XXIII. NORMANDIE - chata Pedálovka
výprava na Holoubek


Pátek až neděle 20. - 22. prosince 2013
Trasa sobotní výpravy:
Vladislav, zast.ČD (0 km, 381 m n.m.) - Číměř, tur.rozc. (2,5 km, 452 m n.m.) - Jirkasův mlýn, tur. rozc. (4 km, 420 m n.m.) - pod Kozí hlavou (7,5 km, 480 m n.m.) - Žleb, tur. rozc. (9 km, 470 m n.m.) - Vápenice, tur. rozc. (11 km, 433 m n.m.) - kaňon Plešického potoka - Holoubek, zřícenina (13,5 km, 370 m n.m.) - Chroustov, tur. rozc. (15 km, 430 m n.m.) - Stropešín, hostinec U Svobodů (17,5 km, 430 m n.m.).
Účastníci: Pedál, Havran, Vajda, Piňďa, Eman, Kmoch, Poke, Pilník, Trnky, Kotel, Čolek, Jarmil, Cágr, Čenich, Cahouš, Venca, Burdych, Smolda, Eda, provianťák Jabko.

Počasí: inverze, mlhavo, jinovatka, kolem 0°C.



Závěr roku probíhá z pohledu naší party ve znamení několika tradičních akcí – především pak zimní Normandie, která se pořádá zhruba od roku 1988. Základnou je Pedálova chata "Pedálovka" u studeneckého rybníka Podhorník. Vzhledem k blízkosti zdejšího nádraží a především atraktivní krajiny, jejíž trasy a zajímavosti vyhledáváme od nepaměti, je tak chajda dobrým východištěm pro pořádání turistických výšlapů. Letos Pedál zvolil trasu a cíl, který již dlouho nebyl na programu, a to kdoví jestli se tato výprava v rámci Normandie vůbec někdy šla... Zřícenina hradu Holoubka se totiž nachází na zcela opačné straně Dalešické přehrady. Z Vladislavi je sice dostupná dobře – no jo, ale jak zpátky? Při neexistenci sobotních autobusových spojů je to dost oříšek. Z cíle ve Stropešíně – velmi oblíbené hospůdce U Svobodů – tedy Pedál dohodl odvoz dodávkou.
Na této výpravě jsme si prošli místa velmi dobře známá, ale dávno nenavštívená. Ač červená značka vede dost vysoko nad přehradou po cestách hluboko v lesích, přivede nás jistě k zajímavým cílům: vedle Holoubka musím zmínit především i kaňon Plešického potoka. Počasí nám celkem přálo: na tu bídu v týdnu, kdy panovala děsná mlha a inverze se malinko vyčasilo a teplota se pohybovala kolem nuly. Bláto nebylo, spíše naopak – padající mocná jinovatka vytvořila v lesích umělou sněhovou peřinu.

