Sobota 16. listopadu 2013
Trasa: Ramzová, zast. ČD (0 km, 762 m n.m.) – Vražedný potok (2 km, 730 m n.m.) – Obří skály (5 km, 1088 m n.m.) – Šerák, tur. chata (7 km, 1325 m n.m.) – Pod Keprníkem, rozc. – Keprník, vrchol (9 km, 1423 m n.m.) – Trojmezí, rozc. (1316 m n.m.) – Vozka, vrchol (11,5 km, 1377 m n.m.) – Nad Hášovou chatou, rozc. (13 km, 1228 m n.m.) – Volská louka (15 km, 1004 m n.m.) – Banjaluka, hájenka (19 km, 610 m n.m.) – Branná, nádr. ČD (21 km, 578 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Marek, Bizi.
Počasí: slunečno, bezvětří, do 7°C.

Do hor na lov inverzních podmínek a tudíž krásných výhledů jsme se vydali již po sedmé. V historii těchto atraktivních podniků jsme zažili všelijaké podmínky – od ideálního počasí po mrazivé sibérie. Letos jsme se s počasím trefili naprosto dokonale do slunečného okénka, které nastalo zrovna na předmětnou sobotu 16.11. K dispozici jsme měli na výběr ze tří termínů platnosti zvýhodněné jízdenky "ČD-Net Lidl" a právě druhá možná sobota nám vyšla bezvadně. K výstupu do horských výšin jsme zvolili oblast Jeseníků, konkrétně výstup na Šerák, Keprník a Vozku. Sem jsme měli spády už před třemi lety, ale to nás tehdy počasí vypeklo a v mlze a sněhu jsme se dostali pouze na chatu Jiřího.
Zato letos jsme si krásné slunečné počasí doslova užili! Z první vyhlídky u Obřích skal jsme mohli vychutnat i dílčí inverzní pokličku mlh, která se vytvářela nad blízkým městem Jeseník a mohutněla dále na sever do polských nížin. Po celou trasu po prosluněných jesenických hřebenech jsme měli kupodivu i bezvětří, což se v tuto roční dobu jen tak nevidí. Po zdolání úctyhodných 21 kilometrů v horském terénu jsme tento uplynulý podnik zasloužilých inverzistů mohli prohlásit za mimořádně úspěšný.

Cesta napříč Moravou
Již podruhé jedeme za Třebíč ve dvou. S Bizim si dáváme sraz na nádraží ve 3:30 a ihned jdeme zakoupit jízdenky, respektive vyměnit poukázky z Lidlu. Jako vždy musí pokladní použít pro naklepání údajů do počítače jakýsi tahák a ještě k tomu brble, že jdeme pozdě. Přesto jsme nákup jízdenek zvládli a jdeme se usadit do vyhřátého motoráku, který nás temnou krajinou odváží do Brna. Do moravské metropole dojíždíme kolem páté hodiny a jen chvíli čekáme na přistavení vlaku Eurocity "Johannes Brahms" v relaci Brno-Hamburk. Tím měníme rozhrkaný třebíčský motoráček za poměrně luxusní svezení expresem od mistra Brahmse, který nám bude pomyslně vyhrávat rovnou hodinku na trati do České Třebové.
Tento ranní rychlý spoj jsme už s výhodou použili po několikáté. Těch devadesát kilometrů nikde nezastavujeme a těsně před 6:40, kdy je avizován příjezd do Třebové, se jdeme nachystat na chodbičku. V šeru je vidět, jak projíždíme několik kilometrů podél nekonečného množství kolejí železničních dep před Třebovou, až najednou souprava zastavuje. V domnění, že už jsme na nádraží, otevíráme dveře, ale zjišťujeme, že bychom skočili někam do kolejiště! Pak se rozjíždíme a ještě notnou chvíli trvá, než jsme skutečně u osobního nástupiště. Nechápeme, proč měli odblokované dveře tak daleko před stanicí – kdyby někdo neznalý skutečně omylem vystoupil, zůstane trčet někde v před Třebovou a ještě ho smete vlak!

Železniční zastávka Ramzová na Slezském Semeringu je oblíbeným východištěm na naše túry.

