Výstup na Králický Sněžník
místo inverze mlha a mrazivý vítr


Sobota 17. listopadu 2012
Trasa: Stříbrnice, zast. bus (0 km, 660 m n.m.) – kaplička, rozc. (2 km, 905 m n.m.) – Adélin pramen (3,5 km, 980 m n.m.) – státní hranice PL, zelená TZT (4,5 km, 1090 m n.m.) – Králický Sněžník, vrchol (7 km, 1424 m n.m.) – pramen Moravy (7,5 km, 1370 m n.m.) - Slůně/Liechtenstein.chata (7,75 km, 1350 m n.m.) - Nad Adéliným pramenem (12 km, 1025 m n.m.) - chata Návrší, (13,5 km, 870 m n.m.) - Stříbrnice (15,5 km, 670 m n.m.) - Staré Město pod Sněžníkem, nádr. ČD (19 km, 5180 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Marek, Bizi.
Počasí: zataženo, mlha, sníh, vítr, nahoře -4°C.



Již po šesté jsme podnikli tradiční podzimní výstup za inverzí. Nechali jsme se zlákat téměř "dokonalou" předpovědí, která na celý týden i víkend slibovala ideální počasí – dole mlhavo a zataženo, na horách jasno a slunečno. Jako cíl jsme si tedy zvolili velmi atraktivní vrchol – Králický Sněžník! Předpověď nás ale naprosto zklamala... Už v 1000 metrech nadmořské výšky bylo jasné, že mlhavou poklici neprorazíme ani na špici našeho třetího nejvyššího pohoří. Ba právě naopak: nahoře byla taková sibérie, jakou jsme snad nezažili ani kdysi na Šeráku. Přesto lze tuto výpravu hodnotit naprosto kladně, vždyť případná nepřízeň počasí k horám zkrátka může patřit a co si budeme povídat: i ten mrazivý vítr, bílá tma, mocná jinovatka a sněhová pokrývka na Sněžníku měla také svoje kouzlo.
K přepravě na sever Moravy jsme i tentokrát využili lákavé nabídky Českých drah a obchodního řetězce Lidl: akčních poukázek na celodenní síťové jízdenky ČD Net, které nám umožňovaly dokonce volbu ze tří možných sobot. Ta sváteční, 17. listopadu, se nakonec ukázala jako ta nejpříhodnější.

* * * * * * *


Nad Stříbrnicemi
Tak takové nás tento den oblažilo počasí - lezavá mlha nad Stříbrnicemi.
Letos poprvé v dějinách "lovení inverzí" vyrazíme ve třech. Z Třebíče se mnou pojede Bizi, taktéž bývalý člen Čtyřky. S Markem, zástupcem jihomoravského Hevlína, máme smluveno, že se setkáme na nádraží v Zábřehu. Z Třebíče proto vyrážíme vlakem v tradičních 3:47 směr Brno. Výpravčí a pokladní v jedné osobě používá k výměně lidlenky za jízdenku samozřejmě písemný tahák, ale odbavení proběhlo bez problémů. Cesta poloprázdným motorákem ubíhá svižně, takže krátce po páté hodině vystupujeme v Brně. Zde čekáme půlhodinku na odjezd luxusního EC "Johannes Brahms", který je dnes poměrně zaplněn. Přesto nacházíme volné kupé a hodinku do České Třebové můžeme klimbat. V tomto významném železničním uzlu je další přestup a dalším rychlíkem přejíždíme do Zábřehu, což je dílem slabé půlhodinky.
