Sobota 14. května 2011
Trasa:
Autem: Třebíč – Znojmo – Hevlín – Laa a.d. Thaya
Vlakem/busem: Laa a.d. Thaya – Wien – Payerbach/Raichenau - Weichtalhaus
Pěšky: Weichtalhaus, zast.BUS/tur.chata. (0 km, 547 m n.m.) – roklina Großes Höllental – Teufelsbadstubensteig, ferráta nástup (3,5 km, 890 m n.m.) – Teufelsbadstubensteig ferráta konec (4 km, 1250 m n.m.) – Wachthüttelkamm (horská stezka) – Otto-Schutzhaus, horská chata (7 km, 1642 m n.m.) – Törlweg (sestup) – Lammel-Brünnl, studánka (10,5 km, 950 m n.m.) - Hirschwang, zast.bus (15 km, 500 m n.m.) - /Payerbach-Raichenau, bhf. (20 km)/
Vlakem zpět do Vídně a Laa/Thaya

Účastníci: Marek, Kotel, Pilník, Milan, Biňa.
Počasí: 15°C v údolích, 10°C na vrcholu, slunečno/polojasno, nahoře krátká přeháňka s bouřkou.

Rok se sešel s rokem a nastal čas naší tradiční květnové výpravy do Rakouska! Samozřejmě, že jsme chtěli zachovat dosavadní linii – t.j. skalní lezení po méně obtížných via-ferátách. Premiéru jsme si odbyli předloni na Wagnersteigu (výstup "A" na Hohe Wandu), loni jsme zdolali Steinwandklamm (výstup Rudolf-Decker-Steig "A/B" v Gutensteinských Alpách). Letos jsme se chtěli poohlédnout už po něčem náročnějším a po delším přemítání jsme se nakonec shodli na zajištěné stezce s tajuplným názvem – Teufelsbadstubensteig (stezka Ďáblova koupelna). Tato se nachází v pohoří Rax, v lokalitě, kde se neskutečným způsobem zařezává do toho celku impozantní roklina Großes Höllental.
Obtížnost Teufelsbadstubensteig je udávána jako B. Její akčností a odvážným vedením ve 350 metrů vysoké skalní stěně jsme byli doslova uchváceni! Jen pro porovnání: dvě uvedené stezky z předchozích let byly oproti "Ďáblově koupelně" vycházkové trasy pro mateřskou školku, letos jsme si užili skutečný adrenalin! Ještě navíc naše plus bylo, že obtížnost této feráty je akorát na hranici použití lezeckých setů – jinými slovy, zde se úvazy ještě nemusí použít; zato přilby byly rozhodně nezbytné. Celkově to byla pořádná zabíračka, dost důležitá byla i síla a práce rukou. Fantasticky nám vyšlo i počasí: na ferátě nám přálo slunce a jasná obloha, trochu sprcho a zahřmělo až u známé turistické chaty Ottohaus posazené na samotné náhorní planině Raxu v nadmořské výšce 1640 metrů.
Osobně jsem zvědav, co si k lezení v Rakousku po letošním superlativu naservírujeme na příští ročník... :-)

Prolog: vlakem do Payerbach/Raichenau a srdce Wiener Hausberge
Více než kdy jindy si letošní výprava do Rakouska vyžádala určité předběžné přípravy. Ty spočívaly především v zajištění lezeckých přileb, které se na místě samém ukázaly jako nezbytné. Měli jsme je zapůjčené z jihlavského Hudy a z českobudějovického Kamzíka – bohužel v Třebíči jsme nikde nenarazili na nějakou podobnou půjčovnu lezeckého vybavení.
K vlaku do Laa je z Třebíče třeba vyjet velmi brzo, ale za ta léta už máme časový sled docela dobře vychytaný. Ve 3:15 zajíždíme pro Biňu, o deset minut později je nad nádražím sraz s Pilníkem, takže plánový odjezd 3:30 z Třebíče je dodržen, dokonce možná i s několikaminutovým náskokem. Cesta ještě nočními silnicemi bez jakéhokoli provozu ubíhá velice svižně, takže přesně ve 4:08 se ze znojemské Rooseveltovy ulice (na výjezdu z města) můžeme SMS-kou zahlásit Markovi do Hevlína, že se nezadržitelně blížíme ku státní hranici. Jak známo, přes pohraniční vísky se to do Hevlína ještě pěkně táhne, ale i tak na hevlínské náměstí přijíždíme ve výborném čase 4:45 za rozednění. Ještě chvilku čekáme na Marka, a pak se s ním můžeme všichni srdečně přivítat. Letos představování není potřeba žádné, neboť se všichni známe z četných dřívějších akcí. Nasedáme a vyjíždíme směr bahnhof Laa an der Thaya.

Pohled z mostu přes Dunaj na Dounauinsel a vídeňský vysílač Kahlenberg, odkud stále chytáme rakouskou televizi.

