| Přechod Beskyd po československé hranici aneb: Zadní hory, slezsko-slovensko-moravská blátivá anabáze |
|||||||||||||||||
|
Středa až sobota 28. – 31. července 2010
Letní vandr, každoročně připravovaný ve spolupráci s Milanem a samozřejmě Markem a ostatními účastníky, jsme tentokráte opět nasměrovali do pohraničních hor a hvozdů. Předloni jsme prošli liduprázdné Rychlebky na polské hranici, letos volba padla na Moravskoslezské Beskydy. Přesněji na jejich část zvanou lidově Zadní hory. Toto pásmo se táhne od Jablunkovského sedla až na Makovský průsmyk a představuje jakési trojmezí mezi Moravou, Slezskem a Slovenskem. Inspirací k tomuto treku byl především článek na serveru iDnes, který sliboval přechod krásného pohoří dosud neobjeveného svátečními turisty. Musíme dát za pravdu, tip to byl skutečně dobrý – kopce dosahují kolem 1000 m n.m., hluboké lesy střídají vrcholové louky se samotami, prakticky po celý den pochodu jsme nikoho nepotkali, až pouze u Bumbálky se frekvence turistů malinko zvýšila. Na trase jsou dokonce horské chaty nabízející ubytování za velice přívětivý peníz.
Středa 28. července
Posléze nás značka vyvádí na velkou louku ve svahu, kde se nachází usedlost Podlesí. Na protilehlém okraji lesa se cesta láme vpravo a začínáme opět stoupat. Nad osamělou chatou narážíme na celkem vydatný a hezky udržovaný pramen, který využíváme k občerstvení a krátkému vydýchání. Neprší nějak moc intenzivně, spíše jenom drobně mží, ale i to je důvod, že je všude mokro, po bundách nám stékají stružky vody, ať již dešťové, anebo ze sraženého potu. Tímto taky můžu dokonale vyvrátit mýty o "funkčním prádle": jelikož pod goretexovou větrovkou mám debilní umělohmotné tričko, které dle reklamních sloganů má být "dokonale funkční a odvádět od povrchu těla pot" – takže v této chvíli funguje zhruba tak, že pod i nad tričkem jsem dokonale propocený a takto naprosto mokrou tkaninu ještě ochlazuje studený vzduch (je asi kolem 15°C a pofukuje), čímž se mi z "funkčního prádla" vytvořil dokonalý ledový krunýř. Pěkně děkuji, takové šmejdy nemá smysl kupovat! Po kamenité cestě docházíme ke křížení s další lesáckou silničkou, která obkružuje zdejší hřebeny – rozcestník Kyčera/pod Skalkou 880 m n.m.. Dle mapy už to není na hřeben daleko, takže doufáme, že za chvíli budeme mít výstup za sebou. A skutečně, po čtvrthodince docházíme na další louku, kde se před námi z mlhy vynořuje krásná horská chata Skalka. Vývěsní tabule i splihlé slunečníky dávají jasný signál, že je otevřeno a zmáčení pocestní jsou zváni dovnitř k posezení. Tato chata patří slovutnému KČT a je třeba ocenit, že je o ni pečováno skutečně dobře, aspoň zvenku se to tak jeví. Začínáme tedy řešit i otázku noclehu a jednoznačně se shodujeme, že v této sibérii bychom rádi přespali v nějakém ubytovacím zařízení. Z našich podkladů vyplývá, že Skalka je poněkud "dražší" (cca 300 Kč/osobu), zato nedaleká chata Severka je o téměř polovinu levnější! "Zajdeme k Severce, pozeptáme se tam, a když tak se sem můžeme vrátit," rozhodujeme se operativně a pokračujeme dále. Hned za Skalkou dosahujeme konečně hřebene, čili se nacházíme v poměrně úctyhodné výšce kolem 940 m n.m. (říkám úctyhodné, protože z Mostů jsme na poměrně krátkém úseku nastoupali dobrých 400 výškových metrů). Za necelý půlkilometr tabule na okraji sjezdovky s vlekem avizuje, že k Severce musíme poněkud odbočit doleva, přímo na holý hřeben. Vzápětí se zase z mlhy zjevuje horská chata, tentokráte to není ani tak jako z pohádky, ale spíš jako z hororu :-) Zkrátka cáry šedých mraků, do toho studené mžení, před námi velká horská bouda, která vůbec nejeví známky života – funguje to tady vůbec? "To je jak