| Jarním údolím Doubravky aneb za Bambuchem do Libice |
|||||||||||||
|
Sobota až neděle 22. - 23. března 2014
Výpravy na Doubravku u Chotěboře se už pomalu ale jistě také stávají pro naši partu tradicí, podobně jako Normandie. Pokud bychom zrekapitulovali důvody a dějství výprav do této končiny na pomezí Vrchoviny a Železných hor, je třeba připomenout z naší kroniky toto: první expedici sem uskutečnil Kotel & Jarmil v rámci přechodu Železných hor. Tehdy jsme také objevili legendární hospodu Ládi Bambucha v Libici (rok 2004). V obrácené trase o rok později zdolali čundrem Železné hory a Bambuchovu hospodu Pedál & spol. A jelikož má Laďa Bambuch pro nás vždy dveře otevřené, jeho bezkonkurenční podnik jsme navštívili potom ještě několikrát – vždy za doprovodu kytar a zpěvu členů skupiny Handlíři (zima 2006, podzim 2008).
Sraz byl dle zvadla stanoven na 8:15 před třebíčským nádražím. Pomalu se scházíme a hned od rána nás provází pěkné slunečné počasí s příjemnou teplotou kolem 10°C. Na třebíčském "nádru" je v tuto ranní hodinu nebývale živo. Kromě nás se tu schází více různých třebíčských part, i postarších kmetů oděných postaru do klobouků a maskáčů s domovenkami. Dnes se prý totiž koná výroční trampský sraz na skále Halířka nad Dalešickou přehradou. Drtivá většina cestujících se tak hrne k motoráku, který bude směřovat na Náměšť, zatímco my se přesouváme k právě přijíždějícímu rychlíku "Rožmberk", který nás poveze na opačnou stranu – "na Plzeň Vávro, na Plzeň!". První přestupní stanicí je Jihlava, další pak Havlíčkův Brod. Zde jsou již v přistavené Regionově usazeni Burdych s Piňďou, kteří přijeli z opačné strany od Kolína. Takže se vítáme a usedáme za nimi do již poměrně obsazeného vozu. Naštěstí budeme zanedlouho vystupovat. V Chotěboři ještě sice ne, ale někteří vyhlíží z okna na perón, kde by měl čekat Laďa Bambuch. Čeká – a zájemcům, kteří mají velký batoh nebo hudební nástroje, tato zavazadla odveze autem do hospody.
Kousek za mostem, u zastávky naučné stezky č.11 "Lom", si dáváme první krátkou zastávku. Je tady pěkně, voda se zklidňuje v místě hlubší tůně. Za zákrutou už ale zase rychle pospíchá dále. Není bez zajímavosti, že Doubravka má od Bílku až k loukám u Sokolovce pořádný výškový sešup a taky průtok. Podle údajů GPS výškový rozdíl v celém úseku činí kolem 100 metrů, přičemž nejvíce markantní je od Sokolohradu k Dolnímu mlýnu. Další neplánovaná zastávka je u prvního padlého kmene přes celou šířku koryta: Venca se totiž pokouší poměrně úzký kmen přejít, což se mu sice zprvu daří, ale bohužel získal falešnou jistotu a při odvážnější otáčce padá do vody. Sice se zprvu zdálo, že to ustojí, ale ztratil balanc a kydnul do vody na bok. Naštěstí zde nebyla hloubka, ale zmáchal se celkem dost. "Vždyť to na mě uschne," odmítá myšlenku rozdělat někde oheň, a jde se dál. Akorát z kapsy loví promáchaný mobil . No, tím už si teda nikam nezavolá! V dalším, asi kilometrovém úseku, se říčka kroutí jen mírně a v podstatě ji někde vrchem kopíruje železniční trať, která odtud zdola pochopitelně není vidět. "Tady někde jsme lezli dolů s Jabčákem," připomínáme si jednu ze zimních výprav, kdy jsme šli horem po zelené a dělali tam oheň. O kus dále nás už ale čekají první ostré meandry. Míjíme Veselou skálu; aspoň tak zní název podle mapy, a žádná jiná skála to být nemůže než ta nejvýraznější