I letos kupujeme skupinovou jízdenku Einfach Raus Ticket (ERT) v automatu pomocí platební karty, přičemž cena v eurech je stále nezměněna (28€). Nicméně letos poprvé kapacitu jízdenky využíváme úplně bezezbytku, čili jsme ji plně obsadili 5 cestujícími. (z výpisu bankovního účtu o několik dní později vyplynulo, že v aktuálním kurzu ERT přišla na 696 Kč, čili oproti loňsku naše koruna opět o něco posílila :-) Usedáme do horního patra rychlé "Lasičky" a v 5:23 se necháváme unášet rychlou jízdou do Vídně. I letos realizujeme přestup na přehledné moderní stanici Praterstern, na dohled legendárního ruského kola v Prátru. Po několika minutách přijíždí náš druhý spoj, který nás bez dalšího přestupování doveze až na konečnou stanici, jíž je Payerbach/Raichenau. Kromě nás se z Vídně vezou do oblíbených výletních destinací ještě i další skupinky turistů či cyklistů, ale i tak je souprava poměrně málo obsazená, což lze přičítat i časné ranní době. Po hodince zastavujeme na nám velice známém nádraží ve Vídeňském Novém Městě, kde má naše souprava asi 15-ti minutovou pauzu, kterou využíváme s Markem ke krátkému nákupu v hale. Já kupuji v trafice poštovní známky (na místě samém a v horských chatách to s nimi bývá docela problém) – a i když jsem se vyjádřil poměrně srozumitelně, prodavačka mi prodala zbytečně "drahou" emisi, a sice za 90 centů/kus. Dle štítků na poštovních schránkách, a také Markových zkušeností, je však cena rakouské známky do zahraničí i po mírném zdražení 70 centů. No nevadí, pohledy nakonec byly u adresátů v nejkratší možné době, t.j. ve středu.
Z Wiener Neustadtu uháníme dále po hlavní trati, kudy jsme vlastně ještě nikdy nejeli. Zajímavostí byl kousek za městem určitě rozlehlý borový háj, bezesporu uměle vysázený, v jehož středu bylo malé venkovské nádraží, jinak na kilometry široko-daleko přímé zástupy borovic (něco jako u Vracova na jižní Moravě). Mimo jiné naší pozornosti samozřejmě neuchází blízký Hohe Wand, ani vzdálenější Schneeberg. Dohlednost je dnes dobrá, zatím to tedy vypadá na velice pěkné počasí. Nicméně dle předpovědi můžeme v odpoledních hodinách čekat i nějakou přeháňku. Jsme ale velice rádi, že počasí se prozatím vyvíjí na výtečnou.

Konečná stanice Payerbach-Raichenau s historickou parní lokomotivou.

Do dvojměstí Payerbach/Raichenau, nacházejícího se už pod vysokými zalesněnými kopci, dojíždíme podle jízdního řádu v 8:30 hodin. Vlak tady má konečnou, takže nemnoho cestujících včetně naší party vystupuje na perón. Do odjezdu autobusu je ještě deset minut času, takže zatím můžeme obdivovat historické dopravní prostředky vedle nádražní budovy. S pýchou je tu vystavena parní lokomotiva řady ÖBB 95.112, vedle starý autobus odhadem tak z 50. let a dokonce i původní kabina lanovky Rax-seilbahn. Mimochodem, tato lanová dráha patří k nejstarším v Rakousku a pohodlně zpřístupňuje vrcholové partie Raxu. My ale dnes jejích služeb nevyužijeme a spolehneme se na vlastní nohy (a ruce).
Stanoviště autobusů jsou hned vedle nádražní budovy. Stavíme se tedy do hloučku turistů, do něhož ale rozhodně nezapadá zvláštní obrýlený podivín v hnědém obleku s diplomatickým kufříkem a jakousi visačkou na klopě. Jsme trochu na rozpacích, zda není jen na nějaké vycházce z určitého ústavu, anebo je to zaměstnanec místní autodopravy. Marek nám totiž prozrazuje, že pokud zde byl v minulosti několikrát na výletě, tento podivín cestoval autobusem vždy také a to dokonce měl ještě nějaké proslovy, zřejmě nabídky na výhodné cestování zdejšími linkami. Moderní autobus patří do systému linek, které obsluhují blízké osady a horská údolí a vhodně je tak skloubena doprava pro místní i pro turisty. Kupujeme si jízdenky po 3,30€ do zastávky Weichtelhaus, kam cesta trvá asi 20 minut. Jednou z významných zastávek je právě dolní stanice lanovky Rax-Seilbahn. My ale jedeme ještě o kus dále do nitra sevřeného údolí řeky Schwarzy.
Hned za městečkem Hirschwang se strmé svahy dramaticky přibližují, takže na dně údolí je prostor akorát pro řečiště Schwarzy a úzkou klikatou silničku. Abychom dohlédli nahoru,musíme pořádně zaklonit hlavu. Po chvíli dokonce v oblacích zahlédneme i skalnaté vrcholky Schneebergu, který je přímo nad námi. Cestou jsme minuli jedno větší tábořiště se stany a několik parkovišť, které využívají četní návštěvníci této oblasti. Máme tak trochu obavu, aby se to ve skalách nehemžilo lezci, ale nakonec se ukázalo, že úplně zbytečné.

Roklinou Gr. Höllental k nástupu na ferátu
Vystupujeme v 9 hodin na zastávce Weichtelhaus, poblíže stejnojmenné turistické chaty, která je východištěm jak do soutěsky Großes Höllental, tak i na Schneeberg. Stojí jistě za zmínku, že tato chata je v nadmořské výšce 547 metrů a my se musíme dostat až do nějakých 1650! Ústí soutěsky je až o něco dále proti proudu Schwarzy, takže se vydáváme přes silniční most a ještě asi 200 metrů po silnici, až máme na dohled protilavinový tunel, v němž mizí naše silnice. Turistická stezka se ale odpoutává od silnice vlevo do příkrého svahu. Po chvíli docházíme k rozcestníku, kde se vydává přímo vzhůru na plošinu Raxu stezka Wachthüttelkamm. Jedná se o alternativu pro ty, kteří nechtějí šplhat po ferátách v Höllentalu, ale nicméně i tato cesta je celkem náročná díky velkému převýšení. My se na ni ostatně napojíme až po zdolání feráty. Od rozcestníku naše spojovací pěšina traverzuje po strmém úbočí vysoko nad protilavinovým tunelem a krátce před půl desátou přicházíme k prvnímu zajištěnému úseku, který však ještě rozhodně do žádné feráty nenáleží. Jsou to dlouhé železné schody, které úzkou průrvou vedou do úbočí mamutí rokliny Großes Höllental a tvoří tedy takovou symbolickou bránu do tohoto lezeckého ráje. Necháváme předejít partu domácích lezců, chvíli odpočíváme po úvodním zahřívacím "kopečku" a pak šlapeme po relativně povlovných schůdcích do skalní prolákliny.

