Přechod Beskyd po československé hranici
aneb: Zadní hory, slezsko-slovensko-moravská blátivá anabáze


Středa až sobota 28. – 31. července 2010
Trasa:
středa: Mosty u Jablunkova, nádr.ČD (0 km, 520 m n.m.) – chata Zuzana (1 km) – chata Skalka (5 km, 910 m n.m.) – chata Severka (6 km, 930 m n.m.)
čtvrtek: chata Severka (6 km, 930 m n.m.) – Kamenná chata (7 km, 950 m n.m.) – Pod Velkým Polomem, rozc. CZ/SK (8 km, 1005 m n.m.) – Velký Polom, vrchol (9 km, 1067 m n.m.) – Muřinkový vrch, kaple (11 km, 940 m n.m.) – Čubaňov, rozc. – Malý Polom, rozc. (18 km, 1010 m n.m.) – Nad Klokočovem, rozc. – Bílý Kříž, rozc. – Súlov, rozc. CZ/SK (23,5 km, 870 m n.m.) – osada Vjadačka – Doroťanka, tur.chata (26,5 km, 700 m n.m.)
pátek: Doroťanka, tur.chata (26,5 km, 700 m n.m.) – Konečná, přechod CZ/SK (29 km, 711 m n.m.) – Bobek, vrchol, rozc. (33 km, 855 m n.m.) – Hluchanka, sedlo (36,5 km, 762 m n.m.) – Janošec, rozc. (37,5 km) – Kmínek, hor.chata (39 km, 830 m n.m.)
sobota: Kmínek, hor.chata (39 km, 830 m n.m.) – Sněžná, hor.chata – sedlo Smutníky, rozc. (41 km, 850 m n.m.) – Masarykova chata – sedlo Bumbálka, přechod CZ/SK (43 km, 860 m n.m.) – Nad Bumbálkou, rozc. (43,5 km, 938 m n.m.) – Čarták, vrchol – chata Třeštík (45,5 km, 850 m n.m.)
(Marek, Biňa a Řiza – dochod přes Vysokou do Velkých Karlovic, odjezd v neděli)

Účastníci: Kotel, Milan, Marek, Biňa, Řiza.
Počasí: mlhavo, oblačno, přeháňky, jen ve čtvrtek polojasno.



Letní vandr, každoročně připravovaný ve spolupráci s Milanem a samozřejmě Markem a ostatními účastníky, jsme tentokráte opět nasměrovali do pohraničních hor a hvozdů. Předloni jsme prošli liduprázdné Rychlebky na polské hranici, letos volba padla na Moravskoslezské Beskydy. Přesněji na jejich část zvanou lidově Zadní hory. Toto pásmo se táhne od Jablunkovského sedla až na Makovský průsmyk a představuje jakési trojmezí mezi Moravou, Slezskem a Slovenskem. Inspirací k tomuto treku byl především článek na serveru iDnes, který sliboval přechod krásného pohoří dosud neobjeveného svátečními turisty. Musíme dát za pravdu, tip to byl skutečně dobrý – kopce dosahují kolem 1000 m n.m., hluboké lesy střídají vrcholové louky se samotami, prakticky po celý den pochodu jsme nikoho nepotkali, až pouze u Bumbálky se frekvence turistů malinko zvýšila. Na trase jsou dokonce horské chaty nabízející ubytování za velice přívětivý peníz.
Jediné, co nám dokonale nevyšlo, bylo počasí! Pouze ve čtvrtek jsme si mohli vychutnat relativně slunečné počasí s pěknými výhledy na nedalekou Lysou horu. Jinak jsme putovali v mlze, blátu a přeháňkách... a zrovna v té nejhezčí pasáži mezi Konečnou a Bumbálkou – inu, i takový může být několikadenní letní trek. Mimořádně je ale třeba ocenit zmíněnou existenci turistických chat, které jsme bezezbytku využili k noclehům. Především slovenská chata Kmínek byla perfektní, zkrátka oáza poutníků v mlhavé divočině. Třeba se sem ještě někdy vrátíme za lepšího počasí, protože jak kompletní přechod Zadních hor, tak i kratší výpravu na jejich hřebeny mohu vřele doporučit.

Lysá hora z hřebenovky
Panoráma Beskyd s Lysou horou, jak jsme je -zaplaťbůh- viděli alespoň ve čtvrtek.
* * * * * * *


Středa 28. července
Odjezd z Třebíče byl naplánován na středeční ráno, a sice rychlíkem "Lužnice". Ten nás měl pohotově dopravit do Brna, kde se k výpravě připojí Marek. Scházíme se proto na třebíčském vlakáči krátce po sedmé hodině s dostatečným předstihem – Kotel, Milan a Biňa. Bohužel vzápětí staniční rozhlas hlásí, že náš rychlík bude asi o 10 minut opožděn (někde mezi Lukami a Jihlavou totiž byla výluka). Avizované zpoždění se dále protahuje na čtvrthodinu. Pak ale souprava přijíždí a my pevně věříme, že do Brna na bohumínský rychlík to v pohodně stihneme. Omyl! Náš "rychlík" stojí kromě Vladislavi doslova na každé mezi, například ve Studenci nabíráme další čtvrthodinu, než se milostivě od Náměště přisupí motoráček. Vrcholem všeho je další stání v polích před Kralicemi. To je nám definitivně jasné, že přípoj v Brně nestihneme a o všem informujeme Marka přes SMS. Do Brna dojíždíme dlouho po deváté hodině, kdy už je bohumínský rychlík v trapu.
No nic, vítáme se tedy s parťákem Markem a přemýšlíme, jak postupovat dále. Museli bychom totiž čekat další dvě hodiny a to se nám v nevábném prostředí brněnského nádraží nechce. Díky Markově znalosti všech možných spojů a přípojů nasedáme tedy do osobáku na Nezamyslice a takto se přesunujeme alespoň do Přerova. Tady máme zhruba hodinku čas na rozmyšlenou, jakým spojem pojedeme dále, ale také především čas na návštěvu nádražní špeluňky. Zvenku se sice jevila jako někdy z roku 1980, ale s překvapením zjišťujeme, že uvnitř je čisto a dobrá nabídka laciných jídel – takže pochvala. K dalšímu přesunu směrem na Bohumín využíváme dokonce vlaku třídy EC z Bratislavy, který jede téměř neslyšně a staví až v Ostravě. V Bohumíně přestupujeme na elektrickou jednotku směr Mosty u Jablunkova. Bohužel se zde na severu horší počasí – takže zatímco u nás bylo pěkně, v Bohumíně se spouští drobný déšť a od Těšína dále už klasicky prší. Což je obrovská škoda.
Jízda po trati na Těšín a Třinec je celkem zajímavým zážitkem. Všude neutěšená krajina, zarostlé haldy hlušiny, fabriky, elektrárny... no prostě celkem humus. Pokud je někde odkrytá zemina, například v náspech u trati či u silnic, máme dojem, že všude je místo hlíny hnusné zaprášené uhlí. Na nádražích jsou mimo jiné dvojjazyčné názvy, někde je polský název z nějakých nepochopitelných důvodů rozbitý. Zlatým hřebem je zastávka u elektrárny Dětmarovice a zcela bezkonkurenční je několikakilometrový průjezd okolo areálu Třineckých železáren – doslova ocelové město! Největší dojem na nás udělala obří rampa na výsyp nákladních vagónů. Dva jsou tam dokonce vyzdvižené a nakloněné téměř svisle, doslova jako hračky. Naštěstí se kromě průmyslové a znetvořené krajiny v mlze na Třincem vyloupává první pásmo Beskyd, a to hned celkem drsné kopce! Dle mapy se jedná o vrchol Javorový, který převyšuje 1000 m n.m. Nicméně tento první masiv malinko obkružujeme a ve tři hodiny odpoledne vystupujeme na konečné v Mostech u Jablunkova. Jak název napovídá, jsme v Jablunkovském průsmyku, takřka na trojmezí českého Slezska, Slovenska a Polska, obklopeni beskydskými kopci. Drobný déšť neustal ani v nejmenším, takže vybalujeme pláštěnky či kapuce a trochu rozmrzelí z tohoto počasí zkoumáme rozcestník červené značky (520 m n.m.). Oproti předpokladu máme dvě hodiny zpoždění, čili na nějaký dlouhý pochod to dnes nebude. A kdovíkde v tomto dešti složíme hlavu...

