Sobota 11. února 2012
Autem do Vranova nad Dyjí, přechod pěšky na hráz přehrady.
Trasa: Vranovská přehrada, molo u Vodnáře (0 km, 345 m n.m.) - u Pláže (1 km) - u štítarské čerpačky /Orlí skály/ (3 km) - u Petrových skal (5,5 km) - Cape Canaveral, Chvalatická zátoka (6,5 km) - u ostrohu Babka (9,5 km) - u Kopaninek (11 km) - u Horky pod Cornštejnem (12 km) - soutok s Želetavkou, pod Bítovem (13,5 km) - u Chmelnice /Haťák/ (14,5 km) - vysočanský most (15 km) a autobusem zpět do Vranova.
Účastníci: Milan, Marek, Kotel (a pan Moravec).
Počasí: jasno, slunečno, ráno -19°C, přes den do -6°C, síla ledu 25 cm.

Za historicky výjimečných klimatických podmínek se naskytne příležitost k akci, která je možná jen jednou za několik let. V únoru 2012 zhruba tři týdny mrzlo až praštělo, teploty v naší oblasti padaly až na -20°C. Rozhodli jsme se tedy, že využijeme této historické příležitosti a pokusíme se přejet zamrzlou Vranovskou přehradu na bruslích. Po třech týdnech arktických mrazů měl led bezpečnou sílu 25 cm. Brusle jsme obuli hned za hrází a pak po sněhobílé pláni uháněli již 76 let zatopeným říčním údolím - jak to tu asi muselo být krásné za původní řeky! Kaňon se neskutečně kroutí mezi rozeklanými skálami a vytváří roztodivné meandry. Životní zážitek...

Ani jsme nepředpokládali, že začátek roku 2012 bude na zajímavé turistické akce tak bohatý a že hned dvě akce budou mít právo nést přízvisko "ARCTIC"! Ano, hned po týdnu od mého přechodu z Morávek do Kojetic jsme podnikli akci, na kterou se rozhodně nezapomíná. Silné mrazy vlivem intenzivního proudění arktického vzduchu se severního Ruska nepolevovaly. V médiích se kromě tradičních zkazek typu "kde všude zamrzlo potrubí, kdo nenastartoval auto, a co se stane s vodou v mraze během dvou hodin" (Nova), objevilo v tisku (MF Dnes) i několik zajímavých kusých informacích o partách nadšenců, kteří podnikají dobrodružné dálkové přejezdy na bruslích na přehradách vltavské kaskády, nejčastěji na Orlíku, pohodověji pak na Lipně, kde je pro zájemce dokonce udržována i několikakilometrová dráha.
Takže jsem se ani moc nedivil, když od našeho činorodého parťáka Marka z Hevlína přišel mail s návrhem na dálkový přejezd některé z moravských přehrad, které jsou blízké naší domovině. Slovo dalo slovo – zkusíme to! Dalešice jsme hned zkraje vyloučili z důvodu velkého kolísání hladiny, kde by led ani v těchto podmínkách nemusel být bezpečný. Na Prýgl zase chodí šmatlat půlka Brna, takže jediná logická a správná volba padla na – Vranovskou přehradu!
Během týdne jsme zajedno bedlivě sledovali vývoj počasí, ale též pečlivě sháněli potřebné informace o tomto druhu sportu, nebo snad zimní turistiky. Velmi zajímavou je především stránka http://brusleni.e-zpravy.cz/ , z níž potom prakticky vychází pěkná knížka od totožných autorů a propagátorů tohoto odvětví – "Na Bruslích Českou republikou". Zde však informace o moravských ledových plochách jsou velmi kusé, o Vranovu nemluvě. Bylo nám tedy jasné, že v tomto směru budeme určitými průkopníky. Bylo třeba se připravit i na tu nejkrajnější možnost – proboření ledu, takže dle návodu jsme neponechali nic náhodě: sehnali jsme si "záchranné bodce" v podobě festovních šroubováků a vybavili se autolany. Pevně jsme ale věřili, že díky nepolevujícím mrazům k ničemu takovému nedejbože nedojde, a navíc zpravodajství Povodí Moravy každým dnem uvádělo vytrvale se zvyšující sílu ledu na Vranově, která se v pátek 10.2. zastavila na úctyhodných 23 centimetrech.
Přes to všechno se ze strany Třebíčáků našli jen dva odvážlivci či nadšenci pro tuto akci: my dva s Milanem. S Markem jsme si tedy přes maily dohodli podrobnosti na sobotu a byli pevně rozhodnuti jít do této výjimečné a adrenalinové výpravy!

