Národní park Podyjí s průvodcem III. výprava v okolí Šobesu
Sobota (- neděle) 13. 10. 2012 Trasa:
Auty: Třebíč – Podmolí Pěšky: Podmolí, u rybníka (0 km, 410 m n.m.) – Nivky, rozc. (1 km, 415 m n.m.) – U Milíře, signálka/rozc. (1,5 km, 416 m n.m.) – u kóty Homole, vyhlídka (3 km, 385 m n.m.) – u kóty Lipina, vyhlídka (4 km, 370 m n.m.) – Železné schody, vyhlídka (5 km, 390 m n.m.) – Šobes, vinice/rozc. (6,5 km, 320 m n.m.) – louka pod Šobesem, u rybníka (7 km, 250 m n.m.) - stezka divočinou - Hajský potok, ústí (10 km, 240 m n.m.) - Nivky, rozc. (13,5 km) - Podmolí, u rybníka (14,5 km).
Účastníci:průvodce Tomáš, Kotel, Bizi, Pedál + Nela, Eman, Jabko + Adéla, Milan, Čenich, Cágr, David, Jarmil, Trnky + Iveta, Ivoš, Poke, Vajda, Dana, Pupek + Jana, Marek... a další. Celkem 30 účastníků. Počasí: jasno, slunečno, do 17°C.
Podzimní výpravu do Národního Parku za vedení průvodce Tomáše jsme podnikli již potřetí. Abychom zachovali sled tras, opět jsme postoupili v jejím směřování o něco východněji. Ačkoli jsme začínali podobně jako loni v Podmolí, Tomáš nás tentokrát zavedl do okolí vinice Šobes. Podstatná část našeho putování opět vedla I. zónou národního parku, kam je vstup pro běžné turisty zapovězen, a díky četným zastávkám a výkladu našeho průvodce jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o krásách zdejší přírody i její historii. Mohli jsme navštívit dvě krásné vyhlídky nad dyjským kaňonem a nakonec projít i poměrně nepřístupnou divočinou v údolí Devíti mlýnů.
I letos nám počasí nebývale přálo. Sice už nastaly první ranní mlhy, ale na danou sobotu se nádherně vyčasilo, obloha byla blankytně modrá a slunce svítilo naplno. I díky tomu rtuť teploměru v místech vyhlášené vinice Šobes stoupala ke dvacítce. Pro všech třicet účastníků akce byla tato výprava pěkným zážitkem.
* * * * * * *
Hned v úvodu je nutno podotknout, že letos se hlavní organizace s přehledem ujal Pedál, za což je třeba mu vyslovit poděkování. Jediný vhodný termín akce jsme již dlouho dopředu projednali s Tomášem přes mail, takže zorganizování a dohoda účastníků i letos proběhly velice hladce.
Bylo dohodnuto, že se setkáme stejně jako loni za obcí Podmolí u zdejšího rybníčka o půl desáté. Zde je velice pěkně upravené okolí, u rybníka je dřevěná výletní hospůdka a improvizované záchytné parkoviště pro návštěvníky národního parku – dál už se totiž musí pěkně po svých. Ti, kteří měli ve Vranově domluvené ubytování na osvědčené ubytovně Sportclub (u hřiště) nejprve si tam zajeli dát věci. Přesto se scházíme na místě srazu v danou dobu a na nikoho se nečeká. A všichni jsme překvapeni tím, jak je u rybníka živo a na parkovišti nešlo téměř zaparkovat! Konají se tu totiž nějaké obecní hody se zabíjačkou a opékáním klobás. Že tato akce byla řádně zpopularizována dosvědčuje i Marek, který přijel od Znojma autobusem – prý i v autobuse byly plakátky na tuto obecní žranici.