V České Třebové máme dle řádu 10 minut čekání na rychlík Buchlov, který nás odveze do Zábřehu. Dozvídáme se ale, že někde u Chocně je na koridoru v provozu jen jedna kolej, takže vlaky nabírají asi 15-20 minut zpoždění. No, snad sraz s Markem v Zábřehu stihneme, jelikož časová rezerva se nám tím snížila na minimum... Tato "mimořádnost" dnes nebude jediná a kouzelné slůvko železniční hantýrky "mimořádnost" dnes na zpáteční cestě přece jen nabyde významu... Ale nyní všechno proběhlo v pořádku, ještě jsme v Zábřehu chvíli čekali. Marek nám tradičně drží místa v předním voze olomouckého spěšňáku a mávnutím nám dává znamení, kde se nachází. Vítáme se a konstatujeme, že dneska běží zatím vše jako na drátkách a my skutečně přijedeme do Ramzové na čas! Zbývá nám už jen hodinka jízdy, kdy můžeme sledovat, jak se venku krajina poznenáhlu mění a okolo nás se zvedají čím dál vyšší kopce. Šplhání z Hanušovic na Ramzovou je jako vždy pěkným zážitkem, o to příjemnějším, že obloha je jasná a okolní kopce osvětluje ranní slunce.

Vzhůru na Šerák
V Ramzové vystupujeme v 8:40 a jsme rádi, že po takové štrapáci vlakem konečně můžeme protáhnout kosti! Nahazujeme batohy, zapínáme GPSky a odhodlaně přes silnici vyrážíme k blízkému lyžařskému středisku. Kdepak, někdejší děsné sněhové počasí které jsme tu zažili s Markem před třemi lety se s dnešní jasnou oblohou nedá vůbec srovnávat. A to se z přízemního oparu začíná i krásně klubat sluníčko! V blízké otevřené chatce – odpočivce LČR – se dle tvrzení Marka nachází keška. Tak se tam zastavujeme a Marek ji skutečně po chvíli nachází. Boudička je bytelná, kdysi nám poskytla zázemí před vánicí. Pak pokračujeme k blízkému areálu, kde tušíme hlavní turistický rozcestník. Letos je na sníh ještě brzy, lanovka je mimo provoz, tak tu není skoro ani živáčka. Tedy kromě jednoho vybzikaného Brňáka, který se před chatou Kaťuša pokouší vytočit s obrovským, snad šestimetrovým přívěsem před nímž jeho vytuněná oktávka vypadá jako prdítko mistra Beana. Asi řidič kamiónu, který bez extra long vehiklu nemůže být ani v civilu o víkendu.
Rozcestník "Ramzová-lanovka" (782 m n.m.) se nachází (jak jinak) před budovou stanice lanovky. Máme na výběr ze dvou variant: buď po červené na Čerňavu, anebo po zelené přes Obří skály (což je o něco delší). Ale jelikož variantu č.1 jsme šli minule, volíme zelenou. Odbočujeme tedy vlevo do blízkého lesa, kde záhy opouštíme i zpevněnou silničku. Po té bychom sice také došli ke skalám, ale byli bychom ochuzeni o údolí Vražedného potoka. Musíme tedy po lesní cestě poněkud klesnout. U první kryté odpočivky zastavujeme a občerstvujeme se čajem. Odtud se trasa opět stáčí, tentokrát doprava a zase mírně klesáme. Po kilometru chůze s velmi omezenými výhledy do Ramzovského sedla docházíme ke hluboké roklině s malým jezírkem dole.
Opatrně sestupujeme na přepadovou hrázku a přecházíme na druhou stranu. Toto je zmíněný Vražedný potok. Dle historické události pochází jeho pojmenování od pobití místního obyvatelstva Švédy za třicetileté války, kdy prý i koryto potoka bylo plné krve. Není ale od věci úvaha, že název potoka byl asi i odvozen od "vražedného" terénu okolo – potok samotný má velmi ostrý spád, stejně tak i okolní svahy jsou pořádně prudké. Proto i z toho důvodu byly na potoce provedeny četné úpravy a záchytné poldry. Škrábeme se na protilehlý svah, kde nacházíme rozcestník (730 m n.m.), naučnou tabuli o Vražedném potoce a větší pole kamenných mužíků. Nezdržujeme se, a pokračujeme dále po zelené.

Peřeje Vražedného potoka - foceno na dlouhý čas.