Na pohodové vozové cestě v roklině Großes Höllental.

Po projití "brány" se ocitáme na počátku obrovské rokliny, která se táhne zhruba v ose sever-jih a asi v délce tří kilometrů se neskutečným způsobem zařezává do vápencového masivu Raxu. Rázem se nalézáme v obrovském skalním amfiteátru se stěnami vysokými až 500 metrů, jehož monumentálností jsme úplně uchváceni! Postupujeme po traverzující pěšině do nitra rokliny. Po půlhodince se napojujeme na vozovou cestu, která sem stoupá z ústí rokliny podél vyschlého koryta. V době tání tady asi musí valit spousta vody, kvůli čemuž jsou na toku zbudovány masivní betonové hrázky – suché poldry. Cesta začíná trochu svižněji stoupat a my tedy nabíráme trochu výšku. Až téměř k cestě spadají mohutná suťoviska, nad nimiž se vypínají kolmé stěny. Na několika zatravněných loučkách ale krásně kvetou sytě modré hořce, které jsou pěkným námětem k fotografiím. Ač naše pěšina a cesta procházely většinu rokliny spíše mezi nízkými křovinami, v horní části znenadání přicházíme do vzrostlého listnatého lesa. V 10:10 se dostáváme ke kýžené odbočce na naši naplánovanou ferátu – Teufelsbadstubensteig, která je velice dobře zaznačena směrovou tabulkou na stromě (vlevo). Nutno podotknout, že páteřní cesta přivede zájemce spolehlivě k nástupům na další feráty, jen namátkou jak uvádí zdejší rozcestníky: Hoyossteig, Gaislochsteig a velice známou Alpenvereinsteig. Že by tedy náměty na další ročníky našich výprav? Jak jsme si ale všimli cestou v roklině, některé stezky jsou vedeny velmi odvážně a pokud jsme zahlédli několik lezců, tito doslova viseli na kolmých stěnách.
Naše odbočka se kroutí mezi vysokými listnáči a nás zaujímá mimo jiné obrovský skalní blok, který se sem bezesporu před dávnými časy musel zřítit. Ještě pár kroků a jsme na nástupu na ferátu (10:20 hod). Zde je určitě prostor na malou přestávku na občerstvení, jelikož musíme doplnit jak tekutiny, tak i energii pomocí všelijakých tyčinek či tabulek čokolády. Desetiminutové zastavení využíváme i jako "technickou pauzu", abychom si řádně upevnili přilby. Až na výjimku Marka "jdeme do červených", zatímco náš horský vůdce – aby byl na první pohled patrný – nasazuje bílou. V 10:30 vyrážíme do akce!

A jdeme do akce!! - feráta Teufelsbadstubensteig
Vítá nás klasická bílá tabulka spolku ÖAV s výrazným nápisem "Teufelsbadstubensteig" a hned za ní úvodní šikmá římsa zajištěná ocelovým lanem. Zezdola to nebylo příliš patrné, ale přece jen ve skále jakási cestička tedy vede. Přidržujíc se lana stoupáme podél skalní stěny šikmo vzhůru, v úseku dlouhém asi 100 metrů. Tak přeručkováváme až k převislé skále. Kudy ale nahoru? Aha, přece jen se o kousek dále nachází téměř svislý žlab, který musíme překonat po prvním "béčkovém" žebříku. Ten je sice trochu pokroucený, ale relativně bezpečný. I když je to výstup krkolomný, žebřík je veden těsně při skále, takže nemusíme mít obavu z nepopulárního volného prostoru. Poněkud kritičtější úsek zdoláváme hned nad žebříkem, kde plynule přechází do několika kramlí, abychom se mohli vyšvihnout na odpočinkovou římsu. První adrenalin tedy máme za sebou během úvodní čtvrthodinky a je nám jasné, že tato feráta bude skutečně úchvatná. Všimli jsme si, že záchytné lano nebo ocelová kulatina je velmi pečlivě vedeno i podél pevných pomůcek a slouží samozřejmě k poutání karabin lezeckých setů. My jsme se nakonec rozhodli, že úvazy nepoužijeme (Jarda má dokonce jeden v batohu) a shodujeme se, že jsme dobře udělali. Feráta je totiž přesně na hranici (dle našich dosavadních zkušeností), kdy sety s karabinami ještě spíše překážejí, než aby byly co platné k lezení či záchytu.
Na římse se krátce vydýcháváme a v několika slovech hodnotíme první dojmy: "Skvělé, úchvatné, bomba lezení, super...!!!" Zážitek jistě umocňuje i okolní scenérie monumentální soutěsky, po jejíchž stěnách prudce nabíráme výšku a okolní skály vidíme z čím dál lepších pohledů. Taky si všímáme, že přístupová vozová cesta je pěkně hluboko pod námi – a to jsme teprve prakticky na začátku! A musíme zhodnotit i podstatnou výhodu této feráty: jelikož se nachází ve stěně orientované k severozápadu, jsme pěkně schovaní v příjemném stínu. Nebylo by asi dobré lézt v přímém ostrém slunci.

