Arctic walking z Moravských Budějovic do Kojetic
aneb přechod v arktickém dni


Sobota 4. února 2012
Trasa: Moravské Budějovice, nádr.ČD (0 km, 440 m n.m.) - Pod svatým Vítem, rozc. (4 km, 505 m n.m.) - Svatý Vít /Křížová hora/, zříc. vrchol (4,5 km, 557 m n.m.) - Pod Holým kopcem, rozc. (7 km, 540 m n.m.) - Horní Lažany, rozc. (8 km, 530 m n.m.) - Datlák, návrší (9,5 km, 560 m n.m.) - Babice, rozc. (10 km, 545 m n.m.) - Loukovice, rozc. (13,5 km, 460 m n.m.) - Kojetice na Moravě, nádr.ČD (16,5 km, 500 m n.m.).
Účastníci: Kotel.
Počasí: kouřmo, -10°C.



Po předchozím nebývale teplém průběhu ledna (bylo až +5°C) přišly náhle na přelomu ledna a února tuhé sibiřské mrazy zapříčiněné intenzivním prouděním arktického vzduchu z Ruska. Ranní teploty spadaly na Třebíčsku až na -20°C, ve vyhlášených mrazových lokalitách na horách dokonce atakovaly magickou "čtyřicítku" a média se předháněla v pokud možno co nejbulvárnějším vypodobnění těchto třeskutých mrazů. U nás ani žádná sněhová pokrývka nebyla, naopak toto arktické počasí bylo provázeno krásně slunečnou oblohou. Tato konstelace lákala k uskutečnění nějaké polární výpravy po umrzlých pláních a mrazivých lesích. Na moji nabídku uskutečnit přechod z Moravských Budějovic do Kojetic se ale bohužel nikdo "nechytl". A tak jsem vyrazil do arktického mrazu sám. Bohužel, v sobotu se slunce již schovávalo za kouřovou clonu a foukal čerstvý vítr. Přesto jsem otestoval, že za odpovídajícího vybavení jde výpravu v celodenním mrazu s úspěchem a bez obav o újmu na zdraví uskutečnit. Měl jsem s sebou teploměr: po celý den se teplota držela na -10°C a nevystoupila výše, v Babicích bylo -11°C.