Následně se cesta od potoka na chvíli odklání a přechází i menší mýtinu. O kus dále zase stoupáme okolo regulovaného koryta, které i přesto nabízí k obdivování drobné peřeje. Pokouším se tedy fotit tyto vodopádky na dlouhý čas: foťák je třeba položit na batoh (stativ nemám), nastavit dlouhý čas a spustit samospoušť. Záběr se mi kupodivu i daří. Po chvíli se blížíme k první skalní hradbě, která je již zvrchu nádherně ozářena sluncem a rozhraní světla a stínu vytváří ostré kontrasty. Skály jsou zřejmě posledním výchozem poměrně dlouhého hřebenu Obřích skal. Naše kamenitá cesta se proto musí dost ostře stočit doprava a mění se ve stezku. Posléze přecházíme i Vražedný potok a následně prudce stoupáme po blátivé pěšině do protilehlého svahu. Po pár metrech vylézáme na lesáckou asfaltku, která traverzuje úpatí Šeráku a Mračné hory – je to ta silnička, která vychází od rozcestníku na Ramzové.
Zde se můžeme trochu vydýchat a na asfaltu natáhnout kroky, protože následný půlkilometr nás vede po příjemné rovince. Tady nám také zčistajasna začíná do zad pražit nízké sluníčko, které se teprve nyní (10:00) vyhouplo zpoza hřebene Čerňavy a naše postavy tak vytvářejí na cestě dlouhé ostré stíny. Za pár minut dosahujeme rozcestníku "Pod Obřími skalami" (930 m n.m.) odkud se nabízejí i krásné výhledy na Ramzovské sedlo, vzdálenější hřeben Králického Sněžníku i bližší výběžky Rychlebských hor, zřejmě mohutné úpatí Smrku. Kousek od rozcestníku je i bytelný přístřešek, ale ten nyní nevyužijeme. Odbočujeme vpravo a ostře vzhůru na kamenitou cestu, přičemž se k naší zelené přidává i modrá TZT. Tady se trošku trháme, protože Bizi s Markem nasadili ostřejší tempo, ale k Obřím skalám už to není daleko.
Ještě jedna prudká otáčka a jedinečné skalní útvary máme přímo před sebou. Marek došel první a už notnou chvíli poskakuje po vyhlídkách jako kamzík a fotí krásné výhledy směrem na město Jeseník. Akorát jsme totiž stihli rozplývající se inverzní mlhu v údolích. Doslova během pár minut se nad Jeseníkem mlha rozestoupila a už i na lázeňské domy na úpatích svítí pěkně slunce. Ovšem dál na sever se drží ještě pěkné nízké mraky jako vatová peřina. Notnou chvíli obdivujeme daleké výhledy a fotíme spoustu fotek. Pak usedáme do závětří odpočivky na lavičku a na příjemném sluníčku si dáváme menší svačinu. Nyní je půl jedenácté, takže časový postup máme dobrý. Mezitím nám Bizi vykládá, jak zde kdysi bivakovali s kamarádem za hrozného počasí. Odpočíváme asi 15 minut a vydáváme se dál.

Pohled od Obřích skal na Lipovou a hřeben Kopřivného. V nížinách Vidnavska a Javornicka je dobře patrná inverzní oblačnost.

