Čtvrtek-neděle 31. května - 3. června 2012
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Zlín - Púchov - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program: v pátek výlet do Važce: Važecká jeskyně a Múzeum Jana Hálu, v sobotu výstup na hřeben Otrhance v Západních Tatrách.
Účastníci: Pedál, Smolda, Kotel, Čenich, Jarmil, Eman, Trnky, Pilník, Jelen, Jura.
Počasí: pátek déšť, sobota polojasno, kolem 10°C.

Již osmý ročník oblíbené víkendovky se uskutečnil v poněkud netradičním termínu – a to již na přelomu května a června. S počasím to byla trochu sázka do loterie. Rozhodně v tomto období ještě na hřebenech hor může panovat sníh, anebo celý víkend taky propršet. Nám to letos vyšlo tak zhruba napůl. A dlužno říct, že předpovědi meteorologů a modely Aladin se i tentokrát naplnily bezezbytku. V pátek celkem trvale pršelo, takže tento den jsme využili k historicko-kulturnímu vyžití v blízké obci Važec, kde se nachází velice zajímavá jeskyně a neméně zajímavé obecní muzeum, o němž jsme dosud neměli ani potuchy a díky němuž jsme si rozšířili obzory o díle jednoho významného umělce. A protože na sobotu už bylo předpovězeno počasí daleko lepší, těžší túru jsme podnikli až tento druhý den. Nahoře nás ale poněkud překvapil poněkud zimní ráz počasí, takže i tentokrát túru dokončili jen ti nejzocelenější. Přesto se celá víkendovka jako vždy velmi podařila a všichni účastníci si kromě spousty fotek, odvážejí krásné i humorné zážitky.

Čtvrtek 31. května
V přípravě odjezdu na Slovensko došlo letos k jednomu zajímavému organizačnímu posunu: zatímco předchozí ročníky se díky našim "salámistům" (nechci jmenovat, ale např. Smolda, Trnky a spol.) vyjíždělo z Třebíče až poměrně pozdě – vesměs až po 15 hodině po práci, a naproti tomu aktivní nedočkavci (nechci jmenovat, ale např. Kotel a Pilník) si již ve čtvrtek brávali dovolenou (která jim v tomto laxním přístupu bývala vesměs naprd), letos se jaksi karta obrátila. Takže zatímco posledně dva jmenovaní tentokrát 14 dní dopředu všude rozhlašovali: "Ve čtvrtek jdu do práce, stejně se pojede jako vždycky až beztak kolem čtvrtý!", hlavní organizátor autodopravy Pedál najednou skálopevně začal stanovovat hodinu odjezdu "nejpozději kolem poledne, ať jsme na chatě brzo". Do tohoto zmatku ještě vypadlo ze sestavy tradiční Trnkáčovo auto, takže druhý velkoprostorový vůz musel obětavě a na Pedálův pokyn přistavit Eman, za což mu patří ještě jednou dík. A to jsme ještě netušili, že jeho Xsara Picasso se svým záhadným zamykáním typu "pozor, nenechávejte klíče vevnitř" bude zlatým hřebem pořádné adrenalinové legrace. Ale o tom až později...
Zkrátka ve čtvrtek po poledni vyráží Pedálův "uhlák" obsazený nedočkavci (Pedál, Smolda, Čenich, Trnky, Jelen) směr Uherské Hradiště a Starý Hrozenkov, a ihned po třetí hodině odpolední Emanovo Picasso, které sbírá po Třebíči poctivě pracující anebo přespolní účastníky (Eman, Kotel, Pilník, Jarmil). Náš druhý sled prožívá trasu asi takto:
V úvodu se sluší podotknout, že přepečlivý Eman myslí vždycky na všechny varianty a v souvislosti s odjezdem jeho autem tedy i na tu, kdyby někde ztratil klíče od Picassa. Druhé náhradní tedy předává obřadně neméně spolehlivému Pilníkovi s poučením, že už jednou si klíče zabouchnul v autě a ještěže byl kousek od baráku, takže si skočil pro náhradní. V případě Slovenska by to ale bylo komplikovanější a na několik dní, takže se jistě vyplatí ponechat druhé klíče u spolehlivého kamaráda... (tato příhoda bude mít o dva dny později pokračování)