Chata Skalka
Chata Skalka vypadá velice pěkně a patří KČT.
Vyrážíme tedy po červené směr Velký Polom, ale hned vzápětí se nám staví do cesty uzavřený podchod pod tratí a vracet se nám nechce. Nadrzo tedy přecházíme koleje a celkem jsme si tím ušetřili nepříjemnou zacházku. Hned začínáme stoupat do příkrého kopečka po místní komunikace mezi roztroušenými rodinnými domky, které vzápětí přecházejí ve čtvrť rekreačních chat. Docela se zadýcháváme, ale po pár minutách procházíme okolo chaty Zuzana, která jistojistě umí nabídnout i ubytování. Asi jsme poněkud více obdivovali indiánské totemy a týpí za chatou, tudíž značka se nám zákeřně ztrácí. Zřejmě se ještě před chatou stočila nalevo. Nevěda to, vcházíme do lesa a posléze narážíme na lesáckou komunikaci. Značka nikde, dále pokračujeme do solidního kopce lesní cestou – no co, zkusíme jít tudy a pak se po svážnici na značku napojíme – alespoň takto nám napovídá naše GPS. Předpoklad to byl správný, ale zašli jsme si zhruba kilometr.
Posléze nás značka vyvádí na velkou louku ve svahu, kde se nachází usedlost Podlesí. Na protilehlém okraji lesa se cesta láme vpravo a začínáme opět stoupat. Nad osamělou chatou narážíme na celkem vydatný a hezky udržovaný pramen, který využíváme k občerstvení a krátkému vydýchání. Neprší nějak moc intenzivně, spíše jenom drobně mží, ale i to je důvod, že je všude mokro, po bundách nám stékají stružky vody, ať již dešťové, anebo ze sraženého potu. Tímto taky můžu dokonale vyvrátit mýty o "funkčním prádle": jelikož pod goretexovou větrovkou mám debilní umělohmotné tričko, které dle reklamních sloganů má být "dokonale funkční a odvádět od povrchu těla pot" – takže v této chvíli funguje zhruba tak, že pod i nad tričkem jsem dokonale propocený a takto naprosto mokrou tkaninu ještě ochlazuje studený vzduch (je asi kolem 15°C a pofukuje), čímž se mi z "funkčního prádla" vytvořil dokonalý ledový krunýř. Pěkně děkuji, takové šmejdy nemá smysl kupovat!
Po kamenité cestě docházíme ke křížení s další lesáckou silničkou, která obkružuje zdejší hřebeny – rozcestník Kyčera/pod Skalkou 880 m n.m.. Dle mapy už to není na hřeben daleko, takže doufáme, že za chvíli budeme mít výstup za sebou. A skutečně, po čtvrthodince docházíme na další louku, kde se před námi z mlhy vynořuje krásná horská chata Skalka. Vývěsní tabule i splihlé slunečníky dávají jasný signál, že je otevřeno a zmáčení pocestní jsou zváni dovnitř k posezení. Tato chata patří slovutnému KČT a je třeba ocenit, že je o ni pečováno skutečně dobře, aspoň zvenku se to tak jeví. Začínáme tedy řešit i otázku noclehu a jednoznačně se shodujeme, že v této sibérii bychom rádi přespali v nějakém ubytovacím zařízení. Z našich podkladů vyplývá, že Skalka je poněkud "dražší" (cca 300 Kč/osobu), zato nedaleká chata Severka je o téměř polovinu levnější! "Zajdeme k Severce, pozeptáme se tam, a když tak se sem můžeme vrátit," rozhodujeme se operativně a pokračujeme dále.
Hned za Skalkou dosahujeme konečně hřebene, čili se nacházíme v poměrně úctyhodné výšce kolem 940 m n.m. (říkám úctyhodné, protože z Mostů jsme na poměrně krátkém úseku nastoupali dobrých 400 výškových metrů). Za necelý půlkilometr tabule na okraji sjezdovky s vlekem avizuje, že k Severce musíme poněkud odbočit doleva, přímo na holý hřeben. Vzápětí se zase z mlhy zjevuje horská chata, tentokráte to není ani tak jako z pohádky, ale spíš jako z hororu :-) Zkrátka cáry šedých mraků, do toho studené mžení, před námi velká horská bouda, která vůbec nejeví známky života – funguje to tady vůbec? "To je jak Vlčí bouda z toho děsnýho filmu!" straší nás Milan a my zkoumáme, kudy by se šlo dostat dovnitř... Na prosklenou terasu vychází jako přízrak v bílém jakýsi mladý kuchař a ujišťuje, že chata je v provozu a ohledně noclehu ať se jdeme dohodnout s provozní. Chatu Severku jsme dosáhli v 17 hodin, čili cesta od vlaku nám sem trvala dvě hodiny.
Uvnitř v kuřáckém salonku s minikulečníkem odkládáme batohy a k údivu nás všech vcházíme do poměrně útulného, ale úplně prázdného lokálu s výčepem a barem. Trochu naivně se dotazujeme: "Máte volná čtyři místa na nocleh?" a mladá provozní sděluje, že chata je pochopitelně prázdná a zřejmě je i ráda, že v téhle sibérii vydělá pár stokorun (pro informaci: cena za osobu+noc je lidových 180 Kč + 16 Kč "vzdušné" pro obec). Přebíráme si tedy ložní prádlo a odcházíme do patra na čtyřlůžkový pokoj č.8. V patře jsou chodbičky jako myší díry, takže chvíli pokoj hledáme. Je to špeluňka 3x4 metry se dvěma patrovými postelemi, takže máme co dělat, abychom se tady všichni nějak vměstnali. Ale i za tento nocleh jsme v krajně nepříznivém počasí velmi rádi, protože kdovíjak bude v noci! Během hodinky se tedy zabydlujeme a pácháme hygienu. Kotel myslel dopředu i na eventuelní sušení oblečení, takže napínáme za pomoci garnyže a futer jeho bytelný provaz a rozvěšujeme na něj propocené hadry. WC a sprchy jsou na solidní úrovni a ani netřeba zdůrazňovat, jaká je horká voda balzámem na zkřehlé a propocené tělo. Následně si chystáme i něco na zub, Marek dokonce na Kotlově plyňáku vaří osvědčené trenčianské párky s fazulou. Ponejprv chtěl použít svůj liháč, ale to jsme mu v tomto relativně hořlavém prostředí rozmluvili :-)
Se soumrakem, asi okolo osmé hodiny, scházíme dolů do lokálu, abychom si dali horký čaj a nějaké to pivko. Personál (asi 4 lidi) se vyloženě nudí, koukají tedy ve vedlejší společenské místnosti na televizi a holka nám dokonce půjčuje notebook, abychom si prošli předpověď počasí. Kolem půl deváté se odebíráme do hajan. V noci nás probouzí celkem solidní déšť, takže se v suché posteli jen tetelíme, že nemusíme živořit někde venku pod stanem.