Zde v moderní vytopené hale čekáme chvíli na příjezd spěšného vlaku od Olomouce, kterým přijíždí náš parťák Marek. Kontaktní manévr už máme za ta léta nacvičen, takže motorová souprava ještě než zastaví, Marek na nás mává z okénka na znamení, kde je a kde nám drží čtyřku. Poté se vlak rozjíždí vstříc zamlženým Jeseníkům. Tuto trať za ta léta velice dobře známe. Poslední přestup máme v Hanušovicích, což už je městečko sevřené mezi kopci. V kolejišti stojí více motoráků, ale díky Markovi hned s přehledem vyhledáváme ten pravý. Ne tak skupinka postarších rozjařených takéturistů, kteří drobný nedostatek v označení ihned nemístně komentují – měli se pořádně podívat, trotli. Nemáme pochyb, že i oni se budou chtít vydat vzhůru na hřebeny. Náš jediný vůz se rozjíždí po lokální trati na Staré Město, v těsném údolí nejprve Moravy, posléze jejího přítoku Krupé. Na první zastávce se projevuje jak příkladně České dráhy "optimalizují" náklady na veřejnou dopravu: strojvedoucí zastavuje a vydává se do zcela naplněného vagónu kontrolovat jízdenky, případně je prodávat. Po delší přestávce teprve pokračujeme v krasojízdě.
Údolí Krupé je zpočátku velice sevřené, dokonce projíždíme zajímavým těsným zářezem vykutaným do skály, kde je rychlost omezena na 20 km/h. Až po několika kilometrech u zastávky Chrastice se těsné údolí rozestupuje a my vjíždíme do široké kotliny uprostřed zamlžených kopců. Je to rozhodně poslední výspa Moravy – všude okolo hory a za hřebeny už cizina. Na blízké strouze nám připravili pěknou podívanou bobři. Viděli jsme několik bytelných hrází, až si lze leckdy těžko představit, že takovou stavbu dokáže nahromadit zvíře. V 8:21 dojíždíme na konečnou zastávku – Staré Město pod Sněžníkem, v těchto končinách lidově zvané "Starák". Dál už koleje nevedou, všude okolo jsou kopce, a před námi ospalé a zapomenuté pohraniční městečko, skoro se člověk až diví, že sem ještě jezdí vlak. A aby toho divení nebylo málo, k přiblížení k horám můžeme v tuto ranní hodinu použít i autobus! Stačí počkat dvacet minut před nádražím a přijíždí linka, které obsluhuje blízké vesničky. Ušetříme si tak dobrých pět kilometrů a tudíž hodinku cesty, která se nám později bude velice hodit. Spolu s námi nastupuje i ona uhulákaná skupinka. Po chvíli dojíždíme do Stříbrnic, které budou naším dnešním východištěm. Máme trochu obavu, abychom vystoupili na správné zastávce (v roztahané dědině v dlouhém údolí jich je několik), ale řidič nás ujišťuje, že tu nejzazší dobře poznáme: až se prý bude otáčet, hned potom prý máme vystoupit.
Ostatně na této zastávce vystupují všichni, t.j. my a ta svérázná skupinka. Užuž máme obavu, jak se s nimi budeme na cestě neustále předbíhat a poslouchat jejich halekání, ale vše je rozřešeno existencí hospůdky "U Kampů" hned u zastávky: "Jdeme na pivo. A na panáka!" hlaholí ti zvláštní lidi, takže si můžeme oddechnout: "Ti na Sněžník dneska jistojistě nepůjdou..." protože je nám jasné, jak to v takovýchto konkrétních případech končívá :-) Východiště modré značky, je o něco níže u kostela, takže nemá smysl si zacházet. Zkoušíme to tedy rovnou do stráně za domky. Nacházejí se tu pastviny ohraničené elektrickým ohradníkem. Naštěstí není zapnutý, tak ho překonáváme a supíme přímo do svahu. Na hřebínku narážíme na starou cestu lemovanou břízkami a lískami a odbočujeme vlevo, stále do kopce. Tudy už vede naše kýžená modrá značka. U blízkého okraje lesa se zastavujeme, abychom si srovnali dech a otáčíme zraky do údolí. Jsme těsně pod mlhavou poklicí, Stříbrnice jsou tedy utopené v takovém tom podzimním pološeru. Zde ještě máme představu, jak o kousek výše překonáme oblačnost a mlhu, do které záhy vstupujeme... Na okraji lesa si všímáme staré polorozpadlé kapličky a hned za ní další. Zřejmě je to nějaká stará křížová cesta ke kapli, kam po zhruba kilometru máme dojít.