Bohužel přes týden trochu nasněžilo, ale jen asi 5-8 cm jemného prašanu. Zamrzlá hladina sice tedy nebude jako sklo, přesto snad tento jemný sníh nebude nějakou vážnou brzdou pro dobrodružnou jízdu. V pátek opět teploty klesly na -20°C a nejinak tomu bylo i v sobotu. Nezbývá než se tedy patřičně vybavit a vystrojit a vyrazit směr Vranov! Z extrémně mrazivé Třebíče vyjíždíme autem kolem půl deváté za prvních slunečních paprsků – tedy tak, abychom bezpečnou jízdou i po zledovatělých silnicích dorazili zavčasu do Vranova nad Dyjí. Na hlavní "císařské cestě" je povrch suchý, zato v lesích nad Šumnou musíme o to opatrněji, protože zde je umrzlá vrstva uježděného sněhu. Serpentiny nad Vranovem jsou ošetřeny štěrkovým posypem, ale dobře sjízdné. Před půl desátou jsme dole v městečku a hledáme vhodné místo pro parkování, především takové, aby tam pokud možno po celý den svítilo slunce. Vhodnou odhrabanou plochu nacházíme hned za mostem přes Dyji, v místech, kde se odbočuje k nám známé a oblíbené turistické ubytovně. Věci necháváme prozatím v autě a jdeme zpět na náměstí počkat na Marka, který má v 9:33 přijet linkou IDSJMK ze Znojma. Stíháme ještě v trafice koupit pohledy, kupodivu i s odpovídajícím motivem "zimní Vranov", a vtom přijíždí linkový autobus a můžeme se tedy přivítat s naším parťákem.
Navracíme se zpět přes most, přičemž krátce hodnotíme stav vody v Dyji: vlivem odtoku spodních (teplejších) vod z blízké přehrady ani v tomto třeskutém mraze voda nezamrzá (i když tenký škraloup na ní přece jen je) a dokonce se z ní znatelně páří! Podle našeho teploměru je mráz stále více jak -16°C. S Milanem bereme v autě brusle a batohy a společně pokračujeme Bítovskou ulicí, defacto po zelené značce směrem k hrázi. Vranov je v hlubokém údolí, takže je potřeba pořádně nastoupat výšku. V jedné serpentině je napřímo vedená zkratka po zasněžených schodech, takže máme možnost se i trochu zahřát a zadýchat. Dále pokračujeme okolo liduprázdných parkovišť a opuštěných sezónních bufetů či výletních restaurací. Z živého hovoru nás vytrhuje až krátké zatroubení. Mladý řidič se na nás ale nijak nezlobí, že jdeme dosti roztažení (ostatně je tu nulový provoz), ale naopak se nás zvědavě dotazuje – vida, že máme na zádech brusle – zda nevíme, jaká je na přehradě situace, jelikož by si se synem chtěli také zabruslit. Vysvětlujeme, že to jdeme právě zjistit a že pevně doufáme, že bruslit půjde.

Milan a Marek na hrázi Vranovské přehrady.

Po pěti minutách máme před sebou domek hrázného, ostrou zatáčku vpravo a... – stojíme na hrázi a otevírá se nám fantastický pohled na nedozírnou bílou pláň namísto tmavých vod přehrady. Tak trochu jsme čekali třeba desítky bruslařů, holdujících například jen krátkým okruhům u Pláže či Švýcarské zátoky, ale... je tu naprosto pusto a prázdno, nikde ani živáčka! Chvíli pozorujeme a hodnotíme ledovou plochu a je nám jasné, že až na místa okolo vtokového objektu je celá hladina zamrzlá pevným ledem. Jak tak koukáme na přehradu, zastavuje za námi auto s dalším zvědavým nadšencem – postarším chlapíkem, který se s námi dává ihned do řeči a posléze se představuje jako pan Moravec. Dozvídáme se, že má kdesi vzadu u přehrady chatu, a že by si také rád zkusil Vranov poprvé v životě přebruslit, a prý se ještě rozhodne.
My přecházíme celou hráz až k opuštěné restauraci Přehrada a hned za první zatáčkou sestupujeme na molo stanoviště výletních lodí, asi 100 metrů od hráze. I když jsme se prve domlouvali, že přejdeme až na Pláž, jdeme to zkusit už tady. Hladina má poněkud podstav, údaje Povodí hlásily výšku na kótě 345,5 m n.m.. První zásadní krok z mola činí Marek – pod nohama mu křupe jenom jemný prašan a led je jako beton. Podle stop je znát, že se tu po ledě už někdo pohyboval, takže to zkoušíme dál a dál a v několika okamžicích je nám jasné, že led je bezpečný. Za námi na molo sestupuje onen mladý řidič i se synem a začínají se přezouvat taky. Posléze míří ale jen "rekreačně" do prostoru Švýcarské zátoky.

