Národní park Podyjí s průvodcem IV.
výprava v okolí Lukova: Vraní skála, nivní louky, potoční zářezy a jarní květena


Sobota (- neděle) 12. 4. 2014
Trasa:
Auty: Třebíč – Lukov
Pěšky: Lukov, hostinec U Všetečků (0 km, 420 m n.m.) – Vraní skála, vyhlídka (2,5 km, 370 m n.m.) – Gališ, návrší (3,5 km, 400 m n.m.) – Gališská cesta – Gališské louky (5 km, 280 m n.m.) – Vlasákova louka (6 km, 280 m n.m.) – Uhlířova cesta, návrší (7 km, 350 m n.m.) – Uhlířova louka, ústí Klaperova potoka (7,5 km, 292 m n.m.) - Sloní hřbet, (8,5 km, 340 m n.m.) - zářez Klaperova potoka - Pod Čížovským vrchem, rozc. TZT (10,5 km, 420 m n.m.) - Lukov, hostinec U Všetečků (13 km, 420 m n.m.).
Účastníci: průvodce Tomáš, Kotel, Bizi, Pedál, Eman, Jelen, Jabko, Milan, Čenich, Eda, Havran+Blanka, Cágr+Lenka, David, Jarmil, Ivoš, Poke, Dlouhán, Marek... a další. Celkem 35 účastníků.
Počasí: polojasno, do 17°C.



Na Podyjí, přesněji řečeno do běžně nepřístupných a tajemných zákoutí národního parku a jeho I.zóny, jsme se s průvodcem Tomášem vydali již počtvrté. V minulých letech jsme postupně navštívili lokality od Vranova po Šobes, ovšem stále jsme ještě měli skulinku v okolí obce Lukov – a tam jsme se tedy vypravili letos. Oproti minulým letům jsme nyní zvolili jarní termín, který přece jen může nabídnout jiné rozmanitosti přírody, než tři dosavadní podzimní dějství. První důležitou zastávkou byla krásná vyhlídka na Vraní skále, prošli jsme i nivní louky přímo u řeky, dva potoční zářezy a seznámili se s jarní květenou a jako již tradičně i lesnickými zajímavostmi. Jak Tomáš několikrát zdůraznil, toto jaro bude patřit opět k extrémně suchým obdobím a několikrát to názorně demonstroval na rostlinných druzích, které by zásadně neměly kvést současně v jednom období, a též na suchých spraších na jihovýchodních svazích. Předchozí tři ročníky se setkaly s velkým zájmem, letos počet účastníků vyvrcholil již na čísle 35.

