Středa 29.prosince 2010
Trasa:
Vlakem/busem: Třebíč – Jihlava – Horní Cerekev – Zajíčkov
Pěšky: Zajíčkov, zast.bus (0 km, 580 m n.m.) – Radňov, rozc. (1 km, 607 m n.m.) – Na Horách, rozc. (4 km, 646 m n.m.) – Stříbrná studánka (6 km, 620 m n.m.) – Sluneční paseka, rozc. (6,5 km, 610 m n.m.) – Kaple sv.Jana, rozc.TZT (7,5 km, 694 m n.m.) – Křemešník, vrchol (8,5 km, 765 m n.m.) – Sázava, host. U Zmátlů rozc. TZT (10 km, 686 m.n.m.).
Účastníci: Kotel, Cágr, David, Jarmil, Čolek.
Počasí: zprvu mlha, poté jasno a slunečno (úplně super), kolem -10°C.

Další úspěšný rok, bohatý na turistické a cestovatelské zážitky, se nachýlil ke konci. A s koncem roku 2010 také přišel čas na výroční výstup na některý z významných vrcholů, které s oblibou pořádáme. Už několik let zpět jsme uvažovali o pokoření poutního vrchu Křemešník na Pelhřimovsku. Ten je z našich končin dosažitelný veřejnou dopravou prakticky jen ve všední dny. Využili jsme tedy zimních dovolených a za pomoci Idosu naplánovali poměrně krkolomnou dopravu vlakem i autobusem do samého srdce Českomoravské vrchoviny. I přes ranní mlhavé počasí se těsně před závěrečným výstupem na vrchol dokonale vyčasilo, krajinu zalilo ostré zimní slunce, obloha azurově modrá, i toho sněhu jsme si nakonec užili. Po celý den bylo kolem -10°C. Závěrečné posezení se konalo v útulné hospůdce U Zmátlů v obci Sázava.

Jelikož je Křemešník od Třebíče poměrně vzdálenou destinací, musíme veřejnými dopravními prostředky vyrazit brzo – a to již prvním ranním vlakem v 6:19 na Jihlavu. Sraz byl proto stanoven na 6:05 na třebíčském nádraží. Bohužel docházejí jen Čolek, zároveň s ním z opačné strany Jarmil, hned na to Cágr s Davidem. A konec, tím je účast naplněna... Škoda, zřejmě ostatní členy odradilo brzké vstávání a jistě i to, že je dnes vlastně běžný pracovní den. Kupujeme tedy zpáteční skupinovku do Horní Cerekve a nastupujeme do přijedšího motoráku.
Za slabou hodinku jsme v Jihlavě, kde se konečně trochu rozedňuje. Na prvním nástupišti sice čeká rychlík Hejtman na Plzeň a cestující jsou pobízeni k urychlenému přestupu, my ale využijeme osobáku, který odjíždí o osm minut později ze zadního nástupiště. Dojedeme takto totiž do Horní Cerekve asi o půlhodinku později, čímž se nám tam také zkrátí čekání na autobus. Osobák sestává samozřejmě z nepopulárního poschoďáku, který snad pamatuje Zápotockého. Usazujeme se tedy nahoru a za chvíli se stará souprava dává do pohybu. Že zastavujeme v každé zastávce nám ani nevadí, aspoň je čas na klábosení. Trochu otravné je snad jen čekání na výhybně Spělov uprostřed polí, ale záhy přece jen dojíždíme do Horní Cerekve, vlastně i konečné stanice tohoto couráku (čas 8:24 hod.).

Stříbrná studánka pod Křemešníkem.