Obouváme tedy brusle, což v tomto mrazu není nic příjemného a snadného. Však taky Milanovi podjíždějí kopyta, aniž by ještě vyjel na plochu, a pádem na zem přichází o pásek poměrně drahých hodinek. Během desetiminutovky jsme naštěstí přezuti, boty ukládáme do batohů do bezpečí igelitových pytlů a do pohotovostní polohy upevňujeme "bodce" a do síťky batohů lana. Ještě trochu nejistým a šmatlavým krokem (než chytneme to správné tempo) velice obezřetně vyjíždíme na zasněženou ledovou plochu. Na prvních 100-200 metrech získáváme ale rytmus, dobrý forčeking i slušnou rychlost. Neustále ale střídavě zvolňujeme a posloucháme případnou "řeč ledu" – není však slyšet jediné prasknutí, lupnutí či podezřelé zvuky, které jsme vyčetli na webu. Jen ostrý svist našich bruslí a šumění jemného prašanu se rozléhá nedozírnou bílou plochou. Dostali jsme se do takového tempa, že záhy s překvapením zjišťujeme, že se nacházíme uprostřed přehrady, na úrovni známé štítarské Pláže a vojenské zotavovny!
Poprvé tedy zastavujeme a sdělujeme první dojmy: led je opravdu bezpečný, že jsme to až nečekali, rychlost je velmi slušná, formu a kondici máme, počasí vynikající, slunce září naplno, teplota -13°C, celou plochu jezera máme v tuto chvíli jen pro sebe...! – všechny tyto faktory jasně hovoří pro to, abychom se pokusili o přejezd celé přehrady! Děláme první krásné fotky, Milan vybaluje i kameru a pořizuje první akční záběry. Najednou si to proti nám šine vysportovaný děda na běžkách! Od mrazu má kolem fousů rampouchy, takže vypadá jako nějaký místní Krakonoš. Potvrzuje, že běžkařská stopa vede bezpečně celou přehradou.
Čas vynikající (10:30), takže nezbývá než vyrazit na bruslařský přejezd směr Bítov. Ještě si v kostce opakujeme "bezpečnostní pokyny" a nabíráme cestovní rychlost a vytrvalé tempo. V pár okamžicích opouštíme prostor Pláže, míjíme známou Lančovskou zátoku (v protějším pobřeží) a znatelně se stáčíme severním směrem do poměrně dlouhého rovného úseku. Tady pociťujeme první ostré proudění ledového větru, takže o něco více upínáme kapuce a čepice, a mě se velice hodí lyžařské brýle. Cestou jsme několik takovýchto větrných pasáží projížděli více, to podle toho, jak je osa údolí směrována. Tato relativně nepříjemná místa jsme nazvali "větrné kotly". Ani nevíme jak, a máme v nohách už necelé tři kilometry! Jakoby setrvačností dojíždíme k prvnímu meandru, přičemž již zdálky v těchto místech vidíme zajímavý technologický objekt – je to štítarská čerpačka, jíž je jímána pitná voda pro Třebíčsko. Na pontonech je nedaleko levého skalnatého břehu a obslužné budovy umístěno mohutné čerpadlo. Mimoděk zpomalujeme a přejíždíme přes střed přehrady k pravému břehu, který spadá k hladině o dost povlovněji. Ve větším okolí čerpadla může být totiž ledová plocha třeba i zeslabena.
