Sobota 20. dubna 2013
Trasa: Bransouze, nádr. ČD (0 km, 426 m.n.m.) – Číchov, rozc. (3 km, 430 m n.m.) – Fretychův mlýn, rozc. (5,5 km, 416 m.n.m.) – Přibyslavice, kostel (8 km, 430 m n.m.) – Petrovice, rozc. (10,5 km, 450 m n.m.) – Červený mlýn (12,5 km, 406 m n.m.) – Sokolí, zast. MHD (16,5 km, 452 m n.m.).
Účastníci: Pedál + Nela, Čenich + Adéla, Kotel, Milan, Eman, Havran.
Počasí: zataženo, kolem 13°C.

Na letošní první jarní výpravu jsme si museli počkat až na konec dubna. Zkrátka proto, že letošní zima byla abnormálně dlouhá, vždyť souvislá sněhová pokrývka se udržela až do Velikonoc (1.4.). Námi zvolená sobota 20.4. byla prakticky první, kdy se dalo vyrazit ven bez brodění v mokrém sněhu či vrstvách bláta. Přesto příroda ještě doslova spala.
Netradiční název této výpravy neznamená, že jsme se snad zúčastnili církevního procesí, ale přesto je naprosto přiléhavý. Díky Čenichovi, který z Přibyslavic pochází a má tu dobré kontakty na zajímavé lidi, jsme měli jedinečnou možnost podrobně si prohlédnout významné církevní památky v obci Přibyslavice – románský kostel Sv. Anny a k němu přiléhající barokní poutní kostel Narození Panny Marie. Průvodcem nám byl pan stavitel Svoboda, který se těmito jedinečnými památkami zabývá již desítky let.
Díky relativně příznivému počasí jsme pak pokračovali pěšky i nadále: velmi pěkným údolím řeky Jihlavky až do Sokolí. Kompletní úsek od Bransouz až po Třebíč jsme si tak prošli po mnoha dlouhých letech, takže vybranou trasu i hlavní cíl všichni účastníci velice ocenili. Prvních jarních 16,5 km nám sice dalo celkem zabrat, ale výprava se podařila na výbornou.