U skal přecházíme další asfaltku a začínáme zase stoupat do pěkného kopečka, nejprve mýtinou, pak už lesem. Zde se les mění v typický horský. Smrky řídnou, mají silné pokroucené větve ošlehané mnoha větry a mrazy. Předtím jsme měli možnost vidět i důsledky exhalací, které jsou už ale naštěstí téměř třicetiletou historií. Tehdy zde lesy hynuly a lesníci se smrky snažili nahrazovat odolnějšími druhy, například stříbrnými smrky. Několik takových jsme u skal i viděli. U zajímavé skály dosahujeme výšky zhruba 1200 metrů a taky hranice sněhu, nebo spíše poprašku. Však se taky ve stinných puklinách skály drží led a vytváří pěkné rampouchy.
Kupodivu až dosud jsme nepotkali ani živáčka! A to už jsme ušli poměrně dlouhou trasu. Kdesi u Vražedného potoka jsme vyhlásili pomyslnou soutěž "kdy a kde potkáme prvního člověka", ale ani u Obřích skal, ani výše jsme nikoho nepotkali, jakoby hory byly úplně opuštěné. To se tedy jen tak nevidí a takových okamžiků je třeba si náležitě považovat. První lidi, se kterými jsme se dnes potkali, byla až dvojice dívek na rozcestí "Pod Šerákem", kde se připojuje i žlutá značka. A od tohoto místa už lidi potkáváme. Však to již k Chatě Jiřího na Šeráku není daleko. Kus za rozcestím vycházíme z lesa na sluncem ozářené horské louky a chatu máme na dosah. Setkáváme se na place před chatou odkud jsou nádherné výhledy do doliny s městem Jeseník. Právě tímto směrem míří i online kamera ČHMÚ, kterou jsme při plánování termínu výpravy hojně používali. Zvlášť zajímavý je pohled na nedalekou loveckou chatu, která je vystavěna na špičatém odlesněném ostrohu a je položena o dobrých 200 výškových metrů níže – jeví se jako rybářská chatrč na nějakém mořském útesu, jen s tím rozdílem, že okolo jsou moře zelených lesů. Po krátkém pokoukání obcházíme chatu k hlavnímu vchodu a rozhodujeme se, že uděláme hlavní přestávku s občerstvením, jelikož je půl dvanácté a zhruba půlhodinku přestávky si dovolit můžeme.
Od doby naší poslední návštěvy byla chata poněkud zrekonstruována. Interiér ztratil takový ten punc horalské starodávnosti, změnil se v poměrně moderní restauraci. Ačkoli jsme na úseku od posledního rozcestí potkávali pouze jednotlivce, v restauraci turistické chaty je celkem narváno. Tedy přesněji řečeno – sice každý stůl je obsazen, ale místo se dá samozřejmě najít. My se dovolujeme až vzadu u sympatického mladého páru, se kterým hned zapředáváme řeč. Jsou to Olomoučáci a když se zmíníme, že do Jeseníků rádi vyrážíme na jednodenní výpravy až z jihozápadní Moravy, dost se tomu diví. Objednáváme si jen polívky, protože máme celkem obavu, jak personál takový nával stíhá, ale všechna čest – naše polívky i smažáky pro naše spolustolovníky přináší obsluha během pár minut. V necelé půlhodince jsme tedy s polední přestávkou u konce, ještě kupujeme u baru pohledy a můžeme vyrazit na bezesporu nejatraktivnější etapu našeho putování, která povede po horských hřebenech.