Vyjíždíme z Třebu po 15 hodině a v pár větách hodnotíme varianty nájezdu na dálnici. Vzhledem k tomu, že Eman nemá ani jednu známku, směřujeme na benzinku Studenec, kde nejen tankujeme, ale za nekřesťanské prachy (590 Kč) pořizujeme CZ i SK známky. Eman naznává, že je úplně jedno, jestli se jede na Bíteš nebo na Rosice – ale volíme první možnost: "Třeba to bude rychlejší!" Nebylo ani náhodou, protože hned u Bíteše narážíme na kolonu, která se rozjíždí jen velice zvolna... Nicméně okolo Brna to celkem odsejpá. Další otázka: kterým směrem na Slovensko letos? Poslední roky to vyhrával "Hrozenkov", kdysi jsme jezdili i na Makov. Jenže tentokrát přichází Pilník s opravdu originálním nápadem na zlatou střední cestu: "Pojedeme na Zlín, to může být zajímavý!" (bylo). Registrujeme na výstražných panelech další hlášku: u Vyškova havárie, tvoří se kolony. Hbitě sjíždíme na Rousínov a jako stovky jiných řidičů kličkujeme tímto městem. Na D-1 najíždíme opět před Vyškovem, ale to už dálnice jede.
Na větvení dálnic za Vyškovem jedeme přímo, směr Kroměříž. Aut jaksi záhadně ubylo a provoz dálnice tu vypadá jako někdy v roce 1973. Vychutnáváme si tedy jízdu po prázdné dálnici, objíždíme Kroměříž a sjíždíme na rychlostní silnici na Otrokovice. Ta před Zlínem ale končí a my vjíždíme do totálně rozkopaného průtahu Zlínem. Tempo hlemýždí, ale jakžtakž město projíždíme i s pěknou exkurzí do postranních ulic baťovských domků :-) Za Zlínem začínáme stoupat do kopečků, silnice se kroutí, rychlost postupu asi 40 km/h – to už i Pilník uznává, že volba "zlaté střední cesty" nebyla moc prozíravá, ale jako útlibu si stále namlouváme, že projíždíme pěknou podhorskou krajinou. Což je fakt. Kolem šesté hodiny zastavujeme u pěkného motorestu. Přímo naproti se zvedají zalesněné kopce s mnoha skalními útvary, které se nazývají Čertovy skály. Lepší místo pro odpočinek jsme nemohli zvolit, je to tu opravdu pěkné. Dáváme si menší občerstvení a volant na další jízdu přebírá Pilník.
Na Slovensko vjíždíme u Púchova a záhy najíždíme na dálnici. Odtud už velmi známá trasa přes Žilinu (menší změna ve směrování městského okruhu), pod hradem Strečno a dále na Ružomberok. A to jsme již pod Tatrami a z dálnice sjíždíme za tmy u Pribyliny. Silnice "Cesta slobody" se přibližuje k řece Belé a stačí již jen odpočítat mosty a správně odbočit do chatové osady. Necháváme auto v uctivé vzdálenosti od chaty agilních důchodců a pokračujeme přes stále pochroumaný mostík pěšky k chatě. Samozřejmě tma, zamčeno, nikde nikdo. A to i přesto, že naši aktivisté vyjeli o dobré dvě hodinky dříve než my. "Sakra, kde můžou být?" – "No přece v hospodě u Kokavského mostu, ne?" Naštěstí Pedál a spol. za chvíli přijíždějí a naše domněnka se tím potvrdila.
V klidu vybalujeme a obsazujeme lůžka. Pedál se kupodivu poprvé v dějinách horempádem stěhuje do podkroví, prý "se mu tam určitě bude spát líp" v narážce na svoje dosavadní spolunocležníky zezdola (nechci jmenovat – Trnky a Smolda). Pedálovi tedy nahoře vyhrazujeme někdejší Burdychovu postel, ještě se sem ukládá Jelen, vepředu Eman, Čenich a tradičně na karimatce Pilník.
O chvíli později, po ubytování, se scházíme dole ke strategické poradě. Především rekapitulujeme předpověď počasí a shodujeme se, že zítra bychom měli zvolit variantu pro déšť – čili návštěvu nějaké jeskyně, kde nám déšť vadit nebude. Jako cíl volíme tedy Važeckou jeskyni. Pedál sice nechce moc věřit vědecké předpovědi: "Jak to můžete tak určitě vědět?" ale ubezpečujeme, že zítra zkrátka bude lít, tak není o čem polemizovat. Varianta sobotní těžší túry je přijata trasa v málo chozené oblasti Západních Tater – hřeben Otrhanců. A to z toho důvodu, že stále ještě trvá sezónní uzávěra chodníků a zde je rozhodně menší šance, že nás někdo vrátí zpět (jak se to už jednou stalo: v roce 2003 u hojně navštěvované Téryho chaty). Po vydatné večeři z kolektivních zásob (sýry, salámy, slivovice, pivo) se odebíráme ke spánku před půlnocí.