Vlčí bouda z toho děsnýho filmu!" straší nás Milan a my zkoumáme, kudy by se šlo dostat dovnitř... Na prosklenou terasu vychází jako přízrak v bílém jakýsi mladý kuchař a ujišťuje, že chata je v provozu a ohledně noclehu ať se jdeme dohodnout s provozní. Chatu Severku jsme dosáhli v 17 hodin, čili cesta od vlaku nám sem trvala dvě hodiny. Uvnitř v kuřáckém salonku s minikulečníkem odkládáme batohy a k údivu nás všech vcházíme do poměrně útulného, ale úplně prázdného lokálu s výčepem a barem. Trochu naivně se dotazujeme: "Máte volná čtyři místa na nocleh?" a mladá provozní sděluje, že chata je pochopitelně prázdná a zřejmě je i ráda, že v téhle sibérii vydělá pár stokorun (pro informaci: cena za osobu+noc je lidových 180 Kč + 16 Kč "vzdušné" pro obec). Přebíráme si tedy ložní prádlo a odcházíme do patra na čtyřlůžkový pokoj č.8. V patře jsou chodbičky jako myší díry, takže chvíli pokoj hledáme. Je to špeluňka 3x4 metry se dvěma patrovými postelemi, takže máme co dělat, abychom se tady všichni nějak vměstnali. Ale i za tento nocleh jsme v krajně nepříznivém počasí velmi rádi, protože kdovíjak bude v noci! Během hodinky se tedy zabydlujeme a pácháme hygienu. Kotel myslel dopředu i na eventuelní sušení oblečení, takže napínáme za pomoci garnyže a futer jeho bytelný provaz a rozvěšujeme na něj propocené hadry. WC a sprchy jsou na solidní úrovni a ani netřeba zdůrazňovat, jaká je horká voda balzámem na zkřehlé a propocené tělo. Následně si chystáme i něco na zub, Marek dokonce na Kotlově plyňáku vaří osvědčené trenčianské párky s fazulou. Ponejprv chtěl použít svůj liháč, ale to jsme mu v tomto relativně hořlavém prostředí rozmluvili :-) Se soumrakem, asi okolo osmé hodiny, scházíme dolů do lokálu, abychom si dali horký čaj a nějaké to pivko. Personál (asi 4 lidi) se vyloženě nudí, koukají tedy ve vedlejší společenské místnosti na televizi a holka nám dokonce půjčuje notebook, abychom si prošli předpověď počasí. Kolem půl deváté se odebíráme do hajan. V noci nás probouzí celkem solidní déšť, takže se v suché posteli jen tetelíme, že nemusíme živořit někde venku pod stanem.
Čtvrtek 29. července
V těchto místech také svatý Petr kdesi nahoře mávl kouzelným proutkem a mezi korunami vysokých smrků se na nás derou sluneční paprsky. To je tedy paráda! Konečně bude hezky. Od rozcestníku podstupujeme ostřejší stoupák, ale ani ne moc dlouhý – po několika minutách jsme na předvrcholu s udanou kótou 1053 m n.m. a dále pokračuje pouze zvlněný hřeben ozdobený četnými skalkami na severním úpatí, tedy tzv. mrazovými sruby. V symbióze s hraničními patníky a sluncem osvětlenými smrky a hustým borůvčím jsou to pěkné scenérie pro fotky. Borůvčí je také obsypáno množstvím temně modrých plodů, takže stačí se jen krátce naklonit a ve chvíli máme plné dlaně výtečných borůvek. Tímto pohodovým tempem přicházíme krátce po půl desáté na vrchol Velkého Polomu (1067 m n.m.). Tady to určitě stojí za delší zastávku a odpočinek – vždyť je to vlastně nejvyšší bod našeho putování! Odkládáme tedy batohy ke stromům a šikujeme se na vrcholové fotografie. Kotel se jde ještě podívat po místní kešce, kterou úspěšně nachází. Bytelná vrcholová schránka bohužel neobsahuje knihu, takže se musíme spokojit jen se zápisem do logbooku kešky a dobrým pocitem, že jsme tohoto velice pěkného vrcholu dosáhli. Určitě to sem stálo za výstup a byl by hřích obcházet Velký Polom po oficiální trase po jižním úbočí. I na sestupu směrem k sedlu pod Muřinkovým vrchem je to velmi zajímavé, neboť odcházíme zajímavou skalku a z méně zalesněných míst se otevírají omezené výhledy. V dálce se dokonce objevuje Lysá hora, kterou bezpečně poznáváme podle vysílače. Po