Sobota 4. května 2013
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Wiener Neustadt - Ternitz
Pěšky: Ternitz, zast.ÖBB (0 km, 405 m n.m.) – Gfieder, rozhledna (3 km, 609 m n.m.) – St.Johann am Steinfelde (5 km, 400 m n.m.) – E-60 , ferráta C – Neunkirchener Naturfreundehaus, tur. chata (10,5 km, 758 m n.m.) – Flatzer Lochsteig, ferráta A/B (11 km) – Flatz (13 km, 470 m n.m.) - Ternitz, zast. ÖBB (16,5 km, 405 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya

Účastníci: Marek, Kotel, Pilník.
Počasí: polojasno, 18°C.

Přelom dubna a května vždy pro naše "skalo-lezco-chtivé" nadšence předznamenává termín jednodenní výpravy k našim jižním sousedům, kde nám vyhlášené turistické destinace a lokality nabízejí spoustu atraktivních míst s příslibem zajímavých lezeckých zážitků na zajištěných stezkách, neboli ferrátách – v Rakousku zvaných Klettersteig. V minulosti jsme navštívili horskou oblast Raxu i Schneebergu, poznali jsme i Gutensteinské Alpy, dvakrát jsme byli na Hohe Wandu...
Letošní plán především závisel na poměrně vrtošivém počasí. Sice jsme měli v hledáčku opět Rax a někteří odvážlivci si dokonce tajně mysleli na vyhlášenou Hans von Haidsteig, ovšem vývoj počasí nás nakonec ponechal poněkud při zemi: i když dosud nenavštívená oblast poměrně neznámého Flatzer Wandu, kam jsme se vypravili, nás nakonec dokázala velmi oslovit.
Flatzer Wand je poněkud zastrčená skalní stěna nedaleko města Ternitz. Sotva jsme ji zdálky spatřili, napadlo nás docela trefné přirovnání: "miniaturní Hohe Wand". Ve skalách je vedeno několik klasických ferrátových výstupů, z nichž nejobtížnější je zřejmě E-60 (C) a nejzajímavější potom Flatzer Lochsteig (A/B). A co je přívětivé, přímo nad E-60 se nachází pěkná turistická chata. Flatzer Wand je daleko méně navštěvovaný než známější Hohe Wand, a kdo hledá klid a pohodu bez turistického mumraje plného lidí, najde nad vesničkou Flatz to správné přívětivé místo pro relaxaci i lezecké zážitky.

Již pošesté se tedy chystáme vyrazit do blízkého Rakouska – bohužel ale letos pojedeme jen ve třech, což znamená zvýšené náklady na jízdenku. A to ještě rakouské státní dráhy naši oblíbenou ERT zdražily na 32 euro. My s Pilníkem si sice musíme připlatit ještě cca 200 Kč na benzín; neznamená to ovšem nijak velkou finanční zátěž, a i tak je jednodenní výprava stále výhodná a atraktivní. A za ty zážitky a pěknou přírodu to rozhodně stojí!
Vyrážíme z Třebíče ve 3:45, kdy Pilníka vyzvedávám u nich doma, a míříme prázdnými silnicemi na Moravské Budějovice, Znojmo a posléze Hevlín, kam dojíždíme přesně podle propočtu v rovných 5:00. Marek na nás čeká před zdejším infocentrem, takže již všichni společně přejíždíme do blízkého rakouského města Laa an der Thaya a parkujeme u nádraží. Jízdenku letos kupujeme v automatu za hotové, na každého vychází příspěvek necelých 11 euro. Usedáme do horního patra prázdné "lasičky" a v 5:25 odjíždíme k Vídni.
Vychází akorát slunce, které posléze překonává přízemní obláčky a to znamená, že je určitá naděje na pěkný den – navzdory předpovědi, která nás strašila poměrně proměnlivým počasím s možností přeháňky. Před Vídní je už skutečně pěkně a my musíme co nejdříve rozseknout, na kterou lokalitu se vlastně vydáme! Snad poprvé v dějinách výprav není pevně stanoven cíl a ponechali jsme si rozhodnutí ze dvou variant až ve vlaku: 1./ při extrémně pěkném počasí to může být "dvoutisícový" Rax a za 2./ při horším počasí, které by sneslo i přeháňku, se můžeme vydat na skalní oblast Flatzer Wand, která dosahuje jen asi 700 m n.m.