Pro nás však toto nádraží ještě konečnou není. Musíme se přesunout do středu městečka a počkat zde na autobus. Od nádraží musíme zdolat asi 1 km na náměstí TGM, kde máme necelou půlhodinku času. Zkracujeme si je různě: Cágr s Davidem jdou vyhledat jednu místní kešku, ostatní navštěvují místí trafiku a prodejnu. Ještě nás zaujímá plakát na radnici, že je ve zdejším muzeu i expozice věnovaná místnímu rodákovi, herci Josefu Dvořákovi. Stojíme u nejbližšího zastávkového stojanu, ale jeden pán nás upozorňuje: "Ale kluci, odtud nic nejezdí, musíte jít na zastávku na protější stranu náměstí!" – ještěže nám poradil, ale autobusák by si nás při otáčení snad všiml. V 9:10 přijíždí bus a my si kupujeme jízdenky do nedaleké zastávky Zajíčkov.
Zajíčkov se sice nachází na železniční trati Horní Cerekev – Tábor, ale přípoj je sem ráno tak mizerný, že bychom se sem vlakem dostali až někdy v jedenáct, což je pozdě. Proto jsme využili autobus, který nás v malé dědince mezi zasněženými kopečky vyklopil v 9:24. Nulujeme počitadla na GPSkách, nahazujeme batohy na záda, zateplujeme bundy a můžeme vyrazit na dosud nikdy nejitou cestu. Teplota je hodně pod bodem mrazu, kolem -10°C, sněhu je tu o hodně více jak v Třebíči. Scházíme kolem rybníka k vlakové zastávce, kde je na sloupu značně omšelý a zrezavělý turistický rozcestník žluté značky. Taktak se nám pod rzí daří rozluštit, že na Křemešník to máme 6,5 km. Stoupáme okolo několika novostaveb pryč z vesnice a napojujeme se na místní účelovou komunikaci protaženou akorát na jedno auto. Z návrší se rozhlížíme zpět na Zajíčkov (nachází se v mírném úžlabí) – škoda, že se dosud nevyjasnilo a krajinu pokrývá nízká mlhavá oblačnost. A to meteorologové slibovali jasný den... No uvidíme, zda se to přes den zlepší. Po kilometru docházíme do malé osady Radňov a sestupujeme do jiného mělkého údolíčka, ozdobeném zamrzlým rybníkem Hájek.
Procházíme přes hráz a za ní naše značka poprvé uhýbá z relativně pohodlné silničky na zavátou polní cestu. Nyní si aspoň vyzkoušíme, nakolik namáhavá bude chůze ve sněhu. Není to zas tak hrozné. Začínáme obcházet zalesněný Nemojovský kopec, který ukrývá obrovský lom, zahlédli jsme jej při sestupu do Radňova. A po sto metrech zacházíme do lesa, kde je sněhu ještě méně, nebo je umrzlý. Přesto si na první křižovatce lesních cest na okraji následné louky dáváme chvíli na odpočinek a občerstvení horkým čajem. Tady nás přechází menší partička jiných výletníků, kteří si také bezesporu vyrazili na Křemešník. Jsou to určitě nějací místní lidé anebo chalupáři z nějaké blízké vesnice, jdou totiž nalehko bez batohů.
Po pauze se vydáváme po cestě vpravo, kam také zabočuje naše značka. Okraj lesa je lemován mohutnými dubisky, pokračujeme přes mírné návrší. Tady je sněhu o poznání více, protože přecházíme zřejmě na návětrnou stranu. Překonáváme četné jazyky a závěje. Přesto tudy jel nedávno traktor, ale v jednom místě měl evidentně hodně problémů projet. Přehoupáváme se přes návrší a otevírá se nám malebný rozhled na typickou krajinu Vrchoviny: táhlé zasněžené loučky a políčka lemovaná remízky s rozesetými samotami. Těch samot je tu několik, jsou to spíše uzavřené podhorské dvorce jako někde ze Šumavy. Nesou dosud jména rodin či rodů, které na nich hospodařili (nebo je dosud stále vlastní): U Zemanů, U Chábů... Horní dvorec u lesa se dokonce jmenuje Na Horách. Poměrně hlubokým sněhem se brodíme "k Zemanům", kde se naštěstí napojujeme na místní prohrnutou silničku a odbočujeme po ní vlevo.