U vstupu do Važecké jaskyně.

Dřevěnice va Važci - původní domek malíře Jana Hály, pěkná expozice lidové kultury.

Pátek 1. června:
výlet do Važce: Važecká jaskyňa a Múzeum Jana Hálu
Ráno budíček ve velice rozumnou dobu – dle naturelu jednotlivých soudruhů v rozmezí 7:00 – 8:00. Pohledem z okna, či vystrčením nosu na verandu zjišťujeme, že obloha je zatažena nízkými olověnými mraky, všude mokro a k opětovnému dešti není daleko. Vždyť s tím jsme jednoznačně počítali! Lehce snídáme a poté se – již za mírného deště – odebíráme k autům. Naše trasa směřuje zpět na Pribylinu a na dálnici, po které se vydáváme směr Poprad. Jedeme asi čtvrt hodinky a ukazatele hlásí sjezd Východná. Dle Emanovy málo podrobné mapy zjišťujeme, že asi nejlepší bude sjet z dálnice právě zde.
Při příjezdu po staré státní silnici do Važce nemáme pochyb o umístění jeskyně. Je totiž pěkně vidět přímo ze silnice. Nachází se na okraji městečka na úpatí skalnatého kopce. Teď jen prokličkovat ve zdejších ulicích. Ale trasa je dobře značena. Jsme dost nepříjemně překvapeni, že važecké uličky a silničky jsou totálně rozbité a naprosto nereprezentativní ke známé přírodní památce. Říkáme si, že už sakra dávno mohli vydyndat z nějakého evropského fondu peníze aspoň na opravu příjezdové cesty... Třeba se to ale někdy zlepší. Dojíždíme ke vstupu do Važecké jeskyně, který je vystavěn, jak už to bývá, ve formě velké dřevěné chaty s pokladnou a velikým přístřeškem se stoly a lavicemi. Ten se nám bude nyní náramně hodit, protože venku se spustil docela solidní liják. Oproti rozbitým ulicím Važca je vstupní objekt jeskyně velice pěkně upraven a je vidět, že i s péčí udržován, stejně jako blízké okolí. Cestičky, lavičky, pořádek. Tak to má být.
Jdeme k pokladně a kupujeme vstupenky (4€). Vůbec nikdo tu zatím není, a užuž si myslíme, že na prohlídku budeme mít náležitý klid. Ale vzápětí přijíždí školní autobus s asi padesátkou děcek, zhruba čtvrtá-pátá třída. To ale vůbec nevadí, protože správci jeskyně jsou dle vizáže ostřílení jeskyňáři, takže nás bere první z nich na prohlídku sólo, samozřejmě jen pro naši grupu. Vstup do podzemí je hned vedle chaty, a hned za vraty v "předsálí" jeskyně jsme naprosto ohromeni perfektním modelem jeskynního medvěda v životní velikosti. Trnkáč už má tu správnou hladinku, tak obdivování skulptury nebere konce. Jeskyňář podává velice zajímavé informace a hned zkraje prohlídky je poznat, že je doma více pod zemí než na povrchu. Medvěd nás samozřejmě zaujal všechny, a když jsme si představili, že na zadních hravě dosahoval 3,5 metru... No škoda, že už vyhynuli. Důležitá informace byla též i ta, že jeskynní systém vyhloubil ve vápencovém podloží kdysi ve druhohorách dravý tok Bielého Váhu, který nyní teče o několik set metrů jinudy. Stejně prý je kdesi pod chodbami ještě jedna podzemní řeka a jak nám jeskyňář sdělil, tato vyvěrá kousek od jeskyně za parkovištěm. Poté jsme postupovali chodbami do útrob systému. Nenachází se zde monumentální dómy třeba jako někde v Moravském krasu. Spíše úzké chodbičky, které navíc musely být prohloubeny v nánosech usazenin. Jeden z menších prostorů se dokonce jmenoval Trpasličí sál. Přesto jsme viděli spoustu pěkných krápníkových útvarů, křišťálově čistých jezírek a samozřejmě i expozici mnoha kosterních pozůstatků jeskynních medvědů. A jak už to v jeskyních bývá, i v této nám průvodce předvedl stoprocentní dokonalou tmu s dodatkem "takhle tu asi 'viděli' zdejší medvědi".
Systém chodeb nebyl nijak složitý a ani se zde nepřekonávaly velké výškové rozdíly. Poznenáhlu jsme se tedy vrátili ke vchodu, přičemž prohlídka trvala asi 30 minut. Hodnotíme ji velice kladně, zase jsme viděli něco úplně nového a zajímavého. Jen došlo opět k menšímu foux pas s jeskynním medvědem: než jsme šli dovnitř, Pedál nás přesvědčoval, ať se u medvěda vyfotíme, že pak se nám to už nemusí podařit. Všichni na to kašlali, no a samozřejmě, že při zpáteční cestě jsme se u medvěda setkali s tou početnou školní výpravou, takže ze společné fotky nebylo bohužel nic a Pedál měl opět pravdu.

Interiér dřevěnice byl velmi autentický...

V prostorném přístřešku před jeskyní se ještě na chvíli usazujeme a Trnky přináší z auta "chladicí kýbl", kde je nepřeberná zásoba všemožných lahví a pouští se do svačinky. Je tedy ještě celkem brzo dopoledne, venku stále prší a my řešíme, co s načatým dnem. Naštěstí je dlužno podotknout, že v přístřešku mají vyvěšeno spoustu informací o Važci a blízkém okolí i s tipy na různé turistické cíle. Nás zaujímá tip na místní važecké muzeum malíře Jána Hálu s expozicí zdejší lidové kultury, kteréhožto umělce ještě neznáme a nebylo by tedy na škodu si trochu rozšířit obzory. Čenich tedy pohotově volá na udané telefonní číslo a s paní na druhém konci domlouvá návštěvu a dozvídá se, kde muzeum najdeme. Máme prý přijít za půl hodinky. Ještě tedy chvíli sedíme a všímáme si i pěkné panoramatické mapy městečka, na které je muzeum též zaznačeno.
Na půl jedenáctou se přemisťujeme zpět do Važca a bez problémů nacházíme postranní uličku, kde očekáváme Múzeum Jána Hálu. Zde se nachází velký rodinný domek, který se do zdejší architektury jaksi nehodí, a za ním původní dřevěnice. Na verandě nás vítá postarší paní a zve nás dovnitř. Jedná se o místní patriotku, která pro obec naprosto žije. Nejprve nás směruje do pěkně upraveného suterénu, kde je expozice historie Važce a zdejších významných rodáků, či osobností, které zde působily. Kupodivu se hned zkraje dozvídáme, že malíř Jan Hála byl Čech, který se zde usadil za první republiky, jelikož mu krása tohoto podtatranského kraje učarovala. Prohlídka díky zaujetí naší průvodkyně a našemu nelíčenému zájmu samozřejmě záhy přechází do příjemného povídání a takřka sousedské besedy. Proto věnujeme do pamětní knihy i upřímný děkovný zápis "oldskautů z Moravy".
Poté se přesouváme za dům, kde nás překvapuje pečlivě udržovaná dřevěnice. Zde Hála bydlel původně, než si nechal postavit nový dům. Chalupa je přesně v tom stavu, jak se zde kdysi žilo, i se vším vybavením. Docela nás šokuje informace, že původní dřevěnice neměly ani komín a kouř odcházel volně do podkroví a šindelovou střechou ven. A ta se díky kouři i docela dobře konzervovala. Že to však přinášelo nebezpečí požárů – takže když blafla jedna dřevěnice, už hořela celá ves – však taky Važec bohužel kdysi do mrtě vyhořel (1931). V dřevěnici nás dále zaujaly původní kroje a paní nám dokonce na kolovrátku předvedla, jak se přede len. Okýnka zde byla malinká, takže v chalupě panovalo příšeří.