Přesně na čas dojíždí svým autem i Tomáš a tentokrát i s dětmi, aby samozřejmě využili krásné podzimní počasí. Všichni se zdravíme, srocujeme se do hloučku a náš průvodce navrhuje na mapě dnešní trasu: přes rozcestí U Milíře vstoupíme do I. zóny národního parku a přes několik vyhlídek se přiblížíme k vinici Šobes. Pokud nebude uzavřena z důvodu prací na vinohradech, tu projdeme a podél řeky dosáhneme semknutého údolí Hajského potoka, které směřuje z druhé strany k Podmolí, čímž bychom okruh uzavřeli. Ještě si upřesňujeme čas návratu, který by měl být kolem čtvrté hodiny odpolední a tomuto údaji tedy Tomáš přizpůsobí délku a tempo trasy. A můžeme vyrazit!
Pokud se za rybníkem u křížku naše skupina trochu zformuje, ani nemůžeme uvěřit, kolik se nás dnes vlastně sešlo! Marek posléze počítá úctyhodný počet účastníků výpravy na třicet osob. Tak to tu ještě nebylo! Alespoň je vidět, jak si tato podzimní akce získala mezi námi na oblibě. A navíc je dnes krásné počasí, které pro výjezd do přírody také hraje svoji roli. Nicméně bohužel, dnes se neúčastní někteří staří pardáli, například Havran, Pilník, či Dlouhán – a Jabko s lítostí musí konstatovat, že "dneska nebudou ani kolínské hlášky", čímž má na mysli absenci Burdycha. No nevadí, zato jdou někteří noví.
Rychlým krokem překonáváme polní úsek k blízkému lesu na jehož okraji nás vítá cedule se státním znakem – Národní park Podyjí. O kousek dál v lese obcházíme oplocený areál. Kdysi tu byla pohraniční rota bdělých strážců hranic. Dnes je pozemek a základy někdejších staveb využit pro velký srub. Tomáš nám o chvíli později vysvětluje, že srub i areál nyní patří lesní správě národního parku. Po několika minutách dosahujeme významného rozcestníku a odpočivky – U Milíře (416 m n.m.), což je zhruba nejvyšší bod našeho dnešního putování. Odtud už budeme sestupovat k řece. U Milíře se setkávají turistické značky a taktéž cyklotrasa. Ta vede po široké hrbolaté asfaltce rovné jako podle pravítka ve směru východ-západ. Není pochyb, dosáhli jsme někdejší linie "železné opony", nepřekonatelné překážky postavené daleko před hranicemi. A zde Tomáš dělá první zastávku.
Železné opony jsme se dotkli vlastně při každé výpravě do Podyjí i v minulých ročnících akce. Není ale od věci, aby náš průvodce nezopakoval její podobu a funkci, kterou známe spíše teoreticky, protože nikdy jsme neměli tu čest železnou oponu poznat za dob jejího aktivního fungování. Shromažďujeme se uprostřed rovného průseku, kudy linie s plotem vedla a Tomáš nám ukazuje, jak a kde byly postaveny jednotlivé součásti: nízký plot proti zvěři, uhrabaný pás, vysoký plot s ostnáčem a obslužná vozovka pro pohraničníky. A protože uplynulo 22 let od stržení plotu, celý průsek již divoce zarůstá náletovými dřevinami (bříza a modřín) a to i přesto, že pás byl kdysi neúnavně poléván jedovatými herbicidy. I touto zátěží se však příroda za téměř čtvrtstoletí dokázala vypořádat.
Opouštíme značené cesty a míříme do listnatého lesa, přímo na jih. Zakrátko sestupujeme do temné bezejmenné rokle. Někdy jí teče voda, někdy asi ne, ale rozhodně si hned všímáme zdejší zvláštnosti: špinavých a zabahněných kalužin. A tady Tomáš dělá další zastávku. Došli jsme totiž k místům, kde se s oblibou rochní divoká prasata, a proto se tato místa nazývají kaliště. Jsme široce seznámeni s životem prasat a Tomáš naznává, že takové divoké prase je nejinteligentnější lesní tvor, daleko chytřejší než třeba srna. Kaliště prasata využívají paradoxně k čištění a ošetřování kůže a dokonce k drbání využívají i blízké stromy. Však si také můžeme prohlédnout, jak kmeny mají sedřenou kůru. Cestou jsme sice žádného divočáka nevyrušili, ale prý jsou to spíše noční zvířata.