* * * * * * *


Poslední roky probíhá Normandie tak, že v pátek večer k Pedálovi na chatu odjíždí skupina nejzocelenějších tradicionalistů a účastní se hodnotného večera ozdobeného společným zpěvem a hrou na kytary a samozřejmě i nějaké pěkné soutěže – letos to byla soutěž o sýrového šampióna, kterou vyhrál Pilník. Pohodlnější členové se potom účastní až sobotní výpravy. Letos byla páteční skupina početnější než sobotní.
My jsme se vypravili v sobotu ráno z Třebíče takto: já s Čolkem nastupujeme 8:25 v Borovině. V Třebíči vlak stojí asi 10 minut a stále marně vyhlížíme nějaké spoluúčastníky. Nakonec se na perónu objevují Cágr, Jarmil, Vajda a Eda. "Tak málo?" divíme se. Jsme tedy zvědavi, s kolika členy se setkáme ve Vladislavi. Počasí je totiž mlhavé, samá jinovatka, kolem nuly – takže kdovíjak. Sice bylo předpovězeno rozplynutí mlh a vyjasnění, ale zatím se nic takého ani náznakem nekoná. No, hlavně, že není nějaká břečka nebo marast. Ve Vladislavi vystupujeme o 10 minut později a musíme asi čtvrt hodinku počkat na Pedálovu partu, která přijede z druhé strany od Studence (kde se vlaky křižují).
Početná skupina přijíždí posléze a my se ani nestačíme divit, kolik se jich do malé chaty dokáže nasáčkovat (bylo jich asi dvanáct). Po vřelém přivítání placatkami vyrážíme ukrajovat první metry dnešního putování. Je třeba říct, že výpravu na Holoubek jsme nešli spoustu let; skoro bych si troufl tvrdit, že tuto trasu snad naposled v době činnosti našeho oddílu Čtyřka (čili před nějakými 25 lety). Ale to ještě jezdívaly sobotní autobusy, tak nebyl problém se dopoledne dostat tzv. "mohelňákem" do Hartvíkovic a pak po červené TZT (tehdy nově proznačené) po pravém břehu přehrady jít přes Stropešín a Holoubek na Vladislav (čili opačně). Však jsme jednou taky špatně odhadli čas a v roklích pod Číměří nefalšovaně zabloudili. Ale to už je dávno... Abychom dnes nemuseli odpoledne šlapat ze Stropešína k vlaku až do Studence (+9 km), Pedál prozradil, že zajistil na večer ze Stropešína odvoz.
Číměřský potok
Nový mostek v údolí Číměřského potka.
Nejprve je třeba projít Vladislaví. Kupodivu se k nám nepřidává Pepík. Hospoda je ještě zavřená, ale to nic nebrání tomu, aby si někteří prokřehlí žíznivci nedoplnili hladinku z placatky. Ve Vladislavi stojí za zmínku zajímavý kostelík Sv. Trojice s historií až v době románské a se zajímavou kamennou věží z dob renesance. Není bez zajímavosti, že takováto bílá věž není v okolí moc obvyklá, je známá např. jen z Valče či Jamolic. Ale my se raději soustředíme na cestu, protože je třeba přejít frekventovanou silnici I/23 a ještě ke všemu zde před školou zrušili jediný přechod! Zkrátka jiná doba... Po vedlejší silnici přecházíme řeku Jihlavku, která se po necelých dvou kilometrech, v zátočině pod klihárnou mění na poklidné vody Dalešické přehrady – ale to odtud není samozřejmě vidět. U kulturáku opouštíme městys a míříme v několika zatáčkách vzhůru. V té nejostřejší, kde se před mnoha lety údajně zabilo v autě několik jeptišek, na nás čekají Smolda s Čenichem, kteří se nechali dovézt autem. Takže opět vítaná příležitost pro zastávku.