Chata Severka
Horská chata Severka, naše útočiště na první noc...
Výhled ze Severky
... a neutěšený výhled z ní na podmračené Slovensko.

* * * * * * *


Čtvrtek 29. července
Budíme se po sedmé hodině do mlhavého rána. Ale návštěva sprch a WC, odkud je z okna mimochodem krásný pohled na slovenské Kysuce napovídá, že cáry mraků by se dnes mohly roztrhat. Na ojedinělé samoty v údolí dokonce svítí sluníčko. Potěšeni z tohoto příjemného a nadějného zjištění krátce snídáme a poté si jdeme dolů do restaurace na horký čaj. Z pohostinné chaty, která nám v doslova horské pustině poskytla potřebné útočiště, odcházíme krátce po půl deváté a napojujeme se opět na červenou značku.
Přecházíme sjezdovky a vcházíme do lesa. Ale ne na dlouho. Po čtvrthodince vycházíme na další louku, které vévodí další horská chata, kvůli svému stavebnímu řešení se zcela příznačným názvem – Kamenná chata. Skutečně je přízemí vyzděno z pěkného režného kamene a i horní patro a štít jsou vyzděny a nabíleny – na rozdíl od předchozích chat, které byly s dřevěným pobitím. Na tak krátkém úseku se tedy nacházejí tři horské chaty, což je jistě dobrá zpráva pro nějaké naše následovníky – jelikož této nabídky lze v případě nepříznivého počasí využít k noclehu, anebo jen k občerstvení. Některé směrovníky ještě poukazovaly na Tetřeví chatu, ale z té zřejmě zbyla jen podezdívka vedle Kamenné chaty. Kousek za rozcestníkem nás běží se štěkotem přivítat jakýsi bernardýn, takže máme trochu strach, aby nás neroztrhal namísto zde avizovaných medvědů. Naštěstí je asi dobře vychovaný, takže nás už mlčky doprovází na úseku okolo chaty. Aut před chatou parkuje poskrovnu, a jak se zdá, osazenstvo je ještě v hlubokém spánku. Pokračujeme tedy dále do lesa.
Na Velkém Polomu
Na nejvyšším bodu vandru - Velký Polom 1067 m n.m.
Příjemná lesní cesta vede stále po zvlněném hřebeni. V 9:15 dosahujeme rozcestníku Pod Velkým Polomem (1005 m n.m.) a současně i státní hranice, kterou avizují červenobílé mezníky. Od tohoto místa nás tedy hranice mezi Českem a Slovenskem bude provázet dobrých 40 kilometrů. Chvíli se vydýcháváme a radíme se, kudy dál. Rozcestník totiž naši červenou značku odklání na úpatí Velkého Polomu na slovenskou stranu, aby tento vrchol dokonale obešla. Na vrchol sice vede modrá významová odbočka, která tam ale končí. My podle starších map víme, že červená ještě nedávno striktně kopírovala hranici, ale z nějakých důvodů byla odkloněna traverzem na tuto tzv. zimní cestu. Rozhodujeme se jednoznačně pro dobytí vrcholu a tedy cestu podél hraničních mezníků.
V těchto místech také svatý Petr kdesi nahoře mávl kouzelným proutkem a mezi korunami vysokých smrků se na nás derou sluneční paprsky. To je tedy paráda! Konečně bude hezky. Od rozcestníku podstupujeme ostřejší stoupák, ale ani ne moc dlouhý – po několika minutách jsme na předvrcholu s udanou kótou 1053 m n.m. a dále pokračuje pouze zvlněný hřeben ozdobený četnými skalkami na severním úpatí, tedy tzv. mrazovými sruby. V symbióze s hraničními patníky a sluncem osvětlenými smrky a hustým borůvčím jsou to pěkné scenérie pro fotky. Borůvčí je také obsypáno množstvím temně modrých plodů, takže stačí se jen krátce naklonit a ve chvíli máme plné dlaně výtečných borůvek. Tímto pohodovým tempem přicházíme krátce po půl desáté na vrchol Velkého Polomu (1067 m n.m.).
Tady to určitě stojí za delší zastávku a odpočinek – vždyť je to vlastně nejvyšší bod našeho putování! Odkládáme tedy batohy ke stromům a šikujeme se na vrcholové fotografie. Kotel se jde ještě podívat po místní kešce, kterou úspěšně nachází. Bytelná vrcholová schránka bohužel neobsahuje knihu, takže se musíme spokojit jen se zápisem do logbooku kešky a dobrým pocitem, že jsme tohoto velice pěkného vrcholu dosáhli. Určitě to sem stálo za výstup a byl by hřích obcházet Velký Polom po oficiální trase po jižním úbočí. I na sestupu směrem k sedlu pod Muřinkovým vrchem je to velmi zajímavé, neboť odcházíme zajímavou skalku a z méně zalesněných míst se otevírají omezené výhledy. V dálce se dokonce objevuje Lysá hora, kterou bezpečně poznáváme podle vysílače. Po sestupu do sedla nás čeká další zajímavost na trase: kaplička pod Muřinkovým vrchem. A také stejnojmenný rozcestník, který poněkud nelogicky (ačkoli se nachází v sedle) uvádí název "Muřinkový vrch".
Kaple je postavena z režného zdiva, obehnaná spíše symbolickým plotem. Je to bezesporu jediné místo široko daleko, kde lze narazit na nějaké výletníky. Jediná značená výstupová cesta sem vede ze slezské strany, z osady Horní Lomná. Je tady už nepočetná skupinka turistů, kteří obsadili posezení, takže my odkládáme batohy k rozcestníku a jdeme se občerstvit do studánky, nacházející se v rohu oplocení před kaplí. Malá loučka v okolí přímo vyzývá k odpočinku, a nebýt včerejšího deště, bylo by tady ideální místo pro bivak: pramen, krytá loučka pro několik stanů, ohniště – přesně takovéto místo se dá využít pro nocleh v přírodě. Po pár minutách přicházejí další sváteční turisté, takže se balíme a vyrážíme na další cestu. Na oběd je zkrátka ještě brzy, nemá smysl tady dále vysedávat.
Kaple pod Muřinkovým vrchem
Kaple pod Muřinkovým vrchem.
Následně mírně stoupáme na Muřinkový vrch (975 m n.m.) a pokračujeme buď střídavě po hřebeni, anebo se odkláníme buď na slezskou anebo slovenskou stranu – podle toho, jak nás vede značka. Až zhruba na úroveň Burkova vrchu se jde po příjemné lesní cestě. Tuto kótu ale víceméně podcházíme, stezka raději využívá traverzu po severním úbočí, protože jistě nemá smysl vést značku do příkrého kopce. O půl dvanácté dosahujeme hraničního rozcestníku Pod Burkovým vrchem (970 m n.m.) a opět se odkláníme na severní úbočí. Nyní pro změnu putujeme hlubokými lesy (snad by se dalo říci i pralesy) po úzké stezce, která je na dosti místech přerušována pramenící vodou a tedy nepříjemnými mokřady. Tady si na naší výstroji všímáme zajímavých rozdílů: zatímco Kotel a Marek mají klasické goretexové pohory, odvážlivec Milan si to vykračuje v plátěných botaskách "jako na motejly", což mu ale v těchto zamokřených úsecích činí menší potíže a záhy má svoji vycházkovou obuv durch promočenou. Takže si z něj co chvíli děláme legraci, aby si namísto dobrodružných leteckých výletů do všemožných Tramtárií raději koupil pořádné trekové boty. Kromě jediného kolisty, který byl zacákán bahnem od nohou, přes zadek až k hlavě (blázen), v této divočině nikoho nepotkáváme.
Od rozcestí Čuboňov (935 m n.m.) se odkláníme ještě více k severu, protože i hranice po hřebeni takto mění směr. Nyní budeme podcházet Malý Polom, jen o málo nižší vrchol než je jeho "Velký bratr". Zde ale nahoru nepolezeme. Spíše už netrpělivě vyhlížíme, kde se před námi objeví avizovaná krytá odpočivka s pramenem, abychom si mohli posedět a konečně se naobědvat.
Naše propozice neklamou, k turistické odpočivce velké akorát pro čtyři lidi přicházíme kolem půl jedné po poledni. Usedáme k větší svačině, Marek opět vybaluje svůj liháč a ohřívá konzervu: "Musím ty konzervy co nejdřív spořádat, ať se mi odlehčí batoh," osvětluje velice důležitý důvod. Což je nakonec pravda, protože každé kilo navíc se umí dokonale pronést. (jen tak pro zajímavost: naše batohy váží okolo 20 kg, pouze Milan, který netáhne stan a vařič, jej má o dost lehčí, ale zato se s Kotlem poctivě bratrsky v nesení střídal.) U oběda setrváváme dobře půl hodinky, pak si jdeme ještě k blízkému prameni doplnit vodu a můžeme pokračovat dál.
Po pár krocích od odpočivky si můžeme zkontrolovat směr postupu na rozcestníku Malý Polom/hřeben (1010 m n.m.). Odbočuje odtud modrá spojka do doliny k Horní Lomné a k nedaleké červené značce, která se sem paralelně přiklání z vnitrozemského hřebene. Naši pohraniční červenou ale neopouštíme a Malý Polom pomalu ale jistě obkružujeme a stáčíme se na západ. V jednom místě se k nám připojuje i široká lesní svážnice, odkud se nabízejí omezené výhledy na okolní kopce. Po sto metrech ale odbočujeme vlevo do lesa a po delší době se konečně opět napojujeme na státní hranici s červenobílými mezníky. Charakter lesa se poněkud mění, divoký prales jakoby ustoupil a nyní kráčíme poměrně nízkým smrkovým lesem po pohodlné prosluněné cestě, přičemž se začínají objevovat první výhledová místa. V sedle Nad Klokočovem (960 m n.m.) míjíme další rozcestník, ze kterého odečítáme, že po celodenním osamění se civilizace blíží – máme tím na mysli osadu Bílý Kříž, která je odtud vzdálená ještě 3 km. Třeba bude pro někoho dobrý tip, že na rozšířeném travnatém place u tohoto rozcestníku by se také daly postavit stany na přespání, ovšem pramen tu asi nikde není.
Po přechodu nevýrazné kóty Polomka (983 m n.m.) se konečně otevírá množství úchvatných výhledů na vnitrozemská pásma Beskyd, kterým dominuje Lysá hora a masiv sousedního Smrku. Na slovenské straně obdivujeme pásmo blízkých Javorníků a v dálce je zřejmě patrný i hřeben Malé Fatry, což je necelých 50 km a měla by to být tedy ona. A pro změnu po blízkých kopcích jsou roztroušeny malé loučky s mnoha horskými usedlostmi.