U ostrohu proti čerpačce děláme zastávku a prohlížíme mapu a údaje GPS. Je právě 11 hodin a naše průměrná cestovní rychlost je velice solidních 9 km/h, čili dvakrát více, než při ostré chůzi! Ohlížíme se a ve směru od hráze se velkou rychlostí přibližuje osamělý bruslař, v němž záhy poznáváme pana Moravce, s nímž jsme mluvili na hrázi. Tak přece jen obul brusle a jede se podívat na svoji chatu netradičně z ledu. Dojíždí nás: "Kluci, to je paráda!! Můžu jet s váma?" – "No samozřejmě, přece nepojedete sám, takhle to bude jistější, že jo??" opáčíme, a máme čtvrtého do party. Aspoň budeme mít místně znalého průvodce. A jakmile padla řeč na všemožné výpravy, turistiku, hory a konkrétně Tatry, poznáváme, že náš nový parťák je stejného ražení jako my. Ještě se ohlížíme na výraznou Eduardovu a Orlí skálu vypínající se nad čerpačkou, pořizujeme pár fotek a vyjíždíme na další etapu.
V úseku asi 1 km za čerpačkou jsou ve stráních znatelné ruiny základů chat, které asi musely být zbourány kvůli vodárenskému pásmu. Pak ale chatové kolonie opět začínají. Zde na Vranově se nacházejí postarší chaty z drtivé většiny poválečné provenience a roztodivných stylů, všelijak posazené do mnohdy nepřístupných strání. Kolikrát jsme se až divili, že jsou tato místa seshora přístupná. Desítky, stovky, snad i tisíc chat nalepené těsně u sebe...! Zřejmě úplně bez elektriky či vodovodu, podle vizáže velice skromné a malé, oproti nimž je třeba ta naše u Číchova luxusní hacienda se vším komfortem. Pokud tedy bereme v úvahu většinu rekreačních objektů, které jsme míjeli po celé trase. Když odbočím: v dobách, kdy ještě nebyla Dalešická přehrada a ani v okolí Třebíče se chaty ještě moc nestavěly, měla tu chaty i spousta Třebíčáků (či třebíčských podniků), ale ti si časem postupně vyhledali nová místa na Třebíčsku. A tak se Vranov stal pro Třebíčáky trochu "vzdáleným", i když sem jistě zajíždí od nás například spousta rybářů. Právě proto my to tu příliš neznáme, takže jsme tip na tuto výpravu velice uvítali. U Tisové stráně točíme opět k severu a na poněkud povlovnějších březích je víc a víc chat. Dokonce po delší době míjíme i lidi, kteří z nedaleké chaty vyrazili i se psem na vyjížďku na bruslích.

