tím asi musí počítat nebo najít vhodný kompromis. Oddělení jsme zvolili i třetí den akce, kdy jsme pohodovější (pohodlnější) skupina zamířili do Slovenského ráje. Zde sice už někteří z nás byli, ale průchod Prielomom Hornádu je velmi vděčný, co se týče krajiny i nutného překonávání lezeckých pomůcek. Nicméně tato lokalita je už příliš daleko (hodina cesty autem) a proto bude napříště vhodnější volit alternativy blíže, v lokalitě samotných Tater.
Možná jsme s Pilníkem navrhli v plánování akce až moc alternativ, což se setkalo s mírnou kritikou, protože přílišná demokracie a možnost volby není vhodná. Proto jsme vzali Pedála za slovo a plánování akce necháme příští rok na něm, což bude určitě dobrá změna, protože Pedál umí trasy a program naplánovat výborně.

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2014.

Zajímavosti a odkazy:

Nejvyšší bod akce: Hrubý štít 2172 m n.m., pro šerpy Rysy 2499 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry č. 2 1:25.000.
Ubytování: Chata pod Bystrou http://www.podbystrou.sk/.

(fotili a zapsali: Kotel, Pilník, Eman)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.