Rozhledna na kopci Gfieder (609 m n.m.)...

Přestupujeme v Prátru a při jízdě na Wr. Neustadt je již jasné, že v horských polohách Schneebergu a Raxu je pořádně zataženo! Schneeberg není vůbec vidět, halí se do šedých vodnatých mraků, a i bližší a nižší Hohe Wand má co dělat, aby se nám ukázal. Volba je tedy jasná, vystoupíme ve městě Ternitz a vydáme se na Flatzer Wand. Zdejší terén umožňuje spíše pěší styl túry, který lze v případě zlepšení počasí okořenit skalními výstupy; na Raxu bychom byli odkázaní jen na ferráty, a to by v dešti, mlze a větru byl zážitek mizerný, ba i nebezpečný. Ostatně ještě nikdy jsme na Flatzer Wandu nebyli, a tak dnešní cíl bude aspoň úplně něco nového a nepoznaného. Chvíli čekáme ve Vídeňském Novém Městě, poté je jako vždy pěkným zážitkem průjezd rozsáhlým borovým polesím v okolí zastávky Sankt Egyden am Steinfeld. Do Ternitz přijíždíme v 8:15. Hned u nástupiště nás zaujímá stojan s koly programu "Radland" – zřejmě zde lze kolo za nějakých podmínek zapůjčit a přejet s ním na další punkt.
Před nádražím nás symbolicky vítá velká infotabule a podrobnou mapou – Unser Schöne Ternitz. Je to spíše plán ulic než turistická mapa, ale i tak si ji fotíme a ujasňujeme si nejbližší postup: dlouhou ulicí Gfiederstraße vyjdeme ven z města a jak už její název napovídá, dovede nás na úpatí blízkého kopce Gfieder. Je tudy trasována i turistická pásová značka modré barvy. Městečko se ani ještě neprobudilo a tak dlouhou ulicí kráčíme zcela sami, jen občas nás míjí auto. Po asi deseti minutách jsme u koncové dopravní značky, oznamující konec městečka a od bílé kapličky se nám naskýtá pěkný pohled na náš první dílčí cíl – lesnatý kopec Gfieder, který o více jak 200 metrů převyšuje okolní krajinu, přesněji ploché údolí říčky Sierning.
O kousek dál, za ohradou s pasoucími se krávami, odbočujeme ostře vlevo na štěrkovou cestu, která se začíná zvedat na úpatí kopce a záhy vstupuje do lesa. Pak míjíme areál vodárny s vysílačem, stezka dělá ostrou serpentinu a stoupá pěkně zprudka. Nasadili jsme dost ostré tempo, které po druhé zatáčce nestíhám vydýchávat a musím se posadit na pařez, jak se mi zamotala hlava. Přičíst to lze možná nově nasazeným prášků na tlak, ale spíše brzkému vstávání, nevyspání a nenajedení. Po chvíli odpočinku a srovnání dechu se vydáváme dál a konečně je na dohled zalesněný vrcholek Gfiederu s trámovou konstrukcí rozhledny (609 m n.m.). Věž je to opravdu bytelná a přitom jednoduchá. Sice zezdola nebyla vůbec vidět, ale její vyhlídková plošina bezpečně převyšuje vrcholky stromů a nabízí pěkné výhledy zejména na východ do ploché kotliny podél řeky Schwarzy s městy Ternitz a Neunkirchen, dále více severněji do údolí Sierningu s vesničkou St. Johann, kam posléze budou směřovat naše kroky. Rozhledna je opravdu bytelná, výška vyhlídkové plošiny cca 14 metrů a dle dostupných údajů na webu lze zjistit, že tato současná věž byla postavena v roce 1988, přičemž úplně první zde byla vztyčena již roku 1887. I přes poměrně nízké mraky se můžeme pokochat pěknými pohledy do okolí, takže výstup na tento kopec stál rozhodně zato. Pak chvíli pod rozhlednou na lavičce odpočíváme a občerstvujeme se horkým čajem z termosek. O půl desáté se vydáváme na další cestu, která se i nadále řídí dle pásového značení, ovšem na odvrácené, západní úbočí Gfiederu. Na blízkém rozcestí po vrcholem se vydáváme doprava, netrvá dlouho a po široké svážnici scházíme na okraj lesa a vstupujeme do vesničky St. Johann am Steinfelde.