* * * * * * *


Při pohledu na mapu se tato trasa doslova nabízí, jelikož je dobře dosažitelná z trati Okříšky-Znojmo. Z "Morávek" vede na sever zelená turistická značka a dá se po ní dojít až do Třebíče. To by bylo ale v mrazivém dni až přespříliš (téměř 30 km).
Arktické mrazy trvají již asi týden, a teplota přes krásné slunečné dny dokonce nevystoupila nad -10°C. Bohužel ale v sobotu se trochu zatahuje. Přesto odjíždím po deváté hodině autem do Kojetic na Moravě, kde parkuji hned u nádražní budovy. Pořádný mráz, sněhový poprašek a všude jako po vymření. Do odjezdu vlaku je ještě několik minut a začínám trochu váhat, zda přece jen vyjet – tady mezi poli totiž pofukuje poměrně ostrý vítr. No nic, kdyby bylo venku zle, za dvě hodiny jede z Budějovic vlak zpět... Přijíždí festovně vytopená Regionova, zpoza jejíž oken působí ta děsná sibérie venku přece jen přívětivějším dojmem. Kupodivu za těch dvacet minut ani nepřišel průvodčí, čili mě nemá kdo prodat jízdenku, takže šetřím 29 korun. Vystupuji v Moravských Budějovicích před desátou hodinou. První moje kroky vedou naproti na poštu, kde kupuji pohledy a známky. Pak nezbývá než se pořádně zahalit do čepice, rukavic a šály a vyrazit na cestu.
Zelená značka nejprve vede podél hlavní silnice na Jihlavu a pak odbočuje vpravo do čtvrti rodinných domů, která se myslím nazývá "Mexiko". Jedná se o socialistickou zástavbu s dlouhými pravoúhlými ulicemi. Na konci města značka míjí jakýsi zemědělský areál (vpravo) a po účelové asfaltce mírně stoupá k blízkému lesu s nevýrazným vrcholem Lukovské hory. U odbočky k areálu vodárny je nainstalována velká naučná tabule, ze které se lze dozvědět spoustu zajímavostí o tomto blízkém okolí Moravských Budějovic. První dva kilometry tedy ujity a já zjišťuji, že i za desetistupňového mrazu nebude pochod nic nepříjemného. Jen je potřeba si pořádně zahalit hlavu i kapucí. Teď se ale půjde lesem, kde už vítr moc foukat nebude.
Svatý Vít
Zřícenina letohrádku Sv. Vít na Křížovém kopci.
Na úbočí Lukovské hory značená trasa uhýbá vlevo na vedlejší lesní cestu. Asfaltka obchází zalesněný hřeben spíše napravo a je vhodnou alternativou k pěší trase. Později se přesvědčuji, že jít po silničce by bylo i lepší, vzhledem k tomu, že je z ní daleko lépe přístupnější Křížový vrch ze zříceninou Sv. Víta. Nicméně ze zelené trasy a zejména od osamělé kryté turistické odpočivky se nabízejí zase pěkné výhledy do moravskobudějovické kotliny směrem k Jakubovu a Martínkovu, která je od západu lemována prvními výraznějšími zalesněnými hřebeny Vrchoviny táhnoucími se od Jemnice k Cidlině a dále na sever. Nelze si nevšimnout dvou vysokých příhradových stožárů známého rozhlasového vysílače na náhorní planině Velký Radváň, vzdálených asi šest kilometrů.
Zelená značka stále kopíruje okraj lesa po cestě s umrzlými zbytky prachového sněhu a zhruba v jedenáct hodin dosahuji prvního rozcestníku "Pod svatým Vítem". Odbočka k nedalekému vrcholu není značena, přesto se tam vypravím. A to proto, že se nahoře nachází zřícenina letohrádku Svatého Víta, podle níž je tento kopec nazýván. Původní a zřejmě správnější je jistě označení Křížový vrch, které však na žádné mapě není uvedeno. Taktéž údaj o nadmořské výšce na rozcestníku není správný a nevztahuje se k aktuálnímu umístění, ale spíše k vrcholu (557 m n.m.). Zde mě GPSka ukazuje pouhých 507 metrů, což odpovídá i vrstevnicím v mapě.
Odbočuji vpravo do kopce a někdejší holinou, dnes již ovšem porostlou řídkým olšovím a nepříjemným maliním se škrábu nahoru. Na vrcholu se nachází oplocený areál velké moderní vodárny s vysílačem a tak trochu nedoceněná bokem mezi stromy zřícenina někdejšího letohrádku. Zachovaly se z ní jen osmiboké obvodové zdi. Kupodivu ještě nikdy jsem zde nebyl, a to už máme po okrese všelicos pochozeno... Škoda jen, že zřícenina není více "zviditelněna", nevede sem žádná značená odbočka, není zde žádná tabule – i když... o Sv.Vítu byly uvedeny informace na tabuli za městem. Taky areál oplocené vodárny je zde jako pěst na oko a vůbec se sem nehodí, spíše to připomíná nějakou tajnou raketovou základnu – vysoký plot s ostnáčem, vysílač... Kdyby tady vodaři aspoň udělali rozhlednu! (podobně třeba jako na Rubačce). Tipuji, že by odtud bylo s přehledem vidět až na Schneeberg. Po vyzvednutí nevábné kešky nemá smysl se u zříceniny dále zdržovat a průsekem po vodovodu sestupuji na úplně opačnou stranu kopce, t.j. k lesní silničce. Nahoře pofukovalo, ale zde dole je za větrem, takže je třeba udělat přestávku na napití horkého čaje.