Lesní kaple
Lesní kaple Panny Marie, naše první zastávka.
Kamenitá cesta vytrvale stoupá mlhavým lesem. Na chvíli přece jen vycházíme na rozlehlou mýtinu se seníkem, ale potom opět do lesa. Citelně se ochlazuje a mlha se stává stále lezavější. V jednom místě přecházíme širokou svážnicovou cestu. O kousek výše docházíme k lesní kapli Panny Marie (čas 9:30), což je přirozený bod ke krátké přestávce a napití horkého čaje. Před pěkně zrenovovanou kapličkou se nachází i pěkný bílý kříž a několik laviček na něž odkládáme batohy. Mlha přechází do mrholení a nepříjemně se rozplizává za krk. Nezdržujeme se tedy dlouho. Marek bleskově nachází krabičku zdejší geocache, podepisujeme se, dosrkáváme kalíšky horkého čaje a vzhůru na další cestu.
Zprava se k nám připojila červená značka, která vlastně kopíruje hraniční hřeben a přichází sem od Kladského sedla. Až na to mlhavé počasí se jde nyní pohodlně. Odtud cesta jen velice mírně stoupá po úpatí Hraniční hory a kopíruje tvar doliny pod námi. Tím pádem se tedy stáčíme nakonec k jihovýchodu. Dalším významným bodem na trase je Adélin pramen, kterého dosahujeme po pár minutách. Je u něj zbudován bytelný a prostorný přístřešek, který je ale obsazen partou mládenců. Dle jejich bagáže odhadujeme, že zde bivakovali, což nám vzápětí potvrzují. V tomto počasí to byl jistě úctyhodný počin, protože teplota je pod nulou, což lze poznat podle zamrzlých kalužin. Ani zde se příliš nezdržujeme, vyzvedáváme s Markem další kešku a jdeme dál.
Krátce po desáté dosahujeme další široké svážnicové cesty. Nachází se zde rozcestník "Nad Adéliným pramenem" s udanou nadmořskou výškou 1040 m. Tak vida, už jsme překonali tisícovku. Na proražení inverzní oblačnosti to ale zatím zdaleka nevypadá... "Tak co na to říkají zkušení inverzisti?" táže se na odhad počasí Bizi, ale my pomalu ztrácíme naděje, že dosáhneme horní úrovně oblačnosti. Od rozcestníku se vydáváme doprava, ale po svážnici nejdeme dlouho. V ostrém ohybu dosahujeme státní hranice s Polskem. Abychom neměli totožnou výstupovou a sestupovou trasu, bleskově a jednomyslně se rozhodujeme, že k výstupu použijeme polskou zelenou značku, která kopíruje hranici. Odbočujeme proto z cesty a vzápětí narážíme na hraniční stezku, po níž odbočujeme doleva do solidního kopce. Spolehlivou navigací pro nás nyní budou hraniční mezníky – a budou potřeba, protože mlha stále houstne. Navíc se od tisícimetrové hranice objevuje jinovatka, která na hřebenové stezce na stromech velice přibývá v pořádných nánosech. Škoda, že je vidět sotva na 50 metrů – stoupáme totiž po úpatí Stříbrnické hory, odkud by byl určitě pěkný výhled.