... a paní průvodkyně nám o všem podala velmi zajímavý výklad.

Potom se ještě přesouváme k novému Hálovu domku a jdeme se podívat do přízemí, kde je expozice některých Hálových obrazů. Srážíme se zde opět s tím školním zájezdem a celkem nám není jasné, jak se taková síla děcek vejde do suterénní expozice. Chvíli čekáme, než se štrúdl školáků v barevných pláštěnkách (stále poprchává) přesune dolů a zřejmě jsme pro ně už úplní cizinci, protože několik z nich si navzájem bázlivě šeptá: "To sú Česi...", jakoby se báli, že je ukousnem. Horní expozice je také pěkná, ale nacházejí se tu spíše malé obrázky, jakoby vystřižené ze starých slabikářů. Naproti tomu, nejvýraznější je zde spíše velký plakát s reprodukcemi velkých Hálových obrazů s popiskem, že tyto byly ukradené z nějaké galerie a do dnešního dne se nenašly. Pilník ještě trefně přirovnává Hálův styl k malíři moravského Slovácka Jožovi Úprkovi, načež naše průvodkyně upřesňuje, že Hála byl jeho žák. Srovnáním s Úprkou jsme se díky Pilníkovi opět blýskli jako znalci :-)
Prohlídka památníku Jána Hálu nám trvala více jak hodinu a byla opravdu zajímavá. Na závěr se loučíme s naší průvodkyní a nezbývá než popřát hodně zdaru v činnosti pro památník a obec samotnou. Sluší se podotknout, že ve Važci je ještě jedno muzeum a sice Múzeum ľudovej kultúry. Ale to si necháme někdy na příště.
Blíží se poledne a to je nejvyšší čas k nějakému obědu. Dokonce přestalo i pršet. Nasedáme tedy do aut a trochu roztodivným způsobem po jakési polňačce míříme ke státní silnici. A pak už odbočujeme na Východnou a Hybe. Některému z našich důvěřivců poradil jeskyňář, že v Hybe bývají nějaké farmářské trhy, kde se dá velice dobře nakoupit zelenina, kterou budeme potřebovat na večerní rožnění. Při nejlepší vůli jsme ale v této dědině neviděli ani nejmenší náznak nějakého trhu. Buď to byl nějaký informační šum, anebo se trhy konají v jiném termínu. Projíždíme tedy dál a blížíme se k Liptovskému Hrádku. Sotva osádka prvního auta (Pedálovci) zmerčí v jedné zatáčce velice pohledný motorest Koliba Červený kút, neváhají ani vteřinu a parkují u tohoto bohulibého zařízení. Vydáváme se tedy na oběd.
Koliba je opravdu stylový podnik, nabídka široká. Umisťujeme se k jednomu velkému stolu, pravda trochu jako sardinky. Největší pozornost samozřejmě vzbuzuje Trnky, jelikož si přinesl jedno pivo předem (v plechovce) a taktéž svojí objednávkou: tatarák s dvojitou porcí topinek. To se ještě marně domnívá, že mu s tím někdo pomůže. Ostatní taky nezůstávají se svým hladem nijak pozadu, takže se oběd protahuje na více jak hodinku. Potom míříme na nedaleký Liptovský Hrádok a odtud na Podbanské na chatu, kam dojíždíme kolem druhé hodinky odpolední.
Naštěstí už trvale neprší, což je impuls k hodnotnému odpolednímu programu: usnesli jsme se, že podnikneme krátký výšlap v okolí Podbanského. Nechali jsme si jen půlhodinku na odpočinek, kterou využívá nejaktivněji náš největší sportovec a trenér baseballového družstva Trnky: jen tak cvičně si několikrát na čas přeběhl dravou Belou, přičemž velice hrubá časomíra v podání Pedálova počítání se zastavila na neuvěřitelných sedmi sekundách. Trnky si tak malinko upravil svoji celodenní hladinku a mohlo se vyrazit.
Naše první kroky směřují – kam jinam – než k občerstvení u Kokavského mostu. Jsme tam v pár minutách. A musíme opět pochválit paní Naďu, protože okolí hospůdky za ten rok zase zkrásnělo, přibylo zde několik záhonů s pestrými květinami, soliterní kleče a zdejší typické oblé kameny. Usedáme tedy pod přístřešek (zase se spouští pár kapek) a bohabojný Pilník prohlašuje: "Tak když jsme se tak všichni pěkně sešli, oslavím tady aspoň symbolicky svoje čtyřicetiny!" Takže je jasné, že z nálevny jen tak brzo neodejdeme. Začínají se otáčet rundy zdejšího vynikajícího horce a pivka. Abychom se Pilníkovi trochu revanšovali, Čenich domlouvá u hostinské láhev pravého horce i s kořínky, jako náš dárek.
Není se tedy co divit, že na cestu se vydáváme už trochu v náladě až o půl páté. Přecházíme most a dle mapy očekáváme, že bychom měli narazit na lesáckou asfaltku. Bohužel se necháváme svést zdánlivě pohodlnější odbočkou k nedaleké chatě, kde však cesta končí a nám nezbývá, než se škrábat do příkrého zalesněného svahu. Některým to jde trochu ztuha, ale směr neomylně drží náš oslavenec, takže se po čtvrthodince všichni scházíme nahoře na již pohodlné cestě. Vydáváme se doleva. Míjíme přírodní rezervaci Machy, což by mělo být nějaké rašeliniště. Jde se tu výborně a ti co mají hole, si mohou vyzkoušet rychlý nordic walking. Po asi dvou kilometrech vycházíme na známé silnici "Cestě slobody" kousek nad Podbanským u rozcestníku Pod kravskou cestou. U krajnice čekáme na opozdilce a tu se nachází u někoho láhev whisky, která začíná kolovat. Kolečko končí samozřejmě u posledně přišedšího Trnkyho. Od rozcestníku scházíme na opuštěné parkoviště a po silnici se navracíme zpět ke Kokavskému mostu. Je to cesta velice monotónní a fádní (cca 3 kiláky po asfaltu), takže se nelze divit, že si její cílovou etapu někteří jdou zpestřit opět do bufiku paní Nadi. První předvoj se navrací na chatu před sedmou hodinou podvečerní a začínáme konat přípravy na večerní rožnění.
Pilník chystá ohniště s kamennou deskou, Čenich pro změnu hospřízské klobásky a něco zeleniny. Do příchodu posledních opozdilců je vše připraveno. Zahájení rožnění máme i s pěveckou kulturní vložkou. To takhle Pedál s Trnkym přišli z bufiku jako poslední, usedli si na lavice před chatou a s plnou vervou nám pějí nespočet písní různých žánrů, Pedál ještě aby zvýraznil tempo a rytmus skladeb, tluče turistickou holí do bytelného stolu. Delší výdrž má ale Trnky. Hitem večera se stává dávná skladba od Jiřího Schelingera, takže procítěný refrén, do kterého dává Trnky srdce, plíce i střeva, KARTÁGO HÓŘÍÍÍÍ se ozývá u chaty ještě dlouho. Rožnění jako vždy vynikající, najedli jsme se skvěle. Spát se jde ale brzy, jelikož nás hned brzy ráno čeká budíček a odjezd do blízké Ráčkové doliny.