Před Číměří a ve vsi samotné už by se mlha dala krájet. Taky mocnost jinovatky se zvýšila. Holt vyšší polohy. Turistický rozcestník červené TZT naproti obecnímu úřadu ani nejde pořádně přečíst, jako bychom byli někde v Beskydech. Přesto se nám daří rozluštit, že na Holoubek to máme ještě 10,5 km. Obec Číměř se nachází poměrně vysoko na rozlehlé náhorní planině, okolní ploché kóty dosahují kolem 470 metrů, široko daleko nikde žádné lesy. Když je jasno, přehlédnete např. z blízkého Beranovského kopce prostor od sedleckého letiště až po Mařenku. V tomto období zde neustále proudí ledové povětří, zkrátka sibérie. Dnes naštěstí ani nefouká, ale po prvotním ohlášení zimy před několika dny jsou pod mezemi kolem silnice umrzlé závěje. Nikde jinde než zde se sníh neudržel a snad ani nebyl. Kromě toho se Číměř vyznačuje tím, že je položena na okraji třebíčského masivu a tudíž všude se nacházejí typické syenitové balvany. Jsou z nich vystavěny i zajímavé kamenné terasy podél silnice doplněné dokonce zajímavými sklípky. O kus dál okolo přehrady už je zcela jiné složení hornin a skal.
Na konci vsi je velký kříž a turistická mapa, kde naše červená značka odbočuje ze silnice vlevo do postranního údolíčka s malým rybníkem. Tady je další krátká zastávka. Následně se cesta mírně stáčí vlevo a vyvádí nás zase do kopečka mezi pole. Jelikož se nacházíme na rozhraní otevřené krajiny a lesa s mohutnými borovicemi, tady je zatím vrstva jinovatky snad nejmohutnější. A dokonce se zdá, jakoby slunce mělo tendenci prorazit mlhu, nápadně se totiž rozesvětluje. Pak se napojujeme na tzv. mlynářskou silnici, která vede do údolí Jihlavky, dnes již zatopeného. Dole u řeky se nacházel Jirkasův mlýn z něhož do dnešních dnů zůstala pouze stodola položená výše a za nízkého stavu vody bývá patrný i starý splav. Tato komunikace je typickou ukázkou toho, jak vypadaly silnice kdysi (třeba za první republiky). Je totiž prašná, lemovaná vysokými patníky. Ale bohužel tyto patníky byly nedávno vyměněny za betonové, byť mají podobný tvar jako ty původní žulové, které tu ještě před pár lety stály. Spolu s rekonstrukcí krajnic byly nově osázeny i stromy podél. Nyní podcházíme nevýrazný Beranovský kopec (463 m n.m.) na úpatí osázený mladým borovím (které zase za nějakých 5-7 let, kdy jsem tu byl naposledy, pořádně povyskočilo) a klesáme k rozcestníku "Jirkasův mlýn", kde odbočujeme ostře vpravo na širokou svážnici. Do údolí u Jirkasova mlýna scházet nebudeme. Kromě zmíněné historické stodoly a asi čtyř starých chat, které nakonec nebyly před zátopou zbourány, jelikož se nacházejí nad zátopovou čárou, zde není nic k vidění.
Svážnice v táhlých obloucích překonává postranní rokli a vystupuje dosti vysoko nad údolí Jihlavky. Takových zvláštních cest je podél přehrady v několika větvích. Byly postaveny v dost velkorysém profilu v dobách budování Dalešické přehrady a sloužily především ke svážení vykácených stromů apod. Nyní sice dost na krajnicích zarůstají, ale na dosti místech lze podél nich najít dokonce ještě staré plechové silniční patníky s odrazky starého vzoru, cca 70-tých let. Cesty musely být dost široké, aby zde projely legendární Tatry 148, hrdinky filmu "Kdo hledá zlaté dno" (který pojednává právě o budování přehradní hráze).
Přestávka na oheň
Přestávka na oheň na cestě pod Kozí hlavou.
Po táhlém stoupání zase vycházíme na okraj pole. Chvíli jdeme podél lesa, až křižujeme další polňačku. V těchto místech ještě nedávno červená značka začínala prudce klesat po lesní pěšině dolů do hluboké rokle Číměřského potoka. Nyní ale zjišťujeme, že byla přetrasována a je vedena souběžně s cyklotrasou č. 5107, tzn. že si dosti zachází západním směrem. Avšak tím pádem už není tolik "na zabití" anebo na zabloudění po strmých kamenitých stráních v nepřehledném terénu. Spolu s cyklotrasou nyní široce obchází to nejtěsnější údolí a Číměřský potok překonává až vzadu po novém pohodlném dřevěném mostku.
