Sobota 11. prosince 2010
Trasa: Ramzová, nádr.ČD (0 km, 756 m n.m.) – Ramzová, lanovka (0,5 km, 782 m n.m.) – Nad Dobrou vodou, rozc. (2 km, 975 m n.m.) – Čerňava, lanovka (3,5 km, 1065 m n.m.) – Šerák, rozc. (6 km) – Šerák, tur.chata (6,25 km, 1325 m n.m.) – a po totožné trase zpět.
Účastníci: Kotel, Marek.
Počasí: zataženo, mlha, sníh, vítr, nahoře -4°C.

Ne vždy počasí výpravě přeje jak by mělo, a někdy dokonce může připravit doslova drsnou sibérii – a zvláště, když podnikáte cestu do hor. Poslední dva měsíce roku 2010 sice nebyly z hlediska přízně počasí zakleté (našly se i krásné dny, dokonce i s dohledností na Alpy), ale my jsme si bohužel vždy dokázali "vybrat" to nejhorší. Ať se jednalo o nenáročnou výpravu na Balinku, anebo i o podmínky na této horské výpravě na hřebeny Jeseníků.
Výstup na Šerák (Keprník) jsme plánovali s Markem prakticky od první půle listopadu. Měla to být již tradiční "výprava za inverzí". Několik sobot jsme z různých důvodů dokonale prokaučovali, až nám nakonec zbyla ta jediná poslední – tzv. železniční Silvestr, který letos připadl na 11.prosince. Právě do tohoto data nám platily supervýhodné poukázky na síťové jízdenky. I přes pesimistickou předpověď jsme do Jeseníků zkrátka vyrazili. Čekala nás tam pravá zimní sibérie, prakticky nic a nikam nebylo vidět – ale nakonec i takovéto nevlídné podmínky mají určité kouzlo. Na chatu na Šeráku jsme se nakonec v mlze a sněhu vydrápali! A mohu potvrdit, že v takovémto nečase působila a přivítala nás skutečně jako vyhřátá oáza klidu, míru a pohody v drsné severské divočině.

S Markem jsme dohodnuti, že tentokráte se setkáme až na nádraží v Zábřehu na Moravě. Oproti loňsku totiž ČD spoje zase o něco změnily, takže já letos musím jet dokonce přes Českou Třebovou. Rychlík do Jeseníku vyjíždí brzy ráno zkrátka až z Olomouce, kam z Brna zrovna není přípoj... Z Třebíče tedy musím vyrazit opět 3:47 prvním ranním motorákem na Brno, kam dojíždím krátce po páté. Už první test počasí dopadá neslavně – je zataženo, mlhavo, sychravo. No zkrátka nejnepříznivější počasí, jaké jsme si mohli vybrat. Z Brna se povezu vskutku luxusním spojem, jímž je EC 176 Negrelli na trase Brno-Hamburg! Mohu si to dovolit, mám totiž síťovou jízdenku "ČDnet", kterou jsem získal za 250 Kč. Díky ní tedy mohu dnes neomezeně jezdit po všech tratích ČD jak se mi zlíbí. Svezení luxusním EC-čkem jistě stojí za to. Běžná "dvojka" je tady zařízena jako "jednička" na normálních spojích, tedy příjemná křesla s ušákem. Jenom restaurační vůz ještě nebyl v tuto časnou hodinu otevřen :-) V České Třebové jsme bezhlučnou a příjemnou jízdou za hodinku. Tady deset minut čekám na rychlík Vsacan (Hr.Králové-Vsetín, 6:48), který už je o něco více obsazen, ale přesto nacházím volné kupé. Půlhodinová jízda do Zábřehu je dalším zážitkem: v četných tunelech při rychlé jízdě dochází k tak silnému přetlaku, až mi pokaždé zaléhají uši jako v letadle. Do významného železničního uzlu Zábřeh na Moravě dojíždím přesně podle řádu v 7:11 a nezbývá mi než chvíli počkat na Marka.

Zasněžené horské nádraží v Ramzové.