Vyhlídka pod kótou Homole směrem k Liščí skále.
Vyhlídka pod kótou Lipina.
Pokračujeme dále, po úbočí rokle dolů k širšímu údolíčku. Až k řece ale nepůjdeme, protože najednou míříme po protější stráni šikmo nahoru. Překonáváme poměrně slušný výškový rozdíl a před námi se na úpatí dyjského kaňonu otevírá rozsáhlá holina. Od našeho průvodce se dozvídáme, že zde byl nedávno vykácen pro tato místa nepřirozený modřínový porost. Další téma se tedy týká zdejších lesů a lesnictví. Zaujala nás i informace, že v současné době je na území naší republiky nejvíce lesních ploch za posledních několik set let, v podstatě od středověku. Zní to možná trochu nepochopitelně, ale prý to lze přičíst i tomu, že od války byly zalesněné rozsáhlé plochy v pohraničí, kde dříve byly vesnice a pole.
Z této vyhlídky nacházející se pod kótou Homole (355 m n.m.) se naskýtá též krásný pohled do hlubokého údolí Dyje, které začíná hrát podzimními barvami. Přímo proti nám se téměř z hladiny vypínají skaliska Liščí skály. Divoký kaňon zde vytváří zajímavý meandr a krajina je tak zvláštně modelována. Tomáš nám připomíná minulé výklady: nacházíme se na okraji vyzdviženého Českého masivu, náhorní plošiny složené z tvrdého podloží, do níž naše známé řeky (i tedy Jihlavka či Oslavka, a samozřejmě Dyje) vymodelovaly tyto krásné a hluboké kaňony. A dále na jih, v dnešních rovinách se už nacházelo třetihorní moře. Na protějším zalesněném svahu, tedy v Rakousku, vidíme střechy zámečku Karlslust. Dozvídáme se, že právě zde probíhala jednání s rakouskou stranou před založením NP Thayatal (ten byl vyhlášen až 9 let po Podyjí).
Z vyhlídky, kterou mnozí z nás využili i k pořízení pěkných fotek, postupujeme dále. Překonáváme návrší Homole a držíme se víceméně hrany údolí. Obcházíme jednu boční rokli a opět se přibližujeme na dohled Dyji pod kótou Lipina (365 m n.m.) na krásné skalní vyhlídce. Obešli jsme vlastně jeden táhlý oblouk údolí a tudíž se nám otevírá zase trochu jiný pohled proti proudu řeky. Hlavní zastávka je však po krátkém odpočinku až o něco dále v lesním porostu. Tomáš nás přivádí k místu, kde jsou zvláštním způsobem obnaženy kořeny. A navazuje na informace, které nám podal už loni. Ten zvláštní kořenový systém totiž patří tzv. polykormonu, též řečeno "pařezině". V Podyjí se jich nachází mnoho. Vznikly ve středověku, kdy lidé potřebovali topivo a těžili velmi mladé stromky, které neustále odsekávali od hlavního kořene. Kmínky neustále dorůstaly a postupně jich z jednoho kořene vyrůstalo hned několik. Takto to trvalo stovky let. Když míjíme takové polykormony, mohlo by se zdát, že vyrůstá několik samostatných doubků jakoby ve shluku, ale ve skutečnosti se jedná o jeden kořenový systém jednoho prapůvodního stromu.