Zanedlouho se opět přibližujeme k české turistické stezce, která narozdíl od té polské terén víceméně traverzuje. Potkáváme zde proto i několik lidí, včetně mladé zdatné dvojice (kluk s holkou), která nás předcházela kdesi u kapličky Panny Marie. Polská stezka to víceméně bere šusem přes les a nikoliv po pěkně udržované šotolinové cestě, proto máme některé úseky okořeněné průchodem polozmrzlými mokřady a rašeliništi. Na dalším styku stezek potkáváme v protisměru zakukleného mládence, který Sněžník už dobyl a tudíž sestupuje. Jediný dotaz a je nám jasné, že oblačnost nepřekonáme. "Chlapi, tam je mizérie, mráz a není vidět na krok! Málem mě to odfouklo, podívejte jak jsem bílej!" sděluje svoje dojmy mladík.
"Myslím, že zkušené inverzisty tohle nemůže rozhodit," hodnotí opět situaci Bizi a my nastupujeme na závěrečnou zteč vrcholu. Pomyslnou startovní čarou k ní je polská tabule Rezerwat przyrody Śneźnik Kłodski (čas 10:58 hodin). Ještě chvíli relativní pohoda mezi ojíněnými stromy, ale pak se terén znatelně zvedá, až nakonec supíme do pořádné střechy. Aby toho nebylo málo, překonáváme nikoliv hranici oblačnosti, ale horní hranici lesa, takže stromy náhle mizí a my se šplháme sněhem v otevřeném terénu. Ano, tady nahoře už je regulérní sněhová pokrývka! Opírá se do nás ledový vichr a není vidět na pět metrů! Jediným vodítkem je pro nás vědomí, že musíme jít kolmo do svahu, a pár hraničních mezníků, které nás ujišťují, že jsme ještě nezabloudili. Při zteči několikrát oddechujeme. Po půlhodince se terén nápadně narovnává, což znamená, že už dosahujeme plochého vrcholu Sněžníku. Ani nevíme jak, zčistajasna se před námi objevuje tabulka označující přírodní rezervaci, kus za ní český rozcestník a polské informační tabule. Z bílé tmy se vynořuje jakási zakuklená postava a mrazem úplně zmatený borec se nás překotně ptá, zda jsme nepotkali nějaké jeho známé. Nepotkali jsme živáčka.
Přesně v 11:30 tedy můžeme vyhlásit, že vrchol Králického Sněžníku (1424 m n.m.) je zdolán třemi větrem ošlehanými šerpy. Všichni tři jsme zde už v minulosti byli, ovšem ne za takovýchto podmínek. Namísto kýžené modré oblohy a výhledy na vatovanou peřinu (jako jsme zažili loni na Smrku) se zde koná neskutečná sibérie: mrazivá fujavice a bílá tma. Je vidět sotva na pět metrů, takže se jen postupně v okolí vynořují orientační tabule, vrcholové mezníky a kamenitý pahorek, což jsou zbytky polské rozhledny. Ke vší smůle lze ale odhadnout, že horní hranice mraků není zase až tak vysoko nad námi. V poryvech větru se v nepravidelných intervalech bílá tma vždy na chvíli rozesvětluje, takže je znát, že slunce musí být na dosah. Ovšem to bychom museli být někde na výškové úrovni Sněžky a ne Sněžníku.
Pokoušíme se hledat zdejší kešku, Marek dokonce holýma rukama zkouší rozebrat domnělé skrýše mezi kameny, ale je tak neskutečně mrazivo, že po pár minutách máme bundy úplně bílé a ruce samozřejmě zkřehlé na kost. Bizi alespoň symbolicky vytahuje indiánské rolničky a chvíli je nechává vlát a zvonit ve větru. Vyluzují velice zajímavý zvuk, který tomuto nehostinnému místu uprostřed divočiny a na střeše Moravy dodává navzdory mrazu zvláštní atmosféru. Dále nemeškáme a vydáváme se k sestupu, který nyní povede po naší straně hranice.

Na úpatí Stříbrnické hory
Na úpatí Stříbrnické hory.
Socha Slůněte
U legendární sochy Slůněte pod vrcholem Sněžníku.