* * * * * * *


Akci "Podyjí" jako vždy předcházela širší logistická příprava spočívající zejména v zajištění noclehu ve Vranově, domluvení míst v Country salonu a samozřejmě též určení místa a hodiny srazu s naším průvodcem Tomášem. Sraz byl dohodnutý na sobotní dopoledne v 9:30 na okraji Lukova u hostince U Všetečků, doprava individuální, jak kdo bude ochoten vzít auto a do něj pasažéry z řad ostatních kamarádů. My s Milanem vyrážíme "ZXem" z Třebíče kolem půl deváté a ve Štěpánovicích přibíráme čekajícího Biziho. Vtom nás předjíždí Havran s Jabčákem a spol. kteří zvolili rychlejší styl jízdy. Osvědčenou trasou přes Moravské Budějovice a Vranovskou Ves dojíždíme na Šumnou a posléze do Lesné, kde odbočujeme na Horní Břečkov a Lukov. Na místo srazu dojíždíme naprosto přesně.
Rybníček v Lukově
Úvod výpravy - rybníček v Lukově.
Z hlavní lukovské křižovatky pomalu roluju kolem hospody a marně hledám volné místo k zaparkování. V postranní ulici je totiž už vyrovnána řada aut s vysočinskou SPZ, letmým odhadem asi dvanáct, patnáct. Okolo se hemží tři desítky lidí s batohy, z nichž některé snad ani neznám. Tak nás napadá, jestli jsme nezorganizovali už nějaký hromadný pochod ČSTV, resp. KČT – na komorní výšlap party kamarádů to dneska rozhodně nevypadá... Parkujeme tedy až blíže ke kostelu a jdeme se přivítat s průvodcem Tomášem, který na dnešek zvolil opravdu originální výstroj: "Za ty leta mám nejlepší zkušenost, že do lesa je nejlepší brát montérky," odůvodňuje Tomáš svůj svérázný oděv s laclem a kšandama, a má naprostou pravdu, protože když si člověk natrhne nebo umaže od smoly soudobé turistické odění v ceně tisíců, obnošené montérky takovou újmu snesou daleko snáze, než značkové goretexy. A navíc lacláče jsou taky k nezaplacení, protože neškrtí do pasu.
Ačkoli se na místě shromáždila opravdu síla lidu, ti nejostřílenější borci – Pedál, Čenich a spol. – zatím nikde. Naštěstí se se zpožděním vyšli do akademické desetiminutovky, takže s tímto mírným zpožděním, konkrétně v 9:45, můžeme vyrazit na cestu. Shromažďujeme se nejprve okolo Tomáše kolem rozvinuté mapy a rámcově si ujasňujeme trasu: vyrazíme přes Lukov směrem jižním, navštívíme vyhlídku na Vraní skále a pak sestoupíme dolů k řece.
Přes vesnici nasazujeme poměrně rychlé tempo. Nejprve míjíme zdejší dominantu – kostel sv. Jiljí pocházející z r. 1749, přestavěn do dnešní podoby r. 1829. Kostel i přilehlé statky se zajímavými štíty v sobě nezapřou typickou německou příhraniční venkovskou architekturu této oblasti. Ačkoli je znát, že obec příkladně pečuje o veřejná prostranství – o kus dál zase můžeme obdivovat krásnou sochu sv. Floriána – naopak péče o soukromé objekty místy dost pokulhává, což je škoda a stále je to odrazem mizérie kdysi vysídleného pohraničního kraje. Jakpak to zde asi muselo vypadat před válkou? Bezesporu lépe. Tomáš nám upřesňuje, že Lukov jsou vlastně dvě vesnice, nyní spojené dohromady. Míjíme v úžlabí pěkný rybníček a zase stoupáme do kopce, tentokráte do jižní části obce.
Za posledními domky křížíme bývalou "signálku", která se v těchto místech ostře lámala, jak obkružovala vesnici. Dál už bývalo zakázané hraniční pásmo. Ani dnes není jednoduché se tímto směrem vydat, protože na okraji lesa se nachází hranice I. zóny národního parku, kde je vstup mimo značené stezky zapovězen. Nejprve mezi žlutě kvetoucími lány řepky procházíme po polňačce, až po necelé čtvrthodince dosahujeme zmíněné hranice lesa. O kousek dále odbočuje vlevo nenápadná pěšina. Celá naše karavana se značně "roztahala", takže dáváme chvíli na srovnání řad a čekáme na opozdilce. Při pohledu zpět se ani nechce věřit, jaký štrůdl lidí dneska jde. "Jabčáku, ty budeš vždycky poslední a srovnávat řady těma tvýma hůlkama," určujeme Jabkovi významnou funkci posledního pochodníka. Pak už odbočujeme na pěšinu a není to vůbec daleko na překrásné místo vysoko nad řekou – na Vraní skálu.
Na Vraní skále
Vyhlídka z Vraní skály na Gališské louky, vlevo Umlaufberg.
Gališské louky
Gališské louky.