Bruslení na Vranově - Cape Canaveral u Chvalatické zátoky.

Na dalších dvou kilometrech projíždíme mírným a táhlým "esíčkem" lemované Petrovými skalami. Za další zákrutou nás pro změnu zase na druhé straně doslova překvapuje vysoká kolmá skalní stěna Spáleného kopce. Odhadujeme, že se blížíme zhruba do půlky dnešního přejezdu. Blížíme se totiž ke Chvalatické zátoce pojmenované dle blízké vesnice. Náš průvodce nás upozorňuje na zdejší zajímavost – ostré skalní bloky nad zátokou jsou originálně pojmenovány: Cape Canaveral. A dokonce je tento název zvěčněn neumělým písmem přímo na vrchol skály. Je zde vděčné místo k focení, takže se na chvíli zastavujeme (11:30 hod.). Skály "mysu" spadají kolmo do vody, takže lze s úspěchem odhadovat, jakou pod nohama máme vlastně hloubku. V těchto místech určitě ještě minimálně 20 metrů!
Chvalatickou zátoku prozkoumávat nebudeme, ostatně není ani moc dlouhá a lemuje ji mnoho chat, a raději pokračujeme dále. Už je také nejvyšší čas na pořádné občerstvení. Míjíme další terénní výběžek a nevhodně položené místo s "větrným kotlem", takže relativní závětří nacházíme až za zatáčkou, kde se přehrada kroutí do dalšího "esíčka". Zastavujeme u jednoho mola z nějž odhrabujeme sníh a odkládáme batohy, abychom skousli nějaký ten rohlík či čokoládovou tyčinku, a především se zahřáli horkým čajem z termosek. Když se stojí, mráz na nás pořádně útočí, takže po nezbytné desetiminutovce vyrážíme na další cestu, ať se zase pořádně rozhýbeme.
Dokončujeme spodek "esíčka" pod Růžovým vrchem. Užuž se nám zdá, že objíždíme jazyk nejzakleslejšího ostrohu, který nám mapa avizuje, ale pohledem do ní a na displej GPS zjišťujeme, že nás kaňon pěkně klame. Ostroh Babka totiž přichází až asi o 1,5 km dále. Vzápětí se nám staví do cesty poměrně nízký hřeben či práh s chatami a údolí se prudce stáčí k jihu. Na chvíli zastavujeme a přehlížíme celou polovinu meandru včetně tzv. čertovy hráze, jak se tento útvar nazývá například na Jihlavce pod Mohelnem. Stačilo by přezout brusle, přeběhnout doslova pár metrů přes úzkou šíji a zkrátit si putování po ledě o dobré 2 kilometry. To ale v žádném případě nechceme, projedeme si přehradu pěkně celou! Jen pro zajímavost: podobné zaklesnuté ostrohy se nacházejí na většině našich blízkých řek – kromě již zmíněné Čertovy hráze u Mohelna je to například Umlauf, Ostroh a Šobes v blízkém NP Podyjí, anebo Kozlov na Dalešické přehradě, kde je dokonce šíje v takové pozici a výšce, že bývá zaplavována a vytváří z Kozlova spíše protáhlý ostrov. Tady na Babce voda už přece jen tak vysoko nedosahuje, šíje je trvale přístupná a její břehy lemovány množstvím starých chat.
Rychlou jízdou dosahujeme v několika minutách nejjižnějšího výběžku Babky a Marek se v těchto místech pouští po doslova stopami neposkvrněném ledu až k protilehlému břehu ve snaze vyfotit si obě strany ostrohu. Nyní prudce točíme k severu o dokonalých 180° a po chvíli můžeme obdivovat úzkou šíji z druhé strany. Ba co víc, před námi se znenadání zjevil impozantní okrouhlý amfiteátr z kolmých, jakoby na sebe poskládaných skal. Jedno horní skalisko je dokonale ploché a vytváří dojem obrovského stolce. Na jedné další plošině je dokonce posazena chata a nám je naprostou záhadou, jakým způsobem je vlastně přístupná. Ale jistojistě tam alespoň nějaká pěšinka vede, třeba od zajímavého velkého kříže, který je posazen na vrcholku skály a musí být od něj jistě krásný výhled do další pasáže kaňonu až kamsi k Cornštejnu.
Točíme tedy levotočivou zákrutu v bezpečné vzdálenosti od vysoké skalní stěny. Pnutí nekonečné ledové desky je tedy už jistě obrovské, a proto se od skal ozývá občasné "lupání". Možná to bude i tím, jak polední slunce přece jen povrch ledové plochy ohřívá a ta se roztahuje. Nicméně stále je plocha velmi bezpečná, po celou dobu jízdy jsme vůbec nezaregistrovali nebezpečná místa, zamokřené trhliny a podobně. Snad jen drobné příčné trhlinky způsobené právě pnutím a vahou ledu.

Bruslení na Vranově - u bítovského mostu pod Cornštejnem.