Odpoledne jsme u Kokavského mostu decentně zapili Pilníkovy narozeniny...

... a poté zvesela vyrazili na vycházku k Podbanskému.

Sobota 2. června:
výstup na hřeben Otrhance (Jakubina)
Vzhledem ke zmiňované předpovědi počasí jsme hlavní těžkou túru naplánovali netradičně na sobotu. Hřeben Otrhanců se nachází v Západních Tatrách a není podle všeho tak známý a vyhledávaný jako blízký Ostrý Roháč či Bystrá. Oba tyto cíle jsme již zdolali v minulosti, takže tímto letošním podnikem jsme symbolicky chtěli vyplnit chybějící "korálek" do mozaiky našich túr v Západních Tatrách. Samotný název lokality symbolizuje charakter tohoto hřebene – skutečně rozeklaný, jakoby větry a ledy "otrhaný" skalnatý hřeben s několika předvrcholy a vrcholy. Je prezentován jako těžká túra s mimořádně pěknými výhledy (což je pravda), jen se nám později poněkud nezdály časové údaje na rozcestnících i v mapách, podle nás moc optimistické. Taky se někde uvádí, že po "prvotním krpálu je cesta po hřebeni víceméně pohodová", což je ale taky velice nadsazené. Ve skutečnosti je to zabíračka: pořád nahoru-dolu po skalnatých kozích stezkách. Ale nepředbíhejme a popořádku...

Začátek túry na rozcestí Jamnícké a Račkové doliny.