Vraní skála je krásně vidět zezdola, pokud si člověk zvolí trasu po rakouské straně řeky Dyje, kde vede značená stezka obkružující unikátní meandr zvaný Umlauf. Osobně jsem šel tuto trasu před několika lety a od té doby si přál Vraní skálu navštívit shora, ze strany Lukova. To se nám díky Tomášově doprovodu nyní vyplní. Po 200 metrech svažující se pěšiny máme před sebou skalní útes, tyčící se vysoko nad zakrouceným kaňonem řeky Dyje. Dle pokynu našeho průvodce se řadíme pokud možno na jedno místo, abychom se z důvodu ochrany květeny moc nerozbíhali po okolí. Což ostatně ani moc nejde – skalisko není moc prostorné. Za Tomášova výkladu se kocháme jedinečným výhledem do údolí. Dyje zde obkružuje rakouský Umlauf, což je obrovský ostroh spojený s vnitrozemím jen uzounkou šíjí. Bezesporu je to příklad budoucího "opuštěného meandru", kdy řece jen "málo" zbývá k proražení úzké šíje – tak jako to již provedla pod Vranovem anebo pod Šobesem. Samozřejmě my se této geologické události nedožijeme, to je proces na statisíce let.
Jak jsme se také dozvěděli, Vraní skála (navzdory svému názvu) je vyhlášeným hnízdištěm výra velkého, a aby informace byla dokonalá, Tomáš nám celkem věrohodně předvedl zvukový projev výra slyšitelný hlavně v noci. Hluboké údolí je nicméně dole celkem ploché, řeka je zde obklopena nivními loukami. Na rakouském břehu je dokonce několik starých chat. Směrem na východ je v dálce pohled uzavřený dalším příkrým svahem, jemuž navíc dominují rozeklané zdi a věže zříceniny Nový Hrádek. Tento pohled je bohužel proti dopolednímu slunci, takže mnozí z nás si Hrádku všimli až po Tomášově upozornění. O něco lépe je vidět starý splav pod hradem, který patřil zaniklému Faltýskovu mlýnu. Tam jsme končili naši výpravu v roce 2011. Takže jak jsem podotkl, dnes víceméně symbolicky navazujeme na tehdejší trasu, kdy se posunujeme proti toku řeky o něco dále.
Po zhruba čtvrthodinové zastávce na Vraní skále se navracíme na hlavní cestu. Zde se ještě na chvíli zastavujeme a debatujeme o důsledcích letošního velkého sucha, kdy vlastně ještě vůbec po nicotné zimě beze sněhu pořádně nepršelo. Tomáš nám ukazuje konkrétní druhy rostlin, které by měly kvést v různých obdobích jara – zatímco letos vykvetly zároveň, doba květu trvala jen krátce a nyní již prakticky odkvétají. Krátká doba květu je především problém pro opylování včelami. Dle Tomáše je takovýto stav naprosto extrémní a v Podyjí (ani nikde jinde) za jeho působení ještě nenastal.
Dále pokračujeme k jihu po zalesněném návrší tzv. Gališskou cestou. Jen těsně obcházíme plochý vrchol Gališe (404 m n.m.) a v ostrém levotočivém oblouku začíná cesta klesat. Zde až na povrch vystupují svorové balvany. Ani bychom si jich nevšimli, ale Tomáš nás upozorňuje: "Zde jdeme po tvrdé skále – všimněte si toho, protože až za chvíli zastavíme, budeme mít pod nohama něco jiného." Cesta míří svižně dolů a náhle spadá v hluboký úvoz. Za ta staletí, co je od snad středověku používána, se oproti okolnímu terénu zahloubila o dobré čtyři metry pod úroveň okolního terénu. Však taky máme co dělat, abychom měli kam ustoupit, když nás náhle míjí terénní auto správy národního parku. Doslova se lepíme na kolmé prašné stěny ouvozu. A právě zde v tomto zdánlivě nezajímavém místě dělá Tomáš další zastávku. Oproti hřebeni, kde tvrdé svory vystupovaly až na povrch, zde se nacházíme na východních svazích, které byly v dávných geologických dobách vystaveny vytrvalému větrnému proudění. To po statisíce, ba miliony let přinášelo z dalekých stepí střední Asie zrnka prachu a písku, která se usazovala právě na těchto návětrných svazích, až za tu dlouhou dobu vytvořila mohutnou několikametrovou vrstvu spraše naváté na tvrdém podloží. Opět si můžeme osahat i důsledek letošního extrémního sucha – sprašová hlína ze svahu se v dlani rozmělňuje na jemný suchý prášek.
Posléze vycházíme dole u řeky na rozlehlé Gališské louky a míříme proti proudu řeky. Pozornější si všímají ve stínu protějšího rakouského břehu kovové lávky se zábradlím, který překonává rizikový kamenitý břeh. Tam vede běžná značená stezka, která patří bezesporu k nejatraktivnějším, ale pro českou část návštěvníků Podyjí k méně známým (je třeba přejet hranice např. v Hnanicích a sem se vydat pěšky z rakouské vesničky Merkersdorf). S Markem si ujasňujeme, že to ještě nemůže být výstup na šíji Umlaufu, ten musí být dále proti proudu. V serpentinách na sprašovém úpatí Gališe jsme se totiž dost stočili.
Na hraně louky se opět krátce zastavujeme. Jsou zde pokusná políčka správy NP, kde jsou zkoušeny různé metody sečení v zájmu zachování vzácných druhů lučních rostlin a květeny. Tomáš se též pozastavuje nad rozdílem vedení stezek na naší a rakouské straně. Naši sousedé prý mají poněkud odlišnou filozofii trasování a pomocí umělých pomůcek (schůdky, plošiny, zábradlí) se snaží zpřístupňovat i zdánlivě nepřístupné lokality (viz stezka na protějším břehu). Zatímco u nás panuje v tomto směru zatím zdrženlivost a snaha co nejméně zasahovat do přírody – i když různé zájmové skupiny (obce, turistické spolky) se začínají snažit o totéž, jak to dělají v Rakousku. A teď: co je dobře a co je horší...?
Stráně nad Dyjí
Cestou necestou po strmých stráních nad Dyjí.
Zastávka
Jedna ze zastávek s Tomášovým výkladem.