... z níž je pěkný výhled na Ternitz a blízké okolí, ten den bohužel trochu zamlžený.

Bočními uličkami a přes mostek přes Sierning se dostáváme na hlavní silnici, odbočujeme vpravo a na chvíli se zastavujeme u informační tabule Přírodního parku (Naturpark) Sierningtal-Flatzer Wand, který zahrnuje nejen hluboké údolí jmenované říčky, ale především hluboké lesy v okolí zdejšího nejvyššího kopce Gösing a samozřejmě (jak už název napovídá) náš dnešní cíl – skály u obce Flatz. Jak už to v Rakousku bývá, snad každá obec či turistický spolek má své vlastní značení, tak i tady jistě narazíme na přehršel různě značených cest. Nejprve se budeme držet modré, pak bychom se měli dívat po žluté. Vyrážíme tedy do přilehlé boční uličky a poblíž zajímavého kostela sv. Jana opouštíme vesnici a stoupáme do lesů. Netrvá dlouho a ocitáme se na okraji luk. Zde zase odbočujeme vpravo na lesní stezku, ... a po chvíli zase další louky. Podhůří masivu Gösing je tedy rozhodně velice členité. Marek nás upozorňuje na blízkost kešky, která by měla být uschovaná u nějakých "Podivných stromů" na úpatí kopce Schönbühel – a skutečně je tomu tak: kešku sice nenacházíme, zato všelijak pokroucené starodávné borovice s několika srostlými kmeny, nacházející se na okraji lesa, nás opravdu zaujaly. Že je to zřejmě oblíbené místo k vycházkám a odpočinku dokládají nejen lavičky, ale i starší manželé, které na jednu z nich usedají, a se kterými se zdravíme.
Nadále se držíme žlutého značení, který kopec Schönbühel traverzuje po jeho východních lesnatých svazích. Pěšina se brzy napojuje na lesní svážnici. Nevyužíváme odbočky do vesničky Flatz, jejíž střechy vidíme o něco níže mezi stromy, to bychom zbytečně ztratili výškové metry. Raději se stále držíme svážnice, nyní již bez turistického značení. Po čtvrthodince přichází ostrá zatáčka vpravo, kopírující tvar boční rokle a my se stáčíme na východ. Už raději bystříme pozornost, abychom se správně dostali na traverzující stezku pod skalami, která je východištěm na zajištěné výstupové trasy. Papírovou mapu máme okopírovanou z edice Kompass, a ta jako vždy je velmi kusá. Zato musím uznat, že stažená Open street mapa do mé GPS je opravdu přesná a jsou na ní vyznačeny i ty nejužší pěšiny! Ta nám tedy nyní velmi pomohla a zanedlouho se neomylně zastavujeme u široké odbočky, která míří prudce vlevo. Musíme se před stěžejní etapou dnešního putování trochu posilnit a především pořádně napít, jelikož teploty se kupodivu vyvíjí směrem nahoru, okolo příjemných 20°C, a tady pod jižním svahem poměrně pěkně peče i polední sluníčko. Pilník si ještě převléká svoje fajnové outdoorové kalhoty za postarší rifle (což se mu později celkem vyplatilo) a vyrážíme po boční cestě do pořádného kopečka.
V úseku asi 100 metrů překonáváme jednu serpentinu a v následující druhé je velmi nenápadná odbočka vpravo ke skalám, které jsou na dohled asi 30 metrů od nás mezi stromy. Že by tohle byla ta pravá odbočka? Na odbočce je vystavěn nenápadný kamenný mužík a na blízkém stromě jakási cedulka evokující zdánlivě značku "zákaz vjezdu". Když se ale podíváme pozorněji, v červeném kroužku je text E-60. Znamená to tedy, že nástup na zajištěnou stezku E-60 jsme trefili velice dobře a úplně bez problémů. Sice se nám to zprvu nezdá, ale sotva se po svahu vyškrábeme k cedulce, poněkud více vpravo, na téměř kolmé skále již zřetelně vidíme vázací lano ferráty. Tak to tedy zkusíme.
Pod skálou je malá plošinka, kde se lze připravit a kde si Pilník začíná vázat úvazy. Marek jde na to "na ostro", ale kolmou a hlavně vlhkou skálu zdolává až na několikerý pokus a s opravdu velkým úsilím. Je třeba pořádně se zapřít nohama o klouzající vápenec a pevně ručkovat rukama. Marek je mrštný pavouk, ale já se svými 90 kily plus desetikilovým batohem nemám příliš šancí. Mě to klouže, tak raději do toho nejdu a spořádaně hledám boční výstupovou pěšinu podél skal. Dá se to skutečně obejít, stačí se škrábat od tabulky přímo do kopce, zatímco skála s ferrátou je stále na dohled. Nasazuji tedy aspoň přilbu, aby mě snad netrefilo nějaké kamení, které se sem od ferráty může začít trousit. Naposledy se do úvodní pasáže pouští Pilník, a to poctivě s úvazy a přilbou. Scházíme se s Markem asi v první čtvrtině výstupu, kde je oddechový "balkónek" (plošinka) a odkud je také celkem pěkně shora vidět úvodní pasáž, kterou právě zdolává Pilník. No, tady svrchu se to sleduje v pohodě, ale lezec musí opravdu pořádně makat...
Následně pak obcházím střední pasáž ferráty, kterou dle sdělení našich lezců tvořil další obtížný úsek hodnocený na náčrtku obtížností C. Chvíli mám kluky ještě na dohled, ale pak se musím od skal oddálit a přicházím o jeden adrenalinový zážitek, kdy si Pilník na vlastní kůži vyzkoušel záchrannou funkci ferrátového setu – prý se neudržel rukama, podklouzly mu na téměř hladké skále nohy... a už visel na "brzdě". Naštěstí to bylo v místech, kde vázací lano bylo vodorovně, takže nesjel k nejbližší kramli. Později to zhodnotil slovy, že "to byl zajímavý zážitek, ke kterému jednou dojít musí, aby si to člověk trochu vyzkoušel". Všichni se setkáváme až v závěru zajištěného úseku, kde lano končí u torza litinového křížku. Samotná ferráta ani nebyla příliš dlouhá, cca kolem 60 výškových metrů, ale bezesporu zajímavá.

