DURCH Tatry 2011
Bielovodská dolina - Polský hrebeň - Východná Vysoká - Sliezsky dom... a možno príde aj major Zeman!


Čtvrtek-neděle 16. - 19. června 2011
Trasa:
Autem: Třebíč – Brno - Uherské Hradiště - Trenčín - Žilina - Ružomberok - Podbanské
Program: v pátek přechod z Bielovodské doliny na Polský hrebeň (Východná Vysoká), v sobotu z Hrebienku po turistických chatách na Skalnaté pleso.
Účastníci: Smolda, Kotel, Čenich, Burdych, Dlouhán, Jarmil, Eman, Trnky, Pilník.
Počasí: proměnlivo i déšť, kolem 20°C.



Oficiální podtitul letošní výpravy do Tater – DURCH-TATRY – plně vystihuje charakteristiku jak stěžejního pátečního přechodu, tak i počasí, které nás při něm oblažilo. Dlužno podotknout, že překonání nejvyššího karpatského pohoří v ose sever-jih Bielovodskou dolinou hlavní duo plánovačů Pilník&Kotel vymýšlelo od Vánoc!
Inspirovali jsme se především poutavými fotkami a nečetnými cestopisy popisujícími trasu polozapomenutou ale čarokrásnou Bielovodskou dolinou a výstup na hlavní tatranský hřeben, jako jeden z nejhezčích podniků ve Vysokých Tatrách. Do karet nám hrála především existence autobusové linky, která končí až na Lysé Polaně. Promyšleně jsme tedy nechali ve Smokovci auta a k dojezdu do východiště túry použili bus. Bohužel ale původně krásné slunečné počasí se ve výšce kolem 2000 m n.m. změnilo v trvalý a vydatný déšť, takže jsme byli skutečně "durch". Na Východní Vysokou potom vylezli jen ti nejzocelenější.
Sobotní výpravu jsme pojali zcela jinak. Měla to být pohodová pivní turistika se zastávkami na známých tatranských chatách na Magistrále mezi Hrebienkom a Skalnatým plesom. I zde nás trochu zkrápěl deštík. Bohužel nejezdila dolů lanovka, takže jsme si naplno "vychutnali" drsný sestup do Tatranské Lomnice po příkré sjezdovce. A že jsme po pátku měli nohy skutečně gumové a v závěru jsme šli doslova na doraz, ani nemusím zdůrazňovat.
Nechyběla ani tradiční návštěva pohostinství paní Nadi u Kokavského mostu na několik poháriků horce, ani tradiční grilovačka u Jurovy chaty. Letošní Tatry se tedy podařily na výtečnou, akci si všichni účastníci moc pochvalovali. Na příští rok máme tedy opět co plánovat!

* * * * * * *


Čtvrtek 16. června 2011
V první řadě je třeba podotknout, že poprvé v sérii expedic do Tater vypadl stěžejní člen, a sice Pedál! Holt zdraví se zkrátka poručit nedá, takže těsně před odjezdem Pedál bohužel musel konstatovat, že riskovat nebude a tentokrát zůstane doma... Z toho důvodu se muselo malinko zaimprovizovat s auty, ale naštěstí Burdych s dostatečným předstihem avizoval, že je ochoten vzít svého kombíka. Druhý vůz zajistil Trnky – prostorného mercedesa.
Přibližný čas odjezdu byl stanoven na třetí hodinu odpolední od Penny-marketu. Ani jsme na sebe nečekali, takže Burdych a spol. získali asi hodinový náskok. Cestu však samozřejmě známe nazpaměť, takže my v Trnkáčově autě míříme na Brno, Uherské Hradiště a jako tradičně děláme krátkou zastávku na kávu v motorestu ve Starém Hrozenkově. Ani tady jsme Burdychovce ještě nedohnali. Dále po známé trase na Žilinu a Ružomberok svištíme do Tater. Na Pribylinu odbočujeme za šera. I tentokrát nám ta správná odbočka na lesní cestu dělá malinko problémy, takže se vracíme a to odbočujeme už dobře. Nezbývá než takticky zaparkovat, s čímž poslední roky byly v chatové osadě problémy. Ani letos není mostík přes potok opraven, takže budeme nuceni nechat auto dále od Jurovy chaty. Což by ani tak nevadilo, ale jediný vhodný plácek se nachází kousek od chaty agilních důchodců, kteří nám dělali problémy už předloni. Loni jsme měli štěstí, na chatě nebyli, ale letos...: sotva se Trnkáč pracně vytočil s autem a my začali vyskakovat jako při invazi v Normandii, otevírají se dveře od "nepřátelské" chaty a slovní kulomet neúnavné babičky zahajuje ostrou palbu: "Chlápci, chlápci, choďte okamžite preč!!! Tuná nám všetci parkujú, a předovšetkým jedni chalani z Čiech, aj značky už máme opísané!!! Iďte okamžite preč, alebo zavolám urbára a políciu!!!" Dědek je zatím zalezlý. Bohužel, na naší straně dnes ani Eman nemá tu správnou hladinku, aby je poslal do kelu, takže raději volíme ústup asi o 50 metrů k rozcestí. Vtom přijíždí Burdychovci (někde jsme je asi předjeli). Nechceme vyvolávat zbytečný konflikt, tak necháváme auta na rozcestí a přenášíme věci k Jurově chatě. Přitom jsme ještě doprovázeni nekonečným ústním vodopádem agilní důchodkyně, která nás vytrvale přesvědčuje, že před chatou jim parkovat nesmíme, protože zítra "príde ženich s nevestou, alebo že si bude sťažovať u urbára". Necháváme ji za zády a hlavním tématem další půlhodiny, než zprovozníme chatu, je debata, kdože to je vlastně ten "urbár". Shodujeme se, že to bude asi nějaký správce lesních pozemků.
Smolda zapíná elektriku, otevíráme okenice, zapojujeme lednici atd. zkrátka takové ty běžné věci. Po ubytování na osvědčených kavalcích (každý už má vesměs svoje tradiční místo) se scházíme dole ke strategické poradě nad mapou. Hlavním tématem je stanovení zítřejší trasy. Pilník s Kotlem mají v duchu demokracie na výběr jen jednu jedinou variantu: Bielovodskou dolinou na Polský hrebeň. Jak již bylo řečeno, trasu jsme připravovali bezmála půl roku dopředu, takže na případné všetečné dotazy máme připraveny pádné argumenty. V kostce: je nutno se dostat na šestou ráno do Starého Smokovce, kde ponecháme auta a nasedneme na autobus, končící až na hraničním přechodu v Lysé Polaně. Odtud podnikneme průchod nejkrásnější tatranskou dolinou a stěžejní přechod přes Polský hrebeň do Velické doliny a sestup do Smokovce k autům. Tím vlastně projdeme Tatry durch od severu k jihu. Kupodivu se neozývají výraznější hlasy proti, jsme až překvapeni, že všichni souhlasí – a dokonce nikdo neprotestuje ani proti extrémně brzkému budíčku, který stanovujeme na 4:40!! Bez dlouhého otálení tedy jdeme na kutě.