Za mostkem ostře stoupáme nahoru nad údolí, přičemž jeho svahy jsou nyní odlesněny, takže je pěkně vidět jeho hloubka. Po úpatí kopce se zajímavým názvem – Kozí hlava – se dostáváme do nejvýše položených míst naší dnešní výpravy (těsně pod 490 metrů). Stále častěji se ozývají hlasy: "Oheň, oheň! Zastavte na oheň!" Dělat hlavní pauzu až na Holoubku by nebylo dobré a ani tam není dostatek dřeva. Zato tady procházíme okolo smrkových lesíků, kde je spousta chroští. Hodně jsme se roztrhali, ale Pedál v jedné zátočině cesty nekompromisně zastavuje a čelo se musí vrátit zpátky. V pár minutách tedy rozděláváme polední ohníček na opečení špekáčků a na zahřátí. Nyní kolem poledne je, zdá se, jen krůček k protrhání mlhavé pokličky, k přímému slunečnímu svitu už opravdu mnoho neschází. Dokonce je chvílemi vidět i modrá obloha – v pěkném kontrastu se silně ojíněnými vrcholky stromů. Ale to byl zřejmě poslední záchvěv, slunce se nakonec neobjevilo. Přesto bylo kolem poledne nakonec nejhezčí počasí.
Přestávce věnujeme půl hodinku a jde se dál. Obcházíme návrší Kozí hlavy a táhlým obloukem po vrstevnici obcházíme mělčí údolí Noserského potoka. Tady se pak od jihu napojuje další široká svážnice, pro upřesnění orientace: směřuje sem od míst Valečského kopce z dukovanské silnice. Po strmých úbočích se naše cesta neskutečně kroutí. V jednom místě ze svážnice odbočujeme doprava na lesní pěšinu na okraji holiny, zatímco cyklotrasa pokračuje přímo. Tímto si ale trasu dost zkracujeme. Posléze vycházíme na okraj lesa zhruba v úrovni Třebenic, ale nikam není vidět na více jak 50 metrů, jelikož tady je tedy pořádná mlha. A taky pořádně mocná vrstva jinovatky na stromech. Vzhledem k teplotám těsně nad nulou jinovatka opadává a vytváří nefalšovanou sněhovou peřinu, klidně i okolo 10 cm pokrývky. To je naše letošní první (a na dlouhou dobu také poslední) setkání se sněhovou pokrývkou.
U rozcestníku "Žleb" (468 m n.m.) se zase napojujeme na širokou cestu, která vytváří ve strmých svazích nad přehradou táhlé oblouky. Na mnoha místech je komunikace vybudovaná opravdu velkoryse – po vysokých náspech překonává boční rokle, anebo pro změnu vede pod hlubokými zářezy. Ve Žlebu taky parkuje několik lesáckých aut, myslivci zřejmě vyrazili někam na hon. Vede sem polňačka z Třebenic, která dále pokračovala úzkým údolím podél potoka, na starých mapách zvaných Svárovský, dnes už (nevím proč) není tento název uváděn. Cesta byla mlynářskou a vedla k Třebenickému mlýnu (též Pirochtovu), dnes už samozřejmě zatopeného vodami přehrady. My se zase točíme vysoko po úpatích. V ostrém oblouku rokle Vápenice registrujeme oproti mapě opět změnu trasování červené značky – zde pro změnu neustále je v souběhu s cyklotrasou po široké cestě, zatímco mapa uvádí zkratku bočními pěšinami, což je špatně. Míjíme další rozcestník (Vápenice) a dostáváme se až do úrovně typického esovitého meandru řeky okolo Kozlova. Ten ale nemůžeme dnes vidět, protože zrovna je mlha jako mlíko. Stejně tak i zcela bez povšimnutí přecházíme odbočku na tzv. Dvořákovu vyhlídku, která se nachází na skalách přímo naproti Kozlovu. Mlhavý les a cesta jsou natolik fádní, že vůbec jsme si odbočky nevšimli. A snad bychom přešli i postranní odbočku na Holoubek, kdyby Pedál nezvolal: "Stůjte, vždyť už jsme na Plešickém potoce!!" Normálně bychom rokli Plešického potoka přešli bez povšimnutí...