Ostrý nástup na druhý béčkový žebřík.

Nad žebříkem následuje skobami a lanem zajištěný klikatý úsek mezi několika skalkami. Také se ujišťujeme o nutné potřebě přileb, protože ať se sebevíce snažíme, často se od našich pohorek začínají kutálet menší kameny, které s sebou strhávají další a další, až do nefalšované štěrkové lavinky. Postup se proto zpomaluje, my dole musíme čekat, až předvoj ve složení Marek-Pilník po jednom zdolá tato nepříjemná šotolinová místa. Že je riziko padajících kamenů opravdu nepříjemné, jsem několikrát (coby poslední a věčně dokumentující člen) poznal na vlastní kůži – pardon, přilbě. A zvláště v tomto serpentinovém úseku, kdy se kamarádi nacházeli o několik metrů přímo nade mnou. Najednou se začal sypat nejen štěrk, ale i kameny velikosti holubího vejce – to pak nezbývalo, než se těsně přitisknout ke skále a čekat, až se šutýrky přesypou. A dostat kamínkem velikosti padesátikoruny na holou hlavu by znamenalo zcela jistě krev. Zaplaťbůh za helmu!
Za skalním prahem, který jsme tímto překonali, se nám otevírá další fantastický pohled: feráta se na chvíli mění v úzkou kamenitou traverzující cestičku, sotva metr širokou, a chvíli dokonce klesá pod kolmými stěnami v táhlém oblouku, aby se přece jen v závěru musela vyšplhat v kamenitém žlabu k dalšímu žebříku. Tento "odpočinkový" úsek překonáváme v další desetiminutovce a postupně se scházíme na skalním "balkóně" pod žebříkem ke krátkému vydýchání. Zatím nám není příliš jasné, kudy feráta vede nad žebříkem – my zezdola vidíme jakoby vykutaný zářez či jeskyňku, ale kudy dál, bůhví. No uvidíme nahoře... Dopřáváme si tedy pětiminutovku odpočinku a Pilník nabízí všem čokoládu na posilnění. Ve výklenku skrytém před nepřízní počasí objevujeme i plechovou schránku s vrcholovým zápisníkem, kam můžeme zapsat svoje jména i skvělé dojmy. Dokonce je tato drobnost zaznamenána i na topografickém náčrtku, který máme opět s sebou, a na kterém si můžeme kontrolovat průběh výstupu: "No jo, takže už mi došlo, co znamenají ta písmena WB – vždyť to je wanderbuch!" odhaluje Pilník dosud neobjasněnou záhadu našeho plánku.
Přesně v 11 hodin se pouštíme do zdolávání B-žebříku. Tento je ještě o něco delší a i strmější než předchozí. A taktéž je příkrý úsek, kam až žebřík nedosahuje, překonán soustavou kramlí, takže musíme být zase hodně opatrní a ve střehu. V těchto úsecích je důležitá i práce a síla rukou – pořádně se přitahovat a ulehčovat nohám, protože kramle či stupy jsou kolikrát dost daleko od sebe. Nad žebříkem máme možnost se na chvíli vydýchat na dalším "balkóně" tentokrát ohraničeném i "zábradlím", t.j. nízkou skalkou. Můžeme opět přehlédnout celý začátek feráty, nad nímž se nacházíme už o dobrých sto metrů výše. Přímo nad žebříkem je také objasněn název naší feráty – v překladu "Ďáblova koupel". Pod převisem totiž nepatrným čůrkem dopadá na skalisko těsně vedle žebříku voda. Dnes je to opravdu jen pár kapek, ale v dobách například jarního tání se tady prý vyskytuje pěkný vodopád, který spolehlivě smáčí lezce na žebříku.
Následně se vydáváme po dalším šotolinovém traverzu zajištěným lanem. Již po pěti minutách docházíme k další skalní pasáži s úzkým žlabem. Tentokrát není k zajištění použit žebřík, ale dvě postranní lana se skobami. Tento komín není tolik exponovaný, zato se na jeho stěnách nacházejí pamětní destičky lezců, kteří na Teufelsbadstubensteig položili své životy. Porfíci z ÖAV zřejmě věděli, proč je umisťují až do horní části výstupu – možná totiž, že kdyby tyto památníčky byly dole, leckdo by si výstup třeba rozmyslel. I tak ale máme dnes velké štěstí: dosud jsme na ferátě úplně sami! Těch několik výletníků, které jsme míjeli v roklině, zřejmě směřovalo někam dál na jiné stezky. Čili my se můžeme dokonale vyřádit na výstupu o samotě, aniž by nás kdo omezoval, anebo my někoho zkušenějšího naopak brzdili. Což může být leckdy nepříjemné a o dost to snižuje zážitky – které nyní máme naprosto dokonalé!

Závěrečná pasáž Teufelsbadstubensteig.