Sestupujeme doslova po paměti, kudy tušíme červenou značku. Po pár minutách docházíme k prameni Moravy, známému kamennému "domečku" zajištěného dvířky, před nímž tryská do koryta průzračný pramen zárodku naší národní řeky. Na chvíli se zastavujeme a v rámci možnosti pořizujeme fotky. Odtud také v protisměru začínáme potkávat skupinky turistů, až jsme překvapeni, kolik se nahoru v tomhle počasí vydalo lidí. Ještě podnikáme krátkou odbočku k základům Liechtensteinovy chaty, které jsou dosud dobře patrné. Už jen velikost základové desky a zbytků sklepa dokládá, jak tato chata byla veliká. A je velká škoda, že bohužel 40 let neexistuje a nebyla zde vybudována nějaká její náhrada. Anebo je to dobře...? Bezděky si v duchu vybavuji děj knihy Miloše Zapletala "Cvoci", kdy její hrdinové podnikali zimní přejezd českých pohoří a dle staré mapy měli naplánováno, že právě na této chatě najdou zázemí a nocleh – a stejně jako my pod vrcholem Sněžníku našli pár betonových zdí a mrazivou pustinu... (Oni to však měli horší, protože nakonec museli přespat v záhrabu.) Právě díky absenci jakéhokoli turistického zázemí lze Sněžník pokládat za jednu z nejodlehlejších končin republiky. Nejbližší lidské stavení, resp. stálé zázemí pro turisty, je na druhé straně hory – polská turistická chata Schronisko pod Sniežnikom (mimochodem velice pěkná a útulná), u nás potom chata Návrší (kudy půjdeme my). Takže je možná i dobře, že vrchol Sněžníku je ušetřen trvalého lidského sídla – pokud by zde bylo, třeba by to tu vypadalo jako v Krkonoších, t.j. autem dojet až nahoru.
Zřejmě největší turistickou atrakcí je tak zdejší známá Socha slůněte umístěná jen několik metrů od pozůstatků Liechtensteinovy chaty. Byla sem umístěna v roce 1932 členkou jednoho německého turistického spolku. Dodnes je Slůně nepsaným symbolem Sněžníku. Krátce se u něj zastavujeme a fotíme, je chudák úplně ojíněné. Pak se definitivně vracíme na nedalekou turistickou stezku a spěcháme dolů, už abychom byli mezi stromy, protože ten ledový vichr nemá obdoby. Úplně se ale divíme, kolik turistů směřuje proti nám na vrchol. Všichni jakoby chtěli trochu zlehčit ty dnešní drsné podmínky, se s námi nadšeně zdraví "Dobrý den!!" na což Bizi většinou kontruje ještě paradoxněji "Krásný den!!".
Pramen Moravy
U pramene Moravy - dohlednost asi 5 metrů.
Po několika minutách se krátce zastavujeme na turistickém rozcestí "Franciska, chata HS" (1220 m n.m. – 12:15 hod.). Odtud se z údolí Dolní Moravy připojuje žlutá značka. Setkáváme se zde se staršími lidmi, kteří nám sdělují, že na blízké chatě Franciska (též Františkova chata) podává obětavý člen horské služby prokřehlým turistům horký čaj i jiné drobné občerstvení. Je to celkem rarita, protože tato malá chatka není trvale obsazena a slouží spíš jen jako terénní základna pro horskou službu. O kousek dál následuje další rozcestí "Stříbrnická, sedlo" (1212 m n.m.). V této trase víceméně kopírujeme naši výstupovou zelenou značku, která vede opodál. U rozcestníku potkáváme další turisty a jeden chlapík, vida naše ještě ojíněné a větrem ošlehané postavy, suše konstatuje: "Sakra to je tam kosa, ještě aby se mi zlomil pes." Na tomto rozcestí se připojuje od Stříbrnické hory a Sušiny modrá značka. V letním období, nebo při dvoudenním přechodu by to byla dobrá varianta k dlouhé výpravě na jih po hřebeni Sušiny. Ale na to dnes rozhodně čas nebude. Pokračujeme tedy po společné červeno-modré dolů po úpatí Stříbrnické hory. Škoda, že je taková mlha – Marek nám totiž sděluje, že právě z těchto míst se při pěkném počasí otevírají nádherné výhledy na Jeseníky.