sestupu do sedla nás čeká další zajímavost na trase: kaplička pod Muřinkovým vrchem. A také stejnojmenný rozcestník, který poněkud nelogicky (ačkoli se nachází v sedle) uvádí název "Muřinkový vrch". Kaple je postavena z režného zdiva, obehnaná spíše symbolickým plotem. Je to bezesporu jediné místo široko daleko, kde lze narazit na nějaké výletníky. Jediná značená výstupová cesta sem vede ze slezské strany, z osady Horní Lomná. Je tady už nepočetná skupinka turistů, kteří obsadili posezení, takže my odkládáme batohy k rozcestníku a jdeme se občerstvit do studánky, nacházející se v rohu oplocení před kaplí. Malá loučka v okolí přímo vyzývá k odpočinku, a nebýt včerejšího deště, bylo by tady ideální místo pro bivak: pramen, krytá loučka pro několik stanů, ohniště – přesně takovéto místo se dá využít pro nocleh v přírodě. Po pár minutách přicházejí další sváteční turisté, takže se balíme a vyrážíme na další cestu. Na oběd je zkrátka ještě brzy, nemá smysl tady dále vysedávat.
Od rozcestí Čuboňov (935 m n.m.) se odkláníme ještě více k severu, protože i hranice po hřebeni takto mění směr. Nyní budeme podcházet Malý Polom, jen o málo nižší vrchol než je jeho "Velký bratr". Zde ale nahoru nepolezeme. Spíše už netrpělivě vyhlížíme, kde se před námi objeví avizovaná krytá odpočivka s pramenem, abychom si mohli posedět a konečně se naobědvat. Naše propozice neklamou, k turistické odpočivce velké akorát pro čtyři lidi přicházíme kolem půl jedné po poledni. Usedáme k větší svačině, Marek opět vybaluje svůj liháč a ohřívá konzervu: "Musím ty konzervy co nejdřív spořádat, ať se mi odlehčí batoh," osvětluje velice důležitý důvod. Což je nakonec pravda, protože každé kilo navíc se umí dokonale pronést. (jen tak pro zajímavost: naše batohy váží okolo 20 kg, pouze Milan, který netáhne stan a vařič, jej má o dost lehčí, ale zato se s Kotlem poctivě bratrsky v nesení střídal.) U oběda setrváváme dobře půl hodinky, pak si jdeme ještě k blízkému prameni doplnit vodu a můžeme pokračovat dál. Po pár krocích od odpočivky si můžeme zkontrolovat směr postupu na rozcestníku Malý Polom/hřeben (1010 m n.m.). Odbočuje odtud modrá spojka do doliny k Horní Lomné a k nedaleké červené značce, která se sem paralelně přiklání z vnitrozemského hřebene. Naši pohraniční červenou ale neopouštíme a Malý Polom pomalu ale jistě obkružujeme a stáčíme se na západ. V jednom místě se k nám připojuje i široká lesní svážnice, odkud se nabízejí omezené výhledy na okolní kopce. Po sto metrech ale odbočujeme vlevo do lesa a po delší době se konečně opět napojujeme na státní hranici s červenobílými mezníky. Charakter lesa se poněkud mění, divoký prales jakoby ustoupil a nyní kráčíme poměrně nízkým smrkovým lesem po pohodlné prosluněné cestě, přičemž se začínají objevovat první výhledová místa. V sedle Nad Klokočovem (960 m n.m.) míjíme další rozcestník, ze kterého odečítáme, že po celodenním osamění se civilizace blíží – máme tím na mysli osadu Bílý Kříž, která je odtud vzdálená ještě 3 km. Třeba bude pro někoho dobrý tip, že na rozšířeném travnatém place u tohoto rozcestníku by se také daly postavit stany na přespání, ovšem pramen tu asi nikde není. Po přechodu nevýrazné kóty Polomka (983 m n.m.) se konečně otevírá množství úchvatných výhledů na vnitrozemská pásma Beskyd, kterým dominuje Lysá hora a masiv sousedního Smrku. Na slovenské straně obdivujeme pásmo blízkých Javorníků a v dálce je zřejmě patrný i hřeben Malé Fatry, což je necelých 50 km a měla by to být tedy ona. A pro změnu po blízkých kopcích jsou roztroušeny malé loučky s mnoha horskými usedlostmi. Jak jsme byli předběžně dohodnuti, z Konečné se nám ozývá telefonem pátý účastník Řiza, který