Hohe Wand II. ferráty Naturfreundesteig, Steirerspur a Springlessteig (Rakousko V.)
Sobota 28. dubna 2012 Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya
Vlakem: Laa a.d. Thaya – Wien – Wiener Neustadt - Waldegg Pěšky: Waldegg, zast.ÖBB (0 km, 380 m n.m.) – Dürnbacher Wasserfall, vodopád (2,5 km, 500 m n.m.) – Kleine Klause roklina, výstup (5 km, 700 m n.m.) – Natufreundesteig , ferráta A/B – naturpark & Alpine Museum, horská chata (7 km, 1020 m n.m.) – Hubertushaus, horská chata (10,5 km, 950 m n.m.) – Steirerspur, ferráta C - Springlessteig, ferráta A, sestup - Oberhöflein (13 km, 510 m n.m.) - Unterhöflein, zast. ÖBB (15 km, 450 m n.m.).
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya
Tradice jarních výprav do Rakouska dospěla do svého pátého dějství! Čas sice utíká, zajímavých lokalit a tras jsme u našich jižních sousedů poznali spoustu, ale těch tipů je tam tolik, že inspirace budeme mít jistě na mnoho let dopředu. Za těch pět let se jarní Rakousko vykrystalizovalo do velmi oblíbených lezení po ferrátách a nejinak tomu mělo být i letos. Po třech letech jsme zvolili velice příjemnou oblast pohoří Hohe Wand a výběr trasy byl vskutku velice uvážený: užili jsme si jak lehčí skalní stezky obtížnosti A, klasickou pěší turistiku, tak si odvážní zájemci mohli vyzkoušet klasickou ferrátu obtížnosti C za použití lezeckých pomůcek! K přechodu pohoří jsme zvolili poněkud netradiční směr, a sice sever-jih, tedy od gutensteinské trati k puchberské. Počasí nám oproti minulým letům vyšlo opravdu luxusně, čímž se tedy posun na dřívější termín velice vyplatil.
* * * * * * *
Menší změna oproti minulým letům nastala již při odjezdu do Hevlína, resp. Laa an der Thaya k vlaku. Náš hevlínský parťák Marek nám v propozicích avizoval, že i rakouské dráhy omezují sobotní spoje, takže nebude již k dispozici ranní spoj z Wiener Neustadtu směr Pernitz. No nevadí, aspoň jsme si ráno mohli o hodinku déle přispat a časově nám to prý harmonogram trasy nijak neovlivní. Domluva naší třebíčské sestavy tedy zní tak, že naše město opustíme v pohodovou hodinu 4:30. Postupně stahujeme účastníky po Třebíči a v daný čas vyrážíme směr Znojmo, kam dojíždíme o hodinku později. V hraničním Hevlíně jsme přesně v šest a na tradičním místě na návsí se setkáváme s Markem, který kromě batohu třímá v rukou i vaky s lezeckou výstrojí. Nejsou naštěstí nijak objemné a navíc přilby máme každý stejně svoje. Přejíždíme na nádraží do Laa, výstroj si přebíráme do batohů a jdeme na nástupiště koupit v automatu jízdenku ERT. Odjezd patrové soupravy v 6:26 je dodržen a vlak uhání rychle k Vídni. V Mistelbachu nás z hovoru vytrhuje netradiční pohled na nástupiště – spousta páry a kouře a tedy samozřejmě parní lokomotiva s historickou soupravou. Marek naznává, že zřejmě jede někam na nostalgickou jízdu, jelikož v jízdním řádu informace o jejím průjezdu Mistelbachem nebyla. Škoda, že jsme ji nestačili vyfotit.
Do rakouského hlavního města dojíždíme před osmou hodinou ranní a vystupujeme – stejně jako v minulých letech – na moderním nádraží Praterstern. Už se zkrátka ustálily takové rituály: ačkoli máme na výběr zhruba z pětice přestupních stanic, poslední roky volíme k přestupu Praterstern. Možná i proto, že přestup je zde velice přehledný, krásně zde svítívá ranní slunce a je pěkný výhled na blízký zábavní park Prater s obřím ruským kolem :-) Čekání na další spoj si krátíme nákupem poštovních známek a obhlídkou okolí nádraží. Narážíme ale spíše na bezdomovecké koutky, tak se raději vracíme na nástupiště. Zde ještě s Markem nacházíme zajímavě schovanou kešku (ve sloupu semaforu) a v 8:15 nám jede vlak na Wiener Neustadt.