Zajímavý, řekl bych "pietní komín", zdoláváme všichni v čase 11:20 hodin – to se opět scházíme na horní plošině a zrakem měříme další úseky stezky. Zdá se, že se už dostáváme do poslední třetiny, samozřejmě i výška nad propastí tomu napovídá. Objevují se i zakrslé borovice, které se ve spárách mezi skálami přece jen uchytily. Naše stezka nyní mezi nimi stoupá v několika ostrých serpentinách k další stěně, kterou ale jen podcházíme dalším traverzem. Záhy se dostáváme do dalšího obřího půlkruhového amfiteátru, kterým můžeme na dálku shlédnout Pilníka a Marka jako malé mravenečky, kteří se připravují k závěrečnému výstupu po skalách. Pokud se ohlédneme za sebe, vidíme samotný závěr rokliny Gr. Höllental, přičemž pohled přes bezednou hloubku, kterou jsme během hodinky překonali, je vskutku fascinující. Skalní pasáž přechází v ještě jeden lanový úsek, dost často pak musíme překonávat vysoké "schody" a pomáhat si pořádně rukama. Závěr se blíží a přichází horní šotolinový žlab s příčnými dřevěnými "schody", které neslouží ani tak k výstupu, jako spíš k zachytávání nepříjemných štěrkových sesuvů. Za tu hodinku a půl už toho máme v nohách i rukách opravdu "dost", takže poslední příčnou kládu využíváme k posezení a odpočinku. Ale jak se zdá, jsme už asi nahoře. Takto shora shlížíme téměř celou ferátu a kdesi dole, zcela jistě pod úvodním žebříkem vidíme skupinku lezců. Jsou to tedy jediní, kteří se vydávají na cestu až dlouho po nás. Opět si tedy pochvalujeme liduprázdnost vybrané stezky a sbíráme se ke zdolání závěrečných serpentin.

Feráta je za námi, ale k Ottohaus je cesta úmorná...
Přesně ve 12 hodin dosahujeme skalního výchozu s přírodními lavičkami a úchvatnou vyhlídkou do propasti a na protější skály. Tady konečně potkáváme dva lezce s plným vybavením, jak jdou v protisměru na sestup. Dle úvazů a lan, kterými jsou opásáni, zřejmě dopoledne překonávali nějakou těžkou ferátu v okolí a nyní se vracejí dolů. Na vyhlídce už odpočívá jeden osamělý postarší turista, který si sem zřejmě zašel z klasické výstupové cesty. Rozesazujeme se tedy na skalky a lavičky, sundáváme konečně helmy a odvětráváme upoceným vlasům. Měli bychom se nacházet ve výšce cca 1250 m n.m. čili jsme od úvodní tabulky (890 m n.n.) překonali 360-ti metrový výškový rozdíl! Zhruba během 1,5 hodiny. Naše dojmy jsou zkrátka nepopsatelné, stezka byla naprosto úchvatná! My tři "veteráni" hodnotíme Teufelsbadstubensteig jako zatím to nejlepší, co jsme kdy lezli (samozřejmě vzhledem k dosavadním zkušenostem s předchozími stezkami); Milan s Biňou jsou také moc spokojeni, že náročnou stezku zdolali bez problémů hned napoprvé. Takže dojmy opravdu jedinečné. Rakouského turistu ještě prosíme o "vrcholové foto" a po pořádném napití a úpravě batohů vyrážíme na další cestu.

Vrchol Schneebergu Klosterwappen jsme měli téměř na dosah ruky, ale přes hluboké údolí Schwarzy.

Zanedlouho narážíme na hlavní výstupovou cestu Wachthüttelkammsteig a vydáváme se po ní vpravo vzhůru. Ale záhy zjišťujeme, že musíme překonat ještě setsakra velký výškový rozdíl! Vždyť musíme nastoupat ještě o necelých 400 výškových metrů! Kamenitá stezka se ostře klikatí v zalesněném postranním hřebeni. Spoustu sil jsme už vydali na ferátě, nohy toho mají opravdu dost. Při tomto ostrém výstupu se dost trháme, já například musím častěji odpočívat. Proto jsou vítané krátké zastávky na vydýchání na několika malých pasekách, odkud se otevírají krásné pohledy na blízký masiv Schneebergu s nejvyšším vrcholem Klosterwappen. O něco výše pak je dobře vidět i kaplička císařovny Sissi a postranní vrchol Waxriegel. Je to až neuvěřitelné, ale úmorný výstup v těchto lesních serpentinách nám trvá skoro hodinu a čtvrt!
Konečně les přechází v pásmo kleče a posléze i travnaté horské loučky. Sotva jsme jen trochu na rovince, padáme do trávy a nekompromisně vyhlašujeme velkou svačinu (čas cca 13:15). Je zkrátka potřeba se pořádně nabaštit. Spořádáváme proto řízky a hltáme minerálky či teplý čaj, jejíž dostatečné zásoby se dnes opravdu vyplatily. Naštěstí není moc vedro. Slunce pořádně pálilo jen v závěru feráty, teď se během hodinky celkem zatáhlo. Při pohledu na Schneeberg zjišťujeme, že vrchol se začíná halit do šedých vodnatých mraků, což jistě přináší avizovanou změnu počasí. Nemá cenu tedy příliš meškat, takže se zvedáme a vyrážíme k pohodovému výšlapu po náhorní planině Raxu.
Záhy se kleč rozestupuje a nám se otevírá krásný výhled přes mělké úžlabí na blízkou chatu Ottohaus a vrch Jakobskogel, který se tyčí nad ní. Zprava z hor se sem ale už nasouvají mraky. U hlavního rozcestníku, k němuž směřuje hlavní vrcholová cesta od horní stanice lanovky, krátce hodnotíme situaci: dojdeme na chatu a vyčkáme si na vývoj počasí. Čas už ale neúprosně ubíhá, vždyť k chatě Ottohaus docházíme těsně před 14. hodinou. Z hrany bezedného skaliska se nám otevírají úchvatné pohledy do téměř kilometrové hloubky. V dálce vidíme prosluněné Raichenau, ale zezadu se na nás z hor valí šedé cáry mraků. Ještě krátce zacházíme na blízkou vyhlídku, fotíme se u ní s Pilníkem s historickou vlajkou naší "Čtyřky" (co ta už všechno zažila: zašitou skautskou lilii v dobách normalizace, a teď se pro změnu podívala do kdysi nedostupného Rakouska!) a raději se navracíme zpět k chatě.
Sotva si koupíme pohledy a chceme se odebrat na venkovní posezení, začíná pršet. Chvíli váháme, co dál, nicméně Pilník vzpomíná na naše harakiri v Tatrách na Chatě pri Zelenom plese: "Radši ani vycházet nebudem, to bysme se furt vraceli tam a zpět a vypadali bysme zase jako blbci..." a měl pravdu, protože venku se spustila pořádná bouřka. V bufetu se tedy řadíme do fronty a objednáváme si točené (po 3,50€). Servírka je kupodivu Slovenka, což velice usnadňuje komunikaci. Ale není se ani čemu divit, protože myslím na Hohe Wandu v jedné chatě obsluhovali zase Češi. Potvrzuje nám, že skladba hostů je opravdu internacionální, protože chata je obsazena nějakým slovenským zájezdem – takže kdyby se snad bouřka a déšť nad Raxem zarazily, nemá nás ani kde ubytovat.