Jak jsme byli předběžně dohodnuti, z Konečné se nám ozývá telefonem pátý účastník Řiza, který tam dojel z Brna autobusem a hodlá se připojit k výpravě. Ještě uvidíme, kde se vlastně sejdeme. Prozatím nás informuje, že si sedl do místní hospody na pivo, ale s ubytováním je tam prý menší problém: k hospodě přináleží sice turistické chatky, ale správce odmítá ubytování na jednu noc... My máme při cestě (kromě oblasti Bílého Kříže) ještě chatu Doroťanku, takže se o noclehu dohodneme právě tam.
Následuje táhlý sestup po kamenité stezce obohacený setkáním se dvěma koňmi-hnědáky, kteří se zdánlivě osamoceně pasou u cesty. Dva kovbojové jsou ale nedaleko a kochají se výhledy na Lysou. Pod vrchem Súlov (942 m n.m.) se objevují první loučky se samotami, a po chvíli (přesně ve tři hodiny odpolední) přicházíme ke starobylé lesní kapličce, dokonce i se starými kostelními lavicemi umístěnými na plácku před ní. Na okraji přilehlé louky se nám otevírá výhled na soubor rekreačních budov tvořících osadu Bílý Kříž. Tak tady teprve začíná civilizace po více jak 15 kilometrech putování dokonalou divočinou! Na kraji lesa se zkrátka musíme na pár minut zastavit a vstřebat ty nádherné rozhledy. Jen tak mimoděk jsme zastavili u skromného pomníčku, který sděluje, že tu v roce 1947 padl v boji s banderovci poručík SNB Josef Adam – to byla zkrátka pohnutá a krutá poválečná doba, a je zvláštní, že v podivném státě s názvem Ukrajina banderovce nyní oslavují jako národní hrdiny. Jistě radostnější jsou hezké výhledy na přilehlé louky, ovšem dojem poměrně kazí zchátralé chatky, které patří ke slovenskému hotelu Baron Kysuca postaveném v prvorepublikovém stylu. Škoda, že i tento hotel je neudržovaný a má poměrně špatné reference – toho bychom k noclehu jistě nevyužili. Jen těsně vedle něj probíhá hranice a v příkrém kontrastu jsou ubytovací zařízení na naší straně: horský hotel Súlov a zbrusu nově zrekonstruovaný apartmánový dům Bílý kříž, který ale rozhodně patří již do luxusní kategorie.
Hřebenovka u Bílého kříže
Momentka z hřebenovky při sestupu na Bílý Kříž.
Značka nás vede přímo kolem tohoto luxusního hotelu a u blízkého rozcestníku Bílý kříž (905 m n.m.) se ostře stáčí doleva a tudíž se jakoby vrací přímo před horský hotel Súlov. Tady je poměrně živo, venkovní lavice jsou obsazeny výletníky, z velké části cyklisty. Kotel to jde ohodnotit dovnitř – velice pěkně upravená stylová restaurace s ovčími rouny na lavicích je naopak skoro prázdná. Toto zařízení patří spíše do takové střední kategorie – na dotaz možnosti ubytování a jeho ceny sympatický číšník sdělil, že mají prázdno a cena za osobu a noc zde činí 300 Kč. My se ale musíme přiblížit k Řizovi, takže po krátkém odpočinku a osvěžení ledovou kofolou pokračujeme dále.
Nyní vede naše trasa po úzké asfaltce, ale u rozcestníku Súlov (870 m n.m.) se silnice prudce stáčí do údolí, zatímco my pokračujeme opět podél hraničních kamenů. Obchvatem stejnojmenné kóty jsme překonali reálné trojmezí českého Slezska, Moravy a Slovenska. Další zhruba dva kilometry jsou velice pěkné, jelikož stezka vede po zalesněném hřbetě, který na slovenskou stranu spadá velice mírně, zatímco na moravskou je ostrý skalnatý zlom se stěnami vysokými až několik metrů. Skalky mají charakter mrazových srubů, podobně jako na Polomu. Znatelně klesáme, lesy se střídají s vykácenými holinami, posléze vycházíme na prosluněné louky s horskými samotami. Zdejší názvosloví odráží jména majitelů či spíše rodů, kterým samoty patřily a určitě stále ještě patří: Mročkovci, Dorotiakovci, Sučíkovci, Zruboňovci... Naopak úplně první samota (z našeho pohledu), tedy vlastně poslední z pohledu z doliny se hrdě jmenuje Zadky, a ještě jsme si v mapě všimli, že někde u Visalají dokonce existuje Zemřelov. Poetické názvy! Dá se říci, že v tomto úseku je (především díky krásnému počasí) naše trasa nejzajímavější a nejpoutavější.
Kolem čtvrté hodiny odpolední procházíme poslední krátký úsek v lese a před námi se zjevuje nádherná polana s několika usedlostmi, kterou přesně v půlce protíná naše cesta a tedy státní hranice. Je zajímavé, jak jeden barák je na Slovensku a hned o kus dál jsou sousedi na Moravě... Tato osada nese název Vjadačka. Na protější straně louky, asi půl kilometru od nás, se pod temným hřebenem krčí velká dřevěná chata s červenou střechou – Doroťanka. Není bez zajímavosti, že tato chata byla postavena za války a sloužila jako ubikace pro německé vojáky, coby "strážce" protektorátní hranice... Skutečně, i nyní jsou hraniční kameny těsně u zdi chaty.
Zanedlouho k Doroťance docházíme a příjemné posezení pod slunečníky a dokořán otevřené dveře do výčepu nás zvou neodolatelně dál. Však toho máme v nohách až příliš, vždyť jsme od rána od Severky ušli úctyhodných 20 kilometrů, a to v náročném horském terénu! Ve dveřích do lokálu nás vítá mladá řečná pinglice a provozní v jedné osobě. Ptáme se, jaké počasí hlásí předpověď – "Hrozné, mají přijít bouřky!" varuje nás holka, určitě tak trochu ve snaze, aby přilákala potenciální nocležníky :-) Že se obloha trochu zatahuje, jsme si všimli a sami víme, že počasí nehlásí dobré – rozhodujeme se tedy, že zůstaneme v Doroťance na noc (cena: ještě snad přijatelných 250 Kč/osobu). Jdeme se nahoru zabydlet a Biňa po menších problémech se spojením volá Řizovi, aby sem z Konečné přišel, je to jen necelé tři kilometry.
Zase bereme zavděk horkou sprchou, vždyť po takové štrece jsme propocení durch! Navečer se všichni scházíme na terase a dáváme si jídlo. Řiza se rozhoduje, že přece jen zkusí spát ve stanu, které je zde dovoleno za chatou stavět.
Po pár pivkách za soumraku jdeme na kutě. Předpovědi (a servírce) musíme dát za pravdu, protože se podezřele zatahuje a vypadá to, že v noci skutečně bude pršet. V noci nás bohužel budí nějaká hlučná partička před chatou, která sem snad vůbec nepatří. Nicméně jsme tak utahaní, že nakonec všichni usínáme a až na tvrdé postele jsme se vyspali celkem dobře. Nad ránem začíná samozřejmě drsný slejvák...

