Sobota-neděle 15. - 16. 10. 2011
Trasa:
Auty: Třebíč – Vranov nad Dyjí
Pěšky: Podmolí, u rybníka (0 km, 410 m n.m.) – Žlebský potok, signálka/rybníček (1,5 km, 360 m n.m.) – Žlebský potok, ústí do Dyje (3 km, 280 m n.m.) – lesácká chata (4 km, 420 m n.m.) – Nový Hrádek (6 km, 350 m n.m.) – Faltýskův mlýn (7 km, 280 m n.m.) – Příčky, rozc. TZT (8 km, 425 m n.m.) – Želbský potok – Podmolí, u rybníka (10,5 km, 410 m n.m.).
Účastníci: Kotel, Pedál + Nela, Eman, Jabko + Adéla, Biňa, Milan, Havran + Blanka, Pilník, Kodl, Dlouhán, Čenich, Cágr, David, Jarmil, Trnky + Iveta, Poke, Vajda, Jelen, Burdych, Bubla + Dana, Marek a průvodce Tomáš.
Počasí: jasno, slunečno, do 10°C.

Když je nějaká akce úspěšná, pozná se to podle toho, že má mezi účastníky dobrý ohlas a napříště se setkává s ještě větším zájmem. Loni jsme poprvé uskutečnili v Národním parku Podyjí poznávací výpravu v doprovodu třebíčského rodáka Tomáše Vršky, který pracoval na správě parku a může provázet turisty i po neznačených stezkách. Letos jsme se tedy rozhodli uskutečnit další ročník. Sešlo se nás ještě více jako loni! Mohlo by se namítnout, že hromadné akce ztrácejí svoje kouzlo, ale v případě naší výpravy do Podyjí je tomu přesně naopak: když se sejde více lidí se stejným zájmem a ještě za doprovodu tak fundovaného průvodce, jakým Tomáš bezesporu je, výprava se stává jednou z nejúspěšnějších za celý rok!
Akci jsme pojali opět jako víkendovku, tedy s přespáním na turistické ubytovně ve Vranově s večerním posezením v Country Saloonu na náměstí. Prošli jsme okolí Nového Hrádku a počasí nám vyšlo na jedničku.

Vzhledem k počtu účastníků (již přes dvacet), byla z Třebíče opět dohodnuta individuální doprava auty ochotných řidičů z řad členstva, jimž je potřeba touto cestou v úvodu velice poděkovat za vstřícnost. Z Třebíče vyjíždíme za mrazivého, ale slunečného počasí, s náznakem mírné inverze. Sotva se přehoupneme přes Výčapské sedlo, otevírá se nám pohled na sluncem zalitou krajinu. U Vranovské Vsi je ale dobře vidět, jak se z oblasti kolem Dyje sune hustá vatová mlha. Však také, když sjíždíme do Vranova po krásně zrekonstruovaných "serpentinách", se ocitáme najednou v husté mlze.
Kolem deváté hodiny se všichni postupně sjíždíme u přízemní turistické ubytovny Sportclub ve Vranově, která se nachází za mostem přes Dyji u místního fotbalového hřiště. Jsme dohodnuti s majiteli, že se hned ráno můžeme ubytovat a nechat si zde věci.
Až jsme všichni, odjíždíme směr Podmolí přes Lesnou. Nahoře na náhorní planině opět svítí krásně sluníčko a to už je jasné, že nás bude provázet po celý den. Projíždíme Podmolí až na konec vsi k místnímu rybníčku, kde je též prostorné přírodní parkoviště pro návštěvníky NP. Tady na nás čeká Tomáš a ještě např. Trnky a spol., kteří přijeli přímo z Třebíče. A od autobusu ještě přichází náš kamarád Marek, který reprezentuje jihomoravský Hevlín. Když vystupuje z aut ta síla lidí, musíme opět konstatovat, že tato výprava je určitě nejpočetnější za uplynulý rok! Srdečně se vítáme s Tomášem a dozvídáme se, že včera byl dokonce v Třebíči na nějaké hodnotné večerní akci. Přesto je na dnešní vycházku dokonale fit a můžeme tedy vyrazit do nitra národního parku.

První zastávka u Žlebského rybníčka pod Podmolím.

