XXI. NORMANDIE - chata Pedálovka
výprava na Kozlov


Pátek až neděle 16. - 18. prosince 2011
Trasa sobotní výpravy:
Studenec, nádr.ČD (0 km, 425 m n.m.) - ryb. Podhorník, hráz (1,5 km, 430 m n.m.) - Studenecký rybník, hráz (2,5 km, 420 m n.m.) - Studenec, (4,5 km, 445 m n.m.) - Radarka, voj.kemp (6 km, 470 m n.m.) - Kozlany, host. U Moravů (7 km, 415 m n.m.) - Kozlov, zřícenina (9 km, 400 m n.m.) - Koněšín, host. Na hřišti (12,5 km) - Studenec, host. U Pokornů (14,5 km) - Studenec, nádr. ČD (17,5 km) - chata Pedálovka (19 km).
Účastníci: Pedál, Havran, Vajda, Piňďa, Eman, Kmoch, Poke, Jelen, Pilník, Trnky, Kotel, Čolek, Jarmil, Cágr, Čenich, provianťák Jabko.

Počasí: proměnlivé, polojasno i sněhová přeháňka, kolem 0°C.



Uplynul další rok a akce s nejdelší tradicí v naší partě vystupuje již do třetího desetiletí svého konání! Ano, je tu již v pořadí 21. zimní Normandie! Zřejmě symbolicky použil Pedál na zvadlo motiv z nultého ročníku v roce 1987 – chatu Pedálovku na kuří noze. A cíl sobotní výpravy? Dlouho nenavštívená zřícenina hradu Kozlova na ostrohu nad Dalešickou přehradou. Kozlov byl velmi oblíbeným cílem už za dob našeho oddílu Čtyřka. A právě podzimní či zimní období je k jeho návštěvě nejpříhodnější, neboť právě tehdy bývá v přehradě málo vody, takže skalnatou šíji lze překročit suchou nohou. Počasí bylo tento rok poněkud proměnlivé: beze sněhu, bez mrazu, spíše bláto a dešťové přeháňky.

* * * * * * *


Pátek 16.prosince (zapsal Pilník)
Scházíme se v podvečer na třebíčském nádraží ve složení Pedál, Havran, Eman, Pinďa a Pilník s tím, že větší část dorazí až těsně před odjezdem vlaku. Nicméně zdárně nastupujeme a se skupinovou slevou odjíždíme za 86,- Kč do Studence. V nádražní hospodě nás čeká Pepík, Jabko a Cyrda, dáváme pivčo a po chvíli odcházíme na chatu, kde nás čeká soutěž chuťovek. Oproti minulým letům probíhá cesta celkem v klidu, na většině účastníků je již znát určitá usedlost a petardy se tedy zablesknou jen velmi sporadicky.
Na chatě se zabydlujeme a jsme značně překvapeni změnou umístění postelí v podkroví - místa na zemi moc nezbývá. Ještě chvíli čekáme na opozdilce a může začít soutěž chuťovek - tentokrát "na sladko". Je vidět, že téma uchopil každý po svém a první místo zaslouženě získává Trnkáč za ostrá kuřecí křidélka na medu a s povidly, o druhé místo se podělil Pedál s Robinovou tvarohovou pomazánkou a Jabko s paštikou s brusinkovou marmeládou. Zvláště Pedál byl na své historicky nejlepší umístění náležitě pyšný a neustále ho všem zúčastněným připomínal. Dlužno říci, že bodový rozdíl mezi 7. a 2. místem byl pouhé 4 body, přičemž naprosto propadla Pokeho čokoláda Milka. Za střídmého popíjení, lehké konzumace ostatních chuťovek a zpívání při kytarách odcházíme spořádaně na kutě chvíli po půlnoci.

Pohled na Kozlov
Klasický pohled na ostroh Kozlova.
Nad Kozlovem
Na skalách nad Kozlovem.