Sraz a odjezd byl stanoven až dopoledním vlakem, v 9:25 na třebíčském nádraží. Já (Kotel) nastupuji v Borovině a namísto očekávaného procesí lidu naší party nalézám ve vlaku jen skupinku nejskalnějších trampů, kteří jsou ochotni vyjet za každého počasí. Pevně však doufáme, že noční přeháňky se nebudou opakovat. Vystupujeme po necelé půlhodince v Bransouzích, které byly před lety naším častým cílem, především na Burdychově chalupě. Ta už mu ale "neříká pane", takže do Bransuz jsme na víkendovky bohužel přestali jezdit. První naše zastávka je, jak jinak, v blízkém konzumu, kde si žízniví členové tradičně kupují lahváče a slopají je na tarase před prodejnou. Zlatavý mok si ale kupodivu nekupuje Pedál, který se dle sdělení Čenicha a Nely přepivnil včera večer na "Kozlovně" na Alfě a dneska nemůže pivo ani vidět. Jojo, už ta výdrž není, co bývala... Pokračujeme dále přes železniční přejezd a most přes řeku Jihlavku k rozcestníku žluté a červené značky u místního koupaliště. Odtud se vydáváme po červené směr Okříšky-Třebíč.
Míjíme areál koupaliště, který provozovatelé pilně připravují na nadcházející sezónu. Posléze docházíme ke splavu a podle značek míříme do kopečka mezi chaty. Procházíme první osadou, pak chvíli lesem ve stráni a vycházíme poblíž u naší rodinné chaty. Dneska je tu kvůli počasí ale úplně pusto, ani na ostatních chatách nikdo není. Po rozlehlých loukách na náhorní planině se začínáme blížit k Číchovu, který máme po chvíli na dohled. Louky jsou posazeny dost vysoko nad řekou, takže se odtud nabízejí velice pěkné pohledy na široké údolí Jihlavky, především též na protější hřeben Bukovec (kolem 570 m n.m.) porostlý mnoha remízky a zbrázděný úzkými políčky a lukami. Louka, po které kráčíme my, je zle zaneřáděna od divokých prasat, kterých se v posledních letech přemnožilo neskutečné množství. Po deseti minutách se napojujeme na silničku spojující Číchov a Chlum, takže odbočujeme vpravo na blízký Číchov. Podél této silničky je postaveno více křížků, především někdejšími majiteli zdejších polností, anebo na památku členů některých číchovských rodin. Před lety jsme objevili jeden úplně zarostlý v trní a opuštěný, a příkladně jsme jeho okolí vyklučili a křížek opravili. Bylo by škoda, aby tato klasická venkovská drobná architektura chátrala.
Do Číchova vcházíme okolo kdysi vyhořelého kravína. Je zajímavé, jak je majetek necháván napospas. Kdysi zde bylo plno krav, dneska už bohužel osud staveb zřejmě nikoho nezajímá. Mezi domky docházíme k turistickému rozcestníku, odkud se nabízí průhled na střed obce s řekou. Kdysi byl Číchov farně rozdělen na tzv. Brtnický a Třebíčský – dnes je to jedna obec, ovšem pozůstatkem na staré rozdělení je existence dvou katastrálních území. U rozcestníku je též křížek a byla zde i tzv. lípa Svobody zasázená sem roku 1919. Před nedávnem ale dožila a musela být pokácena, ovšem na její místo byla vysázena nová. Škoda jen, že zde uprostřed vesnice, je křížek s lípou zarostlý šípkem. Okolo starých stodol docházíme k Číchovskému potoku, zvanému též Leština, na samém okraji obce. Ten tvoří směrem k Červené Lhotě romantické údolí, známé taktéž z některých našich výprav. Ovšem dnes budeme pokračovat stále po červené TZT údolím řeky Jihlavky. Přecházíme tedy po mostku Leštinu a kráčíme po polní cestě ke staré chatové osadě Klokočka. Zde je cesta bohužel po deštích dost zablácená, ale zvládáme to projít po travnatých okrajích. Dalším zpestřením je ovčí pastvina, kde už jsou dokonce jehňata – pobíhají za huňatými mámami a ostošest pobekávají.