Na konci louky začínáme prudce stoupat do kamenitého svahu porostlého zakrslými duby. Jsme též upozorněni na změnu skladby porostu – dle toho, jak se mění expozice svahů. Touto poměrně náročnou pasáží překonáváme hopem mírnou zatáčku řeky a sestupujeme na Vlasákovu louku s další krátkou zastávkou. V dávných dobách se zde nacházel mlýn, po němž zbylo už jen zdvojení řeky. Chvíli dumáme, zda ostrov patří nám nebo Rakousku – až doma nad internetovou mapou je jasné, že hranice probíhá až středem vzdálenějšího říčního ramene a celý ostrov je tudíž českým územím. V těchto místech se od Dyje odkláníme a směřujeme proti toku polovyschlého Lukovského potoka do hlubokého postranního údolíčka. Netrvá ale dlouho a Tomáš velí k odbočení vlevo do prudkého svahu. Celkem nám výstup dává zabrat. Oproti necelým 300 metrům nadmořské výšky zakrátko dosahujeme kóty 345m a staré vozové cesty vedené po hřebínku, zvané Uhlířova cesta. Prosluněný travnatý podrost přímo vybízí k polednímu odpočinku, takže zde se usazujeme k velké svačině. Při siestě a zajímavém povídání si všímáme nejen ještěrky vyhřívající se na zvrásněné kůře starého dubu, ale i nenápadně umístěné fotopasti na stromě o něco níže.
Po této polední pauze sestupujeme opět k řece Dyji po staré lesní cestě. Tou se dostáváme k závěru větší Uhlířovy louky a soutoku Dyje a Klaperova potoka. Zde náš průvodce upozorňuje na mohutné vzrostlé jilmy. Jedná se o druh, který je po desetiletí decimován houbovitou chorobou, která brání průtoku mízy a stromy tak vlastně uschnou (v této souvislosti jsem si vzpomněl na nepočetnou populaci jilmů u naší chaty v Číchově, které jakoby naráz "odešly" zhruba před 30 lety a bylo nutné je pokácet). Naproti tomu zde v Podyjí u Klaperova potoka se populaci jilmů daří, chorobě se vyhnuly a Tomáš nám prozradil, že zdejší lokalita slouží pro sběr semen pro zakládání nových sadeb. Snad se tedy časem podaří populaci jilmu u nás zachránit.
V tomto místě již Dyji opustíme a budeme směřovat do vnitrozemí, a sice podél Klaperova potoka. Ten protéká hlubokým zářezem, nyní ještě krásně prosvětleným, poněvadž stromy na svazích se ještě nestačily olistit. Vody je málo. Kráčíme husím pochodem po neznatelné pěšince, abychom co nejméně zasáhli do zdejšího bylinného podrostu. Přesto po pár krocích cítíme výrazné aroma – vůni medvědího česneku (respektive jeho narušených listů) nelze vůbec pominout. Zářez potoka se ostře kroutí. Za druhou zákrutou Tomáš velí opět k výstupu do prudkého svahu, tentokrát vpravo. Není to naštěstí moc vysoko. Nahoře se nám naskýtá omezený výhled do údolí Dyje, které jsme před chvílí opustili. Jako bychom obešli příčnou terénní hradbu. Zde se nacházíme na tzv. Sloním hřbetu, který odděluje obě údolí.
Sloní hřbet
Pohled ze Sloního hřbetu do údolí Dyje, vlevo se zvedá svah Gališe.