* * * * * * *


Na Lysé Polaně
Zahájení túry na Lysé Polaně.
V Bystré dolině
V Bielovodské dolině, pohled z polany: v pozadí panoráma Východních Tater, v popředí Mlynár, vzadu Rysy.

Pátek 17. června 2011: Túra Bielovodskou dolinou na Polský hrebeň
Na Jurově chatě uprostřed tatranského lesa, s ševelící Belou pod okny se spí opravdu náramně! Ale pronikavé zvuky mobilů nařízených na 4:40 jsou nekompromisní! Jsou právě nejdelší dny v roce, takže aspoň vstáváme za světla. Všichni mají vesměs sbaleno od večera, vaříme tedy v rychlosti čaj a hltáme nějakou tu snídani. Minuty jsou však neúprosné, takže ani se nenadějeme a na hodinkách máme 5:15 – nejzazší čas odjezdu! Pár minut ještě trvá přesun a nástup do aut, takže na silnici vyjíždíme v už kritických 5:23. Trnky pohotově ťuká údaje do GPSky, která vzápětí počítá předpokládaný čas dojezdu do 25 km vzdáleného Smokovce na 6:08... "To je pozdě, musíš na to šlápnout!" velí Pilník na velitelském sedadle a Trnky šlape mercedesovi pořádně za krk. Burdych nás poctivě stíhá. Ještěže je Cesta slobody úplně volná, akorát u Štrbského Plesa nás brzdí nějaký drvoštěp v omlácené felicii. Bravurně ho předjíždíme a GPSka stahuje čas příjezdu na 6:01 – "To už je lepší, ale ještě přidej, musíme tam přijet před šestou!" Nakonec jsme jeli tak rychle, že na hlavní parkoviště ve Starém Smokovci přijíždíme cca za osm minut šest, z čehož vyplývá, že inteligence GPSek není až tak valná, pokud je dobrý řidič :-)
První ranní úskalí jsme tedy s přehledem zvládli a my si s Pilníkem můžeme hluboce oddechnout: autobus nám neujel, my se snad do té Lysé Polany skutečně dostaneme! Kromě nás na linku z Popradu čeká několik ojedinělých skalních turistů. Tento ranní spoj má neskutečnou výhodu – objíždí vlastně celé Východní Tatry po známé Cestě slobody, takže jej lze využít pro zahájení spousty túr v této oblasti. Pro nás je stěžejní, že končí až na samé slovensko-polské hranici v osadě Lysá Polana. Tady to otáčí a jede po stejné trase zpět do Popradu. Frekvence spojů je dokonce několikrát za den, a to ještě i polských linek.
Autobus přijíždí přesně na čas (6:00), kupujeme jízdenky po 2€ a rozesazujeme se v zadní části busu, beztak budeme vystupovat jako poslední. Objíždíme tedy celé Východní a posléze i Belanské Tatry. Počasí se zdá opravdu skvělé, obloha je polojasná. Ve Ždiaru koutkem oka zavadíme o polorozpadlý penzion Protěžka, kam jsme jezdili na střední škole na lyžařský výcvik. Pak silnice stoupá na Javorinu, kde vystupuje převážná část turistů. Na Lysou Polanu dojíždíme přesně v 7:00 a s námi vystupuje jediný pasažér, který se posléze ztrácí na nějakou jinou stezku, než kudy půjdeme my. Jsme tu tedy úplně sami.
Na polaně Biela voda
U orientační tabule na polaně Biela voda.
Lysá Polana je typický goralský zapadákov. Naproti zastávce jediný penzionek a obchůdek – aby nedošlo k mejlce, je popsán už polsky: "sklep". Nicméně polské území se nachází až za úzkým silničním mostkem, kde je také chátrající budova někdejší celnice a hraničního přechodu. Po vstupu do schengenského prostoru beznadějně opuštěné a bezvýznamné – jistě k velkému smutku Poláků, kteří se v nesmyslných kontrolách a buzeraci velice vyžívali (viz např. turistické stezky v Krkonoších, ale i zde v Tatrách). Jako východiště do Bielovodské doliny je však Polana ideální. Tak vzhůru na cestu!
Pro začátek děláme několik úvodních fotek a těsně před hraničním mostkem odbočujeme dle modrých značek vlevo na příjemnou lesní silničku vinoucí se proti proudu divoké horské říčky Biela Voda. Nacházíme se pod zalesněným svahem, takže kráčíme v chladivém stínu, ale je to už rozhodně na trička. Svižné tempo totiž spolehlivě zahřívá organismus. Dravou bystřinu s krásnými oblými kameny můžeme pozorovat při chůzi, takže první významnější zastávku děláme až na první větší polaně (louce) u turistické odpočivky (7:40). Nachází se tu také pěkná horáreň Biela Voda (lesovna), ale ta není turisticky přístupná, slouží výhradně lesní správě. O kus dál na louce je taktéž pěkné posezení u studánky. Jen dle mapy tušíme, že někde naproti přes řeku na polské straně je chata Schronisko v Roztoce, ale pochopitelně odtud přes husté stromy nic nevidíme.
Usedáme tedy pod přístřeškem ke krátké svačince a poprvé se můžeme kochat tatranskými velikány, na něž se tu naskýtá netradiční ale krásný pohled, zatím ještě z uctivé vzdálenosti. Závěru doliny dominuje bezesporu Mlynár, Žabí štíty a ještě úplně vzadu Rysy. Vskutku impozantní pohledy hned takto na začátku... Dobrou orientaci navíc umožňuje krásná panoramatická dřevěná tabule vedle cesty. Po svačině bez meškání vyrážíme dále.