Sobota 17.prosince – výprava na Kozlov (zapsal Kotel)
Sobotní ráno odjíždí z Třebíče skupina, která na chatě nespala a zúčastní se jen sobotní výpravy na Kozlov. O půl deváté odjíždíme vlakem směr Studenec ve složení Kotel, Vajda, Cágři, Čolek a Čenich. V devět vystupujeme ve Studenci a dle dohody s Pedálem se odebíráme k rybníku Podhorník, kde na nás bude čekat tvrdé jádro členstva. Zde se všichni vítáme a vyrážíme na celodenní výpravu. Přecházíme po hrázi Podhorníka k rybníku Vrbinec, kde se krátce napojujeme na zelenou značku. Cestou naši nocležníci dávají do placu svoje zážitky z předešlého večera, takže cesta ubíhá v družné zábavě. Nejvíc nadšen je bezesporu Pedál, kterému se po letech výrazně podařilo zabodovat v soutěži chuťovek: "Sice jsem byl 'až' druhý, ale moje kuřecí tvarohová pomazánka s rozinkama byla jasně nejlepší a hlavně historická!" Mně teda nejde moc do hlavy, jestli do tvarohové pomazánky použil kousky masa, to mi teda nejde fakt moc dohromady, ale Pedál to upřesňuje vzápětí: "No pamatuješ si tu pomazánku přece z tábora, ne?" – takže pojem 'kuřecí' neznamená obsah, ale jméno autora receptu: našeho bývalého vedoucího Robina-Kuřete... A tahle pomazánka bývala vskutku vynikající.
Přecházíme koleje v místě bývalého přejezdu. Dnes je kvůli své nebezpečnosti zrušen (byl v nepřehledné zatáčce), ale pěšky se tu jít dá. Po pár krocích docházíme k velkému rybníku Studeneckému a na dohled už máme státní silnici na Brno. Tuto frekventovanou komunikaci naštěstí jen přecházíme a míříme trochu šikmo přes louku na blízkou polní cestu. Nacházíme se na pláních nad Studencem, kde je hned zřejmé podle čeho dostala tato vesnice jméno – neustále zde totiž fučí ledový vítr. Naše polňačka je rovná téměř jako podle pravítka a po výstupu na návrší se nám otevírá nejen pohled na Studenec, ale do širé krajiny v jeho okolí. Na obzoru jsou vidět objekty vojenského letiště v Sedleci, druhým směrem na Třebíč pohled uzavírá temný hřeben Klučovské hory s vysílačem, no a na sever se rozkládají rozptýlené lesíky krajiny Podhorácka. Přesně v deset hodin dosahujeme okrajové části Studence u křížku, kde trochu rovnáme naše roztahané a prořídlé řady. Krátká zastávka je i vítanou přestávkou na první doušky z placatek.
Přístup na Kozlov
Skalní průrva - jediný přístup na Kozlov suchou nohou (někdy). Ten malý mužíček je Pedál, který mě kladl na srdce, že právě zde ho musím vyfotit. V pozadí je dobře vidět maximální zátopová úroveň.
Vzápětí vesnici opouštíme po vyasfaltované polňačce, která nás vede přes další náhorní planinu kolem koňské ohrady. Po chvíli dosahujeme nejvyššího bodu dnešního putování – na návrší u bývalé naváděcí radarové stanice pro blízké letiště (tzv. dálná). Dnes se jí říká "Radarka" a jeden z bývalých pilotů zde provozuje zážitkové centrum ve stylu military. Odtud se nám otevírají pěkné výhledy na blízký Koněšín i Kozlany a taktéž na lesy na jihu, které ukrývají sevřené údolí s vodami Dalešické přehrady. Od Radarky sestupujeme k okresní silnici spojující obě citované vesnice a odbočujeme vlevo, t.j. na Kozlany. Této malé obce, ale zato s velkou a bohatou trampskou historií, dosahujeme kolem 3/4 na jedenáct u zajímavého válečného pomníku se sochou lva. Odtud scházíme do centra dědiny mezi usedlostmi a docházíme, jak jinak, k místní hospůdce.