Tomáš nás sem zavedl proto, aby nám ukázal rozdíl lesního porostu na straně Klaperova potoka (sever) a Dyje (jih). Od severu sem hlubokým zářezem totiž proudí chladný vzduch ze strany Českomoravské vrchoviny, zatímco od jihu teplý vzduch z panonské oblasti – a Sloní hřbet je proto ukázkou jedinečného výrazného předělu těchto dvou odlišných oblastí, včetně ukázky střídání lesních druhů. Ostatně podobné prudké přechody druhů stromů takřka na pár metrech jsme viděli dnes vícekrát. Dole se pak ještě věnujeme počínajícím rostlinkám lilií zlatohlávků (zatím bez květu) a taktéž jedné historické zajímavosti – v jednom místě nám Tomáš ukazuje nepřirozený úvoz bezesporu umělého původu směřující sem odněkud shora. Tudy prý byla po roce 1948 vedena původní linie hraničních zátarasů. V průběhu 60. let se však posunula více do vnitrozemí (a ještě dnes na novější průběh "drátů" jistě narazíme).
Ještě asi půlkilometr kráčíme podél potoka až se opět odkláníme na přilehlou stráň. Zde je poslední lesnická zastávka s ukázkou návratu někdejšího hospodářského lesa k bezzásahovému porostu, budoucímu pralesu. Nepůvodní vysazené borovice a smrky byly zhruba před 15-20 roky vykáceny, plocha byla uvolněna pro původní druhy – listnáče, t.j. habry, buky apod. "Nelekejte se, že to vypadá jako lesní nepořádek," uklidňuje nás Tomáš, jelikož zhruba dvacetileté habry rostou bez ladu a skladu nad divokým podrostem trav a křovin. Tato plocha se vlastně navrací sobě přirozeným způsobem do formy, jak v našich krajích v dávných dobách lesy vypadaly a jak správně mají vypadat. "My jsme zvyklí na monokulturní smrkový les se stromy v rovných řadách a máme utkvělou představu, že tak to má vypadat – ale tak ve skutečnosti naše lesy vypadat nemají," abych volně uvedl závěry Tomášovy informace. Až se třeba do těchto míst vrátíme za 15-20 let, uvidíme zde další změny a podobu přirozeného lesa. Životní cyklus lesa je v porovnání s životem člověka však nesrovnatelně delší.
Po této zastávce se navracíme do údolíčka a po chvíli křížíme používanou vozovou cestu: "A hele, červená značka!" hlásí někdo pozorný. Tím tedy naše putování divočinou I. zóny končí a my přicházíme do míst běžného turistického provozu. Cesta dělá několik zatáček a mírným stoupáním nás vyvádí pryč z údolí, až dosahujeme turistického rozcestníku "Pod Čížovským vrchem" (421 m n.m.). Po chvíli dosahujeme širokého průseku, který zde zbyl po pohraniční signální stěně. Využíváme toto místo ještě k zastávce. Tomáš nám připomíná informace z minulých let: o rekultivaci této jizvy, která po 40 let řezala celé Podyjí. Poblíž signálka klesala do údolí. V těchto místech prý bylo pro zalesnění použito speciálních sítí z kokosových vláken, a dá se po dvaceti letech říct, že velmi úspěšně. Sítě zpevnily nestabilní a po léta herbicidy zamořený svah, vytvořily pevné lože pro kořeny nových stromů a posléze se přirozenou cestou zřejmě rozpadly.
Od tohoto místa kráčíme po staré asfaltce a zbývá nám asi kilometr do Lukova. Les střídá volná krajina mezi širými poli a my máme Lukov na dohled. Do vsi docházíme kolem půl třetí a k hospodě U Všetečků přicházíme jakoby zboku, od nově zrekonstruované budovy obecního úřadu. Tím tedy můžeme dnešní exkurzi do národního parku Podyjí ukončit a Tomášovi poděkovat za ochotu, že nás opět provedl nádhernými místy a za čas, který nám tuto sobotu věnoval. Na oplátku ho zveme na večer do Country Salonu. Nezanedbatelná skupina žíznivců vyhledává otevřenou hospodu již zde v Lukově, někdo jede rovnou do Třebíče a ten kdo zůstává na noc, směřuje dříve nebo později do Vranova.