Dále se objevují staré chaty a řeka naráží do svahu a vytváří pravotočivou zákrutu. Naše trasa tedy musí vystoupat nahoru do svahu, vysoko nad řeku. Trochu se tady zadýcháváme, ale alespoň se mění charakter cesty. Po chvíli jsme o pořádný kus výše a sem-tam se nabízejí pěkné pohledy na protilehlé kopečky v okolí Jalovce a osady Hynkov. Kousek odtud se dostáváme do lesa pravidelně rozbrázděného vysokými mezemi – z toho je velice dobře poznat, že kdysi zde nebyl les, ale bezesporu louky a pole oddělené mezemi. Cesta se dvakrát stáčí do esíčka a vystupujeme právě na staré louky, které již zalesněny nebyly. Na okraji úvozu je hromada klád, které lze využít k posezení a odpočinku, navíc s pěkným výhledem do širokého údolí Jihlavky. Vybalujeme tedy pití a svačiny a asi deset minut na tomto pěkném místě dáváme pauzu (čas 11:30).
Odtud se cesta svažuje po okraji zarostlé rokle k blízkému rozcestníku Fretychův mlýn (416 m n.m.). Pojmenování těchto míst je dvojaké: jedny mapy uvádějí mlýn Fretychův, jiné Křástkův. To podle toho, jaké jméno kterého mlynářského rodu se zrovna používalo. Jisté však je, že toto jsou staletá historická pojmenování. Současný osud těchto míst je však úplně praktický: ruiny starého mlýna zakoupil před asi 35 lety herec (a třebíčský rodák) Oldřich Navrátil a na jeho místě postavil pěkný rekreační domek, který sem hezky zapadá. Takže až zase někdy třeba ve VIP zprávách na Primě uvidíte v kraťasích Emila Nádeníčka, kterak ještě za předjarního sněžení sází česnek, je to přesně z těchto míst u bývalého Fretychova mlýna pod Číchovem. V této lokalitě je několik chat a rekreačních objektů a Nádeníček je určitě doma, protože u domku parkuje teréňák s pražskou značkou. Přístup autem je sem jedině od Červené Lhoty a to ještě po prachmizerné staré mlynářské cestě.
Po chvíli se cesta mění ve stezku a odbočuje na pěší lávku přes Jihlavku. Následuje rozlehlý plochý ostroh obklopený řekou se tří stran. Na tomto ostrohu zvaném Oblazeň je opět spousta starých chat. Pomalu procházíme po pěšinkách mezi živými ploty a vysekanými pozemky. Na nejedné chatě již majitelé chystají objekt i okolí na nadcházející sezónu. Na protější straně řeky se zjevují obrysy několika staveb Kratochvílova mlýna, za socialismu přebudovaného na dětský tábor podniku Bytex. Po revoluci to chvíli fungovalo jako penzion a výletní hospoda, před pár lety ale vše koupili nějací poblblí Holanďani a rekreační zařízení (od nepaměti nevalné úrovně) slouží jen pro "jejich" lidi. Potvrzuje to i Pedál, který dává do placu historku jednoho jeho známého (myslím Bobka), který jel před nedávnem na kole po blízké cyklostezce, začalo silně pršet a nešťastník se chtěl do Kratochvílova mlýna uchýlit před nepohodou. Nedostal však ani pivo, ani kafe, ba byl bez rozpaků imbecilním cizákem vykázán i zpod přístřešku zpátky do deště – "Prostě ho vyhodil do deště, i přesto, že nikomu nemohl vadit, tohle by náš člověk turistovi v nouzi neudělal," uzavřel poučnou historku Pedál, a já pro pořádek uzavírám, že Holanďani i 1+1 počítají na kalkulačce a zásadně do oken nedávají záclony... Takže co od nich čekat...