Všichni tak nějak mimoděk zpomalujeme, i když je jasné, že v tuto brzkou sobotní dobu bude ještě nepochybně zavřeno. Trnky je už od rána ve velice dobré náladě, takže ačkoli se nemůže dobouchat na zamčené dveře, pohotově vyhledává na visačce telefon na majitele a bez váhání vyťukává číslo: "Prosím vás, vy tady máte v Kozlanech hospodu? No my tady stojíme před hospodou a rádi bychom si dali pivo, mohl byste nám přijít načepovat? Kolik nás je? – no asi třicet! Tak děkujem, počkáme." Pravda, ten údaj o počtu pochodníků Trnky poněkud přibarvil, ale i tak se po několika minutách objevuje hostinský a hospodu nám skutečně otevírá! Není to ale osoba nikterak neznámá, je to Slávek Morava, velice dobrý Jarmilův kamarád a bývalý spolupracovník, a ve skutečnosti to bylo tak, že Jarmil už ho předtím sháněl v blízké chalupě, která je upravena i jako penzion.
Slávek nás směřuje do patra do poměrně malého lokálu s výčepem, kde je místa akorát pro naši patnáctičlennou partu. Dáváme pivo (někdo i dvě), někdo čaj a samozřejmě se zjevuje na stole i runda zelené (objednatel Trnky). Slávek nám taky ukazuje propagační katalog jeho venkovského penzionu a všichni hodnotíme, že ho má opravdu pěkný a stylový. Po hodině příjemného posezení a klábosení musíme ale dále.
Nyní míříme do žlebu Kozlanského potoka, který neúnavně směřuje k přehradě. U malého lesního rybníčku si dáváme opět sraz, abychom nešli tak roztrhaní. "No, já nevím, tady bysme měli přejít už hráz a jít po pěšině po druhé straně údolí, vždycky jsme tak přece chodili," míní společně Havran a Kotel, zatímco Pedál těžce oponuje: "Kdepak, jdeme ještě kus dál a údolí přejdeme až dole." Je fakt, že všechny zdejší cesty vedou na Kozlov, ale ta Pedálova byla pochopitelně složitější. Po chvíli se žleb dost zahlubuje, takže přecházíme potok a škrábeme se do příkré stráně napravo. Stejně musíme dojít na zalesněný hřbet, odkud se dá sestoupit ke skalním komínům.
V kopci se trochu trháme, ale nakonec se všichni scházíme na skalních vyhlídkách nad Dalešickou přehradou. Nejprve se otevírá překrásný pohled do zatopeného kaňonu směrem proti proudu a na úzký Plešický poloostrov. Stačí udělat pár kroků a nabízejí se nám pohledy na úplně opačnou stranu, směrem k Holoubku a v dálce lze dohlédnout až na stropešínský most. Hned vidíme, že stav vody je opravdu nízký, takže šíje na poloostrov Kozlova bude suchá. Po kozích stezkách začínáme sestupovat ke komínům. Odjakživa jsme totiž zdejší téměř kolmé průlezy ve skalách nazývali "komíny". Sestup je zde opravdu celkem drsný a bez obalu jej směle přirovnávám k oblíbeným ferrátám, zde na úseku cca 20 výškových metrů bych si troufl tipnout i obtížnost A/B – zkrátka by se tu i celkem šikly řetězy. "Kdysi jsme tady s Kmochem spouštěli i basu," připomíná Pilník (ale ne piva – opravdu skutečný hudební nástroj!). To ale bylo tak někdy v roce 1990. Po lezeckém úseku následuje trochu odpočinková pasáž na skalních plošinách a pak nás čeká ještě jeden nepříjemný komín. Tady se rozhoduje Pepík, Čolek a Piňďa, že už dál raději nepolezou – udělají si oheň tady a pak se s nimi zase setkáme.
