Sobota 19. listopadu 2011
Trasa: Ostravice, nádr.ČD (0 km, 418 m n.m.) - Bučací potok, infotabule (2 km, 570 m n.m.) - Pod Holubčankou, rozc. (4,5 km, 870 m n.m.) - sedlo pod Smrkem, rozc. (7 km, 1150 m n.m.) - Smrk, vrchol (8 km, 1276 m n.m.) - Pod Malým Smrkem, rozc. (10 km, 1000 m n.m.) - Šance, rozc. u st.silnice (13 km, 570 m n.m.) - Šance, hráz přehrady (14 km, 490 m n.m.) - Mazák, rozc. (16 km, 435 m n.m.) - Ostravice, nádr.ČD (18 km).
Účastníci: Kotel, Marek.
Počasí: klasická inverze: dole zataženo nahoře jasno, teplota kolem 0°C.

Letos jsme v případě našich tradičních výstupů za inverzí nechtěli ponechat nic náhodě. Loni jsme to pravé inverzní počasí dokonale prošvihli, ale tentokrát nám vše vyšlo na 100 %! V první půli listopadu roku 2011 nastala na celém našem území tak silná inverze, že jsme se ihned rozhodli a na sobotu 19. listopadu pomyslně zaveleli "Jedeme!" Jistě to umocnily i krásné záběry na serveru ČHMÚ, které přece jen dokazovaly, že naši republiku nepokrývá jen páchnoucí neproniknutelná mlha, ale na horách ještě existuje něco, jako krásné slunečné počasí. Vzhledem k příhodnosti vlakových spojů naše volba padla na místa, kde jsme před lety s výstupy za inverzí začínali: Moravskoslezské Beskydy. A jelikož jejich nejznámější a nejvyšší vrchol – Lysou horu – již máme "na kontě", na řadě byl nyní druhý nejvyšší vrch těchto hor, který také jistě stojí za výšlap, a to je Smrk.

K přepravě na Ostravsko je potřeba využít hned prvního ranního spoje, který z Třebíče vyjíždí o 3/4 na čtyři ráno. Na daný čas se tedy autem přepravuji na naše nádraží, kde kupuji celostátní jízdenku SONE+ za už celkem nekřesťanských 550 Kč. Já ji budu mít na celou cestu a druhé její místo využije i Marek, se kterým mám sraz v Přerově. Nejprve ale dojíždím do Brna, kde je zhruba 50 minut na přestup. Odtud již jede známý přímý rychlík na Ostravu. Pohodlně se uvelebuji v prostorném kupé a o hodinu později v Přerově vyhlížím Marka. Jako vždy klape vše jako na drátkách a můj parťák přistupuje.
Obloha se již konečně rozesvětlila a my starostlivě sledujeme její neproniknutelně zataženou podobu: je klasicky zataženo poměrně vysokou oblačností, takže to vůbec nevypadá, že by někde nahoře mělo svítit slunce. O čtvrt na devět dojíždíme do přestupního uzlu v Ostravě-Svinově, kde je pěkně zrekonstruované nádraží. Po přesunu na vedlejší nástupiště, kde očekáváme "spěšňák" na Frýdlant, zjišťujeme, že nápad s výletem do hor jsme neměli jenom my, ale davy dalších "přírodychtivých" lidí. A od Ostravy přijíždí souprava též slušně zaplněna. Naštěstí nacházíme volná místa a můžeme strávit další půlhodinku v tomto velmi využívaném spoji. Jízda hrůzně přetvořenou krajinou Ostravska je velmi neutěšená – tam, kde nejsou opuštěné tovární haly či doly, jsou zarostlé haldy a nepořádek, v lepším případě omšelé paneláky postavené jakoby bez ladu a skladu. Naštěstí brzy vjíždíme do podhůří Beskyd.
Poslední dnešní přestup realizujeme ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde nás davy lidí doslova odnášejí k přistavené lokálce na první koleji. I tady ale nacházíme volná místa a cesta do cíle již nebude vůbec dlouhá. Na konečné v Ostravici, sevřené mezi vysokými kopci, či spíše pokryté neprostupnou oblačností, vystupujeme před půl desátou. Většina cestujících vyráží samozřejmě směrem na Lysou horu. Tam, kam máme namířeno my, tedy na opačnou stranu, jsme snad nikoho odcházet ani neviděli. Zkrátka Smrk není pro turisty tak atraktivní – nenachází se tu žádná turistická chata, není zde na výběr ani moc značených stezek, takže výstup na něj podnikají spíše jen ti skalní (t.j. i my :-). Provádíme ještě nákup pohlednic a suvenýru-zvonečku v blízké bohatě zásobené trafice, a krátce po půl desáté se můžeme vydat plni očekávání na cestu. Podle mapy a rozcestníku je trasa nahoru dlouhá (či spíše krátká) 8 km, zato však musíme překonat pořádné stoupání. Zde v Ostravici začínáme na 418 m n.m., což je vlastně jako u nás v Třebíči.