Během jízdy přes Vídeň přistupuje poměrně dost turistů, převážně seniorského věku. Děje se tak prakticky při každé naší cestě. Zkrátka oblast Vídeňského lesa či oblast Schneebergu a Raxu jsou Vídeňany velice vyhledávány. Tyto početné skupiny ale vystupují v Mödlingu či Bad Vöslau. My vystupujeme ve Vídeňském Novém Městě, kde máme opět trochu času na přestup, takže se jdeme projít do haly. Pár minut před avizovaným odjezdem přijíždí naše příměstská souprava, která pendluje v údolí Piestingu. Kolem půl desáté vyjíždíme na tuto místní gutensteinskou trať. Ještě chvíli projíždíme fádní rovinou v nejbližším okolí města rozbrázděnou jen průmyslovými areály a dálnicí na Graz, ale po čtvrthodince se krajina mění a my vjíždíme do krásného údolí, jehož zalesněné svahy se poznenáhlu k sobě přibližují. Tato místa jsme již kdysi projížděli. Velice zajímavá je i "industriální vložka": průjezd po okraji obrovského areálu vápenky s mnoha zásobníky, spletí pásových dopravníků a haldami vápence. Ten se sem dopravuje z blízkého obřího lomu na úpatí Hohe Wandu. Za pozornost stojí jistě i mohutné zříceniny hradu Starhemberg vypínající se nad obcí Ober Piesting.
Údolí Dürnbachtal na severním okraji Hohe Wandu.
Údolím Dürnbachtal na ferrátu Naturfreundesteig
Naší výstupní stanicí je ovšem až Waldegg (čas 10:06 hod.). Kdysi jsme tu nastupovali, takže velice dobře víme, kudy se od nádraží vydat, abychom našli východiště na značené trasy. Hned u nádraží míjíme známou motorkářskou hospodu a míříme podél silnice do středu Waldeggu k hlavní křižovatce. Waldegg se rozkládá ve stísněném údolí, takže tu není ani prostor na tradiční centrum městečka, natož nějaké náměstí. Jak jsme ale překvapeni, že při odbočce na Dürnbachtal (kam budeme směřovat), je na trati vybudována zbrusu nová železniční zastávka! V mapách ji vůbec nemáme a jízdní řád jsme nestudovali až tak podrobně, že by nás to "trklo". Mohli jsme si ušetřit slabý půlkilometr. Ale to nevadí. Ostatně rychlost našeho pochodu je velice slušná, takže po chvíli předháníme skupinku turistů, kteří se svezli až na tuto zastávku.
Okolo vzorně udržovaného místního hřbitůvku hezky zasazeného do příkrého svahu se vydáváme po úzké asfaltce směrem na osadu Dürnbach, či spíše do postranního údolí Dürnbachtal, které se zařezává do předhůří Hohe Wandu ze severu. Z necelých 400 m n.m. na prvním kilometru nastoupáme zhruba sto výškových metrů. Po chvíli míjíme místní relaxační centrum s bazénem a několika tenisovými kurty. Pro místní je to jistě pěkný areál, ale kdovíjakou teplotu zde voda v bazénech mívá... Na úzké silničce ale bohužel musíme dávat pozor na náklaďáky s dlouhými návěsy, které neustále pendlují k blízkému vápencovému lomu. My můžeme sledovat provoz pouze moderní násypky, protože samotný obří lom je položen o dost výše v kopcích a není odtud vidět. Mají to vyřešeno opravdu dobře: po příjezdu se za náklaďákem zasunou obrovská vrata, aby se neprášilo do okolí. To byl tedy nezáživný první kilometr. I nadále se úzká silnice kroutí vzhůru a po několika zatáčkách se údolí rozšiřuje do travnatých luk s malou osadou Dürnbach.
Zde máme možnost odbočky na první přírodní zajímavost, o které se asi poměrně málo ví. Po pravdě řečeno, kdyby nás tam nenasměrovala šipka navigace, asi bychom se o soutěsce s vodopádem Dürnbach Wasserfall také nedozvěděli... Odbočujeme tedy doprava mezi domky a po pár krocích jsme v úzké skalnaté soutěsce. Pěšina je zpevněna kládami a zábradlím a okolo mohutných starých stromů na jedné straně a převislou skálou na druhé nás vede k zurčícímu vodopádu vysokému několik metrů. Alespoň zde máme možnost osvěžení, jelikož vedro je dnes opravdu abnormální! Už od rána totiž odhadujeme teplotu na 25°C, zde je tedy trochu příjemněji. Milan se jde trochu smočit a my s Markem se navracíme vyhledat zdejší úkryt geocache. Jelikož vodopád padá ze skalního prahu, naše stezka se musí stočit v několika serpentinách vpravo po strmém úbočí kopce. Netrvá dlouho a vycházíme opět na místní silnici.