Přecházíme polanu a opět se noříme do lesa. Dalším záchytným bodem jsme si zvolili horolezecké tábořiště pod masivem Mlynára, ale to je ještě poměrně daleko. Zatím pochodujeme stinným lesem. Jen v jednom místě nás předjíždí lesácký teréňák a u nedaleké lesovny je trochu rozježděná cesta. Dřevaři se tu chystají k práci, ale po několika krocích už jdeme úplně liduprázdnou dolinou, nikde ani živáčka. Skalní stěny Mlynára (zprava) se nenápadně přibližují, po pohodlné lesní cestě máme opravdu rychlý postup. Chceme si co nejvíce času nahnat nyní, na dobré cestě. Nahoře ve skalách se nám ušetřený čas bude hodit. Vzápětí míjíme jedno geograficky zajímavé místo: státní hranice se tady od řeky odpoutává na polskou stranu a uhýbá na postranní hřeben, což je stabilizováno hraničním mezníkem vsazeném do mohutného balvanu na druhém břehu Biele Vody. Nicméně tato horská bystřina nás bude provázet i nadále, ale už výhradně po slovenském území.
Naše parta se opět trochu trhá. Vepředu dva největší nedočkavci Kotel s Pilníkem, naopak Smolda zůstává opět vzadu. Záhy docházíme k dalšímu turistickému přístřešku, který využíváme k odpočinku a čekáme na ostatní (8:45). Smolda přiznává, že bohužel dostává nějaké specifické problémy a míří do křoví. Nicméně čas máme velice dobrý, vše klape přesně podle plánu. Z dlouhého průchodu dolinou jsme měli původně trochu obavu, přece jen to bude poctivých 10 km. Po zdravotní a občerstvovací přestávce pokračujeme dále, a stále se jde velice příjemně stinnou cestou, zatímco skály nad námi ozařuje ostré sluníčko. Míjíme sotva znatelné základy jakési staré stavby (zřejmě horárně) a noříme se opět do vzrostlého lesa.
Dostáváme se až přímo pod kolmou stěnu Malého (1973 m) a posléze Velkého Mlynára (2170 m), zatímco my se na dně doliny nacházíme v nějakých 1200 m n.m. Z toho vyplývá, jak je skála impozantní! Stezka se co chvíli kroutí přímo po břehu bystřiny, takže odtud můžeme tu nedozírnou výšku obdivovat. Dá se říct, že v těchto místech je průchod dolinou nejkrásnější! "Tudy by mohla vést výživná ferráta, co?" hodnotí Kotel při pohledu se zvrácenou hlavou na téměř kilometrovou stěnu – "Jo, ale tak obtížnosti G!"
Cesta se stále více zužuje. Sem už by teréňák vyjel jen s obtížemi. Všude je vlhko a čím dál více kamení. Dokonce překonáváme boční přítok (Svišťový potok?) po nedávno opraveném mostku. Tak kdepak máme to horolezecké tábořiště? Už bychom tam měli být! A naše časové a prostorové odhady se nemýlí – vzápětí vpravo mezi stromy registrujeme nějaké přístřešky, k nimž nás posléze zavádí odbočka ze značené stezky. Horolezeckého tábořiště dosahujeme v 9:40; na cestě dolinou jsme tedy více jak 2,5 hodiny. Tábořiště je úplně opuštěné. Sestává z prostorné otevřené koliby s krbem uprostřed a několika prkenných podlážek na postavení stanů. Přímo na kořenech a šutrech by stan zkrátka postavit nešel, tak to mají takhle šalamounsky vyřešené. Tábořiště je prý oblíbeným východištěm na nejkrásnější lezecké terény v Tatrách – např. Galérii Gánok v Ťažké dolině.
Horolozecké tábořiště
Horolozecké tábořiště je ukryto v na konci Bielovodské doliny pod strmými skalami Mlynára.
Usazujeme se na podlážky a vyhlašujeme velkou svačinu. Energii budeme potřebovat, neboť jsme vlastně u konce pohodové části túry a bude následovat již ostrý výstup do hor. Tábořiště hodnotíme jako velice bytelné, dokonce i kadibudka je opodál. A také oceňujeme, že vůbec nikoho (kromě dřevařů) jsme dosud při průchodu dolinou nepotkali. Tato část Tater je zkrátka tak odlehlá, že sem zabloudí skutečně jen pravověrní turisté. Svačině a odpočinku se věnujeme zhruba půlhodinku a pak vyrážíme nedočkavě dále.
Opouštíme příjemné tábořiště a stále nás provází krásné slunečné počasí. Hned po pár krocích se začíná stezka kroutit po úbočí samotného závěru Bielovodské doliny. Znatelně začínáme nabírat výšku a také se začínají otevírat nádherné nové pohledy. Určitě nás nejvíce upoutává výhled vpravo: na vysoký práh Ťažké doliny na němž hučí vysoký Ťažký vodopád. A nad ním se vysoko tyčí Velký Mlynár. Tento vodopád máme možnost pozorovat ze serpentin poměrně dlouho. Nicméně za další čtvrthodinku se nám naskýtá pohled zase jiný: začínáme překonávat práh Kačiacej doliny, po němž zase hučí Hviezdoslavov vodopád. Pravda, ten není příliš vysoký, ale máme ho téměř na dosah ruky. Přesto jej zleva míjíme a naše modře značená stezka se znatelně odklání do úvodu Litvorové doliny. Dosahujeme bezmála 1600 m n.m. a ze skalnatého úpatí se otevírá nejkrásnější pohled nad Bielovodskou dolinu. Odtud nádherně vyniká její ledovcem vymodelovaný tvar do obrovského oblouku, jakoby písmene "U". Stromy v těchto místech řídnou, jsou nižší a nižší, až postupně přecházíme do pásma kosodřeviny.