Svačina na Kozlově
Oheň a opékání špekáčků na Kozlově.
My se konečně spouštíme na vyschlou šíji. Samá skála. Jen s opatrností lze přelézt na ostroh Kozlova. A tady další lezecké výkony, ovšem již trochu nižší obtížnosti. Připadá nám, že před těmi dvaceti lety byly skály nějak menší a méně obtížné a že dnes se nám nějak hůř dýchá :-) Krátce před jednou hodinou konečně dosahujeme vrcholového skaliska Kozlova, kde se nachází i jedna jediná rozeklaná zídka někdejšího hradu. No, moc tady něj toho opravdu nezbylo. Kde ale udělat oheň? Pořádně tady fučí. Zkoušíme zajít dále do bývalého hradního příkopu, kde jsme u zdejšího ohniště rádi tábořili a hráli všelijaké hry. Dnes je tu dokonce zbudován i bytelný trampský srub. Ale fouká tady pořád stejně! Míříme tedy do nitra zalesněného poloostrova, který se pozvolna svažuje k přehradě. Vhodné místo nacházíme na závětrné straně u jednoho rybářského ohniště, dokonce je tu i stolík. Přímo naproti nám se na plešické straně vypínají kolmé skály s Dvořákovou vyhlídkou.
Sbíráme něco dřeva (všechno je tu vesměs vysbírané) a daří se nám rozdělat celkem slušný táborák na opečení uzenin. Aby to nebyl drzý Pedálův pes a nesomroval po ostatních něco do tlamy. Nakonec to odnáší jeho benevolentní "pán", kterému tento nevyzpytatelný pes uzmul z nehlídaného batohu celý špekáček. "On mi to nekradl, já jsem to měl pro něj nachystané," pokouší se vymluvit Pedál svoji neopatrnost a drzost svého psa. Aby toho nebylo málo, pak se Cyr málem vyhrčel Kotlovi na chlebník, který byl ledabyle opřen o kmen borovice a čokl si zde chtěl ulevit. U ohně a svačiny se zdržujeme asi půlhodinku a pak se zvedáme k odchodu. Čas pokročil (14:00) a my toho máme ještě dost před sebou.
Navracíme se přes skalisko Kozlova k šíji a šplháme komíny nahoru. Tady přibíráme odpadlíky, kteří si tu taky dělali oheň, a lezeme dál na hřeben. Nahoře míříme pro změnu k Maxovu kříži. To je památník brněnských trampů, kteří zde na skálu pietně umisťují destičky zemřelých kamarádů. Chvíli se v tichosti na tomto památném místě zahlížíme na temné vody přehrady hluboko pod námi a pak se řadíme ke společné fotce. Od Maxova kříže směřujeme dále k blízké chatové osadě. Procházíme mezi chatami a od té krajní, která je postavena na samém okraji strže, ještě shlížíme do údolí, kde je pěkně vidět koněšínská pláž. Z tohoto úhlu pohledu se i nezapomenutelně jeví meandry zatopeného říčního údolí. Okamžitě tento výhled přirovnáváme k výhledu na Dyji z Nového hrádku – skutečně i tady se zahloubené údolí bývalé Jihlavky jeví jako tři samostatná ramena! Je to dáno tím, jak zde řeka esovitě obtéká dlouhé výběžky Plešického a Kozlovského hřbetu.
Poté kolem chat jdeme k okraji lesa na výrazné návrší s kótou 468 m s vysílačem. To obcházíme a najednou se před námi objevuje Koněšín s typickou věží kostelíka, krásně nasvícený rudožlutým odpoledním sluncem.