Tím jsme vlastně přešli i možnost odbočení do první boční rokle s možností výstupu na Hohe Wand – Grosse Klause. Zahlédli jsme ji od kraje Dürnbachu a byla to jedna z variant výstupu nahoru. Touto roklí vede i méně známá stezka Waldeggersteig (A). Nicméně už předem jsme si řekli, že výstup zrealizujeme až další roklinou, kterou se i velmi výhodně přiblížíme k přírodnímu parku na náhorní plošině Hohe Wandu a navíc ještě v údolí nastoupáme nemálo výškových metrů. Silnice tedy pokračuje ještě chvíli lesem stále do kopce, ale po chvíli se otevírají krásné zelené louky s rozptýlenými statky a samotami. Zkrátka typická dolnorakouská idylka alpského předhůří. Náhle slyšíme za zády hukot, tak se otáčíme a ustupujeme na krajnici. Zezdola si to hasí kolona historických vojenských vozidel s několika džípy a lehkým náklaďákem. Nadšenci na vozidlech odpovídají na naše zamávání zasalutováním a uhánějí pryč.
Ačkoli turistická značka uhnula zřejmě vlevo na louky a k lesu, my jsme odbočení nepostřehli a pokračujeme dál po silnici, což ale vůbec nevadí. U první samoty už ale musíme odbočit vlevo na místní komunikaci, která posléze ostře stoupá k blízkému lesu. Přímo proti nám se ve strmé zalesněné stěně rýsuje znatelná proláklina, takže naše kroky jsou určitě správné. Míjíme ještě jeden statek, dřevěnou kapličku a na okraji lesa se otáčíme a vychutnáváme pěkný výhled do širokého údolí. Poslední samota je postavena až v lese na mýtině a dle mapy ji turistická značka obkružuje vpravo. Jak je v Rakousku zvykem, značení je zde mizerné, odbočku do rokliny přecházíme, ale chybu napravujeme po několika krocích.
Horní část výstupu Naturfreundesteig v roklině Kleine Klause.
Míjíme tedy samotu a ostře stoupáme úvodní částí rokliny Kleine Klause po kamenité pěšině. Každým krokem nabíráme výšku. Vedro je velmi citelné, ale zde nás naštěstí kryje stín mohutných stromů. Přesto se na chvíli zastavujeme a pořádně si přihýbáme z našich minerálek. Žízeň dnes bude opravdu velká. Dochází nás mladá dvojice a nás velice překvapuje, že mládenec jde po této kamenité pěšině naboso! K nástupu na zajištěnou stezku to již není daleko, lze v těchto místech ovšem odbočit i doprava na turistickou cestu Jagdsteig. My pokračujeme přímo. Náhle se nám do cesty staví kolmé skalisko a máme na výběr ze dvou směrů, ostatně jak naznačují celkem nevhodně namalované šipky na skále: vlevo vede výstupová stezka Krumme Ries zřejmě malé obtížnosti (dovedla by nás přímo k horské chatě Waldeggerhaus), vpravo jsme směřováni na kýženou ferrátu Naturfreundesteig (A/B) – a to je náš směr.
Na rozbočce pod skálou se kromě nás soustředí ještě několik rakouských turistů, ale záhy se všichni rozptylujeme, jelikož někteří odpočívají, jiní jdou na Krumme anebo dolů.. Nemeškáme proto a nasazujeme na hlavy přilby. Oproti otevřenému terénu dole, i lesní cestě, je zde velice příjemný chládek. Stačí pár výšvihů mezi šutry pod skálou a jsme na nástupním bodě Naturfreundesteig (čas 11:45 hod., cca 740 m n.m.). Přímo proti nám je téměř svislý žlab s úvodní tabulí (tafel) a soustavou letitých kramlí na zhruba pětimetrové stěně. Jdeme do toho. Nic složitého, akorát je potřeba dát pozor na konci kramlí u starého vyviklaného zábradlíčka, které může každou chvíli zradit. Následuje odpočinková plošinka a soustava dalších pomůcek v ještě vyšším žlabu. Zdoláváme asi čtyřmetrový žebřík, dále následují zase staré kramle. V těchto místech nacházíme i avizovaný wanderbuch, kam poslední lezec (t.j. Kotel) zaznamenává náš průlez touto efektní ferrátkou. Díky citovaným zajištěným úsekům na strmé skalní stěně obtížnost ferráty přechází až do B. Na závěr pár výšvihů už bez pomůcek a horní plošinka, odkud se otevírají omezené výhledy na závěr údolí Dürnbachtal a blízké hory. Tady je místečko jako stvořené na společnou fotku a také si dopřáváme krátký odpočinek.