Nad jedním obnaženým systémem právě stojíme a dalo by se říci, že jsme jedni z prvních, kteří mají to štěstí jej takto vidět a vyslechnout si velmi zajímavé informace: jedna Tomášova kolegyně se dlouhodobě věnuje tomuto výzkumu a k obnažení systému došlo letos na jaře pomocí zvláštního kompresoru, který umí vyvinout obrovskou rychlost vzdušného proudu, čímž je zemina od kořenů odfoukána. Při použití motyk, krompáčů a lopat by totiž došlo k poškození dřeviny a nešlo by ji prozkoumat. Ze složitého kořenového systému zde vyrůstalo několik kmenů. Systém je schopen "přečerpávat" během dne desítky litrů vody z okolí polykormonu do jednotlivých kmenů a regulovat její množství potřebné pro jednotlivé kmeny. Tomáš nám ukázal i prapůvodní kořen, jehož stáří v tomto případě je kolem 500 let. Systém byl naskenován i speciální 3D laserovou technologií a sestaven tak jeho přesný počítačový model.
Následně přecházíme modře značenou Lipinskou cestu a opět po hraně údolí docházíme k pěkné vyhlídce na zdejší Opuštěný meandr. Vyhlídka se jmenuje Železné schody podle schodů, které tu vedly podél železné opony. Zdejší opuštěný meandr je poměrně rozlehlejší, než ten který jsme viděli před dvěma lety u Ledových slují. Tomáš nám zopakoval příčiny jeho vzniku: dravý proud vody prorazil úzkou šíji a opustil původní řečiště. Vznikl tak ohromný amfiteátr s okrouhlíkem uprostřed. Zdejší přírodní úkaz je podle všeho geologicky o mnoho starší než například opuštěný meandr na Rokytné. Z vyhlídky je mimo jiné i daleký rozhled do rovin za Šatovem, takže na obzoru lze na zalesněných kopcích zahlédnout i věže radiolokační stanice v Rakousku.
Zastávka s výkladem va vyhlídce Železné schody nad Opuštěným meandrem.
Zastávka nad Šobesem.
Na vyhlídku vede značená odbočka z blízké červené značky, takže se tímto dostáváme zase do relativní civilizace. Dolů k Šobesu se svažuje pohodlná asfaltka, po které nyní proudí skupiny cykloturistů, kteří využili dnešní fantastické počasí. Ještě se zastavujeme na jedné vyhlídce přímo u silničky, odkud se nabízí zase trochu jiný výhled do Opuštěného meandru. Zřetelně je odtud vidět průraz říčního koryta. Ačkoli měl Tomáš trochu obavy, zda průchod Šobesem bude uzavřen z důvodu vinobraní, naštěstí je horní brána otevřena. Dokonce je otevřen i zdejší degustační stánek, i přesto, že oficiálně mívá otevírací dobu pouze do konce září. Ale proč by firma Znovín nevyužila tak krásné počasí a tudíž zástupů návštěvníků, kteří za pěkného víkendu Šobesem projdou, že?
Posezení u stánku využívá i naše skupina a usedáme k delší přestávce na polední svačinu a samozřejmě i k ochutnávce zdejšího lahodného vína. Ne nadarmo je lokalita Šobesu, díky jedinečnému klimatu, prezentována jako jedna z nejlepších viničných tratí v Evropě. Po jedné hodině odpolední je však třeba se zvedat k odchodu. Máme totiž před sebou jednu z nejobtížnějších etap našeho dnešního putování, což se ale zatím vůbec nezdá.
Scházíme po červené značce dolů na louky u Dyje. Nebudeme ale přecházet po lanovém mostku na protější stranu. Odbočujeme mimo značenou stezku vlevo na louky a spodem obcházíme celý jižní svah Šobesu, až přicházíme k začátku zarostlé divočiny v blízkosti hučící řeky. Zde nás Tomáš upozorňuje, že odtud asi dva kilometry budeme procházet naprostou divočinou, kudy nikdy v minulosti nevedla žádná cesta ani stezka. A dává do placu humornou historku z jedné veřejné exkurze, kdy se pochodu zúčastnila i "lépe oblečená" paní, která na konci pochodu taktně prohlásila, že si nemyslela, že to bude až tak divoké. No, my jsme naštěstí dobře vybaveni, co se týče obuvi a oblečení, takže se nemáme čeho obávat.