Objíždíme plošší břeh a před námi se objevuje známá rekreační lokalita s množstvím chat – Kopaninky. Tím pádem jsme se dostali do bezprostřední blízkosti obce Bítov, která se rozkládá vysoko nad přehradou a byla postavena před zatopením údolí jako náhrada za starý Bítov, který zmizel pod hladinou pod stejnojmenným hradem o něco dále. A když už máme po pravé ruce Kopaninky, najednou se před námi zjevuje krásné panoráma zříceniny Cornštejna a Bítovského mostu pod ním, který se nám staví jakoby do cesty. V těchto místech je o poznání více stop na ledě a je třeba zvýšit pozornost při forčekingu přes tato uježděná místa. Brusle se nám na nich trochu více brzdí, ale vyhledání toho pravého neproježděného prašanu je vždy dílem okamžiku.
Míjíme zvláštní typ řopíku vybetonovaného na pláži takřka těsně nad vodou a zastavujeme u jednoho z četných mol, abychom si pěkné panoráma patřičně nafotili a postavili se i ke společné fotce. Naše bruslařské putování zde vstupuje do závěrečné fáze. Po krátkém odpočinku a napití horkého čaje záhy podjíždíme příhradový Bítovský most, a ještě předtím se upozorňujeme na možnost zrádných kamenů či štěrku, které se přímo pod konstrukcí mohou na ledě vyskytovat. Hned za mostem vjíždíme do oblasti známých zátok Horky. Tady se již oddává zimním radovánkám na ledě více bruslařů. Vysoko nad přehradou se také majestátně vypíná nová rozhledna Rumburak, která je také pěkným námětem na fotky. Horka je vlastně další zajímavost geomorfologie: bezesporu starodávný "opuštěný" meandr, který známe například z NP Podyjí. Samotná Horka je podle všeho bývalý okrouhlík a dnešní soustava kempů a pláží lemuje vlastně starodávné řečiště. Vzdutí v těchto místech již není tak mocné, takže vody přehrady celou Horku neobkroužily, ale vytvořily zde vlastně dvě hluboké zátoky – Velkou a Malou Horku.
Právě projíždíme mezi skalnatou úžinou, t.j. bývalým průrazem řečiště, a zde se poněkud zhoršuje kvalita ledu. Nejenže je tu již dost uježděných stop, ale zřejmě i vzduchové bublinky, které dokážou záludně zbrzdit brusle, zatímco tělo letí setrvačností dopředu. Proto se mi vlastní nepozorností "daří" větší pád, a právě ve chvíli, kdy držím v jedné ruce mobil a v druhé foťák. Naštěstí rychlost byla téměř nulová, takže nastavuji lokty a padám na ně. Nic příjemného, led je tvrdý jako beton – ještěže jsem jel víceméně setrvačností. Taky se zvednout na nohy, které již mají za sebou skoro 15 km ostré jízdy, dá trochu práce.
Sledujeme čas, který se povážlivě krátí. Do odjezdu autobusu z jedné z naplánovaných zastávek zbývá rovná hodinka. A to je akorát čas na to, dojet celou dnešní trasu až kousek za Vysočanský most, abychom se pohodlně stačili vrátit k silnici. Co chvíli by se měl objevit hrad Bítov, vypínající se vlastně nad přítokem Dyje, říčkou Želetavkou. Dostáváme se ke špici mohutného ostrohu Hradiště a tudíž k bývalému soutoku, a vtom se Bítov znenadání objevuje za boční skálou! Opravdu impozantní pohled – a dá se říci, že na tento moment jsme se celou cestu po ledě těšili! Znamená to, že jsme úspěšně zvládli přejezd téměř celé Vranovské přehrady od samotné hráze až ke konci. Nad soutokem s Želetavkou děláme opět kratší zastávku na focení této úchvatné a jedinečné scenérie. Dále volíme jízdu pod Vysočanským mostem, čímž dokonale obkružujeme mohutný ostroh Hradiště a kousek za mostem se nám zjevuje Cornštejn z úplně opačné strany. Odtud nádherně ozářený ostrým odpoledním sluncem s blankytně modrou oblohou na pozadí...
Na dohled máme pláž střediska Chmelnice (myslím, že hovorově se nazývá též Haťák), kde dokonce parkuje auto a bruslení podniká čím dál více lidí. Marek s panem Moravcem objíždějí celou Chmelnici ještě asi o kilometr dále, ale my s Milanem to záhy obracíme a rekreačním tempem se vracíme k Vysočanskému mostu. Zde je cíl našeho dnešního bruslařského putování, neboť přímo u mostu se nachází autobusová zastávka. O chvíli později přijíždějí naši parťáci. Marek hecuje, zda přece jen nedáme "zpáteční" cestu, ale na to už není vůle. Cíl jsme splnili bezezbytku a nohy toho mají v těsných kanadách opravdu dost. Aby toho nebylo málo, mě se na povolených bruslích "daří" druhý a poslední pád (na zadek), kdy jsem si taky dokonale přisedl palec na levé ruce, z čehož se vyklubalo pořádné naražení a následný týdenní výron... Pan Moravec přesto volí návrat po ledě. Takže se nezbývá než rozloučit a poděkovat za skvělou partu! Jeho 2x 17 kilometrů je bezesporu úctyhodných.

Bruslení na Vranově - soutok s Želetavkou pod Bítovem.