Česká značená trase se (narozdíl od polské) kroutí po úbočí. Zanedlouho prudce odbočujeme vlevo na širokou svážnicovou cestu. Dokonce je zde zaparkovaná oktávie s kartou horské služby za sklem. Ještě jedna prudká serpentina a docházíme k již známému rozcestí "Nad Adéliným pramenem". Znamená to tedy, že k turistické chatě Návrší je to nedaleko. Zostra si vyšlapujeme po svažující se silničce a krátce po 13 hodině se pod námi mezi stromy zjevuje střecha chaty a auta na parkovišti. Krátce hodnotíme čas: pokud nebudeme na chatě vysedávat a svižně pokračovat dále, máme reálnou šanci, že nejen stihneme odpolední vlak, ale i dole ve městě bude rezerva na horkou polívku v hospodě. Chata Návrší je sice letitá zato velice sympatická horská bouda se stylovou hospůdkou a nabídkou teplých jídel a samozřejmě nabídkou nenáročného a levného ubytování. Zacházíme jen do výčepu koupit pohlednice. Jistě by to tu někdy stálo za pobyt i přespání (Marek si to zde už kdysi vyzkoušel). My ale raději dnes budeme spěchat do údolí, t.j. do blízkých Stříbrnic.
Od chaty ostře sestupujeme po žluté znače podél prudké sjezdovky s vlekem. V pár minutách jsme dole a ještě za další krátkou chvíli dosahujeme okraje obce Stříbrnice. V centru u autobusové zastávky, která byla naším ranním východištěm, jsme ve 13:45. V tuto hodinu bohužel žádný autobusový spoj nejede, takže do Starého Města musíme pěkně po svých. Pokud bychom si chtěli dopřát luxusu autobusového odvozu na nádraží, mohli bychom – ale za cenu, že bus jede až po 17. hodině k večernímu vlaku, což by pro nás znamenalo, že domů bychom dojeli až po půlnoci. Rozcestník u kostela udává, že na nádraží to máme poslední 4 kilometry, což za slabou hodinku zcela jistě dáme. Od statku tedy odbočujeme vpravo na polňačku a mírně stoupáme po zdejších lučinách. Není bez zajímavosti, že jsme na okraji Stříbrnic procházeli kolem pěkného lyžařského areálu se zbrusu novou sedačkovou lanovkou – snad tato investice bude pomáhat zdejšímu polozapomenutému kraji v nějakém rozvoji a přílivu peněz.
Chata Návrší
Turistická chata Návrší, zde už bylo relativně pěkně.
Poslední etapa ze Stříbrnic do Starého Města je sice větrná, zato se nám dnes konečně otevírají jakés takés výhledy na okolní kopce. Nacházíme se sice již v kotlině pod mrakem, ale kopečky okolo jsou pěkné. Přecházíme návrší a před námi se otevírá trochu zamlžené panoráma Starého Města, a aby toho nebylo na konec cesty málo, procházíme přes obrannou linii prvorepublikového opevnění, t.j. kolem několika řopíků. První domky Starého Města míjíme kolem půl třetí odpolední. A to znamená, že do odjezdu vlaku nám zbývá slabá hodinka, kterou za odměnu můžeme strávit někde v hospůdce u horké polévky.