tam dojel z Brna autobusem a hodlá se připojit k výpravě. Ještě uvidíme, kde se vlastně sejdeme. Prozatím nás informuje, že si sedl do místní hospody na pivo, ale s ubytováním je tam prý menší problém: k hospodě přináleží sice turistické chatky, ale správce odmítá ubytování na jednu noc... My máme při cestě (kromě oblasti Bílého Kříže) ještě chatu Doroťanku, takže se o noclehu dohodneme právě tam. Následuje táhlý sestup po kamenité stezce obohacený setkáním se dvěma koňmi-hnědáky, kteří se zdánlivě osamoceně pasou u cesty. Dva kovbojové jsou ale nedaleko a kochají se výhledy na Lysou. Pod vrchem Súlov (942 m n.m.) se objevují první loučky se samotami, a po chvíli (přesně ve tři hodiny odpolední) přicházíme ke starobylé lesní kapličce, dokonce i se starými kostelními lavicemi umístěnými na plácku před ní. Na okraji přilehlé louky se nám otevírá výhled na soubor rekreačních budov tvořících osadu Bílý Kříž. Tak tady teprve začíná civilizace po více jak 15 kilometrech putování dokonalou divočinou! Na kraji lesa se zkrátka musíme na pár minut zastavit a vstřebat ty nádherné rozhledy. Jen tak mimoděk jsme zastavili u skromného pomníčku, který sděluje, že tu v roce 1947 padl v boji s banderovci poručík SNB Josef Adam – to byla zkrátka pohnutá a krutá poválečná doba, a je zvláštní, že v podivném státě s názvem Ukrajina banderovce nyní oslavují jako národní hrdiny. Jistě radostnější jsou hezké výhledy na přilehlé louky, ovšem dojem poměrně kazí zchátralé chatky, které patří ke slovenskému hotelu Baron Kysuca postaveném v prvorepublikovém stylu. Škoda, že i tento hotel je neudržovaný a má poměrně špatné reference – toho bychom k noclehu jistě nevyužili. Jen těsně vedle něj probíhá hranice a v příkrém kontrastu jsou ubytovací zařízení na naší straně: horský hotel Súlov a zbrusu nově zrekonstruovaný apartmánový dům Bílý kříž, který ale rozhodně patří již do luxusní kategorie.
Nyní vede naše trasa po úzké asfaltce, ale u rozcestníku Súlov (870 m n.m.) se silnice prudce stáčí do údolí, zatímco my pokračujeme opět podél hraničních kamenů. Obchvatem stejnojmenné kóty jsme překonali reálné trojmezí českého Slezska, Moravy a Slovenska. Další zhruba dva kilometry jsou velice pěkné, jelikož stezka vede po zalesněném hřbetě, který na slovenskou stranu spadá velice mírně, zatímco na moravskou je ostrý skalnatý zlom se stěnami vysokými až několik metrů. Skalky mají charakter mrazových srubů, podobně jako na Polomu. Znatelně klesáme, lesy se střídají s vykácenými holinami, posléze vycházíme na prosluněné louky s horskými samotami. Zdejší názvosloví odráží jména majitelů či spíše rodů, kterým samoty patřily a určitě stále ještě patří: Mročkovci, Dorotiakovci, Sučíkovci, Zruboňovci... Naopak úplně první samota (z našeho pohledu), tedy vlastně poslední z pohledu z doliny se hrdě jmenuje Zadky, a ještě jsme si v mapě všimli, že někde u Visalají dokonce existuje Zemřelov. Poetické názvy! Dá se říci, že v tomto úseku je (především díky krásnému počasí) naše trasa nejzajímavější a nejpoutavější. Kolem čtvrté hodiny odpolední procházíme poslední krátký úsek v lese a před námi se zjevuje nádherná polana s několika usedlostmi, kterou přesně v půlce protíná naše cesta a tedy státní hranice. Je zajímavé, jak jeden barák je na Slovensku a hned o kus dál jsou sousedi na Moravě... Tato osada nese název Vjadačka. Na protější straně louky, asi půl kilometru od nás, se pod temným hřebenem krčí velká dřevěná chata s červenou střechou – Doroťanka. Není bez zajímavosti, že tato chata byla postavena za války a sloužila jako ubikace pro německé vojáky, coby "strážce" protektorátní hranice... Skutečně, i nyní jsou hraniční kameny těsně