Známý pohled od Chaty na Šeráku na město Jeseník, který zabírá i kamera ČHMÚ.

Typický pohled na Chatu Jiřího na Šeráku.

Po hřebenech Jeseníků
Kousek od chaty se zastavujeme ještě u zdejší kamenné zvoničky, symbolu Chaty Jiřího na Šeráku. Chceme si udělat společnou fotku. Nejprve se nedaří záběr bez lidí, pak se Markovi plete do záběru na samospoušť řemínek od foťáku. Ale napotřetí se daří vskutku pěkná fotka. Od zvoničky směřujeme dále po široké cestě, doslova magistrále. My se s Bizim striktně držíme značek a odbočujeme k blízkému rozcestníku "Šerák-rozcestí" (1319 m n.m.), což se ale ukázalo úplně zbytečné, protože po pár krocích se zase napojujeme na hřebenovku a setkáváme se s Markem. Následně mírně klesáme do plochého sedla, ze kterého odbočuje modré značka do doliny Bystrého potoka a k podružnému vrchu Šumný. My se budeme i nadále držet červeného značení a od tohoto bodu, m.j. rozcestníku "Pod Keprníkem" (1282 m n.m.) budeme už jen stoupat k vrcholu Keprníku.
Výstup to ale není nikterak dramatický, kamenitá cesta jen povlovně stoupá typicky horským lesem tvořeným rozeklanými smrky. Mnohé exempláře, ať už spadené na zemi, anebo hrdě se tyčící k nebi, jsou vděčným námětem pro zajímavé fotky. Z několika míst se otevírají pěkné výhledy na protější Šerák s chatou Jiřího – nyní krásně nasvícené nízkým podzimním sluncem. Zato když se díváme kupředu, ve směru pochodu, svítí nám ostré sluníčko přímo do očí. Kolem nadmořské výšky 1400 metrů les mizí a poslední úsek pod vrcholem vede na rozhraní horské louky a pásma kleče. Jelikož sem slunce svítilo po celý den, umrzlá zem a jemný sněhový poprašek dávno roztál a cestu pěkně rozblátil. Stejně tak i krátkou odbočku na vrcholové skalisko.
Vrcholu Keprníku dosahujeme v cca 12:45 hodin. Nacházíme se ve výšce 1423 m n.m., tedy jen o pouhý metr níže, než loni na Sněžníku, což je celkem symbolické. Vrcholové skalisko je z důvodu ochrany přírody obehnáno dřevěným zábradlím, ale místa pro skupinku turistů, kterých je tu nyní i s námi asi deset, je dostatek. Vrchol poskytuje jedinečné rozhledy: Králický Sněžník, na druhé straně Praděd s vysílačem a četné vrcholy pásma Hrubého Jeseníku. V nížinách je velice dobře patrná mlžná až oblačná peřina, takže můžeme směle konstatovat, že dnešní cíl – výstup nad inverzi, byl splněn. Pořizujeme množství fotek, ten rozhled a zážitky opravdu stojí za to. Velice si považujeme toho fantastického počasí a musíme zdůraznit, že je dnes též úplné bezvětří, což je na horách celkem výjimka. Po deseti minutách vrchol opouštíme a navracíme se na cestu.