Kamenitý práh Litvorové doliny je dlouhý a táhlý. V těchto místech se zase trháme. někteří valí nahoru, jiní se co chvíli zastavují a obdivují tatranské velikány. Na chvíli nedaleko vpravo za námi zahlédneme i Zelené Kačiace pleso, do nějž spadají ojedinělé sněhové jazyky. Okrouhlou a ne příliš rozsáhlou Kačiací dolinu uzavírají masiv Gánoku a Rumanova štítu. V průhledu vedle Kačiace veže (2197 m n.m.) se tyčí mohutný skalnatý vrchol... Rysy! Ano, to je ten vrcholek, na němž jsme stanuli před třemi lety! Zcela zřetelně rozeznáváme typický dvojvrchol a při pozorném pohledu i hrozen lidí, kteří jej právě dobyli. Nádhera a inspirace k mnoha fotografiím.
Pohled na Ťažkou dolinu
Pohled na práh Ťažké (České) doliny s vodopádem a Žabími štíty a Mlynárom.
Další z pohledů vypadá ale o dost hrozivěji: zpoza Ťažké veže a Mlynára se nasouvají cáry mraků, do nichž se za pár minut halí i vrcholek Rysů. Ba co víc, cáry začínají černat a nabývat na intenzitě. Nakonec se přes tyto hřebeny převalují těžké vodnaté mraky a nám je jasné – náhlá změna počasí! Bohužel, máme tedy nebetyčnou smůlu. Dosud nám svítilo slunce a teď to vypadá na déšť. Ještě chvíli máme šanci si vychutnat postup po suché kamenité stezce pod Hrubou vežou, ale násun oblačnosti proběhl doslova během několika minut. Pak se spouštějí první kapky a ještě než stačíme dosáhnout skalního prahu Litvorového plesa, regulérně prší!
Ve skalnatých serpentinách překonáváme práh a před námi se v dešťové cloně zjevuje deštěm zachmuřené Litvorové pleso (1860 m n.m. – čas cca 11:45 hod.). První část výpravy se poschovávala pod gigantickými balvany, které alespoň zčásti poskytují úkryt před deštěm. Upravujeme tedy výstroj a čekáme na zbytek. A aby toho nebylo málo, ze zahalených štítů se začíná ozývat hromobití! Nálada a odhodlání klesá bohužel k bodu mrazu – bodejť by ne? Dopoledne tak krásné počasí a teď takováhle slota! Jedno však víme jistě: zpátky se vrátit nemůžeme, musíme jít jenom kupředu.
Po chvíli odpočinku vyrážíme v dešti nahoru. Smolda opravdu jen se zaťatými zuby, ale šlape jako tank. Stoupáme po skalnatém svahu k dalšímu plesu. Po pár krocích musím konstatovat, že moje plátěné maskáčové kalhoty jsou durch, stejně tak i batoh, ke kterému bohužel nemám plachetku. Šťastný je ten, kdo plachetku na batoh má! Goretexová bunda déšť sice spolehlivě zadržuje, ale zespodu jsem taky promočený, protože výstup je opravdu náročný a potím se jak vrata od chlíva... A to teplotu odhadujeme na nějakých 5-8°C! Nejsušší mám tak paradoxně nohy v botách :-)
Při výstupu k Zamrznutému plesu potkáváme dnes první lidi! Je to mladá polská dvojice, která sestupuje z Polského hrebeňa, tedy v protisměru. Potvrzují, že nahoře lije jako z konve, déšť je chytl akorát na hřebeni. Hromobití ale naštěstí přestalo. Zamrznutého plesa (2013 m n.m.) dosahujeme zhruba krátce před 13. hodinou. Zpoza lemů kapucí sotva vnímáme tu monumentálnost okolních syrových hor, všechno se halí do mlhy a deště. Nejde ani vytáhnout foťák, aby v tom lijáku nepřišel k úhoně. Zamrznuté pleso plně dostává svému názvu, protože do něj ze skalnatých svahů spadají mocné sněhové splazy, ještě je i zpola zamrzlé. Sněhová pole se táhnou po celém severním úbočí až k Priečnému sedlu. Východná Vysoká není ani vidět, protože ji zahalují děsné mraky. Jen si letmo všímáme, že pověstné Priečné sedlo s kramlemi právě překonává skupinka lidí, snad tři snad čtyři lezci.
Pleso obcházíme po kamenitém chodníku zprava a před námi se tyčí skalní hradba. Tudy že někudy máme šplhat? Pokud se ale podíváme pozorněji, na hřebeni zřetelně vidíme rozcestník – už to není daleko! Začínáme stoupat sněhem k místu, kde se chodníky dělí na dvě odbočky: modrá pokračuje vlevo na Priečne sedlo; vzhůru na Polský hrebeň nás povede zelená. V promoklém sněhu se leze maximálně blbě. Vzadu supí Smolda a my ho obdivujeme, že má takovou vůli svůj handicap překonat. Po krátkém vydýchání u rozcestníkových tabulek jdeme do finále! Poslední výškové desítky metrů v nevyzpytatelné mokré šotolině nám dávají zabrat. Značka se kroutí, výstup zajišťují ocelové dráty, které vytvářejí jakési mohutné stupy. Máme dost, ale i s tímhle rizikovým výstupem jsme si poradili: zhruba o půl druhé dosahujeme Polského hrebeňa!
Litvorové pleso
Pohled na Litvorové pleso v Litvorové dolině - tady už pršelo.
Nacházíme se v nadmořské výšce rovných 2200 metrů u rozeklaného rozcestníku. Kolem nás fičí ledový vítr a asi jen iluze nám našeptává, že intenzita deště se mírní :-) Přesto shazujeme batohy a Pilník vytahuje k přípitku rakouskou kořalku: "Tak co, dáme Vysokou?" popichuje svým typickým stylem. Zatím to tak nevypadá, ale po pár doušcích kořalky se většina výpravy přece jen odhodlává: "Tak to teda zkusíme, ne?" Aby nás Pilník ještě víc navnadil: "Podívejte, už se to trhá!" ale je to zatím spíš zbožné přání a hec, než že by se šedé vodnaté cáry skutečně trhaly. Pokoušíme se ještě udělat vrcholovou fotku s vlajkou Čtyřky – jediný Eman se odvažuje vytáhnout foťák, a Pilník velí k závěrečné zteči na Východní Vysokou! Odhodlávají se s ním Eman, Čenich, Dlouhán a po chvíli i Trnky. Jejich odhodlání umocňuje i starý horal, který z Vysoké právě sestupuje k nám do sedla. Prý se to dá...