Skupinka nocležníků se posléze setkává ve Vranově. Já jdu zajistit ubytovnu, kde máme rezervovány tři cimry. Původně se na nocleh nahlásilo 11 lidí, jaké je však naše rozčarování, když nás nakonec přes noc zůstává jen pět! V hospodě se pak setkáváme ještě s Cágrem, Jarmilem a spol, kteří jeli alespoň na večeři a chtě nechtě musíme společně zhodnotit i to, kam se za uplynulé čtyři ročníky akce "Podyjí s průvodcem" dostala. Jednoznačně se shodujeme, že organizaci bude propříště třeba poněkud přehodnotit. Dnešní téma a trasa se ale opět velice podařily. Večer za námi přichází i Tomáš se synem, takže můžeme pokecat a popít až téměř do zavíračky. Veselý večer a pěkné popovídání ukončuje stylová runda Edovy a Čenichovy objednávky vaječného likéru na dobrou noc. Nás pět statečných se za tmy přemisťuje na blízkou ubytovnu a jdeme do hajan.
Ráno se budíme do deštivého a chladného rána – oproti krásné a slunné sobotě je to dokonalý obrat, úplně jako před třemi týdny na Doubravce. Můžeme být tedy rádi, že nám v sobotu vyšlo dobré počasí. Dopoledne odjíždíme do Třebíče a tím můžeme akci Podyjí definitivně ukončit.

* * * * * * *


Zajímavosti, postřehy a odkazy:
Ubytování ve Vranově nad Dyjí, které je osvědčené a námi oblíbené: www.vranov.info/sportclub/.
Web NP Podyjí: http://www.nppodyji.cz/.
Rozhovor s naším průvodcem (a třebíčským rodákem) Tomášem Vrškou pro regionální portál Znojemsko - tentokrát o globálních změnách klimatu: "Přežijí na Znojemsku lesy?".
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/184.htm.

* * * * * * *


Celkem ujito: 13 km.
Nejvyšší bod trasy: signálka u Čížovského kopce (cca 390 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Dyje, Gališské louky (cca 280 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Národní park Podyjí 1:25.000 (modrá).

(fotil Kotel&Milan, zápis Kotel)


Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.
(pozor: podstatná část uvedené trasy probíhá po neznačených stezkách v I.zóně NP a lze je absolvovat pouze s průvodcem správy NP!)



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.



milankrcmar.cz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com