Opékání špekáčků u řeky Jihlavky na místě zvaném Na ohrádkách.

Zahájení prohlídky kostelů před farou.

Další úsek značky vede po úzké pěšině pod strmými skalami. Romantiku místa umocňuje burácející splav a torza kamenných pilířků lávky, která zde kdysi překonávala řeku. Vzala ji však památná velká voda v roce 1985. Nám je to ale jedno, pokračujeme po pěšině po našem pravém břehu. Před námi se zjevuje zbrusu nový mostek, součást cyklotrasy Jihlava-Třebíč-Raabs. Ta sem přichází od Červené Lhoty, ale na našem břehu jakoby vedla do bažiny. Dál totiž pokračuje jen blátivá pěšina. Červená značka v těchto místech byla přeznačena – už nevede rovně v našem směru, ale překonává mostek a vede zřejmě po druhém břehu pod kopcem Hajný k papírně. My zůstaneme pochopitelně na pravém břehu a už se rozhlížíme, kde bychom udělali polední oheň. Čenich říká, že zdejším loučkám, rozloženým v úzkém pásu mezi řekou a lesnatým prudkým svahem, se říká "Na ohrádkách". Na poslední loučce ("ohrádce"), než cesta zatraverzuje nahoru do svahu, se utábořujeme. Rozvěšujeme batohy po stromech – především kvůli tomu, že je všude mokro, ale taky proto, aby nám je nevyžral Cyr. Oheň plápolá za chvíli na okraji cesty. U opékání špekáčků trávíme asi 3/4 hodinky. Když jsme byli v pohybu, ani nebyla znát zima, ale teď když posedáváme, chladnu se ne a ne ubránit. Už abychom tedy vyrazili dál.
K prohlídce kostela jsme ohlášeni na jednu hodinu popolední. Znamená to tedy, že do vsi dojdeme během slabé čtvrthodinky, jelikož první přibyslavické stavení, jímž je Obůrkův mlýn, se nachází hned za zátočinou řeky. Po uhašení ohně míříme tedy cestou do svahu, kde Čenich vzpomíná na humornou historku z mládí, kdy se jim zde uprostřed tmavé noci odkutálel sud piva ze stráně dolů. Překonáváme návrší a před námi se objevuje trochu nezvyklé panoráma Přibyslavic s kostelem na návrší a střechami domků pod ním. Obcházíme Obůrkův mlýn, nyní celkem pěkně upravený. Kdysi se chodilo přímo přes jeho dvůr a bránu, ale v dnešní době si majitelé vymohli i odklon cyklotrasy, čemuž se ovšem není co divit. Úzká pěšina pro pěší okolo sadu a stodoly stále přece jen vede. Postranními uličkami a pěkně do kopečka docházíme krátce po jedné hodině ke kostelu a k faře na okraji pěkně upravené návsi. Zde se setkáváme jednak s Pokem a Petrou, kteří přijeli ještě s děckama auty, ale i s Čenichovým bráchou, který přivezl pana stavitele inženýra Svobodu – a prohlídka významných památek může začít.
Nejprve se nám představuje pan Svoboda – ani se nám nechce věřit, že mu je již 85 let! Dle jeho slov začínal a pak celou profesní dráhu pracoval v jednom třebíčském stavebním podniku jako stavbyvedoucí. Péče o významnou a, dle jeho slov jedinečnou, církevní památku, t.j. přibyslavické kostely, je pro něj celoživotním koníčkem a v důchodu se jejich historii a stavebnímu řešení věnuje naplno. Nejprve vstupujeme do staršího kostela sv. Anny, který má původ v románské době a je tedy velmi starý. Nejlepší bude citovat pasáže z Vlastivědy moravské (vydáno r. 1906): "Nejstarší a pozoruhodnou památkou jest zdejší starý kostel, který přes všechny převraty a pohromy dosud původní románský sloh zachoval a mezi nejstarší stavby na Moravě náleží. Býval mnohem vyšším, o čemž každý se přesvědčí, kdo na půdu kostela vystoupí; klenba stropu je z doby novější. Do kostela, nyní dvouloďového, sestupuje se po 4 stupních... když starý oltář byl odstraněn, nalezen prý na oltáři nápis, že založen byl r. 1056. Na lodi poboční a sakristii nejlépe viděti tvary románské..." Všechny prostory jsme samozřejmě prosmejčili a dokonce i na půdu nás pan Svoboda zavedl. Zde měl dokonce v rohu jedné zdi označen trám, o němž se domnívá, že jde o zcela původní konstrukci.