Krátce po půl desáté vycházíme západním směrem kolem blízké hájenky a vcházíme do listnatého lesa. Tímto se vyhýbáme dědině a sestupujeme do sevřeného údolí Žlebského potoka. Není bez zajímavosti, že tudy jsme kráčeli při naší historicky první výpravě na Podyjí těsně po otevření hraničního pásma v roce 1990. Ovšem tehdy tady nebylo žádné turistické značení, a neexistovaly žádné podrobné mapy této oblasti. Dnes tudy vede zelená značka. O čtvrthodinku později se údolí malinko rozestupuje a prosvětluje, poněvadž docházíme k malému rybníčku s rozcestníkem na hrázi. Nemálo z nás tato místa taktéž důvěrně zná, jelikož tudy vede poměrně frekventovaná a oblíbená turistická trasa (červená TZT) napříč národním parkem. Na mrazem ojíněnou podzimní trávu nyní intenzivně praží slunce, takže všude okolo doslova stoupá pára.
Na hrázi rybníčka dělá Tomáš první zastávku. Kdo dosud nevěděl, dozvídá se, že právě těmito místy vedla linie tzv. železné opony – t.j. hraniční plot z ostnatého drátu, signální stěna, zoraný pás a obslužná silnička pro pojezd pohraničnickými UAZy. Ostatně její zbytky jsou ještě patrné z východního směru. Na druhou stranu (k Lukovu) byly panely vytrhány a roste zde již dvacetiletý porost, i když i ten spolehlivě dokumentuje, kudy linie vedla. Tomáš nám vysvětluje, že rybníček vznikl vlastně přehrazením údolí vysokým náspem, přes který linie vedla. Je tudíž sice poněkud "nechtěný", ale zato se zde začaly vyskytovat některé druhy obojživelníků apod. (mohu potvrdit – před pár lety, na jaře, jsem tu viděl mnoho mloků). První zastávka byla opravdu příjemná, zvláště když na nás pražilo přímé slunce v dosud mrazivém údolí.
Od rybníčka turistické značení opouštíme. Míříme stále do nitra údolí Žlebského potoka a tím i do nepřístupné I. zóny národního parku. Pod vedením Tomáše sem ale samozřejmě můžeme. Údolí se mění spíše v sevřený a temný kaňon lemovaný popadanými stromy a skalkami, zleva sem spadají tzv. Kozí hřbety. Bystrý potok se značně kroutí. V nepřístupném údolí Tomáš dělá další dvě zastávky a dozvídáme se spoustu věcí o zdejších lesních společenstvech. V současnosti zde neprobíhají žádné zásahy, ačkoli ve vzdálené minulosti tomu bylo jinak. Například zhruba ve středověku byl zdejší les běžně využíván jako zdroj užitkového dříví a zdejší stromy byly ořezávány zvláštním způsobem: neustále byly ořezávány kmeny a pařezy ponechávány, přičemž z nich stále vyrůstaly výmladky. Původní kmen (pařez) u země tedy zůstával, ale za několik desetiletí až staletí z něj nakonec rostlo několik nových kmenů. Česky se tomu říká "pařeziny" /Tomáš používal ještě jeden cizí název/.
Krátce před jedenáctou hodinou dosahujeme soutoku Žlebského potoka s Dyjí a tudíž i státní hranice. Na druhém břehu řeky je již rakouské území. Potok se vlévá do Dyje v prostoru bývalé nivní louky, dnes již dávno zarostlé náletovým lesem. Odbočujeme vpravo proti proudu řeky a ještě než Tomáš zastaví k další zastávce, můžeme si prohlédnout velice zachovalý lehký objekt pohraničního opevnění (řopík). K dalšímu vyprávění zastavujeme o něco dále pod starodávným dubem, který (narozdíl od náletových stromků) představuje původní zalesnění rozhraní lesa a bývalé louky. Zastávku pod dubem Tomáš nevybral náhodou. Staleté dubisko je totiž krásným příkladem složitého kořenového systému, který má schopnost jímat vlhkost z velkého okolí a zásobovat různá místa obrovského stromu dle jeho potřeby, tedy jakoby "přelévat" vodu z jedné části stromu do druhé. Dozvídáme se i podrobnosti, jak jsou dnes staré stromy zkoumány (navrtané sondy napojené na počítač) a jak lze s velkou přesností určit například jejich stáří a původ.

Polední opékání špekáčků (foto Havran).