a nejvyšší porostlá žlutým lišejníkem. Hned o kus dál je ostrý meandr s několika peřejemi a tůněmi – Mikšova jáma (zastávka NS č.10). Na plochém spočinku s informativní tabulkou se na krátko zastavujeme. Po ostré pravotočivé zákrutě se hluboké údolí stáčí k severu, což je patrné především na mapě, ale tady dole to jen můžeme těžko postřehnout. Následuje asi čtvrthodinka relativně klidným úsekem. Zakrátko se ale charakter stezky mění, musíme hodně ostře vystoupat vysoko po kozích stezkách nahoru nad skály. Doubravka je překonává průlomem zvaným Koryto a tedy přímo podél vody se samozřejmě jít nemůže. Leda by bylo zamrzlo, minimálně 20 pod nulou. Shora se nám díky ještě holým stromům naskýtají pěkné pohledy dolů do hlubiny, kde burácí peřeje zpěněné vody. V nejužším místě je průlom široký asi jen čtyři metry a skály vysoké dobrých patnáct. Starodávné kamenné schůdky však záhy vedou zase dolů, přes několik skalních plošinek, až se ocitáme zase u vody, přímo u jednoho z nejzajímavějších míst Doubravky – u vodopádu v Korytě. Burácející voda zde padá z asi dvoumetrového stupně a o kousek dál je pěkné vyhlídkové místo, takže je na vodopád dobře vidět. "Tady se Kotel tehdá zmáchal," neopomene si rýpnout Pedál – no jo, ale bylo zmíněných -20°C, šli jsme po ledě a zcela zamrzlý byl i vodopád, akorát pod ním bylo jedno zrádné místo. Určitě zdejší vyhlídka stojí za zastavení a načerpání informace na zastávce NS č.9: V této části údolí má řeka největší spád, na úseku 1340 metrů překonává výškový rozdíl 55 metrů. Nápadnými geomorfologickými jevy jsou časté peřeje a vodopády v řečišti. Kousek dále od této zastávky vede stezka po kovovém mostku. Povšimněte si na protějším břehu dokonale vytvořeného útvaru zvaného "Obří hrnec". Vznikl postupným vymíláním vody, přesněji vířivým pohybem úlomků hornin. Jeho průměr je 120 cm a hloubka 105 cm. Dnes je již 1 metr nad hladinou. Je tedy vidět trvalé prohlubování koryta. Dále v textu zmíněné živočichy, například ledňáčka, budníčka, šoupálka, různé druhy sýkorek, kunu nebo veverku jsme ale bohužel neviděli. Především díky tomu, že údolí přestalo dávno být oázou klidu. V tuto hodinu se zaplnilo množstvím výletníků, hlavně těch svátečních. Je až s podivem, kolik lidí tahá do přírody psy, kteří klidu a přirozenosti přírodního prostředí vůbec nepřidávají. Namísto pohodové procházky tak má člověk nejednou za zády uslintané hafany, od nichž ani neví, co může čekat. Tento nešvar se stal bohužel pro některé národním sportem a mě osobně se zdá, že nás ti čokli všechny jednou sežerou, protože pes už je nad člověka... Od Koryta už není daleko k nejstěžejnějšímu místu údolí – odbočce a výstupu na skálu Sokolohradu. Tady je frekvence svátečních turistů snad největší. Všichni, až na Pepíka, který nám pohlídá batohy, vystupujeme po klikatých schůdkách na vyhlídku. Ze Sokolohradu se nabízí jen omezený průhled do kaňonu. Zajímavá je i přístupová cesta na nejzazší místo Sokolohradu, odvážně vedená po skalách a samozřejmě opatřená zábradlím. Minule jsme tu byli za sněhu a ledu, dneska za krásného počasí je průchod celkem brnkačka vyžadující jen trochu obratnosti. Společná fotka na ostrohu a jde se zpátky. Dole se setkáváme s Pepíkem a můžeme pokračovat zase dále po proudu říčky. Následně obcházíme zespodu ostrou skálu Sokolohradu, která vytváří prudkou zátočinu.