Na planinách u chaty Ottohaus (1640 m n.m.) - obloha se již hrozivě zatahovala.

Usedáme tedy v hale ke kulatému stolu a vypisujeme pohledy. Během této půlhodinky se ukazuje, že to s počasím nebude až tak zlé, neboť po několika zahřměních přeháňka ustává. V klidu tedy dopíjíme pivko a odebíráme se ven k závěrečnému sestupu. Obcházíme půlkruhovou úžlabinu, přičemž Pilník a Marek využívají krátkou odbočku k "Alpské zahrádce", čili si tím i trochu krátí cestu. Domlouváme se, že si dáme sraz u skalní brány, kterou začíná sestupová (resp. výstupová) stezka Törlweg. Bránu máme na dohled (asi 100 metrů), ale sotva se kluci odpojí, přepadává nás taková mlha, že není vidět na deset kroků! Sledujíc kamenitou pěšinu opatrně postupujeme k tušenému skalisku. Chceme se zde vyfotit, m.j. i proto, že fotka před "bránou" je i podmínka k zapsání tzv. eart-cache, ale to v tuto chvíli není zkrátka vůbec možné – taková je neproniknutelná mlha! Chvíli tedy čekáme na dva parťáky a s jejich příchodem naštěstí mlha trochu odchází. Odhadem měříme otvor brány a shodujeme se, že na šířku, délku i výšku musí mít tak 2x2x2 metry. Marek dokonce rozpažuje ruce a zkouší se dotknout obou stěn. S chlupem se mu to nedaří, čili šířka musí být větší než jeden sáh (což je asi 1,8 metru). Ještě zkouší si do brány lehnout – stejná dedukce. V okolí brány si na skalách všímáme i lanové stezky – podle všeho je to součást cvičné feráty, či lezeckého parku, o jejíž existenci jsme se dovtípili dle piktogramů v mapě.

Po Törlweg o kilometr níže
Podcházíme bránu (čas 15:10 hod.) a doslova vytesanou stezkou jištěnou i lanem zahajujeme ostrý sestup dolů. Musíme se z 1600 m n.m. dostat do slabých 600! Na chvíli se dokonce objevuje sluníčko, pak ale zase přichází pár kapek či přeháňka. Několikrát se to opakuje, takže nevíme, jestli máme pořád opakovat "barevnou hudbu" (pro nevojáky: neustálé měnění oblečení), v našem případě z triček do větrovek a zase zpátky. Přeháňky ale naštěstí nejsou nijak intenzivní, takže sestup zvládáme vesměs v mikinách. Marek, sotva si pracně nasadil pláštěnkové pončo, tak aby ho zase sundával... Prudce ztrácíme výšku, skály ustupují a objevují se první stromy a posléze už les. Sestupujeme v nekonečných serpentinách – a po dnešní velmi náročné túře nás nejednoho napadá: "Nahoru bych to nevylezl!" (především určitě mně). Marek nás však ujišťuje, že tento kilometrový trhák zvládla i jeho máma! V serpentinách se dost trháme, ale scházíme se společně až přesně v 16 hodin u pěkně upravené studánky s přírodním posezením. Chvíli odpočíváme a dopíjíme poslední zásoby vody či čaje.
Jeden vlak nám jede "za chvíli" – no ten už určitě nestihneme :-) takže padá v úvahu odjezd až 18:24, čili k dalšímu vlaku je času relativně dost. Přesto se nechceme nikterak zdržovat a pokračujeme dále dolů, nyní už po pohodlnějších lesních cestách. Počasí se umoudřilo, tady dole zase naplno svítí slunce. O slabou třičtvrtěhodinku později vycházíme na první louky s roztroušenými chalupami. Jedno stavení je dokonce ozdobeno pěknou zvoničkou s doškovou střechou. Zřejmě nějaká kulturní památka, protože u plotu je informativní tabulka. Hned vedle chalupy objevujeme na cestě i černožlutého mloka, kterého raději přenášíme do trávy. Za chvíli procházíme kolem (v mapě vyznačeného) lesního hotelu Knappenhof (769 m n.m.), který je však t.č. v rekonstrukci. Podél louky scházíme ke kříži, který avizoval i Marek. Nachází se tu významné turistické rozcestí a my musíme trefit tu správnou cestu, abychom si zbytečně nezašli. Marek tu už šel, takže neomylně zabočuje na nenápadnou lesní pěšinu (ale dobře značenou značkami – nelze minout). Po průchodu lesíkem konečně vycházíme na obslužnou asfaltku a první domky osady Trautenberg máme na dosah. Z luk se nabízí krásný pohled na nedaleké Raichenau se železničním viaduktem, na masiv protějšího Schneebergu, a pokud se úplně ohlédneme a zvrátíme hlavy dozadu, tak přímo nad námi je skalisko s chatou Ottohaus.
Zhruba v 17:15 docházíme do Trautenbergu k hlavní silnici, po níž jsme vlastně ráno jeli autobusem. Hned u křižovatky je i zastávka – "Paráda, za 45 minut nám jede autobus, a ten nás doveze přímo k vlaku!" jásá Kotel, nicméně Marek chce dojít těch zbývajících 5 km pěšky: "To dáme!" No já už toho mám úplně "akorát", takže s Milanem studujeme jízdní řád – mělo by to jet skutečně v 17:55. Vidina 5-kilometrové štreky po asfaltu s jazykem na vestě s tím, že na dochod máme slabou hodinku rozhoduje o tom, že my dva zůstáváme čekat raději na bus. Jdeme ještě o zastávku blíže, kde je aspoň lavička. Aspoň si můžeme přeskládat věci v batohu a trochu si odpočinout. Poloprázdný linkový bus přijíždí přesně na čas ve směru od dolní stanice lanovky a za 1,80€ se pohodlně vezeme až na nádraží. Za tu dnešní štreku si to zkrátka zasloužíme...