Přírodní rezervace Bučací potok.

První úsek vede podél státní silnice, ovšem po 200 metrech nás červená značka směřuje vpravo na účelovou místní komunikaci mezi domky a zahrady. Záhy překračujeme po mostku polovyschlý Bučací potok a začínáme znatelně stoupat. Značka se na chvíli odklání do lesa, o něco výše se ale napojujeme opět na silničku. Zde také máme v dohledu nepočetnou partu výletníků se psem. Doháníme je v místech naučné tabule, kde se červená TZT definitivně odklání vlevo do hlubokého lesa na úpatí masivu Smrku. Na jejich prosbu je Marek zvěčňuje na jejich digitál. Oni chvíli odpočívají, ale my vyrážíme vzhůru do lesa, abychom se vzájemně nepletli pod nohy. Skladba lesa je zde pozoruhodná – vzrostlá bučina, nyní samozřejmě odlistěná a tudíž pěkně průhledná. Přecházíme kamenité a vyschlé koryto Bučacího potoka (nebo některého jeho přítoku) a míjíme tabulku chráněného území. Naše kamenitá cesta vede strmě vzhůru po hraně rokle, takže raději trochu srovnáváme tempo.
Přichází první ostrá zákruta (vpravo) a průběh naší cesty se srovnává trochu povlovně na vrstevnici. Takže si můžeme trochu vydechnout. Dohánějí nás dva vysportovaní turisté, kteří berou výstup na Smrk spíše jako výběh. Uvolňujeme jim cestu a oni záhy mizí v dáli. Kdesi nad námi, ale bohužel mimo značenou cestu, by se měly nacházet vodopády Bučacího potoka. Masiv Smrku se protkán sítí vrstevnicových cest – určitě by se tam dalo dojít například z blízkého rozcestí, ale poněvadž jsme viděli, jak málo vody (nebo spíše žádná) Bučacím potokem teče, byla by dnes zacházka jistě zbytečná.
O 3/4 na jedenáct dosahujeme blízkého rozcestí Pod Holubčankou (870 m n.m.), které se nachází na prostorném travnatém spočinku, křižovatky několika výstupových cest. Odkudsi zezdola z jiné strany sem přicházejí turisté. Usuzujeme, že se zřejmě jedná o zkratku z modré značky na úpatí vedlejší kóty Smrček. Ale ta je dosažitelná spíše z Čeladné. Jako jiní využíváme tohoto záchytného bodu ke krátkému odpočinku a napití horkého čaje. Též doplnění energie čokoládou přichází velmi vhod. Vždyť z Ostravice jsme na pouhých 4 kilometrech překonali již více jak 450 výškových metrů. Neubráníme se ani zatím pesimistické prognóze klimatických podmínek: stále se nacházíme pod šedivými mraky, teplota výrazně nad nulou – a zatím to vůbec nevypadá, že bychom snad mraky mohli překonat... Vždyť se už nacházíme dosti vysoko.
Na Holubčance se naše červená značka ostře láme doleva a opět stoupá po úbočí, tentokrát pro změnu mezi hustým smrkovým lesem. Po pár krocích se okolní podmínky rapidně mění – teplota citelně klesá (odhadujeme možná i mírně pod nulu), mlha houstne a na stromech a vysoké trávě se objevuje jinovatka. U cesty nacházíme i krásně ojíněné pavučiny, které jsou pěkným námětem na fotky. Uvědomujeme si, že jsme právě vstoupili do chladné mrakové poklice. Dostáváme se na hlavní úbočí pod samotným vrcholem Smrku, ale výstup nebude ještě vůbec jednoduchý. Pravda, někteří nadšenci to berou vzhůru "šusem", jakýmsi vychozeným průsekem, ale takové sebepřekonání v tomto enormně příkrém svahu považujeme za úplně zbytečné. Stejně se s nimi víceméně setkáváme v následné ostré zákrutě.
Následuje další výstupový traverz za stejných klimatických podmínek. Brzy dosahujeme nějaké bývalé svážnice, t.j. poměrně široké cesty mezi řídkým mladým lesem. Nebýt mlhy, možná by odtud byl již pěkný výhled, ale vzhledem k neustupující mlze máme už pochybnosti, zda vůbec něco uvidíme seshora... Zmíněná svážnice by dokonale sváděla k pokračování trasy po ní, dokonce jsme učinili několik chybných kroků stále přímo, ale hned si uvědomujeme chybu: červená značka se nenápadně odklání vpravo, na velice nepohodlnou kamenitou stezku. Zde je terén opravdu podhorský, musíme po kamenech našlapovat velice obezřetně.