u zdi chaty. Zanedlouho k Doroťance docházíme a příjemné posezení pod slunečníky a dokořán otevřené dveře do výčepu nás zvou neodolatelně dál. Však toho máme v nohách až příliš, vždyť jsme od rána od Severky ušli úctyhodných 20 kilometrů, a to v náročném horském terénu! Ve dveřích do lokálu nás vítá mladá řečná pinglice a provozní v jedné osobě. Ptáme se, jaké počasí hlásí předpověď – "Hrozné, mají přijít bouřky!" varuje nás holka, určitě tak trochu ve snaze, aby přilákala potenciální nocležníky :-) Že se obloha trochu zatahuje, jsme si všimli a sami víme, že počasí nehlásí dobré – rozhodujeme se tedy, že zůstaneme v Doroťance na noc (cena: ještě snad přijatelných 250 Kč/osobu). Jdeme se nahoru zabydlet a Biňa po menších problémech se spojením volá Řizovi, aby sem z Konečné přišel, je to jen necelé tři kilometry. Zase bereme zavděk horkou sprchou, vždyť po takové štrece jsme propocení durch! Navečer se všichni scházíme na terase a dáváme si jídlo. Řiza se rozhoduje, že přece jen zkusí spát ve stanu, které je zde dovoleno za chatou stavět. Po pár pivkách za soumraku jdeme na kutě. Předpovědi (a servírce) musíme dát za pravdu, protože se podezřele zatahuje a vypadá to, že v noci skutečně bude pršet. V noci nás bohužel budí nějaká hlučná partička před chatou, která sem snad vůbec nepatří. Nicméně jsme tak utahaní, že nakonec všichni usínáme a až na tvrdé postele jsme se vyspali celkem dobře. Nad ránem začíná samozřejmě drsný slejvák...
Pátek 30. července
Střídavě lesy a loukami se samotami docházíme za padesát minut nad osadu Konečná, kudy prochází silnice na Slovensko. Je to vlastně od Mostů první silniční spojení, na které narážíme, a které je obsluhováno veřejnou dopravou. Cestou bohudík déšť víceméně ustává. Poslední úsek k rozcestníku (711 m n.m.) a místnímu konzumu vede po silnici. Registrujeme, že na blízké zastávce čeká několik lidí, včetně našich včerejších spolustolovníků z Doroťanky. Zanedlouho dokonce přijíždí karosa, jeden z mála spojů, kterými se odtud dá dostat. Ale my to přece vzdávat nebudeme! A navíc musíme počkat na naše dva parťáky. Mezitím usedáme na lavičku pod krytou verandou konzumu a jdeme si k pultu nakoupit nějaké drobnosti a mlsy. O kus dále je stará hospoda, kde zřejmě včera vysedával Řiza, ta ale nebudí příliš důvěru. Cedulka s otevírací dobou žádná, chatky na zahradě moc neudržované... Ještě že jsme zůstali na Doroťance! Před polednem docházejí naši opozdilci, kteří si také dopřávají trochu odpočinku. O půl jedné vyrážíme do drobného deště na další cestu. Máme toho dnes ještě dost před sebou – a v tuto chvíli nám není vůbec jasné, kde a jak přespíme... Naše červená značka nás od konzumu vyvádí úvozovou cestou mezi domky k jakési bývalé odborářské zotavovně s jasně zelenou střechou. Není žádná známka o tom, že by toto zařízení fungovalo. Hned za budovou podstupujeme ostrý výstup šikmo po úpatí vrchu Konečná (865 m n.m.) až za nějakou půlhodinku dosahujeme hraničního hřebene s ojedinělými usedlostmi nebo chatami, v mapě uvedeno jako Smažákovci. Tady právě by měla začínat ta nejkrásnější hřebenovka Zadních hor, my z ní ale vůbec nic nemáme, protože "díky" mlze a drobnému mžení není vidět na sto metrů! Je to obrovská škoda. Hřeben je jen mírně zvlněný a střídají se na něm zmíněné loučky a pásy lesa. Očekávaná etapa s velkolepými výhledy se tak mění na blátivé pachtění několika naložených a mžením i potem zmáčených soumarů se sklopenými hlavami v kapucích – zkrátka i tak může vypadat letní vandr. V blátě a mlze pokračujeme asi tři kilometry, tedy zhruba hodinku. Postup není moc rychlý, protože v tomhle marastu a se zátěží se fakt nejde moc dobře. Milan hrdinně šlape ve