Vrcholové partie Keprníku, výhled směrem k Šeráku.

Nyní klesáme asi o 100 metrů na rozcestí "Trojmezí". Už prve jsme si všimli, že naši hřebenovku lemuje spousta starých historických mezníků, označených jak čísly, tak i písmeny BB. Dle infotabule je Trojmezí stykem tří historických správních útvarů: panství Branná, Velké Losiny a země Slezské. Tak vida, i spousta historie se dotkla zdejších hřebenů. U rozcestníku se občerstvujeme čajem a měníme i barvu značky, už dnes naposledy. Nyní nás povede žlutá. Odbočujeme opět do nitra tajuplného horského lesa a mírně klesáme do nevýrazného úžlebí. Mapa zde nese pomístní název "Japonská zahrádka" a symbol vrcholového mokřadu; a dlužno podotknout, že je to opravdu výstižné, neboť roztroušené zakrslé smrky a stezka (místy s poválkovými můstky) pěkně dokreslují zvláštní atmosféru této lokality. Zde se poněkud trháme, do následného táhlého stoupání kluci nasazují vyšší rychlost. Setkáváme se až za odbočkou ke skaliskům vrcholu Vozky (1377 m n.m.). Zdejší uskupení skal prý z určitých pohledů připomíná zkamenělý vůz jako paměť staré legendy, že vozka si dláždil blátivou cestu pecny chleba, za což byl po zásluze vyšší mocí potrestán a zkameněl.
Nám při pohledu zblízka skály vůz sice nepřipomínají, zato můžeme obdivovat zajímavé vrstvení svoru a rul. Není problém na skálu vyšplhat, ovšem ve stinných místech je třeba dávat setsakra pozor na zbytky ledu. A opět fantastické výhledy na již blížící se Praděd a naopak na vzdalující se Keprník krásně nasvícený sluncem, kde jsme byli prakticky před chvílí. Vrchol Vozky opouštíme kolem půl druhé, navracíme se na hlavní rozcestí a teď už budeme jen klesat. Chvíli se pěšina točí po úbočí a les opět houstne. Po chvíli docházíme k dalšímu rozcestníku "Pod Hášovou chatou" a tady si můžeme vybrat – k vlaku buď po žluté anebo zelené. Zelená je krapet delší, jednomyslně volíme žlutou.
Potom dost ostře klesáme po odlesněném hřebeni Klepáč. Značku jsme vybrali dobře, jelikož z tohoto úseku se otevírají poslední pěkné výhledy: zajedno na protilehlý Králický Sněžník pomalu se ztrácející v podvečerním oparu, za druhé na blízký hřbet Černavy a Šeráku pod jehož vrcholem rozeznáváme horní stanici sedačkové lanovky. Kde je ovšem známá Koňská vyhlídka můžeme jen hádat, ta v záplavě stromů není vidět. Pak definitivně sestupujeme mezi stromy a vyhlídky pro dnešek končí. O půl třetí dosahujeme mělkého sedla, kde se setkává několik lesních cest (rozcestník "Volská louka" /1004 m n.m.). Objevuje se první známka civilizace – zaparkovaná oktávka, jak jinak než s pražskou značkou. Čert ví kudy se sem dá vlastně dojet, ale musí to být pořádnou oklikou po úbočích - nebo snad po široké cestě, kterou nyní půjdeme my? Poslední etapa sestupu je zřejmě nejmíň záživná – jen zpevněná lesácká cesta, stromy a konstantní klesání. Na chvíli zastavujeme na následném rozcestí "Žleb" (830 m n.m.), kde dorážíme poslední zásoby čaje a sladkostí, však je to do údolí jen kousek. Pak ještě jedna výrazná zákruta kopírující profil svahu s postranním údolíčkem přítoku říčky Branné a o kousek níže už tušíme koleje Slezského Semeringu.
V momentě, kdy máme na dohled hájovnu se zajímavým názvem – Banjaluka – projíždí kousek před námi rychlík do Brna. Byli jsme si vědomi toho, že jej nestihneme. Však za hodinku pojede další, to je pro nás ještě dobrá alternativa. Od hájenky definitivně klesáme k blízké říčce a trati. U silnice nás zaujímá dávná technická památka – bezesporu propustek nyní už zrušené větve trati nebo nějaké lesní drážky. Je vystavěn z festovních kamenů předpisově zaklenutých do oblouku. Další železniční most, tentokrát mnohem větších rozměrů se nachází o kousek níže. Ten podcházíme a jsme u říčky Branné. Po obslužné silničce to máme na nádraží poslední zhruba kilometr a půl. Valem se sešeřilo, což ja také dáno i tím, že se nacházíme v těsném údolí. Nad námi vpravo se zjevuje strmá skála na níž lze v šeru spíše tušit než vidět zdejší zámek. Kluci ještě zkouší odbočit k vyznačenému Mariánskému prameni, ale posléze to vzdávají, že prý na něj nenarazili. V mapě je sice označen, ale asi ještě o kus dále. K hlavnímu turistickému rozcestníku (578 m n.m.) u hlavní silnice pod nádražím docházíme přesně v 16 hodin. Poslední kroky a posledních pár metrů stoupání – a jsme u staniční budovy a můžeme si krátce odpočinout v čekárně, kde vypisujeme pohledy. Marek má ještě síly k zaběhnutí k poštovní schránce, takže se nabízí že pohledy hodí. A pak můžeme konstatovat, že dnešní trasa je po zhruba 21 kilometrech ukončena.