My si balíme batohy a brusle a v prudkém svahu kolem staré chaty vyhledáváme schůdky a šplháme nahoru k silnici. První pěší metry na nohách uvyklých na brusle jsou značně vratké, ale záhy získáváme pevnější krok. Zastávka IDS se nachází hned u mostu a autobus nám jede za pár minut. Časově jsme zvládli vše opravdu dokonale. Ve 13:45 se na mostě od Vysočan objevuje bus a my nastupujeme. Samozřejmě, že je úplně prázdný, zato solidně vytopený. Vyjíždíme nahoru do liduprázdného Bítova a pak po okreskách míříme na Šumnou. Cesta přes několik vesnic trvá poměrně dlouho, takže i přesto, že celou přehradu objíždíme poměrně velkou oklikou, si můžeme reálně představit, jakou dálku jsme dnes na bruslích urazili.
Tato linka má konečnou v Lesné, kam dojíždíme zhruba o půl třetí. Zde se loučíme s Markem, jelikož ten následujícím přípojem odjíždí na Znojmo. Děkujeme za skvělý den a hodnotíme jej jako jedinečný sportovní a turistický zážitek, který se nám zřejmě zase dlouho nenaskytne. My s Milanem máme bohužel tu smůlu, že linka směr Vranov nám jede až za hodinu. Pouštíme se tedy do vyhledání vhodné hospody, abychom netrávili čas na mraze. Ale ouha: blízký penzion – zavřeno, následná nálevna na návsi – zavřeno, ačkoli vývěska hlásí, že od 14 hodin by měla fungovat; restaurace při muzeu motocyklů – zavřeno (sezónní provoz). Přecházíme tedy celou dlouhou vesnici až k větrnému mlýnu (lepší restaurace) – samozřejmě zavřeno. Zkrátka mimo turistickou sezónu jsou zdejší končiny naprosto "mrtvé". Naštěstí při zpáteční cestě – už smířeni s tím, že třičtvrtěhodinku překlepeme na zastávce – zjišťujeme, že místní nálevna již má se zpožděním otevřeno. Takže aspoň usedáme na horký čaj a kafe, i když teplota v lokále se také blíží bodu mrazu. No, aspoň vypisujeme pohledy a nemusíme stát někde na větru.
Čas utekl rychle a my se odebíráme na autobus, který přijíždí vzápětí. Během deseti minut jsme dole ve Vranově a slunce se již kloní za vysoké stráně hlubokého dyjského údolí. Podle předpokladu bylo naše auto celý den na slunci, takže je relativně příjemně vyhřáté. Startujeme a krátce po půl čtvrté vyrážíme na cestu k Třebíči, kam dojíždíme o hodinku později.


A jak dnešní netradiční výpravu na bruslích zhodnotit? Myslím, že to již několikrát vyznělo z příspěvku a z našich dojmů zde uvedených: byl to naprosto ojedinělý a fantastický zážitek, který je především výjimečný tím, že je uskutečnitelný jednou za několik let. Přejezd Vranovské přehrady na bruslích je prostě nezapomenutelný. Pro případné zájemce o tento druh turistiky lze jednoznačně doporučit, aby bedlivě sledovali zpravodajství o počasí a síle ledu na stránkách Povodí a nijak neriskovali. Třeskuté mrazy musí trvat přiměřeně dlouho a na ledě nesmíte mít pochybnosti o jeho kvalitě, nemá smysl nijak riskovat.

Zajímavosti, postřehy a odkazy:
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/157.htm.
Specializované stránky o dálkovém bruslení: http://brusleni.e-zpravy.cz/.
Zimní zpravodajství o síle ledu na vodních dílech ve správě s.p.Povodí Moravy lze najít zde:
http://www.pmo.cz/cz/media/tiskove-zpravy/.
Technické údaje a historické fotky ze stavby Vranovské přehrady:
http://www.ubytovani-vranov.info/informace-pro-turisty/vranovska-prehrada/,
nebo: http://www.vranov-plaz.cz/fotoarchiv/index.html.

Celkem na bruslích ujeto: 15 km, pěšky z Vranova na hráz cca 1,5 km.
Konstatní výška trasy: hladina přehrady (345 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa KČT č.81: Podyjí / Vranovská přehrada.

(zapsal a fotil Kotel, video točil Milan)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.