Zázračná studánka s kapličkou. Voda je velmi čistá, chudá na minerály, mírně radioaktivní a obsahuje stopy stříbra.

Kousek před sebou vidíme u lesíka samotu V Horách s křížkem a turistickým rozcestníkem. "Vítají" nás tady krvelační čokli, naštěstí uvázaní na řetězech, zato řvou jak dobytek. Spěšně procházíme kolem statku a zastavujeme se až u nedalekého rozcestníku Na Horách (646 m n.m. – čas 10:35 hodin). Máme tedy skvělý mezičas. Minutku nahlížíme do mapy, kudy dál. Cágr na displeji jeho GPS objevuje ikonku nedaleké kešky umístěné kdesi v okolí Kučerova vrchu (675 m n.m.). Můžeme si dovolit menší zacházku, tak tedy na chvíli opouštíme žlutou značku a míříme přímo k silnici. Tady naši hledači zjišťují, že je potřeba odbočit asi 250 metrů k remízkům přes zaváté louky, načež Čolek prohlašuje: "Kvůli pi...ovině se tam sněhem brodit nebudu!" a čeká s Jarmilem u silnice. Později se ukázalo, že měl naprostou pravdu, protože na daných souřadnicích bylo tolik sněhu, že keška zaslouženě odpočívá až do jara pod závějemi :-) Bez úlovku se tedy navracíme za Čolkem a Jarmilem a pokračujeme po silnici východním směrem k nedaleké autobusové zastávce. Sice aut za ten krátký úsek moc neprojelo, ale jsme rádi, že můžeme zase odbočit do lesního ticha.
Míříme tedy k další samotě Zálesí, kde ještě trochu upravujeme směr na neznačenou lesní cestu a kolem tzv. Ivaniných rybníčků přicházíme ke Stříbrné studánce. Je to pěkné zastavení na křižovatce lesních cest, pramen je hezky upraven a zastřešen, poblíž stolek s lavicemi. Děláme tady další zastávku (11:15 hod.). Předně David neomylně nachází kešku pod stříškou a pak se občerstvujeme horkým čajem. Někteří z nás studánku znají a není bez zajímavosti, že v sezóně ji místní lidé využívají k čerpání vody do kanystrů. Pramen prochází totiž starými stříbrnými štolami a kvůli specifickému složení se prý voda i při delším skladování vůbec nekazí.
Po krátkém odpočinku pokračujeme po zelené značce ke Sluneční pasece. Kupodivu zdejší dětský tábor funguje i nyní v třeskuté zimě! Z komína obslužného srubu se kouří, a dokonce i z jednoho týpí! Tedy ne že by hořelo, ale zcela jistě jej využívají pro zimní táboření. Dva kluci staví uprostřed louky veliké iglů. A Sluneční paseka jakoby dostála svému názvu! V těchto místech se totiž k nám, i sem pod větve staletých smrků, prodírají první dnešní sluneční paprsky! Vypadá to tedy, že se nízká oblačnost konečně rozpustila a po zbytek trasy nás bude provázet slunce. U zdejšího rozcestníku se k nám připojuje červená značka a odbočujeme více do hloubi lesa na umrzlé cestičky. Sněhu je tady málo, hroudy čouhají ven, ale i přesto se nějaký blázen tudy pokoušel jet na běžkách.
Čím dál více znatelněji stoupáme do kopce, také sněhové pokrývky přibývá. Překonáváme jednu lesní silničku, opět se ztrácíme do nízké mladiny s úzkou zasněženou stezkou. Čolek jako by cítil blízkost vrcholové hospody, tak neustále zrychluje, až mu ani nestačíme. Naštěstí vzápětí docházíme k dalšímu místu vhodnému pro krátké vydýchání: kapličce se Zázračným pramenem. Je to pod Křemešníkem velice známé místo. Kromě kaple se tady nachází i poustevna. Pramen je velmi zajímavý: je vyveden do bazénku pod cestou a prýští z něj voda v určitých periodách. Proto se také nazývá i "Občasný". Dnes mocně tryská ze všech trubek, ale osobně pamatuji letní návštěvu těchto míst, kdy byl pramen dokonale vyschlý. Ještě se vrháme do hledání zdejší kešky, která by měla být umístěna u "vchodu" do poustevny. Přimrzlý balvan nakonec povoluje a krabička je naše.