Pokoření vrcholu si nechávají ujít Kotel, Jarmil, Burdych a Smolda. Začínáme sestupovat do Velické doliny a prvních pár desítek metrů je pěkně drsných! Strmý práh je překonán pomocí řetězů – zřejmě nejobtížnější místo na trase. K Dlhému plesu pak vede klasický horský chodník z obrovských balvanů, takže dolů to jde docela svižně. Každý si jde po svém, tak se i celkem trháme. Zbožné přání se začíná naplňovat a mraky se skutečně rozestupují a dokonce přestává i pršet. Při zpětném pohledu je vidět, že naši šerpové mohli mít skutečně štěstí, neboť svahy Východné Vysoké začíná ozařovat i slunce! Pod Dlhým plesom se dostáváme do oblasti Kvetnice, což je travnatá dolinka velice bohatá na vzácnou horskou květenu. Tady se počasí čím dál více lepší a slunce se skutečně objevuje. Dokonce na nás schnou i kalhoty! Konečně se dají opět dělat pěkné fotky. Škoda jen, že pěkné počasí nevydrželo po celou dobu přechodu.
Dosahujeme výrazného skalního prahu nad Velickým vodopádem a před námi se náhle zjevuje cíl naší túry – Sliezsky dom v oáze klidu, Velické dolině. Poslední úsek pochodu je velmi zajímavý. Stezka se klikatí podél vodopádu (i když v uctivé vzdálenosti) a klesá pod výrazný skalní převis s tzv. Večným dažďom. Odtud je to k Velickému plesu jen pár symbolických kroků. Burdych je už dávno přede mnou, Sliezsky dom je přes vodu coby kamenem dohodil – ale závěrečná rovinka podél plesa je snad nejkritičtější z celé túry. Nohy mi těžknou a každý krok vyžaduje maximální úsilí – "ježišmarjá, já to snad nedojdu!" Později se víc parťáků přiznalo, že je stihl ten samý handicap v tomto úplném finále...
Velická dolina
Závěr túry: sestup Velickou dolinou ke Sliezskému domu.
Moderní budovy hotelu, tak trochu nepatřičného v téhle horské divočině – Sliezského domu (1666 m n.m.) dosahuje naše první skupina v 15:30 hodin. Je tady pusto prázdno, před vchodem jen pár aut. Směrovky nás navádějí do samoobslužné restaurace v jižní části budovy. Je to tu nově zrekonstruované, což muselo stát asi dost peněz. Jídelna je také poloprázdná, takže si u lelkujícího personálu v mžiku objednáváme horkou polévku, pivko, kávu, limo – zkrátka vše, čím doplňujeme spoustu ztracených kalorií. Jsme šťastní, že už náročný přechod máme za sebou. Náročný, ale krásný – i přes ten liják, který nás zastihl na hřebenech. To už k horám zkrátka patří.
Druhá Pilníkova vrcholová skupina přichází až o dost později, zhruba o hodinku. Výstup prý stál za to, nahoře se skutečně rozjasnilo. Tím tedy pokořili 2428 metrů vysoký vrchol Východní Vysoké, za což jim patří upřímná gratulace! U personálu se informujeme na možnost odvozu minibusem dolů, protože si chceme ušetřit dvouhodinový nezáživný sestup do civilizace. Navíc se sem z hor nasunula neproniknutelná mlha – to by člověk ani neřekl, že během pár minut není vidět na krok! Řidič na nás počká v daný čas před vchodem do hotelu, odvoz nás přijde na 5€ za osobu, což není tak strašné. Bereme to a v určený čas se shromažďujeme u auta. Chvíli čekáme a pak nás mládenec po dobité silničce odváží dolů, a za mírný příplatek dokonce až do Smokovce přímo k autům. Na parkovišti jsme přesně v 18 hodin. Bezvadnou túru máme za sebou. Jsme rádi, že náš plán vyšel, a musíme konstatovat, že Bielovodská dolina za tu štreku rozhodně stála. Je to bezesporu nejkrásnější a nejzapadlejší kout Tater s minimem turistů.
Sedáme do aut a míříme směr Poprad. Zde hledáme avizované termální koupaliště. Směrovky nás vedou neomylně, nachází se na okraji města. Je to moderní areál, ale s naprosto přemrštěnou cenou za vstup. Za večerní tříhodinové koupání chtějí 15€!! No co, když už jsme tady?! – přece nepojedeme 50 km zpátky do Bešeňové... Provádíme očistu těla a dokonale osvěženi, zregenerovaní a propaření horkou termální vodou se přesunujeme do protější koliby (restaurace) na večeři. Tato koliba se nachází přes parkoviště a doporučil nám ji řidič ze Sliezského domu. Skutečně to byl dobrý tip – mají tu výborná jídla a za přijatelné ceny.
Po vydatné večeři, už za dokonalé tmy, odjíždíme na dálnici směr Liptovský Hrádok a k chatové osadě u Podbanského dojíždíme zhruba v deset večer. I přes tu tmu zjišťujeme, že na plácku před chatou agilních důchodců jsou zrobeny umné zábrany pro případ, že by si tam nějaký drzoun chtěl zase zaparkovat auto. Překážky téměř policejní jsou zhotoveny ze staré vysloužilé plastové židle, staré polské antény a dalších krámů.
Na chatě ani moc neponocujeme a jdeme brzy do hajan. Dnešní den skutečně neměl chybu.