Po půl osmé se jdu způsobně postavit na perón, kde už čeká neskutečná masa lidí. Snad nechtějí jet všichni na hory? – v duchu přemítám a dost se hrozím, jak se taková síla lidí vůbec vejde do vlaku. Nakonec se ukazuje, že 99% zástupu čeká na rychlík do Prahy, který vzápětí mimořádně přijíždí na jiné nástupiště. Tak narvanou soupravu jsem už dlouho neviděl: už od Vsetína totiž přijela plně obsazená, okny je vidět, jak lidi stojí v uličkách a mezi sedadly! Těch 200 lidí, které jsem jen tak pro zajímavost spočítal na nástupišti, se do vlaku taktak nacpalo. Na našem nástupišti zůstalo jen pár nadšenců s běžkami a sněžnicemi – nicméně rychlík Olomouc-Jeseník nikde. Posléze začali hlásit zpoždění: pět, deset, patnáct minut! Při hlášce o nejméně půlhodinovém zpoždění přidali dovětek, že se vlaku porouchala mašina – takže to vypadá na pěkně dlouho!
Naštěstí je nádraží v Zábřehu pěkně zrekonstruované s příjemnými čekárnami a obchůdkem s pečivem. Kupuji si tedy koláče a čekám v prosklené vytopené čekárně. Marek s opožděným spojem přijíždí až o hodinu později, kolem 3/4 na devět. Z porouchané soupravy všechny vyhánějí s tím, ať si přesednou na motorák, neboť není jisté, zda rychlík vůbec pojede dál. Spěšně se tedy s parťákem vítáme a sedáme do couráku. Aby toho nebylo málo, před stanicí Ruda prochází příjemně vytopené vagóny průvodčí s tím, že rychlík nás přece jen dohání, a jestli chceme, můžeme si v Rudě přesednout, jelikož nás bude předjíždět. Takže další cvičení a pak už konečně definitivně míříme přes Hanušovice do nitra Jeseníků. (Tak dlouhý popis příjezdové cesty snad ještě nikdy nebyl, ale tato stála rozhodně za zmínku :-)
Už od Zábřehu přibývala sněhová pokrývka a za Hanušovicemi bylo parádně sněhu! Vlak se nakonec prodírá v zatáčkách u Branné po nádherně zasněžených náspech a rozvířený sníh neustále tančí kolem oken. V Ramzové vystupujeme s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu (tedy těsně před desátou hodinou dopolední). Sněhu mraky, do toho ostrý vítr a děsně zataženo. Úplně nejhůř, co jsme si mohli přát. Přecházíme tedy koleje a přes souběžnou silnici míříme podél lesa k blízké sjezdovce s lanovkou. Naproti stylové hospůdce Marek upozorňuje na turistický altán postavený péčí LČR. Ještě se chceme před cestou poradit, což by v děsné fujavici asi možné nebylo, tak ztěžka otevíráme bytelná dvířka a přijímáme relativní pohostinnost volně přístupné chatky. Upravujeme výstroj a radíme se, co dál. Na Keprník jistě nemá smysl lézt, v tomto počasí by to mohlo být i krajně nebezpečné. Domlouváme se tedy, že zkusíme vyrazit po červené značce alespoň na Čerňavu, a pokud to podmínky dovolí, pokusíme se o výstup na Šerák na horskou chatu. Více nemá smysl v této sibérii podnikat.
Ještě v chatě nasazuji lyžařské brýle, které jsem si prozřetelně přibalil do batohu. A musím říct, že to byl skvělý nápad. Oči a obličej mám tak dobře chráněné proti typickým ostrým jehličkám sněhu a ledu, který vítr žene přímo proti nám. Krátce se orientujeme u rozcestníku TZT u dolní stanice lanovky (782 m n.m.) a vyrážíme ve směru červené značky po okraji sjezdovky a poté odbočujeme mírně doleva na neupravenou a mocně zasněženou boční sjezdovku. Nikdo tady nelyžuje, takže nikomu nebudeme překážet. Postup je velmi pomalý, sněhu je asi 30 cm čerstvého prašanu. Zato se nacházíme prakticky v lese, takže ostrý vítr nás tu už tolik neobtěžuje. Po chvíli se značka láme ostře doprava a přechází hlavní sjezdovku. Tady se samozřejmě lyžuje, takže dáváme pozor a opatrně přebíháme dráhu, aniž bychom někoho omezili. Následně podcházíme moderní čtyřsedačkovou lanovku, kterou kupodivu i v tomto nečase využívá poměrně dost lyžařů.

Alespoň krátká zastávka na Koňské vyhlídce k horkému čaji z termosky.