Typický obrázek z vrcholu Křemešníka, tentokrát v zimním podání; v pozadí rozhledna Pípalka.

Přesně ve dvanáct vyrážíme k finální zteči vrcholu Křemešníka (765 m n.m.), který se nachází už jen kousek nad námi. Výstup je lemován kapličkami křížové cesty, několikrát se klikatí ve vzrostlém bukovém lese, který je typický pro zdejší vrcholové partie. Díky holým kmenům a zářícímu slunci také částečně vidíme věž poutního kostela i další stavby. Nahoru vycházíme u Větrného zámku s typickými plastikami údajně skleněných havranů. O kousek dál ševelí horní stanice zdejšího vleku, který využívají lyžaři. Potom si individuálně procházíme ambity poutního kostela Nejsv.Trojice a scházíme se u dřevěné sochy Poutníka a turistického rozcestníku nedaleko zdejšího horského hotelu. V tuto polední hodinu je již vrchol zalit ostrým zimním sluncem, až oči přecházejí. Počasí se tedy smilovalo a po ranní mlze, jakoby nám chtělo vše vynahradit. U Poutníka se stavíme k tradiční vrcholové fotce – další výroční vrchol v naší turistické činnosti je tedy zdolán a do našich cestovatelských zážitků si můžeme vyrýt další cenný zářez!
Původní záměr sice byl dát si v restauraci alespoň jedno vrcholové pivko, nicméně lokál je obsazen do posledního místa, především s rodinami s dětmi, které si sem vyjeli za zimními radovánkami. Ačkoli se jeden stůl uvolňuje a Jarmil by si užuž nejraději sedl a poručil pivko, Cágr raději velí k ústupu: "Tady by to bylo nadlouho! Raději posezení až v závěru U Zmátlů!" Celkem rádi zde pivo oželíme, protože zdejší poměrně nóbl restaurace s uječenými rodinkami není zrovna naše kategorie.
Vycházíme tedy zpět do prosluněného mrazu a jdeme se podívat k rozhledně Pípalce. Sice víme, že je přes zimu zavřená, ale chceme tady najít další kešku. K naší radosti obsahuje úplně nový logbook i zajímavé výměnné předměty. Děláme ještě několik pěkných zimních fotek s rozhlednou a ojíněnými stromy v pozadí a krátce po půl jedné poutní vrchol Křemešník definitivně opouštíme po žluté značce. Ta nás vede z úpatí lesem jižním směrem. Nejprve po příjezdové silničce, pak směřujeme na nenápadnou lesní cestu, která nás po 200 metrech vyvádí na sluncem zalitou a sněhem zavátou louku. Počasí a krajina jsou tady úplně fantastické! Slunce do nás pere naplno, ale přitom je stále citelný mráz, poctivých deset pod nulou! A z jiskřícího sněhu úplně přecházejí oči. Tak přesně takové počasí jsme si všichni přáli a ono dokonale vyšlo! Všímáme si také, že na zdejších loukách je o hodně víc sněhu než v místech, kudy jsme šli dopoledne. Zřejmě je tady nějaká návětrná strana, kde padá více srážek. Poctivě obcházíme běžecké stopy (ostatně cestička je prošlapaná i pro pěšáky) a kolem několika remízků se blížíme k nedaleké vesnici.

Cíl výpravy byl zvolen velmi dobře: v útulném hostinci U Zmátlů v obci Sázava.