svých hadrácích, ale je to spíš na omarodění než pěkný zážitek z trasy. Krátce před druhou hodinou odpolední se nám otevírá další loučka s nevýrazným návrším, což je kóta s poetickým názvem Bobek (871 m n.m.). U jeho vrcholu je rozcestník, odkud odbočuje úniková modrá značka do osady Bílá. Ale tu my využít nechceme. Zato máme poněkud hlad, takže se rozhodujeme pro zhruba půlhodinovou přestávku. Kotel dokonce vybaluje vařič a připravuje horkou polévku, protože v této sibérii je to snad nejlepší volba na zahřátí. Jsme skutečně už pořádně propocení a studené mžení dělá z našich triček ledové krunýře. Proti dešti máme sice pláštěnky a větrovky s kapucemi, ale ty nás před záplavami potu neochrání. V rozjímání nad polévkou či krajícem chleba nás tu trochu překvapivě ruší terénní auto s dámskou posádkou, které přejíždí ze Slovenska na Moravu, zřejmě obyvatelky některé z chalup. Kotel jde ještě najít zdejší kešku a o půl třetí můžeme vyrazit na další etapu našeho blátivého putování.
Za Hluchankou se opět noříme do lesa a široká lesní silnička (po moravské straně) dokonale obkružuje kótu Polanky. Tento asi kilometrový úsek je hrozně nezáživný, skoro nám připadá, že je lepší brodit se po křivolakých polních či lesních cestách. Změna přichází na další polaně s povaleným rozcestníkem Janošec vklíněným mezi dvojitý kmen staré třešně. Marek se pokouší dřevěný sloupek narovnat, ale je tak nacucaný vodou, že musí vážit minimálně 150 kilo. No alespoň se z pokroucené cedulky dozvídáme, že na první horskou chatu ve směru našeho pochodu nám zbývá poslední 1,5 kilometr. Nebýt mlhy tento poslední úsek by byl také jistě pěkný, neboť lesy střídají posečené polany s převážně dřevěnými chalupami. Někde je louka tak pěkně udržovaná a nenápadná, že si Biňa neodpouští poznámku: "Tady by se to bivakovalo..." Ještě překonáváme zalesněné návrší Korytové (881 m n.m.) a stáčíme se takřka přesně k jihu. Z tohoto kopečka začíná pěkně ostrý sešup po temné lesní cestě – není se čemu divit, protože den už pokročil do pozdního odpoledne a všudypřítomná mlha také rapidně snižuje viditelnost. Jako ve strašidelné pohádce se ale vzápětí dole mezi stromy objevuje paseka, světle modrý bazén a vedle něj potemnělé stěny stavení. Tímto tedy krátce po 16. hodině docházíme k horské chatě Kmínek, která v této divočině působí doslova jako oáza civilizace někde v odlehlé sibiřské tajze nebo spíš skotských blatech :-) Chata Kmínek je velmi kuriózně položena: samotná stavba je přímo na hřebeni, nicméně hraniční mezníky usazené těsně vedle zdi ji odsouvají na Slovensko. Zatímco velký bazén s loučkou, obslužnou stavbou a historickou kapličkou jsou na Moravě! Nicméně chata je to zkrátka slovenská, takže musíme počítat se slovenským personálem a jistě i jinou měnou za eventuelní služby. Jak je vidět, čelo chaty se jaksi delší dobu modernizuje, je tu sice přistavěn delší štít, ale rekonstrukce z nějakých důvodů ustala. Přesto je samozřejmě otevřeno, takže procházíme přes opuštěnou a potemnělou jídelnu a nesměle klepeme na dveře vyhřátého lokálu, provedeného komplet ve dřevě. Kromě mladého chatára je tu partička čtyř chlapů zřejmě z horské služby (mají emblémy na trikách) a nějaká nepočetná rodinka, jistojistě chatárovi příbuzní. Urousaní, uchození a trochu i vymrzlí se v lokále asi zjevujeme trochu jako z jiného světa, ale na to jsou tady určitě zvyklí. Ujišťujeme se, zda je možno platit i v korunách (samozřejmě ano) a objednáváme horký čaj a pivko. Během debaty se jednoznačně shodujeme, že chata Kmínek je ta pravá pro dnešní nocleh a že zde zakotvíme. Sjednáváme tedy s chatárom podrobnosti: cena za nocleh v turistickém pokoji činí buď 6,50€ anebo 