U Vjadačky
Sestup po horských loukách do osady Vjadačka, v pozadí pod lesem je chata Doroťanka...
Doroťanka
... kam přicházíme o čtvrthodinku později.

* * * * * * *


Pátek 30. července
Budíme se časně ráno, okolo sedmé hodiny, a bohužel do totálně zatažené oblohy a trvalého deště. Cáry nízkých mraků se válí po louce a kolem chaty. To jsme teda pěkně rozmrzelí! Co teď? Krátce snídáme, poté balíme věci a uklízíme pokoj do původního stavu. Pak se všichni scházíme dole v hospodě a objednáváme horký čaj. Otevřenými dveřmi koukáme celkem netečně ven – je sice relativně teplo, ale z oblohy visí doslova šňůry vody. Biňa jde Řizovi pomoct se sbalením mokrého stanu a oba se vrací s tím, že do rána se přímo na podlážce udělala louže vody.
Konečná
Osada Konečná pod cáry mraků.
Říkáme si, že musíme pokračovat v postupu stůj co stůj, to se nedá nic dělat. Snad se nám i zdá, že déšť malinko ustává, takže se první trojička Milan, Kotel a Marek vydává na cestu. Sraz s Biňou a Řizou si dáváme na Konečné, kde by mohla fungovat hospoda, a tam se poradíme jak dál. O půl jedenácté tedy vyráží první parta z Doroťanky dále po červené značce.
Střídavě lesy a loukami se samotami docházíme za padesát minut nad osadu Konečná, kudy prochází silnice na Slovensko. Je to vlastně od Mostů první silniční spojení, na které narážíme, a které je obsluhováno veřejnou dopravou. Cestou bohudík déšť víceméně ustává. Poslední úsek k rozcestníku (711 m n.m.) a místnímu konzumu vede po silnici. Registrujeme, že na blízké zastávce čeká několik lidí, včetně našich včerejších spolustolovníků z Doroťanky. Zanedlouho dokonce přijíždí karosa, jeden z mála spojů, kterými se odtud dá dostat. Ale my to přece vzdávat nebudeme! A navíc musíme počkat na naše dva parťáky. Mezitím usedáme na lavičku pod krytou verandou konzumu a jdeme si k pultu nakoupit nějaké drobnosti a mlsy. O kus dále je stará hospoda, kde zřejmě včera vysedával Řiza, ta ale nebudí příliš důvěru. Cedulka s otevírací dobou žádná, chatky na zahradě moc neudržované... Ještě že jsme zůstali na Doroťance! Před polednem docházejí naši opozdilci, kteří si také dopřávají trochu odpočinku. O půl jedné vyrážíme do drobného deště na další cestu. Máme toho dnes ještě dost před sebou – a v tuto chvíli nám není vůbec jasné, kde a jak přespíme...
Naše červená značka nás od konzumu vyvádí úvozovou cestou mezi domky k jakési bývalé odborářské zotavovně s jasně zelenou střechou. Není žádná známka o tom, že by toto zařízení fungovalo. Hned za budovou podstupujeme ostrý výstup šikmo po úpatí vrchu Konečná (865 m n.m.) až za nějakou půlhodinku dosahujeme hraničního hřebene s ojedinělými usedlostmi nebo chatami, v mapě uvedeno jako Smažákovci. Tady právě by měla začínat ta nejkrásnější hřebenovka Zadních hor, my z ní ale vůbec nic nemáme, protože "díky" mlze a drobnému mžení není vidět na sto metrů! Je to obrovská škoda. Hřeben je jen mírně zvlněný a střídají se na něm zmíněné loučky a pásy lesa. Očekávaná etapa s velkolepými výhledy se tak mění na blátivé pachtění několika naložených a mžením i potem zmáčených soumarů se sklopenými hlavami v kapucích – zkrátka i tak může vypadat letní vandr. V blátě a mlze pokračujeme asi tři kilometry, tedy zhruba hodinku. Postup není moc rychlý, protože v tomhle marastu a se zátěží se fakt nejde moc dobře. Milan hrdinně šlape ve svých hadrácích, ale je to spíš na omarodění než pěkný zážitek z trasy.
Krátce před druhou hodinou odpolední se nám otevírá další loučka s nevýrazným návrším, což je kóta s poetickým názvem Bobek (871 m n.m.). U jeho vrcholu je rozcestník, odkud odbočuje úniková modrá značka do osady Bílá. Ale tu my využít nechceme. Zato máme poněkud hlad, takže se rozhodujeme pro zhruba půlhodinovou přestávku. Kotel dokonce vybaluje vařič a připravuje horkou polévku, protože v této sibérii je to snad nejlepší volba na zahřátí. Jsme skutečně už pořádně propocení a studené mžení dělá z našich triček ledové krunýře. Proti dešti máme sice pláštěnky a větrovky s kapucemi, ale ty nás před záplavami potu neochrání. V rozjímání nad polévkou či krajícem chleba nás tu trochu překvapivě ruší terénní auto s dámskou posádkou, které přejíždí ze Slovenska na Moravu, zřejmě obyvatelky některé z chalup. Kotel jde ještě najít zdejší kešku a o půl třetí můžeme vyrazit na další etapu našeho blátivého putování.
Rozcestí Bobek
U rozcestníku pod vrcholem Bobek.