Silnička dále pokračuje na sever a posléze se opět připojuje i zelená značka. Nakonec vycházím na křižovatku s okreskou spojující Vícenice a Jakubov. Zde se les na chvíli rozestupuje, ale vzápětí následuje další, obklopující vrchol Holého kopce. Po chvíli mám na vybranou: buď pokračovat stále lesy po lesáckých zpevněných cestách, anebo jít důsledně po turistickém značení. Volím druhou možnost, ale možná bylo lepší jít v úseku asi 5 kilometrů hlubokými lesy. Ono totiž na pláních dost foukalo. Značka tedy pokračuje přímo na Horní Lažany a podchází Holý kopec ze západu. Míjím zdejší rozcestník a tudíž křížení s červenou značkou. Už by bylo potřeba se nasvačit, ale tady na okraji holiny poněkud fouká. Nakonec vybaluji rohlíky a termosku až o něco dál.
Kolem poledne dosahuji osady Horní Lažany. Je to jen pár baráků a rozlehlá lesovna na okraji hlubokých lesů. Odtud zelená TZT pokračuje po silnici k blízké samotě Nový Dvůr, kde se napojuje na okrsku vedoucí do Lesonic. Zelená značka však pokračuje přímo po polní cestě na mírné návrší. Zde je určitě největrnější pasáž výpravy. Dostávám se totiž do nejvýše položených a dalece otevřených míst nad obec Babice. Zde je snad i nejvíce sněhu, jelikož polňačka je úplně zavátá, ale naštěstí jen asi 10 cm prašanu. Co nejvíce chráním obličej před ledovým větrem a vytrvale šlapu na návrší zvané Datlák. Zde se přehoupávám přes široký hřeben a najednou mám blízké Babice s kostelem jako na dlani. Otevírají se pohledy daleko na sever: dohlédnout lze až na vzdálený Sádek, kdesi na severozápadě se rýsuje zalesněná Mařenka, Maková a Srnčí - nejvyšší vrcholy našeho okresu. Na Datláku fučí ostošet, tak raději sestupuji do vsi.
Škola v Babicích
Škola v Babicích - dějiště masakru, při němž byli v 50. letech zavražděni tři místní funkcionáři MNV.
Hned zkraje Babic přicházím k velké faře a škole. U brány fary je pamětní deska věnovaná spisovateli Jakubu Demlovi, který tu působil. Babická škola je zase známá tím, že zde v roce 1951 byli zavražděni tři funkcionáři MNV (tzv. "případ Babice", který dosud nebyl a zřejmě nikdy nebude úplně vysvětlen). Pro mě jsou nyní Babice nejchladnějším místem dne, jelikož můj teploměr ukazuje -11°C. Scházím okolo velkého kostela Nejsvětější Trojice na náves k památníku babické tragédie a orientuji se u blízkého rozcestníku: odbočuji doprava mezi statky, kde si v závětří opět dávám horký čaj.
Ulička mě vyvádí k místnímu hřbitovu a areálu zemědělského družstva. A opět ledový fičák. Okolo JZD klesám po okraji rozlehlých luk a polí k lesu pod úpatím hřebene kóty Tašky. Nebýt větru, lze se tu pěkně pokochat pohledy na blízké Bolíkovice, ale raději spěchám k lesu do závětří. Zde několik minut na další občerstvení a jde se dál. Lesní cesta vytrvale klesá do mělkého údolí Bolíkovického potoka. V jednu chvíli je značka celkem neznatelná a roztodivným způsobem odbočuje na lesní pěšiny. Tady někde bych se na zelenou napojil, kdybych šel od Holého kopce po lesáckých asfaltkách, které obkružují vrcholy Holého kopce, Brda a Tašek. Po chvíli překonávám zamrzlý Bolíkovický potok a cesta vystupuje opět mezi pole a stoupá na horizont.
Z návrší se otevírají zcela nové pohledy, a sice na blízkou obec Loukovice a výrazný kopec s hradem Sádek, který se již značně přiblížil. Od Loukovic mám možnost udělat na Sádek menší zacházku a občerstvit se zde třeba v hospodě, ale nakonec volím opět postup důsledně po značené cestě. V Loukovicích na návsi (13:30 hod.) mi rozcestník hlásí, že do cíle na kojetické nádraží zbývá 3,5 kilometru. Na pár minut se schovávám před větrem do autobusové zastávky a opět si nalívám horký čaj.
Dále značka opouští vesnici a směřuje na další návrší zvané Červený les. Nahoře je malá vodárna a dále v lese se jde víceméně po rovince. Asi po kilometru vycházím z lesa a otevírá se pohled do široké kotliny v okolí Horního Újezda. Moje dnešní putování se dostává do závěrečné fáze, neboť se na protějším horizontu již rýsuje mohutné prvorepublikové silo u kojetického nádraží. Zdá se sice na dosah, ale dost tento pohled klame. Nejprve scházím podél remízku houštin po okraji pole k Římovskému potoku. Následuje krátký "hrbol" a cesta zase klesá do úžlabí – tentokráte potoka, který není nic jiného, než horní tok známé řeky Rokytné. Poslední fáze je velmi táhlé, nudné a snad nekonečné stoupání k areálu sila. Však už také vidím oproti mohutnému silu mrňavou žlutou budovu nádraží...
Nakonec nezbývá než projít areál firmy ADW okolo sila a místní benzinky a dostat se tak na silnici k nádraží. Odbočuji zde u rozcestníku vpravo a k zaparkovanému autu mám posledních pár kroků. Tuto výpravu po mrazivých pláních končím přesně ve 14:30 a odjíždím domů.