V horní části rokliny postupujeme po strmé pěšině lemované nečetnými skalami či padlými stromy. Jen na několika místech je třeba překonat náznaky skalních prahů. Celá ferráta se tak odehrála jen na středním úseku skalisek, ale rozhodně stála za poznání a další pomyslný zářez na kontě zdolaných zajištěných cest.
Durch přes Hohe Wand
Na pěšině stále ostře nabíráme výšku. Není se čemu divit, vždyť musíme překonat zhruba 300 metrové převýšení a nahoře dosáhnout 1000 m n.m. Říkáme si: kdy už budeme konečně nahoře? Najednou se nám v jednom zpětném průhledu mezi stromy otevírá pohled na horskou chatu na výrazném návrší, které je položeno jakoby přes bezedné sedlo. Jedná se o chatu Waldeggerhaus a výškově se nacházíme skoro v její úrovni. To znamená, že jsme již téměř na náhorní plošině. Naše stezka vychází na okraj prosluněné loučky a dále vycházíme na poklidnou asfaltovou silničku (čas 13 hod.). To je zdejší mýtná komunikace, po které se dá vyjet až sem na náhorní plošinu Hohe Wandu. Jen sem tam nás míjí auto, provoz zde není nijak velký. Vydáváme se doprava. Míjíme ojedinělou samotu na okraji louky a silnice vchází opět do lesa. Trochu nás mate odbočka lesní cesty, kterou zkoušíme využít, ale po sto metrech se raději zase vracíme na silnici. Orientace není vůbec složitá, vždyť po pár minutách docházíme ke vjezdu do Přírodního parku Hohe Wand.
Rakouské (a německé) přírodní parky jsou ukázkou promyšleného využití zdejší krásné přírody a krajiny pro turistické účely s důrazem na rodinné a komerční využití. Až do nich se dá dojet autem, zaparkovat na prostorných parkovištích a poté se s rodinou a dětmi oddávat celodenním volnočasovým aktivitám. Nesmí chybět nějaké ty atrakce, soustava lesních stezek, a pokud možno velké lesní výběhy pro zvěř. To vše samozřejmě doplněno nějakou tou hospodou, infocentrem se suvenýry a jinými lákadly – zkrátka aby zde starostliví rodiče utratili pokud možno nějaký ten peníz. Tak přesně takto to vypadá v Přírodním parku Hohe Wand, který se rozkládá okolo lesnatých kót Bromberg a Kleine Kanzel. Naštěstí v tuto roční dobu je zde rozumný počet výletníků a parkoviště nejsou zaplněna ani z poloviny. Nás zaujímá především možnost posezení na lavičkách a tudíž i pořádné svačiny. Míjíme tedy výběhy s lamami a kozami a vystupujeme kolem atrakcí na mírné návrší odkud se otevírají krásné výhledy západním směrem a taktéž omezený výhled na dosud zasněžený Schneeberg. Nedaleko odtud se tyčí vyhlídková věž. Vydává se k ní jen Marek, my ostatní zůstáváme sedět, což byla samozřejmě chyba, protože dle pozdějšího sdělení se z rozhledny naskytl krásný kruhový výhled. Kromě svačiny se věnujeme jen prozkoumání sviští nory, což je opět dětská atrakce v podobě promyšlených chodbiček ve svahu s možností výlezu poklopy.
Zhruba za dvacet minut se všichni opět scházíme a míříme k blízké kamenné restauraci Wiener Neustädter-Haus, kde sídlí i Alpin Museum. Vskutku nádherný objekt s pěknou terasou. Jdeme se podívat i dovnitř, zda by neměli pohledy, ale mají jen velmi mizernou nabídku. Naštěstí o kus dál se nachází vstup do parku s infocentrem, kde už je výběr daleko bohatší. Na okraji parkoviště pohledem hodnotíme situaci a hledáme místo, odkud bychom měli vyrazit do nitra pohoří. V mapě jsme si totiž vytipovali neznačenou lesní zpevněnou cestu, která odtud vede přímo k chatě Hubertushaus na zcela odvrácené straně pohoří, což musí být náš další záchytný bod. Tato cesta má totiž tu výhodu, že se elegantně vyhneme nepříjemné roklině Leitergraben, která nám dala posledně trochu zabrat. Proč tedy zbytečně sestupovat a zase stoupat o "dobrých" 150 metrů, když můžeme Leitergraben pohodlně obejít po vrstevnici?