... a vlakem zpátky na Moravu
Cestou vyhlížíme kluky, ale v ulicích nikde nikdo – sakra, jestli to nestihnou... V 18:10 vystupujeme před nádražím: stále nikde nikdo. Vlak jede 18:24, tak jsme jako na trní. V 18:17 se od parku objevuje Pilník, za ním chvátají ostatní – tak sláva, stihli to! Usedáme do přistavné soupravy, opět tradičně nahoru. Cesta bude dlouhá, povolujeme tedy boty, opasky, měníme propocená trika. Přesně na čas se vlak dává do pohybu a již známou trasou uháníme k Wiener Neustadtu. Tady je opět čtvrthodinové čekání, protože nás předjíždí nějaký expres, takže Pilník a Marek jej využívají k rychlému nákupu občerstvení. O hodinku později dojíždíme do Vídně.
K přestupu opět volíme podzemní stanici Renweg. Čas na pivo dneska určitě nebude (další spoj nám jede už za 20 minut). Chceme se tedy alespoň podívat na naši oblíbenou hospodu Binder ("U Čenicha"), ale při této příležitosti zjišťujeme, že je zavřená! Zřejmě je už pozdě, anebo mají otevřeno jen v pracovní dny, čemuž svědčí i tabule s popsaným obědovým menu. No, je to nějaké divné. Každopádně jsme tedy poučeni pro příště, že bychom s pivem na Renwegu mohli "pohořet". Aspoň si kupujeme v pasáži u Turka pizzu (čtvrtka za euro), protože všude jinde je beznadějně zavřeno. V 19:20 nám jede spoj do Laa, tak se přesunujeme na nástupiště a usedáme do slušně zaplněného příměstského vlaku. Vyprazdňuje se však postupně tak, jak se blížíme na předměstí Vídně – a od Leopoldau už jedeme skoro sami. Cestou se stmívá a do Laa dojíždíme těsně před desátou hodinou večerní.
Časový plán nám tedy vyšel dokonale. Přemisťujeme se do Kotlova "ZX" a s totálně zamlženými okny opouštíme nádraží a přejíždíme na Moravu. Na zevrubné hodnocení akce je příliš brzy, musíme zkrátka jedinečné zážitky pořádně vstřebat. Na hevlínském náměstí se loučíme s Markem a moc děkujeme za tradičně výborně připravený itinerář. Do Třebíče dojíždíme kolem půl dvanácté v noci, přičemž nás v M.Budějovicích ještě stavěla policejní hlídka, která provedla našemu spolehlivému řidiči negativní test na alkohol :-)

Letos nám zkrátka klaplo vše na výtečnou: vyšlo perfektně počasí (rapidně se zhoršilo až v neděli) a celá parta byla výborně sehraná. I na tom závisí úspěch akce a bezpečnost pohybu ve skalním terénu. S výběrem lokality jsme byli navýsost spokojeni, Rax a především impozantní roklina Großes Höllental na nás udělaly obrovský dojem! Jistě jsme tam nebyli naposled.