Panoráma Koněšína
Podvečerní panoráma Koněšína.
Necelé dva kilometry po pohodlných polních cestách jsou dílem okamžiku a kolem půl čtvrté jsme již na okraji Koněšína u fotbalového hřiště, kde je příjemná vyhřátá hospůdka (už jednou jsme tu byli). Samozřejmě ji celou obsazujeme a objednáváme Samsona, bohužel ale nevalné chuti, kterou Cágr posléze zhodnotil slovy, že to byl "samoser". Mezitím se venku sešeřilo a dosavadní protrhaná obloha s občasným sluníčkem se dokonale zatáhla a začíná sněžit. Je tedy nejvyšší čas vydat se dál, a to s vědomím, že výpravu dnes budeme docházet za tmy.
Z Koněšína do Studence jdeme samozřejmě po silnici. Na kraji vsi u křížku (kde jsme na sebe čekali i ráno) se část výpravy trhá a k návratu na chatu používají polňačku, po níž jsme šli ráno. Druhá půlka pod vedením Trnkyho bere útokem zdejší hospodu na návsi. Jedno pivo na posilnění, někteří i plus zelenou. Skupina se zase trhá na menší skupinky. Nejpočetnější pod vedením Cágra s čelovkou ale spěchá po silnici na nádraží. Fučí jako blázen a do všeho ještě padá sníh. Cágrovou čelovkou bereme velmi zavděk – zajedno je to "dělo" jako na divadle, takže dobře vidíme na cestu, ale především i díky bezpečnosti na okraji silnice. Sice zde moc aut nejezdí, ale i pro to málo řidičů jsme zdaleka viditelnou skupinou. Za tu dobu, než jsme došli ke studeneckému nádraží, napadlo slušných 5-10 centimetrů a stále chumelí! Na nádraží do hospody nejdeme, ale i tak jsme se v následujícím hodnocení dnešní trasy shodli, že krom jiného to byla i "šňůra po hospodách" :-)
Za hluboké tmy se scházíme postupně všichni na chatě Pedálovce. A jistě je to lepší, když chodíme po skupinách, neboť se tak lépe můžeme věnovat Jabčákově tradiční večeři – letos jsou to telecí řízky s bramborovým salátem. Jabko udělal dokonce i dvě verze salátu: jarní a s majonézou. Jako vždy si všichni pochutnávají, jelikož bohatá večeře přichází po celodenním pochodu náramně vhod. Během večera někteří odjíždějí kolem desáté hodiny do Třebíče, tvrdé jádro opět zůstává na chatě. Zlatým hřebem je jako vždy Trnkyho megaohňostroj.
21. ročník oblíbené akce Normandie je tedy minulostí. A opět byl v lecčems jiný, než kterýkoliv předchozí. Tentokrát nás neprovázelo mrazivé počasí s dostatkem sněhu, ale navrátilo se blátivé podzimní počasí. I to však má svoji romantiku. Hlavně, že cesty byly schůdné. Většina z nás se na Kozlov podívala po velmi dlouhé době, takže jsme tento Pedálův plán velice chválili.

Maxův kříž - společná fotka
Společná fotka u Maxova kříže (fotil Havran).


* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Penzion U Moravů v Kozlanech: www.umoravu.net.
Informace o zřícenině Kozlov např. na stránkách www.hrady.cz: zde.
Zajímavý pohled "ne-třebíčáka" na končiny v okolí údolí bývalé řeky Jihlavky: Unikát Česka: hrad na nepřístupném ostrově (jen musím opravit ten údaj článku o délce zatopení údolí Jihlavky - délka vzdutí Dalešické přehrady činí 22 km, nikoliv 10).

Celkem v sobotu ujito: cca 19 km.
Nejvyšší bod trasy: návrší u Radarky (476 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: úžina na Kozlov (cca 380 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Pojihlaví a Pooslaví 1:25.000 z produkce Geodézie On-line.

(zapsal Kotel&Pilník, fotky Kotel&Havran)

* * * * * * *









Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.

vyhledavaniletenek.cz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com