Z Bobka scházíme na slovenskou stranu a okolo několika usedlostí podcházíme příkré svahy. Na dalších asi 4 kilometrech kopírujeme hranici, ale tento úsek je lesnatý, čili nikam by asi moc vidět nebylo. O hodinku později scházíme do dalšího lučinatého sedla, dokonce ozdobeného pěkným křížkem s květinami. Několik zdejších usedlostí nese jméno Kelčovské sedlo, ale rozcestník je pojmenovaný Hluchanka (762 m n.m.). Jelikož se odpoledne nachyluje, vyvstává opět otázka noclehu. Ani dnes nemá smysl stavět stany na nějaké podmáčené louce a čekat, jestli v noci přijde pořádný déšť. Naštěstí se pomalu ale jistě blížíme k oblasti Bumbálky – no, ono je to ještě poměrně daleko, ale turistické chaty naštěstí leží už daleko před ní. Uvidíme tedy, jaká bude situace na místě a jestli bude někde volno.
Za Hluchankou se opět noříme do lesa a široká lesní silnička (po moravské straně) dokonale obkružuje kótu Polanky. Tento asi kilometrový úsek je hrozně nezáživný, skoro nám připadá, že je lepší brodit se po křivolakých polních či lesních cestách. Změna přichází na další polaně s povaleným rozcestníkem Janošec vklíněným mezi dvojitý kmen staré třešně. Marek se pokouší dřevěný sloupek narovnat, ale je tak nacucaný vodou, že musí vážit minimálně 150 kilo. No alespoň se z pokroucené cedulky dozvídáme, že na první horskou chatu ve směru našeho pochodu nám zbývá poslední 1,5 kilometr. Nebýt mlhy tento poslední úsek by byl také jistě pěkný, neboť lesy střídají posečené polany s převážně dřevěnými chalupami. Někde je louka tak pěkně udržovaná a nenápadná, že si Biňa neodpouští poznámku: "Tady by se to bivakovalo..." Ještě překonáváme zalesněné návrší Korytové (881 m n.m.) a stáčíme se takřka přesně k jihu. Z tohoto kopečka začíná pěkně ostrý sešup po temné lesní cestě – není se čemu divit, protože den už pokročil do pozdního odpoledne a všudypřítomná mlha také rapidně snižuje viditelnost. Jako ve strašidelné pohádce se ale vzápětí dole mezi stromy objevuje paseka, světle modrý bazén a vedle něj potemnělé stěny stavení. Tímto tedy krátce po 16. hodině docházíme k horské chatě Kmínek, která v této divočině působí doslova jako oáza civilizace někde v odlehlé sibiřské tajze nebo spíš skotských blatech :-)
Chata Kmínek je velmi kuriózně položena: samotná stavba je přímo na hřebeni, nicméně hraniční mezníky usazené těsně vedle zdi ji odsouvají na Slovensko. Zatímco velký bazén s loučkou, obslužnou stavbou a historickou kapličkou jsou na Moravě! Nicméně chata je to zkrátka slovenská, takže musíme počítat se slovenským personálem a jistě i jinou měnou za eventuelní služby. Jak je vidět, čelo chaty se jaksi delší dobu modernizuje, je tu sice přistavěn delší štít, ale rekonstrukce z nějakých důvodů ustala. Přesto je samozřejmě otevřeno, takže procházíme přes opuštěnou a potemnělou jídelnu a nesměle klepeme na dveře vyhřátého lokálu, provedeného komplet ve dřevě. Kromě mladého chatára je tu partička čtyř chlapů zřejmě z horské služby (mají emblémy na trikách) a nějaká nepočetná rodinka, jistojistě chatárovi příbuzní. Urousaní, uchození a trochu i vymrzlí se v lokále asi zjevujeme trochu jako z jiného světa, ale na to jsou tady určitě zvyklí. Ujišťujeme se, zda je možno platit i v korunách (samozřejmě ano) a objednáváme horký čaj a pivko. Během debaty se jednoznačně shodujeme, že chata Kmínek je ta pravá pro dnešní nocleh a že zde zakotvíme. Sjednáváme tedy s chatárom podrobnosti: cena za nocleh v turistickém pokoji činí buď 6,50€ anebo 180Kč, což je samozřejmě velice přijatelné. Souhlasíme tedy s noclehem a chatár odchází nahoru, zkontrolovat, "či je uprataná izba". Potom se můžeme zabydlet v útulném pokoji v prvním patře.
Musíme s pochvalou konstatovat, že chata Kmínek je to nejlepší zařízení, které jsme na trase našeho putování využili: perfektní a klidná restaurace, prostorný a čistý pokoj s měkkými postelemi, jednání chatára velice vstřícné a ochotné. S těmito dojmy se nahoře vybalujeme, někteří si opět připravují něco na večeři z vlastních zásob. Rozvěšujeme mokré oblečení na provaz, takže z našeho turistického pokoje se rázem stává vigvam jak má být :-) A samozřejmě využíváme čistých sprch ke kýženému osprchování horkou vodou – zdejší sociálky jsou opravdu na výborné úrovni. Po nezbytném odpočinku postupně scházíme dolů do restaurace, abychom poseděli u pivka, poklábosili, zhodnotili dnešní mlhavý den a eventuelně si něco objednali i k jídlu. I když chatár prve avizoval, že kuchařka již odešla, není prý problém nám něco připravit. Vesměs objednáváme klasické slovenské jídlo – halušky, a to buď s bryndzou a slaninou, anebo se zelím. Všichni se olizujeme až za ušima, jak byly výtečné. Řiza si sice na pokoji dal konzervu, ale ani on haluškám neodolal a spořádal je do poslední. V lokále jsme úplně sami, sledujeme předpověď na Nově (opět nikterak příznivá) a vychutnáváme si tento klídek a pohodičku, zatímco za okny je poměrně nevlídno, že by našinec ani nos nevystrčil. Na kutě se odebíráme kolem deváté hodiny večerní.