Přicházíme k chatě Hubertushaus odkud je krásný výhled do kraje.
Nakonec dle mapy usuzujeme, že přístup na tuto cestu bude přímo proti nám za zamčenou bránou, za výjezdem z parkoviště. Bránu obcházíme tak, že odbočujeme k výběhům pro zvířata a můžeme si tak alespoň krátce projít krajní část areálu. Vstupné do kasičky je zde 1,80€, což ale samozřejmě ignorujeme, protože areál záhy opustíme a jeho služeb využívat nebudeme. Kromě rozlehlých výběhů nás tu zaujímá i jurta a replika vápenné pece. Tím obcházíme bránu a dostáváme se na rozcestí mnoha lesních cest, po nichž lze vyrážet na procházky v okolí návrší Bromberg (1078 m n.m.). Chvíli se necháváme vést turistickou značenou stezkou č.231 a po chvíli dosahujeme oplocené pastviny na úpatí výrazné kóty Kleine Kanzel (1065 m n.m.), kde se nachází též horská chata. Necháváme ji ale bez povšimnutí a podlézáme závoru s tabulkou ve smyslu, že vstup je sem určitým způsobem omezen. Jedná se totiž o neznačenou cestu, ale čert to vem, vždyť ji projdeme během 3/4 hodinky.
Rychlou chůzí směřujeme do hloubi prosvětleného smíšeného lesa, kam díky ještě holým větvím pořádně praží sluníčko. Ani vítr sem příliš nefouká, protože nitro pohoří s hlubokými lesy je před ním velice dobře chráněno. V tomto "rychlém" úseku se poněkud trháme, ale po prvním půlkilometru srovnáváme kroky. Několik mírných zatáček v mírném stoupání a náhle ostrá zatáčka vlevo (v mapě je udána kóta 932 m), která tímto traverzem obkružuje horní začátek rokliny Leitergraben. Začínáme opět mírně stoupat a po levé straně můžeme sledovat neustále se prohlubující údolí, které bychom museli překonat, kdybychom šli po značené stezce směrem na Hochkogelhaus. Touto zkratkou jsme tedy ušetřili spoustu sil a času.
Těsně před 14 hodinou křížíme turistickou stezku a po pár krocích máme před sebou nejen siluetu chaty, ale i bezednou hloubku s dalekým výhledem do kraje. Jsme u horské chaty Hubertushaus. Míjíme obslužná terénní vozidla chatařů (kupodivu s bratislavskými značkami) a vycházíme na travnatou loučku vedle chaty. Je to nezapomenutelná chvíle, zejména pro ty, co zde jsou poprvé: z poklidného rovinatého lesa s příjemným stínem a bez náznaku jakékoliv terénní překážky se v několika krocích ocitáme doslova v nebi – na okraji bezedné strže, která krajinu, jevící se jako titěrný železniční modýlek, převyšuje bezmála o výškový půlkilometr! Opravdu nezapomenutelný pohled a zážitek; umocněný navíc mohutným větrným fénem, který duje přes okraj skalní hrany.
Steirerspur z mého pohledu :-)
Chvíli se beze slov kocháme těmito bezednými pohledy, odpočíváme a taktéž vzpomínáme na poslední výpravu do těchto míst (v roce 2009). Není však času nazbyt, musíme jít bezodkladně do další akce. Posezení na terase chaty se budeme věnovat až potom. Naším záměrem je zdolat okružní cvičnou ferrátu Steirerspur (C). Nástup na ni by se měl nacházet vlevo od chaty. Tato ferráta je poněkud zvláštní: není vedena klasicky "zezdola nahoru", ale do tvaru "U", jelikož nástup i konec se nachází z horní turistické stezky. Byla vybudována jako cvičná štýrskými horolezci (odtud její název), neměla být zaznačena v mapě a po jedné sezóně zrušena. Ovšem lezci si ji našli a začali hojně využívat. Je zajištěna po celé délce jen vodicím lanem, na jiné pomůcky (kramle, žebříky, stupy) jsme zde nenarazili. Jdeme tedy po pěšině a vzápětí (na dohled od chaty) narážíme na vyústění vodícího lana (konec stezky). Začátek (čili sestup) se nachází asi o 100 metrů dále.