O kus dále se řeka láme do zatáčky a kvůli skalám bychom neprošli. Musíme tedy nahoru do příkrého skalnatého hřbetu. Rázem nabíráme výšku, prudký svah nám dává zabrat. Není sice kdovíjaké teplo, ale na přímém slunci mezi zakrslými doubky se pěkně potíme. Na hřebeni děláme další krátkou zastávku na vydýchání, a také se nám otevírají dnes první a velmi netradiční pohledy na Nový Hrádek. Potom ještě chvíli pokračujeme po hraně obrovské zákruty Dyje po prosluněných stezkách. Následně se odvracíme od údolí do poměrně rovinatého lesa a po nenápadných lesních cestách docházíme k malé lesácké boudě, kde nám Tomáš naplánoval hlavní přestávku na svačinu. Jak nám již dopředu prozradil, dnes máme dokonce povolení udělat si zde oheň na opečení špekáčků. Za pomoci nářadí od lesáků tedy hloubíme mělkou jámu pro ohniště a děláme polední oheň. Odpočívá se tady opravdu dobře – bouda se nachází na okraji prosluněného mladého lesa, nefouká sem, a taky využíváme zdejší lavičky k posezení. Obědové přestávce věnujeme asi ? hodinku. Nakonec likvidujeme ohniště (takže není ani poznat, že tu nějaké bylo), a krátce před jednou hodnou popolední nastupujeme na další etapu dnešního putování.

Navracíme se lesem jakoby k hraně údolí a míříme intuitivně směrem k Novému Hrádku. Ještě máme možnost pokochat se pohledem z jedné ze skalních vyhlídek, ale Hrádek už odtud vidět není, přestože musí být již dosti blízko. Na této zastávce Cyr zavětřil pach nějakého zvířete a zuřivě začal hrabat Kotlovi přímo pod nohama, až cucky hlíny lítaly široko daleko. Na této prosluněné skále bylo krásně teplo a dost dlouho jsme tu odpočívali a vychutnávali si jedny z mála paprsků podzimního slunce.
Následně vyrážíme opět listnatým lesem. Listí už bylo vesměs na zemi, takže naše početná grupa šustila nohama v záplavách žlutého lupení. Po chvíli scházíme na přístupovou cestu ke hradu, která je již značena turistickou značkou. Na 14 hodinu nám Tomáš domluvil prohlídku, a to i přesto, že návštěvnická sezóna na Novém Hrádku už skončila. Za mohutnou kovanou bránou nás vítá sympatický mládenec v maskáčích a my se řadíme do fronty, abychom zaplatili vstupné. A jelikož je dnes krásné počasí, které využilo k procházce po Podyjí i několik běžných turistů, přidává se k naší skupině i pár náhodných návštěvníků, kteří jistě uvítali, že si Hrádek mohou prohlédnout i v tuto pozdní podzimní dobu.
Většina z nás na Hrádku už v minulosti byla (a ne jednou), ale jistě stojí za to zajít si sem znovu a znovu. Mládenec je velmi fundovaný průvodce a ihned jsme se shodli, že pod jeho vedením jsme tady prošli nejlepší prohlídku. Nemá smysl zřejmě popisovat celou historii hradu, tak snad jen stručně z obsahu a trasy prohlídky: ponejprv jsme se zastavili na dvě zastávky na hlavním nádvoří, kde jsme si vyslechli jak historii hradu, tak i zajímavé povídání o zdejších zajímavostech květeny a zvířeny (např. výskyt divizen a užovek). Poté jsme se přesunuli do vnitřního nádvoří nové části. Tato část sloužila obytným účelům ještě za války (využívala ji např. hitlerjugend), před válkou byl Hrádek dokonce i známou turistickou nocležnou Klubu českých turistů. Po spuštění "železné opony" se ocitl v zakázaném pásmu a po 40 let pustnul doslova v divočině.

Poněkud netradiční fotka z ochozu Nového Hrádku (foto Havran).