Pilník v pilné práci nohou i rukou na "céčkové" ferrátě E-60.	Závěr ferráty E-60.
Společná fotka na terase chaty Neunkirchener Naturfreundehaus (758 m n.m.).	Turistická chata Neunkirchener Naturfreundehaus na vrcholu Flatzer Wand.

Na prosluněné plošince u křížku je jistě pěkné místo pro vydýchání, ale jelikož je už na dohled štít turistické chaty, vydáváme se po klikaté pěšině vedenou mezi kameny vzhůru. Za pět minut stojíme na terase před chatou Neunkirchner Naturfreundehaus, která svůj název má pěkně vyvedený pod štítem, dokonce včetně údaje nadmořské výšky – 758 metrů. Oproti Ternitzu se tedy nacházíme o více jak 350 metrů výše. Na posezení před chatou vůbec nikdo není, skoro to vypadá, že tu není živé duše – ovšem otevřené dveře nás zvou dovnitř. Zde nacházíme jen majitele, u kterého objednáváme lahvové pivo (točené bohužel nemají) a zakupujeme pohledy pro naše kamarády. K hlavní svačině usedáme venku na sluníčkem vyhřáté posezení, aspoň máme k odpočinku a polední siestě krásný výhled dolů na Flatz a Ternitz. Mezitím přišla jedna skupinka starších turistů, dokonce přijel i někdo na kole, ale jinak tu bylo opravdu klidno a bez návalu, což nám plně vyhovuje.
U poledního odpočinku setrváváme zhruba půlhodinku a v jeho rámci m.j. řešíme, jakou zvolit další trasu. Maximalistická verze byla naplánována až na zříceninu Schrattenstein, což by znamenalo dojít až na puchbergskou trať. Ono to ani není příliš daleko, ale šli bychom prakticky jen lesy. Spíše nás zlákala možnost poznat ještě více skály Faltzer Wandu, tak jsme se nakonec rozhodli, že půjdeme po vrcholové pěšině a sestoupíme některou ze zajištěných stezek – nejvíce nás lákala Flatzer Loch Steig, obtížnosti max. A/B. Ostatně orientační tabulka vedle chaty uvádí, že k ústí stezky je to pouhých 20 minut, tak se tedy vydáváme po horní hraně Flatzer Wandu východním směrem. Ono to snad ani 20 minut nebylo, spíše ani ne deset. Stezka se začala celkem zostra svažovat. Po chvíli registrujeme odbočovací tabulku a na další borovici poněkud zašlou s nápisem Flatzer Loch Steig. Máme směřovat dolů, prudce se svažující pěšinkou mezi skálami, zatím to na nějaké jištění nevypadá.