Další etapa výstupu je na tuto mizérii relativně nejpohodovější. Stoupáme totiž šikmo do svahu lesní cestou, takže jsme dobře chráněni před větrem. Bez povšimnutí míjíme značenou studánku s kapličkou "Svatá voda", ale posléze se shodujeme, že tyto jsou zřejmě více vlevo od cesty, takže jsme si jich ani nemohli všimnout. Po kilometru na rozcestí Nad Dobrou vodou (975 m n.m.) se chvíli vydýcháváme. Značka tady opět ostře odbočuje, tentokrát doleva a navrací se zpět ke sjezdovce. K horní stanici čtyřsedačky pod Čerňavou docházíme krátce po jedenácté hodině, což je skvělý čas. Sice nám výstup v hlubokém sněhu dal trochu zabrat, ale optimismus nám neschází. Dáváme opět pozor na lyžaře a uchylujeme se do závětří strojovny, kde vybalujeme termosky s čajem a drobnou svačinu k zakousnutí. Postáváme tu asi 15 minut, pak na nás ale útočí lezavá zima a je potřeba vyrazit dál.
Hřebenová lanovka z Čerňavy na Šerák je mimo provoz. Stejně bychom ji asi nevyužili, chceme totiž hřeben pokořit poctivě pěšky. Odebíráme se k rozcestníku Čerňava (1065 m n.m.), který nám hlásí že na Šerák to máme další 2,5 km. Poodcházíme tedy dále od horní stanice lanovky a záhy po několika metrech utichá její provoz i halas lyžařů, jsme zase v úplné zasněžené pustině. Přecházíme plochou mýtinu a vcházíme do lesa, jehož větve jsou pod tíhou sněhu skloněny až k našim hlavám. Pokrývky je tady o dost více, průchod bude velice nesnadný – já jednu chvíli i dost pochybuji, zda to zvládnem. Máme ještě trochu obavy, abychom nerajtovali v nějaké běžecké stopě, ale zjišťujeme, že tady žádná není – naopak, jestli šel někdo před námi, tak jedině pěšky jako my, sporadické šlépěje pěšáků tu přece jen jsou.
Krok za krokem postupujeme po zasněžené vozové cestě po úbočí, po chvíli procházíme po okraji velké holiny. Výhled do hlubokého údolí Klepáčského potoka pojmenovaného příznačně "Ve stržích" je ale díky mlze dosti omezený. Přesto je v tuto chvíli zřejmě nejlepší počasí, které dnes máme. Ale kdepak, výstup na protější, mraky zahalený Keprník je zcela nemožný. Cesta vytrvale stoupá, jdeme úplně o samotě. Sněhu stále přibývá, i když ještě semtam překračujeme stružky tekoucí vody z četných pramenů. Marek trochu netrpělivě očekává Koňskou vyhlídku, která je bezesporu určitým orientačním bodem, podle kterého se dá poznat, že se blížíme k hřebeni. Prosté vyhlídky ohraničené jednoduchým dřevěným zábradlím dosahujeme přesně v poledne a to je víceméně důvod ke kratší přestávce a napití horkého čaje z termosky. Z doprovodné tabule (kterou ale musíme poněkud očistit od jinovatky) se dozvídáme, že tuto vyhlídku využívali k odpočinku kočí s jednoduchými koňskými potahy, kteří tudy ještě za války zásobovali chatu na Šeráku. My žádné výhledy nemáme, mlha je čím dál hustší.
Od vyhlídky stoupáme o něco příkřeji, objevují se hluboké sněhové jazyky. Pomalým tempem postupujeme k hřebeni, což poznáváme hlavně podle toho, že stromky jsou nižší a nižší, mohutně sněhem ojíněné. Začínají zase ostře fučet pichlavé ledové vločky, takže přicházejí vhod lyžařské brýle. Těsně pod hřebenem potkáváme skupinku mladých Poláků, kteří nám potvrzují, že chata je otevřena. Už abychom tam byli! Hned na to narážíme na rozcestník, kde se k nám přidává modrá značka. To už je nám jasné, že k chatě je kousek. Tento poslední zhruba půlkilometrový úsek je tedy typicky horský, fujavice jako na Sibiři. Není ani moc velký mráz, ale bičující ledové krupky nám na bundách dělají doslova ledový krunýř.

Chata Jiřího na Šeráku se před námi zjevila v mlze jako oáza pohostinnosti.

Chata Jiřího na Šeráku se před námi zjevuje jako tajemný hrad v Karpatech, nebo Vlčí bouda ze známého filmového hororu – šedivá kamenná stavba s tmavými okny. Skoro se zdá, že je úplně opuštěná. Od kamenné zvoničky je chata sotva vidět, taková je dnes mlha! Překonáváme zrádně zafoukaný led u turistického rozcestníku (1325 m n.m.) a Marek hledá vchod do chaty. Je dokonale zafoukaný, dveře jdou otevřít sotva na protažení postavy. Dále v chodbě je ale příjemně a což teprve v lokále! Ač je otevřeno, je tady prázdno, akorát u jednoho stolu sedí dvě ženy, zřejmě matka s dcerou. Kdo by se sem taky v takovém nečase štrachal... Můžeme tedy konstatovat, že chaty jsme dosáhli ve 12:45 hodin, což je skvělý čas. Odpočinku můžeme věnovat skoro celou hodinku. Odkládáme propocené bundy a vrchní svetry, aby nám pokud možno trochu vyschly. Usedáme naproti baru a u servírky objednáváme v první řadě horký čaj. Po postupu v mrazivé fujavici chutná výtečně! Jídelní lístek nabízí zelňačku a hovězí guláš. Marka láká polévka s pečivem, já jdu do guláše. Nikdy nám zřejmě nechutnalo více jak nyní!