Následuje asi nejkrásnější "třešnička na dortu" zdejší prohlídky: výstup na vyhlídkový ochoz nad novou částí hradu. Nabízí se odtud fantastický rozhled do okolí, zvláště pak do unikátně zakrouceného kaňonu řeky Dyje. V těchto místech obtéká rakouský Umlaufberg a moravský Ostroh. Bylo to asi již tisíckrát řečeno: z vyhlídky se totiž údolí Dyje jeví jako "údolí tří řek" – pozorovateli se jeví jakoby tři říční údolí; to jak se postupně zjevuje a opět ztrácí mezi strmými meandry. Proti proudu je krásně vidět mohutná Vraní skála, směrem k jihu se zase mezi stromy tyčí věž starého hradu. Umlaufberg je tu hluboce zaklesnutý a s Rakouskem ho spojuje jen velice úzká šíje (taky je odsud vidět). Není bez zajímavosti, že po rakouské straně vede okolo řeky krásná stezka, značená turistickou značkou a tudíž přístupná veřejnosti. Je to jedna z mála stezek, která v Podyjí vede podél řeky.
Po jedinečném pokochání nezapomenutelnými pohledy sestupujeme dolů a jdeme si ještě prohlédnout nejstarší část hradu. Ta je obehnána dvojitou válcovitou hradbou. Prohlídka končí po více jak hodině. Nezbývá tedy než poděkovat za pěkné vyprávění a pokračovat v další trase, t.j. poslední etapě dnešního putování.
Krátce po třetí hodině odpolední opouštíme tedy bránu Nového Hrádku a po zelené značce míříme po zalesněné náhorní plošině jakoby směrem na Podmolí. Záhy však značenou cestu opouštíme a Tomáš odbočuje vlevo na nenápadnou cestu, která se neúnavně svažuje na dno údolí. Po chvíli dosahujeme dávno opuštěných luk u řeky se zplanělými ovocnými stromy. Kdysi se tu nacházel Faltýskův mlýn, z něhož do dnešní doby zbyl jen náhon a několik fragmentů stavidla a kopřivami zarostlé základy. Na starém stavidle Tomáš dělá další zastávku a vypráví nám o historii mlýna, o tom jak mlynář Faltýsek jej musel po válce opustit (a dožil v Podmolí) a po zřízení hraničního pásma byl mlýn zbořen – ostatně jako všechny mlýny od Šobesu po Vranov, aby nemohly sloužit, jako "úkryty narušitelů". Terén je tady opravdu nebezpečný, ale přesto se jdeme podívat po hraně starého náhonu až k velkému šumícímu splavu. V okolí je dokonalá divočina, ale stojí za zmínku, že na rakouské straně se nachází několik starodávných chat – jediné chaty, které v Podyjí existují. Ty však odtud nejsou vidět.
Od mlýna pokračujeme po staré mlynářské cestě bočním údolím vzhůru k rozcestí Příčky, což je asi 1,5 km stále do kopce poměrně temným lesem. Ostatně není se ani čemu divit, protože v tuto roční dobu se slunce chýlí nad obzor. Cestou se naše karavana poměrně dost trhá, takže se všichni scházíme zase až u Příček. Tady děláme opět zastávku a Tomáš nám objasňuje zdejší obnovu lesa, protože jsme zastavili u bývalé mýtinky, která je osázena mladými listnáči. A aby toho nebylo málo, další zajímavou historku o přírodě přidává kupodivu i Burdych: "To nebudete věřit, co vám teď řeknu – ale myslím to fakt vážně!" – a následuje takřka neuvěřitelná story o obrovském areálu kolínské automobilky, kde podle Burdycha zmutovali zajíci a lišky natolik, že se kamarádí i s člověkem. Samozřejmě není důvod pochybovat, protože v oploceném areálu s přítomností člověka zvířata zřejmě ztrácejí přirozenou plachost.

Známý pohled z vyhlídky Nového Hrádku do hlubokého údolí Dyje k býv. Faltýskovu mlýnu, v pozadí Vraní skála.

Na prosluněných skalnatých vyhlídkách před Novým Hrádkem.