Sestup ferrátou Flatzer Lochsteig (A/B), která je vedena zajímavými skalními průlezy.

Opatrně se tedy pouštíme dolů – na tlejícím loňském listí na dosud mokrém podkladu je potřeba nasadit takřka lyžařský styl plužení a brždění hranami bot. Zvládáme to dobře, pomáháme si i chytáním za úzké kmeny stromů. O kousek níže konečně přichází atraktivnější úsek stezky: dostáváme se do oblasti několika skalních průlezů lemovaných jistícím lanem. Stezka se několikrát stočí a podcházíme pěkné skalní "branky". O kousek níže je sestup vylepšen i dřevěnými stupni a tak docházíme k informativní tabuli, která nám doporučuje 100 metrovou odbočku k blízké jeskyni Flatzer Loch, která je zlatým hřebem této stezky. Neváháme a odbočujeme tedy na stezku pod mohutné prosluněné skály. Konečně se dočkáváme i úseku zajištěného stoupacími kramlemi a dokonce i oky, které při manipulaci a chytech vyvolávají zajímavé cinkavé zvuky, které jsme zaslechli už pod stezkou E-60. Stačí pár výškových metrů a jsme v nevelké jeskyni, kterou místní obyvatelé využívali v časech ohrožení, zejména před Turky. Což potvrzuje zde umístěná pamětní deska k 300. výročí války s Turky (1683-1983). Z plošinky před jeskyní se nabízí i pěkný výhled do kraje. Odbočka sem jistě stála zato.
Zajímavou skalní pasáží s oky a kramlemi se navracíme zpět k infotabuli a pak již sestupujeme dolů. Netrvá dlouho a křížíme traverzující svážnici, ale tu již dnes nevyužijeme. Pěšina pokračuje stále dolů, až na blízký okraj lesa, kde je pěkné turistické zázemí – velký přístřešek s grilem a několik laviček na konci louky, o kousek níže parkoviště pro motorizované návštěvníky Flatzer Wandu. Na tomto pěkném výhledovém místě nelze jinak, než příjemně posedět a opět se napojit z našich lahví. Dále pěšina pokračuje dolů k prvním domkům obce Flatz a záhy se mění v asfaltovou silničku. V následné ostré zatáčce je turistický rozcestník vyznačující odbočku k dalším zajímavým jeskyním a parťáci se nechávají zlákat. Domlouváme se tedy, že se sejdeme na nádraží, jelikož zabloudit již nelze. Kluci tedy odbočují opět do svahu ke skalám, já pokračuji Flatzem na okraj obce, odkud k Ternitzu směřuje pohodlná polňačka. Za zmínku ještě stojí zdejší hasičská zbrojnice s vystavenou historickou stříkačkou. U ní je i omšelá poštovní schránka, kde vhazuji pohledy.
Asi dvoukilometrový úsek po polňačce taky není nezajímavý. Zajedno se odtud lze pokochat krásným zpětným pohledem na celý zalesněný pás skal Flatzer Wandu (dokonce i štít turistické chaty je dobře vidět), za druhé i v okolí jsou pěkné objekty, jako například starý kamenný kostel v blízké vesnici St.Lorenzen, jehož věž mi vzdáleně připomíná hrad Kašperk :-) Cesta je lemovaná několika lavičkami, ale já pokračuji dále až k blízkému rozcestí, kde se u božích muk napojuji na normální okresní silnici. Zde se překonává mírné návrší, čili městská aglomerace Ternitzu a sousedního Rohrbachu je již na dohled. A stejně tak i zalesněný kopec poněkud vpravo, což není nic jiného, než známý Gfieder. Dokonce i vrchol rozhledny je na něm k rozeznání.

Závěrečný pohled na stěnu Flatzer Wand s vesničkou Flatz.