Setkáváme se zde s anglicky hovořící skupinou mladých lidí v úvazech, kteří se nás dotazují na blízkost chaty. Pilník je ujišťuje, že chata je nedaleko. Ze skály zatím rekognoskujeme začátek ferráty a okolní situaci. Je to bomba, ale skály jsou zde nekompromisně strmé. Tohle jsme ještě zkrátka nelezli! Tak jak se kdo cítí? Rozvaha je bezesporu na místě a sebemenší frajeřiny nemají smysl. Milan s Biňou naznávají, že "nemusí mít všechno" a do ferráty raději nepůjdou. Domlouváme se tedy, že náš lezecký pokus zaznamenají na kameru zvrchu, odkud je trochu vidět na začátek trasy.
Jedna z pasáží ferráty Steirerspur.
My tři (Pilník, Marek a já) vybalujeme ferrátové sety a upevňujeme přilby. Úvazy a prsáky se nám napoprvé jeví jako změť opásání, lan a karabin, ale naštěstí Pilník ví jak na to. S jeho pomocí se tedy soukáme do setů: "nohavičky", potom "prsák", vše stáhnout, uvázat na středu, ověřit usazení na těle a nakonec uvázat karabiny s brzdou – hotová alchymie :-)) Po deseti minutách to máme všechno na sobě a ani to moc nebolelo. Kdybychom však neměli našeho znalého instruktora, nevím nevím, zda bychom se do setu vůbec nasoukali. Já využívám toho, že Milan s Biňou zůstávají nahoře a svěřuji jim do úschovy batoh, zatímco Pilník s Markem chtějí lézt dokonce se zátěží (t.j. s batohy).
První jde do akce Pilník, cvaká karabiny na vodicí lano a spouští se po první strmé skalce – na fotkách tento záběr vypadá velice efektně, jakoby se spouštěl přímo do půlkilometrové hlubiny. Druhý jde Marek, poslední já. Držíme větší rozestupy, samozřejmě na délku mezi dvěma skobami – kdyby jeden žuchl, aby nestrhl kamaráda pod sebou. Úvodní sestup klesá po skalkách s ostrými výčnělky o asi deset až patnáct výškových metrů. Zde si máme možnost vyzkoušet přecvakávání karabin. Dosahujeme vodorovného traverzu a lano uhýbá spárou po stěně vlevo. Vždy několik metrů celkem pohoda, stačí se jen přidržovat lana (samozřejmě za jištění), střídavě pak trochu riskantnější úseky. Nespěcháme. Traverz začíná mírně stoupat. Delší čekání, protože kluci překonávají kolmou skálu za níž není vidět. Zůstávám sám a doručkovávám k této skále. Zde je ještě spára pro nohy, dobrý... Ta však končí u zmíněné kolmice ve tvaru jakéhosi nosu, za nímž mi zmizeli kluci. V rámci možností nakukuji za "nos" a vidím kluky o kus dál. Mimoděk kouknu dolů a... hrome! Oproti předchozím úsekům, kde byly celkem bezpečné spáry, je tento "nos" nad solidní hloubkou, vrcholky vysokých borovic šlehají akorát tak do zadku a člověk jej musí překonat víceméně nad propastí. Výstupky pro nohy veškeré žádné – zkouším šátrat pohorkami, nenalézám bezpečnou oporu a celá váha těla by měla na asi dvou metrech držet téměř výhradně na rukách. Naprosto jsem znejistěl a dostal "blok". Marek na mě volá, že se musím jakoby zapřít nohama o stěnu a pořádně se držet rukama. No jo, kamaráde, ale mých 95 kilo a v takové výšce... a to je ještě potřeba přímo na hraně "nosu" přecvaknout karabiny. Na to v tuto chvíli asi fakt nemám. Hlásím dopředu, že nebudu riskovat a vracím se. Pilník mi to jednoznačně schvaluje – nemá smysl se pouštět do něčeho nejistého. No nic, ještě si tedy vyzkouším dosud překonané úseky v opačném směru, vždyť to i tady stálo za to. Chvilku ještě sleduji kluky, jak se vypořádávají s druhou půlkou ferráty, která je taky celkem technická. Hodně zklamaně se o deset minut už drápu nahoru na cestu a jdu počkat k výstupnímu lanu, kde se posléze setkáváme.