I přesto, že by se výšlap v arktických mrazech mohl zdát jako bláznivý nápad, přesto se výprava velice podařila a hned zkraje roku jsem ukrojil první slušnou porci kilometrů. Tato trasa byla kupodivu projita poprvé a jistě bude stát za to sem někdy zavítat znovu, neboť spojení vlakem je ucházející. Třeba s malou obměnou s trasou po lesní silničce okolo vrcholů Tašky a Brdo a zacházkou na Sádek. Zima mě vůbec nevadila, vrstvy oblečení byly zvoleny velice dobře. Zato jsem podcenil jednu jedinou drobnost: v takto silných mrazech dokonale vypověděly služby klasické nabíjecí NiMH články ve foťáku, takže přístroj přestal fotit hned za Budějovicemi.
Nutno podotknout, že tímto víkendem arktické mrazy vůbec nepolevily, by právě naopak. Po této úspěšně ukončené výpravě jsem obdržel mail od Marka s neméně zajímavým, ba přímo jedinečným nápadem, co ještě podniknout v letošní arktické zimě... ale to už je vlastně předmětem dalšího zápisu!


* * * * * * *


Zajímavosti, postřehy a odkazy:
Kaple a letohrádek na hoře Sv. Víta: Křížová hora, jak se také hora sv. Víta nazývala, přešla s vesnicí Lukov a celým moravskobudějovickým panstvím roku 1648 do rukou Rudolfa Jindřicha Schaumburka. Ten roku 1677 na hoře nechal vystavět kapli zasvěcenou Antonínu Paduánskému. Mezi městem a kaplí bylo vystavěno 14 zastavení Křížové cesty. Jednotlivá zastavení byla vyzděna z cihel a měla tvar kvádrových pilířů 2,95 m vysokých na základně 1,55x0,63 m se stříškou z cihel. Při kapli byla též vystavěna poustevna. Kaple byla někdy po roce 1700 znovu vysvěcena a přitom zasvěcena sv. Vítu. U kaple byly pořádány každoročně pouti a z okolních vesnic sem o různých svátcích putovala procesí. Koncem roku 1782 opustil poustevnu u kaple sv. Víta poslední poustevník. Na základě josefinských reforem bylo Guberniálním dekretem ze dne 28.7.1786 nařízeno kapli, která stála 109 let, zavřít, zbavit veškerého vybavení a zařízení. tehdejší držitel panství a kaple hrabě Dominik Obdřej kaunic-Rietberk-Questenberk se rozhodl, že na jejím místě vystaví letohrádek. S bouráním kaple se začalo 29.4.1788 a přestavba na letohrádek trvala do 20.9.1788. Po roce 1848 začal letohrádek pustnout a zub času jej proměnil ve zříceninu. Na vrcholu hory sv. Vít (557 m n.m.) stojí tedy zřícenina letohrádku, označovaná (mylně) za "zbytky kaple sv. Víta". Hora je a vždy byla v katastru obce Lukov. Zřícenina stojí na uměle upravené, okrouhlé vyvýšenině 1,2 metru vysoké a průměru 21 metrů a má podobu osmibokého hranolu, 7 metrů vysokého.
Případ Babice: no comment..., podrobný popis událostí např. na stránkách obce Cidlina zde.

* * * * * * *


Celkem ujito: 16,5 km.
Nejvyšší bod trasy: Datlák (560 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Moravské Budějovice (440 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa KČT č.80: Třebíčsko.

(zapsal a fotil Kotel)


Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.

vyhledavaniletenek.cz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com