Silnice klesá asi 2 km k okraji Ternitz, což je místní část Döpling. Pak přecházím hlavní silnici u supermarketu Billa a dál je trasa již jasná: po ulici 12.února (zatím nevím, čím je v Rakousku tento den významný) mířím kolem kostela ke kruhovém objezdu. Okolní parkovou úpravu ještě více zkrášluje zajímavá stupňovitá fontána, kde se trochu oplachuji. Na nádraží je to několik posledních metrů, kam docházím přesně v 15:35. Na infotabulích zjišťuji, že vlaky na Vídeň jezdí po hodinách (15:40, 16:40...), takže pevně věřím, že kluci to na další vlak určitě stihnou. Uvelebuji se na lavičku a likviduji poslední malou svačinu. Jarda s Markem skutečně přicházejí kolem půl páté s pěknými zážitky z dalších jeskyní na úpatí Flatzer Wandu.
Mezitím profičelo stanicí několik expresů a nákladních vlaků, a přesně na čas v 16:40 přijíždí od Payerbachu i naše regionální patrová "lasička". Je celkem slušně obsazena, jelikož za ty roky už víme, že sobotní večer je místními hojně využíván k cestám do rakouské metropole za zábavou. Přesto usedáme na horní volnou čtverku a zjišťujeme, že se vlakem navrací i početná skupina postarších turistů, kteří s námi jeli po této trase už ráno. Zřejmě jeli až na Rax. Po asi dvacetiminutovém čekání ve Wr. Neustadtu uháníme na Vídeň, kde volíme k přestupu nově budovanou stanici Hauptbahnhof, víceméně na místě někdejšího Südbahnhof. Jdeme se krátce projít do ostatních nadzemních částí stanice, abychom zjistili, jak pokračují stavební práce. Pak jdeme počkat na vlak do Laa a odjíždíme směr Morava. Závěrečný úsek mezi Vídní a Laa je jako vždy nudný a dlouhý (asi 1,5 hodiny) a jízda rovinatou krajinou nás dokonale uklimbává. Pozornost bystříme až kousek od hranic, abychom se pokochali, jak dokonale trať objíždí výrazný vrchol s hradem Staatz. A to znamená, že za pár minut, těsně před osmou hodinou večerní budeme vystupovat na konečné v Laa.
Přesedáme do auta a přejíždíme do blízkého Hevlína, kde Marka odvážíme až do jejich ulice na severním okraji městečka. Přitom nás míjejí blikající hasiči – asi se někde něco stalo. S Markem se loučíme a odjíždíme na Znojmo. Cestou nás ještě předjíždějí divoce houkající policajti a v Dyjákovicích se dovídáme příčinu mumraje záchranných složek: silnice je zde uzavřena z důvodu tragické havárie. Naštěstí nás místní občané navádějí na postranní komunikace, takže se nám místo daří objet. Ještěže se nic nestalo nám, takže raději jedeme dvakrát tak opatrněji k domovu. Znojmo dnes výjimečně objíždíme po okružní silnici II/408 přes Kuchařovice, ale není zde příliš dobrá cesta. To na Morávky už to ubíhá velice svižně. Oranžový západ slunce je umocněn mohutnými výškovými mraky a my jsme rádi, že se nám dnešní výprava vzhledem k počasí vydařila velice, a že jsme v pořádku dorazili domů.

V Dolním Rakousku jsme tak objevili další velice zajímavou skalní lokalitu, a jak se vyjádřili všichni dnešní účastníci, jistě v budoucnu na Flatzer Wand ještě zavítáme. Množství pomyslných kladných bodů našeho hodnocení jistě dostává za to, že je to velmi klidné místo bez množství turistů a jako vhodná alternativa při určité nepřízni počasí oproti náročným horským partiím. Že zdejší zajištěné stezky nejsou moc známé, dokládá i jejich absence na serveru bergsteigen.at, kde je zdokumentována vlastně jen "E-60ka". Přesto i ostatní určitě stojí za projití. Takže za rok v Rakousku opět "skalám zdar"!

Zajímavosti a odkazy:

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů (byť oproti loňsku podražila o 4€). Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej myslím během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Jednotná a pevná cena 32€ (aktuálně 840 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat v našem Idosu nebo ještě lépe na stránkách rakouských státních drah www.oebb.at – v podrobném hledání je ale třeba vyloučit spoje vyšší třídy EC, IC, na které jízdenka ERT neplatí.

Podrobné informace o ferrátách na stěně Flatzer Wand jsou na webu http://www.volki.at/berge/flatz/flatz.shtml, včetně fotografií.

Celkem ujito: 16,5 km.
K orientaci poslouží mapa Kompass 210 Wiener Hausberge 1:50.000.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/172.htm.

(zapsal, fotil a točil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.