Chvíli i lituji, že jsem blok nepřekonal a nelezl s nimi dál. Pilník je ovšem realista a sděluje, že i oni měli v závěru co dělat, protože při výstupu se trasa dostane dokonce do převisu! Nicméně jsou z naší první "céčkové" trasy tak nadšení, že to jdou zkusit znovu, tentokrát ovšem alternativně za využití "nouzového východu", který obchází závěrečný převis. Celý Steirerspur totiž trvá asi 15 minut, tak proč ne. I přesto jsme bez výjimky lezením nadšeni, stálo to skutečně za to. Steirerspur je vedená opravdu promyšleně, s několika typy skalních terénů, a pokud se člověk opravdu necítí na dokončení, může se relativně bezpečně vrátit po úsecích, které již prošel a tedy je zná. Jako jedinou nevýhodou mi připadlo použití "jen" vodícího lana. Jiné lezecké pomůcky (kramle, stupy) tady bohužel nejsou – ale to pramení vlastně z toho, že ferráta byla původně zajištěna jako neoficiální a provizorní – kdo by zde tedy sekal do skal kramle, že? Kdyby však kramle pro pořádné zapření nohou byly na opravdu riskantních úsecích (např. na tom, který jsem vzdal), to by se lezlo o hodně lépe a jistěji.
Z Hubertushausu na Springlessteig a dolů
Postupně se scházíme na terase chaty Hubertushaus, kde nás již očekávají Milan s Biňou. Zajímavý a trochu matoucí je i údaj o nadmořské výšce chaty: zatímco zdejší letitá tabule uvádí 1010 m n.m., mapa jen 946... Sundáváme sety a přilby a objednáváme pivko. Mají zde vynikající polotmavý Piestinger (3,60€). Sotva si ze sklenice labužnicky lokne Marek, konstatuje: "Tak právě mi končí pojištění..." – "A co jako? Ty to máš nějak časově omezené?" nechápeme pohotově jeho naprosto logickou, ale vtipně myšlenou poznámku – "Ne, ale právě jsem se napil piva, čímž jsem porušil podmínky smlouvy o pojištění." Což je vlastně naprostá pravda :-)))
Horní pasáž stezky Springlessteig, vzadu dole hořící usedlost.
Posezení na terase s fantastickým výhledem do širé krajiny pod námi je velice příjemné. Kromě titěrného kostelíka a vesničky Höflein máme pohled okořeněn o nevšední podívanou na dost drsný požár jedné z usedlostí hluboko dole. Podle všeho (při pohledu dalekohledem a kamerou) už přijedší hasiči nemají ani co hasit, plameny totiž všechno spolykaly. Čas je pro nás bohužel neúprosný. Dosavadní zážitky a dojmy si sdělujeme u jednoho pivka a pak musíme na sestup (čas 15:50 hod.). Děláme ještě společnou fotku přímo na okraji propasti a jdeme dolů. Nasazujeme opět přilby a začínáme klesat po zajištěné stezce Springlessteig (A), která začíná/končí na loučce přímo pod chatou. Tuto stezku snad nemá smysl ani nazývat "ferrátou", protože se na ní nachází jen jeden žebřík, náznak lana pro držení rukama a několik pomůcek pro překonání skalních prahů. Jinak pohodovka pro rodinné výstupy s dětmi. Osobně jsem Springlessteig celkem zklamán – skalní úseky se zajištěním jsou vlastně jen úplně nahoře, pak už jen strmá pěšina se skalními "schody". Všehovšudy jeden žebříček. Daleko hezčí a techničtější mi připadala r.2009 stezka Wagnersteig, která se nachází nedaleko odtud, a byly z ní i bohatší a hezčí výhledy. Přesto jsme naprosto šokováni skupinkou magorů, kteří tuto stezku sjíždí na horských kolech!! Něco podobného jsme už před lety viděli v Leitergrabenu, ale tady je to naprostá šílenost. Není nám jasné, zda se jedná o nový druh nějaké pitomé adrenalinové zábavy, anebo sem ti magoři zajeli jaksi omylem. I na vlastních nohách máme co dělat. O kousek níž odbočujeme na jednu z pěkných vyhlídek a čekáme, jak si "kolaři" povedou, ale za těch několik málo minut, co jsme odpočívali se zřejmě nepohli ani o píď. Dobře jim tak!