Příjemně by se tu sedělo dlouho, ale čas neskutečně utíká. Ještě vypisujeme několik pohledů pro naše kamarády a chystáme se k odchodu. Krátce po půl druhé platíme, soukáme se do jakžtakž vyschlých větrovek a děláme polární úpravu. Do mrazu a fujavice se nám zkrátka moc nechce... Oceňujeme pohostinství chaty a vyrážíme na zpáteční cestu. Marek naznává, že nyní bude postup o mnoho rychlejší, což je samozřejmě pravda – i v hlubším sněhu lze z kopce natáhnout kroky a jít minimálně 2x tak rychleji než nahoru. Od chaty Jiřího se vracíme na hřebenovku a ve fujavici začínáme klesat k blízkému rozcestí. V těchto místech je cesta dokonce tak sfoukaná, že ne mnoha místech je zcela obnažena a můžeme kráčet úplně normálním stylem. Dále jsou ale zase sněhové jazyky. Přesto měl Marek pravdu, postup z kopce je nyní o hodně rychlejší. Po čtvrthodince míjíme Koňskou vyhlídku a o něco později na okraji holiny předcházíme dvě postavy, což jsou turistky, které předtím seděly na chatě a odcházely hodně dlouho před námi.
Na Čerňavě se ani nezastavujeme, jen dáváme pozor na lyžaře a míříme na lesní cestu, která sjezdovky pohodlně obchází traverzem. Oproti dopoledni je dokonce projetá snowboardisty, takže se nemusíme brodit hlubokým sněhem. Chvíli odpočíváme na rozcestí Nad Dobrou vodou a odtud se zase stáčíme ke sjezdovkám. Ani nyní se nám nedaří objevit kapličku se studánkou. Zbývá jen opatrně přejít hlavní sjezdovku a po té boční definitivně sestoupit k dolní stanici lanovky. Jak vidno, sestup dolů nám ubíhal opravdu velmi rychle.
K nádraží v Ramzové docházíme několik minut před 15.hodinou, což znamená, že jsme dokonce stihli "třetí" odpolední vlak na Olomouc! Vcházíme do příjemně vytopené a pečlivě udržované čekárny se sváteční výzdobou a odkládáme propocené svršky. Výpravčí nám vyjíždí z počítače momentální spoje, které pro mě nejsou ale vůbec optimální – za této situace budu v Brně čekat dvě hodiny! Mohu si vybrat, zda jet z Ramzové o hodinku později, to by vyšla celková doba jízdy úplně nastejno. V Brně mi totiž spoje vůbec nanavazují. Pojedu ale raději s Markem. Nastupujeme tedy v 15:10 do rychlíku na Brno a tím zajímavou zimní expedici můžeme ukončit.
Ve vlaku ještě studujeme spoje a naznáváme, abych se vydal opět přes Třebovou – alespoň tak "zabiju čas". V Zábřehu se tedy s Markem loučíme a nezbývá než si popřát pěkné svátky a úspěšné vykročení do nového roku, v němž se jistě podaří zase nějaká společná akce. Marek odjíždí na Olomouc, já čekám na spoj do České Třebové. V tomto významném železničním uzlu chvíli čekám na rychlík Praha-Brno. Je to bohužel "obyčejné eRko", ranní luxus v podobě "ECčka" se nekoná. V Brně je zhruba hodinka čas, kterou využívám k procházce na svátečně naladěné náměstí Svobody s vánočnímu trhy. Neodolávám a občerstvuji se alespoň vřelým punčem. Stánky jsou skutečně pěkné, sortiment také – výhradně stylové vánoční zboží a pochutiny. Po osmé je nejvyšší čas se vrátit na 5.nástupiště a v přistaveném motoráku vyhledat volné místo. Do odjezdu se souprava úplně zaplňuje. Z Brna se navrací spousta lidí, ale většinou vystupují v Rosicích a Zastávce, odkud vlak jede poloprázdný. Na třebíčském nádraží vystupuji 22:09 a tím také končí tato zajímavá ryze zimní horská výprava, která sice nemá přívlastek "za inverzí", ale rozhodně stála za to, i přes krajní nepřízeň počasí. Snad nám za rok inverzní počasí vyjde, ale asi bude potřeba zvolit dřívější termín.

Zajímavosti a odkazy:

Chata Jiřího na Šeráku: http://www.bonera.cz/ubytovani-chata-serak.php.
Markův zápis na stránkách hevlin.unas.cz: hevlin.unas.cz/144.htm.

Celkem ujito: 12,5 km.
Nejvyšší bod: nad chatou Jiřího na Šeráku (1330 m n.m.).
Nejnižší bod: Ramzová, nádraží (756 m n.m.).
K orientaci poslouží mapa KČT č.55 Hrubý Jeseník.

(zapsal a fotil Kotel)

Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.