Bielovodská dolina
Nejkrásnější pohled túry: závěr Bielovodské doliny pod strmou stěnou Mlynára.
Litvorová dolina
V Litvorové dolině - hradby Hrubé veže.

* * * * * * *


Sobota 18. června 2011: Výšlap po Tatranské magistrále
Sobotní ráno si opravdu přispáváme. Postupně se budíme až mezi osmou a devátou hodinou. Však jsme si pořádný spánek po včerejšku taky zasloužili! Během snídaně u venkovního posezení hodnotíme počasí: bohužel poněkud pošmourno, oblačno, zatím bez přeháňky. Nicméně náš plán na pohodovou vycházku po Tatranské magistrále platí, takže kolem půl desáté můžeme vyrazit k autům. Tedy až na Smoldu, který dnes dá přednost pobytu na chatě, četbě knih a zdravotní procházce (všichni víme že vycházka bude mít cíl v bufetu u Kokavského mostu :-) U sousední chaty můžeme za denního světla dosyta obdivovat umné zábrany proti parkování (ta polská anténa byla fakt originální!).
Poté přejíždíme auty opět do Starého Smokovce. Jelikož je dnes sobota, jsme si plně vědomi toho, že ve vyhlášeném tatranském letovisku a na známé cestě od Hrebienku po Skalnaté pleso narazíme na množství svátečních turistů. Samotu a divočinu jsme si užili včera, tak snad dneska tento pravý opak skousneme. Ostatně ještě jsme tuto část Magistrály při našich expedicích do Tater neprošli, tak se celkem i těšíme. Pilník to tu zná a slibuje, že ke slovu dnes přijde i pivní turistika "z chaty na chatu". Starý Smokovec je jedno obrovské parkoviště, takže nás u budky hlídka kasíruje o cca 5€ a můžeme zaparkovat na jednom nenápadném zastrčeném plácku nedaleko stanice pozemní lanovky. Nemůžeme se však jaksi dočkat osádky Burdychova auta, protože jsme se nějak minuli. Čekáme chvíli u stanice lanovky a vtom Eman opět hecuje: "A nepůjdem nahoru pěšky?" Nápadu se pár členů chytá – tedy vlastně většina. Na pozemní lanovku tak čekají jen Trnky, Čenich a Kotel; ostatní šli pěšky a Burdychova parta asi taky. Nejbližší spoj jede v 10:30 a hala je prozatím úplně poloprázdná. Ale ještěže jsme si zavčas koupili jízdenky a postavili se před turnikety. Během několika málo minut se sem nahrnulo tolik lidu, že všichni se nakonec do vagónu pozemní lanovky nevešli!
Na Bilíkově chatě
Posezení na terase Bilíkovy chaty.
My jsme stáli jako první, takže jsme zabrali místa v pohodě. O půl jedenácté se vagón dal do pohybu a neslyšnou jízdou si to šine nahoru. Podél trati je výstupová silnička, ale naši kamarádi za tu krátkou dobu stačili vyběhnout až nahoru, protože je nikde na cestě nevidíme. Na Hrebienku (1285 m n.m.) vystupujeme před jedenáctou hodinou. Okolo hotelu je velké množství lidí, probíhá tu zřejmě nějaká akce, a hned je nám jasné, o co se jedná. Na terase jsou vyskládané nosičské postroje, takže je to nějaká soutěž v tradiční tatranské disciplíně. Kluci na nás ale budou zřejmě čekat v nedaleké Bilíkově chatě, takže po úzkém chodníčku se dostáváme na okraj zalesněné doliny Studeného potoka. Odtud je tato pěkná tatranská chata na dohled. Není bez zajímavosti, že se tu točil jeden z dílů seriálu Třicet případů Majora Zemana – Tatranské pastorále! Sotva zahlédneme pod sebou mezi stromy štít chaty, okamžitě ji podle seriálu poznáváme.
Bilíkova chata je velice pěkná, zajímavě posazená do strmého zalesněného svahu nad Studeným potokom. Dalo by se říct, že jedna z nejtypičtějších tatranských chat. A jsme celkem i udiveni, že ten nesnesitelný turistický mumraj z Hrebienku je po pár krocích rázem ten tam a zde na Bilíkově chatě je jen pár lidí! Kluci už čekají na terase, usazení u prvního pivka. Prvního Trnkyho otázka kupodivu nežádá o pivo: "A co major Zeman, přijede dneska?" – číšník je samozřejmě v obraze, takže s úsměvem opáčí: "Áno, ten už je na ceste!" Posezení na terase je příjemné, ale my po dvaceti minutách musíme pokračovat dále. Kotel ještě krátce nahlíží do interiéru (zakoupit pohled) – od časů majora Zemana se tu ani moc nezměnilo: Štefan Kvietik se svojí zvučnou kytarou, jakoby v nejbližším okamžiku měl vyjít z kuchyně a mocným hlasem zapět: "Možno tou dolinou, ide ten voz..."
K sestupu ke Studenému potoku volíme zelenou značku, abychom se kousek pod chatou pokochali výhledem na Dlhý vodopád. A o kousek výše zase odbočujeme na vyhlídku nad Vodopády Studeného potoka. Jsou to skutečně pěkná zastavení s námětem na zajímavé fotky. Nicméně, že ani tady ve zdánlivě romantických místech, není radno v přírodě riskovat, svědčí nedávná tragédie nějakého litevského turisty, který spadl do koryta a jeho tělo našli až po několika dnech!
Přesně v poledne docházíme proti proudu bystřiny na nevelkou loučku s nejmenší tatranskou chatou – přesněji řečeno útulnou: Rainerova útulňa (1301 m n.m.). Jak Pilník dopředu avizoval, jedná se o kamennou "kuču" o rozměrech asi 5x5 metrů, zato ale krásně opravenou a udržovanou. Pocestným poskytuje základní občerstvovací servis, takže toho využíváme a u pultíku kupujeme kávu či kořalku. Frekvence turistů se tady zase o něco zvýšila. Bohužel během naší přestávky se spouští déšť, tak se schováváme pod stromy. Uvnitř to zkrátka není možné, protože se v útulni nachází pouhý jeden stůl. Zato jsou tu krásné historické exponáty: lyže, kravské zvonce, sněžnice, staré fotky horalů... O této jedinečné chatě byl před nedávnem dokument ve slovenské televizi.
Studený potok
Vyhlídka nad vodopády Studeného potoka.
Déšť bohužel neustává, ale my musíme dál. Vyrážíme proto po červené značce, za rozcestím přecházíme po mostku Studený potok a míříme do úbočí Malé Studené doliny. Po kamenité magistrále se za mokra nejde moc dobře, navíc náladu sráží vytrvalý drobný déšť. Cestou můžeme akorát obdivovat Obrovský vodopád v boční strži (stojí opravdu za to) a několik omezených výhledů do zalesněné doliny Studeného potoka. Pak následuje ostrá serpentina a přichází další zajímavost: vlivem určitých přírodních pochodů jsou zde obráceny teplotní pásma, takže znenadání procházíme pásmem kosodřeviny, která se tady oproti všem zvyklostem nachází ještě pod pásmem lesa. Průchod touto lokalitou ještě navíc lemují obrovské balvany a skaliska.