Nese pro zdejší končiny poněkud netradiční název – Sázava. Logicky bychom obec s tímto názvem čekali spíše někde v Posázaví, nikoliv tady v srdci Vrchoviny :-) Ale buď jak buď, jisté hlavně je, že v této osadě se nachází klasická venkovská hospoda U Zmátlů nabízející nejen chutnou domácí kuchyni, ale i ubytování. Vycházíme na silničku a po pár minutách jsme ve středu obce přímo u hostince se zářivou fasádou. Tím také můžeme dnešní trasu oficiálně ukončit. Místo namáhavé chůze ve sněhu a mrazu nás nyní čeká již jen příjemné posezení! Odhodlaně otevíráme dveře a poněkud oslepeni venkovním ostrým sluncem v kontrastu s vnitřním zakouřeným přítmím mžouráme do malé špeluňky. Hostinský nás zve dále, ale bohužel volný je už jen stůl pro tři. Funguje totiž pouze vytopený výčep. Sousední velký sál se nyní nevytápí. Naštěstí hned u vedlejšího stolu štamgastů jsou ještě dvě volná místa, takže přece jen sedíme víceméně pohromadě. Můžeme si oddechnout, že jsme si vůbec sedli – protože co kdyby bylo úplně obsazeno??
Do příjezdu autobusu nám zbývají necelé dvě hodinky, což je úplně ideální doba na posezení a jídlo. Obsluhuje velice ochotný mládenec (určitě syn majitelů – pamatuji si ho odtud už z léta), takže záhy máme před sebou Krušovice, někteří šli dokonce i do sváteční "patnáctky". Jídelníček nabízí jednoduché domácí minutky, takže vesměs objednáváme vepřový plátek se sýrem, šunkou a slaninou plus opékané brambory, polévka se podává česnečka. Vše velice chutné. Zkrátka s výběrem závěrečné hospůdky jsme měli zase šťastnou ruku, a jsme rádi, že jsme nezůstali v restauraci nahoře na Křemešníku. Na závěr úspěšné sezóny a na zdar roku příštího objednáváme rundu nějakého francouzského pomerančového likéru, který nám byl číšníkem doporučen. Čas utíká ani nevíme jak, sedělo a popíjelo by se dobře, ale před 3/4 na tři je nejvyšší čas zaplatit a počkat na autobus.
Odebíráme se tedy na nedalekou zastávku a ve 14:54 přijíždí linka, která nás během půlhodinky dopravuje do nedalekého městečka Batelov, kde vystupujeme přímo u budovy vlakového nádraží. Nebude to ale zas tak jednoduché: jelikož v Batelově nezastavují rychlíky, musíme se nejprve dvě stanice vrátit do Horní Cerekve a tam teprve počkat na rychlík "Vajgar". Vše klape podle řádu – za chvíli přijíždí poschoďák. V Cerekvi máme asi 20 minut čas, které nás svádí k posezení ve zdejší nádražní špeluňce. Je ale akorát čas na malé pivo, musíme platit a spěchat na perón, protože "Vajgar" právě přijíždí (15:59 hod.). Bez přestupů nás odváží do Třebíče, kde vystupujeme 17:21 a výroční výšlap můžeme slavnostně ukončit.

Další rok je tedy v... (pryč), a doufejme, že i ten nastávající bude bohatý na pěkné cestovatelské zážitky a výpravy. S výběrem výstupu na Křemešník jsme měli opravdu šťastnou ruku. Nejenže nám vyšlo přímo ideální počasí! Délka trasy byla skutečně optimální, v zimě a sněhu se přece nedá chodit nikam daleko. Byli jsme plně spokojeni i se závěrečným posezením v pohostinné hospůdce U Zmátlů, jejíž návštěvu mohu jen doporučit. Škoda jen, že nás šlo tak málo. Takže hodně štěstí, zdraví a pěších kilometrů v roce 2011!

Vrcholová fotka na Křemešníku u dřevěné sochy Poutníka.

Celkem ujito: 10 km.
Nejvyšší bod trasy: Křemešník (765 m n.m.)
Nejnižší bod trasy: Zajíčkov (580 m n.m.)
K orientaci poslouží mapa KČT č.77: Jihlavské vrchy a Pelhřimovsko-jih.

(zapsal a fotil Kotel)

Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.