Chata Kmínek
Chata Kmínek (vlevo) je na Slovensku, bazén a Řiza na Moravě.
Kaplička u Kmínku
Starodávná kaplička před chatou.

* * * * * * *


Sobota 31. července
Výborně vyspalí a odpočatí se ráno kolem osmé postupně odebíráme dolů do lokálu na snídani. Dnes už kuchyně funguje naplno, takže je k dispozici klasický jídelní lístek (ceny mírné). Vesměs objednáváme opečené klobásy či horké párky a čaj. Pak s chatárom vyrovnáváme účet (dosud jsme nic neplatili). Kupodivu stloukáme dohromady sumu v eurech, které jsme si někteří pro všechny případy vzali. Nezbývá než se sbalit, uklidit pokoj a poděkovat za výtečné služby. Nejednoho z nás napadá, že horská chata Kmínek by se dala využít i pro nějaký jednoduchý víkendový výlet s romantickým přespáním v této divočině.
Odchod z chaty Kmínek
Sobota ráno: odcházíme z Kmínku a je stále ještě mlhavo.
Na další cestu vycházíme v deset hodin dopoledne, přičemž jeden ze Slováků nám ještě radí, jak si zkrátit cestu ke Sněžné chatě. Jelikož to tu ale neznáme, raději se striktně držíme červené značky. Kopírujeme tedy hranici, přičemž na nedalekém rázcestí Nad Kmínkom (855 m n.m.) se značka ostře láme doprava, tedy zase k západu. Odklání se tu také zelená spojka do nedalekého Makova. Trochu nás udivuje (a všimli jsme si toho už na předchozích hraničních rozcestnících), že trasa mířící do slovenského vnitrozemí je pochopitelně dle jejich zvyklostí udána v čase, ale cedulka uvádí, že se jedná o "pěší trasu KČT". Z návrší jenom mírně sestupujeme na další lučinaté sedélko a nebýt infotabule upozorňující na Sněžnou chatu, ani bychom si jí nevšimli. A to se nachází jen asi 50 metrů pod hřebenem na moravské straně – taková je nyní dopoledne mlha!
Po deseti minutách sestupujeme do sedla Smutníky (850 m n.m.) s ojedinělou chalupou, zato se tu začínají houfovat nezmaři cyklisté. Holt Bumbálka se blíží a taky že se frekvence turistů od tohoto místa začala zvyšovat. Podstupujeme poslední ostrý stoupák a naposledy atakujeme hranici rovných 900 m n.m. na vrcholu pojmenovaném velice symbolicky – Beskyd. Hned pod ním se nachází další horská chata – Masarykova. Tady už parkuje asi desítka aut, začíná pohodlná asfaltka a od Bumbálky přicházejí skupinky svátečních výletníků. Tak vida, na tak krátkém úseku jsme měli teoreticky tři možnosti k noclehu. Dojití na horské sedlo Bumbálka s několika dalšími chatami či hotely je otázkou asi 15 minut, přicházíme sem krátce před jedenáctou hodinou dopolední.
Na státní silnici na Žilinu je pochopitelně velký provoz (ostatně i my tudy jezdíme do Tater), takže opatrně přebíháme vozovku a odkládáme si batohy na kryté autobusové zastávce. Bumbálka je po delší době totiž další záchytný bod, kde jezdí veřejná doprava. Radíme se, jak postupovat dále. Necháváme si ujet linkový bus na Ostravici a rozhodujeme se, že ještě kousek půjdeme pěšky. Marek pohotově zjišťuje ve svých záznamech odjezdy autobusů, a jelikož další jede až někdy před třetí hodinou, budeme prozatím pokračovat k chatě Třeštík, kde je další zastávka.
Vyrážíme tedy do příkrého kopce stále ještě po červené značce a stále ještě po státní hranici. Netrvá ale dlouho a dosahujeme trojmezí s příznačným názvem Trojačka (na cedulce v terénu však pojmenované Nad Bumbálkou – 938 m n.m.). Nejenže se tu odklání do vnitrozemí postranní hřeben, ale je tu osazen i historický trojmezný kámen z roku 1906 Morava/Karlovice/Uhry – ano, skutečně toto nedávné označení státního útvaru, v němž Slovensko kdysi leželo, tu ještě je hrdě vytesané do kamene a nikdo si nedovolil jej odstranit. Je tady ideální symbolické místo pro společnou fotku – možná i proto, že definitivně opouštíme červenou hraniční hřebenovku a budeme odtud směřovat do vnitrozemí. Po více jak 40 kilometrech také měníme barvu značky z červené na žlutou a vyrážíme k sedlu a posléze vrcholu Čarták (952 m.n.m.).
Trojačka
Historický mezník na Trojačce stále nese název Uhry...
Nachází se zde sice pěkná rozhledna, ale bohužel je zamčená. Klíč je k mání v blízkém hotelu Sůkenická, ale komu by se ještě chtělo sbíhat dolů z kopce a zase lézat nahoru. Navíc nevěříme tomu, že bychom přes mlhu někam dohlédli. U bytelných laviček se aspoň zastavujeme k odpočinku a občerstvení, odkládáme propocené mikiny a větrovky na krátké vysušení. Během těch několika minut se obloha jakoby zázrakem pročišťuje a zdá se, že po třech uslzených a mlhavých dnech možná vysvitne slunce! To vlévá nový elán Markovi, který lobbuje za prodloužení trasy do Karlovic (a tedy do zítřka). Milan s Kotlem ale dnes pojedou domů, zato Řiza s Biňou souhlasí s prodloužením trasy.
Po odpočinku scházíme k Sůkenické a jako na potvoru potkáváme mladý pár, který nám hrdě hlásí, že má klíče od rozhledny a jestli chceme, ať se s nimi vrátíme. To se nám ale nechce, tak okolo hotelu a sjezdovek sestupujeme ke komplexu chat Colnica a Třeštík – což jsou poměrně staré, ale fungující objekty. Colnica nabízí spíše jen jednoduché ubytování, zato před Třeštíkem jsou stolky pod slunečníky, horda cyklistů a vývěsní tabule s jídelníčkem zvou na oběd. My usedáme dovnitř, kde je poměrně prázdno (a zima) a objednáváme zdejší pochutiny (gulášek, kynuté knedle, polívku apod.). Definitivně se tedy usnášíme na dalším programu – t.j. že naše odvážná trojička pod vedením Marka bude pokračovat přes Vysokou do Karlovic a odjedou v neděli, zatímco Kotel s Milanem se svezou busem do Rožnova a vlakem pojedou domů. Před půl třetí se tedy loučíme, přejeme si úspěšný závěr vandru a rozcházíme se.
My s Milanem scházíme k nedaleké autobusové zastávce na státní silnici a rádobylogicky přecházíme k budlině, která je ve směru OD Bumbálky (t.j. dolů). Ještě jen tak mimochodem kontrolujeme jízdní řády a vtom si všímáme velice důležité okolnosti: cestou dolů tady autobus nestaví! Musíme tedy asi 200 metrů zpátky, na zastávku, která je v pozici NA Bumbálku. To je již správně a po několika minutách skutečně přijíždí zcela prázdná karosa. Na Bumbálce to otáčí a bez zastávky sjíždí až dolů na Horní, Prostřední a Dolní Bečvy. Cestou přistupuje jen minimum lidí, na konečné u vlakáče v Rožnově pod Radhoštěm vystupujeme zase úplně sami.
Ke koupi jízdenky využíváme tzv. Elfíkovu poukázku ze speciální nabídky Kauflandu – zkrátka v ceně 500 Kč byla v Kauflandu k mání krabička se DVĚMA poukázkami na 2xSONE+ v ceně 900 Kč! Čili cestovat ve dvou za faktických 250 Kč se rozhodně vyplatilo. Jen tak pro zajímavost, za běžnou jízdenku pro 2 osoby bychom zaplatili 390 Kč. Pokladní má sice malinko problémy se zadáním všech požadovaných klíčů do počítače, ale dotazem na nějaké ČD-centrum to napravuje a je nám vydána "úvěrová jízdenka" SONE+. Posléze nastupujeme do přistavené Regionovy a známou tratí se hrkáme do Valašského Meziříčí. Odtud pokračujeme nepohodlným motorákem na Bystřici pod Hostýnem, Hulín a Kojetín a tady už definitivně přesedáme na brněnský rychlík. Čekání v Brně máme ještě zpestřené příjezdem historického motoráku od Lednice. Ještě poměrně nedávno tento typ vlaku jezdil z Okříšek do Znojma! Do Třebíče dojíždíme před devátou hodinou večerní a tím také můžeme definitivně za nás dva ukončit letošní letní vandr.