Bohužel mezi Rainerovou a Zamkovského chatou je opravdu velký pohyb lidí, a navíc se tady za mohutného doprovodu vyskytují i účastníci nosičského závodu s obrovskými postroji na zádech. Někteří mají opravdu dost. K Zamkovského chatě (1475 m n.m.) se blížíme kolem 13 hodiny. Ani chatu nevidíme, a už nás vítá ryčná muzika nějakého dixilendu! Rázem je nám to jasné: chata je cílem bláznivého závodu nosičů, terasa je narvaná k prasknutí, na horním balkóně vyhrává soutěžícím na poslední metry hlučná kapela, jejich strhané obličeje snímá v posledních metrech televizní kamera... Komerce jako sviňa! Běžní návštěvníci jsou naháněni k postranním schodům, není si ani kde sednout! A to jsme si tady chtěli dát nějaký typický tatranský oběd. Tak to tedy vzdáváme a jen narychlo si objednáváme u okýnka čaj se slivovicí nebo něco podobného na zahřátí. Chvíli lelkujeme na terase a sledujeme poslední metry nosičů. Někteří ani nebyli schopni vylézt posledních pár schůdků, ale se stokilovým nákladem to byli stejně všichni borci. Během tohoto mumraje se naštěstí vyčasilo, déšť ustal a dokonce se zdá, že by mezi cáry mraků mohlo vysvitnout slunce. Nejvyšší čas vyrazit na další cestu!
Vydáváme se opět po červené značce, stále výše. Kupodivu směrem na Skalnaté pleso míří už jen minimum lidí. A to je jedině dobře. Krátkou zastávku děláme na nedaleké Lomnické vyhlídce (1529 m n.m.), což je vlastně ostrý ohyb magistrály pod Lomnickým hrbom. Jako na dlani tu máme Rainerovu chatu (přímo pod námi), o kousek výše se krčí Bilíkova chata s Hrebienkom a krásný je i průhled do Velké Studené doliny, jejíž zadní partie jsou stále zahaleny v šedých mracích. Na nás už ale svítí slunce. Nezdržujeme se dlouho, a jdeme dál po kamenných plotnách. Záhy se dostáváme do pásma kosodřeviny a otevírají se nám fantastické pohledy na Tatranskou Lomnici a dále na Poprad.
Takto stoupáme asi hodinku a v cca 14:45 máme před sebou poslední dnešní chatu – Skalnatou chatu (1751 m n.m.). Je to malá chata posazená v kamenitém svahu, na dohled Skalnatému plesu. Lidí je tu minimum, takže paráda – budeme mít už konečně čas a klid na nějaký pozdní oběd. Usedáme na venkovní posezení, odkládáme batohy a jdeme se podívat dovnitř, co bychom pojedli. Prázdnému lokálku a výdejnímu pultíku vévodí zvláštní starý podivín. Na nedočkavé dotazy odpovídá jen "hmmm, hmmm" – zkrátka čas mu plyne tak nějak pomaleji, než poblázněným turistům. Vzápětí se dovtipujeme, že je to legendární nosič Laco Kulanga, a kdybychom měli čepice, tak před ním určitě smekneme. Nakonec se dočkáváme výborné hrachovky i kořalky a vše si vychutnáváme venku na lavicích. Odtud také zcela zřetelně vidíme, že lanovka na Skalnaté pleso nejezdí, takže tu výšku budeme muset "seběhnout" po svých... Odtud se to zdá jako brnkačka, ale co to potom bylo za utrpení...
Nasyceni a občerstveni se ještě u této zajímavé chaty fotíme. Je to zřejmě jedno z mála útočišť starých tatranských vlků a je docela dobře patrné, že Laco Kulanga se tu snaží udržet staré dobré a poklidné časy – bez spěchu a honby za kilometry, kam se už soudobá horská turistika bohužel také dostala. Nezbývá mu než v duchu poděkovat a věřit, že tento pohodový a rázovitý kolorit si Skalnatá chata udrží co nejdéle! Navracíme se kousek ke sjezdovce a začínáme ostře sestupovat k Tatranské Lomnici.
Večerní rožnění
Večerní rožnění na chatě v podání "šéfa na grilu" Trnkyho.
Už z prvních metrů sestupu je jasné, že to bude opravdu drsné. Jen tak pro zajímavost: sestup jsme zahájili cca 15:30, dolů jsme doslova dolezeli až těsně před pátou! To utrpení ani nebudu moc popisovat, zkrátka: padák jako sviňa, nápor na unavené nohy a především kolena nesnesitelný. Dost jsme se roztrhali, a třeba Jarmil s Dlouhánem si s děsnou sjezdovkou poradili podle poučky "prudký kopec je nejlepší seběhnout". Trnky s Burdychem šli už z chaty o hodně napřed. My s Pilníkem jsme se zpožďovali až úplně vzadu. Od stanice Štart už to bylo lepší, odtud vede pohodlná silnička, ale i tak se nepříjemně táhla. Dole, na dosah dolní stanice lanovky se shodujeme, že původně zamýšlená "pohodová vycházka po tatranských chatách" se tímto "zvrhla" v "náročnou túru s extrémně těžkým závěrem" :-)
Kluci už čekají v příjemném pohostinství místního stánku s občerstvením u sklenic točeného Bažanta. Díky výluce lanovky je tady jen minimum pouze skalních turistů, což je na tuto lokalitu velice zvláštní, pamatujeme tady z jiných let davy lidí. Proto je mnohem příjemnější se tady nyní usadit na pivo, dát odpočinout dodělaným nohám a zhodnotit dnešní výpravu. Trnky s Burdychem nikde, takže se dovtipujeme, že dávno před námi šli na vlak, aby zajeli do Smokovce pro auta. Po půlhodince odpočinku se zvedáme, že půjdeme počkat někam na nádraží, když vtom se zpoza horního stánku zjevuje jako duch Burdych: "Já tady sedím už asi hodinu, vy jste si mě nevšimli?" – bodejť bychom si ho všimli, když seděl za rohem! Naštěstí potvrzuje, že Trnkáč skutečně odjel vlakem pro auto.
Ten po chvíli přijíždí s mercedesem, takže můžeme všichni společně odjet zpět do Smokovce k druhému autu a definitivně vyrazit na zpáteční cestu směr Podbanské. Jelikož už je k šesté hodině večerní, hravě si počítáme, že zajížďka na koupání do Bešeňové by časově narušila jak posezení v hospůdce u Kokavského mostu, tak i večerní grilování. Koupání tedy vypouštíme a zastavujeme rovnou u Kokavského mostu před hospůdkou paní Nadi na tradiční posezení u horce. Smolda už tu seděl odpoledne, a kromě nás je tu ještě jedna rozjařená partička u ohně a zpívající kumpáni, zřejmě místní chataři. Trochu se nám nezdá horec rozlévaný z "tovární lahve", tak se nesměle ptáme, jestli náhodou není ta tradiční dvoulitrová flaška s kořínky na dně (t.j. domácí produkt). Paní Naďa nás ale ujišťuje: "Chlápci, vy ste naozaj ako Taliani, veď som tomu vašemu silnému už vysvetlovala, že..." a následuje konspirativní popis, jak se do tovární flaše dostane náš oblíbený kýžený nápoj. Takže už v tom máme jasno a nezůstává tedy u jedné rundy.
V podvečer se přesouváme na chatu a chystáme večerní rožnění. Především tedy ohniště; Trnkáč svůj divotvorný hrnec s flákotami masa a Pilník baterii voňavých klobásek z vyhlášeného řeznictví v jihočeské Hospřízi. Rožnění bylo fantastické. Sotva jsme urožnili druhé kolo klobás, spouští se déšť, ale to už nám příliš nevadí, protože Trnkyho božské maso je již také hotové. Přesouváme se do chaty a konzumujeme Trnkáčovo jedinečné veledílo. Do hajan odcházíme postupně.