Plešický potok
V kaňonu Plešického potoka.
Oficiálně vede na Holoubek odbočka červené značky až asi o 250 metů dále, ale když to člověk zná, může jít po nenápadné cestě nad Plešickým potokem. Anebo pokud chce trochu adrenalinu, i přímo podél potoka. Kdysi jsme tudy tak chodili. Na dolním toku totiž Plešický potok vytváří těsný skalnatý kaňon dokonce i s pěknými vodopádky. Několik z nás se tudy podél toku vydává, zbytek jde po horní pěšině. Cesta je to vyloženě "o hubu", vše je tady omrzlé, ale při troše šikovnosti se okolo potoka projít dá. Po asi deseti minutách dosahujeme zmíněného kaňonu a potok musíme několikrát překonávat. Ti, co šli po horní pěšině, jsou už vysoko nad námi. Nakonec se dostáváme do míst, kde jsme v dávných dobách dělali oheň a tábořili, o kus dál už začínají klidné vody přehrady v úzké zátoce. Zhruba uprostřed zátoky povětšinou vystupuje z vody velký kámen, což je zřejmě vrcholek nějaké zatopené skály. Když je vysoký stav hladiny, kámen zmizí, když je vody málo, čouhá z vody pěkně vysoký balvan. Dneska je vidět asi tak metr.
Kolmé skály v kaňonu Plešického potoka mají žluté skvrny od lišejníků, na druhou stranu jsou kamenité svahy porostlé zakrslými duby. Úplná divočina. Za pěkného počasí jsou zde zajímavé motivy pro fotky. Nakonec se musíme vyškrábat vpravo do prudké stráně a jsme na úzké šíji pod Holoubkem, kde na nás už čekají ostatní.
Úzká šíje, což je vlastně bývalý hradní příkop, jen zhruba o dva výškové metry překonává maximální možnou zátopu, což zajistilo, že ostroh Holoubka už bude navždy poloostrovem – narozdíl od protilehlého Kozlova, kde šíji většinou zaplavuje voda. Většina se nás tedy škrábe do prudkého svahu ke starodávné hradní zdi, která tu jako jediná zbyla po někdejším loupežnickém hrádku. Kousek dál za zdí, snad pozůstatkem věže, jsou ještě patrné půdorysy hradu. Kupodivu, zřícenina Holoubka je snad jednou z nejzachovalejších v oblasti Pojihlaví – snad ještě spolu s Templštejnem a Čalonicemi, zato například z takového Kozlova téměř nic nezbylo. Většina z nás ještě vystupuje na torzo věže, pak děláme společnou fotku.
Na Holoubku se ale více nezdržujeme a je třeba vyrazit na další cestu. Opět překonáváme hradní příkop a je potřeba pořádně zabrat do protilehlého svahu. Zde s Pilníkem nacházíme ve skalní štěrbině místní kešku. Následně se zase dost trháme, protože ti, co nešli ani na hrad se drží červené značky, my ostatní si spojku na hlavní trasu poněkud zkracujeme jinou cestou. Není bez zajímavosti, že v těchto místech na předhradí byl ještě za dob existence hradu předsunutý dvorec, po němž jsou ještě patrné valy a terénní nerovnosti.
Zřícenina Holoubek
Zbytky mohutné hradní věže Holoubka.
Aby toho nebylo málo, Pedálovi se zase ztratil pes, ale naštěstí odběhl jen ke druhé skupině vedené Smoldou. Po kilometru se scházíme u rozcestníku "Chroustov" odkud odbočuje nová zelená značka tématické trasy "Rodištěm Jana Kubiše" a vede (jak jinak) do Dolních Vilémovic a dále na Klučovskou horu. Samotná osada Chroustov se nachází nedaleko. Na druhou stranu, směrem dolů do lesa vedla další mlynářská cesta, zde ke mlýnu zvanému Zarážka, kdysi nad ním byla i pěkná kaplička, ale dnes už je vše zatopené. Od rozcestníku to již není daleko do Stropešína. Kousek za Blýskavým potokem se červená značka odklání vlevo, blíže k přehradě, aby se dostala ke Stropešínskému mostu. Ale to bychom si zbytečně zašli. My pokračujeme po hlavní cestě značenou jako cykotrasa 5107 a vycházíme na silnici Stropešín-Třesov jen kousíček za stropešínskými humny. Odbočujeme tedy vpravo a po pár krocích a v pořádné mlze dosahujeme vesnice Stropešín, která bude cílem dnešní výpravy.