Mohyla Johna Lennona těsně pod vrcholem Smrku.

Zhruba o půl dvanácté dosahujeme jednoho z významných bodů dnešní výpravy: pěkně upravené studánky Tajemná Řásnovka, jednoho z pramenišť Bučacího potoka. I v současném suchu je pramen velmi vydatný a prýští s trubky zpoza udržovaného přístřešku. Dokonce nás v těchto místech "nestíhají" žádní jiní turisté, takže využíváme zdejší přírodní lavičku k posezení a já ochutnávám vynikající pramenitou vodu. Marek mezitím opodál nachází pěkně zřízenou "kešku", kde se podepisujeme do logbooku. Po krátkém zpestření jinak pěkného výstupu, pokračujeme v cestě. Po deseti minutách dosahujeme další mety, která nám ukrojí další pomyslnou čárku k cíli.
Je tedy 3/4 na dvanáct a naše stezka znenadání vystupuje do lučinatého sedélka. Rázem pociťujeme ostré proudění vzduchu z dosud odvrácené doliny. Je úplně znát, jak se přes sedlo přelévají teplotně odlišné masy. To zapříčiňuje i proudy bílých cárů mraků – a nad námi...: přímo v zenitu lze mezi bílými chuchvalci zahlédnout blankytně modrou oblohu a sluneční jas! Dle našich GPS a blízkého rozcestníku Sedlo pod Smrkem odečítáme, že jsme vystoupili již do nadmořské výšky 1150 metrů a podle všech známek je právě zde horní hranice oblačnosti. I teplota se znatelně zvedla. Plni očekávání vyrážíme na poslední etapu dnešního výstupu – jestli je tomu skutečně tak, za chvíli jsme nad mraky!
Zbývá nám ještě asi 120 výškových metrů. Následně vede cesta horským lesem se zakrslými smrky. Stačí jen pár metrů a jsme definitivně nad mraky. Poznáváme to podle toho, že všude mezi stromy probleskuje jasné slunce. Nenecháváme si ujít ani blízké neoficiální vyhlídky na úpatí, odkud se nabízí pěkné průhledy na bílou peřinu pod námi. Pátráme po výhledu na Lysou horu a skutečně po chvíli ji můžeme mezi stromy zahlédnout. Počasí se tedy změnilo jako mávnutím kouzelného proutku: z nevlídného několikatýdenního mlhavého marastu jsme se rázem ocitli ve sluneční oáze plné světla a slunečních paprsků.
Frekvence turistů se opět zvýšila, jelikož toto je zřejmě nejpoužívanější výstupová cesta, než ta z opačné strany. Máme s sebou kopii mapy a dle ní očekáváme, kde se objeví avizované mohyly na památku Johna Lennona a Jana Palacha. Skutečně "Lennon" (kamenná mohylka) se objevuje vzápětí hned u cesty, což poznáváme i podle jeho omšelých podobizen, které tu někdo kdysi položil. Jen nás trochu zaráží totální neznalost dvou starších turistek, které toto pietní místo komentují slovy: "Aha, to je asi nějaký památník obětem hor." Pravda, Lennon na staré fotografii moc poznat není, ale my bychom jej zřejmě poznali ihned a nezaměnili jej s nějakým zasloužilým horským vlkem :-) Zato u "Palacha" o několik kroků dále mimo cestu by k mýlce dojít nemělo vůbec – jeho jméno je totiž do kamene vytesáno.