Sluší se podotknout, že naši tři kamarádi došli ten večer do Velkých Karlovic, počasí měli již pěkné, takže alespoň jedinou noc mohli podniknout nocleh ve stanech. Tato poslední kapitolka bude jistě předmětem Markova cestopisu z tohoto čundru. Od středy do soboty jsme ušli celkem 46 km v poměrně náročných podmínkách a zdolali nepočítaně stoupání a klesání ve výškách okolo 1000 m n.m. (a to ještě nepočítám dochod Marka a spol. do Karlovic).
Jinak pokud mám zhodnotit tento podnik, musím i přes několikrát zmíněnou nepřízeň počasí konstatovat: byl perfektní! Užili jsme si sice mlhy a deště, ale prošli jsme prakticky vše, co jsme měli naplánováno – tedy poměrně dlouhý úsek československé hranice v dosud opuštěných a svátečními turisty neobjevených horách. Putování přes horské louky s četnými usedlostmi umístěnými přímo na hranici (mezníky byly kolikrát přímo u plotů či zdí) byl i v mlze zajímavý zážitek – mimo jiné i proto, že pokud jsme se nad tím trochu zamysleli, uvědomili jsme si, že takto nějak to mohlo za první republiky vypadat třeba na Šumavě... Zkrátka zde bylo osídlení zcela zachováno a nebylo násilně přetrženo nějakými neblahými historickými událostmi.
Je třeba též ocenit existenci zdejších horských chat, které mohou nenáročnému turistovi s batohem na zádech poskytnout útočiště. Jak jsem již předeslal ve vyprávění o chatě Kmínek, nebylo by od věci si do těchto končin vyjet někdy na prodloužený víkend a v této příjemné chatě přespat po nějaké pěkné hřebenové výpravě.

Trojačka
Trojačka nad Bumbálkou - závěr společného putování.

Zajímavosti a odkazy:

Markův zápis z této výpravy na webu HEVLIN.UNAS.CZ:
Hraniční hřebenovkou Zadních hor: http://hevlin.unas.cz/139.htm


Cestopis na iDnes: Hřebenovka Zadních hor, jedna z nejkrásnějších v Česku.

Významné turistické chaty po cestě:
Skalka www.chataskalka.cz
Severka www.severka.eu
Kamenná chata www.kamennachata.cz
Horský hotel Súlov www.sulov.cz
Chata Doroťanka www.dorotanka.cz
Chata Kmínek www.chata-kminek.sk
Chata Sněžná www.unotherm.cz/chatasnezna
Masarykova chata www.masarykova-chata.cz

* * * * * * *


Celkem ujito: cca 46 km.
Nejvyšší bod: Velký Polom (1067 m n.m.).
K orientaci poslouží mapy KČT 97 Slezské Beskydy a Jablunkovsko a 96 Moravskoslezské Beskydy.

(zapsal a fotil Kotel)


Trasu pro GPS navigace v různých formátech je možno stáhnout na daném odkaze ze serveru GPSies.com.



Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net.