Zdejší hospůdka "U Svobodů" se nachází na malé návsi přímo vedle zdejšího kostelíka. Už dávno před lety byla využívána jako veledůležitý záchytný bod při tzv. letní Normandii, což býval přejezd Dalešické přehrady na lodích. Hospůdka patří obětavému panu Svobodovi, se kterým se lze vždy domluvit na jídle pro větší počet osob, a který taky na někdejší Normandie nezapomněl, a proto s ním i na dnešek Pedál domluvil příchod naší velké party a uvaření polívky. Docházíme dle předpokladu téměř na minutu přesně v 15 hodin. Lokálek je malý, celá hospoda je vlastně udělaná ze staré venkovské chalupy, ale jakžtakž se naše dvacetičlenné osazenstvo usazuje. Odpočinek už byl opravdu na místě, vždyť naše GPS-ky "natočily" 17,5 kilometrů. Objednáváme tedy piva, pak se objevuje samozřejmě "zelená" a zhruba na půl pátou přichází kýžená polívka. Namísto avizovaného vývaru dostáváme gulášovku, prý "To mi zbylo ze včerejška," vece hostinský.
A to už se dávno setmělo. V určenou hodinu přijíždí Pedálův kámoš s velkou dodávkou, který nás nadvakrát odveze na studenecké nádraží. No šlapat to pěšky v téhle tmě, mlze a sibérii – to si nedovedeme představit! Proto stokrát díky za odvoz!! Už máme trochu "naváto", proto nám jízda v zadním prostoru dodávky silně připomíná někdejší jízdu v rumunském Banátu z Bígru dolů k Dunaji: "Já si připadám jako v Rumunsku!"
Na studeneckém nádraží se zase všichni scházíme jak jinak než v místní špeluňce. Ti, kdo se večer chystáme domů do Třebíče, zjišťujeme, že vlak jede zhruba za hodinu, a to už nemá smysl chodit ještě na chatu. V hospodě se veselíme a čekáme, zda se neobjeví jeden z místních bitkařů. Nakonec přichází ten nejagilnější, se kterým se jednou Eda chytil pod krkem, ale za ta léta už jsou staré konflikty promlčeny a zahlazeny a místní myslivec se s námi bouřlivě zdraví: "Ahóóój!" a s každým si potřásá rukou (no, snad to nebylo jenom tím, že přišel sólo, bez kamarádů :-) O půl osmé odjíždíme s Čolkem a Vajdou do Třebíče, další se odebírají na chatu na výtečný Jabčákův bůček na medu.
Akce se velmi vydařila. I přes nesplněnou předpověď, kdy jsme po letech očekávali modrou oblohu, počasí vyšlo ještě velmi dobře. Tuto trasu jsme nešli už strašně dlouho, proto byla všemi uvítána. Celkově lze Normandii opět hodnotit velmi vysoko.

Holoubek - společná fotka
Společná fotka na Holoubku (nejsou zde všichni).


* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Informace o zřícenině Holoubek např. na stránkách www.hrady.cz: zde.
Zajímavý pohled "ne-třebíčáka" na končiny v okolí údolí bývalé řeky Jihlavky: Unikát Česka: hrad na nepřístupném ostrově.

Celkem v sobotu ujito: 17,5 km.
Nejvyšší bod trasy: pod Kozí hlavou (cca 490 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Holoubek, hradní příkop (cca 370 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 z produkce Geodézie On-line nebo KČT č.80 Třebíčsko.

* * * * * * *




Domovská stránka:
nasejizdy.czechian.net

zapsal, fotil a trasoval Kotel
chcete-li příspěvek ocenit drobným honorářem:


chciweb.biz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com