V sobotní ráno máme naplánovaný budíček na 5:45. Všichni, i naši včerejší zpěváci, se budí kupodivu čile a po krátké snídani tedy můžeme vyrazit na dnešní náročný denní program. Předpověď počasí se naplňuje. Skutečně se zdá, že mraky se trhají na polojasno. Přesto ve výbavě batohů nesmí chybět součásti do deště a teplé doplňky. Ačkoli zde dole bude asi hezky, kdovíjak bude nahoře na hřebenech.
Od chaty vyjíždíme kolem půl sedmé. Nemáme to daleko. Míříme jakoby zpět na Pribylinu, ale u hotelu Esperanto odbočujeme směrem na kemp Ráčkova dolina. Tato rozbitá silnička má asi 4-5 kilometrů a nakonec nás přivádí k rozptýlené zástavbě rekreačních objektů v ústí Úzké doliny. Takto se nazývá i významný rozcestník značených cest u mostu přes dravou říčku Ráčková (890 m n.m.). Už jsme tady túry kdysi začínali (r. 2005 – na Ostrý Roháč), takže to tu známe velice dobře. Auta parkujeme na nedalekém plácku za zatáčkou (směrem k hotelu Orešnica). Od rozcestníku vycházíme přesně v 7 hodin svižnou chůzí do nitra Úzké doliny.
Tato první etapa je velice pohodlná. Vede totiž po udržované lesní cestě, skoro silničce a jen velice mírně stoupá. Zanedlouho míjíme zajímavou vodní nádrž s mohutnou kamennou hrází, tzv. tajch, která zřejmě sloužila k plavení dřeva nebo jako ochrana před velkou vodou. V 7:30 dosahujeme větvení doliny: na Ráčkovou (vpravo) a Jamníckou (vlevo), na což nás upozorňuje další rozcestník Rázcestie Jamníckej a Račkovej (950 m n.m.). Zde odbočujeme vpravo (tedy do Račkové). Je to jen několik kroků a přicházíme k dalšímu rozcestí, jímž je Nižná lúka. Tady už se od doliny odpoutáme. Jenom na chvíli se vydýcháváme na lavičkách a vydáváme se po zelené značce mezi stromy a do pořádného krpálu.
Pěšinka se klikatí v mnoha serpentinách. Po chvíli nás vyvádí na obnaženou holinu nad začátkem Jamnícké doliny. Ta tu před pár lety ještě nebyla. Na chvíli značky ztrácíme, ale v lese se opět objevují. Nicméně kroky turistů vyšlapaly ve svahu četné falešné chodníčky a značky taky nejsou moc husté, takže zase po čtvrthodince jsme poněkud mimo hlavní stezku. Výstup trvá už pořádně dlouho. A ke všemu na obnaženějších místech pociťujeme čím dál silnější vítr. Už abychom byli aspoň v pásmu kosodřeviny, ať se už vymotáme z lesa... Dáváme několik zastávek, zhruba po půlhodinách. Při jedné delší nás předbíhá čtveřice zdatnějších (a mladších) českých turistů, jinak jsme po celý den nikoho dalšího nepotkali. Asi po dvou hodinách nekonečného výstupu začíná les řídnout a my se konečně dostáváme mezi kleč. To je dobré znamení, však už jsme překonali pořádný výškový rozdíl.
Krátce před desátou hodinou dosahujeme prvních holých míst s prvními fantastickými výhledy. Opět se zastavujeme na vydýchání a srovnáváme značně roztahané řady. Čekáme na ostatní a fotíme první pěkné záběry do nekonečných zelených hlubin. V dálce hluboko v dolině poznáváme Pribylinu. Přes Jamníckou dolinu naproti se mohutně zvedají hřbety Barance. A zase o něco výše zase krásnější výhledy: v závěru Jamnícké výrazné a nám již známé štíty Plačlivé a Ostrého Roháče pokryté sněhem. I kosodřevina poznenáhlu mizí a naše stezka se mění ve skalnatý klikatící se chodník, neustále překonávající nenápadné ale vysilující skalisté špičky a vrcholky. Krátce po desáté hodině dosahujeme první významnější kóty – Nižného Ostredku (1674 m n.m.), který dokonce ukrývá geokeš. Z posledního zápisu zjišťuji, že jej provedli členové skupinky, která nás předcházela v lesnatém svahu. V dalším úseku se stezka "zklidňuje", vede skoro po rovince a zleva traverzuje skalnatý vrcholek. Za ním dokonce v další čtvrthodince klesáme do mělkého sedla s ďolíkem, kde se drží mocná závěj sněhu.

Z výstupu na hřeben Otrhanců, v pozadí Plačlivé a Ostrý Roháč.

Pohled z Ostredku do Gáborové doliny, vlevo Klin, vpravo Bystrá.

Ale vydechnutí po relativní rovince netrvá dlouho. Další pořádný stoupák klikatou kamenitou stezkou. Aby toho nebylo málo, začíná se do nás opírat pořádný vichr. Kolikrát má člověk i problém udržet rovnováhu, zvláště když držím foťák nebo kameru a znenadání foukne ostrý poryv. Tento ostrý úsek vysiluje asi každého, takže těsně pod dalším vrcholkem v závětří děláme další přestávku (11:00 hod.). Na posledního Smoldu s Jelenem čekáme o něco déle. Oni se nakonec rozhodují, že už toho dneska zvládli a viděli dost a vydají se na zpáteční cestu. Berou si klíče od Pedálova auta a sraz na odpoledne ponecháváme na telefonickou domluvu. Naše skupina se vydává po chvíli dále.
Následují další kamenité kupy, které naše stezka buď přímo překonává šusem, anebo traverzuje. A otevírají se nádherné a nezapomenutelné výhledy. To je jeden z důvodů, proč se do Tater neustále vracíme – fantastická krajina, skalnaté štíty, hluboké doliny, divoká příroda... Z těchto míst si vychutnáváme perfektní pohledy jak na Roháče, tak i na mocné štíty Bystré a Klinu na druhé straně. Bohužel ale neustále zesiluje vichr, dokonce přináší i bodavé jehličky ledu a vloček. Dosahujeme Nižné Magury, odkud se nám otevírají další pohledy na následující hřeben. Ta cesta se zdá snad nekonečnou. Až někde vzadu se tyčí zasněžený štít Jakubiné. No jestli se až tam máme dostat, to bude až někdy odpoledne!
Na úbočí dalšího vrcholu se už pořádně trháme. Skalnatá stezka je tady pořádně náročná. Ostredku (2049 m n.n.m.) dosahujeme krátce po poledni. Vrchol je osazen rezavou tyčí a otevírá se z něj pohled dále. Ještě pořádný kus je to na Vyšnou Maguru a vzdálenější Jakubiná se nám ztrácí v mracích. Trnkáč se rozhoduje, že udělá čelem vzad a půjde zpět. Nechceme ho nechat jít samotného, tím spíš, že nemá mobil. Já už toho mám taky celkem dost, ale dalo by se. I když bych rád i se zaťatými zuby pokračoval, nenecháme jít jednoho člověka samotného, takže se domlouváme, že půjdeme s Trnkym společně zpět, abychom šli minimálně dva. Zbytek skupiny (šerpové) jsou pevně rozhodnuti náročný okruh ukončit. Loučíme se tedy a my s Trnkym se vydáváme na zpáteční cestu, která ze zpětného pohledu byla taky zajímavá. Kluci ve zbytku odpoledne dokončují hřebenovku až na Jakubinou – druhý nejvyšší vrchol Západních Tater – a Hrubý vrch, kde si užili i parádního skluzu po sněhových splazech.
(další pasáž je doplněna Pilníkem).