Vrcholová plošina Smrku (1276 m), druhé nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd.

Od těchto památných míst horská stezka již stoupá jen velice mírně a po několika okamžicích definitivně dosahujeme vrcholové plošiny Smrku (1276 m n.m.) s rozcestníkem a trigonometrickým bodem. Podle předpokladu jsme nejvyšší mety dosáhli krátce po poledni. Kromě nás se tu nachází asi čtyřicet jiných skalních turistů, kteří víceméně posedávají po kamenech či kládách a věnují se vrcholové svačince, jiní se zase zachází podívat na blízké rozhledové místo kousek pod vrcholem. Až sem totiž dosahuje řídký horský les a ač je nejbližší okolí samotného vrcholu sice holé, bohužel žádné výhledy se z něj nenabízejí.
My s Markem, než někam usedneme k zasloužené svačince, se jdeme též nejprve podívat na vyhlídku. Poskytuje úchvatný výhled alespoň na severní polosféru. Především nás zaujímá blízká Lysá hora na východě: její vrchol majestátně vystupuje z neproniknutelné bílé peřiny a je krásně ozářen sluncem. Ještě dosti daleko za tímto významným bodem vystupuje na obzoru ještě jeden kopec (s vysílačem), ale neodhadujeme si identifikovat jej. Může se nacházet až třeba v Polsku (Skrzyczne?). Naopak přímo před námi (k severu) se táhne nedozírná bílá vata. Dole musí být příšerně, ale nám tady slunce praží do zad. Více k západu rozeznáváme na samém obzoru temný pás hor. Oči sice slzí v mírném větru, ale přeci jen při pozorném pohledu jasně rozeznáváme štíhlý vysílač – tedy Praděd! Je to prostě široko daleko nezapomenutelný pohled a my oceňujeme, jak dokonale nám dnešní výprava za inverzí vyšla! Díky ochotnému turistovi pořizujeme společnou výstupovou fotografii. Já ještě vyzvedávám blízkou keš a pak nastává doba popolední svačiny.
Odebíráme se přes solidně lidmi zaplněný vrchol o kousek dál, pokud možno trochu do závětří. Usedáme na obnažené klády a větve a vybalujeme občerstvení. Ještě se musíme poradit o sestupové trase. Nechceme se vracet tou samou cestou, takže zvolíme vhodnou alternativu: ze sedla se odkloníme k východu do údolí Ostravice k přehradě Šance, to by mohlo být zajímavé. Po půl jedné se zvedáme k odchodu a sestupujeme do sedla. Podél této vrcholové cesty využíváme ještě četných vyhlídek a průhledů, abychom se naposledy rozloučili s fantastickými výhledy a načerpali pokud možno co nejvíce slunečních paprsků, které beztak zase dlouhou dobu neuvidíme.
Z rozcestí Sedlo pod Smrkem se vydáváme po žluté značce, která na nejbližší rozcestí povede souběžně s modrou. Ostře ztrácíme výšku v překrásném vzrostlém smrkovém lese plném vlající hnědožluté trávy a noříme se do mrakové poklice. Posléze přecházíme jednu z vrstevnicových silniček. Následuje rozcestník Pod Malým Smrkem ve výšce rovných 1000 m n.m. s nedalekou loveckou chatou. A odtud opět prudce dolů po lesní pěšině plné kamení. Nohy