Rainerova chata
Odpočinek u Rainerovy útulny...
Skalnatá chata
... a u Skalnaté chaty.

* * * * * * *


Neděle 19. června 2011
Ráno se budíme v rozumný čas a po snídani uklízíme chatu. Až je vše hotovo, provádíme na zápraží vyúčtování a jdeme nabalit věci do aut. Jako scenérie tradiční závěrečné fotky nás napadá jediná lokace: zátiší se zábranami u chaty důchodců! Způsobně se tedy řadíme za polámanou plastovou židli, polskou anténu a staré koberce a Burdych buduje ze Smoldova kufru stativ pro svého japonského krasavce. V tu ránu letí z chaty agilní bábička a následuje těžká kulometná palba překotných slov o zákazu parkování, urbároch, stížnostech a políciu atd.atd. Jsme přesvědčeni, že Burdychova samospoušť bude dílem okamžiku, ale dochází k zatím největšímu foux pas tohoto roku: Burdychovi se samospoušť ne a ne podařit a asi čtyřikrát lítá jak hadr na holi na trase foťák-skupinka.
Někdo z naší party pronáší už opravdu zoufalou prosbu: "A paní, nechcete nás ještě vyfotit??" Babka by nás i blejskla, ale z balkonu chaty se ozývá rezolutní "Nebáv sa s nimi!!" – dědek se odvážil vylézt. Tím je po kamarádství a Burdychovi se naštěstí asi na popáté daří nastavit samospoušť tak, aby byl na fotce s námi! Poté provádíme definitivní ústup s pozdravem: "O rok dovidenia!" nastupujeme do aut a vyjíždíme na zpáteční cestu.
Za Ružomberokem se ještě stavujeme v oblíbené kolibě Krajinka na ovčí speciality. Oproti jiným letům je tady už ale tak nechutně narváno, že příští rok se asi poohlédneme po klidnějším místě na odpočinek. Poté po známé trase míříme na Moravu a do Třebíče dojíždíme okolo šesté hodiny podvečerní.

Společná fotka na závěr
Společná závěrečná fotka účastníků akce Tatry 2011.

* * * * * * *


Zajímavosti a odkazy:

Bielovodská dolina: skutečně nejkrásnější dolina v Tatrách, dosud zcela turisty opomíjená (což je jedině dobře). Tuto akci můžeme po letošní zkušenosti jen doporučit! K jejímu průchodu je třeba dopravit se do Lysé Polany. Ze Starého Smokovce jede ideální autobusová linka hned v šest hodin ráno. Překonání hřebene je možné tak, jak jsme to udělali my (Polský hrebeň), anebo přes sedlo Prielom. Ze Sliezského domu není problém domluvit svoz minibusem k električke. Velice výstižný popis s množstvím krásných fotek je na serveru Hiking.sk: http://hiking.sk/hk/ar/547/bielovodskou_dolinou_na_vychodnu_vysoku.html.

* * * * * * *


Nejvyšší bod akce: šerpové zdolali Východní Vysokou 2428 m n.m..
K orientaci poslouží mapa VKÚ Harmanec Vysoké Tatry č. 2 1:25.000.

(zapsal Kotel, fotil Kotel a Burdych /společná/)









Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.




vyhledavaniletenek.cz | hevlin.unas.cz | cocka.kvalitne.cz | treking.cz | youtube.com | ctyrka-trebic.webnode.cz | gpsies.com
WebZdarma.cz