180Kč, což je samozřejmě velice přijatelné. Souhlasíme tedy s noclehem a chatár odchází nahoru, zkontrolovat, "či je uprataná izba". Potom se můžeme zabydlet v útulném pokoji v prvním patře. Musíme s pochvalou konstatovat, že chata Kmínek je to nejlepší zařízení, které jsme na trase našeho putování využili: perfektní a klidná restaurace, prostorný a čistý pokoj s měkkými postelemi, jednání chatára velice vstřícné a ochotné. S těmito dojmy se nahoře vybalujeme, někteří si opět připravují něco na večeři z vlastních zásob. Rozvěšujeme mokré oblečení na provaz, takže z našeho turistického pokoje se rázem stává vigvam jak má být :-) A samozřejmě využíváme čistých sprch ke kýženému osprchování horkou vodou – zdejší sociálky jsou opravdu na výborné úrovni. Po nezbytném odpočinku postupně scházíme dolů do restaurace, abychom poseděli u pivka, poklábosili, zhodnotili dnešní mlhavý den a eventuelně si něco objednali i k jídlu. I když chatár prve avizoval, že kuchařka již odešla, není prý problém nám něco připravit. Vesměs objednáváme klasické slovenské jídlo – halušky, a to buď s bryndzou a slaninou, anebo se zelím. Všichni se olizujeme až za ušima, jak byly výtečné. Řiza si sice na pokoji dal konzervu, ale ani on haluškám neodolal a spořádal je do poslední. V lokále jsme úplně sami, sledujeme předpověď na Nově (opět nikterak příznivá) a vychutnáváme si tento klídek a pohodičku, zatímco za okny je poměrně nevlídno, že by našinec ani nos nevystrčil. Na kutě se odebíráme kolem deváté hodiny večerní.
Sobota 31. července
Po deseti minutách sestupujeme do sedla Smutníky (850 m n.m.) s ojedinělou chalupou, zato se tu začínají houfovat nezmaři cyklisté. Holt Bumbálka se blíží a taky že se frekvence turistů od tohoto místa začala zvyšovat. Podstupujeme poslední ostrý stoupák a naposledy atakujeme hranici rovných 900 m n.m. na vrcholu pojmenovaném velice symbolicky – Beskyd. Hned pod ním se nachází další horská chata – Masarykova. Tady už parkuje asi desítka aut, začíná pohodlná asfaltka a od Bumbálky přicházejí skupinky svátečních výletníků. Tak vida, na tak krátkém úseku jsme měli teoreticky tři možnosti k noclehu. Dojití na horské sedlo Bumbálka s několika dalšími chatami či hotely je otázkou asi 15 minut, přicházíme sem krátce před jedenáctou hodinou dopolední. Na státní silnici na Žilinu je pochopitelně velký provoz (ostatně i my tudy jezdíme do Tater), takže opatrně přebíháme vozovku a odkládáme si batohy na kryté autobusové zastávce. Bumbálka je po delší době totiž další záchytný bod, kde jezdí veřejná doprava. Radíme se, jak postupovat dále. Necháváme si ujet linkový bus na Ostravici a rozhodujeme se, že ještě kousek půjdeme pěšky. Marek pohotově zjišťuje ve svých záznamech odjezdy autobusů, a jelikož další jede až někdy před třetí hodinou, budeme prozatím pokračovat k chatě Třeštík, kde je další zastávka. Vyrážíme tedy do příkrého kopce stále ještě po červené značce a stále ještě po státní hranici. Netrvá ale dlouho a dosahujeme trojmezí s příznačným názvem Trojačka (na cedulce v terénu však pojmenované Nad Bumbálkou – 938 m n.m.). Nejenže se tu odklání do vnitrozemí postranní hřeben, ale je tu osazen i historický trojmezný kámen z roku 1906 Morava/Karlovice/Uhry – ano, skutečně toto nedávné označení státního útvaru, v němž Slovensko kdysi leželo, tu ještě je hrdě vytesané do kamene a nikdo si nedovolil jej odstranit. Je tady ideální symbolické místo pro společnou fotku – možná i proto, že definitivně opouštíme červenou hraniční hřebenovku a budeme odtud směřovat do vnitrozemí. Po více jak 40 kilometrech také měníme barvu značky z červené na žlutou a vyrážíme k sedlu a posléze vrcholu Čarták (952 m.n.m.).