Kostel Sv. Anny v Přibyslavicích - jeho počátky sahají do doby románské.

Kostel Narození P.Marie v Přibyslavicích - interiér se zázračným obrazem za oltářem.

Po prohlídce kostela sv. Anny jsme postranními dvířky prošli do sousedního, velkého kostela zasvěcenému Panně Marii. Opět bude nejlepší citovat Vlastivědu moravskou: "Nový obsáhlý chrám postaven byl k levé zdi kostela starého kolmo. Příčina stavby byla následující: na zevnější omítce zdi kostelní byl namalován starožitný obraz Panny Marie a zůstával přes veškery živelní pohromy neporušen, i když kolem něho všechna malta opadala. Tímto zjevem pohnut dal Ant. Rombald hrabě Collalto nad obrazem r. 1734 postaviti kapli. Nastaly pak do Přibyslavic k zázračnému obrazu poutě; některý rok prý na 40.000 lidí se tam dostavilo. Protož hrabě Tomáš Vinciguerra Collalto kapli proměnil v presbytář a před ni vystaviti dal ve vlašském slohu obsáhlý kostel. Když chtěl stavbu kostela doplniti věžemi, zemřel v r. 1764."
Interiér nového kostela nás svou monumentálností a výzdobou úplně ohromil. Pan Svoboda nám dokonce odkryl i onen posvátný obraz v čelní stěně nad oltářem, dnes je zakryt okenicí s replikou malby. Moravská vlastivěda z počátku 20. století samozřejmě také nemohla znát dvě současné věže, které byly postaveny až někdy v roce 1936 dle projektu architekta Hilberta. A právě výstup nad klenby, t.j. do krovu kostela a do jedné z věží byl zlatým hřebem naší prohlídky. Postranním schodištěm jsme vystoupali nejprve na půdu, kde byly krásně vidět konstrukce kleneb. Věže zčásti nesou mohutné ocelové traverzy, což je velmi odvážné řešení. Vylezli jsme až ke zvonům jedné z věží a otevřeným oknem se nám naskytl nezapomenutelný pohled na Přibyslavice a blízké okolí.
Pan Svoboda, i přes svůj věk, běhal po všech těch krovech, schodech, žebřících a klenbách jako mladík! Celkově prohlídka celého komplexu zabrala dvě hodiny. Po třetí hodině odpolední jsme tedy sestoupili opět na pevnou půdu před kostel a nezbývalo než našemu obětavému a zapálenému průvodci poděkovat a samozřejmě předat jeho prostřednictvím zdejší farnosti naši finanční sbírku, kterou jsme rádi vyjádřili vděk za jedinečný zážitek. Vždyť komu se poštěstí shlédnout v takových podrobnostech tak výjimečné (a bohužel snad ani nedoceněné) kulturní památky.
Jelikož nám prohlídka dala dost zabrat, naše další kroky vedou, kam jinam, než do blízké hospody. Dali jsme si pivko, limonádu, někdo i čaj, vzhledem k dnešnímu chladnému počasí. Naštěstí dnes ale ještě ani nekáplo. Znamená to tedy, že můžeme pěšky pokračovat po značce dále až k Třebíči. Na konci Přibyslavic u papíren odbočujeme na zbrusu novou cyklostezku "Raabs", který je v úseku k Petrovicím pěkně vydlážděna zámkovkou. Po chvíli přicházíme na louku, kde dokonce můžeme obdivovat starý památný strom, zřejmě buk. Pak stoupáme holinou na Petrovice, které rychle procházíme. Dále na Červený mlýn opět vede pohodlná cyklostezka. Milan nám v jedné zatáčce ukazuje, kde dost drsně loni boural na kole Biňa. O kus dál vstupujeme do lesa a na blízké odpočivce zastavujeme na odpočinek a občerstvení. Je poznat, že v nohách máme celkem dost. Další cesta následuje kolem Červeného mlýna, kde je právě rekonstruován léta zarostlý náhon. Přes chatové osady a kolem Padrtova mlýna docházíme do Sokolí, což už je třebíčská osada. Logicky by naše kroky vedly opět do hospody, ale máme toho v nohách nějak moc, tak se necháváme zlákat podvečerní linkou MHD, která má jet zanedlouho. Nějak špatně jsme vyčetli jízdní řád a získali dojem, že autobus staví jen na horní křižovatce u hlavní silnice, tak jsme přidali do kroku, abychom tam přišli včas. Na přijíždějící autobus jsme raději mávli, řidič zastavil a upřesnil nám, že tento spoj zajíždí až dolů do vsi :-) Tak jsme se aspoň ještě jednou projeli do Sokolí a mohli si vychutnat zdejší serpentiny. Kolem šesté dojíždíme busem na třebíčské náměstí, kde tím pádem můžeme dnešní velmi zajímavou výpravu ukončit a rozloučit se.
První jarní výprava se nám tedy nebývale vydařila, a koho nezviklalo zdánlivě špatné počasí a jel, v žádném případě neprohloupil. Odměnou za nachozené kilometry byl neobyčejný zážitek z návštěvy přibyslavických kostelů. I když tyto památky nejsou běžně přístupné, lze alespoň doporučit k celodennímu výšlapu uvedenou trasu podél řeky Jihlavky z Bransouz až do Třebíče (anebo obráceně) – je to velmi pohodová trasa podél řeky, byť v podlesní době na části přebudována na cyklotrasu "Raabs", takže od Přibyslavic na Sokolí je vyšší frekvence cyklistů. Možnost občerstvení nabízí například výletní hospoda u Padrtova mlýna a v Sokolí.

Výhled z věže.

Kostel Narození P.Marie v Přibyslavicích, t.č. jsou věže a střecha v rekonstrukci. Pohled z dálky.

Zajímavosti a odkazy:

Prozatím jeden z mnoha odkazů o historii přibyslavických kostelů: http://www.regionalist.cz/vilimek/vil01_21.htm.

Celkem ujito: 16,5 km.
Nejvyšší bod trasy: nad Fretychovým mlýnem (480 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Jihlavka u Padrtova mlýna (cca 400 m n.m.)
K orientaci poslouží mapy KČT Jihlavsko (č.79) a Třebíčsko (č.80).

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.