dostávají opět zabrat, ale naštěstí ne na dlouho. Docházíme na významnou křižovatku lesních silniček, které obkružují úpatí masivu Smrku v několika úrovních. Žlutá nás zavádí na tu spodní a asi jeden kilometr si tak můžeme vychutnat velice pohodovou chůzi. Sice po asfaltu, ale zato jsme nechali nohám trochu odpočinout. Co nejvíce tedy prodlužujeme kroky, je potřeba tohoto rychlého povrchu využít. Taktéž v této výškové úrovni opět procházíme nejchladnější vzduchovou vrstvou plnou mlhy a jinovatky. Netrvá dlouho a jsme pod mraky v temné šedivé krajině.
Silnička se kroutí po úpatí a dle našeho úsudku míří někam do osady Skalka nad Ostravicí. My se ale raději držíme značky, která v jedné zatáčce znenadání uhýbá vpravo na strmou lesní pěšinu. Tady je sestup snad nejnáročnější. V nohou už toho máme poměrně dost a stálý nápor především na kolena není vůbec příjemný. V jednom místě máme stezku okořeněnou pěknými skalkami nedaleko, kde se Marek neúspěšně pokouší o nález kešky. Není čas, musíme dolů. Konečně sestupujeme do hustě zalesněné doliny potoka Růžanec, napojujeme se na lesáckou cestu a vycházíme u státní silnice č.56, velice frekventované spojnice Ostravska a Valašska.
Již o něco výše se nám mezi stromy otevíraly pohledy na poklidnou hladinu přehrady Šance, ale tady máme tuto vodárenskou nádrž na dosah. Naše značka nyní vede souběžně se silnicí, takže musíme být opatrní při průjezdu aut. Za zatáčkou vycházíme na dlouhou estakádu, protože silnice zde musí stoupat po příkrém úbočí. Nalevo se zvedá nedozírná a skoro kolmá stráň, napravo se snad stačí jen dotknout vršků mohutných smrků, které vyrůstají kdesi hluboko pod námi. Z chodníku se také otevírají zajímavé pohledy na přehradu a hráz s vtokovým objektem. Vody je velice málo.
Chůze podél této komunikace není kvůli provozu vůbec příjemná, takže jsme rádi, když docházíme k odbočce na hráz, kam je vjezd zakázán. Radíme se, jak dál: první odpolední vlak zřejmě vypustíme, protože stihnout jej během necelé hodinky asi nebude reálné. Raději se ještě projdeme po hrázi a do Ostravice se dostaneme po opačné straně údolí, kde je jen vedlejší silnička s minimálním provozem. Sestupujeme tedy na hráz přehrady Šance.
Chůze po koruně sypané hráze je zajímavá. V lecčems připomíná naši Dalešickou přehradu, ale zdaleka nedosahuje její mohutnosti. Výška je zhruba poloviční. Přesto jsou výhledy na obě strany koruny impozantní: vpravo nedozírná hladina v sevřeném horském údolí a poloobnažený vtokový objekt; na druhou stranu vlevo strmý zatravněný svah sypané hráze a torzo dávno zrušené železniční trati, která kdysi dávno (před zatopením) vedla kamsi do nitra Beskyd. Pomalu přecházíme hráz ke správní budově. U ní se nachází i menší parkoviště, které je zaplněno auty svátečních výletníků, jelikož okolí přehrady se dá jistě využít k nenáročným procházkám.