Plánek u nádraží uvádí několik občerstvovacích zařízení blíže ke středu městečka, tak tam rychlými kroky míříme. První podnik je pouze nálevna, pokračujeme tedy dál k hlavní ulici. Hanušovické, kde objevujeme Staroměstský šenk. Usazujeme se v nekuřácké části, kde se k oboustranném překvapení setkáváme s mládencem a dívčinou, se kterými jsme se několikrát míjeli či předcházeli při výstupu na Sněžník. Selská polívka nám opravdu bodla, dokonce jsme stihli vypsat pohledy pro naše kamarády. Čas odjezdu se ale nezadržitelně blíží. My s Bizim raději míříme přímo k vlaku, Marek ještě využívá několik rezervních minut a vyhledává poštovní schránku.
Motorový vůz je zcela zaplněn a odjíždí přesně na čas v 15:26. Cestou semknutým údolím naposledy obdivujeme zdejší divokou krajinu ozvláštněnou bobřími hrázemi. Do Hanušovic dojíždíme za půl hodinky a jen krátce tu čekáme na rychlík od Jeseníku. Ten přijíždí poměrně zaplněn, přesto nacházíme volná místečka a vlak rychle uhání do moravských rovin. Tímto vlakem bychom mohli jet přímo až do Brna, ale to by potom znamenalo dvouhodinové čekání na spoj do Třebíče. Spolu s Markem tedy přestupujeme už v Olomouci na rychlík Olomouc-Břeclav-Brno, kterým podnikneme okružní krasojízdu přes půl Moravy :-) A symbolicky tak završíme dnešní putování – zatímco v poledne jsme stanuli u pramene naší národní řeky, večer se symbolicky přiblížíme k místu, kde už jako mohutná řeka Morava naše území u Břeclavi opouští. Namísto toho, abychom v Brně zbytečně čekali se tedy povozíme vlakem.
V Břeclavi se loučíme s Markem, který pojede na Hrušovany a musíme konstatovat, že i přes nepřízeň počasí byl dnešní výlet naprosto skvělý! Do Brna dojíždíme o půl osmé a musíme podstoupit hodinové čekání na přípoj do Třebíče. Motorák se na pátém nástupišti docela zaplňuje a k naší smůle se do našeho oddílu usazuje početná parta známých třebíčských vypitků převážně ze sídliště Kurta Konrada. Podle halasného hovoru i oni využili dnes jízdenek Lidl-ČD Net, ovšem k návštěvě olomouckých hospod – no, také originální nápad... Během 1,5 hodinové cesty získáváme informace o všech možných třebíčských hospodách a co se kde čepuje, až nás z toho halasení bolí hlava. Doma jsme krátce po 22. hodině, čímž dnešní výprava na Králický Sněžník končí.

Jak již bylo několikrát konstatováno, při této výpravě nás provázela nepřízeň počasí. Naštěstí se vše dalo překonat, a nakonec i ta mrazivá sibérie na vrcholu Sněžníku měla svoje kouzlo. Všichni tři jsme byli s výpravou velmi spokojeni a odnášíme si z ní krásné zážitky.
Potvrdili jsme mimo jiné i dosažitelnost další atraktivní lokality během jediného dne a za celkem levný cesťák. Doufejme tedy, že občasné akce Českých drah s jízdenkou ČD Net+Lidl (200 Kč) budou pokračovat. Bohužel někdejší výhodný produkt SONE už dávno ztratil na své atraktivitě díky neustálému zdražování, takže asi Lidlenka je to poslední, s čím se vyplatí cestovat vlakem na delší vzdálenosti. Ve Starém Městě i Stříbrnicích jsme objevili několik levných možností na přespání, takže tato dosud opomíjená lokalita by jistě stála zase někdy za návštěvu na více dní.


* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Informace o Králickém Sněžníku a zejména Liechtensteinově chatě zde.
Miloš Zapletal - Cvoci: recence knihy a životopis autora zde.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/166.htm.

Celkem ujito: 18,5 km.
Nejvyšší bod: Králický Sněžník (1424 m n.m.).
Nejnižší bod: Staré Město, nádraží (518 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.53 Králický Sněžník.

(zapsal a fotil Kotel)




Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.