Po odpočinku scházíme k Sůkenické a jako na potvoru potkáváme mladý pár, který nám hrdě hlásí, že má klíče od rozhledny a jestli chceme, ať se s nimi vrátíme. To se nám ale nechce, tak okolo hotelu a sjezdovek sestupujeme ke komplexu chat Colnica a Třeštík – což jsou poměrně staré, ale fungující objekty. Colnica nabízí spíše jen jednoduché ubytování, zato před Třeštíkem jsou stolky pod slunečníky, horda cyklistů a vývěsní tabule s jídelníčkem zvou na oběd. My usedáme dovnitř, kde je poměrně prázdno (a zima) a objednáváme zdejší pochutiny (gulášek, kynuté knedle, polívku apod.). Definitivně se tedy usnášíme na dalším programu – t.j. že naše odvážná trojička pod vedením Marka bude pokračovat přes Vysokou do Karlovic a odjedou v neděli, zatímco Kotel s Milanem se svezou busem do Rožnova a vlakem pojedou domů. Před půl třetí se tedy loučíme, přejeme si úspěšný závěr vandru a rozcházíme se. My s Milanem scházíme k nedaleké autobusové zastávce na státní silnici a rádobylogicky přecházíme k budlině, která je ve směru OD Bumbálky (t.j. dolů). Ještě jen tak mimochodem kontrolujeme jízdní řády a vtom si všímáme velice důležité okolnosti: cestou dolů tady autobus nestaví! Musíme tedy asi 200 metrů zpátky, na zastávku, která je v pozici NA Bumbálku. To je již správně a po několika minutách skutečně přijíždí zcela prázdná karosa. Na Bumbálce to otáčí a bez zastávky sjíždí až dolů na Horní, Prostřední a Dolní Bečvy. Cestou přistupuje jen minimum lidí, na konečné u vlakáče v Rožnově pod Radhoštěm vystupujeme zase úplně sami. Ke koupi jízdenky využíváme tzv. Elfíkovu poukázku ze speciální nabídky Kauflandu – zkrátka v ceně 500 Kč byla v Kauflandu k mání krabička se DVĚMA poukázkami na 2xSONE+ v ceně 900 Kč! Čili cestovat ve dvou za faktických 250 Kč se rozhodně vyplatilo. Jen tak pro zajímavost, za běžnou jízdenku pro 2 osoby bychom zaplatili 390 Kč. Pokladní má sice malinko problémy se zadáním všech požadovaných klíčů do počítače, ale dotazem na nějaké ČD-centrum to napravuje a je nám vydána "úvěrová jízdenka" SONE+. Posléze nastupujeme do přistavené Regionovy a známou tratí se hrkáme do Valašského Meziříčí. Odtud pokračujeme nepohodlným motorákem na Bystřici pod Hostýnem, Hulín a Kojetín a tady už definitivně přesedáme na brněnský rychlík. Čekání v Brně máme ještě zpestřené příjezdem historického motoráku od Lednice. Ještě poměrně nedávno tento typ vlaku jezdil z Okříšek do Znojma! Do Třebíče dojíždíme před devátou hodinou večerní a tím také můžeme definitivně za nás dva ukončit letošní letní vandr.
Sluší se podotknout, že naši tři kamarádi došli ten večer do Velkých Karlovic, počasí měli již pěkné, takže alespoň jedinou noc mohli podniknout nocleh ve stanech. Tato poslední kapitolka bude jistě předmětem Markova cestopisu z tohoto čundru. Od středy do soboty jsme ušli celkem 46 km v poměrně náročných podmínkách a zdolali nepočítaně stoupání a klesání ve výškách okolo 1000 m n.m. (a to ještě nepočítám dochod Marka a spol. do Karlovic).
Zajímavosti a odkazy:
Celkem ujito: cca 46 km. (zapsal a fotil Kotel)
Domovská stránka: nasejizdy.czechian.net. | |||||||||||||||||