Z Příček pokračujeme po bývalé signálce (stará pohraničnická silnička) směrem ke Žlebskému údolí, čímž dnešní okruh vlastně uzavíráme. Po značené cyklostezce sestupujeme ke Žlebskému potoku, kde děláme poslední zastávku. Zde jsme svědky neuvěřitelné situace: najednou slyšíme rachot terénní motorky a vzápětí se ve směru od Podmolí zjevuje zakuklený kripl na motorce. Sotva nás zmerčil, velice zaváhal, zda má vůbec pokračovat dál, ale nakonec se okolo nás přece jen prosmekl a spěšně vyjel kopec směr Lukov. No zkrátka jeden z imbecilních debilů na motorce, který považuje lesní cesty za motokros. Bohužel proti tomuhle zlořádu se asi na místě nedá nic podniknout, blbec ujede a hotovo...
Po tomto "zážitku" stoupáme do blízkého Podmolí. Objevují se první malé domky, dnes většinou využívané jako chalupy. Určitou zdejší raritou je řopík vybetonovaný přímo na plácku mezi domy. A to už je jen skok k rybníčku, kdy parkujeme. Okolo páté hodiny podvečerní tedy můžeme dnešní úspěšnou výpravu ukončit a přemístit se do Vranova. Tomášovi moc děkujeme za zážitek a domlouváme si s ním ještě večerní posezení v hospodě. Někteří směřují autem k Třebíči, či busem k Hevlínu, ale rovná dvacítka účastníků se přemisťuje do Vranova na ubytovnu.
Pokoje máme již vesměs zabydleny, takže postupně pácháme osobní hygienu a chystáme se k přesunu do oblíbené Country hospody na náměstí. Prozřetelně tady máme dopředu zamluven dlouhý stůl pro 25 lidí, aby personál nebyl neočekávaně překvapen příchodem tak početné party. Skvěle zde vaří, takže si všichni objednávají večeři z bohaté nabídky jídelního lístku. Kolem osmé přichází i Tomáš s manželkou, takže jim můžeme poděkovat za pěkně připravenou vycházku a předat jako drobný dárek další zajímavou knihu týkající se Třebíčska – tentokrát ji zajistil Pedál. Je věnována památným kamenům a smírčím křížům na Třebíčsku a autorsky se na ní spolupodílel i jeho tatík. V hospodě setrváme až do jedenácti hodin, někteří dokonce déle – to podle toho, jak se jim podařilo přesvědčit servírku, aby trochu prodloužila otevíračku. Posezení v hospodě bylo jako vždy fajn, ale pak se postupně odebíráme na ubytovnu k zaslouženém spánku.

V neděli vstáváme kolem osmé, protože během dopoledne máme domluveno předání ubytovny. Ráno je sice opět trochu řídká mlha, ale například Havran ji využívá ve spojení s vycházejícím sluncem ke krásným záběrům a tudíž s rozedněním vyráží do vranovských uliček k řece. Poté balíme a v devět předáváme panu Ryšavému ubytovnu. Někteří odjíždějí už domů, jiní (například naši "kačeři") vyjíždějí na zámek na prohlídku a do blízkého okolí k lovu "kešek".
A tím tedy skončil další významný podnik se zajímavou výpravou do Podyjí, zvláště když nám velice přálo počasí. Doufáme, že se i příští rok něco podobného podaří: Tomáš nám navrhl další vycházku, kterou bychom naše vlastivědné putování po tomto národním parku završili – okolí Havraníků a vinice Šobes, čímž bychom se přiblížili ke Znojmu.

Jedna ze zastávek v údolí Žlebského potoka (foto Havran).

Zajímavosti, postřehy a odkazy:
K ubytování jsme opět využili bezchybné služby turistické ubytovny, kterou provozují manželé Ryšavých. Domluva s nimi je vždy výborná, takže pokud ve Vranově hledáte turistickou ubytovnu za solidní cenu, tak zde: www.vranov.info/sportclub/ - anebo se lze jejich prostřednictvím ubytovat i v penzionu Relax, kde jsme byli loni: http://www.relax.vranovnaddyji.cz. Ještě jednou díky za jejich ochotu!
Na stránkách NP Podyjí se lze například dočíst o historickém využití lesů (jak nám vyprávěl Tomáš): http://www.nppodyji.cz/pareziny, anebo si třeba vyhledat nějakou zajímavou akci, kterou pořádá správa NP pro širokou veřejnost: http://www.nppodyji.cz/vychazky-do-podyji, nebo http://www.nppodyji.cz/pripravili-jsme-pro-vas.
Stránky Nového Hrádku: www.novyhradek.net nebo www.novy-hradek.eu.

Celkem ujito: 10,5 km.
Nejvyšší bod trasy: rozcestí Příčky (cca 430 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Žlebský potok, ústí do Dyje (cca 280 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa Národní park Podyjí 1:25.000 (modrá).

(zapsal Kotel, fotky Kotel & Havran)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.
(pozor: podstatná část uvedené trasy probíhá po neznačených stezkách v I.zóně NP a lze je absolvovat pouze s průvodcem správy NP!)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.