Zajímavosti a odkazy:

Markův zápis z této výpravy na webu HEVLIN.UNAS.CZ:
Výstup zajištěnou stezkou v pohoří Rax: http://hevlin.unas.cz/149.htm

Milanův zápis z této výpravy na webu COCKA.KVALITNE.CZ:
Via ferrata 2011 – Teufelsbadstubensteig: http://cocka.kvalitne.cz/ferata_teufelsbadstubensteig/ferata_teufelsbadstubensteig.htm

K dopravě vlakem po Rakousku jsme opět využili hromadné jízdenky Einfach Raus Ticket (ERT), která je jako na míru ušita až pětičlenné skupině turistů. Cestovat na ni může bez ohledu na věk 2-5 osob v osobních a regionálních vlacích (nikoliv IC, EC), přičemž počet cestujících je třeba zvolit při nákupu jízdenky a nelze jej myslím během cesty měnit. Jízdenku je třeba podepsat! Jednotná a pevná cena 28€ (aktuálně 696 Kč), nákup je nejvhodnější realizovat v automatu na nástupišti, platbu provést platební kartou v korunách.
Vlakové spoje lze vyhledat v našem Idosu – v podrobném hledání je ale třeba vyloučit spoje vyšší třídy EC, IC, na které jízdenka ERT neplatí. U nádraží konečné stanice v Payerbach/Raichenau vhodně navazuje místní autobusová linka, která obsluhuje přilehlé vesnice a východiska pro turisty, m.j. samozřejmě i dolní stanici lanovky Rax-Seilbahn (ceník a časy jízd lanovky zde: http://www.raxalpe.com/de/menu_main/die-rax-seilbahn). Podobně se lze na nádraží dostat zpátky odpoledne. Jízdní řád busu lze dohledat na stránkách rakouských státních drah www.oebb.at . Pro východiště na feráty v roklině Großes Höllental si zakupte jízdenku do zastávky Weichtelhaus (turistická chata v údolí Schwarzy, asi 20 minut jízdy, cena 3,30€).

Pohoří Rax je vysoce vyzdvižená náhorní plošina vápencového původu, nejvyšší vrchol je Heukuppe (2007 m n.m.). V Rakousku je to velmi populární turistická oblast. Je to vlastně prapůvodní místo vzniku rakouských zajištěných stezek (zde zvaných klettersteig, my používáme spíše název italský: via-ferrata). Na vrcholové planině je několik turistických chat: Raxalpen Bergasthof, Seehütte, Habsburghaus, Karl-Ludvig Haus, Eddelweiss Hütte, či námi navštívený a velice známý Otthaus. Z Hirschwangu sem vede lanovka, jedna z nejstarších v Rakousku.
Článek o ferátách na Raxu a Hohe Wandu na Cestování.iDnes: Kde si dokonale nacvičíte feráty do Alp.
Webovky chaty Ottohaus: www.raxalpe.com/de/menu_4/schutzhuette-ottohaus-home. V chatě jsou jídelní lístky i v češtině/slovenštině, ceny na rakouské poměry velice přijatelné, pokud budete mít štěstí jako my, s personálem se domluvíte slovensky.

Zajištěná stezka (feráta, klettersteig) Teufelsbadstubensteig: je uváděna obtížnost B zřejmě díky dvěma žebříkům a lanem zajištěné římse ve spodní části. My jsme se pokusili předem na webu najít co nejvíce informací a teprve poté jsme se napevno rozhodli pro zdolání této stezky. Velice cenné byly především nemnohé fotodokumentace, dle kterých jsme usoudili, že lezecké sety zde nebudou nutné a naopak by byly spíše zbytečnou přítěží. Upozorňuji ale, že lezecká přilba je zde nepostradatelná, a to především z důvodu rizika padání drobného štěrku a šotoliny. Nezbytné jsou i vhodné rukavice. Například poslouží i cyklistické, ale já jsem měl docela obyčejné za pár korun z hobbymarketu s pogumovanými "tlapkami" a odstřihl jsem jim prsty - na ocelových lanech a žebřících seděly jako přišité. Přístup z rokliny Großes Höllental je velice přehledný a pečlivě vyznačený. Z páteřní vozové cesty postupně odbočují přístupy k ferátám.
Odkazy na webu:
především doporučuji velice osvědčený lezecký server Bergsteigen.at, konkrétně http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=26 kde je dostupný i přehledný panoramatický náčrt trasy.
Dále je dobrý popis trasy v češtině na serveru "Hory v kapse": zde.
Pěkné fotky jsme našli na adrese http://www.camelot.at/mycroft/grafix/avi/Teufelsbadstubensteig/1024/index.html kde jsme vlastně vyhodnotili i nepotřebnost lezeckých setů.
Doporučuji zagooglit i na Youtube, kde se dají vyhledat dokumentární videa, nyní i včetně toho našeho: http://www.youtube.com/results?search_query=Teufelsbadstubensteig&aq=f.

A nebyla by to vychytaná příprava takovéto stěžejní akce bez pořádné předpovědi počasí! My jsme s úspěchem sledovali osvědčený rakouský server Bergfex s předpovědí přímo pro Raichenau, resp. i horní stanici lanovky: http://www.bergfex.at/raxalpe/wetter, anebo velice spolehlivý Wunderground: http://czech.wunderground.com/global/stations/11180.html (stanice sice Grünbach am Schneeberg, ale také velice vypovídající).

Mapy: používali jsme opět sken z edice Kompass č.210 - Wiener Hausberge 1:50.000 a ještě stažený výřez z internetové mapy na serveru Bergfex. Co se týče GPS: měl jsem opět vyhotovenou vektorovou mapu dané oblasti. Nicméně signál byl v soutěsce a na ferátě pod skalní stěnou tak mizerný, že šipka lítala o 250 metrů tam a zpátky, o výškoměru nemluvě.

Celkem ujito: 15/20 km.
K orientaci poslouží mapa Kompass 210 Wiener Hausberge 1:50.000.

(zapsal Kotel, fotil Kotel a Milan)

Klikací fotogalerie:

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.