Pohled se silniční estakády na prostor sypané hráze vodního díla Šance.

U rozcestníku Šance-přehrada (pouhých 535 m n.m., čas 14:20) nakrátko opouštíme turistické značení. Od přehrady do civilizace sejdeme po rovné silnici, naštěstí minimálně frekventované. O dvacet minut později dosahujeme osady Mazák, ještě kousek před ní nějakých opuštěných bývalých ubikací, které bezesporu patřily ke stavbě přehrady. Pocestné tu láká i první hospoda, ale tuto my nevyužijeme. U Mazáku si fotíme dnešní poslední rozcestník (435 m n.m.), odkud vede modrá TZT na rozcestí Butořanka, nám dobře známé z někdejšího výstupu na Lysou horu. Nás čeká již jen poslední, a nejméně záživný úsek našeho dnešního putování: více jak 1 kilometr podél frekventované státní silnice I/56. Auta sviští okolo nás, ale naštěstí se brzy objevuje nový chodník, který je přece jen bezpečnější než chůze po krajnici. Míjíme benzinku a ceduli s názvem Ostravice máme na dosah.
U bývalého přejezdu snesené trati akorát vidíme koncová světla lokálky, která se z blízkého nádraží záhy rozjíždí na Frýdlant. Nemá smysl se pokoušet o stihnutí tohoto spoje, raději volíme pomalý závěr a posezení v nějaké příjemné hospůdce, vždyť další vlak nám odjíždí za hodinku. Jednu takovou nacházíme hned naproti nádraží, což je velká výhoda. Usedáme do poloprázdného lokálu, objednáváme především pití a také jednu z místních specialit – něco na způsob knedla-vepřa-zela. Holt takové posezení v cílové hospůdce je vždy zasloužené a příjemné! To k takovýmto podnikům zkrátka patří.
Před 16 hodinou platíme a jdeme na vlak, který již čeká na blízkém nástupišti. Marek je odborník na vlaky a tudíž i na čarování s jízdním řádem, takže navrhuje trochu krkolomnou, ale snad ještě realizovatelnou variantu, díky níž bychom se domů měli dostat ještě kolem desáté večerní: v Ostravě Kunčicích se pokusíme rychle přestoupit na nějaký místní spoj na Svinov a pokud se časově zadaří, zde bychom mohli stihnout polský expres Sobieski. Ten nás odveze do Břeclavi a odtud dalším expresem do Brna.
Vše se daří jako na drátkách. V Kunčicích přebíháme naproti do příměstské soupravy a sotva dojíždíme na Svinov, máme zde přistaven i krásný dlouhý expres, dokonce i s mírnou časovou rezervou. Uvelebujeme se v pohodlných sedačkách a necháme se neslyšně unášet ze severní na jižní Moravu. Tato pohodlná jízda trvá asi 1,5 hodiny, dalo by se i klimbat, ale mě osobně ruší ostré světlo. Polským časopisům z přihrádek taky není moc rozumět. Akorát mě zaujímá vlaková služba: polský pikolík projíždí s velkým samovarem na nabízí cestujícím občerstvení. Dokonce posléze donáší jedné pohledné mladé Afroevropance s dětmi (či jak multikulturně nazvat černošku hovořící anglicky?) večeři z jídelního vozu až pod nos. V Břeclavi vystupujeme, necháváme Sobieského uhánět směr Vídeň a chvíli čekáme na srbský expres Avala na relaci Beograd-Praha. Usedáme do téměř totožného typu velkoprostorového vagónu s pohodlnými sedačkami, kde je konečně trochu přítmí. Ale cesta do Brna je již velmi rychlá. Záhy projíždíme okolo nákupních center a jsme na brněnském hlavním nádraží.
Zde se nezbývá než s mým parťákem Markem pro letošek rozloučit. Právě dokončenou akci hodnotíme jako velmi úspěšnou, vždyť hlavní cíl – výstup NAD inverzi – se nám konečně dokonale zadařil. Přejeme si úspěšný nový rok a Marek uhání na blízký autobusový terminál IDS-JMK, odkud se dostane domů do Hevlína. Já si ještě chvíli musím počkat na večerní motorák do Třebíče a domů dojíždím krátce po 22 hodině. Nevýhodou tohoto spoje je, že dále na Okříšky již nejede, takže musím podstoupit ještě závěrečné 2 kilometry do naší zapadlé Boroviny.

Jak jsem již konstatoval, tato tradiční výprava za inverzí byla více než podařená a zasloužila by si pověstnou jedničku s hvězdičkou. Po loňské sibérii na Šeráku (která ovšem také měla svoje kouzlo) jsme si tentokrát dokonale vychutnali ostré sluneční paprsky nad bílou vatovanou peřinou a z ní vykukující vrcholky. Ačkoli je výstup z Ostravice na Smrk relativně krátký (8 km), překonává úctyhodný výškový rozdíl více jak 850 metrů. V poměrně náročném terénu jsme dnes ušli solidních 18 km. Škoda jen, že už nejsou k mání (oproti loňsku) supervýhodné nabídky Českých drah, jako byla Elfíkova krabička, či výhodná ČD Net... Bohužel i cestování vlakem se díky této nevstřícné cenové politice ČD čím dál více prodražuje. Hodně zdaru a síly a podobné pěkné podniky i v příštím roce!

Společná fotka na vyhlídce pod Smrkem, v pozadí Lysá hora.

Pohled na Lysou horu vystupující z inverzní peřiny.

Zajímavosti a odkazy:

Zajímavá reportáž Českého rozhlasu o hoře Smrk: Za rodinou Smrků do Beskyd.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/156.htm.

Celkem ujito: 18 km.
Nejvyšší bod: hora Smrk (1276 m n.m.).
Nejnižší bod: Ostravice, nádraží (418 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT Moravskoslezské Beskydy.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.