Z Ostredku nás pokračuje dál jen pět - Pedál, Jarmil, Čenich, Eman a Pilník. Díky sněhu a námraze je třeba pečlivě vybírat cestu, na mnoha místech jsou na skále nafoukané asi centimetrové ledové jehličky. Stezka se kroutí po hřebeni, místy uhýbá tu vlevo, tu vpravo. Na Vyšné Maguře máme konečně jasno, co je to za vzdálený zasněžený vrchol, o němž Pilník na začátku hřebenovky optimisticky prohlašoval, že je to Hrubý vrch a část osazenstva mu oponovala, že to přece nemůže být ono, že je to moc daleko!! Byla to teprve Jakubiná. Hrubý vrch je ještě dál a poněkud vlevo... Čekáme na posledního Jiříka a když se vynoří zpoza skalky, která mu bránila ve výhledu, Čenich ho upozorňuje: "Pedále, zatni svěrač. Už víme, co je to za vrchol v dálce." Jakubiné (2194 m n.m.) dosahujeme poměrně lehce a tím jsme se dostali na nejvyšší bod dnešní trasy. Výhledy by byly jistě velkolepé, kdyby bylo něco vidět. Chvílemi se přes nás doslova valí chuchvalce nízké oblačnosti, do toho občas krystalky sněhu a cesta před námi je bílá. Aspoň že už tolik nefouká.
Po hřebeni mírně klesáme a po krátkém stoupání dosahujeme poměrně rychle Hrubého vrchu (2137 m n.m.). Po krátké diskuzi kudy dál nakonec volíme podle nás nejkratší cestu, a to Jamnickou dolinou. Po červené krátce klesáme prakticky po hranici na rozcestí "Pod Hrubým vrchem" a pak prudkým padákem na "Zahrádky". Tady Pedál hrdě prohlašuje "tudy se de na Ostrý Roháč". S klesající výškou se počasí mírně umoudřuje, vítr slábne a dokonce už ani nic nepadá. Stezka vedená podél potoka se ztrácí pod příkrovem sněhu a my máme dilema, zda se sklouznout po velkolepém sněhovém splazu, nebo se drápat v suti mimo cestičku. Ze sněhu máme trošku strach, ale nakonec do toho jdeme a dobře jsme udělali - nastává zlatý hřeb sestupu, kdy jedeme jako na lyžích dobrých 200 výškových metrů. Nohy si tím docela odpočinuly a pak už po normální cestě klesáme do pásma lesa a s jedinou kratší přestávkou docházíme na místo srazu. Po cestě si ještě všímáme časových údajů na rozcestnících - podle nich to vypadá, že stejná cesta směrem dolů je časově stejně náročná, jako cesta nahoru. Tady jsou holt ty časy trochu mimo...

Pohled z Ostredku na Vyšnou Maguru a Jakubinou (2194m).

Pohled na hřeben Otrhanců z Nižného Ostredku.