Na vrcholu Keprníku.

Na vrcholových skalách Vozky.

Zpáteční mimořádné mimořádnosti
Kolem půl páté má jet náš vlak na Olomouc a dokonce přijíždí o něco dříve, takže se spěcháme usadit do prvního vagónu. Přední oddíl je téměř prázdný, takže se pohodlně uvelebujeme, natahujeme ušlapané údy a spořádáváme poslední dávku celodenní svačiny. Pohled do vypsaného jízdního řádu se zdá jasný, ale to ještě netušíme, kolik si cestou užijeme srandy. Marek se rozhoduje, že nepojede sólo na Olomouc, ale s námi na Českou Třebovou. Do Zábřehu to jde svižně. Sice za úplné tmy, ale přesně na čas dojíždíme na toto moderní nádraží po čtvrt na šest. Papírově zde máme zhruba deset minut na další spoj, kterým je expres Landek Žilina-Praha.
Ale ouha, opět se projevila dnešní "mimořádnost" na koridoru, takže Landek nám nabírá zpoždění zhruba dvacet minut. Běžíme do haly, koukáme na světelnou tabuli. Marek v rychlosti počítá, že by nám přípoj v Třebové mohl ujet a volí jednu z možností: zkusit naskočit do přistaveného motoráku směr Třebová. Takže běh zpátky – člověk by se až divil, kolik má ještě sil po celodenní túře a jak se dokáže vybičovat k výkonu pod hrozbou pozdního dojetí domů :-)) V regionově Marek zase cosi cvaká na telefonu (má tam jízdní řády): "Rychle pryč, to nemá cenu, motorák musí ten náš rychlík někde cestou pustit!" Do odjezdu zbývá pár vteřin, dupot a zpátky na perón. Nervózně tedy čekáme na opožděný Landek: "To je opravdu mimořádná mimořádnost," drbe se za uchem Marek, koukaje stále na displej mobilu, "pokud nedojedeme na čas, zkusím vznést požadavek na dispečera, aby nám zastavil následný spoj na Brno, který v Třebové normálně nestaví." Bizi třeští oči: "A to jde??? Už vidím, jak ti nějaký ajzlboňák zastavuje vlak." Marek je však zkušený šotouš: "Při takovéto mimořádnosti zaviněné zpožděním vinou drah to prý možné je," – "No paráda, ty mimořádnosti se mi začínají líbit a hlavně to, že náš osud má dneska v rukách nějaký všemocný dispečer v Třebové, ať žije!" jásá Bizi a vtom rozhlas hlásí náš vlak a jeho poziční světla se objevují vzápětí.
Usazujeme se do Landeku a Marek ještě propočítává časovou osu a přesnou minutu setkání s následným spojem na Brno: "Podle všeho na to budeme mít dvě minuty, teď ještě aby dispečer hodil na vedlejší kolej ten motorák, aby nám neblokoval cestu, jako expres máme přednost." Modlíme se, aby dispečer odstavil nepohodlnou regionovu někam do polí. Za dvacet minut dosahujeme Třebové a chystáme se k rychlému výstupu a úprku kamsi do útrob nádraží (nevíme, odkud přípoj pojede). Já se stavím do dvířek a chystám paragánský výskok – brzdy nelidsky skřípou, dveře se odblokovávají, otevírám a skáču do prázdna co nejdál a... NIC! Zůstávám viset za jednom z řemení batohu a plácám se ve vzduchu mezi dveřmi a perónem jako želva ninja. Sakra, to se stane zrovna teď!!! Bizi mě bleskurychle uvolňuje, ale i tak jsme ztratili drahocenné čtyři vteřiny!! Valíme do útrob nádraží... Expres Brněnský drak bude asi 15 minut opožděn... "A jóóó, vždyť ona je ta mimořádnost dneska i u Chocně, takže zpoždění mají vlaky i z druhé strany!!" a tím končí náš podvečerní stihomam na kolejích. Dispečer pro nás naštěstí další ECčko zastavovat nemusel, na našeho Draka ještě naopak chvíli čekáme. Takový podvečerní adrenalin nikdy nemůže škodit. Pak se pohodlně usazujeme do velkoprostorového vozu a hodinu ujíždíme na Brno, místy až 140 km/h, jak hlásá světelná tabule. Tím zpoždění víceméně stahujeme, ale to už je nám jedno, protože na přípoj do Třebíče si budeme muset i tak počkat hodinku.
V Brně se loučíme s Markem, přejeme si pěkný zbytek roku a vyslovujeme přání nějaké další pěkné výpravy: "Dneska jsme měli fantastické počasí, vsaďme se, že příště zase bude vánice," loučíme se tímto proroctvím. Marek se noří do víru velkoměsta za občerstvením než mu pojede něco na Břeclav. My s Bizim využíváme služeb klidné a bezpečné čekárny (asi každé dvě minuty tam nahlíží příslušníci bezpečnostní služby nebo policie) a za necelou hodinku se šouráme na páté nástupiště, kde přistavují motorák a my se jdeme usadit. "Tak jestlipak i letos pojedou kamarádi z mokré čtvrti Kurta Konráda, jako loni," vzpomínáme na zážitek se známými vypitky z Kurtky, kteří Lidlenky využili k cestování po olomouckých a brněnských hospodách. Tentokrát ale (naštěstí) nejedou, aspoň bude klid na závěrečné poklimbávání. Cesta do Třebíče je jako vždy velmi zdlouhavá, ale ve 22:09 jsme konečně doma. Startujeme u nádraží zaparkované auto a ještě vezu Biziho k domovu. Cestou je teda pořádná mlha, ještěže nám to dnes v Jeseníkách vyšlo se sluncem!

Letošní výstup za inverzí byl mimořádně úspěšný a my jsme cestou po hřebenech několikrát prohlásili, že za ta léta se stáváme zkušenými a zaslouženými inverzisty. Lze tedy jen doufat, že i nadále budou České dráhy pořádat akce na zlevněné síťové jízdenky, které jistě využijeme i v příštích letech. Tím spíše, že s platností nového jízdního řádu se mají obnovit ranní sobotní spoje z Brna na Ostravu, takže napříště můžeme zkusit zase třeba Beskydy. Inverzi zdar!!!

Pohled na Praděd s vysílačem.

Sestupová cesta po úbočí Klepáč, na obzoru Králický Sněžník.

Zajímavosti a odkazy:

Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/180.htm.

Celkem ujito: 21 km.
Nejvyšší bod: Keprník (1423 m n.m.).
Nejnižší bod: Branná, rozcestník u nádraží (578 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.55 Hrubý Jeseník.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.