Naše trasa nyní vede těsně podél Dyje, která několikrát divoce proudí v četných peřejích. Obcházíme jeden široký splav, přičemž na druhém břehu se nachází zřícenina starého mlýna Papírna. Tam to někteří z nás znají, prochází tudy žlutá trasa zvaná též cesta Jaroslava Krejčího.Obcházíme tak vlastně celý meandr Šobesu a údolí poznenáhlu mění směr a namísto chůze v chladném stínu, přicházíme pod vyhřátou Zlámanou skálu. Je zde velice příjemně, takže zastavujeme a můžeme vyslechnout další informace. Tomáš nám přibližuje právě osobnost prof. Krejčího na jehož počest je pojmenována stezka na druhém břehu. Tento vědec se velikou měrou zasadil o vyhlášení někdejší CHKO a následně i národního parku. Dále po proudu se zdvihají vysoké skály a svahy pokryté kamennými moři, jsou krásně nasvícené odpoledním sluncem. My musíme ještě asi kilometr podél vody, než narazíme na ústí Hajského potoka.
Tady se od řeky odklání málo znatelná stezka šikmo do bočního údolí a my se zastavujeme k poslední zastávce. Budeme procházet zahloubenou roklí Hajského potoka, kde jsou bezzásahové zóny, takže les je zde ponecháván svému osudu. Po krátkém občerstvení začínáme stoupat po stezce po úbočí rokle a znatelně nabíráme výšku. Vždyť od ústí potoka, které má v mapě značeno 227 m n.m. musíme nastoupat k rozcestníku Nivky s výškou 419 m n.m.). Divočina v dolní částí údolí Hajského potoka se pomalu mění v kulturní les a opouštíme I.zónu. Po kilometru narážíme na žluté turistické značení a záhy dosahujeme kraje lesa a pole. To je už rozcestí Nivky a ostatně i blízké Podmolí na dohled. O půl páté tak uzavíráme náš celodenní okruh a po asfaltce směřujeme k našemu východišti u rybníčka.
U křížku naši zajímavou akci ukončujeme a děláme úplně poslední zastávku na níž se loučíme s Tomášem a jeho dětmi, kteří mají ještě nějaké povinnosti ve Znojmě. Někteří naši žíznivci míří do víru obecní zabijačky u chaty na hrázi rybníka, jiní usedají do aut a odjíždějí směr Vranov.
Ve Vranově máme jako vždy domluvené posezení v Country hospodě na náměstí. Zde se postupně scházíme k večeři, někteří dříve, jiní později. Ti, kteří ve Vranově nespí, odjíždějí do Třebíče po 19 hodině, nocležníci pod vedením Pedála setrvávají v hospodě do pozdního večera a též za nimi došel i Tomáš, který se mezitím vrátil ze Znojma.
Degustační stánek na Šobesu měl otevřeno, takže mnozí okoštovali dobré víno ze zdejších vinic.
Divočina v údolí Devíti mlýnů naproti Papírně.
Výpravu do NP Podyjí pod vedením průvodce jsme absolvovali už potřetí, takže myslím, že lze hovořit o tradici. Že jsou tyto podzimní akce velmi zajímavé, o tom svědčí stále stoupající počet účastníků. Ačkoli jsme pod Tomášovým vedením postoupili od Vranova až po Šobes, stále je v této jedinečné lokalitě co poznávat. Vždyť kolikrát a komu se poštěstí vypravit se do běžně nepřístupných míst v I.zóně? Doufejme, že i příštích letech se podaří zorganizovat další zajímavé výpravy.
Celkem ujito: 14,5 km.
Nejvyšší bod trasy: rozcestí U Milíře (cca 416 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Dyje, u ústí Hajského potoka (cca 240 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Národní park Podyjí 1:25.000 (modrá).
(fotil a zapsal Kotel)
Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.
(pozor: podstatná část uvedené trasy probíhá po neznačených stezkách v I.zóně NP a lze je absolvovat pouze s průvodcem správy NP!)