Naše zpáteční cesta je pěkně zdlouhavá. Než dosahujeme opět lesního krpálu, trvá to skoro dvě hodiny. A cesta dolů je taktéž úplně nekonečná. Ještěže jsem vzal pořádnou zásobu pití. Trnky už nemá nic, tak se spolu dělíme o moji železnou zásobu – velkou magnesiu. V nekonečném sestupu už ani necítíme kolena a v četných zastávkách netrpělivě vyhlížíme dolinu. Odpočivku na Nižné lúce dosahujeme přesně v 16 hodin a usedáme na lavičky ke svačině. Kdepak jsou asi kluci, říkáme si...
Cesta dolů do ústí Úzké doliny už je brnkačka. V půlhodince jsme u mostu a odbočujeme vpravo k hotelu Orešnica. Ještěže je blízko toto restaurační zařízení. Aspoň nám čekání rychleji uteče a můžeme si dát pořádnou večeři. Míjíme Emanovo auto a blížíme se k hotelu, který se nachází za zatáčkou. Jeho okolí je velice pěkně upraveno a i samotný hotel Orešnica je vkusně zrekonstruovaný. V restauraci jsou asi jen dva lidi. Dáváme si halušky a syká do nás pořádná pinta kofoly. Na pivo už nemáme jaksi chuť ani pomyšlení.
V rozporu s našimi odhady ve smyslu "Šerpové přijdou asi až za tmy," přicházejí kluci celkem brzo. Čekali jsme na ně asi 1,5 hodinky. Takže to zvládli velice rychle. Trousí se jako švábi na pivo, ale vysvětlení přichází vzápětí. Eman se trochu opozdil u auta a stále nepřichází. Užuž jsme mu chtěli jít naproti, ale vtom přibíhá úplně zsinalý Eman – nastává nejhumornější scénka za několik let, kterou by nenapsal ani Kaiser:
Eman: "Jéžišmarjá, já jsem si zabouchl klíče v autě a nemůžu se tam dostat! To je tragédie! Pilníku, ty máš určitě v batohu ty moje náhradní, co jsem ti předevčírem dával jako sichr!"
Pilník: "Ale já už ty náhradní klíče přece nemám, Vracel jsem ti je včera večer."
Eman: "Aha, sakra, tak to budou asi někde na chatě. Smolda mě tam doveze Pedálovým uhlákem a máme vyhráno."
Čas asi 17:45, Smolda a Eman odjíždějí na chatu pro náhradní klíče. Dle našich propočtů se dá cesta zvládnout za 20 minut. Půlhodina pryč, oni nikde. Hodina pryč a furt nikde nikdo. Už je nám to divné, tak se pokoušíme volat Emanovi – telefon nedostupný, Smoldův taky. Už začínáme mít celkem obavy, jestli se jim něco nestalo. Čekáme, čekáme, až nás to přestává bavit, platíme a jdeme pěšky k parkovacímu plácku. Zde vidíme, jak ti dva pobíhají okolo Emanova Picassa a rozhazují rukama a bezmocně nakukují do auta. Asi velký problém...
"A co takhle, kdybyste dali vědět, že už jste zpátky, už jsme o vás měli strach."
Eman už je téměř úplně mimoň a vykřikuje: "To je v pr..., přeházel jsem celé podkroví a náhradní klíče jsem nenašel! Mám je asi v batohu a ten je taky v autě!!" Takže všichni jen bezmocně koukáme na zabouchnuté klíče, které se krásně vyjímají za zadním sklem. Zvláštní, jsou 10 cm od nás, ale my se na ně nemůžeme dostat... Užuž to vypadá, že Eman bude muset rozbít boční okno, ale všeuměl Smolda to nevzdává. Z Pedálova auta vyjímá všemožné nářadí a pokouší se o nemožné. Nakonec se ukázala jako nejlepší pomůcka svářecí drát, který smotal dole do očka: prostrčil jej seshora mezi gumou u dveří a na několikátý pokus zachytil stahovací kličku pod okýnkem. Okýnko se touto "pákou" podařilo stočit asi na škvíru tři centimetry, kterou už posléze dosáhl drátem na zadní plato a začal "lovit" klíčky. Skoro jako při dětské hře "rybičky lovte se" – stačil neopatrný pohyb a klíčky mohly spadnout do kufru a měli jsme po ptákách. Nakonec se mu podařilo očkem zmáčknout tlačítko dálkového ovládání a s naší velkou úlevou zablikaly blinkry a auto bylo odemčené! Takhle to vypadá jako brnkačka, ale celá riskantní operace trvala asi 3/4 hodiny!!!
S hurónským řevem vítězství se vrháme na Emanovo auto. Eman jako smyslů zbavený přehrabuje svůj batoh a náhradní klíče zase nikde. Málem padá do mdlob. V tom otevírá svůj batoh Pilník (po celou dobu ho měl u sebe, t.j. mimo auto) a s provinilým výrazem oznamuje: "Sorry, já mám ty klíče furt u sebe, vůbec jsem to nevěděl..." No to jsme fakt v životě nezažili!!! Chechtáme se celou cestu a vlastně i celý večer a ani nedomýšlíme, kdyby Eman fakt to okýnko rozbil...
Definitivně odjíždíme na chatu, protože na Bešeňovou je s dnešní příhodou již pozdě. Současně na chatu přijíždí i její majitel Jura. Na motorce objížděl svoje rodné východní Slovensko. Přichází zlatý hřeb večera – velká grilovačka. Steaky jako vždy dodal Čenich z řeznictví pana Doležala a v kombinaci se zeleninou a sýrem byly vynikající. Na večerní oheň nám tentokrát počasí přeje.

Sjezd šerpů z Hrubého vrchu.

Takhle se odemyká auto, když jsou klíčky uvnitř.

Neděle 3. června
V neděli jako vždy od rána balíme a chystáme se na odjezd. Postupně umýváme nádobí (kterého za ty tři dny je jako vždy hodně) a uklízíme chatu. Nijak se nezdržujeme a daří se nám odjet před devátou hodinou. Jelikož včera se neuskutečnilo koupání, domluvili jsme se, že do Bešeňové zajedeme dnes. V termálech ani není moc lidí. Naše skupinka z již legendárního Emanova auta obětuje na koupališti asi hodinku a pak se vydáváme na cestu domů, jelikož Pilníka čeká odpoledne ještě cesta do Budějc a nechceme ho zdržovat.
Cesta ubíhá rychle a směřujeme osvědčenou trasou na Trenčín. Na jídlo se stavujeme až v motorestu v Buchlovských vrších a domů dojíždíme před šestou hodinou podvečerní. Osádka Pedálova auta, dojíždí domů až o dost později.
I letošní Tatry se i přes mírnou nepřízeň počasí vydařily. Túra po hřebeni Otrhanců byla zajímavá, a i když jsme ji nedokončili všichni, bezesporu se účastníkům velice líbila – ať ji už zvládli celou, anebo se vrátili. Je zajímavá především díky nádherným výhledům, kterých jsme si opravdu užili. I tady se však ukázala velká vrtošivost počasí: ačkoli dole bylo příjemně, na hřebenech jakoby se čerti ženili (vítr, sněhový poprašek).

Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2012.

Zajímavosti a odkazy:

Popisy túr na hřeben Otrhance:
http://www.tatry.cz/cs/otrhance-a-jakubina-2194-m
http://www.treking.cz/treky/otrhance-hrebenovka.htm
http://www.treking.cz/treky/otrhance.htm

Važecká jaskyňa: http://www.ssj.sk/jaskyne/spristupnene/vazecka/
Životopis Jána Hály: http://www.cesi.sk/bes/04/02/042hala.htm

Nejvyšší bod akce: šerpové zdolali Jakubinou 2194 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Západní Tatry č. 3 1:25.000.

(zapsal Kotel a Pilník, fotili Kotel, Pedál, Eman)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.