Na vyhlídce spořádáváme poslední zbytky proviantu. O kousek níž bystříme pozornost jelikož mezi stromy registrujeme pohyb. Jsou to dva kamzíci, kteří vůbec nepostřehli naši přítomnost a v přítmí lesa se v poklidu pasou. Asi po půlhodince se terén zklidňuje a my se napojujeme na klasickou lesní cestu, která vede pod skalami Hohe Wandu. Turistické směrovky udávají, že vpravo bychom za půlhodinku došli ke známému penzionu Seiser Toni. Naším cílem však bude zastávka v Höfleinu, takže pokračujeme přímo. Zanedlouho vycházíme na louky u prvních rodinných domků a usedlostí. Zbývá poslední úsek, který musíme absolvovat po silnici. Ačkoli je krásný kostel na návrší Kirchbühel na dohled, je to ještě poctivá štreka. Nakonec kostel obcházíme vpravo a značka nás vede přímo přes louky okolo struhy k protějšímu kopci, po jehož úpatí vede železnice do Puchbergu. Na zastávku přicházíme po půl šesté a tím tedy naši výpravu můžeme ukončit.
Časově nám to vyšlo úplně skvěle! I přes hodinový ranní handicap jsme stihli ten nejoptimálnější spoj, díky němuž se do Laa dostaneme v deset hodin večer.
Návrat na Moravu
Moderní motorák přijíždí přesně. Jsme však ale úplně šokováni, jaké uvnitř panuje vedro! V kombinaci s dnešním celodenním horkem a nefungující klimatizací je uvnitř soupravy úplně na padnutí. Naštěstí za dvacet minut dojíždíme do Wiener Neustadtu. Zde přestupujeme a už za normálních cestovních podmínek v příjemně klimatizovaném rychlovlaku uháníme k Vídni. Zde bohužel tradičně nenavazují spoje, musíme tedy zhruba hodinku počkat. Přestup realizujeme jako vždy na stanici Renweg a trochu naivně se domníváme, že by mohla mít otevřeno naše kdysi oblíbená hospůdka Binder hned naproti nádraží. Nemá a stalo se to již podruhé! Chvíli váháme zda nepřejít o jednu stanici dále a zkusit vyhledat nějakou jinou, ale při srovnání časových možností naznáváme, že to nemá smysl. Stejně jsme v blízkém okolí žádný lokál nenašli, a když už jsme šli o něco dále, bylo taky zavřeno. Shodujeme se, že tradičním hospodám ve Vídni asi definitivně odzvonilo.
Vracíme se tedy na Renweg, kde je aspoň jedna jistota – stánek Turka s velmi chutnou a levnou pizzou (čtvrtka 1,20€). Ten tu funguje vždy. Kupujeme tedy večeři a čekáme na vlak. K našemu zklamání přijíždí (jako vždy na této večerní relaci) stará souprava, kde jsou na více jak hodinové cestování do Laa příšerně nepohodlná sedadla. Holt to musíme vydržet. Ve Vídni je vlak celkem zaplněn, ale cestující postupně vystupují a rakouským venkovem jedeme skoro sami a všichni do jednoho začínáme klimbat.
Do hraniční Laa dojíždíme za tmy, před desátou hodinou večerní. Zde přestupujeme do auta a přejíždíme do Hevlína, kde se loučíme s Markem a odvážíme ho až k domovu, aby nemusel táhnout přes celé městečko vaky s ferrátovými sety. A pak nás čeká ještě do půlnoci 80-ti kilometrová jízda do Třebíče. Ubíhá v pohodě, před půlnocí jsme doma.
S tuto akcí byli všichni aktéři a účastníci opět navýsost spokojeni! Oproti minulým ročníkům jsme neměli vůbec obavu o počasí, to jsme tentokrát měli opravdu luxusní. Stanovení dřívějšího termínu se tedy ukázalo jako prozíravé. Na Hohe Wand jsme se vrátili rádi, skalních terénů a variant tras je tu opravdu velký výběr. Zkusili jsme si (někteří méně, někteří více úspěšně) i ferrátu obtížnosti C. Takže za rok na rakouských zajištěných stezkách určitě na shledanou!
* * * * * * *
Zajímavosti a odkazy:
K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej myslím během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Jednotná a pevná cena 28€ (aktuálně 711 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou (t.j. v korunách).
Vlakové spoje lze vyhledat v našem Idosu nebo ještě lépe na stránkách rakouských státních drah www.oebb.at – v podrobném hledání je ale třeba vyloučit spoje vyšší třídy EC, IC, na které jízdenka ERT neplatí.
Celkem ujito: 15 km.
K orientaci poslouží mapa Kompass 210 Wiener Hausberge 1:50.000. Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/160.htm.
(zapsal a fotil Kotel)
* * * * * * *
Klikací fotogalerie:
* * * * * * *
Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.