Procházíme dalším divokým úsekem. Koryto je lemováno velkými balvany, naše cestička po nich skáče nahoru a dolů. Po chvíli se nám staví do cesty kolmá skalka, kterou překonávají kovové schůdky. Ocitáme se ve spodní části lokality zvané Čertovy stolky, což jsou zmíněné skalky s plochým vrcholkem. Ovšem ten pravý Čertův stolek se nachází až kdesi nahoře na úpatí strmého svahu a odtud není zřejmě vidět. Dále tok již směr příliš nemění a směřujeme prakticky k severu. Cesta je na několika místech dokonce nově opravena a vyštětována. O kus dále jsme mohli dokonce vidět dělníky při práci: měli odkudsi ze svahu nataženou improvizovanou lanovku, generátor na pohon míchačky a opravovali další úsek. Úpravy byly dle cedulek součástí projektu obnovy naučné stezky, což je jistě chvályhodný počin. V těchto místech se také charakter údolí podstatně změnil: ze sevřeného kaňonu docházíme na první plochou nivu s první starou chatou, posléze docházíme do oblasti Točitý vír, kde je podobných starých chat více. U stejnojmenného rozcestníku na chvíli zastavujeme, abychom srovnali řady, nějak jsme se roztahali. O kus výše nad údolím se nachází rekreační středisko a Pedál dokonce začíná hecovat, aby si tam Trnky zašel na pivo. Někdo ale neobratně prozrazuje, že areál je soukromý a jen na objednání pobytu a pivo se tam pro pocestné netočí – že prý se o tom přesvědčili naposledy. Postupujeme dále kolem rozcestí u Kamenného potoka a pak už úplně pohodovou cestou až vycházíme kolem skautské mohyly na louku u Horního mlýna. A to je také nejpříhodnější místo pro polední oheň, svačinu a opečení špekáčků. V okolí jsou všude loučky plné sněženek, takže se při sběru dřeva můžeme pokochat pěknou podívanou. Po zhruba hodinovém odpočinku se napojujeme na silnici a tedy pro změnu zelenou značku, neboť červená odbočuje nahoru k Chotěboři. U Dolního mlýna odbočujeme vlevo, stále podél Doubravky. V těchto místech je už údolí úplně liduprázdné, na nejbližší lávce potkáváme jen trojici kluků, zřejmě místních. Oproti frekventovaným úsekům u Sokolohradu je zde úplná oáza klidu. Zelená značka prudce uhýbá do svahu, my ale pokračujeme po rozlehlých nivních loukách podél řeky. Využíváme ke krátkému odpočinku i posezení u ohniště na okraji louky, kde jsme kdysi v zimě opékali špekáčky. O kus dále se necháváme bohužel zlákat pohodlnou kovovou lávkou a překračujeme říčku na druhý břeh, což se nám po pár krocích ale celkem vymstilo. Pěšina se ztrácí a my musíme překonávat poměrně prudké zalesněné stráně. Kdybychom šli pořád po loukách, bylo by to daleko jednodušší. Nakonec ale přece jen docházíme k nějaké lesácké chatě a pěšinkou podél Doubravky směřujeme k účelové asfaltce vedoucí z Libice do Dolního Sokolovce a kterou jsme již několikráte v minulosti využili k návratu na vlak. Libici nad Doubravou máme tedy konečně na dohled. Do středu městečka a tedy na náměstí Sv. Jiljí, kterému vévodí nejen pěkný kostel, ale i Hostinec u Bambuchů, docházíme přesně ve čtyři hodiny odpoledne. Naše pěkná sobotní trasa je tímto tedy u konce. Údolí Doubravky bylo jako vždy velice pěkné a nám ještě přálo perfektní slunečné počasí. Nyní může přijít na řadu další část dnešního programu: sedánek v Laďově hospodě. S majitelem podniku se řádně vítáme – je fajn přijít do míst a setkat se s lidmi dávno známými a kde vždy najdete dobré přijetí. V lokále je pro nás vyhrazen celý dlouhý stůl, jako zázemí je vzadu vyklizený salonek, kde si zájemci o přespání mohou večer rozložit karimatky. Kdo by chtěl spaní komfortnější, je možno dohodnout přespání na obecní ubytovně na Pilnově statku (čehož nakonec využívám pouze já). Na uvítanou přistává na stole obrovský tác s panáky zelené a může se rozeznít oblíbená hymna "Zelená se line záře..." (opakovaná ten večer ještě několikrát). Průběh večera - jako tradičně: k večeři skvělý Laďův gulášek, postupně se rozehrávají Handlíři, přijel je doplnit ještě Fretka s Leou, zábava se pomalu rozbíhá a vrcholí společným zpěvem a hrou Ladi Bambucha na klavír. Neděle ráno: včerejší krásné počasí provedlo naprostý obrat. Ráno kosa jak v márnici, ani ne 10°C, vytrvalý drobný déšť. Kolem půl deváté se osazenstvo hospody pozvolna probouzí, někteří již v tuto hodinu vyrážíme na první dopolední vlak. Já zkouším nejkratší možnou trasu: z Libice na Libickou Lhotku po zelené TZT. Nejprve se jde po silničce, to je pohoda. Za Lhotkou je ale kamenitá polňačka, nyní celkem rozmoklá – ale zase ne tak kriticky, že by se člověk zablátil. V lese už je to lepší, tam začíná lesácká asfaltka. Do toho ale vytrvale prší a celkem pofukuje. Nakonec se vychází z lesa u silnice a Chotěboř je odtud na dohled. Na nádraží se ještě setkáváme s Piňďou a Burdychem, kteří zkusili jít po silnici a měli štěstí na ochotného řidiče, který je svezl. Vlak jsme tedy stihli v pohodě a po chvíli odjíždíme směr Havlíčkův Brod, kde se loučíme – oni směřují na Kolín, já na Jihlavu. Ostatní potom šli na druhý dopolední vlak, ještě předtím obdrželi v hospodě vydatnou snídani. Jarní víkendovka na Doubravku a do Libice se tedy vydařila a jistě nebyla poslední!
Zajímavosti a odkazy:
Celkem ujito: 15 km.
| |||||||||||||
